Důvodová zpráva k Novela z. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trest. - EU

V souladem s Plánem legislativních prací vlády na zbývající část roku 2026 nebylo hodnocení dopadů regulace zpracováno.

Ve stávající právní úpravě je předávání trestního řízení upraveno obecně (pro všechny cizí státy) v části třetí hlavě III (§ 105 až 117) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMJS“). Předávání trestního řízení probíhá buď v bezesmluvním styku s cizím státem na základě vzájemnosti (v takovém případě se úprava ZMJS použije plně) nebo na základě mezinárodní smlouvy (v takovém případě se úprava ZMJS použije jen tehdy, pokud to mezinárodní smlouva nevylučuje). ⁠‌‌​‌‌​‌‌​‌‌‌​‌‌‌⁠

Od předání trestního řízení do cizího státu je třeba odlišit předání spontánní informace do cizího státu podle § 56 odst. 1 a 2 ZMJS. V takovém případě nedochází k předání celého trestního řízení, ale pouze dílčích informací nebo důkazů, aniž by to mělo vliv na vedení trestního řízení v České republice, navíc spontánní informace jsou zpravidla předávány pro účely trestního řízení o jiném skutku, než pro který je vedeno trestní řízení v České republice. Stejně tak se odlišuje předání trestního oznámení do cizího státu podle § 56 odst. 3 ZMJS, neboť v takovém případě Česká republika nevede trestní řízení pro skutek, jehož se trestní oznámení týká (tento skutek nespadá do působnosti trestního zákoníku), a jedná se tedy pouze o předání informací, které mohou vést k zahájení trestního řízení ve státě, jemuž jsou předávány.

Z mezinárodních smluv upravuje předávání trestního řízení do cizího státu zejména Evropská úmluva o předávání trestního řízení (vyhlášena pod č. 551/1992 Sb.). V rámci Evropské unie dosud chyběl komplexní předpis upravující institut předávání trestního řízení mezi členskými státy EU. Bylo sjednáno pouze rámcové rozhodnutí Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení, jehož cílem je cestou vzájemných konzultací zabránit tomu, aby se o téže věci vedlo souběžně trestní řízení ve více členských státech EU.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3011 ze dne 27. listopadu 2024 o předávání trestního řízení (dále také jen „nařízení“), které předložený návrh adaptuje, představuje novou úpravu předávání trestního řízení mezi členskými státy EU (s výjimkou Dánska). Nařízení se nevztahuje na rozhodnutí o předání věcí, v souvislosti s nimiž vykonává pravomoc Úřad evropského veřejného žalobce v souladu s nařízením Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce.

Hlavním cílem navržené právní úpravy je adaptovat českou právní úpravu na přijaté nařízení. Za tímto účelem je třeba zejména doplnit novou hlavu XIII do části páté ZMJS, neboť se jedná o úpravu závaznou pro členské státy EU, s výjimkou Dánska. Nařízení bude aplikovat také Irsko¹. Vzhledem k tomu, že nařízení je přímo použitelné, je navržená právní úprava jen dílčí, neboť upravuje pouze nezbytná prováděcí ustanovení, jako je stanovení příslušnosti českých justičních orgánů, úprava formy rozhodování a opravného prostředku proti němu, zohlednění rozšířené pravomoci stíhat trestné činy, pro které není jinak stanovena působnost trestního zákoníku, apod.

Nařízení nově stanoví řadu konzultačních a informačních povinností. Jednou z hlavních změn oproti dosavadní úpravě je zahrnutí obviněného (příp. podezřelého, který má stejná práva jako obviněný) a poškozeného do procesu předávání trestního řízení. Určitou výhodou oproti stávající úpravě je, že při zaslání žádosti o převzetí trestního řízení nemusí být přeložen celý trestní spis, ale pouze jeho podstatné části – zbytek trestního spisu se pak přeloží až v případě, že jiný členský stát EU rozhodne o převzetí trestního řízení.

Celý proces předávání trestního řízení podle nové úpravy je graficky znázorněn v příloze důvodové zprávy.

Dále se navrhuje upravit příslušná ustanovení ZMJS v návaznosti na odůvodněné stanovisko Evropské komise vydané v řízení pro nesplnění povinnosti č. 2020/2312, které se týká provedení čl. 18 a čl. 20 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen „rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu“).

Článek 18 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu upravuje postup týkající se tzv. dočasného přemístění vyžádané osoby (v terminologii ZMJS dočasného předání). V prvním odstavci umožňuje vykonávajícímu justičnímu orgánu buď souhlasit s dočasným přemístěním osoby, o níž bylo požádáno, nebo danou osobu na svém území vyslechnout. Nemělo by však být možné negativně rozhodnout v obou případech, tedy zamítnout jak dočasné přemístění, tak provedení výslechu vyžádané osoby. V druhém odstavci předmětného článku je dále specifikováno, že podmínky dočasného přemístění, a to včetně délky tohoto přemístění, jsou stanoveny vzájemnou dohodou mezi vystavujícím a vykonávajícím justičním orgánem. Česká republika promítá uvedený článek do § 211 odst. 1 ZMJS upravujícího tzv. dočasné předání před rozhodnutím o předání. Toto ustanovení výslovně nezmiňuje, že v případě nepovolení dočasného předání se vystavujícímu členskému státu nabízí druhá alternativa v podobě žádosti o výslech dané osoby, které má být vyhověno. Ve vztahu k vzájemnému stanovení podmínek dohody pak § 211 odst. 1 ZMJS obsahuje maximální délku lhůty, na kterou lze dočasné předání povolit; tato úprava tak představuje určité zákonné omezení pro „dohadovací řízení“ o bližších podmínkách dočasného předání.

Článek 20 odst. 2 druhá věta rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu se zabývá otázkou zproštění výsad a imunit, kterých ve vykonávajícím státě požívá osoba, o jejíž předání se jedná, avšak o zbavení této výsady či imunity je oprávněn rozhodnout orgán jiného státu (než vykonávajícího) nebo orgán mezinárodní organizace. V takovém případě je nezbytné, aby o zproštění výsady či imunity požádal justiční orgán vystavujícího členského státu. Jeli Česká republika vystavujícím státem, postupuje podle současné právní úpravy ZMJS ve spojení s trestním řádem [§ 3 ZMJS a § 2 odst. 4, § 10 a § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.] ten orgán činný v trestním řízení, který v daném okamžiku řízení vede (nemusí tedy jít nutně o justiční orgán, může se jednat i o policejní orgán). Úpravu postupu při žádosti o zbavení výsady nebo imunity, která vykonávajícímu státu brání v řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, ZMJS dosud explicitně neobsahuje, což se navrhuje změnit.

Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, neboť úprava justiční spolupráce při předávání trestního řízení je postupem primárně mezi členskými státy EU, které při zvažování tohoto postupu mimo jiné musí zohlednit zájmy obviněného (podezřelého se stejnými právy jako má obviněný) a poškozeného, včetně toho, zda bude v dožádaném státě vhodněji zajištěna resocializace obviněného, zda poškozenému bude umožněno uplatnit nárok na náhradu škody nebo újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení, apod. Postup předávání trestního řízení se nedotýká zásad spravedlivého procesu a práv zaručených obviněnému během trestního řízení a práva poškozeného na účinné vyšetřování, neboť ta budou zajištěna až v následně vedeném trestním řízení v dožádaném státě. Vzhledem k tomu, že předávání trestního řízení probíhá mezi členskými státy EU, které jsou vázány Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, jedná se o státy s vysokým standardem dodržování lidských práv. Smyslem předávání trestního řízení je, aby byl trestný čin stíhán v členském státu EU, který k tomu má nejlepší předpoklady. Společná pravidla pro členské státy EU týkající se předávání trestních řízení napomohou zabránit zbytečným souběžným trestním řízením vedeným v různých členských státech EU ve vztahu ke stejným skutkům a stejné osobě, což by mohlo vést k porušení zásady ne bis in idem. Tím je naplněna i zásada přiměřenosti, neboť obviněný není vystaven zásahům do svých práv ve více státech. Povinnost dodržovat závazky vyplývající z Listiny základních práv Evropské unie a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá z recitálu 20 nařízení, jakož i z článku 1 odst. 3 nařízení (tímto nařízením není dotčena povinnost dodržovat základní práva a právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva jsou členské státy EU i při aplikaci práva Evropské unie vázány Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a musí pravidla práva Evropské unie aplikovat v souladu s touto úmluvou (viz např. rozsudek ze dne 25. 3. 2021 ve věcech č. 40324/16 a 12623/17 Bivolaru a Moldovan proti Francii, odst. 97-103). Pojistky proti porušení základních principů jsou obsaženy i v dalších konkrétních důvodech pro odmítnutí převzetí trestního řízení stanovených v článku 12 nařízení (požadavek na oboustrannou trestnost, porušení zásady ne bis in idem, výsady nebo imunity nebo jiný důvod neumožňující stíhat danou osobu).

Na předání trestního řízení lze vztáhnout nález Ústavního soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, který se zabýval předáním osoby z České republiky do jiného členského státu EU na základě evropského zatýkacího rozkazu s ohledem na zásadu právní jistoty podle článku 39 Listiny (důvěra českých státních občanů v to, že jejich jednání na území České republiky je regulováno českým trestním právem). Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že český občan nemá být předán do jiného členského státu EU pro podezření ze spáchání trestného činu, který měl být spáchán na území České republiky, kromě případů, kdy, s ohledem na zvláštní okolnosti spáchání trestného činu, je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v dožadujícím státě, například z důvodů náležitého zjištění skutkového stavu jednání, které se z větší části odehrálo v zahraničí, a stíhání v daném členském státu EU je v daném případě vhodnější než stíhání této osoby na území České republiky. Uvážení soudu, který může, ale nemusí, odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, je zde namístě, neboť v řadě případů bude vhodné, aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu předána, byť k její aktivitě došlo na území České republiky (např. organizátor trestného činu, k jehož realizaci ovšem došlo v jiném členském státě EU). Uvedené koresponduje s fakultativností důvodu pro odmítnutí předání podle článku 12 odst. 2 písm. c) nařízení.

Předávání trestního řízení upravuje Evropské úmluva o předávání trestního řízení ze dne 15. května 1972, vyhlášena pod č. 551/1992 Sb.

Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. dubna 1959, vyhlášena pod č. 550/1992 Sb., v článku 21 hovoří o předání trestního oznámení do jiného státu, často však bývá používána jako právní základ pro předání trestního řízení do jiného státu.

Ve vztahu k výše uvedeným dvěma úmluvám článek 33 nařízení stanoví, že je s účinností od 1. února 2027 nahrazuje v rámci své oblasti působnosti mezi členskými státy EU, pro něž je toto nařízení závazné, aniž je dotčeno uplatňování uvedených ustanovení mezi členskými státy EU a třetími zeměmi. Nařízení a s ním spojená adaptační úprava mají tedy ve vztazích mezi Českou republikou a jinými členskými státy EU přednost před výše uvedenými mezinárodními úmluvami.

Pokud jde o jiné dvoustranné nebo mnohostranné smlouvy, členské státy EU je mohou nad rámec nařízení uzavírat nebo nadále uplatňovat pouze tehdy, pokud tyto dohody umožňují další upevnění cílů nařízení a přispívají ke zjednodušení nebo dalšímu usnadnění postupů předávání trestního řízení a pokud je dodržena úroveň ochrany stanovená nařízením. Členské státy EU jsou povinny do 1. února 2027 oznámit Radě a Komisi dohody, které hodlají nadále uplatňovat. Členské státy EU jsou rovněž povinny oznámit Komisi jakoukoli novou dohodu do tří měsíců od jejího podpisu.

Česká republika má uzavřeny dvoustranné smlouvy obsahující mimo jiné i úpravu předávání trestního řízení s následujícími členskými státy EU:

Bulharsko

Chorvatsko

Itálie

Maďarsko

Německo

Polsko

Rakousko

Rumunsko

Řecko

Slovensko

Některé z těchto smluv obsahují výhodnější jazykový režim, pokud jde o překlady, než je ve stávajících mnohostranných mezinárodních smlouvách. Potřeba jejich další aplikace i po nabytí účinnosti nařízení bude vyhodnocena ve spolupráci s příslušnými členskými státy EU a po vzájemné dohodě pak bude oznámeno Evropské komisi, zda a které z nich budou dále uplatňovány.

Zhodnocení souladu s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Navrhovaná právní úprava adaptuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3011 ze dne 27. listopadu 2024 o předávání trestního řízení. Dne 31. října 2025 byla pod číslem 2025/90860 vydána oprava nařízení (Úř. věst. L, 2024/3011, 18.12.2024).

V jednom směru jde nad rámec úpravy obsažené v nařízení, když přiznává poškozenému více práv než nařízení. Podle předkladatele je takové rozšíření práv nezbytné z důvodu efektivního zajištění práva poškozeného na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o předání a na zajištění nediskriminačního přístupu. Článek 17 nařízení totiž přiznává každé oběti právo na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o převzetí trestního řízení [obětí se přitom podle definice obsažené v článku 2 bodu 6 nařízení rozumí oběť ve smyslu článku 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2012/29/EU nebo právnická osoba ve smyslu vnitrostátního práva, která utrpěla újmu nebo hospodářskou ztrátu v přímém důsledku trestného činu, který je předmětem trestního řízení, na které se vztahuje toto nařízení; tj. právnická osoba v postavení poškozeného]. Článek 16 nařízení nicméně stanoví orgánu dožádaného státu povinnost zaslat rozhodnutí o předání trestního řízení a informaci o opravném prostředku proti němu pouze užšímu okruhu obětí, konkrétně oběti, která má bydliště nebo je usazena v dožadujícím státě a byly jí poskytnuty informace v souladu s článkem 6 odst. 1 směrnice 2012/29/EU. Přestože Česká republika v průběhu projednávání nařízení na tento nesoulad opakovaně upozorňovala, nebyla zjednána náprava a zmíněný nesoulad v nařízení zůstal. S ohledem na zásadu rovnosti a nediskriminace obsaženou v článku 1 Listiny základních práv a svobod se proto v adaptační úpravě navrhuje, aby rozhodnutí o převzetí trestního řízení a informace o opravném prostředku proti němu byly doručeny všem poškozeným, kteří jsou známi. Uvedené je v souladu s recitálem 32 nařízení, který uvádí, že při uplatňování tohoto nařízení „by měla být zohledněna práva obětí stanovená ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU (25), včetně práva na informace. Toto nařízení by nemělo být vykládáno tak, že členským státům brání přiznat obětem ve vnitrostátním právu širší práva, než jaká stanoví právo Unie.“

Další předpisy EU otázku předávání trestního řízení neupravují. Nařízení se neužije na případy spadající do pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce. Zmínit lze pro úplnost rámcové rozhodnutí Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení, jehož cílem je cestou vzájemných konzultací zabránit tomu, aby se o téže věci vedlo souběžně trestní řízení ve více členských státech EU.

Návrhu zákona se dále dotýká rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2844 ze dne 13. prosince 2023 o digitalizaci justiční spolupráce a přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních občanských, obchodních a trestních věcech a o změně některých aktů v oblasti justiční spolupráce (dále jen „nařízení o digitalizaci justiční spolupráce“). Navrhovaná právní úprava reaguje na nedostatky v implementaci čl. 18 a čl. 20 odst. 2 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu vytýkané v řízení pro nesplnění povinnosti č. 2020/2312. V návaznosti na úpravu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení o digitalizaci justiční spolupráce se pak do ZMJS dále promítá provedení výslechu prostřednictvím videokonference nebo jiné technologie.

Pokud jde o SDEU, ve vztahu k předávání trestního řízení není předkladateli známa žádná významná relevantní judikatura. Ve vztahu k evropskému zatýkacímu rozkazu se SDEU otázkami, které jsou řešeny v navržené úpravě, podrobněji nezabýval.

Evropský soud pro lidská práva se ve své judikatuře výslovně předáním trestního řízení zabýval pouze sporadicky (v rozsudku ve věci Garkavyy proti Ukrajině ze dne 18. února 2010, č. 25978/07, se zabýval možností překvalifikování žádosti o převzetí trestního řízení na žádost o výkon rozhodnutí podle Úmluvy o předávání odsouzených osob a Protokolu k ní ve světle článku 5 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod).

Nařízení je spojeno s novými finančními náklady na doručování a překlady požadovaných písemností obviněnému (a podezřelému se stejnými právy) a poškozenému. Při odhadu výše těchto nákladů se vycházelo z dostupných statistických dat².

Na základě výše uvedených dat lze pro účely odhadu možných finančních dopadů kalkulovat v dalších letech (2027 a násl.) s těmito přibližnými počty žádostí o převzetí trestního řízení:

II.Rozlišení podle fáze trestního řízení

Nařízení stanoví justičním orgánům nové poměrně rozsáhlé informační a konzultační povinnosti a s tím související povinnost zajistit ve vymezených případech překlady zasílaných písemností. Tato povinnost bude mít jiný rozsah v případě, kdy bude předáváno trestní řízení z České republiky do jiného členského státu EU ve stádiu prověřování, a jiný ve stádiu trestního stíhání (tj. poté, co bude osoba, proti které se trestní řízení vede, prokazatelně informována, že je obviněna).

Je tedy nutno učinit (opět pouze přibližný) odhad počtu případů předání trestního řízení ve stádiu prověřování a ve stádiu trestního stíhání.⁶

Vzhledem k tomu, že data o žádostech předávaných v rámci přímém styku justičních orgánů nejsou k dispozici, předpokládá se, že poměr je přibližně stejný jako v případě nepřímého styku.

Počty žádostí zaslaných do cizích států v jednotlivých fázích trestního řízení

Na základě výše uvedených dat lze konstatovat, že prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství je ve stádiu trestního stíhání zasíláno do cizích států cca 12 % z celkového počtu žádostí o převzetí trestního řízení.

Při odhadovaném počtu cca 350 odeslaných žádostí (viz výpočet pod bodem I.) by počet žádostí v přípravném řízení mohl činit:

III.Rozlišení podle státu, do kterého je žádost o převzetí trestního řízení zasílána

V současné době jsou uplatňovány na základě jazykových prohlášení České republiky a ostatních členských států EU buď k Úmluvě 1972, nebo k Úmluvě 1959 (ve znění dodatkových protokolů) tyto jazykové režimy:

Slovensko (dále jen „SK“) – není nutné zajišťovat překlady,

Německo (dále jen „DE“) – je nutné přeložit žádost, spis nikoli,

Rakousko (dále jen „AT“) – není nutné zajišťovat překlady,

Polsko (dále jen „PL“) – v závislosti na smluvním základě, podle kterého je o převzetí trestního řízení žádáno, by se v některých případech měla překládat jak žádost, tak spis, v jiných potom není nutno překlady zajišťovat; v praxi ale platí, že cca v 95 % případů se překlady vzájemně nevyžadují,

Maďarsko (dále jen „HU“) – není nutné zajišťovat překlady.

U ostatních členských států EU se uplatní režim plného překladu, tj. je nutné přeložit žádost i veškeré přiložené písemnosti.

Aktuálně není známo, zda Česká republika v budoucnu bude stávající jazykový standard měnit oznámením podle článku 32 odst. 1 písm. d) nařízení. Lze důvodně předpokládat, že přinejmenším ve vztahu ke Slovensku nebudou žádné překlady ani nadále požadovány. U odhadu možných finančních dopadů se vychází ze stávajícího jazykového režimu popsaného výše.

Konkrétní data o tom, jaký stát je dožádaným státem, nejsou k dispozici, lze jen obecně konstatovat, že většinu případů tvoří předání trestního řízení do sousedních států. Hrubým odhadem lze stanovit, že cca 75 % případů žádostí o převzetí trestního řízení zaslaných do jiného členského státu EU tvoří žádosti zaslané do některého ze států, s nímž má Česká republika uzavřenou dvoustrannou smlouvu, na jejímž základě nejsou překlady žádostí a přiložených spisů vyžadovány. Počet předání trestního řízení s nutností opatřit překlad tak tvoří cca 25 % případů.

IV.Poměr vyhovění / nevyhovění žádosti o převzetí trestního řízení

Ve stávající praxi je společně s žádostí o převzetí trestního řízení automaticky zasílán celý trestní spis, případně opatřený překladem do jazyka dožádaného státu. Podle nařízení mají být k žádosti o převzetí trestního řízení přiloženy „veškeré doplňující podstatné informace a dokumenty“, nikoli celý trestní spis – ten se do dožádaného státu zašle až v případě, že žádosti o převzetí trestního řízení bude vyhověno (viz článek 8 odst. 4 a článek 11 odst. 5 nařízení).

Znamená to tedy, že náklady na překlady spisů budou nižší v případě, že žádosti o převzetí trestního řízení nebude vyhověno (neboť se následně nebude překládat celý trestní spis). Dostupná data⁷ za léta 2021-2024 jsou následující:

Lze tedy uzavřít, že přibližný počet českých žádostí o převzetí trestního řízení, kterým nebylo v cizím státě vyhověno, činí 13 %.

Česká republika v závislosti na tom, zda bude dožádaným nebo dožadujícím státem a zda bude o převzetí trestního řízení žádáno ve stádiu prověřování nebo ve stádiu trestního stíhání může hradit následující náklady:

Rozhodnutí o převzetí trestního řízení má ve stávající praxi obvykle rozsah 1 – 2 normostran textu, dotčeným osobám ani cizímu státu se nezasílá (dožadující stát je pouze informován o tom, že řízení bylo převzato). Opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí sui generis není přípustný. Náklady na překlady rozhodnutí a doručování jsou tedy prakticky nulové. V případě, že trestní řízení není převzato, se formou odůvodněného dopisu cizímu státu sdělí důvody nepřevzetí.

Ve srovnání s dosavadním stavem bude tedy nová právní úprava spojena s novými náklady na doručování rozhodnutí, vyrozumění a poučení o opravném prostředku a na překlady těchto písemností do cizího jazyka.

Podle článku 11 nařízení není nutné rozhodnutí překládat dožadujícímu státu, bude však nezbytné je doručit s případným překladem osobám oprávněným k podání opravného prostředku.

Při předpokladu, že počet obdržených žádostí o převzetí trestního řízení může za kalendářní rok činit cca 320 žádostí, bude pro vyčíslení možných nákladů záležet na:

Při odhadovaném průměrném počtu 3 osob oprávněných k podání opravného prostředku na jedno trestní řízení (např. 1 obviněný, 2 poškození), předpokladu, že cca 70 % z nich budou čeští státní příslušníci v České republice a že rozhodnutí včetně poučení o opravném prostředku a vyrozumění bude mít 5 normostran textu, lze hrubý odhad nákladů vyčíslit takto:

Bude-li dožadující členský stát EU doručovat vyrozumění I (o záměru podat žádost), vyrozumění II (o podání žádosti) a případné vyrozumění III (o nepřevzetí trestního řízení) poštou, bude poštovné hradit sám. Pokud by však podle článku 6 odst. 5 a 7, resp. podle článku 15 odst. 4 nařízení, požádal Českou republiku o součinnost při doručování těchto vyrozumění, je rovněž nutno počítat s jistými novými náklady (hrubý odhad: vyrozumění I – 500 doručení, vyrozumění II – 500 doručení, vyrozumění o nepřevzetí – 50 doručení = 105 000 Kč).

Dle současné právní úpravy žádost nemá formulářovou podobu, rozsah textu je cca 6 normostran. Lze očekávat, že rozsah textu zůstane srovnatelný i podle nařízení. Možná úspora na překladech žádostí není tedy předpokládána. Vícenáklady ve srovnání se současným stavem by nastat neměly.

Při předpokladu, že „veškeré doplňující podstatné informace a dokumenty, které se zasílají společně s žádostí o převzetí trestního řízení“ (namísto aktuálně zasílaného kompletního spisu) budou představovat cca 25 % trestního spisu a že průměrný spis předávaný do cizího státu má 60 normostran textu, u odmítnutých žádostí o převzetí trestního řízení by bylo možné snížit stávající finanční náklady.

Náklady na doručení a překlad vyrozumění I (o záměru podat žádost), vyrozumění II (o podání žádosti) a vyrozumění III (v případě nepřevzetí trestního řízení) představují oproti stávající právní úpravě nové náklady.

Obdobně jako v případě převzetí trestního řízení z jiného členského státu EU lze kalkulovat s průměrem 3 osob na jedno trestní řízení, které budou vyrozumívány, přičemž při předání trestního řízení do jiného členského státu EU zpravidla nepůjde o české státní příslušníky. Poměr zde bude stanoven obráceně, tj. 70 % z oprávněných osob budou cizinci v cizím státě a 30 % čeští státní příslušníci v České republice. Text vyrozumění má přibližně 2 normostrany.

Není zřejmé, v kolika případech bude vyrozumění zasláno poštou (což předpokládá náklady na doručování) a v kolika bude využit článek 6 odst. 5 a 7, případně článek 15 odst. 4, nařízení. Pro účely odhadu možných finančních dopadů je počítáno s variantou doručování „výlučně poštou“, která je finančně náročnější⁹.

Odhadovaná výše nákladů¹⁰:

Bude-li dožádaný členský stát EU doručovat rozhodnutí o převzetí trestního řízení a vyrozumění o opravném prostředku poštou, bude poštovné hradit sám. Pokud by však podle článku 15 odst. 2 a článku 16 odst. 2 nařízení požádal Českou republiku o součinnost při doručování, je rovněž nutno počítat s jistými novými náklady (hrubý odhad: u cca 300 žádostí, kterým by bylo vyhověno, půjde o doručení cca 315 osobám – 3 osoby na řízení, z nich však jen 30 % v České republice = řádově 30 000 Kč).

Celkové možné finanční náklady spojené s novou právní úpravou lze odhadnout na částku 1 172 000 Kč ročně. V této částce je zohledněna možná úspora na překlady trestních spisů ve výši 240 000 Kč v případě nepřevzetí trestního řízení v jiném členském státu EU. Tyto zvýšené finanční náklady budou hrazeny z rozpočtu kapitoly 336 – Ministerstvo spravedlnosti bez požadavku na její navýšení.

Změny týkající se implementace rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu nemají žádné dopady na státní rozpočet ani jiné veřejné rozpočty.

Navrhovaná právní úprava není spojena s žádnými negativními sociálními dopady, dopady na specifické skupiny obyvatel, děti a na rodiny.

Stávající ani navrhovaná právní úprava nemá bezprostřední dopady na rovnost mužů a žen a nevede k diskriminaci jednoho z pohlaví, neboť nijak nerozlišuje, ani nezvýhodňuje jedno z pohlaví a nestanoví pro ně odlišné podmínky.

Účel a rozsah zpracování osobních údajů a návaznost na stávající zpracování osobních údajů

Podle předkládaného návrhu zákona budou zpracovávány osobní údaje v rozsahu nezbytném pro předání nebo převzetí trestního řízení. Oproti stávající právní úpravě nepřináší navržená právní úprava nové druhy zpracování osobních údajů, neboť již podle stávající právní úpravy je při předávání trestního řízení nakládáno s osobními údaji v rozsahu, v jakém jsou obsaženy v trestním spisu.

V řízení o předání nebo převzetí trestního řízení bude nakládáno s osobními údaji o osobách zúčastněných na trestním řízení, které je předáváno, resp. přebíráno.

Kategorie subjektů osobních údajů dotčených řízením o předání nebo převzetí trestního řízení jsou totožné s kategoriemi subjektů osobních údajů, jejichž údaje byly zpracovávány v trestním řízení.

Posouzení z hlediska nezbytnosti a přiměřenosti ve vztahu ke sledovanému účelu a posouzení rizik pro práva a svobody fyzických osob a možných opatření k jejich snížení

Zpracovávání osobních údajů je nezbytné k objasnění všech podstatných skutečností rozhodných pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro předání nebo převzetí trestního řízení, neboť hodnocenými kritérii je i místo bydliště nebo sídla obviněného a poškozeného, místo, kde byl trestný čin spáchán a další okolnosti jeho spáchání, jakož i místo bydliště svědků. Kritéria, která mají být hodnocena, přitom vyplývají přímo z nařízení. Vzhledem k tomu, že výsledkem posouzení je zvolení nejvhodnějšího státu pro vedení trestního řízení i z pohledu osob zúčastněných na řízení, jde o zpracování i ve prospěch těchto osob.

Zárukami pro zpracování osobních údajů jsou:

Zákonné, organizační a technické omezení přístupu k osobním údajům a jejich šíření

V rámci soustavy státních zastupitelství kromě zákonné povinnosti mlčenlivosti platí předpisy a technická opatření interní povahy, jež regulují přístup oprávněných osob k jednotlivým spisům a dalším zdrojům informací a osobních údajů výlučně pro účely plnění konkrétně stanovených pracovních povinností. I pro řízení o předání a převzetí trestního řízení se použijí § 8a až 8d tr. ř. upravující poskytování informací z řízení veřejnosti a zákazy zveřejnění a šíření určitého druhu informací, které obsahují osobní údaje.

Možnost dotčeného subjektu uplatnit svá práva ve vztahu k osobním údajům

Možnost subjektu osobních údajů uplatnit svá práva ve vztahu k osobním údajům není dotčena.

Shromažďování osobních údajů pouze pro určitý a legitimní účel podle návrhu zákona

Ze zásady přiměřenosti (proporcionality) obsažené v trestním řádu, který se subsidiárně použije i na řízení podle ZMJS, a z pravidel pro nakládání s osobními údaji uvedených v zákonu č. 110/2019 Sb. (§ 24 odst. 1, § 32) vyplývá omezení rozsahu získávaných kategorií osobních údajů výlučně na osobní údaje nezbytné k dosažení účelu řízení.

Dohled nad zpracováním osobních údajů

Dohled (dozor) nad zpracováním osobních údajů státním zastupitelstvím je vykonáván orgánem určeným podle § 12l zákona č 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (tj. Nejvyšším státním zastupitelstvím). K tomuto orgánu se mohou dotčené subjekty osobních údajů obracet se svými žádostmi.

Uložení osobních údajů jen po nezbytnou zákonem stanovenou dobu

Osobní údaje jsou uchovávány pouze po dobu stanovenou pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 3/2024, jímž se vydává skartační řád státního zastupitelství.

V souladu s výše uvedeným popisem regulovaného zpracování osobních údajů je možné konstatovat, že jsou zajištěny dostatečné záruky pro zpracování osobních údajů.

Změny týkající se implementace rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu nemají ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů žádné dopady.

Navrhovaná právní úprava není spojena s vyššími korupčními riziky, než kterým čelí státní orgány obecně již dnes. Korupční riziko pro ně tak není nové, je přítomno i při aplikaci stávající účinné právní úpravy. Prostředky ochrany proti tomuto riziku jsou tudíž obsaženy již ve stávající právní úpravě. Předně jsou to zákonné požadavky a postupy při výběru osoby státního zástupce, u níž jsou kladeny zvýšené nároky na její morální integritu a osobnostní záruky. Dále jsou to pak určité mechanismy kontroly, jež spočívají zejména ve výkonu dohledu vyššího státního zastupitelství nad nižším státním zastupitelstvím (a případně dohledu nad dohledem) a v možnosti brojit proti rozhodnutí státního zástupce stížností.

Kromě těchto procesních pojistek se čelí tomuto riziku i hrozbou trestního stíhání toho, kdo úplatek nabídl, poskytl nebo slíbil, jakož i toho, kdo si dal úplatek slíbit nebo jej přijal. Je-li pachatelem trestného činu přijetí úplatku úřední osoba, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, kde hrozí trest odnětí svobody ve výši tři léta až deset let (v případě, kdy byl tento trestný čin spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, je dána trestní sazba pět až dvanáct let). V případě podplacení je rovněž skutečnost, že byl tento trestný čin spáchán vůči úřední osobě, okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (pachateli v tomto případě hrozí podle § 332 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody ve výši jeden rok až šest let).

Oproti stávající úpravě se korupční riziko nezvyšuje, naopak podrobná úprava řízení obsažená v nařízení, které je přímo použitelné, omezuje možnost odchylných postupů.

Navrhovaná právní úprava nemá dopady na bezpečnost státu.

Navrhovaná právní úprava není spojena s dopady na životní prostředí.

Navrhovaná právní úprava se nedotýká postavení územních samosprávných celků a nepřináší územní dopady.

Navrhovaná právní úprava neupravuje poskytování služeb konkrétním osobám jako takové, upravuje pouze způsob komunikace a spolupráci mezi justičními orgány České republiky a orgány jiných členských států EU při přeshraniční spolupráci ve věcech trestních. Navrhovaná právní úprava tedy nesouvisí přímo s digitalizací služeb a nemá negativní dopady na možnosti přístupu specifických skupin osob k nim.

Na okraj lze uvést, že navrhovaná právní úprava přispívá k digitalizaci tím, že se předpokládá, že justiční orgány budou při přeshraniční komunikaci užívat jednotný zabezpečený decentralizovaný informační systém, tj. komunikace bude probíhat přednostně s využitím elektronických prostředků.

Uvedenému cíli odpovídá i navržená explicitní úprava výslechu vyžádané osoby v řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu prostřednictvím videokonferenčního zařízení.

Žádné ustanovení navržené právní úpravy nemá povahu technického předpisu.

Návrh zákona nezakládá veřejnou podporu.

Navržená právní úprava, včetně úpravy obsažené v nařízení, nezakládá nové povinnosti osobám zúčastněným na trestním řízení, naopak jim oproti dosavadní právní úpravě přináší více práv, neboť umožňuje ingerenci obviněného (a podezřelého se stejnými právy jako obviněný) a poškozeného v řízení o předání nebo převzetí trestního řízení. Tyto osoby mají nově možnost se k takovému záměru (žádosti) vyjádřit nebo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o převzetí trestního řízení.