Důvodová zpráva k zákon č. 360/2025 Sb.

Navrhovaná právní úprava je nutná k zajištění zdroje informací o pokrytí zaměstnavatelů a zaměstnanců kolektivními smlouvami.

Stávající sběr statistických údajů o kolektivních smlouvách je v současné době prováděn v rámci ISPV pouze výběrovým šetřením na základě zákona č. č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů. Z jednání se sociálními partnery o podpoře kolektivního vyjednávání vyplynul jednoznačný požadavek sociálních partnerů na relevantnější a kompletní sadu dat pro účely výkaznictví o kolektivních smlouvách a míře pokrytí kolektivními smlouvami, což by mělo přispět i k následnému lepšímu zacílení opatření na podporu kolektivního vyjednávání.

Z výše uvedených důvodů se zavádí sledování pokrytí zaměstnavatelů kolektivními smlouvami, aby na základě těchto a dalších dat o zaměstnavatelích (počet jejich zaměstnanců, převažující činnost zaměstnavatele v příslušném odvětví označeném kódem CZ-NACE) bylo možno zjistit celkový počet zaměstnanců pokrytých kolektivními smlouvami v jednotlivých ekonomických odvětvích. Porovnáním dat za určité období bude sledován vývoj pokrytí a tím i účinnost příslušných opatření na podporu kolektivního vyjednávání, což je důležité pro jejich další vhodné nastavení. Pro zajištění naplnění cílů podpory kolektivního vyjednávání je tedy sledování míry pokrytí kolektivními smlouvami nezbytné.

Periodicita hlášení údajů o kolektivních smlouvách a jejich struktura bude upřesněna v příslušném prováděcím přepisu k JHMZ, tj. v nařízení vlády, aby způsob sběru údajů mohl být průběžně přizpůsobován aktuálním potřebám. V současné době se předpokládá hlášení údajů o kolektivních smlouvách podnikových a vyššího stupně, včetně kolektivních smluv vyššího stupně, jejichž závaznost byla rozšířena na další zaměstnavatele podle § 7 zákona č.  2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, jednou ročně, a to za měsíc prosinec, aby byly podchyceny všechny uzavřené kolektivní smlouvy včetně smluv uzavřených v průběhu roku, neboť se kolektivní smlouvy často uzavírají na kalendářní rok s retroaktivní účinností od 1. ledna příslušného roku a předpokládá se, že v měsíci prosinci je pokrytí kolektivními smlouvami nejvyšší.

Legislativně technická úprava. Upřesňuje se odkaz na zákon o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele.

Řízení o sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o zápis na evidenčním listu důchodového pojištění (dále jen „ELDP“) se zrušuje. Zachování speciálního typu správního řízení [rozhodování ÚSSZ ve sporu mezi občanem a jeho zaměstnavatelem o správnost zápisu v ELDP podle § 6 odst. 3 písm. a) bod 3 ZOPSZ] již nebude nadále zapotřebí, přičemž ani v současnosti není tato možnost využívána. Ze statistik vyplývají jednotky případů ročně. Např. v roce 2022 byly v rámci ČSSZ vedeny 2 spory o zápis do ELDP a v roce 2023 také 2 (např. v roce 2019 to byl jen 1). Pro srovnání – v roce 2023 bylo elektronicky podáno 6 094 958 ELDP, v roce 2022 to bylo 6 107 082 a v roce 2021 to bylo 5 957 733 ELDP.

V souvislosti se zrušením tohoto řízení se též v § 7 zrušuje ustanovení určující místní příslušnost ÚSSZ k tomuto řízení a provádějí se příslušné úpravy v dalších souvisejících ustanoveních (§ 83a a § 87).

Postup v případě nesouhlasu zaměstnance s obsahem ELDP je řešen v § 39 odst. 3 (bod 21.).

V souvislosti se zrušením povinnosti zaměstnavatele předkládat ELDP podle novelizovaného znění § 38 se zrušuje též ustanovení určující místní příslušnost ÚSSZ k jeho předložení. Ustanovení je překonané již v současnosti, neboť podle § 39 odst. 1 v současném znění se ELDP již předkládají České správě sociálního zabezpečení dále jen („ČSSZ“).

V souvislosti se zrušením povinnosti zaměstnavatele vést ELDP podle novelizovaného znění § 38 je třeba rovněž zrušit povinnost uschovávat jeho stejnopis po předepsanou dobu pro kontrolní účely. Uvedená povinnost bude platit jen pro ELDP týkající se období před rokem 2026, což je zohledněno v příslušném bodu přechodného ustanovení [čl. III bod 2 písm. a)].

V souvislosti se zákonem o JMHZ, dochází ke zrušení ohlašovací povinnosti zaměstnavatele hlásit, že k němu vstoupil do zaměstnání poživatel důchodu přiznaného podle § 31 ZDP, resp. ve kterém měsíci mu vznikla účast na důchodovém pojištění. Nově bude údaj o přiznaném předčasném starobním důchodu hlášen při registraci zaměstnance v rámci JMHZ, popř. změnou registrace. Počet pojištěných dnů pak bude součástí měsíčního hlášení JMHZ. Obdobný režim bude nutno zavést i pro starobní důchod se sníženým důchodovým věkem (tzv. náročné profese). ČSSZ nemá propojené evidence pojistných vztahů a důchodovou evidenci, proto je potřeba, aby se tento způsob náhrady stávajícího tiskopisu Hlášení o zaměstnání poživatele předčasného starobního důchodu včetně povinnosti evidovat záznam, že občan pobírá některý z těchto důchodů, vztahovala i nadále na všechny situace, kdy občan některý z těchto důchodů pobírá, bez ohledu na plátce důchodu. Ve vztahu k ostatním plátcům důchodů (MV, MO) budou zaměstnavatelé plnit ohlašovací povinnost dosavadním způsobem, tedy prostřednictvím tiskopisu „Hlášení o zaměstnávání poživatele starobního důchodu“, který obsahuje náležitosti uvedené v § 41 odst. 2. I nadále zůstává v platnosti ust. § 50 odst. 1 ZOPSZ, podle něhož je oprávněný nebo jiný příjemce dávky důchodového pojištění povinen písemně ohlásit plátci dávky do 8 dnů skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu nebo poskytování. Pro účely hlášení vůči zmíněným ministerstvům se zachovává odst. 2, který umožňuje splnění této povinnosti formou spolupodpisu hlášení, které podává zaměstnavatel.

Údaje potřebné pro účely postupu podle § 16 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění (upřednostnění vyloučené doby před příjmem) obdrží ČSSZ měsíčně automaticky prostřednictvím JMHZ, proto je možno zrušit ustanovení ukládající zaměstnavateli povinnost vystavovat pro tento účel zvláštní potvrzení na žádost zaměstnance. Povinnost zaměstnavatele vystavit potvrzení o výši přijmu zúčtovaného v kalendářním měsíci, v němž po celý měsíc trvala souběžně vyloučená doba, zůstává zachována pouze pro období přede dnem nabytí účinnosti zákona o JMHZ, což je upraveno v přechodném ustanovení [čl. III bod 2 písm. b)]. V něm je upravena i povinnost vystavovat toto potvrzení příslušníkům ozbrojených sil, a to i za období účinnosti nového zákona.

Obdobný postup jako u údajů uváděných v ELDP (srov. dále odůvodnění k bodům 15 a násl.) bude aplikován při vykazování počtu směn odpracovaných v hlubinném hornictví, v rizikovém zaměstnání nebo v zaměstnáních zdravotnického záchranáře nebo člena jednotky hasičského záchranného sboru podniku. Také tyto údaje budou zaměstnavatelé hlásit ČSSZ prostřednictvím JMHZ a ta z nich bude generovat roční potvrzení a zpřístupňovat je na svém ePortálu nebo je zašle klientům přímo na adresu jejich elektronické pošty obdobně jako ELDP (§ 38 a § 39).

Je tedy možné zrušit ustanovení ukládající zaměstnavatelům povinnost vyhotovovat tato úhrnná potvrzení za každý kalendářní rok (jde-li o rizikové práce, práce zdravotnického záchranáře a člena jednotky hasičského záchranného sboru podniku), popř. za delší časový úsek (jde-li o zaměstnance v hlubinném hornictví). Současně je třeba zavést povinnost ČSSZ generovat pravidelně potvrzení o počtu odpracovaných směn za jednotlivé kalendářní roky a zpřístupňovat je na svém ePortálu.

Povinnost vystavovat potvrzení o počtu směn výkonu rizikové práce nebo práce zdravotnického záchranáře nebo člena jednotky hasičského záchranného sboru podniku a předávat stejnopis tohoto potvrzení zaměstnanci se zachovává pouze pro zaměstnavatele příslušníků ozbrojených sil.

Povinnost zaměstnavatelů vystavit na předepsaných tiskopisech potvrzení o počtu směn v zaměstnání zdravotnického záchranáře nebo člena jednotky hasičského záchranného sboru podniku vykonávaném v období od 1. ledna 1993 do 31. prosince 2022 a toto potvrzení předložit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení a zároveň předložit zaměstnanci stejnopis tohoto potvrzení má být podle současné právní úpravy splněna nejpozději do 31. prosince 2024. K datu nabytí účinnosti zákona o JMHZ je tedy již toto ustanovení obsoletní a je možné je ze ZOPSZ vypustit. Na výjimečné případy, kdy zaměstnavatel tuto povinnost do nabytí účinnosti zákona o JMHZ nesplnil, je pamatováno v přechodných ustanoveních (čl. III bod 3).

Za účinnosti zákona o JMHZ bude ještě dobíhat dvouleté období, v němž mají zaměstnavatelé obdobným způsobem hlásit jednorázově výkon rizikových prací v období let 2015 až 2024. Též ustanovení regulující tuto povinnost bude pro svůj přechodný charakter přesunuto do přechodných ustanovení (čl. III bod 4.).

Po zavedení systému hlášení JMHZ již nebude nutné, aby zaměstnavatelé pravidelně každoročně vyhotovovali za každého svého zaměstnance ELDP, zasílali jej ČSSZ a stejnopis tohoto dokladu předávali zaměstnanci.

Namísto toho budou zaměstnavatelé průběžně za každý kalendářní měsíc trvání zaměstnání sdělovat veškeré údaje potřebné pro vyhotovení ELDP (účast na pojištění, doba pojištění, vyměřovací základ, vyloučená doba, tzv. odečítané doby) prostřednictvím hlášení JMHZ. ČSSZ bude schopna v přiměřené době po uplynutí kalendářního roku automatizovaně generovat ELDP na základě těchto údajů, založit jej do své evidence a využít jej pro účely posouzení nároku na důchod a stanovení jeho výše. V zákoně se dosavadní slovo „vyhotoví“ nahrazuje slovem „sestaví“, aby bylo zřejmé, že jde o kvalitativně jiný proces, než když ELDP vyhotovuje zaměstnavatel (mechanické sečtení zdrojových údajů a jejich sestavení do podoby využitelné pro navazující provádění důchodového pojištění, avšak bez posuzování jejich věcné správnosti a nesení odpovědnosti za tuto správnost).

Informování zaměstnance bude zajištěno prostřednictvím ePortálu ČSSZ nebo do datové schránky nebo na adresu elektronické pošty klienta (viz bod 21.). Stejnopisy nebudou zaměstnavatelem vyhotovovány ani nebudou zaměstnavatelům zasílány z ČSSZ, aby je předali zaměstnancům.

Povinnost vyhotovovat ELDP zůstává zachována pouze u zaměstnanců, kteří jsou příslušníky ozbrojených sil, neboť tzv. silová ministerstva (obrany a vnitra) do systému JMHZ nevstoupí. Zaměstnavatelé jim tedy budou hlásit údaje relevantní pro důchodové pojištění dosavadním způsobem a zaměstnancům budou vydávat stejnopisy ELDP.

V odst. 1 se stanoví povinnost zaměstnavatelů, aby prostřednictvím opravného hlášení na výzvu ČSSZ nebo ÚSSZ, která má charakter výzvy podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o JMHZ, ve stanovené lhůtě zaslali opravné hlášení. Postup se uplatní v situacích, kdy původní údaje zaslané prostřednictvím hlášení JMHZ byly vyhodnoceny jako bezchybné a takto byly zpřístupněny a přeneseny do informačního systému ČSSZ, a teprve následně vyjde najevo jejich obsahová vada (např. v návaznosti na upozornění zaměstnance nebo na provedenou kontrolu u zaměstnavatele). Bez tohoto pravidla by úprava neobsahovala vymahatelnou povinnost zaměstnavatele sdělit dodatečně prostřednictvím JMHZ správné údaje.

V odst. 2 se řeší obdobná situace jako v odstavci 1, ovšem s tím, že ke zjištění obsahové vady sdělených údajů dojde až po marném uplynutí 10 let od konce kalendářního roku, za který se hlášení JMHZ podává. V tomto případě již nelze provést nápravu prostřednictvím opravného hlášení, proto budou údaje hlášeny na předepsaném tiskopisu přímo ČSSZ, jehož strukturu si ČSSZ sama vytvoří tak, aby vyhovovala jejím potřebám. Z údajů takto sdělených bude následně ČSSZ vytvářet evidenční list (popř. potvrzení o počtu směn) za kalendářní rok a zveřejňovat je na svém ePortálu obdobně, jako kdyby jí byly sděleny prostřednictvím JMHZ. Praktické využití bude mít toto ustanovení v podstatě až od 12. roku účinnosti zákona o JMHZ, kdy již zanikne možnost sdělovat prostřednictvím JMHZ údaje za rok 2026.

Obě povinnosti budou v případě nesplnění sankcionovány podle § 54 odst. 3 písm. k) ZOPSZ.

Pro období do konce roku 2025 budou zaměstnavatelé vyhotovovat „klasické“ evidenční listy, popř. potvrzení o počtu směn [srov. čl. III bod 1 a bod 2 písm. c) a d)].

ELDP budou zpřístupňovány zaměstnancům prostřednictvím elektronické aplikace portálu ČSSZ s využitím elektronické identifikace určené ČSSZ.

Řada pojištěnců již disponuje technickými prostředky, které jim umožní seznámit se s obsahem automaticky vygenerovaného ELDP přímo na ePortálu ČSSZ, kde bude pravidelně zpřístupňován (vedle již stávajících služeb, které umožňují klientům kontrolu evidovaných údajů o pojištění, jako např. IDA).

ELDP bude obsahovat kromě stávajících údajů i informaci, že byl generován z údajů zaslaných zaměstnavatelem za příslušné kalendářní měsíce – s uvedením těchto jednotlivých údajů. Pokud by ČSSZ neměla k dispozici údaje z JMHZ za některé měsíce (zaměstnavatel je nezaslal), sdělí pouze údaje za jednotlivé měsíce, ale nebude generovat ELDP, dokud chybějící údaje nedošetří. V případě opravy údajů prostřednictvím JMHZ za období, za které již byl generován ELDP, dojde v přiměřené lhůtě k automatickému generování nového ELDP.

V praxi se bude postupovat následovně: O údaje z měsíčních hlášení budou každý měsíc aktualizovány výpisy/přehledy dob důchodového pojištění používané mj. ve službách ePortálu ČSSZ načtením/rozšířením vykazovaného období.

Např. hlášení JMHZ za leden s vyměřovacím základem (VZ) 20 000 Kč - bude vygenerován výpis 1.1. – 31.1. VZ 20 000 Kč. Po zpracování JMHZ za únor s VZ 23 000 Kč - bude vygenerován nový výpis 1.1. – 28.2. VZ 43 000 Kč atd. Jednotlivá JMHZ + souhrn pak budou pouze v uzavřeném ELDP za kalendářní rok. V případě chybějících údajů bude výpis generován každý měsíc s tím, že chybějící měsíc bude vykázán jako neevidovaná doba, ale ELDP se sestavovat nebude.

Lze předpokládat, že bude existovat skupina pojištěnců, která nebude mít možnost seznámit se s ELDP přes ePortál ČSSZ nebo nebude chtít tuto možnost využívat. Zasílání ELDP v listinné podobě by znamenalo pro ČSSZ nepřiměřenou administrativní zátěž a vysoké náklady, proto tento způsob není navrhován. Jako alternativa je možno zavést zasílání ELDP elektronicky, a to primárně do datové schránky občana.

Připouští se také zasílání na jeho adresu elektronické pošty, kterou pro tento účel ČSSZ sdělil. Z důvodu ochrany osobních údajů je třeba spolehlivě zajistit, že tento projev vůle učinil skutečně občan, kterého se týkají údaje uváděné na ELDP. Navrhuje se proto, aby žádost o zasílání ELDP na adresu elektronické pošty byla podmíněna ověřeným podpisem žadatele, přičemž toto ověření se provede podle zákona o ověřování nebo pracovníkem ÚSSZ/OSSZ. Dalším ochranným prvkem bude zaheslování přílohy obsahující ELDP. Heslem bude rodné číslo.

Pokud se klient obrátí s požadavkem na vytištění ELDP na ÚSSZ/OSSZ, bude mu vyhověno v rámci proklientského přístupu (netřeba výslovně uvádět do zákona).

Předpokládá se, že zaměstnanec se seznámí s obsahem ELDP co nejdříve poté, co jej ČSSZ zpřístupní na svém ePortálu ve stanoveném termínu po zaslání JMHZ za poslední měsíc kalendářního roku (do 30. dubna následujícího kalendářního roku) nebo trvání zaměstnání (do 31. ledna následujícího kalendářního roku). Nebude-li zaměstnanec s obsahem ELDP souhlasit, obrátí se nejprve na zaměstnavatele, aby mu nesoulad vysvětlil nebo zaslané údaje prostřednictvím JMHZ opravil, na základě čehož ČSSZ vyhotoví opravný ELDP. V případě nesouhlasu s údaji v ELDP, které zaměstnavatel prostřednictvím JMHZ neopraví, se bude zaměstnanec moci obrátit kdykoli na ČSSZ nebo ÚSSZ s žádostí o přešetření. ČSSZ, popř. ÚSSZ v takovém případě vyzve zaměstnavatele k vyjádření, popř. opravě, k čemuž bude zaměstnavatel povinen poskytnout veškerou potřebnou součinnost. V případě nespolupráce mu bude moci ÚSSZ udělit sankci (bod 31 a 34).

Pokud jde o příslušníky ozbrojených sil, budou ELDP vyhotovovat zaměstnavatelé dosavadním způsobem. Tyto ELDP budou ve stanovených lhůtách zasílat příslušným orgánům sociálního zabezpečení a současně budou vyhotovovat dva stejnopisy, z nichž jeden si uschovají pro kontrolní účely a druhý předají zaměstnanci. Pro případ nesouhlasu zaměstnance s obsahem ELDP se u příslušníků uplatní obdobný postup jako u civilních zaměstnanců.

Legislativně-technická úprava prováděná v souvislosti se zrušením speciálního typu správního řízení o sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o zápis na ELDP.

Pro zaměstnávání odsouzených osob a osob ve výkonu zabezpečovací detence bude platit, že Vězeňská služba ČR bude zasílat údaje ČSSZ prostřednictvím JMHZ, přičemž se bude v tomto případě jednat o redukovaný okruh údajů v datové větě. Redukovaná datová věta bude obsahovat údaje potřebné pro provádění důchodového pojištění, které se uvádějí na ELDP. Pro tyto zaměstnance nebude tedy platit žádný speciální postup, proto je možné ust. § 43 zrušit bez náhrady. Ustanovení je v podstatě nadbytečné již v současnosti, neboť i podle § 36 písm. n) plní věznice a detenční ústavy úkoly zaměstnavatele.

V souvislosti s výše uvedenými zásadními změnami v okruhu povinností zaměstnavatelů (zánik povinnosti vyhotovovat ELDP u civilních zaměstnanců a vystavovat potvrzení o počtu směn a předkládat tyto doklady ČSSZ, hlásit nástup do zaměstnání poživatele tzv. předčasného starobního důchodu, a zavedení povinnosti zaměstnavatele poskytovat součinnost při opravě zápisu v ELDP), je třeba aktualizovat okruh skutkových podstat přestupků a okruh sankcí za jejich spáchání.

Legislativně technická úprava reagující na zrušení ustanovení § 39 odst. 7.

Legislativně technická úprava reagující na posun písmen v § 35a odst. 4.

Na základě novely provedené zákonem č. 395/2024 Sb. byla do zákona vložena část jedenáctá – Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele – tzv. pilotní fáze, jejímž cílem bylo otestování procesů a funkčnosti a vazeb všech prvků systému; zejména se jednalo o zasílání údajů zaměstnavateli, příjem JMHZ na straně ČSSZ, validaci vstupních dat (tj. zda jsou data bezvadná a úplná), evidenci dat, jejich zpracování na příslušné datové sady a sdílení se zapojenými orgány veřejné moci. V souvislosti s předložením návrhu zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele se uvedená část zrušuje.

I po zavedení systému JMHZ bude třeba aplikovat postupy směřující k prokazování skutečností rozhodných pro oblast důchodového pojištění, pokud jde o období přede dnem nabytí účinnosti nové úpravy. Na tyto situace bude proto pamatováno v přechodných ustanoveních.

ELDP za kalendářní roky předcházející roku nabytí účinnosti zákona o JMHZ (předpokládá se datum 1. 1. 2026) vyhotovují zaměstnavatelé podle ZOPSZ, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. To se týká i oprav ELDP za roky před datem účinnosti zákona o JMHZ, popř. dodatečného vyhotovení ELDP za takové roky.

V návaznosti na zrušení obsoletního ustanovení § 37a ZOPSZ (čl. II bod 14) je v rámci přechodných ustanovení pamatováno na případy, kdy zaměstnavatel nesplnil do 31. 12. 2024 ani do nabytí účinnosti zákona o JMHZ povinnost v něm stanovenou. V takovém případě trvá tato povinnost i nadále, a to až do dne jejího splnění.

Vzhledem k předpokládané účinnosti zákona o JMHZ a souvisejících předpisů od 1. 1. 2026 je třeba zachovat povinnost zaměstnavatelů, kterou zavádí zákon č. 417/2024 Sb. (tzv. důchodová reforma) v § 37a odst. 3 a 4 zákona č. 582/1991 Sb., tedy předložit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení do 31. prosince 2026 potvrzení podle § 37 odst. 4 písm. c) o počtu směn v rizikovém zaměstnání podle § 37d odst. 2 zákona o důchodovém pojištění vykonávaném v období od 1. ledna 2015 do 31. prosince 2024. Pravidla stanovená v § 37a odst. 3 a 4 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění zákona č. 417/2024 Sb., se tak přenášejí do přechodných ustanovení, protože pro hlášení směn (hodin) v rizikovém zaměstnání odpracovaných za účinnosti zákona o JMHZ se od 1. 1. 2026 uplatní zcela nové postupy.

Pro případ neplnění výše uvedených povinností je třeba zachovat možnost uložení sankce, přičemž se pro tento účel navrhuje vycházet z právní úpravy účinné do nabytí účinnosti zákona o JMHZ. Bod 5 v podstatě prodlužuje aplikovatelnost některých sankčních ustanovení uvedených v zákoně č. 582/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2025, i na období po tomto datu, kdy se již tato ustanovení nebudou v tomto zákoně vyskytovat.

Pro případ, že bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení ve sporu mezi občanem a jeho zaměstnavatelem o správnost zápisu ELDP, přičemž toto řízení nebylo dokončeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je stanoveno pravidlo, že se toto řízení dokončí podle dosavadní právní úpravy. Tento speciální a v praxi málo využívaný typ správního řízení se ode dne účinnosti nové úpravy ruší (čl. II bod 2).

Podle stávající právní úpravy může do paušálního režimu vstoupit poplatník, který mj. k prvnímu dni rozhodného zdaňovacího období nevykonává činnost, ze které plynou příjmy ze závislé činnosti s výjimkou příjmů, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně (viz § 2a odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů). Pokud má poplatník vedle příjmů ze samostatné činnosti i např. příjmy z dohody o provedení práce, ze kterých je podle podmínek uvedených v § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně, může nejen vstoupit do paušálního režimu, ale pokud v tomto režimu zůstává i ke konci zdaňovacího období, je jeho daň rovna paušální dani, protože vedle rozhodných příjmů poplatník může mít i příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně (viz § 7a odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů).

Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. ledna 2027 je navrhováno zrušení daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně u příjmů ze závislé činnosti (tedy i z příjmů, ze kterých doposud byla tato srážková daň vybírána), bude daň vybírána sražením zálohy na daň. Tato skutečnost by negativně ovlivnila možnost vstupu do paušálního režimu poplatníkům, kteří vedle příjmů ze samostatné činnosti pobírají např. právě příjmy z dohod o provedení práce, ze kterých byla doposud daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně. Aby byl tento negativní dopad zmírněn, navrhuje se, aby poplatníci, kteří mají nebo budou mít příjmy ze závislé činnosti, ze kterých bude daň vybírána sražením zálohy na daň, mohli i nadále vstoupit do paušálního režimu a při splnění zákonem stanovených podmínek mohli mít daň rovnu paušální dani. Díky tomu nebude těmto poplatníkům vznikat povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob v důsledku pobírání příjmu ze závislé činnosti. Jinými slovy, ti poplatníci, kteří mají podle současné právní úpravy v paušálním režimu i příjmy ze závislé činnosti, které jsou zdaněny daní vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně, budou i nadále mít při splnění limitu výše příjmů ze závislé činnosti daň rovnu paušální dani, protože u těchto příjmů sice bude daň sražena zálohově, nicméně tato záloha na daň bude konečná (viz § 38h zákona o daních z příjmů).

Aby byly podmínky pro vstup do paušálního režimu srovnatelné, navrhuje se vstup do paušálního režimu omezit tím, že se jedná o příjmy ze závislé činnosti, z nichž je srážena záloha na daň z příjmů, a poplatník k těmto příjmům neučiní prohlášení k dani podle § 38k zákona o daních z příjmů (což by mohl až do 15. února po skončení zdaňovacího období). Stejně, jako dosud není možné uplatnit slevy na dani u příjmů ze závislé činnosti zdaněných daní vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně (neučinil-li poplatník prohlášení k dani podle § 38k dodatečně), je obdobná podmínka stanovena i pro příjmy ze závislé činnosti, které budou zdaněny sražením zálohy na daň, která bude zálohou konečnou, a to prostřednictvím podmínky, že poplatník neučiní prohlášení k dani.

Povinnost podat daňové přiznání ve smyslu § 38g odst. 2 zákona o daních z příjmů je v případě, kdy je daň poplatníka rovna paušální dani, vyřešena podáním daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob ve fikci podle § 38lh zákona o daních z příjmů. Pro účely vstupu do paušálního režimu tedy u příjmů ze závislé činnosti není rozhodné, zda se jedná o příjmy ze závislé činnosti plynoucí od jednoho plátce daně, nebo od více plátců daně, a to jak postupně za sebou, tak i v souběhu.

Pokud poplatníkovi s příjmy ze závislé činnosti vznikla povinnost podat daňové přiznání podle § 38g odst. 2 věty páté (poplatník obdrží příjmy ze závislé činnosti za uplynulá léta, které se nepovažovaly podle § 5 odst. 4 zákona o daních z příjmů za jeho příjmy ve zdaňovacím období, kdy byly zúčtovány plátcem daně v jeho prospěch) nebo podle odst. 4 (poplatník, jehož plátce daně oznámil dlužnou částku a dani nebo neoprávněně vyplacenou částku na daňovém bonusu vzniklou zaviněním poplatníka), není žádoucí, aby taková povinnost poplatníka byla splněna podáním daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob ve fikci podle § 38lh zákona o daních z příjmů. Budou-li splněny podmínky pro vznik některé z uvedených povinností k podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob, daň poplatníka nebude rovna paušální dani a poplatníkovi tak zůstane povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob, do kterého musí uvést veškeré zdanitelné příjmy, tj. rovněž příjmy ze samostatné činnosti. Uhrazené měsíční paušální zálohy budou následně započítány na skutečnou celkovou daň z příjmů. Vzniká-li poplatníkovi v paušálním režimu povinnost podat daňové přiznání z jiného důvodu, např. podle § 38g odst. 5 zákona o daních z příjmů (poplatník, kterému v rámci navrácení daňové podpory produktu spoření na stáří vznikl příjem ze závislé činnosti), nebude v této situaci jeho daň rovna paušální dani, protože zdaňuje i příjmy ze závislé činnosti, ze kterých nebyla sražena záloha na daň.

Pokud bude daň poplatníka s příjmy ze závislé činnosti rovna paušální dani, nebude aplikováno ustanovení § 38g odst. 3 zákona o daních z příjmů, které upravuje povinnost poplatníka do daňového přiznání uvést veškeré příjmy, které jsou předmětem daně, kromě příjmů od daně osvobozených, protože u tohoto poplatníka bude povinnost poplatníka splněna podáním daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob ve fikci podle § 38lh zákona o daních z příjmů. Stejným způsobem bude splněna i povinnost podat daňové přiznání pro poplatníka s příjmy ze závislé činnosti, který nepožádal o provedení ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění podle navrhovaného § 38g odst. 7 zákona o daních z příjmů.⁠​‌​‌‌‌‌‌​​‌‌​​‌​⁠

Jak již bylo uvedeno, bude u poplatníka, jehož daň je rovna paušální dani (to znamená, že celková výše příjmů ze závislé činnosti tohoto poplatníka, z nichž je srážena záloha na daň, nepřesáhla 50 000 Kč a poplatník k těmto příjmům neučinil prohlášení k dani podle § 38k zákona o daních z příjmů), sraženými zálohami na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti jeho daňová povinnost splněna. Jedná se tedy o analogický režim, který měly příjmy ze závislé činnosti zdaněné daní vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně. Výše limitu příjmů ze závislé činnosti ve výši 50 000 Kč se odvíjí od obecného limitu pro vznik povinnosti podat daňové přiznání.

Z uvedeného plyne, že pokud poplatník, který platně vstoupil do paušálního režimu, u některého z plátců daně učiní prohlášení k dani podle § 38k zákona o daních z příjmů, jeho daň nebude rovna paušální dani. Svou daňovou povinnost bude plnit po skončení zdaňovacího období prostřednictvím daňového přiznání podávaného za podmínek uvedených v § 38g zákona o daních z příjmů.

Pro poplatníka, který v minulosti platně vstoupil do paušálního režimu, ačkoliv vedle příjmů ze samostatné činnosti pobíral i příjmy ze závislé činnosti zdaněné daní vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně (např. jednorázový příjem z dohody o provedení práce ve výši např. 4 000 Kč, v situaci, kdy poplatník u plátce daně neučinil prohlášení k dani podle § 38k zákona o daních z příjmů), nedochází k žádné věcné změně, protože tento poplatník měl v minulosti daň rovnu paušální dani, splnil-li i další zákonem stanovené podmínky. Bude-li pobírat za stejných podmínek stejný jednorázový příjem z dohody o provedení práce ve výši 4 000 Kč i po nabytí účinnosti tohoto zákona, bude mít i nadále daň rovnu paušální dani (opět za předpokladu, že plní i další zákonem stanovené podmínky) i přesto, že tento příjem ze závislé činnosti bude zdaněn sražením zálohy na daň.

Stávající ustanovení § 2a odst. 2 zákona o daních z příjmů upravuje podmínky pro vstup do paušálního režimu pro poplatníky, kteří zahajují činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, v průběhu zdaňovacího období. S ohledem na změnu spočívající ve zrušení institutu daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně u příjmů ze závislé činnosti se navrhuje úprava tohoto ustanovení. Podle navržené úpravy je poplatníkem v paušálním režimu i poplatník, který v části rozhodného zdaňovacího období přede dnem zahájení samostatné činnosti měl pouze příjmy ze závislé činnosti, z nichž je srážena záloha na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, a poplatník k těmto příjmům neučiní prohlášení k dani podle § 38k zákona o daních z příjmů, pokud celková výše těchto příjmů nepřesáhne 50 000 Kč. Zároveň je vstup tohoto poplatníka do paušálního režimu podmíněn tím, že tomuto poplatníkovi nevzniká povinnost podat daňové přiznání podle § 38g odst. 2 věta pátá nebo podle odst. 4 téhož paragrafu zákona o daních z příjmů. Pokud tedy v části rozhodného zdaňovacího období např. poplatník obdrží příjmy ze závislé činnosti za uplynulá léta, které se nepovažovaly podle § 5 odst. 4 zákona o daních z příjmů za jeho příjmy ve zdaňovacím období, kdy byly zúčtovány plátcem daně v jeho prospěch, bude poplatník povinen po skončení zdaňovacího období daňové přiznání z tohoto titulu podat. Nebude tak moci vstoupit v rozhodném zdaňovacím období do paušálního režimu a jeho daň nebude za toto zdaňovací období rovna paušální dani. Z uvedených důvodů tedy nemá smysl umožnit dotyčnému vstup do paušálního režimu, když bude k rozhodnému dni zřejmé, či velmi pravděpodobné, že podmínky pro paušální daň nebudou splněny.

Navrhují se technické změny spočívající v úpravě odkazů na ustanovení v § 6 z důvodu přečíslování odstavců, vzniklé zrušením v § 6 odst. 4. Navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

V návaznosti na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti se navrhuje zrušit základní úpravu příjmů ze závislé činnosti zdaněných srážkou podle zvláštní sazby daně obsaženou v § 6 odst. 4. Návazně na to je nutné zrušit navazující odstavec 5 v témže ustanovení. S rušením institutu srážkové daně u příjmů ze závislé činnosti se pojí záměr zavést pro poplatníky novou službu v podobě předvyplňování daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob údaji ze závislé činnosti získanými od plátců daně. Tento postup povede ke kompenzaci případného zvýšení administrativní náročnosti na straně poplatníků, ke kterému dojde změnou způsobu výběru daně z dotčených druhů příjmů.

Navrhuje se technická změna spočívající v úpravě odkazu na ustanovení v § 6 z důvodu přečíslování odstavců, vzniklé zrušením v § 6 odst. 4. Navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

Navrhuje se technická změna spočívající v úpravě odkazu na ustanovení v § 6 z důvodu přečíslování odstavců, vzniklé zrušením v § 6 odst. 4. Navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

Stávající ustanovení § 7a odst. 1 zákona o daních z příjmů vymezuje podmínky, za kterých je u poplatníka daně z příjmů fyzických osob, který je na konci zdaňovacího období v paušálním režimu, jeho daň rovna paušální dani. Jednou z podmínek rovnosti daně poplatníka paušální dani je, že poplatník nedosahuje příjmy ze závislé činnosti, s výjimkou příjmů podle § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů, tj. příjmů ze závislé činnosti zdaněných daní vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně. Tyto příjmy tak porušení podmínek neznamenají.

S ohledem na změnu spočívající ve zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti (viz § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů), se v § 7a v odstavci 1 písm. b) zákona o daních z příjmů doplňuje výjimka, podle které bude u poplatníka daně z příjmů fyzických osob jeho daň rovna paušální dani i v případě, pokud ve zdaňovacím období dosahoval příjmy ze závislé činnosti, ze kterých bude daň vybírána sražením zálohy na daň, která bude zálohou konečnou (viz navrhovaný § 38h odst. 12 zákona o daních z příjmů), a poplatník k těmto příjmům neučinil prohlášení k dani podle § 38k zákona o daních z příjmů, nepřesahující v celkové výši 50 000 Kč a tento poplatník nemá ani povinnost podat daňové přiznání podle § 38g odst. 2 věty páté nebo odstavce 4 zákona o daních z příjmů. Splněním těchto a dalších zákonem stanovených podmínek bude mít poplatník i nadále daň rovnu paušální dani a nebude mu vznikat povinnost podat přiznání k dani z příjmů fyzických osob (§ 38g zákona o daních z příjmů).

Navrhuje se úprava, podle které se odměny členů orgánů právnických osob plynoucí fyzickým osobám nově vymezí v bodě 15. Tato úprava navazuje na zrušení srážkové daně ze závislé činnosti u fyzických osob, které jsou členy orgánů právnických osob. U členů orgánů právnických osob, které jsou právnickými osobami, zůstanou odměny členů orgánů vymezeny v bodě 6 a režim srážkové daně u nich tak zůstane zachován.

Navrhuje se technická změna spočívající v úpravě odkazu na ustanovení v § 6 z důvodu přečíslování odstavců, vzniklé zrušením v § 6 odst. 4. Navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

Navrhuje se technická změna spočívající ve vypuštění odkazu na § 36 odst. 6, neboť do výše šestinásobku minimální mzdy jako omezující podmínky pro uplatnění daňového bonusu se započítávají příjmy ze závislé činnosti nebo příjmy ze samostatné činnosti. V důsledku zrušení základní úpravy příjmů ze závislé činnosti zdaněných srážkou podle zvláštní sazby daně v ustanovení § 6 odst. 4, na který § 36 odst. 6 odkazuje, se odkaz stává obsoletním.

V návaznosti na navrhované zrušení srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti u daňových nerezidentů s příjmy ze závislé činnosti, kterými jsou osoby vykonávající činnost umělce, sportovce, artisty a spoluúčinkující osoby mající uzavřený pracovněprávní vztah přímo se zaměstnavatelem, který je daňovým rezidentem České republiky nebo je daňovým nerezidentem v postavení plátce daně podle § 38c odst. 2, u něhož vykonávají předmětnou činnost, se v ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) navrhuje upravit bod 1 a vymezit nový bod 4, tak, aby institut srážkové daně dopadal pouze na příjmy daňového nerezidenta, který je osobou vykonávající činnost umělce, sportovce, artisty nebo je spoluúčinkující osobou nemající uzavřený pracovněprávní vztah přímo se zaměstnavatelem, který je daňovým rezidentem České republiky nebo je daňovým nerezidentem v postavení plátce daně podle § 38c odst. 2, u něhož vykonávají předmětnou činnost, ze které jim proto neplynou příjmy ze závislé činnosti.

Navrhuje se technická změna spočívající ve vypuštění odkazu na rušený § 6 odst. 4. Navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

Navrhuje se technická změna spočívající ve vypuštění odkazu na rušený § 6 odst. 4. Navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

Navrhuje se vypuštění písmene a) z odstavce 4, v důsledku čehož se předkládá nové znění celého odstavce, který již nebude členěn na písmena. Tato úprava navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně u příjmů ze závislé činnosti. V rušené části stávajícího textu je stanovena výjimka z pravidla, že daňová povinnost poplatníka, pokud jde o příjmy nebo zálohy na ně, z nichž je srážena daň, se považuje za splněnou řádným a včasným provedením srážky daně.

Navrhuje se technická změna spočívající ve zrušení odstavce 8, který se v návaznosti na zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti stává bezpředmětným.

Navrhuje se technická změna spočívající ve vypuštění odkazu na rušený § 6 odst. 4. Navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

Za účelem zvýšení přehlednosti a možnosti využívat lépe systematický výklad zákona se navrhuje doplnit nadpisy hlav a dílů v části čtvrté zákona o daních z příjmů. Podobný koncept je volen v případě souběžné novely zákona o daních z příjmů v návaznosti na návrh nového zákona o účetnictví, kdy dochází k rozčlenění části třetí zákona.

Za účelem zvýšení přehlednosti a možnosti využívat lépe systematický výklad zákona se navrhuje doplnit nadpisy hlav a dílů v části čtvrté zákona o daních z příjmů.

V návaznosti na navrhované zrušení srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti u fyzických osob, které jsou členy orgánů právnických osob (viz změny navržené v § 22), se s ohledem na eliminaci negativních rozpočtových dopadů, které by z této úpravy plynuly v podobě vzniku nedoplatků na dani prostřednictvím ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění, které se poplatníkům podle § 35d odst. 8 a § 38ch odst. 5 nevybírají, se navrhuje doplnění nového odstavce 6, který pro fyzické osoby daňové nerezidenty pobírající příjmy podle § 22g odst. 1 písm. g) bod 15 stanoví povinnost podávat přiznání k dani, pokud úhrnná výše těchto příjmů u uvedených poplatníků za zdaňovací období přesáhne 36násobek průměrné mzdy. Pro účely daní z příjmů se průměrnou mzdou rozumí průměrná mzda stanovená podle zákona upravujícího pojistné na sociální zabezpečení (viz § 21g odst. 2 zákona o daních z příjmů).

Navrhuje se doplnění nového odstavce 7, ve kterém je normována povinnost podat daňové přiznání pro poplatníka s příjmy ze závislé činnosti, který nepožádal plátce daně o provedení ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění. Úprava navazuje na změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

Za účelem zvýšení přehlednosti a možnosti využívat lépe systematický výklad zákona se navrhuje doplnit nadpisy hlav a dílů v části čtvrté zákona o daních z příjmů.

Navrhuje se změna nadpisu reflektující, že z daného ustanovení se vypouští část týkající se placení (odvodu) zálohy na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. V ustanovení § 38h tak zůstává sazba, výpočet, zaokrouhlování a srážka této zálohy.

Navrhuje se technická změna, která navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

Navrhuje se technická změna spočívající ve vypuštění odkazu na § 36 odst. 2. Navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

Navrhuje se technická změna spočívající ve vypuštění odkazu na rušený § 6 odst. 4. Navazuje na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně z příjmů ze závislé činnosti.

V návaznosti na potřebu jednotného data pro podání jednotného měsíčního hlášení se ve stávajícím § 38h odst. 10 navrhuje vypustit možnost stanovit odlišnou lhůtu pro odvod (platbu) úhrnu sražených záloh. Lhůta pro podání tohoto hlášení, kterou nebude možné prodloužit, by měla v zásadě kopírovat lhůtu pro odvod zálohy. Vzhledem k tomu, že vypuštění daného pravidla by vedlo k aktivaci obecné úpravy prodloužení lhůty podle § 36 daňového řádu, což není žádoucí, navrhuje se současně explicitní pravidlo potvrzující, že lhůtu není možné ze strany správce daně individuálně prodlužovat.

Ke stávajícímu odstavci 9

V návaznosti na koncept jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů, který předpokládá buď povinnost poplatníka podat daňové přiznání, nebo požádat plátce daně o provedení ročního zúčtování záloh, se navrhuje úprava, podle které již nebude možné aplikovat postup, že sraženými zálohami ze mzdy je daňová povinnost poplatníka splněna, není-li povinen podat daňové přiznání.

Ke stávajícímu odstavci 10

Stávající ustanovení v odstavci 10 se navrhuje zrušit s tím, že splatnost zálohy bude stanovena v návaznosti na lhůtu pro podání hlášení k záloze (viz nový § 38hc). Jde o standardní konstrukci, která zajistí, že lhůta pro podání daňového tvrzení, kterým se daň (v tomto případě záloha na daň) tvrdí ve stejné lhůtě jako je lhůta její splatnosti.

Toto ustanovení upravuje též situaci, kdy příjem je poplatníkovi vyplácen prostřednictvím osoby se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí, tj. tuzemskému plátci daně jsou v souladu se smlouvou uzavřenou s touto osobou se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí obvykle skutečným (právním) zaměstnavatelem daných poplatníků, vyfakturovány mzdové náklady poplatníků vykonávajících činnost pro tohoto plátce daně podle jeho příkazů (viz § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů). Vzhledem k tomu, že se jedná o plátce daně, kteří jsou v návaznosti na splnění podmínek uvedených v § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů zaměstnavatelem pro účely zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele, vztahují se na ně veškeré povinnosti plynoucí z tohoto zákona. To znamená, že i plátce daně vyplácející příjem poplatníkovi prostřednictvím zahraniční osoby, bude mít splatnost zálohy stanovenou v návaznosti na lhůtu pro podání hlášení k záloze, která odpovídá lhůtě pro podání jednotného měsíčního hlášení zakotvené v zákoně upravujícím jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele.

Navrhované ustanovení stanoví, že u poplatníka s příjmy ze závislé činnosti, jehož daň je rovna paušální dani, tzn., že má příjmy ze závislé činnosti, ze kterých bude daň vybírána sražením zálohy na daň, a poplatník k těmto příjmům neučinil prohlášení k dani podle § 38k zákona o daních z příjmů, které nepřesáhnou 50 000 Kč za zdaňovací období a nemá ani povinnost podat daňové přiznání podle § 38g odstavce 2 věta pátá nebo odstavce 4 zákona o daních z příjmů, bude daňová povinnost ve vztahu k uvedeným příjmům ze závislé činnosti vypořádána prostým sražením záloh na daň z těchto příjmů. Jestliže poplatníkovi vznikne povinnost podat daňové přiznání podle § 38g odstavce 2 věta pátá nebo odstavce 4 zákona o daních z příjmů, nebude se jednat o poplatníka, jehož daň je rovna paušální dani, a sraženými zálohami nebude jeho daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti splněna.

Odstavec 1 zavádí povinnost plátce daně podat hlášení k záloze na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. V souladu se zavedenou legislativní zkratkou v § 38h odst. 1 se v normativním textu používá jen zkrácené označení „záloha“. Předmětem hlášení je tvrzení plátce daně o výši záloh na daň od jednotlivých poplatníků a v důsledku toho též jejich úhrnu za plátce daně celkem.

Účel hlášení je dvojí: (i) tvrzení zálohy, která je na jeho základě samovyměřena (ii) individualizace zálohy na zálohy připadající na jednotlivé poplatníky. U správce daně však k této individualizaci dochází pouze na úrovni evidence, nikoliv vyměření. Jednotlivé zálohy připadající na poplatníky se nevyměřují (vyměřuje se pouze celková záloha za plátce daně).

Prostřednictvím hlášení se správce daně každý měsíc dozvídá, za které poplatníky plátce daně zálohu odvádí a jakou výši činí záloha každého z nich. Na základě hlášení může správce daně ověřit, zda odvod zálohy (tj. fakticky uhrazená částka), ke kterému by mělo dojít ve stejné lhůtě, jako je podáváno hlášení, odpovídá celkové záloze (viz § 38hb). Případný rozdíl mezi tvrzenou a odvedenou částkou by byl buďto nedoplatkem, nebo přeplatkem.

Odstavec 2 stanoví, že hlášení k záloze lze podat pouze prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení podle zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele. Hlášení k záloze tedy bude součástí tohoto jednotného měsíčního hlášení, ve které zaměstnavatel uvádí další údaje potřebné pro agendy integrované do tohoto společného podání. Způsob podání (který je výlučně elektronický ve stanoveném formátu a struktuře), lhůtu, proces řešení případných vad, jakož i některé následky spojené s pochybením ze strany zaměstnavatele upravuje zmíněný zákon. Není proto třeba normovat tyto otázky duplicitně na úrovni zákona o daních z příjmů.

Obsah hlášení upravuje odstavec 3 a navazuje na pravidlo obsažené v § 135 odst. 2 daňového řádu. Plátce daně je podle něj povinen v hlášení vyčíslit zálohu připadající na každého poplatníka a uvést další údaje potřebné pro vyměření zálohy. Okruh těchto údajů stanoví nařízení vlády, jehož vydání předpokládá zákon o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele.

Hlášení k záloze na daň, stejně tak i následné hlášení k záloze na daň, je nutné řadit mezi tzv. formulářová podání ve smyslu § 72 odst. 1 daňového řádu. Obecná úprava obsažená v daňovém řádu platná pro formulářová podání je však z větší části přebita speciální úpravou podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele. Podrobný obsah hlášení (tj. jeho obsahová struktura) a formát datové zprávy, ve které je nutné hlášení učinit, tak bude stanoven v příslušeném nařízení vlády, a to jednotně pro celé jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele (zahrnující i hlášení k záloze na daň).

Návrh zákona záměrně nestanoví pro podání hlášení k záloze speciální lhůtu, neboť je součástí jednotného měsíčního hlášení. Uplatní se úprava podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, která stanoví lhůtu pro podání jednotného měsíčního hlášení. Plátce daně tak bude povinen hlášení podat do 20 dnů od konce kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, jímž končí období, za které se hlášené údaje sdělují, tj. do 20 dní po skončení zálohového období. Návrh zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele současně stanoví, že toto hlášení bude možné poprvé podat až od 1. dne kalendářního měsíce, ve kterém se jednotné měsíční hlášení podává. Případné dřívější podání by mělo za následek neúčinnost. Hlášení k záloze se tak podává vždy za již uplynulé zálohové období. Zmíněný zákon současně vylučuje možnost prodloužit lhůtu pro podání jednotného měsíčního hlášení, tedy i hlášení k záloze k dani, které je jeho součástí. Je tak vyloučena obecná úprava § 36 daňového řádu.

V odstavci 4 je explicitně stanoveno, že výše zálohy tvrzené v hlášení (tj. to co má plátce daně povinnost odvést) bude tvořena součtem záloh připadajících na jednotlivé poplatníky. Z pohledu jednotného měsíčního hlášení podle zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele bude rozhodující součet hodnot obsažených v individualizovaných částech tohoto hlášení, které jsou vztaženy vždy k jednotlivým zaměstnancům. Naopak předpokládaná celková výše zálohy za plátce daně (zaměstnavatele), která bude obsažena v souhrnné části jednotného měsíčního hlášení, nebude mít z hlediska správy daní z příjmů povahu tvrzené zálohy, ale pouze informativní a také kontrolní charakter. V případě nesouladu mezi 1) úhrnem záloh obsažených v individualizovaných částech jednotného měsíčního hlášení a 2) údajem o celkové výši zálohy v souhrnné části tohoto hlášení, bude rozhodující údaj dle bodu 1).

Plátce daně, který podá hlášení k záloze v předstihu, tj. před uplynutím posledního dne lhůty pro jeho podání, může provádět opravy již podaného hlášení prostřednictvím opravného hlášení podle zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele. Bude-li tato oprava provedena do okamžiku uplynutí zmíněné lhůty, jedná se stále o korekci či doplnění původního podání. Správce daně tuto opravu ani nezaznamená, neboť ta se bude odehrávat pouze v rámci zpracování podání v systému evidence jednotného měsíčního hlášení, přičemž správci daně budou zpřístupněna až definitivní podoba hlášených údajů. Plátce daně si musí dát pozor na to, aby jednotné měsíční hlášení (jehož součástí je hlášení k záloze) nepodal příliš brzy. Podle zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele bude možné podání řádně učinit v intervalu od 1. dne do 20. dne kalendářního měsíce následujícího po konci období, k němuž se hlášení vztahuje.

Je potřeba rozlišovat mezi zmíněnou opravou původního hlášení k záloze a následným hlášením k záloze (§ 38hc). Zatímco opravy původního hlášení je možno činit pouze do uplynutí lhůty pro podání hlášení, následným hlášením je třeba rozumět hlášení podané po uplynutí lhůty pro podání hlášení (následná oprava, resp. doplnění hlášení). Ve vztahu k předchozímu hlášení má následné hlášení doplňkovou, nikoli nahrazující, úlohu. Z pohledu zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele nicméně půjde v obou případech o opravu realizovanou opravným hlášením. Výše zmíněné rozlišení tak bude existovat nikoli v rovině faktické, ale v rovině právní a to pouze pro oblast daně z příjmů ze závislé činnosti. Na technické úrovni půjde o obdobný mechanismus připouštějící dva způsoby oprav – doplnění nebo nahrazení, byť de iure půjde v případě následného hlášení k záloze vždy o doplnění oproti výchozímu stavu.

Zákon výslovně upravuje den splatnosti zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Splatnost zálohy odváděné plátcem daně je stanovena k poslednímu dni lhůty stanovené pro podání hlášení k záloze. Lhůta pro podání hlášení k záloze odpovídá lhůtě pro podání jednotného měsíčního hlášení zakotvené v zákoně o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele. Tato lhůta činí 20 dní po uplynutí kalendářního měsíce, v němž plátci daně vznikla povinnost, která je předmětem hlášení. Hlášení k záloze se tak podává vždy za již uplynulé zálohové období. Dnem splatnosti zálohy je tedy 20. den kalendářního měsíce, ve kterém se hlášení podává. Splatnost zálohy sdílí osud lhůty pro podání hlášení. Zákon o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele pak vylučuje možnost jejího prodloužení. V důsledku výše uvedeného je nadbytečným § 38h odst. 10 zákona o daních z příjmů.

Odstavec 1 ukládá plátci daně povinnost podat následné hlášení k záloze v případě, že zjistí, že výše poslední známé zálohy (§ 38hd) nebyla stanovena správně. Není přitom rozhodující, zda k tomuto stanovení došlo na základě předchozího tvrzení zálohy plátcem daně, nebo z moci úřední. Následné hlášení bude plátce daně podávat v těchto situacích: (i) bylo podáno řádné hlášení, v něm byla tvrzena záloha v určité výši, nicméně později se ukáže, že tato výše je nesprávná, (ii) nebylo podáno řádné hlášení a v důsledku toho došlo v souladu s § 38he odst. 2 k samovyměření zálohy ve výši nula, avšak tento kontumační výsledek je podle názoru plátce daně nesprávný, (iii) došlo k doměření zálohy z moci úřední v souladu s § 38hf a plátce daně jej považuje za nesprávný.

Cílem následného hlášení k záloze je především opravit nesprávně tvrzenou poslední známou zálohu (blíže k tomuto pojmu viz § 38hd), popřípadě další údaje, které jsou součástí hlášení k záloze. Výsledkem proto nutně nemusí být změna výše celkové zálohy. Záloha tvrzená v následném hlášení se stává poslední známou zálohou, a to do doby, než bude případně upravena dalším tvrzením vztahujícím se k témuž zálohovému období (tj. případným dalším následným hlášením) nebo doměřením zálohy z moci úřední.

Vzhledem k tomu, že pro podání následného hlášení není stanovena lhůta, nemůže dojít ke vzniku pokuty za opožděné tvrzení daně podle § 250 daňového řádu. Ze stejného důvodu nebude možné následné hlášení opravit ve smyslu § 138 daňového řádu.

Odstavec 2 reflektuje skutečnost, že v následném hlášení se plátce daně vymezuje vždy k existující poslední známé záloze. Výši této zálohy upravuje nahoru či dolů tím, že v následném hlášení uvede nově tvrzenou zálohu připadající na poplatníka. Rozdíl oproti poslední známé záloze se explicitně do formuláře neuvádí, nicméně implicitně je zřejmý z porovnání obou hodnot. Na toto ustanovení navazuje § 38he odst. 3, kde je stanoveno, že záloha tvrzená v následném hlášení je považována za doměřenou ve výši nově tvrzené zálohy.

Odstavec 3 stanoví povinnost podat následné hlášení i v případech, kdy v důsledku jeho podání nedojde ke změně poslední známé zálohy. Lze tak např. změnit pouze tvrzené údaje týkající se jednotlivých poplatníků. Vzhledem k mechanismu samovyměření nebude tato změna správcem daně autoritativně potvrzována vydáním rozhodnutí.

Odstavec 4 podobně jako je tomu v případě hlášení k záloze stanoví, že následné hlášení k záloze lze podat pouze prostřednictvím opravného hlášení podle zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele. Způsob podání (který je výlučně elektronický ve stanoveném formátu a struktuře), proces řešení případných vad, jakož i některé následky spojené s pochybením ze strany zaměstnavatele upravuje zmíněný zákon. Faktická metoda, kterou lze opravné hlášení realizovat bude v zásadě dvojí: 1) doplnění hlášených údajů o nové údaje, nebo 2) storno hlášených údajů a jejich nahrazení novými údaji. Z právního hlediska jsou účinky obou druhů změn stejné. Mají povahu opravného hlášení podle zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele, což z pohledu zákona o daních z příjmů odpovídá institutu následného hlášení.

Pro následné hlášení k záloze podané v průběhu doměřovacího řízení se uplatní § 145a daňového řádu. Toto obecné ustanovení vylučuje možnost podat následné hlášení v případě, kdy k danému zálohovému období probíhá doměřovací řízení. Tato situace nastane pouze tehdy, pokud správce daně toto řízení v souladu s § 91 daňového řádu zahájí. To bude zpravidla v důsledku daňové kontroly vztahující se k danému zálohovému, resp. zdaňovacímu období, nebo na základě postupu k odstranění pochybností k předchozímu tvrzení zálohy, tj. hlášení či následnému hlášení. Důvodem pro toto omezení je skutečnost, že v dané věci probíhá určité šetření ze strany správce daně, a to za použití instrumentu daňové kontroly nebo postupu k odstranění pochybností. Pokud by plátce daně nebyl v možnosti podat následné hlášení omezen, mohl by snadno zareagovat na pro něj negativně se vyvíjející průběh těchto postupů ve snaze vyhnout se sankci v podobě penále. To by bylo demotivující pro ty, kteří své povinnosti plní řádně. Doměřovací řízení zahájené z moci úřední je možné považovat za skončené až nabytím právní moci dodatečného platebního výměru, kterým je stanovena záloha, nedojde-li mezitím k zastavení řízení v souladu s § 106 daňového řádu. Do té doby, než rozhodnutí o doměření zálohy (dodatečný platební výměr) nabude právní moci, nelze podat následné hlášení. Důvodem je skutečnost, že plátce daně, který s tímto rozhodnutím nesouhlasí, může proti dodatečnému platebnímu výměru brojit odvoláním, které fakticky odsouvá náhradní den splatnosti doměřené zálohy. Do okamžiku právní moci dodatečného platebního výměru tedy nelze považovat zálohu doměřenou z moci úřední za definitivní. Tomu odpovídá i konstrukce obsažená v § 38hd odst. 1 písm. b), která za poslední známou zálohu označuje až pravomocně doměřenou zálohu. Bylo by tedy nežádoucí, aby vedle odvolání plátce daně podával následné hlášení za účelem dosažení obdobného výsledku. Pakliže bude cítit potřebu poukázat na nové skutečnosti ve svůj prospěch, které dříve nebyly uplatněny, může tak učinit v odvolání, neboť odvolací řízení v daňovém procesu je postaveno na principu úplné apelace. Pokud k tomu využije formulář následného hlášení, zákon v § 145a odst. 1 daňového řádu stanoví, že údaje uvedené v takto podaném (nepřípustném) daňovém tvrzení se využijí při stanovení (doměření) daně, avšak pouze tehdy, pokud to stav řízení umožňuje.

Odstavec 5 se vymezuje vůči maximální možné délce lhůty pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu, která činí 10 let. Důvodem pro zamezení možnosti podat dodatečné daňové tvrzení (tj. následné hlášení k záloze) na daň nižší, než je poslední známá daň, v posledním roce absolutní lhůty pro stanovení daně je nutnost předejít situaci, kdy plátce daně podá následné hlášení k záloze, v důsledku něhož by v rozporu s hmotněprávní výší daně, kterou má odvést, významně snížil či vynuloval jednotlivé zálohy (a tedy i výslednou daň) krátce před vypršením této desetileté lhůty, která ohraničuje možnost správce daně výslednou daň případně korigovat. Ze strany plátce daně by tak mohlo dojít ke zneužití této situace, neboť v režimu samodoměření je záloha (a v důsledku toho i daň) doměřena okamžikem podání následného hlášení k záloze. Při podání následného hlášení krátce před uplynutím desetileté lhůty pro stanovení daně by správce daně měl velice omezenou možnost na takové hlášení reagovat. Pokud by údaje uvedené v následném hlášení neodpovídaly realitě, neměl by správce daně prostor vyvrátit plátcem tvrzené skutečnosti v doměřovacím řízení zahájeném z moci úřední. Toto ustanovení dává správci daně alespoň roční časový prostor k provedení nezbytných kroků.

Výše zmíněná úprava má zejména preventivní charakter. V ideálním případě dojde ke stanovení daně v základní tříleté lhůtě a k maximální desetileté hranici se tak délka daňového řízení nepřiblíží. Pokud v průběhu prvních tří let nedojde ke skutečnosti presumované v § 148 odst. 2 až 4 daňového řádu, uplyne lhůta pro stanovení daně posledním dnem tříleté lhůty a norma zakotvená v odstavci 5 se nebude muset aplikovat.

Nadto lze dodat, že úprava připouští podat následné hlášení na zálohu (a tedy i daň) vyšší. Pokud tedy plátce daně zjistí i po 9 letech (lhůta pro stanovení daně však musí běžet), že jeho daň má být vyšší než poslední známá daň, odstavec 5 mu v podání takového tvrzení nebrání. Aplikuje se obecné pravidlo podle § 38hc odst. 1, podle něhož je plátce daně je povinen podat následné hlášení k záloze, pokud zjistí, že poslední známá záloha není ve správné výši. Není žádoucí připustit situaci, kdy by plátce daně ze svého zjištění věděl, že má daň být vyšší, a limitace pro podání následného hlášení by mu zamezovala toto dodatečné tvrzení podat. Nejenom, že by tento postup byl v rozporu s principem správného stanovení daně a základním cílem správy daní, ale mohlo by dojít i k tomu, že by správce daně v této situaci doměřil subjektu daň z moci úřední a vznikla by tak subjektu sankce v podobě penále (§ 38hg), která by zde v případě, kdy by subjekt měl možnost sám podat dodatečné daňové přiznání, nevznikla.

Pro účely navrhovaného zákona vymezuje pojem poslední známá záloha. Poslední známou zálohou je třeba rozumět výslednou zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti odváděnou plátcem daně ve výši, která byla plátcem daně tvrzena v hlášení nebo následném hlášení nebo správcem daně pravomocně doměřena z moci úřední. Rozhodující je vždy poslední (aktuální) výsledná výše této zálohy.

Tvrzenou zálohou je v souladu s § 38ha odst. 4 úhrn záloh připadajících na jednotlivé poplatníky tvrzených v rámci hlášení, a to bez ohledu na to, zda jsou tvrzeny v rámci řádného daňového tvrzení (hlášení), nebo v rámci dodatečného daňového tvrzení (následného hlášení).

Slovo „výsledná“ zde značí, že musí jít vždy o aktuální výši zálohy danou výsledkem vyměření nebo doměření, nikoli výši doměrku (tj. rozdílu oproti předchozí hodnotě). Musí jít tedy o celkovou výši zálohy, tj. součet jejího základu, který je dán jejím vyměřením spolu s případně doměřeným rozdílem (kladným či záporným), ke kterému došlo na základě následného hlášení nebo na základě doměření z moci úřední (může jít i o kombinaci obojího). Nejde tedy o pouhou výši tohoto rozdílu.

Důvodem pro zavedení pojmu poslední známá záloha, který má obdobný účel jako pojem poslední známá daň zakotvený v § 141 odst. 1 daňového řádu, je potřeba pojmenovat veličinu, vůči níž se plátce daně vymezuje v rámci svého dodatečného tvrzení (tj. při podání následného hlášení), resp., vůči níž se správce daně vymezuje při doměření zálohy z moci úřední.

V případě doměření zálohy z moci úřední je z hlediska určení poslední známé zálohy rozhodující až okamžik právní moci rozhodnutí o doměření zálohy z moci úřední (tj. dodatečného platebního výměru), nikoli jeho účinnost. Dokud však není řízení o doměření zálohy pravomocně ukončeno, nemá smysl, aby se plátce daně vůči jeho prozatímnímu výsledku vymezoval v případném následném hlášení (viz zdůvodnění k § 38hc).

Navrhované ustanovení zavádí pro účely stanovení zálohy na daň institut samovyměření. Podstata samovyměření spočívá ve vyměření zálohy bez vydání individuálního právního aktu správce daně (tj. rozhodnutí). K vyměření nebo doměření dojde ze zákona (ex lege) na základě podání hlášení nebo následného hlášení, ve kterém je tvrzena výše zálohy. Cílem této konstrukce je snížení administrativní zátěže na straně správce daně, který není nucen každý měsíc vydávat platební výměry, které by se zakládaly do spisu, jako je tomu dosud v případě vyměření na základě daňového přiznání či vyúčtování (viz § 140 daňového řádu). Výhodou je i právní jistota plátců daně, kteří jsou obeznámeni s výší poslední známé zálohy bez nutnosti nahlížet do spisu.

Samovyměřuje a samodoměřuje se celková záloha na daň odváděná plátcem pojistného, která se následně předepíše na osobní daňový účet plátce daně. Zálohy připadající na jednotlivé poplatníky se nevyměřují, a tedy ani nesamovyměřují.

Odstavec 1 stanoví, že záloha tvrzená plátcem daně ve včas podaném hlášení je vyměřena dnem uplynutí lhůty pro podání hlášení k záloze, a to ve výši úhrnu tvrzených záloh připadajících na jednotlivé poplatníky. Záloha je vyměřena ex lege bez jakéhokoli autoritativního potvrzení správce daně. Plátce daně, který výši zálohy vypočítává, si ji de facto sám vyměří (odtud název samovyměření), byť de iure jde o vyměření ze zákona. Vzhledem k tomu, že tento typ samovyměření je spojen s aktivním konáním plátce daně (podáním hlášení) lze jej označit jako komisivní samovyměření.

Vzhledem k povinné elektronické formě podání jednotného měsíčního hlášení, jehož je hlášení k dani součástí, by měl být správce daně schopen zaznamenat předpis zálohy do evidence daní v krátkém čase poté, co mu jsou v systému evidence jednotného měsíčního hlášení zpřístupněny údaje z hlášení zálohy. To nic nemění na tom, že záloha je vyměřena k poslednímu dni lhůty pro podání hlášení, tj. k 20. dni měsíce následujícího po zálohovém období.

Pakliže plátce daně jím tvrzenou zálohu (která dojde samovyměření) neuhradí, vznikne mu nedoplatek, ke kterému bude v souladu s § 252 daňového řádu vznikat úrok z prodlení. Tento nedoplatek bude bez dalšího vymahatelný. Exekučním titulem zde bude v souladu s § 176 odst. 1 písm. a) daňového řádu výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní.

Odstavec 2 stanoví, že pokud plátce daně nepodá hlášení v zákonem stanovené lhůtě, má ex lege zálohu vyměřenu dnem uplynutí této lhůty, a to ve výši nula. Ačkoli plátce daně zálohu fakticky netvrdil, zákon stanoví právní fikci, že uplynutím lhůty pro podání hlášení tvrdil zálohu ve výši nula. Znamená to, že jeho poslední známá záloha (§ 38he) bude mít hodnotu nula. Každé jeho další tvrzení musí být činěno prostřednictvím následného hlášení, a záloha mu tak bude už vždy doměřována vůči nulové hodnotě. Obdobné platí pro situaci, kdy dojde k doměření z moci úřední. Vzhledem k tomu, že tento typ samovyměření je spojen s nekonáním plátce daně (nepodáním hlášení) lze jej označit jako omisivní samovyměření.

Plátce daně, který podá hlášení opožděně, si musí uvědomit, že jeho hlášení již nebude moci být posouzeno jako řádné hlášení, nýbrž jako následné hlášení. Díky této konstrukci nemá význam sankcionovat zpoždění při podání hlášení prostřednictvím pokuty za opožděné tvrzení podle § 250 daňového řádu. Sankci, která plátci daně hrozí a která jej má odradit od pasivity, představuje penále (§ 38hg). K jeho vzniku však dojde pouze v případě, kdy správce daně na základě marného uplynutí lhůty ve výzvě k podání následného hlášení nebo na základě daňové kontroly (postup k odstranění pochybností je v případě, kdy nebylo podáno hlášení z povahy věci vyloučen) doměří zálohu z moci úřední. Pokud zároveň dojde k prodlení s platbou zálohy, vznikne plátci daně úrok z prodlení podle § 252 daňového řádu.

Odstavec 3 upravuje samodoměření zálohy. Navazuje na § 38hc upravující následné hlášení a stanoví, že záloha tvrzená plátcem daně v následném hlášení se považuje za doměřenou ke dni jeho podání, tj. k okamžiku, kdy se dostane do sféry příslušného orgánu veřejné moci (v tomto případě České správy sociálního zabezpečení, která zajišťuje příjem podání jednotných měsíčních hlášení). Správce daně nebude ani na základě následného hlášení vydávat autoritativní rozhodnutí a záloha bude doměřena ze zákona na základě podaného následného hlášení.

Výše doměřené zálohy je odvozena od poslední známé zálohy a tvoří ji rozdíl mezi zálohou tvrzenou v následném hlášení a poslední známou zálohou. Následné hlášení fakticky obsahuje novou výši záloh připadajících na jednotlivé poplatníky (zaměstnance), což v úhrnu odpovídá nové (upravené) výši zálohy na dani, kterou plátce daně tvrdí. De iure je však důležitý rozdíl oproti dosavadní výši zálohy na dani, neboť ten určuje výši doměřené daně. V případě doměření z moci úřední je právě tento rozdíl základem pro výpočet penále.

Odstavec 4 omezuje možnost aplikace institutu samodoměření zálohy na případ, kdy dojde k doměření zálohy správcem daně z moci úřední. V takovém případě plátce daně, který se rozhodne podat následné hlášení na zálohu nižší, než byla pravomocně stanovena správcem daně, musí počítat s tím, že nedojde k jejímu samodoměření, ale uplatní se obecná úprava daňového řádu ohledně doměření daně (rozuměj zálohy). Záloha tak může být doměřena konkludentně (pokud správce daně bude s tvrzenou změnou souhlasit – platební výměr se vydá, ale nedoručuje), anebo standardním oznámením platebního výměru. Důvodem pro tuto modifikaci obecného pravidla pro samodoměření zálohy je zamezení případným obstrukcím či nedorozuměním spojeným s negací výsledku, ke kterému správce daně v rámci doměření z moci úřední (kterému bude zpravidla předcházet kontrolní postup) došel.

Odstavec 5 stanoví, že správce daně předepíše stanovenou zálohu (tj. vyměřenou nebo doměřenou zálohu) do evidence daní. Doměřenou zálohou je pak v souladu s odstavcem 3 nutné rozumět doměřený rozdíl, který může být kladný i záporný. V evidenci je tak zanesena poslední známá záloha (§ 38hd). Jde o obdobnou formulaci, jako používá obecná úprava daňového řádu v § 139 odst. 2 a v § 143 odst. 2 v případě předepsání vyměřené a doměřené daně do evidence daní. Předpis se vyznačuje na debetní straně osobního daňového účtu. Povinnost provádět předpisy v evidenci daní pak obecně plyne z § 149 daňového řádu.

Odstavce 1 a 2 určují, v jakých případech může správce daně doměřit zálohu z moci úřední (ex offo). Z povahy samovyměření vyplývá, že správce daně bude zálohu vždy doměřovat a nikdy ne vyměřovat, protože záloha se považuje za vyměřenou dnem uplynutí lhůty pro podání hlášení, a to buď ve výši tvrzené v hlášení, nebo ve výši nula, pokud hlášení podáno nebylo (viz § 38he).

K doměření zálohy z moci úřední může dojít na základě postupu k odstranění pochybností (viz § 89 a 90 daňového řádu), na základě daňové kontroly (viz § 85 až 88a daňového řádu) nebo na základě nevyhovění výzvě k podání následného hlášení (viz § 145 odst. 2 daňového řádu). Je tak vyloučeno, aby správce daně k doměření sáhl bez interakce s plátcem daně. Tím je vyloučena situace, kdy by plátce daně neměl možnost být předem obeznámen s hrozícím doměřením zálohy (a s tím souvisejícím vznikem penále).

K postupu k odstranění pochybností dojde na základě podaného hlášení či následného hlášení. Správce daně, který má pochybnost o tom, že záloha samovyměřená nebo samodoměřená na základě těchto tvrzení, nebyla ex lege stanovena ve správné výši, může prostřednictvím výzvy k odstranění pochybností tuto skutečnost vůči plátci daně deklarovat. Musí přitom respektovat požadavek dostatečné míry konkrétnosti při formulaci této výzvy. V případě, že postup k odstranění pochybností nepovede k odstranění pochybností, které správce daně plátci daně sdělil, může dojít k doměření zálohy dodatečným platebním výměrem. Může též dojít k transformaci postupu k odstranění pochybností v daňovou kontrolu.

Daňovou kontrolu lze využít jak v případě pochybností týkajících se podaného daňového tvrzení, které není vhodné řešit prostřednictvím postupu k odstranění pochybností, tak v případě, kdy daňové tvrzení nebylo vůbec podáno (tím pádem došlo k samovyměření zálohy ve výši nula) a postup k odstranění pochybností je tak z povahy věci vyloučen. V takovém případě by měla zahájení daňové kontroly předcházet výzva k podání následného hlášení, která umožní plátci daně zjednat nápravu bez sankce v podobě penále. Daňová kontrola může být nicméně vedena též z preventivního hlediska, tj. nikoli na základě existujících pochybností či podezření.

Opírá-li se výzva k podání následného hlášení o konkrétní a zřejmé nedostatky a plátce daně nevyužije možnost tyto nedostatky odstranit podáním následného hlášení, není nezbytné zahajovat daňovou kontrolu. Správce daně může v takovém případě přistoupit rovnou k doměření zálohy z moci úřední.

Záloha se doměřuje ve výši rozdílu poslední známé zálohy (§ 38hd) a částky nově zjištěné. Doměřená částka tak může mít kladnou či zápornou hodnotu a výsledná záloha, která se po nabytí právní moci rozhodnutí stane novou poslední známou zálohou, tak může být vyšší i nižší než dosavadní poslední známá záloha.

Správce daně rozhodne o doměření zálohy z moci úřední rozhodnutím, které se v souladu s § 147 odst. 1 daňového řádu označuje za dodatečný platební výměr. Jako odůvodnění rozhodnutí může posloužit v souladu s § 147 odst. 4 daňového řádu zpráva o daňové kontrole, popřípadě protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností.

Proti rozhodnutí o stanovení zálohy z moci úřední je možné v souladu s § 109 odst. 1 daňového řádu brojit odvoláním. Odvolání sice nemá odkladný účinek, nicméně náhradní lhůta splatnosti doměřené zálohy je dána až po právní moci rozhodnutí. Dokud není rozhodnutí pravomocné, nelze účinně podat následné hlášení k záloze, která byla tímto rozhodnutím doměřena z moci úřední (viz zdůvodnění k § 38hc).

Odstavec 3 určuje, že doměřená záloha, dochází-li k jejímu zvýšení, je splatná v náhradní lhůtě splatnosti, která činí 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru. Jde tedy o shodnou konstrukci i délku lhůty, která se uplatní v případě doměření daně nad rámec tvrzení plátce daně či poplatníka. Skutečnost, že se jedná o náhradní lhůtu splatnosti, znamená, že původní termín splatnosti zůstává zachován. Od původního dne splatnosti se pak odvozuje délka prodlení a s tím související úroky (viz § 252 daňového řádu). Náhradní lhůta splatnosti tak představuje především překážku vykonatelnosti rozhodnutí. Tzn. dodatečný platební výměr je vykonatelný až po jejím marném uplynutí.

Odstavec 4 stanoví, že správce daně předepíše zálohu doměřenou z moci úřední zálohu do evidence daní. Doměřenou zálohou je pak v souladu s odstavcem 1 nutné rozumět doměřený rozdíl poslední známé zálohy a částky nově zjištěné. Dochází-li doměřením ke zvýšení zálohy, předpis v evidenci daní se provede až poté, co je záloha doměřena pravomocně. Jde o obdobnou formulaci, jakou používá obecná úprava daňového řádu v § 143 odst. 2 v případě předepsání vyměřené a doměřené daně do evidence daní. I zde platí, že se v případě zvýšení daně předepisuje až pravomocně stanovená daň, což potvrdila i judikatura správních soudů (srov. 9 Afs 69/2024-26 ze dne 29. 8. 2024). Předpis se vyznačuje na debetní straně osobního daňového účtu. Povinnost provádět předpisy v evidenci daní pak obecně plyne z § 149 daňového řádu.

Je-li doměřena záloha na nižší hodnotu, dochází k účinkům doměření zálohy v souladu s § 101 odst. 5 daňového řádu okamžikem vydání rozhodnutí o doměření zálohy (dodatečného platebního výměru). Na rozdíl od doměření zvýšené zálohy, se zde nečeká až na právní moc rozhodnutí, neboť plátci daně již svědčí příslušný nárok (a případné odvolání nemá odkladný účinek). Správce daně provede příslušný předpis na debetní straně osobního daňového účtu již ke dni vydání rozhodnutí o doměření zálohy. K tomuto dni tedy dojde k zapravení vzniklé pohledávky daňového subjektu, coby „evidenční úhrady“ na jeho dluhy evidované na témže osobním daňovém účtu v souladu s pořadím úhrady daně (které mj. garantuje právo daňového subjektu na přednostní úhradu jistiny před jejím příslušenstvím). K tomuto dni se testuje existence nedoplatků (dluhů daňového subjektu) a jejich vlastnosti z pohledu určení správného pořadí úhrady daně. Není-li takového nedoplatku, stává se přeplatek v souladu § 154 daňového řádu vratitelným přeplatkem.

Plátci daně je v odstavci 1 stanovena povinnost uhradit penále, pokud mu byla záloha doměřena z moci úřední. Výše penále je stanovena jako 20 % z kladného rozdílu mezi částkou zálohy doměřené z moci úřední a poslední známou zálohou. Procentuální výše byla nastavena ve stejné hodnotě, jakou má penále podle § 251 daňového řádu, neboť jde o sankci za obdobné pochybení. Penále představuje sankci za to, že plátce daně nesplnil svou povinnost správného tvrzení a neučinil kroky potřebné k nápravě tohoto stavu. Penále proto nehrozí tomu plátci daně, který své pochybení napravil podáním následného hlášení. Hrozba penále by měla motivovat plátce daně k tomu, aby podával hlášení k záloze na daň včas a uváděl v něm správné údaje týkající se výše zálohy. Pakliže svou povinnost tvrzení nesplní, hrozí mu, že správce daně tuto skutečnost odhalí v rámci daňové kontroly nebo postupu k odstranění pochybností a spolu s doměřením zálohy ex offo mu uloží i povinnost uhradit penále. Funkce penále je zde tedy primárně odrazující.

Toto ustanovení je lex specialis vůči obecné úpravě penále v § 251 odst. 1 a 2 daňového řádu, která není s ohledem na zvláštní povahu samovyměření záloh bez dalšího použitelná. Stejně tak není možné na penále z doměřené zálohy uplatnit ustanovení § 251 odst. 4 daňového řádu, které ve svém výčtu nezahrnuje podání následného hlášení. Jeho význam je nicméně v navržené textaci zachován. Uplatní se tak pouze § 251 odst. 3 daňového řádu, který upravuje způsob, kterým správce daně rozhodne o povinnosti uhradit penále. O této povinnosti rozhodne správce daně s ohledem na zásadu procesní ekonomie spolu s doměřením zálohy. Penále je splatné do 30 dnů ode dne oznámení platebního výměru, nejdříve však ke stejnému dni jako stanovená záloha, ze které se toto penále vypočte, což vyplývá rovněž z § 251 odst. 3 daňového řádu.

Povinnost uhradit penále vzniká, stejně jako v daňovém řádu, ze zákona (ex lege). Rozhodnutí o jejím uložení má tak pouze deklaratorní povahu a je prosto jakékoli ex ante diskrece správce daně ohledně výše penále, neboť zákon jej stanoví pevnou procentní sazbou. Diskrece je nicméně možná ex post ve vybraných případech, kterým svědčí důvody pro prominutí penále podle § 259a daňového řádu.

Odstavec 2 zavádí speciální pravidlo, které pro určité situace změkčuje dopad obecného pravidla o vzniku penále podle odstavce 1 (a obecné úpravy daňového řádu) s cílem zajistit dostatečnou motivaci pro rychlou korekci chyb, která bude dostupná i ostatním uživatelům údajů podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele.

Obecně platí, že prvotní identifikaci vad zajistí sféra systému jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele, tj. Česká správa sociálního zabezpečení zajistí prvotní interakci s podatelem, který se v jednotném měsíčním hlášení dopustí technické či formální vady (tou může být i vada obsahu, lze-li ji zjistit automatizovanými procesy). Teprve poté jsou data reálně zpřístupněna správci daně. Správce daně tedy začne testovat přítomnost obsahových vad až poté, co je ukončen výše zmíněný proces ve sféře systému jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. V případě indikace zjevných obsahových vad podaného hlášení k záloze by správce daně měl tyto vady s plátcem daně řešit tak, aby mu umožnil podat následné hlášení (rozuměj opravné hlášení podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, jehož je následné hlášení k záloze na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti nedílnou součástí). Může tedy věc řešit formou neformálního vyrozumění, anebo výzvou k podání následného hlášení ve smyslu § 145 daňového řádu. Pouze v případě, kdy se nebude jednat o zjevné obsahové vady, správce daně může přistoupit k zahájení kontrolního postupu (tj. postupu k odstranění pochybností, nebo daňové kontroly). Tím dojde k zahájení doměřovacího řízení, které v souladu s § 145a daňového řádu blokuje možnost účinně podat následné hlášení. I kdyby k jeho podání došlo, nelze takto podanému následnému hlášení přiznat standardní účinky vedoucí k samodoměření zálohy. Zmíněné ustanovení daňového řádu však stanoví, že údaje uvedené v takto neúčinném podání se využijí při doměření daně z moci úřední.

V nově zaváděném konceptu společného podání prostřednictvím systému jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele je žádoucí, aby plátce daně případné nedostatky, pokud možno, zhojil podáním opravného hlášení podle zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele. Jedině tak bude zajištěno, že přístup k upraveným datům budou mít rovnou i ostatní uživatelé údajů (v rozsahu pravomoci se s těmito daty seznamovat). Je tedy žádoucí i v případě, kdy dojde ze strany správce daně k zahájení kontrolního postupu, zajistit dostatečnou motivaci pro to, aby plátce daně na případné pochybení reagoval formou podání následného hlášení, které sice bude neúčinné, ale údaje budou využity při doměření zálohy. Tuto motivaci lze zajistit modifikací základní výše penále podle odstavce 1 pro případ, kdy toto neúčinné podání je podáno ve stanovené lhůtě od zahájení doměřovacího řízení. V odstavci 2 je proto navrhována délka této lhůty 30 dní, což by mělo zajistit plátci daně možnost zareagovat na zahájení doměřovacího řízení, které nastane zpravidla zahájením kontrolního postupu. Pokud do 30 dnů od zahájení doměřovacího řízení ze zákona, resp. z moci úřední plátce daně podá následné hlášení, bude v něm tvrzená částka zálohy (rozuměj rozdíl oproti původní známé záloze) základem pro výpočet sníženého penále ve výši 5 % (namísto standardních 20 %). Plátce daně tak bude mít i v případě zahájení doměřovacího řízení dostatečnou motivaci na tuto skutečnost reagovat v případě, že si bude vědom vlastního pochybení.

Odstavec 3 výslovně stanoví, že záloha doměřená z moci úřední se v rozsahu, v jakém byla uvedena v nepřípustně podaném následném hlášení učiněném za podmínek stanovených v odstavci 2, tedy ve lhůtě do 30 dnů od zahájení doměřovacího řízení, považuje za doměřenou na základě tvrzení plátce daně. Tato skutečnost bude mít vliv zejména na možnost, resp. nemožnost podat odvolání, pokud by se správcem doměřená záloha shodovala s částkou takto tvrzenou plátcem daně. Uplatní se tedy obecné pravidlo obsažené v § 144 odst. 4 daňového řádu. Dalším případem, kdy bude možné použít obecnou úpravu pro situace, kdy je podáno daňové tvrzení, představuje § 144 odst. 1 daňového řádu. Pro případ, kdy záloha bude doměřena na základě formálně neúčinného následného hlášení a současně nebude zahájena daňová kontrola nebo postup k odstranění pochybností, lze zálohu doměřit konkludentně, tj. bez nutnosti doručení platebního výměru. Taková situace nastane tehdy, pokud důvodem pro zahájení doměřovacího řízení bude marné uplynutí lhůty pro podání následného hlášení ve smyslu § 38hf odst. 2 písm. c). Dále se pravidlo obsažené v odstavci 3 projeví při aplikaci obecné úpravy podle § 254 odst. 3 písm. a) daňového řádu. Plátce daně, který bude (byť formálně neúčinně) dodatečně tvrdit určitou výši zálohy, na základě čehož pak dojde k jejímu zvýšení správcem daně (a snížení penále), se později nemůže dovolávat úroku z nesprávně stanovené daně (rozuměj zálohy), pokud by se ukázalo, že jím tvrzené a způsobené zvýšení zálohy bylo nesprávné. To ostatně odpovídá obecnému právnímu principu, že nikdo by neměl těžit z nezákonnosti vlastního jednání.

Obecná úprava úroku z prodlení je obsažena v § 252 ve spojení s § 251a a § 251b daňového řádu, který se použije i v případě neuhrazení splatné zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Povinnost uhradit úrok vzniká plátci daně od čtvrtého dne následujícího po původním dni splatnosti zálohy. Úrok z prodlení se uplatňuje samostatně pro každé zálohové období. V daném zdaňovacím období tak může teoreticky existovat 12 úroků z prodlení, přičemž každý z nich se počítá od jiného data (dne splatnosti zálohy).

Poté, co dojde k samovyměření daně (viz § 38hi), budou úroky na jednotlivých zálohách nadále vznikat s evidovaným datem splatnosti jednotlivých záloh. Z důvodu právní jistoty se explicitně stanoví, že úrok z prodlení na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti vybírané srážkou je tvořen součtem úroků z prodlení na jednotlivých zálohách. Nevzniká tedy duplicitně či samostatně, ale je to jen společné označení pro tuto skupinu úroků, která se váže k danému zdaňovacímu období.

Odstavec 1 zavádí právní fikci vyměření daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti plátci daně, a to k datu 20. března kalendářního roku následujícího po zdaňovacím období, ke kterému se vyměřená daň vztahuje. Nedojde tedy ke standardnímu vyměření daně rozhodnutím správce daně (ať už konkludentně na základě podaného tvrzení, nebo z moci úřední). To je dáno mj. tím, že se již nepředpokládá daňové tvrzení, kterým by plátce daně tvrdil celkovou výši daně za zdaňovací období. Dochází totiž ke zrušení institutu ročního vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti vybírané srážkou formou záloh (blíže k tomuto viz změny v § 38j odst. 4 až 9). Výše daně tak bude v souladu s odstavcem 3 dána úhrnem posledních známých záloh za jednotlivé kalendářní měsíce příslušného zdaňovacího období. Poslední známou zálohou je třeba rozumět aktuální výši zálohy za daný kalendářní měsíc (viz § 38hd). Datum 20. března odpovídá stávajícímu termínu pro podání vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti. Od tohoto okamžiku bude možné pracovat s vyměřenou daní. Její výše nicméně nemusí být konečná, neboť může docházet k jejímu následnému doměření.

Výslovně se uvádí, že dnem vyměření daně (20. březen kalendářního roku následujícího po zdaňovacím období) počne běžet lhůta pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu. V tomto ohledu jde o nutnou speciální úpravu oproti § 148 odst. 1 daňového řádu, která je pro tento způsob stanovení daně bez dalšího nepoužitelná. Pro další běh lhůty již bude platit obecná úprava daňového řádu (§ 148 odst. 2 až 7). V této souvislosti je třeba upozornit na to, že i po vyměření daně budou změny daně realizovány formou dodatečného tvrzení jednotlivých záloh k této dani (a jejich následným samodoměřením), popřípadě doměřením těchto záloh z moci úřední. Doměřením zálohy pak v souladu s odstavcem 2 dojde vždy i k doměření celkové daně, jíž je záloha dílčí součástí. Z pohledu aplikace § 148 odst. 2 daňového řádu je tedy nutné hlášení k záloze považovat za daňové tvrzení, které má potenciál prodloužit lhůtu pro stanovení daně (bude-li podáno v posledních dvanácti měsících běhu této lhůty). Stejně tak platí, že rozhodnutí o doměření zálohy z moci úřední je poté, co dojde k vyměření daně podle odstavce 1, vždy současně i rozhodnutím o doměření (stanovení) daně. Jeho oznámení je tedy úkonem podle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Obdobně je třeba aplikovat i další ustanovení § 148 daňového řádu.

Lze očekávat, že správce daně s ohledem na zásadu proporcionality bude případnou daňovou kontrolu zahájenou po vyměření daně podle odstavce 1 směřovat vždy na celé zdaňovací období, tj. nebude kouskovat daňovou kontrolu podle jednotlivých záloh, a to i s ohledem na to, jaký je vliv zahájení daňové kontroly na lhůtu pro stanovení daně (srov. § 148 odst. 3 daňového řádu).

Smyslem lhůt je ukončit určité časové období, ve kterém je zapotřebí něco učinit. Lhůta pro stanovení tedy určuje okamžik (den), po kterém již není možné daň stanovit (vyjma speciálních případů – srov. § 148 odst. 6 a 7 daňového řádu). Odkdy začne lhůta běžet, je z pohledu možnosti stanovit daň, resp. zálohu irelevantní. Nemusí tedy platit rovnítko mezi okamžikem, kdy lze daň poprvé stanovit, a okamžikem, kdy počne běžet lhůta pro stanovení daně. Záměrem navrženého řešení je, aby lhůta pro stanovení daně byla stanovena jednotně pro celé zdaňovací období. Ambicí nebylo vytvářet samostatná měsíční zdaňovací období, která by měla samostatné lhůty pro stanovení daně. Možnost korigovat daň prostřednictvím úpravy jednotlivých záloh tak bude z pohledu prekluze pravomoci stanovit daň ukončena k jednomu datu. Jde o zachování současného stavu, kdy možnost stanovit daň rovněž končí jedním datem.

Odstavec 2 obsahuje obdobnou konstrukci, jakou má předchozí odstavec. Dojde-li po rozhodném datu 20. března kalendářního roku následujícího po zdaňovacím období ke změně poslední známé zálohy nebo záloh, projeví se tato změna současně ve změnách daně, která je i nadále tvořena úhrnem posledních známých záloh za jednotlivé kalendářní měsíce daného zdaňovacího období.

S ohledem na specifickou konstrukci vyměření a doměření daně, která je pouhým matematickým výsledkem úhrnu (součtu) aktuální výše posledních známých záloh připadajících na dané zdaňovací období, není nutné speciálně normovat institut poslední známé daně. Fakticky platí, že poslední známou daní je vždy aktuální hodnota výsledné daně, která odpovídá výsledku jejího vyměření (odstavec 1), popřípadě doměření (odstavec 2). Daný institut však není de iure zapotřebí, neboť případné korekce ze strany plátce daně i správce daně budou probíhat i nadále prostřednictvím doměřování jednotlivých záloh. Neuplatní se ani obecná úprava § 141 odst. 1 daňového řádu, neboť zde nedochází k řízení o vyměření nebo doměření daně.

Speciálně není nutné normovat ani předepisování stanovené daně do evidence daní, neboť zde se předepisují primárně jednotlivé zálohy. Informace o výši celkové daně tak bude dána úhrnem jejich výše. V souladu s obecnou úpravou § 149 daňového řádu pak tato informace může být v rámci evidence daně zachycena.

Odstavec 1 stanoví odchylku od obecné úpravy daňového řádu, v níž jsou normovány případy, kdy dochází k rozdělení zdaňovacího období na dvě části v důsledku specifické skutečnosti – právní nástupnictví či insolvence (srov. § 239a až 245 daňového řádu). S ohledem na to, že pro zálohy k dani se použijí ustanovení pro správu daní je třeba zdaňovacím obdobím v rámci obecné úpravy rozumět kalendářní měsíc, za který se podává hlášení k záloze na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Rozdělení tohoto „zálohového období“ na jednotlivé části, za které by se podávalo samostatné daňové tvrzení, není žádoucí. Důvodem je jednak samotná měsíční periodicita, kdy pro podání hlášení k záloze není nutný ani vhodný dřívější, ale ani pozdější okamžik. Současně je potřeba dodržet jednotnou měsíční frekvenci podání jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele (jehož je hlášení k dani nedílnou součástí) podle příslušného zákona. Lze proto shrnout, že z pohledu agendy plátce daně z příjmů ze závislé činnosti nebude mít přechod daňové povinnosti na právního nástupce ani zahájení insolvenčního řízení vliv na povinnost podávat hlášení k záloze za zaměstnance. Tím nejsou dotčeny případné úlevy od možných sankcí (viz např. § 252 odst. 3 písm. b) daňového řádu).

Odstavec 2 pak speciálně ve vztahu k insolvenčnímu řízení určuje, že za okamžik vzniku daňové povinnosti plátce daně vztahující se k záloze za příslušný kalendářní měsíc, je považován poslední den tohoto měsíce. Důvodem je, aby daný měsíc byl uzavřen a posuzován vždy jako nedělitelný celek. To navazuje i na předchozí odstavec, podle kterého se za daný kalendářní měsíc bude podávat standardní daňové tvrzení. Daňové pohledávky plynoucí z daňových povinností plátce daně vztahujících se k danému kalendářnímu měsíci v důsledku toho budou mít charakter pohledávky za podstatou.

S ohledem na navrhované doplnění nadpisů hlav a dílů se navrhuje zjednodušit nadpis rubriky u § 38ch, neboť je zřejmé, že dané ustanovení se týká daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

Navrhuje se upravit ustanovení tak, že roční zúčtování záloh plátce daně neprovede u poplatníka, který má povinnost podat přiznání k dani.

V odstavci 6 se navrhuje zavést povinnost, v důsledku které bude muset plátce daně v hlášení za měsíc leden nebo únor správci daně sdělit, kteří poplatníci o provedení ročního zúčtování požádali a kteří nikoliv. Díky tomu bude mít správce daně informaci, kteří poplatníci budou podávat daňové přiznání, a může jim za tím účelem nabídnout službu předvyplněného podání. V rámci této zamýšlené služby, prostřednictvím které správce daně bude moci způsobem umožňujícím dálkový přístup na základě předchozího ověření identity (autentizace) sdělovat údaje získané mj. z individualizovaných měsíčních hlášení zaměstnavatele, budou údaje o tom, zda poplatník požádal o roční zúčtování, či nikoli, správci daně k dispozici na přelomu března a dubna. To je dáno samotnou konstrukcí jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů, neboť správce daně (finanční úřad) je zde v pozici tzv. uživatele údajů. Správce daně tedy není jejich prvotním příjemcem a jsou mu zpřístupněny až poté, co proběhnou automatizované mechanismy reagující na případné vady v učiněném jednotném měsíčním hlášení (blíže k tomuto viz návrh zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele). Reálně tak bude dané služba k dispozici pro ty, kteří budou podávat daňové přiznání elektronicky.

Z pohledu stávajících kapacitních a technologických možností orgánů Finanční správy České republiky nelze tuto službu garantovat tehdy, pokud správce daně informaci o tom, že daný poplatník bude podávat daňové přiznání, obdrží krátce před základním termínem pro podání tohoto přiznání (1. duben daného kalendářního roku). Poplatníkům podávajícím daňové přiznání sice svědčí zákonem garantovaný posun lhůty pro elektronické podání daňového přiznání o 1 měsíc (viz § 136 odst. 2 daňového řádu), avšak ti, kteří mají zájem o co nejrychlejší vrácení vratitelného přeplatku vzniklého z titulu vyměření takto tvrzené daně, budou chtít podat daňové přiznání ve zmíněné základní lhůtě do začátku dubna. Pro správce daně je proto důležité, aby maximum informací získal s dostatečným předstihem a službu předvyplněného daňového přiznání mohl nabízet poplatníkům, kteří hodlají podávat daňová přiznání, co nejdříve. Ačkoli není požadováno, aby plátci daně informaci o tom, zda daný poplatník bude, či nebude podávat daňové přiznání, resp. zda žádá o roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění, sdělovali obligatorně již v hlášení za měsíc leden (podávaném do 20. února), je žádoucí, aby alespoň u části plátců daně ke sdělení této informace došlo již v tomto brzkém termínu.

V případě informace o tom, že poplatník požádal zaměstnavatele o provedení ročního zúčtování, se jedná o zachycení stavu, který nemusí být v daný okamžik definitivní. Nicméně i tak je způsobilý iniciovat službu předvyplnění údajů ze strany orgánů Finanční správy České republiky pro účely předvyplněného podání daňového přiznání. Skutečnost, že se v některých případech postoj poplatníka změní, již není podstatný. Buďto bude mít údaje předpřipraveny (ale nevyužije je), anebo je připraveny mít nebude (protože ke změně postoje došlo v době, kdy už není správce daně schopen tuto službu včasně garantovat). V budoucnu lze s postupným rozvojem informačních systémů Finanční správy České republiky očekávat, že daná služba bude nabízena všem poplatníkům bez ohledu na to, zda si o roční zúčtování požádali a oznamovací povinnost plátců daně tak bude moci být zrušena.

Odstavec 7 stanoví, že vzhledem k zaváděné individualizaci údajů, které plátce daně sděluje správci daně prostřednictvím měsíčního hlášení, bude i výsledek provedeného ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění za jednotlivé poplatníky součástí tohoto hlášení. S ohledem na roční frekvenci danou roční délkou zdaňovacího období bude výsledek ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění plátce daně uvádět pouze v jednom hlášení. Půjde o hlášení za leden, únor, nebo březen podávané v termínu od 1. do 20. následujícího měsíce. Plátce daně tak vedle standardně uváděných údajů za daný měsíc uvede též údaje vyplývající z jednotlivých ročních zúčtování, které provedl za předchozí rok. Z toho implicitně vyplývá, že roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění musí plátce daně stihnout provést tak, aby je mohl zahrnout do podávaného hlášení. Stávající lhůta pro provedení výpočtu daně a ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění v odstavci 4 se v důsledku toho vypouští.

S ohledem na zrušení institutu ročního vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti vybírané srážkou formou záloh (blíže k tomuto viz změny v § 38j odst. 4 až 9) je nutné tuto změnu reflektovat i v ustanoveních § 38i, které pracují s lhůtou pro podání vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti. Nově bude rozhodným okamžikem, který odpovídá poslednímu dni lhůty pro elektronické podání vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti (tj. 20 březnu následujícímu po uplynutí zdaňovacího období), okamžik ke kterému dojde k samovyměření daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti na úrovni plátce daně (viz navrhovaný § 38hi).

S ohledem na navrhované doplnění nadpisů hlav a dílů se navrhuje zjednodušit nadpis rubriky u § 38j, neboť je zřejmé, že dané ustanovení se týká daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

V návaznosti na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně příjmů ze závislé činnosti se navrhuje legislativně technická korekce.

V souladu s důvody popsanými v rámci společného úvodu k dotčené problematice se navrhuje se na přechodnou dobu stanovit oznamovací povinnost ve stejném rozsahu, v jakém budou v další fázi projektu individualizované údaje o jednotlivých poplatnících daně z příjmů ze závislé činnosti tvrzeny v rámci hlášení k záloze. Oznamovací povinnost bude realizována prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení podle navrhovaného zákona upravujícího jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele. To značí, že lhůta pro podání, způsoby podání a další podmínky spojené s realizací podání a zpracováním oznamovaných údajů se budou řídit zmíněným zákonem. Podrobný okruh údajů, které bude plátce daně muset nově oznamovat, bude stanoven nařízením vlády, které je zamýšleno jako prováděcí předpis ke zmíněnému zákonu.

Současně se stanoví výjimka z dočasné oznamovací povinnosti pro plátce daně, kteří by měli oznamovat individualizované údaje týkající se příslušníků Bezpečnostní informační služby, Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Úřadu pro zahraniční styky a informace a vojáků v činné službě. Uvedené navazuje na přechodné ustanovení v návrhu zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, podle kterého bude jejich zapojení do systému jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele o rok posunuto tak, aby mohla být vytvořena infrastruktura pro oddělené a zabezpečené vedení údajů u těchto osobách.

Navrhuje se zrušení odstavců 4 až 9, díky čemuž dojde ke zrušení institutu ročního vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti vybírané srážkou formou záloh. Tato změna navazuje na komplexní změnu konstrukce tvrzení této daně. Nově se bude daňové tvrzení provádět s měsíční periodicitou formou měsíčních hlášení k záloze. Případné korekce pak budou probíhat prostřednictvím následných hlášení. Tato hlášení budou nedílnou součástí jednotného měsíčního hlášení podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele. Pro sdělení informací, které plátce daně zpracovává v průběhu zdaňovacího období, postačí jejich pravidelný měsíční reporting bez nutnosti tyto údaje souhrnně zopakovat v samostatném ročním tvrzení (vyúčtování). To platí i pro případné opravy těchto údajů, které budou probíhat prostřednictvím následných hlášení k záloze. Ke sdělení informací, které plátce daně získá až v návaznosti na provedené roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění za jednotlivé poplatníky, pak postačí, že budou zahrnuty do jednoho vybraného hlášení (viz změny v § 38ch). Další informace, které jsou v současnosti součástí příloh vyúčtování k dani z příjmů ze závislé činnosti, rovněž nebude nutné získávat touto formou, neboť si je bude moci správce daně opatřit přímo ze systému evidence jednotného měsíčního hlášení.

Zrušuje se dočasný odstavec 11 doplněný na přechodnou dobu 1 roku, pro kterou již bude spuštěn systém jednotných měsíčních hlášení zaměstnavatelů, ale nebude dosud zaveden institut hlášení k záloze na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

Podle dosavadního ustanovení může poplatník po skončení zdaňovacího období v dané lhůtě učinit dodatečně za zdaňovací období prohlášení k dani a uplatnit daňové odpočty. Týká se to i příjmů ze závislé činnosti, které byly v průběhu zdaňovacího období zdaněny srážkou podle zvláštní sazby daně. V návaznosti na věcnou změnu spočívající v zrušení institutu srážkové daně příjmů ze závislé činnosti se navrhuje část textu týkající se příjmů zdaněných srážkou podle zvláštní sazby daně z předmětného ustanovení vypustit.

Za účelem zvýšení přehlednosti a možnosti využívat lépe systematický výklad zákona se navrhuje doplnit nadpisy hlav a dílů v části čtvrté zákona o daních z příjmů.

Za účelem zvýšení přehlednosti a možnosti využívat lépe systematický výklad zákona se navrhuje doplnit nadpisy dosud neoznačených § 38r až § 38u zákona o daních z příjmů.

Pro poskytovatele, kteří mají ve svém portfoliu produkty zakládající nárok na uplatnění nezdanitelné části základu daně podle § 15 odst. 3 až 6 zákona o daních z příjmů, se navrhuje stanovit povinnost na základě, které by správci daně ve stanovené lhůtě oznamovali individualizované údaje o svých klientech splňujících nárok na uplatnění nezdanitelné části základu daně podle § 15 odst. 3 až 6 zákona o daních z příjmů. Individualizovaná data od těchto poskytovatelů, kterými jsou především banky, stavební spořitelny, pojišťovny, penzijní společnosti či poskytovatelé dlouhodobého investičního produktu, bude nutné předávat elektronicky. Lhůta pro tuto oznamovací povinnost je stanovena do konce měsíce následujícího po uplynutí příslušného kalendářního roku, tzn., do konce ledna následujícího po kalendářním roku, ke kterému se sdělované údaje vztahují.

Kromě elektronické podoby je nutné dodržet i stanovený formát a strukturu dokumentu. Oznámení bude mít podobu tzv. formulářového podání, což znamená, že se na dané podání budou aplikovat ustanovení obecné právní úpravy týkající se tohoto typu podání (viz § 72 daňového řádu). Takové řešení zajistí jednotný výstup a umožní využít automatické zpracování poskytovaných údajů. Konkrétní podoba formuláře bude stanovena vyhláškou.

Za účelem zvýšení přehlednosti a možnosti využívat lépe systematický výklad zákona se navrhuje doplnit nadpisy hlav a dílů v části čtvrté zákona o daních z příjmů.

Navrhuje se zrušení povinnosti registrace plátce příjmu ze závislé činnosti. Důvodem pro zrušení je omezení administrativní zátěže, kdy správce daně bude informace o daňových subjektech získávat prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů, kde bude založena registrace zaměstnavatele v rozsahu požadovaném jednotlivými konzumenty dat.

Navrhuje se pro účely vyjasnění vztahu mezi právní úpravou účinnou do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti zákona (1. leden 2026) a právní úpravou účinnou od tohoto dne doplnit obecné přechodné ustanovení, které se v oblasti zákona o daních příjmů standardně používá jako výchozí pravidlo. Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období započatá před účinností tohoto zákona se použijí právní předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti tohoto zákona (dosavadní právní předpisy). Souvisejícími právy a povinnostmi je třeba rozumět i registrační povinnost a na ni navazující procesy.

Smyslem tohoto přechodného ustanovení je prodloužit možnost použití norem ze stávající právní úpravy pro situace, kdy příjmy ze závislé činnosti, které byly poplatníkem dosaženy za zdaňovací období započaté přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, budou vyplaceny, zúčtovány či obdrženy již v době účinnosti tohoto zákona. Přechodné ustanovení tak má širší dopad než obecné pravidlo zakotvené v § 5 odst. 4.

Navrhuje se pro účely vyjasnění vztahu mezi právní úpravou účinnou do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti ustanovení s odloženou účinností (1. leden 2027) a právní úpravou účinnou od tohoto dne doplnit obecné přechodné ustanovení, které se v oblasti zákona o daních příjmů standardně používá jako výchozí pravidlo. S ohledem na přehlednost textu je zmíněn pouze první z novelizačních bodů, které mají účinnost posunutou o 1 rok oproti obecné účinnosti zákona.

Toto přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období započatá před účinností tohoto zákona se použijí právní předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti tohoto zákona (dosavadní právní předpisy). Využití toto pravidlo nalezne zejména pro zachování pravidel pro sestavení a podání ročního vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti vybírané srážkou formou záloh (viz změny v § 38j a § 38i). K příjmům zúčtovaným nebo vyplaceným za zdaňovací období roku 2026 se bude naposledy podávat toto vyúčtování s tím, že za zdaňovací období roku 2027 již bude daňové tvrzení ze strany plátce daně realizováno výlučně prostřednictvím jednotlivých měsíčních hlášení k záloze na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

Toto přechodné ustanovení stanoví, že pro odvod záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti náležících za zdaňovací období, které předchází účinnosti ustanovení s odloženou účinností (1. leden 2027), se použije lhůta vymezená v zrušeném § 38h odst. 10 zákona o daních z příjmů ve znění účinném do dne předcházejícího tomuto datu. Z důvodu právní jistoty se současně stanoví, že nová právní úprava, která dosavadní způsob zúčtování mzdy nahrazuje, se pro zúčtování mzdy dosažené za kalendářní měsíc započatý přede dnem nabytí účinnosti ustanovení s odloženou účinností (1. leden 2027) nepoužije.

Z důvodu právní jistoty se výslovně stanoví, že se nově založená oznamovací povinnost poskytovatelů produktů zakládající nárok na uplatnění nezdanitelné části základu daně podle § 15 odst. 3 až 6 nepoužije na individualizované údaje o jejich klientech splňujících nárok na uplatnění nezdanitelné části základu daně, které se vztahují ke zdaňovacímu období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti ustanovení s odloženou účinností (1. leden 2027).

Mění se ustanovení, ve kterých je založena povinnost zaměstnavatele sdělovat údaje pro uplatnění slevy na pojistném za zaměstnance. Přehled o pojistném, na kterém je sleva na pojistném za zaměstnance zaměstnavatelem uplatňována, resp. údaje z tohoto přehledu budou nově součástí jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele („hlášení JMHZ“), které bude zaměstnavatel předkládat podle zvláštního zákona. Předepsaný tiskopis Přehled o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného již nebude existovat. Údaje z tohoto přehledu budou součástí hlášení JMHZ.

Mění se ustanovení, ve kterých je založena povinnost zaměstnavatele sdělovat údaje o vyměřovacím základu stanoveném podle § 5a odst. 1 písm. a) až c) a o výši pojistného. Údaje z přehledu o pojistném, včetně informace o uplatnění slevy na pojistném za zaměstnance budou nově součástí hlášení JMHZ, které bude zaměstnavatel předkládat podle zvláštního zákona. Zákon o JMHZ stanoví, že hlášení JMHZ je možné podávat pouze elektronickou cestou. Předložením hlášení JMHZ zaměstnavatel splní povinnost sdělit údaje z přehledu o pojistném vůči územní správě sociálního zabezpečení.

V rámci hlášení JMHZ budou poskytovány údaje o všech zaměstnancích, kteří vykonávají zaměstnání, tzn. nejen o zaměstnancích, kteří jsou účastni nemocenského a důchodového pojištění nebo jsou činní na základě dohody o provedení práce. Uvedená povinnost sdělovat údaje o zúčtovaných příjmech za kalendářní měsíce bude nově zakotvena v ZNP u všech zaměstnanců bez ohledu na vznik účasti na pojištění. Sdělování příjmů i u nepojištěných zaměstnanců musí být v ZNP zakotveno z toho důvodu, že může ze zaměstnání malého rozsahu nebo z DPP vzniknout účast na pojištění a poté i nárok na dávku nemocenského pojištění. Příjmy se u jednotlivých zaměstnanců budou sledovat na základě hlášení JMHZ.

Navrhuje se změna ustanovení, podle kterých může územní správa sociálního zabezpečení stanovit rozhodnutím, po písemné výzvě, pravděpodobnou výši pojistného v případech, kdy zaměstnavatel nesplnil povinnost sdělit údaje prostřednictvím hlášení JMHZ.

ČSSZ musí zůstat uložena povinnost zajistit vydávání předepsaných tiskopisů k hlášení údajů podle ZPSZ, které nejsou součástí hlášení JMHZ. Pro hlášení JMHZ bude vydáno nařízení vlády, které bude obsahovat výčet jednotlivých údajů včetně jejich povinností a formátu.

Uvedené útvary a orgány v § 25 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. b) nebudou sdělovat údaje podle § 9 odst. 2 prostřednictvím hlášení JMHZ, ale budou je sdělovat v rámci svých útvarů dle interních postupů.

Navrhuje se úprava ustanovení, které ukládá přestupky pro zaměstnavatele v souvislosti se změnou způsobu předkládání údajů z přehledu o pojistném, včetně informace o uplatnění slevy na pojistném za zaměstnance, které budou nově součástí hlášení JMHZ a které bude zaměstnavatel předkládat podle zvláštního zákona.

Před účinností tohoto zákona byl zaměstnavatel povinen předložit příslušné ÚSSZ na předepsaném tiskopise, který vydávala ČSSZ přehled o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného podle § 9 odst. 2 ZPSZ ve znění účinném před účinností tohoto zákona. Údaje z tohoto přehledu se nicméně podle tohoto zákona budou sdělovat na měsíčním hlášení, které je zaměstnavatel povinen zasílat podle zvláštního zákona o JMHZ. Předepsaný tiskopis od účinnosti tohoto zákona zanikne a zaměstnavatelé ho nebudou moci používat.

V přechodném ustanovení se stanoví, že údaje, které zaměstnavatel měl zaslat v době před účinností zákona, ač tak neučinil, předloží zaměstnavatel příslušné ÚSSZ postupem platným před účinností tohoto zákona, tj. zaměstnavatel předloží na předepsaném tiskopisu přehled o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného podle § 9 odst. 2 ZPSZ ve znění účinném před účinností tohoto zákona.

Na základě této novely zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti budou zaměstnavatelé povinně sdělovat údaje o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele podle zákona o JMHZ. Z toho důvodu se ruší předepsaný tiskopis obsahující přehled o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného. V souvislosti se zavedením JMHZ se dále vypouští § 9a ze ZPSZ, jelikož údaje k nepojištěným DPP se budou předávat na základě zákona o JMHZ a na základě ZNP. Všechny tyto změny vedou i k úpravám týkajícím se přestupků, kterých se zaměstnavatelé podle ZPSZ mohou dopustit. Jelikož mohou být nesplnění či porušení povinností zaměstnavatele zjištěny až za účinnosti novely ZPSZ, je třeba v přechodném ustanovení stanovit, že takto zjištěná nesplnění či porušení povinností budou řešena na základě ustanovení ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této novely.

V důsledku navrhovaných změn v zákoně o daních z příjmů, kde se pro potřeby daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti opouští institut vyúčtování, a v souvislosti se zavedeným pojmem „daňové tvrzení“, který je definovaný v § 1 odst. 4 daňového řádu, se navrhuje stávající slovní spojení „daňových přiznání a vyúčtování“ nahradit pojmem „daňových tvrzení“.

V oblasti výkonu státní statistické služby nahradí Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele stávající zjišťování statistiky zaměstnanosti a mezd (sběr údajů o jednotlivých zaměstnancích a mzdách přímo od respondentů – zaměstnavatelů bude nahrazen využitím dat z JMHZ). Do výčtu statistických oblastí v § 9 odst. 2 písm. a) je tak doplněna ke stávajícím statistickým oblastem i statistika zaměstnanosti a mezd využívající data z JMHZ.

Navržená úprava nově zaváděné formy plnění hmotněprávní povinnosti zaměstnavatelů vůči Českému statistickému úřadu vytváří právní rámec pro nový, efektivnější a administrativně méně zatěžující způsob získávání údajů nezbytných pro výkon státní statistické služby v oblasti zaměstnávání. Údaje, získané pro statistické účely prostřednictvím jediného elektronického podání, nebudou nadále získávány stávající cestou statistických zjišťování podle zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů.

Nahrazení či redukce několika statistických zjišťování, kdy zaměstnavatelé plní zpravodajskou povinnost formou elektronických či listinných formulářů na základě Programu statistických zjišťování pro daný rok, jediným elektronickým podáním učiněným prostřednictvím jednotného informačního systému v jednom termínu představuje pro zaměstnavatele snížení administrativní zátěže při současném zpřehlednění požadavků různých orgánů veřejné moci na poskytnutí údajů včetně odstranění jejich duplicit.

Z důvodů ochrany utajovaných informací a poskytování služeb eGovernmentu nelze poskytovat o příslušnících bezpečnostních sborů širší rozsah údajů, než je rozsah údajů poskytovaný těmito sbory pro potřeby jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele.

V souvislosti s návrhem zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele je nutné příslušným způsobem upravit také zákon č. 118/2000 Sb. tak, aby odpovídal potřebám dotčených institucí, vůči kterým je plněna povinnost provádění srážek ze mzdy a odvodů podle zvláštních právních předpisů.  

Je navrhováno přechodné ustanovení, kterým bude vyjasněna situace, kdy krajská pobočka Úřadu práce bude plnit oznamovací povinnost v souvislosti s odvodem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na veřejné zdravotní pojištění před účinností tohoto zákona. Oznamovací povinnost krajské pobočky Úřadu práce bude v takovém případě plněna podle zákona č. 118/2000 Sb., ve znění před účinností tohoto zákona.

Vzhledem k navrhovaným změnám v zákoně č. 586/1992, o daních z příjmů, s účinností od 1. ledna 2027, v návaznosti na návrh zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, je nutné novelizovat zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní. Důvodem je zrušení institutu vyúčtování k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podávaném plátci daně z příjmů ze závislé činnosti s roční periodicitou. Toto daňové tvrzení je nahrazeno hlášením k záloze na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které je součástí jednotného měsíčního hlášení podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele. Frekvence podávání tohoto hlášení je tedy měsíční. Stávající Příloha č. 1 k tiskopisu „Vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti“ (§ 38j zákona o daních z příjmů) v důsledku toho bude integrována do elektronického formuláře tohoto hlášení.

Zmíněnou přílohu pro účely propočtu procentních podílů jednotlivých obcí na částech celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů využívá zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní, a to jako zdroj dat počtu zaměstnanců v obci. Po zrušení institutu vyúčtování (a tedy i zmíněné přílohy), je nutné upravit zákon o rozpočtovém určení daní tak, aby zdroj dat počtu zaměstnanců v jednotlivých obcích odpovídal novému pojetí daňového tvrzení prostřednictvím měsíčně podávaných hlášení k záloze na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Vzhledem k tomu, že data se vyhodnocují za předcházející rok, je účinnost této změny nastavena k 1. lednu 2028, neboť v roce 2027 budou ještě naposledy využita data z ročního vyúčtování k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za rok 2026.

Díky měsíční frekvenci sběru dat bude úhrnný údaj o počtu zaměstnanců vykonávajících pracovní činnost v jednotlivých obcích přesnější a umožní zohlednit i využití tzv. sezónních pracovníků, kteří podle současného modelu, který testuje stav k 1. prosinci daného kalendářního roku, nemusí být ve stavu pracujících.

Zaměstnavatel, který oznamuje den skončení doby zaměstnání je povinen též oznámit údaje rozhodné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti vyjmenované v § 42 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Údaje zaměstnavatel nyní oznamuje v elektronické podobě na elektronickou adresu určenou územní správnou sociálního zabezpečení na předepsaném tiskopise do registru pojištěnců (zaměstnanců) vedeného ČSSZ. Úřad práce získává následně tyto údaje z informačních systémů ČSSZ. Vzhledem k přijetí návrhu zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele budou nově údaje pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti zaměstnavatelé oznamovat v rámci povinností a postupem podle tohoto zákona. V předmětných ustanoveních se proto náhrada dosavadního odkazu na zákon o nemocenském pojištění nahrazuje odkazem na postup podle nového zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, resp. na informační systémy podle uvedeného zákona.

V souvislosti s návrhem zákona o jednotném měsíčním hlášení je nutné příslušným způsobem upravit také způsob, jakým se budou ministerstvu sdělovat vybrané informace o agenturním zaměstnávání.

Podle současné právní úpravy se zaměstnavatel v písemné dohodě o uznání zaměstnavatele na chráněném trhu práce podle § 78 odst. 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti zavazuje předkládat roční zprávu o své činnosti, a to vždy nejdéle k 15. 7. Roční zpráva obsahuje informace o průměrných čtvrtletních přepočtených počtech zaměstnanců a zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, informace o předmětu činnosti zaměstnavatele - NACE, informace o činnosti zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením - CZ- ISCO a informace o místě výkonu práce. Tyto údaje jsou rovněž součástí datové věty jednotného měsíčního hlášení, a proto je možné roční zprávu nahradit.

Zrušení celého stávajícího odstavce 6 v ustanovení § 78 se navrhuje z důvodu legislativně technických úprav v návaznosti na změny tohoto ustanovení, kterým došlo s účinností od 1.1. 2025 zákonem č. 470/2024 Sb.

Ohlášení o plnění povinného podílu obsahuje informace o průměrných ročních přepočtených počtech zaměstnanců a zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, tj. odpracované hodiny, hodiny čerpání dovolené, hodiny překážek v práci za jednotlivá čtvrtletí předchozího kalendářního roku. Dále jsou obsaženy informace o objemu tzv. náhradního plnění, tzn. o tom za kolik Kč odebral zaměstnavatel výrobky či služby od zaměstnavatelů uznaných na chráněném trhu práce a o tom, v jakém objemu zaměstnavatel odváděl finanční prostředky do státního rozpočtu. Budou-li zkombinována data ze systému evidence jednotného měsíčního hlášení a evidence náhradního plnění, bude možné odstranit povinnost předkládat formulář ohlášení o plnění povinného podílu. Zaměstnavatel navíc nebude muset dopočítávat odvod do státního rozpočtu, protože ten bude možné na základě kombinací dat ze systému evidence jednotného měsíčního hlášení   a z evidence náhradního plnění automaticky předepsat.

Z titulu zavedení jednotného měsíčního hlášení budou zaměstnavatelé údaje týkající se zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí oznamovat nově. Postupem, tzn. také ve lhůtách, podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele.

V návaznosti na zákon o JMHZ právní úprava obsažená v odstavci 3, 4, a 7 daného ustanovení zákona o zaměstnanosti již pozbyla své opodstatnění. Podle návrhu zákona o JMHZ se totiž nově jako zaměstnanci budou přihlašovat i zaměstnanci na DPP, DPČ, a to i když jim nevznikne účast na pojištění. Z uvedeného vyplývá, že se toto týká také osob s dočasnou ochranou. Na základě uvedeného je navrhováno vypuštění daných ustanovení z § 136 vypustil odstavec 3, 4 a 7.

V § 136 se navrhuje se nové znění odstavce 3 (kterým budou sloučeny dosavadní odstavce 5 a 6), který rozšiřuje okruh údajů, které jsou SÚIP a oblastní inspektoráty práce oprávněny získávat z Jednotného informačního systému práce a sociálních věcí způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Vypuštění slov „nebo registrační“ je navrhováno v návaznosti na úpravy § 136 zákona o zaměstnanosti. Registrační povinnost byla společně s úpravami § 136 zakotvena v zákoně o zaměstnanosti jeho novelou provedenou zákonem č. 75/2023 Sb.

Navrhuje se, aby se plnění povinného podílu za rok předcházející dni nabytí účinnosti tohoto zákona řídilo dosavadními právními předpisy. Důvodem je potřeba zajištění právní jistoty zaměstnavatelů, pokud jde o podmínky plnění povinného podílu v daném kalendářním roce.

Ruší se první věta v 93 odst. 3 ZNP, která stanovovala povinnost zaměstnavatele písemně ohlásit změny údajů, které uvedl na předepsaných tiskopisech při svém přihlášení do registru zaměstnavatelů a při přihlašování svých mzdových účtáren. Vzhledem k tomu, že povinnosti zaměstnavatele přihlásit sebe a své mzdové účtárny do registru zaměstnavatelů, resp. do evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ, se přesouvá do zákona o JMHZ, bude v tomto zákoně řešena i povinnost ohlašovat změny údajů.

Vzhledem k tomu, že se do zákona o JMHZ přesouvají povinnosti přihlašování a odhlašování zaměstnavatele do/z registru zaměstnavatelů podle zákona o nemocenském pojištění a tato povinnost zaměstnavatelů podle zákona o nemocenském pojištění bude splněna prostřednictvím zákona o JMHZ, resp. splněním povinnosti zaměstnavatele podle zákona o JMHZ přihlásit se/odhlásit se do/z evidence zaměstnavatelů bude současně splněna povinnost přihlásit se/odhlásit se do/z registru zaměstnavatelů podle zákona o nemocenském pojištění, v zákoně o JMHZ se upravuje rovněž situace, kdy zaměstnavatel zanikne a povinnost odhlásit ho bude mít jeho právní nástupce nebo likvidátor.

Přihlašování a odhlašování mzdových účtáren bude nově řešeno v zákoně o JMHZ. Jejich odhlášení z registru zaměstnavatelů podle ZNP zaměstnavatel splní prostřednictvím zákona o JMHZ – odhlášením mzdových účtáren z evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ.

Problematika mzdových účtáren zaměstnavatele, jejich přihlašování a odhlašování do/z registru zaměstnavatelů podle ZNP, resp. do/z evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ, bude řešena v zákoně o JMHZ. Z toho důvodu se ruší § 93 odst. 7 ZNP, který stanovoval výjimku v postupech zaměstnavatele stanovených ZNP, pokud měl jen jednu mzdovou účtárnu, jejíž místo bylo shodné se sídlem zaměstnavatele.

Legislativně technická úprava navazující na posun odstavců.

Tento odstavec stanovil, že zaměstnavatel plnil úkoly stanovené § 93 ZNP u příslušné územní správy sociálního zabezpečení. Tyto úkoly ale zaměstnavateli nově stanoví zákona o JMHZ. Zaměstnavatel bude tyto úkoly (přihlášení/odhlášení zaměstnavatele a jeho mzdových účtáren a nahlašování změn souvisejících s tímto přihlašování/odhlašováním) plnit prostřednictvím přihlašování/odhlašování do evidence zaměstnavatelů.

Zavedení zákona o JMHZ si vyžádá změny ustanovení v ZNP, ve kterých je uložena povinnost zaměstnavatele oznamovat den nástupu a skončení do/ze zaměstnání, včetně změn. Zaměstnavatel bude nově oznamovat skutečnosti rozhodné pro zápis do registru pojištěnců prostřednictvím evidence zaměstnanců podle zákona o JMHZ. V zákoně o JMHZ bude stanovena lhůta, ve které mají být povinnosti zaměstnavatele vůči registru pojištěnců plněny. Současně zákonem o JMHZ bude stanoveno, že hlášení zaměstnavatele o dni nástupu a skončení zaměstnance v zaměstnání je podáváno výhradně elektronickou cestou. Povinnost zaměstnavatele oznámit den nástupu a den skončení zaměstnance v zaměstnání do registru pojištěnců, včetně hlášení změn, je splněna oznámením o dni nástupu a skončení zaměstnance v zaměstnání, včetně hlášení změn, do evidence zaměstnanců podle zákona o JMHZ. Údaje podle § 42 odst. 3 zákona o zaměstnanosti potřebné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti budou nově součástí jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele podle zvláštního zákona.

Vyměřovací základy pro pojistné a vyloučené dny, tj. údaje potřebné pro výpočet dávek, již nebudou zaměstnavatelé předávat na předepsaných tiskopisech, ale budou je sdělovat prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele podle zákona o JMHZ. Současně se stanoví výjimka týkající se příslušníků Bezpečnostní informační služby, Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Úřadu pro zahraniční styky a informace, vojáků z povolání a vojáků v záloze ve výkonu vojenské činné služby.

V návaznosti na zrušení pilotní fáze k JMHZ ode dne nabytí účinnosti zákona o JMHZ, nebude tato úprava využívána.

Podle § 122 odst. 6 ZNP byly v registru pojištěnců vedeny údaje potřebné pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti podle zákona o zaměstnanosti. Tyto údaje budou sdělovány na základě zákona o JMHZ. Úprava v ZNP tak již postrádá věcné opodstatnění.

Podle § 122 odst. 7 ZNP byly v registru pojištěnců evidováni tzv. zaměstnanci s dočasnou ochrannou podle § 136 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Tito zaměstnanci budou již evidováni na základě úpravy podle zákona o JMHZ, kdy jsou v evidenci zaměstnanců podle zákona o JMHZ vedeni též zaměstnanci podle zákona o zaměstnanosti.

Legislativně technická úprava navazující na zrušení odstavce 5.

Zavedení zákona o JMHZ si vyžádá změny ustanovení v ZNP, podle kterých se zaměstnavatel dopustí přestupku za situací, kdy nesplní povinnost přihlášení/odhlášení včetně informací o změnách a mzdových účtárnách a oznámení o nástupu zaměstnance do zaměstnání a skončení zaměstnance v zaměstnání včetně změn do evidence zaměstnavatelů a zaměstnanců podle zákona o JMHZ. Přestupky za nepřihlášení/neodhlášení zaměstnavatele, mzdové účtárny nebo zaměstnance včetně hlášení informací o změnách do evidence zaměstnavatelů a zaměstnanců budou nově posuzovány podle zákona o JMHZ.

Zaměstnavatel má povinnost i po nabytí účinnosti tohoto zákona zasílat údaje potřebné pro výpočet dávek nemocenského pojištění na předepsaném tiskopisu způsobem stanoveným zákonem o nemocenském pojištění ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Zaměstnavatel musí zasílat údaje výlučně na předepsaném tiskopisu ještě po dobu 12 kalendářních měsíců následujících ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Na předepsaném tiskopisu poté musí zaměstnavatel zasílat i všechny údaje potřebné pro výpočet dávky, pokud bude rozhodné období alespoň částečně spadat do období před 1. lednem 2026. Za nesplnění těchto postupů hrozí zaměstnavateli sankce až do výše 50 000 Kč, kterou mu může příslušná ÚSSZ uložit.

Potřebné podklady pro výpočet dávek nemocenského pojištění, které zaměstnavatel před účinností tohoto zákona sděloval na předepsaném tiskopisu, musí zaměstnavatel nadále sdělovat na tomto tiskopisu, a to nejen v období 12 kalendářních měsíců následujících po účinnosti tohoto zákona (leden 2026 až prosinec 2026), ale i vždy za rozhodné období před účinností tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2026). Z měsíčního hlášení podle zákona o JMHZ, které bude zaměstnavatel zasílat za každý kalendářní měsíc, se budou získávat údaje potřebné pro výpočet dávek nemocenského pojištění. Nicméně rozhodné období pro výpočet dávek činí od měsíce, ve kterém vznikl nárok na dávku, předchozích 12 kalendářních měsíců. Je tak nezbytné přechodným ustanovením zajistit, aby zaměstnavatelé nadále zasílali na předepsaném tiskopise podklady potřebné pro výpočet dávek za rozhodné období před účinností tohoto zákona, jelikož se jedná o údaje, které jiným způsobem nelze zjistit, a které nebudou obsaženy v měsíčních hlášeních podle zákona o JMHZ. Zároveň se tento způsob předávání podkladů pro výpočet dávek na předepsaném tiskopisu zachovává po přechodné období 12 kalendářních měsíců následujících po nabytí účinnosti tohoto zákona, a to hlavně z toho důvodu, aby zaměstnavatelé nemuseli v prvním roce účinnosti tohoto zákona zasílat podklady pro výpočet dávek dvěma různými kanály a dělit rozhodné období před účinností zákona a po účinnosti zákona. Zaměstnavatelům tak v období 12 kalendářních měsíců následujících po nabytí účinnosti tohoto zákona (od ledna do prosince 2026) zůstane pro zasílání údajů potřebných pro výpočet dávek nemocenského pojištění zachován stávající postup na předepsaných tiskopisech. Až po uplynutí tohoto období se budou údaje pro výpočet dávek plně získávat z jednotného měsíčního hlášení s výjimkou těch situací, kdy by rozhodné období alespoň částečně spadalo do doby před účinností tohoto zákona. Pokud bude rozhodné období alespoň částečně spadat do doby před nabytím účinnosti tohoto zákona, bude zaměstnavatel vždy zasílat údaje potřebné pro výpočet dávky na předepsaném tiskopisu způsobem stanoveným zákonem o nemocenském pojištění ve znění před nabytím účinnosti tohoto zákona.

Příklad

Zaměstnanec onemocní v březnu 2026, rozhodné období pro výpočet dávky je březen 2025 až únor 2026. Zaměstnavatel doloží na předepsaném tiskopise potřebné údaje za měsíce březen 2025 až únor 2026.

Před účinností tohoto zákona zaměstnavatel zasílal údaje potřebné pro výpočet dávek na předepsaném tiskopisu, který pro tyto účely vydávala ČSSZ. Pokud za účinnosti tohoto zákona (od 1. 1. 2026) bude zaměstnavatel zasílat na ČSSZ údaje, které měly být zaslány na předepsaném tiskopise v době před účinností tohoto zákona (před 1. 1. 2026) nebo, které se týkaly období před účinností tohoto zákona, zašle tyto údaje zaměstnavatel stejným postupem, jako před účinností zákona, tj. na předepsaném tiskopise.

Zaměstnavatel, který například začne zaměstnávat prvního zaměstnance od 30. 12. 2025, je podle ZNP ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona povinen se přihlásit do registru zaměstnavatelů ve lhůtě 8 dnů, tj. do 7. 1. 2026. Ale protože takovému zaměstnavateli vznikla povinnost přihlásit se do registru zaměstnavatelů před účinností tohoto zákona, může využít ke splnění této povinnosti postupy stanovené ZNP před účinností tohoto zákona, a to do dne, kdy bude účinný tento zákon (do 31. 12. 2025). Zaměstnavatel se přihlásí do registru zaměstnavatelů na předepsaném tiskopisu podle ZNP. Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (od 1. 1. 2026) se musí zaměstnavatel přihlásit do evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ.

Zaměstnavatel, u kterého například zaměstnanec ukončí zaměstnání dne 30. 12. 2025, je podle ZNP ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona povinen odhlásit tohoto zaměstnance z registru pojištěnců ve lhůtě 8 dnů, tj. do 7. 1. 2026. Ale protože takovému zaměstnavateli vznikla povinnost odhlásit tohoto zaměstnance z registru pojištěnců před účinností tohoto zákona, může využít ke splnění této povinnosti postupy stanovené ZNP před účinností tohoto zákona (do 31. 12. 2025). Zaměstnavatel odhlásí zaměstnance z registru pojištěnců na předepsaném tiskopisu podle ZNP. Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (od 1. 1. 2026) musí ale zaměstnavatel odhlásit svého zaměstnance z evidence zaměstnanců podle zákona o JMHZ.

Zaměstnavatelé, kteří se přihlásili do registru zaměstnavatelů podle ZNP kdykoliv před nabytím účinnosti tohoto zákona a jsou stále v registru vedeni, nebudou mít povinnost znovu se přihlašovat do evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ. Budou mít povinnost pouze sdělit ve lhůtě stanovené přechodnými ustanoveními k zákonu o JMHZ údaje, které budou podle nařízení vlády sdělovány při přihlášení do evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ, ale nebyly sdělovány před účinností tohoto zákona do registru zaměstnavatelů podle ZNP.

Zaměstnavatelé nebudou přihlašovat do evidence zaměstnanců podle zákona o JMHZ ty zaměstnance, které přihlásili do registru pojištěnců podle ZNP kdykoliv před účinností tohoto zákona a tito zaměstnanci jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona v registru pojištěnců stále vedeni. Zaměstnavatelé budou mít pouze povinnost sdělit ve lhůtě stanovené přechodnými ustanoveními k zákonu o JMHZ údaje za zaměstnance, které budou podle nařízení vlády sdělovány při přihlášení do evidence zaměstnanců podle zákona o JMHZ, ale nebyly sdělovány před účinností zákona o JMHZ do registru pojištěnců podle ZNP.

Touto novelou zákona o nemocenském pojištění se ruší některé povinnosti, které zaměstnavatel byl povinen plnit podle tohoto zákona ve znění účinném před účinností tohoto zákona. Zaměstnavatel například nebude povinen na základě ZNP se přihlašovat/odhlašovat do/z registru zaměstnavatelů, ale tuto povinnost bude plnit prostřednictvím JMHZ na základě zákona o JMHZ. Z toho důvodu dochází k vypuštění i některých přestupků, kterých se zaměstnavatel mohl podle ZNP dopustit. Pokud však tyto přestupky, kterých se zaměstnavatel mohl dopustit před účinností tohoto zákona, byly zjištěny, nebo řízení o nich bylo zahájeno až za účinnosti tohoto zákona (od 1. 1. 2026), posoudí se i tak podle ZNP ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Účinnost zákona se navrhuje k 1. 1. 2026 s ohledem na navrhovanou účinnost zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele. Vzhledem k provazbě obou navrhovaných zákonů je u nich nutné zachovat stejnou účinnost. U ustanovení zákona o daních z příjmů, která se týkají tzv. druhé fáze změn (podrobně kapitola 2.2 obecné části důvodové zprávy) daní z příjmů, se navrhuje účinnost od 1. ledna 2027. U ustanovení zákona o rozpočtovém určení daní, které se týkají změny frekvence hlášení údajů o počtu zaměstnanců vykonávajících pracovní činnost v jednotlivých obcích z roční na měsíční, se navrhuje účinnost od 1. ledna 2028.