PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA PRO PARLAMENT
Dne 23. září 2025 byla v Nairobi podepsána Smlouva mezi Českou republikou a Keňskou republikou o zamezení dvojímu zdanění v oboru daní z příjmu a o zabránění daňovému úniku a vyhýbání se daňové povinnosti. Za Českou republiku Smlouvu podepsala velvyslankyně České republiky v Keňské republice Nicol Adamcová.
Vláda České republiky vyslovila souhlas se sjednáním tohoto dokumentu usnesením č. 312 ze dne 30. dubna 2025.
Rozvoj všestranných a vzájemně výhodných hospodářských vztahů je jedním z cílů české zahraniční politiky.
Možné dvojí zdanění je nežádoucí, neboť snižuje příjmy, které fyzickým a právnickým osobám (rezidentům) jednoho státu plynou ze státu druhého. Může se jednat zejména o příjmy z provádění stavebních, montážních, výzkumných a jiných činností, z využívání patentů a jiných průmyslových práv, z technických znalostí a zkušeností, z úroků, majetkových účastí, z výrobní a technické kooperace a z jiných zdrojů. Dvojí zdanění postihuje také např. příjmy z využívání autorských práv k dílům literárním, uměleckým a vědeckým, penze, příjmy ze zaměstnání a příjmy výkonných umělců a sportovců.
Protože příčinou vzniku mezinárodního dvojího zdanění příjmů je kolize daňových zákonů dvou suverénních států, může být takovéto zdanění účinně vyloučeno jen takovým opatřením těchto států, které je vzájemně koordinováno mezinárodní daňovou smlouvou.
Ve vzájemných daňových vztazích mezi Českou republikou a Keňskou republikou existuje v současné době bezesmluvní vztah. Nicméně Keňa je stejně jako Česká republika smluvní stranou mnohostranné Úmluvy o vzájemné správní pomoci v daňových záležitostech (Sbírka mezinárodních smluv č. 2/2014).
Předkládaná daňová smlouva byla připravena na základě vzorových modelů OECD a OSN, přičemž samozřejmě odráží i vnitrostátní právní předpisy obou zemí. Smlouva přispěje k objektivnímu rozdělení práva na daň z jednotlivých druhů příjmů mezi oba státy, tj. mezi stát zdroje a stát skutečného vlastníka příjmu.
Sjednání Smlouvy zvýší právní jistotu případných investorů obou států. Její uzavření ani provádění nebude mít přímý dopad na státní rozpočet. Celkový přínos plynoucí z její aplikace bude v praxi záviset na budoucím rozvoji jednotlivých forem hospodářské spolupráce.
Osobní a věcný rozsah Smlouvy je vymezen v článcích 1 a 2.
Protože Smlouva řeší kolize daňových zákonů, které jsou součástí právních soustav dvou různých svrchovaných států, byly v zájmu jednotnosti výkladu výrazy důležité pro její aplikaci definovány v článcích 3 až 5, přičemž všeobecné definice obsahuje článek 3.
Příjmy právnických a fyzických osob jednoho smluvního státu mohou být zdaněny v zásadě ve státě, jehož je osoba tzv. daňovým rezidentem (definován v článku 4). Ve druhém smluvním státě mohou být zdaněny jen za podmínek a v rozsahu, které jsou stanoveny výslovnými ustanoveními příslušných článků Smlouvy.
Definice konceptu „stálá provozovna“ je uvedena v článku 5, přičemž platí, že kritérium existence stálé provozovny je rozhodné, kromě jiného, pro účely stanovení toho, zda zisky podniku jednoho smluvního státu mohou být zdaněny ve státě druhém, pokud tam daný podnik přímo vykonává svoji činnost.
Článek 6 upravuje právo na zdanění příjmů z nemovitého majetku (z jeho užívání nebo pronajímání), přičemž současně obsahuje i jeho definici.
Podle článku 7 Smlouvy mohou být zisky z činnosti podniku jednoho smluvního státu přímo vykonávané ve druhém smluvním státě zdaněny v tomto druhém státě tehdy, jestliže má tento podnik v tomto druhém státě k dispozici trvalé místo k výkonu činnosti (tzn. stálou provozovnu), jehož prostřednictvím tam vykonává svou činnost. Nad rámec tohoto základního pravidla mohou být v tomto druhém státě rovněž zdaněny zisky vážící se k prodeji zboží v tomto státě stejného či podobného druhu jako je zboží prodávané prostřednictvím existující stálé provozovny (tzv. koncept „force of attraction“).
Článek 8 určuje, jakým způsobem budou zdaňovány zisky plynoucí z provozování lodí nebo letadel v mezinárodní dopravě, přičemž je výslovně stanoveno, že takovéto zisky zahrnují za daných podmínek i např. zisky z pronájmu těchto dopravních prostředků (bez ohledu na čl. 12 Smlouvy). Výraz mezinárodní doprava je přitom definován v článku 3 Smlouvy.
Ustanovení článku 9 umožňují daňové správě upravit základ daně na takovou výši, která odpovídá objektivním podmínkám, jestliže došlo k daňovému úniku skrytým převodem zisku mezi podniky obou smluvních států spojenými kapitálově nebo personálně.
Zdaňování, resp. možnost zdaňování, dividend (článek 10), úroků (článek 11), licenčních poplatků (článek 12) a poplatků za technické služby (článek 13) je v zásadě rozděleno mezi oba smluvní státy, avšak ve státě zdroje příjmu nesmí přesáhnout hranici stanovenou příslušnými ustanoveními článků 10, 11, 12 a 13. Určité druhy úroků (např. ty skutečně vlastněné vládou či centrální bankou druhého státu či z úvěrů zaručených vládou) však zdanění ve státě svého zdroje nepodléhají vůbec.
Článek 14 Smlouvy upravuje zdanění zisků ze zcizení majetku, tj. prodejů nebo převodů majetku, a s ním spojeného vlastnického práva, nikoliv však zdanění příjmů z pronájmu nebo jiné formy užívání majetku.
Zdanění příjmů pobíraných z titulu výkonu činnosti fyzickými osobami je upraveno ustanoveními článků 15 až 20, které tak pojednávají např. o zdaňování příjmů ze závislé činnosti, tantiém, penzí či příjmů z veřejných funkcí.
Článek 21 upravuje zdanění všech dalších druhů příjmů, které nejsou výslovně uvedeny v předchozích ustanoveních Smlouvy.
Článek 22 určuje, jak se postupuje v daňovém řízení ve státě, ve kterém je skutečný vlastník příjmu daňovým rezidentem, aby nebyl podruhé zdaněn jeho příjem, který byl podle příslušných ustanovení Smlouvy zdaněn ve druhém smluvním státě. Pro daňové rezidenty České republiky je pro daný účel stanovena metoda tzv. prostého zápočtu daně zaplacené ve druhém smluvním státě, přičemž platí, že je pro ně zajištěna i aplikace domácího zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého vyplývá, za splnění všech zákonných podmínek, možná aplikace metody vynětí s výhradou progrese, a to pro případ příjmů pobíraných z titulu výkonu závislé činnosti.
Smlouva zajišťuje rovné soutěžní podmínky tím, že upravuje zásadu rovného nakládání, umožňuje i neformální řešení sporů při jejím výkladu a provádění, a rovněž tak výměnu informací v kontextu daní všeho druhu a pojmenování mezi příslušnými úřady smluvních států, a to v souladu s mezinárodně uznávanými standardy vypracovávanými na úrovni OECD a podporovanými G20 apod. (články 23, 24 a 25).
Článek 26 Smlouvy potvrzuje daňové výsady některých skupin osob (tj. diplomatů a konzulárních úředníků) vyplývající z jiných mezinárodních dohod.
Článek 27 dává smluvním státům právo odepřít výhody plynoucí ze Smlouvy v případech jejího zneužití. Představuje omezení výhod ze Smlouvy, pokud by jejich získání nebylo v souladu s předmětem a účelem Smlouvy.
Závěrečná ustanovení upravují podmínky vstupu Smlouvy v platnost, počátek jejího provádění a možnost její výpovědi (články 28 a 29).
Sjednání Smlouvy nevyžaduje změny v českém právním řádu, nedotýká se závazků z jiných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika v současné době vázána.
Smlouva není v žádném případě v rozporu se zásadou rovnoprávného postavení mužů a žen.
Členství České republiky v EU nemá dopad na sjednání Smlouvy. Sjednávání daňových smluv je svrchovanou záležitostí každého členského státu EU. Návrh Smlouvy je plně slučitelný s právem EU.
Smlouva má v České republice standardně charakter smlouvy prezidentské a předkládá se po jejím podpisu a před její ratifikací prezidentem republiky Parlamentu České republiky k vyslovení jeho souhlasu podle článku 49 písm. a) a e) Ústavy České republiky, protože upravuje práva a povinnosti osob, resp. věci, jejichž úprava je vyhrazena zákonu.
Ustanovení Smlouvy budou mít po splnění všech podmínek podle Ústavy České republiky při konkrétní aplikaci přednost před ustanoveními vnitrostátních právních předpisů.