Důvodová zpráva k Novela z. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trest. - EU

Do výčtu předpisů EU, které jsou zapracovány do ZMJS, se doplňuje i nařízení a směrnice o digitalizaci justiční spolupráce.

Vzhledem k tomu, že v návaznosti na občas probíhající reorganizace Policie České republiky dochází ke změnám útvaru Policie České republiky, který plní roli kontaktního místa pro účely uchovávání elektronických důkazů v rámci přeshraniční spolupráce, a na tyto změny je třeba pružně reagovat, navrhuje se nově vymezit příslušný útvar Policie České republiky jako útvar, který je výkonem této agendy pověřený policejním prezidentem. Tímto útvarem je aktuálně Národní centrála proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě SKPV. Vnitrostátně došlo k jejímu vyčlenění z Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, která byla původním kontaktním bodem pro účely Úmluvy o počítačové kriminalitě (tato změna zatím nebyla plně reflektována v prohlášení podle článku 35 Úmluvy o počítačové kriminalitě, nicméně sekretariát Úmluvy byl o změně vyrozuměn a v praxi je správný postup zajištěn).

Předmětná ustanovení implementují relevantní články směrnice o digitalizaci justiční spolupráce ve vztahu k jednotlivým druhům justiční spolupráce, konkrétně jde o předávací řízení na základě evropského zatýkacího rozkazu (rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV), výkon příkazů k zajištění majetku se státy, které nejsou vázány nařízením 2018/1805 (rámcové rozhodnutí 2003/577/SVV), uznání a výkon opatření nahrazujících vazbu (rámcové rozhodnutí 2009/829/SVV), postupy při řešení kompetenčních sporů (rámcové rozhodnutí 2009/948/SVV), uznání a výkon rozhodnutí ukládajících peněžité tresty a pokuty (rámcové rozhodnutí 2005/214/SVV), uznání a výkon rozhodnutí ukládajících propadnutí nebo zabrání majetku se státy, které nejsou vázány nařízením 2018/1805 (rámcové rozhodnutí 2006/783/SVV), uznání a výkon rozhodnutí ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody (rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV), uznání a výkon rozhodnutí ukládajících trest nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezením a povinnosti (rámcové rozhodnutí 2008/947/SVV), uznání evropského ochranného příkazu (směrnice 2011/99/EU) a zajištění výkonu evropského vyšetřovacího příkazu (směrnice 2014/41/EU).

U uvedených druhů justiční spolupráce se stanoví, že justiční orgány a ústřední orgány (Ministerstvo spravedlnosti a Nejvyšší státní zastupitelství, pokud plní úlohu ústředního orgánu) komunikují s příslušnými orgány jiného členského státu EU (justičními orgány nebo jinými orgány označenými členským státem EU jako příslušnými k justiční spolupráci a ústředními orgány, pokud napomáhají justičním a jiným orgánům nebo se účastní doručování písemností v rámci justiční spolupráce) v souladu s článkem 3 nařízení o digitalizaci justiční spolupráce. Uvedený požadavek se tedy netýká případů, kdy s jiným členským státem EU komunikuje jiný český orgán, který není v postavení justičního nebo ústředního orgánu – např. Ministerstvo financí při uzavírání dohody o sdílení propadlého nebo zabraného majetku, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových při sdílení majetku s jiným členským státem EU, ale třeba i Ministerstvo spravedlnosti, pokud řeší regresní nároky nebo sdílí propadlé nebo zabrané peněžní prostředky nebo peněžní prostředky získané prodejem propadlého nebo zabraného majetku s jiným členským státem EU.

Článek 3 nařízení o digitalizaci justiční spolupráce stanoví, že se pro vzájemnou písemnou komunikaci použije přednostně decentralizovaný informační systém. Decentralizovaný informační systém by měl být vždy považován za nejvhodnější prostředek pro výměnu formulářů příkazů a osvědčení upravených v příslušných směrnicích a rámcových rozhodnutí (s výjimkou případu, kdy se zástupci příslušných orgánů členských států EU nacházejí na stejném místě v určitém členském státě EU za účelem pomoci při výkonu postupů justiční spolupráce, např. pokud vydávající orgán napomáhá při výkonu evropského vyšetřovacího příkazu ve vykonávajícím státě nebo pokud příslušné orgány různých členských států EU koordinují postupy justiční spolupráce za osobní účasti).

Tento způsob komunikace se neužije, pokud to není možné z důvodu narušení decentralizovaného informačního systému (technické závady), neumožňuje to povaha předávaného materiálu (např. jde o důkaz, je třeba předat listinný originál) nebo z důvodu zásahu vyšší moci (např. živelná pohroma) v takovém případě se použije jiný bezpečný prostředek komunikace. Jiné komunikační prostředky lze použít také tehdy, pokud není použití decentralizovaného informačního systému v dané situaci vhodné, např. je možné zvolit jednodušší a méně formální způsob komunikace jako je e-mail v případě, kdy nejde o výměnu důvěrných materiálů (např. zjišťování, který orgán jiného členského státu EU je příslušný k poskytnutí spolupráce). Podle bodu 25 odůvodnění nařízení o digitalizaci justiční spolupráce by použití jiných komunikačních prostředků mohlo být vhodné také tehdy, pokud komunikace zahrnuje nakládání s citlivými údaji nebo pokud by převedení objemné dokumentace do elektronické podoby představovalo nepřiměřenou administrativní zátěž.

Směrnice o digitalizaci justiční spolupráce pak výslovně upravuje další výjimky, kdy se decentralizovaný informační systém k vzájemné komunikaci nepoužije, typicky jde o případy, kdy je pro uznání nebo výkon rozhodnutí či příkazu vyžadováno určité stanovisko nebo souhlas nebo kdy je jiný členský stát EU informován o tom, že nelze dodržet pořádkové lhůty stanovené pro uznání nebo výkon rozhodnutí či příkazu, tj. jde o určité konzultace nebo výměnu informací, jež lze provádět i méně formálními způsoby. Směrnice o digitalizaci justiční spolupráce umožňuje také zaslání žádosti o průvoz přes území třetího členského státu EU prostřednictvím zabezpečených komunikačních kanálů, čímž se má na mysli využití policejní spolupráce tuto výjimku se navrhuje nevyužít, neboť v České republice o průvoz žádá Ministerstvo spravedlnosti, které tento způsob komunikace nevyužívá.

Pokud jde o nařízení 2018/1805 (příkazy k zajištění a ke konfiskaci), je měněno přímo nařízením o digitalizaci justiční spolupráce a také pro justiční spolupráci probíhající na jeho základě se použije článek 3 nařízení o digitalizaci justiční spolupráce se stanovenými výjimkami.

Předmětné ustanovení se navrhuje vypustit pro nadbytečnost a nepřesnost. Skutečnost, že obviněný (a jeho obhájce) má právo podávat návrhy, včetně návrhů na opatření důkazu, plyne dostatečně z § 33 tr. ř., který se subsidiárně použije i v řízení o evropském vyšetřovacím příkazu. Kromě toho toto právo nemá jen obviněný, ale také zadržený podezřelý a podezřelý ve zkráceném přípravném řízení (a jejich obhájci), u nichž lze dovodit, že je proti nim vedeno trestní řízení, což zakládá jejich určitá obhajovací práva (obdobná právům obviněného, když § 76 odst. 5 i § 179b odst. 2 tr. řádu odkazují na § 33 odst. 1 trestního řádu, kde je obsaženo i právo činit návrhy).

Vzhledem k tomu, že nařízení upravuje nový typ spolupráce přímo mezi orgány vydávajícího státu a poskytovatelem služeb, je třeba do ZMJS zakotvit novou hlavu, která bude obsahovat adaptační úpravu k nařízení. Upravit je třeba zejména otázky týkající se příslušnosti k jednotlivým úkonům, sankcí za porušení povinností adresátem příkazu, úhrady nákladů poskytovateli služeb a některé další dílčí otázky.

V tomto dílu jsou společně pro adaptační úpravu vymezeny některé pojmy v návaznosti na článek 3 nařízení, který je jinak přímo aplikovatelný, a je stanoveno obecné součinnostní ustanovení.

Definice pojmů obsahuje nařízení v článku 3. Vzhledem k tomu, že v trestním zákoníku a v § 7b tr. ř., který upravuje uchování dat, se používá pojem „data“, který je jednotně užíván i v rámci rekodifikace trestního práva procesního a předpokládá se jeho užití i u příkazu k vydání dat (stávající § 88a tr. ř.) v předpokládané novele trestního řádu, která naváže na tuto adaptační novelu, navrhuje se používat i v hlavě XII pojem „data“, a nikoli pojem „údaje“, který se používá v nařízení. Vzhledem k tomu se pak odkazuje na příslušné články nařízení, kde jsou jednotlivé typy dat vymezeny, nutno uvést, že poněkud odchylně od jejich vymezení v trestním řádu.

Předně jde o kategorii dat o účastníkovi (článek 3 odst. 9 nařízení), kterými se rozumí data, jež poskytovatel služeb shromáždil v souvislosti s poskytováním služeb (účastí na nich), která se týkají

Z formuláře osvědčení obsaženého v příloze nařízení pak vyplývá, že do této kategorie dat spadají zejména následující data (nejde o uzavřený výčet):

Pokud jde o data týkající se služby, poskytovatel služeb by tedy měl v rámci této kategorie dat sdělit druh služby, kterou účastník nebo zákazník užívá, a dobu užívání služby jako takové (např. že uživatel má u poskytovatele od roku XXXX zřízenu e-mailovou schránku XXX@XXX.XX). Oproti tomu v případě dotazu s odkazem na článek 3 odst. 11 nařízení (údaje o provozu) by měl poskytovatel služeb sdělit informace o relaci přístupu uživatele ke službě („session to a service“ – tedy, že uživatel přistupoval k zájmové e-mailové schránce XXX@XXX.XX z IP adresy XXXXXX dne XX.XX.XXXX v čase od XX:XX do XX:XX).

Další kategorií dat, která je zavedena nově výlučně pro účely nařízení a dosud v mezinárodních dokumentech nebyla vymezena, jsou data požadovaná výhradně za účelem identifikace uživatele, kterými se rozumí adresy internetového protokolu a v případě potřeby příslušné zdrojové porty a časové razítko, konkrétně datum a čas, nebo technické ekvivalenty těchto identifikátorů a souvisejících informací, pokud je donucovací nebo justiční orgány požadují výhradně k identifikaci uživatele v rámci konkrétního trestního řízení. ⁠‌​​‌​‌‌‌​‌​​‌​‌‌⁠

Nařízení na tzv. IP adresy, přístupová čísla a související informace nahlíží dvojí optikou. Tato data jsou zpravidla součástí záznamu událostí, tzv. serverového logu, který uvádí začátek a ukončení přístupu uživatele ke službě. Často se jedná o individuální IP adresu, ať statickou nebo dynamickou, nebo jiný identifikátor, který identifikuje síťové rozhraní použité během přístupu. K informaci o zahájení a ukončení přístupu uživatele ke službě jsou zapotřebí i související informace, jako jsou zdrojový port a časové razítko, protože IP adresy jsou často sdíleny více uživateli, například je-li používána technologie Carrier Grade NAT (CGN) nebo technicky rovnocenná řešení. Podle acquis Unie se však IP adresy považují za osobní údaje a musí požívat plné ochrany v souladu s acquis Unie v oblasti ochrany údajů. Kromě toho mohou být IP adresy za určitých okolností považovány za data o provozu. Za data o provozu jsou v některých členských státech EU považována rovněž přístupová čísla a související informace. Pro účely konkrétního trestního řízení však mohou orgány za výhradním účelem identifikace uživatele požádat o IP adresu, jakož i přístupová čísla a související informace, předtím než lze od poskytovatele služeb vyžádat data o účastníkovi související s tímto identifikátorem. V takových případech stanoví nařízení pro vyžádání těchto dat stejný režim jako pro data o účastníkovi ve smyslu tohoto nařízení.

Pokud však IP adresy, přístupová čísla a související informace nejsou vyžadovány výhradně k identifikaci uživatele služby v konkrétním trestním řízení, jsou vyžadovány k získání informací, které více zasahují do soukromí, jako jsou informace o kontaktech a místu pobytu uživatele. Samy o sobě by mohly sloužit k vytvoření podrobného profilu dotčené osoby, avšak zároveň mohou být zpracovány a analyzovány snadněji než data o obsahu, neboť již mají strukturovaný a standardizovaný formát. Pro tyto případy nařízení stanoví pro IP adresy, přístupová čísla a související informace stejný režim jako pro data o provozu.

Daty o provozu se rozumí data, která se týkají poskytování služby nabízené poskytovatelem služeb a která slouží k poskytnutí kontextu nebo doplňujících informací o takové službě a jsou vytvářena nebo zpracovávána informačním systémem poskytovatele služeb, jako například zdroj a cíl zprávy nebo jiného typu interakce, data o umístění zařízení, datum, čas, trvání, velikost, trasa, formát, použitý protokol a typ komprese, a další metadata elektronických komunikací a data, jiná než data o účastníkovi, týkající se zahájení a ukončení relace přístupu uživatele ke službě, jako je datum a čas použití, čas přihlášení uživatele ke službě a čas jeho odhlášení.

Z formuláře osvědčení obsaženého v příloze nařízení pak vyplývá, že do této kategorie dat spadají zejména následující data (nejde o uzavřený výčet):

Daty o obsahu se pak rozumí jakákoli data v digitálním formátu, jako je text, hlas, videa, obrázky a zvuk, a to jiná než data o účastníkovi nebo data o provozu. Z formuláře osvědčení obsaženého v příloze nařízení pak vyplývá, že do této kategorie dat spadají zejména následující data (nejde o uzavřený výčet):

V odstavci 2 se zavádí součinnostní ustanovení obdobné jako u jiných nástrojů spolupráce mezi členskými státy EU pro účely statistického sledování a předávání relevantních údajů Komisi v souladu s článkem 28 nařízení.

V tomto dílu jsou obsažena nezbytná adaptační ustanovení pro případ, že evropský vydávací příkaz nebo evropský uchovávací příkaz vydá příslušný orgán jiného členského státu EU a nařízení předpokládá určitou součinnost orgánu ve vykonávajícím státu (tj. v České republice) při přezkoumávání důvodů pro odmítnutí výkonu takového příkazu nebo za účelem zajištění výkonu příkazu.

V tomto ustanovení se nastavuje příslušnost českých orgánů v případech, kdy nařízení předpokládá určitou aktivitu na straně orgánů vykonávajícího státu.

V odstavci 1 se jednotně nastavuje příslušnost ve vztahu k evropskému vydávacímu příkazu orgánu jiného členského státu EU.

Prvním z případů, kdy český orgán bude činný, je přijetí oznámení orgánu jiného členského státu EU o vydání evropského vydávacího příkazu (článek 8 nařízení) a následné přezkoumání osvědčení a případné uplatnění některého z důvodu pro odmítnutí výkonu evropského vydávacího příkazu (článek 12 nařízení). Druhým případem je pak samotné uznání a zajištění výkonu evropského vydávacího příkazu vydaného orgánem jiného členského státu EU podle článku 16 nařízení.

Za účelem zajištění jednotné příslušnosti k typově obdobným úkonům se pro uvedené případy nastavuje shodná příslušnost českých justičních orgánů jako pro přijetí žádosti o právní pomoc a její vyřízení (§ 48 odst. 5 věta první, § 48 odst. 6 až 9 a § 48a ZMJS) a pro zajištění výkonu evropského vyšetřovacího příkazu (§ 360 ZMJS), pokud je na jejich základě požadováno vydání obdobných dat. Evropský vydávací příkaz je rychlejší alternativou k evropskému vyšetřovacímu příkazu, proto je žádoucí nastavit jednotnou příslušnost.

V odstavci 2 je nastavena příslušnost českých orgánů ve vztahu k uznání a zajištění výkonu evropského uchovávacího příkazu a souvisejícím úkonům. V případě evropského uchovávacího příkazu se oznámení o jeho vydání orgánu vykonávajícího státu nezasílá, ingerence českého orgánu tak přichází v úvahu pouze v případě, kdy adresát nevyhověl příkazu k uchování dat a orgán jiného členského státu EU požaduje zajištění výkonu takového příkazu po příslušném orgánu ve vykonávajícím státu podle článku 16 nařízení. Příslušnost k zajištění výkonu takového příkazu se nastavuje shodně jako pro případy zajištění výkonu žádosti o uchování dat podle § 65b ZMJS, tj. příslušným orgánem je útvar Policie České republiky pověřený policejním prezidentem (aktuálně je tímto úvarem Národní centrála proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě SKPV).

Centralizace vyřizování žádostí o uchování dat a evropských uchovávacích příkazů u jednoho policejního útvaru zajistí nastavení jednotného postupu pro všechny případy a rychlý výkon žádostí a příkazů, což je v případě uchování dat s ohledem na zranitelnost takových dat a hrozbu jejich rychlé ztráty zapotřebí. Zohledňuje se dosavadní nastavený způsob přijímání žádostí podle Budapešťské úmluvy a nově i podle jejího druhého dodatkového protokolu, který v článku 9 předpokládá, že smluvní strana přijme taková legislativní a jiná opatření, která mohou být v případě mimořádné události nezbytná pro to, aby její kontaktní místo v rámci sítě, která funguje 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu a která je uvedena v článku 35 úmluvy, mohlo kontaktnímu místu v jiné smluvní straně předat žádost a přijmout žádost od kontaktního místa v jiné smluvní straně s cílem získat okamžitou pomoc při zabezpečení toho, aby poskytovatel služeb na území uvedené smluvní strany urychleně uchoval a zpřístupnil specifikovaná uložená počítačová data, které má uvedený poskytoval služeb ve svém držení nebo pod svou kontrolou, a to bez žádosti o vzájemnou pomoc. V případě uchování dat má jít o urychlený typ spolupráce, čemuž má napomoci i předávání a vyřizování žádostí/příkazů přes jeden kontaktní bod.

Vzhledem k tomu, že se jedná o justiční spolupráci pro účely trestního řízení, vyžaduje se souhlas příslušného justičního orgánu – státního zástupce nebo soudu, který bude příslušný k uznání a zajištění výkonu evropského vydávacího příkazu týkajícího se uchovaných dat, pokud o to jiný členský stát EU požádá. Při udělení souhlasu justiční orgán posoudí, zda není dán důvod pro odmítnutí podle článku 16 odst. 5 nařízení.

V odstavci 3 je pak nastaven postup pro případ, že orgán jiného členského státu EU zašle příkaz nepříslušnému orgánu.

V tomto ustanovení jsou obsažena adaptační ustanovení navazující na postup podle článků 8 až 12 nařízení. Jde o případ, kdy orgán jiného členského státu EU vydal evropský vydávací příkaz týkající se dat o provozu, s výjimkou dat požadovaných výhradně pro identifikaci uživatele, nebo dat o obsahu a nejsou dány důvody uvedené v článku 8 odst. 2 nařízení. Spolu s oznámením zašle příslušný orgán jiného členského státu EU také vyplněný formulář osvědčení (certifikátu) uvedený v příloze I nařízení přeložený do českého jazyka nebo jiného jazyka, v němž Česká republika prohlásí, že bude osvědčení přijímat (slovenský jazyk).

Samotný příkaz se automaticky nezasílá, lze si jej nicméně vyžádat podle článku 8 odst. 3 nařízení. Český orgán je povinen osvědčení přezkoumat nejpozději do 10 dnů (pořádková lhůta) a v naléhavých případech ve smyslu článku 3 odst. 18 nařízení do 96 hodin (pořádková lhůta) a v této lhůtě může uplatnit důvod pro odmítnutí výkonu příkazu.

Navržená úprava v odstavci 1 reaguje na to, že jedním z důvodů pro odmítnutí výkonu evropského vydávacího příkazu je podle článku 12 odst. 1 písm. a) nařízení i skutečnost, že požadované údaje jsou chráněny imunitami nebo výsadami podle práva vykonávajícího státu, které brání výkonu příkazu. Stejně jako u jiných typů justiční spolupráce se upravuje možnost, aby se v případě pochybností o tom, zda je taková imunita nebo výsada dána, justiční orgán obrátil na Nejvyšší soud.

V odstavci 2 se pak upravuje výsledek přezkoumání příkazu v případě, že justiční orgán neshledá žádný důvod pro odmítnutí (jde o obdobný postup jako u evropského vyšetřovacího příkazu). V takovém případě o tom učiní záznam do spisu, a pokud je možné takové vyrozumění provést před uplynutím desetidenní lhůty uvedené v článku 10 odst. 2 nařízení, informuje adresáta příkazu, že žádný důvod pro odmítnutí příkazu neshledal (článek 10 odst. 2 nařízení možnost takového vyrozumění nepřímo předpokládá, ale neupravuje je jako povinné). V naléhavých případech je justiční orgán povinen o tom vyrozumět orgán vydávajícího státu a adresáta nejpozději do 96 hodin od doručení oznámení (článek 10 odst. 4 nařízení).

V tomto ustanovení je upraveno uznání a zajištění výkonu evropského vydávacího příkazu orgánu jiného členského státu EU. Jde o případ, kdy orgán jiného členského státu EU nebyl úspěšný při požadování dat přímo od poskytovatele služeb a ten mu bezdůvodně nebo z důvodů, které nařízení nepředpokládá, odmítl data poskytnout, nebo mu je neposkytl ve stanovené lhůtě. V takovém případě orgán jiného členského státu EU, který vydal evropský vydávací příkaz, může požádat příslušný český orgán, aby příkaz uznal a zajistil jeho výkon. Kromě evropského vydávacího příkazu zašle také formulář uvedený v příloze III nařízení a další potřebné informace – vše přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, o kterém Česká republika prohlásí, že jej akceptuje (slovenský jazyk). Český justiční orgán, jehož příslušnost se stanoví podle § 395b odst. 1, pak přezkoumá, zda není dán důvod pro odmítnutí podle článku 16 odst. 4 nařízení. Pokud shledá, že je takový důvod dán, podle článku 16 odst. 2 nařízení o tom informuje adresáta příkazu a orgán vydávajícího státu. Pokud žádný důvod pro odmítnutí dán není, justiční orgán vydá příkaz, který bude obsahovat výrok o uznání příkazu jiného členského státu EU a výrok, kterým nařídí adresátovi příkazu, aby data poskytl, odůvodnění, v němž justiční orgán uvede, jakým způsobem posoudil podmínky pro výkon příkazu, tj. že nejsou dány důvody pro odmítnutí jeho výkonu, a poučení, v němž jsou obsaženy informace uvedené v článku 16 odst. 3 nařízení. Příkaz doručí adresátovi. Zároveň se staví najisto, že poskytovatel může žádat úhradu nákladů vzniklých v souvislosti výkonem evropského vydávacího příkazu pouze po státu, jehož orgán vydal evropský vydávací příkaz, a to za podmínek stanovených jeho právním řádem, i v případě, že český orgán vydal příkaz k zajištění jeho výkonu.

Vzhledem k tomu, že nařízení nastavuje soudní příslušnost k vydání evropského vydávacího příkazu v některých případech odlišně od trestního řádu, za účelem zachování jednotnosti soudního přezkumu při vyžadování dat na území České republiky se v odstavci 2 stanoví, že pokud by v obdobném vnitrostátním případu byl k vydání příkazu v přípravném řízení příslušný soudce, státní zástupce podá soudci návrh na vydání takového příkazu (příslušnost soudce se určí podle § 48a ZMJS). V odůvodnění svého návrhu musí státní zástupce rovněž uvést, jakým způsobem posoudil splnění podmínek pro výkon evropského vydávacího příkazu, tímto posouzením však soudce není vázán a v rámci hodnocení podmínek pro vydání příkazu, kterým se zajišťuje výkon evropského vydávacího příkazu, může dospět k jiným závěrům.

Pro výkon evropského vydávacího příkazu vydaného jiným členským státem EU se v přípravném řízení stanoví pouze jeden vykonávající orgán, a to státní zástupce (jde o obdobné řešení jako u vyřizování žádostí o právní pomoc či výkonu evropského vyšetřovacího příkazu). I když si státní zástupce za účelem zajištění výkonu evropského vydávacího příkazu u určité kategorie dat musí vyžádat příkaz soudce, soudce se nestává vykonávajícím orgánem, což je v souladu s vymezením vykonávajícího orgánu podle článku 3 bodu 17 nařízení, který odkazuje na orgán příslušný k obdržení evropského vydávacího příkazu. Tomu pak odpovídá navržená úprava, podle níž informace a konzultace pro účely rozhodnutí podle článku 16 odst. 7 nařízení vyžaduje státní zástupce.

Adresát příkazu, kterým se uznává a zajišťuje výkon evropského vydávacího příkazu, může proti takovému příkazu ve stanovené lhůtě podat námitky (článek 16 odst. 3 nařízení). V návaznosti na článek 16 odst. 6 nařízení se stanoví příslušnost orgánu k posouzení podaných námitek – je nastavena stejně jako pro vydání příkazu. Dále se stanoví postup při vyhovění námitce nebo při jejím shledáním nedůvodnou.

Navržená úprava v odstavci 3 reaguje na to, že jedním z důvodů pro odmítnutí výkonu evropského vydávacího příkazu je podle článku 16 odst. 4 písm. f) nařízení i skutečnost, že požadované údaje jsou chráněny imunitami nebo výsadami podle práva vykonávajícího státu, které brání výkonu příkazu. Stejně jako u jiných typů justiční spolupráce se upravuje možnost, aby se v případě pochybností o tom, zda je taková imunita nebo výsada dána, justiční orgán obrátil na Nejvyšší soud.

V odstavci 5 se upravuje postup v případě, že nelze nebo není třeba evropský vydávací příkaz jiného členského státu EU vykonat.

V tomto ustanovení je upraveno uznání a zajištění výkonu evropského uchovávacího příkazu orgánu jiného členského státu EU. Jde o případ, kdy orgán jiného členského státu EU nebyl úspěšný s požadavkem na uchování dat přímo poskytovatelem služeb a ten bezdůvodně nebo z důvodů, které nařízení nepředpokládá, odmítl data uchovat, nebo je neuchoval ve stanovené lhůtě. V takovém případě orgán jiného členského státu EU, který vydal evropský uchovávací příkaz, může požádat příslušný český orgán, aby příkaz uznal a zajistil jeho výkon. Kromě evropského uchovávacího příkazu zašle také formulář uvedený v příloze III nařízení a další potřebné informace – vše přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, o kterém Česká republika prohlásí, že jej akceptuje (slovenský jazyk). Útvar Policie České republiky, jehož příslušnost se stanoví v § 395b odst. 2, pak přezkoumá, zda není dán důvod pro odmítnutí podle článku 16 odst. 5 nařízení. Stejně tak přezkoumává tyto důvody i justiční orgán, který uděluje podle § 395b odst. 2 souhlas s uznáním a zajištěním výkonu evropského uchovávacího příkazu. Pokud příslušný útvar Policie České republiky nebo justiční orgán shledá, že je takový důvod dán, útvar Policie České republiky o tom podle článku 16 odst. 2 nařízení informuje adresáta příkazu a orgán vydávajícího státu. Pokud žádný důvod pro odmítnutí dán není, útvar Policie České republiky vydá příkaz, který bude obsahovat výrok o uznání příkazu jiného členského státu EU a výrok, kterým nařídí adresátovi příkazu, aby data uchoval, a poučení, v němž jsou obsaženy informace uvedené v článku 16 odst. 3 nařízení. Příkaz doručí adresátovi. Na rozdíl od příkazu, kterým se uznává a zajišťuje výkon evropského vydávacího příkazu, neobsahuje příkaz, kterým se uznává a zajišťuje výkon evropského uchovávacího příkazu, odůvodnění (stejně jako odůvodnění neobsahuje příkaz podle § 7b odst. 1 tr. ř.). Příkaz lze také uznat jen částečně – pak se vykoná ve zbylém rozsahu.

Adresát příkazu, kterým se uznává a zajišťuje výkon evropského uchovávacího příkazu, může proti takovému příkazu ve stanovené lhůtě podat námitky (článek 16 odst. 3 nařízení). V návaznosti na článek 16 odst. 6 nařízení se stanoví příslušnost orgánu k posouzení podaných námitek – námitku se svým stanoviskem předloží útvar Policie České republiky, který příkaz vydal, k posouzení justičnímu orgánu uvedenému v § 395b odst. 2. Justiční orgán buď námitce zcela nebo zčásti vyhoví a uloží útvaru Policie České republiky, aby příkaz odvolal nebo změnil, nebo ji důvodnou neshledá a o důvodech neprodleně vyrozumí útvar Policie České republiky, který o tom následně informuje adresáta podle článku 16 odst. 8 nařízení.

Pokud justiční orgán potřebuje pro své posouzení další informace nebo konzultace, požádá o jejich zajištění útvar Policie České republiky, neboť vykonávajícím orgánem se podle článku 3 odst. 17 nařízení rozumí orgán ve vykonávajícím státě, který je v souladu s vnitrostátním právem tohoto státu příslušný k obdržení evropského uchovávacího příkazu.

Navržená úprava v odstavci 2 reaguje na to, že jedním z důvodů pro odmítnutí výkonu evropského uchovávacího příkazu je podle článku 16 odst. 5 písm. e) nařízení i skutečnost, že požadované údaje jsou chráněny imunitami nebo výsadami podle práva vykonávajícího státu, které brání výkonu příkazu. Stejně jako u jiných typů justiční spolupráce se upravuje možnost, aby se v případě pochybností o tom, zda je taková imunita nebo výsada dána, útvar Policie České republiky nebo justiční orgán obrátil na Nejvyšší soud.

V odstavci 4 se upravuje postup v případě, že nelze nebo není třeba evropský uchovávací příkaz jiného členského státu EU vykonat.

Předmětné ustanovení provádí článek 15 nařízení, který stanoví povinnost členských států EU upravit ve svém právním řádu peněžité sankce za porušení článků 10 a 11 a článku 13 odst. 4 nařízení. Konkrétně se jedná o peněžité sankce za porušení povinnosti adresáta osvědčení uchovat požadovaná data a vydat je ve stanovené lhůtě na základě evropského vydávacího příkazu (článek 10), povinnosti uchovat požadovaná data po stanovenou dobu na základě evropského uchovávacího příkazu (článek 11) a za porušení povinnosti adresátů, a nejsou-li totožní, poskytovatelů služeb přijmout nezbytná nejmodernější provozní a technická opatření, aby zajistili důvěrnost, utajení a integritu vydaných osvědčení a vydaných nebo uchovaných dat.

K uložení pořádkové pokuty je příslušný orgán, který je příslušný k zajištění výkonu evropského vydávacího nebo evropského uchovávacího příkazu (tj. i v případě, že příkaz vydal v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, je k uložení pořádkové pokuty příslušný státní zástupce jako vykonávající orgán). Podmínkou pro uložení pořádkové pokuty je, že není dán důvod pro odmítnutí zajištění výkonu evropského vydávacího nebo evropského uchovávacího příkazu podle článků 16 odst. 4 nebo 5 nařízení, tj. např. pokud dojde ke ztrátě požadovaných dat, je možné adresáta postihnout pořádkovou pokutou pouze tehdy, pokud adresát takovou ztrátu zavinil – pro takový případ nařízení předpokládá, že evropský vydávací příkaz nebo evropský uchovávací příkaz bude uznán, resp. z takového důvodu nelze odmítnout zajistit výkon příkazu. Lze mít za to, že to je právě z důvodu umožnění postihu adresáta.

Pořádkovou pokutu lze uložit ve dvou případech. V prvním případě jde o situaci, že adresát nesplnil povinnosti podle článků 10 nebo 11 nařízení, tj. zejména pokud příkaz neprovedl řádně a včas, aniž by k tomu měl důvod předpokládaný nařízením. V druhém případě nařízení v článku 13 odst. 4 požaduje postih za to, že adresáti, a nejsou-li totožní, poskytovatelé služeb nepřijmou nezbytná nejmodernější provozní a technická opatření, aby zajistili důvěrnost, utajení a integritu vydaných evropských vydávacích a uchovávacích příkazů a vydaných nebo uchovaných dat. Jde tedy o případy, kdy dojde k porušení důvěrnosti, utajení nebo integrity dat ve vztahu ke konkrétnímu příkazu – půjde např. o případ, kdy adresát vyzradí osobě, jejíchž dat se příkaz týká, že vůči ní byl takový příkaz vydán. Jedná se o obdobný případ, jako když dožádaný podle § 8 tr. ř. poruší povinnost mlčenlivosti a vyzradí dotčené osobě, že orgány činné v trestním řízení požadují informace týkající se této osoby.

Pokud jde o porušení této povinnosti obecně ve vztahu k osobním údajům, tj. pokud poskytovatel neprovede určitá systémová opatření, která má přijmout za účelem ochrany osobních údajů, lze využít také postih podle zákona o zpracování osobních údajů, konkrétně podle § 62 odst. 1 písm. a) zákona o zpracování osobních údajů [porušení povinnosti podle článku 32 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 – GDPR]. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 za porušení povinnosti řádně zabezpečit data stanoví v článku 83 odst. 4 pokutu až do výše 10 000 000 EUR, nebo jedná-li se o podnik, až do výše 2 % celkového celosvětového ročního obratu za předchozí finanční rok, podle toho, která hodnota je vyšší.

Pořádkovou pokutu lze uložit i podle § 66 tr. ř. při splnění podmínek v něm uvedených, neboť trestní řád se uplatní subsidiárně.

Pořádková pokuta se ukládá adresátovi příkazu, přičemž je třeba dodržet zásadu přiměřenosti. Návrh zákona o určování provozoven a jmenování zástupců některých poskytovatelů služeb za účelem shromažďování elektronických důkazů v trestním řízení připravovaný souběžně s tímto návrhem na základě směrnice stanoví, že poskytovatel služeb a jím pověřená určená provozovna nebo jím jmenovaný zástupce (tj. adresát příkazu) odpovídají společně a nerozdílně za splnění povinností pro účely doručování, dodržování a vymáhání rozhodnutí a příkazů vydaných příslušnými orgány členských států EU za účelem shromažďování elektronických důkazů v trestním řízení, s výjimkou případu, kdy je porušení rozhodnutí nebo příkazu trestným činem.

Vzhledem k tomu, že nařízení požaduje, aby sankci za porušení uvedených povinností bylo možné uložit až do výše 2 % celkového celosvětového ročního obratu poskytovatele služeb za předchozí finanční rok, v odstavcích 2 a 3 se upravují procesní nástroje, které může orgán ukládající pořádkovou pokutu (popř. policejní orgán) využít při provádění potřebného šetření, aby takový obrat mohl zjistit. Při stanovení výše pokuty je třeba primárně vycházet z obchodních záznamů, např. auditované účetní závěrky, a pokud není k dispozici, lze požadovat po adresátovi sdělení alespoň kvalifikovaného odhadu. Pokud nelze zjistit takový odhad z důvodu nespolupráce adresáta příkazu, lze vycházet z posledních známých podkladů, např. informací o bankovních účtech, cenných papírech a investičních nástrojích, veřejně dostupných informací aj. Adresáta příkazu lze také vyzvat k učinění prohlášení o majetku. I zde se však uplatní zákaz sebeobviňování a adresáta příkazu nelze nutit k výpovědi nebo vydání podkladů proti němu. Vzhledem k tomu, že součástí šetření pro účely uložení pořádkové pokuty bude mj. prokázání naplnění jednání podle § 395f odst. 1 návrhu, nelze vyloučit ani potřebu výslechů osob a řešení odborných otázek, kdy by mohla vzniknout potřeba vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek.

Jelikož pro účely uložení pořádkové pokuty nelze využít mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a nařízení žádný mechanismus spolupráce pro tento účel nezakotvuje, může být zjištění celosvětového obratu v některých případech obtížné, proto se stanoví i postup pro případ, kdy celosvětový obrat nelze zjistit.

Proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty lze podat stížnost k soudu. V případě, že rozhodnutí vydal státní zástupce, je příslušný soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal. V případě, kdy ukládá pořádkovou pokutu útvar Policie České republiky a věc je v jiném členském státu EU ve fázi přípravného řízení, je příslušný soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce příslušný k vyslovení souhlasu s příkazem, kterým se uznává a vykonává evropský uchovávací příkaz. V případě, kdy ukládá pořádkovou pokutu útvar Policie České republiky a věc je v jiném členském státu EU ve fázi řízení před soudem, je příslušný soud, který je nejblíže vyššího stupně ve vztahu k soudu, který vyslovil souhlas s příkazem, kterým se uznává a vykonává evropský uchovávací příkaz.

V tomto dílu je upraven postup pro případy, kdy české orgány činné v trestním řízení vydají evropský vydávací nebo uchovávací příkaz a jeho výkon je třeba zajistit v jiném členském státu EU. Řeší se zejména otázka příslušnosti k vydání těchto příkazů, otázka úhrady nákladů, informování dotčené osoby aj.

V tomto ustanovení se upravuje příslušnost českých orgánů k vydání evropského vydávacího příkazu, vydání osvědčení o vydání tohoto příkazu a k dalším úkonům.

Nastavení příslušnosti k vydání evropského vydávacího příkazu zohledňuje skutečnost, že nařízení vymezuje kategorie dat poněkud odlišně než česká vnitrostátní úprava. Český trestní řád je totiž v některých směrech přísnější a požaduje soudní příkaz i tam, kde podle nařízení postačí příkaz státního zástupce. Např. v případě ustanovení IP adresy je v první fázi osloven typicky poskytovatel služby informační společnosti, aby poskytl data o IP adrese, z níž se v relevantní době uživatel přihlašoval k zájmové službě informační společnosti. V druhé fázi je IP adresa zjištěná v prvém kroku ustanovována u poskytovatele služby elektronických komunikací (u poskytovatele internetového připojení), jemuž jsou zaslána data o IP adrese zjištěné v prvním kroku s tím, že je žádáno o identifikaci účastníka služby přístupu k internetu. Podle nařízení jde v první fázi o dotaz na data požadovaná výhradně za účelem identifikace uživatele (nejde-li o dotaz, v jehož rámci jsou žádána i provozní data) a není vyžadován soudní příkaz. V druhé fázi jde pak o dotaz na data o účastníkovi a rovněž není vyžadován soudní příkaz. Podle české právní úpravy jde v první fázi o data, pro jejichž zjištění není vyžadován soudní příkaz, byť v některých případech může být i zde zapotřebí (§ 8 odst. 1 a 5 tr. ř.). V druhé fázi však jde o data vyžadovaná v režimu § 88a tr. ř. a je třeba soudní příkaz. V některých případech je naopak nařízení přísnější.

S ohledem na princip, že by důkazy pro účely trestního řízení vedeného v České republice měly být získávány, pokud možno, za shodných podmínek a při dodržení stejných právních záruk, navržená úprava požaduje soudní potvrzení příkazu vydaného státním zástupcem ve všech případech, kdy soudní příkaz vyžaduje pro vnitrostátní případy trestní řád, tj. i tehdy, pokud by podle nařízení postačil příkaz státního zástupce. Navržená úprava koresponduje s článkem 5 odst. 2 nařízení, který mj. předpokládá, že evropský vydávací příkaz „[…] může být vydán pouze tehdy, pokud by podobný příkaz mohl být vydán za stejných podmínek v obdobném vnitrostátním případě.“

Navrhuje se obdobná konstrukce jako u evropského vyšetřovacího příkazu, tj. nevyžaduje se, aby soudce v přípravném řízení příkaz přímo vydal, ale požaduje se, aby příkaz vydaný státním zástupcem potvrdil. Pokud by soudce byl přímo orgánem vydávajícím příkaz, měl by pak všechny povinnosti vydávajícího orgánu podle nařízení, tj. vyplňoval by i formulář osvědčení, příkaz by zasílal do jiného členského státu EU, poskytoval by doplňkové informace aj., což neodpovídá jeho roli v přípravném řízení. Ostatně pouhé potvrzení soudcem považuje za dostatečné i článek 4 odst. 2 písm. b) nařízení.

Ve zbylých případech pak evropský vydávací příkaz může v přípravném řízení vydat státní zástupce nebo policejní orgán činný v trestním řízení – evropský vydávací příkaz vydaný policejním orgánem nicméně musí být na jeho návrh, jehož obsahové náležitosti se stanoví, potvrzen státním zástupcem.

V odstavci 4 se provádí článek 4 odst. 5 nařízení, který se přizpůsobuje přísnější adaptační úpravě, tj. úprava je omezena na případy, kdy podle trestního řádu může příkaz vydat policejní orgán.

Vzhledem k tomu, že adresátovi se neposílá samotný evropský vydávací příkaz, ale pouze osvědčení, jehož formulář je obsažen v příloze I nařízení, stanoví se pro vyplnění osvědčení shodná příslušnost jako pro vydání příkazu. Požadavky na potvrzení osvědčení jsou pak rovněž shodné jako u evropského vydávacího příkazu.

V odstavci 6 se pak stanoví najisto, že úkony v řízení související s evropským vydávacím příkazem provádí orgán, který příkaz vydal a nikoli orgán, který jej potvrdil.

Oprávnění žádat o vydání evropského vydávacího příkazu má i obviněný, zadržený podezřelý a podezřelý ve zkráceném přípravném řízení, a to na základě článku 1 odst. 2 nařízení ve spojení s trestním řádem, neboť tento článek odkazuje na vnitrostátní právo. Nejde tedy o podezřelého v prověřování v materiálním smyslu. Pojem „podezřelý“ v nařízení totiž není totožný s pojmem „podezřelý“ v trestním řádu, v němž je užíván v různých souvislostech a významech. Zatímco u zadrženého podezřelého a podezřelého ve zkráceném přípravném řízení lze dovodit, že je proti nim vedeno trestní řízení, což zakládá jejich určitá obhajovací práva (obdobná obviněnému, když § 76 odst. 5 i § 179b odst. 2 tr. řádu odkazují na § 33 odst. 1 trestního řádu, kde je obsaženo i právo činit návrhy), u podezřelého v materiálním smyslu nelze tvrdit, že je osobou, proti níž je trestní řízení vedeno. Trestní řízení před zahájením trestního stíhání je vedeno tzv. „ve věci“ a materiální podezřelý ani (oficiálně) neví, že je materiálně podezřelý. Jestliže mu tato skutečnost není (oficiálně) známa, nelze od ní odvíjet oficiální procesní postavení a procesní práva.

Podmínky pro vydání evropského vydávacího příkazu jsou primárně upraveny v článku 5 nařízení a jsou přímo použitelné. Přesto je zapotřebí je částečně provést v ZMJS, neboť článek 5 odst. 4 písm. b) a c) odkazuje na trestná jednání vymezená ve směrnicích, které nejsou přímo aplikovatelné, a je tak třeba odkázat na příslušné trestné činy podle českého trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že písmeno a) téhož ustanovení umožňuje vydat evropský vydávací příkaz pro všechny trestné činy s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky, podle písmen b) a c) jsou relevantní pouze trestné činy s nižší horní hranicí – takové trestné činy se pak vyskytují pouze u písmene b). Přitom u těchto trestných činů platí podmínka uvedená v návětí článku 5 odst. 4 písm. b) nařízení, že tyto trestné činy musejí být spáchány zcela nebo zčásti prostřednictvím informačního systému.

S ohledem na článek 5 odst. 2 nařízení, který stanoví, že evropský vydávací příkaz „[…] může být vydán pouze tehdy, pokud by podobný příkaz mohl být vydán za stejných podmínek v obdobném vnitrostátním případě“, je nicméně třeba okruh trestných činů, pro které může být vydán evropský vydávací příkaz, dále omezit (obdobné omezení platí i pro vykonávací řízení). V případě, že jsou vyžadována data, která by vnitrostátně byla vyžadována podle § 88a tr. ř. (provozní a lokalizační údaje), lze i evropský vydávací příkaz vydat jen pro ty trestné činy, pro které to umožňuje § 88a tr. ř.

V tomto ustanovení se upravuje příslušnost českých orgánů k vydání evropského uchovávacího příkazu, vydání osvědčení o vydání tohoto příkazu a k dalším úkonům. Příslušnost je nastavena shodně jako v § 7b tr. ř., nicméně vzhledem k tomu, že se jedná o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, v případě příkazu vydaného policejním orgánem se požaduje potvrzení příkazu státním zástupcem, což odpovídá i požadavku obsaženém v článku 4 odst. 3 písm. b) nařízení.

Vzhledem k tomu, že adresátovi se neposílá samotný evropský uchovávací příkaz, ale pouze osvědčení, jehož formulář je obsažen v příloze II nařízení, stanoví se pro vyplnění osvědčení shodná příslušnost jako pro vydání příkazu. Požadavky na potvrzení osvědčení jsou pak rovněž shodné jako u evropského uchovávacího příkazu. V článku 4 odst. 5 nařízení je pak stanoveno, že předchozí potvrzení se nevyžaduje v naléhavých případech.

Vzhledem k tomu, že uchování dat vyžaduje urychlenou spolupráci, navrhuje se (stejně jako u žádostí o uchování dat podle § 65a ZMJS) koncentrace zasílání evropských uchovávacích příkazů, osvědčení a souvisejících písemností vydaných českými orgány činnými v trestním řízení do jiných členských států EU prostřednictvím útvaru Policie České republiky pověřeného policejním prezidentem. Tento útvar bude napojen na decentralizovaný informační systém. Aktuálně jím je Národní centrála proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě SKPV.

V tomto ustanovení se provádí článek 17 nařízení ve vztahu k evropskému vydávacímu příkazu. Adresát příkazu může odmítnout výkon příkazu, pokud se domnívá, že v případě splnění evropského vydávacího příkazu by došlo k rozporu s povinností stanovenou příslušným právem třetí země. V takovém případě informuje vydávající a vykonávající orgán na formuláři uvedeném v příloze III nařízení. Přitom je povinen uvést všechny relevantní informace o právu třetí země. Nařízení vymezuje, co nemůže být obsahem odůvodněné námitky, a stanoví lhůtu pro podání odůvodněné námitky (10 dnů ode dne, kdy adresát příkazu obdržel osvědčení).

Odůvodněnou námitku přezkoumá orgán, který vydal evropský vydávací příkaz. Samostatně může námitce vyhovět. Pokud ji však považuje zcela nebo zčásti za nedůvodnou, musí být podán návrh na její přezkoumání k vrchnímu soudu, v jehož obvodu je vydávající orgán činný; v případě policejního orgánu se návrh podává prostřednictvím dozorujícího státního zástupce k vrchnímu soudu, v jehož obvodu je činný tento státní zástupce.

Postup soudu je pak upraven v článku 17 odst. 4 a násl. nařízení. Tento postup je v odstavci 3 doplněn o formu rozhodování soudu. Soud buď usnesením příkaz potvrdí, neshledá-li námitku důvodnou, nebo jej usnesením zruší, pokud námitce vyhoví. Pokud námitce vyhoví jen zčásti, může příkaz zrušit jen částečně pouze za předpokladu, že je příkaz ve zbylém rozsahu samostatně vykonatelný, jinak jej zruší celý. Vydávající orgán pak vydá nový příkaz ve zbylém rozsahu. Jedná se tedy o čistě kasační princip v souladu s článkem 17 nařízení.

Předmětné ustanovení provádí článek 13 nařízení. Nařízení požaduje, aby dotčená osoba, jejíž data byla vyžádána na základě evropského vydávacího příkazu, o tom byla vydávajícím státem informována. Zároveň umožňuje v souladu s vnitrostátním právem informování odložit nebo omezit či od něj upustit z důvodů uvedených v článku 13 odst. 3 směrnice (EU) 2016/680. Těmito důvody jsou:

Vzhledem k tomu, že článek 13 nařízení odkazuje na vnitrostátní právo, navrhuje se subsidiárně vycházet z úpravy informační povinnosti stanovené v § 88a tr. ř., včetně přezkumu příkazu podle § 314l a násl. tr. ř. Důvody pro neinformování osoby uvedené dnes v § 88a odst. 3 tr. ř. (po přijetí tisku 861 v § 88a odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 88 odst. 10 tr. ř.) spadají mezi důvody upravené ve směrnici (EU) 2016/680. Informační povinnost se uplatní pro všechny kategorie dat, pokud je možné identifikovat osobu uživatele nebo účastníka, která má být informována.

Předmětné ustanovení provádí článek 14 nařízení, podle něhož může poskytovatel služeb v souladu s vnitrostátním právem vydávajícího státu požádat o náhradu svých nákladů vydávajícím státem, stanoví-li tuto možnost vnitrostátní právo vydávajícího státu pro vnitrostátní příkazy v obdobných situacích – to se netýká nákladů na decentralizovaný informační systém.

Ustanovení § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích obsahuje dva typy nákladů, jednak náklady na uchovávání provozních a lokalizačních údajů a jednak náklady na jejich poskytnutí. Jejich úhradu upravovala prováděcí vyhláška č. 462/2013 Sb., která však byla s účinností k 1. 7. 2025 zrušena a byla nahrazena vyhláškou č. 193/2025 Sb.

Vyhláška č. 193/2025 Sb. upravuje výši nákladů na poskytnutí provozních a lokalizačních údajů, přičemž se podle ní hradí náklady na zpracování konkrétní žádosti o poskytnutí provozních a lokalizačních údajů. Výše těchto nákladů je uvedena v části II přílohy k této vyhlášce (jde o náklady v řádu desítek Kč za jednotlivý úkon).

Datum nabytí účinnosti je ve vztahu k nařízení navázáno na datum, které nařízení stanoví pro adaptaci do vnitrostátních právních řádů členských států EU.

Pokud jde o úpravu implementující směrnici o digitalizaci justiční spolupráce, datum, do kdy má být tato směrnice provedena do vnitrostátních právních řádů, se odvíjí od data vstupu v platnost příslušného prováděcího aktu uvedeného v článku 10 odst. 3 nařízení o digitalizaci justiční spolupráce. Tyto prováděcí akty budou přijímány postupně v časovém období od 17. ledna 2026 do 17. ledna 2029, přičemž příslušná implementační právní úprava má být platná vždy do dvou let od vstupu příslušného právního aktu v platnost. Tato dvouletá lhůta slouží k zajištění připravenosti vnitrostátních orgánů používat decentralizovaný informační systém (zajištění jejich připojení k systému, proškolení aj.). Implementační úprava pak bude účinná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí uvedené lhůty.

Do 17. ledna 2026 by měl být přijat prováděcí akt týkající se evropského zatýkacího rozkazu a evropského vyšetřovacího příkazu, do 17. ledna 2027 by měl být přijat prováděcí akt týkající se rozhodnutí ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody a evropského ochranného příkazu, do 17. ledna 2028 by měl být přijat prováděcí akt týkající se příkazů k zajištění majetku, kompetenčních sporů, rozhodnutí ukládajících peněžité tresty a pokuty a rozhodnutí ukládajících propadnutí nebo zabrání majetku a do 17. ledna 2029 by měl být přijat prováděcí akt týkající se opatření nahrazujících vazbu a rozhodnutí ukládajících trest nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení a povinnosti.

Všechny výše uvedené prováděcí akty jsou standardním způsobem zveřejněny v Úředním věstníku EU a jsou dohledatelné na portálu eur-lex.

Eva Decroix, Ph.D., MBA, MPA   ⁠‌​​‌​‌‌‌​‌​​‌​‌‌⁠