Důvodová zpráva k Vl.n.z. o odčerpání majetku nevysvětleného původu - EU

V souladu s Plánem legislativních prací vlády na rok 2025 nebylo hodnocení dopadů regulace zpracováno.

Trestní právo upravuje několik institutů umožňujících odčerpání majetku souvisejícího s trestnou činností (propadnutí věci, zabrání věci, zabrání části majetku). Jejich využití však podmiňuje odsouzením pachatele trestného činu, nebo alespoň jednoznačným prokázáním vztahu mezi takovým majetkem a konkrétním trestným činem, z něhož majetek pochází. V případě zabrání části majetku je sice možné zabrat majetek, který pochází z nespecifikované trestné činnosti, takový postup je však možný pouze v případě, že mu předchází odsouzení konkrétní osoby za úmyslný trestný čin vymezený v § 102a tr. zák. Stávající instituty trestního práva tedy neumožňují bez návaznosti na odsouzení pachatele odčerpat majetek, který sice dle závěru soudu pochází z trestné činnosti (soud je o tom na základě konkrétních skutečností přesvědčen), ale není bezpochyby spojen s konkrétním prokázaným trestným činem. Takový majetek nelze cestou trestního práva odčerpat a může být i nadále využíván, byť hrozí, že může být využíván k dalšímu páchání trestné nebo jiné protiprávní činnosti.⁠‌‌‌‌​​​​‌‌‌‌​​‌‌⁠

V praxi se přitom opakovaně vyskytují případy, kdy je v trestním řízení zajištěn majetek, který byl podle závěrů orgánů činných v trestním řízení pravděpodobně získán trestným činem, pro důkazní nouzi jej však s ohledem na nemožnost prokázat konkrétní trestný čin a dosáhnout odsuzujícího rozsudku nelze odčerpat a musí být vrácen, ačkoli silné podezření o jeho trestním původu přetrvává. V praxi orgánů činných v trestním řízení České republiky je to typické zejména v řízeních o trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti (tzv. praní peněz), pokud jde o skutky, v nichž jsou využívány tzv. průtokové neboli tranzitní účty, přes které jsou zpravidla přeshraničně přeposílány peněžní prostředky velmi pravděpodobně pocházející z trestné činnosti, tedy ze zdrojového (predikativního) trestného činu. Jde-li totiž o případy s mezinárodním rozměrem, často nelze prokázat zdrojový trestný čin, bez čehož nelze pachatele postihnout za legalizaci výnosů z trestné činnosti a ani odčerpat peněžní prostředky přeposílané přes průtokové účty. Dále se často jedná o trestnou činnost spojenou s nelegální výrobou a distribucí omamných a psychotropních látek.

Problematiku prokazování zdrojové trestné činnosti při podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti v případech, ve kterých měla být zdrojová trestná činnost spáchána v zahraničí, identifikovala jako jednu ze zranitelností (a to pro v zásadě nefunkční mezinárodní justiční spolupráci s některými státy) zpráva o druhém kole procesu národního hodnocení rizik praní peněz a financování terorismu (National risk assessment of money laundering and terrorist financing), jež byla vládou České republiky schválena usnesením č. 616 ze dne 12. července 2021. Na zprávu o druhém kole procesu národního hodnocení rizik praní peněz a financování terorismu navazovala analýza k možnostem odčerpávání nelegálně nabytého majetku (dále také jen „analýza k možnostem odčerpávání“) zpracovaná v rámci pracovní skupiny ustavené při Ministerstvu spravedlnosti. Tato analýza obsahovala kromě trestní varianty odčerpání, kterou rozpracovává tento návrh zákona, také variantu civilní a správní. Tuto analýzu vzala vláda České republiky na vědomí usnesením č. 621 ze dne 23. srpna 2023, jímž také uložila ministru spravedlnosti úkol zpracovat tento návrh zákona, který má rozpracovat tzv. trestní variantu odčerpávání nelegálně nabytého majetku popsanou v analýze.

Analýza k možnostem odčerpávání zohledňovala i tehdy probíhající přípravu směrnice o vymáhání a konfiskaci majetku, která byla následně publikována jako směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1260 ze dne 24. dubna 2024 o vymáhání a konfiskaci majetku (dále také jen „nová konfiskační směrnice“), vládou zvolená trestní varianta proto na řešenou problematiku nenahlíží pouze optikou tzv. průtokových účtů, ale šířeji, kdy zohledňuje i další trestnou činnost, často generující nezanedbatelné zisky.

Česká republika má stejně jako další členské státy EU (s výjimkou Dánska a Irska) povinnost provést novou konfiskační směrnici ve lhůtě do 23. listopadu 2026.

Čl. 16 této směrnice² zakotvuje koncept odčerpání nevysvětlitelného bohatství souvisejícího s trestnou činnosti, který je pro Českou republiku nový. Zjednodušeně řečeno požaduje, aby členské státy bez ohledu na odsouzení pachatele trestného činu umožnily odčerpání majetku identifikovaného (příp. pouze zajištěného) v souvislosti s vyšetřováním trestného činu, pokud je vnitrostátní soud přesvědčen (v anglickém znění směrnice „court is satisfied“), že tento majetek pochází z trestné činnosti.³ Směrnice stanoví minimální pravidla, která musí členské státy splnit, členské státy nicméně mohou jít i nad jejich rámec.

Rozsah uvedeného ustanovení směrnice je širší než analýza k možnostem odčerpávání zaměřená na průtokové účty, neboť se týká různých druhů trestné činnosti. Ustanovení je spíše obecné a členským státům ponechává určitou míru diskrece ohledně způsobu jeho provedení, což se v průběhu jeho vyjednávání ukázalo jako podstatné, protože zapracovat požadovaný koncept do právních řádů členských států, v nichž tento koncept doposud neexistuje, nemusí být jednoduché, a v členských státech, kde již příbuzný koncept existuje, se aplikované postupy liší.⁴ Čl. 16 nové konfiskační směrnice přitom cílí na majetek, který je identifikován až v průběhu trestního řízení, a to nikoli nutně u osoby, proti které se takové trestní řízení vede, ale u různých osob, které jsou určitým způsobem spojeny s touto osobou.

Jak v případě vládou zvolené trestní varianty podle analýzy k možnostem odčerpávání, tak v případě čl. 16 nové konfiskační směrnice, který se uplatní v řízení v trestních věcech, jde o odčerpání majetku bez ohledu na odsouzení pachatele a bez podmínky prokázání spojitosti majetku s konkrétním prokázaným trestným činem. Současně se i podle směrnice uplatní zvláštní důkazní standard, kdy pro přesvědčení soudu o tom, že majetek pochází z trestné činnosti, jsou relevantní určité podezřelé skutečnosti, jež musejí být prokázány nade vší pochybnost (jejich demonstrativní výčet upravuje čl. 16 odst. 2 směrnice).

Z důvodu této blízké koncepční souvislosti obou řešených problematik se proto přistoupilo k jejich společnému řešení v rámci jednoho zákona. Odčerpání majetku trestního původu je nepochybně v obecném zájmu a působí preventivně, neboť zabraňuje využívání neoprávněného majetkového prospěchu k dalšímu páchání trestné či jiné protiprávní činnosti a chrání tak společnost před další protiprávní činností. Podle obecné právní zásady nesmí nikdo těžit ze své nepoctivosti (nemo auditur propriam turpitudinem allegans).

Ve vztahu k nové konfiskační směrnici cílí tento návrh pouze na provedení jejího čl. 16 a některých s ním souvisejících ustanovení, nikoli na zajištění její plné transpozice. Trestní předpisy České republiky jsou s ostatními ustanoveními této směrnice poměrně široce v souladu a k zajištění její plné transpozice z hlediska trestního práva bude třeba provést pouze drobné změny, které budou upraveny samostatně v jiném návrhu (předkládaném Ministerstvem vnitra).

Důvody pro výběr trestní varianty odčerpání majetku jsou následující:

Na základě poznatků o praktické aplikaci navržené právní úpravy bude následně zhodnoceno, zda je zvolené řešení dostatečně efektivní a zda případně nebude třeba opětovně zvážit doplnění této úpravy dalšími legislativními řešeními z oblastí ležících mimo oblast trestního práva (správními nebo civilními instituty), jako je tomu v některých jiných státech.

Podrobněji ke zhodnocení platného právního stavu

Podle stávající právní úpravy lze kromě odčerpání majetku spojeného s trestnou činností cestou trestního práva využít pro odčerpání majetku, na který míří tento návrh, také nástroje v oblasti práva daňového.

V praxi se vyskytují finanční transakce na účtech daňového subjektu, který je zpravidla právnickou osobou založenou podle práva České republiky, kdy jsou finanční transakce vyhodnoceny jako podezřelé (rizikové). Dotčené právnické osoby vykazují obvykle následující znaky vytvářející rizikovou kombinaci:

Relevantní nástroje, které lze využít v oblasti daňového práva, jsou:

Pokud je dotčená osoba daňovým subjektem, lze její příjmy zdanit daní z příjmu. Tato úprava však dostatečně neumožňuje prostřednictvím daně odčerpat alespoň část příjmů.

Pokud je FS postoupena informace o nestandardních finančních tocích probíhajících např. v lednu, daňový subjekt je (obecně) povinen podat přiznání k dani z příjmů až v prvním pololetí následujícího roku a vykázaný zisk zdanit. V tu dobu již zpravidla daný subjekt není řadu měsíců na bankovních účtech vůbec aktivní. Z tohoto důvodu je zdanění tranzitních transakcí jakožto řešení odčerpání majetku velmi neefektivní. Je třeba vzít v úvahu, že správce daně má ve srovnání s orgány činnými v trestním řízení méně efektivní nástroje.

I přes to, že stricto sensu nelze procesem zdanění legalizovat vykázané příjmy, neboť cílem daňového řízení správce daně je pouze stanovit správně daňovou povinnost, nikoli deklaratorně osvědčovat, že předmět daně je z hlediska celého právního řádu České republiky bez vady, stává se, že další kontrolní orgány, mj. i zahraniční (nejen v cílové destinaci finančního transferu, ale i v dalších tranzitních zemích), výrazně snižují míru dalšího prověřování těchto příjmů, resp. kontroly, s tím, že tyto prostředky již byly prověřeny v členském státě EU. Daňové řízení tak může paradoxně fungovat i jako určitý nástroj pro legalizaci příjmů, neboť po proběhlém daňovém řízení mohou subjekty argumentovat, že u předmětných zdaněných příjmů státní orgány neshledaly pochybení.

Z uvedených znaků u zájmových právnických osob dominuje skutečnost, že nejsou registrovány jako plátci DPH, ani jako tzv. identifikovaná osoba. Z analýzy bankovního výpisu nevyplývá, že se jedná o ekonomickou činnost podléhající DPH v tuzemsku. V těchto případech tedy nelze bez příslušného zdůvodnění využít mezinárodní výměnu informací pro oblast DPH, ani využít institutu zajišťovacího příkazu na dosud nestanovenou / nesplatnou daň (která by stejně mohla tvořit zpravidla pouze nízké procento z tranzitované částky, obdobně jako u daně z příjmů).

Zájmové právnické osoby, aniž by byly zmraženy pro ně významné prostředky, na výzvy správce daně zpravidla nereagují a ani neposkytují žádnou součinnost. Případné postihy za neplnění povinností jsou vzhledem k výši realizovaných částek zcela bezvýznamné a reálně po ukončení transferů, k němuž v důsledku aktivity správce daně zpravidla dochází, nevymahatelné (žádný majetek není hlášen ani zjištěn). Pokud právnická osoba ve výjimečných případech reaguje, povětšinou pouze zasílá smlouvy o půjčkách až na detaily zpravidla stále stejného typu, které jsou v řadě parametrů nestandardní (např. splatnost desítky let bez zajištění, konkretizace účelu, zajištění, místa, frekvence a výše splátek), které nelze v cizím státě prověřit natolik, aby byly odstraněny veškeré pochybnosti.

Zákon č. 321/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s prokazováním původu majetku (dále jen „zákon o prokazování původu majetku”), zavedl nový postup v rámci zákona o daních z příjmů v případech, kdy má správce daně důvodné pochybnosti, zda příjmy poplatníka oznámené nebo tvrzené správci daně odpovídají nárůstu jeho jmění, spotřebě nebo jinému vydání, a nejsou mu známy skutečnosti, které by nárůst jmění, spotřebu nebo jiné vydání ozřejmovaly, a po předběžném posouzení dojde k závěru, že rozdíl mezi těmito příjmy a nárůstem jmění, spotřebou nebo jiným vydáním poplatníka přesahuje 5 000 000Kč.

Nedojde-li k prokázání požadovaných skutečností a jsou-li naplněny další zákonné podmínky, stanoví správce daně daň zvláštním způsobem podle pomůcek, a to s přičtením penále z takto stanovené částky daně ve výši 50 %, nebo 100 %, podle toho, do jaké míry neposkytnutí součinnosti ze strany poplatníka ztížilo nebo bránilo stanovení daně.

Efektivitu postupu podle tohoto zákona omezuje jednak skutečnost, že ne vždy jde o daňové rezidenty, dále tříletá lhůta pro stanovení daně, zákonný limit 5 000 000 Kč a značná časová náročnost vyhledávání informací a samotného celého procesu. Pokud jde o tranzitní operace typu „ze zahraničního účtu zahraničního subjektu na tuzemský účet tuzemského subjektu a následně na zahraniční účet dalšího zahraničního subjektu,“ nelze je bez dalšího řešit tímto nástrojem. Z popisu transakcí je zjevné, že přes značně vysoké transfery neexistuje důkaz, že jmění subjektu využitého jako mezičlánek v tuzemsku bylo zvýšeno (obecně téměř veškerý kredit na účtu je dále debetován ve prospěch zpravidla zahraniční osoby). Nadto by se muselo ve smyslu § 38x odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jednat o pochybnosti ohledně tvrzených příjmů, tzn. subjekt, který vlastní sledovaný účet, by musel vůči správci daně podávat daňové tvrzení. To však není u případů legalizace výnosů trestné činnosti běžné.

Obecně lze k daňovým nástrojům shrnout, že

Ani zákon o prokazování původu majetku nepřinesl očekávaný výsledek, neboť řada subjektů není daňovými rezidenty, a pokud jsou, sankční zdanění pro subjekty, které neprokážou původ majetku, není dostatečně efektivní a správci daně naráží na řadu praktických problémů.

Pokud jde o nástroje trestního práva, lze uvést následující:

Výnosem z trestné činnosti se podle § 135b odst. 1 tr. zák. rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu.

Za splnění zákonných podmínek mohou být výnosy z trestné činnosti odčerpány některou z majetkových sankcí, konkrétně může být uložen trest propadnutí věci (§ 70 tr. zák.) nebo ochranné opatření zabrání věci (§ 101 tr. zák.). Trest propadnutí věci lze uložit pouze v odsuzujícím rozsudku trestně odpovědnému pachateli. Nedojde-li z jakéhokoli důvodu k odsouzení obviněného, není možné trest propadnutí věci uložit.

Ochranné opatření v podobě zabrání věci, která je výnosem z trestné činnosti, lze uložit v některých případech, kdy trestní řízení odsuzujícím rozsudkem neskončí, a to v situacích předvídaných v § 101 odst. 2 tr. zák., například tehdy, nelze-li pachatele, který spáchal trestný čin, pro objektivní překážku stíhat nebo odsoudit, nebo není-li osoba trestně odpovědná pro nepříčetnost; ve vymezených případech je umožněno také zabrat věc, která náleží jiné osobě než pachateli.

Jak pro propadnutí věci, tak pro její zabrání je však vždy třeba prokázat, že věc je výnosem z konkrétního trestného činu. Těmito trestními sankcemi proto nelze postihnout pravděpodobné výnosy z trestné činnosti, resp. majetek, u něhož není jednoznačně prokázáno, že pochází z konkrétního trestného činu.

Ochranné opatření zabrání části majetku upravené v § 102a tr. zák. umožňuje tzv. rozšířené konfiskace – toto ochranné opatření lze ale uložit pouze v některých případech. Podmínkou pro jeho uložení je skutečnost, že pachatel byl uznán vinným některým ze zákonem stanovených trestných činů, jímž pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Rozšířené konfiskace byly do českého právního řádu zavedeny za účelem provedení čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii (dále jen „stará konfiskační směrnice”). Toto ochranné opatření lze uložit, má-li soud za to (v anglickém znění směrnice „court is satisfied“), že určitá část majetku pachatele pochází z trestné činnosti vzhledem k tomu, že hodnota majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu nebo do majetku ve svěřenském fondu v době nejdéle 5 let před spácháním takového trestného činu, v době jeho páchání nebo po jeho spáchání, je v hrubém nepoměru k příjmům pachatele nabytým v souladu se zákonem, nebo byly zjištěny jiné skutečnosti odůvodňující takový závěr.

V bodu 21 recitálu směrnice 2014/42/EU se k tzv. rozšířené konfiskaci uvádí: „Rozšířená konfiskace by měla být možná v případě, kdy má soud za to, že dotyčný majetek pochází z trestné činnosti. To neznamená, že musí být prokázáno, že dotyčný majetek pochází z trestné činnosti. Členské státy mohou například stanovit, že je dostatečné, pokud soud bude považovat za pravděpodobnější nebo může důvodně předpokládat, že je podstatně pravděpodobnější, že dotyčný majetek pochází z trestné činnosti než z jiných činností. V této souvislosti musí soud zvážit zvláštní okolnosti případu včetně skutečností a dostupných důkazů, na jejichž základě by mohlo být vydáno rozhodnutí o rozšířené konfiskaci. Skutečnost, že majetek určité osoby je neúměrný jejímu legálnímu příjmu, by mohla patřit mezi skutečnosti umožňující soudu učinit závěr, že majetek pochází z trestné činnosti. Členské státy by rovněž mohly stanovit podmínku určitého časového období, během něhož by se o majetku mohlo předpokládat, že pochází z trestné činnosti.“

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. ledna 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21-1 uvádí k důkaznímu standardu při aplikaci § 102a tr. zák., že z formulace užité v § 102a odst. 1 tr. zák. („soud má za to“) neplyne, že by toto ustanovení konstruovalo domněnku nabytí majetku při blíže nezjištěné minulé trestné činnosti, neplyne z ní ale ani to, že se musí prokazovat, že takový majetek je nástrojem nebo výnosem z konkrétního trestného činu. Prostřednictvím uvedeného ochranného opatření se postihují případy, kdy nejsou žádné důkazy svědčící legálnímu původu majetku, který byl nabyt v určitém období časově souvisejícím se spácháním trestného činu, za který je osoba odsouzena. Ústavní soud k tomu v uvedeném nálezu dále uvádí „Text tu uvozuje stanovení podmínek (hrubý nepoměr, zjištění jiných skutečností), jež musí být alternativně naplněny, aby mohlo dojít k zabrání části majetku. Podle důvodové zprávy se tu „nezavádí úplný civilní standard dokazování“, důkazní břemeno se ani zcela nepřenáší na povinnou osobu, ale „nejde ani o trestní standard dokazování“ nade vší pochybnost. Jde o „cosi mezi“ - orgán činný v trestním řízení musí předložit důkazy a uvést skutečnosti vedoucí k závěru o pravděpodobném původu majetku z trestné činnosti, dotčená osoba pak může tvrdit a prokazovat opak.“ Zákon nespecifikuje výši nepoměru mezi hodnotou nabytého majetku a legálními příjmy, je pouze stanoveno, že musí jít o nepoměr výrazný („hrubý“) ospravedlňující citelný zásah do majetkové sféry dotčené osoby.

Předmětné ochranné opatření tedy umožňuje odčerpání majetku, který není prokázaným výnosem z konkrétního trestného činu, je však navázáno na odsouzení pachatele za některý ze stanovených trestných činů. Nelze je proto využít v případech, v nichž nedojde k odsouzení pachatele. Kvůli navázání na odsouzení pachatele za některý ze stanovených trestných činů nelze tento institut považovat za institut, který by vyhovoval požadavkům na „odčerpání nevysvětlitelného bohatství“ podle čl. 16 nové konfiskační směrnice, který na odsouzení pachatele založen není.

Majetek, který sice s vysokou mírou pravděpodobnosti pochází z trestné činnosti, avšak nelze nade vší důvodnou pochybnost prokázat jeho původ z konkrétního trestného činu, tak není možné stávajícími nástroji trestního práva odčerpat, nedojde-li k odsouzení pachatele za trestný čin, za který lze uložit zabrání části majetku.

V trestním řízení, v němž je prokazována vina za konkrétní skutek, nesou důkazní břemeno orgány činné v trestní m řízení, zejména státní zástupce, který musí (v řízení před soudem) dokázat vinu obviněného; vina obviněného musí být vždy prokázána nepochybně a úplně. Obviněný je chráněn zásadou presumpce neviny a není povinen svou nevinu prokazovat. Orgány činné v trestním řízení mají povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Řízení je ovládáno zásadou vyhledávací (vyšetřovací) a obviněného netíží v žádném směru povinnost tvrzení a povinnost důkazní, ani související břemena. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) nicméně vyplývá, že po vynesení rozsudku, odsuzujícího nebo zprošťujícího, se zásada presumpce neviny obsažená v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neuplatní ve vztahu k výrokům o povaze a jednání již odsouzené osoby (např. domněnky o původu majetku z obchodu s drogami vyslovené v řízení o zabavení, ačkoli předcházející odsouzení se týkalo jiného trestného činu) s výjimkou případů, kdy by tato tvrzení svou povahou znamenala další vznesení obvinění v autonomním smyslu, který pojmu přikládá judikatura ESLP (Van Offeren proti Nizozemsku, č. 19581/04, rozhodnutí ze dne 5. července 2005, Phillips proti Spojenému království, § 34 – 36).

Orgány činné v trestním řízení sice nesou důkazní břemeno již při zajištění majetku, které vlastnímu odčerpání výnosů z trestné činnosti může předcházet, v této fázi řízení však postačí, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že určitá věc je výnosem z trestné činnosti, postačuje tedy pouze určitá (relativně nižší) míra pravděpodobnosti. Jsou-li předpokládané výnosy z trestné činnosti zajištěny, ale z jakýchkoli důvodů nepřichází v úvahu jejich odčerpání prostřednictvím trestní sankce, vzniká otázka, jak s nimi naložit. Může jít například o případy prověřování trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti spáchané v zahraničí, kdy musí být věc odložena s ohledem na neprokázání zdrojového trestného činu typicky kvůli nefunkční mezinárodní spolupráci, ale i o případ, kdy pachatel není trestně odpovědný pro nepříčetnost a nelze jednoznačně prokázat vztah majetku ke konkrétnímu trestnému činu.

Pokud nedojde k uložení trestní sankce, jsou podmínky pro vrácení, vydání a další nakládání s věcmi důležitými pro trestní řízení upraveny v § 80 až 81a tr. ř. V prvé řadě se podle § 80 tr. ř. (ve spojení s § 81a tr. ř.) věc vrátí tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Pokud však k věci uplatňuje právo jiná osoba, lze věc vydat tomu, o jehož právu na věc není pochyb, nebo ji složit do úschovy, nelze-li jednoznačně určit, kdo na ni má nárok. Nárok na věc lze následně uplatnit v civilním řízení.

Problematické je rozhodování orgánů činných v trestním řízení o vydání věci podle tohoto ustanovení zejména v případech, kdy je z provedeného prověřování zřejmé, že osoba, která na věc uplatňuje nárok, může být spojena s podezřelým. Pokud je věc složena do úschovy civilního soudu, stát již dále ve vztahu k předmětné věci, o níž se vede spor, nevystupuje z mocenské pozice a případné odčerpání výnosů je jen jakýmsi „vedlejším produktem“ rozhodnutí civilního soudu, který se ale zabývá primárně otázkami vlastnictví k věci.

Dále lze využít postup podle § 81 tr. ř. (ve spojení s § 81a tr. ř.). Pokud byly zajištěny věci, které byly získány nebo pravděpodobně získány trestným činem, a není známo, komu patří, a není znám ani pobyt poškozeného, vyhlásí se veřejně popis zajištěné věci, a to na dobu šesti měsíců. Jestliže se na základě popisu věci přihlásí jiná osoba než podezřelý nebo případně obviněný a o jejím právu na zajištěnou věc není pochyb, vydá se jí věc nebo částka za ni stržená, pokud již věc byla v mezidobí prodána. Neuplatnil-li ve stanovené lhůtě nárok na zajištěnou věc nikdo jiný než podezřelý nebo obviněný, orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, musí na základě žádosti takové osoby o vrácení věci řešit jako předběžnou otázku, zda věc získala trestným činem. Pokud to nebude prokázáno, musí orgán činný v trestním řízení rozhodnout o vrácení věci podezřelému nebo obviněnému, byť by bylo i nadále pravděpodobné, že věc trestným činem získal. Pokud tedy neexistuje osoba odlišná od podezřelého, která by byla schopna jednoznačně prokázat svůj nárok na zajištěnou věc, nebo nelze prokázat, že zajištěná věc byla získána konkrétním trestným činem, nelze ji v trestním řízení efektivně odčerpat, byť je dána vysoká míra pravděpodobnosti, že z trestné činnosti pochází.

Výše uvedené lze shrnout tak, že věci, které s vysokou mírou pravděpodobnosti pocházejí z trestné činnosti, avšak nejde o prokázané výnosy konkrétního trestného činu, lze v trestním řízení odčerpat pouze výjimečně. Prostřednictvím stávajících nástrojů trestního práva je nelze odčerpat bez odsouzení pachatele. Proto jak Evropská unie, tak i jednotlivé státy přistupují k různým druhům právních úprav, které mají za cíl odčerpat i majetek, který zřejmě pochází z trestné činnosti, ať již v rámci trestního řízení, nebo v rámci jiných typů řízení.

Ve vztahu k legalizaci výnosů z trestné činnosti a tzv. průtokovým účtům (které jsou jednou z řešených oblastí, nikoli však jedinou) lze poukázat na následující statistické údaje⁵:

Tabulka č. 1 – Případy tranzitních (průtokových) účtů s uplatněním blokačních institutů podle § 15 a 20 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „AML zákon“)

Blokační instituty podle AML zákona byly ve sledovaném období uplatněny celkem v 65 případech a blokovaná částka činila necelou 1 mld. Kč. Z tohoto počtu byla necelá polovina případů ukončena podáním trestního oznámení ze strany FAÚ, nicméně šlo o případy zahrnující cca 90 % objemu blokovaných prostředků.

Tabulka č. 2 – Průběh případů v rámci trestního řízení

Z předložených statistických údajů vyplývá, že 90 % objemu prostředků blokovaných instituty podle AML zákona bylo přezajištěno v trestním řízení. Šlo totiž o prostředky blokované v případech, v nichž bylo trestní řízení zahájeno, protože dle policejního orgánu existovaly skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu (srov. § 158 odst. 3 tr. ř.).

Tyto prostředky je podle stávající úpravy možné v trestním řízení odčerpat pouze za předpokladu prokázání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, tedy také zdrojového trestného činu, nebo jiného trestného činu, a zjištění jeho pachatele, k čemuž však ve většině případů nedošlo a věc tak musela být typicky ukončena v prověřování (před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby).

Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu, které podává státní zástupce (§ 2 odst. 8 tr. ř.). Všechny tyto návrhy přitom směřují vůči osobě, proti níž se řízení vede, a k tomu, aby soud odsuzujícím rozsudkem rozhodl o vině a trestu (příp. o upuštění od potrestání). Pokud výsledky přípravného řízení dostatečně neodůvodňují postavení konkrétní osoby, proti níž se řízení vede, před soud, nelze tyto návrhy podat. Před trestním soudem lze pak otázku majetku pocházejícího z trestné činnosti řešit pouze v úzce vymezených případech v návaznosti na v úvahu přicházející trestní sankce.

I v případě, že určitá osoba není postavena před soud v trestním řízení, může státní zástupce podat soudu samostatný návrh na uložení ochranného opatření, o němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání. Takto lze navrhnout také uložení zabrání věci, která je výnosem z trestné činnosti, a to i v případě zastavení trestního stíhání nebo odložení trestní věci. Zabrání věci, která je výnosem z trestné činnosti, je však přípustné pouze za splnění hmotněprávních podmínek uvedených v § 101 odst. 2 tr. zák.; zejména musí jít o prokázaný výnos z konkrétního trestného činu (popř. z činu jinak trestného), nikoli o pravděpodobný výnos z nespecifikované trestné činnosti. Postup je v praxi aplikovatelný např. ve vztahu k výnosům z trestného činu pachatele, který zemřel, a jeho trestní stíhání je proto nepřípustné, nebo ve vztahu k výnosům z činu jinak trestného, kterého se dopustila trestně neodpovědná nepříčetná osoba, není však v žádném případě aplikovatelný ve vztahu k majetku, který není prokázaným výnosem z konkrétního trestného činu.

Navržená právní úprava má zejména umožnit, aby v případech, v nichž majetek zřejmě pocházející z trestné činnosti nelze cestou trestního práva odčerpat, bylo možné zahájit zvláštní řízení, v něm postupovat samostatně proti takovému majetku a tento za splnění příslušných podmínek odčerpat rozhodnutím trestního soudu, aniž by se v takovém řízení prokazovalo spáchání konkrétního trestného činu konkrétní osobou. Rozhodné v tomto řízení tedy budou pouze podezřelé skutečnosti týkající se majetku, který má být odčerpán, bude se tedy jednat o řízení in rem.

Celkový rozsah problému, k jehož řešení navržená právní úprava směřuje, je však podstatně větší, než jak je uváděno výše (problematika průtokových účtů představuje pouze jednu konkrétní oblast řešeného problému, byť oblast významnou).

Pro účely trestního řízení je každoročně z různých titulů zajišťován majetek řádově v hodnotě několika miliard korun. Celkovou hodnotu majetku zajištěného v trestním řízení v období posledních dvaceti let prezentuje následující graf⁶:

Tabulka č. 3 - Celková hodnota majetku zajištěného v trestním řízení (období 2004 – 2023)

Z grafu vyplývá, že hodnota majetku zajištěného v trestním řízení doznala rapidního nárůstu v letech 2011, 2012 a 2013, od té doby v zásadě osciluje mezi pěti a deseti miliardami korun ročně.

V roce 2023 zajistily policejní orgány, státní zástupci a soudy pro účely trestního řízení majetek v hodnotě 8 826 139 252 Kč (po odečtení hodnoty majetku, u něhož došlo následně ke zrušení zajištění, činila hodnota zajištěného majetku 6 365 649 574 Kč). V roce 2022 činila hodnota zajištěného majetku 5 397 348 001 Kč, v roce 2021 pak 7 043 768 081 Kč.

Ve výroční zprávě Národní centrály organizovaného zločinu (dále jen „NCOZ“) k problematice zajišťování majetku v trestním řízení za rok 2023 je sice uvedeno, že v uvedeném roce došlo podle dat statisticky vykázaných v systému Evidence trestního řízení (ETŘ) k odčerpání majetku ve výši cca 568 milionů Kč (v roce 2022 činila tato hodnota 1, 2 miliardy Kč a v roce 2021 činila 455 milionů Kč), nicméně na základě metodické činnosti NCOZ, která je garantem problematiky finančního šetření v rámci celé Policie České republiky, lze konstatovat, že tato data jsou významně podhodnocena. Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že systém ETŘ je infomačním systémem Policie České republiky (nikoliv tedy informačním systémem justice). To vede k tomu, že systém ETŘ neobsahuje všechna rozhodnutí, která se vztahují k rozhodnutí o zajištěném majetku, zvláště to platí u tzv. porozsudkové agendy, v jejímž rámci trestní soudy často rozhodují o zajištěném majetku ve veřejném zasedání.

Ačkoli je nepoměr mezi hodnotou majetku zajištěného v trestním řízení a hodnotou majetku, který byl v trestním řízení odčerpán, částečně způsoben jednak doposud nikoli komplexním vykazováním hodnoty odčerpaného majetku, jednak trváním trestního řízení a překryvy mezi jednotlivými roky (nelze očekávat, že by např. veškerý majetek zajištěný v roce 2022 byl odčerpán již v roce 2022, naopak majetek odčerpaný v roce 2022 zahrnuje i majetek zajištěný v předchozích letech), platí, že poměrně velká část zajištěného majetku v trestním řízení nakonec odčerpána není, byť je třeba zohlednit, že některý zajištěný majetek není odčerpán z důvodu upřednostnění práv poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení, nebo z důvodu vydání zajištěného majetku poškozenému, pokud se prokáže, že je jeho vlastníkem.

Jak bylo uvedeno, dnešní právní úprava prakticky neumožňuje odčerpání majetku zřejmě trestního původu v případech, kde nelze v trestním řízení prokázat nade vší důvodnou pochybnost spojitost mezi konkrétním trestným činem a dotčeným majetkem, nebo uznat konkrétní osobu vinnou trestným činem, za jehož spáchání lze uložit zabrání části majetku. Navrhuje se proto v novém zvláštním zákoně upravit jednak podmínky pro uložení odčerpávacího opatření vůči majetku nevysvětleného původu zajištěnému v trestním řízení vedeném o konkrétním skutku, jednak procesní postup vedoucí k takovému rozhodnutí.

Řízení o uložení odčerpávacího opatření (dále jen „řízení o odčerpání“) bude možné zahájit po pravomocném skončení trestního řízení, a to na základě návrhu státního zástupce, v případě, že byl v původním trestním řízení zajištěn majetek nejméně v hodnotě 1 000 000 Kč nebo i v nižší hodnotě, pokud se vedlo trestní řízení o trestných činech spojených s organizovanou zločineckou skupinou, tento majetek nepropadl, nebyl zabrán a ani s ním nebylo naloženo jiným konečným způsobem (např. nebyl postižen peněžitým trestem nebo nebyl vydán poškozenému) a státní zástupce má za to, že jsou splněny podmínky pro uložení odčerpávacího opatření podle zvláštního zákona. Ani za splnění těchto podmínek však státní zástupce návrh na uložení odčerpávacího opatření podat nemusí, pokud na jeho podání neshledá veřejný zájem; v této míře se uplatní zásada oportunity.

Řízení o odčerpání není trestním řízením v pravém slova smyslu (nebude řízením o vině a trestu), bude však za trestní řízení považováno, protože půjde o řízení úzce spjaté s původním trestním řízením (půjde o řízení v trestních věcech ve smyslu tohoto pojmu, jak je používán na úrovni Evropské unie), a obě řízení budou považována za řízení ve stejné trestní věci (což je rozhodné zejména z hlediska mezinárodní spolupráce). Nutným předpokladem možného zahájení řízení o odčerpání bude předchozí vedení trestního řízení, které bylo zahájeno z důvodu podezření ze spáchání konkrétního trestného činu. Pravidla trestního řádu se na řízení o odčerpání užijí pouze subsidiárně, půjde v zásadě o řízení proti věci (in rem), v němž se všechny zásady ovládající trestní řízení plně neuplatní, zejména se z povahy věci neuplatní zásada presumpce neviny (až na dílčí aspekty) a zásada legality, protože v řízení nepůjde o vinu osoby, ani o stíhání trestného činu. Namísto důkazního standardu „nade vší důvodnou pochybnost“ (beyond any reasonable doubt) se pro rozhodnutí soudu uplatní zvláštní důkazní standard „soud má za to“ (court is satisfied) užívaný již dnes při rozhodování o uložení ochranného opatření zabrání části majetku podle § 102a tr. zák. a stanovený i v této souvislosti v nové konfiskační směrnici (čl. 16), nicméně příslušné orgány budou postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy tak, aby byl nade vší pochybnost zjištěn skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu. Nižší důkazní standard je ospravedlněn tím, že není zapotřebí prokázat spojení mezi trestnou činností, ze které pochází majetek nevysvětleného původu, a mezi osobou, jíž majetek náleží. Výsledkem není odsouzení této osoby, ale odčerpání majetku pravděpodobně pocházejícího z trestné činnosti. Není nezbytné, aby se osoba, jejíž majetek má být odčerpán, účastnila takové trestné činnosti.

Nové zvláštní řízení umožní řešení situací, které byly doposud ve vztahu k odčerpání majetku patové. Za splnění příslušných podmínek bude možné odčerpat majetek zajištěný v trestním řízení i v situacích, kdy dotčený majetek nelze odčerpat prostřednictvím trestních sankcí podle trestního zákoníku. Prokázání konkrétního trestného činu přitom nebude podmínkou pro odčerpání majetku.

Bez návaznosti na předchozí vedení trestního řízení nebude možné řízení o odčerpání zahájit, protože pak by nešlo o řízení v trestních věcech ani v širším slova smyslu, jak požaduje nová konfiskační směrnice, která upravuje výlučně řízení v trestních věcech (čl. 1). Čistě civilní nebo správní režim odčerpání majetku by také narážel na problémy při mezinárodní justiční spolupráci, neboť nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci (dále také jen „nařízení o vzájemném uznávání“), které je základem pro spolupráci většiny členských států EU (s výjimkou Dánska a Irska) v oblasti zajištění a odčerpání majetku, se uplatní pouze na příkazy k zajištění a příkazy ke konfiskaci vydané v rámci řízení v trestních věcech (které zahrnuje i řízení navazující na trestní řízení o vině a trestu) a nevztahuje se na příkazy k zajištění a příkazy ke konfiskaci vydané v rámci řízení v občanskoprávních nebo správních věcech (čl. 1 odst. 1 a 4 nařízení o vzájemném uznávání).

Řízení o odčerpání bude subsidiární k původnímu trestnímu řízení, majetek zajištěný v trestním řízení v něm bude možné odčerpat pouze tehdy, pokud jej nebylo možné odčerpat v původním trestním řízení. Z tohoto důvodu nelze vést řízení o odčerpání paralelně s původním trestním řízením, ale zahájit jej bude možné až v případě skončení původního trestního řízení. Varianta paralelního vedení dvou řízení, ve kterých by mohl být postižen stejný majetek, avšak za jiných hmotněprávních i procesních podmínek, by zřejmě vedla k tomu, že by orgánům činným v trestním řízení byla umožněna volba postupu – jen obtížně by se hledala pojistka proti tomu, aby si příslušné orgány nezvolily v některých případech jednodušší cestu zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu na úkor vedení trestního řízení jako takového, které by mělo být před řízením o odčerpání upřednostněno.

Půjde o řízení před trestním soudem. Jelikož nejde ani o posuzování otázky viny ani o posuzování otázky trestu, bude rozhodovat samosoudce.

O odčerpání majetku rozhodne samosoudce tehdy, pokud na základě všech konkrétních okolností případu bude mít za to, že majetek pochází z trestné činnosti. Aplikován tedy nebude klasický trestní důkazní standard nade vší důvodnou pochybnost (beyond any reasonable doubt), ale specifický důkazní standard požadující vysokou míru pravděpodobnosti (court is satisfied), kdy bude možné odčerpat majetek i tehdy, pokud je závěr o trestním původu majetku založen na konkrétních prokázaných skutečnostech a není žádné stejně pravděpodobné nebo pravděpodobnější vysvětlení o zákonném původu majetku.

Zejména nebude podmínkou odčerpání prokázání vztahu majetku ke konkrétnímu trestnému činu, resp. ani prokázání konkrétního trestného činu jako takového; postačovat bude přesvědčení samosoudce o tom, že majetek pochází z trestné činnosti, což bude založeno na prokázání konkrétních rozhodných skutečností.

Rozhodování samosoudce nemůže být svévolné, musí být založeno na konkrétních zjištěných skutečnostech nasvědčujících tomu, že majetek z trestné činnosti pochází. Návrh zákona takové skutečnosti demonstrativně uvádí (jedná se např. o hrubý nepoměr majetku, spáchání závažného trestného činu majetkové povahy, provedení podezřelých obchodů podle AML zákona, a to vždy v období nejdéle 10 let před zajištěním majetku v trestním řízení). Závěr o tom, že majetek pochází z trestné činnosti, musí být odůvodněn buď prokázáním hrubého nepoměru mezi zákonnými příjmy a majetkem dotčené osoby (to samo o sobě spolu s neprokázáním zákonného původu majetku postačí pro odčerpání), nebo musí být odůvodněn jinými skutečnostmi, které ve svém souhrnu takový závěr odůvodňují, přičemž konkrétní skutečnost lze považovat za významnou pouze v případě, pokud ve svém kontextu nasvědčuje závěru o trestním původu majetku (nepostačí tedy naplnění jedné izolované skutečnosti, ale ani naplnění více skutečností, pokud ve svém souhrnu neodůvodňují učinění takového závěru, nebo pokud jsou sice formálně naplněny, ale v daném kontextu nejsou relevantní). V případě, že je věrohodně a ověřitelně doložen zákonný původ majetku, samosoudce jej neodčerpá, naplnění dalších skutečností v takovém případě nehodnotí.

Důkazní břemeno nese státní zástupce, který musí předložit dostatečné důkazy prokazující naplnění rozhodných skutečností pro uložení odčerpávacího opatření, tj. musí prokázat tyto skutečnosti do té míry, aby ve svém souhrnu odůvodňovaly závěr soudu o trestním původu majetku.

Řízení o odčerpání se zaměřuje pouze na majetek, a to výlučně na majetek zajištěný v trestním řízení, na které řízení o odčerpání navazuje. V řízení o odčerpání se proto neřeší otázka viny konkrétní osoby a jeho předmětem není ani otázka trestu pro konkrétní osobu, neboť odčerpávací opatření nemá charakter trestu za spáchaný konkrétní trestný čin (byť je lze považovat za sankci obdobně jako ochranné opatření) – tím se odlišuje od trestu ukládaného podle trestního zákoníku, který je vždy ukládán v návaznosti na konkrétní prokázaný trestný čin. Odčerpávací opatření směřuje do budoucna, tedy má primárně preventivní a ochrannou funkci (neutralizace pravděpodobných výnosů z trestné činnosti a ochrana společnosti před pácháním trestné činnosti). Z těchto důvodů se ani informace o odčerpání majetku nebude evidovat v rejstříku trestů.

Dotčený majetek však určitým osobám náleží a k zajištění práv těchto osob je třeba, aby mohly v řízení o odčerpání hrát aktivní roli. Takovými osobami jsou zejména dotčená osoba, tedy především osoba, které byl majetek, který je předmětem řízení o odčerpání, zajištěn v původním trestním řízení, a dále vedlejší osoba, jíž je osoba, která tvrdí, že je vlastníkem tohoto majetku, nebo v některých případech osoba, proti níž se vedlo původní trestní řízení. Tyto osoby budou vedle státního zástupce stranou v řízení před soudem, navrhovaná procesní práva těchto osob v zásadě odpovídají právům zúčastněné osoby podle trestního řádu. Netíží je břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, jak je zná civilní proces, nicméně v zájmu těchto osob je poskytnout věrohodné a ověřitelné informace dokládající zákonný původ majetku, případně vyvíjet další procesní aktivitu směřující k tomu, aby majetek, který je předmětem řízení o odčerpání, nebyl odčerpán. V řízení o odčerpání nemá žádná osoba postavení srovnatelné s postavením obviněného. I zde se nicméně uplatní zákaz sebeobviňování.

O odčerpání majetku bude samosoudce rozhodovat ve veřejném zasedání, a to formou usnesení, proti němuž bude přípustná stížnost s odkladným účinkem. Z mimořádných opravných prostředků se nepřipouští dovolání, když ani zúčastněná osoba v trestním řízení není oprávněna dovolání podat a dotčená osoba není ve srovnatelném postavení jako obviněný, kterému se tento mimořádný opravný prostředek přiznává nad rámec požadavků plynoucích z mezinárodního práva i ústavních předpisů z důvodu závažnosti dopadů jeho odsouzení za trestný čin.

Pokud jde o možný souběh s daňovým řízením, vztah trestního a daňového řízení je řešen již poměrně četnou soudní judikaturou jak na mezinárodní, tak i na vnitrostátní úrovni. V České republice funguje tzv. „Daňová Kobra“, jejímž úkolem je zajistit úzkou spolupráci mezi Policií České republiky, Celní správou a Finanční správou za účelem potírání daňové trestné činnosti a zajišťování majetku pro účely trestního a daňového řízení. Daňová Kobra existuje na centrální i  regionální úrovni. V rámci Daňové Kobry dochází k operativní výměně informací mezi správcem daně a policejním orgánem, měla by umožňovat včasné identifikování, odhalování a vypořádávání se s daňovými úniky. Spolupráce zainteresovaných složek v rámci Daňové Kobry v konkrétním případě slouží i ke koordinovanému postupu, pokud jde o uplatnění zajišťovacích institutů v rámci daňového a trestního řízení při jejich souběhu.

Navržená úprava je částečně inspirována zahraničními právními úpravami, z hlediska komparace s nimi lze odkázat na analýzu k možnostem odčerpávání, která předcházela zpracování návrhu tohoto zákona. Je třeba uvést, že obdobné úpravy v současné době existují v naprosté většině evropských států.

Návrh se dotýká zejména čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (ochrana vlastnického práva) a dále čl. 36 odst. 1 a dalších ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod (právo na soudní a jinou právní ochranu, právo na spravedlivý proces). Odčerpávací opatření nelze považovat za vyvlastnění – vyvlastněním se rozumí zbavení vlastnického práva z důvodu sociální funkce vlastnictví (z důvodu závazku vlastníka vůči společnosti), tj. pro účely „obecného blaha“, k odčerpání majetku v odčerpávacím řízení ale dochází ze zcela jiných důvodů, kdy sledovaným cílem je ochrana společnosti. V nálezu ze dne 7. prosince 2021, sp. zn. Pl. ÚS 20/21, publikovaném pod č. 4/2022 Sb., Ústavní soud uvedl, že jakýkoliv zásah do vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je z hlediska ústavního pořádku přípustný jen tehdy, je-li proveden na základě zákona a obstojí-li v testu proporcionality ve vztahu ke konkurujícímu legitimnímu ústavně chráněnému zájmu, v jehož prospěch je činěn. Podle povahy tohoto zásahu k těmto podmínkám může přistoupit i povinnost náhrady dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, avšak tak tomu je toliko tehdy, lze-li takový zásah podřadit pod pojmy „vyvlastnění“ či „nucené omezení vlastnického práva“. Pokud určitý zásah do vlastnického práva pod tyto pojmy nelze podřadit, pak vlastník ústavně zaručené veřejné subjektivní právo na náhradu za tento zásah nemá a souladnost takového zásahu s ústavním pořádkem se posuzuje pouze podle shora uvedených podmínek, tj. hlediskem zákonnosti a testem proporcionality ve vztahu ke kolidujícímu zájmu. I v demokratickém právním státě jako je Česká republika je připuštěna možnost zbavení vlastnictví bez náhrady. To potvrdil Ústavní soud (ve vztahu k trestním sankcím) např. v rozhodnutí I. ÚS 1651/20 ze dne 21. července 2020, v němž uvedl, že „uložení trestní sankce postihující majetek nemá charakter vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny; uložení takové sankce se současným poskytnutím náhrady osobě, jíž je taková sankce ukládána, by značně překračovalo hranice absurdity.“

Pokud jde o ochranu vlastnického práva, Ústavní soud aplikuje test proporcionality. Důvodem zásahu do vlastnictví může být ochrana jiných základních práv nebo ochrana veřejného zájmu. Zásada proporcionality zahrnuje tři kritéria posuzování přípustnosti zásahu: První z nich je princip způsobilosti naplnění účelu, podle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana veřejného zájmu. Dále se jedná o princip potřebnosti/nezbytnosti zásahu. Třetím principem je princip přiměřenosti (proporcionalita v užším smyslu), tj. zda při zohlednění podstaty a smyslu dotčeného základního práva převáží zájem na dosažení sledovaného cíle, resp. podle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, jinými slovy opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/47).

Ústavní soud ve vztahu k uloženým trestním sankcím posuzuje, zda výklad a použití tzv. podústavního práva nejsou založeny na svévoli nebo zda jiným způsobem nevybočují ze zásad spravedlivého procesu. Tak by tomu bylo zejména tehdy, pokud by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc (nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01), nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu (nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98), nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ve vztahu k majetkovým sankcím platí, že při jejich použití musí soud šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a že nesmí být zneužívány k jiným účelům, než pro které byly stanoveny (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2046/19 ze dne 13. září 2019). S ohledem na intenzivní zásah do vlastnického práva jednotlivce klade Ústavní soud přísné nároky na dostatečné odůvodnění naplnění všech zákonných podmínek pro použití daného opatření, a to ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1849/17 ze dne 22. května 2018, obdobně též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 492/18 ze dne 3. dubna 2019).

Navržená právní úprava vymezuje zákonné podmínky pro uložení odčerpávacího opatření, jakož i účel odčerpání, kterým je zájem na ochraně společnosti před dalším pácháním trestné činnosti, což je bezesporu významný zájem. Navržená úprava zdůrazňuje zásadu přiměřenosti (která se promítá i do podmínek pro zahájení řízení o odčerpání) a ochranu práv třetích osob a chrání dobrou víru dotčené osoby. Dotčená osoba i vedlejší osoba mají zaručenou účast v řízení a právo na opravné prostředky. V tomto směru tedy návrh zákona vyhovuje ústavním požadavkům. Pokud jde o podrobnější hodnocení, lze odkázat na zhodnocení souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Ústavní soud vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Tzv. rozšířenými konfiskacemi se Ústavní soud zabýval zatím poměrně sporadicky, v tomto směru je nejzásadnější jeho nález sp. zn. II. ÚS 1026/21, v němž se vyjádřil k důkaznímu standardu, když uvedl, že pachatel musí mít v řízení o zabrání části majetku dle § 102a tr. zák. možnost prokazovat legální původ majetku nabytého ve sledovaném období. Orgán činný v trestním řízení musí předložit důkazy a uvést skutečnosti vedoucí k závěru o pravděpodobném původu majetku z trestné činnosti, dotčená osoba pak může tvrdit a prokazovat opak.

Nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 941/21 Ústavní soud odmítl jako nedůvodnou stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2021 č. j. 15 To 63/2020-3845, kterým bylo zamítnuto odvolání proti zabrání části majetku (nemovitosti) podané dcerou odsouzeného za drogovou trestnou činnost, která byla v invalidním důchodu. Závěr o trestním původu nemovitosti byl učiněn na základě následujících skutečností: Předmětná nemovitost byla zakoupena za částku 1 498 000 Kč, která byla v den koupě vložena na bankovní účet stěžovatelky, přičemž není zřejmé, jakým způsobem tyto prostředky získala. Stěžovatelka pobírá invalidní důchod, jehož výše se v posledních třech letech pohybovala mezi částkami cca 9 000 Kč až 10 400 Kč měsíčně. Souhrn všech příjmů stěžovatelky by nepokryl úhradu kupní ceny v situaci, kdy stěžovatelka nutně musela hradit své náklady na obživu a bydlení. Důvěryhodnosti tvrzení, že se jedná zčásti o prostředky stěžovatelky, z nichž byla nemovitost pořízena, nesvědčí ani způsob, jakým byly finanční prostředky na účet stěžovatelky připsány, tedy jednorázovým vkladem a v týž den, co byla uvedená částka 1 498 000 Kč na zakoupení nemovitosti uhrazena. Ke všem těmto pochybnostem je nutné dále poukázat na okolnosti úhrady kupní ceny nemovitosti, veškeré rekonstrukce a režijní poplatky byly hrazeny obžalovanými, v daném místě byla páchána drogová trestná činnost velkého rozsahu. Stěžovatelka nebyla přítomna jednání s realitním makléřem, její otec, odsouzený za drogovou trestnou činnost, při tomto jednání uvedl, že nemovitost kupuje pro dceru.

Rozhodný tedy byl nejen hrubý nepoměr mezi příjmy stěžovatelky a cenou nemovitosti, když soudy nepřisvědčily její argumentaci o celoživotních úsporách, ale i skutečnost, že při koupi nemovitosti pro dceru vystupoval přímo její odsouzený otec a peníze na koupi nemovitosti byly na její bankovní účet připsány jednorázovým vkladem v přesné výši v den koupě, aniž by se dceři podařilo prokázat jejich legální původ.

Jinak se judikatura Ústavního soudu zabývá zejména zásahy do práva na vlastnictví ve spojení se zajištěním nebo propadnutím či zabráním majetku v trestním řízení, z čehož je pro účely odčerpávacího řízení relevantní zejména judikatura týkající se zajištění majetku.

Zajištěním pro účely zajištění výkonu zabrání části majetku se zabývá nález sp. zn. IV. ÚS 1671/22. Stěžovatelkou byla bývalá manželka obviněného, které byla zajištěna hotovost ve výši několika milionů korun českých ze safesové schránky vedené na její jméno. Stěžovatelka ani její bývalý manžel neprokázali legální výdělečnou činnost. I přes opakované tvrzení stěžovatelky, že legální příjmy doloží, je nedoložila a pouze zpochybňovala předložené důkazy v její neprospěch. Ústavní soud poukázal na nutnost dodržení přiměřené rovnováhy mezi obecným zájmem a ochrannou základních práv jednotlivce, přičemž zohlednil i skutečnost, že jde o počáteční fázi řízení a že stěžovatelka může proti zajištění brojit. Požadovaná rovnováha nebude dána, ponese-li dotčená osoba zvláštní a nadměrné břemeno. Jinými slovy musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 333/04 a ze dne 2. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 703/06). V daném případě Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv stěžovatelky, neboť v dané fázi řízení bylo zajištění opodstatněné a původ majetku bude předmětem dalšího dokazování.

Z judikatury Ústavního soudu ve vztahu k zajištění majetku v trestním řízení dále zejména vyplývá, že:

Předmětné požadavky navrhovaná právní úprava respektuje a je s nimi v souladu.

K požadavkům Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)

K otázce zabavení majetku založeném na sníženém důkazním standardu, resp. na domněnce protiprávnosti nabytí určitého majetku, existuje poměrně četná judikatura ESLP. Ostatně v rozsudku ve věci Isaia a ostatní proti Itálii (č. 36551/22 a 2 další, rozsudek ze dne 25. září 2025) ESLP poznamenal, že existují společné evropské, ba i univerzální právní standardy, které podporují odčerpání majetku spojeného s trestnými činy jako je korupce, praní peněz a drogové delikty, aniž by předtím existoval odsuzující rozsudek.

Zabavení majetku je relevantní zejména z pohledu článku 6 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, relevantní je v této souvislosti i článek 13 Úmluvy.

Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Tzv. civilní větev práva na spravedlivý proces je široce aplikovatelná v zásadě bez ohledu na druh vnitrostátního řízení, týká-li se řízení mj. občanského práva dotčené osoby, tedy také jejího práva vlastnit majetek. Tzv. trestní větev práva na spravedlivý proces je dále upravena v čl. 6 odst. 2 a 3 Úmluvy, přičemž pro zhodnocení toho, zda má určité opatření, v tomto případě odčerpání majetku nevysvětleného původu, povahu trestu, je zásadní tzv. Engelův test.

Podle čl. 13 Úmluvy musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, účinné opravné prostředky před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Ochranu vlastnictví každé fyzické nebo právnické osoby zajišťuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jenž se aplikuje jako dodatkový článek k Úmluvě a v souladu s ní.

ESLP se na poli článku 1 Protokolu č. 1 zabýval řadou případů týkajících se odčerpání výnosů z trestné činnosti na základě různých vnitrostátních režimů, včetně tzv. rozšířené konfiskace založené na obrácení důkazního břemene neboli odhadech zisků z trestné činnosti. ESLP přitom přezkoumával účel, jaký relevantní právní normy sledují, a použitelné hmotněprávní a procesní záruky, přičemž v rámci své rozhodovací činnosti vytyčil základní zásady, které se v těchto případech použijí (Todorov a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 189).

K povaze odčerpávacího opatření

Vyjasnění povahy odčerpávacího opatření je významné z hlediska určení rozsahu práv a svobod chráněných Úmluvou, jichž se mohou dotčené osoby dovolávat. Představuje-li opatření „trest“ (v užším slova smyslu, nikoli ve smyslu trestní sankce podle trestního zákoníku, které zahrnují i ochranná opatření ukládaná třetím osobám) ukládaný v návaznosti na „trestní obvinění“ v autonomním významu, který těmto pojmům Úmluva přiznává, potom je nezbytné, aby byly v řízení respektovány všechny záruky spravedlivého trestního procesu, včetně presumpce neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy a zásady ne bis in idem dle článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Na všechna řízení, v nichž dochází k odčerpání majetku, dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve své civilní části. Tato řízení totiž mají z povahy věci nepříznivé dopady do majetkové sféry dotčených osob. Majetková práva jsou přitom právy občanskými ve smyslu daného ustanovení (Silickienė proti Litvě, č. 20496/02, rozsudek ze dne 10. dubna 2012, § 45–56). Zda má odčerpání majetku povahu trestu, ESLP zkoumá ad hoc ve světle tří kroků tzv. Engelova testu.

Těmi jsou klasifikace deliktu podle vnitrostátního práva, převažující povaha užitého opatření a jeho přísnost (Todorov a ostatní proti Bulharsku, č. 50705/11 a 6 dalších, rozsudek ze dne 13. července 2021, § 288).

První kritérium není určující. Skutečnost, že odčerpání majetku nařizují trestní soudy, nepostačuje pro závěr o trestní povaze daného opatření. ESLP bere v potaz, že v řadě států je i trestním soudům běžně přiznána pravomoc rozhodovat o netrestních otázkách, včetně náhrady škody (Balsamo proti San Marinu, cit. výše, § 62–65, kde opatření nebylo dle ESLP svou povahou trestní, i když trestní soudy rozhodly o zabrání majetku stěžovatele bez jeho odsouzení).

Rozhodující je zpravidla druhé kritérium, kde ESLP zkoumá, jaký účel odčerpání majetku sleduje. Je-li účelem potrestání osoby, potom má opatření charakter trestu, kdežto preventivně-reparační účel svědčí pro závěr o jiné povaze daného opatření. V případě propadnutí majetku a věcí, které jsou ukládány jako tresty v rámci trestního řízení, převládá represivní účel (např. Welch proti Spojenému království, č. 17440/90, rozsudek ze dne 9. února 1995, § 27–35). Naopak má-li odčerpání majetku, který je pravděpodobným výnosem trestné činnosti, primárně zabránit jeho dalšímu protiprávnímu užívání, opatření není svou povahou trestem, i když bylo k odčerpání majetku přistoupeno v rámci trestního řízení (např. Balsamo proti San Marinu, cit. výše, § 62–65). Stejně tak, je-li cílem opatření odčerpat z oběhu prostředky, které by mohly být použity k páchání další kriminální činnosti, nemá dané opatření povahu trestu ve smyslu Úmluvy (např. Butler proti Spojenému království, č. 41661/98, rozhodnutí ze dne 27. června 2002, Webb proti Spojenému království, č. 56054/00, rozsudek ze dne 10. února 2004). Takovou povahu má i nově navržené odčerpávací opatření.

Ani třetí kritérium není v těchto případech zásadní, protože i mnohá opatření preventivní povahy mohou mít citelné dopady do majetkové sféry osob (Balsamo proti San Marinu, cit. výše, § 64).

K presumpci neviny

I když se trestní větev článku 6 Úmluvy neuplatní a neuplatní se tedy ani většina aspektů presumpce neviny, v souladu s judikaturou ESLP (srov. např. rozsudek ve věci Allen proti Spojenému království, č. 25424/09 ze dne 12. července 2023) se i v řízení o odčerpání uplatní jeden její dílčí aspekt. V souladu s potřebou zajistit, aby právo na presumpci neviny bylo praktické a účinné, je třeba chránit osoby, které byly zproštěny obvinění z trestného činu, před tím, aby s nimi úředníci a orgány veřejné moci zacházely, jako by se skutečně dopustily trestného činu, pro který se vedlo trestní řízení. Tento aspekt je porušen, pokud následné rozhodnutí soudu bez předchozího prokázání viny obviněného podle zákona, a zejména bez toho, aby měl možnost uplatnit svá práva na obhajobu, odráží názor, že je vinen trestným činem, pro který byl v předchozím trestním řízení zproštěn viny.

K existenci zásahu do práv dotčené osoby

Odčerpání movitých či nemovitých věcí ve vlastnictví osoby představuje zásah do jejích práv dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (např. Gogitidze a ostatní proti Gruzii, č. 36862/05, rozsudek ze dne 12. května 2015, § 93). ESLP nepřikládá význam přesné právní kvalifikaci, tj. zda opatření představuje zbavení majetku ve smyslu druhé věty prvního odstavce daného ustanovení, nebo zda jde o opatření určené k úpravě užívání majetku dle jeho druhého odstavce. Použitelné zásady pro ospravedlnění zásahu jsou totiž v principu stejné. Zásah musí být (i) v souladu se zákonem, (ii) sledovat obecný zájem a konečně (iii) musí nastolovat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu a individuálními právy stěžovatele (např. Todorov a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 182, v návaznosti na něj řada dalších, naposledy Mandev a ostatní proti Bulharsku, č. 57002/11, rozhodnutí ze dne 21. května 2024).

Ad (i) K legalitě zásahu

I v případě odčerpání majetku platí, že zásah do majetkové sféry osoby musí být opřen o ustanovení právního řádu, které splňuje požadavky dostupnosti, předvídatelnosti a vyloučení svévole (např. Markus proti Lotyšsku, č. 17483/10, rozsudek ze dne 11. června 2020, § 66). V několika případech ESLP zkritizoval právní úpravy stanovící obligatorní odčerpání věcí, jež byly použity ke spáchání trestných činů, v kombinaci s neexistencí právních prostředků, jejichž prostřednictvím by se mohli jejich vlastníci, kteří nevěděli o protiprávním užívání věci, domáhat navrácení svých věcí. Takto rigidní úpravy totiž neponechávaly soudům prostor, aby provedly skutečně individualizovaný přezkum a zkoumaly proporcionalitu zásahu do práv dotčených osob (tamtéž, § 72–73, kdy se trest propadnutí majetku za korupci automaticky vztahoval i na část majetku stěžovatele, který neměl žádnou spojitost s danou trestnou činností a pocházel z legálních příjmů).

Ad (ii) K legitimitě zásahu

Ve vztahu k podezřelým peněžním tokům ESLP konstatoval, že státy mají legitimní zájem – a na základě různých mezinárodních smluv také povinnost – zavést ve svých právních řádech opatření k odhalování a sledování přeshraničních toků peněžních prostředků, protože jejich větší objem může souviset s praním špinavých peněz, obchodováním s drogami, financováním terorismu nebo organizovaným zločinem, daňovými úniky nebo pácháním jiných závažných hospodářských trestných činů (Karapetyan proti Gruzii, č. 61233/12, rozsudek ze dne 15. října 2020, § 34). Praní špinavých peněz ohrožuje základy právního státu. Úmluvy Rady Evropy v této oblasti požadují, aby státy kriminalizovaly praní výnosů z trestné činnosti a přijaly i další opatření zaměřená na posílení trestní politiky a potírání tohoto narůstajícího národního i mezinárodního fenoménu, ​​jehož složitost je bezprecedentní (Balsano proti San Marinu, cit. výše, § 64). Opatření namířená na blokování pohybu podezřelého kapitálu jsou účinným a nezbytným nástrojem pro potírání kriminality (např. Saccoccia proti Rakousku, č. 69917/01, rozsudek ze dne 18. prosince 2008, § 88).

Ad (iii) K přiměřenosti a spravedlivé rovnováze

Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě vyžaduje, aby byl jakýkoli zásah přiměřený vzhledem k cíli, jehož má být dosaženo. Soud musí zejména zkoumat, zda byla zásahem nastolena „spravedlivá rovnováha“ mezi požadavky obecného zájmu společnosti a ochranou základních práv jednotlivce. Ta nebude nalezena, pokud je jednotlivec nucen nést nadměrné břemeno (B. K. M. Lojistik Tasimacilik Ticaret Limited Sirketi proti Slovinsku, č. 42079/12, rozsudek ze dne 17. ledna 2017, § 39). Konfiskační opatření tvoří součást politiky prevence kriminality. Při jejím provádění musí být zákonodárci přiznán prostor pro uvážení jak ohledně identifikace existence problému ovlivňujícího veřejný zájem, který vyžaduje přijetí opatření kontrolujících užívání majetku, tak i co do vhodného způsobu, jak taková opatření uplatňovat (Arcuri a ostatní proti Itálii, č. 52024/99, rozhodnutí ze dne 5. července 2001).

Ačkoli čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě neobsahuje žádné výslovné procesní požadavky, řízení před vnitrostátními soudy musí jednotlivci nabízet přiměřenou možnost, aby mohl předložit svůj případ příslušným orgánům, a tím účinně napadnout opatření zasahující do jeho práv zaručených tímto ustanovením (Rummi proti Estonsku, č. 63362/09, rozsudek ze dne 15. ledna 2015, § 104). ESLP přikládá význam různým procesním zárukám dostupným v řízeních o odčerpání majetku, jako je jejich kontradiktornost, možnost předkládat důkazy, možnost nechat se právně zastoupit advokátem, možnost vyvrátit domněnku o kriminálním původu majetku, a tomu, zda bylo provedeno individuální posouzení toho, které části majetku by měly být s ohledem na skutkové okolnosti případu odčerpány.

Z hlediska spravedlivé rovnováhy se zdá být stěžejní skutečnost, jestli se soudy pečlivě ujistily, že jednotlivé věci podléhající odčerpání pocházejí skutečně z trestné činnosti (srov. Silickienė proti Litvě, cit. výše, § 68). I když potenciální nedostatky řízení o odčerpání automaticky neznamenají, že byl zásah do práva stěžovatelů nepřiměřený, kumulativní účinky deficitní právní úpravy mohou vychýlit rovnováhu ve prospěch státu. Spravedlivé rovnováhy bude zpravidla dosaženo tam, kde jako protiváhu a záruku práv stěžovatelů poskytnou vnitrostátní soudy nějaké informace ohledně trestného jednání, z něhož má odčerpávaný majetek údajně pocházet, a odůvodněným způsobem doloží, že tento majetek mohl být výnosem z dané trestné činnosti. Pokud bude taková analýza provedena, bude ESLP obecně vycházet ze závěrů vnitrostátních soudů, ledaže by stěžovatelé prokázaly, že jejich hodnocení bylo svévolné nebo zjevně nepřiměřené (Todorov a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 215 a 216).

Při posuzování přiměřenosti ESLP přihlíží k existujícím evropským a univerzálním standardům v boji proti závažné kriminalitě, jako jsou korupce, praní špinavých peněz, drogová trestná činnost, u nichž mezinárodní právo připouští odčerpání majetku i bez předchozího odsouzení za trestný čin. Po vzoru těchto mezinárodně právních instrumentů ESLP dovodil, že v těchto případech může být důkazní břemeno přeneseno na podezřelé osoby, které musí prokázat legální původ majetku, u něhož se předpokládá, že byl nabyt protiprávně. Odčerpávací opatření lze aplikovat nejen na přímé výnosy z trestné činnosti, ale také na majetek, včetně jakýchkoli příjmů a jiných nepřímých výhod, získaný výměnou nebo přeměnou přímých výnosů z trestné činnosti nebo jejich smícháním s jiným i legálně nabytým majetkem. Konečně, majetek protiprávního původu může být odčerpán nejen osobám přímo podezřelým ze spáchání trestného činu, ale také třetím osobám, které nabyly vlastnické právo k takovému majetku bez nezbytné dobré víry s cílem zakrýt jejich protiprávní úlohu při hromadění daného majetku (Gogitidze a ostatní proti Gruzii, cit. výše, § 105). Převrácené důkazní břemeno ESLP nepovažoval ani za neslučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Devadze proti Gruzii, cit. výše, § 29).

ESLP považuje za legitimní, aby vnitrostátní orgány nařídily odčerpání majetku na základě důkazů svědčících o vysoké míře pravděpodobnosti, že legální příjmy osoby nemohly stačit k nabytí předmětného majetku. Kdykoli byl příkaz k odčerpání majetku výsledkem řízení, které se týkalo výnosů pocházejících ze závažných trestných činů, ESLP neuplatňoval v otázce nezákonnosti původu majetku míru důkazů „nade vší rozumnou pochybnost“. Místo toho považoval pro účely testu proporcionality na poli čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě za dostatečné důkazy vypovídající o vysoké míře pravděpodobnosti nezákonného původu v kombinaci s neschopností vlastníka prokázat opak. Úmluva poskytuje vnitrostátním orgánům volnost, aby uplatňovaly odčerpávací opatření nejen na osoby přímo obviněné z trestných činů, ale také na jejich rodinné příslušníky a další blízké příbuzné, u nichž lze předpokládat, že „neoprávněně získaný“ majetek mají a neformálně spravují jménem podezřelých pachatelů, nebo kteří jinak postrádají nezbytné postavení nabyvatele v dobré víře (Telbis a Viziteu proti Rumunsku, č. 47911/15, rozsudek ze dne 26. června 2018, § 68).

K zajištění majetku

Také jde-li o zajištění majetku, platí, že každý zásah do pokojného užívání majetku musí být doprovázen procesními zárukami poskytujícími dotčené fyzické nebo právnické osobě přiměřenou možnost obrátit se v dané věci na příslušný orgán a účinně napadnout opatření takto zasahující do jejích práv. Při zkoumání, zda je tato podmínka splněna, je třeba posuzovat příslušná soudní a správní řízení komplexně (Forminster Enterprises Limited proti České republice, č. 38238/04, rozsudek ze dne 9. října 2008, § 69). Důvodné podezření na počátku vyšetřování nemůže ospravedlnit takový zásah po neomezenou dobu; následné vyšetřování musí být vedeno s náležitým úsilím a urychleně tak, aby zásah trval jen po omezenou dobu (Benet Czech, spol. s r. o. proti České republice, č. 31555/05, rozsudek ze dne 21. října 2010, § 49; v zásadě obdobně INVEST KAPA, a. s. proti České republice, č. 19782/13, rozhodnutí ze dne 12. června 2018, § 40).

K požadavkům předpisů Evropské unie

Před uplynutím lhůty pro provedení nové konfiskační směrnice musí členské státy splňovat pravidla staré konfiskační směrnice, která však obdobu odčerpání nevysvětlitelného bohatství neupravuje. Pravidla čl. 16 nové konfiskační směrnice (odčerpání nevysvětlitelného bohatství) jsou uvedena výše. Směrnice upravuje minimální standard, na kterém se členské státy EU shodly, a umožňuje, aby členské státy EU přijaly širší právní úpravu jdoucí nad její rámec. Čl. 16 směrnice předpokládá odčerpání majetku v případech, kdy se původní trestní řízení vedlo o trestném činu uvedeném v jejím čl. 2 odst. 1 až 3, pokud za takový trestný čin lze uložit trest s horní hranicí trestní sazby nejméně 4 roky. Podle čl. 16 odst. 5 směrnice lze úpravu případně omezit jen na případy, kdy byl majetek, který má být odčerpán, zajištěn v trestním řízení o trestném činu spáchaném v rámci zločinného spolčení, to však není obecným požadovaným minimálním standardem. Vzhledem k tomu, že řízení o odčerpání majetku je koncipováno jako řízení in rem a spáchání určitého konkrétního trestného činu se v tomto řízení neprokazuje, byla zvolena varianta, kdy je závažnost případu namísto právní kvalifikací trestného činu a výší trestní sazby určena hodnotou majetku zřejmě trestního původu – byla zvolena hodnota 1 mil. Kč, což odpovídá značnému prospěchu (jedná se o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, kdy horní hranice trestní sazby obvykle činí 5 let). Aby nicméně byly naplněny požadavky směrnice, toto omezení hodnotou zajištěného majetku se neužije pro případ, že se původní trestní řízení vede pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině nebo pro trestný čin spáchaný v její prospěch (zde je závažnost případu vyjádřena organizovaným prvkem).

Procesní práva dotčených osob, včetně těch dotčených odčerpáním nevysvětlitelného bohatství podle čl. 16, upravuje nová konfiskační směrnice v čl. 23 a 24. Zejména její čl. 24 odst. 1 připomíná právo na účinné prostředky nápravy a na spravedlivý proces, čl. 24 odst. 2 upravuje právo na přístup ke spisu, právo být vyslechnut v právních a skutkových otázkách a případně právo na tlumočení a překlad, jeho další odstavce požadují účinnou možnost napadnout příkaz k zajištění a ke konfiskaci (usnesení o nich) a čl. 24 odst. 8 upravuje právo dotčených osob na přístup k právníkovi. Související ustanovení vycházejí z požadavků Úmluvy a judikatury ESLP.

Vzájemné uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci mezi členskými státy EU upravuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci, které se užije na příkazy vydané v řízení v trestních věcech, tedy také na zajišťovací a konfiskační příkazy podle nové konfiskační směrnice, včetně jejího čl. 16. [Naopak ze své působnosti výslovně vylučuje tzv. civilní konfiskace, tj. odčerpání majetku v civilním řízení s civilním důkazním standardem bez jasné návaznosti na trestní řízení; podle tohoto právního aktu proto nelze postupovat např. v případě žádostí o zajištění majetku za účelem zajištění nároku poškozeného (v České republice § 47 tr. ř.), jde totiž ve své podstatě o řízení o civilním nároku, které je pouze připojeno k trestnímu řízení. Dále také vylučuje správní konfiskace.]. Nařízení o vzájemném uznávání ve svém čl. 33 odst. 1 stanoví, že dotčené osoby mají právo na účinnou právní ochranu ve vykonávajícím státě proti rozhodnutí o uznání a výkonu zajišťovacího nebo konfiskačního příkazu; právo na podání opravného prostředku se uplatní u soudu ve vykonávajícím státě v souladu s jeho právem.

Jak nová konfiskační směrnice, tak nařízení o vzájemném uznávání se uplatní v řízení v trestních věcech, nikoli v řízení v občanskoprávních či správních věcech. „Řízení v trestních věcech“ je autonomní pojem práva Evropské unie vykládaný Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) bez ohledu na judikaturu ESLP. Tento pojem se vztahuje na všechny druhy příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci vydaných v návaznosti na řízení ve věci trestného činu (srov. bod 13 odůvodnění nařízení o vzájemném uznávání).

Terminologie i vymezení pojmů se na úrovni Evropské unie od pojetí na úrovni Rady Evropy podstatně liší, když na úrovni Evropské unie jsou za „řízení v trestních věcech“ považována i řízení, která nezahrnují „trest“ či „trestní obvinění“ jak jsou vykládány na úrovni Rady Evropy s užitím uváděného Engelova testu.

Z judikatury SDEU, která se zdá být relevantní i pro provádění nové konfiskační směrnice, zejména plyne, že členský stát nesmí přijmout takovou právní úpravu, která by umožňovala odčerpat majetek, který patří jiné osobě než pachateli trestného činu, aniž by tato osoba měla možnost stát se účastníkem řízení o odčerpání majetku (C-845/19, C-863/19); zároveň takové osobě musí být zajištěna možnost podat účinný opravný prostředek (C-393/19).

Důraz na zajištění procesní ochrany osob dotčených zajišťovacími a odčerpávacími opatřeními, který plyne ze závazků České republiky plynoucích z jejího členství v Evropské unii i Radě Evropy, je zřejmý.

Návrh zákona s ohledem na výše uvedené konstruuje řízení o odčerpání jako řízení v trestních věcech ve smyslu práva Evropské unie, nikoli však jako řízení zahrnující trest nebo trestní obvinění ve smyslu standardů Rady Evropy – zejména je tedy dána jednoznačná návaznost řízení o odčerpání na řízení ve věci trestného činu s tím, že účel opatření v něm ukládaných není primárně punitivní, ale je preventivní (tedy ve světle Engelova testu nejde o trest).

Rozsah působnosti zákona je omezen, když řízení o odčerpání může za splnění dalších podmínek navazovat jenom na trestní řízení, v němž byl zajištěn majetek nejméně v hodnotě 1 000 000 Kč, nebo na trestní řízení o trestných činech spojených s organizovanou zločineckou skupinou, ve kterém byl zajištěn majetek, který této hodnoty nemusí dosahovat, což lze považovat za kritéria závažnosti vyhovující požadavkům judikatury ESLP v souvislosti se zvláštním důkazním standardem a požadavkem na přiměřenost zásahu.

Nejde o trest ani trestní obvinění, proto se neuplatní trestní větev čl. 6 Úmluvy. Pokud jde o dílčí aspekt presumpce neviny, který se uplatní i v řízení o odčerpání, navržená úprava tento aspekt respektuje, neboť řízení o odčerpání je řízením in rem, obsahem výroku rozhodnutí je, že se odčerpává určitý majetek, nikoli, že určitá osoba spáchala nějakou trestnou činnost, skutečnost, kdo odčerpávaný majetek vlastní, není rozhodná. Konstatování, že soud má za to (je přesvědčen), že majetek pochází z trestné činnosti, se nevztahuje k trestnému činu, pro který se vedlo původní trestní řízení, jde o jinou nespecifikovanou trestnou činnost, přitom se v rozhodnutí nebude uvádět ani ve výroku, ani v odůvodnění, že tuto trestnou činnost spáchala nebo měla spáchat osoba, jíž je majetek odčerpáván.

ESLP sleduje následující tři kritéria: Zásah do vlastnického práva musí být v souladu se zákonem, musí sledovat obecný zájem a musí nastolovat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu a individuálními právy stěžovatele (přiměřenost zásahu).

Pokud jde o soulad se zákonem, zákon vymezuje podmínky pro odčerpání majetku nevysvětleného původu i podmínky pro zahájení řízení.

Pokud jde o sledovaný účel, cílem navržené úpravy je odčerpání majetku, který by mohl sloužit k páchání trestné činnosti, ESLP takový cíl považuje za legitimní (i mezinárodní dokumenty státy zavazují k účinnému boji s různými druhy kriminality i touto formou).

Pokud jde o přiměřenost zásahu, tento požadavek je do navržené úpravy promítnut následovně:

Uvedené lze považovat za kritéria vyhovující požadavkům judikatury ESLP v souvislosti se zvláštním důkazním standardem a požadavkem na přiměřenost zásahu.

Návrh je slučitelný s požadavky nové konfiskační směrnice, jejíž čl. 16 a částečně některá s ním související ustanovení provádí. Tento návrh se omezuje pouze na provedení čl. 16 nové konfiskační směrnice (a s ním souvisejících ustanovení), nepředstavuje její úplné provedení. Zbylé články nové konfiskační směrnice, které vyžadují provedení do českého právního řádu, budou implementovány prostřednictvím jiného samostatného návrhu zákona (předloženého Ministerstvem vnitra).

Návrh zakotvuje procesní postavení dotčené a vedlejší osoby v souladu s požadavky výše uváděných standardů, když jim zaručuje právo na účast v soudním řízení, právo nahlížet do spisu, právo podávat návrhy a opravné prostředky aj.

Ke slučitelnosti s mezinárodními závazky

Problematiku odčerpání majetku v trestním řízení, který je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, popř. náhradní hodnotou za výnos z trestné činnosti, upravují následující mnohostranné mezinárodní úmluvy, jejichž je Česká republika smluvní stranou:

Tyto úmluvy však nestanoví závazná pravidla pro odčerpávání nevysvětlitelného bohatství či majetku protiprávního původu, tedy nestanoví podmínky, které by musel návrh zákona splňovat (v současnosti je nicméně projednáván dodatkový protokol k naposledy uvedené úmluvě, který obecně cílí na promítnutí pravidel nové konfiskační směrnice do standardů Rady Evropy).

Návrh reflektuje rovněž doporučení Finančního akčního výboru (Financial Action Task Force, FATF; mezinárodní mezivládní organizace, která byla založena z iniciativy zemí G7 k boji proti praní špinavých peněz) upravující mezinárodní standardy v boji proti praní špinavých peněz, financování terorismu a šíření zbraní hromadného ničení, k jejichž naplňování se Česká republika zavázala jakožto člen výboru MONEYVAL (Výbor expertů Rady Evropy pro hodnocení opatření proti praní peněz a financování terorismu). Podle doporučení FATF by měly státy zavést opatření, která umožní, aby výnosy nebo prostředky byly zkonfiskovány bez pravomocného odsouzení za trestný čin (konfiskace bez odsouzení za trestný čin), a to v rozsahu, v jakém je to v souladu s principy vnitrostátního práva, a zvážit zavedení opatření, která budou od pachatele vyžadovat prokázání zákonného původu majetku, který je předmětem konfiskace. Naplňování těchto doporučení jednotlivými státy je předmětem pravidelného mezinárodního hodnocení, přičemž negativní hodnocení může mít za následek zařazení státu na tzv. šedý seznam FATF („Jurisdictions under Increased Monitoring“), na který jsou zařazeny státy, jež mají strategické nedostatky v oblasti boje proti praní peněz a financování terorismu. Zařazení státu na tento seznam má výrazné dopady nejen na reputaci státu, ale i na jeho ekonomiku a jeho finanční systém (např. snížení zahraničních investic, ztížení postavení pro jeho podnikatele v zahraničí, zpomalení platebního styku se zahraničím nebo problémy spojené s korespondenčním bankovnictvím).

Návrh také reaguje na zprávu o druhém kole procesu Národního hodnocení rizik, která identifikovala nemožnost prokázání zdrojového trestného činu spáchaného v zahraničí u legalizace výnosů z trestné činnosti a nemožnost odčerpání takových výnosů jako zranitelnost České republiky.

Pokud jde o průtokové účty, vyplývá ze statistických údajů uvedených shora, že nová úprava by se týkala přibližně dvaceti případů ročně. Stejně tak pokud jde o rozšířené konfiskace v jiných případech, lze očekávat, že půjde o jednotky, nejvíce desítky případů, a to i s ohledem na marginální počty ukládaného ochranného opatření zabrání části majetku podle § 102a tr. zák. I při tomto počtu případů lze předpokládat, že provádění navržené právní úpravy bude spojeno s určitými zvýšenými náklady na státní rozpočet. Zapotřebí bude zejména proškolit orgány činné v trestním řízení a dále je třeba počítat s náklady na úpravu informačních systémů pro soudy a státní zastupitelství a změny spojené s nutností sběru statistických údajů, které budou na základě předběžných odhadů činit jednorázové náklady ve výši cca 1,6 milionů Kč.

Případnou potřebu navýšení počtu státních zástupců, soudců a odborného justičního personálu nelze zhodnotit, když v současnosti nelze kvalifikovaně odhadnout, kolik případů ročně k odhadované agendě týkající se průtokových účtů přibude v dalších agendách, tedy v návaznosti na jiná trestní řízení než na řízení o trestných činech legalizace výnosů z trestné činnosti, kde jsou k legalizaci zneužívány průtokové účty. Případnou potřebu personálního navýšení lze vyhodnotit až následně po zavedení postupů podle návrhu do zákona do praxe, a to s ohledem na skutečný počet tímto způsobem řešených případů.

Určité finanční náklady budou spojeny také s tlumočením a pořizováním překladů a s úhradou odměny ustanoveného opatrovníka dotčené osobě. ⁠‌‌‌‌​​​​‌‌‌‌​​‌‌⁠

Zvýšené finanční náklady spojené s navrženou právní úpravou budou pokryty v rámci schválených výdajových limitů rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti bez navyšujících požadavků na státní rozpočet.

Obecným cílem návrhu zákona je umožnit odčerpání procentuálně i absolutně větší části majetku nevysvětleného původu zajištěného v trestním řízení. Nepoměr mezi hodnotou majetku zajištěného v trestním řízení a majetku v něm finálně odčerpaného, který je popsán výše, lze bezpochyby označit za markantní. Naplní-li návrh zákona svůj cíl a uváděný nepoměr alespoň dílčím způsobem sníží, bude takto odčerpaný majetek představovat (dodatečný) příjem státního rozpočtu.

Lze se důvodně domnívat, že zvýšení příjmů státního rozpočtu bude až řádově významnější než zvýšení jeho výdajů; výsledný dopad na státní rozpočet bude nicméně odvislý od efektivity navrženého systému při jeho aplikaci v praxi.

Navržená právní úprava není spojena s dopady na podnikatelské prostředí v České republice, nemá zvláštní sociální dopady, dopady na specifické skupiny obyvatel ani dopady na životní prostředí.

Navržená právní úprava nemá bezprostřední, ani sekundární dopady na rovnost mužů a žen a nevede k diskriminaci jednoho z pohlaví, neboť nijak nerozlišuje, ani nezvýhodňuje jedno z pohlaví a nestanoví pro ně odlišné podmínky.

Navržená právní úprava neupravuje vztahy, které by se dotýkaly zákazu diskriminace ve smyslu antidiskriminačního zákona (tj. nerovného zacházení či znevýhodnění některé osoby z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru). Lze proto konstatovat, že právní úprava obsažená v návrhu zákona nemá žádné dopady ve vztahu k zákazu diskriminace.

V rámci řízení podle předkládaného návrhu zákona budou, obdobně jako v jiných řízeních, zpracovávány osobní údaje.

Účel a rozsah zpracování osobních údajů a návaznost na stávající zpracování osobních údajů

Účelem řízení o odčerpání je odčerpání majetku nevysvětleného původu a zabránění jeho dalšímu protiprávnímu využití, osobní údaje v něm budou zpracovávány za tímto účelem.

Zpracovávány budou zejména údaje identifikační či kontaktní a informace nezbytné pro zhodnocení majetkových poměrů dotčené nebo vedlejší osoby, a to včetně údajů, které jsou předmětem bankovního tajemství, údajů z evidence investičních nástrojů a zaknihovaných cenných papírů a daňových údajů. Ke shromažďování údajů o rasovém nebo etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání nebo filozofickém přesvědčení nebo členství v odborové organizaci, genetických údajů, biometrických údajů zpracovávaných za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby, údajů o zdravotním stavu, o sexuálním chování a o sexuální orientaci v řízení o odčerpání vzhledem k předmětu tohoto řízení docházet nebude. Údaje tohoto charakteru mohou být obsaženy v připojené části spisu z původního trestního řízení, pro účel odčerpání majetku nevysvětleného původu a zabránění jeho dalšímu protiprávnímu využití nicméně zpracovávány nebudou, s výjimkou případného nahlížení do nich (dotčená osoba a vedlejší osoba budou mít právo nahlížet do spisu v rozsahu potřebném k zajištění plné možnosti uplatnění svých práv).

Kategorie subjektů osobních údajů dotčených řízením o odčerpání jsou v zásadě totožné s kategoriemi subjektů osobních údajů, jejichž údaje byly zpracovávány již v původním trestním řízení. Předmětem řízení o odčerpání bude totiž vždy pouze majetek, který byl zajištěn v původním trestním řízení, tedy osoba, která je v řízení o odčerpání označována jako dotčená osoba, bude vždy vystupovat již v původním trestním řízení. Obdobné platí i pro vedlejší osobu (v původním trestním řízení vystupující v postavení osoby, které se rozhodnutí o zajištění může týkat).

Posouzení z hlediska nezbytnosti a přiměřenosti ve vztahu ke sledovanému účelu a posouzení rizik pro práva a svobody fyzických osob a možných opatření k jejich snížení

Zpracovávání osobních údajů je nezbytné k objasnění všech podstatných skutečností rozhodných pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro uložení odčerpávacího opatření a pro jeho výkon. Z pohledu dosažení účelu právní úpravy je přitom možnost získat údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství, údaje z evidence investičních nástrojů a zaknihovaných cenných papírů a daňové údaje pravomocí zcela nezbytnou, neboť řádné zjištění majetkových poměrů dotčené (a případně i vedlejší) osoby prostřednictvím dostatečných důkazů je předpokladem řádného rozhodnutí v řízení o odčerpání a tím i legitimity případného zásahu veřejné moci do vlastnického práva dotčené osoby.

Shodně s konstrukcí doručování v některých jiných typech soudních řízení je i v řízení o odčerpání umožněno doručování vyvěšením na úřední desce soudu. Jedná se o krajní možnost, jak doručovat osobám, kterým se prokazatelně doručovat nedaří a které nemají ustanoveného opatrovníka, což je nezbytné pro řádný postup v řízení (možnost doručování tímto způsobem je třeba připustit k zabránění případným obstrukcím osob, které by doručování prováděné jiným způsobem mařily).

Pravidla nahlížení do spisu v řízení o odčerpání vycházejí z pravidel nahlížení do spisů podle trestního řádu v soudním řízení – i dotčené a vedlejší osobě je totiž třeba zajistit plnou možnost uplatnění jejich práv, což by bez možnosti prostudovat obsah spisového materiálu bylo jen těžko možné; i při nahlížení do spisu v tomto řízení jsou zvláště chráněny protokol o hlasování, údaje umožňující identifikaci utajeného svědka, utajované informace chráněné zvláštním zákonem, údaje, na které se vztahuje státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti, a údaje o bydlišti, doručovací adrese a místě výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání poškozeného, svědka, zákonného zástupce, opatrovníka, zmocněnce nebo důvěrníka.

Zárukami pro zpracování osobních údajů jsou:

Zákonné, organizační a technické omezení přístupu k osobním údajům a jejich šíření

V rámci řízení o odčerpání může podle zákonné úpravy k údajům přistupovat pouze omezený a výslovně vymezený okruh osob, a to za účelem výkonu svých práv v řízení. V rámci soudní soustavy a soustavy státních zastupitelství pak kromě zákonné povinnosti mlčenlivosti platí též předpisy a technická opatření interní povahy, jež regulují přístup oprávněných osob k jednotlivým spisům a dalším zdrojům informací a osobních údajů výlučně na základě plnění konkrétně stanovených pracovních povinností. I pro řízení o odčerpání se použijí § 8a až 8d tr. ř. upravující poskytování informací z řízení veřejnosti a zákazy zveřejnění a šíření určitého druhu informací, které obsahují osobní údaje.

Pokud jde o rozhodnutí o zajištění nebo o uložení odčerpávacího opatření, které se týká nemovité věci, nezasílá se katastrálnímu úřadu pro účely zápisu práv do katastru nemovitostí celé rozhodnutí, ale zkrácené rozhodnutí bez odůvodnění; tím je zajištěno, že katastrální úřad má k dispozici údaje nezbytné pro provedení zápisu za současné minimalizace šíření osobních údajů.

Možnost dotčeného subjektu uplatnit svá práva ve vztahu k osobním údajům

Možnost subjektu osobních údajů uplatnit svá práva ve vztahu k osobním údajům není dotčena.

Shromažďování osobních údajů pouze pro určitý a legitimní účel podle návrhu zákona

Ze zásady přiměřenosti (proporcionality) obsažené v návrhu zákona a z pravidel pro nakládání s osobními údaji uvedených v zákonu č. 110/2019 Sb. (§ 24 odst. 1, § 32) vyplývá omezení rozsahu získávaných kategorií osobních údajů výlučně na osobní údaje nezbytné k dosažení účelu řízení o odčerpání.

Dohled nad zpracováním osobních údajů

Dohled nad zpracováním osobních údajů soudem je vykonáván orgánem k tomu určeným dle § 122d zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (tj. soudem určeným podle § 122d odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., popř. zaměstnancem Nejvyššího soudu určeným jeho předsedou v případech stanovených v § 122d odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb.), dohled (dozor) nad zpracováním osobních údajů státním zastupitelstvím pak orgánem určeným podle § 12l zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (tj. Nejvyšším státním zastupitelstvím). K těmto orgánům se mohou dotčené subjekty osobních údajů obracet se svými žádostmi.

Uložení osobních údajů jen po nezbytnou zákonem stanovenou dobu

Osobní údaje budou uchovávány pouze po dobu stanovenou instrukcí Ministerstva spravedlnosti č. 7/2022, kterou se vydává skartační řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, resp. pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 3/2024, jímž se vydává skartační řád státního zastupitelství.

V souladu s výše uvedeným popisem regulovaného zpracování osobních údajů je možné konstatovat, že jsou zajištěny dostatečné záruky pro zpracování osobních údajů.

Navrhovaná právní úprava není spojena s vyššími korupčními riziky, než kterým čelí státní orgány obecně již dnes. Korupční riziko pro ně tak není nové, je přítomno i při aplikaci stávající účinné právní úpravy trestního řízení stricto sensu. Prostředky ochrany proti tomuto riziku jsou tudíž obsaženy již ve stávající právní úpravě. Předně jsou to zákonné požadavky a postupy při výběru osoby státního zástupce a soudce, u nichž jsou kladeny zvýšené nároky na jejich morální integritu a osobnostní záruky. Dále jsou to pak určité mechanismy kontroly, jež spočívají zejména ve výkonu dohledu vyššího státního zastupitelství nad nižším státním zastupitelstvím a v soudní fázi řízení pak v systému řádných a mimořádných opravných prostředků.

Toto se plně uplatní i ve vztahu k aplikaci navrhovaného principu oportunity, jímž se řídí zahájení řízení o odčerpání. Při výkonu své působnosti v rámci řízení o odčerpání, stejně jako při výkonu působnosti v jiných agendách, je státní zástupce povinen postupovat nestranně ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, stejně tak nesmí umožnit, aby funkce státního zástupce byla zneužita k prosazování soukromých zájmů [§ 24 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů]. Státní zástupce musí též dodržovat zásady, které pro jeho činnost plynou z etického kodexu státního zástupce, zejména postupovat důsledně podle zákona a svého svědomí, nezávisle na jiných orgánech i na místních, politických, soukromých nebo jiných vlivech a zájmech, a dále se vyvarovat jakéhokoli neoprávněného zvýhodňování nebo znevýhodňování osob.

Kromě těchto procesních pojistek se čelí korupčnímu riziku i hrozbou trestního stíhání toho, kdo úplatek nabídl, poskytl nebo slíbil, jakož i toho, kdo si dal úplatek slíbit nebo jej přijal. Je-li pachatelem trestného činu přijetí úplatku úřední osoba, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, kde hrozí trest odnětí svobody ve výši tři léta až deset let (v případě, kdy byl tento trestný čin spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, je dána trestní sazba pět až dvanáct let). V případě podplacení je rovněž skutečnost, že byl tento trestný čin spáchán vůči úřední osobě, okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (pachateli v tomto případě hrozí podle § 332 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výši jeden rok až šest let).

Navrhovaná úprava nepřináší negativní dopady na bezpečnost nebo obranu státu; dopad na stav vnitřní bezpečnosti lze hodnotit jako pozitivní, a to s ohledem na preventivní charakter zaváděného opatření, když odčerpání majetku nevysvětleného původu zajišťuje, že takový majetek nebude užit k dalšímu páchání protiprávní činnosti.

Navrhovaná právní úprava není spojena s negativními sociálními dopady, dopady na specifické skupiny obyvatel, děti a na rodiny.

Navržená právní úprava se nedotýká postavení rodin, rovnováhy mezi prací a rodinou nebo příbuzenských vztahů, a nemá na tyto oblasti negativní dopady.

Navrhovaná právní úprava není spojena s dopady na životní prostředí.

Navržená právní úprava není spojena s dopady na územní samosprávné celky.

Navržená právní úprava s digitální agendou nesouvisí; neupravuje službu veřejné správy, ale možnost postihu majetku nevysvětleného původu jeho odčerpáním ve prospěch státu.

Žádné ustanovení navržené právní úpravy nemá povahu technického předpisu.

Návrh zákona nezakládá veřejnou podporu.

Navržená úprava má dopady na fyzické a právnické osoby v tom smyslu, že zasahuje do jejich práva vlastnit majetek, tyto osoby nicméně mají zaručenou možnost účastnit se řízení před soudem a v něm prokazovat zákonný původ majetku, mají právo podávat návrhy a předkládat důkazy a mají právo na opravný prostředek proti rozhodnutí o uložení odčerpávacího opatření, tj. je zaručeno jejich právo na spravedlivý proces.

Vymezuje se předmět zákona, kterým je stanovení podmínek, za kterých je možné přistoupit k odčerpání majetku, který zřejmě pochází z trestné činnosti. Účel zákonné úpravy není primárně represivní, ale jejím smyslem je zejména zabránit možnému protiprávnímu užívání majetku a chránit společnost před pácháním trestné činnosti, důraz se klade na individuální prevenci. S uložením odčerpávacího opatření není spojen morální odsudek, který je typický pro tresty, neboť osoba, které je majetek odčerpáván, není nijak spojována s trestnou činností, z níž odčerpávaný majetek zřejmě pochází, s tou je spojován pouze majetek, který jí v době rozhodování náleží. Nemusí přitom jít vůbec o osobu, která byla podezřelá nebo obviněná v původním trestním řízení, ale může jít o jejího rodinného příslušníka, dědice či právního nástupce nebo i o jinou třetí osobu.

Vymezuje se vztah navrženého zákona k jiným zákonům.

Zákon je trestním předpisem. Řízení o odčerpání není trestním řízením v pravém slova smyslu, je nicméně za trestní řízení považováno, protože jde o řízení úzce spjaté s původním trestním řízením, na které navazuje (půjde o řízení v trestních věcech ve smyslu tohoto pojmu, jak je používán na úrovni Evropské unie), přičemž obě řízení se považují za řízení ve stejné trestní věci (což je rozhodné zejména z hlediska mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních). Podrobněji viz obecná část důvodové zprávy.

Ačkoli se řízení o odčerpání považuje za trestní řízení, nezaměřuje se na otázku viny pachatele trestného činu a jejích důsledků, resp. slovy trestního řádu na náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (srov. § 1 odst. 1 tr. ř.), ale zaměřuje se na majetek nevysvětleného původu (tedy na věc, jde o řízení in rem) a jeho odčerpání.

Ustanovení trestního řádu jsou vůči ustanovením tohoto zákona ustanoveními subsidiární povahy, tzn. že ustanovení trestního řádu se použijí jen tehdy, nemá-li tento zákon zvláštní úpravu nebo není-li to z povahy věci, zejména s přihlédnutím k účelu řízení, vyloučeno. Užijí se tak s dílčími odchylkami (které plynou z navržené úpravy) základní zásady upravené v § 2 tr. ř., tyto dílčí odchylky přitom vyplývají zejména ze skutečnosti, že řízení o odčerpání je řízením in rem a není v něm vznášeno trestní obvinění a ani v něm není řešena otázka viny a trestu. Přestože v řízení o odčerpání vystupuje určitá osoba, která prohlašuje, že je vlastníkem majetku, o němž se řízení vede, účastní se řízení nikoli proto, že by vůči ní mělo být prokazováno, že spáchala trestnou činnost, ale výlučně proto, aby jí byla zajištěna procesní práva ve vztahu k majetku, jehož trestní původ se prokazuje. V řízení o odčerpání je třeba prokázat konkrétní skutečnosti, které spojují určitý majetek s jeho nelegálním původem a mohou vést ve svém souhrnu k závěru, že pochází z trestné činnosti. Je přitom zcela nerozhodné, která osoba jej v době rozhodování vlastní – její vztah k trestné činnosti není relevantní.

Jelikož výsledkem daného řízení není konstatování viny dotčené osoby určitým trestným činem, ani jí není ukládán trest, neuplatní se trestní větev práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy a z ní vyplývající aspekty presumpce neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, které se vážou k obvinění. Důkazní břemeno se nijak nepřenáší na povinnou osobu, nepřistupuje se ani k domněnce vyslovení trestního původu majetku, orgán činný v trestním řízení musí předložit důkazy a uvést skutečnosti vedoucí k závěru o trestním původu majetku, dotčená osoba pak může tvrdit a prokazovat opak (ale nemusí), přičemž skutečnost, že legální původ majetku věrohodně a ověřitelně nedoloží, je jednou z podmínek umožňujících odčerpání majetku nevysvětleného původu – nejde však o podmínku jedinou.

Pokud jde o snížený důkazní standard, zásada materiální pravdy je do určité míry oslabena, neboť trestní původ majetku nemusí být prokázán nade vší pochybnost, nicméně je stále třeba, aby provedené důkazy ve svém souhrnu vedly k přesvědčení samosoudce, že majetek trestního původu je. Snížený důkazní standard týkající se trestního původu majetku, který je předmětem řízení o odčerpání, tedy nic nemění na tom, že musí být nade vší pochybnost prokázány skutečnosti, které ve svém souhrnu odůvodňují závěr o tom, že majetek je trestního původu. Samosoudce musí být přesvědčen, že majetek je trestního původu a tento závěr musí mít podložen dostatečně průkaznými důkazy, přičemž má možnost dokazování doplnit a není tedy vázán jen tím, jaké důkazy navrhnou provést strany. Dotčená osoba ani vedlejší osoba není zatížena povinností prokázat zákonný původ majetku, pouhá skutečnost, že takový původ neprokázala, nemůže vést sama o sobě k odčerpání majetku.

I v řízení o odčerpání se uplatní zásada zákonnosti, přiměřenosti, oficiality, zásada vyhledávací, kontradiktornosti, veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti. Oproti tomu se zde neuplatní zásada legality, ale státní zástupce má prostor pro uvážení, zda na podání návrhu shledá dostatečný veřejný zájem, přičemž zákon demonstrativně stanoví případy, kdy veřejný zájem na podání návrhu není dán. I to je jedním z projevů zásady přiměřenosti.

Pokud jde o zásadu volného hodnocení důkazů, zůstává zachována i v řízení o odčerpání, neboť zákon sice příkladmo uvádí skutečnosti, které mohou odůvodnit závěr o trestním původu majetku, neomezuje však soudcovskou úvahu tak, aby předepisoval, že když je určitý počet těchto skutečností dán, samosoudce musí k odčerpání majetku přistoupit a mít za prokázané, že majetek pochází z trestné činnosti.

I pro toto řízení se zakotvuje zásada ne bis in idem dle článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, přestože takový požadavek z civilní větve práva na spravedlivý proces přímo nevyplývá (srov. § 22). Ve vztahu k původnímu trestnímu řízení se tato zásada neuplatní z povahy věci, neboť předměty obou řízení jsou odlišné, nejde o „stejnou věc“.

K hlavním principům navržené úpravy lze odkázat na obecnou část důvodové zprávy.

Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se na řízení o odčerpání použije přímo bez dalšího.

V § 3 se vymezují některé pojmy užívané v tomto zákoně.

Předně je vymezen pojem „majetek nevysvětleného původu“, který je předmětem řízení. Aby bylo možné vést řízení o odčerpání, musí existovat majetek, který byl zajištěn v původním trestním řízení podle § 79i tr. ř., jsou dány konkrétní skutečnosti svědčící o jeho trestním původu a v původním trestním řízení nebylo s tímto majetkem konečným způsobem naloženo (nebyl vydán poškozenému, nebyl odčerpán některou majetkovou sankcí aj.). Jeho celková hodnota v době, kdy má být zahájeno řízení o odčerpání, musí činit alespoň 1 000 000 Kč (tato hodnota se však stanoví k okamžiku, kdy byly podle § 79i tr. ř. zajištěny jednotlivé věci), s výjimkou případu, kdy se původní trestní řízení vedlo pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině nebo pro trestný čin spáchaný v její prospěch, kdy může být hodnota zajištěného majetku i nižší. Majetkem nevysvětleného původu je i majetek, který má být předmětem obnoveného řízení, pokud byla povolena obnova řízení o odčerpání v neprospěch dotčené osoby (objeví-li se nové dříve neznámé důkazy ve vztahu k původně zajištěnému majetku, který nebyl odčerpán celý) a státní zástupce po povolení obnovy řízení takový majetek zajistí postupem podle § 79i tr. ř. V tomto případě se neuplatní požadavek na minimální hodnotu majetku (tento požadavek byl naplněn již v původním řízení).

Osobou, které má být podle návrhu státního zástupce odčerpán majetek nevysvětleného původu, se primárně rozumí osoba, které byl majetek zajištěn. Pokud je v průběhu původního trestního řízení nebo odčerpávacího řízení prokázáno, že majetek vlastní odlišná osoba, je dotčenou osobou ona (v návrhu na uložení odčerpávacího opatření je třeba výslovně uvést, která osoba je v postavení dotčené osoby a vedlejší osoby; pokud je zjištěna existence vedlejší osoby v řízení před soudem, je třeba jí umožnit výkon jejích práv, pokud samosoudce nerozhodne o jejím nepřipuštění do řízení).

Kromě dotčené osoby vystupuje v řízení o odčerpání také vedlejší osoba, a to ve dvou případech. Prvním z nich je, že jde o osobu, která byla podezřelá nebo obviněná v původním trestním řízení a v rozhodném období převedla majetek na jinou osobu nebo do svěřenského fondu. V takovém případě se určité rozhodné skutečnosti uvedené v § 4 prokazují vůči ní a nikoli vůči dotčené osobě, která majetek nevysvětleného původu následně nabyla a byl jí zajištěn (srov. § 18 odst. 8). V tomto případě totiž nejsou rozhodné majetkové poměry a další okolnosti týkající se dotčené osoby, ale takové vedlejší osoby, neboť ta je osobou, která majetek nevysvětleného původu původně získala a následný převod na dotčenou osobu nebo do svěřenského fondu již je jen snahou zastřít původ takového majetku. Druhým případem je, že jiná osoba uplatňuje své vlastnické právo k majetku nevysvětleného původu (typicky již v průběhu zajištění majetku) – taková osoba má pak právo účastnit se řízení před soudem a prokazovat svoje vlastnictví k majetku, pokud samosoudce usnesením nerozhodne, že ji jako vedlejší osobu do řízení nepřipouští, protože je zřejmé, že jí vlastnické právo nepřísluší. Otázka vlastnictví majetku nevysvětleného původu není předmětem daného řízení, samosoudce o ní autoritativně nerozhoduje. V řízení o odčerpání je významná především z pohledu toho, které osoby a s jakými právy se tohoto řízení účastní. I v případě, že dojde k odčerpání určitého majetku dotčené osobě a jiná osoba tvrdí, že je jeho vlastníkem, má možnost podat žalobu na určení vlastnického práva k odčerpanému majetku a vyrozumět o tom organizační složku státu podle § 16 zákona č. 219/2000 Sb. Pokud soud v civilním řízení rozhodne, že vlastníkem odčerpaného majetku byla jiná osoba než dotčená osoba (resp. že vlastníkem není stát, na který vlastnictví právní mocí rozhodnutí o odčerpání majetku přešlo, ale právě tato vedlejší osoba), může se jednat o důvod pro obnovu řízení o odčerpání.

Stranou v řízení před soudem je státní zástupce, dotčená osoba a vedlejší osoba.

Rozhodným obdobím se rozumí období, v němž se zjišťují konkrétní skutečnosti nasvědčující trestnímu původu majetku uvedené v § 4. Jeho délka je stanovena s přihlédnutím k tomu, že mezi spácháním trestné činnosti a zajištěním majetku nevysvětleného původu může uběhnout i poměrně delší doba.

Pro účely tohoto zákona se dále vymezuje, co se rozumí pravomocným rozhodnutím, kterým skončilo trestní řízení, tak, aby byla zahrnuta i relevantní rozhodnutí, jež nevytvářejí překážku věci pravomocně rozhodnuté, a co se rozumí rozhodnutím ve věci.

V § 4 jsou vymezeny hmotněprávní podmínky pro uložení odčerpávacího opatření, které zčásti vycházejí z čl. 16 odst. 1 a 2 nové konfiskační směrnice, jakož i z některých principů, na nichž je postaveno stávající ochranné opatření zabrání části majetku podle § 102a tr. zák.

V § 4 odst. 1 jsou vymezeny (pozitivní) podmínky, při jejichž splnění lze majetek nevysvětleného původu odčerpat. Odčerpání se může týkat pouze majetku zajištěného v původním trestním řízení, přičemž podmínkou pro zahájení odčerpávacího řízení je hodnota takového majetku ve výši nejméně 1 000 000 Kč (zjišťuje se ke dni zajištění jednotlivých věcí), s výjimkou případu, kdy se původní trestní řízení vedlo pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině nebo pro trestný čin spáchaný v její prospěch, kdy může být hodnota zajištěného majetku i nižší. Tím je vyjádřena závažnost případu a zohledněna přiměřenost případného zásahu do majetkové sféry dotčené osoby, neboť taková hodnota majetku představuje značný prospěch, jehož získání je typicky považováno za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, nebo byl majetek zajištěn v trestním řízení vedeném pro trestné činy spojené s organizovanou zločineckou skupinou, tj. závažnost případu je vyjádřena organizovaným prvkem (nejedná se přitom o prostou organizovanou skupinu, ale o organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zák.).

Při hodnocení původu majetku přihlíží samosoudce ke všem konkrétním okolnostem případu a o uložení odčerpávacího opatření rozhodne, má-li po jejich zhodnocení za to, že majetek je trestního původu. Důkazní standard „samosoudce má za to“ je formulován stejně jako v § 102a odst. 1 tr. zák. (k tomu srov. výše uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1026/21-1 a obecnou část důvodové zprávy).

Zároveň jsou příkladmo uvedeny konkrétní skutečnosti, které typicky mohou nasvědčovat závěru o trestním původu majetku (některé z těchto skutečností se mohou prokazovat vůči vedlejší osobě, která vystupovala v původním trestním řízení, namísto vůči dotčené osobě – viz § 18 odst. 8). Samosoudce při posuzování původu majetku hodnotí všechny konkrétní okolnosti případu, nikoli pouze skutečnosti ve výčtu výslovně uvedené. Nejzásadnější skutečností je zjištění hrubého nepoměru mezi zákonnými příjmy a majetkem nabytým v rozhodném období, což ve spojení s věrohodným a ověřitelným neprokázáním zákonného původu takového rozdílu samo o sobě postačuje k jeho odčerpání. Pokud jde o jiné skutečnosti, nepostačí jejich formální naplnění, ale vždy je třeba, aby na základě jejich zhodnocení v souhrnu a celém kontextu případu byl samosoudce přesvědčen, že majetek je trestního původu, neboť není žádné jiná věrohodnější nebo stejně věrohodné vysvětlení jeho původu. Ke konkrétní skutečnosti uvedené ve výčtu obsaženém v § 4 odst. 1 přitom přihlédne pouze tehdy, pokud je ve svém kontextu skutečně relevantní.

Demonstrativní výčet možných podezřelých okolností obsahuje také čl. 16 odst. 2 nové konfiskační směrnice (podle něj „hodnota majetku je výrazně neúměrná zákonnému příjmu dotčené osoby; neexistuje žádný věrohodný zákonný zdroj daného majetku; dotčená osoba má vazby na osoby spojené se zločinným spolčením“). Z uvedených okolností nebyla výslovně převzata okolnost, že neexistuje žádný věrohodný zákonný zdroj majetku, protože v takovém případě bude vždy dán hrubý nepoměr mezi zákonnými příjmy a hodnotou majetku a jde tak do určité míry o duplicitní vyjádření téhož. Pokud jde o okolnost, že dotčená osoba má vazby na osoby spojené se zločinným spolčením, byla tato okolnost v návrhu koncipována šířeji tak, že podezřelou okolností jsou nejen vazby na organizovanou zločineckou skupinu, ale také opakovaný styk s osobami, které páchají úmyslnou trestnou činnost, nebo pohybování se v kriminálním prostředí, kde se tyto osoby vyskytují.

Ustanovení § 4 odst. 2 je odrazem toho, že jde o řízení in rem, tj. není rozhodné, která osoba majetek skutečně vlastní, ale významný je pouze původ majetku a podezřelé skutečnosti.

Do § 4 odst. 3 se pak promítá požadavek na přiměřenost ukládaného opatření, a to jak vůči osobě, které majetek náleží, tak vůči třetím osobám, kterých se takové opatření dotkne. V této souvislosti je třeba zohledňovat mj. i zájmy poškozeného z původního trestního řízení, pokud uplatňuje svůj nárok v civilním řízení, aby nebyl odčerpán majetek, z něhož by v případě úspěchu v civilním sporu, který vede, mohl svůj nárok uspokojit. S tím je pak spojena povinnost poškozeného informovat samosoudce o tom, že svůj nárok v civilním řízení uplatnil a o dalších skutečnostech s tím spojených. Zdůrazňuje se i ochrana dobré víry, nicméně vzhledem k tomu, že majetek je mnohdy za účelem zastření jeho původu osobou, proti které se vedlo původní trestní řízení, bezplatně převáděn na rodinné příslušníky a jiné osoby blízké, a majetek tak zůstává této osobě k dispozici a případnému faktickému užívání, je v takovém případě zásadní skutečnost, že tyto osoby majetek nabyly bezúplatně nebo za nápadně výhodných podmínek, byť si nemusely být vědomy původu majetku.

Odčerpání majetku nevysvětleného původu se nevztahuje na celý majetek dotčené osoby, ale pouze na věci, jež jsou podle závěru soudu trestního původu, popř. na náhradní hodnotu za ně, které tak soud při určení odčerpávaného majetku musí stanovit, a na všechny jejich plody a užitky, které byly vyhledány a zajištěny (obdobně jako podle § 102a odst. 5 věty první tr. zák.).

Odčerpaný majetek připadá státu. Další nakládání s ním upravuje zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.

V § 5 odst. 1 se reaguje na skutečnost, že namísto původní věci, která byla nebo měla být zajištěna jako zřejmě pocházející z trestné činnosti, byla zajištěna náhradní hodnota (buď v původním trestním řízení nebo v řízení o odčerpání). Pro takový případ je třeba stanovit, že konkrétní okolnosti uvedené v § 4 odst. 1 se prokazují vůči původní věci a nikoli vůči náhradní hodnotě. Náhradní hodnota se pak odčerpá místo původní věci.

V § 5 odst. 2 se stanoví, že úprava týkající se majetku nevysvětleného původu se použije i na náhradní hodnotu za něj, pokud není stanoveno jinak (např. v odstavci 1), nebo pokud to z povahy věci nepřichází v úvahu. Samosoudce v takovém případě uloží odčerpávací opatření vůči náhradní hodnotě za majetek nevysvětleného původu (obdobně jako to činí v trestním řízení podle § 102a tr. zák.).

Ustanovení § 6 vymezuje příslušnost orgánů v řízení o odčerpání.

Vzhledem k tomu, že řízení o odčerpání navazuje na původní trestní řízení a je považováno za řízení ve stejné trestní věci, navrhuje se navázat příslušnost státního zástupce k podání návrhu na uložení odčerpávacího opatření na příslušnost státního zástupce k výkonu dozoru nad dodržováním zákonnosti v přípravném řízení nebo k zastupování obžaloby či jiného návrhu v řízení před soudem v době rozhodování ve věci v prvním stupni (v řízení před soudem může dojít ke změně příslušného soudu, příslušnost státního zástupce tak není vhodné vázat na okamžik podání obžaloby nebo jiného návrhu), neboť tento státní zástupce je s věcí obeznámen a je tak schopen vyhodnotit, zda má dostatek podkladů pro zahájení řízení o odčerpání. Zabrání se tak zbytečným průtahům a administrativní zátěži spojené s tím, že by se s věcí musel seznámit jiný státní zástupce. Zákonnou příslušnost nelze samozřejmě vázat na konkrétní osobu státního zástupce (může jít o jakéhokoli státního zástupce příslušného státního zastupitelství), neboť vždy není možné zachovat jeho totožnost (např. z důvodu delší nemoci, odchodu do důchodu aj.), lze však čekat, že zpravidla bude v obou řízeních působit stejný státní zástupce.

Pokud jde o příslušnost soudu, v případě, že původní trestní řízení skončilo v řízení před soudem, je příslušný soud, který rozhodoval ve věci v prvním stupni. Pokud původní trestní řízení skončilo v přípravném řízení, navrhuje se navázat příslušnost soudu na obecná kritéria pro určení jeho příslušnosti (§ 16 až 18 tr. ř.) v návaznosti na kvalifikaci skutku v době pravomocného skončení trestního řízení. Navázání příslušnosti soudu na příslušnost státního zástupce by zřejmě mohla být problematická z hlediska požadavků na zákonného soudce (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14), a to i v případě, že by pro krajského a vrchního státního zástupce byl zákonem určen konkrétní krajský soud v jeho sídle, protože i tak by příslušnost soudu nebyla odvozena ve všech případech od obecných zákonných kritérií, ale od úpravy příslušnosti státního zástupce k výkonu dozoru, která je upravena v podzákonném předpisu.

K provádění jednotlivých úkonů v řízení podle tohoto zákona je pak příslušný policejní orgán, který byl činný v původním trestním řízení.

Vzhledem k tomu, že se v řízení o odčerpání neřeší otázka viny ani trestu, ale otázky spojené s odčerpáním majetku, k rozhodování v prvním stupni bude příslušný samosoudce.

Takové obsazení soudu koresponduje i s tím, že zákonem č. 319/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla podstatně omezena účast přísedících, kteří se podílejí na rozhodování v trestním řízení.

O stížnosti proti rozhodnutí bude rozhodovat senát (srov. § 14 tr. ř. a § 27 zákona o soudech a soudcích).

Skutečnost, že se určitý soudce podílel na rozhodování ve věci v původním trestním řízení, není sama o sobě důvodem pro jeho vyloučení v řízení o odčerpání, předmětem řízení o odčerpání je posouzení jiné otázky než viny a trestu. Naopak je žádoucí, aby v navazujícím odčerpávacím řízení vystupovaly shodné osoby jako v původním trestním řízení. Oproti tomu se uplatní zvláštní důvody pro vyloučení soudce uvedené v § 30 odst. 3 až 5 tr. ř. (vyloučení v řízení o opravném prostředku, v řízení o návrhu na povolení obnovy, v řízení o přezkumu zákonnosti odposlechu).

Ustanovení § 8 upravuje otázky spojené s procesním postavením dotčené a vedlejší osoby. Vzhledem k tomu, že v řízení podle tohoto zákona se neřeší otázka viny a trestu, ale otázky spojené s odčerpáním majetku, je postavení těchto osob nejbližší postavení zúčastněné osoby v trestním řízení (§ 42 tr. ř.).

Dotčená osoba a vedlejší osoba tedy mají v řízení o odčerpání v zásadě stejná práva a povinnosti jako má v trestním řízení zúčastněná osoba, neboť jejich zájem v řízení o odčerpání víceméně odpovídá zájmu zúčastněné osoby v trestním řízení. Stejně jako zúčastněná osoba v trestním řízení se dotčená osoba a vedlejší osoba v řízení o odčerpání mohou dát zastupovat zmocněncem, mají právo nahlížet do spisu, podávat návrhy aj.

Právo na tlumočení a překlad podstatných písemností zaručujících právo na spravedlivý proces se přiznává dotčené osobě [osobě, které byl majetek nevysvětleného původu (náhradní hodnota) zajištěn, nebo jiné osobě, u níž se prokáže, že je vlastníkem zajištěného majetku], jakož i vedlejší osobě, která tvrdí, že je vlastníkem majetku nevysvětleného původu (a samosoudce nerozhodl o tom, že ji do řízení nepřipouští). Dotčená osoba a uvedená vedlejší osoba tak mají v tomto směru širší práva než zúčastněná osoba, což i koresponduje s požadavky plynoucími z čl. 24 nové konfiskační směrnice, který toto právo zaručuje ve vztahu ke konfiskaci podle čl. 16, zatímco ve vztahu ke konfiskacím podle jiných článků směrnice srovnatelné právo zaručuje pouze obviněnému (podezřelému).

V § 8 odst. 4 se obdobně jako v civilním řízení upravuje otázka právního nástupnictví.

Skutečnost, že není známo místo pobytu nebo sídla dotčené osoby nebo se jí prokazatelně nedaří doručovat, není překážkou postupu v řízení o odčerpání, nicméně i v takovém případě je třeba zajistit řádnou ochranu práv takové osoby. Za tímto účelem je v těchto případech dotčené osobě ustanoven opatrovník, jenž musí být advokátem; takový opatrovník má v řízení stejná práva jako dotčená osoba. Právní úprava je koncipována obdobně jako § 239a tr. ř. a jejím smyslem je umožnit provedení řízení i v případě, že nelze zjistit místo, kde se dotčená osoba nachází. Zájmy takové osoby v řízení hájí opatrovník, který je advokátem. Dotčená osoba má pak možnost docílit obnovy řízení, pokud přijde s novými důkazy, které by odůvodnily jiné rozhodnutí ve věci.

Subsidiárně se pak užije i úprava obsažená v § 42 odst. 3 a 4 tr. ř. (opatrovník osoby, která není plně svéprávná nebo je její svéprávnost omezena, a opatrovník právnické osoby, která nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení), vůči které není § 9 speciálním ustanovením a nevylučuje její použití.

V § 10 odst. 1 se vymezuje, které písemnosti mají být doručeny do vlastních rukou, aby byla zajištěna práva osob umožňující jejich účast na řízení a právo napadat rozhodnutí opravnými prostředky, což jsou práva vyplývající z práva na spravedlivý proces (jeho civilní větve).

V § 10 odst. 2 se stanoví, v jakých případech je vyloučena fikce doručení. Zásadní písemností je předvolání dotčené osoby k veřejnému zasedání, neboť v něm realizuje své právo na účast v řízení, jehož doručení je významné z hlediska možnosti vést řízení i v nepřítomnosti dotčené osoby. Dále může jít i o jiné písemnosti, u kterých to samosoudce uvede, např. předvolání vedlejší osoby nebo rozhodnutí o uložení odčerpávacího opatření (vychází se z toho, že ani v občanském soudním řízení není u rozhodnutí ve věci, s určitými výjimkami, výslovně omezena možnost doručit fikcí a je to ponecháno na úvaze soudu). Vždy je třeba zvážit, zda byly dodrženy záruky práva na spravedlivý proces, tj. zda dotčená osoba a vedlejší osoba má alespoň v nějaké fázi řízení možnost se k věci vyjádřit a předložit své argumenty a dosáhnout účasti v řízení před soudem, pokud je vlastníkem odčerpaného majetku.

Pokud má dotčená osoba opatrovníka, doručují se písemnosti pouze jemu; nejvýznamnější písemnosti se pak také vyvěsí na úřední desce (a to i způsobem umožňujícím dálkový přístup).

Dále se po vzoru občanského soudního řádu upravuje možnost doručit písemnost vyvěšením na úřední desce. Takovým způsobem lze písemnost doručit osobám neznámého pobytu nebo sídla a dále osobám, jimž se z jiných důvodů prokazatelně nedaří doručovat (typicky jde-li o doručování do cizích států mimo EU) – pokud jde o dotčenou osobu, tímto způsobem se jí doručí nejdůležitější písemnosti, kromě toho se všechny písemnosti doručí jejímu opatrovníkovi.

Možnost doručování vyvěšením písemnosti na úřední desce v řízení o odčerpání je třeba připustit (obdobně jako je možné doručovat v civilním nebo správním řízení vyvěšením na úřední desce nebo veřejnou vyhláškou), aby bylo možné efektivně provést řízení a zabránit případným obstrukcím osob, které by se doručení písemnosti vyhýbaly.

Desetidenní doba, po jejímž uplynutí se písemnost za splnění příslušných podmínek považuje za doručenou, se stanoví po vzoru § 50l odst. 1 o. s. ř., který upravuje doručování vyvěšením na úřední desce pro účely občanského soudního řízení, a s ohledem na dobu pro tzv. fikci doručení, která je pro účely trestního řízení stanovena v § 64 odst. 4 tr. ř. Další ustanovení trestního řádu a občanského soudního řádu o doručování se užijí subsidiárně (s ohledem na § 63 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 1 odst. 2 tohoto zákona).

V § 10 odst. 6 se pak po vzoru § 21b zákona o provádění mezinárodních sankcí stanoví, že je-li samosoudci známa nějaká elektronická adresa adresáta písemnosti, která se doručuje vyvěšením na úřední desce, zašle na ni vyrozumění o vyvěšení písemnosti (v tomto případě nejde o standardní způsob doručení písemnosti na adresátem určenou e-mailovou adresu, ale jen o vyrozumění o ní).

V daném ustanovení se upravuje nahlížení do spisu vedeného v řízení o odčerpání. Je od sebe třeba odlišit spis z původního trestního řízení a spis z řízení o odčerpání.

Předně bude existovat spis vedený v řízení o odčerpání, který vznikne (bude založen) soudem v okamžiku, kdy mu bude doručen návrh státního zástupce na uložení odčerpávacího opatření s přílohami. Státní zástupce buď k návrhu připojí vybrané části trestního spisu z původního trestního řízení (popř. i trestního spisu z řízení, z něhož bylo původní trestní řízení vyloučeno), které považuje za relevantní, nebo tyto části spisu označí, pokud je spis u soudu, byť by šlo o soud odlišný od soudu, u kterého byl návrh na uložení odčerpávacího opatření podán. Nahlížení do tohoto spisu, včetně připojených nebo označených částí spisu z původního trestního řízení, pak upravuje toto ustanovení a subsidiárně § 65 tr. ř., tj. ani při nahlížení do tohoto spisu nesmí být zpřístupněn protokol o hlasování a údaje umožňující identifikaci svědka podle § 55 odst. 2 tr. ř.

Původní trestní spis se bude nacházet u policejního orgánu nebo státního zástupce (pokud původní trestní řízení skončí v přípravném řízení) anebo u trestního soudu. Do tohoto spisu bude moci dotčená osoba a vedlejší osoba nahlížet v rozsahu, v němž to potřebují pro uplatnění svých práv v řízení o odčerpání, stejně tak zmocněnec, zákonný zástupce nebo opatrovník těchto osob. Jiné osoby tak činí podle § 65 tr. ř.

Zahájení řízení o odčerpání je v rukou státního zástupce, přičemž se uplatňuje zásada oportunity, tj. státní zástupce návrh podat nemusí, pokud na jeho podání neshledá veřejný zájem.

Řízení může být zahájeno za kumulativního splnění následujících podmínek, z nichž první dvě lze označit za objektivní a poslední za subjektivní.

K závěru vedoucímu k zahájení řízení o odčerpání mohou státního zástupce vést zejména skutečnosti vymezené v § 4 odst. 1 tohoto zákona, jakož i další okolnosti konkrétního případu.

Zákon vymezuje příkladmo důvody, kdy není na podání návrhu dán veřejný zájem. Případem, kdy lze dosažení účelu zákona zajistit jiným způsobem, může být jakýkoli jiný způsob, jak se majetek dostane do vlastnictví státu (např. odčerpáním v daňovém nebo jiném řízení), nebo případ, kdy je takový majetek užit k uspokojení majetkového nároku poškozeného či jiných osob, který mají majetkový nárok vůči dotčené osobě. Dalšími důvody je zohlednění zájmů třetích osob, ochrana zájmů sledovaných řízením o trestném činu (aby v průběhu řízení o odčerpání neunikly důvěrné informace, jejichž únik by mohl ohrozit dosažení účelu trestního řízení o trestném činu, což je relevantní zejména v případě, kdy trestní řízení skončilo odložením věci v počáteční fázi) nebo případ, kdy uložení odčerpávacího opatření se v porovnání s očekávanými náklady s tím spojenými (ať již v rámci řízení o odčerpání, např. pokud jde o mezinárodní spolupráci, nebo v rámci správy zajištěného majetku, je-li nákladná) jeví jako neúčelné.

Rozhodne-li se státní zástupce na základě skutečností zjištěných v původním trestním řízení zahájit řízení o odčerpání, musí tak učinit ve lhůtě stanovené zákonem. Tato lhůta má propadný charakter (důsledkem jejího nedodržení je odmítnutí návrhu pro opožděnost), což je dáno i tím, že je třeba omezit dobu trvání zajištění majetku po skončení původního trestního řízení (které trvá po dobu běhu této lhůty a není-li návrh ve lhůtě podán, zaniká ze zákona).

V § 12 odst. 5 se reaguje na případy, kdy fyzická osoba, které byl majetek zajištěn, zemře nebo je prohlášena za mrtvou či nezvěstnou a není znám žádný její dědic, nebo právnická osoba zanikne bez právního nástupce a nelze docílit jejího „znovuobživnutí“ (výmazu zápisu o jejím zániku), např. pokud jde o zahraniční právnickou osobu. I když je řízení o odčerpání řízením ve věci, jde o kontradiktorní řízení a je třeba hájit zájmy i neznámého nebo potenciálního vlastníka majetku. Proto v takovém případě nelze vést řízení o odčerpání a postupuje se podle § 81 odst. 6 tr. ř. Aby nedošlo k marnému uplynutí lhůty pro podání návrhu státního zástupce podle tohoto zákona, stanoví se, že lhůta pro podání návrhu se staví po dobu, kdy se čeká na to, zda se k majetku nějaká osoba přihlásí. Pokud žádná taková osoba není, s majetkem se naloží podle § 81 tr. ř. a návrh se nepodá (pokud již bylo řízení o odčerpání zahájeno, tak se zastaví).

S ohledem na zásadu oportunity je třeba zajistit dostatečnou kontrolu postupu státního zástupce, proto se stanoví, aby v případech, kdy zahájení řízení o odčerpání může připadat v úvahu, učinil do dozorového spisu záznam, v němž uvede, proč návrh na uložení odčerpávacího opatření nepodal. To zajišťuje efektivní výkon dohledu a sběr relevantních informací, které jsou podstatné pro zajištění jednotného postupu v rámci soustavy státních zastupitelství.

Dále se vymezují náležitosti návrhu na uložení odčerpávacího opatření a jeho přílohy. Pokud původní trestní řízení skončilo v přípravném řízení, státní zástupce k návrhu připojí i relevantní části z trestního spisu (z původního trestního řízení, popř. z řízení, z něhož bylo původní trestní řízení vyloučeno). Pokud řízení skončilo před soudem a státní zástupce nemá trestní spis k dispozici, označí, které jeho části považuje za podstatné pro řízení o odčerpání. Vzhledem k tomu, že soud příslušný k řízení podle tohoto zákona bude ve většině případů shodný se soudem, který vedl původní trestní řízení, příslušné části do trestního spisu zařadí samosoudce (v případě potřeby si spis vyžádá od jiného soudu).

Ustanovení § 12 odst. 10 zajišťuje informační provázanost, aby nedošlo k výmazu právnické osoby, o jejímž majetku se vede řízení o odčerpání (k výmazu právnické osoby by nemělo dojít vzhledem k tomu, že předmětem řízení o odčerpání je její zajištěný majetek).

Ustanovení § 13 stanoví pořádkovou lhůtu pro nařízení veřejného zasedání ve věci nebo učinění jiného úkonu směřujícího k rozhodnutí ve věci, a to jednotně pro samosoudce okresního i krajského soudu. I na tomto místě je vhodné zdůraznit, že žádoucí je urychlené provádění řízení o odčerpání, když v případě jeho průtahů nemusí být již další trvání zajištění majetku považováno za přiměřené (srov. Benet Czech, spol. s r. o. proti České republice, č. 31555/05, rozsudek ze dne 21. října 2010, § 49).

V § 14 se upravují otázky týkající se majetku zajištěného podle § 79i tr. ř. V odstavcích 1 a 2 se řeší otázky týkající se zajištění spojené s návazností řízení o odčerpání na původní trestní řízení. Pokud již je zahájeno řízení o odčerpání, je žádoucí, aby o podáních, která brojí proti zajištění pro účely tohoto řízení, rozhodl samosoudce činný v tomto řízení (proti jeho rozhodnutí je pak přípustná stížnost k nadřízenému soudu, takže práva dotčených osob nejsou krácena) a nikoli soud příslušný v původním trestním řízení, je-li odlišný. Zároveň se stanoví lhůta, v které tak musí samosoudce učinit. Obdobným způsobem se postupuje i v případě žádosti o povolení provedení úkonu se zajištěnou věcí.

V odstavci 3 je upravena možnost samosoudce rozhodnout o zajištění náhradní hodnoty za majetek nevysvětleného původu (resp. určitou konkrétní věc), pokud původní věc není vhodné odčerpat, např. s ohledem na práva třetích osob. Samosoudce tak může učinit na návrh některé ze stran, nebo i bez něj. Na to pak navazuje § 5.

Ustanovení § 14 odst. 4 pak zajišťuje informovanost orgánu nebo osoby, které jsou příslušné k zápisům do evidencí právnických osob.

Samosoudce soudu, jemuž je doručen návrh státního zástupce na uložení odčerpávacího opatření, nejprve návrh přezkoumá z hledisek osoby navrhovatele, podmínek pro podání návrhu, splnění obsahových náležitostí návrhu a své příslušnosti.

Návrh podaný příslušným státním zástupcem až po uplynutí závazné lhůty pro podání návrhu na uložení odčerpávacího opatření soudu, návrh podaný neoprávněnou osobou, např. nepříslušným státním zástupcem, a návrh nesplňující objektivní podmínky pro jeho podání samosoudce odmítne. Návrh na uložení odčerpávacího opatření odmítne také tehdy, pokud nedojde k odstranění jeho vad v samosoudcem stanovené lhůtě, která činí minimálně 10 pracovních dnů od doručení výzvy. Proti usnesení o odmítnutí návrhu na uložení odčerpávacího opatření, které je pro něj z povahy věci nepříznivé, může státní zástupce podat stížnost s odkladným účinkem. Státní zástupce má také možnost podat návrh na uložení odčerpávacího opatření i po jeho odmítnutí znovu, pokud byl odmítnut z důvodu nepříslušnosti státního zástupce a příslušný státní zástupce tak stihne učinit před uplynutím zákonem stanovené lhůty (toto omezení je dáno i tím, že na běh lhůty pro podání návrhu je navázáno trvání zajištění majetku nevysvětleného původu).

Má-li samosoudce za to, že soud, jemuž byl návrh na uložení odčerpávacího opatření předložen, není k jeho projednání příslušný, protože věc patří do příslušnosti jiného soudu, postupuje obdobně jako podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jeho soudu a soudu, jenž je podle něj příslušný.

Pokud není dána žádná okolnost, která by bránila meritornímu posouzení návrhu na uložení odčerpávacího opatření, tj. pokud samosoudce neshledá důvod pro odmítnutí návrhu z formálních důvodů, ani důvod pro zastavení nebo přerušení řízení o odčerpání, rozhodne o něm ve veřejném zasedání.

Návrh samosoudce doručí dotčené osobě a vedlejší osobě a vyzve je, aby se k návrhu vyjádřily, popř. vymezily skutečnosti, které považují za nesporné, a dále navrhly důkazy a uvedly okolnosti, které jimi mají být objasněny, což je podstatné mj. pro vedení řízení, aby veřejné zasedání mohlo proběhnout řádně a nemuselo být odročováno a řízení tak netrpělo zbytečnými průtahy (otázka zajištění účasti svědků apod.). Vzhledem ke kontradiktornosti řízení samosoudce zašle vyjádření ostatním stranám.

Vzhledem k tomu, že v řízení se neřeší otázka viny za určitý spáchaný skutek a jeho výsledkem není rozhodnutí o tom, zda byl spáchán určitý trestný čin, nelze v něm řešit ani otázky spojené s náhradou škody či újmy způsobené trestným činem. Poškozený nicméně v některých případech může požadovat náhradu škody (újmy) způsobené protiprávním jednáním, o kterém se vedlo původní trestní řízení, v civilním řízení. Vzhledem k tomu samosoudce o podání návrhu vyrozumí i osobu, která byla poškozeným v původním trestním řízení, a vyzve ji, aby mu sdělila, zda je nebo zamýšlí být v tomto směru procesně aktivní, a pokud ano, aby mu sdělila další informace (o stavu řízení, v jaké výši nárok uplatňuje atd.). To je významné pro posouzení, zda může být majetek nevysvětleného původu odčerpán, nebo zda má být upřednostněn zájem poškozeného, u něhož lze očekávat, že bude ve sporu úspěšný, který pak může dosáhnout zajištění majetku v civilním řízení. Je proto třeba, aby měl samosoudce aktuální informace, zda je poškozený aktivní a v jakém stavu se nachází civilní řízení (není pak vyloučeno ani přerušení řízení a vyčkání na výsledek civilního řízení, pokud je to možné, aby nedošlo ke zmaření účelu řízení – např. z důkazního hlediska).

S ohledem na to, že postavení vedlejší osoby si může nárokovat i osoba, které takové právo zjevně nepříslušný, má samosoudce oprávnění (obdobně jako je tomu u poškozeného v trestním řízení podle § 206 odst. 3 tr. ř.) rozhodnout o tom, že takovou osobu jako vedlejší osobu do řízení nepřipouští. Proti takovému rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek, aby nedošlo ke zkrácení práv takové osoby. Naopak pozitivně samosoudce nerozhoduje, tj. pokud jsou mu známy osoby, které aktivně tvrdí, že jsou vlastníkem zajištěného majetku, a samosoudce jejich účast na řízení nevyloučí, požívají práv vedlejší osoby.

Upravují se dílčí odchylky od obecné úpravy trestního řádu o veřejném zasedání, jinak se na předvolání a vyrozumívání osob a na další otázky použije § 232 a násl. tr. ř.

Účast státního zástupce na veřejném zasedání je povinná, státní zástupce se tohoto veřejného zasedání musí účastnit, stejně jako se musí účastnit hlavního líčení, veřejného zasedání v řízení o odvolání a veřejného zasedání v řízení o dovolání podle trestního řádu.

Pokud jde o úpravu, kdy lze provést veřejné zasedání v nepřítomnosti dotčené osoby, které nebyl ustanoven opatrovník (nebo v nepřítomnosti jejího opatrovníka, pokud jí ustanoven byl), vychází se z judikatury ESLP, která připouští, že vzdání se práva na účast v řízení může být kromě výslovného prohlášení i konkludentní. Předtím než lze učinit závěr, že se dotčená osoba implicitně svým chováním vzdala práva podle článku 6 Úmluvy, musí být prokázáno, že mohla rozumně předvídat, jaké budou důsledky jejího chování (Hermi proti Itálii, č. 18114/02, rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006, § 74). Uvedené je zajištěno poučením v předvolání, které se dotčené osobě doručuje do vlastních rukou bez možnosti fikce doručení. Možnost provést veřejné zasedání i v nepřítomnosti dotčené osoby je potřebná z hlediska dosažení účelu řízení, kterým je odčerpání majetku, který by mohl sloužit k páchání trestné nebo jiné protiprávní činnosti, přičemž je třeba bránit případnému obstrukčnímu jednání dotčené osoby. Pokud dotčená osoba o nařízeném veřejném zasedání ví a aniž by pro to měla důležité důvody, se k němu nedostaví, pak to lze považovat za vzdání se práva účasti na veřejném zasedání. Dotčené osobě navíc zůstává právo na podání stížnosti proti rozhodnutí ve věci, v níž může uvést všechny své námitky a na jejímž základě lze docílit nového projednání věci.

Pokud jde o vedlejší osobu, v rámci úvahy, zda lze řízení provést v její nepřítomnosti, by měl samosoudce vzít v úvahu, že vedlejší osobě není ukládáno odčerpávací opatření, a proto nemá postavení srovnatelné s dotčenou osobou, na základě dokazování se nicméně může ukázat, že majetek vedlejší osoba vlastní. I v případě, že je odčerpávací opatření uloženo dotčené osobě v řízení, jehož se vedlejší osoba bez svého zavinění neúčastnila, má vedlejší osoba možnost podat civilnímu soudu žalobu na určení vlastnického práva k odčerpanému majetku nebo jeho části a vyrozumět o tom organizační složku státu podle § 16 zákona č. 219/2000 Sb. (která pak vyčká výsledku soudního sporu). Pokud civilní soud rozhodne, že vedlejší osoba je vlastníkem odčerpaného majetku, může to být důvodem pro obnovu řízení, pokud by tato skutečnost mohla vést k jinému rozhodnutí ve věci. Vedlejší osoba také může případně žádat náhradu škody po dotčené osobě, pokud tato porušila své povinnosti.

Pravidla vyloučení veřejnosti se upravují obdobně jako v trestním řízení podle trestního řádu. Na omezení účasti osob na veřejném zasedání se subsidiárně užije § 201 tr. ř.

V řízení před soudem lze jako důkaz použít všechny důkazy opatřené v původním trestním řízení (jde o navazující řízení úzce spojené s původním trestním řízením, které se považuje za řízení ve stejné věci). Pokud se původně vedlo společné trestní řízení a řízení, na které navazuje řízení o odčerpání, bylo ze společného řízení následně vyloučeno, lze použít i důkazy opatřené v původním společném řízení (viz legislativní zkratka u nahlížení do spisu).

V řízení před soudem se předpokládá procesní aktivita stran. Státní zástupce prokazuje skutečnosti, které návrh na uložení odčerpávacího opatření podporují a za tímto účelem opatřuje dodatečné důkazy (přitom má vůči policejnímu orgánu stejná oprávnění jako v přípravném řízení trestním a může mu tedy uložit opatření potřebného důkazu) a navrhuje jejich provedení a zpravidla provádí důkazy, které podporují jeho návrh. Dotčená osoba, příp. také vedlejší osoba, vystupuje v řízení k obraně svých majetkových práv a zájmů a za tímto účelem může navrhovat důkazy, jež také může za splnění příslušných podmínek provádět. Samosoudce není vázán pouze návrhy stran, ale může sám doplnit dokazování pro účely spravedlivého rozhodnutí (provést i jiné než stranami navržené důkazy).

Důkazní břemeno k prokázání skutečností podporujících návrh na uložení odčerpávacího opatření leží na státním zástupci. Dotčená osoba ani vedlejší osoba nemají povinnost prokazovat zákonný původ majetku nebo otázku vlastnictví, nicméně je v jejich zájmu, aby k prokázání těchto otázek poskytly věrohodné a ověřitelné informace. Pokud tak neučiní, neznamená to bez dalšího neúspěch v řízení, tedy odčerpání majetku, resp. jeho případné odčerpání není přímým důsledkem této skutečnosti samotné, nicméně je to relevantní skutečností pro uložení odčerpávacího opatření.

Pokud jde o rozsah důkazů, které je možné v řízení opatřovat, může jít o všechny důkazy, které lze opatřit v trestním řízení, s výjimkou odposlechů, předstíraného převodu a agenta, které jsou spojeny s nejinvazivnějšími zásahy do práv osob a nelze je proto užít pouze pro účely odčerpání majetku. Oproti tomu domovní prohlídku je třeba připustit, neboť v případě majetku nelze vyloučit, že bude třeba opatřit určitý důkaz v obydlí, nebo zajistit jako náhradní hodnotu věc v něm se nacházející.

Subsidiárně se použijí ustanovení trestního řádu o dokazování, včetně ustanovení o zákazu výslechu svědka (§ 99 tr. ř.) a o právu odepřít výpověď kvůli způsobení nebezpečí trestního stíhání sobě nebo některé z vymezených osob blízkých (§ 100 odst. 2 a 3 tr. ř.).

Obdobně jako v § 183 odst. 1 tr. ř. se upravuje součinnost, kterou policejní orgán poskytuje soudu na žádost samosoudce; rozsah vyžadované součinnosti se s ohledem na skutečnosti prokazované v řízení o odčerpání rozšiřuje také o zjištění informací o majetkových poměrech dotčené nebo vedlejší osoby, neboť policejní orgán je k takovému zjištění nejlépe vybaven.

Obdobně jako to umožňuje trestní řád (§ 8 odst. 2 tr. ř.) pro účely zabrání části majetku, také pro účely tohoto řízení se umožňuje získat informace z rozhodnutí o stanovení daně z příjmů, neboť jde o informace, které jsou klíčové pro zjištění zákonných příjmů dotčené (případně vedlejší) osoby.

Údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství (včetně povinnosti družstevní záložny uchovávat tajnost informací, která je obdobná bankovnímu tajemství), údaje z evidence investičních nástrojů a zaknihovaných cenných papírů a informace z rozhodnutí o stanovení daně z příjmů vyžádané pro účely řízení o odčerpání lze použít pouze v řízení o odčerpání, v jehož rámci byly vyžádány, a v trestním řízení o původním trestném činu – jde o trestní řízení ve stejné věci.

Pro čtení úředních záznamů o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů z původního trestního řízení, jakož i pro čtení protokolů o výslechu a znaleckých posudků, se uplatní obdobná pravidla jako v trestním řízení (§ 211 tr. ř.), přičemž pokud trestní řád hovoří o obžalovaném, pro účely řízení o odčerpání se jím rozumí dotčená osoba a vedlejší osoba, která tvrdí, že je vlastníkem majetku nevysvětleného původu, tj. vyžaduje se souhlas všech relevantních stran, aby byla zajištěna kontradiktornost řízení. Aby bylo zabráněno obstrukcím v řízení, stanoví se i podmínky, za kterých lze úřední záznamy, protokoly a jiné písemnosti číst i bez souhlasu dotčené osoby nebo vedlejší osoby. Jde o určitou obdobu § 211 odst. 1 věty druhé tr. ř., který se týká obžalovaného.

V posledním odstavci se stanoví, vůči komu se prokazují skutečnosti uvedené v § 4 odst. 1. Typicky se budou prokazovat vůči dotčené osobě, nicméně pokud půjde o případ, kdy majetek nevysvětleného původu získala původně vedlejší osoba a v rozhodném období jej převedla na dotčenou osobu nebo do svěřenského fondu (majetek ve svěřenském fondu nemá vlastníka, v jeho pozici vystupuje v tomto řízení svěřenský správce), pak nejsou rozhodné majetkové poměry a další okolnosti týkající se dotčené osoby, ale vedlejší osoby, neboť ta je osobou, která majetek nevysvětleného původu původně získala a následný převod na dotčenou osobu nebo do svěřenského fondu již je jen snahou zastřít původ takového majetku. Výslovně se řeší i otázka prokazování takových okolností v případě, že dojde ke smrti nebo zániku dotčené osoby.

Ustanovení § 19 upravuje překážky vedení řízení o odčerpání, pro které nemůže již zahájené řízení pokračovat a musí být přerušeno, a které se uplatní vedle důvodů uvedených v trestním řádu, pokud jsou relevantní i pro řízení o odčerpání (např. pokud je podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie podle předpisů upravujících řízení před Soudním dvorem Evropské unie).

Řízení o odčerpání lze zahájit až po pravomocném skončení původního trestního řízení, v němž je majetek nevysvětleného původu zajištěn. Pokud by došlo k jeho zahájení v rozporu s touto podmínkou, nelze v něm pokračovat a musí být přerušeno. Přerušeno musí být také tehdy, pokud dojde k dalšímu vedení původního trestního řízení (např. je toto řízení opětovně zahájeno po předchozím odložení věci podle § 159a tr. ř. nebo ve zkušební době stanovené při podmíněném zastavení trestního stíhání se obviněný neosvědčí a je pokračováno v jeho trestním stíhání). Stejně tak musí být řízení o odčerpání přerušeno i tehdy, pokud je zahájeno jiné trestní řízení, pro jehož účel byl zajištěn majetek, který je předmětem řízení o odčerpání. Uvedené plyne ze subsidiární povahy řízení o odčerpání vůči trestnímu řízení o trestném činu, v němž může být zajištěný majetek odčerpán.

Překážkou vedení řízení o odčerpání je také předložení věci Ústavnímu soudu s ohledem na spatřovaný rozpor zákona, jehož užití je rozhodné pro rozhodování o uložení odčerpávacího opatření, s ústavním pořádkem.

Představit si ale lze i jiné závažné důvody, které brání pokračování řízení o odčerpání a pro které je třeba rozhodnout o přerušení tohoto řízení, např. zahájení řízení před Ústavním soudem, které může vést ke zrušení pravomocného meritorního rozhodnutí z původního trestního řízení, na které řízení o odčerpání navazuje. Soud může řízení přerušit i v případě, že poškozený z původního trestního řízení uplatnil svůj nárok v civilním řízení, má jej zajištěn předběžným opatřením a lze v dohledné době očekávat, že v tomto řízení bude o jeho nároku rozhodnuto – samozřejmě pokud tím nebude zmařeno dokazování v řízení o odčerpání. Vzhledem k tomu, že takové důvody nelze předem všechny předjímat, je třeba volit obecnější formulaci umožňující reagovat na potřeby praxe.

Rozhodnutí soudu o přerušení řízení v případech, kdy nejde o otázky ve výlučné pravomoci soudu, může, obdobně jako podle § 224 odst. 4 tr. ř., napadnout stížností státní zástupce. Ustanovení § 19 odst. 2 je formulováno obdobně jako § 173 odst. 2 tr. ř.

Dále se výslovně stanoví, že v řízení se po přerušení pokračuje jen tehdy, není-li dán důvod pro jeho zastavení. Ten bude v souvislosti s přerušením řízení o odčerpání dán zejména tehdy, je-li v mezidobí majetek nevysvětleného původu odčerpán v trestním řízení, pro jehož vedení bylo řízení o odčerpání přerušeno. O pokračování může soud rozhodnout na návrh státního zástupce nebo i bez něj; státní zástupce může podat stížnost proti rozhodnutí, kterým soud nevyhověl jeho návrhu na pokračování v řízení.

V § 20 je upraveno zastavení řízení o odčerpání. Soud takto rozhodne, pokud je po přerušení řízení o odčerpání majetek nevysvětleného původu odčerpán v trestním řízení (zcela, pokud je odčerpána jen část, nebrání to pokračování řízení, neboť minimální hodnota majetku se požaduje jen pro podání návrhu) nebo nastane jiná skutečnost bránící jeho odčerpání, např. majetek nevysvětleného původu je v trestním řízení vydán poškozenému, tj. pokud odpadne předmět řízení. Stížnost proti takovému rozhodnutí může podat státní zástupce, má-li za to, že jsou dány důvody pro pokračování řízení.

O zastavení řízení vyrozumí samosoudce dotčenou osobu, vedlejší osobu a poškozeného z původního trestního řízení, pokud prohlásil, že svůj nárok na náhradu škody či újmy anebo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil nebo bude uplatňovat v civilním řízení. Poškozený se tak dozví, že v řízení o odčerpání nebude odčerpán žádný majetek, který lze využít k uspokojení jeho případného nároku. Rozhodnutí o zastavení řízení vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Pokud samosoudce po přezkoumání návrh státního zástupce neodmítne, ani není dán důvod pro přerušení nebo zastavení řízení, rozhodne o tom, zda a v jakém rozsahu postihne majetek nevysvětleného původu (nebo náhradní hodnotu za něj) odčerpávacím opatřením. O uložení odčerpávacího opatření rozhodne v případě, že po provedeném dokazování dojde k závěru, že prokázané okolnosti případu odůvodňují odčerpání majetku, tedy lze učinit závěr o tom, že majetek pochází z trestné činnosti nebo činnosti jinak trestné a současně není dán důvod bránící jeho odčerpání. Pokud k takovému závěru nedojde, nebo je dán důvod, pro který nelze nebo není vhodné majetek odčerpat, samosoudce rozhodne o zamítnutí návrhu státního zástupce (částečném nebo v celém rozsahu).

Rozhodnutí o odčerpání majetku nevysvětleného původu nebo zamítnutí návrhu státního zástupce má formu usnesení a je proti němu přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Právo stížnosti se přiznává i osobě, která byla poškozeným v původním trestním řízení a která prohlásila, že uplatňuje nebo bude uplatňovat nárok uvedený v § 16 odst. 1, aby v rámci stížnostního řízení mohla hájit své zájmy a dožadovat se toho, aby majetek nebyl odčerpán, neboť může sloužit k uspokojení jejího nároku uplatněného v civilním řízení. Je nicméně třeba přihlédnout ke stavu a předpokládanému výsledku civilního řízení, aby v konečném důsledku nedošlo k tomu, že majetek, byť ohledně něj bude moci být učiněn závěr o jeho nelegálním původu, nebude ani odčerpán, ani nebude využit k uspokojení nároku poškozeného, tj. bude ponechán dotčené osobě.

Na stížnost a řízení o ní se uplatní § 141 tr. ř. a násl. Jde o řádný opravný prostředek, který je třeba považovat za účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 13 Úmluvy a na něj navazující judikatury a který splňuje také požadavky kladené na prostředky nápravy proti příkazu ke konfiskaci podle čl. 24 odst. 5 nové konfiskační směrnice.

Výrok rozhodnutí směřuje vůči majetku nevysvětleného původu, nicméně pokud je známa, je třeba ve výroku uvést i dotčenou osobu, tj. výrok usnesení může znít např. tak, že se ukládá odčerpávací opatření vůči nemovité věci …, u níž je zapsán jako její vlastník XY.

Za účelem právní jistoty se zakotvuje zásada ne bis in idem dle článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, přestože takový požadavek z civilní větve práva na spravedlivý proces přímo nevyplývá. Pokud je předmět řízení vymezen majetkem požadované hodnoty, pak lze jen těžko předmět řízení následně po jeho pravomocném skončení rozšiřovat. Pokud jde o případ, kdy hodnota majetku není stanovena, protože se původní trestní řízení vedlo pro vymezené trestné činy, a následně po pravomocném skončení by byl zjištěn další majetek shodného původu, bylo by možné docílit obnovy řízení.

Ve vztahu k původnímu trestnímu řízení se tato zásada neuplatní z povahy věci, neboť předměty obou řízení jsou odlišné, nejde o „stejnou věc“.

Z mimořádných opravných prostředků upravených trestním řádem se v řízení o odčerpání připouští obnova řízení a stížnost pro porušení zákona (ta zejména z judikatorních důvodů).

Dovolání se nepřipouští vzhledem k tomu, že dotčená a vedlejší osoba mají v řízení o odčerpání zásadně stejná práva jako zúčastněná osoba podle trestního řádu. Stejně jako zúčastněná osoba podle trestního řádu tak není ani dotčená osoba a vedlejší osoba osobou oprávněnou podat dovolání. Právo na dovolání není ústavně zaručeno, takové právo nevyplývá ani z Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod nebo z jiných součástí ústavního pořádku, ani ze závazných mezinárodních smluv. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění a v trestním řízení je vyhrazeno pouze obviněnému (poškozený ani zúčastněná osoba nemají právo dovolání podat). S ohledem na princip rovnosti zbraní pak není připuštěno ani dovolání nejvyššího státního zástupce (a příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce).

V ustanovení § 23 se upravují odchylky od úpravy obnovy řízení podle trestního řádu.

Ustanovení § 23 odst. 1 stanoví podmínky obnovy řízení, které jsou z povahy věci užší než podmínky obnovy řízení podle § 278 tr. ř. (vycházejí z § 278 odst. 1 a 4 tr. ř.).

Jelikož z povahy věci nelze aplikovat ustanovení § 279 tr. ř. (z důvodu právní jistoty se užití tohoto ustanovení výslovně vylučuje), které stanoví případy, kdy je obnova řízení vyloučena v neprospěch obviněného, konstruuje se v § 23 odst. 2 zvláštní důvod vyloučení obnovy řízení v neprospěch dotčené osoby, jímž je uplynutí objektivní lhůty v trvání tří let, která běží od právní moci napadeného rozhodnutí (usnesení). Délka této lhůty byla stanovena i s přihlédnutím k lhůtě, ve které lze podat návrh na obnovu řízení podle soudního řádu správního (srov. § 115 odst. 2 s. ř. s.) nebo žalobu na obnovu řízení podle občanského soudního řádu (srov. § 233 odst. 2 o. s. ř.). Obnova řízení ve prospěch dotčené osoby je možná i po uplynutí této lhůty.

Ustanovení § 23 odst. 3 stanoví, kdo je oprávněn podat návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch dotčené osoby (státní zástupce) a kdo v její prospěch (státní zástupce, dotčená osoba, vedlejší osoba). Návrh na povolení obnovy podaný v neprospěch dotčené osoby cílí na odčerpání majetku, který jí odčerpán nebyl. Návrh podaný ve prospěch dotčené osoby cílí na situace, kdy dotčené osobě byl odčerpán majetek, který podle názoru osoby, která podává návrh na povolení obnovy řízení, jí odčerpán být neměl. Návrhem podaným ve prospěch dotčené osoby se rozumí jakýkoli návrh, který směřuje k tomu, aby majetek nebyl odčerpán, včetně případu, kdy se obnovy řízení domáhá vedlejší osoba, protože soud v civilním řízení určil její vlastnictví k odčerpanému majetku nebo jeho části a tato osoba se bez svého zavinění neúčastnila řízení o odčerpání.

Ustanovení § 23 odst. 4 umožňuje s povolením obnovy řízení o odčerpání zároveň vrátit věc státnímu zástupci k došetření a k podání nového návrhu, pokud je třeba objasnit některou skutečnost rozhodnou pro podání návrhu na uložení odčerpávacího opatření. V takovém případě státní zástupce může se stanovenými výjimkami získávat potřebné informace a opatřovat potřebné důkazy postupem podle trestního řádu obdobně jako v přípravném řízení.

Ustanovení § 23 odst. 5 pak reaguje na případ, kdy je povolena obnova řízení a je třeba znovu zajistit majetek, který je předmětem obnoveného řízení, aby nedošlo k zmaření dosažení jeho účelu. V takovém případě se již neposuzuje splnění podmínky, že je zajištěn majetek v určité minimální hodnotě ke dni zajištění, protože tato podmínka byla splněna již v původním řízení o odčerpání a následné změny hodnoty majetku již nemají na možnost vedení obnoveného řízení vliv. Stejně tak se neuplatní lhůta pro podání návrhu.

Ustanovení § 23 odst. 6 po vzoru § 289 písm. c) tr. ř. stanoví, že v případě obnovy povolené ve prospěch dotčené osoby nepřekáží její smrt nebo zánik provedení dalšího řízení (tím spíše, že předmětem řízení podle tohoto zákona je primárně majetek).

Ustanovení § 23 odst. 7 pak zajišťuje právo na informace poškozenému z původního trestního řízení, který uplatnil nebo bude uplatňovat v civilním řízení svůj majetkový nárok vzniklý v důsledku jednání, o kterém se vedlo původní trestní řízení.

V tomto ustanovení se s ohledem na odlišnou povahu řízení o odčerpání oproti trestnímu řízení upravují nezbytné odchylky týkající se řízení o stížnosti pro porušení zákona; obdobně jako v trestním řádu se upravuje možnost pozastavit nakládání s odčerpaným majetkem.

V tomto ustanovení se upravuje postup při výkonu rozhodnutí o uložení odčerpávacího opatření. Ve výroku usnesení o uložení odčerpávacího opatření samosoudce určuje odčerpávaný majetek tak, že stanoví konkrétní věci podléhající odčerpání, proto je postup při zajištění výkonu tohoto rozhodnutí obdobný postupu při výkonu zabrání věci nebo náhradní hodnoty v trestním řízení.

Vzhledem k tomu, že odčerpání majetku se nesmí vztahovat na věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb dotčené osoby nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je tato osoba podle zákona povinna pečovat, odkazuje se na obdobné použití § 346 tr. ř., který upravuje postup v případě pochybností o naplnění této okolnosti ve vztahu k trestu propadnutí majetku a ve spojení s § 358a tr. ř. také ve vztahu k ochrannému opatření zabrání části majetku.

Ustanovení § 25 odst. 3 pak zajišťuje informovanost orgánu nebo osoby, které jsou příslušné k zápisům do evidencí právnických osob, že došlo k pravomocnému skončení řízení o odčerpání a že toto řízení tak již nebrání případnému výmazu právnické osoby, jejíž majetek byl zajištěn, z obchodního rejstříku či jiné evidence.

Přechodné ustanovení omezuje možnost zahájit řízení o odčerpání tak, že jej lze zahájit pouze tehdy, pokud původní trestní řízení pravomocně skončilo nejdříve ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Co se rozumí pravomocným skončením řízení vymezuje § 3 odst. 6. Tato úprava reaguje na skutečnost, že majetek, který je předmětem řízení o odčerpání, musí být vyhledán a zajištěn v původním trestním řízení a v něm také musí být shromážděny potřebné podklady pro zahájení řízení o odčerpání.

Řízení o odčerpání nicméně lze zahájit nejen v případě, kdy původní trestní řízení bylo zahájeno po nabytí účinnosti tohoto zákona, ale i v případě, že původní trestní řízení bylo zahájeno kdykoli před nabytím účinnosti tohoto zákona, ale ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona dosud nebylo pravomocně skončeno. Vzhledem k tomu, že účel odčerpání majetku nevysvětleného původu je primárně preventivní, v řízení o odčerpání nejde o posouzení trestnosti ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zák. a na odčerpání majetku se ani nevztahuje čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (jak již bylo rozebráno v obecné části důvodové zprávy, nejde o trest).

Případný postup podle zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu a uložení odčerpávacího opatření v návaznosti na původní trestní řízení o trestném činu, který byl spáchán před nabytím účinnosti tohoto zákona, tak nepředstavuje nepřípustnou retroaktivitu. Ostatně i § 3 odst. 2 tr. zák. umožňuje uložit přísnější ochranné opatření, než jaké bylo možné uložit podle právní úpravy účinné v okamžiku spáchání trestného činu, a to včetně ochranných opatření týkajících se majetku (zabrání věci, zabrání části majetku). Judikatura Ústavního soudu i ESLP potvrzuje, že ochranné opatření dopadající na majetek retroaktivně zásadně uložit lze (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2016, sp. zn. III. ÚS 2206/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. I. ÚS 3036/19, Soros proti Francii, č. 50425/06, rozsudek ze dne 6. října 2011, § 58). Pokud je retroaktivita připuštěna ve vztahu k ochranným opatřením, tím spíše je třeba ji připustit vůči odčerpávacímu opatření.

Povinnost prokazovat původ majetku zpětně pak není novou povinností, neboť jednak je potřeba oznamovat skutečnosti týkající se příjmů a majetku daňovým orgánům, jednak tuto povinnost předpokládá již stávající § 102a tr. zák. (k tomu srov. rozsudek ESLP ve věci Gogitidze a ostatní proti Gruzii, stížnost č. 36862/05, § 99).

S ohledem na § 9 odst. 2 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv), ve znění pozdějších předpisů, a na předpokládanou délku legislativního procesu se navrhuje stanovit účinnost navrhovaného zákona ke dni 1. července 2026. Implementační lhůta pro provedení nové konfiskační směrnice, která obsahuje i článek o rozšířených konfiskacích, jenž tento návrh zákona provádí, uplyne 23. listopadu 2026.