Důvodová zpráva k Novela z. - trestní zákoník - EU

Jde o terminologickou změnu v souvislosti se změnou názvu trestného činu podle § 169 trestního zákoníku.

Legislativně technická změna reagující na přečíslování odstavců v § 168 trestního zákoníku.

Doplnění nově zaváděného důvodu fakultativního zastavení trestního stíhání.

Jde o terminologickou změnu v souvislosti se změnou názvu trestného činu podle § 192 trestního zákoníku.

V návaznosti na velký počet změn, ke kterým je třeba zejména s ohledem na požadavky plynoucí ze směrnice 2024/1712 a z doporučení expertní skupiny Rady Evropy pro potírání obchodu s lidmi (GRETA) přistoupit, se navrhuje dnešní § 168 nahradit novým zněním.

Základní koncepce skutkové podstaty kriminalizující obchodování s lidmi nicméně zůstává nezměněna včetně toho, že tento trestný čin bude obsahovat, stejně jako doposud, dvě základní skutkové podstaty lišící se především předmětem útoku. Zatímco v prvním odstavci je předmětem útoku dítě, ve druhém odstavci jsou předmětem útoku dospělí, tj. osoby starší 18 let, u nichž se však předpokládá určité působení na jejich svobodnou vůli skrze donucující prostředky. Zároveň se navrhuje zakotvení (formálně) nové základní skutkové podstaty spočívající v kořistění z obchodování s lidmi (viz níže).

Změny, které se navrhuje v § 168 trestního zákoníku provést, jsou následující:

(i) K novým formám vykořisťování

Mezi formy vykořisťování se explicitně doplňují vykořisťování spočívající v užití ženy nebo dívky k otěhotnění, aby jí bylo následně narozené dítě odejmuto nebo bylo přenecháno jiné osobě, užití osoby k osvojení za účelem vykořisťování, k uzavření manželství nebo jiného obdobného trvalého svazku dvou osob za účelem vykořisťování a nucení k páchání trestné činnosti. Doposud tyto formy vykořisťování v rámci skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi uvedeny nejsou, což by do budoucna mohlo představovat problém z hlediska vykázání slučitelnosti právního řádu s požadavky směrnice; stávající konstrukce trestného činu není navíc vhodná ani z hlediska statistického sledování, což je aspekt, který nelze s ohledem na hodnocení toho, zda byla směrnice řádně provedena a dosáhla sledovaného účelu, ztrácet ze zřetele (viz i čl. 19a odst. 2 směrnice, který vyžaduje rozčlenění statistických údajů mj. i podle formy vykořisťování). Ohledně dalších důvodů zavedení těchto výše uvedených forem vykořisťování do skutkové podstaty § 168 trestního zákoníku, jakož i ke zvolenému způsobu a šíři jejich úpravy, lze odkázat na podrobný výklad obsažený v obecné části této důvodové zprávy.

Co se týče provedení požadavku směrnice 2024/1712 k zneužívání náhradního mateřství, bylo zvoleno řešení spočívající ve věcném vymezení situací, které je třeba stíhat jako obchodování s lidmi. Formulace navržená v § 168 odst. 1 písm. h) a v § 168 odst. 2 písm. h) trestního zákoníku přitom vychází z úmyslu pachatele směřujícího k otěhotnění dívky nebo ženy, aby dítě, které by se následně narodilo, jí bylo odebráno nebo bylo matkou přenecháno jiné osobě. K těhotenství přitom může dojít jak přirozenou cestou (souloží), tak cestou metod asistované reprodukce ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 373/2011 Sb. o specifických zdravotních službách, podle kterého se umělým oplodněním rozumí buď „zavedení spermií do pohlavních orgánů ženy“ nebo „přenos lidského embrya vzniklého oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy do pohlavních orgánů ženy“. Navržená formulace tedy zahrnuje i různé varianty realizace náhradního mateřství, ať už se jedná o formu tzv. tradičního náhradního mateřství, kde je genetická spřízněnost mezi náhradní matkou a dítětem, tak o formu tzv. gestationálního náhradního mateřství, kdy náhradní matka neposkytuje své vlastní vajíčko, ale k jejímu oplodnění je užito embryo, které vzniklo za užití gamet (tj. pohlavních buněk) třetích osob.²⁸ Vzhledem k tomu, že obchodování s lidmi, jakožto forma moderního otroctví, je vysoce závažnou trestnou činností odehrávající se často v rámci strukturovaných zločineckých skupin, nelze vyloučit ani extrémní případy, kdy dojde ke spojení sexuálního vykořisťování žen (znásilňování) za účelem jejich využití jako náhradních matek a následného odebrání takto narozených dětí. Kvalifikace takového jednání pod § 168 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) „aby bylo (oběť) užito jiným k pohlavnímu styku“ přitom dostatečně nereflektuje výše popsané případy, zejména co se týče zamýšleného účinku na vykořisťované osobě (otěhotnění ženy a dívky) a úmyslu následně narozené dítě odebrat, resp. přenechat. V tomto ohledu navržená právní úprava plně vyhovuje požadavku směrnice směřující ke „zneužití náhradního mateřství“. Věcné vymezení tohoto institutu ponechává směrnice na vnitrostátní úpravě, ze směrnice neplyne ani požadavek na pozitivní úpravu tohoto institutu²⁹. Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu je přitom nepodstatné, zda skutečně dojde k otěhotnění či následně k porodu dítěte, klíčový je úmysl pachatele užít ženu (dívku) k výše popsanému účelu. Odebráním dítěte nebo jeho přenecháním jiné osobě ze strany matky se přitom rozumí takový zásah, který matce znemožní výkon péče (odnětí dítěte z dispozice matky). Tento pojem je přitom nutné vykládat s ohledem na skutečnost, že se tak děje vůči (náhradní) matce jako oběti trestného činu obchodování s lidmi, kdy je svoboda jejího rozhodování z povahy věci silně potlačena nebo rovnou eliminována. Případný zdánlivě dobrovolně poskytnutý souhlas oběti s přenecháním dítěte jinému tak v tomto ohledu nebude mít vliv na trestní odpovědnost pachatele, bude-li prokázáno, že vůči oběti bylo užito prostředků působících na její svobodnou vůli nebo bude-li matka mladší 18 let. Takový souhlas je však možné zohlednit při výměře trestu.

U dalších forem zneužití obětí obchodování s lidmi spočívajících v osvojení a v uzavření manželství nebo obdobného trvalého svazku svou osob bude zásadním prvkem, že se tak děje za účelem vykořisťování těchto obětí, tedy za účelem získání neoprávněné, často majetkové výhody na úkor činnosti jiného, kdy se tak bude zneužívat jejich závislosti. V podrobnostech k tomu lze opětovně odkázat na výklad obsažený v obecné části této důvodové zprávy. Tento účel bude základním diferenčním kritériem mezi obchodováním s lidmi a jinými trestnými činy, zejm. trestným činem podle § 169 trestního zákoníku (svěření dítěte do péče jiného a jeho přijetí za odměnu³⁰) a trestným činem podle § 341 trestního zákoníku (napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky), resp. trestným činem podle § 175 trestního zákoníku (vydírání).

Co se týče formulace „osvojení za účelem vykořisťování“, lze dodat, že v daném kontextu se jedná právě o tento druh náhradní rodinné péče – pokud by se v konkrétním případě hypoteticky jednalo např. o „pěstounskou péči za účelem vykořisťování“, bude i tyto případy možné kvalifikovat jako obchodování s lidmi, kdy by se jednalo o „jinou formu vykořisťování podle § 168 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. k) trestního zákoníku³¹“.

Ve vztahu k nuceným sňatkům je dále vhodné doplnit, že text směrnice 2024/1712 nedává jednoznačnou odpověď na to, zda se nuceným sňatkem rozumí pouze formalizovaný svazek mezi mužem a ženou, nicméně z pohledu trestněprávního je na místě považovat za stejně společensky závažné nucení osoby jak k manželství (trvalý svazek muže a ženy), tak k institutu partnerství podle § 655 odst. 2 občanského zákoníku (trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví). Z toho důvodu se navrhuje dikce „k uzavření manželství nebo k obdobného trvalého svazku dvou osob“. Jednočinný souběh trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 trestního zákoníku s trestným činem zavlečení podle § 172 s trestným činem zůstává i nadále možný. V případě, kdy dojde k těmto jednáním, která budou pouhým předstupněm k dalšímu typu vykořisťování, je namístě uvažovat o faktické konzumpci § 168 odst. 1 písm. i) nebo j) anebo § 168 odst. 2 písm. i) nebo j) trestního zákoníku k dalším (závažnějším a výrazně škodlivějším) typům užití osoby. V tomto smyslu se má na mysli například následné sexuální vykořisťování, odběr lidských orgánů či otroctví.

Další výslovně doplňovaná forma vykořisťování spočívá v kriminalizaci využívání obětí obchodování s lidmi k páchání trestné činnosti; i zde lze odkázat na výklad obsažený v obecné části této důvodové zprávy. S ohledem na zvolenou dikci je k naplnění skutkové podstaty třeba, aby oběť byla obchodována za účelem kontinuálnějšího páchání trestné činnosti, nepostačuje jednání, kdy pachatel jiného nutí k trestné činnosti, v tomto smyslu je na místě uvažovat o trestných činech jako je vydírání (§ 175 trestního zákoníku) nebo útisk (§ 177 trestního zákoníku), případně o tzv. nepřímém pachatelství (§ 22 odst. 2 trestního zákoníku, § 9 odst. 2 o trestní odpovědnosti právnických osob). To odpovídá i znění směrnice, která hovoří o „explotation of criminal activities“.

S ohledem na strukturu trestného činu obchodování s lidmi se všechny čtyři výslovně doplňované formy vykořisťování navrhuje zakotvit v obou základních skutkových podstatách, ať je již předmětem útoku dospělá osoba nebo dítě.

(ii) Ke změnám stávajících forem vykořisťování

Vedle výše popsaného explicitního rozšíření skutkové podstaty obchodování s lidmi o uvedení nových forem vykořisťování se navrhuje provést některé změny ve stávajících formách vykořisťování.

Doplňuje se § 168 odst. 1 písm. c) a § 168 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku o nestátní ozbrojenou skupinu zaměřenou na působení v ozbrojeném konfliktu – jednání, kdy je oběť obchodování s lidmi užita ke službě v nestátní (např. povstalecké) ozbrojené entitě, by mělo být postaveno na roveň totožnému jednání, pokud jde o armádu jiného mezinárodním společenstvím uznaného státu. Pokud jde o mezinárodní závazky České republiky, navrhované doplnění lépe naplňuje čl. 4 Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů.

Dále se navrhuje oddělení forem otroctví a nevolnictví, a to s cílem zpřehlednit úpravu a umožnit důslednější statistické sledování jednotlivých forem vykořisťování.

V rámci formy vykořisťování spočívající ve výkonu nucené práce se navrhuje výslovně zahrnout vykořisťování spočívající ve výkonu práce za zvlášť vykořisťujících podmínek. V prostředí České republiky patří užití obětí obchodování s lidmi k různým formám pracovního vykořisťování mezi nejfrekventovanější formy vykořisťování vůbec. Navrhované doplnění tak reaguje na současné trendy v oblasti obchodování s lidmi a výslovně stanoví, že za obchodování s lidmi se považuje – při splnění dalších znaků tohoto trestného činu – i jednání, kdy rozhodnutí oběti, zda v daném zaměstnání či jiné činnosti setrvává, je sice zdánlivě v její dispozici, ale pod tlakem prostředků ve smyslu § 168 odst. 2 trestního zákoníku, jej nelze považovat za svobodně učiněné. Svobodnou vůli oběti přitom v konkrétním případě může vylučovat také vytváření klamných představ nebo falešných slibů ohledně druhu a podmínek smluvené práce, záměrné zkreslování skutečností s cílem přesvědčit oběť, že je vůči pachateli zadlužená, zadržování podstatné části nebo celé mzdy s lživým příslibem jejího pozdějšího vyplacení atp. Je tedy zřejmé, že půjde především o vykořisťování ekonomické povahy, případně jiné zvlášť vykořisťující způsoby spočívající např. ve zcela nevhodném ubytování či absenci pracovního odpočinku, které ve svém důsledku přináší pachatelům další zisk na úkor oběti.

Zvlášť vykořisťujícími jsou podle komentářové literatury takové pracovní podmínky, které jsou ve výrazném nepoměru k podmínkám oprávněně zaměstnaných pracovníků a např. i ohrožují zdraví a bezpečnost pracovníků pro hrubé nedodržování pravidel bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a jsou v rozporu s lidskou důstojností (nepostačují pouze „vykořisťující podmínky“)³².

Navrhované doplnění nic nemění na skutečnosti, že trestný čin obchodování s lidmi je ve vztahu speciality k trestnému činu neoprávněné zaměstnávání cizinců podle § 342 trestního zákoníku. Kromě rozdílu v chráněném zájmu (svoboda rozhodování jednotlivce v případě § 168 trestního zákoníku a zabránění nelegální migraci v případě § 342 trestního zákoníku), hlavní rozdíl spočívá v použití některého z prostředků ve smyslu § 168 odst. 2 trestního zákoníku, příp. § 168 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku.

Výslovně zmínit lze rovněž i skutečnost, že forma vykořisťování spočívající v nucené práci v sobě zahrnuje i žebrání, jde-li o činnost, která se vymáhá pod pohrůžkou trestu a je vykonávána nedobrovolně (k tomu viz znění čl. 2 odst. 3 směrnice 2011/36/EU ve znění směrnice 2024/1712, podle kterého „vykořisťování zahrnuje přinejmenším … nucenou práci či služby, včetně žebrání“.

(iii) K dalším změnám

V rámci druhého odstavce se navrhuje doplnit výčet prostředků působení na oběť obchodování s lidmi, které jí znemožňují nebo podstatně omezují svobodné rozhodování a jichž pachatel zneužívá ke spáchání trestného činu, tak, aby byl tento výčet plně v souladu s implementovanou směrnicí. Doplňována je tak okolnost spočívající v únosu [viz čl. 2 odst. 1 směrnice 2011/36/EU ve znění směrnice 2024/1712, čl. 4 písm. a) Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi], ve zneužití bezbrannosti oběti a ve zneužití postavení pachatele a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu [viz čl. 2 odst. 1 směrnice („zneužití moci či zranitelného postavení“), resp. čl. 4 písm. a) Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi („zneužití moci či stavu zvláštní bezbrannosti“), takovouto změnu taktéž poptává expertní skupina Rady Evropy pro potírání obchodu s lidmi (GRETA)³³]. Zneužití bezbrannosti je přitom definováno výkladovým ustanovením obsaženým v § 119a trestního zákoníku (pachatel využije při páchání trestného činu toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu; za bezbranné z důvodu nízkého věku se přitom vždy považuje dítě mladší dvanácti let). V případě zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu jde o zneužití jakéhokoli postavení, které u oběti vzbuzuje důvěru, anebo na ni působí svou autoritou.

Dále se navrhuje vyčlenit jednání spočívající v kořistění z obchodování s lidmi do samostatného třetího odstavce. Podle stávající právní úpravy je toto jednání vymezeno v § 168 odst. 1 alinea secunda v případě kořistění z obchodování s dětmi a v § 168 odst. 2 alinea secunda v případě kořistění z obchodování s dospělými. Jedná se de facto o trestný čin obchodování s lidmi v širším slova smyslu, kdy je vedle trestnosti „klasického“ obchodování trestné i kořistění z takového jednání. Pachatel v takovém případě neprovádí samotný obchod, ale získává z takového jednání jiných osob majetkový prospěch (materiálně jde o úplatnou formu pomoci). Jako příklad lze uvést pronájem nemovitosti sloužící k nucené prostituci žen, které se staly oběťmi obchodování s lidmi. Kořistění je tedy třeba vnímat jako jednání sice úzce související s obchodem s lidmi, který je vůči kořistění zdrojovým trestným činem, nicméně jde o samostatné jednání.

Ze změn navrhovaných v rámci okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby je bezpochyby nejvýznamnější zavedení kvalifikační okolnosti spočívající v použití donucujících prostředků vůči dítěti (výčet těchto prostředků je přitom shodný s výčtem prostředků, které tvoří zákonný znak skutkové podstaty obchodování s dospělými). V případě obchodování s dětmi není zapotřebí, aby vůči nim byly užity donucující prostředky, a to z důvodu ex lege předpokládané nezkušenosti, resp. ovlivnitelnosti osob mladších osmnácti let, nicméně pokud pachatelé takto působí na svobodnou vůli dítěte, jde zajisté o okolnost, která podstatným způsobem zvyšuje společenskou škodlivost daného jednání (s ohledem na znění § 119a trestního zákoníku lze konstatovat, že bude-li obětí obchodování s dětmi dítě mladší 12 let, bude takové jednání vždy naplňovat kvalifikovanou skutkovou podstatu). Navrhovanou úpravou zároveň dojde ke zohlednění doporučení expertní skupiny Rady Evropy pro potírání obchodu s lidmi (GRETA)³⁴, která odkazuje na čl. 24 Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi, podle které by spáchání obchodování s dětmi mělo být přitěžující okolností, a tedy i přísněji trestné.

Příprava k tomuto trestnému činu zůstává trestná, beze změny je také ponecháno, že pachatelem trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 trestního zákoníku může být i právnická osoba (viz § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim).

Jde o promítnutí požadavku směrnice 2024/1712 na obligatorní kriminalizaci využívání služeb poskytovaných obětmi obchodování s lidmi v případech, kdy je za účelem poskytování těchto služeb oběť vykořisťována, pokud osoba, která dané služby využívá, si je této skutečnosti vědoma (čl. 18a směrnice 2011/36/EU ve znění směrnice 2024/1712), k tomu viz obecná část této důvodové zprávy.

Znak „využití služby“ se záměrně navrhuje zakotvit v jednotném čísle, aby se předešlo případným výkladovým sporům, zda je ke vzniku trestní odpovědnosti třeba soustavnějšího nebo opakujícího se jednání (k tomu srov. pojem užívaný směrnicí 2024/1712 v anglickém znění „the use of services“ i její český překlad „využívání služeb“). Pojem „služba“ je třeba vykládat standardním způsobem jako provádění určitých prací nebo podávání určitých výkonů uspokojujících něčí potřeby. V kontextu daného ustanovení se přitom bude jednat o činnosti, ke kterým je oběť nucena. Typicky půjde o obslužné či úklidové služby poskytované osobami vykonávajícími nucené práce, resp. nacházejícími se v nevolnictví či otroctví dle § 168 odst. 1 písm. d), e) a f) nebo § 168 odst. 2 písm. d), e) a f) trestního zákoníku, nebo o sexuální služby poskytované sexuálně vykořisťovanými osobami dle § 168 odst. 1 písm. a) nebo § 168 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Je třeba přitom zdůraznit, že tato kriminalizace by se měla zaměřovat pouze na využití služby ve výše uvedeném smyslu, nikoli o nákup výrobků vyrobených za pracovních podmínek, které by mohly naplnit pojem vykořisťování; zde se nejedná o uživatele služby.

Podstatným znakem tohoto trestného činu je dále ta skutečnost, že uživatel využívá danou službu, přestože si je vědom toho, že osoba poskytující službu je obětí obchodování s lidmi. Při posuzování tohoto znaku by měly být v jednotlivých případech zohledněny konkrétní okolnosti daného případu, resp. objektivní skutkové okolnosti. Ty se mohou týkat jak samotných obětí (zjevné známky fyzické nebo psychické újmy, projevy strachu, neznalost míst, kde se tyto osoby nacházejí nebo nacházely, nedostatečná znalost jazyka země, v níž se tyto osoby nacházejí), podmínek, za nichž musely oběti služby poskytovat (životní úroveň a pracovní podmínky poskytovatele služby, stav prostor, v nichž byla daná služba poskytována), tak i dalších konkrétních skutečností, které by v kontextu dalších okolností mohly být považovány za známky toho, že obchodník s lidmi má tyto oběti pod kontrolou (poskytovatelé služeb zjevně podléhají vnější kontrole, jejich svoboda pohybu je omezena, nemají u sebe průkaz totožnosti nebo cestovní pas apod.)³⁵.

Kriminalizace využití služby je přitom koncipována jako úmyslné jednání, pachatel přitom musí takto jednat buď v přímém, nebo nepřímém úmyslu. V praxi se přitom bude většinou jednat o úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku], kdy pachateli je vzhledem k okolnostem zřejmé, že výslednou službu obdrží od oběti trestného činu obchodování s lidmi a je s touto skutečností srozuměn, resp. smířen.

Dále se doplňují kvalifikované skutkové podstaty pro páchání uvedeného trestného činu, pokud pachatel ví, že jej páchá na dítěti (vzhledem k § 17 trestního zákoníku postačí i zavinění ve formě vědomé nedbalosti), po delší dobu nebo se zištným motivem (intenzita značného prospěchu). Pokud při využití služby dojde ke způsobení těžšího následku v podobě (těžké) újmy na zdraví nebo smrti, půjde o souběh s příslušnými trestnými činy podle hlavy I. zvláštní části trestního zákoníku (trestné činy proti životu a zdraví).

Jelikož se o tento nově navrhovaný trestný čin nedoplňuje § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, bude moci být za tento trestný čin činěna trestně odpovědnou i právnická osoba.

Zavedení nového trestného činu podle § 168a trestního zákoníku se navrhuje současně doplnit o zvláštní ustanovení o účinné lítosti jako vhodného prostředku pro odhalování závažnější trestné činnosti, proti níž je třeba primárně bojovat, a to obchodování s lidmi. Pachatelé trestného činu využití služby poskytované obětí trestného činu obchodování s lidmi budou bezpochyby motivovanější k případným oznámením o existenci sítě obchodování s lidmi s vidinou možné beztrestnosti. Zavedení této účinné lítosti lze vnímat jako opatření k omezení nežádoucího účinku přílišné represe konzumentů služby.

Podmínkou aplikace této zvláštní účinné lítosti bude, aby pachatel o spáchaném trestném činu využití služby poskytované obětí trestného činu obchodování s lidmi učinil dobrovolně a bez odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu v době, kdy nebezpečí dalšího (do budoucna směřujícího) vykořisťování oběti obchodování s lidmi mohlo být ještě odstraněno, tedy kdy mohlo být ještě odstraněno samotné riziko vykořisťování. Voják může ve stejném časovém rámci takové oznámení učinit i nadřízenému.

Oznámení o využití služby poskytované obětí trestného činu obchodování s lidmi by pokud možno mělo obsahovat dostatečně konkrétní údaje, které by orgánům činným v trestním řízení umožnily efektivně zacílit svou činnost na rozkrytí trestného činu obchodování s lidmi a ukončení dalšího vykořisťování oběti či obětí. Zákon přitom výslovně požaduje, že oznámení musí být učiněno dobrovolně. To znamená, že při splnění dalších podmínek dojde k zániku trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin využití služby poskytované obětí trestného činu obchodování s lidmi jen tehdy, pokud tak pachatel učiní z vlastního rozhodnutí. Na pohnutce přitom nezáleží, může jít i o obavu z odhalení jeho trestného činu (ať již orgány činným v trestním řízení či někým jiným); nejde však o dobrovolný projev vůle, jedná-li pachatel již pod tlakem zahájeného trestného stíhání. V takovém případě již orgány činné v trestním řízení disponují informacemi o obchodování s lidmi podle § 168 trestního zákoníku, a tudíž odpadá hlavní smysl aplikace tohoto institutu, kterým je odhalení a rozkrytí této závažné trestné činnosti. Další podmínkou aplikace účinné lítosti je již výše zmíněná skutečnost, že takové oznámení musí být ze strany pachatele učiněno bez odkladu. Podmínka zapovídající průtahy v oznámení do značné míry zamezí zjevně účelovému jednání konzumenta služby, který nejprve službu poskytovanou obětí obchodovaní s lidmi, jež trvá po delší časový úsek (typicky v rámci pracovního vykořisťování), v úplnosti využije, a teprve poté svůj čin s vidinou beztrestnosti oznámí.

K zániku trestní odpovědnosti nemůže dojít, pokud je oznamovatel současně pachatelem trestného činu obchodování s lidmi, jímž je dotčená oběť vykořisťována.

Změny ve vymezení trestného činu svěření dítěte do moci jiného se navrhují v návaznosti na změny provedené v rámci skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi.

Podle § 169 trestního zákoníku budou postihovány případy, kdy pachatel neoprávněně za účelem vytvoření rodinných nebo obdobných vztahů prostřednictvím osvojení nebo jiné formy péče o dítě svěřuje dítě jinému a činí tak za odměnu, aniž by došlo k vyloučení nebo omezení jeho svobodného rozhodování. Takovým jednáním dochází k nepřípustné komercionalizaci dítěte, která je důvodem pro kriminalizaci takovéhoto jednání. Obdobně je nicméně třeba nahlížet i na osoby, které za takových podmínek, včetně přítomnosti prvku odměny, dítě přijímají.

Navrhuje se proto napravit značnou nevyváženost současné právní úpravy, kdy hlavním pachatelem trestného činu podle § 169 trestního zákoníku je osoba, která za odměnu svěří dítě k adopci nebo pro jiný obdobný účel jinému, ale již výslovně nekriminalizuje objednatele takového jednání, tj. osobu, která dítě přijímá. Byť trestnost této osoby je možné řešit prostřednictvím institutu účastenství ve smyslu § 24 trestního zákoníku, nelze vyloučit vznik nežádoucích komplikací vyplývajících z akcesority účastenství, kdy je nutné zkoumat, zda došlo alespoň k pokusu hlavního pachatele (většinou matky) o spáchání daného trestného činu. Nadto nelze ani zcela odhlédnout od v tomto smyslu poněkud nevhodného vyznění stávající podoby § 169 trestního zákoníku, že hlavním pachatelem je pouze osoba svěřující dítě do péče a nikoli již objednatel, který má v praxi leckdy silnější postavení a často i celý proces iniciuje. Z těchto důvodů se navrhuje doplnit trestný čin o jednání příjemce, který přijme do své péče dítě, pokud za to jinému poskytl, nabídnul nebo slíbil odměnu. Svěřením, resp. přijetím dítěte do péče se přitom rozumí jakýkoli způsob předání dítěte, a to i prostřednictvím třetí osoby. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že pro vznik trestní odpovědnosti je vždy rozhodující úmysl pachatele svěřit, resp. přijmout dítě za odměnu, a to i v případě, že odměna nakonec poskytnuta nebude. Trestný čin bude dokonán okamžikem svěření (z druhé strany přijetím) dítěte do péče. Pokud by došlo k pouhému předání odměny („poskytl“) nebo jen k závazku či nabídce poskytnout odměnu v budoucnu („nabídnul“ či „“slíbil“), je nutné dané jednání posoudit podle konkrétních okolností buď jako pokus (§ 21 trestního zákoníku), nebo jen jako přípravu (§ 20 trestního zákoníku), která ovšem v tomto případě nebude trestná.

Odměnou se rozumí neoprávněná odměna ve formě finanční, ale i věcné. Za odměnu ve smyslu § 169 trestního zákoníku nelze naproti tomu považovat částku, která pokrývá náklady matky vzniklé v souvislosti s těhotenstvím a porodem podle § 910 občanského zákoníku. Jako nepřípustná odměna se také samozřejmě nebudou posuzovat např. dávky pěstounské péče podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí nebo pracovní odměna za zprostředkovávání procesu osvojení ze strany příslušníků OSPOD v rámci jejich pracovní náplně atp. K tomu viz pojem „neoprávněně“ zdůrazňující rozpor činu pachatele s právem z pohledu celého právního řádu, když trestným činem může být pouze jednání právním řádem zakázané. I když odměnu bude ve většině případů poskytovat přímo osoba, které bude dítě svěřeno, osobě, která jej svěřuje, může se tak stát i přes třetí osobu.

Dále se navrhuje upravit terminologii užitou v § 169 trestního zákoníku tak, aby dostatečně zdůrazňovala rozdíl mezi obchodováním s lidmi, kdy je účelem osvojení další vykořisťování této osoby, a přijetím dítěte za účelem vytvoření rodinných či rodině podobných vztahů prostřednictvím osvojení nebo jiné formy péče o dítě („svěření a přijetí do péče“ namísto „svěření do moci“).

Vedle úpravy hlavního pachatelství a dostatečného odlišení od trestného činu obchodování s lidmi se navrhuje zpřesnění dosavadní formulace „adopce a jiného obdobného účelu“, na „prostřednictvím osvojení nebo jiné formy péče o dítě“, která vhodněji odráží terminologii užitou občanským zákoníkem (§ 794 a násl. a § 928 a násl.), resp. i jinými právními předpisy, včetně zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.

Sankce, které za spáchání tohoto trestného činu hrozí, se navrhuje převzít ze současné právní úpravy (trest odnětí svobody až na tři roky nebo zákaz činnosti). Zákaz činnosti přitom připadá do úvahy zejména v případě zprostředkovatele celého svěření (převzetí) jakožto účastníka trestného činu, a to vzhledem k tomu, že se může jednat o osobu, jejichž povolání souvisí se zajištěním náhradní rodinné péče.

Pachatelem trestného činu svěření dítěte do péče jiného a jeho přijetí za odměnu podle § 169 trestního zákoníku může být i právnická osoba (viz § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim).

Jak vyplývá již z obecné části důvodové zprávy, v důsledku unijních požadavků se navrhuje rozšíření stávajícího trestného činu zneužití identity k výrobě pornografie a její šíření (účinného od 1. ledna 2026), a to ve dvou ohledech.⁠​​‌‌​‌​‌‌‌​‌​‌‌​⁠

(i) K dílu zobrazujícímu intimní část těla osoby

Navrhuje se rozšířit trestný čin podle § 191a trestního zákoníku o protiprávní výrobu nebo šíření materiálu s intimním obsahem, který nenaplňuje znaky pornografického díla [nově navrhovaný § 191a odst. 1 písm. b) trestního zákoníku].

Pojem „pornografické dílo“ jako dosud stěžejní zákonný znak skutkové podstaty podle § 191a trestního zákoníku není trestním právem výslovně definován. V odborné literatuře i judikatuře se charakterizuje jako dílo, které „zvláště intenzivním a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje sexuální pud, překračuje podle převládajících názorů ve společnosti uznávané hranice sexuální slušnosti, uráží neakceptovatelným způsobem cit pro sexuální slušnost, vyvolává pocit studu“³⁶. S ohledem na rozvoj digitálních technologií, sociálních sítí a fenoménu tzv. sdílené intimity, kdy se objevují nové formy zásahů do soukromí jednotlivců, které vyžadují specifickou právní ochranu, se však omezení trestního postihu na nelegální nakládání pouze s materiály pornografické povahy nejeví jako postačující. Konkrétně lze zmínit v současné době výrazně se projevující fenomén tzv. sextingu, kdy sexuálně laděný obsah (který nemusí splňovat výše uvedená kritéria pornografického díla) je šířen v digitálním prostoru (rozesílání textových zpráv, vlastních intimních fotografií, videí apod.). Riziko tohoto chování spočívá zejména v tom, že takové materiály mohou být zneužity k různým formám kybernetických útoků (např. k vydírání, kyberšikaně, cílené manipulaci apod.), ke ztrátě společenské prestiže a ke způsobení újmy na cti a pověsti poškozeného³⁷. V současné době je fenomén sextingu postižitelný normami trestního práva, nicméně nikoli zcela komplexně. Takové jednání je možné postihovat jako trestný čin výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 trestního zákoníku, avšak pouze v případě, že se jedná o nezletilé osoby a sexuálně laděný obsah naplní obsah pornografického díla. Dále lze uvažovat o trestném činu vydírání podle § 175 trestního zákoníku či útisku podle § 177 trestního zákoníku, avšak pouze tehdy, pokud by intimní fotografie sloužily jako prostředek nucení poškozeného k určitému konání (opomenutí či strpění). Aplikace trestného činu poškození cizích práv podle § 181 trestního zákoníku je značně omezena, vzhledem k tomu, že zde často nebude figurovat znak podvodného jednání, který tato skutková podstata obsahuje (tj. uvedení někoho v omyl či využití něčího omylu). Rovněž ani novelou trestních předpisů publikovanou jako zákon č. 270/2025 Sb. rozšiřující trestný čin poškození cizích práv na problematiku neoprávněného sdílení intimního materiálu zcela nedopadá, když tento trestný čin nesměřuje specificky k ochraně sexuální důstojnosti osoby upravené v rámci III. hlavy zvláštní části trestního zákoníku, nýbrž k jiným osobnostním (nemajetkovým) právům či projevům osobní povahy.

V reakci na současné společenské trendy proto návrh přináší do národní legislativy pojem „dílo, které zobrazuje intimní část těla osoby“. V dané souvislosti se bude jednat např. o dílo zobrazující genitálie, hýždě či ženská ňadra; za určitých okolností si lze představit jako intimní materiál snímky zachycující tuto část těla zahalené pouze spodním prádlem. Na rozdíl od pornografie však s ohledem na princip ultima ratio nebudou postihována např. písemná či zvuková díla intimní povahy, ale pouze způsob projekce podoby takové osoby, typicky fotografie či videozáznam (skutková podstata ve vztahu k intimnímu dílu neužívá znak „jinak využívá“). U např. písemného popisu intimních partií určité osoby by nadto bylo v tomto kontextu možné pochybovat o naplnění znaku způsobilosti vyvolat tímto jednáním vážnou újmu na právech dané osoby jako dalšího znaku navrhované skutkové podstaty, k tomu viz níže.

Pro vznik trestní odpovědnosti pachatele bude obecně nezbytné, aby se jednalo o takové jednání, které je v rozporu s jiným právním předpisem, přičemž pachatel o této skutečnosti ví (postačí jeho laická představa). Především jde o rozpor s § 84 až 90 občanského zákoníku upravující podmínky pro zachycení nebo rozšiřování podoby člověka anebo zásah do jeho soukromí – svolení člověka, resp. existence tzv. zákonných licencí – nebo se zákonem o ochraně osobních údajů či nařízením GDPR, kdy např. zvukový projev může naplňovat definici osobního údaje ve smyslu těchto právních předpisů. Ve vztahu k pornografickému dílu podle odstavce 1 písm. a) se přitom v drtivé většině případů bude jednat přímo o svolení (souhlas) dotčené osoby; jiný zákonný důvod v podobě tzv. licencí, který by opravňoval osobu k výrobě či šíření pornografie bez souhlasu zobrazované či jinak využívané osoby, si lze představit jen stěží. To podporuje i judikatorní závěr, že „předměty svou povahou určené k vědeckým, uměleckým, osvětovým cílům nelze považovat za pornografická díla (např. fotografie genitálií v učebnici soudního lékařství, osvětový film znázorňující sexuálnímu chování lidí se zaměřením na předcházení nechtěnému těhotenství, pohlavním chorobám)“³⁸. Jiná situace bude naproti tomu vznikat v případě díla zobrazujícího intimní část těla osoby podle odstavce 1 písm. b), kde vedle výroby a šíření takového díla se svolením dotčené osoby si lze vcelku snadno představit zákonem dovolené zásahy v této oblasti i bez jejího svolení, a to v rámci zejména vědecké, umělecké či zpravodajské licence. V tomto smyslu lze zdůraznit i § 90 občanského zákoníku obsahující obecný požadavek na přiměřenost takovýchto zásahů do soukromí jiného. Případně udělené svolení člověka se vyžaduje ke každému jednotlivému jednání zvlášť; paušální svolení obsažené ve smlouvě by nemělo postačovat, pokud výslovně neobsahuje svolení i s konkrétními situacemi. Tento požadavek vychází z ustanovení § 84 a násl. občanského zákoníku, které kladou důraz na specifikaci svolení ve vztahu k účelu, rozsahu a konkrétnímu nakládání s osobnostními právy.

Zákonným znakem skutkové podstaty podle odstavce 1 písm. b) bude navíc způsobilost vyvolat tímto jednáním vážnou újmu na právech poškozené osoby, což koresponduje s pojetím trestního práva jako prostředku ultima ratio. Zvolená formulace „vážná újma na právech“ vychází z pojmu užívaného již v trestném činu poškození cizích práv podle § 181 trestního zákoníku a je již nyní běžně vykládaná trestněprávní teorií i praxí³⁹. Trestnost, byť protiprávní, výroby či šíření díla zobrazujícího intimní část těla osoby, by měla nastávat jen tehdy, pokud dané jednání zároveň pravděpodobně způsobí vážnou újmu na právech dotčené osoby. Takovou pravděpodobnost lze odvodit z objektivních skutkových okolností. Naproti tomu lze uvést, že v případě protiprávní výroby a šíření pornografického díla takový znak není třeba výslovně doplňovat; pornografické dílo svým samotným charakterem představuje natolik závažný zásah do soukromí osoby, že jeho protiprávní (nekonsensuální) výroba či šíření jsou fakticky vždy způsobilé vyvolat vážnou újmu na právech.

Vážnou újmu na právech je dále nutné odlišit od „značné“ újmy na právech [§ 191a odst. 3 písm. a)] a od újmy „velkého rozsahu“ [§ 191a odst. 4 písm. a)], přičemž i tyto pojmy již trestní zákoník (viz § 181 trestního zákoníku) a jsou již nyní vykládány v komentářové literatuře⁴⁰. Obecně je nutné zvážit následky pro oběť či napravitelnost škodlivého následku. Hranice stanovené v § 138 trestního zákoníku lze přitom vnímat jako určité interpretační vodítko, pokud by bylo možné způsobenou nemajetkovou újmu vyjádřit hodnotově. Za značnou újmu lze v souvislosti s § 191a trestního zákoníku považovat např. uvedení dotčené osoby do společenské izolace, způsobení rozvratu manželství či ztrátu zaměstnání, za újmu velkého rozsahu pak naprostou ztrátu společenské prestiže či faktickou likvidaci možnosti podnikání.

(ii) K dílu zneužívajícímu oběť obchodování s lidmi

Prostřednictvím skutkové podstaty vymezené ve druhém odstavci se v návaznosti na unijní požadavky [čl. 4 odst. 3 písm. b) směrnice 2011/36/EU ve znění směrnice 2024/1712, k tomu více viz obecná část této zprávy] navrhuje postihovat situace, kdy dojde k šíření pornografického díla nebo díla intimní povahy, pokud je na něm zobrazena (nebo v případě pornografie i jinak využita) osoba, o níž pachatel ví, že při výrobě takových děl byla v podřízeném postavení jako oběť trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 trestního zákoníku. Oproti prvnímu odstavci není ve výčtu způsobu jednání uveden způsob jednání spočívající ve výrobě, neboť ta je postižitelná podle § 168a trestního zákoníku.

Zákonný znak spočívající ve způsobilosti vyvolat vážnou újmu na právech dotčené osoby se v tomto případě nezavádí, neboť daný znak lze vzhledem k ostatním znakům skutkové podstaty předpokládat per se. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k tomu, aby dané jednání bylo v rozporu s jiným právním předpisem.

V ostatních znacích nedoznává navrhované rozšíření § 191a trestního zákoníku žádných dalších změn (jednotlivé způsoby jednání, demonstrativně uvedené formy děl).

Navrhuje se, aby za jednání vymezená v prvním odstavci bylo možné uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci, v případě druhého odstavce se vzhledem k provazbě na trestný čin obchodování s lidmi navrhuje uložit trest odnětí svobody až na tři léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci. V návaznosti na takto nastavené trestní sazby je nutné upravit i horní hranici trestní sazby ve třetím odstavci.

S ohledem na navrhované rozšíření § 191a trestního zákoníku, který se bude vztahovat i na díla, která zobrazují intimní části těla, dochází i ke změně názvu tohoto trestného činu.

Jednočinný souběh trestného činu podle § 191a trestního zákoníku s § 168 trestního zákoníku postihujícího obchodování s lidmi je možný, pokud obchodník s lidmi zároveň šířil, resp. přispěl k šíření pornografického díla nebo díla intimní povahy při splnění všech znaků skutkové podstaty dle § 191a odst. 2 trestního zákoníku. Vyloučení jednočinného souběhu faktickou konzumpcí by zde s ohledem na závažnost těchto trestných činů nemělo připadat do úvahy.

Rovněž i u trestného činu výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 trestního zákoníku dochází k rozšíření trestněprávní ochrany i na případy, kdy se nelegálně nakládá s „dílem, které zobrazuje intimní část těla osoby“ (viz odůvodnění změn § 191a trestního zákoníku). Pro oběti mladší 18 let tak bude mít přednost aplikace § 192 trestního zákoníku před § 191a trestního zákoníku.

Pro vznik trestní odpovědnosti je v souvislosti s dílem zobrazujícím intimní část těla dítěte nezbytné, aby se jednalo jednak o dílo zobrazující tyto partie v rozporu s jiným právním předpisem (k tomu viz výklad ke změnám § 191a trestního zákoníku), přičemž pachatel o této skutečností ví, jednak musí být takový čin způsobilý vyvolat vážnou újmu na právech dítěte (viz tamtéž). V případě dětské pornografie je protiprávnost výroby a šíření nepochybná, případné svolení dítěte (jeho zákonného zástupce) je pro vznik trestní odpovědnosti nerelevantní stejně jako argumentace případnými zákonnými licencemi.

Objektem trestného činu podle dnešního § 192 trestního zákoníku je zájem na ochraně mravního vývoje dětí a ochraně před jejich sexuálním zneužíváním a zároveň i zájem společnosti na ochraně morálních hodnot před pornografií zobrazující děti nebo osoby jevící se jako děti. V případě kriminalizace díla zobrazujícího intimní část těla dítěte je tato ochrana poskytována spíše s ohledem na právo na soukromí, informační sebeurčení, důstojnost a dobrou pověst dítěte. I z tohoto důvodu se trestněprávní ochrana před nelegálním nakládáním s intimním dílem nevztahuje na dílo zobrazující intimní části těly „osoby, jež se jeví být dítětem“.

Požadavek protiprávnosti zobrazení intimní části těla dítěte je třeba vykládat ve vztahu k obecně přijímanému konceptu postupného nabývání svéprávnosti nezletilým a na druhé straně tomu odpovídajícímu konceptu postupného omezování práva zákonného zástupce dítě zastupovat a tím rozhodovat o jeho záležitostech. Každopádně je třeba vedle § 84 až 90 občanského zákoníku ve vztahu k dětem respektovat právní domněnku upravenou v § 31 občanského zákoníku, podle které se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Zatímco tak lze bez dlouhé úvahy konstatovat, že např. desetileté děti nebudou v daném kontextu schopné zcela posoudit možná rizika a negativní dopady spojené s virtuálním sdílením intimního obsahu (viz i § 119a odst. 2 trestního zákoníku), u mladistvých je třeba tuto možnost zkoumat podrobněji vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Vzhledem k tomu, že u díla zobrazující intimní část těla dítěte se kriminalizuje toliko „zobrazení“, tedy vizuální projekce osoby a nikoli „jiné využití“, absentuje v odstavci třetím písm. b) „projev“ člověka (např. zvukový), jako je tomu u jinak shodné formulace v návětí § 191a odst. 1 trestního zákoníku.

Kořistění, tedy získání majetkového prospěchu či jiné výhody v přímé souvislosti s výrobou díla zobrazujícího (či jinak využívajícího) dítě nebo osobu, která se jako dítě jeví, zůstává s ohledem na princip ultima ratio trestněprávně relevantní výlučně ve vztahu k pornografickému dílu, nikoli k dílu toliko intimní povahy.

Jdeli o oběť trestného činu obchodování s lidmi a pachatel ví, že při výrobě takového díla bylo dítě nebo osoba jevící se jako dítě v podřízeném postavení vyplývajícím z této skutečnosti, představuje tato okolnost kvalifikační znak skutkové podstaty výroby a jiné nakládání s dětskou pornografií nebo intimním dílem. V tomto případě je formulaci „jež se jeví být dítětem“ třeba vztahovat pouze k pornografickému dílu, nikoli k dílu zobrazujícímu intimní část těla dítěte, kde tato formulace jako znak základní skutkové podstaty podle odstavce 3 písm. b) záměrně chybí, k tomu viz výše. Tímto legislativním řešením se projevuje záměr zákonodárce snížit poptávku po pornografických materiálech, jejichž obsah i pouze zdánlivě zobrazuje či jinak využívá děti, a to i za situace, kdy se nejedná o skutečné dítě.

S ohledem na navrhované rozšíření § 192 trestního zákoníku dochází i ke změně názvu tohoto trestného činu.

Ve vztahu k nově zaváděnému trestnému činu využití služby poskytované obětí trestného činu obchodování s lidmi podle § 168a trestního zákoníku je § 192 odst. 3, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku ve vztahu speciality. Jednočinný souběh trestného činu podle § 192 trestního zákoníku s § 168 trestního zákoníku postihujícího obchodování s lidmi je možný, pokud obchodník s lidmi šířil, resp. přispěl k šíření dětské pornografie nebo intimního díla zobrazující dítě při splnění všech dalších znaků skutkové podstaty dle § 192 odst. 3, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Vyloučení jednočinného souběhu faktickou konzumpcí by zde s ohledem na závažnost těchto trestných činů nemělo připadat do úvahy.

Navrhuje se doplnit do poznámky pod čarou obsahující seznam směrnic, jejichž převažující obsah je implementován trestním zákoníku, odkaz na směrnici 2024/1712, která je z podstatné části prováděna trestním zákoníkem.

Ve výčtu trestných činů, u kterých se zakazuje zveřejňovat informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, je uveden mj. i trestný čin obchodování s lidmi. Do tohoto výčtu se navrhuje doplnit i související nově zaváděný trestný čin využití služby poskytované obětí trestného činu obchodování s lidmi (§ 168a trestního zákoníku), neboť jeho obětí je osoba, která je obchodovaná. Ochranu před druhotnou újmou obchodované osoby je takto třeba zajistit jak v trestním řízení vedeném o samotném obchodování s lidmi, tak ve věcně souvisejícím řízení o využití služby těchto osob.

Jde o terminologickou změnu v souvislosti se změnou názvu trestného činu podle § 169 trestního zákoníku.

Jde o terminologickou změnu v souvislosti se změnou názvu trestného činu podle § 191a trestního zákoníku.

Navrhuje se doplnit odůvodňované ustanovení, které stanovuje, v řízení o kterých trestných činech je možné klást otázky jen prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení, o další případ obchodování s lidmi, kdy se toto ustanovení bude vztahovat i na obchodování s lidmi, pokud jde o vykořisťování ženy za účelem jejího otěhotnění s následným odebráním narozeného dítěte nebo jeho přenecháním jiné osobě, a o nový trestný čin využití služby poskytované obětí trestného činu obchodování s lidmi v případě, pokud jde o tuto formu vykořisťování nebo o vykořisťování sexuální povahy. Lze doplnit, že dětské oběti obchodování s lidmi jsou obdobným způsobem obecně chráněny dle § 102 odst. 3 trestního řádu, z tohoto důvodu je odkazováno jen na § 168 odst. 2 trestního zákoníku.

V návaznosti na způsob promítnutí principu non-punishment do vnitrostátního práva prostřednictvím nového důvodu pro fakultativní zastavení trestního stíhání se stejné diskreční oprávnění umožňuje uplatnit státnímu zástupci před zahájením trestního stíhání a po skončení zkráceného přípravného řízení. Změna provedená v § 179c odst. 2 písm. i) trestního řádu vychází z toho, že v případě nově zaváděného důvodu se trestní stíhání nezastavuje pro neúčelnost, ale spíše pro určitou neetičnost dalšího pokračování v trestním řízení.

Zahájení trestního stíhání nebo jeho pokračování se navrhuje navázat na souhlas poškozené osoby pouze v případě trestního řízení pro trestný čin podle § 191a odst. 1 trestního zákoníku. Tento postup je odůvodněn tím, že v případě trestného činu podle § 191a odst. 2 trestního zákoníku je poškozená osoba současně obětí trestného činu obchodování s lidmi. Za takových okolností společenská škodlivost jednání pachatele plně odůvodňuje zahájení a případné pokračování v trestním stíhání i bez souhlasu poškozeného.

Navrhuje se zakotvení specifického ustanovení promítajícího princip non-punishment do trestního práva. Pro jeho provedení byl zvolen procesní způsob řešení spočívající v rozšíření důvodů fakultativního zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 trestního řádu. Non-punishment princip tak bude mít ve vnitrostátním právu podobu výjimky ze zásady legality, kdy trestní stíhání může být zastaveno na základě diskreční pravomoci státního zástupce, pokud se prokáže, že trestný čin byl spáchán obětí trestného činu obchodování s lidmi v přímém důsledku jejího vykořisťování, k němuž byla pachatelem obchodování s lidmi užita. Tento způsob řešení je přitom třeba odlišit od řešení situací, kdy by k činu došlo za některé z okolností vylučující jeho protiprávnost, zejména pak ve stavu krajní nouze, neboť v takových případech by se postupovalo podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu. V případě aplikace nového důvodu zastavení trestního stíhání je naproti tomu nepochybné, že skutek, který se stal, je trestným činem, ale lze zohlednit zcela specifické okolnosti jeho spáchání. Státní zástupce je v rámci své diskreční pravomoci povinen zohlednit a vyhodnotit všechny relevantní okolnosti případu, zejména pak povahu a závažnost trestného činu, pro který je obviněný, jinak oběť trestného činu obchodování s lidi podle § 168 trestního zákoníku, stíhán, a to v porovnání se závažností následku, který obviněnému nebo jiné osobě hrozil, pokud by příkazu svého vykořisťovatele neuposlechl, dále pak pravděpodobnost vzniku takového následku, tedy porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, včetně míry bezprostřednosti takového ohrožení či porušení, osobní poměry obviněného, jakož i jeho reálnou možnost zdržet se spáchání trestného činu, kterého se dopustil (možnost dosažení požadovaného výsledku i bez spáchání trestné činnosti). Výčet těchto podmínek je demonstrativní, státní zástupce může v rámci svého diskrečního oprávnění zohlednit i další kritéria, která budou v dané věci podstatná.

Aplikace této diskreční pravomoci státního zástupce je omezena korektivem proporcionality. Státní zástupce bude ve své diskreci omezen případy, pokud obviněný jednal ve své situaci zjevně nepřiměřeně. Jako výslovný příklad zjevné nepřiměřenosti zákon uvádí situaci, kdy obviněný svým činem způsobí smrt nebo těžkou újmu na zdraví. V takovém případě trestní stíhání nelze zastavit, neboť způsobení tak závažného následku nesmí být ponecháno bez reakce státu v podobě trestního stíhání. To však nijak nebrání tomu, aby zvláštní okolnosti spáchání činu (okolnost, že pachatel byl obětí trestného činu obchodování s lidmi) byla zohledněna jinak, např. v rámci stanovení druhu trestu a jeho výměry.

Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání bude, stejně tak jako každé jiné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k přezkumu podle § 174a tr. řádu, nejde-li o rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce.

Jde o změny reagující na způsob promítnutí principu non-punishment do vnitrostátního práva prostřednictvím nového důvodu pro fakultativní zastavení trestního stíhání. Úprava obsažená v § 172 odst. 5 trestního řádu i pro tento případ připouští za splnění zákonných podmínek pokračování v trestním stíhání na základě prohlášení obviněného, byť lze očekávat, že tento postup bude zřejmě spíše výjimečný.

V § 227 se dále reaguje na přečíslování odstavců v § 172 trestního řádu.

Navrhuje se rozšířit rozsah kontroly, kterou vykonává Probační a mediační služba ve vztahu k tzv. mladým dospělým pachatelům, i na probační program vymezený v § 17 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Zatímco dohled nad výkonem probačních programů uložených mladistvým probační úředník vykonává, výslovná úprava kompetence k dohledu nad výkonem tohoto výchovného opatření, pokud je uloženo mladým dospělým pachatelům, v trestním řádu obsažena není (obdobné povinnosti uložené mladým dospělým pachatelům, tj. výchovnou povinnost vykonat bezplatně a ve volném čase společensky prospěšnou činnost svého druhu a výchovnou povinnost podrobit se ve svém volném čase vhodnému programu sociálního výcviku, psychologickému poradenství, terapeutickému programu, vzdělávacímu, doškolovacímu, rekvalifikačnímu nebo jinému vhodnému programu k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého, nicméně probační úředník kontroluje – z hlediska praktického výkonu je probační program s těmito výchovnými povinnostmi srovnatelný). Finanční dopady související s rozšířením rozsahu kontroly Probační a mediační služby se neočekávají, v případě jejich vzniku budou zajištěny v rámci výdajů Probační a mediační služby bez požadavků na jejich další navýšení.

Jak bylo popsáno v obecné části důvodové zprávy, v současné době neexistuje právní úprava, jak postupovat v případě mimořádných situací vzniklých při výkonu trestu obecně prospěšných prací (jde např. o úraz, usmrcení odsouzeného, škodu na věcech ve vlastnictví poskytovatele aj.). Na výkon trestu obecně prospěšných prací se nevztahují ustanovení zákoníku práce, a to z důvodu absence pracovněprávního vztahu mezi poskytovatelem obecně prospěšných prací a odsouzeným (minimálně z důvodu, že nejde o dobrovolně vykonávanou činnost a že jde o činnost vykonávanou bezplatně; zásadně zde tudíž nedochází k naplnění podmínek výkonu závislé práce)⁴¹. Ve vztahu k problematice, kterou se tento návrh zabývá, je třeba akcentovat zejména vyloučení použití pracovněprávních předpisů na oblast odpovědnosti zaměstnance a zaměstnavatele k náhradě škody.

Zároveň s obecným vyloučením aplikace pracovněprávních předpisů je však nezbytné stanovit jasná pravidla pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“) a s ní související pracovní podmínky odsouzených při výkonu tohoto druhu trestu. Lze ostatně předpokládat, že pojistná smlouva, jako nově navrhovaný zákonný požadavek, bude standardně obsahovat závazek poskytovatele (pojistníka) dbát o předcházení rizik vzniku pojistné události (újmy na zdraví či na majetku), popř. tento závazek bude běžnou součástí všeobecně pojistných podmínek pro pojištění majetku a odpovědnosti. V současné době se na odsouzené k trestu obecně prospěšných prací vztahuje pouze obecné ustanovení stanovující povinnost zaměstnavatele (poskytovatele) zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci pro všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na pracovišti (§ 101 odst. 5 zákoníku práce). V dané oblasti však neexistuje legitimní důvod, aby se na odsouzené nacházející se ve stejném čase na stejném pracovišti a vykonávající stejný druh pracovní činnosti jako jejich spolupracovníci, kteří práci vykonávají v pracovněprávním vztahu, vztahovala jiná (obecnější) pravidla. Proto se navrhuje zakotvit do trestního řádu výslovné pravidlo, podle kterého se budou na odsouzené osoby v oblasti BOZP vztahovat stejné předpisy jako na zaměstnance v pracovněprávním vztahu. Zároveň s tím se ze stejných důvodů navrhuje, aby se na odsouzené během výkonu trestu obecně prospěšných prací obdobně aplikovala pracovněprávní ustanovení týkající se pracovní doby a doby odpočinku (§ 78 a násl. zákoníku práce). Jedná se zejména o pravidla týkající se maximální délky pracovního týdne, rozvržení pracovních přestávek, noční práce, pravidla zakotvující specifický přístup k mladistvým atp. I když mezi odsouzeným a poskytovatelem obecně prospěšných prací nebude existovat pracovněprávní vztah, je nutné, aby se na výkon obecně prospěšných prací odsouzeným vztahovaly všechny limity pracovní doby a doby odpočinku z části čtvrté zákoníku práce, a to i s ohledem na požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby, která nerozlišuje mezi závislou prací ve smyslu § 2 zákoníku práce a jinou formou výkonu práce (v tomto případě výkonu trestu obecně prospěšných prací).

Odpovědnost za náhradu škody či újmy na zdraví vzniklou při výkonu trestu obecně prospěšných prací se dnes, při absenci speciální úpravy, řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Tak tomu bude i nadále, přičemž se navrhuje toto pravidlo výslovně zakotvit do textu zákona, aby se předešlo jakýmkoli výkladovým sporům. V tomto ohledu jde o potvrzení již stávajícího stavu zajišťující vyšší právní jistotu všech na výkonu trestu obecně prospěšných prací participujících subjektů. Výraznou změnou a zároveň benefitem oproti současnému stavu je nově stanovená zákonná povinnost uzavřít pojistnou smlouvu kryjící odpovědnost poskytovatele obecně prospěšných prací či odsouzeného za újmu na zdraví nebo za škodu vzniklou při výkonu trestu obecně prospěšných prací, k tomu více viz výklad níže.

Pro úplnost lze dodat, že daná východiska se uplatní nejen na trest obecně prospěšných prací, ale rovněž s ohledem na subsidiární aplikaci trestního řádu i na trestní opatření obecně prospěšných prací (§ 74 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), dále na povinnost vykonat práce ve prospěch poskytovatelů obecně prospěšných prací u podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [§ 331a odst. 1 písm. d) trestního řádu], na povinnost vykonat práce ve prospěch poskytovatelů obecně prospěšných prací i u podmíněného odsouzení [§ 329 odst. 2 písm. b) trestního řádu] a podmíněného odsouzení s dohledem (§ 330a odst. 3 trestního řádu).

Při splnění zákonem stanovených podmínek může být pachatelům ve věku blízkém věku mladistvých uloženo i výchovné opatření spočívající v probačním programu zahrnující obecně prospěšnou činnost podle § 17 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže nebo ve společensky prospěšné činnosti podle § 18 odst. 1 písm. c) zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Tato výchovná opatření mají rovněž zcela obdobnou obsahovou náplň jako výše zmíněné instituty. Je tak opodstatněné, aby se navrhované ustanovení aplikovalo i v těchto případech. Ve vztahu k mladistvým pachatelům je zapotřebí úprava příslušných ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže (§ 80a, § 81); k tomu viz výklad k těmto ustanovením.

Poskytovatelem obecně prospěšných prací může být v souladu s § 62 odst. 3 trestního zákoníku stát, kraj, obec nebo právnická osoba, která se zabývá vzděláním a vědou, kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostřední, podporou a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností a která tuto činnost vykonává k veřejně prospěšným účelům. Subjekty mající zájem poskytovat obecně prospěšné práce se mohou Probační a mediační službě samy přihlásit, probační pracovníci vedle toho sami aktivně rozšiřují jejich řady kontaktováním obcí a dalších institucí s nabídkou vzájemné spolupráce.

V případě oboustranného zájmu uzavře Probační a mediační služba s poskytovatelem tzv. dohodu o spolupráci, která má zajistit hladký průběh výkonu trestu obecně prospěšných prací a jasně vymezit role a odpovědnost obou stran. Standardní součástí této dohody o spolupráci je dnes mimo jiné ujednání o povinnosti poskytovatele dodržovat podmínky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci včetně toho, že o tom bude odsouzený poučen, ujednání o způsobu zajištění ochranných prostředků a pracovních pomůcek, jakož i ujednání, že poskytovatel bude postupovat při řešení škody vzniklé během výkonu trestu obecně prospěšných prací podle příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících obecnou odpovědnost za škodu. S odsouzeným, se kterým Probační a mediační služba spolupracuje na stanovení nejvhodnějšího druhu a místa výkonu trestu podle § 336a trestního řádu, pak příslušný poskytovatel uzavírá tzv. dohodu o realizaci výkonu trestu. Součástí této dohody je rovněž ustanovení týkající se řádného poučení a následného dodržení podmínek požární ochrany a BOZP, jakož i skutečnost, že odsouzený odpovídá za případně vzniklou škodu v souvislosti s výkonem trestu obecně prospěšných prací podle občanského zákoníku. Před samotným začátkem výkonu trestu pak poskytovatel seznamuje odsouzeného s riziky pracovní činnosti, kterou budou v rámci obecně prospěšných prací vykonávat, a s opatřeními na ochranu před jejich způsobením.

Jak bylo již zmíněno v jiných částech této důvodové zprávy, navrhuje se zvýšit právní jistotu všech participujících subjektů ohledně doposud nepříliš jasného postupu při případném vzniku mimořádných situací a následné náhradě újmy či škody, a to prostřednictvím zavedení zákonné povinnosti uzavřít pojistnou smlouvu kryjící odpovědnost poskytovatele obecně prospěšných prací či odsouzeného za újmu na zdraví nebo za škodu vzniklou při výkonu trestu obecně prospěšných prací. Oprávněným k uzavření takové smlouvy s příslušnou pojišťovnou bude buď konkrétní poskytovatel, nebo Probační a mediační služba. Jako primární je při navrhovaném způsobu řešení preferována varianta, při které by si poskytovatelé zajišťovali toto pojištění samostatně. Sekundárně je ponechaná možnost, aby v případě dohody s poskytovatelem uzavřela tuto pojistnou smlouvu sama Probační a mediační služba. Využití této možnosti se předpokládá zejména v situacích, kdy by zaváděná povinnost uzavřít pojistnou smlouvu mohla pro drobnější poskytovatele představovat výraznější administrativní zátěž, a tudíž se stát nežádoucím demotivačním faktorem majícím negativní vliv na ochotu poskytovat pracovní místa pro odsouzené.

Navrhované zavedení zákonné pojišťovací povinnosti se do značné míry inspiruje modelem dlouhodobě fungujícím u veřejné služby (§ 18a odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a s účinností od 1. října 2025 § 56 zákona č. 151/2025 Sb., o dávce státní sociální pomoci). Zkušenosti získané v rámci této úpravy ukazují, že pojistné smlouvy jsou uzavírány přímo s organizátory veřejné služby, přičemž jde o subjekty, které se do značné míry překrývají s poskytovateli obecně prospěšných prací. Úřad práce České republiky v tomto smyslu nezaznamenal ze strany organizátorů žádné výhrady či problémy. Pojištění si organizátoři zajišťují prostřednictvím svých stávajících smluv s pojišťovnami, většinou prostřednictvím dodatků k pojistné smlouvě. Pojišťovny jsou přitom ochotny tento produkt nabízet u všech typů organizátorů bez ohledu na to, zda se jedná o orgán státní správy či samosprávy nebo soukromé subjekty atd.

V případě, že poskytovatel uzavře příslušnou pojistnou smlouvu sám, bude zakotvena povinnost státu (prostřednictvím Probační a mediační služby) k refundaci nákladů na pojištění, které poskytovatel v dané souvislosti vynaložil. Aby byla v maximální možné míře posílena povinnost státu jednat s péčí řádného hospodáře a zároveň došlo k eliminaci vzniku nežádoucích situací, kdy by poskytovatel uzavřel s pojišťovnou smlouvu s nestandardně vysokými náklady na krytí pojistné události, které by pak měl stát povinnost refundovat, je zákonem stanoveno, že nárok na refundaci nákladů na pojištění bude mít poskytovatel jen tehdy, pokud před uzavřením pojistné smlouvy tuto smlouvu Probační a mediační službě předloží a Probační a mediační služba s jejím zněním vysloví souhlas (zejména pak ve vztahu k výši pojistného). V případě, kdy poskytovatel nebude mít zájem o refundaci nákladů, není důvod tento proces souhlasem Probační a mediační služby zatěžovat; i v takovém případě je však nutné doložit skutečnost, že došlo k uzavření dané smlouvy, tedy že došlo ke splnění zákonné podmínky pro poskytování obecně prospěšných prací. Obdobný postup se uplatní i v případě, kdy půjde o dodatek k již stávající pojistné smlouvě - souhlas Probační a mediační služby bude vysloven pro tento dodatek. Aktuálně platná pojistná smlouva bude podmínkou po celou dobu platnosti dohody o spolupráci. V rámci následné žádosti o refundaci nákladů na pojištění souvisejících s výkonem trestu obecně prospěšných prací pak bude v určité lhůtě refundace ze strany státu (prostřednictvím Probační a mediační služby) uhrazena. Podrobnosti budou uvedeny v rámci interních materiálů Probační a mediační služby. Uzavře-li Probační a mediační služba pojistnou smlouvu sama, rovněž uhradí náklady související s krytím pojistných událostí; v takovém případě se samozřejmě žádné refundace neposkytují.

Pojistná smlouva by měla pokrývat jak situace, u nichž nastane odpovědnost poskytovatele obecně prospěšných prací (smrt, úraz, škoda způsobená při výkonu trestu, resp. v jeho přímé souvislosti vzniklá odsouzenému), tak situace, kdy by nastala odpovědnost odsouzeného (újma na zdraví způsobena odsouzeným jiným zaměstnancům, příp. třetím osobám nebo škoda spočívající např. v poškození zařízení či přístroje poskytovatele). Je přitom zjevné, že takto sjednané pojištění nebude zahrnovat škodu či újmu způsobenou úmyslně, hrubou nedbalostí, ze svévole či škodolibosti (škody způsobené pod vlivem návykových látek, úmyslné ublížení na zdraví, krádeže apod.).

Tím, že je poskytovateli obecně prospěšných prací stanovena povinnost být pojištěn po celou dobu, po kterou je poskytovatelem, jsou chráněny osoby, kterým by byla způsobena újma na zdraví nebo škoda na majetku při výkonu obecně prospěšných prací. Na straně druhé je však třeba vnímat i požadavky solventnosti a obezřetnosti pojišťoven v návaznosti na vyhodnocení rizik a reakci na jejich změny. S ohledem na § 2781 občanského zákoníku proto návrh výslovně připouští možnost výpovědi pojistné smlouvy ze strany pojistitele. 

Při splnění zákonem stanovených podmínek může být pachatelům ve věku blízkém věku mladistvých uloženo i výchovné opatření spočívající v probačním programu zahrnující obecně prospěšnou činnost podle § 17 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže nebo ve společensky prospěšné činnosti podle § 18 odst. 1 písm. c) zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Tato výchovná opatření mají rovněž zcela obdobnou obsahovou náplň jako trest obecně prospěšných prací, změny navrhované pro řešení tzv. mimořádných situací při výkonu trestu obecně prospěšných prací je třeba vztáhnout i na ně.

Mezi trestnými činy, které zásadně vedou k záznamu v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi, ledaže soud stanoví jinak, jsou uvedeny nejzávažnější trestné činy sexuálního a násilného charakteru – do tohoto výčtu, který dnes obsahuje obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování, se s ohledem na obdobný charakter doplňuje nově zakotvené obchodování s lidmi, pokud jde o vykořisťování ženy za účelem jejího otěhotnění s následným odebráním narozeného dítěte nebo jeho přenecháním jiné osobě.

V návaznosti na způsob promítnutí principu non-punishment do vnitrostátního práva prostřednictvím nového důvodu pro fakultativní zastavení trestního stíhání se stanovuje, že nárok na náhradu škody nevzniká, bylo-li trestní stíhání zastaveno z tohoto nově zaváděného důvodu.

Do výčtu trestných činů relevantních pro posouzení bezúhonnosti žadatele o zařazení do evidence osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny se zahrnuje i nový trestný čin využití služby poskytované obětí trestného činu obchodování s lidmi (§ 168a trestního zákoníku), dále dochází k terminologické změně v souvislosti s přejmenováním trestného činu podle § 169 trestního zákoníku.

S ohledem na zavedení evidence skutečností důležitých pro práci s dětmi a na vymezení trestných činů, za něž bude odsouzení zaznamenáno v této evidenci, je dostačující, že bezúhonnost osob, které mají být pověřeny výkonem sociálně-právní ochrany, bude od 1. ledna 2027 posuzována na základě výpisu z rejstříku trestů vydávaného pro práci s dětmi. Obdobná změna se navrhuje i s ohledem na pravidla stanovená v zákoně o rejstříků trestů a evidenci přestupků týkající se prokazování bezúhonnosti z ciziny.

Dále se s ohledem na zavedení evidence skutečností důležitých pro práci s dětmi jeví jako nepřiměřeně přísné, aby se při posuzování bezúhonnosti osob, které mají být pověřeny výkonem sociálně-právní ochrany, nadále přihlíželo k zahlazeným odsouzením dotčených osob.

Vypuštění formulace z důvodu duplicity k úpravě v zákoně o rejstříku trestů a evidenci přestupků.

V návaznosti na navrhovanou úpravu trestného činu podle § 169 trestního zákoníku je žádoucí odpovídajícím způsobem upravit rovněž související skutkovou podstatu přestupku na úseku sociálně-právní ochrany dětí. V souladu se zásadou subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) by podle nově definované skutkové podstaty přestupku měly být postihovány zejména neoprávněné případy svěření a přijetí dítěte do péče zájemců o osvojení nebo do jiné péče nahrazující péči rodičů, ve kterých nebude možné vyvodit trestní odpovědnost za trestný čin podle § 169 trestního zákoníku (tj. zejména při absenci zákonného znaku svěření anebo přijetí dítěte do péče za odměnu). 

Podle současné úpravy postihuje přestupek podle § 59 odst. 1 písm. c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí případy nezákonného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, k nimž dochází v rozporu s výslovným zákazem zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče jinými subjekty než orgány sociálně-právní ochrany, který je obsažen v § 19a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Záměrem zákonodárce byl postih nelegálního svěření dítěte do péče cizí osoby mimo rámec upravený právem. Zároveň je patrné, že důvodem byla i snaha o odstranění jakýchkoliv výkladových pochybností o tom, jaké činnosti mohou v oblasti zprostředkování náhradní rodinné péče vykonávat výlučně orgány sociálně-právní ochrany a jaké činnosti jsou pro ostatní subjekty zakázány. V současnosti však skutková podstata tohoto přestupku činí v praxi výkladové a aplikační problémy a nezaručuje tak plně ochranu dětí před závažným jednáním spočívajícím v nelegálním nakládání s nimi (pokud je v jejich závažnějších formách nelze stíhat podle trestního zákoníku)⁴².

Nově definovaná skutková podstata přestupku by i nadále měla primárně cílit na případy, v nichž dochází k předání dítěte do péče nahrazující péči rodičů v rozporu s pravidly a postupy zprostředkování osvojení a pěstounské péče stanovenými v části třetí, hlavě IV zákona o sociálně právní ochraně dětí. Zároveň se však v souladu s novým § 169 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku reaguje na neúplnost dnešního znění § 59 odst. 1 písm. c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, které neumožňuje v rámci správního trestání postihovat objednatele či iniciátora nezákonného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, tj. osobu, která dítě přijímá. Vedle toho se po vzoru trestního zákoníku přejímá formulace „za účelem vytvoření rodinných nebo obdobných vztahů prostřednictvím osvojení nebo jiné formy péče o dítě“, což nemusí nutně zahrnovat pouze svěření či přijetí dítěte za účelem jeho osvojení nebo svěření do pěstounské péče, ale může zahrnovat rovněž svěření či přijetí dítěte do poručnické péče, předpěstounské péče, péče jiné osoby atd.

Postihováno naopak přirozeně nebude jednání spočívající v předání dítěte do péče jiné osoby za účelem osvojení nebo jiné formy péče o dítě, k němuž dochází v souladu se zákonem stanovenými podmínkami, zejména pokud jde o

Pokud jde o předání dítěte do péče jiné osoby náležející do okruhu rodiny dítěte nebo jiných osob blízkých, k němuž dochází se souhlasem rodičů nebo jednoho z rodičů a bez rozhodnutí soudu, je nezbytné v těchto případech respektovat jednak zájem dítěte na zachování jeho pokrevních pout a rodinných vazeb, jednak princip autonomie rodiny, která může být schopna vyřešit i bez intervence státních orgánů potřebu zajištění péče o dítě v situaci, kdy z důvodu vážných překážek nemůže o dítě osobně pečovat ani jeden z rodičů. Tomu ostatně odpovídá i platná zákonná úprava oznamovací povinnosti podle § 10a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, podle kterého je nutné obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností oznámit pouze takové převzetí dítěte se souhlasem rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte a bez rozhodnutí příslušného orgánu (soudu), k němuž dochází s úmyslem přijmout dítě do své trvalé péče. Navazující úprava přestupku podle § 59 odst. 1 písm. d) zákona o sociálně-právní ochraně dětí pak postihuje porušení oznamovací povinnosti podle § 10a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí jen v případě, že došlo se souhlasem rodiče k převzetí dítěte do péče s úmyslem přijmout je do péče trvalé jinou osobou, než je příbuzný dítěte až do třetího stupně příbuzenství.

Naopak v situacích, kdy má dojít k předání dítěte za účelem jeho osvojení nebo jiné formy dlouhodobé péče a kdy se jedná o předání dítěte do tzv. cizí péče, tj. mimo okruh rodiny dítěte a jiných osob blízkých dítěti, je v zájmu ochrany dítěte a jeho příznivého vývoje nezbytné, aby k takovému předání nedocházelo pouze na základě dohody mezi rodičem a osobou přebírající dítě do péče, ale k takovému předání došlo vždy na základě rozhodnutí soudu, jemuž předchází zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče dítěti ve formě výběru vhodného osvojitele nebo pěstouna pro konkrétní dítě ze strany příslušného krajského úřadu. Jen takovým postupem může být zajištěno, že dítě, jemuž je nutné zabezpečit náhradní rodinné prostředí, se ocitne v péči osoby, která svými vlastnostmi, výchovnými předpoklady, způsobem života, rodinným a sociálním zázemím a dalšími charakteristikami skýtá pro dítě záruku řádné péče a výchovy.

V souladu s § 13 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízeních o nich, se v daném přestupku navrhuje také výslovně stanovit, že jeho pachatelem může být rovněž fyzická osoba v postavení organizátora, návodce či pomocníka. Toto vymezení potenciálních pachatelů přestupku je jednak nezbytné pro postih osob, které jsou v roli zprostředkovatelů hybateli svěření či přijetí dítěte do náhradní péče, jednak opět odpovídá pojetí navrhovaného trestného činu podle § 169 trestního zákoníku, k němuž může dojít i prostřednictvím třetí osoby.

Navrhuje se zakotvit zákonnou povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, která bude krýt odpovědnost poskytovatele probačního programu zahrnujícího obecně prospěšnou činnost (poskytovatele společensky prospěšné činnosti) či mladistvého za újmu na zdraví nebo za škodu, která by vznikla při výkonu tohoto typu probačního (resocializačního) programu nebo v přímé souvislosti s ním. Jde o nastavení obdobného mechanismu, jaký je navrhován v trestním řádu v případě dospělých odsouzených, pokud jde o trest obecně prospěšných prací – blíže viz obecná část důvodové zprávy a odůvodnění příslušných novelizačních bodů v části druhé.

Probační program zahrnující obecně prospěšnou činnost tak bude možné zapsat do seznamu probačních programů pouze tehdy, pokud jeho poskytovatel bude mít uzavřenou pojistnou smlouvu. V případě již zapsaných programů je v přechodném ustanovení stanoveno, že bez splnění této podmínky, resp. jejího neprokázání prostřednictvím doložení uzavřené pojistné smlouvy, jej Ministerstvo spravedlnosti po nabytí účinnosti předmětné části tohoto zákona (tj. od 1. ledna 2028) ze seznamu vymaže. Poskytovatel je tak povinen Ministerstvu spravedlnosti splnění této povinnosti doložit ještě před vstupem předmětné části tohoto zákona v účinnost (tj. do konce roku 2027); k dostatečnému časovému prostoru pro splnění této povinnosti by měla sloužit stanovená legisvakance, viz níže.

Lze doplnit, že výchovnou povinnost vykonat společensky prospěšnou činnost je podle § 93 odst. 1 písm. a) zákona o soudnictví ve věcech mládeže možné za určitých podmínek uložit i dítěti mladšímu 15 let. Podle § 93 odst. 6 tohoto zákona se přitom na výkon výchovných povinností s přihlédnutím k věku dítěte použijí přiměřeně ustanovení týkající se mladistvých. V těchto případech je tak při aplikaci pracovněprávních, případě občanskoprávních předpisů nezbytné postupovat s ohledem na značná specifika výkonu společensky prospěšné činnosti dětmi mladšími 15 let (např. omezená svéprávnost při způsobení škody atd.).

„Program zahrnující obecně prospěšnou činnost“ je součástí probačního programu, jeho výslovné uvedení ve výčtu polehčujících okolností, ke kterým soud pro mládež přihlédne při ukládání trestního opatření, je tak nadbytečné. Naopak v tomto výčtu schází odkaz na společensky prospěšnou činnost určitého druhu podle § 18 odst. 1 písm. c) zákona o soudnictví ve věcech mládeže, k jehož úspěšnému absolvování by mělo být ze strany soudu pro mládež rovněž přihlédnuto.

Legislativně technická změna reagující na změny § 17 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Novelou trestních předpisů publikovanou pod číslem 270/2025 Sb. se u podmíněného odsouzení a podmíněného odsouzení s dohledem mimo jiné zavádí možnost uložit odsouzenému přiměřenou povinnost vykonat práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací. Jelikož zákon o soudnictví ve věcech mládeže nebyl v této souvislosti novelizován, je možné uložit mladistvému tuto povinnost ve stejném rozsahu jako dospělým pachatelům – v odůvodňovaných novelizačních bodech se navrhuje obvyklé omezení maximálního možného rozsahu takto uložené povinnosti i možnost douložit tuto povinnost v případech ponechání podmíněného odsouzení v platnosti i přesto, že mladistvý odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestního opatření odnětí svobody.

Při podmíněném propuštění mladistvého je mu možné mj. uložit povinnost vykonat práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací. Podle současné úpravy nesmí rozsah těchto prací uložených mladistvému převyšovat „polovinu výměry“ stanovené v § 89 odst. 3 trestního zákoníku, tj. tato povinnost může být uložena v rozsahu 25 až 100 hodin. Pro snížení i dolní hranice nicméně nejsou dány podstatné důvody – lze se ptát, zda výkon 25 hodin prací může dostatečně nenaplnit výchovný smysl uloženého opatření a přispět tak k dokončení nápravy mladistvého (vedle toho lze i poznamenat, že ke snižování dolní hranice trestního opatření obecně prospěšných prací nedochází – viz § 26 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Je-li mladistvému vedle dohledu probačního úředníka uložen i probační program, staví se najisto, podle kterého ustanovení probíhá kontrola ze strany probačního úředníka.

Ze současné úpravy lze povinnost mladistvého spolupracovat s probačním úředníkem při výkonu dohledu nad výkonem probačního programu dovodit pouze výkladem § 80a odst. 2 ve spojení s § 80 odst. 4 zákona o soudnictví ve věcech mládeže upravujícího ale až následek porušení této povinnosti. I když mladistvý musí s uložením probačního programu a se svou účastí na něm souhlasit [§ 17 odst. 2 písm. c) zákona o soudnictví ve věcech mládeže], není v současné době nikde výslovně stanovená povinnost součinnosti mladistvého (a de facto tak naplnění jeho slibu) i během výkonu probačního programu. Navrhuje se proto tuto povinnost zakotvit.

I ve vztahu k probačním programům zahrnujícím obecně prospěšnou činnost se navrhuje zakotvit vyloučení pracovněprávních předpisů se současným zohledněním předpisů týkajících se BOZP, jakož i obdobné užití pracovněprávních ustanovení týkajících se pracovní doby a doby odpočinku – blíže viz obecná část důvodové zprávy a odůvodnění příslušných novelizačních bodů v části druhé.

Změna nadpisu § 81 reaguje na změnu jeho obsahu.

Legislativně technická změna reagující na přečíslování odstavců v § 81 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Do výčtu trestných činů, jejichž oběti jsou zvláště zranitelnými bez dalšího, se doplňuje nově zaváděný trestný čin využití služby poskytované obětí trestného činu obchodování s lidmi – u tohoto nového trestného činu je obětí vždy osoba, která je zároveň obětí obchodování s lidmi, přičemž tyto oběti jsou již dnes považovány za zvlášť zranitelné ex lege. Ochranu před druhotnou újmou obchodované osoby je takto třeba zajistit jak v trestním řízení vedeném o samotném obchodování s lidmi, tak ve věcně souvisejícím řízení o využití služby těchto osob.

Datum nabytí účinnosti (1. července 2026) je stanoveno s přihlédnutím k implementační lhůtě směrnice 2024/1712, podle níž členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 15. července 2026.

Navrhované změny týkající se řešení mimořádných situací při výkonu trestu obecně prospěšných prací předpokládají, že poskytovatelé obecně prospěšných prací, případně dalších trestněprávních institutů s obsahově stejnou náplní, budou mít uzavřenou pojistnou smlouvu. To se týká i poskytovatelů stávajících – bude proto zapotřebí zajistit dostatečný časový prostor pro uzavření, resp. revizi takové smlouvy. Z tohoto důvodu se v této části navrhuje dělená účinnost, kdy v rámci stanovené legisvakance dojde i k přizpůsobení dnešních dohod o spolupráci mezi Probační a mediační službou a poskytovateli obecně prospěšných prací nové právní úpravě a úpravě interních metodických materiálů Probační a mediační služby. Dostatečná časová rezerva je rovněž nezbytná vzhledem k vysokému počtu poskytovatelů obecně prospěšných prací (k tomu viz obecná část této zprávy), se kterými bude muset Probační a mediační služba změnu podmínek vyjednat, i vzhledem k tomu, že většinu z těchto poskytovatelů tvoří orgány samosprávy, u nichž je navíc nutné, aby dané smlouvy byly schváleny jejich příslušnými orgány. Zároveň k tomu je velmi vhodné, aby účinnost navrhovaných změn týkajících se řešení mimořádných situací byla stanovena k počátku kalendářního roku (tj. k 1. lednu), a to z důvodu, že příslušnou pojistnou smlouvu budou muset uzavřít i poskytovatelé probačních programů. Tito poskytovatelé jsou ze zákona vedeni v seznamu Ministerstva spravedlnosti, přičemž zapsání do těchto programů je ve většině případů spojeno s finančním zajištěním a rozvojem těchto programů prostřednictvím dotací (dotační titul rozvoj probačních a resocializačních programů pro mladistvé delikventy), které jsou poskytované vždy pro následující kalendářní rok. Ze všech výše stanovených důvodů je proto v této části navrhována účinnost od 1. ledna 2028.

Dělená účinnost je stanovena i ve vztahu ke změně zákona o rejstříku trestů a evidenci přestupků, neboť se navrhuje úprava ustanovení souvisejícího s výpisy z rejstříku trestů vydávanými pro práci s dětmi, které samo nabývá účinnosti až dne 1. ledna 2027. Tato účinnost je z týž důvodů stanovena i ve vztahu k některým navrhovaným změnám v rámci zákona o sociálně-právní ochraně dětí.