PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA PRO PARLAMENT
Dne 24. září 2025 byla v Římě podepsána Smlouva mezi Českou republikou a Maltskou republikou o zamezení dvojímu zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku a o zabránění daňovému úniku a vyhýbání se daňové povinnosti. Za Českou republiku Smlouvu podepsal velvyslanec České republiky v Maltské republice Jan Kohout.
Vláda České republiky vyslovila souhlas se sjednáním tohoto dokumentu usnesením č. 122 ze dne 21. února 2024.
Rozvoj všestranných a vzájemně výhodných hospodářských vztahů je jedním z cílů české zahraniční politiky.
Možné dvojí zdanění je nežádoucí, neboť snižuje příjmy, které fyzickým a právnickým osobám (rezidentům) jednoho státu plynou ze státu druhého. Může se jednat zejména o příjmy z provádění stavebních, montážních, výzkumných a jiných činností, z využívání patentů a jiných průmyslových práv, z technických znalostí a zkušeností, z úroků, z výrobní a technické kooperace a z jiných zdrojů. Dvojí zdanění postihuje také např. příjmy z využívání autorských práv k dílům literárním, uměleckým a vědeckým, penze, příjmy ze zaměstnání a příjmy výkonných umělců a sportovců. Docházet může rovněž k mezinárodnímu dvojímu zdanění majetku jako takového.
Protože příčinou vzniku mezinárodního dvojího zdanění příjmů a majetku je kolize daňových zákonů dvou suverénních států, může být takovéto zdanění účinně vyloučeno jen takovým opatřením těchto států, které je vzájemně koordinováno mezinárodní daňovou smlouvou.
Ve vzájemných daňových vztazích mezi Českou republikou a Maltou se v současné době uplatňuje Smlouva mezi Českou republikou a Maltou o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, která byla podepsána v Crans Montaně dne 21. června 1996 a vstoupila v platnost dne 6. června 1997. V České republice byla tato smlouva publikována pod č. 164/1997 Sbírky zákonů.
S ohledem na vývoj v daňové oblasti je zřejmé, že tato smlouva již obecně zcela neodpovídá současným podmínkám a potřebám a v řadě ustanovení je problematická, a to zejména v návaznosti na aktuální vnitrostátní daňové právní předpisy obou států. V této souvislosti byla možnost jejího celkového přejednání velmi vítána, a to jak ze strany České republiky, tak i ze strany Malty.
V zájmu obou zemí tedy je, aby smlouva byla aktuální a obsahovala mezinárodně odsouhlasené standardy, které od doby sjednání Smlouvy vznikly (v současné chvíli jsou např. tzv. minimální standardy do Smlouvy implementovány prostřednictvím Mnohostranné úmluvy o implementaci opatření k boji proti snižování daňového základu a přesouvání zisků ve vztahu k daňovým smlouvám).
Předkládaná daňová smlouva byla připravena na základě vzorových modelů OECD a OSN, přičemž samozřejmě odráží i vnitrostátní právní předpisy obou zemí. Smlouva přispěje k objektivnímu rozdělení práva na daň z jednotlivých druhů příjmů mezi oba státy, tj. mezi stát zdroje a stát skutečného vlastníka příjmu. Obdobně tak činí i v kontextu zdaňování majetku.
Sjednání Smlouvy zvýší právní jistotu případných investorů obou států. Její uzavření ani provádění nebude mít přímý dopad na státní rozpočet. Celkový přínos plynoucí z její aplikace bude v praxi záviset na budoucím rozvoji jednotlivých forem hospodářské spolupráce.
Osobní a věcný rozsah Smlouvy je vymezen v článcích 1 a 2.
Protože Smlouva řeší kolize daňových zákonů, které jsou součástí právních soustav dvou různých svrchovaných států, byly v zájmu jednotnosti výkladu výrazy důležité pro její aplikaci definovány v článcích 3 až 5, přičemž všeobecné definice obsahuje článek 3.
Příjmy právnických a fyzických osob jednoho smluvního státu mohou být zdaněny v zásadě ve státě, jehož je osoba tzv. daňovým rezidentem (definován v článku 4). Ve druhém smluvním státě mohou být zdaněny jen za podmínek a v rozsahu, které jsou stanoveny výslovnými ustanoveními příslušných článků Smlouvy.
Definice konceptu „stálá provozovna“ je uvedena v článku 5, přičemž platí, že kritérium existence stálé provozovny je rozhodné, kromě jiného, pro účely stanovení toho, zda zisky podniku jednoho smluvního státu mohou být zdaněny ve státě druhém, pokud tam daný podnik přímo vykonává svoji činnost.
Příjmy z nemovitého majetku, z jeho užívání nebo pronajímání mohou být podle článku 6 zdaněny ve státě, kde se takovýto majetek nachází.
Podle článku 7 Smlouvy mohou být zisky z činnosti podniku jednoho smluvního státu přímo vykonávané ve druhém smluvním státě zdaněny v tomto druhém státě tehdy, jestliže má tento podnik v tomto druhém státě k dispozici stálou provozovnu, jejímž prostřednictvím tam vykonává svou činnost.
Článek 8 určuje, jakým způsobem mohou být zdaňovány zisky plynoucí z provozování lodí nebo letadel v mezinárodní dopravě, přičemž je výslovně stanoveno, že takovéto zisky zahrnují za daných podmínek např. i zisky z pronájmu těchto dopravních prostředků či přepravních kontejnerů (bez ohledu na ustanovení článku 12 Smlouvy). Výraz mezinárodní doprava je přitom definován v článku 3 Smlouvy.
Ustanovení článku 9 umožňují daňové správě upravit základ daně na takovou výši, která odpovídá objektivním podmínkám, jestliže došlo k daňovému úniku skrytým převodem zisku mezi podniky obou smluvních států spojenými kapitálově nebo personálně.
Zdaňování dividend (článek 10) a licenčních poplatků (článek 12) je v zásadě rozděleno mezi oba smluvní státy, avšak ve státě zdroje příjmu nesmí přesáhnout hranici stanovenou příslušnými ustanoveními článků 10 a 12. Úroky, jak jsou definovány v článku 11, podléhají zdanění pouze ve státě, kde je jejich příjemce (a skutečný vlastník) daňovým rezidentem.
Článek 13 Smlouvy upravuje zdanění zisků ze zcizení majetku, tj. prodejů nebo převodů majetku, a s ním spojeného vlastnického práva, nikoliv však zdanění příjmů z pronájmu nebo jiné formy užívání majetku.
Zdanění příjmů pobíraných z titulu výkonu činnosti fyzickými osobami je upraveno ustanoveními článků 14 až 19, které tak pojednávají např. o zdaňování příjmů ze závislé činnosti, tantiém, penzí apod.
Článek 20 upravuje zdanění všech dalších druhů příjmů, které nejsou výslovně uvedeny v předchozích ustanoveních Smlouvy.
V článku 21 je upraveno zdaňování majetku jako takového.
Článek 22 určuje, jak se postupuje v daňovém řízení ve státě, ve kterém je skutečný vlastník příjmu nebo majetku daňovým rezidentem, aby nebyl podruhé zdaněn jeho příjem nebo majetek, který byl podle příslušných ustanovení Smlouvy zdaněn ve druhém smluvním státě. Pro daňové rezidenty České republiky je pro daný účel stanovena metoda tzv. prostého zápočtu daně zaplacené ve druhém smluvním státě, přičemž platí, že je pro ně zajištěna i aplikace domácího zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého vyplývá, za splnění všech zákonných podmínek, možná aplikace metody vynětí s výhradou progrese, a to pro případ příjmů pobíraných z titulu výkonu závislé činnosti.
Smlouva zajišťuje rovné soutěžní podmínky tím, že upravuje zásadu rovného nakládání, umožňuje neformální řešení sporů při jejím výkladu a provádění, a rovněž tak výměnu informací v kontextu daní všeho druhu a pojmenování mezi příslušnými úřady smluvních států, a to v souladu s mezinárodně uznávanými standardy vypracovávanými na úrovni OECD a podporovanými např. G20 apod. (články 23, 24 a 25).
Článek 26 Smlouvy potvrzuje daňové výsady některých skupin osob (tj. diplomatů a konzulárních úředníků) vyplývající z jiných mezinárodních dohod.
Článek 27 dává smluvním státům právo odepřít výhody plynoucí ze Smlouvy např. v případech jejího zneužití. Představuje omezení výhod ze Smlouvy, pokud by jejich získání nebylo v souladu s účelem Smlouvy.
Závěrečná ustanovení upravují podmínky vstupu Smlouvy v platnost, počátek jejího provádění a možnost její výpovědi (články 28 a 29).
Uzavření této smlouvy se nedotýká závazků z jiných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika v současné době vázána.
Sjednání této nové smlouvy o zamezení dvojímu zdanění s Maltou nevyžaduje změny v českém právním řádu. Ukončení platnosti a účinnosti stávající smlouvy je upraveno v čl. 28 odst. 2 Smlouvy. Smlouva má standardně v České republice charakter smlouvy prezidentské.
Smlouva není v žádném případě v rozporu se zásadou rovnoprávného postavení mužů a žen.
Členství České republiky v EU nemá dopad na sjednání Smlouvy. Sjednávání daňových smluv je svrchovanou záležitostí každého členského státu EU. Návrh Smlouvy je plně slučitelný s právem EU.
Smlouva má v České republice standardně charakter smlouvy prezidentské a předkládá se po jejím podpisu a před její ratifikací prezidentem republiky Parlamentu České republiky k vyslovení jeho souhlasu podle článku 49 písm. a) a e) Ústavy České republiky, protože upravuje práva a povinnosti osob, resp. věci, jejichž úprava je vyhrazena zákonu.
Ustanovení Smlouvy budou mít po splnění všech podmínek podle Ústavy České republiky při konkrétní aplikaci přednost před ustanoveními vnitrostátních právních předpisů.