PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA PRO PARLAMENT
Dne 14. dubna 2026 byly v Buenos Aires podepsány Smlouva mezi Českou republikou a Argentinskou republikou o zamezení dvojímu zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku a o zabránění daňovému úniku a vyhýbání se daňové povinnosti a Protokol k ní (dále jen „Smlouva“). Za Českou republiku Smlouvu podepsala mimořádná a zplnomocněná velvyslankyně České Republiky v Argentinské republice Jarmila Povejšilová.
Vláda České republiky vyslovila souhlas se sjednáním Smlouvy usnesením č. 422 ze dne 11. června 2025.
Rozvoj všestranných a vzájemně výhodných hospodářských vztahů je jedním z cílů české zahraniční politiky.
Možné dvojí zdanění je nežádoucí, neboť snižuje příjmy, které fyzickým a právnickým osobám (rezidentům) jednoho státu plynou ze státu druhého. Může se jednat zejména o příjmy z provádění stavebních, montážních, výzkumných a jiných činností, z využívání patentů a jiných průmyslových práv, z technických znalostí a zkušeností, z úroků, majetkových účastí, z výrobní a technické kooperace a z jiných zdrojů. Dvojí zdanění postihuje také např. příjmy z využívání autorských práv k dílům literárním, uměleckým a vědeckým, penze, příjmy ze zaměstnání a příjmy výkonných umělců a sportovců.
Analogicky může docházet k mezinárodnímu dvojímu zdanění i majetku (nemovitosti, movitý majetek apod.).
Protože příčinou vzniku mezinárodního dvojího zdanění příjmů a majetku je kolize daňových zákonů dvou suverénních států, může být takovéto zdanění účinně vyloučeno jen takovým opatřením těchto států, které je vzájemně koordinováno mezinárodní daňovou smlouvou.
Ve vzájemných daňových vztazích mezi Českou republikou a Argentinskou republikou v současné době neexistuje žádná komplexní smlouva o zamezení dvojímu zdanění, která by upravovala zdaňování a vyloučení mezinárodního dvojího zdanění všech druhů příjmů (a popř. i majetku), přičemž tento typ smlouvy je základním předpokladem rozvoje bilaterálních hospodářských vztahů.
Předkládaná daňová smlouva byla připravena na základě vzorových modelů OECD a OSN, přičemž samozřejmě odráží i vnitrostátní právní předpisy obou zemí. Smlouva přispěje k objektivnímu rozdělení práva na daň z jednotlivých druhů příjmů mezi oba státy, tj. mezi stát zdroje a stát skutečného vlastníka příjmu. Obdobně rozděluje i právo na zdaňování majetku.
Sjednání Smlouvy zvýší právní jistotu případných investorů obou států. Její uzavření ani provádění nebude mít přímý dopad na státní rozpočet. Celkový přínos plynoucí z její aplikace bude v praxi záviset na budoucím rozvoji jednotlivých forem hospodářské spolupráce.
Osobní a věcný rozsah Smlouvy je vymezen v článcích 1 a 2.
Protože Smlouva řeší kolize daňových zákonů, které jsou součástí právních soustav dvou různých svrchovaných států, byly v zájmu jednotnosti výkladu výrazy důležité pro její aplikaci definovány v článcích 3 až 5, přičemž všeobecné definice obsahuje článek 3.
Příjmy právnických a fyzických osob jednoho smluvního státu mohou být zdaněny v zásadě ve státě, jehož je osoba tzv. daňovým rezidentem (definován v článku 4). Ve druhém smluvním státě mohou být zdaněny jen za podmínek a v rozsahu, které jsou stanoveny výslovnými ustanoveními příslušných článků Smlouvy.
Definice konceptu „stálá provozovna“ je uvedena v článku 5, přičemž platí, že kritérium existence stálé provozovny je rozhodné, kromě jiného, pro účely stanovení toho, zda zisky podniku jednoho smluvního státu mohou být zdaněny ve státě druhém, pokud tam daný podnik přímo vykonává svoji činnost.
Článek 6 upravuje právo na zdanění příjmů z nemovitého majetku (z jeho užívání nebo pronajímání), přičemž současně obsahuje i jeho definici.
Podle článku 7 Smlouvy mohou být zisky z činnosti podniku jednoho smluvního státu přímo vykonávané ve druhém smluvním státě zdaněny v tomto druhém státě pouze tehdy, jestliže má tento podnik v tomto druhém státě k dispozici stálou provozovnu, jejíž prostřednictvím tam vykonává svou činnost.
Článek 8 určuje, jakým způsobem budou zdaňovány zisky plynoucí z provozování lodí nebo letadel v mezinárodní dopravě, přičemž je výslovně stanoveno, že takovéto zisky zahrnují za daných podmínek i např. zisky z pronájmu těchto dopravních prostředků (bez ohledu na čl. 12 Smlouvy). Výraz mezinárodní doprava je definován v článku 3 Smlouvy.
Ustanovení článku 9 umožňují daňové správě upravit základ daně na takovou výši, která odpovídá objektivním podmínkám, jestliže došlo k daňovému úniku skrytým převodem zisku mezi podniky obou smluvních států spojenými kapitálově nebo personálně.
Zdaňování, resp. možnost zdaňování, dividend (článek 10), úroků (článek 11) a licenčních poplatků (článek 12) je v zásadě rozděleno mezi oba smluvní státy, avšak ve státě zdroje příjmu nesmí přesáhnout hranici stanovenou příslušnými ustanoveními těchto článků. Určité druhy úroků (např. v souvislosti s prodejem jakéhokoliv zařízení na úvěr či úroky skutečně vlastněné vládou či centrální bankou druhého státu či z úvěrů zaručených vládou či centrální bankou) však zdanění ve státě svého zdroje nepodléhají vůbec.
Článek 13 Smlouvy upravuje zdanění zisků ze zcizení majetku, tj. prodejů nebo převodů majetku, a s ním spojeného vlastnického práva, nikoliv však zdanění příjmů z pronájmu nebo jiné formy užívání majetku či zdanění majetku jako takového.
Zdanění příjmů pobíraných z titulu výkonu činnosti fyzickými osobami je upraveno ustanoveními článků 14 až 19, které tak pojednávají např. o zdaňování příjmů ze závislé činnosti, tantiém, penzí či příjmů z veřejných funkcí.
Článek 20 upravuje zdanění všech dalších druhů příjmů, které nejsou výslovně uvedeny v předchozích ustanoveních Smlouvy.
Článek 21 upravuje zdanění všech druhů majetku, např. nemovitého majetku, movitého majetku, akcií apod.
Článek 22 určuje, jak se postupuje v daňovém řízení ve státě, ve kterém je skutečný vlastník příjmu nebo majetku daňovým rezidentem, aby nebyl podruhé zdaněn jeho příjem nebo majetek, který byl podle příslušných ustanovení Smlouvy zdaněn ve druhém smluvním státě. Pro daňové rezidenty České republiky je pro daný účel stanovena metoda tzv. prostého zápočtu daně zaplacené ve druhém smluvním státě, přičemž platí, že je pro ně zajištěna i aplikace domácího zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého vyplývá, za splnění všech zákonných podmínek, možná aplikace metody vynětí s výhradou progrese, a to pro případ příjmů pobíraných z titulu výkonu závislé činnosti.
Smlouva zajišťuje rovné soutěžní podmínky tím, že upravuje zásadu rovného nakládání, umožňuje i neformální řešení sporů při jejím výkladu a provádění, a rovněž tak výměnu informací v kontextu daní všeho druhu a pojmenování mezi příslušnými úřady smluvních států, a to v souladu s mezinárodně uznávanými standardy vypracovávanými na úrovni OECD a podporovanými G20 apod. (články 23, 24 a 25).
Článek 26 Smlouvy potvrzuje daňové výsady některých skupin osob (tj. diplomatů a konzulárních úředníků) vyplývající z jiných mezinárodních dohod.
Článek 27 dává smluvním státům právo odepřít výhody plynoucí ze Smlouvy v případech jejího zneužití. Představuje omezení výhod ze Smlouvy, pokud by jejich získání nebylo v souladu s předmětem a účelem Smlouvy.
Závěrečná ustanovení upravují podmínky vstupu Smlouvy v platnost, počátek jejího provádění a možnost její výpovědi (články 28 a 29).
Nedílnou částí Smlouvy je i Protokol obsahující šest bodů.
První bod je pouze deklaratorní a za účelem právní jistoty jen potvrzuje skutečnost, že Smlouva, obdobně jako ostatní smlouvy tohoto typu, nemá vliv na zdaňování rezidentů smluvního státu tímto státem (samozřejmě s výjimkou možných výhod jim udělených podle Smlouvy).
Druhý bod zajišťuje v návaznosti na článek 7 Smlouvy smluvnímu státu možnost provádět své vnitrostátní právní předpisy a pravidla týkající se zdaňování příjmů a zisků pobíraných rezidenty druhého státu z pojišťovacích a zajišťovacích činností vykonávaných v prvně zmíněném státě, a to bez ohledu na jakákoliv ustanovení Smlouvy. V zásadě jde tedy o možnost zdaňovat pojišťovny a zajišťovny druhého státu bez ohledu na to, zda k výkonu své činnosti využívají stálou provozovnu či nikoliv. V žádném případě však nemůže jeden smluvní stát zdaňovat příjmy takového podniku druhého státu z titulu výkonu činnosti mimo území prvně zmíněného státu.
Bod třetí odkazuje na článek 12 Smlouvy a obsahuje několik ustanovení. V prvé řadě stanovuje, že ve vztahu k softwaru se článek 12 vztahuje pouze na platby za užití nebo za právo na užití jakéhokoliv zakázkového softwaru (jinými slovy platby za užití nebo za právo na užití tzv. krabicového softwaru nejsou tímto článkem pokryty). Dále je zde stanoveno, že článek 12 se uplatňuje i na platby učiněné tiskovým agenturám (kontext např. získávání informací za účelem vytváření vlastního zpravodajství), avšak daň takto uložená nesmí přesáhnout 3 procenta hrubé částky takových plateb. V této části Protokolu je dále zakotvena definice „platby za poskytnutí technické asistence“ uvedené v odstavci 3 článku 12, přičemž jsou zde vyjmenovány i druhy služeb, které v žádném případě nejsou touto definicí pokryty. Zbývající dvě ustanovení třetího bodu se týkají výjimek z uplatnění snížené sazby dle odstavce 2 článku 12. První z nich se týká licenčních poplatků pobíraných za užití nebo za právo na užití jakéhokoliv autorského práva k dílu literárnímu, uměleckému nebo vědeckému, a to v případech, kdy jejich skutečným vlastníkem není autor nebo autorka nebo jeho nebo její dědic, kdy se stanovuje, že v těchto případech daň uložená v souladu s odstavcem 2 článku 12 nepřesáhne 15 procent hrubé částky licenčních poplatků. Stejná procentuální sazba se uplatní i pro druhou výjimku, kterou jsou licenční poplatky, u kterých v Argentině existuje povinnost pro lokální subjekty registrovat kontrakty, které dávají vzniknout takovým licenčním poplatkům a které však z nějakého důvodu registrovány v souladu s požadavky argentinských vnitrostátních právních předpisů nebyly (v této souvislosti se však nejedná např. o kontrakty související s využitím autorských práv, pronájmem zařízení, softwarem apod.).
Čtvrtý bod odkazuje na článek 14 Smlouvy a obsahuje metodu počítání období zmíněných v odstavci 2 písmenu a) tohoto článku, a to v souladu s českým přístupem.
Bod pátý obsahuje koncept tzv. „branch profit tax“, přičemž tedy stanovuje, že nic ve Smlouvě nezabraňuje smluvnímu státu zdaňovat zisky poukazované stálými provozovnami, avšak daň takto uložená nesmí přesáhnout 10 procent hrubé částky poukazovaných zisků, což je sazba daně odpovídající nižší sazbě uvedené v článku 10 Smlouvy pro dividendy.
Poslední šestý bod Protokolu je stejně jako bod první pouze deklaratorní a potvrzuje, že Smlouva v žádném případě nezabraňuje smluvním státům provádět ustanovení jejich vnitrostátních právních předpisů určená k zabraňování situacím vyhýbání se daňové povinnosti nebo daňovým únikům.
Sjednání Smlouvy nevyžaduje změny v českém právním řádu a nedotýká se závazků z jiných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika v současné době vázána.
Smlouva není v žádném případě v rozporu se zásadou rovnoprávného postavení mužů a žen.
Členství České republiky v EU nemá dopad na sjednání Smlouvy. Sjednávání daňových smluv je svrchovanou záležitostí každého členského státu EU. Návrh Smlouvy je plně slučitelný s právem EU.
Smlouva má v České republice standardně charakter smlouvy prezidentské a předkládá se po jejím podpisu a před její ratifikací prezidentem republiky Parlamentu České republiky k vyslovení jeho souhlasu podle článku 49 písm. a) a e) Ústavy České republiky, protože upravuje práva a povinnosti osob, resp. věci, jejichž úprava je vyhrazena zákonu.
Ustanovení Smlouvy budou mít po splnění všech podmínek podle Ústavy České republiky při konkrétní aplikaci přednost před ustanoveními vnitrostátních právních předpisů.