Ústava České republiky neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo měnu České republiky, její název nebo jednotku.

Jediným ustanovením Ústavy, které se měnové oblasti dotýká, je čl. 98 zařazený do hlavy šesté. Ten zakotvuje Českou národní banku jako ústřední banku státu, jako hlavní cíl její činnosti stanoví péči o cenovou stabilitu a stanoví, že do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Postavení, působnost a další podrobnosti svěřuje zákonu.⁠​‌‌​​​‌​​​‌​​‌​​⁠

Označení české měny je upraveno výlučně na úrovni běžného zákona. Podle § 13 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, je peněžní jednotkou v České republice koruna česká, zkratka názvu je „Kč“, přičemž koruna česká se dělí na sto haléřů. Podle § 12 téhož zákona má Česká národní banka výhradní právo vydávat bankovky a mince; podle § 16 jsou platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou zákonnými penězi ve své nominální hodnotě při všech platbách na území České republiky.

Existence a název národní měny tak požívají pouze zákonné ochrany. O nahrazení koruny české jinou měnou by z hlediska vnitrostátního práva mohl být přijat běžný zákon prostou většinou přítomných poslanců a senátorů podle čl. 39 odst. 2 Ústavy. Rozhodnutí o jednom ze základních atributů hospodářské suverenity státu tedy dnes není podmíněno žádnou zvýšenou mírou politického konsensu.

Česká republika se ode dne přistoupení k Evropské unii účastní hospodářské a měnové unie jako členský stát, na který se vztahuje výjimka ve smyslu čl. 139 Smlouvy o fungování Evropské unie. O zrušení výjimky rozhoduje Rada postupem podle čl. 140 odst. 2 této smlouvy. Česká republika si nevyjednala trvalou výjimku srovnatelnou s výjimkou sjednanou pro Dánské království.

Cílem návrhu je zakotvit korunu českou jako měnu České republiky na ústavní úrovni a podřídit tak případnou budoucí změnu měny postupu podle čl. 39 odst. 4 Ústavy, tedy souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.

Návrh vychází ze zásady normativní úspornosti. Navrhované ustanovení je jednovětné a obsahově uzavřené. Nezavádí nové kompetence orgánů veřejné moci, nezakládá práva ani povinnosti soukromým osobám a neupravuje otázky náležející do působnosti běžného zákona, tedy dělení měny na haléře, zkratku názvu, emisní právo ani režim zákonných peněz. Tyto otázky zůstávají upraveny zákonem o České národní bance.

Navrhuje se použít pojem „měna“. Původně zvažovaný pojem „zákonné platidlo“ má spíše historickou povahu a v platném právním řádu se neužívá. Pojem „peněžní jednotka“, s nímž pracuje § 13 zákona o České národní bance, je svým technickým charakterem vhodný pro úroveň běžného zákona, nikoli pro text Ústavy. Spojení „státní měna“ navrhovatelé nezvolili: přívlastek „státní“ je vedle vyjádření „České republiky“ nadbytečný, v českém právním řádu nejde o zavedený pojem a jeho užití by mohlo vyvolat výklad a contrario, tedy představu, že vedle měny státní existuje na území České republiky i měna jiná. Výlučnost postavení koruny české plyne ze samotné konstrukce věty.

Návrh užívá tvar „koruna česká“ v souladu s § 13 zákona o České národní bance, aby byla vyloučena jakákoli pochybnost o totožnosti měny označené v Ústavě a v zákoně.

Sledovaného cíle nelze dosáhnout jinými prostředky. Úprava na úrovni běžného zákona, obsažená dnes v zákoně o České národní bance, poskytuje ochranu pouze v rozsahu odpovídajícím prosté většině a je změnitelná stejným postupem, jakým byla přijata. Zachování současného stavu proto sledovaného cíle nedosahuje.

Návrh nezakládá potřebu přijetí prováděcího právního předpisu ani změny jiných právních předpisů. Zákon o České národní bance zůstává v platném znění použitelný beze změny.

Navrhovaná úprava vyžaduje formu ústavního zákona, neboť právě zařazení do Ústavy je prostředkem, kterým je sledovaného cíle dosahováno.

Ustanovení se zařazuje do hlavy šesté Ústavy, nazvané Česká národní banka, tedy do části Ústavy, která již dnes upravuje problematiku měnovou. Zvažováno bylo rovněž zařazení do hlavy první jako nový čl. 14a navazující na úpravu státních symbolů. Navrhovatelé dávají přednost prvně uvedenému řešení, neboť měna není státním symbolem ve smyslu čl. 14 Ústavy; jde o institut hospodářský a institucionální, jehož věcná souvislost s postavením ústřední banky státu je těsnější.

Navrhovaná právní úprava se práva Evropské unie dotýká a navrhovatelé nepovažují za správné konstatovat, že by se jej netýkala.

Česká republika se podle čl. 4 Aktu o podmínkách přistoupení účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka. Z čl. 3 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii a z čl. 119 a 140 Smlouvy o fungování Evropské unie vyplývá, že přijetí jednotné měny je cílem Unie a že členský stát, na který se vztahuje výjimka, má usilovat o splnění podmínek nezbytných pro její přijetí; plnění těchto podmínek je nejméně jednou za dva roky předmětem hodnocení Evropské komise a Evropské centrální banky.

Navrhovatelé si jsou vědomi, že v legislativním procesu bude s odkazem na uvedená ustanovení a na zásadu loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii namítána neslučitelnost návrhu s právem Evropské unie, a to zejména s poukazem na ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž se členský stát nemůže dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva, a to ani práva ústavního, k ospravedlnění nesplnění závazků vyplývajících z práva Evropské unie.

Navrhovatelé nicméně považují navrhovanou úpravu za slučitelnou s právem Evropské unie, a to z těchto důvodů:

Navrhované ustanovení nezakazuje přijetí jednotné měny ani nestanoví, že Česká republika jednotnou měnu nepřijme. Nezavádí žádnou dodatečnou procesní podmínku, například požadavek referenda, nad rámec toho, co plyne z čl. 39 odst. 4 Ústavy pro změnu kteréhokoli jejího ustanovení.

Právo Evropské unie neurčuje, na jaké úrovni právní síly má členský stát upravit označení své národní měny. Ústavní zakotvení měny není v Evropské unii ojedinělé; obdobnou úpravu obsahuje například Základní zákon Maďarska, tedy členského státu, na který se rovněž vztahuje výjimka.

O zrušení výjimky rozhoduje Rada postupem podle čl. 140 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. Přípravě a provedení takového rozhodnutí musí tak jako tak předcházet rozsáhlá adaptace vnitrostátního právního řádu. Případná změna nebo zrušení navrhovaného čl. 98a by byly její součástí a mohly by být provedeny v témže legislativním procesu. Navrhovaná úprava tedy nevytváří překážku nepřekonatelnou, nýbrž podmiňuje takový krok širším politickým konsensem.

Návrh nemá dopady na podnikatelské prostředí České republiky. Nemění nic na dosavadním právním režimu peněžního oběhu, hotovostních ani bezhotovostních plateb, na emisním právu České národní banky ani na režimu zákonných peněz. Nezakládá podnikatelům žádné nové povinnosti ani náklady.⁠​‌‌​​​‌​​​‌​​‌​​⁠

Nepřímým přínosem návrhu je zvýšení míry právní jistoty ohledně měnového režimu v České republice.

Návrh nemá negativní sociální dopady, dopady na rodiny ani dopady na specifické skupiny obyvatel. Nemá dopady ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen a nezakládá rozdílné zacházení s žádnou skupinou osob.

Návrh nemá dopady na životní prostředí.

Návrh nemá dopady ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů. Nezavádí nové evidence ani zpracování osobních údajů.

Návrh nezakládá korupční rizika. Nesvěřuje orgánům veřejné moci žádné rozhodovací pravomoci, nezakládá prostor pro správní uvážení, nezakládá nakládání s veřejnými prostředky a nezřizuje žádné povolovací, registrační ani obdobné řízení. Navrhované ustanovení je jednoznačné a nevyžaduje prováděcí předpis.

Návrh ústavního zákona nebyl předmětem lobbování.

Z návrhu ústavního zákona nevyplývají žádné veřejnoprávní povinnosti. Informativní přehled veřejnoprávních povinností se proto k návrhu nepřikládá.

Návrh nezakládá nové nároky na státní rozpočet ani na ostatní veřejné rozpočty. Nezřizuje nové orgány, nezakládá nové agendy ani administrativní povinnosti a nevyvolává potřebu personálního posílení kteréhokoli správního úřadu. Nemá dopady na rozpočty krajů a obcí.

S výjimkou závazků vyplývajících ze smluv, na nichž je založena Evropská unie, jimž je věnován bod 5, se navrhovaná úprava nedotýká žádné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, ani závazků vyplývajících z členství České republiky v mezinárodních organizacích. Návrh je v souladu s čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy.

Navrhovaná úprava je sama ústavním zákonem měnícím Ústavu. Posuzuje se proto především její soulad s čl. 9 odst. 2 Ústavy, podle něhož je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná, a to při zohlednění závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/09.

Návrh se podstatných náležitostí demokratického právního státu nedotýká. Nezasahuje do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod, nemění dělbu moci ve státě, nedotýká se postavení, nezávislosti ani hlavního cíle činnosti České národní banky podle čl. 98 Ústavy a nezakládá retroaktivní účinky. Nemění okruh věcí, o nichž se rozhoduje v referendu, ani nezavádí nový typ rozhodovacího postupu.

Návrh není v rozporu s ostatními součástmi právního řádu České republiky. Naopak přejímá označení měny, které užívá zákon o České národní bance, a zajišťuje tak terminologickou jednotu ústavní a zákonné úpravy.