Důvodová zpráva k Novela z. - občanský zákoník

Dle odstavce 3 ustanovení § 755 platí, že mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželství. V nově doplňované větě se navrhuje stanovit, že soud o poměrech dítěte nerozhoduje, pokud bylo dítě na základě rozsudku svěřeno do péče jiné fyzické osoby, tj. do osobní péče poručníka nebo pečující osoby, resp. do pěstounské péče (na přechodnou dobu, či bez časového omezení), anebo pokud byla dítěti nařízena ústavní výchova. V takovém případě byly poměry dítěte meritorním rozhodnutím soudu již dříve upraveny, vzhledem k čemuž se jimi již není třeba v opatrovnickém řízení zvlášť zabývat. Soud tedy manžele rovnou rozvede, aniž by musel čekat na vyřešení poměrů dítěte opatrovnickým soudem. Pokud se nicméně později změní poměry, kdy např. dojde ke zrušení péče jiné osoby, či ústavní výchovy, tak soud o poměrech dítěte rozhodne (zde již bez souvislosti s rozvodem).

V návaznosti na nově doplňovaný § 755 odst. 3 věta druhá se v § 757 odst. 1 písm. b) vyjasňuje, že pokud se soud před rozvodem manželství nezabýval poměry dítěte dle § 755 odst. 3 věty druhé, neboť toto dítě bylo na základě rozsudku již dříve svěřeno do péče jiné fyzické osoby, anebo mu byla nařízena ústavní výchova, rodiče nemusí pro účely smluveného rozvodu předkládat soudem schválenou dohodu o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu. V takovém případě tedy rodiče soudu obligatorně předloží pouze dohodu o úpravě svých majetkových poměrů a svého bydlení s písemně ověřenými podpisy [§ 757 odst. 1 písm. c) a odst. 2].

Navrhuje se doplnit nové ustanovení vymezující zájem dítěte do oddílu 3 – Rodiče a dítě, dílu 2 – Poměry mezi rodiči a dítětem, hlavy II – Příbuzenství a švagrovství, části druhé – Rodinné právo, a to na konec pododdílu 1 – Obecná ustanovení. Umístění tohoto ustanovení je voleno s ohledem na specifickou strukturu rodinného práva v občanském zákoníku tak, aby jeho užití bylo co nejširší, tedy vztahovalo se na všechna rozhodnutí týkající se dítěte, jde-li o vztah rodiče a dítěte, a to bez ohledu na to, zda se jedná o rodiče, soud, nebo jinou oprávněnou (ve smyslu rozhodování o dítěti) osobu, a bez ohledu na to, jaká otázka má být rozhodnutím řešena (zda se týká osobnostních práv dítěte, rodičovské odpovědnosti či vyživovací povinnosti).

Avšak vymezení tohoto pojmu má mnohem širší dosah, neboť pojem „zájem dítěte“ je užíván napříč právním řádem²³ a musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy) bez ohledu na vztah, který je rozhodnutím řešen. Zároveň je třeba říci, že toto vymezení zájmu dítěte se navrhuje v souladu s Úmluvou (viz níže), která je ve vztahu k orgánům veřejné moci přímo použitelná, již nyní tak musí všechny orgány veřejné moci postupovat v souladu s Úmluvou, a tedy i přistupovat k pojmu „zájem dítěte“ způsobem, který je v souladu s Úmluvou, resp. i s nově navrhovaným vymezením tohoto pojmu, který z Úmluvy, resp. Komentáře, vychází. Zároveň s ohledem na požadavek terminologické jednotnosti právního řádu²⁴ je třeba tento pojem vykládat jednotně ve všech situacích, kdy s ním právní řád pracuje. Je tedy možné shrnout, že ač je zájem dítěte v zákoně vymezen pro určitý specifický okruh rozhodnutí týkajících se dítěte, je třeba s ním nakládat jednotně a vykládat ho v souladu s Úmluvou, resp. v souladu s nově navrhovaným ustanovením.

Při vymezení tohoto pojmu je potřeba vycházet z Komentáře, který vyjmenovává faktory, které je třeba vzít při posuzování zájmu dítěte v úvahu:

Dále je vhodné respektovat judikaturu Ústavního soudu, která také vychází z Komentáře, kdy např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 (dále v této části jen „Nález ÚS“), Ústavní soud uvádí, že mezi kritéria, která musí soud v řízení z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte vzít v potaz, patří zejména:

Při porovnání obou těchto vymezení (viz tabulka níže) lze shrnout, že Ústavní soud se od vymezení v Komentáři neodchýlil, nedodržel pouze pořadí a bodové členění jednotlivých kritérií a kritéria zájmu dítěte aplikoval na konkrétní případ včetně zohlednění další relevantní judikatury zejména Evropského soudu pro lidská práva.

Při vymezení základních kritérií zájmu dítěte se navrhuje vyjít z výše uvedených zdrojů s tím, že zvolené pořadí kritérií neurčuje jejich důležitost, hodnotově jsou na stejné úrovni a pořadí je voleno podle Nálezu ÚS, neboť vymezení zájmu dítěte Ústavním soudem lépe vystihuje provázanost jednotlivých kritérií a zároveň respektuje výklad Komentáře a přináší návod pro správnou aplikaci kritérií zájmu dítěte v soudní praxi. Vzhledem k tomu, že kritéria vymezená pod bodem 1 a 2 Nálezu ÚS spolu úzce souvisí, navrhuje se tyto dva body spojit v jeden.

Kritéria jsou dále volena v obecnější rovině, aby měla co nejširší použitelnost a univerzální využití, zároveň je však výčet kritérií demonstrativní, aby byla zachována pružnost pojmu a jeho schopnost reagovat na zcela konkrétní a jedinečné okolnosti daného případu a dokonale se přizpůsobit situaci právě toho dítěte, o které se v daném případě jedná.

Navrhovaná právní úprava přináší výčet tří základních kritérií zájmu dítěte, která by měla být v každém jednotlivém případě zvlášť i v souvislostech vážena, a to:

Při rozhodování v zájmu dítěte je třeba dbát na právo dítěte na rodinný život (čl. 16 Úmluvy), kdy rodina je základní jednotkou společnosti a přirozené prostředí pro růst a duševní pohodu jejich členů, zejména dětí. Předcházení rozpadu rodiny a ochrana jednoty rodiny jsou důležitou součástí systému ochrany dětí. Dle Úmluvy nemůže být dítě odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže je takové oddělení potřebné v zájmu dítěte. Navíc dítě, které je odděleno od jednoho či obou rodičů, je oprávněno udržovat osobní vztah a přímý pravidelný kontakt s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. To samé se vztahuje i na jakoukoli osobu, již je dítě svěřeno do péče, včetně pěstounů a osob, se kterými má dítě silné osobní vztahy.

Zachování rodinného prostředí znamená zachování pout dítěte v širším smyslu. Tato pouta se vztahují na širší rodinu, jako jsou sourozenci, prarodiče, strýcové a tety, jakož i přátelé, škola a širší okolí, a jsou obzvlášť důležité v případech, kdy rodiče žijí odděleně na různých místech.²⁵

Při rozhodování ohledně péče o dítě je jediným kritériem zájem konkrétního dítěte. Při posuzování zájmu dítěte musí soud zvážit společně s ostatními faktory, které jsou v daném případě podstatné, i právo dítěte na zachování svých vztahů s oběma rodiči, resp. zohlednit i právo dítěte na zachování jeho rodinného prostředí a udržování a rozvíjení²⁶ navázaných vztahů.

Rozhoduje-li se o péči rodičů, je zájmem dítěte nepochybně, aby bylo v péči obou rodičů (jsou-li pro to splněny podmínky). Rovnoměrnou péči obou rodičů je pak třeba chápat jako nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu rodiče nežijí, neboť tato forma péče umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů a nestát se pro jednoho z nich pouze víkendovou záležitostí.²⁷ Pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do rovnoměrné péče obou rodičů by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Soudy tak nemohou rovnoměrnou péči obou rodičů vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve své převážné (výlučné) péči.²⁸ Ústavní soud opakovaně připomněl, že druhý rodič obecně nemá žádné silnější právo k péči o dítě a jeho výchově.²⁹

Zároveň musí být splněno subjektivní kritérium, že oba rodiče musí projevovat o péči o dítě skutečný a upřímný zájem, aby byla naplněna premisa pro stanovení rovnoměrné péče obou rodičů.³⁰ Pokud rodič odmítá o dítě pečovat, ať už z důvodů pracovních, osobních či emočních, aniž by se jednalo o skutečně relevantní důvod (jde o „postoj rodiče“), právo stanovuje, aby takový rodič nesl za své rozhodnutí odpovídající právní následky. Pravidelně je postoj rodiče zohledňován ve výši výživného, což ovšem nemusí být vždy dostačující z hlediska realizace nejlepšího řešení pro dítě a úpravy jeho poměrů. Péče o dítě je náročná, jak z pohledu samotné fyzické náročnosti, ale též z pohledu nutnosti rodiče ustoupit ve svých vlastních potřebách. Nicméně péče rodiče o dítě představuje nejen právo rodiče, ale má v sobě i povinnost, neboť péče rodiče o dítě náleží mezi vzájemná práva a povinnosti a právu dítěte na péči rodiče odpovídá i povinnost rodiče péči o dítě realizovat.³¹

Na udržování vztahů a ochranu rodinného prostředí může mít vliv i špatná nebo nedostatečná komunikace mezi rodiči. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu však absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení rovnoměrné péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě (převážně) v péči. Soudy mají případně zkoumat důvody nízké kvality komunikace a pokusit se její úroveň zlepšit. I samotné svěření dítěte do rovnoměrné péče může být impulsem k posílení komunikace a spolupráce rodičů. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Nelze proto vyloučit situaci, kdy i přes všechny pokusy o nápravu ze strany soudu je stále vzájemná komunikace natolik konfliktní, že brání svěření dítěte do rovnoměrné péče. Poté však musí soud posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný a zjištění při rozhodování o péči a jejím rozsahu příslušným způsobem zohlednit, přičemž příslušná úvaha v tomto směru se musí v odůvodnění rozhodnutí jasně objevit.³² V tomto směru je třeba vyzdvihnout i závěr Ústavního soudu, že obecně není u vyžadovaného obsahu a kvality komunikace rodičů mezi rovnoměrnou a převážnou péčí velký teoretický ani praktický rozdíl.³³

Se vzájemnou komunikací rodičů souvisí i způsobilost a ochota, s jakou jeden rodič uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte, a tvoří rovněž nedílnou součást tohoto kritéria při posuzování zájmu dítěte.³⁴ Zájmem dítěte totiž je, aby bylo v rovnoměrné péči obou rodičů, a není-li to možné, pak – v zásadě – právě v převážné péči toho z rodičů, který mimo jiné uznává roli a důležitost druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem. Významné je, že převážná péče toho z rodičů, který uznává roli a důležitost druhého rodiče, potom vytváří větší prostor nejen pro to, aby dítě absorbovalo ve větší míře výchovné působení druhého rodiče, ale zvyšuje se tím pravděpodobnost pozitivní intenzivní emocionální vazby dítěte k druhému rodiči.³⁵

Pod uvedené kritérium se navrhuje zahrnout i totožnost,³⁶ neboli identita dítěte, která je s rodinným prostředím úzce spojena. Projevuje se to i v Nálezu ÚS, kde soud rodinné vazby s identitou dítěte přímo propojuje.

Totožnost dítěte sestává ze znaků, jakými jsou pohlaví, sexuální orientace, národnost, náboženství a přesvědčení, kulturní příslušnost a osobnost. Ačkoli děti a mladí lidé sdílí základní obecné potřeby, vyjádření těchto potřeb závisí na širokém spektru osobních, fyzických, sociálních a kulturních aspektů, včetně jejich vyvíjejících se schopností. Právo dítěte zachovat si svou totožnost je zaručeno Úmluvou (čl. 8) a musí být respektováno a zohledněno při posuzování zájmu dítěte. Řádné posouzení zájmu dítěte znamená, že by dítě mělo mít přístup ke kultuře své rodné země (pokud možno i k jazyku) i své původní rodiny a že by měl být dítěti umožněn přístup k informacím o jeho biologické rodině v souladu s právními a odbornými normami dané země (viz čl. 9 odst. 4 Úmluvy).

Toto kritérium je velmi variabilní a je třeba ho posuzovat vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci.

Další kritérium přestavuje všestrannou péči o dítě a zajištění jeho dobrých životních podmínek v širokém slova smyslu. Péče o dítě zahrnuje péči o jeho správný vývoj a potřeby a přirozenou součástí péče o dítě je i jeho ochrana a zajištění bezpečí. To vše dohromady má zajistit optimální podmínky pro zdravý vývoj dítěte. Není překvapivé, že uvedené je i součástí rodičovské odpovědnosti, jak je vymezena v ustanovení § 858 odst. 1 OZ.

Při posuzování zájmu dítěte je třeba se zabývat i tím, zda bude mít dítě zajištěno vše pro svůj zdravý vývoj a bezpečí, a to i v případě dítěte se specifickými potřebami. Zájem dítěte v určitém konkrétním zranitelném postavení nebude totiž stejný jako u ostatních dětí v totožné situaci. V úvahu je tak třeba brát různé druhy a stupně zranitelnosti každého dítěte, protože každé dítě je jedinečné a každá situace musí být dle toho posouzena. Důležitými faktory pro posouzení zranitelnosti dítěte jsou například zdravotní postižení, příslušnost k menšinové skupině, postavení uprchlíka nebo žadatele o azyl, oběť zneužívání, život na ulici atd.³⁷

Tělesné (biologické) potřeby dítěte jsou primárními životními požadavky nezbytnými pro zdravý fyzický vývoj dítěte. Patří k nim výživa, odpočinek a spánek, tělesná hygiena a zdraví, pohyb a pobyt ve zdravém prostředí. Při dlouhodobém neuspokojování těchto potřeb dochází k ohrožení zdraví, růstu a celkového vývoje dítěte. U malých dětí může být např. důvodem, který je třeba zohlednit při posuzování zájmu tohoto dítěte, i skutečnost, že je dítě kojeno.³⁸

Citová péče je další základní potřebou dítěte, proto je třeba činit takové kroky, aby si dítě mohlo vytvořit bezpečné citové pouto k osobám, které o něj pečují. Děti si potřebují vytvářet pouto již ve velmi raném věku a takové pouto, pokud je přiměřené, musí být trvalé, aby poskytlo dítěti stabilní prostředí.³⁹

V zájmu dítěte je rovněž, aby mělo bezplatný přístup ke kvalitnímu vzdělání, včetně předškolního vzdělání, neformálního či zájmového vzdělání a souvisejících činností. Vzdělávací potřeby dítěte je tak třeba při posuzování jeho zájmu také vážit. K narušení vzdělávacích potřeb dítěte může dojít mimo jiné i při školní docházce dítěte realizované ve dvou školách, neboť to může pro dítě představovat nepřiměřenou zátěž.⁴⁰

Posuzování zájmu dítěte musí také zohlednit jeho bezpečnost, tj. právo dítěte na ochranu proti veškerému fyzickému a duševnímu násilí, křivdám nebo zneužívání (čl. 19 Úmluvy), sexuálnímu obtěžování, tlaku vrstevníků, šikaně, ponižujícímu zacházení atd.,⁴¹ jakož i ochranu proti sexuálnímu, ekonomickému a jinému vykořisťování, drogám, nucené práci, ozbrojeným konfliktům atd. (čl. 32 až 39 Úmluvy).⁴² Tento požadavek ostatně podporuje i stávající právní úprava účinná od 1. ledna 2026, podle níž má péče o dítě probíhat bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření (§ 858 odst. 1 OZ), přičemž platí, že lidské důstojnosti dítěte se tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření dotýká (§ 884 odst. 2 OZ).⁴³ Zohlednění zájmu dítěte tak znamená i posouzení bezpečí a integrity dítěte v daném čase a zároveň i posouzení možnosti budoucího rizika a újmy a dalších následků rozhodnutí pro bezpečnost dítěte.⁴⁴

Bezpečnost dítěte přitom může být ohrožena i násilím, které nesměřuje přímo vůči němu, nýbrž vůči druhému rodiči. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že (tvrzená) historie domácího násilí je relevantním a povinným faktorem, který musí vnitrostátní orgány zohlednit při rozhodování o péči o dítě, resp. styku. Posouzení rizik násilí či jiného špatného zacházení proto musí tvořit nedílnou součást těchto řízení.⁴⁵

Celkově k uvedenému kritériu lze odkázat i na nález Ústavní soud ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, ve kterém Ústavní soud podotýká, že schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby není obvykle naplněno stejnou měrou například tehdy, pokud byl jeden z rodičů v blízké minulosti odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, pokud se jeden z rodičů dopustil fyzického či psychického násilí na dotčeném dítěti či existuje prokazatelná „násilná historie“ tohoto rodiče ve vztahu k jiným dětem, pokud se jeden z rodičů prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů, pokud je jeden z rodičů závislý na drogách, alkoholu či silných lécích snižujících jeho motorické a psychologické schopnosti, pokud jeden z rodičů vede nezřízený život, či pokud má jeden z rodičů diagnostikovány závažné psychické problémy (ani v těchto případech však obvykle nelze vyloučit styk takového rodiče s dítětem zcela; srov. rozsudek ESLP ve věci T. proti České republice ze dne 17. července 2014 č. 19315/11).⁴⁶

Posledním, nikoliv však méně důležitým, kritériem, které se navrhuje ve vymezení zájmu dítěte upravit, je názor dítěte, který představuje realizaci participačních práv dítěte. Podle čl. 12 Úmluvy se zaručuje dítěti právo vyjadřovat své názory ohledně všech rozhodnutí, která se ho týkají. Jakékoli rozhodnutí, které pak nebere na zřetel názor dítěte nebo jej patřičně nezohledňuje v závislosti na jeho věku a vyspělosti, nerespektuje možnost dítěte ovlivnit určení jeho zájmu.⁴⁷ Jde o projev zásady být slyšen.

Volba slovního spojení „názor dítěte“ vychází z vymezení participačních práv v právním řádu, např. v ustanovení § 867 odst. 2 OZ či § 875 odst. 2 OZ, v ustanovení § 20 odst. 4 ZŘS nebo obecněji v ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ, neboť ve všech těchto ustanoveních se hovoří o názoru dítěte, nebo nezletilého, nikoli o jeho přání.⁴⁸

Význam názoru dítěte vyzdvihuje i Ústavní soud, když např. v nálezu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14, uvádí, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu a že dítěti zásadně musí být umožněno se účastnit jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo je možno jen v jeho zájmu, kdy takový postup je třeba vždy odůvodnit.⁴⁹

Zabývat se názorem dítěte není však jen povinností soudů, ale i rodičů (§ 875 odst. 2 OZ), orgánu sociálně-právní ochrany dětí (§ 100 odst. 4 OSŘ, § 8 odst. 2 a 3 ZSPOD) i jiných příslušných orgánů, řeší-li záležitost, která se dítěte dotýká (čl. 12 odst. 2 Úmluvy).

S ohledem na význam tohoto kritéria je třeba se zabývat i způsobem, jakým má být tento názor zjišťován, ale i způsobem, jakým s ním má být nakládáno (ve smyslu přihlížení k němu).

V tomto směru je možné plně odkázat na bohatou judikaturu Ústavního soudu a dále na závěry 5. rodinněprávního sympozia (dále v této části jen „Závěry“), které se participací dětí v opatrovnickém soudním řízení zabývalo.⁵⁰ Z uvedených zdrojů lze vyzdvihnout následující poznatky.

Způsob realizace participačních práv dítěte:

Podle ustanovení § 867 odst. 1 OZ poskytne soud dítěti před rozhodnutím, které se dotýkají jeho zájmu, potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit.⁵¹ Základem participačních práv je tak poskytnutí relevantních informací dítěti, aby si mohlo vytvořit svůj názor na věc. Zároveň je třeba si uvědomit, že se jedná o právo dítěte, nikoli jeho povinnost. Jak vyplývá z Obecného komentáře č. 12 (2009) Právo dítěte být slyšeno (Výbor OSN pro práva dítěte), veškeré procesy, ve kterých je dítě slyšeno a kterých se účastní, musí být dobrovolné, dítě by tak nikdy nemělo být nuceno k vyjádření názoru proti své vůli a mělo by být informováno o tom, že může v jakékoli fázi své zapojení ukončit.⁵²

Ke způsobu realizace participačních práv je dále možné odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 1 As 321/2024, který se zabývá nesprávným postupem soudu: „Vždy je třeba zachovávat respekt k osobnosti nezletilých a bezpečné prostředí pro komunikaci. Za bezpečné prostředí přitom lze považovat zejména takové, ve kterém se dítě nejprve cítí přijímané takové, jaké je, a má tak možnost spolupracovat a porozumět ostatním. Rozhodně však za takové prostředí nelze považovat prostředí jednací síně, v níž je navozena „dusná“ atmosféra a v níž zaznívají nevybíravé kritiky a výčitky na adresu nezletilých bez jakékoliv reakce na pláč nezletilé v průběhu pohovoru. Tímto způsobem vedený pohovor byl pro nezletilé nepřiměřeně zatěžující. Nelze přehlédnout, že tato situace by byla mimořádně obtížná i pro dospělého člověka. Stěžovatelka tak nepřizpůsobila vedení pohovoru tomu, aby byl zachován respekt k důstojnosti nezletilých, zejména k tomu, že děti jsou plnohodnotné a rovnocenné lidské bytosti se specifiky, které jsou dány různou intelektovou, mentální a citovou vyspělostí.“.

Ač se v ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ (hlava první – průběh řízení) hovoří o výslechu dítěte, nejedná se o výslech účastníka ve smyslu důkazního prostředku (zařazené do hlavy druhé – dokazování), ale o úkon soudu sui generis, což vyplývá i ze systematického zařazení dané právní úpravy. V tomto směru je třeba odkázat i na tezi 5 Závěrů, dle které „podstatou participace je, že soud naplňuje práva a potřeby dítěte, nikoliv, že soud získává od dítěte informace o skutkovém stavu věci“.

Další otázkou v rámci participačních práv dítěte je jeho věk a s tím spojená otázka, kdo by měl participační práva dítěte realizovat.

Dle teze 3 Závěrů neexistuje žádný věkový limit pro právo dítěte na vyjádření vlastního názoru. Ústavní soud k tomuto uvádí: „Přání dítěte je důležité zohlednit ať už je dítě v jakémkoli věku. Výslovně vyjádřený názor dítěte je však třeba hodnotit s přihlédnutím k jeho věku; patnáctileté teenager je schopen jednoznačněji své názory a přání srozumitelně verbalizovat, verbální vyjádření názoru tříletého dítěte nemusí být tak směrodatné. U mladších dětí je třeba hodnotit verbální vyjádření jejich názoru s přihlédnutím k jejich věku, rozumové vyspělosti i možnosti jejich manipulace. Případně je u velmi malých dětí třeba zkoumat i jiné metody komunikace, kterými ukazují své porozumění a preference, jako například řeč těla, výrazy ve tváři či kresby.“.⁵³

Podle ustanovení § 100 odst. 4 věta třetí OSŘ může soud ve výjimečných případech zjistit názor dítěte též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ústavní soud k tomuto zároveň konstatoval, odkdy je již vždy třeba zjišťovat názor dítěte napřímo soudem: „V rovině podústavního práva je při zjišťování rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte třeba mimo jiné vycházet z ustanovení § 867 odst. 2 o. z., podle něhož platí právní fikce, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Z toho důvodu je po dosažení této věkové hranice nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem.“.⁵⁴

Podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy má mít dítě možnost vyjádřit své názory ve všech záležitostech, které se ho týkají. Podle teze 10 Závěrů pak „platí úměra, že čím více stát ingeruje do (rodinného) života dítěte, tím intenzivněji by soudy měly naplňovat jeho participační práva“. Pokud soud hodlá zásadním způsobem zasahovat do života dítěte (např. změnit místo bydliště dítěte a místo výkonu povinné školní docházky), musí dát dítěti dostatečný procesní prostor, aby se k takovým změnám mohlo vyjádřit.⁵⁵

Způsob zohlednění názoru dítěte:

„Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů.“.⁵⁶

Smyslem participačních práv dítěte v opatrovnickém řízení tak nemůže být prosté vyhovění názoru dítěte při řešení budoucího nastavení otázek péče o něj. Tím by došlo k faktickému přenosu odpovědnosti za vlastní život na dítě ve věku, kdy rozhodně není schopno (bez ohledu na hranici 12 let) domyslet či odhadnout následky svého rozhodnutí.⁵⁷ Není tedy možné rezignovat na hledání zájmu dítěte tím, že bude zaměňován názor dítěte se zájmem dítěte.

Avšak ani druhý extrém v podobě ignorování názoru dítěte není možné akceptovat. „Názor dítěte, zejména ve věku, kdy je schopno formulovat vlastní přání a stanoviska, musí být soudem respektován. Smyslem zjišťování názoru dítěte není hodnotit, nakolik je jeho pohled objektivní, ale porozumět tomu, jak situaci prožívá. Není možné jeho slovní vyjádření ignorovat jen proto, že může být nepřímo ovlivněn konfliktem mezi rodiči. Naopak právě taková reakce může být výrazem potřeby bezpečí, kterou by měl soud při rozhodování o péči zohlednit.“.⁵⁸

Zahrnutí vymezení zájmu dítěte jako předního hlediska do ustanovení § 859a OZ má přispět ke sjednocení postupu při rozhodování o záležitostech dítěte ve smyslu úvah nad zájmem dítěte s tím, že i nadále by se měly zohledňovat všechny specifické okolnosti dané věci. Zároveň, i s ohledem na výše uvedené, je možné shrnout, že nově navrhovaná právní úprava vychází z dosavadní judikatury Ústavního soudu, která je bez ohledu na navrhované doplnění vymezení zájmu dítěte nadále použitelná.

Pro přehlednost se připojuje zjednodušené grafické znázornění jednotlivých kritérií zájmu dítěte a jejich obsahu.

[vložený obrázek]

V ustanovení § 869 odst. 2 rozvodová novela upravila možnost pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti za předpokladu, že v důsledku jejího výkonu hrozí narušení citového nebo psychického vývoje dítěte, přičemž odvrácení této hrozby nelze dosáhnout jinak, a takový postup je v zájmu dítěte. Toto ustanovení míří na případy, kdy došlo mezi rodičem a dítětem k natolik závažnému odcizení, že dítě kontakt s rodičem velmi špatně snáší, popř. takový kontakt setrvale odmítá.⁵⁹

Jelikož zásah do rodičovské odpovědnosti bývá vnímán jako stigmatizující a jelikož jsou důvody pro zásah na straně dítěte, a nikoliv na straně rodiče, jeví se toto řešení být vůči rodiči jako příliš tvrdé. Z tohoto důvodu se navrhuje ustanovení 869 odst. 2 zrušit a postupovat v rámci rozhodování o péči dle ustanovení § 907 odst. 4, které umožňuje za přísně stanovených podmínek jednomu z rodičů rozsah péče neurčit. Toto ustanovení tedy míří na situace dětí odmítajících kontakt s rodičem, a to nejen (spíše mladších) dětí, jež kontakt traumatizuje do té míry, že v danou chvíli není v jejich zájmu se s rodičem vídat, ale i dětí, které kontakt s druhým rodičem odmítají bez vážného důvodu (obvykle půjde o přechodnou fázi spojenou s dospíváním dítěte). Není žádoucí takové děti ke kontaktu s rodičem nutit (viz shora judikatura Ústavního soudu k nucení dítěte ke kontaktu s rodičem).

Je třeba zdůraznit, že neurčení rozsahu péče jednoho z rodičů by mělo být výjimečným krokem představujícím nejzazší řešení poté, co soud vyčerpá veškeré jemu dostupné prostředky k dosažení stavu, kdy by bylo možno určit péči alespoň v malém rozsahu. Soud by se měl obvykle nejprve pokusit o stanovení péče malého rozsahu při současném uložení podmínek, tj. určení osob, které mají být při péči přítomny, event. místa, kde má být o dítě pečováno (§ 907 odst. 3 OZ). Rovněž se nabízí využití nástrojů odborné pomoci ve smyslu ustanovení § 468b odst. 2 ZŘS, které by mohly přispět k obnovení, resp. navázání vztahu mezi dítětem a rodičem.

Tento postup odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, dle které je třeba vždy postupovat citlivě a zkoumat, zda lze dosáhnout navázání kontaktu rodiče s dítětem tím, že se rodiči dopřeje nějaký čas. Soud by měl respektovat přání dítěte a styk zakázat teprve poté, co dochází k trvalému odmítání styku a druhému rodiči se nepodařilo navázat vztah k dítěti ani v prostředí specializovaného pracoviště.⁶⁰

Teprve selžou-li dostupné prostředky, bude soud moci upravit péči tak, že jednomu z rodičů stanoví stoprocentní rozsah péče, zatímco druhému nestanoví rozsah žádný. Soud by měl přitom v případě takového rozhodnutí v odůvodnění vždy stanovit další postup směřující k překonání překážek, pro které nebyl rozsah péče rodiče určen. Věc by měla být lhůtována, délka intervalu pro vyhodnocení účinnosti zvolených opatření a stanovení dalšího postupu by měla odpovídat okolnostem konkrétního případu a povaze přijatých opatření. U mladších dětí by měly být intervaly obvykle kratší a poskytnutá odborná pomoc zvláště intenzivní. Druhý rodič by měl mít přitom zásadně i nadále právo na nepřímý styk s dítětem a na informace o něm, pokud by však pečující rodič výkonu těchto práv bránil, pak by měl soud zvlášť upravit konkrétní podobu výkonu těchto práv (§ 907 odst. 5 OZ).⁶¹

Shledá-li to soud účelným, může nařídit dohled podle § 952 OZ, jehož využití bývá považováno za vhodné právě i v souvislosti s konflikty rodičů po rozvodu, např. pokud matka dlouhodobě nevede dítě ke vztahu k otci (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 420/05). Zde je možno dodat, že novela zavádí institut mezioborového projednání, který bude možno využít i v rámci výkonu dohledu podle § 925 OZ. Účelem tohoto nového institutu by mělo být efektivní sdílení informací všech relevantních odborníků (např. OSPOD, pedagog, psycholog) o dítěti a jeho rodině vedoucí k nalezení optimálního řešení.

Vyloučení druhého rodiče z osobní péče o dítě by mělo trvat jen po nezbytně nutnou dobu. Její konkrétní délku soud ve výroku rozhodnutí uvádět nebude, ta vyvstane v průběhu času v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Jakmile důvody pro tento výjimečný postup pominou, měl by soud určit rozsah péče i ve vztahu k druhému rodiči, byť i jen ve velmi malém rozsahu. Změnu dosavadního nastavení režimu péče umožňuje § 909 OZ, kdy soud může řízení o změně úpravy péče zahájit i bez návrhu, dozví-li se o skutečnostech odůvodňujících takový postup.

V této souvislosti je pak ještě možno poznamenat, že pokud by rodič nerespektoval nulový rozsah péče, přičemž by si kontakt s dítětem vynucoval, pak by se s ohledem na intenzitu a dobu trvání takového jednání mohlo jednat o nikoliv řádný výkon péče, kdy by soud mohl přistoupit k omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu dle § 870 OZ, pokud by takový postup shledal v souladu se zájmem dítěte.

Pokud by pak rodič nerespektoval ani zákaz styku uložený mu v rámci uvedeného zásahu do rodičovské odpovědnosti dle § 870 OZ, pak by se již mohlo jednat o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 TZ. V případě odsouzení za tento trestný čin by pak mohlo dojít až ke zbavení rodičovské odpovědnosti dle § 871 odst. 2 OZ.

Závěrem je třeba poznamenat, že postup dle § 907 odst. 4 by neměl být obvykle možný, pokud rodič o dítě nechce pečovat, byť jen v minimálním rozsahu. Takový rodič zříkající se zcela výkonu jedné ze stěžejních složek rodičovské odpovědnosti může jen stěží řádně vykonávat její ostatní složky. Bez jakéhokoliv kontaktu s dítětem nemůže mít rodič povědomí o jeho potřebách, čímž takovému rodiči budou scházet kompetence pro rozhodování např. o tom, jaké pro dítě zvolit zájmové aktivity, kam má dítě chodit do školy, jakého má mít lékaře. Nehledě na to, že některé složky rodičovské odpovědnosti lze vykonávat výhradně, resp. převážně výhradně při osobním kontaktu s dítětem (např. péči o zdraví, o tělesný, citový rozumový a mravní vývoj, ochranu dítěte). V takových případech by měl proto soud zvážit, zda není v zájmu dítěte přistoupit k omezení rodičovské odpovědnosti, nebo jejího výkonu dle § 870 OZ, neboť takový stav bude obvykle odpovídat nikoliv řádnému výkonu rodičovské odpovědnosti.

Pro úplnost lze ještě poznamenat, že komentovaná změna nemá vliv na dříve vydaná rozhodnutí soudu, tj. pokud bylo před nabytím účinnosti tohoto zákona rozhodnuto v režimu § 869 odst. 2 OZ, tak toto rozhodnutí zůstává i nadále v platnosti a k jeho změně může dojít teprve v souvislosti se změnou poměrů.

V § 871 odst. 2 se nově navrhuje zavést obligatorní posouzení důvodů pro zbavení rodičovské odpovědnosti také v případě, že se rodič dopustí vůči druhému rodiči, vůči svému dítěti nebo vůči osobě žijící s dítětem ve společné domácnosti domácího násilí.

Domácí násilí je definováno v § 3021 OZ. Definice pokrývá veškeré v praxi se vyskytující formy domácího násilí, tj. násilí fyzické, psychické, sexuální a ekonomické i tzv. kontrolující jednání. Psychické násilí přitom nejčastěji spočívá v ponižování, slovních útocích, snižování důstojnosti a znevažování zejména coby rodiče a/nebo manžela, vydírání a výhružkách (fyzickým násilím vůči oběti nebo společným dětem, násilným vystěhováním ze společného bydlení). Často se prolíná se zneužíváním nerovného postavení (živitel nebo primární živitel vůči pečovateli, vlastník většiny společně užívaného majetku).⁶²

Ekonomické násilí pak může mít podobu nucení k práci, odebírání ekonomických prostředků nebo naopak zákazu práce, ve všech případech vrhající oběť do ještě hlubší závislosti na osobě dopouštějící se násilí. Ekonomické násilí je „neviditelnou“, ale často zásadní formou domácího násilí, kterou osoby dopouštějící se domácího násilí používají k ovládání oběti a zároveň jako prostředek, jak jí zabránit v odchodu, protože oběť – přes objektivně kritické podmínky ve společné domácnosti – s ohledem na absenci vlastních finančních prostředků nebo jejich zdrojů, obvykle v kombinaci s nutností postarat se zároveň o další závislé osoby (děti), nemá reálnou možnost osobu dopouštějící se násilí opustit (nebo si to alespoň nedokáže představit).⁶³

Kontrolujícím jednáním se pak rozumí časté drobné útoky s cílem oběť ponížit, zastrašit, izolovat, vykořisťovat, regulovat její každodenní život, regulovat její každodenní činnosti a omezovat ji v přístupu ke zdrojům a využívat její zdroje k vlastnímu prospěchu.⁶⁴ Domácí násilí nemusí být nutně pácháno pouze aktivním konáním, ale může k němu docházet i v důsledku opomenutí osoby dopouštějící se domácího násilí, např. o zanedbání péče o závislou osobu (senior nebo dítě).

Jednání násilného rodiče může směřovat nejen přímo vůči dítěti, ale i vůči druhému rodiči anebo vůči osobě žijící s dítětem ve společné domácnosti, neboť zdravý vývoj dítěte ohrožuje nejen přímé násilí, ale i přítomnost dítěte v násilném prostředí. Tento závěr vyplývá jak z odborné literatury, tak z judikatury. Ohrožena bývá zejména citová oblast výchovy dítěte, duševní trauma ale může mít vliv i v jiných oblastech, např. na fungování paměti a intelektu. Následky v sociálním a emocionálním vývoji jsou nejzávažnější, projevují se především nedůvěrou v pevnost blízkých vztahů, problémy při utváření pozitivních přátelských vztahů a handicapy při konstruktivním řešení interpersonálních konfliktů.⁶⁵ Děti, které nejsou přímými oběťmi domácího násilí, mohou vykazovat emocionální a behaviorální problémy srovnatelné s problémy dětí, které byly přímo oběťmi fyzického nebo sociálního týrání. Efekt domácího násilí zasahuje děti ve všech věkových kategoriích a ve všech fázích jejich vývoje.⁶⁶

Přítomnost dětí u domácího násilí je vysoce ohrožující a narušuje jejich zdravý vývoj do budoucna tím závažněji, čím je domácí násilí trvalejší a intenzivnější. Zároveň platí, že pokud je nezletilé dítě přítomno domácímu násilí, zvyšuje se nebezpečí jeho protiprávního chování v budoucnu, neboť takové protiprávní chování může považovat a zpravidla považuje na normu běžného chování mezi členy rodiny a odpovídající společensky žádoucímu chování, takže reálně hrozí, že se stane rovněž tzv. domácím agresorem. Navíc nelze pominout, že přítomnost dětí u domácího násilí v nich vyvolává nepochybně pocit bezmocnosti, rodina pro takové děti není symbolem bezpečí, mají strach o ohroženého rodiče, ale i o sebe.⁶⁷

Příznivý citový, rozumový a mravní vývoj dítěte je ohrožen, i když dítě není očitým svědkem domácího násilí. Dítě je proto obětí domácího násilí pokaždé, kdy se násilí v rodině vyskytuje, přičemž je třeba jej považovat za sekundární oběť domácího násilí i v případě, že není osobně přítomno jednotlivým útokům pachatele domácího násilí vůči přímé oběti domácího násilí. Roli nehraje ani nízký, např. kojenecký, věk dítěte. Naopak děti v nejútlejším věku jsou vysoce citlivé vůči traumatizaci a mohou si následky traumatu nést do dalšího života v podobě symptomů, které se projeví až ve vyšším věku.⁶⁸

O domácí násilí se tedy může jednat i v případě, že násilný rodič nesdílí s druhým rodičem (přímou obětí) a s jejich dítětem společnou domácnost. V této souvislosti je možno poukázat jednak na závěry rezoluce Rady Evropy z roku 2010 a Světové zdravotnické organizace, dle nichž je násilí vůči matce klasifikováno jako forma psychického týrání dítěte s možnými vážnými následky,⁶⁹ a dále také na judikaturu Ústavního soudu, dle které je obvykle snížena schopnost zajistit vývoj dítěte a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby rovněž u rodiče, který se prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů.⁷⁰

Dopady domácího násilí vůči druhému rodiči se zabýval např. Krajský soud v Plzni, který v tomto případě nakonec dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti násilného rodiče. V dané věci se otec dopouštěl dlouhodobého postseparačního násilí, které vyústilo až ve spáchání zvlášť závažného trestného činu. Krajský soud poznamenal, že ublížil-li otec matce dětí, je třeba tyto považovat za sekundární oběti. Protože matka je jediným rodičem, který plně zajišťuje péči o děti, jak po stránce výchovné, citové i materiální, je to pouze ona, kdo může dětem v jejich složité situaci (odrážející se negativně na jejich stavu fyzickém i psychickém) pomoci, je třeba ji chránit. Tím budou chráněny i děti. Je potřeba, aby matka dětem poskytla jistotu, bezpečí, podporu, a toho by nebyla schopna. Pokud by věděla, že otec kdykoliv může za dětmi přijít, že má právo vědět, kde matka bydlí, kam děti chodí do školy, kde mají lékaře. Proto není v zájmu dětí, aby otci zůstala rodičovská odpovědnost.⁷¹

Po zjištění domácího násilí některým ze subjektů participujících na řešení konfliktu v rodině (Intervenční centrum. Policie ČR, státní zastupitelství, OSPOD, soud) by pak měl být postup takový, že příslušný subjekt věc urychleně předloží k posouzení existence důvodů pro zbavení rodičovské odpovědnosti opatrovnickému soudu, který zváží, zda jsou splněny zákonné podmínky pro zbavení rodičovské odpovědnosti. Pokud tomu tak nebude, přičemž přezkoumávané jednání rodiče nedosáhne ani intenzity odůvodňující mírnější zásah do rodičovské odpovědnosti, tj. omezení rodičovské odpovědnosti anebo jejího výkonu, potom soud vždy ještě zváží také uložení jiného vhodného opatření, zejména některého výchovného opatření podle § 925 OZ anebo podle § 13a ZSPOD.

Navrhuje se doplnit úpravu civilního soudního řízení o úpravu zvláštní ochrany poskytované těm účastníkům řízení, kteří jsou zvlášť zranitelnými oběťmi trestného činu (§ 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů) či oběťmi domácího násilí, nežádoucího sledování nebo nežádoucího obtěžování⁷², v případech, kdy dalším účastníkem téhož řízení je osoba, která se onoho trestného činu či domácího násilí měla dopustit.

V současnosti je tato ochrana upravena pouze ve vztahu k obětem trestných činů a pouze pro trestní řízení soudní. Jejím smyslem je zakotvení zvláštní péče ze strany státu, která zmírní dopad trestného činu na osobnost oběti a tím pomůže kompenzovat újmu vzniklou trestným činem. Posilování práv obětí trestných činů je soudobým trendem vycházejícím jak z poznatků viktimologie, tak i koncepcí restorativní justice jakožto soudobého přístupu k trestnímu právu, který vnímá trestný čin především jako způsobení újmy a narušení lidských vztahů a nikoli jen jako porušení zákona (srov. důvodová zpráva k návrhu zákona o obětech trestných činů).

V trestním řízení soudním náleží tato ochrana obětem trestných činů, neboli fyzickým osobám, kterým bylo či mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena škoda nebo nemajetková újma nebo na jejichž úkor se pachatelé trestných činů obohatili nebo měli obohatit (§ 2 odst. 2 ZOTČ). Některá další práva jsou pak přiznána zvlášť zranitelným obětem, jimiž se rozumí oběti trestných činů, které jsou dětmi či osobami vysokého věku, a oběti vybraných trestných činů (§ 2 odst. 4 ZOTČ).

Mezi práva, které obětem trestných činů v trestním řízení soudním náleží, patří právo na poskytnutí odborné pomoci (§ 4 až 6 ZOTČ), právo na informace (§ 7 až 13 ZOTČ), právo na ochranu před hrozícím nebezpečím (§ 14 ZOTČ), právo na ochranu soukromí (§ 15 a 16 ZOTČ), právo na ochranu před druhotnou újmou (§ 17 až 22 ZOTČ) a právo na peněžitou pomoc (§ 23 až 37 ZOTČ).

Z těchto práv zasluhují zvláštní pozornost práva na ochranu před druhotnou újmou. Jde totiž o práva, která chrání před újmou, která nebyla oběti způsobena trestným činem, nýbrž která vznikla v důsledku přístupu orgánů veřejné moci a vybraných subjektů k ní (viz vymezení druhotné újmy v § 2 odst. 5 ZOTČ).⁠‌‌​​‌‌‌​‌‌‌​‌‌​​⁠

Navrhovaná úprava pak v rovině civilního soudního řízení navazuje na výše uvedenou již existující úpravu v trestním řízení soudním. Zvlášť zranitelné oběti trestného činu anebo oběti domácího násilí by se tak mělo dostat takové ochrany, aby se nezvyšovala její újma z důvodu, že je účastníkem civilního soudního řízení spolu s pachatelem trestného činu nebo s osobou dopouštějící se domácího násilí. K tomuto totiž často dochází z důvodu, aby se oběť „odpoutala“ od pachatele trestného činu nebo osoby, která se dopouštěla domácího násilí. V úvahu tak přichází například řízení o rozvod manželství, jsou-li účastníci zároveň manželé, nebo o úpravě poměrů dítěte, jsou-li účastníci zároveň rodiče dítěte, popř. vypořádání majetku účastníků, mají-li společný majetek. Typicky pak může jít i o nárok na náhradu škody, resp. újmy, odkázal-li soud účastníka s jeho nárokem v trestním řízení na řízení civilní, nebo řízení na ochranu osobnosti.

V § 59 OSŘ je zejména vymezen okruh účastníků, jimž tato ochrana náleží i v rámci civilního soudního řízení. Okruh těchto účastníků však není vymezen zcela shodně s úpravou pro trestní řízení soudní.

Zaprvé se nenavrhuje, aby tato ochrana náležela všem obětem trestných činů, nýbrž se navrhuje, aby tato ochrana náležela pouze zvlášť zranitelným obětem trestných činů. To proto, že v civilním soudním řízení budou zpravidla projednávány takové nároky mezi obětí trestného činu a jeho pachatelem, jejichž uplatnění předchází zjištění a pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Riziko druhotné újmy není v civilním řízení tak vysoké jako během probíhajícího trestního řízení, kdy spáchání trestného činu tím, proti komu se trestní řízení vede, ještě není najisto postaveno. Ve vztahu ke zvlášť zranitelným obětem trestných činů se však navrhuje, aby jim tato ochrana náležela i v civilním soudním řízení, a to vzhledem k tomu, že zvlášť zranitelnými oběťmi jsou jednak oběti, které jsou dětmi či osobami vysokého věku, jednak oběti vybraných trestných činů; jde tedy o oběti, u nichž lze důvodně předpokládat, že dopad trestného činu na jejich osobnost bude velmi závažný. Vzhledem k tomu, že oběti trestných činů mají v trestním řízení postavení poškozeného, v nové právní úpravě se navrhuje převzetí této terminologie, aby úprava navazovala na úpravu řízení trestního.

A zadruhé se navrhuje, aby tato ochrana náležela i obětem domácího násilí, a to proto, že i pro domácí násilí platí, že má dopad na osobnost oběti, pročež je namístě, aby i tato oběť byla chráněna alespoň před druhotnou újmou. Jednání, které naplňuje znaky domácího násilí, může naplňovat i znaky trestného činu, avšak zvolila-li by si oběť domácího násilí prvotně ochranu prostřednictvím civilního práva hmotného, pak by žádnou ochranu před druhotnou újmou v civilním soudním řízení neměla, kdežto ta, která by řešila svou situaci prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, by chráněna byla.

Dále je v tomto ustanovení upraveno, jak se zvláštní ochrana v civilním soudním řízení nabývá.

Na rozdíl od již existující úpravy v trestním řízení soudním se nenavrhuje převzetí konceptu, kdy se postavení oběti dovozuje z aktuálních poznatků o skutkovém stavu za užití presumpce statusu oběti (§ 3 odst. 1 ZOTČ). A to proto, že tento koncept je pro civilní soudní řízení nevhodný. Namísto toho se navrhuje, aby tato ochrana účastníkovi, který je zvlášť zranitelnou obětí trestného činu či obětí domácího násilí, náležela od okamžiku, kdy mu ji soud na jeho návrh přizná. Je tomu tak z důvodu, že na rozdíl od trestního řízení soudního nebude potřeba této ochrany v civilním soudním řízení soudním tak častá, kdy z pohledu celé škály možných druhů civilních řízení soudních lze hovořit i o příležitostném využití této nově navrhované právní úpravy, nikoli však méně důležitém.

K tomu, aby tato ochrana byla tomuto účastníkovi přiznána, musí účastník osvědčit buď (i) to, že má v probíhajícím trestním řízení postavení poškozeného a je zvlášť zranitelnou obětí, nebo měl toto postavení v době skončení trestního řízení soudního (tzn. v době pravomocného rozhodnutí o tom, že se trestný čin stal a že jej spáchal ten, proti němuž se toto trestní řízení vedlo), a zároveň druhým účastníkem civilního soudního řízení je ten, kdo je podezřelý, nebo obviněný ze spáchání tohoto trestného činu, nebo byl za jeho spáchání odsouzen, nebo (ii) to, že se vůči němu nebo vůči osobě jemu blízké druhý účastník civilního soudního řízení dopouští nebo se dopustil jednání vykazujícího znaky domácího násilí, nežádoucího sledování nebo nežádoucího obtěžování.

Zároveň se rozlišuje, zda trestní řízení probíhá (myšleno od prověřování do pravomocného rozhodnutí o jeho skončení, není tedy zahrnuta vykonávací fáze trestního řízení), resp. zda trvá domácí násilí (v odstavci 1), nebo zda již trestní řízení skončilo, resp. domácí násilí již neprobíhá (odstavec 2). Soud také může přiznat účastníkovi zvláštní ochranu po skončení trestního řízení, resp. pokud již nedochází k domácímu násilí (odstavec 3). V rámci tohoto posuzování by se soud měl vedle osvědčení rozhodných skutečností zabývat i dobou, která uplynula od rozhodných okamžiků [skončení trestního řízení (bez vykonávací fáze), resp. skončení jednání vykazujícího znaky domácího násilí], a mírou rizika vzniku újmy, která by mohla účastníkovi v nadcházejícím civilním řízení soudním vzniknout. Důvodem je, že trauma oběti trestného činu nebo domácího násilí se může v čase měnit, případně postupně zmírňovat, a zvláštní ochrana by neměla být poskytována v situaci, kdy je zjevné, že již riziko spojené s vedením řízení pro oběť trestného činu nebo domácího násilí nehrozí. Úvaha soudu je tak vložena do právní úpravy jako ochrana před zneužitím této zvláštní ochrany.

Vzhledem k tomu, že právní úprava v případě zvlášť zranitelných obětí navazuje, resp. vychází z trestního řízení soudního, respektuje i jeho terminologii a odvíjí se od jeho fází. Hovoří-li se v § 59 o podezřelém, jedná se o fázi prověřování, kterou reflektuje i § 59 odst. 2 písm. a), ve fázi trestního stíhání se pak řízení vede proti obviněnému, což reflektuje § 59 odst. 2 písm. b). V § 59 odst. 1 jsou obě fáze trestního řízení spojeny dohromady.

Ve druhém odstavci v písmeni a) a b) se rovněž uvádí způsoby skončení trestního řízení, které mají za následek neposkytnutí zvláštní ochrany účastníkovi. V případě skončení trestního řízení ve fázi prověřování se jedná o odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku, nebo odevzdání věci jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání (§ 159a odst. 1 TŘ), nebo o odložení věci, pokud se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání (§ 159a odst. 5 TŘ). V případě trestního stíhání se jedná o jeho zastavení, je-li nepochybné, že se skutek, pro který se trestní stíhání vede, nestal, není-li skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci, nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný [§ 172 odst. 1 písm. a) až c) TŘ], a o zproštění obžalovaného obžaloby, nebylo-li prokázáno, že se skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, stal, v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebo nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný [§ 226 písm. a) až c) TŘ]. V ostatních případech skončení trestního řízení je namístě zvláštní ochranu účastníkovi přiznat – například nepříčetnost pachatele, promlčení trestného činu či odklony nejsou důvodem pro nepřiznání zvláštní ochrany účastníkovi.

K osvědčení rozhodných skutečností pak je možné předložit např. písemnosti z trestního řízení soudního, ze kterých bude vyplývat, že orgány činné v trestním řízení jednají s účastníkem řízení jako se zvlášť zranitelnou obětí a podezřelým, nebo obviněným je jiný účastník řízení, popřípadě již konečné rozhodnutí v trestním řízení, ze kterého budou vyplývat rozhodné skutečnosti a které bude umožňovat přiznání zvláštní ochrany. Ve druhém uvedeném případě, tedy ohledně jednání vykazujícího znaky domácího násilí, nežádoucího sledování nebo nežádoucího obtěžování, se předpokládá osvědčení alespoň v takové míře, která je dostačující pro nařízení předběžného opatření v řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí (§ 402 odst. 1 ZŘS). Pro oba uvedené případy pak platí, že pachatelem trestného činu, resp. osobou dopouštějící se domácího násilí, je jiný účastník civilního soudního řízení, v rámci kterého je přiznání zvláštní ochrany navrhováno.

O návrhu na přiznání zvláštní ochrany soud rozhodne usnesením. Toto se bude doručovat všem účastníkům řízení, neboť o přiznání zvláštní ochrany by měli vědět všichni účastníci řízení, když může mít dopady do jejich procesních práv či na způsob jejich uplatňování (kupř. v podobě strpění omezení vzniklých v důsledku opatření přijatých k zabránění kontaktu mezi dvěma účastníky řízení). Proti usnesení bude přípustné odvolání, k jehož podání budou oprávněni všichni účastníci řízení.

V § 60 OSŘ jsou obsažena pravidla pro postup soudu v situaci, kdy se návrhu na přiznání zvláštní ochrany nevyhoví či kdy byl návrh na přiznání zvláštní ochrany vzat zpět dříve, než o něm soud rozhodl.

V případě, kdy soud návrh na přiznání zvláštní ochrany zamítne nebo odmítne, bude usnesení doručovat pouze tomu účastníkovi řízení, který návrh podal. Jde o obdobu pravidla obsaženého v úpravě předběžných opatření (§ 76g OSŘ), jehož cílem je zajistit co nejvyšší efektivitu soudu při těchto způsobech vyřízení návrhu na přiznání zvláštní ochrany. Rozhodnutí se tedy bude doručovat jen tomu účastníkovi, o jehož návrhu je rozhodováno a který jediný bude oprávněn proti němu podat odvolání.

V případě, že návrh na přiznání zvláštní ochrany bude vzat zpět dříve, než o něm soud rozhodl, se tento návrh stane bez dalšího bezpředmětným a soud k němu nebude přihlížet. Soud tak nebude rozhodovat o zastavení řízení o návrhu na přiznání zvláštní ochrany pro jeho zpětvzetí.

V § 61 OSŘ je upraveno, jak se již přiznaná zvláštní ochrana v civilním soudním řízení odnímá. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit soudu reagovat na to, že pominou v průběhu civilního soudního řízení důvody, pro které byla účastníkovi řízení přiznána zvláštní ochrana.

První situací, v níž soud odejme účastníkovi zvláštní ochranu [písmeno a)], je, vyjde-li v průběhu civilního soudního řízení najevo, že účastník, jemuž byla přiznána zvláštní ochrana proto, že měl postavení poškozeného a byl zvlášť zranitelnou obětí v probíhajícím trestním řízení soudním proti jinému účastníkovi, již zvlášť zranitelnou obětí není. Není totiž důvod, aby v situaci, kdy se na účastníka řízení nehledí jako na zvlášť zranitelnou oběť trestného činu v trestním řízení soudním, se tak na něj hledělo v civilním soudním řízení. V praxi půjde o situace, kdy v trestním řízení soudním vyjde najevo, že tento účastník není zvlášť zranitelnou obětí, například z důvodu změny kvalifikace trestného činu. Jde tedy o změnu, která nastane v průběhu probíhajícího trestního řízení.

Druhou situací, v níž soud odejme účastníkovi zvláštní ochranu [písmeno b)], je, že trestní řízení soudní skončilo tak, že by v dané situaci nemohl účastník podat návrh na přiznání zvláštní ochrany podle § 59 odst. 2 písm. a) nebo b). Jde o logické doplnění, neboť jestliže byl návrh na přiznání zvláštní ochrany podán v situaci, kdy probíhalo trestní řízení a toto skončilo tak, že by účastník nemohl podat žádost o přiznání zvláštní ochrany, musí se jednat zároveň o důvod pro její odejmutí.

Třetí situací, v níž soud odejme účastníkovi zvláštní ochranu [písmeno c)], je, vyjde-li v průběhu civilního soudního řízení najevo, že se jiný účastník řízení nedopustil jednání vykazujícího znaky domácího násilí, nežádoucího sledování nebo nežádoucího obtěžování na účastníkovi, jemuž byla přiznána zvláštní ochrana. Není totiž důvod, aby se na účastníka řízení hledělo jako na oběť domácího násilí, ač vyšlo najevo, že k takovému jednání nedošlo. V praxi může jít kupříkladu o situaci, kdy v souběžně probíhajícím řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí odvolací soud vyhoví odvolání odpůrce a zruší nařízené předběžné opatření proto, že jeho jednání nevykazuje znaky domácího násilí, nežádoucího sledování nebo nežádoucího obtěžování.

Poslední situací, v níž soud odejme účastníkovi zvláštní ochranu [písmeno d)], je, pokud v civilním soudním řízení vyjde najevo, že již riziko vzniku újmy účastníkovi v důsledku vedení újmy pominulo. Může jít například o situace, kdy v civilním řízení vyjde najevo, že přestože dříve byl spáchán trestný čin, jehož jeden účastník byl pachatelem a druhý zvlášť zranitelnou obětí, nebo došlo k jednání vykazujícímu znaky domácího násilí, nežádoucímu sledování nebo nežádoucímu obtěžování mezi účastníky navzájem nebo ve vztahu k osobě blízké účastníkovi, avšak v průběhu řízení vyšlo najevo, že tito účastníci již spolu mimo řízení běžně komunikují a řeší společné záležitosti, a proto není důvod pro poskytování zvláštní ochrany.

I pro odnětí zvláštní ochrany platí, že se odnímá usnesením, které se doručuje všem účastníkům řízení a proti němuž může každý účastník řízení podat odvolání.

V § 62 až 65 OSŘ jsou vypočtena práva, která účastníkovi v rámci zvláštní ochrany náleží. Nenavrhuje se přitom převzetí všech práv, která náleží zvlášť zranitelné oběti trestného činu v trestním řízení soudním, nýbrž jen vybraných práv na ochranu před druhotnou újmou. Ostatní práva totiž úzce souvisejí s trestním řízením soudním a jako taková jsou nepřenositelná do civilního soudního řízení.

Z práv na ochranu před druhotnou újmou se pak přebírají právo na zabránění kontaktu (§ 62 a 63 OSŘ; § 17 ZOTČ), právo na citlivý výslech (§ 64 OSŘ; § 20 ZOTČ) a právo na doprovod důvěrníka (§ 64 OSŘ; § 21 ZOTČ). Zbývající práva na ochranu před druhotnou újmou jsou totiž rovněž nepřenositelná do civilního soudního řízení (kupř. právo na podání vysvětlení a výslech osobou stejného pohlaví v přípravném řízení, § 19 ZOTČ).

Všechna přebíraná práva, tj. jak právo na zabránění kontaktu, právo na citlivý výslech, tak i právo na doprovod důvěrníka, jsou vymezena obsahově shodně, jak jsou vymezena pro trestní řízení soudní, případně pro správní řízení o přestupku.

Právo na zabránění kontaktu slouží k zabránění přímého kontaktu mezi zvlášť zranitelnou obětí trestného činu, respektive obětí domácího násilí na jedné straně a tím, koho tato oběť označila za pachatele trestného činu či jednání vykazujícího znaky domácího násilí.

Jelikož realizace tohoto práva může ovlivnit to, jak má soud zajistit průběh řízení po organizační stránce (kupř. zajištění jednací síně, která je pro realizaci tohoto práva vhodně uzpůsobena, před vlastním nařízením termínu jednání), stanoví se ve vztahu k tomuto právu, že to, zda účastník se zvláštní ochranou hodlá využívat i toto právo, musí soudu včas uvést, a to buď přímo v návrhu na přiznání zvláštní ochrany, nebo ve lhůtě, kterou mu k tomu soud určí. Neuvede-li účastník se zvláštní ochranou, zda hodlá v řízení využívat i toto právo, ani v soudem k tomu stanovené lhůtě, může toto právo v řízení využívat jen se souhlasem soudu. Tím se zabrání kupř. tomu, aby soud odročoval již nařízené jednání krátce před jeho konáním proto, že účastník se zvláštní ochranou se rozhodl, že hodlá využívat i toto právo, až krátce před tímto jednáním, a proto, že jednací síň, ve které se toto nařízené jednání mělo konat, není pro realizaci tohoto práva vhodně uzpůsobena. Nebude-li to, že se účastník se zvláštní ochranou rozhodl, že hodlá využívat i toto právo, až po uplynutí k tomu soudem stanovené lhůty, představovat zásah do činnosti soudu, předpokládá se, že soud tento souhlas udělí. V praxi půjde kupř. o situaci, kdy se tohoto práva účastník dovolá krátce před konáním nařízeného jednání, které se má konat v jednací síni, která je pro realizaci tohoto práva vhodně uzpůsobena.

Dalším právem, které se přebírá z právní úpravy ochrany obětí trestných činů, je i zvláštní přístup k výslechu účastníka (zjednodušeně označováno také jako právo na citlivý výslech), je-li mu v civilním soudním řízení přiznána zvláštní ochrana. Výslech takového účastníka má probíhat zvlášť citlivě a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech opakovat. Protože se však toto právo uplatňuje v civilním soudním řízení, které má svá specifika, omezuje se tato ochrana účastníka jen na okolnosti, pro které mu byla zvláštní ochrana přiznána, a záležitosti s tím související. Jedná se tak o otázky směřující na spáchání trestného činu nebo jednání vykazujícího znaky domácího násilí a s tím související okolnosti, neboť se jedná o citlivé téma, které by nemělo být nad míru potřebnou pro řešení merita soudního řízení více rozebíráno.

Na rozdíl od trestního řízení soudního, v němž jsou hlavními aktéry orgány činné v trestním řízení a osoba, proti níž se trestní řízení vede, a po oběti trestného činu se nevyžaduje výrazná procesní aktivita, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav a aby bylo rozhodnuto ve věci, v civilním soudním řízení bude oběť trestného činu, resp. domácího násilí jedním z účastníků řízení, což pro ni bude znamenat, že bude muset ustát svou povinnost tvrzení a důkazní, aby byla ve věci úspěšná. Z tohoto důvodu je zvláštní ochrana účastníka při výslechu omezena jen na úžeji vymezené skutečnosti, neboť v širším rozsahu by to mohlo výrazněji zasahovat do průběhu civilního soudního řízení a prodlužovat ho, což není žádoucí. I okolnosti, pro které byla účastníkovi zvláštní ochrana přiznána, mohou být zásadní pro rozhodnutí ve věci, avšak de pro tento zvláštní přístup je dán významný důvod, protože necitlivé otázky v tomto směru nebo opakování těchto otázek může výrazně zasahovat do života účastníka a způsobovat mu další újmu.

Právo na doprovod důvěrníka slouží k zajištění psychické podpory účastníka se zvláštní ochranou během řízení. Důvěrníkem zpravidla bude nějaká osoba blízká účastníkovi se zvláštní ochranou. Navrhuje se stanovit, že důvěrníkem může být kterákoli plně svéprávná fyzické osoba s výjimkou těch, které v řízení vystupují v jiných procesních rolích. Důvěrníkem účastníka řízení tak nemůže být jiný účastník řízení či jeho zástupce; může jím však být jeho vlastní zástupce.

Úprava těchto ustanovení se navrhuje pouze jako technická oprava zdvojené poznámky pod čarou č. 109 a nemá vliv na význam těchto ustanovení.

Navrhuje se nad rámec výše uvedeného upřesnit úpravu výslechu svědka doplněním pravidel upravujících kladení otázek směřujících do intimní oblasti svědka.

Ze zásady procesní ekonomie lze dovodit, že svědek by měl být vyslýchán pouze ke skutečnostem a v rozsahu, který je nezbytný pro zjištění skutkového stavu a pro rozhodnutí ve věci. Výslovně však toto pravidlo není pro civilní soudní řízení nikde zakotveno. Jako obzvláště nežádoucí je absence tohoto pravidla pociťována ve vztahu k otázkám do intimní oblasti svědka.

Proto se navrhuje odstranění tohoto nedostatku ve vztahu k otázkám do intimní oblasti svědka, a to převzetím již existující úpravy výslechu svědka v trestním soudním řízení.

Navrhuje se upravit odstavce 3 až 5 v ustanovení § 11 s cílem odstranit výkladové problémy daného ustanovení a zlepšit systematičnost ustanovení, a tím docílit snadnějšímu porozumění a jednoznačnosti zákonného textu.

Odstavec 3 se navrhuje s ohledem na systematiku ustanovení § 11 přesunout do odstavce 5, neboť to lépe odpovídá struktuře celého ustanovení. Zároveň se v textu ustanovení navrhuje vypuštění řízení ve věci styku s nezletilým dítětem – k tomuto viz komentář k položce 22 bodu 5 Sazebníku poplatků a dále se navrhuje vypuštěné specifikace dítěte v postavení odvolatele v závěrečné části textu vymezující řízení osvobozená od soudních poplatků. V tomto směru se vycházelo z ustanovení § 469 ZŘS upravujícího zastoupení dítěte v řízení. Cílem tohoto ustanovení je prostřednictvím zpoplatnění odvolacího řízení ve vybraných řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé omezit rodičovský konflikt v těchto řízeních tak, že se vytvoří psychologický blok pro další obstrukce a prodlužování řízení.⁷³ Proto má být osvobozeno jen řízení, kde je odvolatelem dítě. Zároveň však dítě nemůže být zastoupeno rodičem, protože by mohlo dojít k zneužití tohoto postupu ze strany rodiče (tedy podání odvolání rodičem, avšak jménem dítěte). V daném případě by k tomuto však vůbec nemělo dojít, neboť dítě může být zastoupeno rodičem jen v případě podle § 469 odst. 4 ZŘS, tedy v případě bezkonfliktních rodičů. Naopak současná specifikace omezující se jen na dítě zastoupené opatrovníkem nebo dítě s plnou procesní způsobilostí může být problematická v případě, že by dítě bylo zastoupeno zmocněncem, neboť i v tomto případě by mělo být řízení osvobozeno od soudních poplatků. Budou-li tedy řízení vymezena pouze tak, že v nich bude odvolatelem dítě, je toto vymezení zcela dostačující, neboť zahrnuje dítě bez ohledu to, kdo ho zastupuje, a zároveň by k zneužití ze strany rodiče nemělo dojít, neboť je-li v řízení přítomen rodičovský konflikt, musí být dítě zastoupeno někým jiným, zpravidla opatrovníkem, a v takovém případě za něj rodič nemůže podávat odvolání. V ostatním je pak možné zcela odkázat na důvodovou zprávu k rozvodové novele, neboť účel ustanovení zůstává zachován.

V novém odstavci 3 se navrhuje v písmeni a) zobecnit vymezení řízení o předběžném opatření a o prozatímní úpravě poměrů dítěte tak, aby se osvobození vztahovalo na celé toto řízení a nevznikaly otázky ohledně úkonů činěných účastníky v řízeních zahájených soudem (např. zda je odvolání zpoplatněno či nikoliv).

V novém odstavci 4 se pak navrhuje doplnit, že osvobození podle odstavce 3, resp. podle odstavců 1 a 2, se vztahuje na řízení před odvolacím soudem, jde-li i o řízení o předběžném opatření a o prozatímní úpravě poměrů dítěte. Ve vztahu k výkonu rozhodnutí a exekuci zůstává úprava nedotčená s tím, že je zvolena pouze jiná formulace s ohledem na rozšíření výčtu řízení.

V Položce 22 bodu 5 se především navrhuje vyjasnit, že soudní poplatek v částce 3 000 Kč za odvolání ve vybraných věcech péče soudu o nezletilé s konfliktním potenciálem se vždy vybere pouze jednou. To znamená, že i když bude odvolání směřovat proti rozsudku soudu prvého stupně, jímž bylo rozhodnuto o vícero věcech najednou (typicky proti rozsudku vydaného ohledně péče a výživy), tak se za odvolání vybere pouze jeden soudní poplatek v částce 3 000 Kč, a nikoliv dva soudní poplatky ve výši 3 000 Kč za každý předmět řízení zvlášť, tedy v celkové částce 6 000 Kč.

Dále se z výčtu opatrovnických věcí v § 11 odst. 3 ZSOP zpoplatněných ve stadiu odvolání vyjímá styk, kdy tak napříště bude odvolání proti rozhodnutí o styku od soudního poplatku dle § 11 odst. 1 písm. a) ZSOP osvobozeno. Důvodem této změny je skutečnost, že soud může rozhodovat o styku pouze v souvislosti se zásahem do rodičovské odpovědnosti dle § 872 OZ. Toto rozhodnutí má ale natolik závažné dopady na práva rodiče, že se regulace odvolání skrze soudní poplatek jeví být nežádoucí.

Navrhuje se zakotvit pro vybraná nesporná civilní soudní řízení nový institut případové konference, jehož smyslem a cílem je poskytnutí prostoru pro společné setkání soudce s osobami, které pro svou odbornost, své postavení nebo svůj vztah k projednávanému případu mohou v rámci diskuse nad možnými způsoby řešení případu přispět svým poznatkem a pomoci tak soudu při zvažování nejvhodnějšího způsobu řešení případu.

Institut případové konference není české právní úpravě neznámý. V současnosti je obsažen v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí a je k dispozici orgánu sociálně-první ochrany dětí, je-li potřeba řešit konkrétní situaci ohroženého dítěte a jeho rodiny. V rámci případové konference pak orgán sociálně-právní ochrany dětí projedná s přizvanými osobami důvody, proč byl podán na návrh na zahájení soudního řízení ve věcech rodinněprávních, jakož i možné způsoby řešení (§ 10 odst. 3 písm. e) a 14 odst. 2 písm. b) a c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí).

Protože se tento institut na úrovni orgánu sociálně-první ochrany dětí osvědčil a protože praxe ukazuje, že tento institut má své místo i na úrovni soudu, navrhuje se jeho převzetí a zakotvení pro nesporná civilní soudní řízení. V této souvislosti je pak možno ještě dodat, že pokud soud uspořádá případovou konferenci, tak by ji OSPOD v této fázi již svolávat neměl, neboť by tak obdobný okruh účastníků jen znovu projednával obdobnou problematiku, což je třeba považovat za zjevně neúčelný postup ve smyslu § 14 odst. 2 písm. c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí).

V § 18a zákona o zvláštních řízeních soudních je obsaženo zejména základní vymezení případové konference. V tomto ohledu se přejímá její vymezení obsažené v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí, tedy jako institut určený k tomu, aby soud probral s přizvanými osobami možné způsoby řešení konkrétního případu. (srov. § 14 odst. 2 písm. b) zákona o sociálně-právní ochraně dětí).

Současně by pak soudní případová konference měla sloužit ještě i k případnému posouzení vhodnosti a účelnosti přijatých nebo navržených opatření. Nový institut tak bude využitelný nejen předtím, než soud vydá meritorní rozhodnutí, ale také v případě tzv. materiálního dohledu v některých věcech péče soudu o nezletilé, kdy nebude zahájeno řízení v konkrétní věci podle § 466 ZŘS. Může se jednat například o dozor soudu nad poručníkem (§ 933 odst. 1 OZ) nebo opatrovníkem dítěte pro správu jmění (§ 950 OZ), dále také o dohled nad plněním povinností opatrovníka dospělého (§ 48 odst. 1 ZŘS), anebo o dohled nad průběhem pěstounské péče (§ 72 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „JŘ“). Dále může být případová konference konána také v rámci posuzování důvodů trvání ústavní výchovy (§ 973 OZ) anebo v řízení ve věcech péče při posuzování toho, zda nedošlo ke změně poměrů umožňující nahradit rozhodnutí o tzv. nulové péči jednoho z rodičů ve smyslu § 907 odst. 4 OZ rozhodnutím o péči alespoň malého rozsahu.

Případová konference je vedle jednání a jiného soudního roku dalším typem soudního roku. Na rozdíl od jednání a obdobně jako u jiného soudního roku je u případové konference kladen důraz na neformálnost. Od jiného soudního roku se potom případová konference liší v tom, že je výlučně neveřejná, a v tom, že se může konat i bez přítomnosti účastníků řízení, popřípadě jen s některými účastníky řízení.

Pojetí případové konference plně odpovídá i vymezení okruhu osob, které se případové konference účastní. Tak se stanoví, že případové konference se (kromě soudu) účastní přizvané osoby, jimiž jsou právě ony osoby, které pro svou odbornost, své postavení nebo svůj vztah k projednávanému případu mohou přispět svým poznatkem. Taktéž se stanoví, že případová konference se může konat jak bez účastníků řízení, tak i za jejich přítomnosti, popřípadě za přítomnosti jen některých účastníků řízení (přizvání kupř. jen jednoho účastníka řízení může být namístě tehdy, mají-li být na případové konferenci diskutovány otázky týkající se tohoto účastníka a bude-li proto vhodné znát i jeho názor či postoj). Dále může soud na případovou konferenci přizvat i osoby účastníkům blízké, když tyto osoby mohou být vzhledem k povědomí o konkrétní situaci cenným zdrojem informací pro další postup ve věci.

Okruh osob, které soud může na případovou konferenci přizvat, je otevřený a vždy bude záviset na konkrétních okolnostech projednávaného případu. U jednotlivých typů nesporných civilních soudních řízení jsou pouze vymezeny osoby, které soud na případovou konferenci pořádanou v daném řízení přizve vždy, a osoby, jejichž přizvání soud v daném řízení alespoň zváží. Nicméně nic nebrání soudu přizvat na případovou konferenci i osobu, která v těchto výčtech není vůbec uvedena, pokud to okolnosti daného případu odůvodňují (může jít kupř. o adiktologa, je-li účastníkem řízení osoba závislá na návykových látkách a je-li při hledání nejvhodnějšího způsobu řešení případu potřeba prodiskutovat i tuto závislost, či o zástupce probační a mediační služby, je-li účastníkem řízení osoba propuštěná z výkonu trestu odnětí svobody a je-li při hledání nejvhodnějšího způsobu řešení případu potřeba prodiskutovat i to, zda se tento účastník řízení během výkonu trestu napravil).

Soud přitom dané osoby přizve, nikoliv předvolá, jejich účast tedy bude dobrovolná a nebude možno ji vynucovat uložením pořádkové pokuty. Tento přístup odpovídá povaze případové konference coby nástroje mezioborové spolupráce, kdy by měl být vytvořen prostor pro otevřené sdílení informací a nalezení možných řešení za aktivní účasti všech přizvaných osob a kdy je tak žádoucí, aby byly do tohoto procesu zapojeny pouze osoby, které o to mají skutečný zájem.

Neformálnost případové konference se projevuje již ve způsobu její svolání. Den a místo pořádání případové konference (pro zachování pojmové jednoty se zákonem o sociálně-právní ochraně dětí se namísto „konání“ používá pojem „pořádání“, resp. „uspořádání“) určí předseda senátu opatřením, stejně jako je tomu u jiného soudního roku. Předpokládá se, že samotná komunikace soudu s přizvanými osobami ohledně uspořádání případové konference bude probíhat neformálními komunikačními kanály (kupř. prostřednictvím telefonu či e-mailu), tak aby mohl být domluven čas a místo, které bude jak soudu, tak i všem přizvaným osobám vyhovovat.

Neveřejnost případové konference se zakotvuje s ohledem na vyvázání přizvaných osob z povinnosti mlčenlivosti, která jim plyne z jiného právního předpisu.

V § 18b zákona o zvláštních řízeních soudních je obsažena podrobnější úprava průběhu případové konference. Smysl případové konference vymezený již v § 18a odst. 1 je dvojí, a to (i) vytvořit prostor pro osoby, které pro svou odbornost, své postavení nebo svůj vztah k projednávanému případu mohou přispět svým poznatkem, sdělily skutečnosti, které mohou být významné pro posouzení možných způsobů řešení věci nebo pro posouzení vhodnosti a účelnosti přijatých nebo navržených opatření , a (ii) vytvořit prostor pro to, aby soudce mohl s těmito osobami relevantní skutečnosti probrat a zjistit jejich názor, kterému z možných způsobů řešení dávají přednost před ostatními.

Skutečnostmi, které mohou být významné pro posouzení možných způsobů řešení věci nebo pro posouzení vhodnosti a účelnosti přijatých nebo navržených opatření, mohou být především informace týkající se (i) průběhu služby poskytované účastníkovi řízení nebo jiného odborného kontaktu s účastníkem řízení, (ii) přijatých opatření a jejich plnění ze strany účastníka řízení, nebo (iii) zjištěných rizik a potřeb účastníka řízení. Naopak by zpravidla nemělo docházet k podrobnému sdílení informací ohledně samotného obsahu poskytované služby či jiného kontaktu s účastníkem. Ošetřující pediatr malého dítěte se tak bude typicky vyjadřovat k tomu, zda rodič s dítětem docházel na preventivní prohlídky, zda plnil doporučení související se zdravotní péčí, anebo zda dítě nejevilo známky zanedbávání péče. Již však nebude důvod k tomu, aby byly sdíleny podrobné údaje o zdravotním stavu dítěte, obsah jednotlivých lékařských konzultací či citlivé informace získané od rodičů při poskytování zdravotních služeb, pokud povědomí o těchto skutečnostech není nezbytně nutné pro dosazení účelu případové konference.

Neformálnost případové konference se projevuje rovněž i v úpravě jejího průběhu, kdy se nepředpokládá žádné formální zahájení či ukončení, jako je tomu kupř. u jednání, a kdy se naopak předpokládá, že bude mít podobu diskuse moderované soudcem. Jedinými formálními úkony, které se u případové konference předpokládají, jsou poučení přizvaných osob o povinnosti mlčenlivosti ve vztahu ke všem skutečnostem, které se na případové konferenci dozvěděly a poučení o uplatnění nároku na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku.

Vzhledem k tomu, že mnohé z přizvaných osob budou vázány povinností mlčenlivosti, která jim plyne z jiného právního předpisu (kupř. ošetřující lékař účastníka), jakož i k tomu, že pro nalezení vhodného způsobu řešení případu, resp. pro posouzení vhodnosti a účelnosti přijatých nebo navržených opatření, je nezbytné, aby přizvané osoby mohly sdělit všechny relevantní skutečnosti (tedy i skutečnosti, které mohou být dotčeny onou povinností mlčenlivosti), je nutné upravit průlom do zákonné mlčenlivosti. To je současně vyváženo jednak tím, že případová konference je neveřejná, jednak tím, že se přizvaným osobám zakládá nová povinnost mlčenlivosti ve vztahu ke všem skutečnostem, které se na případové konferenci dozvědí.

Současně ale zákon stanoví výjimku, kdy se za porušení následné mlčenlivosti nepovažuje použití zjištěných skutečností v řízení před soudem nebo jiným orgánem v rozsahu, který je nezbytný k ochraně svých práv nebo plnění svých povinností. Vzhledem k této výjimce by tak mělo být možné, aby orgán činný v trestním řízení na základě skutečností zjištěných na konferenci zahájil trestní řízení, budou-li k tomu dány důvody. Stejně tak by mělo být možné, aby přizvaný psycholog využil jinak chráněné skutečnosti v řízení, v němž je projednávána žaloba na ochranu osobnosti z titulu šíření lživých informací podaná jeho klientem, který byl i účastníkem řízení, v němž se konala případová konference.

V § 18c zákona o zvláštních řízeních soudních je obsažena úprava zprávy z případové konference a způsobu jejího pořízení.

Zprávou z případové konference se rozumí listina, na které jsou zachycena podstatná sdělení přizvaných osob (tj. ta sdělení, která mohou být relevantní pro posouzení možných způsobů řešení věci nebo pro posouzení vhodnosti a účelnosti přijatých nebo navržených opatření) a poučení o povinnosti mlčenlivosti poskytnuté soudcem přizvaným osobám a také poučení o uplatnění nároku na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku. Zprávu sepisuje soud a podepisuje ji předseda senátu. Osoba, jejíž podstatná sdělení jsou ve zprávě zachycena, bude pak moci v soudem určené lhůtě vyjádřit nesouhlas s obsahem zprávy, zároveň by měla konkrétně formulovat znění, které považuje za správné. Tato možnost následné korekce je důležitá i vzhledem k tomu, že zpráva nepředstavuje doslovný přepis konstatování přítomných osob, čímž může vzniknout větší riziko nepřesností, popř. absence některých údajů.

Návrh také ukládá soudu povinnost učinit vhodná opatření vedoucí k zachování důvěrnosti skutečností chráněných mlčenlivostí. Vhodnými opatřeními se rozumí především volba přiměřeného rozsahu a způsobu zachycení podstatných sdělení ve zprávě pro dané účely, vypuštění podrobných údajů, jejich zobecnění apod.

Vedle zprávy se pořizuje také zvukový záznam. Ten by měl být součástí spisu, nicméně by měl být vyloučen z nahlížení do spisu, a to v zájmu posílení otevřené komunikace mezi účastníky případové konference. Záznam může nicméně sloužit jako podklad při samotném vyhotovení zprávy a také pro následném ověření správnosti zachycení podstatných sdělení v této zprávě ze strany odvolacího soudu.

Účast přizvané osoby, která není účastníkem řízení a na jejíž účast nedopadá výjimka pro výkon působnosti orgánu státu, orgánu územního samosprávného celku nebo veřejné funkce, se považuje za jiný úkon v obecném zájmu podle § 203 odst. 1 ve spojení s § 200 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“). Je-li taková osoba zaměstnancem a koná-li se případová konference v pracovní době, přísluší jí pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu, neboť termín případové konference určuje soud a úkon v obecném zájmu tak nelze provést mimo pracovní dobu.

V takovém případě se bude jednat o překážku v práci podle § 200 ZP, kdy má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy nebo platu od zaměstnavatele, pouze pokud je její poskytnutí stanoveno zákonem, dohodou nebo vnitřním předpisem. Nebyla-li zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu poskytnuta, může uplatnit náhradu ušlého výdělku a hotových výdajů podle navrhovaného § 18d. Pokud zaměstnavatel zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu poskytl, potom zaměstnanci v tomto rozsahu ušlý výdělek nevzniká, nicméně zaměstnavateli může dle § 206 odst. 3 a 4 ZP vzniknout vůči státu jakožto osobě, z jejíhož podnětu byl zaměstnanec uvolněn, právo na úhradu poskytnuté náhrady mzdy. Tím však není dotčeno právo zaměstnance na náhradu vlastních hotových výdajů, nebyly-li mu nahrazeny zaměstnavatelem.

Nárok na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku podle § 18d může v případě účasti na případové konferenci uplatnit také osoba samostatně výdělečně činná. Způsob určení výše náhrad bude přitom upraven novelou § 33 JŘ. Předpokládá se obdobné použití § 29 až 32 JŘ, tj. pravidel, která se používají rovněž pro určení výše svědečného.

Právo na náhrady podle komentovaného ustanovení nemají účastníci řízení. Stejně tak nemají právo na náhrady ani osoby při výkonu působnosti orgánu státu (např. státní zástupce nebo příslušník Policie České republiky), při výkonu působnosti orgánu územního samosprávného celku (např. OSPOD), anebo při výkonu veřejné funkce (např. ochránce práv dětí). Odměňování těchto osob a úhrada případných cestovních nebo jiných výdajů se řídí předpisy upravujícími jejich pracovní postavení.

Právo na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku podle § 18d je třeba uplatnit u soudu do 3 dnů od konání případové konference. Tato lhůta je prekluzivní a jejím marným uplynutím právo zaniká. Soud je povinen přítomnou osobu o této lhůtě a následcích jejího zmeškání poučit. O výši náhrady rozhodne soud usnesením (§ 1 odst. 3 ZŘS ve spojení s § 167 odst.1 OSŘ).

Pro úplnost lze ještě dodat, že pro uplatnění práva zaměstnavatele na úhradu poskytnuté náhrady mzdy nebo platu podle § 206 odst. 3 ZP pak platí obecná promlčecí lhůta 3 roky podle § 629 odst. 1 OZ, když zákoník práce pro tyto případy nestanoví zvláštní promlčecí lhůtu.

Přiznání náhrady hotových výdajů a ušlého výdělku představuje nový náklad hrazený z veřejných rozpočtů. Nicméně, případová konference může být v některých případech dostatečnou (a někdy i efektivnější) náhradou znaleckého posouzení, což může vést k tomu, že v těch řízeních, v nichž se navrhuje umožnění pořádání případových konferencí, může dojít ke snížení četnosti zadávání znaleckých posudků. Z tohoto důvodu se předpokládá, že přiznání náhrady hotových výdajů a ušlého výdělku osobám přizvaným na případovou konferenci bude rozpočtově neutrální.

V návaznosti na zavedení případové konference jakožto dalšího typu soudního roku (vedle jednání a jiného soudního roku) se navrhuje doplnění úpravy dokazování.

V § 21a zákona o zvláštních řízeních soudních je obsaženo pravidlo, které je fakticky klíčové pro celý institut případové konference, a to že zprávu z případové konference lze v řízení, v němž tato případová konference byla uspořádána, provést jako důkaz. Klíčové je toto ustanovení proto, že teprve poté, co je zpráva z případové konference provedena jako důkaz, může soud při rozhodování vyjít i ze sdělení, která se dozvěděl na případové konferenci.

Na tomto místě je nutno zopakovat, že zpráva z případové konference zachycuje podstatná sdělení, která na případové konferenci uvedly přizvané osoby a že každá z přizvaných osob, jejíž podstatné sdělení je ve zprávě zachyceno, může ve lhůtě určené soudem vyjádřit s obsahem zprávy nesouhlas. Ačkoli je tedy zpráva z případové konference vyhotovena soudem, je nutno ji vnímat jako výtah těch sdělení, která na případové konferenci zazněla a která jsou podstatná pro rozhodnutí soudu a nikoli jako subjektivní zachycení obsahu případové konference soudcem (tedy jako jakousi písemnou obdobu svědecké výpovědi soudce o průběhu případové konference).

V § 21b zákon o zvláštních řízeních soudních se staví najisto, že osobu, která byla přizvána na případovou konferenci a která není účastníkem řízení, lze v řízení, v němž byla případová konference uspořádána, vyslechnout i jako svědka.

K tomu bude důvod zejména v situaci, kdy sdělení této osoby jsou natolik podstatná pro rozhodnutí soudu, že se soud rozhodne, že tuto osobu vyslechne jako svědka (proběhla-li případová konference bez přizvání účastníků řízení, dá tím soud současně prostor účastníkům k položení doplňujících otázek). O takovou situaci půjde zpravidla tehdy, bude-li účastník řízení rozporovat podstatná sdělení této osoby či bude-li k jejich vyvrácení navrhovat vlastní důkazy.

Povinnost předložit zprávu o zdravotním stavu člověka, o němž se řízení vede

Navrhuje se zavést povinnost poskytovatele zdravotních služeb, tedy ošetřujícího lékaře člověka, o němž se řízení vede, předložit zprávu o jeho zdravotním stavu, a to v rozsahu nezbytném pro posouzení jeho schopnosti právně jednat. Cílem je prolomení povinnosti mlčenlivosti poskytovatele zdravotních služeb, avšak pouze ve vztahu k této skutečnosti. Navrhovaná úprava reaguje na odklon od využívání znaleckých posudků, z jejichž obsahu soud mohl získat potřebné informace o duševní poruše člověka. V kontextu legislativních změn, které významně upozadily využívání znaleckých posudků lékařů, však chybí oprávnění soudu získat nezbytné informace, které jsou nyní nedostupné z důvodu mlčenlivosti. Opatrovnický soud však musí mít při řešení situace člověka s duševní poruchou možnost si dané zprávy vyžádat, aby mohl získat potřebné informace o tom, zda může rozhodnout o podpůrných opatřeních při narušení schopnosti zletilého právně jednat. Pro souvislost je třeba podotknout, že vyžádáním si zprávy lékaře, resp. poskytovatele zdravotních služeb se nelimituje možnost soudu zadat znalecký posudek. Lze však předpokládat, že tomu tak bude v budoucnu spíše výjimečně, a to v případě kdy nebudou naplněny podmínky pro využití clearingu neboli hodnocení potřeby podpory při právním jednání, zpracované soudním sociálním pracovníkem (§ 38 odst. 4 ZŘS), nebo jedná-li se o komplikovaný případ (kombinace duševních poruch apod.)

Zprávu o zdravotním stavu člověka, o němž se řízení vede, je povinen soudu předložit poskytovatel zdravotních služeb, který má člověka, o němž se řízení vede, v péči. Za účelem slaďování terminologie se zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, byl dosavadní termín ošetřující lékař nahrazen odpovídajícím pojmem poskytovatel zdravotních služeb. Tato terminologická změna se projevila i v ustanovení § 35 odst. 2 ZŘS, kde je již upravena lékařská zpráva týkající se duševního stavu posuzované osoby. Navrhuje se proto terminologická změna i tohoto ustanovení. Relevantním poskytovatelem zdravotních služeb může být praktický lékař, jenž má zmapovanou celkovou zdravotní situaci člověka, případně i specialista, který se věnuje jeho zdraví (např. psychiatr, neurolog, geriatr). Nelze vyloučit ani situace, kdy si soud vyžádá zprávy jak od praktika, tak následně od specialisty, pro získání plného obrazu o situaci pacienta. Zákon cíleně nestanoví taxativní výčet lékařských odborností, neboť cílem je obdržet relevantní informaci od lékaře, jehož péči pacient fakticky využívá. K nahrazení pojmu ošetřující lékař pojmem poskytovatel zdravotních služeb došlo, vyjma již uvedeného § 35 odst. 2 ZŘS, v ustanovení § 38 odst. 4 a 5, je obsažen i v novém ustanovení § 38 odst. 3 a § 46a ZŘS.

Je třeba, aby zákon povinnost předložit zprávu o zdravotním stavu člověka upravil zvlášť v každém jednotlivém řízení, týkajícím se narušení schopnosti zletilého právně jednat (řízení o některých podpůrných opatřeních v § 33 odst. 2 ZŘS, řízení o svéprávnosti v § 38 odst. 3 ZŘS a taktéž v řízení o opatrovnictví člověka v § 46a ZŘS). Cílem je, aby soud ve všech případech rozhodování o podpůrných opatřeních aplikovaných při neschopnosti zletilého právně jednat měl k dispozici zprávu o zdravotním stavu člověka, v rozsahu nezbytném pro posouzení jeho schopnosti právně jednat.

Pokud jde o náhradu nákladů poskytovatele zdravotních služeb v souvislosti s předložením uvedené zprávy, lze upozornit na to, že tyto situace jsou již v současnosti soudy řešeny bez větších obtíží při aplikaci stávajícího pravidla § 38 odst. 4 a 5 ZŘS. Pravidlo týkající se součinnosti se soudem je upraveno v § 128 OSŘ, podle něhož je součinnost poskytována bezplatně. Vydávání vybraných typů lékařských zpráv je pak upraveno v příslušném v cenovém výměru Ministerstva zdravotnictví⁷⁴, vydaném ve Věstníku MZD ČR č. 3/2016.

Vyšetření ve zdravotnickém zařízení – ke stávajícímu § 38 odst. 3

Stávající ustanovení § 38 odst. 3 ZŘS upravuje možnost soudu nařídit, a to na základě návrhu znalce, aby byl posuzovaný nejdéle po dobu 4 týdnů vyšetřován ve zdravotnickém zařízení. Soud tak může učinit, je-li to nezbytně třeba k vyšetření zdravotního stavu a nelze-li toho dosáhnout jinak. Toto ustanovení se v kontextu změn posledních let jeví jako obsoletní.

Změna paradigmatu

Občanský zákoník roce 2014 přinesl mnohé změny v oblasti řešení svéprávnosti dospělých osob, což se promítlo také v úpravě zákona o zvláštních řízeních soudních. V rámci procesu řešení svéprávnosti soudem dochází k postupnému odklonu od medicínského náhledu na člověka a příklonu k modelu sociálnímu. Pro otázku nejlepšího možného nastavení potřebné podpory při právním jednání (v širokém slova smyslu) již není podstatná jen diagnóza člověka, vědomost o jeho duševní poruše a jejích projevech. Stále podstatnější je to, jak se člověk jeví v kontextu prostředí, v němž žije. Významná je schopnost člověka postarat se o své záležitosti, jeho zkušenost s rizikem, schopnost se poučit z negativní zkušenosti, ochota ke spolupráci s tím, kdo ho podporuje, prostředí, ve kterém žije, a mnohé další skutečnosti. Při vyhodnocení jeho celkové situace je podstatná reálně hrozící újma, nikoli jen hypotetická újma vycházející z identifikace diagnózy.

Tento způsob řešení otázky svéprávnosti a potřebné podpory při právním jednáním se projevil i v procesních změnách, a to v postupném upozaďování významu znaleckých posudků. Nejprve došlo k uzákonění pravidla obsaženém ve stávajícím § 38 odst. 5 ZŘS, které umožňuje nevyužít znaleckého posudku při prodlužování doby omezení svéprávnosti. V těchto případech se lze spokojit s předchozím znaleckým posudkem ve spojení s písemnou zprávou ošetřujícího lékaře. Následně bylo v roce 2025 přijato nové pravidlo, stávající ustanovení § 38 odst. 4 ZŘS, umožňující soudu nevyužít znaleckého posudku i při prvním řešení svéprávnosti posuzovaného, a to v případě, kdy má soud dostupnou lékařskou zprávu a zároveň zprávu z hodnocení potřeby podpory člověka při právním jednání vytvořené soudním sociálním pracovníkem (tzv. clearing). Pro souvislost lze podotknout, že ke konci května 2026 bylo v ČR 62 soudních sociálních pracovníků a lze očekávat jejich další nárůst. Ve značné míře probíhá i jejich proškolování v oblasti provádění hodnocení potřeby podpory při právním jednání. Významně se tedy jak z pohledu práva, tak faktického stavu v ČR, rozšiřuje skupina případů, v rámci nichž soud nebude muset vůbec přistoupit k zadání znaleckého posudku.

Stávající ustanovení upravující možnost soudu nařídit vyšetření ve zdravotnickém zařízení (dříve ústavu) za účelem pozorování obsahovala i předchozí právní úprava (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013), byť s delší lhůtou, po kterou mohl být člověk v ústavu vyšetřován. Ta se postupně návaznými legislativními změnami zkracovala až na stávající 4 týdny. Cílem daného ustanovení nepochybně bylo to, aby v případě složitějších případů duševních poruch mohl znalec využít delší pozorování osoby a na jeho základě pak vyhodnotil situaci člověka. Požadavky soudnictví jsou však nyní jiné. Jak vyjadřuje materiál Ministerstva spravedlnosti Problematika zadávání znaleckých posudků v řízení o svéprávnosti⁷⁵ v části věnované otázkám na znalce: „Soudem formulované otázky by měly znít tak, aby na podkladě učiněných odpovědí znalec podal posudek k tomu, zda posuzovaná osoba v inkriminovaném období byla stižena duševní poruchou, a pokud ano, zda tato její duševní porucha měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu, s jakou intenzitou) vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti při (soudem) vymezeném jednání.“.⁷⁶ Dále text obsahuje, i za pomoci relevantní judikatury, shrnutí toho, co by znalecký posudek obsahovat zásadně neměl. Lze poukázat také na to, že tento trend, podpořený judikaturou, je opakovaně představován na školeních v rámci Justiční akademie.

Lze tedy shrnout, že cílem již není získat značně široké penzum zdravotnických informací zpracovaných znalcem. Cílem je, aby opatrovnický soud měl základní, avšak dostačující informace o duševní poruše člověka a její schopnosti ovlivnit jeho právní jednání. Dále pak musí učinit širší dokazování z odlišných zdrojů směřující k samotnému životu posuzovaného člověka v kontextu jeho schopnosti právně jednat.

Nevhodné využívání nařízeného vyšetřování

Při diskuzích v rámci justice, týkajících se užívání uvedeného ustanovení, zazněly opakované zkušenosti soudců, kdy se setkávají s návrhy na umístění osoby do zdravotnického zařízení pouze z důvodu prosté nespolupráce posuzovaného člověka se znalcem. Během umístění, které je zpravidla vícedenní (někdy až do maximální možné doby trvání, tj. na 4 týdny), znalec navštíví člověka pouze na krátkou dobu za účelem vyšetření. Omezení na takto dlouho dobu se zjevně jeví být nepřiměřené ve srovnání s krátkou návštěvou znalcem, která trvá v řádech hodin (např. 1-3 hodiny). Jak zaznívá v odborné literatuře, je nepřijatelné využití daného ustanovení jako jakéhosi zadržovacího prostředku z důvodu nespolupráce osoby se znalcem.⁷⁷

„…soud je povinen sporné případy ověřit a vyloučit ty, kdy jde spíš o snahu vyhnout se komplikacím s nespolupracujícím posuzovaným.… Pouhá skutečnost, že se posuzovaný odmítá dostavit ke znalci k vyšetření standardnímu, nemůže být důvodem pro nařízení vyšetření ústavního. Zde má soud zásadně k dispozici jen již zmíněné prostředky dle § 52, 53 o.s.ř. K pořádkovým opatřením soud přistupuje individuálně, tak, aby byl šetřen zdravotní stav posuzovaného a aby bylo pořádkové opatření skutečně účelné.“.

Vzhledem k tomu, že v případě umístění do zdravotnického zařízení podle předmětného ustanovení se bezpochyby jedná o omezení osobní svobody, nelze nerespektovat zásadu proporcionality zásahu do práva na osobní svobodu. Pro srovnání lze upozornit na to, že o umístění do zdravotnického řízení v délce delší než 24 hodin se koná samostatné detenční řízení, obsahující četné záruky ochrany práv umístěných osob, viz § 66 a násl. ZŘS.

Vzhledem ke stárnutí populace lze přepokládat, že opatrovnické soudy se budou stále častěji zabývat případy seniorů, jimž je třeba najít vhodnou podporu při právním jednání. Pro mnoho rodin je toto téma velice citlivé. O to více, pokud by nadále existovala možnost nuceného pobytu seniora na psychiatrii, který by mohl být vnímán velice negativně a ve svém důsledku naopak vzbudil nedůvěru vůči těm členům rodiny, kteří chtěli pomoci ve složité životní situaci a chtěli zajistit možnost určitého zastoupení člena své rodiny ve vybraných právních jednání.

Při řešení proporcionality zásahu do osobní svobody je třeba zdůraznit, že cílem řízení o svéprávnosti je najít pro posuzovanou osobu nejlepší možné řešení její právní podpory (v širokém slova smyslu). Lze přistoupit k využití alternativ k omezení svéprávnosti, o nichž rozhoduje soud, viz § 31, 39 a 44 a násl. ZŘS. Stejně tak může soud dané řízení ukončit se závěrem, že člověk může využít alternativy k omezení svéprávnosti, které jsou obecně dostupné⁷⁸ (zejména ad hoc zastoupení v konkrétních situacích, stejně jako např. neplatnost právního jednání, navrácení bezdůvodného obohacení, ochrana v rámci spotřebitelských smluv). Může taktéž rozhodnout o omezení svéprávnosti, hrozí-li osobě reálně závažná újma a nelze-li jí zabránit žádným jiným mírnějším a méně omezujícím opatřením. Tomu však hrubě neodpovídá prostředek, který má být k tomuto cíli užit, spočívající v dlouhodobém omezení osobní svobody člověka.

Z uvedených důvodů se navrhuje předmětné ustanovení vypustit. Pokud jde o potřebu soudu mít dostupné nezbytné lékařské informace o posuzovaném, která je zcela legitimní, navrhuje se rozšířit stávající možnosti soudů získat potřebné informace přímo od ošetřujícího lékaře člověka, dle předkládaného návrhu od poskytovatele zdravotních služeb, který má člověka v péči.

V návaznosti na zavedení případové konference jakožto dalšího typu soudního roku (vedle jednání a jiného soudního roku) se navrhuje doplnit úpravu řízení o některých podpůrných opatřeních tak, aby v tomto řízení bylo možné případovou konferenci uspořádat.

Protože § 18a ZŘS stanoví, že soud může případovou konferenci uspořádat jen v těch řízeních, kde je to výslovně zákonem stanoveno, navrhuje se doplnit úpravu řízení o některých podpůrných opatřeních tak, aby v tomto řízení bylo uspořádání případové konference možné, avšak jen je-li předmětem tohoto řízení schválení smlouvy o nápomoci (§ 31 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních) nebo schválení zastoupení členem domácnosti (§ 31 písm. e) zákona o zvláštních řízeních soudních).

Současně se zakotvuje výčet osob, které soud na případovou konferenci uspořádanou v tomto řízení přizve vždy (za předpokladu, že taková osoba existuje), a výčet osob, jejichž přizvání soud při uspořádání případové konference v tomto řízení zváží. Podle okolností konkrétního případu soud může na případovou konferenci přizvat i jiné osoby, které nejsou v těchto výčtech uvedeny, což plyne z obecné úpravy obsažené v § 18a odst. 2 ZŘS.

V návaznosti na zavedení případové konference jakožto dalšího typu soudního roku (vedle jednání a jiného soudního roku) se navrhuje doplnit úpravu řízení o svéprávnosti tak, aby v tomto řízení bylo možné případovou konferenci uspořádat.

Protože § 18a ZŘS stanoví, že soud může případovou konferenci uspořádat jen v těch řízeních, kde je to výslovně zákonem stanoveno, navrhuje se doplnit úpravu řízení o svéprávnosti tak, aby v tomto řízení bylo uspořádání případové konference možné.

Současně se zakotvuje výčet osob, které soud na případovou konferenci uspořádanou v tomto řízení přizve vždy (za předpokladu, že taková osoba existuje), a výčet osob, jejichž přizvání soud při uspořádání případové konference v tomto řízení zváží. Podle okolností konkrétního případu soud může na případovou konferenci přizvat i jiné osoby, které nejsou v těchto výčtech uvedeny, což plyne z obecné úpravy obsažené v § 18a odst. 2 ZŘS.

V návaznosti na zavedení případové konference jakožto dalšího typu soudního roku (vedle jednání a jiného soudního roku) se navrhuje doplnit úpravu řízení ve věcech opatrovnictví člověka tak, aby v tomto řízení bylo možné případovou konferenci uspořádat.

Protože § 18a ZŘS stanoví, že soud může případovou konferenci uspořádat jen v těch řízeních, kde je to výslovně zákonem stanoveno, navrhuje se doplnit úpravu řízení ve věcech opatrovnictví člověka tak, aby v tomto řízení bylo uspořádání případové konference možné.

Současně se zakotvuje výčet osob, které soud na případovou konferenci uspořádanou v tomto řízení přizve vždy (za předpokladu, že taková osoba existuje), a výčet osob, jejichž přizvání soud při uspořádání případové konference v tomto řízení zváží. Podle okolností konkrétního případu soud může na případovou konferenci přizvat i jiné osoby, které nejsou v těchto výčtech uvedeny, což plyne z obecné úpravy obsažené v § 18a odst. 2 ZŘS.

V návaznosti na zavedení případové konference jakožto dalšího typu soudního roku (vedle jednání a jiného soudního roku) se navrhuje doplnit úpravu řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém zařízení tak, aby v tomto řízení bylo možné případovou konferenci uspořádat.

Protože § 18a ZŘS stanoví, že soud může případovou konferenci uspořádat jen v těch řízeních, kde je to výslovně zákonem stanoveno, navrhuje se doplnit úpravu řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém zařízení tak, aby v tomto řízení bylo uspořádání případové konference možné.

Současně se zakotvuje výčet osob, které soud na případovou konferenci uspořádanou v tomto řízení přizve vždy (za předpokladu, že taková osoba existuje), a výčet osob, jejichž přizvání soud při uspořádání případové konference v tomto řízení zváží. Podle okolností konkrétního případu soud může na případovou konferenci přizvat i jiné osoby, které nejsou v těchto výčtech uvedeny, což plyne z obecné úpravy obsažené v § 18a odst. 2 ZŘS.

Nově se stanoví možnost soudu rozhodnout o rozvodu manželství bez nařízení jednání, pokud soud za podmínek uvedených v § 389 odst. 1 upustí od výslechu konsenzuálních manželů, kteří nemají nezletilé děti, přičemž bude možné rozhodnout na podkladě předložených listinných důkazů a manželé s tímto postupem vyjádří souhlas anebo se práva účasti na projednání věci vzdají.

Shledá-li soud, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání, vyzve manžele k vyjádření, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Do výzvy lze přitom zapracovat tzv. doložku proti nečinnosti dle § 20 odst. 3 ZŘS, kdy v případě, že se žádný z manželů ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud moci vycházet z toho, že účastník s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. I když soud bude za splnění zákonných podmínek rozhodovat bez nařízení jednání, rozhodnutí vždy musí vyhlásit veřejně (§ 156 odst. 1 OSŘ). Rozvod bez jakéhokoliv jednání se přitom dotýká jen bezdětných manželů. Budou-li mít totiž manželé nezletilé děti, tak bude řízení o rozvod spojeno s opatrovnickým řízením, kdy sice k samotnému rozvodu jednání probíhat nebude, avšak jde-li o úpravu poměrů dítěte, tak zde zůstává jednání povinné.

Jedná se pouze o legislativně-technickou úpravu odkazu z důvodu doplnění nového odstavce 2 do § 389 ZŘS.

Ustanovení vychází z § 755 odst. 3 OZ, dle kterého platí, že soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu. Z občanského zákoníku přitom vyplývá, že se poměry dítěte rozumí péče a výživa, rozhoduje-li soud o péči za současného určení jejího rozsahu dle § 907 odst. 2 OZ, resp. pouze péče, rozhoduje-li soud o péči bez určení jejího rozsahu dle § 907 odst. 1 OZ, ledaže schvaluje dohodu o vyživovací povinnosti k dítěti podle § 919 odst. 4 OZ.

Zákon o zvláštních řízeních soudních poměry dítěte nedefinuje. Proto se obecný pojem v § 398a odst. 3 nahrazuje výslovným uvedením věcí, o nichž soud může v souvislosti s rozvodem manželství v rámci poměrů dítěte rozhodovat. Pokud soud bude u rozvádějících se manželů řešit péči i výživu, potom právní moc rozhodnutí o rozvodu bude vždy navázána na právní moc rozhodnutí v obou těchto opatrovnických věcech.

V návaznosti na zavedení případové konference jakožto dalšího typu soudního roku (vedle jednání a jiného soudního roku) se navrhuje doplnit úpravu předběžného řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí tak, aby v tomto řízení bylo možné případovou konferenci uspořádat.

Protože § 18a ZŘS stanoví, že soud může případovou konferenci uspořádat jen v řízeních, kde je to výslovně zákonem stanoveno, navrhuje se doplnit úpravu předběžného řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí tak, aby v tomto řízení bylo uspořádání případové konference možné.

Současně se zakotvuje výčet osob, které soud na případovou konferenci uspořádanou v tomto řízení přizve vždy (za předpokladu, že taková osoba existuje), a výčet osob, jejichž přizvání soud při uspořádání případové konference v tomto řízení zváží. Podle okolností konkrétního případu soud může na případovou konferenci přizvat i jiné osoby, které nejsou v těchto výčtech uvedeny, což plyne z obecné úpravy obsažené v § 18a odst. 2 ZŘS.

Do prvního odstavce ustanovení § 452 se navrhuje doplnit věta, dle které může soud, je-li to nutné v zájmu dítěte, upravit vedle umístění dítěte do vhodného prostředí i poměry dítěte jiným způsobem. Pro uložení tohoto dalšího opatření je třeba, aby bylo jednak v zájmu dítěte a jednak aby bylo nutné pro řešení situace dítěte. Vychází se tak ze specifické povahy tohoto předběžného opatření, které má rychle řešit závažnou situaci dítěte popsanou v daném ustanovení. Nemělo by tak sloužit k řešení jiných záležitostí dítěte, ale přímo souviset s potřebou přemístit dítě do vhodného prostředí. Úprava poměrů dítěte jiným způsobem je tak ve vztahu úpravě poměrů dítěte v podobě umístění dítěte do vhodného prostředí subsidiární.

Zároveň se jedná o další opatření na ochranu dítěte, neboť pouze umístění dítěte do vhodného prostředí nemusí být dostatečné. Pokud je dítě na základě tohoto předběžného opatření svěřeno do péče jiné osoby například z důvodu domácího násilí, nemusí být toto opatření dostačující, neboť i přes toto předběžné opatření může zůstat osobě dopouštějící se domácího násilí právo na styk s dítětem. Vedle umístění dítěte do vhodného prostředí se tak nabízí omezení styku dítěte s osobou, v jejíž péči bylo (nejčastěji s rodičem), a to včetně zvážení nepřímého styku a práva na informace o dítěti (zde je třeba si uvědomit, že se jedná o předběžnou úpravu poměrů dítěte, která má jen dočasný charakter). Pokud je dítě umístěno do vhodného prostředí i z důvodu výchovných problémů dítěte (např. z důvodu užívání návykových látek), pak může přicházet v úvahu stanovení dohledu nad dítětem, na základě kterého by bylo možné vyhodnotit reálný dopad opatření na dítě ve vztahu k jeho výchovným problémům. Doplnění této věty má tak soudu umožnit, aby předběžným opatřením vyřešil vzniklou situaci dítěte komplexně tak, aby poskytl dítěti plnou ochranu a dále se mohl věnovat řešení ve věci samé.

S tímto doplněním možnosti úpravy poměrů dítěte i jiným způsobem se otvírá otázka zahájení řízení. Obecně je předběžné opatření možné nařídit jen na návrh OSPOD. Jedná-li se však o umístění dítěte do rodinného prostředí, může soud nařídit předběžné opatření i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že otázka úpravy poměrů i jiným způsobem nemůže být řešena předběžným opatřením samostatně, mohla by kopírovat obecnou úpravu. Při bližším zamyšlení se to však jeví problematické, neboť v případě návrhu OSPOD na umístění dítěte do péče např. babičky by soud mohl i bez návrhu upravit poměry tohoto dítěte i jiným způsobem (např. stanovit dohled), pokud by OSPOD toto opomněl navrhnout, nebo by soud na základě rozhodujících skutečností dospěl k závěru, že toto nutné v zájmu dítěte, avšak v případě umístění dítěte např. do pěstounské péče (mimo rodinu) by tuto možnost neměl, neboť dle ustanovení § 26 ZŘS může soud překročit návrh účastníka jen, jestliže bylo řízení možné zahájit i bez návrhu. Z pohledu dítěte by tak byla možná jeho větší ochrana při umístění do rodinného prostředí než při umístění mimo rodinu, což nelze akceptovat. Z tohoto důvodu se navrhuje doplnění § 454 tak, že o jiném způsobu úpravy poměrů dítěte v tomtéž předběžném opatření může soud rozhodnout i bez návrhu. Tento závěr lze podpořit s ohledem na velmi krátkou lhůtu pro nařízení předběžného opatření, ve které by mohl být problém zajišťovat si „doplnění“ návrhu v tomto smyslu.

Navrhovaná změna ustanovení § 465c odst. 3 je čistě technická, neboť se upravuje odkaz na § 454, ve kterém došlo k přečíslování odstavců.

Ustanovení se navrhuje doplnit, aby maximální doba trvání prozatímního rozhodnutí byla stejná jako v případě speciálního předběžného opatření podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS, neboť stejně jako v případě předběžné úpravy poměrů dítěte se jedná o prozatímní úpravu, která nemá trvat příliš dlouho. Dlouhotrvající předběžná, resp. prozatímní úprava může vést k narušení poměrů dítěte, protože si dítě fakticky plynutím času zvykne na nové uspořádání poměrů.⁷⁹

Odkaz na ustanovení § 460 ZŘS se navrhuje rozšířit i na zánik účinků prozatímního rozhodnutí. I v případě prozatímního rozhodnutí bude platit maximální délka jeho účinků s tím, že účinky prozatímního rozhodnutí zaniknou nejpozději uplynutím jednoho roku od jeho vykonatelnosti. To je s ohledem na ustanovení § 471 odst. 2 ZŘS, kdy ve věcech péče soudu o nezletilé by měl soud rozhodovat s největším urychlením a, nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení, zcela odůvodnitelné.

S ohledem na stanovení maximální doby trvání prozatímního rozhodnutí i s ohledem na nadbytečnost stanovení časového rámce prozatímního rozhodnutí v ustanovení § 468b odst. 5 se navrhuje část ustanovení vztahující se k tomuto časovému určení trvání prozatímního rozhodnutí vypustit.

Do odstavce 4 se navrhuje doplnit podmínku vyspělosti dítěte tak, aby bylo dítě schopno poučení poskytnuté rodičem pochopit a zpracovat ho. Míra poučení dítěte totiž závisí na věku dítěte a jeho rozumové vyspělosti, kdy s rostoucím věkem dítěte je spojeno i hlubší porozumění dané situaci, významu sdělované informace i důsledkům spojeným s rozhodnutím. Vzhledem k povaze práva dítěte, o kterém má být rodiči poučeno, se navrhuje doplnit po vzoru ustanovení § 867 odst. 2 OZ, aby poučovací povinnost vznikla až ve chvíli, kdy je dítě schopno takovou informaci přijmout (ve smyslu ji plně pochopit), vytvořit si vlastní názor (vědomě učinit rozhodnutí, jestli má být i nadále zastoupeno rodiči, nebo bude chtít zastoupení opatrovníka) a tento sdělit.

Využitím práva dítěte žádat o určení opatrovníka se dítě určitým způsobem vymezuje vůči rodičům, což může být pro dítě obtížné (jak ve smyslu pochopení důsledku tohoto rozhodnutí, tak i samotný projev takového názoru) a klade to na něj větší nároky. I samo procesní právo a jeho reálné pochopení je obtížnější,⁸⁰ proto je potřeba vyžadovat dostatečnou vyspělost dítěte.

Přestože i z platného znění bylo třeba dovodit, že požadavek na splnění poučovací povinnosti rodičů je třeba vztahovat na dítě, které je toho s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost schopné, navrhuje se toto výslovně doplnit, aby nedocházelo k pochybnostem. Uvedené je významné i s ohledem na další následky spojené s tímto poučením, neboť soud může návrhu rodičů vyhovět jen tehdy, bylo-li mu poučení dítěte rodiči osvědčeno (viz ustanovení § 471 odst. 4 ZŘS).

Z hlediska praktického provedení této poučovací povinnosti by měli rodiče nejprve splnit svoji povinnost podle ustanovení § 875 OZ, resp. podle ustanovení § 20 odst. 4 ZŘS, tedy dítěti vysvětlit, na čem se rodiče ohledně dítěte společně dohodli, jaký to bude mít na něj dopad, měli by zjistit, jaký má dítě na tuto dohodu rodičů názor, zároveň by měli dítěti vysvětlit i význam soudního řízení a jeho důsledků pro dítě, včetně důsledků zohlednění jeho názoru. A v návaznosti na toto poučení i s ohledem na schopnost dítěte pochopit tyto informace, které by měly být pro dítě snadněji pochopitelné, by měli přistoupit k poučení ve smyslu předmětného ustanovení. Zároveň i zde platí, že se jedná o právo dítěte a je třeba k němu přistupovat citlivě, kdy dítě nesmí být k ničemu nuceno (tedy ani k projevení názoru v této věci). Pokud nebude chápat jednodušší věci spojené s touto situací, nemělo by být zatěžováno věcmi složitějšími. Avšak i zde je třeba způsob komunikace přizpůsobit věku dítěte a vyvinout maximální snahu dítěti potřebné věci (ve smyslu věci, které je schopno pochopit) vysvětlit.

Ve vztahu k soudu a posouzení, zda mělo být dítě v tomto směru poučeno, je opět třeba vycházet z ustanovení § 20 odst. 4 ZŘS, dle kterého je to soud, který v řízení musí postupovat tak, aby nezletilý, který je schopen pochopit situaci, dostal potřebné informace. V rámci tohoto poučení si pak soud může udělat představu o schopnosti daného dítěte situaci pochopit a vytvořit si na ni názor a tento sdělit. Ve smyslu ustanovení § 867 odst. 2 OZ by u dítěte staršího dvanácti let měla být tato povinnost splněna v zásadě vždy, není-li prokázán opak.

V návaznosti na zavedení případové konference jakožto dalšího typu soudního roku (vedle jednání a jiného soudního roku) se navrhuje doplnit úpravu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé tak, aby v tomto řízení bylo možné případovou konferenci uspořádat.

Protože § 18a ZŘS stanoví, že soud může případovou konferenci uspořádat jen v těch řízeních, kde je to výslovně zákonem stanoveno, navrhuje se doplnit úpravu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé tak, aby v tomto řízení bylo uspořádání případové konference možné.

Současně se zakotvuje výčet osob, které soud na případovou konferenci uspořádanou v tomto řízení přizve vždy (za předpokladu, že taková osoba existuje), a výčet osob, jejichž přizvání soud při uspořádání případové konference v tomto řízení zváží. Podle okolností konkrétního případu soud může na případovou konferenci přizvat i jiné osoby, které nejsou v těchto výčtech uvedeny, což plyne z obecné úpravy obsažené v § 18a odst. 2 ZŘS.

V návaznosti na zavedení případové konference jakožto dalšího typu soudního roku (vedle jednání a jiného soudního roku) se navrhuje doplnit úpravu řízení o výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé tak, aby v tomto řízení bylo možné případovou konferenci uspořádat.

Protože § 18a ZŘS stanoví, že soud může případovou konferenci uspořádat jen v těch řízeních, kde je to výslovně zákonem stanoveno, navrhuje se doplnit úpravu řízení o výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé tak, aby v tomto řízení bylo uspořádání případové konference možné.

Současně se zakotvuje výčet osob, které soud na případovou konferenci uspořádanou v tomto řízení přizve vždy (za předpokladu, že taková osoba existuje), a výčet osob, jejichž přizvání soud při uspořádání případové konference v tomto řízení zváží. Podle okolností konkrétního případu soud může na případovou konferenci přizvat i jiné osoby, které nejsou v těchto výčtech uvedeny, což plyne z obecné úpravy obsažené v § 18a odst. 2 ZŘS.

Navrhuje se doplnit skutkovou podstatu přestupku porušení povinnosti mlčenlivosti v souvislosti s případovou konferencí podle zákona o zvláštních řízeních soudních.

Případová konference má umožnit efektivní sdílení informací o daném případu ze strany přizvaných odborníků působících zejména v oblasti sociálních, sociálně-zdravotních a zdravotních služeb, a dále pak v oblasti školství a sociálně-právní ochrany dětí, anebo i ze strany blízkých osoba účastníka. Na případové konferenci tak budou pravidelně zaznívat i citlivé informace o soukromí dotčených osob, o jejich rodinných, zdravotních či sociálních poměrech, vzhledem k čemuž návrh za splnění určitých podmínek prolamuje zákonnou mlčenlivost přizvaných osob. Tomu pak odpovídá stanovení povinnosti následné mlčenlivosti ohledně skutečností, které se přizvané osoby na případové konferenci dozvěděly (§ 18b odst. 3 návrhu).

Za účelem zajištění účinné ochrany informací sdílených na případové konferenci se tak v komentovaném ustanovení zákona o některých přestupcích upravuje zvláštní přestupek pro případ porušení povinnosti následné mlčenlivosti. Za tento přestupek se navrhuje stanovit pokutu až do výše 50 000 Kč, kdy tato horní hranice vychází z úrovně naléhavosti potřeby chránit soukromí osob, jejichž poměry jsou na případové konferenci projednávány. Při stanovení výše pokuty by měl být zohledněn způsob a rozsah vyzrazených informací, konkrétní okolnosti, za nichž k porušení povinnosti následné mlčenlivosti došlo, a také následky tohoto protiprávního jednání.

S ohledem na povahu navrhovaných změn, které mají jen dílčí význam, se navrhuje stanovit účinnost dnem 1. 1. 2027.