Důvodová zpráva k Novela z. o někt.opatř. v souv. s ozbroj.konf. – Ukrajina - EU

Navrhují se stanovit nové povinnosti v kontextu registrace vozidel s ukrajinskou státní poznávací značkou v registru silničních vozidel. Toho bude dosaženo tím, že bude osobám, které na území České republiky dlouhodobě pobývají, zakázáno řídit motorové vozidlo se státní poznávací značkou Ukrajiny. Jde o osoby, které zde mají trvalý pobyt nebo jiné oprávnění k pobytu nad 90 dní, jsou držiteli osvědčení o registraci podle zákona o pobytu cizinců (občané členských států Evropské unie, kteří hodlají na našem území delší dobu pobývat), jsou žadateli o udělení mezinárodní ochrany nebo osobou strpěnou na území podle zákona o azylu nebo mají na našem území sídlo.

Pokud budou chtít takové vozidlo na našem území řídit, budou jej muset nechat zapsat do registru silničních vozidel. Přitom adresátem povinnosti zapsat vozidlo v registru silničních vozidel lze stěží určit provozovatele vozidla, jelikož dle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, se stává určitá osoba provozovatelem vozidla právě až svým zápisem v registru silničních vozidel, takže před provedením tohoto zápisu vozidlo nemá provozovatele ve smyslu uvedeného zákona. Dále pak není účelné z uvedeného zákazu řídit motorové vozidlo se státní poznávací značkou Ukrajiny stanovit výjimku pro vozidla v mezinárodním provozu, jelikož tuto skutečnost nelze v podmínkách Schengenského prostoru efektivně prokázat a taková výjimka by mohla vést k masivnímu obcházení hlavního cíle směřujícího k podrobování vozidel pravidelným technickým prohlídkám.

Vzhledem k tomu, že zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, omezuje okruh osob, které mohou být zapsány jako provozovatelé vozidel v registru silničních vozidel, navrhuje se pro účely zápisu těchto vozidel do registru silničních vozidel rozšířit tento okruh osob, a to o osoby, které mají na našem území oprávnění k pobytu nad 90 dní, jsou držiteli osvědčení o registraci podle zákona o pobytu cizinců, jsou žadateli o udělení mezinárodní ochrany nebo osobou strpěnou na území podle zákona o azylu. Tím bude zajištěno, že osoby, které na našem území dlouhodobě pobývají v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, budou moct být zapsány jako provozovatelé vozidel v registru silničních vozidel.

Pro zápis těchto vozidel do registru silničních vozidel budou jinak platit standardní podmínky vyplývající ze zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Bude se jednat o zápis dovezených vozidel. Bude tedy vyžadováno schválení technické způsobilosti dovezeného vozidla (v zákonem stanovených případech), čemuž předchází ověření splnění technických požadavků zkušební stanicí (případně v budoucnu dle odlišného, aktuálně projednávaného návrhu zákona technickou zkušebnou), případně udělení výjimky z technických požadavků Ministerstvem dopravy. Pro vlastníky těchto vozidel (či jiné žadatele o zápis do registru silničních vozidel) mohou být s těmito úkony spojeny náklady ve výši cca. 5 000 až 50 000 Kč za ověření splnění technických požadavků zkušební stanicí či technickou zkušebnou, ve výši 5 000 Kč za provedení technické prohlídky dovezeného vozidla, ve výši 3 000 Kč za správní poplatek spjatý se schválením technické způsobilosti obecním úřadem obce s rozšířenou působností nebo ve výši 800 Kč za správní poplatek spjatý se zápisem vozidla do registru silničních vozidel.

Vzhledem k tomu, že vozidla se státní poznávací značkou Ukrajiny v některých případech nebudou splňovat stanovené technické požadavky (dle odhadu jen cca. 5 000 vozidel nyní evidovaných v evidenci ukrajinských vozidel bude všechny podmínky splňovat), a pro některé z technických požadavků zákon neumožňuje udělit výjimku, budou si dotčené osoby muset pořídit jiné vozidlo, které všechny stanovené technické požadavky splňuje. U takového vozidla by však podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, řada dotčených osob nemohla být zapsána jako jejich provozovatelé. Proto se navrhuje rozšířit okruh osob, které mohou být zapsány jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel, a to o osoby, kterým byla udělena dočasná ochrana nebo vízum za účelem strpění v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace. Tento okruh osob je užší, než okruh osob, které mohou být jako provozovatel vozidla zapsány v případě registrace vozidla se státní poznávací značkou Ukrajiny, ale uplatní se na jakékoli vozidlo, a to jak v případě zápisu nového či dovezeného vozidla do registru silničních vozidel, tak v případě zápisu změny vlastníka či provozovatele vozidla.

Možnost zápisu vozidla se státní poznávací značkou Ukrajiny do registru silničních vozidel a možnost zápisu osob, kterým byla udělena dočasná ochrana či vízum za účelem strpění, jako provozovatelů i jiných vozidel v registru silničních vozidel se navrhuje s účinností od 1. ledna 2027. Zákaz řídit vozidlo se státní poznávací značkou Ukrajiny bude pak pro vymezený okruh osob platit až od 1. ledna 2028. Bude tedy dána dostatečná legisvakanční lhůta, aby se dotčené osoby mohly na nová pravidla připravit a své vozidlo nechat zapsat do registru silničních vozidel či si pořídit vozidlo jiné.

Samotný zákaz řídit vozidlo se státní poznávací značkou Ukrajiny pak nebude platit po dobu 6 měsíců ode dne, kdy dotyčná osoba nově získala na našem území některý z vymezených pobytů či u ní nastala jiná skutečnost, na kterou je zákaz vázán. Vždy bude tedy dán určitý časový prostor, aby dotyčná osoba po získání daného pobytu vyřešila situaci spojenou s jejím vozidlem (např. zápis vozidla do registru silničních vozidel).

Porušení zákazu řídit vozidlo se státní poznávací značkou Ukrajiny bude přestupkem řidiče, za nějž bude možné uložit pokutu od 10 do 30 tisíc Kč. Současně bude v případě podezření z tohoto přestupku mít Policie České republiky možnost vybrat kauci či vozidlu zabránit v jízdě nebo mu zadržet tabulky se státní poznávací značkou. Uplatní se tedy zajišťovací instituty, které zná zákon o silničním provozu s tím, že se uplatní i stejný postup. Účelem je efektivnější vynucování nově uloženého zákazu.

Navržená právní úprava obsahuje přechodná ustanovení, jež pamatují na evidenci ukrajinských vozidel, která bude v důsledku změny právní úpravy k 1. lednu 2028 zrušena. Podle přechodných ustanovení však zůstanou v této evidenci vedeny v ní obsažené údaje do 31. prosince 2030, tj. po dobu odpovídající promlčecí době za přestupky spáchané podle stávající právní úpravy spočívající v řízení vozidla se státní poznávací značkou Ukrajiny, aniž by byla v této evidenci zapsána osoba, která se považuje za jeho provozovatele.

Jde o zpřesnění stávající formulace, kdy se do zákona doplňuje, že dočasná ochrana udělovaná osobám v působnosti aktivačního rozhodnutí Rady EU se také uděluje za podmínek stanovených tímto rozhodnutím.

Ruší se ustanovení týkající zasílání informace Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit. Do zákona se nově vkládá explicitní ustanovení, které odpovídá čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tímto ustanovením se do zákona stanoví, že Česká republika není vázána prohlášením členských států EU o neaplikaci článku 11 směrnice o dočasné ochraně, což již oznámila i na politické unijní úrovni. V praxi bude cizinci poživateli dočasné ochrany umožněn dobrovolný vstup do České republiky.

Z podnětu praxe se rozšiřuje výčet ustanovení, která se nepoužijí ve věci dočasné ochrany. Konkrétně jde o ustanovení zákona o dočasné ochraně cizinců, které se týká možnosti nahradit doklady totožnosti čestným prohlášením. V rámci zákona o pobytu cizinců se nepoužijí ustanovení o cizineckém pasu a cestovním průkazu totožnosti. Dobrovolné návraty jsou řešeny v samostatném ustanovení.

Změny v nadepsaných ustanoveních reagují na judikaturu národních a mezinárodních soudů, zejména na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-753/23 Krasiliva ze dne 27. února 2025. Dále reagují úpravou písmene d) v odstavci 1 na recitály 4 a 6 prováděcího rozhodnutí 1460/2025o prodloužení dočasné ochrany. Tyto recitály (zejména v originální anglické verzi) potvrdily, že členské státy mají možnost regulovat sekundární migraci, a to včetně osob, které byly držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě. Dané osoby mají ke stěhování v rámci EU využít standardní imigrační kanály.

V odst. 2 se ruší výluka ze soudního přezkumu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, která se stala díky bujné národní judikatuře obsoletní.

Mění se stávající ustanovení, které vyjmenovává důvody pro zánik již udělené dočasné ochrany. Jednak se zavádí důvod pro zánik dočasné ochrany, pokud se poživatel této ochrany zdržoval mimo území států schengenského prostoru déle než 30 dní. V takových situacích lze důvodně předpokládat, že se cizinec již na území České republiky, resp. schengenského prostoru nenachází a práva plynoucí z dočasné ochrany v České republice čerpat nepotřebuje. Jde o inspiraci právní úpravy některých členských států. Dále se zavádí nový důvod pro zánik dočasné ochrany na území České republiky, který je navázán na opatření vůči těm osobám, které spáchají některý z vážných trestných činů, za které by měl být uložen trest vyhoštění, trest vyhoštění již uložen byl, nebo je vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění ve výroku ukládajícím povinnost vycestovat.

Další změny reagují na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-753/23 Krasiliva ze dne 27. února 2025 nebo se jedná o legislativně – technické úpravy týkající se odstranění písmene a).

Osoby požívající dočasné ochrany opouštějí svou zemi původu a své bydliště z důvodu válečného konfliktu, nikoliv z obavy z pronásledování nebo riziku vážné újmy ze strany státních orgánů. Z úřední činnosti je známo, že státní orgány Ukrajiny fungují v rámci možností daných situací normálně, a to včetně zastupitelských úřadů v zahraničí, konkrétně i v České republice. Proto není důvodné, aby byl doklady České republiky těmto osobám vydávány, v případě potřeby mohou o cestovní i jiné doklady požádat vlastní zastupitelský úřad.

Změna v odstavci 3 je technického charakteru a souvisí s novým zněním odstavce 2, který již na danou situaci řešenou v odstavci 3 nedopadá.

Jde o dopadovou legislativně technickou změnu zapříčiněnou změnami v § 5 odst. 1.

Změny v tomto odstavci se týkají postupu při změně hlášení místa pobytu. Zejména se prodlužuje doba, odkdy se na cizince zmíněná povinnost vztahuje. Hlásit změnu místa hlášeného pobytu bude nově nutné, až pokud bude změna místa pobytu delší než 30 dní. Dále se zavádí povinnost na výzvu správního orgánu, který tak může učinit, pokud má pochybnosti o hlášené adrese pobytu, po cizinci požadovat úředně ověřený podpis dokladu o zajištění ubytování. Pokud si bude přehlašovat adresu cizinec, který je hlášen na adrese úřadu, je třeba toto přehlášení provést osobně, aby bylo ověřeno, že se cizinec stále nachází v České republice.

Zrušuje se možnost vydat cestovní doklad nebo cestovní průkaz totožnosti i v případě cizinců, kteří disponují vízem za účelem strpění vydaným v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině. Pro tyto osoby platí to samé jako pro osoby s dočasnou ochranou, tj. že v případě potřeby cestovních dokladů je mohou vydat příslušné orgány země původu.

Prodlužuje se doba, kdy je zrušen údaj o místě hlášeného pobytu a to z 15 na 30 dní, pokud se na tomto místě cizinec nezdržuje. Změna navazuje na nový důvod zániku dočasné ochrany, kterým je pobyt mimo území schengenského prostoru právě po dobu delší než 30 dní.

Stávající právní úprava stanoví, že stát platí pojistné za cizince s dočasnou ochranou v případě, že jejich závažný zdravotní stav jim dlouhodobě neumožňuje výkon práce, přičemž tuto skutečnost zdravotní pojišťovně dokládají výpisem ze zdravotnické dokumentace. Současně stát platí pojistné za jednu osobu, která o tuto osobu pečuje. Tato úprava však v praxi vykázala jisté aplikační problémy, a to zejména v oblasti prokazování závažného zdravotního stavu na základě dokumentace, kdy byl na zaměstnance zdravotní pojišťovny bez odpovídajícího vzdělání kladen požadavek řádného posouzení zdravotnické dokumentace. Kromě toho, některé podklady prokazující závažný zdravotní stav vykazovaly známky účelovosti mající za cíl, aby se daní pojištěnci vyvázali z povinnosti platit si pojistné sami.

Navrhuje se proto nastavení jednoznačného pravidla spočívajícího v tom, že platba pojistného státem bude navázána na posouzení zdravotního stavu Institutem posuzování zdravotního stavu podle § 6f odst. 1 zákona č. 66/2022 Sb. (dále jen „Institut“), a to se stanovením omezení soběstačnosti alespoň ve stupni 2. Nadále ovšem bude platit, že posouzení a stanovení stupně omezení soběstačnosti se bude provádět pro účely humanitární dávky, nikoliv samoúčelně pro platbu pojistného státem. Avšak na rozdíl od nároku na humanitární dávku nebude docházet k přerušení platby pojistného státem v případě, že by v některém kalendářním měsíci cizinec s dočasnou ochranou o humanitární dávku nepožádal. Délka období, po které bude pojistné platit stát, bude vycházet z doby platnosti příslušného posudku, který Institut vydal.

Vzhledem k tomu, že Institut nemá k dispozici údaje o tom, která konkrétní osoba je určena jako pečující o osobu se stupněm omezení soběstačnosti alespoň 2 (tyto osoby jsou určovány výhradně pro účely humanitární dávky), budou osoby pečující zdravotní pojišťovně tuto skutečnost oznamovat na základě čestného prohlášení. Obdobně jako u osob se stupněm omezení soběstačnosti alespoň 2, bude délka období, po které bude pojistné platit stát za osobu pečující, vycházet z doby platnosti příslušného posudku vydaného Institutem.

Přechodné období je ošetřeno jak navrhovaným přechodným ustanovením, tak rovněž stávajícím ustanovením § 27 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., které umožňuje správci centrálního registru (VZP ČR) požádat Institut o sdělení potřebných údajů o pojištěncích, v tomto kontextu zejména o pojištěncích, za které pojistné platil stát na základě § 7 zákona č. 65/2022 Sb. doposud (tedy „jejichž závažný zdravotní stav dlouhodobě neumožňoval výkon práce a tuto skutečnost doložili zdravotní pojišťovně výpisem ze zdravotnické dokumentace“).

Technická změna související s vývojem a praktickým fungováním informačního systému, který zpracovává agendu prodloužení dočasné ochrany. Potvrzení o úspěšném dokončení registrace k prodloužení dočasné ochrany najde cizinec ve svém uživatelském účtu v rámci Informačního portálu pro cizince, přes který tuto registraci provádí.

Dále se rozpracovávají určité úpravy týkající se postupů v případě tzv. nové žádosti o dočasnou ochranu, a to pouze pro případy, kdy ministerstvo takové žádosti v důsledku rozhodnutí soudu vyhovělo.

Cizinci podávající novou žádost o udělení dočasné ochrany podle odstavce 3 jsou cizinci, kteří se do České republiky stěhují z jiného členského státu a přesouvají se sem nikoli v přímém důsledku ozbrojeného konfliktu. Nová pravidla platí pouze pro cizince podle odstavce 3.

Nejde proto o cizince nově příchozí z Ukrajiny. Nejde ani o cizince, kteří dříve v ČR dočasnou ochranu měli a žádají o ni opakovaně – ty řeší odstavec 1.

Pro cizince podle odstavce 3 se proto uplatní nově řada institutů typických pro běžnou ekonomickou migraci, protože daní cizinci by měli využít standardních imigračních kanálů a podat žádost o pobytové oprávnění v ČR, a to i bez nutnosti osobního podání, na GK Lvov. Řízení o této nové žádosti může být vydáno ve lhůtě 90 dnů (odst. 4). Dále se upravuje ustanovení týkající se přístupu na trh práce. Přístup na trh práce bude řešen v rámci specializovaného zákona, takové cizinci proto budou potřebovat pracovní povolení. Rovněž se omezuje možnost opětovných vstupů a výstupů do EU, cizinci se chtěli přestěhovat do ČR.

Odstavec 5 upravuje speciální postavení osob s dočasnou ochranou za účelem sloučení rodiny nebo z důvodů hodných zvláštního zřetele, a to pro situace nové žádosti – postavení odpovídá cizincům podle odstavce 1 a nikoli cizincům podle odstavce 3.

S ohledem na to, že v procesu zisku zvláštního dlouhodobého pobytu jsou během velmi krátké doby zpracovávány desetitisíce „žádostí“ (vyjádření zájmu a následné registrace) a akce se může každý rok opakovat, je samotný proces téměř plně automatizovaný, nevede se se spis, nevydává se rozhodnutí a na udělení není právní nárok. Není proto důvod pro soudní přezkum. Sám zákon upravuje – i když kuse – reklamační mechanismus.

odst. 2 a 3 – text zákona se vyjasňuje s ohledem na zkušenosti z první vlny procesu zisku zvláštního dlouhodobého pobytu. Jde-li o manžele pobývající na území České republiky na základě dočasné ochrany udělené Českou republikou, musí vyjádření zájmu provést společně bez ohledu na to, zda žijí ve společné domácnosti. Následně odstavec 3 poté reaguje na často se opakující situace v první vlně a stanovuje tak, že společně projevit zájem nemusí ti manželé, kde k rozvodu nebo k podání žádosti o rozvod dojde před pořízením biometrických údajů – tedy až na konci procesu. Naopak druh a družka (+ všechny kombinace pohlaví) spolu mohou projevit zájem, pokud k uzavření manželství (nebo partnerství) opět dojde před pořízením biometrických údajů. Právě před pořízením biometrických údajů totiž zákon cizincům ukládá předložit doklady o rodinných vazbách.

odst. 4 – nesplněním povinnosti společného jednání v rámci celého procesu nebude zvláštní dlouhodobý pobyt udělen celé rodinné jednotce.

odst. 1 písm. f) – u osob podávajících daňové přiznání (zpravidla podnikatelé) se přidává nová zkoumaná podmínka, a to je neexistence nedoplatků evidovaných u orgánů Finanční správy České republiky (zejména nedoplatků na daních).

odst. 3 – u tzv. „paušalistů“ nedoplatky na zdravotním pojištění nesleduje zdravotní pojišťovna, ale Generální finanční ředitelství. Je tomu z toho důvodu, že u těchto osob jde jen o jeden typ platby, která zahrnuje jak daňovou část, tak část veřejné zdravotní pojištění. Nelze přitom dále rozlišit, o jaký typ nedoplatku jde – zda na dani nebo na veřejném zdravotním pojištění. Zákon tuto specifickou situaci proto upravuje. Ve vyhodnocovací tabulce pro účely registrace tak v případě, že „paušalista“ má nedoplatek, bude tento započítán jako nedoplatek na dani tak na veřejném zdravotním pojištění.

Jedním z údajů zasílaných od Generálního finančního ředitelství bude i datum podání řádného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Je tomu z toho důvodu, že nařízení vlády určuje rozhodné datum pro ověření podání tohoto daňového přiznání. Dalším důvodem je to, že šlo i velmi častou chybu ze strany cizinců – tedy pozdní podání daňového přiznání pro účely zvláštního dlouhodobého pobytu. Z tabulky zveřejňované pro účely registrace tak bude nově jasně patrná i informace, kdy k podání uvedeného daňového přiznání došlo.

V návaznosti na novou podmínku – zkoumání absence nedoplatků evidovaných u orgánů Finanční správy České republiky u osob podávajících řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob, se upravuje zasílání těchto dat od Generálního finančního ředitelství.

V odstavci 5 se jedná o dopadovou změnu reagující na upřesnění v § 7q odst. 1 písm. c). Toto upřesnění, že jde i o penále na veřejné zdravotní pojištění je tedy třeba provést i zde.

odst. 3 - Text zákona se upravuje tak aby odpovídal technickému rozvoji a fungování elektronického systému pro zvláštní dlouhodobý pobyt.

odst. 4 - upravuje se možnost stanovit časový rámec pro tzv. reklamace, aby bylo jak cizincům, tak zapojeným státním orgánům zřejmé, v jakém časovém období mohou zadané údaje reklamovat, resp. reklamace očekávat.

odst.4:

Smazáním dovětku o nevyžadování úředního překladu do češtiny se úprava vrací do režimu správního řádu.

odst. 5:

odst. 7 a 9: Náhradní termíny a jejich režim: Pokud se cizinec nedostaví, dostane přidělen náhradní termín. Pokud na tento náhradní termín přijde, ale vyvstane odstranitelný problém, stanoví se mu náhradní termín. Tedy u jednoho cizince mohou být až 2 náhradní termíny, ale každý pro jinou situaci.

odst. 8: uvádění nepravdivých údajů v průběhu procesu zisku zvláštního dlouhodobého pobytu je neodstranitelnou překážkou zisku pobytu a pobyt tak nebude nikomu z rodinné jednotky udělen.

odst. 3 – upravuje se postup, kdy během procesu zisku zvláštního dlouhodobého pobytu přijede za rodinou nezletilé dítě, které by jinak podléhalo společné registraci. Nelze akceptovat, že by stále pro rodinnou jednotku platil požadavek na výši příjmu, která by neodpovídala počtu vyživovaných osob a že by dítě mělo jiný pobytový status než zbytek rodiny. Takové dítě proto bude připojeno do společné registrace. Nové ustanovení upravuje související povinnosti a důsledky.

odst. 5 - po zkušenostech z první vlny se řeší výjimečný postup vyjímání ze společné registrace – jednou z těchto výjimečných situací je přechod na jiný typ oprávnění k pobytu – zpravidla šlo o pobyt trvalý (sloučení).

Zamezuje se výkladovým obtížím a jednoznačně se stanovuje, že ani při přechodu ze zvláštního dlouhodobého pobytu na jiný typ povolení neplatí povinnost absolvovat adaptačně-integrační kurz.

Díky danému přechodnému ustanovení budou mít osoby uvedené v této větě 3 měsíce, kdy stále nebudou považovány za osobu s trvalým pobytem, a tedy budou podle jednotlivých kategorií plátců pojistného spadat jako osoby uvedené v § 2 odst. 1 písm. b) bodu 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, tj. podle § 7 odst. 1 písm. o) uvedeného zákona zůstanou státními pojištěnci. V rámci uvedených 3 měsíců si tyto osoby mohou zajistit pokračování v uvedeném režimu s tím, že si nechají posoudit svou míru soběstačnosti, a budou tak splňovat nově stanovená kritéria pro to, aby nadále zůstaly státními pojištěnci.  

Zdůvodnění bodu 2 je uvedeno v pasáži věnované novelizačnímu bodu čl. I bod 1 a další změnám týkajícím se evidence ukrajinských vozidel.

Ustanovení nově zavádí povinnost žádat o povolení k zaměstnání v případě osob, kterým byla udělena nová dočasná ochrana. Nejde o osoby nově přicházející z území Ukrajiny – všechny ostatní osoby (tj. ty, co zde už jsou, i ty nově přicházející) s dočasnou ochranou mají i nadále volný přístup na trh práce. Jedná se tedy o minimální specifickou skupinu osob – viz specifický odkaz na ustanovení z. č. 65/2022 Sb. (Lex Ukrajina MV).

V § 6 odst. 1 se upravuje možný vstup do nároku v závislosti na tom, zda osoba splňuje tzv. podmínku aktivity. Nastavuje se minimální standard aktivního přístupu příjemce dávky k zajištění vlastních životních potřeb, přičemž jde o mechanismus, který je běžný v oblasti dávek dlouhodobé sociální pomoci a odpovídá principu aktivizace jako podmínky nároku na podporu ze systému veřejných prostředků.

Zavádí se podmínka být zaměstnán, být samostatně výdělečně činný a mít z těchto činností příjem nebo být veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Uvedené se netýká osob do 18 let věku a zranitelných osob vyjmenovaných v § 6b písm. e) bodech 1 až 7.

Stanovuje se, že zákonná podmínka podle § 6 odst. 1, že se cizinec s dočasnou ochranou zdržuje na území České republiky, je splněna za předpokladu, že cizinec pobývá na území České republiky minimálně po dobu alespoň 16 dnů v příslušném kalendářním měsíci, na který humanitární dávka náleží.

Ve stávající právní úpravě je podmínka pobytu na území České republiky vymezena pouze odkazem na shodu adresy uvedené v žádosti s údajem vedeným v základním registru obyvatel, což neumožňuje ověřit skutečný fyzický pobyt žadatele na území státu.

V § 6 odst. 9 se rozšiřuje povinnost vyhovět výzvě Úřadu práce ČR k osvědčení skutečností rozhodných pro nárok na dávku též na osoby společně posuzované se žadatelem.

Současně je z § 6 odst. 9 vyjmuta informace o tom, že v případě nevyhovění výzvě v určené lhůtě, se žádost zamítne, neboť se tato úprava přesouvá a dále rozvádí v novém odstavci 10.

V § 6 odst. 10 se nově upravuje, že v případě, že žadatel nebo osoba s ním společně posuzovaná nevyhoví výzvě podle § 6 odst. 9 nebo zjistí-li Úřad práce před vyplacením dávky v příslušném kalendářním měsíci, že žadatel v žádosti o dávku uvedl nepravdivé údaje, žádost se zamítne.

Současně se stanovuje, že pokud podá žadatel, který nevyhověl výzvě podle odstavce 9 nebo uvedl v žádosti nepravdivé údaje, nebo některá ze společně posuzovaných osob, která nevyhověla výzvě podle odstavce 9, novou žádost o dávku v některém z následujících 3 kalendářních měsíců, činí u takové osoby výše dávky 0 Kč. Pro tyto osoby se nezapočtou ani náklady na bydlení. V případech, kdy výše uvedená zjištění nastanou již po výplatě dávky, bude uplatněn postup obdobně v následující třech kalendářních měsících po zjištění těchto skutečností. Zároveň není touto úpravou nijak dotčeno posuzování dané osoby ve vztahu k majetku.

Sankce tedy nebrání tomu, aby žádost o dávku byla podána. V případě jejího uplatnění však bude počítáno pouze s částkami těch osob, kterých se sankce nedotýká, tj. například nezletilých dětí.

Mezi zranitelné osoby se přidávají i osoby uznané dočasně práce neschopnými nebo z důvodu nemoci nebo úrazu neschopnými vykonávat pracovní aktivitu, neboť u nich nelze požadovat splnění podmínky pracovní aktivity.

Na základě změn, které jsou specifikovány v bodech 1 a 8, se v § 6b odst. 2 zrušuje podmínka, kde je stanoveno, že pro určení nároku na dávku a stanovení její výše u cizince s dočasnou ochranou (vyjma zranitelných osob), který má náklady na bydlení v ostatních prostorech k ubytování, se použijí započitatelné náklady na ubytování, je-li cizinec s dočasnou ochranou výdělečně činný, nebo je-li krajskou pobočkou Úřadu práce evidován jako uchazeč o zaměstnání, a též dochází k rozšíření okruhu uznatelných nákladů na bydlení, kdy se neberou v úvahu jen byty zařazené v evidenci bytů, ale i ostatní prostory k ubytování.

V odst. 3 se jedná o legislativně-technickou úpravu v souvislosti se změnou, která je specifikována v bodě 5.

V § 6b odst. 5 se doplňuje informace o tom, že pokud osoba není aktivní ve smyslu nové úpravy v bodě 1, tj. je-li žadatelem nebo osobou společně posuzovanou cizinec s dočasnou ochranou, který není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání nebo nemá příjem z pracovního nebo obdobného vztahu nebo ze samostatné výdělečné činnosti a zároveň nejde o cizince s dočasnou ochranou do 18 let věku nebo uvedeného § 6b písm. e) bodech 1 až 7, výše dávky pro tuto osobu činí 0 Kč a příslušná částka započitatelných nákladů na bydlení nebo ubytování pro tuto osobu se nepoužije. Tímto není dotčeno ustanovení § 6b odst. 6, což znamená, že stále dochází k posuzování finančních prostředků na účtu těchto osob.

V souvislosti s nově zavedenou úpravou v § 6 odst. 3 (bod 2) se nově stanoví, že žádost o dávku obsahuje též prohlášení, že žadatel a cizinci s dočasnou ochranou, kteří spolu bydlí a společně uhrazují náklady na své potřeby, pobývají na území České republiky po dobu alespoň 16 dnů v kalendářním měsíci, na který dávka náleží. Úprava vyplývá z již existující úpravy v § 6 odst. 4, kde je uvedeno, že skutečnosti uvedené v žádosti žadatel doloží všemi dostupnými doklady nebo čestným prohlášením.

Lex Ukrajina pro oblast školství v původním znění osvobozoval od správních poplatků všechny žadatele o nostrifikace, kteří byli držiteli dočasné ochrany. V počátečním období ruské vojenské invaze na Ukrajinu toto opatření bylo součástí pomocí a úlev velkému množství příchozích osob.

Novelou vyhlášenou pod č. 454/2023 Sb. došlo k omezení osvobození na osoby, které požívají dočasné ochrany po dobu kratší než 12 měsíců. Toto pravidlo působí problémy v souvislosti s určením, na které osoby se tato podmínka vztahuje. Mj. splnění podmínky nelze posoudit jen z víza o prodloužené nebo opakované dočasné ochraně.

Vzhledem k dalšímu běhu času se snižuje veřejný zájem na potřebě tohoto opatření. Z informací MŠMT vyplývá, že krajské úřady i velké veřejné vysoké školy za uplynulý půlrok evidují jen nižší jednotky uchazečů, které mají na toto osvobození nárok.

Proto se navrhuje osvobození od nostrifikačních poplatků (celý § 9 zákona č. 67/2022 Sb.) zrušit.

Z důvodu právní jistoty se v přechodném ustanovení stanovuje, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona se dokončí podle znění zákona před nabytím účinnosti.

Nově od června 2026 je v azylovém procedurálním nařízení explicitně stanoveno, že nepřítomnost právního zástupce u pohovoru s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany nebrání provedení tohoto pohovoru. Podobné pravidlo se doplňuje i pro správní úkon dokončení registrace a poskytnutí údajů k podané žádosti, což jsou typově úkony menší důležitosti než pohovor. Pro provedení úkonu poskytnutí údajů k podané žádosti je v azylovém procedurálním nařízení stanovena lhůta, není proto možné provedení tohoto úkonu odkládat.

V tomto ustanovení se navrhují dvě změny. Zaprvé jde o zdůraznění jednodušších procesních pravidel, pokud jde o předběžné posuzování další opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Za druhé se doplňuje úprava zasílání rozhodnutí o nepřípustnosti další opakované žádosti na email, resp. telefonní číslo, a to zejména v případech, kdy ministerstvo nebude doručovat do vlastních rukou na místě nebo do datové schránky.

Zpřesňuje se stávající ustanovení, které upravuje délku udělené mezinárodní ochrany z důvodu sloučení rodiny. Nová formulace lépe vystihuje cíl právní úpravy, tj. udělit rodinnému příslušníku nositele sloučení rodiny ochranu do stejného data, aby jejich právní postavení bylo zesouladněno a mohli například společně žádat o prodloužení udělené mezinárodní ochrany.

Jedná se o technickou úpravu, která pravidlo týkající se nemožnosti udělit mezinárodní ochranu v případě přítomnosti manžela či manželky na území, další osobě (manželovi) osoby požívající mezinárodní ochrany, rozšiřuje i na osoby požívající doplňkové ochrany a jejich manžela.

Jde o odstranění nevhodné terminologie vnesené do zákona o azylu jeho předchozí novelou. Ustanovení § 2 zákona o azylu obsahuje vymezení řady pojmů. Sousloví „osoba požívající dočasnou ochranu“ mezi těmito pojmy ale není. Je nezbytné dodržet dosavadní terminologii zákona o azylu, a proto uvádět obě kategorie osob samostatně jako „azylant“ a „osoba požívající doplňkovou ochranu“.

Ustanovení řeší situace, kdy je převedena příslušnost k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany na Českou republiku. Nejde o situace, kdy je v rámci řízení o určení příslušného členského státu a o přemístění do tohoto státu určena Česká republika jako příslušný členský stát a žadatel je transferován do České republiky. V těchto případech je počítání lhůt upraveno přímo v azylovém procedurálním nařízení. Úprava v tomto ustanovení řeší situace, kdy nebylo možné provést transfer neboli přemístění z České republiky do příslušného členského státu z různých důvodů (soudní rozhodnutí, nemožnost přemístění ve lhůtě dané nařízením, nesouhlas příslušného členského státu).

Jde o technickou změnu, která reaguje na praktické fungování vracení doručenek ze strany poskytovatele poštovních služeb.

Doplňuje se výslovné pravidlo týkající se doručování rozhodnutí zastoupenému, tedy žadateli o mezinárodní ochranu. S ohledem na fakt, že rozhodnutí je vždy zasíláno i právnímu zástupci, pokud tento není přítomen předání rozhodnutí žadateli o mezinárodní ochranu, nejedná se o negativní zásah do práv žadatele o mezinárodní ochranu. Pokud by nebylo možné bez přítomnosti právního zástupce předat rozhodnutí, ustanovení, které předpokládá, že právní účinky rozhodnutí nastávají předání zastoupenému, by bylo bez užitečného účinku.

Je třeba zákonem zpřesnit, že i řízení o prodloužení azylu nebo doplňkové ochrany se řídí lhůtami specifickými pro řízení o mezinárodní ochraně, tedy využijí se lhůty dané unijním právem. Základní lhůta pro vydání rozhodnutí je 6 měsíců s možností prodloužení až o dalších 6 měsíců za určitých podmínek. Je důležité znovu zopakovat, že žadatel o prodloužení příslušného ochranného statusu je do doby rozhodnutí správního orgánu stále oprávněn k pobytu na území a požívání práv spojených s uděleným ochranným statusem.

Upřesňuje se charakter pobytu na území České republiky během určené doby k vycestování z území České republiky. Doba k vycestování slouží pouze k zařízení nezbytných záležitostí k opuštění území republiky. Nejedná se tak o pobyt oprávněný, protože ten ukončilo azylové rozhodnutí, zároveň však nejde o pobyt v rozporu se zákonem o pobytu cizinců. Jedná se tedy o formu setrvání na území na základě stanovené lhůty k vycestování.

S ohledem na specifičnost azylového řízení na hranicích je relevantní ponechat místní příslušnost k řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva jednomu krajskému soudu, a to Městskému soudu v Praze, protože azylové řízení na hranicích může de facto začínat jenom podáním žádosti o mezinárodní ochranu v rámci přijímacího střediska na Letišti Václava Havla v Praze. Pokud by byla žádost o mezinárodní ochranu podána na jiném mezinárodním letišti v České republice, žadatel je k dalším úkonům v azylovém řízení převážen do přijímacího střediska v tranzitním prostoru letiště Praha – tímto úkonem je zejména právě registrace.

Zavádí se speciální pravidlo, podle něhož bude pro určitá řízení výlučně místně příslušný Městský soud v Praze.

Předně půjde o řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva, kterou podala osoba, jež je vyloučena z postavení uprchlíka nebo z nároku na doplňkovou ochranu (tj. [i.] osoba, která se dopustila zločinu proti míru, zločinu proti lidskosti nebo válečného zločinu, [ii.] osoba, která se před příchodem na území členského státu dopustila vážného nepolitického zločinu, [iii.] osoba, která je vinna činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN, a v případě doplňkové ochrany ještě [iv.] osoba, která představuje nebezpečí pro společnost nebo pro národní bezpečnost).

Dále půjde o řízení o žalobě, kterou bylo napadeno rozhodnutí ministerstva, jímž bylo rozhodnuto o odnětí postavení uprchlíka nebo doplňkové ochrany uprchlíkovi, u kterého [i.] jsou důvody, pro které je z mezinárodní nebo doplňkové ochrany vyloučen, u kterého [ii.] existují dostatečné důvody, že by mohl narušit bezpečnost státu, nebo který [iii.] byl odsouzen za spáchání zvlášť závažného trestného činu.

Pro tyto věci se, vzhledem k jejich povaze, současně navrhuje zakotvit, že budou rozhodovány nikoli specializovaným samosoudcem, jako je tomu u věcí mezinárodní ochrany obecně, nýbrž tříčlenným senátem složeným z předsedy a dvou soudců. Pro rozhodnutí bude platit lhůta 4 měsíců, pokud nepůjde o situaci azylového řízení na hranicích, kde je lhůta 5 týdnů.

Ustanovení § 32c zákona o azylu se týká institutu odkladného účinku žaloby a institutu předběžného opatření v řízení o žalobě. Konkrétně se v něm stanoví, že návrh na přiznání odkladného účinku žaloby a návrh na nařízení předběžného opatření lze podat pouze spolu s žalobou. Jde tak o zvláštní ustanovení, které pro věci mezinárodní ochrany představuje odchylku od obecné úpravy obsažené v § 38 soudního řádu správního ve vztahu k předběžnému opatření a v § 73 soudního řádu ve vztahu k odkladnému účinku žaloby, v níž žádné omezení pro jejich podání neexistuje a podle které lze jak návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, tak i návrh na nařízení předběžného opatření podat kdykoli během řízení o žalobě.

Ve vztahu k tomuto ustanovení se navrhuje pouze drobné doplnění ryze formálního charakteru mající za cíl postavit najisto, že pokud se v tomto ustanovení hovoří o odkladném účinku, má se tím na mysli právě a pouze odkladný účinek žaloby. Obdobné ustanovení týkající se odkladného účinku kasační stížnosti je pak obsaženo v § 33n zákona o azylu.

Dále se navrhuje doplnit do § 32c zákona o azylu pravidlo, které jasně stanoví, že v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě musí být uvedeny všechny skutečnosti, pro které je přiznání odkladného účinku žalobě navrhováno, jakož i označeny všechny důkazy, jimiž mají být tyto skutečnosti prokázány. Toto pravidlo tak sice představuje konkretizaci obecně platné povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, nicméně jeho smyslem je zdůraznit obě tyto povinností ve vztahu k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a překonat závěr obsažený v usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 160/2014-25 z 19. listopadu 2014.

V tomto usnesení byl Nejvyšším správním soudem dovozen závěr, že újma, která v důsledku výkonu tohoto rozhodnutí cizinci na jeho právech hrozí, je zřejmá již ze samotné povahy tohoto rozhodnutí a že soud by k tomu měl přihlédnout i tehdy, když cizinec ohledně této újmy nic netvrdí a nenavrhuje žádné důkazy k jejímu prokázání.

Tento závěr ovšem není odbornou právní naukou zcela přijímán a je často považován za excesivní a vybočující z ustálené rozhodovací praxe, podle níž by účastník řízení měl dostát své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, neboli, že by měl tvrdit všechny rozhodné skutečnosti (tedy i skutečnosti ohledně toho, v čem spatřuje újmu na svých právech, jež mu hrozí výkonem rozhodnutí o správním vyhoštění) a doložit je důkazy (Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 999 a 1000).

Proto se navrhuje překonat tento závěr Nejvyššího správního soudu a sjednotit výklad práva ohledně této otázky, a to tak, že bude zdůrazněno, že i ve vztahu k újmě na právech hrozící z výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění platí povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Navržené řešení přitom nijak nezasahuje do práv účastníka řízení na spravedlivý proces, a to proto, že účastníkovi řízení nijak nebrání v možnosti navrhnout přiznání odkladného účinku žalobě, když pouze jasně stanoví, že újmu účastníka řízení na jeho právu na spravedlivý proces nelze dovozovat paušálně – jen stěží bude do práva účastníka řízení na spravedlivý proces zasaženo v situaci, kdy účastník řízení nebude muset v řízení před správními soudy osobně nic činit a kdy lze zajistit přiměřeně efektivní a rychlou komunikaci mezi ním a jeho zástupcem i na dálku. Újma, která by mohla účastníkovi řízení na jeho právech výkonem žalobou napadeného rozhodnutí hrozit, tak vždy vychází z konkrétních okolností účastníka řízení a z jeho osobních a jiných poměrů; ty však nelze paušálně dovozovat, nýbrž je třeba, aby je účastník řízení tvrdil a doložil důkazy (Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 1000).

Ustanovení § 32d zákona o azylu se týká institutu odkladného účinku žaloby v řízení o žalobě. Konkrétně se v něm stanoví předpoklady, kdy soud může žalobě přiznat odkladný účinek i bez návrhu.

Ve vztahu k tomuto ustanovení se navrhuje pouze drobné doplnění ryze formálního charakteru mající za cíl postavit najisto, že lhůta, v rámci, které může soud i bez návrhu přiznat odkladný účinek žalobě (za předpokladu splnění všech předpokladů), počíná běžet ode dne zahájení řízení o žalobě, neboli ode dne, kdy žaloba došla na soud a kdy se jí soud mohl reálně začít zabývat.

Dále se navrhuje doplnit povinnost soudu vyrozumět ministerstvo o přiznání odkladného účinku žalobě bez návrhu, a to bezprostředně po vydání rozhodnutí, kterým byl odkladný účinek žalobě přiznán. Odkladný účinek žaloby totiž pozastavuje všechny účinky žalobou napadeného rozhodnutí, jak se podává z § 73 odst. 3 soudního řádu správního. Je proto nanejvýš důležité, aby se ministerstvo, které žalobou napadené rozhodnutí vydalo, o této skutečnosti dozvědělo co nejdříve. Současně se navrhuje doplnit obdobnou povinnost soudu bezprostředně vyrozumět ministerstvo o tom, že toto rozhodnutí nabylo právní moci.

Jde o legislativně – technickou změnu.

V § 33f a § 33h se reaguje na oprávněnou výtku z praxe, že u žadatelů, kteří nečekají na jinak bezprostřední či brzkou realizaci trestu vyhoštění ve vyhošťovací vazbě, není důvodné po soudech vyžadovat rozhodnutí ve velmi krátké lhůtě 2 měsíců. Dochází proto k upřesnění, že 2měsíční lhůta platí pouze pro žadatele umístěné ve vyhošťovací vazbě. Pro rozhodnutí o žalobě zbylých žadatelů s trestem vyhoštění bude platit lhůta 4 měsíce.

Doplňuje se speciální pravidlo, které opět cílí na větší efektivitu soudního řízení snížením administrativní zátěže náročným a nákladným doručováním pouhé informace o prodloužení lhůty.

Jedná se o technickou změnu lépe odpovídající záměru o určení momentu zahájení řízení.

Oprava nepřesného odkazu na jiné odstavce téhož ustanovení.

Ustanovení §§ 33j a 33k zákona o azylu je jedním z ustanovení týkající se těch soudních řízení ve věcech mezinárodní ochrany, u kterých je stanovena velmi krátká lhůta pro rozhodnutí soudu a u kterých je proto zapotřebí další zefektivnění nad rámec zvláštní úpravy platné pro všechna řízení ve věcech mezinárodní ochrany.

V § 33j je konkrétně obsaženo pravidlo, že soud rozhoduje o žalobě bez jednání. Jednání nařídí jen tehdy, navrhne-li to účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany nebo ministerstvo v zákonem stanovené lhůtě, nebo nelze-li o žalobě rozhodnout bez nařízení jednání.

Pro zvýšení efektivity práce soudu se v rámci tohoto pravidla navrhuje zpřesnění, že návrh na nařízení jednání může podat žalobce pouze spolu s žalobou a ministerstvo pouze spolu s vyjádřením k žalobě. Zatímco dosavadní úprava umožňuje, aby tento návrh byl podán samostatně (za předpokladu dodržení lhůty), nově by tento návrh musel být podán spolu s žalobou, resp. spolu s vyjádřením k žalobě. Soud tak již v okamžik doručení žaloby, resp. v okamžik doručení vyjádření k žalobě, bude vědět, zda některý z účastníků navrhuje nařízení jednání k projednání věci a nebude muset čekat na uplynutí lhůty.

V § 33k je pak obsaženo pravidlo, že soud vyrozumí ministerstvo o tom, jak o žalobě rozhodl, a to bezprostředně po vyhlášení rozsudku, jakož i o tom, že rozsudek nabyl právní moci. Potřeba rychlého informování o tom, jak soud rozhodl, a o tom, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, je u těchto soudních řízení dána proto, že na to navazují další lhůtované úkony ministerstva.

Pro zvýšení efektivity komunikace mezi soudy a ministerstvem se v rámci tohoto pravidla navrhuje zpřesnění, že soud vyrozumí ministerstvo o nabytí právní moci nejen ve vztahu k rozsudku, nýbrž ve vztahu k jakémukoli rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě končí. Nově tak bude soud informovat ministerstvo o právní moci kupř. i tehdy, bude-li žaloba odmítnuta, nebo tehdy, bude-li řízení o žalobě zastaveno.

Ustanovení § 33n zákona o azylu se týká institutu odkladného účinku kasační stížnosti a institutu předběžného opatření v řízení o kasační stížnosti. Konkrétně se v něm stanoví, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a návrh na nařízení předběžného opatření lze podat pouze spolu s kasační stížností. Jde tak o zvláštní ustanovení, které pro věci mezinárodní ochrany představuje odchylku od obecné úpravy obsažené v § 120 soudního řádu správního ve spojení s § 38 soudního řádu správního ve vztahu k předběžnému opatření a v § 107 soudního řádu správního ve spojení s § 73 soudního řádu ve vztahu k odkladnému účinku žaloby, v níž žádné omezení pro jejich podání neexistuje a podle které lze jak návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tak i návrh na nařízení předběžného opatření podat kdykoli během řízení o kasační stížnosti.

Ve vztahu k tomuto ustanovení se navrhuje pouze drobné doplnění ryze formálního charakteru mající za cíl postavit najisto, že pokud se v tomto ustanovení hovoří o odkladném účinku, má se tím na mysli právě a pouze odkladný účinek kasační stížnosti. Obdobné ustanovení týkající se odkladného účinku žaloby je pak obsaženo v § 32c zákona o azylu.

Dále se navrhuje i pro řízení o kasační stížnosti zakotvit pravidlo, které jasně stanoví, že v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být uvedeny všechny skutečnosti, pro které je přiznání odkladného účinku kasační stížnosti navrhováno, jakož i označeny všechny důkazy, jimiž mají být tyto skutečnosti prokázány. Toto pravidlo tak sice představuje konkretizaci obecně platné povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, nicméně jeho smyslem je zdůraznit obě tyto povinností ve vztahu k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a překonat závěr obsažený v usnesení Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Azs 160/2014-25 z 19. listopadu 2014 (blíže k tomu viz odůvodnění k § 32c zákona o azylu).

Doplňuje se lhůta pro projednání případné kasační stížnosti v případech nově koncentrovaných řízení s bezpečnostním prvkem podle § 32 odst. 2. Stanovení lhůty odpovídá zájmu státu na rychlém projednání tohoto typu případů.

S ohledem na praktické zkušenosti se vrací ustanovení o povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany odevzdat na dobu řízení cestovní doklad. Odevzdáním cestovního dokladu během azylového řízení budou preventovány situace ztrát (ať již cílených nebo náhodných) cestovních dokladů, které následně zpomalovaly možný návrat do země původu. Doplňuje se také možnost odevzdání cestovního dokladu po ukončení řízení i příbuznému v případech hodných zvláštního zřetele např. v případech úmrtí a potřeby repatriace do země původu. Stále platí, že pokud je žadateli udělen azyl nebo doplňková ochrana, nemohou disponovat původním cestovním dokladem, ten tak zůstane i nadále v úschově u ministerstva.

Jedná se o dílčí úpravu související s větší úpravou, která reaguje na legalizaci některých návykových látek.

Reakce na novelu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách /z. č. 321/2024 Sb./. Tato novela umožňuje orgánům veřejné správy regulovat trh s novými psychoaktivními látkami jako je kratom, tzv. nízkopotentní konopí (tj. konopí s obsahem THC do 1 %) nebo případně další látky (např. kanabinoid HHC) a vykonávat v této oblasti efektivní kontrolu s cílem minimalizovat veřejnozdravotní rizika, aniž by muselo dojít k zařazení těchto látek na seznam omamných a psychotropních látek a souvisejícím dopadům v rovině trestněprávní. V českém kontextu by měl tento krok za následek vystavení tisíců uživatelů riziku trestního stíhání, silnou stimulaci nelegálního trhu, vyhledávání nebezpečnějších, ale na nelegálním trhu dostupnějších alternativ, znepřístupnění těchto látek pro vědecké účely a další negativní dopady. Novela proto zavedla novou kategorii psychoaktivních látek, tzv. psychomodulační látky, jako zvláštní kategorii psychoaktivních látek, nakládání s nimiž a jejichž uvádění na trh podléhá přísným podmínkám stanovených zákonem. Dopadová navrhovaná změna v zákoně o azylu a zákoně o pobytu cizinců současně zajišťuje právní jistotu policie, Správy uprchlických zařízení při nakládání s návykovými látkami, včetně právě těchto nových druhů. Azylová zařízení a zařízení pro zajištění cizinců jsou hromadnými ubytovacími zařízeními, v azylových zařízeních se jedná o smíšené ubytování pro jednotlivce i rodiny s dětmi. Není proto vhodné, aby bylo povoleno vnášení jakýchkoli typů látek v režimu zákona 167/1998 Sb.

S cílem zajistit větší flexibilitu týkající se stanovení termínu pro výplatu kapesného se možnost stanovení termínu kapesného přesouvá do ubytovacího řádu, kde již dnes dle platné právní úpravy je možné stanovit časový rozvrh výplaty kapesného.

V souvislosti s novou možností v budoucnu vkládat do informačního systému Eurodac (upraveno unijním nařízením o Eurodacu) i zobrazení obličeje žadatele o mezinárodní ochranu a dalších cizinců, jejichž data jsou do systému vkládána, je třeba doplnit i oprávnění policie tato zobrazení vyhotovovat. Povinnost vkládat tyto údaje pak plyne přímo z nařízení o Eurodacu.

Doplňuje se zpřesnění podobné právní úpravě v zákoně o pobytu cizinců týkající oprávnění ubytovat v zařízení pro zajištění cizinců i nezletilého žadatele, který je v péči zletilého žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Úprava souvisí s novou možností za určitých okolností zajistit i rodinu nebo jednotlivce s nezletilým dítětem nebo dětmi.

Jde o technickou změnu související s upřesněním okamžiku, odkdy se pro účely zajištění osoba stále považuje za žadatele o udělení mezinárodní ochrany.

V § 46e jsou obsažena zvláštní ustanovení o řízení o správní žalobě proti rozhodnutí ministerstva o zajištění a o prodloužení trvání zajištění. Ve vztahu k této úpravě se navrhuje jednak zapracování nových změn, jednak přiblížení této úpravy úpravě soudního přezkumu rozhodnutí ministerstva o žádostech o azyl (tj. úpravě obsažené v §§ 32 až 33q zákona o azylu).

V odstavci 1 se navrhuje doplnit pravidlo, podle něhož činí lhůta pro podání žaloby v případech, kdy rozhodnutí ministerstva o zajištění či o prodloužení doby trvání zajištění neobsahuje poučení o možnosti podat žalobu, o lhůtě pro její podání a o soudu, ke kterému má být podána, nebo kdy je toto poučení nesprávné či neúplné, 1 měsíc. Toto pravidlo tak navazuje na § 46a odst. 6 větu druhou zákona o azylu, kde je povinnost ministerstva řádně v těchto rozhodnutích poučit účastníka řízení ve věci mezinárodní ochrany o možnosti podat správní žalobu obsažena, a to tím, že stanoví důsledek pro případ, že ministerstvo tuto svou povinnost nedodrží.

V odstavci 3 se navrhují jednak drobné úpravy, a to doplnění povinnosti soudu bezodkladně vyrozumět ministerstvo o tom, že toto rozhodnutí nabylo právní moci. Jednak dochází k upřesnění vztahu mezi 15denní lhůtou a 21denní lhůtou pro rozhodnutí soudu o žalobě proti zajištění – tyto lhůty upravuje příjímací směrnice. Nakonec dochází ke zjednodušení některých pravidel pro provedení tohoto typu soudního přezkumu, a to při zachování nezbytných procesních práv soudní přezkum procesně odbřemenit tak, aby bylo dodržení lhůty pro přezkum v praxi běžně realizovatelné.

V novém odstavci 4 se navrhuje zakotvit pravidlo o obdobném užití dalších ustanovení platných pro řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany i pro řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva o zajištění a o prodloužení trvání zajištění. Obě řízení si jsou svým účelem blízká. Pro řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva o zajištění a o prodloužení trvání zajištění je pak příznačný velký důraz na rychlost rozhodování soudů, což je patrné z velmi krátkých lhůt pro rozhodnutí; řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany pak obsahuje ještě další instituty, které mohou soudům pomoci v rychlejším projednáním a rozhodnutí žaloby. Tak bude možno i v tomto řízení využít zvláštní úpravu doručování, možnost využít strojový překladač pro překlad listinných důkazů v cizím jazyce a zastavit řízení z dalších důvodů specifických pro agendu mezinárodní ochrany.

Jedná se o zpřesňující úpravu, která reaguje na judikaturu Nejvyššího správního soudu 6 Azs 103/2025-19 a nálezu Ústavního soudu Pl.US 12/19.

V § 46f jsou obsažena zvláštní ustanovení o řízení o správní žalobě proti rozhodnutí ministerstva o žádosti o propuštění ze zajištění. I ve vztahu k této úpravě se navrhuje jednak zapracování nových změn, jednak přiblížení této úpravy úpravě soudního přezkumu rozhodnutí ministerstva o žádostech o azyl (tj. úpravě obsažené v §§ 32 až 33q zákona o azylu).

V odstavci 4 se navrhuje doplnit pravidlo, podle něhož činí lhůta pro podání žaloby v případech, kdy rozhodnutí ministerstva o žádosti o propuštění ze zajištění neobsahuje poučení o možnosti podat žalobu, o lhůtě pro její podání a o soudu, ke kterému má být podána, nebo kdy je toto poučení nesprávné či neúplné, 1 měsíc. Toto pravidlo tak navazuje na § 46f odst. 3 větu druhou zákona o azylu, kde je povinnost ministerstva řádně v těchto rozhodnutích poučit účastníka řízení ve věci mezinárodní ochrany o možnosti podat správní žalobu obsažena, a to tím, že stanoví důsledek pro případ, že ministerstvo tuto svou povinnost nedodrží.

V odstavci 6 se navrhují pouze drobné úpravy. První úprava má za cíl zvýšení efektivity práce soudu, když zpřesňuje, že návrh na nařízení jednání může žalobce podat pouze spolu s žalobou. Zatímco dosavadní úprava umožňuje, aby tento návrh byl podán samostatně (za předpokladu dodržení lhůty), nově by tento návrh musel být podán spolu s žalobou. Soud tak již v okamžik doručení žaloby bude vědět, zda žalobce navrhuje nařízení jednání k projednání věci a nebude muset čekat na uplynutí lhůty. Druhá úprava má za cíl zvýšení efektivity komunikace mezi soudy a ministerstvem, když doplňuje pravidlo, že soud vyrozumí ministerstvo o nabytí právní moci nejen ve vztahu k rozsudku, nýbrž ve vztahu k jakémukoli rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě končí.

V novém odstavci 7 se navrhuje zakotvit pravidlo o obdobném užití dalších ustanovení platných pro řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany i pro řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva o zajištění a o prodloužení trvání zajištění. Obě řízení si jsou svým účelem blízká. Pro řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva o zajištění a o prodloužení trvání zajištění je pak příznačný velký důraz na rychlost rozhodování soudů, což je patrné z velmi krátkých lhůt pro rozhodnutí; řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany pak obsahuje ještě další instituty, které mohou soudům pomoci v rychlejším projednáním a rozhodnutí žaloby. Tak bude možno i v tomto řízení využít zvláštní úpravu doručování, možnost využít strojový překladač pro překlad listinných důkazů v cizím jazyce a zastavit řízení z dalších důvodů specifických pro agendu mezinárodní ochrany.

Konkretizuje se postup pro jak postupovat v rámci řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o omezení svobody pohybu, v situaci, kdy je o omezení svobody pohybu rozhodnuto v samostatném řízení. Na rozhodování o tomto typu omezení svobody pohybu není třeba klást tak krátké lhůty, protože svou povahou jde o daleko menší zásah než v případě zajištění (detence).

Stávající ustanovení týkající se úpravy omezení svobody pohybu se doplňuje o možnost takto postupovat i k zajištění přemístění do odpovědného členského státu. Cílem úpravy je zajistit provádění nařízení o řízení azylu a migrace a zajistit, aby dotčená osoba byla přemístěna do jiného členského státu v souladu s požadavky národního i unijního práva.

Doplňuje se možnost poskytnout jednorázový finanční příspěvek těm osobám, kterým byl udělen azyl nebo doplňková ochrana, ale nejsou hlášeny k pobytu v azylovém zařízení. Půjde pouze o výjimečné případy zejména případy, kdy žadatel je umístěn v zařízení zdravotní nebo sociální péče. Jde o jednorázový příspěvek související s prvotním udělením mezinárodní ochrany ve formě azylu nebo doplňkové ochrany. Obecně je poskytnutí finančního příspěvku spojeno s prvotním přiznáním azylu nebo doplňkové ochrany a nikoli s prodlužováním.

S ohledem na další změny v zákoně, zejména nastavení periodického prodlužování azylu nebo doplňkové ochrany, jsou-li dány zákonné podmínky, může být žádoucí provést identifikační úkony u azylanta či osoby požívající doplňkové ochrany i v jiných situacích, než je odnětí přiznaného ochranného statutu. Těmito ustanoveními nejsou dotčeny jiné povinnosti azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany plynoucí z jiných zákonů.

I v případech přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta osobě požívající mezinárodní ochrany, stejně jako v řízení podle zákona o pobytu cizinců pro účely trvalého pobytu, je nutné, aby cizinec, který je poživatelem mezinárodní ochrany, prokázal znalost českého jazyka v odpovídající úrovni – je odkazováno na postup podle zákona o pobytu cizinců.

Explicitně se doplňuje zánik právního postavení rezidenta na území i tehdy, kdy zanikne udělená mezinárodní ochrana v souladu s § 18 zákona o azylu. Toto pravidlo se neuplatní, pokud mezinárodní ochrana zanikne z důvodu udělení mezinárodní ochrany jiným členským státem.

S ohledem na nutnost zvýšené ochrany soukromí a osobních údajů týkající se osob, v jejichž případě se vede nebo vedlo řízení ve věci mezinárodní ochrany, je nutné přijmout zvláštní právní úpravu spočívající v neumožnění poskytování informací ze správního řízení, které se týká těchto osob, podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Doplňuje se možnost uvést do průkazu žadatele o mezinárodní ochranu i jiné skutečnosti, které nejsou pokryty vzorem průkazu. Může jít například o informaci, že žadatel je oprávněn být zaměstnán apod.

Jedná se o technickou úpravu, která je důsledkem změny v nastavení mezinárodní ochrany ve formě azylu. S ohledem na to, že nově je azyl udělován na dobu určitou, podobně jako doplňková ochrana, upravuje se možnost prodloužení cestovního dokladu záznamem, pokud postavení azylanta stále trvá např. v důsledku podané žaloby, stejně jako v případě doplňkové ochrany.

V souvislosti se změnami provedenými jak touto novelou, tak minulou novelou, se mění i úprava cestovních průkazů totožnosti vydávaných ministerstvem vnitra v souvislosti s mezinárodní ochranou. Právní úprava se zjednodušuje a zobecňuje. Rovněž se doplňuje zpřesňující ustanovení, že cestovní průkaz totožnosti se cizinci vydá při splnění podmínek jenom tehdy, kdy je vydání tohoto průkazu nutné. Toto nebude platit například v situacích, kdy cizinec nemůže vycestovat z objektivních důvodů, kdy je např. ve výkonu trestu nebo je umístěn v zařízení pro zajištění cizinců. V takových situací se cestovní průkaz totožnosti nevydá.

Zpřesňuje (a zpřísňuje) se možnost umožnit žadateli odstěhovat se na tzv. „privát“.

Zároveň se upravuje, podle zákona o pobytu cizinců, že pouze tzv. písemná potvrzení o ubytování musí být úředně ověřena. Požadavek na úřední podpis u nájemních smluv zavedený poslední novelou se v praxi neosvědčil. Postačuje, pokud v případě pochybností bude moci ministerstvo žadatele k předložení nájemní smlouvy s ověřeným podpisem vyzvat.

Sjednocuje se rovněž, že místem hlášeného pobytu u osob, které nemají řádně nahlášeno jiné místo pobytu, je sídlo ministerstva.

Zpřesňuje se ustanovení týkající se případného pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany staršího 17 let, který je nezletilým bez doprovodu, v azylovém zařízení.

Odstraňuje se povinnost oznamovat opuštění pobytového střediska na dobu delší než 3 dny, alespoň 2 pracovní dny předem. Šlo o zbytečnou administrativní zátěž jak pro ministerstvo, tak pro žadatele.

Upravuje se možnost ve výjimečných případech neposkytovat příjímací služby podle zákona o azylu, ale namísto nich poskytnout finanční příspěvek k zajištění základních potřeb. Výši takového příspěvku stanoví vláda.

Navrhuje se nové oprávnění pro správní orgán, aby mohl za účelem ověření informací důležitých pro řízení o mezinárodní ochraně vyzvat dotčenou osobu, aby zpřístupnila informace např. z mobilních telefonů včetně informací na sociálních sítích apod.

Jedná se o zpřesňující legislativně technickou úpravu, která slaďuje text zákona s § 8 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách.

V odst. 4 se reaguje na rozhodování dané agendy samosoudci.

Jedná se o zpřesňující legislativně technickou úpravu.

Jde o legislativně technické změny týkající se právní úpravy přestupků.

K přechodným ustanovením

Přechodná ustanovení konkrétně řeší situace zdravotně pojištěných cizinců – jedná se o nápravu nejasného textu z novely z. č. 314/2025 Sb. – principem právní úpravy je, že cizinci, kteří o udělení mezinárodní ochrany požádají před 12.6.2026 zůstávají po celou dobu řízení v postavení tzv. státních pojištěnců.

Dále jsou upraveny přechodné situace v souvislosti s řízením o opravném prostředku a v souvislosti s novou úpravou o vnášení návykových látek a nová ustanovení o odevzdání cestovního dokladu.

Jedná se o implementaci nového mechanismu, který vychází z poslední revize Schengenského hraničního kodexu. Dopracovává se způsob přezkumu rozhodnutí o zpětném přemístění, kterým je nové posouzení důvodů zpětného přemístění. Využívají se pravidla fungování tohoto způsobu, která jsou upravena v § 180e zákona.

Legislativně technická dopadová změna. Ustanovení § 174 navazuje na úpravu obsaženou v zákoně č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon byl předmětem novely provedené zákonem č. 427/2023 Sb., která měla za cíl zrušení Rejstříku trestů coby samostatného subjektu a přesun výkonu jeho agendy na Ministerstvo spravedlnosti. Změna provedená touto novelou však nebyla plně promítnuta do všech zákonů, pročež se navrhuje napravit tento nedostatek ve vztahu k zákonu o pobytu cizinců.

Změna respektuje požadavek, aby byla prověřována výše úhrnného měsíčního příjem rodiny cizince, který žádá o povolení k dlouhodobému pobytu.

Jedná se o zpřesnění aplikační praxe – pokud není uvedeno, jakého řízení se doklad týká, trvá správnímu orgánu neúměrně dlouho, než ubytovatele a cizince tzv. spáruje a jedná se o neúměrnou administrativní zátěž s ohledem na decentralizaci agendy po celém území ČR.

Navrhovaná úprava § 42 reaguje na změny v § 64, který nově vymezuje pojem studia, a současně reflektuje dlouhodobé aplikační poznatky správních orgánů.

V praxi opakovaně dochází k situacím, kdy je pobyt za účelem jazykové nebo odborné přípravy ke studiu využíván převážně jako prostředek ke vstupu na území České republiky, aniž by byl tento deklarovaný účel skutečně naplněn. Následně dochází bezprostředně po příjezdu k podávání žádostí o změnu účelu pobytu, typicky na zaměstnání (zaměstnanecká karta). Takový postup oslabuje smysl jednotlivých pobytových oprávnění, narušuje předvídatelnost migrační politiky a fakticky obchází systém regulace ekonomické migrace, včetně vládou stanovených kvót.

Navrhovaná úprava proto sleduje legitimní cíl spočívající v posílení vazby mezi deklarovaným a skutečným účelem pobytu a ve zvýšení transparentnosti a předvídatelnosti pobytového režimu. Omezení možnosti podat na území žádost o dlouhodobý pobyt na jiný účel než studium u osob účastnících se jazykové nebo odborné přípravy je přiměřeným nástrojem k dosažení tohoto cíle, neboť směřuje pouze na úzce vymezenou skupinu případů, u nichž bylo identifikováno systematické riziko zneužívání.

Současně zůstává zachována možnost těchto osob po řádném ukončení jazykové nebo odborné přípravy podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem studia podle § 64, případně území opustit a požádat o jiné pobytové oprávnění standardním způsobem ze zahraničí. Nedochází tedy k vyloučení jejich přístupu k pobytovým oprávněním, ale k nastavení jasných a předvídatelných pravidel jejich uplatnění.

Oprava chybu v odkazu. Ustanovení § 64 již není několik let členěno na odstavce.

Navrhovaná úprava § 42g omezuje možnost podat žádost o zaměstnaneckou kartu na území České republiky v případech, kdy by mohlo docházet k účelovým změnám pobytového oprávnění.

Z aplikační praxe vyplývá, že část cizinců využívá pobytová oprávnění za účelem studia, zejména krátkodobějších forem studia, jako prostředek ke vstupu na území, přičemž jejich skutečným cílem je výkon zaměstnání. Následné podání žádosti o zaměstnaneckou kartu bezprostředně po příjezdu na území vede k obcházení standardních procedur pro ekonomickou migraci a k nerovnému postavení žadatelů podávajících žádosti ze zahraničí.

Zavedení minimální doby pobytu (2 roky) před možností podat žádost o zaměstnaneckou kartu na území představuje preventivní opatření, jehož cílem je ověřit skutečné naplnění původního účelu pobytu a omezit účelové jednání. Toto opatření je přiměřené, neboť nezakazuje přístup k zaměstnanecké kartě jako takové, ale pouze upravuje procesní podmínky jejího podání.

Jedná se o legislativně technický dopad nově navržené úpravy v § 42 odst. 1 a § 64 písm. b).

Návrh v prvé řadě upřesňuje, že oprávnění k pobytu po dobu řízení o žádosti vzniká také tehdy, je-li žádáno o vydání dlouhodobého pobytu za účelem studia, vědeckého výzkumu, hledání zaměstnání nebo zahájení podnikání anebo modré karty na území za podmínek stanovených zákonem. Praxe sice vznik a existenci tohoto oprávnění k pobytu dovozovala analogicky, nicméně s ohledem na právní jistotu se jeví jako vhodnější výslovně vznik tohoto oprávnění upravit. Dále návrh upřesňuje, že oprávnění pobývat na území po dobu řízení o podané žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem vzniká pouze tehdy, jestliže byla žádost podána souladu s podmínkami stanoveným zákonem o pobytu cizinců pro její podání. Tato otázka není zákonem jednoznačně řešena. Pokud cizinec není oprávněn podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území z důvodu, že nesplňuje podmínky, které zákon o pobytu cizinců stanoví pro podání takové žádosti stanoví, (například pobyt nebo délka pobytu na určité pobytové oprávnění) neměla by mu taková žádost zakládat oprávnění pobývat na území po dobu řízení o takové žádosti, podobně jako je tomu, v případě, že nepodá žádost ve lhůtě či době stanovené pro její podání nebo za podmínek, na které již zákon v § 47 odst. 6 výslovně odkazuje. S navrhovanou změnou souvisí i zpřesnění formulace ustanovení § 169r odst. 1 písm. c) tak, aby pokrývalo právě ty situace, kdy žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu obecně byla podána v rozporu s podmínkami stanovenými zákonem pro její podání.

Oprava nevhodné větné vazby, při které písmena nenavazují plynule na úvodní část ustanovení odstavce 6.

V první části ustanovení jde o nápravu chyby v rámci minulé novelizace. Pro vydání výjezdního příkazu podle první situace v písmenu a) musí být splněny obě podmínky současně. Na konci ustanovení se pak zrušují některé situace, kdy se již nebude vydávat tzv. výjezdní příkaz. Půjde o situace, kdy je doba k vycestování určena typicky v rámci rozhodnutí. Nevyznačování výjezdních příkazů v této situaci odpovídá i modelu v zákoně o azylu.

Změny v tomto ustanovení jsou pouze legislativně technické – upřesňuje se jen právní základ, který leží v právu EU. Odkazuje se tak na definici povolení k pobytu v Schengenském hraničním kodexu.

V některých ustanoveních je nahrazováno sousloví „členský stát Evropské unie“ souslovím odrážejícím, že příslušné státy dodržují schengenského acquis v plném rozsahu. Návratová směrnice, která se zde promítá, je rovněž nástrojem schengenského acquis. Členské státy Evropské unie nejsou totožné se státy schengenského prostoru. Unijní schengenské acquis je však označuje jako „členské státy“. Přejímá se proto tato terminologie.

V 62 odst. 1 a v § 76 jde pouze o technickou úpravu reflektující různý časový okamžik „aktivace“ výroků v rozhodnutí o správním vyhoštění, kdy povinnost vycestovat je vykonatelná dříve než výrok o zákazu vstupu, který se aktivuje až vycestováním.

V § 62 odst. 4 se reaguje na skutečnost, že ztrátou existence právního základu, na základě kterého bylo vízum za účelem strpění vydáno, nemůže existovat ani dané vízum.

Změna v § 169r odst. 2 je pak změnou dopadovou.

Navrhovaná úprava zpřesňuje vymezení pojmu studium pro účely tohoto zákona a reaguje na identifikované nedostatky aplikační praxe.

Dosavadní právní úprava umožňovala zahrnout pod pojem studia i jazykovou nebo odbornou přípravu ke studiu vysoké školy. V praxi však docházelo k tomu, že tento typ pobytu byl v některých případech využíván nikoli za účelem následného studia, ale jako prostředek k získání přístupu na území České republiky a následné změně účelu pobytu na zaměstnání.

Vyřazení jazykové a odborné přípravy ke studiu z definice studia proto sleduje cíl zpřehlednit systém pobytových oprávnění a jasně odlišit přípravné aktivity od samotného studia. Pro tento účel bude nově využíván institut víza k pobytu nad 90 dnů, který svou povahou lépe odpovídá dočasnému a přípravnému charakteru těchto aktivit.

Navrhovaná úprava přispívá k větší srozumitelnosti právní úpravy, posiluje její vnitřní konzistenci a omezuje prostor pro její účelové využívání, aniž by nepřiměřeně zasahovala do práv osob, které mají skutečný zájem na studiu.

Změna § 64 písm. b) není v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801. Podle definice pojmu „student“ v čl. 3 odst. 3 této směrnice pouze „může“ být účastník přípravných kurzů pokládán také za studenta. Rozšíření definice ale práva Evropské unie nevyžaduje. České republika pro může stanovit postavení účastníků přípravných kurzů národní úpravou. Podle ní jsou přípravné kurzy jsou koncipovány tak, že nejsou součástí studia a cizinci ani nemají status studenta (zákon o vysokých školách.

Dopadově se upravuje i ustanovení v § 68 týkající se započítávání dob do 5 let potřebných pro trvalý pobyt a upravuje se tím pádem i podoba informační povinnosti škol.

Odstraňuje se systematická nedůslednost ustanovení, které zohledňovalo účast cizince v různých stupních vzdělávací soustavy, ale dosud opomíjelo kategorii vyšších odborných škol. I Studium na vyšší odborné škole bude nově relevantní z hlediska prokazování znalosti českého jazyka.

Jedná se o zpřesnění provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS a zesouladnění úpravy i v případě rodinných příslušníků občanů ČR.

Jedná se o opravu dlouhodobé chyby – policie není oprávněna podle unijních pravidel krátkodobé vízum v těchto situacích vydat. Je proto nutné zajistit jinou formu pobytu těchto dětí na území po dobu předvídanou zákonem – vhodnou formou ke krátkodobému vízu je výjezdní příkaz.

Stávající znění zákona o pobytu cizinců v § 98 odst. 1 uvádí: „Cizinec, kterému byla vydána pobytová karta, rodinný příslušník cizince uvedeného v § 1 odst. 3, kterému byl vydán průkaz o povolení k pobytu podle § 117a, a občan Evropské unie, kterému bylo vydáno osvědčení o registraci nebo mu byl na území povolen trvalý pobyt, jsou povinni hlásit změnu pobytu na území do 30 pracovních dnů ode dne změny ministerstvu.“ Tento odstavec se tak vztahuje pouze na občany EU a jejich rodinné příslušníky. Avšak nevztahuje se na rodinné příslušníky občanů EU, kterým byla vydán průkaz o povolení k pobytu podle § 117a (zejm. rodinní příslušníci občanů ČR) či karta trvalého pobytu. Dále se odstavec nevztahuje na občany třetí země s trvalým pobytem. Uvedené kategorie cizinců výslovně nezmiňuje. Jejich povinnost je tak nutné dovodit z ustanovení § 103 písm. e), kde je stanovena povinnost cizince hlásit změnu údajů v dokladu vydaném podle tohoto zákona, a to do 3 pracovních dnů ode dne, kdy změna nastala, pokud se jedná o občana EU a jeho rodinného příslušníka, pak ve lhůtě do 15 pracovních dnů. Z důvodu vyšší právní jistoty pro adresáty normy se proto navrhuje tuto mezeru v zákoně odstranit, a do ustanovení § 98 odst. 1 explicitně uvést i kategorie cizinců, které ve stávajícím znění zákona uvedeny nejsou.

V § 98 odst. 1 se stanoví, že občan Unie, kterému bylo vydáno osvědčení o registraci nebo mu bylo uděleno povolení k trvalému pobytu, je povinen hlásit změnu místa pobytu do 30 dnů, pokud předpokládaná změna místa pobytu bude delší než 180 dnů. V § 98 odst. 4 se stanoví, že cizinec, včetně rodinných příslušníků občanů Unie, kteří sami nejsou občany Unie, který je oprávněn k přechodnému pobytu na území bez víza, je povinen hlásit změnu místa pobytu do 30 dnů, pokud je mu známo, že změna místa pobytu bude delší než 90 dnů.

Rodinný příslušník, který sám není občanem Unie, musí ohlásit změnu místa pobytu, pokud bude změna místa pobytu delší než 90 dnů, zatímco občan Unie musí tuto změnu oznámit pouze tehdy, pokud očekávaná změna místa pobytu bude delší než 180 dnů. Tento rozdíl není důvodný a opodstatněný, na což české úřady mimo jiné opakovaně upozornila Evropská komise.

Jedná se historický relikt, který se nyní navrhuje odstranit. Návrh proto nově stanoví, že obě výše uvedené kategorie cizinců budou povinny hlásit změnu místa pobytu v případě, že bude delší než 180 dnů. Obdobně je toto ustanovení koncipováno i v návrhu nového cizineckého zákona.

Navrhuje se současně zakotvit následek nesplnění povinnosti předložit při ohlášení změny místa pobytu na území doklad o zajištění ubytování vyhovující podmínkám uvedeným v § 31 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Konkrétně pak následek, že se k ohlášení změny místa pobytu na území nepřihlíží. O tomto následku bude cizinec poučen přímo v tiskopise oznámení změn. S ohledem na skutečnost, že se k „vadnému" oznámení nepřihlíží, nebude ministerstvo cizince k odstranění vad takového hlášení. Cizinci běžně dokládají doklad o zajištění ubytování jako náležitost žádosti o pobytové oprávnění, měli by být tedy schopni stejný doklad předložit i v případě, že hlásí změnu místa svého pobytu na území. Podobně jako v případech, kdy dochází ke zrušení údaje o místě hlášeného pobytu na území, se navrhuje stanovit, že v případě, kdy se k hlášení změny místa pobytu na území nepřihlíží, se místem hlášeného pobytu stává adresa pracoviště ministerstva vnitra.

V návaznosti na zkušenosti v případě dočasné ochrany, se navrhuje i v případě zákona o pobytu cizinců zakotvit určité případy, kdy dochází ke zrušení údaje o místě hlášeného pobytu ze zákona na základě výsledku pobytové kontroly policie, nebo v případech, kdy poskytuje cizinci ubytování přímo obec nebo dokonce stát a sdělí ministerstvu, že již nemovitost cizinec nemá právo užívat a neužívá nebo že nemovitost tato již není vhodná k bydlení. Za této situace je mnohem efektivnější, aby údaj o místě hlášeného pobytu na území byl zrušen ke dni kdy policie nebo obec či státní orgán výše uvedenou informaci Ministerstvu vnitra poskytne. Konečně je vhodné upravit i otázku zrušení údaje o místě hlášeného pobytu, také v případech držitelů dlouhodobých víz nebo povolení k dlouhodobému pobytu a Ministerstvu vnitra je oznámeno ukončení ubytování takového cizince na adrese hlášeného pobytu. Skutečnost, že cizinec nemá zajištěno na území ubytování, je obvykle důvodem pro zrušení pobytového oprávnění, ovšem ne vždy je možné toto pobytové oprávnění zrušit, natož pak okamžitě. To může mít negativní dopad do práv někdejšího ubytovatele. Z tohoto důvodu se navrhuje reagovat na informaci dosavadního ubytovatele včas, resp. dříve tím, že stávající údaj o místě hlášeného pobytu bude zrušen a napříště bude místem hlášeného pobytu adresa pracoviště Ministerstva vnitra. Lze připomenout, že zrušení údaje o místě hlášeného pobytu nemá vliv na platnost dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu ani průkazu o povolení k pobytu.

Kromě dílčí legislativně-technické změny se doplňuje povinnost cizince vycestovat z území členských států a dalších relevantních států také do 30 dnů ode dne zániku oprávnění k pobytu. Dosud takové ustanovení v zákoně explicitně chybělo. Rovněž se definuje, že setrvání cizince na území během lhůty k vycestování je speciálním setrváním na území – nejde ani o pobyt oprávněný, ani o pobyt neoprávněný.

Ustanovení § 107 se doplňuje v souvislosti se zavedením jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele, kdy údaje z toho systému jsou významné pro rozhodování ve věcech pobytu. Nově navrhovaná povinnost souvisí se zavedením tzn. Jednotného měsíčního hlášení a je primárně zaměřena na státní příslušníky ze třetích zemí, kteří žádají o dlouhodobý pobyt, u něhož je vyžadován účel pobytu. V tom to případě půjde zejména o účel zaměstnání. U tohoto účelu je zároveň důležité i ověření výše příjmu. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 107 odst. 16 se občanů EU nedotýká.

Stejně tak doplnění povinnosti v § 106 pro probační a mediační službu sdělovat informace podstatné pro posouzení, zda cizinec představuje hrozbu pro veřejný pořádek, je významné pro rozhodování v pobytových řízeních.

Upravuje se oprávnění policie zadržovat zejména průkaz o povolení k pobytu, které vydal jiný členský stát a které tento vydávající stát vyhlásil v SIS jako doklad ztracený, hledaný, odcizený nebo neoprávněně užívaný dle čl. 38 Nařízení EP a Rady 2018/1862. Opatření, které má být na základě vyhlášeného záznamu v SIS přijato je ve všech případech zadržení dokladu a postoupení zastupitelskému úřadu. Policie však doteď v národní legislativě nemá nastaveno zadržení cizího neplatného povolení k pobytu, ačkoliv schengenská spolupráce toto vyžaduje. Dosavadní praxe je tak možnost cizince doklad sám odevzdat policii, která jej za cizince postoupí ZÚ, ale pokud nechce dobrovolně doklad vydat, policie je nucena mu jej ponechat a ten se tak může dál dokladem prokazovat, ačkoliv byl zneplatněn.

Jedná se o technickou změnu zjednodušující postup policie při prodlužování lhůty k vycestování.

V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva se upravuje postup policie při hodnocení dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do rodinného a soukromého života cizince. Logikou změny je výslovně zakotvit, že pokud jde o ty nejzávažnější formy jednání cizince, je třeba jim při hodnocení dopadu přikládat adekvátně velký význam.

V § 119a se pak stanoví, jaké další předpoklady musí být, popřípadě naopak nesmí být naplněny, aby bylo možno rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. Jedním z těchto předpokladů, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, je, že by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života.

Právě popsaný vztah obou předpokladů se v praxi neukazuje jako vhodně nastavený tehdy, jde-li o správní vyhoštění cizince, který ohrožuje bezpečnost státu nebo narušuje veřejný pořádek. A to proto, že na jedné straně stojí soukromý zájem cizince na ochranu jeho soukromého a rodinného života, zatímco na druhé straně stojí veřejný zájem na ochranu bezpečnosti státu a veřejného pořádku, a proto, že oba předpoklady mají podle stávající úpravy stejnou sílu.

Navrhuje se proto stanovit, že cizince, který ohrožuje bezpečnost státu nebo narušuje veřejný pořádek, nelze správně vyhostit až tehdy, byl-li důsledkem tohoto vyhoštění zvláště nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života.

Z výše uvedených judikátů se podává, že právní úprava musí u vyhoštění obsahovat výjimku v podobě zásahu do rodinného a soukromého života a že míru této výjimky nově nastavená úprava splňuje.

Pokud má cizinec uložen trest vyhoštění, který má povinnost vykonat, nelze tuto povinnost odložit přes instituty zákona o pobytu cizinců. O odložení povinnosti výkonu tedy musí rozhodnout soud, který trest vyhoštění uložil. Až poté se uplatní mechanismy zákona o pobytu cizinců týkající se možných překážek vycestování a udělení víza za účelem strpění.

Upravuje se způsob vydávání rozhodnutí o tzv. alternativě k zajištění, pokud je vydáváno jako samostatné rozhodnutí.

Upravuje se používání kamer v přísném režimu, kdy podmínky pro užití jsou vymezeny přísněji, zejména kvůli možnému snímání ubytovacích prostor.

Použití prostředků audiovizuální techniky se řídí následujícími zásadami. Používání kamer obecně nesmí nahrazovat přítomnost personálu. Rozhodnutí (nejedná se o rozhodnutí ve smyslu správního řádu ani jiného právního předpisu) o zavedení kamerového sledování, pokud jde o ubytovací místnost v přísném režimu, by mělo vždy vycházet z individuálního posouzení rizik a musí být pravidelně a individuálně vyhodnocováno, zda má dohled kamer trvat. Pokud není nad umístěným cizincem stanoven dohled kamer, provozovatel kamerového systému, pokud možno, zajistí, aby kamera nebyla běžným pohledem patrná nebo alespoň velmi málo. Je také nutné zachovat soukromí umístěného cizince při použití sanitárního zařízení. Záznamy z kamer musejí být bezpečně uchovány.

Audiovizuální zařízení umístěné na oděvu nebo výstroji zaměstnance, kdy se tímto zaměstnancem rozumí i zaměstnanec soukromé bezpečnostní agentury, která je nasmlouvaná provozovatelem, nebo policisty, se nepovažuje za audiovizuální zařízení podle tohoto ustanovení. Výše uvedená pravidla se tedy na prostředky na oděvu nebo výstroji nevztahují. Kamerový systém na výstroji či oděvu snižuje riziko špatného zacházení, rovněž poskytuje ochranu zaměstnanců před nepodloženým obviněním ze špatného zacházení. Cílem je umožnit záznam interakcí mezi ubytovanými cizinci a personálem zařízení.

Jedná se o dílčí úpravu související s větší úpravou, která reaguje na legalizaci některých návykových látek.

Reakce na novelu zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách /z.č. 321/2024 Sb./. Tato novela umožňuje orgánům veřejné správy regulovat trh s novými psychoaktivními látkami jako je kratom, tzv. nízkopotentní konopí (tj. konopí s obsahem THC do 1 %) nebo případně další látky (např. kanabinoid HHC) a vykonávat v této oblasti efektivní kontrolu s cílem minimalizovat veřejnozdravotní rizika, aniž by muselo dojít k zařazení těchto látek na seznam omamných a psychotropních látek a souvisejícím dopadům v rovině trestněprávní. V českém kontextu by měl tento krok za následek vystavení tisíců uživatelů riziku trestního stíhání, silnou stimulaci nelegálního trhu, vyhledávání nebezpečnějších, ale na nelegálním trhu dostupnějších alternativ, znepřístupnění těchto látek pro vědecké účely a další negativní dopady. Novela proto zavedla novou kategorii psychoaktivních látek, tzv. psychomodulační látky, jako zvláštní kategorii psychoaktivních látek, nakládání, s nimiž a jejichž uvádění na trh podléhá přísným podmínkám stanovených zákonem. 

Dopadová navrhovaná změna v zákoně o azylu a zde v zákoně o pobytu cizinců současně zajišťuje právní jistotu policie, Správy uprchlických zařízení při nakládání s návykovými látkami, včetně právě těchto nových druhů. Azylová zařízení a zařízení pro zajištění cizinců jsou hromadnými ubytovacími zařízeními, v azylových zařízeních se jedná o smíšené ubytování pro jednotlivce i rodiny s dětmi. Není proto vhodné, aby bylo povoleno vnášení jakýchkoli typů látek v režimu zákona 167/1998 Sb. Samostatný režim nakládání je stanoven pro alkohol v neporušeném obalu, který provozovatel zařízení uschová a při propuštění ze zařízení předá cizinci.

Technická změna pouze zpřesňující, že se osobní prohlídka a prohlídka věcí může provést již po vydání rozhodnutí o zajištění a nikoli již v samotném zařízení. Je to praktičtější s ohledem na možnost například cestovní doklad uschovat již na zajišťujícím útvaru.

Úprava nevhodné větné vazby.

Text se zákona se upravuje tak, aby odpovídal praxi, kdy o režimu návštěv rozhoduje vedoucí zařízení.

Jednou týdně zajistí provozovatel cizinci nákup, a to za jeho peněžní prostředky do částky, která je stanovena vyhláškou – není vhodné, aby částka byla stanovena přímo textem zákona. Tyto peněžní prostředky lze čerpat také na úhradu advokátních služeb podle zákona o advokacii.

Dle tohoto ustanovení je možné, aby peněžní prostředky cizince byly na základě rozhodnutí ministerstva použity pro úhradu nákladů spojených s vycestováním, a to i částečně. Při propuštění ze zařízení pak cizinec musí dostat vyplaceno nejméně tolik peněžních prostředků, jak bude stanoveno vyhláškou, a to za účelem zajištění jízdenky – není vhodné, aby částka, která bude takto cizinci vyplácena byla stanovena přímo textem zákona. Pokud cizinec nemá vlastní peněžní prostředky v takové výši, provozovatel je povinen mu tuto částku doplatit nebo i vyplatit celou. Tato částka není vyplacena, pokud je cizinec přímo předáván do azylového zařízení anebo je provedeno vycestování z území, nebo v jiných obdobných situacích. Jinými slovy finanční částka při odchodu ze zařízení není vyplacena v případech, kdy cizinec odchází ze zařízení „někam jinam“ a doprava je zajištěna jiným způsobem (např. policejní eskortou).

S ohledem na nutnost využít údaje o zajištěném cizinci i později pro účely jiných zákonů (šetření VOP, stížnosti, soudní řízení) se jeví jako potřebné prodloužit uchovací lhůtu na 1 rok.

Režim hrazení nákladů zajištění a odjezdu s dopadem na zařazení cizince, který náklady neuhradil, do evidence nežádoucích osob, dopadá i na cizince zajištěné podle § 129.

Jedná se o legislativně technickou úpravu doplňující odkaz na situaci, která ve výčtu ustanovení chyběla.

Za účelem zvýšení efektivity doručování na elektronickou adresu se navrhuje stanovit, že se písemnost považuje za doručenou 10. dnem ode dne odeslání datové zprávy za podmínky, že se zpráva nevrátila jako nedoručitelná. Jedná se totiž o případy, kdy účastník řízení a současně adresát doručované písemnosti, dříve sám aktivně požádal o zasílání písemností na konkrétní elektronickou adresu. Ne všichni poskytovatelé služeb elektronické pošty, umožňují svým uživatelům potvrdit přečtení e-mailové zprávy, a ne vždy účastník řízení zpětnou zprávou dojití datové zprávy obsahující doručovanou písemnost potvrdí. Správní orgány poté doručují písemnost prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. V mezičase však účastník řízení na písemnost doručovanou na adresu jeho elektronické pošty reaguje (odvoláním proti rozhodnutí, doloženém chybějící náležitosti své žádosti a podobně), což je zbytečně matoucí, a navíc jsou neúčelně vynakládány prostředky na doručení písemnosti místním poskytovatelem poštovních služeb.

Rozděluje se režim doručování rozhodnutí ve věci žádostí o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. Pozitivní rozhodnutí se budou doručovat jako doposud – tedy primárně na místě. Jiná rozhodnutí se doručují postupem uvedeným v odst. 1.

Podle § 42g odst. 9 ministerstvo ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení podle § 42g odstavců 7 a 8 sdělí cizinci a budoucímu zaměstnavateli, zda byly splněny podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele a zda může být na tomto místě zaměstnáván. Na oznámení, které nesplňuje podmínky uvedené v odstavcích 7 a 8 se hledí, jako by nebylo učiněno. Toto sdělení ministerstva nepodléhá soudnímu přezkumu.

Nově se navrhuje explicitně vyloučit soudní přezkum v případě sdělení o splnění či nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců. Současná judikatura se ustálila na tom, že se v případě tohoto sdělení se jedná o deklaratorní rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního. Toto sdělení však není rozhodnutím podle správního řádu, neboť zákonodárce již dříve vyloučil v případě změny zaměstnavatele použití části druhé správního řádu, tedy zjednodušeně řečeno úpravu správního řízení včetně rozhodnutí, které je jeho výsledkem.  Právní následky splnění či nesplnění podmínek změny zaměstnavatele nastávají přímo ze zákona, nikoli na základě jakéhokoliv rozhodnutí ministerstva vnitra. Jde toliko informaci o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro realizaci oznámené změny z důvodu právní jistoty účastníků pracovně právních vztahů. Změnu zaměstnavatele v případě držitelů jednotného povolení (tj. zaměstnanecké karty) zakotvuje až směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1233 ze dne 24. dubna 2024 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (přepracované znění) ve svém čl. 11 odst. 2.   V případě, že členský stát zvolí možnost ohlášení změny zaměstnavatele, nepředpokládá směrnice vydání rozhodnutí podle čl. 8 téže směrnice, ale pouze uplatnění námitek ze strany členského státu proti takové oznámené změně (čl. 11 odst. 3). Z nové evropské právní úpravy tedy plyne, že změnou zaměstnavatele nedochází ke změně jednotného povolení samotného, přičemž členské státy o povolení či nepovolení takové změny nevydávají rozhodnutí, které by potencionálně mohlo být předmětem soudního přezkumu.  Není tedy nutné podrobovat soudnímu přezkumu postup, který nemá podle evropského zákonodárce být rozhodnutím, zvláště za situace, kdy na samotné vydání a prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty není podle současné judikatury právní nárok (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.2.2022, č.j.  10 Azs 438/2021–47).

Navrhuje se doplnit speciální pravidla pro řízení o žalobě, kterou bylo napadeno rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo rozhodnuto z důvodů uvedených v § 20 odst. 5 písm. c), § 119 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) a b), § 120 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 písm. b), § 168 odst. 3 nebo v případech, o nichž se hovoří v § 171 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Konkrétně jde zejména o řízení, jejichž předmětem je [i.] neudělení víza nebo povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu cizinci, který nesplňuje podmínku trestní zachovalosti nebo u kterého je důvodné nebezpečí, že by mohl narušit veřejný pořádek nebo bezpečnost státu, [ii.] zrušení víza nebo povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu cizinci, který byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu nebo u kterého je důvodné nebezpečí, že by mohl narušit veřejný pořádek nebo bezpečnost státu, [iii.] neudělení povolení k přechodnému nebo trvalému pobytu občanovi členského státu EU nebo jeho rodinnému příslušníkovi, u kterého je důvodné nebezpečí, že by mohl narušit veřejný pořádek nebo bezpečnost státu, nebo který je evidován v seznamu nežádoucích osob a trvá u něj nebezpečí, že by mohl narušit bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, [iv.] zrušení povolení k přechodnému, nebo trvalému pobytu občanovi členského státu EU nebo jeho rodinnému příslušníkovi, který byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu nebo u kterého je důvodné nebezpečí, že by mohl narušit veřejný pořádek nebo bezpečnost státu, [v.] správní vyhoštění cizince nebo občana členského státu EU nebo jeho rodinného příslušníka s přechodným pobytem, který ohrožuje bezpečnost státu nebo narušuje veřejný pořádek.

Pro tyto věci se, vzhledem k jejich povaze, navrhuje zakotvit, že k jejich projednání a rozhodnutí bude výlučně místně příslušný Městský soud v Praze, že budou rozhodovány nikoli specializovaným samosoudcem, jako je tomu u cizineckých věcí obecně, nýbrž tříčlenným senátem složeným z předsedy a dvou soudců. Současně se pro tyto věci přejímá lhůta pro rozhodnutí o žalobě, resp. o kasační stížnosti v délce 90 dnů, resp. 3 měsíce, jak bylo dosud obsaženo v § 172 odst. 10.

§ 171b až § 171d

Za třetí se navrhuje vyjmout ze stávajícího § 172 ta ustanovení, jež se týkají soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu o zajištění cizince, o prodloužení doby trvání zajištění cizince a o nepropuštění ze zařízení, a pojmout je do nových §§ 171b až 171d.

V těchto řízeních bude nově existovat pravidlo, že v těchto věcech lze žalobu podat i prostřednictvím správního orgánu (tj. Policie České republiky). V takovém případě správní orgán žalobu předloží soudu spolu se svým vyjádřením a se správním spisem, a to ve lhůtě 5, resp. 7 pracovních dnů od obdržení žaloby. Současně správní orgán v této lhůtě doručí své vyjádření i žalobci. Současně je v tomto ustanovení obsažen i postup pro případy, kdy je žaloba podána přímo u soudu.

V § 171c bude nově obsaženo pravidlo, že v těchto věcech soud rozhoduje bez jednání. Jednání nařídí jen tehdy, navrhne-li to účastník řízení nebo správní orgán spolu s žalobou, resp. spolu s vyjádřením k žalobě, nebo nelze-li o žalobě rozhodnout bez nařízení jednání. Aby nemohlo dojít ke zkrácení účastníka řízení na jeho procesním právu na ústním a bezprostředním projednání jeho žaloby, lze podle tohoto ustanovení postupovat pouze tehdy, pokud o tom byl účastník řízení poučen v rozhodnutí správního orgánu. V odstavci 4 se doplňuje pravidlo, že nepřítomnost právního zástupce nepředstavuje překážku pro další postup v soudním řízení.

V § 171d je obsaženo stávající ustanovení o délce lhůty pro rozhodnutí soudu o žalobě v těchto věcech.

Dále je v tomto ustanovení obsaženo nové pravidlo, které umožňuje, aby soud namísto zrušení rozhodnutí o zajištění, o prodloužení doby trvání zajištění nebo o nepropuštění ze zajištění rozhodl o zkrácení doby trvání zajištění. O tom může rozhodnout i tehdy, když se toho žalobce výslovně nedomáhá, a může přitom vyjít i ze skutečností, které nejsou obsaženy v žalobě.

Určitým specifikem těchto věcí je, že správní orgán potřebuje co nejdříve vědět o tom, jak soud o žalobě rozhodl, zejména, bylo-li žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu zrušeno. Navrhuje se proto zakotvit nové pravidlo mající za cíl zvýšení efektivity komunikace mezi soudy a správním orgánem. A to konkrétně povinnost soudu vyrozumět správní orgán o tom, jak o žalobě rozhodl, a to bezprostředně po vyhlášení rozsudku, a o tom, že rozhodnutí, jímž řízení o žalobě u soudu končí, nabylo právní moci.

Dále je v tomto ustanovení obsaženo nové pravidlo, které umožňuje v těchto věcech doručovat prostřednictvím provozovatele zařízení pro zajištění cizinců. Toto zařízení pro zajištění cizinců se tak pro účely doručování stává doručujícím orgánem ve smyslu § 48 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Prostřednictvím těchto doručující orgánů budou soudní písemnosti doručovány těm účastníkům řízení, kteří jsou v nich zajištěni. Samotné doručování pak bude probíhat obdobně, jak již nyní probíhá doručování soudních písemností osobám ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy tak, že soud vloží zásilku adresovanou danému účastníkovi do obálky adresované provozovateli zařízení pro zajištění cizinců, který ji převezme a sám účastníkovi řízení doručí. Následně soudu vrátí potvrzení o doručení, tzv. doručenku (kupř. formou skenu zaslaného soudu datovou zprávou).

Konečně se navrhuje doplnit stávající úpravu soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu v cizineckých věcech o novou možnost využít strojový překlad pro překlad listiny, která byla předložena jako důkaz a která není opatřena úředním překladem do českého jazyka. Strojový překlad je moderní informační technologie, která v posledních letech zaznamenala prudký vývoj a která je v současnosti na takové úrovni, že je schopna poskytnout věrný překlad textu v jednom jazyce do jiného jazyka. Jde tak o nástroj, který může dále zefektivnit práci soudů a dále zrychlit jejich rozhodování, neboť odpadne nutnost ustanovovat pro překlad této listiny tlumočníka a následně čekat na její přeložení. Samozřejmě, využije-li soud pro překlad listiny v cizím jazyce strojový překlad a bude-li mít následně pochybnosti o jeho věrnosti, může stále pro její překlad ustanovit tlumočníka.

Dalším novým institutem je institut posledního hlášeného pobytu účastníka řízení. Ten má totiž jednak povinnost uvést již v žádosti adresované ministerstvu místo svého pobytu, jednak povinnost hlášené místo svého pobytu aktualizovat při každé jeho změně. Nově se tak zakotvuje, že soud obesílá účastníka pouze na této adrese. To je doplněno nevyvratitelnou domněnkou, že se účastník řízení na této adrese zdržuje.

Doručování soudních písemností se v praxi ukazuje jako slabé místo dosavadní úpravy soudního řízení, které brání efektivnější práci soudů a rychlejšímu projednání žalob proti rozhodnutím správního orgánu v cizineckých věcech.

Využití institutu posledního hlášeného pobytu cizince a zavedení nevyvratitelné domněnky, že se cizinec na této adrese zdržuje povede k efektivnějšímu doručování soudních písemností, když soud bude účastníkovi řízení doručovat písemnosti jen na jedné, v danou chvíli aktuální adrese místa hlášeného pobytu. Nově totiž může během doručování nastat buď situace, že si adresát doručovanou písemnost vyzvedne, čímž se písemnost považuje za doručenou, nebo situace, že se soudu vrátí jako nevyzvednutá nebo z důvodu, že adresátovi nebylo možno zanechat výzvu k vyzvednutí, či důvodu, že písemnost nebylo možno vhodit do domovní či jiné adresátem užívané schránky, čímž se písemnost považuje za doručenou na základě fikce doručení.

Nemůže však již nastat situace, že by se soudu písemnost vrátila jako nedoručená s tím, že adresát je na dané adrese neznámý; tomu brání právě již zmíněná nevyvratitelná domněnka, že se účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany na této adrese zdržuje.

Pro úplnost je vhodné dodat, že nelze vyloučit, že doručující orgán soudu vrátí písemnost s tím, že adresát je na dané adrese neznámý. V takové situaci by takto vrácenou písemnost bylo nutno s ohledem na institut posledního hlášeného pobytu účastníka řízení a na nevyvratitelnou domněnku, že se účastník řízení na této adrese zdržuje, považovat za písemnost, která byla soudu vrácena z důvodu, že na dané adrese nebylo možno adresátovi zanechat výzvu k vyzvednutí zásilky, nebo z důvodu, že písemnost nebylo možno vhodit do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky.

Dále se navrhuje zakotvit do úpravy soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu v cizineckých věcech pravidlo, podle kterého platí, že v řízení, ve kterém je účastník řízení zastoupen, se písemnost považuje za doručenou dnem doručení zástupci. V praxi bude toto ustanovení dopadat na případy, kdy se podle § 42 odst. 2 věty druhé soudního řádu správního a podle § 42 odst. 5 ve spojení s § 50b odst. 4 občanského soudního řádu má písemnost doručovat jak účastníkovi řízení osobně, tak i jeho zástupci, a na případy, kdy je doručováno usnesení o ustanovení zástupce účastníkovi řízení. Soud tak nebude nucen vyčkat, dokud nebude mít vykázáno doručení oběma, nýbrž mu stačí vyčkat, dokud nebude mít vykázáno doručení zástupci.

Účastník řízení je v soudním řízení zpravidla zastoupen advokátem, tedy osobou, která má povinně zřízenou datovou schránku a komu jsou soudní písemnosti doručovány prostřednictvím datových zpráv.

Rozšiřuje se oprávnění policie nahlížet do elektronických zařízení cizince, a to za účelem zjištění totožnosti – během kontroly prováděné během prvotního prověřování tak i v případech, kdy totožnost není známa, ale cizinec nespadá do působnosti nařízení o prověřování. Druhou situací je bezpečnostní kontrola prováděná během prvotního prověřování. Obě situace podléhají přísným pravidlům v těchto ustanoveních upravených a jsou postupem ultima ratio.

Odvolacímu orgánu nemůže začít lhůta běžet dřív, než obdrží spisový materiál.

Rozšíření kvót lze vnímat jako určitý systém, který umožní státu flexibilně prioritizovat určité typy migrace a zároveň zajistí, že stát má kapacity k vyřízení daného počtu žádostí.

Vzhledem k tomu, že výše kvót je zveřejňována, jde o transparentní nástroj řízení migrace, pomocí něhož lze prosazovat preferované skupiny, tj. nastavit typ migrace, který Česká republika (vláda) upřednostňuje. U preferovaných kvót může být kvóta stanovena i s dostatečnou rezervou, případně průběžně navyšována vládou. Naopak u méně preferovaných vzdělávacích a jiných účelů může kvóta působit skutečně jako "strop".

K přechodným ustanovením

Přechodná ustanovení konkrétně řeší situace výpočtu doby pobytu cizince na území pro účely povolení trvalého pobytu cizince, situace nové definice návykových látek a nová pravidla pro soudní přezkum.

Nová pravidla pro započítání doby pobytu v rámci plnění účelu jazykové a odborné přípravy se užijí až pro žádosti o povolení k trvalému pobytu podané po dni účinnosti této novely.

Návyková látka, jejíž držení není aktuálně v rozporu s právním řádem ČR (např. konopí o hmotnosti pod 25 gramů) odebraná cizinci zajištěnému v zařízení pro zajištění cizinců se nachází v úschově provozovatele tohoto zařízení. S ohledem na změny navržené touto novelou se ode dne nabytí účinnosti této novely stane jejím vlastníkem stát.

Nová úprava soudního přezkumu rozhodnutí Ministerstva vnitra vydaných podle zákona o pobytu cizinců se uplatní na řízení o žalobě, která byla podána po účinnosti této novely. Řízení o žalobě podané před dnem nabytí účinnosti se dokončí podle dosavadní právní úpravy.

Institut nepřijatelnosti kasační stížnosti upravený v § 104a s. ř. s. umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu odmítnout kasační stížnost, která byla podána ve věci, ve které krajský soud rozhodoval specializovaným samosoudcem, a která svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

V souvislosti se zakotvením pravidla, že řízení v cizineckých věcech a ve věcech mezinárodní ochrany, v nichž má být nově výlučně místně příslušný Městský soud v Praze, budou i na úrovni Městského soudu v Praze rozhodována v senátech, se navrhuje upravit institut nepřijatelnosti kasační stížnosti tak, že v cizineckých věcech a ve věcech azylu bude dopadat nejen na samosoudcovské, ale i na senátní věci. Tím bude dosaženo toho, že institut nepřijatelnosti bude použitelný pro všechna řízení v cizineckých věcech a ve věcech azylu, jako je tomu doposud, tedy i pro ta řízení v cizineckých věcech a ve věcech mezinárodní ochrany, v nichž má být nově výlučně místně příslušný Městský soud v Praze.

Legislativně technická změna reagující na doplnění nových odstavců a s tím související přečíslování následujících odstavců v § 339 a 340 TZ, k věcnému posunu nedochází.

Změny navrhované v odůvodňovaných novelizačních bodech navazují na změny navrhované u § 340 a 341 TZ (u trestných činů organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice a napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky) a směřují k zachování vzájemného poměru mezi jednotlivými spolu souvisejícími skutkovými podstatami trestných činů.

U základní skutkové podstaty trestného činu násilného překročení státní hranice se proto navrhuje zvýšení trestní sazby z jednoho roku až pěti let na dvě léta až osm let tak, aby užití násilí při nepovoleném překročení hranice podle § 339 TZ nebylo mírněji trestné než užití násilí vůči převáděné nebo přepravované osobě při umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 TZ [viz návrh § 340 odst. 3 písm. d) TZ]. Dochází též k odlišení jednotlivých kvalifikačních okolností obsažených dnes v § 339 odst. 2 TZ podle míry jejich závažnosti a část z nich (způsobení těžké újmy na zdraví nebo značné škody, spáchání činu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu) se vyčleňuje do nového § 339 odst. 3 TZ s vyšší trestní sazbou – navrhovaná změna ostatně koresponduje i s dnešním rozlišováním těchto kvalifikačních okolností u trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. Za spáchání tohoto trestného činu za uvedených okolností bude pachateli hrozit trest odnětí svobody ve výši tři až dvanáct let (horní hranice trestní sazby se tedy zvyšuje o 2 roky).

V souladu s obecnou částí důvodové zprávy dochází u trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 TZ ke zvýšení míry kriminalizace.

Návrh směrnice požaduje u pomoci státnímu příslušníku třetí země nelegálně pobývat na území kteréhokoliv členského státu, je-li tak činěno za úplatu, tj. za jednání postižitelná jako trestný čin podle § 341 odst. 1 TZ, minimální výši horní hranice trestní sazby 3 roky. Na to předkládaný návrh zákona reaguje a u § 341 odst. 1 TZ zvyšuje horní hranici trestní sazby z jednoho roku na tři léta.

Aby byl zachován vzájemný poměr mezi jednotlivými spolu souvisejícími skutkovými podstatami trestných činů, navrhuje se zvýšení horní hranice trestní sazby i u trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, který je bezesporu společensky závažnějším trestným činem, a to i v případě, kdy se tak děje bez úplaty.

Změny ve vymezení jednotlivých okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby jsou vyvolány primárně požadavky návrhu směrnic (viz obecná část této důvodové zprávy).

První nově doplňovanou okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je spáchání činu za užití násilí nebo pohrůžky násilí vůči převáděné nebo přepravované osobě (osobě, pro kterou je nelegální překročení hranice organizováno nebo které je k tomu napomáháno či které je to umožněno, event. které je umožněno nebo napomáháno po nelegálním vstupu přepravit se přes území České republiky či které je takové přepravení organizováno, a to bez ohledu na to, zda tato osoba hranici překračuje, popř. se přes území České republiky přepravuje, sama anebo ne)). Jedná se o reakci na obecný trend vzrůstající míry násilí užívaného převaděči vůči převáděným migrantům. Druhou nově doplňovanou okolností je pak spáchání tohoto trestného činu v situaci, kdy se převáděný či přepravovaný migrant nachází ve zranitelném postavení. Může se jednat o dítě bez doprovodu anebo osobu, která se nachází ve stavu bezbrannosti nebo tísně. Jde o osoby, které jsou díky svému zranitelnému postavení vystaveny během cesty a zejména pak po příjezdu do EU zvýšené míře rizika, že se stanou obětí další trestné činnosti (zejména obchodování s lidmi, vydírání, znásilňování, krádeže, únosy a dokonce vraždy), z čehož převaděčské sítě, často napojené na organizovaný zločin, těží. Minimální horní hranice trestní sazby v těchto případech podle návrhu směrnice činí 8 let.

Ve vztahu k těmto nově zaváděným okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je však třeba považovat některé stávající kvalifikační okolnosti (způsobení těžké újmy na zdraví, získání značného prospěchu, spáchání činu ve stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu) za typově společensky škodlivější, a proto došlo k jejich vyčlenění do nové kvalifikované skutkové podstaty.

V souladu s obecnou částí důvodové zprávy se v návaznosti na požadavky návrhu směrnice navrhuje zvýšení trestních sazeb i u trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 TZ. Návrh směrnice požaduje u pomoci státnímu příslušníku třetí země nelegálně pobývat na území kteréhokoliv členského státu, je-li tak činěno za úplatu, tj. za jednání postižitelná jako trestný čin podle § 341 odst. 1 TZ, minimální výši horní hranice trestní sazby 3 roky. Tomu stávající znění trestního zákoníku neodpovídá, a proto je třeba u základní skutkové podstaty zvýšit horní hranici trestní sazby z jednoho roku na tři léta. V návaznosti na tuto skutečnost pak dochází k návaznému zvýšení trestní sazby u kvalifikovaných skutkových podstat.

S ohledem na požadavek návrhu směrnice se pak do § 341 odst. 4 TZ doplňuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve způsobení smrti, v návaznosti na to dochází k zakotvení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby spočívajících ve způsobení těžké újmy na zdraví a těžké újmy na zdraví nejméně dvou osob.

Zároveň se navrhuje zakotvit trestnost přípravy tohoto trestného činu, a to vzhledem k potřebě včas detekovat tato jednání a reagovat na ně, což lze považovat za potřebné pro účinný boj proti nelegální migraci.

Změny navrhované u trestného činu nepřekažení trestného činu reagují na doplnění nových odstavců a s tím související přečíslování následujících odstavců v § 339 a 340 TZ. V souvislosti s rozlišením závažnosti jednotlivých kvalifikačních okolností u těchto trestných činů (viz odůvodnění změn § 339 a 340 TZ) zároveň dochází i k přehodnocení jednání, jejichž nepřekažení má být trestné.

Navrhuje se účinnost 1. ledna 2027 s výjimkou ustanovení týkající se Lexu Ukrajina v sociální oblasti, kde se navrhuje ke dni 1. ledna 2028, neboť je nezbytné zajistit dostatečnou legisvakanční lhůtu, úpravu příslušných IT aplikací a proškolení zaměstnanců Úřadu práce ČR a dalších dotčených subjektů.

Dále se navrhuje účinnost k 1. ledna 2028 v případě zákazu řídit vozidla s ukrajinskou státní poznávací značkou.⁠‌​‌​‌‌​​​​‌‌​​​‌⁠