Důvodová zpráva k Novela z. - trestní zákoník

Promlčení trestní odpovědnosti je obecným důvodem zániku trestní odpovědnosti (§ 34 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „trestní zákoník“). Jedinou podmínkou zániku je uplynutí promlčecí doby, jejíž délka je odstupňována podle typové závažnosti činu.

S účinností od 1. ledna 2026 byl zákonem č. 270/2025 Sb. trestný čin vraždy (§ 140 trestního zákoníku) výslovně doplněn do § 34 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, takže promlčecí doba u všech jeho forem činí jednotně třicet let. Do 31. prosince 2025 přitom platilo, že vražda podle § 140 odst. 1 a 2 trestního zákoníku se promlčovala již za patnáct let a pouze vražda podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku, u níž zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, za třicet let (do 30. září 2020 za dvacet let).⁠​‌​‌​‌‌‌​​​‌‌‌‌‌⁠

Vyloučení z promlčení upravuje taxativně § 35 trestního zákoníku, a to na úzkém mezinárodněprávním a historickém základě: nepromlčitelné jsou trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy podle hlavy XIII zvláštní části trestního zákoníku (s výjimkami podle § 403 až 405), dále vlastizrada, rozvracení republiky, teroristický útok a teror, byly-li spáchány za okolností zakládajících válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle mezinárodního práva, a konečně vymezené trestné činy z doby od 25. února 1948 do 29. prosince 1989. Na § 35 navazuje § 95 trestního zákoníku, podle něhož se nepromlčuje ani výkon trestu uloženého pro trestné činy v § 35 uvedené, a § 8 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, podle něhož se vyloučení z promlčení uplatní i u provinění mladistvých. Trestný čin vraždy mezi nepromlčitelnými činy zařazen není. Nepromlčitelný je jen tehdy, naplňuje-li konkrétní skutek zároveň znaky zločinu podle mezinárodního práva.

Platný právní stav tedy znamená, že trestní odpovědnost za úmyslné usmrcení člověka zaniká uplynutím třiceti let, a to i v případech, kdy je pachatel po uplynutí této doby spolehlivě ztotožněn. Nejde o stav pouze hypotetický. Vraždy jsou sice dlouhodobě nejlépe objasňovanou kategorií kriminality (v roce 2024 policie registrovala 151 vražd včetně pokusů a příprav, objasněnost přesáhla 86 %), ročně však zůstává řádově deset až dvacet skutků neobjasněno. Neobjasněnými vraždami se zabývají specializované policejní týmy (Tempus při Policejním prezidiu ČR, Homicidium v Moravskoslezském kraji). Podle zjištění publikovaných v roce 2021 hrozilo, že do roku 2026 bude promlčeno nejméně šestnáct vražd. Rozvoj forenzních metod, zejména analýzy DNA, databázových porovnání a genetické genealogie přitom činí reálným ztotožnění pachatele i po více než třiceti letech. V takových případech současná úprava vede k jeho definitivní beztrestnosti.

Navrhuje se doplnit do § 35 trestního zákoníku nové písmeno d), podle něhož uplynutím promlčecí doby trestní odpovědnost za trestný čin vraždy (§ 140 trestního zákoníku) nezaniká. Návrh tak dovršuje vývoj, který zákonodárce nastoupil zákonem č. 333/2020 Sb. (prodloužení nejdelší promlčecí doby na třicet let) a zákonem č. 270/2025 Sb. (sjednocení třicetileté doby pro všechny formy vraždy), a vyjadřuje hodnotové pravidlo, že stát na spravedlnosti za úmyslné usmrcení člověka nikdy nerezignuje.

Návrh se opírá o pět hlavních důvodů. Za prvé, lidský život je nejvyšším individuálním právním statkem a jeho zmaření je zcela nevratným a neodčinitelným následkem. Je proto nepřiměřené, aby právní řád znal nepromlčitelnost u zločinů podle mezinárodního práva, avšak u vraždy ji vylučoval.

Za druhé, tradiční procesní důvod promlčení – slábnutí důkazů – je u vraždy rozvojem forenzních věd do značné míry překonán: biologické a digitální stopy jsou v čase stabilní. Riziku justičního omylu čelí presumpce neviny a zásada in dubio pro reo, nikoli zánik trestnosti.

Za třetí, zájem pozůstalých a společnosti na autoritativním vyslovení viny u vraždy časem neslábne. Nemožnost potrestání pachatele brání uzavření traumatu pozůstalých. Podle průzkumu veřejného mínění (Ipsos, listopad 2020) odmítá promlčení vraždy více než 80 % veřejnosti.

Za čtvrté, beztrestnost nastupující po uplynutí promlčecí doby vysílá potenciálním pachatelům nežádoucí vzkaz, že dostatečně pečlivé utajení činu vede k beztrestnosti.

Za páté, navrhované řešení je běžné v evropském i světovém srovnání.

V ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, které od 1. ledna 2026 výslovně uvádí trestný čin vraždy mezi činy s třicetiletou promlčecí dobou, se v souvislosti se změnou navrženou v § 35 zvláštní promlčecí doba vraždy zrušuje.

Rozhodným ústavním měřítkem je čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19 (č. 54/2020 Sb.), a navazujícího nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/20 je promlčení hmotněprávním institutem a součástí „trestnosti“ ve smyslu citovaného článku. Zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele proto dopadá i na promlčecí doby, a to včetně dob dosud běžících. Navrhovaná úprava tento požadavek plně respektuje: nepromlčitelnost se použije pouze na trestné činy vraždy spáchané ode dne nabytí účinnosti zákona, zatímco trestní odpovědnost za činy spáchané dříve zaniká uplynutím promlčecí doby podle dosavadních předpisů. Nedochází tedy k pravé ani k tzv. nepravé retroaktivitě. Změna se nedotýká již uplynulých ani běžících lhůt u dřívějších činů a návrh navazuje na ustálenou tuzemskou legislativní praxi (srov. zákon č. 184/1964 Sb. a § 29 zákona č. 119/1990 Sb., které působily rovněž výlučně do budoucna).

Návrh nezasahuje do presumpce neviny ani do práva na obhajobu – důkazní standard a zásada in dubio pro reo platí pro řízení o desítky let starém skutku beze změny a riziko oslabení důkazů jde k tíži obžaloby. Plynutí času od spáchání činu nadto soud povinně zohledňuje při ukládání trestu (§ 39 odst. 3 trestního zákoníku). Požadavku určitosti trestního práva návrh vyhovuje jednoznačným odkazem na skutkovou podstatu § 140 trestního zákoníku.

Mezinárodní právo nepromlčitelnost vyžaduje u zločinů podle mezinárodního práva (Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, vyhlášená pod č. 53/1974 Sb., čl. 29 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, č. 84/2009 Sb. m. s.). Rozšíření nepromlčitelnosti na obecnou vraždu žádný mezinárodní závazek nevylučuje.⁠​‌​‌​‌‌‌​​​‌‌‌‌‌⁠

Z hlediska čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je úprava působící výlučně do budoucna zcela bezproblémová. Evropský soud pro lidská práva ostatně považuje za slučitelné s čl. 7 i prodloužení dosud neuplynulých promlčecích dob (rozsudek ze dne 22. 6. 2000 ve věci Coëme a další proti Belgii a navazující judikatura), tedy řešení přesahující rámec tohoto návrhu. Návrh je naopak podporován pozitivními závazky státu na poli práva na život podle čl. 2 Úmluvy, z nichž plyne povinnost účinného vyšetřování úmyslných usmrcení (srov. např. rozsudek ze dne 29. 3. 2011 ve věci Alikaj a další proti Itálii).

Právo Evropské unie promlčení trestného činu vraždy neupravuje. Návrh je s právem EU plně slučitelný a je v souladu i s duchem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu.

Podle srovnávacích studií Parlamentního institutu č. 5.450 (duben 2026) a č. 5.454 (květen 2026) je vražda, resp. její nejzávažnější formy, nepromlčitelná přinejmenším v devíti členských státech Evropské unie – v Německu (§ 78 odst. 2 StGB), Rakousku (§ 57 odst. 1 StGB), Švédsku, Finsku, Itálii, Nizozemsku, Maďarsku, Estonsku a zčásti v Belgii – a bez výjimky ve Spojených státech amerických (18 U.S.C. § 3281 a právo všech států), v Kanadě i Austrálii. Promlčení trestního stíhání závažných činů nezná ani právo anglické. Norsko zrušilo promlčení vraždy s účinností od 1. 7. 2014, Švédsko již v roce 2010. Ve státech, které promlčení vraždy zachovávají, se nejdelší doby pohybují mezi dvaceti a čtyřiceti lety (Polsko 40 let, Chorvatsko 40 let, Slovinsko 30 let, Francie 20, resp. 30 let). Vývoj posledního desetiletí přitom směřuje k rozšiřování nepromlčitelnosti (Norsko 2014, Belgie 2024, Itálie 2025, švédská reforma promlčení účinná od 1. 4. 2025). Navrhovaná úprava tedy odpovídá rozšířenému evropskému standardu a obecnému vývojovému směru.

Návrh nemá bezprostřední dopad na státní rozpočet ani na rozpočty krajů a obcí a nevyžaduje navýšení počtu zaměstnanců veřejné správy. Vzhledem k přechodnému ustanovení se nepromlčitelnost poprvé reálně uplatní až po uplynutí dnešní třicetileté promlčecí doby, tedy po roce 2056. Dlouhodobé dopady spočívají v povinnosti trvale evidovat neobjasněné případy vražd a uchovávat stopy a spisový materiál. Tuto činnost policie u závažných neobjasněných násilných činů vykonává již dnes (specializované týmy pro odložené případy) a vzhledem k nízkým jednotkám až nižším desítkám dotčených případů ročně budou dodatečné náklady marginální a pokryté v rámci stávajících rozpočtových kapitol.

Návrh nemá dopady na podnikatelské prostředí ani na životní prostředí. Sociální dopady jsou pozitivní ve vztahu k pozůstalým po obětech vražd, jimž zachovává perspektivu spravedlnosti bez časového omezení. Ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů návrh nezavádí žádná nová oprávnění. Nakládání s daktyloskopickými a genetickými stopami se i nadále řídí stávajícími předpisy, zejména zákonem o Policii České republiky. Návrh nevytváří korupční rizika (nezakládá žádnou diskreci orgánů veřejné moci), nemá dopady na bezpečnost nebo obranu státu a je neutrální z hlediska rovnosti mužů a žen i z hlediska zákazu diskriminace. Okruh dotčených osob je vymezen výlučně povahou spáchaného činu.