Důvodová zpráva k Novela z. o České televizi a o Českém rozhlasu

Základním a stěžejním zdrojem příjmu Českého rozhlasu a České televize, jakožto poskytovatelů veřejné služby v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, je rozhlasový a televizní poplatek. Jejich úpravu v současné době obsahuje zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poplatcích“), který nahradil předchozí právní úpravu poplatků zavedenou zákonem č. 252/1994 Sb. Tento zákon stanoví povinnost fyzických a právnických osob hradit rozhlasový a televizní poplatek za držení zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového nebo televizního vysílání. Výnos z těchto poplatků představuje jeden ze základních zdrojů financování veřejné služby poskytované Českým rozhlasem a Českou televizí.

Zákon vymezuje okruh poplatníků, výši poplatků, způsob jejich výběru a kontrolní mechanismy. Poplatková povinnost je v současné právní úpravě vázána na vlastnictví, resp. držení nebo užívání přijímacího zařízení, přičemž zákon stanoví rovněž některé výjimky a osvobození od poplatkové povinnosti, například pro osoby se zrakovým nebo sluchovým postižením, osoby s nízkými příjmy nebo pro určité typy institucí.⁠​​‌‌‌​​‌​​​‌‌‌​‌⁠

Současná právní úprava vychází z principu rovnosti před zákonem a je formulována obecně, bez rozlišování mezi jednotlivými skupinami osob na základě pohlaví nebo jiných diskriminačních důvodů. Povinnost hradit rozhlasové a televizní poplatky se vztahuje na všechny poplatníky splňující zákonné podmínky bez ohledu na pohlaví, věk, rasu, národnost, náboženské vyznání nebo jiné osobní charakteristiky.

Úprava vymezující postavení a úkoly provozovatelů veřejnoprávního rozhlasového a televizního vysílání je obsažena v zákoně č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o České televizi“), a zákoně č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Českém rozhlasu“). Poskytování veřejné služby v oblasti rozhlasového a televizního vysílání se dotýká rovněž zákonná regulace provozování rozhlasového a televizního vysílání, resp. jeho obsahu, která úzce souvisí s ústavně garantovanou svobodou projevu a právem na informace, a je upravena zejména zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozování vysílání“).

Poskytování veřejné služby v oblasti rozhlasového a televizního vysílání Českým rozhlasem a Českou televizí je spojeno rovněž s oblastí poskytování audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, která je regulována zákonem č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a o změně některých zákonů (zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání), ve znění pozdějších předpisů, který je zaměřen na služby, jejichž hlavním cílem je poskytování audiovizuálních pořadů veřejnosti za účelem informování, zábavy nebo vzdělávání. Tyto služby umožňují sledování pořadů v okamžiku zvoleném uživatelem a na jeho individuální žádost na základě katalogu pořadů sestaveného poskytovatelem dané služby. Jedná se tedy o úpravu oblasti služeb, které veřejnoprávní vysílání ve vztahu k spotřebiteli do určité míry doplňují.

Významným právním předpisem, jehož hlavním účelem je ochrana spotřebitele, je zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), který je jako obecný právní předpis upravující komerční komunikaci aplikován na reklamu a sponzorování ve vysílání a ve službách na vyžádání v případech, kdy zákon o provozování vysílání nebo zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání nestanoví úpravu speciální. Vedle těchto právních předpisů nelze pominout zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), který upravuje způsoby přenosu rozhlasového a televizního vysílání.

Širší právní rámec poskytování audiovizuálních mediálních služeb tvoří řada dalších zákonů. Jmenovitě lze zmínit zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů. Opomenout nelze ani obecnou právní úpravu soukromého práva, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Z hlediska zákazu diskriminace a rovnosti mužů a žen je platná právní úprava v souladu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod, které zakotvují zásadu rovnosti v právech a zákaz diskriminace mimo jiné z důvodu pohlaví. Zákon č. 348/2005 Sb. neobsahuje ustanovení, která by zakládala rozdílné zacházení mezi muži a ženami, ani jinak nerozlišuje mezi poplatníky na základě pohlaví.

Rovněž z hlediska antidiskriminační legislativy, zejména zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), není stávající právní úprava v rozporu se zásadou rovného zacházení. Poplatková povinnost je stanovena objektivně a vztahuje se na všechny subjekty splňující zákonné podmínky.

Vláda České republiky se ve svém Programovém prohlášení zavázala zrušit poplatky za veřejnoprávní média ve snaze snížit finanční zátěž pro občany a firmy. Současně přijala závazek zajistit transparentní kontrolu hospodaření České televize a Českého rozhlasu prostřednictvím Nejvyššího kontrolního úřadu. Deklarovala zároveň, že její prioritou zůstává zachování nezávislosti obou veřejnoprávních médií.

Ke splnění těchto závazků byl zpracován návrh tohoto zákona, kterým se mění systém financování veřejnoprávních médií. Navržená úprava financování médií veřejné služby opouští dosavadní model financování prostřednictvím individuálně vybíraných rozhlasových a televizních poplatků a nahrazuje jej přímým, zákonem stanoveným a valorizovaným příspěvkem ze státního rozpočtu. Smyslem této změny je vytvořit financování stabilní, předvídatelné, administrativně méně náročné a transparentní. Současně návrh zachovává možnost příjmů z podnikatelské činnosti, včetně příjmů z obchodních sdělení.

Vládu České republiky vede ke změně systému financování veřejnoprávních médií evropský trend, v jehož rámci stále více evropských států opouští princip financování médií veřejné služby prostřednictvím poplatků spojených s vlastnictvím přístrojů umožňujících příjem rozhlasového nebo televizního vysílání. V posledních deseti letech došlo k zásadnímu technologickému vývoji, který zcela změnil systém šíření a příjmu vysílání jeho uživateli. K příjmu již není třeba speciálních přijímačů, neboť k němu planě postačí běžné telekomunikační zařízení ve formě počítačů a mobilních komunikačních přístrojů. Určitý posun v souladu s tímto trendem představovala i poslední novela zákona o poplatcích, provedená zákonem č. 119/2025 Sb., který změnil definici rozhlasového a televizního přijímače tak, aby zahrnul i počítače a všechna mobilní zařízení. Stále však zůstalo zachováno spojení povinnosti platit rozhlasový a televizní poplatek s vlastnictvím (držbou) určitého typu přístroje. Poplatek tak již nepředstavuje skutečnou platbu za příjem a poslech nebo sledování rozhlasového a televizního vysílání, ale určitou formu daně, kterou fyzické a právnické osoby hradí z důvodu vlastnictví přijímače bez ohledu na to, zda vysílání veřejnoprávních médií skutečně konzumují.

Z tohoto důvodu se v posledních letech stále více evropských států přiklání z financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu, ať již příspěvkem z jeho zdrojů nebo odvodem z vybraných daní.

Zajištění udržitelného financování veřejnoprávních médií má významnou oporu i v nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví společný rámec pro mediální služby na vnitřním trhu (Evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků) a mění směrnice 2010/13/EU. Jeho preambule stanoví následující:

Veřejnoprávní sdělovací prostředky zřízené členskými státy plní na vnitřním mediálním trhu zvláštní úlohu, neboť v rámci svého poslání zajišťují občanům a podnikům přístup ke kvalitním informacím a nestrannému zpravodajství. Veřejnoprávní sdělovací prostředky však mohou být vystaveny riziku zásahů zejména vzhledem ke své institucionální blízkosti ke státu a veřejnému financování, které dostávají. Toto riziko může být zvýšeno nerovnoměrnými ochrannými mechanismy týkajícími se nezávislé správy a vyváženého zpravodajství veřejnoprávních sdělovacích prostředků v celé Unii. Tato situace může vést k neobjektivnímu nebo částečnému mediálnímu pokrytí, může narušit hospodářskou soutěž na vnitřním mediálním trhu a nepříznivě ovlivnit přístup k nezávislým a nestranným mediálním službám. Je proto nezbytné zavést právní záruky nezávislého fungování veřejnoprávních sdělovacích prostředků v celé Unii, a to na základě mezinárodních norem, které v tomto ohledu vypracovala Rada Evropy. Je rovněž třeba zaručit, aby poskytovatelé veřejnoprávních sdělovacích prostředků měli pro plnění svého poslání k dispozici dostatečné a stabilní financování, které umožní předvídatelnost jejich plánování, aniž je dotčeno uplatňování pravidel Unie pro státní podporu. O takovém financování by se mělo rozhodovat a prostředky by měly být přidělovány na víceletém základě v souladu s posláním veřejné služby poskytovatelů veřejnoprávních sdělovacích prostředků, aby se předešlo možnému nepatřičnému ovlivňování při každoročních jednáních o rozpočtu. Požadavky stanovenými v tomto nařízení není dotčena pravomoc členských států zajistit financování veřejnoprávních sdělovacích prostředků, jak je zakotveno v Protokolu č. 29 o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech, připojeném ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie.

Normativní text pak cílí i na veřejnoprávní vysílání a obsahuje článek o zárukách nezávislého fungování poskytovatelů veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Podle něho by členské státy měly zajistit, aby poskytovatelé veřejnoprávních sdělovacích prostředků měli k dispozici přiměřené a stabilní finanční zdroje pro plnění svého poslání veřejné služby. Tyto zdroje musí být takové, aby byla ochráněna redakční nezávislost.

Navrhovaná úprava nepředstavuje žádné dopady ve vztahu k zákazu diskriminace a k rovnosti mužů a žen.

Ke splnění závazků obsažených v Programovém prohlášení vlády je nutné změnit právní úpravu financování veřejnoprávních médií. Je tedy nezbytné zrušit zákon o poplatcích a nahradit jej novou právní úpravou, která upraví nový systém jejich financování, v němž bude mít zásadní postavení každoroční příspěvek ze státního rozpočtu na plnění veřejné služby Českou televizí a Českým rozhlasem.

Zákony o České televizi a Českém rozhlasu budou obsahovat pevnou výši tohoto příspěvku, čímž zajistí České televizi a Českému rozhlasu stabilní a předvídatelný příspěvek na výkon jejich činnosti, a to formou mandatorního výdaje ze státního rozpočtu. Aby bylo zajištěno, že výše tohoto příspěvku se bude v čase zvyšovat v závislosti na růstu cen, obsahuje návrh zákona úpravu pravidelného zvýšení příspěvku v závislosti na výši inflace. Konkrétně se navrhuje, aby se příspěvek ze státního rozpočtu zvýšil o 10 % vždy po kalendářním roce, v němž součet inflace za předcházející roky přesáhl od posledního zvýšení příspěvku 10 %. Zásadní zdroj příjmu veřejnoprávních médií se tak bude zvyšovat úměrně cenové hladině a umožní jim plnit svou úlohu ve stejném objemu a kvalitě.

Návrh zákona je v souladu s Ústavou České republiky a s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), stejně jako s ostatními právními předpisy.

Zákonná úprava médií veřejné služby se dotýká oblasti šíření a přijímání informací, jedná se tedy o problematiku svobody projevu a práva na informace. Z hlediska ústavního pořádku České republiky je zásadním ustanovením čl. 17 odst. 4 Listiny, podle kterého lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. V konkrétním případě jde zejména o ochranu práv všech osob bez ohledu na příslušnost k některé ze speciálních skupin, konkrétně tedy práva veřejnosti na příjem informací ze strany provozovatelů vysílání, a o ochranu osob se sluchovým nebo zrakovým postižením, respektive o zajištění jejich práva na přístup k informacím.

Navrhovaná právní úprava posiluje institucionální předpoklady pro svobodné a nezávislé fungování médií veřejné služby, a tím přispívá k ochraně plurality informací a svobodné veřejné soutěže politických a společenských názorů. Současně ponechává výkon veřejné kontroly v rukou zákonem vymezených orgánů a zachovává odpovědnost těchto institucí vůči veřejnosti.

Oblast financování veřejné služby v oblasti rozhlasového a televizního vysílání spadá primárně do pravomoci členských států. Právo Evropské unie respektuje zvláštní postavení veřejnoprávních médií a ponechává členským státům prostor pro stanovení způsobu jejich financování. Specifické postavení médií veřejné služby je v Evropské unii upraveno přímo v primárním právu, a to v Protokolu č. 29 o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech, který je přílohou Smlouvy o fungování EU. Tento dokument, označovaný jako Amsterodamský protokol, uznává, že „systém veřejnoprávního vysílání v členských zemích je přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu“. Podle tohoto protokolu mohou členské státy financovat veřejnoprávní vysílání, pokud je toto financování určeno k plnění veřejné služby, jak ji definují členské státy, a pokud neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v Evropské unii v rozsahu, který by byl v rozporu se společným zájmem. Tato myšlenka přispívá k nezbytnosti duálního systému (tedy koexistenci veřejnoprávního a soukromého vysílání) a nepostradatelnosti veřejnoprávního vysílání, jímž dochází k lepšímu naplnění osobitých potřeb členských států.

Mezi předpisy Evropské unie lze za nejvýznamnější označit směrnici 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách), která byla naposledy revidována směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2018/1808. Ta byla publikována v Úředním věstníku EU dne 28. listopadu 2018 a do českého právního řádu byla transponována zákonem č. 242/2022 Sb., o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek).

Uvedená směrnice definuje „televizní vysílání“ jako audiovizuální mediální službu, poskytovanou poskytovatelem mediálních služeb pro simultánní sledování pořadů na základě programové skladby.

Návrh zákona nijak nezasahuje do platné právní úpravy zákona o České televizi a zákona o Českém rozhlasu, týkající se hospodaření a odděleného účtování, která je v souladu se směrnicí Komise 2006/111/ES o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky a o finanční průhlednosti uvnitř jednotlivých podniků (kodifikované znění).

Platné znění uvedených zákonů, které zohledňuje evropská pravidla pro používání finančních zdrojů při poskytování veřejné služby, která jsou upravena ve Sdělení Komise 257/01 z roku 2009 pro použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání, zůstává rovněž nedotčeno.

Navrhovaná právní úprava je v souladu s Evropským aktem o svobodě médií (European Media Freedom Act), tedy s nařízením Evropského parlamentu a Rady EU, kterým se stanoví společný rámec pro mediální služby na vnitřním trhu a mění směrnici 2010/13/EU. Cílem tohoto nařízení je zejména posílení nezávislosti médií, ochrana plurality médií a vytvoření stabilního a transparentního prostředí pro fungování mediálního trhu v Evropské unii. Stabilní a předvídatelný systém financování veřejnoprávních médií je jedním z předpokladů jejich nezávislosti a schopnosti plnit veřejnou službu, přičemž navrhovaná právní úprava tyto principy nijak nenarušuje.

Navrhovaná právní úprava nepředstavuje transpozici práva Evropské unie, neboť Evropský akt o svobodě médií je přímo použitelným právním předpisem. Návrh zákona je s tímto nařízením i s dalšími relevantními předpisy práva Evropské unie plně slučitelný.

Předkládanou novelou je zároveň dodržen soulad s judikaturou soudních orgánů Evropské unie a s obecnými právními zásadami práva Evropské unie, ve kterých je podporována svoboda projevu, respektive vysílání, ve spojení s principem kontroly ze strany členských států.

Specifickou otázkou zhodnocení slučitelnosti návrhu právní úpravy s předpisy Evropské unie je zhodnocení otázky veřejné podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU. Návrh zákona mění systém financování médií veřejné služby, přičemž slučitelnost nového systému s právem EU nelze bez dalšího dovodit pouze na základě čl. 106 odst. 2 SFEU. Z tohoto důvodu bude vznesen dotaz na Evropskou komisi, zda navržený způsob financování lze považovat za stávající podporu nebo zda je třeba jej notifikovat. V souladu se stanoviskem Evropské komise pak budou učiněny event. další kroky.

Z požadavků Sdělení Komise o použití pravidel státní podpory na veřejnoprávní vysílání vyplývá požadavek, aby výše vyrovnávací platby nepřekročila čisté náklady na poskytnutí veřejné služby. Obecně se Komise domnívá, že za částku nezbytnou pro zohlednění výkyvů nákladů a příjmů lze považovat částku do výše 10 % ročních výdajů zahrnutých do rozpočtu na poslání veřejné služby.

Způsob financování médií veřejné služby zásadně ovlivňuje jejich nezávislost, stabilitu, rozsah poskytovaných služeb i vztah veřejnosti k těmto médiím. V evropském i širším mezinárodním kontextu existuje několik základních modelů financování, které využívají různé zdroje příjmů, míru zapojení státu, trhu i samotných uživatelů.

Historicky nejrozšířenějším modelem je financování prostřednictvím specifických poplatků, které jsou médii veřejné služby vybírány od domácností nebo i dalších subjektů. Charakteristikou tohoto systému je relativní stabilita příjmů a přímá vazba mezi občanem (posluchačem a divákem) a financováním veřejné služby. Systém se vyznačuje institucionální nezávislostí na státu a státním rozpočtu a předvídatelností financování. Nevýhodou je naopak značná administrativní náročnost výběru poplatků, jejich vymahatelnosti a postupně klesající legitimita tohoto modelu v důsledku změn konzumace rozhlasového a televizního vysílání.

Druhou významnou skupinu představují modely založené na přímém financování ze státního rozpočtu (nebo přímým odvodem z výnosu z daní). Hlavní výhodou tohoto systému je odstranění administrativy spojené s výběrem poplatků a vyšší jednoduchost systému z pohledu občana. Rizikem je naopak možnost vyšší závislosti médií veřejné služby na státu.

Většina zemí využívá smíšené modely financování, které kombinují více zdrojů ve formě poplatků nebo veřejných rozpočtů a vlastních příjmů veřejnoprávních médií. Výhodou je diverzifikace příjmů, která snižuje závislost na jednom zdroji a může zvyšovat finanční odolnost takového systému.

Švédsko

Švédská televize (Sveriges Television) a Švédský rozhlas (Sveriges Radio) mají právní formu akciové společnosti. Jejich provoz je od roku 2019 hrazen z odvodů z daní fyzických osob, předtím byly financovány z koncesionářských poplatků, o jejichž výši rozhodoval Parlament. Televize ani rozhlas nesmí vysílat reklamu, televize může pouze čerpat doplňkové příjmy od sponzorů sportovních akcí.

Reforma financování Švédské televize a Švédského rozhlasu byla provedena s účinností od roku 2019. Koncesionářské poplatky byly zrušeny, místo nich byl zaveden systém financování médií ze speciální daně, tj. příspěvků vybíraných od každého občana staršího 18 let, který má zdanitelný příjem, včetně důchodců. Výjimku mají jen osoby výhradně závislé na státní podpoře. Finanční úřad tento příspěvek na veřejnou službu automaticky strhává při podání daňového přiznání.

Kdo má roční zdanitelný příjem nižší než 124 930 švédských korun, tedy asi 275 tisíc Kč, odvede na veřejnou službu 1 % z příjmu. Kdo má příjem vyšší, zaplatí pevnou částku. Ta se každý rok mění, protože vzorec výpočtu se aplikuje na základní částku odvislou od zákona o sociálním pojištění. V roce 2025 byla tato sazba 1249 švédských korun, tedy v přepočtu asi 2750 Kč, v roce 2026 činí částka 1293 švédských korun, tedy v přepočtu přibližně 2860 Kč.

Firmy a podnikatelé žádný poplatek nehradí.

Finanční správa každý měsíc vybrané příspěvky převádí na speciální účet pro veřejnoprávní média. Účet je veden nezávisle na státním rozpočtu, aby byly minimalizovány politické zásahy a zároveň je zakázáno použít prostředky na tomto účtu na jiné účely než financování veřejnoprávních médií.

Dánsko

Hlavním dánským veřejnoprávním vysílatelem je DR, tedy Danish Broadcasting Corporation.

Veřejnoprávní vysílatel DR byl až do konce roku 2018 financován z tamní varianty televizních poplatků, které se říkalo „mediální licence“ (systém byl založen na vlastnictví zařízení schopných přijímat vysílání, jako televizory, rádia, počítače, smartphony). V letech 2019 – 2021 byly poplatky postupně rušeny a DR dostával příspěvky ze státního rozpočtu. Od roku 2022 už je DR financován čistě ze státního rozpočtu, a to prostřednictvím veřejné mediální daně, která je součástí daně z příjmu. Příspěvek platí všichni dánští rezidenti starší 18 let prostřednictvím daně z příjmu.

Finsko

Finským veřejnoprávním médiem je Yleisradio (YLE). Stát ovládá 99,98 % společnosti, ostatními akcionáři jsou mj. ostatní mediální společnosti. Organizace spadá pod ministerstvo dopravy a informatiky.

Systém koncesionářských poplatků byl zrušen v roce 2013. Naprostou většinu příjmů dnes tvoří výnosy ze speciální daně za veřejnoprávní vysílání, kterou musí platit všichni dospělí občané i podniky.

U obyvatel starších 18 let se počítá jako 2,5 % z ročních příjmů (včetně důchodů). Nemusí ji platit lidé, kteří si za rok vydělají méně než 14 tisíc eur. V roce 2024 vycházela maximální roční sazba daně na 163 eur. Od ledna 2025 se hranice pro neplacení daně zvedla na 15 150 eur a maximální sazba klesla na 160 eur.

U podniků je rozhodující, zda roční příjmy přesáhly 50 tisíc eur. Pokud ano, zaplatí 140 eur plus 0,35 % svých ročních výnosů. Maximální částka je 3000 eur. Daň ale neplatí státní instituce, orgány zajišťující zdravotní a sociální péči, obce a jejich sdružení, farnosti a náboženské společnosti nebo bytová družstva.

Daň je splatná jednou ročně s daňovým přiznáním, potažmo průběžně v rámci srážkových daní.

Kromě toho má YLE také vlastní příjmy z omezené obchodní činnosti, nemá ale žádné příjmy z reklamy.

Norsko

Norský provozovatel veřejnoprávního vysílání je Norsk Rikskringkasting (NRK). Od roku 1996 je akciovou společností, kterou vlastní stát.

Norsko opustilo model poplatků v roce 2020. Státní akciová společnost NRK je od té doby financována ze státního rozpočtu. Tyto prostředky prakticky tvoří její celý rozpočet, nemá dovoleno vysílat reklamu. 

Základní rozpočtové principy NRK jsou známé na čtyři roky dopředu, přičemž aktuální rámec vyprší 31. prosince 2026. Vláda tento princip zavedla při předkládání státního rozpočtu na rok 2023. Tehdejší částka vyčleněná pro NRK se stala výchozí hodnotou a parlament odhlasoval, že v letech 2024 až 2026 se každoročně upraví podle inflace a růstu mezd.

Belgie

Belgie má systém veřejnoprávních médií, který je rozdělen podle tří jazykových komunit. Každá komunita má vlastního veřejnoprávního vysílatele: 

VRT (Vlaamse Radio en Televisieomroeporganisatie) – pro nizozemsky mluvící Vlámskou komunitu.

RTBF (Radio Télévision Belge Francophone) – pro francouzsky mluvící komunitu (Valonsko a Brusel).

BRF (Belgischer Rundfunk) – pro německy mluvící komunitu na východě Belgie. 

Vlámská VRT má dva hlavní zdroje financování. Přibližně 60 % jejího rozpočtu tvoří každoroční státní dotace, k níž přidává výnosy z obchodní činnosti (například prodej reklamního času, distribuční poplatky od operátorů a prodej licencí k pořadům). 

Konkrétní způsoby naplňování veřejné služby a její finanční rámec stanoví víceletá dohoda mezi Vlámským společenstvím a VRT, v roce 2025 činil příspěvek 258 milionů eur. 

Celkové příjmy valonské rozhlasové a televizní společnosti RTBF za rok 2023 byly 469 milionů eur. Z toho základní státní dotace činila 332,8 milionu eur, k ní se ovšem připočítávají další kompenzace a dotace (například na provoz mezinárodní stanice TV5 Monde), reklamní výnosy a příjmy z obchodních aktivit. Čisté příjmy z reklamy nesmí přesáhnout 22,5 % celkových tržeb RTBF. Všechny prostředky přes tento limit musí investovat do nezávislé audiovizuální tvorby.

Televize a rozhlas pro německou komunitu v Belgii, BRF, se řadí k nejmenším veřejnoprávním médiím na světě. Má zhruba sedmdesát zaměstnanců a vyrábí především zpravodajství, které doplňuje obsahem přebraným od RTBF, VRT a spolupracujících stanic z okolních států.

Většinu prostředků na provoz, asi 86 %, dostává od vlády německy mluvícího společenství ve východní Belgii na základě víceleté smlouvy. Zbytek si vydělá vysíláním reklamy a jinými obchodními aktivitami.

V roce 2024 dostala BRF od vlády přibližně 6,8 milionu eur, obdobně v roce 2025. Celkové příjmy včetně komerčních výnosů by měly být přibližně osm milionů eur. 

Nizozemsko

Nizozemský systém médií veřejné služby je komplexní, dělí se na celostátní, regionální a místní úroveň, zapojeny jsou různé části společnosti a církve. Ani v případě celostátních vysílatelů nejde o jednu organizaci, ale skupinu na sobě nezávislých subjektů, které podle mediálního zákona z roku 2008 zastřešuje mateřská nadace NPO. 

Nizozemská veřejnoprávní média jsou financována z ročních státních dotací a reklamních příjmů, koncesionářské poplatky byly zrušeny v roce 2000. Další příjmy pocházejí z jiných komerčních činností, jako je prodej produktů a služeb. 

Na rok 2025 byl odsouhlasen rozpočet 982 milionů eur, v průběhu roku byl upraven podle indexu spotřebitelských cen. Plnění veřejné služby každoročně posuzuje a závěrečné účty schvaluje mediální regulátor. 

Francie

Francie zrušila televizní poplatky v roce 2022, do konce roku 2024 dostávala tamní média veřejné služby podíl z výnosů z DPH, který zhruba odpovídal dřívějším výnosům z poplatků. Tehdejší vláda to zdůvodnila snahou podpořit kupní sílu obyvatel.

Francouzský parlament schválil 13. prosince 2024 stručnou úpravu financování od roku 2025. Formálně jde o doplnění jedné věty do zákona o veřejných financích, která dovoluje vyčlenit pro média veřejné služby určitou část daňových výnosů (tedy už ne nutně DPH).

Se všemi veřejnoprávními vysílateli uzavírá stát prostřednictvím ministerstva kultury víceleté smlouvy. Ve smlouvách je uvedena také výše přidělených veřejných prostředků včetně částky, kterou musí povinně investovat do programu. Smlouvy jsou nyní na období 2024–2028. Všechna média veřejné služby v roce 2025 dohromady dostanou 3,97 miliardy eur.

Slovensko

Veřejnoprávní média na Slovensku byla dlouhou dobu financována prostřednictvím koncesionářských poplatků, které se ale 20 let nezvyšovaly a provozovatel veřejnoprávního vysílání musel každoročně vyjednávat o přidělení státního příspěvku, který činil až 40 % rozpočtu instituce. Od července 2023 slovenská veřejnoprávní média přešla na financování ze státního rozpočtu. Slovenská televize a rozhlas každý leden získává částku ve výši 0,12 % HDP.

Španělsko

Corporación de Radio y Televisión Española, S.A. je státní veřejnoprávní korporace, která provozuje rozhlasové a televizní vysílání. 

Od ledna 2010 je vysílání financováno výhradně z veřejných dotací, je zajištěno smíšeným modelem, kombinací daní od telekomunikačních společností a částí daní vybraných státem.

Maďarsko

Koncesionářské poplatky zrušila velká mediální novela již v roce 2010. Od té doby jsou veřejnoprávní média financována ze státního rozpočtu a z příjmů z reklamy.

V roce 2010 došlo ke sloučení regulačních orgánů pro vysílání i telekomunikace do jednoho Národního mediálního a komunikačního úřadu. Pod tento úřad spadá předseda Mediální rady, který má pravomoc provádět výběrová řízení, vydávat licence, sledovat a monitorovat média a udílet sankce.

V roce 2011 byla veřejnoprávní média sloučena do Fondu pro podporu mediálních služeb a správu aktiv (MTVA), kterému podléhají všechny programy veřejnoprávní televize a rozhlasu, stanice Dunaj TV určená pro Maďary žijící v zahraničí a také Maďarská tisková agentura. Roční rozpočet MTVA je přes 8 miliard Kč.

Litva

Veřejnoprávním vysílatelem je Litevský rozhlas a televize (LRT). Financování LRT se opírá primárně o přímé financování ze státního rozpočtu, většinu prostředků čerpá z daně z příjmů fyzických osob, což zaručuje nezávislost a stabilní financování. LRT může také generovat příjmy z reklamy (zejména v minulosti) a komerčních aktivit.

Lotyšsko

Financování lotyšské veřejnoprávní televize Latvijas Televizija, Lotyšské televize (LTV) pochází z cca 60 % ze státního rozpočtu a zbylá část z reklamy a sponzoringu, zatímco pro Lotyšský rozhlas (LR) a další veřejnoprávní média neexistují koncesionářské poplatky, ale financování je spíše závislé na rozhodnutí státu.

Estonsko⁠​​‌‌‌​​‌​​​‌‌‌​‌⁠

Eesti Rahvusringhääling (ERR), estonská veřejnoprávní rozhlasová a televizní společnost převzala v roce 2007 funkci dříve samostatného rozhlasu Eesti Raadio. Zákon z roku 2007 také zřídil Eesti Ringhäälingunõukogu, zkráceně RHN (Rada estonského vysílání), aby sloužil jako regulační orgán pro pět národních rozhlasových programů a jednu televizní stanici ERR.

V Estonsku jsou veřejnoprávní média (ERR) financována primárně ze státního rozpočtu (daní), doplňkové příjmy se generují z prodeje reklamy (s omezeními) a komerčních aktivit, i když debaty o modelu financování probíhají.

Kypr

Veřejnoprávní média na Kypru, Cyprus Broadcasting Corporation (CyBC) jsou financována primárně ze státních dotací a z příjmů z reklamy. Stát poskytuje finanční podporu, která spočívá jak v přímé subvenci, tak v poplatku za služby. Významná část rozpočtu pochází z prodeje reklamního prostoru.

Bulharsko

Veřejnoprávní média v Bulharsku, zejména Bulharská národní televize (BNT) a Bulharský národní rozhlas (BNR) jsou financována primárně z přímých státních dotací a částečně z komerční reklamy. Přibližně 60 % financí pochází ze státního rozpočtu, zbytek tvoří příjmy z reklamy.

Rumunsko

Rumunská televize a rozhlas fungují jako veřejnoprávní instituce financované téměř výhradně přímo ze státního rozpočtu, nikoliv z koncesionářských poplatků. Například v roce 2025 tvořila státní dotace pro televizi TVR přibližně 428 milionů RON (cca 84,6 mil. EUR), což představuje naprostou většinu jejího celkového rozpočtu.

Rumunsko zrušilo přímé televizní a rozhlasové poplatky v roce 2017, do té doby platily domácnosti necelá 2 eura měsíčně. Média mají doplňkové příjmy z omezené reklamy a vlastních komerčních aktivit, jejich podíl je však v porovnání se státním příspěvkem minimální.

Řecko

Veřejnoprávní média v Řecku, především Řecký rozhlas a televize ERT (Ellinikí Radiofonía Tileórasi), byla do roku 2013 financována z přímých státních dotací a také z poplatků vázaných na účty za elektřinu. V roce 2013 vláda v rámci úsporných opatření veřejnoprávní vysílání ERT uzavřela s odůvodněním korupce a finanční neefektivnosti a po obnovení činnosti v roce 2015 se financování změnilo. Podstatná část financí pochází z daní a státního rozpočtu, ačkoli stále existuje i poplatek, který je součástí účtu za elektřinu. 

Německo

Veřejnoprávní média v Německu tvoří poměrně rozsáhlý systém regionálních i celonárodních institucí. Mezi klíčové televizní provozovatele patří zejména ARD a ZDF, hlavní rozhlasovou institucí je Deutschlandradio.

Veřejnoprávní média jsou financována z koncesionářských poplatků, výše poplatku za televizi a rozhlas v roce 2025 byla 18,94 eur/měsíc.

V posledních letech se objevují hlasy prosazující zrušení koncesionářských poplatků a změnu financování veřejnoprávních médií.

Itálie

RAI (Radiotelevisione Italiana) je italský veřejnoprávní vysílatel, který provozuje televizní a rozhlasové programy.

Koncesionářský poplatek činí 7,5 € měsíčně a patří k nejnižším v Evropě. Kromě poplatků má televize příjem i z reklamy. Kromě televizních programů Rai provozuje rozhlasové stanice pod názvem RadioRAI.

Rakousko

Veřejnoprávní média v Rakousku, především ORF (Österreichischer Rundfunk) jsou financována z poplatků (Rundfunkgebühr), které platí všechny domácnosti (cca 15,30 € měsíčně) i firmy. Poplatek je spojen s vlastnictvím přijímače. Poplatky ale mohou být doplněny i státními dotacemi nebo jinými formami veřejné podpory. 

V roce 2025 byl upraven zákon o poplatcích, nově má poplatek záviset u podnikatelů pouze na celkových mzdových nákladech, počet provozoven není rozhodující. Nejmenší podniky platí pouze výchozí sazbu poplatků, podniky s mzdovými náklady nad 90 milionů eur za rok musí zaplatit padesátinásobek poplatku. Novela rovněž upravuje kritéria osvobození od poplatků pro domácnosti s nízkými příjmy. Obě úpravy financování jsou však zatím omezeny na dva roky. Už dříve rakouští politici rozhodli o zmrazení současné měsíční výše poplatků (15,30 eur, tedy asi 370 Kč) do roku 2029. K této částce je v některých spolkových zemích přičítán ještě další poplatek. Celková suma se tak může vyšplhat až na 20 eur/měsíc. 

Polsko

Financování polských veřejnoprávních médií je v současnosti ve stavu přechodu. Polská televize (TVP), Polský rozhlas (Polskie Radio) a Polská tisková agentura (PAP) jsou státní akciové společnosti podléhající ministerstvu kultury. 

V současné době platí majitelé rozhlasového přijímače i televize 27,30 zlotého (asi 157 Kč). Pokud má někdo jenom rádio, musí uhradit 8,70 zlotého (50 Kč). Systém placení poplatků je však už mnoho let ochromený, značná část polských domácností proto poplatky ignoruje.

Kvůli nízkému inkasu poplatků se národní média stala závislá na každoročních kompenzacích, o kterých rozhoduje vláda. Televize a rozhlas teď provizorně dostávají peníze formou účelových státních dotací. TVP takto loni dostala 1,68 miliardy zlotých. K tomu měla rekordní tržby z reklamy a sponzoringu ve výši skoro jedné miliardy zlotých, hlavně díky sportovním přenosům.

V říjnu 2025 představila polská ministryně kultury návrh nového mediálního zákona, který počítá se zrušením rozhlasového a televizního poplatku (ministryně tento systém označila za zastaralý). Veřejnoprávní média by měla být financována ze státního rozpočtu. Ministryně navrhuje, aby rozhlas a televize ročně dostávaly ze státního rozpočtu 0,09 % HDP, tedy přibližně 3,7 miliardy zlotých, přičemž by se tato částka každoročně navyšovala o míru inflace.

Irsko

Raidió Teilifís Éireann (RTÉ) je irský veřejnoprávní vysílatel založený zákonem z roku 2009.

RTÉ je financována ze dvou zdrojů. Podle čl. 123 odst. 1 zákona z roku 2009 může ministr životního prostředí, klimatu a komunikací financovat RTÉ z peněžních prostředků, které uvolnil Parlament za každé účetní období po přijetí zákona, a to ve výši částky rovnající se celkovým příjmům získaným v daném roce z televizních licenčních poplatků, po odečtení výdajů a plateb odváděných do Broadcasting Fund (vysílací fond). RTÉ je rovněž povinna generovat obchodní příjmy, podle zákona je povinna využívat obchodní příležitosti, které se mohou objevit při provádění činností veřejné služby RTÉ.

Portugalsko

RTP (Rádio e Televisão de Portugal) je financována z poplatků, které jsou zahrnuty ve fakturách za elektřinu, a z příjmů z reklamy.

Chorvatsko

Veřejnoprávní média v Chorvatsku, primárně HRT (Hrvatska radiotelevizija), jsou financována kombinací poplatku odvozeného z příjmu domácností, státních dotací a příjmů z reklamy a sponzoringu. Hlavním zdrojem příjmů je rozhlasový a televizní poplatek. Platí jej fyzické i právnické osoby, které vlastní televizní nebo rozhlasový přijímač, a je placen prostřednictvím účtu za elektřinu. Ze státního rozpočtu jsou HRT poskytovány další finance.

Slovinsko

Veřejnoprávní média ve Slovinsku, zejména veřejnoprávní vysílatel RTV Slovenija, jsou financována primárně z poplatků placených domácnostmi a firmami za vlastnictví přijímačů. Vedle poplatků hrají roli i státní příspěvky.

Ve Spojeném království funguje specifický model, který zahrnuje jak plně veřejnoprávní média (BBC), tak i komerční subjekty s povinností plnit veřejnou službu (ITV/Channel 3, Channel 4, Channel 5). 

Hlavním zdrojem financování britské vysílací společnosti BBC zůstávají především koncesionářské poplatky (licence fee) vybírané od všech britských domácností vlastnících jakýkoli přijímač. Tyto poplatky jsou zakotveny v takzvané Chartě BBC, kterou uzavírá vláda s BBC na období 5 let a která řeší financování i rozsah veřejné služby.  

Dalším zdrojem příjmů jsou komerční aktivity. BBC získává rovněž od vlády některé účelové a časově omezené dotace na konkrétní projekty, například na část vysílání BBC World Service. 

Poplatek za televizi a rozhlas ve Spojeném království činí 174,50 liber (cca 4 880 Kč) ročně, ročně vynáší cca 3,8 miliardy liber a tvoří přibližně dvě třetiny rozpočtu BBC. Projevuje se ale odliv plátců poplatku (v roce 2024 přestalo platit cca 300 tisíc domácností). Vláda a vedení BBC proto diskutují o podobě financování po roce 2027, kdy vyprší současná tzv. královská charta. Zvažuje se více variant, rozšíření povinnosti platit i na domácnosti, které sledují jen streamovací služby, zavedení reklam, přechod na předplatné nebo zavedení progresivního modelu podle příjmů.

BBC by se tak mohla posunout k hybridnímu modelu financování kombinujícímu veřejné zdroje, komerční partnerství a placený přístup k prémiovému obsahu. Jde o podobné řešení, které už přijaly jiné evropské veřejnoprávní televize, jako jsou například německé ARD a ZDF.

Navrhovaná právní úprava není v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Navržená právní úprava je v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv, a to zejména s ustanovením čl. 19 tohoto dokumentu, podle kterého je zaručena svoboda přesvědčení a projevu a svoboda vyhledávání, přijímání a rozšiřování informací a myšlenek. Návrh zákona je rovněž v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, který ve svém čl. 19 garantuje svobodu názoru a projevu a připouští možnost zákonných omezení této svobody.

Významnou úpravu svobody projevu mimo to představuje čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy (dále jen „Evropská úmluva“), podle níž je zaručena svoboda projevu, která zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Zároveň je však státům přiznáno právo vyžadovat udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. Podle čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy může výkon svobody projevu podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Zákonná úprava regulace rozhlasového a televizního veřejnoprávního vysílání vychází z těchto principů.

Návrh zákona bude mít přímý dopad na státní rozpočet, neboť financování České televize a Českého rozhlasu bude nově zajišťováno pravidelnými příspěvky ze státního rozpočtu. Na straně veřejných financí tak dojde k přesunu financování z modelu založeného na přímých poplatcích hrazených poplatníky na model financování rozpočtový. Na straně České televize a Českého rozhlasu lze na druhé straně očekávat výrazné snížení administrativní a finanční zátěže spojené s evidencí poplatníků, výběrem poplatků, kontrolou plnění poplatkové povinnosti a vymáháním nedoplatků. Pro občany, fyzické osoby podnikající a pro právnické osoby bude mít návrh jednoznačně pozitivní dopad tím, že zanikne jejich povinnost hradit rozhlasové a televizní poplatky.

Navrhovaná změna spočívající v ukončení výběru rozhlasových a televizních poplatků bude mít dopad rovněž na Českou poštu, s. p., která je dosud pověřenou osobou pro evidenci poplatníků rozhlasového a televizního poplatku. Výpadek příjmu České pošty od České televize a Českého rozhlasu bude muset být zohledněn v jejím rozpočtu.

Návrh zákona nijak nezasahuje do platného vymezení možnosti veřejnoprávních médií zařazovat do svého vysílání obchodní sdělení. Zůstává tedy zachován jejich omezený prostor pro tento zdroj příjmů, čímž zůstane zachována rovnováha na poli hospodářské soutěže a postavení soukromých médií.

Česká televize i Český rozhlas hospodaří s vlastním rozpočtem a stát nijak neodpovídá za jejich závazky. Případné personální a mzdové dopady vyplývající z návrhu zákona budou pokryty v rámci rozpočtu České televize a rozpočtu Českého rozhlasu.

Specifickou otázkou zhodnocení slučitelnosti návrhu právní úpravy s předpisy Evropské unie je zhodnocení otázky veřejné podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU. Návrh zákona mění systém financování médií veřejné služby, přičemž slučitelnost nového systému s právem EU nelze bez dalšího dovodit pouze na základě čl. 106 odst. 2 SFEU. Z tohoto důvodu bude vznesen dotaz na Evropskou komisi, zda navržený způsob financování lze považovat za stávající podporu nebo zda je třeba jej notifikovat. V souladu se stanoviskem Evropské komise pak budou učiněny event. další kroky.

Návrh zákona zrušuje zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zavádí financování činnosti České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu. Tím dochází ke zrušení povinnosti fyzických a právnických osob („poplatníků“ ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb.) hradit rozhlasový poplatek a rozhlasový poplatek.

V současné době je povinnost platit rozhlasový nebo televizní poplatek vázána na vlastnictví zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci vysílání, bez ohledu na to, jakým způsobem je takové vysílání přijímáno. Fyzická osoba (resp. celá domácnost) platí poplatek jen z jednoho rozhlasového a jednoho televizního přijímače i v případě, že vlastní nebo užívá více zařízení, která jsou schopna reprodukovat rozhlasové nebo televizní vysílání.

Očekávané sociální dopady jsou jednoznačně pozitivní, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, ať se jedná o dopady na osoby sociálně slabé nebo osoby se zdravotním postižením. Návrh zákona ruší povinnost fyzických i právnických osob platit rozhlasový a televizní poplatek, čímž snižuje jejich finanční zátěž.

Předkládaný návrh zákona nemá žádný diskriminační potenciál. Nezasahuje se do vymezení veřejné služby v oblasti rozhlasového a televizního vysílání ani do ostatní činnosti veřejnoprávních médií. Zůstává zachován princip veřejné služby a jejího naplňování vytvářením a šířením programů a poskytováním vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti.

Navrhovaná právní úprava nemá žádné dopady ve vztahu k národnostním menšinám, k ochraně práv dětí nebo k životnímu prostředí.

Návrh zákona je v souladu s předpisy na ochranu soukromí a osobních údajů.

Zákon o poplatcích v platném znění pověřuje Český rozhlas a Českou televizi správou evidence poplatníků rozhlasových a televizních poplatků a vymáháním dlužných poplatků a přirážky k poplatkům. Provozovatel vysílání ze zákona tedy vede evidenci poplatníků, pokud k tomu nezmocní pověřenou osobu, která je v takovém případě zpracovatelem evidence poplatníků ve smyslu zákona č. 110/2019 Sb.

Za tímto účelem provozovatelé vysílání ze zákona využívají ze základního registru obyvatel vymezené referenční údaje. Vymezené údaje o poplatnících jsou zmocněni získávat také od dodavatelů elektřiny. Tyto údaje ale nezahrnují údaje o státním občanství a údaje o datových schránkách poplatníků, jejichž prostřednictvím jsou provozovatelé vysílání ze zákona povinni komunikovat s poplatníky, jimž byla datová schránka zřízena.

Zrušením zákona o poplatcích přestanou být Česká televize a Český rozhlas správcem uvedené evidence a nebudou již shromažďovat osobní údaje poplatníků.

Návrh může mít dopady na korupční rizika, a to oběma směry. Na jedné straně přesun financování do státního rozpočtu zvyšuje význam transparentních, zákonných a předvídatelných pravidel pro stanovení příspěvků, aby nedocházelo k ad hoc politickému ovlivňování financování médií veřejné služby. Bez dostatečných garancí by rozpočtové financování mohlo zvyšovat riziko politického tlaku nebo netransparentního rozhodování o výši prostředků.

Navrhovaná právní úprava nemá na tuto oblast žádný dopad.

Dopady na rodiny jsou obdobné jako dopady na domácnosti. Návrh ruší přímou povinnost hradit rozhlasový a televizní poplatek, čímž snižuje pravidelné výdaje rodinných rozpočtů. Pro rodiny s nižšími příjmy, neúplné rodiny nebo rodiny s dětmi může být přímá úspora významnější než pro domácnosti s vyššími příjmy. Navrhovaná úprava má pozitivní dopady na tuto oblast. Návrhem zákona se ruší povinnost fyzických osob (domácností) platit rozhlasový a televizní poplatek. Všechny fyzické osoby, včetně rodin samoživitelů a rodin s osobami s postižením, budou zbaveny finanční zátěže v podobě placení uvedených poplatků.

Návrh nepřenáší nové úkoly na obce ani kraje a nezakládá potřebu navýšit příspěvek na výkon státní správy v přenesené působnosti. Přímé administrativní dopady na územní samosprávné celky se proto nepředpokládají.

Vzhledem k tomu, že platný zákon o poplatcích stanoví, že práva a povinnosti právnické osoby, stanovené tímto zákonem, se vztahují i na organizační složku státu a územního samosprávného celku obdobně, dojde zrušením povinnosti platit poplatky k odstranění finanční zátěže územních samosprávných celků.

Navrhovaná právní úprava ruší zákon o rozhlasových a televizních poplatcích, který dosud pověřuje Český rozhlas a Českou televizi správou evidence poplatníků rozhlasových a televizních poplatků a vymáháním dlužných poplatků a přirážky k poplatkům. Provozovatel vysílání ze zákona tedy vede evidenci poplatníků, pokud k tomu nezmocní pověřenou osobu, a to Českou poštu. Poplatník se tedy může do evidence hlásit jak prostřednictvím elektronické komunikace, tak osobně na pobočkách České pošty. Tím, že návrh zákona ruší zákon o rozhlasových a televizních poplatcích, ruší i vedení evidence poplatníků a nevytváří tak žádné překážky vůči naplňování výše uvedených zásad tvorby digitálně přívětivé legislativy.