Důvodová zpráva k Vl. n. z. o platformové práci - EU

Předloženým návrhem zákona o platformové práci (dále také „návrh zákona“) dochází k provedení transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy (dále jen „Směrnice“) do právního řádu České republiky.

Směrnice přináší řadu požadavků, které v právním řádu buď nejsou upraveny vůbec, nebo nejsou upraveny tak, jak to vyžaduje Směrnice. Směrnice sleduje zejména tyto hlavní cíle: ⁠‌​​​‌​‌​‌‌‌​‌​​‌⁠

Na digitální pracovní platformy (dále též „platforma“), které vystupují jako zaměstnavatelé, a fyzické osoby, které vykonávají práci pro platformu v základním pracovněprávním vztahu (dále jen „pracovněprávní vztah“), se vztahují obecné pracovněprávní předpisy. Do tohoto není návrhem zákona zasahováno. V případě, že na základě právní domněnky základního pracovněprávního vztahu, která je zaváděna na základě požadavku Směrnice a která má usnadnit správné určení statusu zaměstnance u osob vykonávajících platformovou práci, dojde k označení smluvního vztahu platformového pracovníka za pracovněprávní vztah k platformě či zprostředkovateli ve správním nebo soudním řízení, budou se na tohoto zaměstnance vztahovat všechna práva a povinnosti zaměstnance vyplývající zejména ze zákoníku práce a dalších pracovněprávních předpisů.

Dále budou zavedena opatření v oblasti regulace algoritmického řízení práce, nové požadavky na transparentnost a lidský dohled nad automatizovanými rozhodnutími, a to zejména v souvislosti s ochranou osobních údajů.

Zároveň dochází k zavedení evidence platforem prostřednictvím systému jednotného měsíčního hlášení a k zavedení povinností pro platformy týkající se poskytování informací platformovým pracovníkům, zástupcům zaměstnanců a příslušným státním orgánům.

Navrhovaná právní úprava má přímý pozitivní dopad na rovnost žen a mužů, neboť posiluje právní ochranu osob vykonávajících platformovou práci a současně zavádí transparentnost algoritmického řízení. Tato opatření jsou zvláště významná pro osoby s pečujícími povinnostmi, které v České republice tvoří převážně ženy a které tuto formu práce často volí s ohledem na její deklarovanou flexibilitu umožňující slaďování pracovního a rodinného života. Posílení jejich ochrany tak přispívá nejen ke zlepšení pracovních podmínek této skupiny, ale i k naplňování zásady rovnosti žen a mužů.

V podrobnostech ke změnám jednotlivých právních předpisů viz následující část a zvláštní část důvodové zprávy.

Směrnice byla publikována v Úředním věstníku dne 11. listopadu 2024 a nabyla účinnosti dne 1. prosince 2024. Členské státy EU ji musí transponovat do svých národních právních řádů nejpozději do 2. prosince 2026. V případě neprovedení včasné transpozice nebo v případě nesprávného provedení transpozice České republice ze strany Evropské komise reálně hrozí zahájení řízení o porušení povinností vyplývajících z příslušných článků SFEU (čl. 258–260), a v případě nenapravení takového stavu vysoká finanční sankce (včetně paušálních pokut nebo denních penále).

Zároveň v případě neprovedení transpozice by mohly vnitrostátní soudy v určitých případech rozhodovat přímo na základě Směrnice, pokud jde o její dostatečně přesná a bezpodmínečná ustanovení (tzv. přímý účinek směrnice).

Směrnice se vztahuje na digitální pracovní platformy organizující práci v EU bez ohledu na místo jejich usazení. Dále Směrnice stanoví minimální práva pro osoby, které mají s platformou uzavřený pracovněprávní vztah nebo existence tohoto vztahu u nich byla určena v rámci příslušného řízení, a také pravidla ochrany osobních údajů pro všechny osoby vykonávající platformovou práci, tedy i pro osoby samostatně výdělečně činné.

Charakter navrhované úpravy neumožňuje implementaci Směrnice jiným právním předpisem než zákonem. Z těchto důvodů není možné uvažovat o jiné variantě legislativního návrhu.

Návrh zákona se zaměřuje na zlepšení některých pracovních podmínek zaměstnanců digitálních pracovních platforem a ochranu osobních údajů všech platformových pracovníků, a to v kontextu platformové práce.

Návrh zákona dále zavádí opatření pro usnadnění správného určení existence pracovněprávního vztahu, tj. statusu zaměstnance platformy, a stanovuje pravidla pro zajištění transparentnosti, lidského dohledu a přezkumu, bezpečnosti a odpovědnosti při algoritmickém řízení platformových pracovníků.

Návrh zákona rovněž obsahuje samostatnou úpravu týkající se kontrolní činnosti a zakotvuje nové skutkové podstaty přestupků, které mají zajistit odpovědnost digitálních pracovních platforem a zprostředkovatelů při plnění zákonem uložených povinností.

Zároveň   transpozice Směrnice vyžaduje změnu dalších právních předpisů, kterými jsou:

Změny výše uvedených právních předpisů jsou součástí vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony v souvislosti s přijetím zákona o platformové práci a v souvislosti s posílením uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (dále též „změnový zákon“).

Gestorem transpozice je na základě usnesení vlády č. 438 ze dne 18. června 2025 Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále též „MPSV“ nebo „ministerstvo“). Na návrhu zákona v dílčích otázkách spolupracovalo také Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo financí, Ministerstvo dopravy a Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též „ÚOOÚ“).

V rámci zahájení legislativního procesu byla ustanovena odborná pracovní skupina, jejímiž členy byli kromě gestora a spolupracujících resortů zástupci Státního úřadu inspekce práce, Českomoravské konfederace odborových svazů, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, Svazu obchodu a cestovního ruchu České republiky, Hospodářské komory České republiky, Svazu průmyslu a dopravy České republiky, Asociace samostatných odborů a Unie zaměstnavatelských svazů České republiky. Účelem jednotlivých setkání odborné pracovní skupiny byla snaha o nalezení kompromisního řešení při transpozici Směrnice pro všechny zúčastněné strany, které by bylo zároveň plně v souladu s cíli Směrnice.

Cílem návrhu zákona je zlepšení některých pracovních podmínek zaměstnanců digitálních pracovních platforem a ochrana osobních údajů v kontextu platformové práce.

Návrh zákona v souladu s cíli Směrnice zavádí opatření usnadňující správné určení statusu zaměstnance platformy a stanoví pravidla pro zajištění transparentnosti, lidského dohledu a přezkumu, bezpečnosti a odpovědnosti při algoritmickém řízení těchto platformových pracovníků.

Návrh zákona zakotvuje nové definice, a to:

Návrh zákona obsahuje také negativní vymezení, podle kterého platformou není osoba, která poskytuje službu, jejímž hlavním účelem je využívat nebo sdílet aktiva nebo prostřednictvím které nabízejí zboží převážně nepodnikající fyzické osoby. Pro ilustraci k tomuto negativnímu vymezení přikládáme tabulku s uvedením rozdílů podle níže uvedených kritérií:

V kontextu uvedeného je potřeba zmínit, že negativní vymezení v rámci navrhované definice digitální pracovní platformy vychází z čl. 2 odst. 2 Směrnice a také z recitálu č. 20 Směrnice, podle kterého by definice digitálních pracovních platforem neměla zahrnovat poskytovatele služby, jejímž hlavním účelem je využívat nebo sdílet aktiva, jako je krátkodobý pronájem ubytování, nebo jejímž prostřednictvím mohou osoby, které nejsou profesionály, přeprodávat zboží, ani poskytovatele služby, kteří organizují činnosti dobrovolníků. Dále podle recitálu č. 20 Směrnice by tato definice měla být omezena na poskytovatele služby, u nichž organizace práce vykonávané danou osobou, jako například přeprava osob či zboží nebo úklid, představuje nezbytnou a zásadní složku, nikoliv pouze menší a čistě pomocnou složku. Navrhovaná definice digitální pracovní platformy tak, jak je obsažena v návrhu zákona, předmětné doporučení zcela respektuje. Zároveň lze předpokládat, že definici digitální pracovní platformy nenaplní ani přepravní společnosti.

Dále kromě základních definičních ustanovení a ustanovení o rozsahu zcela nové právní úpravy, jde zejména o tato opatření:

Návrh zákona zavádí vyvratitelnou právní domněnku základního pracovněprávního vztahu, pokud jsou dány skutečnosti značící, že došlo k naplnění znaků závislé práce podle § 2 odst. 1 zákoníku práce (v navrhovaném znění), tj. že je práce vykonávána v „podřízenosti zaměstnance a nadřízenosti zaměstnavatele“, „jménem zaměstnavatele“ a „osobně“. Konstrukce právní domněnky je úzce provázána s úpravou definice závislé práce, k níž dochází změnovým zákonem. Chce-li platforma, popř. zprostředkovatel, tuto domněnku vyvrátit, musí prokázat, že alespoň jeden znak závislé práce podle zákoníku práce naplněn není. Dochází tak k obrácení důkazního břemene.

Návrh zákona, v souladu se Směrnicí, ukládá platformám povinnosti související s využíváním automatizovaných systémů pro monitorování a rozhodování. Zakazuje určité způsoby využití těchto systémů a zároveň stanoví povinnost zajistit nad nimi lidský dohled a přezkum, a poskytovat informace o jejich fungování stanoveným způsobem. Cílem je zabránit diskriminaci či neobjektivnímu rozhodování a zajistit odpovídající standard ochrany osobních údajů.

Návrh zákona, zcela logicky, pro účely evidenční povinnosti využije zákon o JMHZ, ve kterém se navrhuje rozšířit okruh subjektů, které jsou podle zákona o JMHZ považovány za zaměstnavatele. Zároveň platformě se ukládá pouze povinnost vyznačit (k tomu určeným příznakem) v rámci příslušného měsíčního hlášení, že je zaměstnavatelem, který je digitální pracovní platformou, resp. u těch digitálních pracovních platforem, které nebudou mít žádné zaměstnance, se bude jednat pouze o splnění evidenční povinnosti podle zákona o platformové práci.

V právních předpisech, u kterých dochází ke změnám prostřednictvím změnového zákona navrhovaného mj. v souvislosti s návrhem zákona o platformové práci, se úpravy týkají těchto právních předpisů:

Návrh nového právního předpisu je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Tento návrh je implementačním předpisem, který transponuje požadavky Směrnice.

Návrh zákona není v rozporu s požadavky jiných unijních právních předpisů.

Návrh se dotýká též dalších aktů Evropské unie, a to

Návrhu předloženého zákona se týkají i rozsudky Soudního dvora

Dále se dotýká některých ustanovení právních předpisů, která jsou vykazována jako transpoziční ke

Jde však pouze o formální změny související se změnou terminologie, které se materiálně implementace těchto právních norem nedotknou.

Navrhovaná právní úprava je v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a návrh zákona není v rozporu s jejich požadavky. Navržená úprava není v rozporu s Úmluvou o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (vyhlášenou pod č. 115/2001 Sb. m. s.).

Veškeré výdajové a personální dopady návrhu zákona budou řešeny v rámci stávajících limitů příslušných rozpočtových kapitol.

V souvislosti se zavedením nových kontrolních pravomocí se předpokládají zvýšené náklady na straně správních orgánů v souvislosti s kontrolou a vymáháním nově zaváděných pravidel. Tyto náklady budou pokryty optimalizací, digitalizací a racionalizací jiných agend v gesci příslušných resortů.

Celkové roční výdaje se předpokládají ve výši 7 473 000 Kč.

Celkové roční výdaje předpokládáme ve výši 43 997 000 Kč.

Celkové roční náklady na zaměstnance SÚIP a OIP se předpokládají ve výši 51 470 000 Kč.

Jednorázové náklady se předpokládají ve výši 10 240 000 Kč.

Celkové náklady v prvním roce (personální + jednorázové) se předpokládají ve výši 61 710 000 Kč.

Právní úprava přináší nové pravomoci a povinnosti i ÚOOÚ a s její aplikací je spojen značný nárůst zpracování osobních údajů, zejména zpracování osobních údajů platformových pracovníků digitální pracovní platformou. Lze předpokládat, že bude potřeba alokovat 2 nová služební místa pro účely vyřizování zvýšeného nápadu stížností a podnětů a k výkonu dozorové činnosti, včetně zajištění technických analýz.

To lze dokumentovat i situací v roce 2026. ÚOOÚ čelí enormnímu růstu počtu podání, přičemž již v roce 2025 vzrostl meziročně o více než 68 % a dosáhl nejvyšší úrovně od účinnosti GDPR. ÚOOÚ v první polovině roku obdržel více stížností a podnětů než v roce 2024 za celý rok. K tomu je ÚOOÚ vystaven rostoucímu judikaturnímu tlaku, který rozšiřuje rozsah jeho procesních povinností při vyřizování stížností a podnětů.

Vyřízení stížnosti či podnětu nezahrnuje pouze prvotní posouzení podle GDPR a související právní úpravy ve vztahu k oblasti, které se podání týká, ale také následnou komunikaci se správci osobních údajů i podateli, často opakovanou a rozsáhlou. Existují podání, která lze zpracovat v řádu hodin, nicméně značná část vyžaduje časovou dotaci v rozmezí několika dnů. S rostoucí informovaností jak správců, tak podatelů navíc ÚOOÚ stále častěji čelí složitějším podáním, jejichž vyřízení je časově náročnější a představuje zvýšenou zátěž pro personální kapacity.

Personální pokrytí v souvislosti s předloženým návrhem, bude nutné zajistit optimalizací a racionalizací agend současných, zjednodušením procesů, slučováním věcně příslušných útvarů, případně prostřednictvím utlumování jiných, méně významných agend a finanční dopady související s přijetím předloženého návrhu zákona budou realizovány v rámci schválených limitů rozpočtové kapitoly ÚOOÚ (343).

Další přímé dopady na veřejné rozpočty nad rámec státního rozpočtu nejsou předpokládány.

Vliv na podnikatelské prostředí České republiky mohou mít zvýšené finanční náklady platformy spojené s případným překvalifikováním dosavadního občanského či obchodního vztahu platformového pracovníka na pracovněprávní vztah, a na to navazující povinné odvody na zdravotní pojištění, sociální pojištění a v neposlední řadě odvody příslušných daní. Dále je nutné zmínit i náklady spojené s novými administrativními povinnostmi, především v oblasti poskytování informací platformovým pracovníkům a příslušným státním orgánům.

Příležitosti (pozitivní dopady):

Rizika (výzvy):

Příležitosti (pozitivní dopady):

Rizika (výzvy):

Návrhem není zakládána veřejná podpora.

Navrhovaná právní úprava bude mít pozitivní dopady zejména na fyzické osoby, včetně osob samostatně výdělečně činných, u nichž bude v důsledku uplatnění právní domněnky pracovněprávního vztahu rozhodnuto, že jejich smluvní vztah je pracovněprávním vztahem. Tyto osoby tak budou mít vyšší jistotu předvídatelných příjmů a souvisejících sociálních benefitů a finančních služeb.

Předpokládá se pozitivní sociální dopad v případě kladného uplatnění právní domněnky základního pracovněprávního vztahu a s tím spojeného překvalifikování osoby na zaměstnance, který bude následně mít výhody, které z tohoto postavení vyplývají z příslušných právních předpisů.

Návrh zákona nebude mít za následek žádné negativní sociální dopady a ani neovlivní specifické skupiny obyvatel. Navrhovaná právní úprava nesouvisí s problematikou ochrany životního prostředí a nemá na něj žádný vliv. Navrhovaná právní úprava nemá žádné přímé dopady na ochranu práv dětí.

Návrh reguluje dvě hlavní zpracování osobních údajů, a to a) algoritmické řízení a b) v případě, že je platforma fyzickou osobou – podnikatelem, evidenční povinnost.

Cílem algoritmického řízení je přidělování práce platformovému pracovníku a jeho vyhodnocení. Účelem regulace je zabránit diskriminaci či neobjektivnímu rozhodování. Co se týká nezbytnosti, nezbytnost je dána transposicí PWD. Dává mu rámec, který je stanoven unijním právem a jeho transposicí do českého právního řádu. Zakazují se určité způsoby využití těchto systémů a zároveň se stanoví povinnost zajistit nad nimi lidský dozor a poskytovat informace o jejich fungování stanoveným způsobem. Regulace je přiměřená. Rizika pro práva a svobody fyzických osob jsou značná, základním opatřením k jejich snížení je dozor SÚIP a ÚOOÚ.

Účelem evidenční povinnosti je kontrola dodržování povinností podle tohoto zákona, tj. aby stát, resp. příslušné orgány veřejné moci, měly k dispozici informace, koho mají kontrolovat. Toto zpracování navazuje na hlášení zaměstnavatelů podle zákona č. 323/2025 Sb., o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele. Co se týká nezbytnosti, evidence platforem nezbytná není, její zavedení se navrhuje za účelem zvýšení efektivity kontrolní činnosti. Z tohoto hlediska je navrhované zpracování přiměřené, protože evidence pomocí JMHZ je vhodný nástroj pro evidenci platforem. Rizika pro práva a svobody fyzických osob jsou minimální, protože se jedná o podnikatele, a proto se nenavrhují žádná další opatření k jejich snížení nad rámec zabezpečení JHMZ.

Neočekává se, že navrhovaná právní úprava bude mít dopad do oblasti korupčních rizik, neboť kontrolní činnost SÚIP a OIP má přesně stanovená pravidla upravená příslušnými právními předpisy, zejména zákonem o inspekci práce, kontrolním a správním řádem.

Cíl:

Hlavním cílem návrhu zákona je především zlepšení některých pracovních podmínek zaměstnanců digitálních pracovních platforem a ochrana osobních údajů všech platformových pracovníků (tzn. včetně OSVČ), a to v kontextu platformové práce.

Návrh zákona v souladu s cíli Směrnice zavádí opatření usnadňující správné určení statusu platformových pracovníků a stanoví pravidla pro zajištění transparentnosti, lidského dozoru a přezkumu, bezpečnosti a odpovědnosti při algoritmickém řízení těchto pracovníků.

Předkladatel provedl zhodnocení korupčních rizik ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. l) Legislativních pravidel vlády. S navrhovanou právní úpravou nejsou spojena korupční rizika.

Zásady:

Opatření jsou navržena tak, aby nedošlo k nepřiměřenému zasahování do práv účastníků správního řízení a také digitálních pracovních platforem jako kontrolovaných osob, přičemž zároveň bude stále možné zajistit plnění stanovených úkolů orgány inspekce práce, resp. příslušných kontrolních orgánů. Uložení sankce bude předmětem správní úvahy orgánů inspekce práce, resp. příslušných kontrolních orgánů. Návrh je tedy svým rozsahem přiměřený cílům, k jejichž plnění je předkládán.

Navržená právní úprava odpovídá požadavku na efektivitu.

Navržená opatření představují opodstatněné náklady související s rozšířením kontrolních pravomocí orgánů inspekce práce, zakotvením nových skutkových podstat přestupků a samotným zabezpečením efektivní kontroly v oblasti platformové práce tak, jak to vyžaduje Směrnice. V této souvislosti lze poukázat např. na recitál č. 36 Směrnice, podle kterého je při prosazování ustanovení Směrnice potřeba, aby příslušné kontrolní orgány měly odpovídající personální obsazení, což také znamená dostatečný počet inspektorů práce.

Navrhovanými opatřeními dochází k adekvátnímu rozšíření pravomocí orgánů inspekce práce, které zcela koresponduje se zákonnými povinnostmi digitálních pracovních platforem. Zároveň dochází ke zvýšení odpovědnosti orgánů inspekce práce za řádné posouzení zjištěného stavu a učinění správných závěrů, a to v kontextu jejich nově zakotvených pravomocí.

Tento postup je zcela nezbytný pro zajištění efektivního naplnění cílů Směrnice, resp. navrhovaného zákona, ale také pro zajištění fungování orgánů inspekce práce a zabezpečení účelné kontrolní činnosti. Zároveň MPSV bude mít i nelegislativní nástroje v podobě upřesňujících metodických pokynů, které se budou týkat zejména aplikace institutu právní domněnky a možnosti jejího vyvrácení.

Digitální pracovní platforma jako kontrolovaná osoba bude moci v případě přestupkového řízení využít svá práva účastníka správního řízení, rovněž proti rozhodnutí bude moci podat odvolání, a případné rozhodnutí o odvolání bude moci napadnout ve správním soudnictví.

Kritérium korupčních příležitostí

S ohledem na jednoznačně vymezená pravidla stávajícího správního i kontrolního řízení, povinnost příslušných orgánů striktně dodržovat postupy podle správního řádu a kontrolního řádu, včetně následné možnosti přezkumu všech správních rozhodnutí soudy, dochází k významné eliminaci vzniku korupčních rizik, a proto nejsou tato rizika ani očekávána.

Transparence a otevřená data

Navrhovaná právní úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

Srovnání se stávající legislativou

Prostřednictvím navrhovaného zákona dojde k rozšíření kontrolních oprávnění orgánů inspekce práce, které zcela odpovídá povinnostem digitálních pracovních platforem.

Systematický sběr dat

Data o zjištěných korupčních rizicích budou průběžně vyhodnocována.

Závěr

Vyhodnocením poznatků podle metodiky CIA bylo zjištěno, že navrhovaná právní úprava nepřinese navýšení korupčních rizik. Vzhledem k základním principům správního řízení a důsledně uplatňovaným rozhodovacím a kontrolním mechanismům na dotčených správních úřadech, nezávislosti a nestrannosti justice a kritériím a limitům upraveným v navrhovaném zákoně a v dalších příslušných právních předpisech lze předpokládat, že návrhem nedojde ke vzniku potenciálních korupčních rizik v oblasti kontroly dodržování povinností ze strany digitálních pracovních platforem a navazujícího přestupkového řízení.

Navrhovaná právní úprava nemá žádné dopady na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná právní úprava posiluje právní ochranu osob vykonávajících platformovou práci a současně zavádí transparentnost algoritmického řízení. Tato opatření jsou zvláště významná pro osoby s pečujícími povinnostmi, které tuto formu práce často volí s ohledem na její deklarovanou flexibilitu umožňující slaďování pracovního a rodinného života. Posílení jejich ochrany tak přispívá ke zlepšení pracovních podmínek této skupiny.

Navrhovaná právní úprava nezakládá územní dopady ani dopady na územní samosprávné celky.

Návrh zákona je v souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy. Navrhovaná právní úprava reguluje používání automatizovaných monitorovacích a rozhodovacích systémů včetně práva na lidský přezkum automatizovaného rozhodnutí.

Návrh zákona je z hlediska (nejen) digitálního vyloučení neutrální.

Navrhovaná právní úprava je projednávána zcela v souladu se zákonem č. 168/2025 Sb., o regulaci lobbování (dále jen „zákon o lobbování“). Konzultace s lobbisty ve smyslu zákona o lobbování jsou zaznamenávány.

Při přípravě návrhu byla ministerstvem zřízena pracovní skupina k transpozici Směrnice, kam byli kromě spolupracujících resortů přizváni také zástupci sociálních partnerů (SPČR, KZPS, ČMKOS, ASO), HKČR a další zástupci zejm. zaměstnavatelů, a to SOCR, ÚZS. Účelem jednotlivých setkání odborné pracovní skupiny byla snaha o nalezení kompromisního řešení při minimalistické transpozici Směrnice pro všechny zúčastněné strany, které by bylo zároveň plně v souladu s cílem Směrnice.

V souladu s § 12 odst. 4 zákona o lobbování jsou níže uvedeny požadované informace:

Českomoravská konfederace odborových svazů (RL7650477952)

Hospodářská komora České republiky (RL3924655344)

Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR (RL4218337686)

Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky (RL3536068939)

Svaz průmyslu a dopravy České republiky (RL6878305039)

Unie zaměstnavatelských svazů ČR (RL2264650690)

CEC Group, s.r.o. (RL2601677231), v zájmu klientů VORWERK CS k.s. (RL7959984172) a ČESKÉ ASOCIACE MEZINÁRODNÍCH EXPRESNÍCH PŘEPRAVCŮ (ČAMEP),z.s.p.o.

Ministr spravedlnosti a předseda Legislativní rady vlády a místopředseda Legislativní rady vlády a vrchní ředitel Sekce Legislativní rady vlády JUDr. Kněžínek, Ph.D. a následně též všichni členové ad hoc ustavené pracovní komise Legislativní rady vlády, resp. vzhledem k § 4 odst. 1 písm. g) zákona o regulaci lobbování ti členové Legislativní rady vlády, kteří byli členy ad hoc ustavené pracovní komise Legislativní rady vlády, byli v souvislosti s projednáváním návrhu zákona ad hoc pracovní komisí lobbováni lobbistou Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky, evidenční číslo RL3536068939, a to prostřednictvím lobbujícího prostředníka Ing. Tomáše Prouzy, MBA, Evidenční číslo: RL6359518576.

Českomoravská konfederace odborových svazů (RL7650477952)

Hospodářská komora České republiky (RL3924655344)

Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR (RL4218337686)

Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky (RL3536068939)

Svaz průmyslu a dopravy České republiky (RL6878305039)

Unie zaměstnavatelských svazů ČR (RL2264650690)

II. Zvláštní část

Z členství v Evropské unii vyplývá pro Českou republiku povinnost transponovat do svého právního řádu příslušné právní předpisy Evropské unie. Vzhledem k tomu, že se jedná o transpoziční předpis, obsahuje navrhované ustanovení odkaz na příslušný předpis Evropské unie, tedy konkrétně Směrnici, a stanoví taktéž hlavní cíle návrhu zákona.

V rámci úvodního ustanovení v návaznosti na čl. 1 Směrnice se obecně vymezuje předmět a rozsah návrhu zákona.

Ustanovení transponuje čl. 1 Směrnice, konkrétně zlepšení pracovních podmínek. I s ohledem na právní základ Směrnice se upravují pracovní podmínky zaměstnanců vykonávajících závislou práci jako zaměstnanci platformy, popř. i zprostředkovatele. Pracovní podmínky „nezaměstnanců“ (zejména OSVČ) nejsou Směrnicí, tudíž ani transpozičním předpisem, upraveny. Směrnice upravuje pro tyto osoby výlučně ochranu osobních údajů – povětšinou úpravou povinností ve vztahu k automatizovaným systémům (viz. čl. 1 odst. 2 Směrnice). Ustanovení dále zavádí legislativní zkratku „platforma“ pro digitální pracovní platformu.

Ustanovení transponuje čl. 1 Směrnice, pokud jde o ochranu osobních údajů při platformové práci, jež je zakotvena zejména v čl. 7 až 9 Směrnice. Podmínky ochrany osobních údajů jsou koncipovány shodně pro všechny dotčené fyzické osoby, bez ohledu na formu spolupráce.

Ustanovení transponuje čl. 1 písm. a) Směrnice tím, že stanoví působnost zákona pro zakotvení právní domněnky základního pracovněprávního vztahu a postupy zjišťování existence pracovněprávního vztahu podle čl. 4 až 6 Směrnice.

Ustanovení transponuje čl. 1 písm. b) a c) Směrnice a stanoví působnost zákona pro zakotvení opatření na podporu transparentnosti, spravedlnosti, lidského dohledu, hodnocení a přezkumu, bezpečnosti a odpovědnosti při používání automatizovaných systémů při platformové práci, jež jsou zakotveny zejména v čl. 10 až 17 Směrnice. Tato působnost je v souladu se Směrnicí stanovena pro jakoukoliv platformovou práci, tedy jak závislou práci, tak jiné formy spolupráce.

Ustanovení upravuje působnost zákona pro zavedení evidence platforem a stanovení jejich dalších povinností.

Ustanovení upravuje působnost Ministerstva práce a sociálních věcí, Státního úřadu inspekce práce, oblastních inspektorátů práce a Úřadu pro ochranu osobních údajů v oblasti pracovních podmínek a ochrany osobních údajů při platformové práci.

Ustanovení zakotvuje věcnou a územní působnost zákona v souladu s čl. 1 odst. 3 Směrnice tak, že se vztahuje na všechny platformy, které organizují platformovou práci konanou na území České republiky, a to i v případě, pokud mají sídlo v zahraničí. Ustanovení pak výslovně vylučuje, aby u takové platformové práce bylo určeno jiné rozhodné právo pro smluvní vztahy vylučující aplikaci tohoto zákona, resp. aby se k takovému určení přihlíželo.

Jedná se o transpozici čl. 2 Směrnice, na základě kterého dochází k vymezení základních pojmů nové právní úpravy. Tyto definice jsou klíčové pro jednoznačnou aplikaci zákona, jeho interpretaci a zejména zajištění právní jistoty nejen pro platformové pracovníky, ale též pro samotné platformy, zprostředkovatele, zástupce zaměstnanců a jiné dotčené subjekty.

Ustanovení obsahuje definici platformy a stanoví její definiční znaky v souladu s čl. 2 odst. 1 písm. a) Směrnice. Znaky definující platformu jsou v souladu se záměrem minimalistické transpozice, tj. nerozšiřují definici danou Směrnicí. Definice obsahuje jak vymezení pozitivní (odst. 1), představující kumulativní výčet definičních znaků, tak vymezení negativní (odst. 2), obsahující definiční znaky, u nichž naopak platí, že naplnění jakéhokoliv z nich značí, že se o platformu nejedná.

Vymezení platformy zohledňuje moderní formy práce organizované prostřednictvím elektronických prostředků a zahrnuje automatizované systémy, které mají zásadní vliv na pracovní podmínky.

Navrhuje se stanovit, že platformou je osoba poskytující službu, která splňuje zákonem stanovené podmínky. Jedná se o službu, která musí být alespoň zčásti poskytována na dálku pomocí elektronických prostředků (internetové stránky nebo mobilní aplikace), je poskytována na žádost příjemce služby, zahrnuje jako nezbytnou a zásadní (tj. ne okrajovou či doplňkovou) složku organizaci práce vykonávané osobami za úplatu (práce může být vykonávána online nebo na určitém místě) a zahrnuje používání automatizovaných systémů.

Organizací práce se přitom rozumí faktický vliv na podmínky výkonu práce, zejména rozhodování o tom, kdo bude práci vykonávat, kdy, kde a jakým způsobem bude provedena. Pouhé zprostředkování kontaktu mezi fyzickou osobou fakticky poskytující službu a příjemcem služby, spočívající v jejich propojení prostřednictvím elektronických prostředků bez takového vlivu na podmínky výkonu práce, organizaci práce nepředstavuje. Subjekt, jehož činnost je omezena na takové zprostředkování a který neovlivňuje, kdy, kde a jak bude práce vykonána, proto nesplňuje definiční znak organizace práce a nepovažuje se za digitální pracovní platformu.

Podmínka používání automatizovaných systémů zajišťuje, že definici naplní pouze skutečné platformy využívající automatické systémy ve smyslu § 8 návrhu zákona, tj. elektronické systémy používané zejména pro automatizované hodnocení a monitorování platformových pracovníků a automatizované rozhodování o jejich úkolech, odměně, BOZP, pracovní době, přístupu k odborné přípravě a kariérnímu růstu. Z toho tedy vyplývá, že definici nesplní např. poptávkové systémy MHD typu PID Haló, které sice z pohledu zákazníka do jisté míry platformy připomínají, avšak nedochází k zapojení automatizovaných systémů ve smyslu § 8 návrhu zákona. V těchto systémech je MHD organizována dispečersky, řidiči jsou zpravidla ve směnách pracující zaměstnanci dopravců zajišťujících dopravní obslužnost v rámci objednávek krajů či měst a nehrozí např., že by jim nebyla přidělována práce či byla snižována odměna na základě rozhodnutí automatizovaných systémů.

Za službu, která zahrnuje jako nezbytnou a zásadní složku organizaci práce, nelze považovat například pouhé poskytování prostředků, kterými se mohou poskytovatelé služeb dostat ke koncovému uživateli, aniž by se platforma dále jakýmkoli způsobem zapojovala (např. propagací nabídek či žádostí, zobrazováním dostupných poskytovatelů apod.). Může se tedy jednat například o

Negativní vymezení platformy je uvedeno v odstavci 2 pro odstranění možných pochybností ve vztahu k adresátům právní normy. Zakotvuje se, že službou podle odstavce 1 není služba, jejímž hlavním účelem je využívat nebo sdílet majetek nebo prodej zboží fyzickými osobami nebo podnikajícími fyzickými osobami mimo rámec jejich podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu jejich povolání (jde tedy o tzv. neprofesionály). Tato právní úprava vychází z čl. 2 odst. 2 Směrnice.

Právní úprava platformové práce řeší jen pracovněprávní postavení pracovníků platforem, povinnosti platforem a zprostředkovatelů vůči pracovníkům platforem a povinnosti platforem a zprostředkovatelů vůči orgánům moci veřejné a záležitosti s uvedeným spojené, nikoli vztahy vůči zákazníkům.

Ustanovení obsahuje definici platformové práce podle čl. 2 odst. 1 písm. b) Směrnice, která navazuje na definici platformy. Platformová práce není záměrně definována jako práce nutně závislá, neboť jde o pojem označující jak práci vykonávanou v pracovněprávním vztahu, tak i na základě jiného smluvního vztahu mimo režim závislé práce. O platformovou práci jde bez ohledu na to, zda mezi příjemcem služby a fyzickou osobou vykonávající platformovou práci nebo zprostředkovatelem existuje smluvní vztah.

Rozlišení mezi platformovým pracovníkem a zaměstnancem platformy umožňuje přizpůsobit ochranu různým kategoriím těchto osob a zároveň k tomu adekvátně vymezit povinnosti platforem. Pojem platformový pracovník, na rozdíl od zaměstnance, zahrnuje všechny osoby konající platformovou práci, bez ohledu na jejich smluvní vztah k platformě nebo zprostředkovateli. Uvedené reaguje na skutečnost, že platformová práce může být vykonávána na základě různých smluvních vztahů, přičemž zákon chce minimálně ve vztahu k ochraně osobních údajů poskytnout ochranu všem těmto osobám.

Ustanovení § 4 obsahuje definici platformového pracovníka. Jedná se o promítnutí definice osoby vykonávající práci prostřednictvím platformy v čl. 2 odst. 1 písm. c) Směrnice. Tato definice tak zahrnuje jak osoby vykonávající platformovou práci v rámci pracovněprávního vztahu (zaměstnance), tak fyzické osoby vykonávající platformovou práci na základě jiného smluvního vztahu (např. OSVČ). Záměrně nebyla převzata opisná varianta pojmu ze Směrnice, neboť by se jednalo o nepřípustnou definici kruhem (osoba vykonávající práci prostřednictvím platformy je osoba, která vykonává práci prostřednictvím platformy, a proto se jí říká osoba vykonávající práci prostřednictvím platformy). Záměrně bylo rovněž zvoleno slovní spojení začínající slovem „platformový“ a nikoliv „pracovník“, aby označení nesvádělo uživatele k samostatnému používání pojmu „pracovník“, což je nežádoucí vzhledem k historickému užívání tohoto pojmu v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce.

Ustanovení § 5 obsahuje definici zaměstnance platformy. Jedná se o promítnutí definice uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. d) Směrnice. Pro účely národní úpravy se za zaměstnance platformy považuje platformový pracovník, který se nachází v pracovněprávním vztahu vůči platformě nebo zprostředkovateli.

Pokud má být vymezen vzájemný vztah mezi pojmy „platformový pracovník“ a „zaměstnanec platformy“, tak pojem platformový pracovník je pojem nadřazený zaměstnanci platformy a dalším fyzickým osobám konajícím platformovou práci – zejména, ale nejen, OSVČ. Zaměstnanec platformy je tedy vždy zároveň platformovým pracovníkem, přičemž se nejedná o 2 rozdílné skupiny osob.

Ustanovení § 6 obsahuje definici zprostředkovatele ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. e) Směrnice.

Zprostředkovatelem je fyzická nebo právnická osoba (v definici je použit obecný pojem „osoba“), která za účelem zpřístupnění platformové práce jiné fyzické osobě („budoucímu platformovému pracovníkovi“), uzavře smlouvu s platformou (zde přicházejí do úvahy různé formy spolupráce) a zároveň též další smlouvu s platformovým pracovníkem (i zde přichází do úvahy různé smluvní typy, na základě kterých bude vykonávána platformová práce, včetně pracovní smlouvy). Dále se může jednat o osobu, která je ve smluvním řetězci mezi platformou a platformovým pracovníkem.

Zakotvení definice zprostředkovatele zajišťuje, že se zákon vztahuje i na subjekty ve smluvním řetězci mezi platformou a platformovým pracovníkem. Uvedené je podstatné pro poskytování totožné ochrany osobám, které mají přímo navázán smluvní vztah s platformou, jako i osobám, které mají smluvní vztah právě pouze se zprostředkovatelem.

Dále se v § 7 navrhuje stanovit, že pokud je platformový pracovník ve smluvním vztahu se zprostředkovatelem, plní vůči němu povinnosti náležející platformě platforma i zprostředkovatel. Uvedené je promítnutím požadavku čl. 3 Směrnice, který stanovuje povinnost členských států zajistit, aby v případě, že platforma využívá zprostředkovatele, platformoví pracovníci, kteří s ním mají smluvní vztah, požívali stejné úrovně ochrany poskytované podle Směrnice, jako osoby, které mají s platformou přímý smluvní vztah. Toho bude dosaženo právě tím, že bude zákonem stanovena společná a nerozdílná odpovědnost platformy a zprostředkovatele plnit všechny povinnosti podle zákona i vůči platformovým pracovníkům, kteří mají smluvní vztah se zprostředkovatelem. Tím je zajištěno, že platforma se nebude moci těchto povinností zprostit, ačkoli využívá zprostředkovatele. Zprostředkovatelé budou mít povinnost poskytovat platformě potřebnou součinnost k plnění jejích povinností. Tato společná odpovědnost bude existovat i pro oblast civilního práva, neboť platformový pracovník se může svých subjektivních práv domáhat i přímo soudní žalobou, jak předpokládá občanský zákoník.

Pokud tedy dojde k porušení práv platformového pracovníka plynoucích z tohoto zákona nebo k nesplnění povinností uvedených v odstavci 2 vůči příslušným správním orgánům, byť ze strany zprostředkovatele, odpovědnost za přestupek vždy ponese přímo i platforma. Není přitom rozhodné, jestli je ve smluvním řetězci zapojen jeden nebo více zprostředkovatelů, ani jakým způsobem mezi sebou mají mít (např. na základě smluvního ujednání) rozděleno plnění jednotlivých povinností – odpovědnost bude vždy mít i platforma. Platforma se nicméně své odpovědnosti za splnění povinností podle odstavce 2 zprostí, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby zprostředkovatel tyto povinnosti plnil.

Odpovědnosti za přestupek se platforma zprostí podle obecného ustanovení, kterým je § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Navrhovaná úprava nijak nemění obecné podmínky liberace, nýbrž na ně přímo navazuje. Digitální pracovní platforma se své odpovědnosti za přestupek zcela zprostí, pokud v souladu s obecnou úpravou prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Při aplikaci tohoto institutu v intencích navrhovaného zákona budou kontrolní orgány posuzovat „veškeré úsilí“ striktně z objektivního hlediska. K tomu se poukazuje na aktuální komentářovou literaturu: „Vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, neznamená jakékoliv úsilí, které právnická osoba vynaloží, ale musí se ve vztahu ke každému konkrétně posuzovanému případu jednat o úsilí maximálně možné, které je právnická osoba objektivně schopna vynaložit (zákon používá kritérium „veškeré úsilí, které bylo možno požadovat“, a nikoliv např. „spravedlivě požadovat“, „požadovat s ohledem na poměry“ a podobně; MS v Praze 11 A 107/2013). Jak k tomuto obecnému liberačnímu důvodu uvedla H. Prášková: „Liberační důvod je koncipován tak, aby dopadal pouze na skutečnosti objektivního charakteru.“ (Prášková 2013 s. 321) Právnická osoba by tedy musela objektivně učinit vše pro to, aby splnila povinnosti v jiném zákoně.

Mělo by však jít jen o opatření, která byla objektivně způsobilá provést (zejména zajištění dostatečné a pravidelné kontroly ze strany zaměstnavatele vůči svým zaměstnancům, různá preventivní opatření, ochrana majetku, úrovně řízení apod.). Nemělo by se tak jednat o opatření, která by vzhledem k povaze činnosti právnické osoby vyžadovala zcela mimořádné úsilí či zcela mimořádně nákladné úsilí vymykající se z postupů racionálně se chovající právnické osoby, byť by bylo teoreticky uskutečnitelné, neboť v takovém případě by se již fakticky jednalo o absolutní objektivní odpovědnost právnické osoby. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z povahy věci se při řadě činností nelze určitým rizikům zcela vyhnout a úplně a nadobro je vyloučit, leda za cenu zcela neúměrných nákladů či omezení dané činnosti. Rozhodné pro posouzení, zda své povinnosti právnická osoba dostála (vynaložila veškeré úsilí), bude zvážení konkrétní povahy rizik, jež danou činnost provázejí, jejich možných následků, pravděpodobnosti, že nastanou, a dostupnosti a nákladnosti prostředků, jak je eliminovat či minimalizovat. Taková úvaha musí být uvedena v rozhodnutí správního orgánu (NSS 1 As 172/2023).

(VETEŠNÍK, Pavel. § 21 [Zproštění odpovědnosti právnické osoby za přestupek]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 165–166, marg. č. 2–3.)

MPSV zpracuje materiál edukativního charakteru, který bude obsahovat základní přehled, co rozumí vynaložením veškerého úsilí a jak toho využít v kontextu vztahu platformy a zprostředkovatele podle judikaturní praxe a názorů odborné veřejnosti. Nebude se však jednat o závaznou metodiku, neboť MPSV nemůže postihnout veškeré situace a způsoby „vyvinění”, navíc by se jednalo o návod, který by smysl ustanovení zcela vyprázdnil.

Je však třeba zdůraznit, že liberační důvody u objektivní odpovědnosti slouží k zamezení nespravedlivého sankcionování v případech, kdy k porušení práva došlo v důsledku okolností, které se nacházely zcela mimo sféru vlivu povinné osoby a kterým nebylo možné zabránit.

Pokud tedy digitální pracovní platforma nastaví způsob spolupráce se zprostředkovateli a jejich kontrolu takovým způsobem, že bude schopná případná pochybení zprostředkovatelů odhalovat a účinně vymáhat jejich napravení, přičemž když dojde k porušení povinností ze strany zprostředkovatele, kterému i přes takto nastavený systém nebylo možné objektivně zabránit (například z důvodu, že nelze zajistit bezprostřední reakční čas kontrolního systému, nelze požadovat plnění nemožného), budou naplněny podmínky pro vyvinění z této odpovědnosti.

Navíc je zcela zřejmé, že ani v případě soudního sporu by taková metodika soud žádným způsobem nemohla zavazovat. Uvedená ustanovení nemají dopad na případné uspořádání vzájemné civilněprávní odpovědnosti mezi platformou a zprostředkovatelem za způsobenou škodu.

Na základě výše uvedeného lze shrnout, že navázání na stávající institut liberace podle zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich zajišťuje kontinuitu správního trestání, právní jistotu adresátů veřejné správy a současně garantuje nezbytnou míru spravedlnosti pro digitální pracovní platformy, které i přes maximální možnou obezřetnost a vynaložené úsilí nedokázaly porušení povinnosti objektivně zabránit.

Ustanovení upravuje definice automatizovaných rozhodovacích systémů a automatizovaných monitorovacích systémů pro účely návrhu tohoto zákona. V odstavci 1 se pro tyto pojmy zakotvuje souhrnný pojem automatizované systémy, což umožňuje v dalších ustanoveních použít uživatelsky přívětivější formulace, nedochází však k žádnému věcnému rozšíření. Definice těchto systémů je nezbytná pro účely zajištění transparentnosti, lidského dohledu a možnosti přezkumu rozhodnutí. Nezbytnost ukotvení definice vychází ze specifik platformové práce, neboť tyto systémy využívající algoritmy ve stále větší míře nahrazují funkce, které v podnicích zpravidla zastávají vedoucí zaměstnanci.

Ustanovení je transpozicí čl. 2 odst. 1 písm. h) a i) Směrnice a v souladu s koncepcí minimalistické transpozice v zásadě přebírá definici automatizovaného monitorovacího systému a automatizovaného rozhodovacího systému ze Směrnice. V prvním případě jde o elektronický systém sloužící pro automatizované monitorování, dozor a hodnocení pracovního výkonu platformových pracovníků nebo jimi prováděných činností, v druhém případě jde o elektronický systém obdobné povahy, který ale slouží přímo automatizovanému k přijímání či podpoře konkrétních rozhodnutí majících významný dopad na platformové pracovníky, včetně dopadu na pracovní podmínky zaměstnanců platforem.

Navrhuje se zakotvit právní domněnku základního pracovněprávního vztahu pro platformovou práci, která je v souladu s požadavkem Směrnice vyvratitelná a představuje usnadnění postupů ve prospěch platformových pracovníků. Domněnka nesmí mít podle Směrnice za následek zvýšení zátěže platformových pracovníků v řízeních o určení existence jejich pracovněprávního vztahu. Směrnice stanoví, že smluvní vztah mezi platformou a platformovým pracovníkem se považuje za pracovněprávní vztah, pokud jsou zjištěny skutečnosti naznačující, že dochází k řízení a kontrole. Domněnka má být nástrojem usnadňujícím správné určení statusu zaměstnance. Je totiž rozdíl, zdali platformový pracovník vykonává platformovou práci jako podnikatel (zpravidla OSVČ) či jako zaměstnanec platformy, neboť ze statusu zaměstnance mu plynou práva i ochrana zaručená mu pracovněprávními a jinými předpisy.

Na základě požadavků Směrnice se v zákoně navrhuje stanovit, že právní domněnka bude aktivována, resp. právní vztah mezi platformou a platformovým pracovníkem bude považován za pracovněprávní vztah, budou-li dány skutečnosti značící naplnění všech znaků závislé práce (ve znění tohoto návrhu zákona), tj. skutečnosti značící, že je práce vykonávána v „nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance“, „jménem zaměstnavatele“ a „osobně zaměstnancem pro zaměstnavatele“. Zejména první z těchto znaků v sobě obsahuje požadavek Směrnice, aby se právní domněnka vázala ke skutečnostem odpovídajícím řízení a kontrole. Usnadnění oproti „standardnímu“ zjišťování existence závislé práce bude spočívat v tom, že pro aktivaci právní domněnky nebude nutné existenci těchto znaků prokázat, ale postačí, že jsou dány skutečnosti, které jejich naplnění značí; to znamená, že pro aktivaci právní domněnky bude postačovat existence pouhého náznaku (indicie) těchto skutečností.

Za takovýto náznak lze pokládat například skutečnost značící již například naplnění jakéhokoliv z podznaků znaku nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance uvedených v § 2 odst. 2 zákoníku práce, nebo náznak naplnění jiného znaku závislé práce. Popřípadě tento náznak nemusí nutně ani směřovat ke konkrétnímu znaku závislé práce či podznaku znaku nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, ale pouze k závislé práci jako takové (tj. závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli).

Domněnka se použije v každém řízení, tj. jak v řízeních iniciovaných platformovým pracovníkem (např. žaloba na plnění nebo určení), tak v řízeních zahajovaných příslušnými vnitrostátními orgány, tj. např. orgány inspekce práce provádějící kontrolu.

Domněnka je v návrhu v souladu se Směrnicí vyvratitelná. Platforma nebo zprostředkovatel pro její úspěšné vyvrácení musejí prokázat, že znaky závislé práce naplněny nebyly. Dochází tedy k obrácení důkazního břemene. Postačí, pokud se podaří platformě nebo zprostředkovateli vyvrátit jeden znak. Pokud se postupuje podle zvláštní úpravy v odstavci 2 písm. c), tzn. znaky závislé práce jsou posuzovány kumulativně k platformě i zprostředkovateli, je pochopitelně pro vyvrácení právní domněnky nutné, aby alespoň jeden znak nebyl naplněn ani k jednomu z těchto subjektů. Příkladem vyvrácení právní domněnky může být nenaplnění znaku nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance formou nenaplnění podznaku výkonu práce v pracovní době zaměstnance, k čemuž pravděpodobně dojde u těch platforem, kde si platformový pracovník bude moci zcela svobodně rozhodnout zda, kdy a jak dlouho bude platformovou práci pro platformu vykonávat, nebude po něm požadován žádný minimální počet hodin, které musí splnit za určité časové období a rovněž bude možné činnost kdykoliv přerušit či ukončit. V takovém případě nebude existovat ani rámcové ujednání o rozsahu platformové práce ani o jejím časovém rámci. V takovém případě doba výkonu práce nebude určena ani jednou stranou právního vztahu, neboť platformová práce bude vykonávána jen podle vlastního rozhodnutí platformového pracovníka, např. jen příležitostně bez jakéhokoliv vlivu platformy.

V souladu se Směrnicí a taktéž pro zajištění správné a jednotné aplikace domněnky bude mechanismus jejího použití a vyvrácení podrobně vysvětlen v metodických pokynech MPSV a dalších materiálech, které zajistí dobrou informovanost všech dotčených osob a orgánů.

Navrhuje se stanovit, že existence skutečností značících, že došlo k naplnění znaků závislé práce, resp. i samotné naplnění znaků závislé práce, se v případě řízení týkajících se platformových pracovníků posuzuje souhrnně vůči platformě a zprostředkovateli, působí-li v daném právním vztahu. Stále však platí obecné pravidlo, že pokud jsou všechny znaky závislé práce naplněny pouze k jednomu subjektu, je platformový pracovník v pracovněprávním vztahu k tomuto jednomu subjektu, tedy buď jen k platformě, nebo jen ke zprostředkovateli.  Pouze v případě, že domněnka bude naplněna kumulativně, resp. budou takto naplněny znaky závislé práce, bude platit pravidlo, že pracovněprávní vztah je v takovém případě konstatován k platformě. V tomto případě zároveň pochopitelně nemůže být vyvrácena právní domněnka tím, že jeden ze znaků závislé práce není naplněn k platformě, nebo zprostředkovateli, je-li naplněn k druhému ze subjektů. Pro vyvrácení právní domněnky je v tomto případě nutné, aby alespoň jeden znak závislé práce nebyl naplněn vůbec, tedy ani k platformě, ani ke zprostředkovateli. Jde o zvláštní úpravu vůči odstavci 1. A to z důvodu, že jedině tak totiž je možné zajistit, že se platformový pracovník (po úspěšném řízení zaměstnanec) bude moci svých práv z pracovněprávního vztahu domáhat v plném rozsahu.

Zavedení tohoto pravidla je nutné nejen kvůli riziku případného cíleného obcházení právní úpravy prostřednictvím účelově založených zprostředkovatelů, ale i kvůli tomu, že platforma podle definice v § 2 odst. 1 písm. c) návrhu zákona nutně musí organizovat práci. I pokud by tedy všechny ostatní role platformy plnil v daném právním vztahu zprostředkovatel a oba subjekty by postupovaly zcela v souladu se zákonem, nikdy by přesto nemohlo dojít k naplnění právní domněnky, resp. znaků závislé práce, neboť ty by byly vždy rozděleny mezi dva subjekty. Tím by se však celá právní úprava zásadně oslabila a v klíčové oblasti určování existence pracovněprávního vztahu platformového pracovníka se stala prakticky nepoužitelnou. Smyslem této úpravy je řešit situace, kdy část znaků závislé práce plní platforma a část zprostředkovatel, tj. ani k jednomu z nich by samostatně naplněny nebyly a platformový pracovník by se tedy nikdy nemohl stát zaměstnancem ne proto, že jeho práce neodpovídá definici závislé práce, ale protože si roli zaměstnavatele rozdělily dva subjekty. Posuzování v souhrnu je tak zcela nezbytné.

MPSV rovněž ve výše zmiňovaných metodických pokynech popíše případná rizika, která mohou pro platformy vyvstat při nevhodném výběru zprostředkovatelů, a to tak, aby pro platformu byly zřetelné možné důsledky tohoto výběru.

Navrhuje se stanovit, že při posuzování naplnění znaků závislé práce (ve znění tohoto návrhu zákona, blíže popsáno v části důvodové zprávy k § 2 zákoníku práce) v rámci právního vztahu platformového pracovníka, se nepřihlíží k tomu, vyžaduje-li platforma dodržování právních povinností plynoucích ze zvláštních právních předpisů jako jsou předpisy týkající se hygienických požadavků a bezpečnosti potravin, silničního provozu, ochrany spotřebitele, přepravy osob aj. Konkrétně se může jednat např. o povinnosti vyplývající z těchto předpisů:

Cílem tohoto ustanovení je platformám umožnit smluvně vyžadovat, aby si jejich obchodní partner (typicky živnostník) plnil své povinnosti vyplývající mu z právních předpisů, aniž by se platforma musela obávat toho, že její proaktivní kroky přispějí k posouzení daného právního vztahu jako závislé práce.

Do tohoto ustanovení však rozhodně nelze řadit aktivní a zejména ne kontinuální kontrolu plnění těchto povinností, ani závazné stanovení konkrétního postupu, jak dané povinnosti vyplývající z právních předpisů plnit. V takovém případě by totiž již šlo o organizování práce, a tedy jedno z kritérií, které podle navrhovaného znění § 2 odst. 2 zákoníku práce představuje naplnění znaku závislé práce v podobě nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance.

Není však žádným způsobem bráněno např. tomu, aby měla platforma ve smlouvě zakotveny smluvní pokuty pro případ, že nebudou zákonné požadavky jejími subdodavateli dodržovány. O porušení zákonné povinnosti platformového pracovníka se může platforma dozvědět například stížností od koncového zákazníka, nebo jiným způsobem – např. namátkovou kontrolou, ale nesmí se jednat o aktivní a kontinuální kontrolu.

Navržená právní úprava vychází z toho, že příslušné zákonné povinnosti jsou stanoveny platformovým pracovníkům jako subdodavatelům platformy. Nejde tedy o povinnosti platformy a ta za ně neodpovídá. Důvod, proč má platforma zájem na jejich dodržování, je tedy obchodní – dobré jméno, konkurenční výhoda apod. Tento zájem lze realizovat např. smluvními pokutami. Pokud by ale platforma prováděla kontinuální kontrolu a instruovala subdodavatele, jak mají přesně své povinnosti plnit, již by fakticky přebírala zodpovědnost za plnění takových povinností na sebe, čímž by ale přestala být rozdílná od zaměstnavatele, který navenek odpovídá za své zaměstnance.

Domněnka základního pracovněprávního vztahu se v souladu se Směrnicí uplatní ve všech příslušných správních, daňových nebo soudních řízeních anebo při kontrole v nichž jde o správné určení existence pracovněprávního vztahu – tedy zejména v soudním řízení (určovací žaloba) či při kontrole prováděné orgány inspekce práce. Domněnka se nebude uplatňovat v trestních řízeních a řízeních ve věcech sociálního zabezpečení, a to na základě výjimky, kterou umožňuje Směrnice. Domněnka se nicméně uplatní i v řízeních, kde není primárně zjišťována povaha právního vztahu, ale zjištění existence pracovněprávního vztahu je podmínkou pro vynesení jiného závěru. Může tak jít např. o soudní řízení týkající se žalob na konkrétní plnění z pracovněprávního vztahu, kde bude nutné jako předběžnou otázku posoudit to, jestli vůbec o pracovněprávní vztah jde. Obdobně bude moci být právní domněnka využita v daňových řízeních.

Vzhledem k tomu, že právní domněnka slouží k určení toho, jestli posuzovaný právní vztah není navzdory svému jinému označení (či jeho absenci) ve skutečnosti pracovněprávním vztahem, není z logiky věci uplatňována v případech, kdy je již existence pracovněprávního vztahu postavena najisto tím, že je uzavřen pracovní poměr, dohoda o provedení práce, nebo dohoda o pracovní činnosti. Pokud je tedy určitá práce vykonávána v rámci řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nemůže již být na základě právní domněnky určeno, že výkon této práce zároveň představuje i další paralelní pracovněprávní vztah s jiným zaměstnavatelem.

Vzhledem k tomu, že platformový pracovník mnohdy nemusí být účastníkem řízení, v nichž se o existenci jeho pracovněprávního vztahu rozhoduje (např. přestupkové řízení s platformou), navrhuje se zakotvit zvláštní úpravu doručování, která v takových případech zajistí, že příslušný orgán veřejné moci doručí své pravomocné rozhodnutí i platformovému pracovníkovi, jehož se týká. Tato pravidla jsou odlišná od obecné právní úpravy správního řádu, avšak týkají se pouze platformového pracovníka, který není účastníkem řízení. Pokud účastníkem řízení je, použije se obecná úprava doručování.

Důvodem zvolení speciální právní úpravy doručování odlišné od obecné úpravy správního řádu byla potřeba stanovit administrativně jednoduchou úpravu, která umožní zejména orgánům inspekce práce rozhodnutí doručit i v situaci, kdy se nebude dařit doručovat standardní cestou.

Za účelem usnadnění vymahatelnosti práv platformových pracovníků se navrhuje zvláštní postup založený na kvalifikovaném podnětu. Domnívá-li se platformový pracovník, že vykonává závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, může podat orgánu inspekce práce písemný podnět. Ten musí obsahovat identifikaci platformy nebo zprostředkovatele, identifikaci platformového pracovníka a skutečnosti nasvědčující naplnění znaků závislé práce. Identifikace platformového pracovníka je nezbytná, neboť bez ní by nebylo možné posoudit konkrétní právní vztah; anonymní podání proto z podstaty věci nemohou vést k zahájení tohoto postupu.

Po obdržení kvalifikovaného podnětu vyzve orgán inspekce práce označenou platformu, případně i zprostředkovatele, aby se ve lhůtě 90 dnů ode dne doručení podnětu vyjádřili k tvrzením uvedeným v podnětu a vyvrátili, že se jedná o pracovněprávní vztah. Pokud platforma nebo zprostředkovatel ve stanovené lhůtě dostatečně věrohodně nevysvětlí, že mezi nimi a platformovým pracovníkem nevznikl pracovněprávní vztah, orgán inspekce práce u nich provede kontrolu.

Povinnost vyzvat platformu nebo zprostředkovatele k vyjádření se neuplatní v případech, kdy by takový postup mohl vést ke zmaření účelu kontroly.

Obecně

Problematika rozšiřujícího se algoritmického řízení práce není relevantní výhradně pro sektor platforem, postupem času se rozšiřuje i do jiných odvětví. V souladu se záměrem minimalistické transpozice a dohodou se zástupci zaměstnavatelů nicméně tento zákon zavádí regulaci algoritmického řízení pouze pro sektor platforem, tak jak požaduje Směrnice. V tomto sektoru je ostatně tato problematika zdaleka nejpalčivější, neboť zatímco v jiných odvětvích je zavádění algoritmického řízení spíše postupnou součástí kontinuální modernizace jednotlivých procesů, v případě platforem jde o jejich definiční znak, na němž je jejich fungování založeno.

Je nicméně pravděpodobné, že v budoucnu bude muset i s ohledem na připravovanou evropskou legislativu dojít k zavedení obdobné regulace i pro ostatní odvětví.

Odstavec 1 přejímá zákazy z čl. 7 odst. 1 a 3 Směrnice. Je nutno přihlédnout k tomu, že čl. 7 odst. 3 Směrnice doplňuje rozsah zákazů nad rámec návětí čl. 7 odst. 1. Proto se uvádějí jak systémy definované v čl. 2 písm. h) a i) Směrnice – tedy v návrhu uvedené jako automatizované systémy (viz zavedená zkratka v § 8), tak systém uvedený v čl. 7 odst. 3 Směrnice – v návrhu uvedený jako jiný elektronický sytém automatizovaně přijímající nebo podporující rozhodnutí, které ovlivňuje platformového pracovníka. Pro přehlednost a srozumitelnost se uvádějí všechny tři typy automatizovaných systémů, přestože „automatizované rozhodovací systémy“ podle čl. 2 písm. i), používané k podpoře a přijímání rozhodnutí, která osoby významně ovlivňují, je pojmově zcela zahrnut v automatizovaných systémech, které se používají k podpoře a přijímání jakéhokoli rozhodnutí podle čl. 7 odst. 3 Směrnice. Ten není ve Směrnici definován, ovšem k jeho obsahu lze dospět výkladem čl. 2 písm. i) s přihlédnutím k tomu, že má jít o jakákoli rozhodnutí.

Směrnice používá některé pojmy, které GDPR nedefinuje; jejich obsah je proto nutné dovodit z dalšího obsahu Směrnice, jejího smyslu a účelu, případně z jiných předpisů. Jde zejména o termíny „emoční stav“, „psychický stav“, „soukromá komunikace“, „migrační status“.

V písmenu e) byla do výčtu zvláštních údajů stanovených Směrnicí (migrační status, emoční stav, psychický stav) zvolena technika odkazu na tzv. zvláštní kategorie osobních údajů, stanovené v čl. 9 odst. 1 GDPR, z nichž se vylučují genetické údaje (jejichž zpracování prostřednictvím regulovaných systémů se nepředpokládá) a údaje biometrické, které jsou předmětem podrobnější úpravy v písmenu f).

V písmenu f) se používá přímý odkaz na čl. 4 bod 14 GDPR, aby se postavilo najisto, že se nepoužije jiná definice podle čl. 3 bod 34 nařízení 2024/1689 (nařízení o umělé inteligenci, AIA). V souvislosti s písmenem f) je zároveň nutné upozornit, že z recitálu č. 41 Směrnice vyplývá, že zákaz porovnávání biometrických údajů platformového pracovníka s biometrickými údaji více osob nezakazuje biometrické ověřování totožnosti platformových pracovníků (biometrická autentizace či verifikace) porovnáním „jejich“ dříve poskytnutých biometrických údajů s aktuálně získanými (podobně, jako si lze podobou tváře „odemknout“ svůj mobilní telefon nebo na něm otiskem prstu ověřit bankovní transakci). Recitál totiž výslovně uvádí, že tímto zákazem „není dotčena možnost, aby digitální pracovní platformy prováděly biometrické ověření, konkrétně ověření totožnosti osoby porovnáním jejích biometrických údajů s údaji, které tato osoba dříve poskytla (identifikace nebo autentizace „jedna k jedné“), pokud je takové zpracování osobních údajů zákonné podle nařízení (EU) 2016/679(…).“ Z toho vyplývá, že je možné se např. do aplikace či jiných systémů platformy přihlašovat prostřednictvím otisku prstu, rozpoznání obličeje apod., neboť běžně používaná řešení v těchto případech porovnávají daný biometrický údaj pouze s uloženým biometrickým údajem stejné osoby, tj. „jedna k jedné“.

Není ale možné pokračovat v případné praxi, kdy jsou např. otisky prstů více osob (všech pracovníků skladu apod.) uloženy v jedné databázi a probíhá porovnání otisku přiloženého prstu se všemi uloženými otisky. I takový systém lze ale relativně snadno učinit souladným se zákonem tím, že samotnému biometrickému údaji (např. přiložení prstu na čtečku) bude předcházet zadání nějakého uživatelského jména nebo čísla, podle kterého systém pozná, se kterým otiskem má aktuálně snímaný otisk porovnávat.

Odstavec 2 transponuje čl. 7 odst. 2 Směrnice a rozšiřuje zákazy a omezení i na zpracování osobních údajů osob, které se k platformové práci teprve chystají. Zákaz v § 12 odst. 1 platí jen pro zpracování údajů pomocí automatizovaných systémů nebo jiného systému automatizovaně přijímajícího nebo podporujícího rozhodnutí. Shromažďování osobních údajů v rámci běžných činností řízení lidských zdrojů, včetně např. elektronické komunikace, pokud neprobíhá výše uvedenými systémy, není tímto ustanovením upraveno.

Toto ustanovení transponuje čl. 8 Směrnice ohledně posouzení vlivu na ochranu osobních údajů.

Odstavec 1 v souladu s čl. 8 odst. 1 Směrnice formálně směřuje na správce (ve smyslu čl. 4 bodu 7 GDPR), jakkoli lze očekávat, že platformy jako entity (osoby) budou správci. I když čl. 8 odst. 1 Směrnice přímo nestanoví povinnost provést posouzení vlivu na ochranu osobních údajů podle čl. 35 GDPR ve vztahu k uvedeným typům automatizovaných systémů, stanoví, že tyto druhy zpracování pravděpodobně budou mít za následek vysoké riziko pro práva a svobody fyzických osob ve smyslu čl. 35 odst. 1 GDPR. Tím tuto povinnost stanoví implicitně a bezvýjimečně. Z toho vychází textace ustanovení, které je speciální k čl. 35 odst. 9 GDPR v tom, že nedává správci možnost posoudit, zda zpracování pravděpodobně zahrnuje vysoké riziko pro práva a svobody fyzických osob.

Odstavec 2 v souladu s čl. 8 odst. 1 Směrnice implementuje konzultační povinnost platformy, je-li správcem (což bude obvyklé). Ustanovení, které je speciální k čl. 35 odst. 9 GDPR, nedává správci možnost posoudit, zda je konzultace vhodná, ani zda má konzultovat subjekty údajů nebo jejich zástupce. Tuto konzultační povinnost bude mít platforma ve vztahu k platformovým pracovníkům a taktéž ve vztahu k odborové organizaci, radě zaměstnanců nebo zástupci pro oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, působí-li u platformy. Pro tyto subjekty je zavedena totožná legislativní zkratka „zástupci zaměstnanců“, jako v § 276 zákoníku práce. Směrnice požaduje provedení hodnocení dopadu v případě relevantních systémů vždy. Dále vždy požaduje, aby si správce vyžádal stanoviska platformových pracovníků a zástupců zaměstnanců. V ostatním se ve shodě s recitálem 43 Směrnice plně použije úprava v čl. 35 GDPR.

Odstavec 3 pak transponuje čl. 8 odst. 2 Směrnice a stanoví platformě povinnost poskytnout posouzení vlivu na ochranu osobních údajů zástupcům zaměstnavatele.

Toto transpoziční ustanovení se důsledně drží terminologie GDPR (např. „views“ podle čl. 8 odst. 1 Směrnice jsou přeložena jako „stanoviska“ v souladu s čl. 35 odst. 9 GDPR, nikoli jako „názory“), případně Směrnice („zástupci zaměstnanců“ v množném čísle).

Toto ustanovení provádí čl. 9 odst. 6 Směrnice, který souvisí s úpravou přenositelnosti osobních údajů podle čl. 20 GDPR. Podrobnosti týkající se přenositelnosti osobních údajů podle GDPR, včetně popisu jejich hlavních prvků a formátů, v němž mají být poskytovány, jsou uvedeny v Pokynech týkajících se práva na přenositelnost údajů vypracovaných Evropským sborem pro ochranu osobních údajů (EDPB).

Odstavec 1 stanoví v souladu s čl. 9 odst. 6 Směrnice specifické oprávnění platformového pracovníka na přenositelnost, tedy právo bez překážek získat a předat relevantní osobní údaje ve strojově čitelném formátu, vzniklé při výkonu jeho práce v interakci s automatizovanými monitorovacími nebo rozhodovacími systémy. Vzhledem k praktickému významu se po vzoru směrnice výslovně uvádí, že se toto oprávnění týká i hodnocení a recenzí jeho práce. Současně se vyjasňuje znění prvního pododstavce odstavce 6 čl. 9 Směrnice. Směrnice totiž uvádí obrat „aniž byla nepříznivě dotčena práva příjemce služby podle nařízení (EU) 2016/679“. GDPR ovšem „práva příjemce služby“ nestanoví, a tento obrat ani neobsahuje. Z kontextu je však zřejmé, že jde o práva subjektu údajů (srov. zejm. kapitolu III GDPR), který je příjemcem služby, již osoba prostřednictvím platformy poskytuje. Zákaz, aby jeho práva byla nepříznivě dotčena, se může vztahovat například na přenášení osobních údajů tohoto subjektu, spojených s recenzí nebo hodnocením, na jinou platformu. Platformy ostatně nemusí mít zcela stejný předmět činnosti, kterou zprostředkují, takže po přenesení na jinou platformu by mohl být změnou kontextu příjemce původní služby dotčen, pokud by byl seznatelný.

Odstavec 2 provádí druhou větu druhého pododstavce odstavce 6 čl. 9 Směrnice.

Odstavec 3 první větu druhého pododstavce odstavce 6 čl. 9 Směrnice a stanoví povinnosti platformy poskytnout bezplatně nástroje, které usnadní výkon práv uvedených v odstavci 1 a v čl. 20 GDPR, a na žádost platformového pracovníka předat osobní údaje přímo třetí straně.

Právo na přenositelnost se podle čl. 9 odst. 6 Směrnice týká jen osobních údajů vytvořených činností platformového pracovníka v kontextu automatizovaných monitorovacích nebo rozhodovacích systémů digitální pracovní platformy. Z definice těchto systémů v čl. 2 odst. 1 písm. h) a i) Směrnice plyne, že jde o systémy zaměřené na sledování a hodnocení pracovního výkonu nebo sledování a hodnocení činností platformového pracovníka v jeho pracovním prostředí, případně o systémy zaměřené k rozhodování o okolnostech práce platformového pracovníka, včetně náboru, přístupu k úkolům, ceně úkolů, pracovní doby nebo zrušení účtu pracovníka. Cílem této úpravy je přitom zlepšení pracovních podmínek a ochrana osobních údajů při platformové práci.

Od této úpravy je třeba odlišovat zpracování osobních údajů nařízená právním předpisem nebo na jeho základě, která se netýkají vlastní organizace práce platformou, ale jsou ukládána příslušným podnikatelským subjektům pro zajištění veřejného zájmu v jiné oblasti. Může jít o předpisy týkající se například oblasti účetnictví a daní, prevence praní peněz a financování terorismu nebo jiných horizontálních oblastí, které nejsou substantivně spojené se specifickým způsobem fungování pracovních platforem. V tomto smyslu je nutno slovům „které vznikly při výkonu jeho práce“ rozumět tak, že zahrnují údaje vytvořené, zachycené, uložené nebo jinak zpracovávané relevantními automatizovanými systémy pro vlastní účely činnosti pracovní platformy, které jsou předmětem zvláštní regulace Směrnice kvůli potřebě posílit ochranu platformových pracovníků, jež jsou souhrnně vysvětleny zejm. v recitálech 38 a 39 Směrnice.

Text se důsledně drží terminologie GDPR (např. pojmy „získat“ a „předat“ jsou uvedeny v čl. 20 odst. 1 GDPR, termín „třetí strana“ odkazuje na čl. 4 bod 10 GDPR).

V souladu s čl. 9 Směrnice se v zákoně stanovují povinnosti platforem při využívání automatizovaných systémů, a to za účelem transparentnosti celého procesu.

Při stanovení těchto informačních povinností platformám je potřeba vycházet z toho, že platformoví pracovníci jsou do značné míry řízení prostřednictvím algoritmů a nemají reálný přístup k informacím o fungování těchto systémů. Nedostatek transparentnosti může vést k nerovnováze mezi platformou a platformovými pracovníky, k zásahům do jejich soukromí nebo k diskriminačním rozhodnutím.

V souladu s čl. 9 Směrnice jsou v odstavci 1 stanoveny konkrétní informace, které je platforma povinna poskytovat, a to ve vztahu k automatizovaným systémům a taktéž k jiným elektronickým systémům automatizovaně přijímacího nebo podporujícího rozhodnutí, které ovlivňují platformového pracovníka. Tyto informace se týkají používaných automatizovaných systémů, druhů dat, parametrů, účelu jejich využití atd.

Odstavec 2 blíže stanovuje, jakým způsobem má platforma informace poskytnout. Musí být poskytnuty jednoznačné a srozumitelné informace ve strojově čitelném formátu. Informace lze poskytnout i elektronicky, a to za předpokladu, že budou zpřístupněny dotčeným osobám tak, aby si je mohly uložit a vytisknout.

V odstavci 1 je zakotvena povinnost platformy poskytovat stručné informace podle § 15 týkající se automatizovaných systémů a jejich funkcí, které přímo ovlivňují platformové pracovníky či mají dopad na pracovní podmínky zaměstnanců platforem. Pracovními podmínkami se ve smyslu zákoníku práce zpravidla rozumí např. např. způsob organizace práce, pracovní doba a odpočinek, místo a prostředí výkonu práce (hygiena, teplota, hluk apod.), bezpečnostní opatření, pracovní prostředky a vybavení, režim přestávek, rizikové faktory práce atd. Ustanovení taktéž stanoví moment, kdy je platforma povinna platformové pracovníky informovat.

Pakliže nebudou postačovat platformovému pracovníku stručné informace, může si vyžádat od platformy tyto informace týkající se systémů podle § 15 a jejich funkcí v podrobné podobě. Platforma má povinnost je poskytnout do 30 dnů od obdržení žádosti.

Pro ochranu osob, které ještě nejsou pracovníky platformy, ale mají zájem se jimi stát (účastní se náboru nebo výběrové řízení) se navrhuje v souladu se Směrnicí stanovit povinnost platformám informovat tyto osoby o automatizovaných systémech používaných v rámci daného náboru nebo výběrového řízení.

Odborová organizace, rada zaměstnanců či zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mají taktéž právo na informace, kdy jim je platforma musí automaticky poskytnout v ucelené a podrobné podobě.

Pokud o informace požádá SÚIP, OIP, ÚOOÚ, ČSSZ, správce daně, příslušná zdravotní pojišťovna nebo krajská hygienická stanice, je platforma povinna poskytnout příslušné informace i jim, a to v ucelené a podrobné podobě do 30 dnů od podání žádosti. Pokud platforma požádá o prodloužení lhůty, může orgán vykonávající kontrolu tuto lhůtu ve zvlášť složitých případech přiměřeně prodloužit.

Automatizované systémy využívající algoritmy u platforem stále více nahrazují funkce, které v běžných podnicích obvykle vykonávají vedoucí pracovníci, jako je přidělování úkolů, stanovení odměny za jednotlivé úkoly, určování pracovní doby, vydávání pokynů, hodnocení vykonané práce apod.

Zaměstnanci vykonávající práci u platformy, kde se používá algoritmické řízení, často nemají přístup k informacím o tom, jak tyto algoritmy fungují, jaké osobní údaje jsou používány nebo jak chování těchto zaměstnanců ovlivňuje rozhodnutí přijímaná automatizovanými systémy. Kromě toho k těmto informacím nemají přístup zástupci zaměstnanců. Zaměstnanci často neznají důvody rozhodnutí přijímaných nebo podporovaných automatizovanými systémy a nejsou schopni získat vysvětlení těchto rozhodnutí, projednat tato rozhodnutí s „lidskou kontaktní osobou“, napadnout tato rozhodnutí nebo se domáhat změny či případně nápravy.

V zájmu účinného informování jednotlivých zaměstnanců by tito zaměstnanci měli tyto informace obdržet ve stručné, jednoduché a srozumitelné formě, pokud se systémy a jejich vlastnosti dotýkají jich samotných a jejich pracovních podmínek.

Klíčem k podpoře účinného sociálního dialogu je informování zástupců zaměstnanců a projednávání s nimi, které jsou regulovány na úrovni Evropské unie podle obecné směrnice 2002/14/ES o informování a projednání.

Vzhledem k tomu, že zavedení automatizovaných monitorovacích systémů nebo automatizovaných rozhodovacích systémů nebo podstatné změny v jejich používání „platformovými“ zaměstnavateli mají přímý dopad na organizaci práce a individuální pracovní podmínky zaměstnanců, jsou nezbytná další opatření k zajištění toho, aby o nich zaměstnavatelé na příslušné úrovni informovali zástupce zaměstnanců a účinně s nimi projednávali před přijetím takových rozhodnutí.

Nejen vzhledem k technické složitosti systémů algoritmického řízení, ale i v souladu s principy projednání, které stanoví obecná evropská směrnice 2002/14/ES o informování a projednání, by informace měly být poskytovány včas, aby se zástupci zaměstnanců mohli připravit na projednávání, v případě potřeby s pomocí jimi vybraného odborníka.

Pokud zaměstnanci nejsou zastoupeni, mělo by být možné, aby byli samotní zaměstnanci informováni zaměstnavatelem přímo o každém takovém zavedení nebo podstatné změně, pokud jde o automatizované monitorovací systémy a automatizované rozhodovací systémy (čl. 14 Směrnice).

Tímto návrhem, který upravuje pouze povinnosti platforem, které jsou zaměstnavateli, dochází k minimalistické transpozici Směrnice.

K jednotlivým odstavcům návrhu:

Návrh transponuje čl. 13 a 14 Směrnice, které ukládají platformám povinnost:

V § 19 se upravuje informování zástupců zaměstnanců platforem, případně samotných zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele zástupci nepůsobí. Posiluje se transparentnost a právo zaměstnanců na informace o digitálních nástrojích, které mohou zásadně ovlivňovat jejich pracovní podmínky a odměňování.

Zaměstnanci platforem získávají procesní ochranu (včasné informace a právo na „lidské vysvětlení“). Text explicitně kopíruje požadavek Směrnice na písemnost a na použití jasného a jednoduchého jazyka, aby se předešlo formálním, nesrozumitelným sdělením.

Dále se upravují otázky povinného projednání rozhodnutí, která povedou k zavedení algoritmických systémů, včetně povinnosti zaměstnavatele na stanoviska k plánovanému nastavení algoritmických systémů reagovat. Projednání zajišťuje, že zavedení algoritmických systémů bude předmětem sociálního dialogu, čímž se minimalizují rizika diskriminace zaměstnanců, neúměrného dohledu nad zaměstnanci a možných negativních dopadů na pracovní podmínky a BOZP.

Transpozice čl. 13 odst. 2 Směrnice rozšiřuje právo zástupců zaměstnanců využít při projednávání nezávislého odborníka při posuzování algoritmických systémů. Jde o klíčový nástroj, aby zástupci zaměstnanců rozuměli technickým parametrům a možným dopadům na pracovní podmínky.

Návrh zákona v souladu se Směrnicí váže povinnost uhradit náklady za odborníka na platformu, pokud má v členském státě více než 250 zaměstnanců. Směrnice umožňuje členským státům stanovit limit žádostí o úhradu nákladů na odborníka. Návrh volí jednou za kalendářní rok plus dodatečnou možnost při zavádění každého nového systému nebo při jeho podstatné změně, aby byla zachována účinnost pomoci i flexibilita pro zaměstnavatele. U zavádění nového systému nebo při jeho podstatné změně navíc zákon výslovně upřesňuje v zájmu naplnění principu právní jistoty adresátů právní normy a jednoznačnosti zákona, že lze úhradu nákladů na odborníka požadovat vždy pouze jednou ve vztahu ke každé podstatné změně nebo k zavedení automatizovaného systému.

Na základě čl. 10 Směrnice se vyžaduje, aby rozhodnutí významně ovlivňující podmínky výkonu platformové práce nebyla ponechána pouze na automatizovaných systémech, ale aby byl v těchto případech zajištěn lidský dohled. Proto v rámci transpozice tohoto článku Směrnice je třeba zákonem zajistit, aby lidský faktor zůstával přítomen, a to jak v podobě průběžného dohledu, tak prostřednictvím pravidelného hodnocení dopadů algoritmického řízení na podmínky výkonu platformové práce platformových pracovníků a pracovní podmínky a rovné zacházení zaměstnanců platforem.

Právní úprava proto ukládá platformám povinnost mít dostatečné lidské zdroje, odborně způsobilé a zároveň chráněné osoby, které mohou rozhodnutí automatizovaných systémů přezkoumat a v případě potřeby zvrátit. Platforma plněním těchto povinností může pověřit svého zaměstnance nebo k tomu sjedná a určí jinou odborně způsobilou osobu, která bude vůči platformě v jiném než pracovněprávním vztahu. Konkrétní odbornou způsobilost osoby vykonávající lidský dohled určí a zajistí každá platforma podle svého zaměření a činnosti kterou vykonává. Zákon nemůže stanovit přesná kritéria odborné způsobilosti, neboť činnost platforem – a tedy i variabilita automatizovaných systémů – je natolik velká, že nelze presumovat konkrétní znalosti a schopnosti nutné v daném případě. Posouzení odpovídající odborné způsobilosti osoby pověřené, resp. určené pro lidský dohled je tedy v kompetenci platformy, která rovněž odpovídá za to, že zvolená osoba dokáže adekvátně plnit své povinnosti.

Tyto osoby požívají ochranu zakotvenou v § 26, neboť platforma tyto osoby nesmí jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že zákonným způsobem využívají svých oprávnění.

Dále se v souvislosti s transpozicí čl. 10 odst. 1 Směrnice stanoví platformě povinnost zapojit do hodnocení dopadů zástupce zaměstnanců, pokud v rámci platformy působí.

S ohledem na čl. 10 odst. 3 Směrnice se ukládá platformě povinnost v případech, když bude provedeným dohledem nebo hodnocením zjištěno vysoké riziko diskriminace na pracovišti nebo bude zjištěno, že na základě individuálních rozhodnutí dochází k porušení práv platformových pracovníků, přijmout účinná opatření, včetně případné změny automatizovaného systému nebo ukončení jeho používání. Cílem těchto opatření tedy je v budoucnu zabránit vzniku takovýchto nebo obdobných situací na pracovišti a také zabránit tomu, aby v důsledku individuálních rozhodnutí docházelo k nežádoucím zásahům do práv platformových pracovníků.

Zákon dále zakotvuje povinnost platformy, aby písemně informovala o provedeném hodnocení dopadů zástupce zaměstnanců platformy a na žádost také příslušné orgány a platformové pracovníky.

Zároveň je též zákonem stanoven zákaz, aby rozhodnutí s nepříznivým účinkem jako např. omezení, pozastavení či ukončení smluvního vztahu nebo účtu, byla přijímána bez lidského posouzení. Cílem právní úpravy je zamezit riziku diskriminace, svévole a porušování základních práv platformových pracovníků.

Navrhovaná právní úprava v souvislosti čl. 11 Směrnice reaguje na ty situace, kdy je platformový pracovník zásadně dotčen rozhodnutím přijímaným nebo podporovaným automatizovaným rozhodovacím systémem (např. odmítnutí odměny, ukončení účtu, změna smluvního statusu), avšak nemá možnost zjistit důvody tohoto rozhodnutí ani dosáhnout jeho změny, resp. nápravy. Takový stav je v rozporu s právem na účinný prostředek nápravy a se zásadou spravedlivého procesu. Proto je potřeba zákonem zakotvit právo platformových pracovníků na tzv. lidský přezkum spočívající ve vysvětlení týkajícím se výše uvedených rozhodnutí, dále zakotvit pro tyto pracovníky a pro zástupce zaměstnanců právo požádat platformu o přezkum těchto rozhodnutí a platformě stanovit povinnost poskytnout platformovému pracovníkovi písemné odůvodnění těch rozhodnutí, kterých kategorie jsou uvedeny v  odstavci 2. Zároveň pokud předmětnými rozhodnutími došlo k porušení práv platformového pracovníka, má být podle Směrnice platformě stanovena povinnost zajistit nápravu, resp. pokud náprava není možná, povinnost nabídnout dotčené osobě odpovídající náhradu škody a přijmout účinná opatření.

Zákon proto musí na základě čl. 11 Směrnice garantovat platformovým pracovníkům právo získat srozumitelné a odůvodněné vysvětlení rozhodnutí přijímaného nebo podporovaného automatizovaným rozhodovacím systémem. Platforma je v této souvislosti povinna zabezpečit lidský přezkum těchto rozhodnutí, a proto se jí zákonem ukládá pro tento účel určit osobu, která bude mít potřebnou odbornou způsobilost a přípravu k tomu, aby žadateli poskytla jednoznačným a srozumitelným způsobem požadované vysvětlení, a to v českém jazyce, resp. v jazyce podporovaném nebo nabízeném rozhraním internetových stránek či mobilní aplikace. Platforma je zároveň povinna zajistit, aby platformoví pracovníci měli k této osobě přístup, např. prostřednictvím telefonického nebo e-mailového kontaktu.

Dalším právem platformového pracovníka je právo na písemné odůvodnění zákonem stanovených kategorií rozhodnutí, které koresponduje s povinností uložené platformě v souladu s čl. 11 Směrnice, podle které platforma toto písemné odůvodnění rozhodnutí poskytne dotčené osobě bezodkladně, nejpozději v den nabytí jeho účinnosti.

Dále se navrhuje zakotvit právo nejen platformového pracovníka, ale také zástupců zaměstnanců, na přezkum všech rozhodnutí přijímaných nebo podporovaných automatizovaným rozhodovacím systémem. Platformě se zákonem ukládá tuto žádost vyřídit bez zbytečného odkladu, nejpozději 15 dnů od jejího obdržení a dotčené osobě poskytnout písemnou, strojově čitelnou a dostatečně konkrétně a náležitě odůvodněnou odpověď. Zákonem je umožněno tuto písemnou odpověď zpracovat v elektronické podobě.

Zákon v souvislosti s transpozicí čl. 11 odst. 3 Směrnice ukládá platformě v případě rozhodnutí přijímaného nebo podporovaného automatizovaným rozhodovacím systémem, kterým došlo k porušení práv platformového pracovníka, neprodleně, nejpozději do 15 dnů od jeho přijetí nebo od provedení jeho přezkumu, zajistit nápravu, a pokud tato náprava není možná, tak poskytnout tímto rozhodnutím dotčené osobě odpovídající odškodnění. V těchto případech je platforma zároveň povinna přijmout nezbytná opatření, která v konečném důsledku mohou mít za následek nejen úpravu automatizovaného rozhodovacího systému, ale i samotné ukončení jeho používání, protože je na místě zabránit dalšímu vydání takovýchto rozhodnutí.

Navrhovaná úprava tak posiluje právní jistotu, předvídatelnost a vyváženost vztahů mezi platformou a platformovými pracovníky.

S ohledem na čl. 11 odst. 5 Směrnice se vylučuje použití právní úpravy podle tohoto ustanovení na platformové pracovníky, kteří jsou rovněž podnikatelskými uživateli ve smyslu čl. 2 bodu 1 nařízení (EU) 2019/1150.

Směrnice v čl. 16 zavedením povinnosti nahlášení platformové práce reaguje na skutečnost, že značná část této práce zůstává „neviditelná“ pro kontrolní a daňové orgány. To vede k riziku daňových úniků, obcházení odvodů na sociální a zdravotní pojištění a k oslabení právní jistoty zaměstnanců platformy.

S ohledem na uvedený čl. 16 Směrnice se v návrhu zákona zakotvuje evidenční povinnost, podle níž je platforma povinna sdělit SÚIP a OIP prostřednictvím evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ, své identifikační údaje, údaj o tom, že je platformou, údaj o tom, kde a jakým způsobem zpřístupňuje informace podle § 23 odst. 1 a též identifikátor datové schránky zmocněnce podle § 30 odst. 1. Uvedené je provázáno s úpravou § 5 zákona o JMHZ, ve kterém jsou SÚIP a OIP nově zavedeni jako uživatelé údajů ze systému evidence jednotného měsíčního hlášení.

Tato úprava zajistí, že platforma bude vedena v evidenci zaměstnavatelů, ale samozřejmě platí, že pokud nebude mít žádné zaměstnance, tak nebude plnit ani povinnosti plynoucí ze zákona o JMHZ týkající se zaměstnanců. Touto úpravou tedy není zakládána povinnost hlásit údaje týkající se spolupracujících OSVČ.

S ohledem na specifické postavení platforem se proto v návrhu zákona zavádí pro platformy speciální úprava oproti zákonu o JMHZ týkající se přihlášení a odhlášení z evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ a vyloučení působnosti § 17 odst. 3 a 7 zákona o JMHZ v případě týkajícím se evidence platforem podle návrhu tohoto zákona.

Na základě transpozice čl. 17 Směrnice bude zajištěno, že příslušné orgány a zástupci zaměstnanců budou mít k dispozici dostatek informací o fungování platforem a o skutečných podmínkách výkonu platformové práce platformových pracovníků.

Zakotvení povinnosti platformy a zprostředkovatele do 60 dnů od zahájení poskytování služby podle § 2 odst. 1 zpřístupnit zákonem stanovené informace o platformové práci bude mít pozitivní dopad také na zvýšení efektivnosti kontrolní činnosti. Zákonem se navrhuje stanovit formu zpřístupnění stanovených informací tak, že musejí být zpřístupněny ve strojově čitelném formátu způsobem umožňujícím dálkový přístup, a to SÚIP, oblastním inspektorátům práce, ÚOOÚ, správci daně a zástupcům zaměstnanců. Uvedené umožňuje zpřístupnit informace např. prostřednictvím webových stránek platformy. Kde a jakým způsobem bude platforma zpřístupňovat požadované údaje, uvede platforma v rámci své evidence jako digitální pracovní platformy v evidenci zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ.

Strojově čitelným formátem se rozumí formát, který je strukturován tak, aby v něm software mohl snadno nalézt, rozpoznat a získat z něj konkrétní údaje. Podpůrně lze využít definici z § 3a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, který ho definuje jako „formát datového souboru s takovou strukturou, která umožňuje programovému vybavení snadno nalézt, rozpoznat a získat z tohoto datového souboru konkrétní informace, včetně jednotlivých údajů a jejich vnitřní struktury.“ V kontextu platformou zpřístupňovaných informací může být vhodným formátem např. XML či CSV, naopak nikoli třeba formáty JPG, PNG či PPT. Smyslem zakotvení tohoto požadavku je, aby s poskytnutými daty mohly v případě potřeby dále příslušné orgány digitálně pracovat bez nutnosti jejich ručního přepisu např. z různých grafik či prezentací.

Informace musí platforma nebo zprostředkovatel aktualizovat minimálně jednou za 6 měsíců nebo v případě obecných podmínek bezodkladně, pokud se změní podstatným způsobem.

V případě informací o průměrném počtu hodit odpracovaných měsíčně platformovým pracovníkem a jeho průměrném měsíčním příjmu se navrhuje výslovně zakotvit, že informace se poskytují za období předchozích 12 kalendářních měsíců, a to na základě žádosti oprávněných subjektů (SÚIP, oblastní inspektoráty práce, ÚOOÚ, správce daně a zástupci zaměstnanců). Informace o průměrné době trvání smluvního vztahu se poskytují u platformových pracovníků, jejichž smluvní vztah trvá nebo skončil v předchozích 12 kalendářních měsících.

Dále v rámci transpozice čl. 17 odst. 5 Směrnice budou mít zástupci zaměstnanců, SÚIP, OIP, ÚOOÚ a správci daně právo si vyžádat od platformy doplňující vysvětlení a podrobnosti. Platforma je povinna bezodkladně písemně odpovědět na žádost. Zavedením této povinnosti se posiluje transparentnost, důvěra v právní prostředí a možnost účinného zastupování zájmů zaměstnanců platformy.

Čl. 20 Směrnice vychází z toho, že platformoví pracovníci jsou zpravidla izolovaní a vzhledem ke specifičnosti platformové práce nemají v zásadě ani možnost navazovat kontakt mezi sebou a s jejich zástupci. Nemožnost vzájemně komunikovat zásadně omezuje schopnost prosazovat a hájit pracovní zájmy platformových pracovníků a kolektivně se organizovat. Z tohoto důvodu směrnice stanoví povinnost pro platformy možnost komunikace mezi těmito osobami zajistit. Tato povinnost se odráží v odstavci 1.

Pakliže platforma nemá komunikační kanál v rámci svého rozhraní (digitální infrastruktury), je povinna jej vytvořit nebo zajistit přístup k nezávislé komunikační službě, resp. využít možnost hybridního řešení – použije komunikační služby třetích stran, ale poskytne kontaktní informace na jednotlivé platformové pracovníky a zástupce zaměstnanců. Takový komunikační kanál musí bez ohledu na zvolenou variantu umožnit soukromou a zejména zabezpečenou komunikaci a výměnu informací mezi platformovými pracovníky a jejich zástupci. Těmito komunikačními kanály mohou být typicky webové portály pro platformové pracovníky či informační systémy platformy, anebo běžné široce dostupné interpersonální komunikační služby v podobě e-mailové nebo messagingové služby či aplikace. Platforma musí zařídit dostupnost těchto komunikačních kanálů všem platformových pracovníkům a jejich zástupcům.

Odstavec 2 jednoznačně zakazuje platformě mít k těmto komunikacím přístup a monitorovat je. Tím se zaručuje ochrana soukromí v souladu s nařízením GDPR a zároveň se otevírá prostor pro efektivní kolektivní vyjednávání. V případě využití komunikátorů třetích stran je zjevné, že platforma nebude mít přístup k datům těchto komunikátorů, nicméně nesmí využívat např. ani nástroje sledující obrazovku na zařízení, na němž je daný komunikátor používán, či mít k těmto zařízením přístup.

Je zjevné, že platforma nemůže nést odpovědnost za obsah, frekvenci ani jiné vlastnosti komunikace mezi platformovými pracovníky nebo mezi nimi a zástupci zaměstnanců, protože o ní nemá vědět a nemá znát její obsah. Jde o situaci obdobnou podmínkám omezení odpovědnosti podle čl. 4 nebo 6 nařízení 2022/2065 (DSA), ovšem v případě § 24 ještě vyniká zcela pasivní role platformy, která komunikačním kanálem nahrazuje komunikační příležitosti v rámci prostých setkání zaměstnanců na společných prostorách pracoviště apod.

Platformoví pracovníci jsou mnohdy vystaveni při výkonu platformové práce riziku násilí či obtěžování, aniž by měli fyzické pracoviště, kde mohou tyto problémy účinně řešit, a proto Směrnice v čl. 12 odst. 5 stanoví povinnost pro platformy přijmout preventivní opatření, a to včetně zajištění účinných kanálů pro oznamování. Navržené ustanovení § 25 je provázáno s novelou zákona o ochraně oznamovatelů, obsaženou také v tomto návrhu zákona, která stanoví každou platformu povinným subjektem.

Odstavec 1 stanoví, že prostřednictvím vnitřního oznamovacího systému zavedeného podle zákona o ochraně oznamovatelů může podat oznámení i platformový pracovník. Aby byla pokryta všechna jednání, která jsou dána Směrnicí, tj. výslovně uvedené násilí a obtěžování, navrhuje se do odstavce 2 doplnit, že za protiprávní jednání podle § 2 zákona o ochraně oznamovatelů se považuje též jednání, které má znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 7 zákona o některých přestupcích a došlo k němu v souvislosti s platformovou prací.

Ustanovení zajišťuje všem platformovým pracovníkům, kteří nejsou zaměstnanci platformy, možnost domáhat se svých práv vyplývajících z tohoto zákona bez obav z toho, že za to budou ze strany platformy postihováni či znevýhodňováni vůči ostatním platformovým pracovníkům.

Ustanovení je v souladu s čl. 22 a čl. 23 odst. 1 Směrnice formulováno relativně obecně, neboť musí dopadnout na všechny možné formy nerovného zacházení a postihování platformových pracovníků. Tato „sankční opatření“ přitom mohou mít různé podoby – v úvahu samozřejmě přichází ukončení smluvní spolupráce či snížení odměny, nicméně platformy mohou v dosavadní neregulované praxi přistupovat i k sofistikovanějším opatřením, která jim umožňuje jejich specifický princip fungování. Postihem platformových pracovníků tak může být např. nabízení, resp. přidělování méně výhodných nabídek na jednotlivé úkoly, jejich směřování do neatraktivních časových slotů, nebo úplné „odříznutí“ od přístupu ke koncovým zákazníkům a jejich požadavkům bez toho, aby formálně došlo k ukončení smluvního vztahu. Navržené ustanovení všechny tyto postupy zakazuje a dopadne i na případné další praktiky, které by se mohly v budoucnu vyskytnout.

Ustanovení též zajišťuje totožnou ochranu osobám, které vykonávají dohled a hodnocení dopadů podle § 20 odst. 2 tohoto návrhu zákona a které zákonným způsobem využívají svých oprávnění podle tohoto návrhu zákona.

Podle čl. 23 odst. 2 Směrnice platí, že platformoví pracovníci, kteří se domnívají, že byli propuštěni, že byla ukončena jejich smlouva nebo že byli předmětem jednání s rovnocenným účinkem z důvodu, že uplatnili práva stanovená ve Směrnici, mohou požádat platformu o poskytnutí řádného odůvodnění svého propuštění, ukončení smlouvy nebo jakéhokoli rovnocenného opatření. Platforma poskytne toto odůvodnění písemně a bez zbytečného prodlení.

Za účelem řádné transpozice předmětného článku Směrnice se navrhuje zakotvit povinnost platformy písemně odůvodnit ukončení smluvního vztahu nebo jiné opatření s rovnocenným účinkem, pokud o to dotčený platformový pracovník požádá. Lhůta pro uplatnění tohoto práva je navržena jako jednoměsíční od okamžiku, kdy se platformový pracovník o příslušeném jednání dozvěděl, což je dostatečný časový úsek pro zhodnocení situace platformovým pracovníkem, ale zároveň i záruka pro platformy, že nebudou nuceny zpětně odůvodňovat např. rok stará rozhodnutí.

Ustanovení se vztahuje pouze na platformové pracovníky, kteří nejsou zaměstnanci, neboť zákoník práce již obsahuje výrazně přísnější úpravu ukončování pracovněprávních vztahů a ochrany před dalšími postihy, která je v souladu se Směrnicí. Pro úplné završení transpozice čl. 23 odst. 2 dojde k novelizaci § 77 odst. 7 zákoníku práce.

Aby práva a povinnosti stanovená zákonem byla účinně vymahatelná, je nutné upravit kontrolní působnost. Směrnice výslovně stanovuje, že jedním z orgánů kontroly musí být orgán, který je zodpovědný za kontrolu dodržování povinností podle GDPR, a to ve vztahu k čl. 7 až 11 Směrnice, pokud jde o záležitosti ochrany údajů, a proto se jako kontrolní orgán navrhuje ÚOOÚ. Ostatní povinnosti, které budou vyplývat ze zákona bude kontrolovat SÚIP a jemu podřízené oblastní inspektoráty práce.

Jelikož kontrolní působnost ÚOOÚ podle zákona je užší, navrhuje se jí stanovit explicitně výčtem povinností, jejichž dodržování bude ÚOOÚ kontrolovat. Zbytková kontrolní působnost bude náležet orgánům inspekce práce.

Navrhuje se zakotvit obecnou povinnost platformy poskytnout součinnost při kontrole nad dodržováním povinností podle návrhu zákona orgánům vykonávajícím kontrolu, povinnost bezodkladně poskytnout informace o platformové práci konané platformovými pracovníky, včetně jejich identifikačních údajů a informace o smluvním statusu, a veškeré relevantní podklady k dodržování povinností platformy a posouzení právní domněnky. Zároveň však na poskytování součinnosti při jednotlivých kontrolách se samozřejmě vztahuje kontrolní řád.

Dále se navrhuje platformě explicitně stanovit povinnost poskytnout přístup do veškerých informačních systémů, které jsou využívány v souvislosti s platformovou prací a které mohou obsahovat informace nezbytné pro kontrolu, a bližší objasnění a podrobnosti týkající se informací poskytnutých podle § 23 návrhu zákona.

Jedná se o obvyklé ustanovení zajišťující součinnost kontrolovaných subjektů za účelem provedení efektivní kontroly zákonných povinností. Bez náležité součinnosti platforem při kontrole bude navrhovaná právní úprava postrádat jakoukoliv efektivitu.

Do odstavce 2 se navrhuje zakotvit obdobnou povinnost součinnosti též pro zprostředkovatele.

Za účelem dosažení plnění povinností podle § 22 zákona platformou (tj. povinností spojených s evidencí platforem prostřednictvím evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ) se navrhuje, aby kontrolní orgány, pokud kontrolou zjistí nesplnění některé z těchto povinností, vyzvaly platformu k jejímu splnění ve stanoveném termínu.

Zejména za účelem zajištění reálné možnosti vykonávat kontrolní činnost podle tohoto zákona u všech platforem působících na území České republiky, tedy i těch, které zde nemají žádné oficiální zastoupení, a také i zajištění povinností členských států zabezpečit náležité kontroly podle čl. 6 písm. c) Směrnice a zajistit přístup k důkazům, jak plyne z čl. 21 odst. 1 Směrnice se navrhuje ukotvit povinnost platformy, která není usazena v České republice a nemá zpřístupněnou datovou schránku, určit zmocněnce, který má zpřístupněnu datovou schránku – tzv. kontaktní osoba pro účely doručování a zajištění další komuniakce s orgány státní správy, nejen pro účely kontrolní činnosti.

Kontaktní osobu si musí platforma určit do 30 dnů ode dne, kdy začala poskytovat službu podle § 2 odst. 1 návrhu zákona nebo do 8 dnů ode dne zániku zmocnění pro doručování nebo znepřístupnění datové schránky platformy či kontaktní osoby.

Tato povinnost pro zahraniční digitální platformy je zcela proporciální k dosažnému cíli, kterým je zajistit řádné vymáhaní práva, a tedy spravedlivé a regulérní podmínky v rámci tržního prostředí. Povinnosti stanovené zahraničním digitálním pracovním platformám nepředstavují zásadní překážku pro vstup na trh v České republice. Zřízení datové schránky zahraniční osoby či určení kontaktní osoby jsou totiž úkony svou povahou velmi jednoduché, a zároveň efektivní z hlediska dosaženého cíle. Nadto je nutné zdůraznit, že tato úprava není ojedinělá, neboť obdobný mechanismus obsahuje i zákon o dani z přidané hodnoty.

Za účelem zajištění efektivní kontroly orgánů vykonávajících kontrolu se navrhuje zakotvit povinnost orgánů veřejné moci poskytovat těmto orgánům potřebnou součinnost.

V souladu s pokyny obsaženými v čl. 24 odst. 1 Směrnice se zavádí skutkové podstaty přestupků a sankce za porušení povinností stanovených návrhem zákona. Skutkové podstaty odráží konkrétní povinnosti platforem a zprostředkovatelů. Výše pokut ve vztahu k přestupkům v působnosti ÚOOÚ vychází přímo z požadavků Směrnice. Ve vztahu k orgánům inspekce práce bylo přihlédnuto k přestupkům, které již nyní orgány inspekce práce posuzují s tím, že výše pokut byla stanovena obdobně.

Nejzávažněji jsou postihovány ty přestupky, jejichž spáchání zásadním způsobem povede k tomu, že pachatel se prakticky vyváže ze samotné regulace tohoto zákona, jako je např. když se neoznačí jako digitální pracovní platforma.

Transpoziční úprava vychází z pokynů obsažených v čl. 24 odst. 1 Směrnice.

Odstavec 1 stanoví přestupky za porušení ochrany osobních údajů v rozporu s ustanoveními, která transponují články 7, 8 a 9 odst. 6 Směrnice. Jde zejména o porušení omezení zpracování osobních údajů [písmeno a) a b)], porušení povinnosti konzultovat a sdělit posouzení vlivu na ochranu osobních údajů [písmeno c) a d)], a specifická porušení rozšířeného práva na přenositelnost [písmeno e) a f)].

Odstavec 2 v souladu s čl. 8 odst. 1 Směrnice formálně směřuje na správce (ve smyslu čl. 4 bodu 7 GDPR), jakkoli lze očekávat, že platformy jako entity (osoby) budou správci. Vzhledem k tomu, že se zpracování prostřednictvím systémů uvedených v čl. 2 bodu h) a i) Směrnice považuje ex lege za zpracování, které podléhá posouzení vlivu na ochranu osobních údajů podle čl. 35 odst. 1 GDPR, formálně tak správci vzniká povinnost takové posouzení provést. Tato povinnost je kvůli velmi obecnému znění čl. 24 odst. 1 Směrnice vynucována specificky, tedy pod přísnější sankcí než v případě jiných systémů, na které dopadá pouze GDPR.

Jediným dozorovým úřadem podle GDPR je v České republice Úřad pro ochranu osobních údajů, který bude podle odstavce 3 příslušný k řízení o přestupcích.

Odstavec 4 transponuje čl. 24 odstavec 1 první pododstavec Směrnice, který stanoví jednu specifickou výši sankcí podle GDPR (konkrétně tu nejvyšší možnou, tj. do výše 20 000 000 EUR, nebo jedná-li se o podnik, až do výše 4 % celkového ročního obratu celosvětově za předchozí finanční rok, podle toho, která hodnota je vyšší). Tím dochází ke zpřísnění postihu správce za přestupek podle odstavce 2, protože podle GDPR podléhá porušení čl. 35 GDPR jen správní sankci podle čl. 83 odst. 4, tj. do výše 10 000 000 EUR, nebo jedná-li se o podnik, až do výše 2 % celkového ročního obratu celosvětově za předchozí finanční rok, podle toho, která hodnota je vyšší. Je to dáno porušením jasně vyjádřené vůle zákonodárce, aby se posouzení vlivu na ochranu osobních údajů provádělo v případě těch nejvíce intruzivních systémů vždy.

V odstavci 1 se řeší rozdělení věcné působnosti k projednání přestupků. Přestupky podle tohoto zákona projednávají Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce, s výjimkou přestupků podle § 33, které projednává ÚOOÚ a přestupků podle § 34 odst. 1, § 37 odst. 1 písm. a) a b) a § 40 odst. 1, který projednává příslušný orgán vykonávající kontrolu.

Odstavec 2 pak stanoví možnost orgánů vykonávajících kontrolu usnesením odložit věc, aniž by se zahajovalo řízení o přestupku, jestliže jsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro odložení věci.

Směrnice v čl. 27 ukládá členským státům povinnost zajistit dostupnost informací týkajících se práv a povinností, a to platformovým pracovníkům, platformám, včetně středních a malých podniků, jakož i veřejnosti.

Tyto informace musí být poskytnuty jednoznačným, srozumitelným a snadno přístupným způsobem, a to i osobám se zdravotním postižením.

Čl. 27 Směrnice zdůrazňuje, že práva a povinnosti musí být nejen stanoveny, ale i účinně sdělovány. Bez informovanosti platformových pracovníků a platforem nelze očekávat, že budou nové právní rámce skutečně naplňovány. Transparentní a dostupné informování podporuje dodržování pravidel, právní jistotu a prevenci sporů. Zvláštní důraz na malé a střední podniky je odůvodněn tím, že tyto subjekty mohou mít omezenou kapacitu sledovat změny legislativy a je nutné jim poskytnout srozumitelné a praktické materiály.

Povinnost zajistit přístupnost informací osobám se zdravotním postižením vychází z principů rovného zacházení a nediskriminace a je v souladu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Součástí implementace je i informování veřejnosti, což zvyšuje transparentnost fungování platforem a umožňuje lepší kontrolu ze strany uživatelů služeb i občanské společnosti.

Ustanovení transponuje čl. 27 Směrnice tak, že vybraným státním orgánům (Ministerstvu práce a sociálních věcí, Státnímu úřadu inspekce práce a Úřadu pro ochranu osobních údajů) ukládá povinnost na svých internetových stránkách poskytovat v českém jazyce aktuální informace o právech a povinnostech vyplývajících z tohoto zákona a tyto informace zpřístupnit i jinými vhodnými způsoby a na žádost osoby se zdravotním postižením také v podobě, v níž se s nimi tato osoba může seznámit.

Směrnice v čl. 6 vyžaduje, aby členské státy vypracovaly vhodné pokyny za účelem zajištění účinného uplatňování právní domněnky. Navrhuje se uvedené promítnout do odstavce 2 jako povinnost MPSV zveřejňovat na svých internetových stránkách metodické pokyny týkající se využití domněnky základního pracovněprávního vztahu, včetně příkladů postupů pro její vyvracení.

Navrhuje se přechodné ustanovení, kterým bude postaveno na jisto, že domněnku základního pracovněprávního vztahu lze v příslušných správních a soudních řízeních uplatnit nejdříve za období začínající dnem nabytí účinnosti zákona. Tedy že existence pracovněprávního vztahu může být určena na základě právní domněnky nejdříve ode dne nabytí účinnosti zákona. Z tohoto jasně vyplývá i skutečnost, že při posuzování naplnění kritérií podle § 9 odst. 1 návrhu zákona správní nebo soudní orgán přihlédne pouze ke skutečnostem, které nastaly též nejdříve dnem nabytí účinnosti zákona, popř. které nastaly dříve, ale trvají i po nabytí účinnosti zákona.

Navrhuje se přechodné ustanovení, kterým bude stanoveno, že platformy, které již před nabytím účinnosti zákona splňují definiční znaky platformy, jsou povinny přihlásit se do evidence zaměstnavatelů podle zákona o JMHZ nebo v této evidenci uvést údaj, že jsou platformou, nejpozději do 31. ledna 2027.

Navrhuje se přechodné ustanovení, kterým bude stanoveno, že platformy či zprostředkovatelé působící (tj. poskytující službu ve smyslu § 2 odst. 1) na českém trhu již přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona musejí zpřístupnit informace podle § 23 odst. 1 do 31.ledna 2027.

Navrhuje se přechodné ustanovení, kterým bude stanoveno, že platformy poskytující službu ve smyslu § 2 odst. 1 návrhu zákona na českém trhu již přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona jsou povinny zvolit si kontaktní osobu do 31. ledna 2027.

Účinnost zákona je navrhována k 1. lednu 2027, a to s ohledem na nutnost dodržet veškeré lhůty spojené s řádným legislativním procesem.