Důvodová zpráva k Vl.n.z.o odčerpání majetku nevysvětleného původu-související - EU

V § 12 odst. 14 tr. ř. se doplňuje definice svěřenského fondu, která vychází z jeho vymezení obsaženého v zákoně o evidenci skutečných majitelů. Vzhledem k tomu se ruší zavedená legislativní zkratka v § 7a odst. 2 písm. e) tr. ř. a upravuje se znění § 42 odst. 5 tr. ř.

Aktualizuje se užívaná terminologie tak, aby odpovídala stávajícím evropským předpisům a názvu Evropské unie.

V návaznosti na zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob se doplňuje, jakým způsobem se nevidomé osobě zpřístupní obsah písemnosti v cizím jazyce.

Podle současné právní úpravy se zúčastněnou osobou rozumí ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána.

Podle stávající právní úpravy tak může mít určitá osoba postavení zúčastněné osoby až od okamžiku podání návrhu na zabrání věci nebo části majetku, tedy od podání obžaloby, návrhu na potrestání nebo samostatného návrhu na uložení ochranného opatření, nikoli tedy v přípravném řízení, a to ani v případech, kdy je věc nebo část majetku dotčené osoby v přípravném řízení zajištěna. Osoba dotčená usnesením o zajištění má však právo podat proti usnesení o zajištění vydaném v přípravném řízení stížnost a podle § 51 odst. 2 tr. ř. platí, že „(z)mocněnec poškozeného a zúčastněné osoby je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jimiž se mají objasnit skutečnosti důležité pro uplatnění práv osob, které zastupuje, a jejich výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže by přítomností zmocněnce mohl být zmařen účel trestního řízení nebo nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. (…).“ Z uvedeného je zřejmé, že trestní řád počítá s tím, že osoba může být v postavení zúčastněné osoby již před podáním obžaloby či jiného návrhu, ve kterém se navrhuje zabrání její věci či části majetku. K zajištění koherence právní úpravy trestního řádu se proto navrhuje stanovit, že zúčastněnou osobou je po zahájení trestního stíhání obviněného také „ten, jehož věc nebo část majetku byla zajištěna a může podléhat zabrání“. ⁠‌‌‌‌​​‌​‌​​​​‌‌​⁠

V § 42 odst. 6 tr. ř. se navrhuje výslovně upravit situaci, kdy je zajištěn majetek určité právnické osobě, která je v postavení zúčastněné osoby, a v průběhu trestního řízení dojde k jejímu zániku a výmazu, nebo je zajištěn majetek určité osobě, ale v průběhu řízení je zjištěno, že náleží právnické osobě, která již zanikla. Jde-li o českou právnickou osobu, státní zástupce a v řízení před soudem samosoudce (předseda senátu) iniciuje obnovení zaniklé právnické osoby, aby v trestním řízení byly řádně zajištěny její zájmy i zájmy třetích osob. Pokud nejde dosáhnut obnovení právnické osoby, např. jde o zahraniční právnickou osobu, postupuje se podle § 81 odst. 6 tr. ř.

V § 42 odst. 7 tr. ř. se osobě, které byl zajištěn majetek pro účely řízení o odčerpání, přiznávají v přípravném řízení práva, která má zúčastněná osoba, z povahy věci se neužije právo volit obviněnému obhájce, protože odčerpání majetku není navázáno na prokázání konkrétního trestného činu v původním trestním řízení, a práva týkající se soudní fáze původního trestního řízení – tato práva bude tato osoba uplatňovat až v řízení o odčerpání jako dotčená osoba. Pokud jde o účast zmocněnce zúčastněné osoby na vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, může se zúčastnit těch z nich, které mohou mít význam i pro řízení o odčerpání majetku, tj. např. výslechů osob k otázce původu zajištěného majetku.

Výčet případů, kdy si je třeba vyžádat souhlas státního zástupce a v řízení před soudem předsedy senátu s nakládáním se zajištěným majetkem v jiném řízení, se navrhuje doplnit také o likvidaci, protože pokud je majetek likvidované osoby potřeba pro účely trestního řízení, nemělo by dojít k tomu, že dojde ke konečnému naložení s ním v rámci likvidace, neboť i zde mohou být uplatněny fingované pohledávky za účelem vyvedení majetku z trestního řízení.

V rámci trestního řízení bude možné zajistit věc zřejmě pocházející z trestné činnosti jako věc důležitou pro řízení o odčerpání majetku nevysvětleného původu (§ 79i tr. ř.), které je rovněž trestním řízením – navržené změny reflektují zakotvení tohoto nového zajišťovacího institutu.

Toto ustanovení upravuje zajištění věci zřejmě pocházející z trestné činnosti jakožto věci důležité pro řízení o odčerpání majetku nevysvětleného původu. Stávající zajišťovací instituty trestního řádu totiž dostatečně neumožňují zajistit majetek, jenž může být předmětem odčerpávacího opatření, tedy majetek podezřelého původu, který byl zjištěn v trestním řízení u obviněného či jiných osob a nelze prokázat jeho spojení s konkrétním trestným činem. Nejbližšími instituty jsou zajištění výnosů z trestné činnosti podle § 79a tr. ř. a zajištění výkonu zabrání části majetku podle § 358b tr. ř., nicméně ty lze využít pouze za zákonem stanovených podmínek, kterými je buď provazba majetku a konkrétního trestného činu, který musí být prokázán, nebo předpoklad naplnění hmotněprávních podmínek zabrání části majetku podle § 102a tr. zák., kdy je pro užití tohoto ochranného opatření požadováno odsouzení osoby za konkrétní trestný čin, přestože nemusí být prokázáno, že zabraný majetek pochází z trestného činu, za který byl pachatel odsouzen.

Tento nový zajišťovací institut umožňuje již v původním trestním řízení zajistit majetek, který může být předmětem rozhodování v následném řízení o odčerpání, a to za předpokladu, že jej nelze zajistit pro účely původního trestního řízení podle jiného zajišťovacího institutu. Hodnota 1 000 000 Kč, která je podmínkou pro podání návrhu na uložení odčerpávacího opatření, se posuzuje u všech věcí zajištěných podle § 79i tr. ř. (jejich souhrnu) až v době, kdy má být návrh podán, rozhodná je přitom hodnota, kterou věci měly v době, kdy byly zajištěny podle § 79i tr. ř.

Zakotvení nového zajišťovacího institutu, a to již v rámci původního trestního řízení, jehož navazující součástí je řízení o odčerpání, je nutné pro dosažení účelu sledovaného zákonem o odčerpání majetku nevysvětleného původu. Pokud by toto nebylo možné, pak by v případě, kdy je v původním trestním řízení zjištěn majetek, který pravděpodobně může být odčerpán v řízení o odčerpání, ale v trestním řízení jej nelze zajistit, mohlo dojít k „vyvedení“ tohoto majetku z dosahu orgánů činných v trestním řízení a tím ke zmaření účelu řízení o odčerpání. Je celkem zřejmé, že pokud majetek není zajištěn včas, podstatně se zvyšuje riziko, že dojde k jeho ukrytí, převedení do státu, který neposkytuje mezinárodní spolupráci, spotřebování či jinému zmaření jeho případného odčerpání.

Proti usnesení o zajištění lze podat stížnost (k soudu), kromě toho lze žádat o zrušení nebo omezení zajištění nebo o povolení provedení úkonu se zajištěnou věcí (obdobně jako je tomu u zajištění pro účely zabrání části majetku), práva osoby, jíž byl majetek zajištěn, tak jsou dostatečně chráněna.

Na další postup při zajištění a rozhodování o zajištěné věci se užijí obdobně ustanovení § 79a až 79f tr. ř., ustanovení § 79h tr. ř. se neužije, neboť pro řízení o odčerpání je typicky důležitá konkrétní věc, u níž je dán předpoklad, že pochází z trestné činnosti. Připouští se pouze zajištění náhradní hodnoty podle § 79g tr. ř. (ve spojení s § 79i odst. 4 tr. ř.), pokud není možné původní věc zajistit z objektivních důvodů. Vzhledem k tomu, že tento zajišťovací institut jinak nejvíce odpovídá zajišťovacímu institutu podle § 358b tr. ř., jsou (na rozdíl od výnosů z trestné činnosti) ze zajištění vyloučeny věci nepodléhající výkonu rozhodnutí podle § 3 zákona č. 279/2003 Sb. a je umožněno žádat o povolení provedení úkonu s konkrétní zajištěnou věcí.

V § 79i odst. 6 tr. ř. se umožňuje přezajistit pro účely řízení o odčerpání věc, která byla původně zajištěna z jiného důvodu, typicky jako výnos z trestné činnosti nebo pro účely zabrání části majetku, pokud nedošlo k propadnutí nebo zabrání takové věci (ani ji nebylo možné vydat poškozenému či jiné oprávněné osobě, u níž nehrozí, že je propojena s obviněným) a státní zástupce má za to, že takovou věc lze odčerpat podle zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu a neshledá důvody pro nepodání návrhu na uložení odčerpávacího opatření.

Ze stejných důvodů jako zajištění nároku poškozeného, ani zajištění podle tohoto ustanovení nekončí pravomocným skončením původního trestního řízení, ale trvá i po jeho skončení po dobu, v níž je možné podat návrh na uložení odčerpávacího opatření, neboť předmětem řízení o odčerpání je majetek zajištěný v původním trestním řízení. Je-li do té doby zahájeno řízení o odčerpání, zajištění trvá, dokud je to potřeba pro účely řízení o odčerpání. Po pravomocném skončení trestního řízení do doby zahájení řízení o odčerpání je k rozhodování o trvání zajištění a dalších otázkách s ním spojených příslušný státní zástupce, který je oprávněn podat návrh na uložení odčerpávacího opatření.

Ustanovení § 79i odst. 8 tr. ř. zohledňuje skutečnost, že řízení o odčerpání lze zahájit pouze na návrh státního zástupce, který má navíc možnost uvážení, zda návrh podá. Vzhledem k tomu, že zrušením nebo omezením zajištění majetku podle § 79i tr. ř. dochází k odpadnutí nebo omezení předmětu řízení o odčerpání, je třeba zajistit, aby státní zástupce měl vždy možnost se vyjádřit před tím, než soud o zrušení nebo omezení zajištění rozhodne (ať již v rámci stížnostního řízení nebo v řízení před soudem na základě žádosti či bez ní).

Připadá-li v úvahu odčerpání vydané nebo odňaté věci, není na místě ji vracet tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, byť již není třeba pro původní trestní řízení.

Toto ustanovení reaguje na situaci, kdy je pro účely řízení o odčerpání zajištěn majetek, který náleží fyzické osobě, která zemře, je prohlášena za mrtvou nebo za nezvěstnou a není žádný dědic, nebo právnické osobě, která zanikne bez právního nástupce, a nelze docílit jejího znovuobnovení, typicky půjde-li o zahraniční právnickou osobu.

Využití údajů z původního trestního řízení v řízení o odčerpání upravuje § 18 zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu, v takovém řízení lze využít i záznamy podle § 88 tr. ř. Vzhledem k tomu, že nelze vyloučit, že v některých případech by poskytnutí informace o nařízeném odposlechu a záznamu komunikačního provozu mohlo toto navazující řízení zmařit, doplňuje se v tomto smyslu výjimka z informační povinnosti.

Rozhodnutí o zajištění věci zřejmě pocházející z trestné činnosti je rozhodnutím, kterým dochází k zásahu do základních lidských práv a svobod, je proto zapotřebí umožnit jeho soudní přezkum (obdobně jako je tomu u jiných zajišťovacích institutů). Stejně tak je třeba umožnit v obdobném rozsahu jako u jiných zajišťovacích institutů soudní přezkum navazujících rozhodnutí, pokud jsou v neprospěch osoby, které byla věc zajištěna.

Na základě praktických zkušeností se navrhuje rozšířit součinnost poskytovanou policejním orgánem soudu, zejména pokud je třeba provést dílčí finanční šetření i v této fázi (např. pro účely zajištění určitého majetku nebo pro účely uložení trestní sankce). Soudy k takové činnosti nejsou vybaveny, ani povolány. Zároveň se staví najisto, že policejní orgán k tomu může využít oprávnění, která má v přípravném řízení.

Řízení o odčerpání může navazovat pouze na pravomocně skončené původní trestní řízení, za které je však pro účely zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu považováno také řízení, jež skončilo odložením věci podle § 159a tr. ř., rozhodnutím o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nebo rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání, tedy rozhodnutím, jež nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Dojde-li po zahájení řízení o odčerpání k opětovnému zahájení takového trestního řízení nebo se v takovém řízení pokračuje, rozhodne samosoudce o přerušení řízení o odčerpání.

Vzhledem k tomu, že řízení o odčerpání se považuje za navazující součást původního trestního řízení, upravuje se, že protokoly sepsané do té doby o úkonech řízení o odčerpání lze v hlavním líčení opětovně zahájeného trestního řízení číst, nicméně vzhledem k tomu, že v řízení o odčerpání nevystupuje obviněný, případně v něm má jiné postavení, podmiňuje se jejich čtení souhlasem státního zástupce a obžalovaného, tedy obdobně jako je tomu u úředních záznamů o vysvětlení osob.

V § 211 odst. 7 tr. ř. se pak upravuje odkaz.

Údaje o uloženém odčerpávacím opatření mohou být potřebným zdrojem operativních poznatků (propojování informací, využívání pro netrestní výkon působnosti státního zastupitelství). Vzhledem k tomu, že evidence v ISYZ (informační systém pro státní zastupitelství) je bez propojení údajů dostupná pouze příslušnému státnímu zástupci, Policie České republiky evidenci odčerpávacích opatření nepovede, neboť jejich nařizování a výkon bude spadat do kompetence jiných orgánů, a v rejstříku trestů tento údaj také není obsažen, neboť se nejedná ani o trest, ani o ochranné opatření uložené pachateli, navrhuje se, aby tyto údaje byly evidovány v Centrální evidenci stíhaných osob, obdobně jako jsou evidovány údaje o ochranných opatřeních.

Centrální evidence stíhaných osob je vedena „za účelem předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů, výkonu trestů a ochranných opatření, zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech“, čemuž odpovídá i zamýšlené evidování odčerpávacích opatření. Odčerpávací opatření je preventivním opatřením, které sleduje obecný zájem a působí preventivně, neboť zabraňuje využívání neoprávněného majetkového prospěchu k dalšímu páchání trestné či jiné protiprávní činnosti a chrání tak společnost před jejím pácháním. Z hlediska účelu nového opatření tak jde o opatření spadající pod „předcházení trestné činnosti“ i do „zajišťování vnitřní bezpečnosti“ před hrozbami plynoucími z volného a nekontrolovaného pohybu majetku pocházejícího z protiprávních zdrojů.

Údaje o osobách zúčastněných na řízení o odčerpání budou evidovány na základě dnešního § 12i odst. 3 písm. c) zákona o státním zastupitelství, neboť řízení o odčerpání je rovněž trestním řízením.

Změny reflektují zakotvení nového odčerpávacího opatření podle zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu do právního řádu České republiky. Právní mocí rozhodnutí o uložení odčerpávacího opatření připadá odčerpaný majetek státu. Z hlediska zákona o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích bude příslušnost hospodařit s tímto majetkem určena v souladu s § 11 uvedeného zákona a další nakládání s ním se bude řídit mj. § 15 tohoto zákona. Odčerpávací opatření není považováno za majetkovou trestní sankci ve smyslu zákona č. 59/2017 Sb., neboť nejde o sankci ukládanou za konkrétní trestný čin, přičemž v řízení o odčerpání nevystupuje konkrétní poškozený, neboť nejde o řízení o konkrétním protiprávním jednání, kterým byla způsobena škoda nebo újma nebo kterým byl získán neoprávněný prospěch (jde o řízení in rem). S majetkem, který stát získá na základě odčerpávacího opatření, se tak nakládá obdobně jako s majetkem, který nespadá do režimu zákona č. 59/2017 Sb.

Zohledňuje se také skutečnost, že majetek získaný na základě odčerpávacího opatření může být předmětem řízení o uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Stejně tak může být předmětem řízení o uznání a výkonu rozhodnutí třetího státu. Majetek získaný na základě odčerpávacího opatření naopak nemůže být předmětem řízení o uznání a výkonu rozhodnutí členského státu EU, který se neřídí uvedeným nařízením, ale je pro něj závazné rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci, neboť toto rámcové rozhodnutí je omezeno striktně na sankce uložené v trestním řízení (v užším slova smyslu) a nikoli na opatření uložená v navazujících řízeních (řízení v trestních věcech).

Pokud přejde vlastnické právo k silničnímu vozidlu na stát v důsledku rozhodnutí vydaného v trestním řízení, je příslušné k hospodaření s ním krajské ředitelství policie, v jehož územní působnosti se vozidlo nachází. To pak oznámí obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností změnu vlastníka vozidla, obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě tohoto oznámení provede zápis změny vlastníka silničního vozidla v registru silničních vozidel. Navržená změna reaguje na zakotvení nového odčerpávacího opatření, kterým může k takové změně vlastnického práva dojít.

Změny reflektují zakotvení možnosti zajistit věc pro účely řízení o odčerpání majetku nevysvětleného původu. Vzhledem k tomu, že řízení o odčerpání je považováno za trestní řízení, při správě takto zajištěných věcí se bude postupovat podle pravidel stanovených v zákoně o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení pro věci důležité pro trestní řízení, jež byly zajištěny k jiným než důkazním účelům (§ 79a a násl. tr. ř.).

Pokud jde o ustanovení § 2 až 8 tohoto zákona upravující výkon zajištění pro účely výkonu trestu nebo ochranného opatření anebo uspokojení nároku poškozeného (§ 47, § 344a, § 347 a § 358b tr. ř.), tato ustanovení se nepoužijí, neboť postup při výkonu zajištění je pro věci důležité pro trestní řízení upraven v trestním řádu. Protože však zajištění podle § 79i tr. ř. se svou povahou blíží zajištění pro účely výkonu zabrání části majetku podle § 358b tr ř., výslovně se připouští použití § 3 odst. 1 a 2, který stanoví, jaké věci jsou vyloučeny z výkonu rozhodnutí o zajištění, a § 4 odst. 1 a 3, který umožňuje vyloučení dalších věcí nad rámec těch, jež jsou uvedeny v § 3. Naopak § 4 odst. 2 se neužije, neboť vlastnické právo jiné osoby k věci zajištěné podle § 79i tr. ř. nemá význam pro zajištění a odčerpání takové věci, ale je významné pouze z toho pohledu, která osoba bude v řízení o odčerpání v postavení dotčené osoby.

Ve vztahu k odčerpávacímu opatření se navrhuje zakotvit stejný režim, jaký v insolvenčním zákoně platí pro trestní sankce podle trestního zákoníku, neboť není důvod, proč by měla být zakotvena odlišná právní úprava.

Dále se v § 418c insolvenčního zákona v návaznosti na novelizace zákona o rejstříku trestů a evidenci některých přestupků upravují ustanovení o prokazování bezúhonnosti osob pro účely udělení akreditace pro poskytování služeb v oblasti oddlužení právnické osobě. Po vzoru některých jiných předpisů upravujících prokazování bezúhonnosti se u čestného prohlášení vypouští podmínka, že musí být učiněno před notářem nebo státním orgánem, neboť tato podmínka tomuto prohlášení na hodnověrnosti nedodá a z pohledu dotčené osoby jde o nadbytečnou administrativní zátěž.

V § 7 odst. 1 písm. d) se navrhuje lépe provázat právní předpisy týkající se činností vykonávaných insolvenčním správcem. Je totiž třeba zajistit, aby insolvenční správce v případě, že je pověřen správou podílu v obchodní korporaci podle zákona č. 279/2003 Sb. a je třeba, aby pro účely správy vykonával činnost statutárního orgánu nebo jeho člena, stejně jako i v jiných případech, kdy by do takové funkce byl jmenován v souvislosti s pověřením správou podle zvláštních právních předpisů, nebyl vystaven riziku, že přestane splňovat podmínku bezúhonnosti, pokud se v průběhu výkonu správy obchodní korporace (nebo jiné činnosti vykonávané z titulu jmenování do funkce statutárního orgánu nebo jeho člena) dostane tato korporace bez zavinění insolvenčního správce do úpadku. Typicky k tomu může dojít právě v případě správy vykonávané pro účely trestního řízení, neboť sama skutečnost, že je proti majiteli většinového podílu vedeno trestní stíhání, velmi poškozuje reputaci obchodní korporace. Navržená formulace umožňuje zohlednit, zda insolvenční správce (ne)porušil své povinnosti a (ne)přispěl k úpadku právnické osoby.

Dále se v návaznosti na novelizace zákona o rejstříku trestů a evidenci některých přestupků upravují ustanovení o prokazování bezúhonnosti osob pro účely vydání povolení a zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce.

Změna provedená v § 66 odst. 5, § 70 odst. 6, § 71 odst. 3 a § 104 odst. 1 reaguje na skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ze dne 28. května 2024, sp. zn. Pl. ÚS 31/21, byla v § 41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, zrušena část ustanovení, podle níž okamžikem přechodu majetku na stát, je-li nabývacím titulem mj. trestní sankce, zanikají zástavní práva k takovému majetku, pokud jiný zákon nestanoví jinak.

Vzhledem k tomu, že úprava v uvedených ustanoveních trestního zákoníku reagovala na takto zrušenou část ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb., věcný důvod pro ni odpadl, protože v nich předvídaný stav (zástavní práva při nabytí majetku státem na základě trestní sankce nezanikají) se ke dni 18. července 2024, kdy byl uvedený nález Ústavního soudu vyhlášen ve Sbírce zákonů, stal pravidlem.

V § 96 odst. 3 se zdůrazňuje, že při ukládání ochranného opatření, které postihuje majetek, má soud přihlížet i k právům třetích osob a dobré víře osoby, které má být ochranné opatření uloženo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1069/2019). Pokud jde o otázku dobré víry, je třeba ji řešit v rámci zkoumání přiměřenosti ukládaného ochranného opatření (zda převažuje zájem na odčerpání výnosu z trestné činnosti nad zájmy dané osoby) a v rámci posuzování neoprávněnosti získaného prospěchu. Absence dobré víry na straně nabyvatele může případně vést i k jeho trestní odpovědnosti za účastenství na trestném činu, legalizaci výnosů z trestné činnosti apod., proto je třeba se s touto otázkou vždy vypořádat. Nedostatek dobré víry je třeba zkoumat v úzké souvislosti s okolnostmi nabytí dané věci a vztahy mezi pachatelem a nabyvatelem věci – např. zda byla věc nabyta za standardních nebo nápadně výhodných podmínek či bezplatně, aniž by pro to byl dán relevantní důvod, v jakém vztahu je daná osoba k pachateli apod. Je třeba též vzít v úvahu, že zabrání věci postihuje i právnickou osobu, u níž je třeba zkoumat vztah mezi jejím statutárním orgánem, vlastníkem či vlastníky a pachatelem.

Při ukládání ochranného opatření osobě odlišné od pachatele (nejde-li o nebezpečnou věc) je předně třeba posoudit, zda osoba, které má být věc zabrána, získala v důsledku trestné činnosti jiné osoby určitou neoprávněnou výhodu, kterou by jinak neměla. Posoudit je třeba též i vztah mezi pachatelem a osobou, které má být ochranné opatření uloženo – odlišně je třeba posuzovat zabrání věci osobě nijak nespojené s pachatelem trestné činnosti a zabrání věci osobě pachateli blízké nebo právnické osobě, v níž má pachatel sám nebo ve spojení s osobami blízkými rozhodující vliv. Je třeba mít na paměti, že byť formálně tedy taková věc náleží jiné osobě, může se jednat o účelový převod, přičemž pachatel má zpravidla i nadále možnost takovou věc užívat, přitom tyto osoby mohou být v dobré víře, neboť nevědí o protiprávním jednání pachatele. Tyto osoby pak požívají neoprávněné výhody v důsledku trestné činnosti spáchané pachatelem (mohou takovou věc užívat, aniž by za ni poskytly odpovídající protiplnění). I v tomto případě může být na místě věc těmto osobám zabrat a odejmout jim tuto neoprávněnou výhodu, byť by tyto osoby byly v dobré víře. Z dosavadní soudní judikatury k zajištění a zabrání věci ostatně vyplývá, že rozhodný je vztah věci ke spáchané trestné činnosti, a pokud převažuje zájem na odčerpání takové věci, může se tak stát i vůči osobě, která trestný čin nespáchala.

Změny obsažené v § 101 odst. 1 a 2, § 135a a § 135b důsledně reflektují, že k zabrání věci může dojít jak vůči trestně odpovědnému pachateli (kterého nelze pro určitou překážku stíhat nebo mu uložit trest), tak vůči pachateli, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný.

V § 101 odst. 1 písm. c) se reaguje na poznatky z praxe, kdy podle stávajícího znění je vyžadováno, aby bylo dostatečně určeno, k páchání kterého konkrétního zločinu bude věc sloužit, přičemž v době rozhodování nebývá tato skutečnost vždy dostatečně zřejmá. Znemožnění dalšího používání věci k páchání trestné činnosti by přitom mělo být obecným pravidlem a není proto důvod omezovat v tomto směru možnost zabrání věci jen na určitou kategorii trestných činů. Postačí uplatnění obecné zásady přiměřenosti, v jejíž rámci je třeba vždy posoudit, zda je zabrání konkrétní věci konkrétní osobě legitimní a přiměřené sledovanému cíli a okolnostem případu. Na důsledné odčerpávání nástrojů trestné činnosti ostatně kladou důraz i mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, a evropské předpisy věnující se této oblasti.

V § 101 odst. 2 písm. f) se terminologie sjednocuje s terminologií zákona o evidenci skutečných majitelů.

Institut zabrání části majetku podle § 102a tr. zák. se přizpůsobuje nové úpravě obsažené v zákoně o odčerpání majetku nevysvětleného původu tak, aby na sebe obě právní úpravy logicky navazovaly. Tento institut zůstává systematicky zařazen v trestním zákoníku, nicméně je rozšířen o všechny případy, kdy je prokázán konkrétní trestný čin (čin jinak trestný) a je prokázáno, kdo jej spáchal, a v návaznosti na tato zjištění je pak ukládáno zabrání části majetku jako sankce. Dělítkem mezi ochrannými opatřeními postihujícími majetek a novým odčerpávacím opatřením je totiž skutečnost, zda jde o sankci ukládanou v návaznosti na prokázaný konkrétní trestný čin (čin jinak trestný), nebo zda jde o opatření zaměřené na majetek, které není ukládáno v přímé návaznosti na konkrétní prokázaný trestný čin (z tohoto pohledu je pak nerozhodné, komu náleží majetek, který odčerpávací opatření postihuje, dokonce nemusí být ani postaveno najisto, kdo jej vlastní). Zatímco zabrání části majetku může být majetkovou trestní sankcí podle zákona č. 59/2017 Sb. a z majetku, který byl na jeho základě získán, lze uspokojit nároky případných poškozených, které jim vznikly v důsledku spáchání trestného činu nebo činu jinak trestného, na odčerpávací opatření se režim zákona č. 59/2017 Sb. neuplatní, neboť v řízení o odčerpání se neprokazuje konkrétní trestný čin, žádný poškozený v něm nevystupuje a tudíž ani nemůže v tomto řízení uplatnit nárok, který vznikl spácháním určitého trestného činu.

Dále je třeba rozšířit okruh trestných činů, které umožňují uložení zabrání části majetku, také o případy, kdy je možné podat návrh na uložení odčerpávacího opatření, neboť by nedávalo smysl, aby v takových případech bylo možné vést řízení o odčerpání, ale nebylo by možné využít zabrání části majetku navázané na prokázání konkrétního trestného činu.

Na důkazním standardu se nic nemění, k tomu lze odkázat na obecnou část důvodové zprávy. Oproti stávající úpravě se nicméně po vzoru nového zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu podrobněji příkladmo uvádějí konkrétní skutečnosti, které mohou vést k závěru o trestním původu majetku – k tomu lze odkázat na odůvodnění § 4 zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu.

V odstavci 4 se písmeno a) přizpůsobuje znění obsaženému v návrhu zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu a v písmenu c) se zpřesňuje vymezení případů, kdy má osoba rozhodující vliv na právnickou osobu, které náleží majetek, jenž má být zabrán. Vymezení vychází ze zákona o evidenci skutečných majitelů (§ 4). Jinak jde pouze o formulační změny (stejně tak jsou formulační změny prováděny v odstavci 5).

Vzhledem k tomu, že řízení o odčerpání je považováno za trestní řízení ve stejné trestní věci jako původní trestní řízení, ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se na toto řízení užijí přímo. Protože však stávající zákon o mezinárodní justiční spolupráci v ustanoveních upravujících spolupráci v oblasti zajištění a konfiskace majetku nepočítá s novým odčerpávacím opatřením, je třeba toto opatření doplnit do ustanovení, kde je to relevantní, přičemž se počítá s tím, že s odčerpávacím opatřením bude nakládáno obdobně jako s ochrannými opatřeními postihujícími majetek. Na rozdíl od nich však odčerpávací opatření nikdy nespadá pod režim zákona č. 59/2017 Sb. a není tedy majetkovou trestní sankcí ve smyslu tohoto zákona. Pokud jde o členské státy EU, měly by být schopny odčerpávací opatření uznat a vykonat v rozsahu, v jakém to požadují evropské předpisy v oblasti justiční spolupráce, tj. podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci. Majetek získaný na základě odčerpávacího opatření naopak nemůže být předmětem řízení o uznání a výkonu rozhodnutí členského státu EU, který se neřídí uvedeným nařízením, ale je pro něj závazné rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci, neboť toto rámcové rozhodnutí je omezeno striktně na sankce uložené v trestním řízení (v užším slova smyslu) a nikoli na opatření uložená v navazujících řízeních (v řízení v trestních věcech). U nečlenských států bude záležet na jejich právní úpravě, zda takovou spolupráci umožní.

Z obdobných důvodů, ze kterých jsou dnes vyloučeny z preventivní restrukturalizace majetkové sankce, se navrhuje z ní výslovně vyloučit i odčerpávací opatření.

Vydat rozhodnutí o zajištění zbraně podléhající registraci nebo zbraně kategorie PO, střeliva kategorie S1, S2 nebo S3 nebo souvisejícího dokladu nebo listiny podle zákona o zbraních a střelivu lze tehdy, pokud o nich nebylo rozhodnuto v trestním řízení. Navržené změny reflektují zakotvení nového odčerpávacího opatření do právního řádu České republiky, jakožto dalšího institutu, kterým lze postihnout majetek trestního původu (nelze vyloučit, že předmětem odčerpání budou i zbraně).

Vydat rozhodnutí o zajištění munice podle zákona o munici lze tehdy, pokud o ní nebylo rozhodnuto v trestním řízení. Navržené změny reflektují zakotvení nového odčerpávacího opatření do právního řádu České republiky, jakožto dalšího institutu, kterým lze postihnout majetek trestního původu (nelze vyloučit, že předmětem odčerpání bude i munice).

S ohledem na § 9 odst. 2 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv), ve znění pozdějších předpisů, a na předpokládanou délku legislativního procesu se navrhuje stanovit účinnost navrhovaného zákona ke dni 1. července 2026. Implementační lhůta pro provedení nové konfiskační směrnice, která obsahuje i článek o rozšířených konfiskacích, jenž tento návrh zákona provádí, uplyne 23. listopadu 2026. ⁠‌‌‌‌​​‌​‌​​​​‌‌​⁠