Důvodová zpráva k Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti

k usnesení Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky

č...………..ze dne....……….

Výhrada a prohlášení k Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti ze dne 28. září 1954

Česká republika činí následující výhradu k článku27 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti ze dne 28. září 1954:

„Průkaz totožnosti podle článku 27 Úmluvy bude vydáván pouze osobám bez státní příslušnosti, jimž byl povolen trvalý pobyt na území České republiky v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy.“

Česká republika činí následující prohlášení k článkům23, 24 odstavec 1 (b) a 28 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti ze dne 28. září 1954:

„Článek 23 Úmluvy bude aplikován v rozsahu, v jakém to umožňují vnitrostátní právní předpisy České republiky.“

„Článek 24 odstavec 1 (b) bude aplikován v rozsahu, v jakém to umožňují vnitrostátní právní předpisy České republiky.“

„Cestovní doklad podle článku 28 Úmluvy bude vydáván osobám bez státní příslušnosti, jimž byl povolen trvalý pobyt na území České republiky v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy. Těmto osobám bude vydáván „cizinecký pas“, ve kterém bude uvedeno, že držitel je osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy z 28. září 1954.“

PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA PRO PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY

Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti (dále jen „Úmluva“) byla přijata Konferencí OSN o postavení osob bez státní příslušnosti, která se konala v sídle OSN v New Yorku od 13. do 23. září 1954. V souladu s článkem 39 vstoupila Úmluva v platnost 6. června 1960.

Úmluva má v současné době (k 1. srpnu 2001) celkem 53smluvních stran. Smluvními stranami Úmluvy jsou všechny státy Evropské unie s výjimkou Portugalska a Rakouska. Ze západoevropských států jsou dále smluvními stranami Úmluvy Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Z dalších evropských států pak Úmluvu ratifikovaly například Chorvatská republika, Republika Slovinsko, Bývalá jugoslávská republika Makedonie, Svazová republika Jugoslávie, Litva, Lotyšsko a Slovenská republika.

Přístup České republiky k Úmluvě, jakožto jedné z nejstarších smluv OSN o lidských právech, je plně v souladu se zahraničně politickými zájmy České republiky. Tento krok České republiky je výrazně podporován i Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

Vzhledem k tomu, že problematika osob bez státní příslušnosti se stala v první polovině devadesátých let v Evropě znovu aktuální, především v souvislosti s rozpadem např. SSSR a Jugoslávie, je přistoupení k Úmluvě vedle obecné roviny naplňování lidských práv, také v souladu s úsilím mezinárodního společenství i České republiky o odstranění a zmírnění negativních následků těchto událostí. Problematika osob bez státní příslušnosti se na území České republiky týká zhruba několika stovek osob (k 30. 6. 2001 se na území ČR nacházelo 417 osob bez státní příslušnosti s povolením k trvalému pobytu a 28 osob bez státní příslušnosti na základě dlouhodobého víza).

Úmluva vychází z Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, jejíž je Česká republika smluvní stranou (publikována pod č. 208/1993 Sb.), jakožto její doplnění v tom smyslu, že se vztahuje na všechny osoby bez státní příslušnosti bez ohledu na to, zda jsou zároveň uprchlíky či nikoliv.

Úmluva garantuje minimální práva osob, které nejsou považovány žádným státem za jeho občany a které se na území smluvního státu nacházejí legálně. Úmluva přiznává osobám bez státní příslušnosti celý soubor práv. V prvé řadě obsahuje ustanovení upravující právní postavení těchto osob a to včetně stanovení podmínek pro nabývání majetku, úpravy práva sdružovacího a přístupu k soudům. Dále pak zejména stanoví možnost a podmínky pro výkon výdělečné činnosti a poskytování sociálních výhod osobám bez státní příslušnosti. V neposlední řadě obsahuje ustanovení upravující svobodu pohybu osob bez státní příslušnosti a otázky vydávání průkazů totožnosti a cestovních dokladů těmto osobám.

Úmluva rozlišuje dva základní režimy poskytování práv. V zásadě musí smluvní státy s osobami bez státní příslušnosti zacházet minimálně stejně příznivě, jako za stejných okolností zacházejí s cizinci obecně. V případě některých konkrétních práv je pak ochrana těchto osob posílena tím, že smluvní státy jim musí poskytnout zacházení přinejmenším stejně příznivé jako svým občanům.

Úmluva obsahuje 6 kapitol a 1 přílohu.

1) Kapitola první - Všeobecná ustanovení - upravuje základní zásady Úmluvy. Zejména obsahuje definice některých základních pojmů, v prvé řadě pojmu „osoba bez státní příslušnosti“. Stanoví zákaz diskriminace těchto osob z důvodu pohlaví, rasy, náboženství. Zakotvuje vynětí těchto osob z principu reciprocity stanovené zákonem, apod.

2) Kapitola druhá zakotvuje právní postavení osob bez státní příslušnosti (osobní status, nabývání movitého a nemovitého majetku, ochranu práv duševního a průmyslového vlastnictví, právo sdružovací, přístup k soudům).

3) Kapitola třetí je věnována možnostem výdělečné činnosti osob bez státní příslušnosti na území státu, kde oprávněně pobývají (zaměstnanecký poměr, samostatná výdělečná činnost, výkon svobodných povolání).

4) Čtvrtá kapitola upravuje otázky sociální ( příděly, bydlení, vzdělání, podporu z veřejných zdrojů, pracovněprávní problematiku a sociální zabezpečení).

5) Kapitola pátá upravuje správní opatření (pomoc správních orgánů, svobodu pohybu, doklady totožnosti, cestovní doklady, poplatky, převod majetku, vyhoštění a naturalizace).

6) Kapitola šestá obsahuje závěrečná ustanovení (řešení sporů, podpis, ratifikace, přístup, možnost učinění výhrad, vstup Úmluvy v platnost, její výpověď a změna, oznámení adresovaná generálnímu tajemníkovi OSN).

blíže specifikuje otázky týkající se cestovních dokladů, které mají být vydávány osobám bez státní příslušnosti.

Úmluvu je nutno klasifikovat jako mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, (dále jen „Ústava“). Jde tedy o smluvní dokument kategorie prezidentské, který vyžaduje souhlas Parlamentu České republiky na základě článku 49 odst. 2 Ústavy. Ke schválení Úmluvy je dle článku 39 odst. 4 Ústavy třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů Parlamentu České republiky.

Úmluva není v rozporu se závazky převzatými v rámci jiných platných mezinárodních smluv.

Na provádění Úmluvy budou kromě resortu Ministerstva vnitra participovat téžresorty ministerstev zahraničních věcí,práce a sociálních věcí, financí, spravedlnosti, průmyslu a obchodu, školství, mládeže a tělovýchovy, zdravotnictví, obrany, kultury a pro místní rozvoj.

Výdaje, které v souvislosti s prováděním Úmluvy případně vzniknou, budou pokryty z rozpočtů jednotlivých resortů. Nepředpokládá se však výraznější nárůst výdajů z rozpočtů jednotlivých resortů. Přístup České republiky nebude mít bezprostřední dopad na navýšení požadavků na státní rozpočet.

V rámci procesu přístupu k Úmluvě je rozhodující kompatibilita českého právního řádu s jejími požadavky.

Je nutné konstatovat, že problematika osob bez státní příslušnosti není v České republice řešena ucelenou speciální legislativou, avšak základní principy Úmluvy jsou obsaženy v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“), která byla vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. prosince 1992 č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., a v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 140/2001 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Z § 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že osoby bez státní příslušnosti jsou považovány za cizince. Cizincem se podle tohoto zákona rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky. Tuto definici je možno subsidiárně aplikovat při vymezení pojmu „cizinec“ užívaného v dalších právních předpisech. Právní předpisy, které hovoří současně o cizincích a osobách bez státní příslušnosti pak nečiní mezi těmito dvěma kategoriemi žádné věcné rozdíly.

Při posuzování Úmluvy je nutné mít na zřeteli, že pokud je Úmluvou vyžadováno zajištění stejného postavení osob bez státní příslušnosti jako cizinců (např. články 13, 15, 17), je toto postavení garantováno samotnou konstrukcí pojmu „cizinec“ v českém právním řádu - viz výše.

Podmínky vstupu a pobytu osob bez státní příslušnosti na území České republiky se řídí ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Práva a povinnosti cizinců, tedy i osob bez státní příslušnosti, žijících v České republice, závisí na jejich pobytovém statusu, tedy na tom, zda na jejím území pobývají přechodně nebo mají povolen trvalý pobyt.

Vzhledem k tomu, že Úmluva bude ve smyslu čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a bude mít přednost před zákonem, není nutné, aby články, které upravují dostatečně konkrétně práva a povinnosti osob bez státní příslušnosti, byly provedeny vnitrostátním právním předpisem.

Rozbor jednotlivých ustanovení Úmluvy a jejich vztah k právnímu řádu ČR:

Článek 1 - vnitrostátní právní řád pojem „osoba bez státní příslušnosti“ nedefinuje. Nicméně článek 1 má povahu přímo aplikovatelného ustanovení a proto není nezbytné, aby byla definice osoby bez státní příslušnosti přejímána a nadále upravena zvláštním zákonem. Navíc termín „bezdomovec“ (osoba bez státního občanství) je v českém právním řádu používán v souladu s článkem 1 Úmluvy. Je použit např. v zákoně č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Současně je třeba v této souvislosti připomenout Úmluvu o omezení případů bezdomovectví ze dne 13. srpna 1961, která s pojmem osoba bez státní příslušnosti rovněž pracuje a jejímž hlavním cílem je snížení počtu těchto osob. Parlament ČR již vyslovil souhlas s touto úmluvou (Poslanecká sněmovna dne 17.5. 2001 a Senát dne 27.6. 2001).

Článek 2 zakotvuje obecnou povinnost osob bez státní příslušnosti, aby dodržovaly zákony hostitelské země.

Článek 3 - zákaz diskriminace z důvodu rasy, náboženství nebo země původu je zajištěn článkem 3 odst.1 Listiny.

Článek 4 vyžaduje po smluvním státu, aby přistupoval k osobám bez státní příslušnosti stejně jako ke svým občanům, pokud jde o jejich svobodné projevování náboženství a náboženské vzdělávání jejich dětí.

Svoboda náboženského projevu je zajištěna v článcích 15 a 16 Listiny, které ji přiznávají ve stejné míře každému bez ohledu na státoobčanský status, a dále zejména zákonem č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností a zákonem č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností.

Článek 5 stanoví, že žádné z ustanovení Úmluvy nebude vykládáno tak, že omezuje práva a lepší postavení, které osobám bez státní příslušnosti smluvní strany přiznaly nezávisle na Úmluvě.

Článek 6 definuje pojem „za stejných okolností“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že v případě osob bez státní příslušnosti se upouští od těch požadavků a podmínek, kterým tato osoba nemůže vyhovět právě z důvodu neexistence státní příslušnosti.

Článek 7 odst. 1 stanoví minimální standard zacházení s osobami bez státní příslušnosti, který je primárně určen (kromě případů, kdy práva těchto osob plynou přímo z Úmluvy) vnitrostátním právem každého státu. Stát má s těmito osobami zacházet jako s cizinci obecně. Odkaz na „cizince obecně“ znamená, že se jedná o ty cizince, kteří nepožívají specifické výhody ani na základě vnitrostátního práva ani na základě mezinárodní smlouvy mezi státem, pod jehož jurisdikcí se cizinec nachází a státem, jehož je státním občanem či v němž má bydliště.

Česká republika poskytuje cizincům, tedy i osobám bez státní příslušnosti, nacházejícím se na jejím území v zásadě národní režim. Je jim tedy vnitrostátním právním řádem zajištěno vcelku stejné právní postavení, jaké mají vlastní státní občané. Tento přístup má oporu v článku 42 odst. 2 Listiny, v němž je zaručeno, že cizinci požívají v České republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům. Z povahy věci vyplývá, stejně jako je tomu v případě §1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (viz výše), že cizincem se pro účely a smysl tohoto ustanovení rozumí jak státní občan jiného státu, tak i osoba bez státní příslušnosti.

Toto však nelze považovat za úplné sjednocení režimu cizinců se státními občany (výjimky se týkají zejména práv politických a povinností vojenských). Vedle národního režimu pak existují v praxi států další typy vnitrostátního cizineckého režimu: zvláštní režim a režim nejvyšších výhod.

Článek 7 odst. 2 stanoví, že po třech letech pobytu bude osoba bez státní příslušnosti vyňata „ z reciprocity stanovené zákonem“.

Všeobecně základní smysl reciprocity tkví v tom, že stát přizná určité postavení občanu druhého státu, pokud i druhý stát přizná takové postavení jeho občanovi.

Reciprocita může být založena jak na základě bilaterální mezinárodní smlouvy, tak např. na základě zákona. Pokud jde o tento odstavec, měl tvůrce Úmluvy na mysli pouze reciprocitu legislativní.

Legislativní reciprocita vzniká na základě zákona, který přiznává jistá práva cizincům obecně za předpokladu, že domovský stát cizince se chová stejně ve vztahu k občanům tohoto státu.

„Vynětí z reciprocity“ znamená, že osobě bez státní příslušnosti mají být udělována práva, která jsou běžně udělována na základě reciprocity, bez požadování reciprocity. Důvodem uplatňování výjimky z reciprocity pro osoby bez státní příslušnosti je fakt, že tyto osoby nepožívají ochrany poskytované cizím státem. Z toho vyplývá, že se nemohou kvalifikovat podle pravidla reciprocity.

Výjimka z reciprocity se vztahuje na osoby bez státní příslušnosti, které již mají v zemi tříletý pobyt.

Článek 7 odst. 3 zavazuje stát přiznávat osobám bez státní příslušnosti práva a výhody, na které měly nárok i při neexistenci reciprocity v den vstupu Úmluvy v platnost pro tento stát.

Článek 7 odst. 4 uvádí, že státy budou příznivě posuzovat možnost udělení širších výjimek, než jsou obligatorní výjimky podle odstavce 2 a 3 tohoto článku.

Článek 7 odst. 5 upřesňuje práva, na která budeuplatňována obligatorní výjimka z reciprocity.

Tato ustanovení jsou stanovena dostatečně konkrétně a jsou přímo aplikovatelná.

Článek 8 - vynětí z výjimečných opatření. Osoby bez státní příslušnosti budou, v případě přijímání výjimečných opatření vůči osobě, majetku nebo zájmům státních občanů, či bývalých státních občanů cizího státu, z těchto opatření vyňaty.

Tento článek, který upravuje dostatečně konkrétně práva osob bez státní příslušnosti, je přímo aplikovatelný.

Článek 9 se týká přijímání dočasných opatření vůči určitým osobám v době války nebo za jiných závažných a výjimečných okolností. Půjde o osoby, u nichž existuje pochybnost o jejich státní příslušnosti, tedy o ty osoby, jejichž státní příslušnost nelze dočasně zjistit.

Článek 10 se dotýká osob, které byly během 2. světové války násilně vysídleny „na“ a „z“ území smluvního státu a pobývají tam. Jde o ustanovení, jehož použití vzhledem k neaktuálnosti nebude časté. Nicméně pokud by tento případ nastal, bude postupováno dle zákona o pobytu cizinců a zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (za předpokladu splnění podmínek stanovených tímto zákonem).

Použití článku 11 ve vztahu k zeměpisné poloze České republiky bude velmi řídké až výjimečné, avšak pokud se vyskytnou námořníci bez státní příslušnosti, bude daný problém vyřešen v mezích zákona o pobytu cizinců.

Článek 12 stanoví, že osobní status se u osob bez státní příslušnosti řídí zákonem země jejich bydliště, případně zemětrvaléhopobytu, a vyžaduje respektování práv nabytých osobou bez státní příslušnosti, která závisí na osobním statusu, zvláště práv týkajících se manželství.

Tato úprava je v souladu s § 33 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se v konkrétní situaci zjistí, že posouzení určitého prvku osobního statusu není uvedeným zákonem upraveno, budou příslušné orgány postupovat podle ustanovení Úmluvy.

Článek 13 je proveden článkem 11 Listiny. Zrovnoprávnění osob bez státní příslušnosti v otázce nabývání movitého a nemovitého majetku s cizinci plyne obecně z § 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Článek 14 - tento článek poskytuje osobám bez státní příslušnosti, které mají na území smluvní strany obvyklý pobyt, stejnou ochranu pokud jde o ochranu průmyslového vlastnictví a autorských práv, jako vlastním občanům této země.Jde tedy v podstatě o uplatnění principu poskytování národního režimu.Práva duševního a průmyslového vlastnictví jsou chráněna článkem 34 odst. 1 Listiny. Uvedená práva jsou uznávána i Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech ze dne 19. prosince 1966 v článku 15. Převzetí závazků vyplývajících z článku 14 Úmluvy odpovídá platným právním předpisům na ochranu průmyslového vlastnictví a závazkům z Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví a Dohody TRIPS, jichž je Česká republika smluvní stranou. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) pak obecně stanoví, že cizinci mají v oblasti práva autorského stejné postavení jako občané, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. Právní režim osob bez státní příslušnosti tedy bude v právech podle čl. 14 shodný s právním režimem státních občanů.

Článek 15 zakotvuje právo osoby bez státní příslušnosti sdružovat se. Ve smyslu článku 20 odst. 1 a článku 42 odst. 2 Listiny může být členem občanského sdružení každý, tedy i osoba bez státní příslušnosti. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, však mohou podávat návrh na registraci sdružení pouze občané. Cizinci pak mohou zakládat tzv. organizace cizích státních příslušníků na základě povolení ministerstva vnitra vydaného podle zákona č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, ve znění zákona č. 157/1989 Sb..

Zrovnoprávnění osob bez státní příslušnosti s cizinci plyne opět z §1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Článek 16 upravuje otázku přístupu osob bez státní příslušnosti k soudům. Je proveden Listinou (Hlava pátá Listiny - čl. 36 a další) a dále trestním řádem a občanským soudním řádem.

Článek 17 - právo získávat životní prostředky prací je zajištěno článkem 26 Listiny, jehož odstavec 4 zakotvuje, že zákon může stanovit odchylnou úpravu tohoto práva pro cizince. Odchylnou úpravu práva na získání životních prostředků prací pro cizince pak stanoví zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Cizinci mohou být na území České republiky zaměstnáni jen na základě povolení k zaměstnání, vydaného příslušným úřadem práce. Zrovnoprávnění osob bez státní příslušnosti s cizinci obecně plyne z §1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Proklamativní výzva, obsažená v čl. 17 odst. 2, pak bude brána v úvahu při eventuelních legislativních změnách v otázce zaměstnávání cizinců (tj. také osob bez státní příslušnosti). V současné době se žádné změny nepřipravují.

Článek 18 - samostatná výdělečná činnost je upravena řadou právních předpisů, například zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. I v tomto případě je však rozhodující, že zrovnoprávnění osob bez státní příslušnosti s cizinci plyne z §1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Z hlediska aplikace živnostenského zákona u osob bez státní příslušnosti bude rozhodující, zda na území České republiky budou mít povolen trvalý pobyt. Osoba, která na území České republiky nemá trvalý pobyt, je z hlediska živnostenského zákona (s výjimkou uprchlíků) považována za zahraniční fyzickou osobu.

Článek 19 - přístup k tzv. svobodným povoláním (advokáti, lékaři, stomatologové apod.) je upraven příslušnými zvláštními zákony. I v tomto případě je však z hlediska Úmluvy podstatné to, že zrovnoprávnění osob bez státní příslušnosti s cizinci vzhledem k těmto právním úpravám plyne z § 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Článek 20 - upravuje distribuci nedostatkového zboží pro osoby bez státní příslušnosti v těch zemích, kde je upraven přídělový systém. Vzhledem k tomu, že v České republice přídělový systém v současné době neexistuje, nebude ustanovení tohoto článku naplňováno. Pokud by k zavedení přídělového systému došlo například v souvislosti s hospodářskými opatřeními pro krizové stavy, pak, jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a o změně některých souvisejících zákonů, jsou tato opatření určena k uspokojení základních životních potřeb fyzických osob na území České republiky, tedy všech osob bez ohledu na státní příslušnost. Došlo-li by k zavedení některého z regulačních opatření, která jsou upravena například v ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) (respektive v § 22) výše uvedeného zákona, nebylo by možno použít kritérium státní příslušnosti pro stanovení okruhu spotřebitelů vybraných položek. Současně je třeba zdůraznit, že ustanovení článku 20 je přímo aplikovatelné, proto by se uplatnilo v každém případě, bez ohledu na důvod, pro který by byl přídělový systém zaveden.

Článek 21 - i v otázkách bydlení plyne zrovnoprávnění osob bez státní příslušnosti s cizinci z § 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Článek 22 odst. 1 upravující otázky spojené se základním vzděláním osob bez státní příslušnosti,je proveden článkem 33 odst. 1 Listiny, kde je zakotveno právo každého na vzdělání, přičemž školní docházka je povinná po dobu stanovenou zákonem. Povinnou školní docházku upravuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o právo na bezplatné základní vzdělání, přestože článek 33 odst. 2 Listiny přiznává toto právo výslovně pouze občanům (stejně jako ustanovení § 4 odst. 1 školského zákona), Česká republika již v současné době aplikuje vůči osobám bez státní příslušnosti přístup stanovený v článku 22 odst. 1 Úmluvy. Tento postup je v souladu s ustanovením článku 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a zejména s ustanovením článku 28 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte ze dne 20. listopadu 1989, které zavazuje smluvní státy zavádět pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání. Toto ustanovení se vztahuje na všechny děti, které se nachází pod jurisdikcí daného státu. Jak Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, tak Úmluva o právech dítěte jsou mezinárodními smlouvami o lidských právech, k nimž Česká republika přistoupila a jsou v souladu s článkem 10 Ústavy bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Rovněž ustanovení článku 22 Úmluvy je dostatečně konkrétní a proto přímo aplikovatelné.

Kromě toho ani školský zákon ani jiný právní předpis nestanoví zvláštní právní úpravu pro cizince (tedy i osoby bez státní příslušnosti) pokud jde o úhradu školného v případě základního vzdělání. V této souvislosti a vzhledem k tomu, že povinná školní docházka se vztahuje na každého člověka, použije se v daném případě obecná právní úprava obsažená ve školském zákoně.

Článek 22 odst. 2 - shodné zacházení s osobami bez státní příslušnosti jako s cizinci obecně, pokud se jedná o jiné než základní vzdělání, opět vyplývá z§ 1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Články 23 a 24

Článek 23se týká veřejné podpory a je formulován velice obecně a ne zcela jasně. Úmluva neobsahuje vysvětlení pojmu „veřejná podpora a pomoc“. Úmluvou není jasně vymezena hranice mezi veřejnou podporou a pomocí na jedné straně a sociálním zabezpečením ve smyslu článku 24 Úmluvy na straně druhé. V této souvislosti je možné podřadit pod článek 23 Úmluvy problematiku sociální péče a systém dávek státní sociální podpory, ovšem s tím, že některé z dávek by mohly být zahrnuty i do článku 24. Na základě ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, náleží dávky státní sociální podpory při splnění dále stanovených podmínek fyzické osobě, jestliže tato osoba a osoby společně s ní posuzované jsou na území České republiky hlášeny k trvalému pobytu podle zvláštních předpisů. Za trvalý pobyt se podle tohoto zákona považuje též pobyt cizince na území České republiky hlášeného k pobytu podle zákona o pobytu cizinců, a to ode dne, kterým uplynulo 365 dnů ode dne hlášení.

Článek 24zakotvuje národní režim v oblasti pracovního práva a sociálního zabezpečení. Pracovněprávní problematika je upravena především zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, který poskytuje všem osobám, bez ohledu na státní občanství, stejné postavení. Sociální zabezpečení je v České republice upraveno řadou zákonů, z nichž nejdůležitější jsou ve vztahu k uvedeným právům zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů a také zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, vzhledem k tomu, že článek 24 odst. 1 b) zahrnuje rovněž zajištění zdravotní péče jako součásti sociálního zabezpečení.

Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (§ 3) a obdobně ostatní právní předpisy upravující sociální péči používá pojem „občan“ ve smyslu fyzické osoby, nikoli ve smyslu státní příslušnosti. Nároky na dávky a služby sociální péče jsou vázány na trvalý pobyt na území ČR, nikoli na státní občanství. Povinnost zajistit pomoc každé osobě v hmotné nouzi přitom vyplývá též z Listiny, neboť ta v článku 42 odst. 3 stanoví, že pokud se v právních předpisech přijatých před přijetím Listiny používá pojmu „občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství. Mezi taková práva nepochybně patří právo na poskytnutí pomoci osobám v hmotné nouzi (čl. 30 odst. 2 Listiny).

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v § 5 stanoví okruh pojištěných osob bez vazby na státní občanství a obdobně je tomu i v případě ustanovení § 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců.

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění stanoví v ustanovení § 2 osobní rozsah zdravotního pojištění na osoby, které mají trvalý pobyt na území ČR a osoby, které jsou zaměstnanci zaměstnavatele se sídlem na území ČR.

V žádném z těchto zákonů tedy není jako rozhodující kritérium pro přiznání práv uveden státoobčanský status, nýbrž jiné rozhodné skutečnosti, jako je například existence či délka trvání pracovněprávního vztahu nebo skutečnost, že fyzická osoba má trvalý pobyt na území ČR.

V souvislosti s aplikací článků 23 a 24 a z nich vyplývajícími závazky zacházet s osobami bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na území státu jako se svými státními občany (jde tedy o aplikaci národního režimu) nicméně vyvstává potřeba interpretovat pojem „osoba bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na území“.

Jak vyplynulo ze stanoviska Stálé mise České republiky při OSN v New Yorku, která se v této věci obrátila i na některé další smluvní státy, účelem předmětného pojmu není prejudikovat vazbu Úmluvy na některý z uznávaných druhů pobytu ve smyslu národních legislativ o pobytu cizinců, nýbrž pouze stanovit, že veškerá práva vznikají podle Úmluvy osobám bez státního občanství na území smluvních stran toliko za předpokladu, že jejich vstup na území a následný pobyt nenastal v důsledku porušení imigrační a jiné relevantní legislativy smluvní strany. Okruh osob „lawfully staying“ (oprávněně se zdržujících), kterým budou přiznávána konkrétní práva podle jednotlivých ustanovení Úmluvy, je potom třeba vykládat ad hoc s přihlédnutím ke smyslu každého takového ustanovení a vnitrostátní legislativě.

Pokud je přiznání některých dávek vázáno na trvalý pobyt ve smyslu práva dané smluvní strany, všechny oslovené smluvní strany poskytují takové dávky pouze osobám bez státní příslušnosti, které mají na jejich území povolení k trvalému pobytu.

V této souvislosti se jeví jako žádoucí vymezit způsob jakým bude Česká republika ustanovení článků 23 a 24 aplikovat. Navrhuje se proto učinit interpretační prohlášení k článkům 23 a 24 odstavec 1 (b) Úmluvy v tom smyslu, že Česká republika bude aplikovat články 23 a 24 v rozsahu, v jakém to umožňují její vnitrostátní právní předpisy.

Článek 25 upravuje pomoc správních orgánů v případech, kdy se osoba bez státní příslušnosti nemůže obrátit o pomoc na orgány země svého původu. Jde o opatření či vydání příslušných dokladů a osvědčení, kterými budou zejména doklady matriční. Obstarávání dokladů v cizině pro potřeby státních občanů ČR a jejich doručování do ČR je běžnou praxí zastupitelských úřadů ČR a po přistoupení k Úmluvě bude výkon těchto činností rozšířen i pro potřeby osob bez státní příslušnosti. Za obstarání dokladů v cizině hradí zastupitelské úřady zpravidla nevysoké správní poplatky, které jsou, společně s případnými dalšími hotovými výdaji zastupitelských úřadů, následně předepisovány příjemci dokladu k úhradě. Pokud se příslušné doklady nepodaří obstarat v zahraničí, budou vydány věcně příslušnými orgány státní správy. Jedná se o doklady a osvědčení, jejichž vydání nebude vázáno na podmínku státního občanství. Toto ustanovení je stanoveno dostatečně konkrétně a je přímo aplikovatelné.

Článek 26 stanoví, že osoby bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na území státu mají právo na svobodu pobytu a pohybu. Je proveden článkem 14 odst. 1 Listiny a zákonem o pobytu cizinců.

Článek 27 - zvláštní povinnost, kterou Úmluva ukládá smluvním státům, se týká vydávání průkazů totožnosti osobám bez státní příslušnosti. Podle tohoto článku musí stát vydat doklady totožnosti každé osobě bez státní příslušnosti, která nevlastní platný cestovní doklad. Tento závazek je formulován velmi široce a absolutně.

Z formálního hlediska není institut průkazu totožnosti osoby bez státní příslušnosti právně zakotven. Lze však vycházet z toho, že jeho funkci v případě těchto osob s trvalým pobytem na území České republiky nahrazuje průkaz povolení k pobytu a u osob bez státní příslušnosti mladších 15 let písemně vyhotovené správní rozhodnutí o povolení k pobytu, vydávané podle § 73 zákona o pobytu cizinců.

Tyto doklady mohou být vydávány pouze cizincům (včetně osob bez státní příslušnosti) s povoleným trvalým pobytem v České republice.

Na základě výše uvedeného se navrhuje, aby Česká republika v souladu s článkem 38 odst. 1 Úmluvy učinila k článku 27 výhradu v tom smyslu, že průkazy totožnosti budou vydávány pouze osobám bez státní příslušnosti s povoleným trvalým pobytem na území České republiky.

(Pozn. Ze smluvních stran Úmluvy učinila výhradu k tomuto článku např. Spolková republika Německo.)

Článek 28 zakotvuje závazek vydávat osobám bez státní příslušnosti oprávněně pobývajícím na území státu cestovní doklady, aby mohly vycestovat mimo území státu (s výjimkou důvodů národní bezpečnosti a veřejného pořádku). Vzhledem k tomu, že není žádoucí, aby cestovní doklad podle článku 28 byl vydáván například osobě, která za pobytu na území ČR na základě víza pozbude svůj cestovní doklad, který jí byl vydán jiným státem, jakož i s ohledem na výklad pojmu „lawfully staying“ (viz komentář k článkům 23 a 24 Úmluvy) se navrhuje následující. Česká republika učiní interpretační prohlášení k článku 28 v tom smyslu, že cestovní doklad podle článku 28 Úmluvy bude vydáván osobám bez státní příslušnosti s povoleným trvalým pobytem na území České republiky s tím, že v souladu s vnitrostátními právními předpisy bude těmto osobám vydáván „cizinecký pas“, ve kterém bude v souladu s Úmluvou uvedeno, že držitel je osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy z 28. září 1954. Vzhledem k nízkému počtu osob bez státní příslušnosti, které pobývají na území ČR trvale, se nejeví zavedení nového druhu cestovního dokladu jako účelné (a to i s ohledem na finanční náklady s tím spojené).

Cizinecký pas bude vydáván v souladu s ustanovením § 113 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pokud se jedná o ostatní osoby bez státní příslušnosti, které například za platného pobytu na území ČR pozbudou cestovní doklad vydaný jiným státem, bude jim v souladu s vnitrostátním právem shodně jako ostatním cizincům vydáván „cestovní průkaz totožnosti“, opravňující k vycestování z území České republiky.

Článek 29 zakazuje vyšší zdanění a uložení vyšších poplatků osobám bez státní příslušnosti nežli občanům. V českém právním řádu neexistuje předpis, který by stanovil vyšší dávky, poplatky nebo daně pro cizince, jimiž se pro daný případ rozumí i osoby bez státní příslušnosti.

Článek 30 upravuje otázku převodu majetku osob bez státní příslušnosti v souladu se „zákony a nařízeními smluvní strany“ v případě přesídlení. Smyslem článku je zajistit zákonnost převodu majetku a nediskriminaci osob bez státní příslušnosti. Článek 30 se vztahuje na majetek movitý. S tímto majetkem mohou osoby bez státní příslušnosti v zásadě volně nakládat. Jak vyplývá z textu článku 30, předpokládá se možnost stanovení určitých omezení vnitrostátními právními předpisy. Taková omezení se však týkají věcí určitého charakteru a nikoliv faktu, že vlastníkem je osoba bez státní příslušnosti. Příkladem takového omezení může být například úprava obsažená v zákoně č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o nakládání s kulturními památkami nebo národními kulturními památkami.

Článek 31 upravujícíotázky vyhoštění je v souladu s právním řádem ČR, jak vyplývá z článku 14 Listiny a zákona o pobytu cizinců.

Článek 32 se týká naturalizace a je proveden zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Osoby bez státní příslušnosti nejsou z hlediska možností nabývat občanství diskriminovány. Zvláště je upraveno nabytí občanství v případě narození dítěte - osoby bez státní příslušnosti - na území České republiky. Vzhledem k tomu, že uvedený článek Úmluvy má doporučující charakter, lze považovat současný stav implementace za dostatečný. Dalším významným krokem v této oblasti pak bude přístup ČR k Úmluvě o omezení případů bezdomovectví ze dne 13. srpna 1961, jejímž hlavním cílem je právě usnadnění naturalizace osob bez státní příslušnosti.

Článek 33 zakotvuje povinnost smluvních států oznámit generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů zákony a nařízení, které mohou přijmout k zabezpečení provádění této Úmluvy. Česká republika toto oznámení, vzhledem k tomu, že nepřijala a ani v budoucnosti nepředpokládá přijetí zvláštní právní úpravy týkající se osob bez státní příslušnosti, obdobně jako ostatní smluvní státy Úmluvy, neučiní.

Článek 34 upravuje otázku řešení sporů.

Článek 35 zakotvuje otázky týkající se podpisu, ratifikace a přístupu k Úmluvě. Úmluva byla otevřena k podpisu pouze do 31. prosince 1955 a v současné době každý stát, který se chce stát její smluvní stranou, musí k Úmluvě přistoupit v souladu s článkem 35 odst. 4.

Článek 36 dává smluvním státům možnost při podpisu, ratifikaci nebo přístupu prohlásit, že se působnost Úmluvy bude vztahovat na všechna nebo některá území, za jejichž mezinárodní styky odpovídá. Vzhledem k tomu, že Česká republika je unitárním státem, se jí tento článek netýká. Působnost Úmluvy se bude vztahovat na celé její území.

Článek 37 stanoví podmínky pro smluvní stát Úmluvy, který je federací nebo je jiný než unitární.

Článek 38 připouští učinění výhrad k určitým ustanovením Úmluvy. Článek 39 se zabývá otázkou vstupu Úmluvy v platnost.

Článek 40 zakotvuje možnost Úmluvu vypovědět.

Článek 41 upravuje možnost změny Úmluvy.

Článek 42 stanoví povinnost generálního tajemníka Organizace spojených národů oznámit všem členům OSN a nečlenským státům uvedeným v článku 35 skutečnosti specifikované v tomto článku.

rozvíjí článek 28 Úmluvy, který se dotýká problematiky cestovních dokladů pro osoby bez státní příslušnosti.

Článek 1 stanoví povinnost, že v cestovním dokladu musí být vyznačeno, že se jedná o osobu bez státní příslušnosti. Cestovní doklad by měl být vydán ve dvou jazycích (nejlépe angličtina a francouzština). Jak bylo již výše uvedeno, bude v cizineckém pase vydaném osobě bez státní příslušnosti vyznačena poznámka, že držitel je osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy z 28. září 1954.

Cestovní doklady se vyhotovují v jazyce českém a zpravidla ve dvou cizích jazycích podle mezinárodních zvyklostí nebo mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána.

Článek 2 stanoví možnost zahrnutí dětí do cestovního dokladu. Zákon o pobytu cizinců ve svém § 110 odst. 2 stanoví, že na žádost cizince bude do cizineckého pasu nebo cestovního průkazu totožnosti zapsáno policií dítě mladší 15 let.

Článek 3 stanoví povinnost, aby poplatky za vydání cestovního dokladu osobě bez státní příslušnosti nepřevýšily nejnižší sazby za cestovní pasy občanů.

Úprava správních poplatků je zakotvena v zákoně č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“). Vydání cestovních dokladů patří mezi zpoplatněné správní úkony, přičemž, jak pro cestovní doklady, tak i pro cestovní průkazy totožnosti, jsou stanoveny stejné poplatky.

Článek 4 upravuje teritoriální neomezenost cestovního dokladu, což je rovněž v souladu s českým právním řádem.

Článek 5 stanoví platnost cestovního dokladu, která by neměla být kratší než tři měsíce a delší než dva roky. Osobám bez státní příslušnosti s trvalým pobytem na území České republiky bude vydáván, jak bylo uvedeno výše, cizinecký pas.Dle §113 zákona o pobytu cizinců je cizinci vydáván cizinecký pas s platností na dobu 5 let. U osob mladších 15 let je cizinecký pas vydáván s dobou platnosti na 2 roky.

Článek 6 se zabývá otázkou obnovení nebo prodloužení platnosti dokladu. Tato otázka je plně upravena v zákoněo pobytu cizinců, kde prodloužení doby platnosti cestovního dokladu či jeho vydání je provedeno na základě žádosti.

Článek 7 stanoví povinnost pro smluvní státy uznávat platnost dokladů vydaných podle článku 28 Úmluvy.

Závazek je v tomto článku stanoven dostatečně konkrétně. To znamená, že vzhledem k přímé závaznosti Úmluvy je možné jeho automatické použití. Současně přístup České republiky k Úmluvě lze považovat za uznání takového dokladu za cestovní doklad Českou republikou ve smyslu ustanovení § 108 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

Článek 8 se týká vyznačování víz v dokumentech, jichž jsou osoby bez státní příslušnosti držiteli.

Je proveden zákonem o pobytu cizinců.

Článek 9 upravuje vydávání tranzitních víz pro osoby bez státní příslušnosti. Tento článek je proveden zákonem o pobytu cizinců.

Článek 10 řeší otázku poplatků za vydání výjezdních, vstupních a tranzitních víz pro osoby bez státní příslušnosti. Je proveden zákonem o správních poplatcích.

Článek 11 upravuje otázku přechodu odpovědnosti za vydání cestovního dokladu. Bude aplikován v rozsahu, který vyplývá z prohlášení, které Česká republika učiní k článku 28 Úmluvy.

Článek 12 řeší otázku vrácení starého cestovního dokladu vydaného signatářskou zemí této Úmluvy.

Článek 13 stanoví právo návratu osoby do státu, který jí vydal cestovní doklad. Tento článek je proveden zákonem o pobytu cizinců.

Článek 14 zakotvuje, že

se nedotýká vnitrostátního práva upravujícího vstup a pobyt cizinců s výhradou podmínek obsažených v článku 13.

Článek 15 stanoví, že vydání cestovního dokladu, ani doklad sám, není důkazem o konkrétním státním občanství.

Článek 16 zakotvuje zásadu, že vydáním dokladu není jeho držiteli přiznána ochrana orgány země vydání.

Tyto články jsou stanoveny dostatečně konkrétně, aby mohly být přímo aplikovatelné.

Pozn. Překlad textu Úmluvy byl zpracován pracovníky Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky.

Vláda České republiky schválila přístup České republiky k Úmluvě svým usnesením ze dne 30. května 2001 č. 517.

V Praze dne 30. května 2001

Předseda vlády

Ing. Miloš Zeman, v. r.

Úmluva

o právním postavení osob bez státní příslušnosti

PREAMBULE

Vysoké smluvní strany,

majíce na zřeteli, že Charta Organizace spojených národů a Všeobecná deklarace lidských práv, kterou dne 10. prosince 1948 schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů, stvrzují zásadu, že lidé mají požívat základních práv a svobod bez diskriminace,

majíce na zřeteli, že Organizace spojených národů při různých příležitostech projevila svůj hluboký zájem o osoby bez státní příslušnosti a snažila se zajistit, aby osoby bez státní příslušnosti tato základní práva a svobody v co nejširší míře užívaly,

majíce na zřeteli, že Úmluva o právním postavení uprchlíků z 28. července 1951 se vztahuje pouze na osoby bez státní příslušnosti, které jsou zároveň uprchlíky, a že existuje mnoho osob bez státní příslušnosti, na které se tato Úmluva nevztahuje,

majíce na zřeteli, že je žádoucí upravit a zlepšit postavení osob bez státní příslušnosti mezinárodní smlouvou,

se dohodly takto:

KAPITOLA I ‑ VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Definice výrazu "osoba bez státní příslušnosti"

1. Pro účely této úmluvy výraz "osoba bez státní příslušnosti" označuje osobu, kterou žádný stát podle svých právních předpisů nepovažuje za svého občana.

2. Tato úmluva se nevztahuje:

(i) na osoby, kterým se v současnosti dostává ochrany nebo pomoci orgánů nebo organizací Organizace spojených národů s výjimkou Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky, pokud tato ochrana nebo pomoc trvá;

(ii) na osoby, které příslušné orgány země, ve které se trvale usídlily, uznaly za osoby mající práva a povinnosti spojené s občanstvím této země;

(iii) na osoby, u nichž existují závažné důvody k domněnce,

(a) že se dopustily zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti, jak je definují mezinárodní nástroje, které se na tyto zločiny vztahují;

(b) že se před přijetím do země svého trvalého pobytu dopustily závažného trestného činu jiné než politické povahy;

(c) že se provinily činy, které odporují cílům a zásadám Organizace spojených národů.

Článek 2

Základní povinnosti

Každá osoba bez státní příslušnosti má povinnosti k zemi, ve které se nachází, které zejména vyžadují, aby se řídila jejími zákony a nařízeními a dodržovala opatření přijatá k udržení veřejného pořádku.

Článek 3

Nediskriminace

Smluvní státy budou vůči osobám bez státní příslušnosti uplatňovat ustanovení této Úmluvy bez diskriminace co do rasy, náboženství nebo země původu.

Článek 4

Náboženství

Smluvní státy poskytnou osobám bez státní příslušnosti na svém území pokud jde o svobodné projevování jejich náboženství a náboženskou výchovu jejich dětí zacházení přinejmenším stejně příznivé jako svým občanům.

Článek 5

Práva přiznaná nezávisle na této Úmluvě

Žádné ustanovení této Úmluvy nebude chápáno tak, že omezuje práva a výhody, které smluvní státy osobám bez státní příslušnosti přiznaly nezávisle na této Úmluvě.

⁠​​​‌‌​‌​​​‌​‌‌‌‌⁠

Článek 6

Výraz "za stejných okolností"

Pro účely této Úmluvy výraz "za stejných okolností" znamená, že osoba bez státní příslušnosti musí vyhovět všem požadavkům (včetně požadavků na délku a podmínky přechodného nebo trvalého pobytu), kterým by, aby určitého práva požíval, musel daný jednotlivec vyhovět, kdyby osobou bez státní příslušnosti nebyl, s výjimkou požadavků, kterým vzhledem k jejich povaze osoba bez státní příslušnosti vyhovět nemůže.

Článek 7

Vynětí z reciprocity

1. Smluvní stát poskytne osobám bez státní příslušnosti stejné zacházení, jaké se poskytuje cizincům obecně, neobsahuje‑li Úmluva ustanovení příznivější.

2. Po tříletém trvalém pobytu budou všechny osoby bez státní příslušnosti na území daného smluvního státu vyňaty z reciprocity stanovené zákonem.

3. Každý smluvní stát bude osobám bez státní příslušnosti i nadále přiznávat práva a výhody, na které při neexistenci reciprocity měly nárok již v den, kdy pro tento stát tato úmluva vstoupila v platnost.

4. Smluvní státy příznivě posoudí možnost poskytnout při neexistenci reciprocity osobám bez státní příslušnosti práva a výhody nad rámec těch, na které mají nárok podle odstavců 2 a 3 a rozšířit vynětí z reciprocity na osoby bez státní příslušnosti, které podmínky stanovené v odstavcích 2 a 3 nesplňují.

5. Ustanovení odstavců 2 a 3 se vztahují jak na práva a výhody, o kterých se hovoří v článcích 13, 18, 19, 21 a 22 této úmluvy, tak na práva a výhody, která tato úmluva neposkytuje.

Článek 8

Vynětí z mimořádných opatření

Pokud jde o mimořádná opatření, která lze podniknout vůči osobě, majetku nebo zájmům současných nebo bývalých občanů cizího státu, nebudou smluvní státy tato opatření uplatňovat vůči osobě bez státní příslušnosti jen proto, že dříve měla občanství daného cizího státu. Smluvní státy, kterým jejich zákonodárství neumožňuje uplatnit obecnou zásadu vyjádřenou v tomto článku, udělí v takových případech osobám bez státní příslušnosti výjimku.

Článek 9

Dočasná opatření

Nic v této úmluvě smluvnímu státu nebrání, aby za války nebo jiných závažných a mimořádných okolností přijal vůči určité osobě dočasná opatření, která považuje za nezbytná pro národní bezpečnost, dokud smluvní stát nerozhodne, že daná osoba je skutečně osobou bez státní příslušnosti a že další uplatňování těchto opatření je v tomto případě v zájmu národní bezpečnosti nezbytné.

Článek 10

Nepřetržitý pobyt

1. Byla‑li osoba bez státní příslušnosti během 2. světové války násilně vysídlena na území smluvního státu a má tam trvalý pobyt, považuje se doba tohoto jejího nuceného pobytu za oprávněný trvalý pobyt na tomto území.

2. Byla‑li osoba bez státní příslušnosti během 2. světové války násilně vysídlena z území smluvního státu a před vstupem této úmluvy v platnost se tam za účelem trvalého usídlení vrátila, považuje se pro všechny účely, pro které se vyžaduje nepřetržitý trvalý pobyt, období trvalého pobytu před takovým násilným vysídlením a po něm za jedno nepřetržité období.

Článek 11

Námořníci bez státní příslušnosti

Jde‑li o osoby bez státní příslušnosti, které pracují jako řádní členové posádky lodi plavící se pod vlajkou smluvního státu, posoudí tento stát příznivě jejich usazení na svém území a vydání cestovních dokladů nebo jejich dočasné přijetí na své území, zejména s cílem usnadnit jejich usazení v jiné zemi.

KAPITOLA 2 ‑ PRÁVNÍ POSTAVENÍ

Článek 12

Osobní status

1. Osobní status osoby bez státní příslušnosti se řídí právem země, ve které má bydliště nebo, nemá‑li žádné bydliště, právem země jejího trvalého pobytu.

2. Práva, kterých osoba bez státní příslušnosti dříve nabyla, a která závisejí na jejím osobním statusu, zejména práva týkající se manželství, bude smluvní stát respektovat s výhradou splnění formalit, které právo tohoto státu vyžaduje, bude‑li to nezbytné, a za předpokladu, že jde o právo, které by právo tohoto státu uznávalo, kdyby se osobou bez státní příslušnosti nestala.

Článek 13

Movitý a nemovitý majetek

Pokud jde o nabývání movitého a nemovitého majetku a dalších práv s tím spojených a o pronájmy a jiné smlouvy týkající se movitého a nemovitého majetku, bude smluvní stát s osobou bez státní příslušnosti zacházet co nejpříznivěji, rozhodně ne méně příznivě, než jak za stejných okolností zachází s cizinci obecně.

Článek 14

Autorská práva a průmyslové vlastnictví

Pokud jde o ochranu průmyslového vlastnictví, jako jsou např. vynálezy, průmyslové vzory nebo modely, ochranné známky a obchodní jména, a práv k literárním, uměleckým a vědeckým dílům, bude v zemi, kde má svůj obvyklý pobytposkytována osobě bez státní příslušnosti stejná ochrana jako občanům této země. Na území kteréhokoli jiného smluvního státu jí bude poskytována stejná ochrana, jaká se na tomto území poskytuje občanům země, ve které má svůj obvyklý pobyt.

Článek 15

Sdružovací právo

Pokud jde o nepolitická a nezisková sdružení a odborové svazy, budou smluvní státy s osobami bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jejich území zacházet co nejpříznivěji, rozhodně ne méně příznivě, než jak za stejných okolností zacházejí s cizinci obecně.

Článek 16

Přístup k soudům

1. Osoba bez státní příslušnosti bude mít na území všech smluvních států volný přístup k soudům.

2. Ve věcech týkajících se přístupu k soudům, včetně právní pomoci a vynětí z cautio judicatum solvi, se osobě bez státní příslušnosti dostane ve smluvním státě, ve kterém obvykle pobývá, stejného zacházení jako občanům.

3. V jiných zemích, než ve které obvykle pobývá, se ve věcech uvedených v odstavci 2 dostane osobě bez státní příslušnosti stejného zacházení jako občanu země, ve které obvykle pobývá.

KAPITOLA III ‑ VÝDĚLEČNÁ ČINNOST

Článek 17

Zaměstnání

1. Pokud jde o právo vykonávat placené zaměstnání, budou smluvní státy s osobami bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jejich území zacházet co nejpříznivěji, rozhodně ne méně příznivě, než jak za stejných okolností zacházejí s cizinci obecně.

2. Smluvní státy budou s porozuměním posuzovat možnost sbližovat práva všech osob bez státní příslušnosti, týkající se placeného zaměstnání, s právy občanů, a to zejména u těch osob bez státní příslušnosti, které vstoupily na jejich území v rámci programů náboru pracovních sil nebo přistěhovaleckých programů.

Článek 18

Samostatná výdělečná činnost

Pokud jde o právo vykonávat na vlastní riziko samostatnou výdělečnou činnost v zemědělství, průmyslu, řemeslech nebo obchodu a zakládat obchodní a výrobní společnosti, budou smluvní státy zacházet s osobami bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jejich území co nejpříznivěji, rozhodně ne méně příznivě, než jak za stejných okolností zacházejí s cizinci obecně.

Článek 19

Svobodná povolání

Každý smluvní stát bude s osobami bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jeho území, které vlastní vysokoškolské diplomy uznávané příslušnými orgány tohoto státu a přejí si vykonávat svobodné povolání, zacházet co nejpříznivěji, rozhodně ne méně příznivě, než jak za stejných okolností zacházejí s cizinci obecně.

KAPITOLA IV ‑ SOCIÁLNÍ VÝHODY

Článek 20

Přídělový systém

Tam, kde existuje přídělový systém, který se vztahuje na obyvatelstvo jako celek a upravuje distribuci nedostatkového zboží, se bude s osobami bez státní příslušnosti zacházet stejně jako s občany.

Článek 21

Bydlení

Pokud jde o bydlení, smluvní státy v rozsahu, v jakém je tato otázka upravena zákony nebo nařízeními nebo je předmětem kontroly veřejných orgánů, budou s osobami bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jejich území zacházet co nejpříznivěji, rozhodně ne méně příznivě, než jak za stejných okolností zacházejí s cizinci obecně.

Článek 22

Veřejné vzdělání

1. Pokud jde o základní vzdělání, budou smluvní státy s osobami bez státní příslušnosti zacházet stejně jako s občany.

2. Pokud jde o jiné než základní vzdělání, zejména pokud jde o přístup ke studiu, uznávání vysvědčení, diplomů a akademických titulů ze zahraničních škol, promíjení poplatků a o udělování stipendií, budou smluvní státy s osobami bez státní příslušnosti zacházet co nejpříznivěji, rozhodně ne méně příznivě, než za stejných okolností zacházejí s cizinci obecně.

Článek 23

Veřejná podpora

Pokud jde o veřejnou podporu a pomoc, budou smluvní státy s osobami bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jejich území zacházet stejně jako se svými občany.

Článek 24

Pracovněprávní předpisy a sociální zabezpečení

1. Smluvní státy budou s osobami bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícími na jejich území zacházet stejně jako se svými občany ve věcech, které se týkají:

(a) Odměňování včetně rodinných přídavků, pokud jsou součástí odměňování, pracovní doby, úpravy práce přesčas, placené dovolené, omezení domácí práce, minimální věkové hranice pro zaměstnání, učebního poměru a odborné přípravy, práce žen a mladistvých a využívání výhod plynoucích z kolektivního vyjednávání, v rozsahu, v jakém jsou tyto otázky upraveny zákony nebo nařízeními nebo spadají pod kontrolu správních orgánů;

(b) Sociálního zabezpečení (právní předpisy týkající se pracovních úrazů, nemocí z povolání, mateřství, nemoci, invalidity, stáří, úmrtí, nezaměstnanosti, rodinných závazků a jakékoli další nepředvídané události, na kterou se podle zákonů a nařízení vztahuje sociální zabezpečení) s těmito omezeními:

(i) mohou existovat přiměřené úpravy týkající se zachování nabytých práv nebo práv právě nabývaných;

(ii) vnitrostátní právní předpisy země trvalého pobytu mohou stanovit zvláštní úpravy týkající se sociálních dávek nebo jejich částí plně hrazených z veřejných fondů, a dávek vyplácených osobám, které nesplňují příspěvků se týkající podmínky přiznání řádného důchodu.

2. Právo na odškodnění za úmrtí osoby bez státní příslušnosti v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání není dotčeno tím, že místo trvalého pobytu oprávněné osoby se nachází mimo území smluvního státu.

3. Smluvní státy rozšíří na osoby bez státní příslušnosti výhody plynoucí z dohod, které tyto státy mezi sebou uzavřely nebo mohou v budoucnu uzavřít, týkající se zachování práv nabytých nebo právě nabývaných v oblasti sociálního zabezpečení, pouze s výhradou podmínek, které uplatňují vůči občanům států, které tyto dohody podepsaly.

4. Smluvní státy budou s porozuměním posuzovat možnost co nejvíce rozšířit na osoby bez státní příslušnosti výhody plynoucí z podobných dohod, které mohou kdykoli platit mezi těmito smluvními státy a státy, které smluvními státy nejsou.

KAPITOLA V ‑ SPRÁVNÍ OPATŘENÍ

Článek 25

Pomoc správních orgánů

1. V případech, kdy by výkon práva osoby bez státní příslušnosti za normálních okolností vyžadoval pomoc orgánů cizí země, na které se tato osoba nemůže obrátit, zajistí smluvní stát, na jehož území pobývá,aby jí tuto pomoc poskytly jeho vlastní orgány.

2. Orgán nebo orgány uvedené v odstavci 1 osobě bez státní příslušnosti vydají nebo pod svým dohledem nechají vydat doklady nebo osvědčení, které by za normálních okolností cizinci vydaly nebo nechaly vydat orgány jeho státu.

3. Takto vydané doklady nebo osvědčení nahradí oficiální dokumenty, které cizincům vydávají nebo nechávají vydat orgány jejich států, a budou se pokládat za pravdivé, neprokáže‑li se opak.

4. Kromě výjimečného postupu v případě nuzných osob lze za tyto služby požadovat poplatky; tyto poplatky však budou nevelké a srovnatelné s poplatky, které se za podobné služby požadují od občanů.

5. Ustanoveními tohoto článku nejsou dotčeny články 27 a 28.

Článek 26

Svoboda pohybu

Každý smluvní stát poskytne osobám bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícím na jeho území právo zvolit si místo pobytua svobodně se pohybovat na jeho území, s výhradou předpisů, kterých se za stejných okolností použije na cizince obecně.

Článek 27

Průkazy totožnosti

Smluvní státy vydají každé osobě bez státní příslušnosti na svém území, která nemá platný cestovní doklad, průkaz totožnosti.

Článek 28

Cestovní doklady

Smluvní státy vydají osobám bez státní příslušnosti oprávněně se zdržujícím na jejich území cestovní doklady k vycestování mimo své území, pokud naléhavé důvody národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nevyžadují, aby se postupovalo jinak; na tyto doklady se vztahují ustanovení Přílohy k této úmluvě. Smluvní státy mohou cestovní doklad vydat i jiné osobě bez státní příslušnosti na svém území; zejména s porozuměním posoudí vydání cestovního dokladu osobám bez státní příslušnosti na svém území, které nemohou cestovní doklad získat od země, ve které oprávněně pobývají.

Článek 29

Poplatky

1. Smluvní státy neuvalí na osoby bez státní příslušnosti jiné ani vyšší dávky, poplatky nebo daně, ať se nazývají jakkoli, než jakými v podobných situacích zatěžují nebo mohou zatížit své občany.

2. Nic v předchozím odstavci nebrání tomu, aby se na osoby bez státní příslušnosti použily zákony a nařízení o poplatcích, které se za vydání správních dokladů včetně průkazů totožnosti požadují od cizinců.

Článek 30

Převod majetku

1. Smluvní stát v souladu se svými zákony a nařízeními povolí osobám bez státní příslušnosti převádět majetek, který vnesly na jeho území, do jiné země, kam jim byl povolen vstup za účelem přesídlení.

2. Smluvní stát s porozuměním posoudí žádosti osob bez státní příslušnosti o převedení majetku, ať se nacházejí kdekoli, nezbytného k jejich přesídlení do jiné země, kam jim byl povolen vstup.

Článek 31

Vyhoštění

1. Smluvní státy nevyhostí, s výjimkou důvodů národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, osoby bez státní příslušnosti oprávněně se zdržující na jejich území.

2. Takovou osobu bez státní příslušnosti lze vyhostit jen na základě rozhodnutí učiněného v rámci řádného právního postupu. S výjimkou případů, kdy naléhavé důvody národní bezpečnosti vyžadují, aby se postupovalo jinak, se osobě bez státní příslušnosti umožní, aby předložila důkazy o své nevině a aby se odvolala k příslušnému orgánu nebo k osobě či osobám příslušným orgánem zvláště určeným a nechala se za tímto účelem zastupovat.

3. Smluvní státy poskytnou takové osobě bez státní příslušnosti přiměřenou dobu, během níž by usilovala o legální přijetí do jiné země. Smluvní státy si vyhrazují právo použít během této doby taková vnitřní opatření, jaká mohou považovat za nezbytná.

Článek 32

Naturalizace

Smluvní státy budou pokud možno co nejvíce usnadňovat asimilaci a naturalizaci osob bez státní příslušnosti. Zejména se vynasnaží urychlit řízení o naturalizaci a co nejvíce snížit poplatky za toto řízení a jeho náklady.

KAPITOLA VI ‑ ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 33

Informace o vnitrostátních předpisech

Smluvní státy oznámí generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů zákony a nařízení, které mohou přijmout k zabezpečení provádění této úmluvy.

Článek 34

Řešení sporů

Jakýkoli spor mezi stranami této úmluvy o její výklad nebo provádění, který nelze vyřešit jinak, bude na žádost kterékoli sporné strany postoupen Mezinárodnímu soudnímu dvoru.

Článek 35

Podpis, ratifikace a přístup

1. Tato úmluva bude otevřena k podpisu v sídle Organizace spojených národů do 31. prosince 1955.

2.Bude otevřena k podpisu jménem:

(a) kteréhokoli členského státu Organizace spojených národů;

(b) kteréhokoli jiného státu pozvaného k účasti na Konferenci Organizace spojených národů o postavení osob bez státní příslušnosti;

(c) kteréhokoli státu, který k podpisu nebo přístupu pozve Valné shromáždění Organizace spojených národů.

3. Úmluva bude ratifikována a ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

4. Úmluva bude otevřena k přístupu státům, o kterých se hovoří v odstavci 2 tohoto článku. Přístup se uskuteční uložením listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Článek 36

Doložka o územní působnosti

1. Kterýkoli stát může při podpisu, ratifikaci nebo přístupu prohlásit, že působnost této úmluvy bude rozšířena na všechna nebo některá území, za jejichž mezinárodní vztahy odpovídá. Toto prohlášení nabude účinnosti dnem, kdy pro daný stát vstoupí v platnost Úmluva.

2. Kdykoli později lze působnost takto rozšířit oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů a rozšíření nabude účinnosti devadesátým dnem poté, co generální tajemník Organizace spojených národů toto oznámení obdržel nebo, je‑li to později, dnem, kdy pro daný stát vstoupí v platnost Úmluva.

3. Pokud jde o území, na která se tato úmluva v době podpisu, ratifikace nebo přístupu nevztahuje, zváží každý stát, kterého se to týká, možnost přijmout nezbytná opatření, aby se použití této úmluvy na tato území rozšířilo, s výhradou souhlasu vlád těchto území, kde je to z ústavních důvodů nezbytné.

Článek 37

Federální doložka

Jde‑li o federální nebo neunitární státy, platí tato ustanovení:

(a) Pokud jde o ty články této úmluvy, které spadají do zákonodárné pravomoci zákonodárného orgánu federace, jsou povinnosti federální vlády v tomto rozsahu stejné, jako povinnosti stran, které federálními státy nejsou.

(b) Pokud jde o ty články této úmluvy, které spadají do zákonodárné pravomoci států, provincií nebo kantonů, které federaci tvoří a podle ústavního systému federace nejsou povinny přijímat zákonodárná opatření, oznámí federální vláda co nejdříve tyto články s příznivým doporučením příslušným orgánům států, provincií nebo kantonů.

(c) Federální stát, který je stranou této úmluvy, poskytne na žádost kteréhokoli jiného smluvního státu, předanou prostřednictvím generálního tajemníka Organizace spojených národů, prohlášení o právu a praxi federace a jednotek, které ji tvoří, týkajících se kteréhokoli dílčího ustanovení Úmluvy a uvede, v jakém rozsahu bylo toto ustanovení legislativně nebo jinak provedeno.

Článek 38

Výhrady

1. Při podpisu, ratifikaci nebo přístupu může kterýkoli stát učinit výhrady k článkům Úmluvy, s výjimkou článků 1, 3, 4, 16 (1) a 33 až 42 včetně.

2. Kterýkoli stát, který výhradu podle odstavce 1 tohoto článku činí, je oprávněn kdykoli tuto výhradu odvolat příslušným oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

Článek 39

Vstup v platnost

1. Tato Úmluva vstoupí v platnost devadesátým dnem po dni uložení šesté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu.

2. Pro každý stát, který Úmluvu ratifikuje nebo k ní přistupuje po uložení šesté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, vstoupí Úmluva v platnost devadesátým dnem po dni, kdy tento stát uloží ratifikační listinu nebo listinu o přístupu.

Článek 40

Výpověď

1. Každý smluvní stát může kdykoli tuto úmluvu vypovědět oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

2. Tato výpověď nabude pro dotyčný smluvní stát účinnosti rok ode dne, kdy ji generální tajemník Organizace spojených národů obdržel.

3. Každý stát, který učinil prohlášení nebo oznámení podle článku 36, může kdykoli později oznámením generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů prohlásit, že rok ode dne, kdy generální tajemník Organizace spojených národů takové prohlášení obdržel, se Úmluva již nebude na takové území vztahovat.

Článek 41

Změna

1. Kterýkoli smluvní stát může oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů požádat o změnu této úmluvy.

2. Valné shromáždění Organizace spojených národů doporučí, jaké kroky by měly být učiněny v souvislosti s touto žádostí.

Článek 42

Oznámení generálního tajemníka Organizace spojených národů

Generální tajemník Organizace spojených národů bude informovat všechny členy Organizace spojených národů a nečlenské státy uvedené v článku 35:

(a) o podpisech, ratifikacích a přístupech podle článku 35;

(b) o prohlášeních a oznámeních podle článku 36;

(c) o výhradách a odvoláních podle článku 38;

(d) o dni, kdy tato úmluva vstoupí v platnost podle článku 39;

(e) o výpovědích a oznámeních podle článku 40;

(f) o žádostech o změnu podle článku 41.

NA DŮKAZ TOHO níže podepsaní, majíce k tomu řádné zmocnění, tuto Úmluvu jménem svých vlád podepsali.

DÁNO v New Yorku dne dvacátého osmého září roku tisíc devět set padesát čtyři v jediném vyhotovení, jehož anglický, francouzský a španělský text je stejně autentický a které zůstane uloženo v archivu Organizace spojených národů a jehož ověřené kopie budou zaslány všem členům Organizace spojených národů a nečlenským státům uvedeným v článku 35.

Článek 1

1. V cestovním dokladu uvedeném v článku 28 této úmluvy, bude uvedeno, že držitel je osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy z 28. září 1954.

2. Doklad bude vyhotoven nejméně ve dvou jazycích, z nichž jedním bude angličtina nebo francouzština.

3. Smluvní státy zváží vhodnost přijetí vzorového cestovního dokladu, který tvoří přílohu tohoto dokumentu.

Článek 2

Nestanoví‑li právní předpisy v zemi vydání jinak, lze děti zanést do cestovního dokladu jednoho z rodičů nebo výjimečně jiné dospělé osoby.

Článek 3

Poplatky za vydání dokladu nepřevýší nejnižší sazby za národní cestovní pasy.

Článek 4

Kromě zvláštních nebo výjimečných případů, bude doklad vyhotoven tak, aby platil pro co největší počet zemí.

Článek 5

Doklad bude platit alespoň tři měsíce, nejvýše dva roky.

Článek 6

1. Obnovení nebo prodloužení platnosti dokladu je věcí orgánu, který jej vydal, dokud se držitel řádně neusídlil na jiném území a řádně pobývá na území tohoto orgánu. Vydání nového dokladu je za stejných podmínek věcí orgánu, který vydal dřívější doklad.

2. Diplomatické nebo konzulární úřady lze pověřit, aby na dobu nepřevyšující šest měsíců prodlužovaly platnost cestovních dokladů vydaných jejich vládami.

3. Smluvní státy příznivě posoudí obnovení neboprodloužení platnosti cestovních dokladů nebo vydání nových dokladů osobám bez státní příslušnosti, které se již oprávněně nezdržují na jejich území a nemohou získat cestovní doklad od země, ve které oprávněně pobývají.

Článek 7

Smluvní státy budou uznávat platnost dokladů vydaných podle ustanovení článku 28 této úmluvy.

Článek 8

Příslušné orgány země, do které se osoba bez státní příslušnosti hodlá vydat, jí udělí vízum do dokladu jehož je držitelem, jsou‑li ochotny tuto osobu přijmout a vyžadují‑li se víza.

Článek 9

1. Smluvní státy se zavazují vydávat tranzitní víza osobám bez státní příslušnosti, které obdržely víza pro území cílového určení.

2. Vydání těchto víz lze odmítnout z důvodů, které by ospravedlňovaly odmítnutí víza kterémukoli cizinci.

Článek 10

Poplatky za vydání výstupních, vstupních nebo tranzitních víz nepřevýší nejnižší sazby za víza, kterými se opatřují cizí cestovní pasy.

Článek 11

Usídlila‑li se osoba bez státní příslušnosti oprávněně na území jiného smluvního státu, odpovídá za vydání nového dokladu za podmínek článku 28 příslušný orgán tohoto území, na který je osoba bez státní příslušnosti oprávněna se se svou žádostí obrátit.

Článek 12

Orgán, který vydává nový doklad, starý doklad odejme a vrátí jej zemi, ve které byl vydán, je‑li v dokladu uvedeno, že má být takto vrácen; jinak doklad odejme a zruší.

Článek 13

1. Cestovní doklad vydaný podle článku 28 této úmluvy držitele opravňuje, není‑li v něm uvedeno jinak, aby na území státu, který doklad vydal, kdykoli, po dobu jeho platnosti, opět vstoupil. Doba, během níž se držitel může vrátit do země, která doklad vydala, nebude v žádném případě kratší než tři měsíce, ledaže země, do které hodlá osoba bez státní příslušnosti cestovat, netrvá na tom, aby cestovní doklad zahrnoval právo návratu.

2. S výhradou ustanovení předchozího odstavce může smluvní stát na držiteli dokladu vyžadovat, aby vyhověl formalitám předepsaným pro výjezd z jeho území a návrat na ně.

Článek 14

Pouze s výhradou podmínek obsažených v článku 13 se ustanovení této Přílohy nedotýkají zákonů a nařízení o podmínkách vstupu na území smluvních států, tranzitu jimi, pobytu a usazování na nich a výjezdu z nich.

Článek 15

Vydání dokladu, ani v něm uvedené záznamy, neurčují ani neovlivňují status držitele, zejména pokud jde o jeho občanství.

Článek 16

Vydání dokladu neopravňuje držitele k ochraně diplomatickými nebo konzulárními úřady vydávající země a nedává ipso facto těmto orgánům právo ochrany.

Vzorový cestovní doklad

Doporučuje se, aby doklad měl formu knížky (přibližně 15 x 10 centimetrů), aby byl vytištěn tak, že jakékoli výmazy nebo změny chemickými nebo jinými prostředky mohou být snadno zjištěny a aby slova „Úmluva z 28. září 1954„ byla opakovaně vytištěna na každé stránce v jazyce vydávající země.

(Titulní strana knížky)

CESTOVNÍ DOKLAD

(Úmluva z 28. září 1954)

___________________________________________________________________

Číslo: …………………….

(1)

CESTOVNÍ DOKLAD

(Úmluva z 28. září 1954)

Tento doklad je platný do ………………………….., pokud jeho platnost nebude prodloužena nebo obnovena.

Příjmení ……………………………..

Křestní jméno (a) ……………………………………

V doprovodu ………………………………… dítěte (dětí).

1. Tento doklad je vydán pouze proto, aby poskytl držiteli cestovní doklad, který může sloužit místo národního cestovního pasu. To nijak neprejudikuje a neovlivňuje státní příslušnost držitele.

2. Držitel je oprávněn vrátit se do …………………………… (uvést zemi, jejíž orgány vydávají doklad) dne nebo do …………………., pokud není níže specifikováno nějaké pozdější datum.

(Doba, během níž je držiteli povoleno vrátit se, nesmí být kratší než tři měsíce s výjimkou případu, kdy země, do které držitel hodlá cestovat, netrvá na tom, aby cestovní doklad zahrnoval právo návratu.)

3. Pokud se držitel usídlí v jiné zemí než té, která tento doklad vydala, musí, pokud hodlá znovu cestovat, požádat příslušné orgány země svého pobytu o nový doklad. (Starý cestovní doklad bude odebrán orgánem vydávajícím nový doklad a vrácen orgánu, který ho vydal.¹)

(Tento doklad obsahuje 32 stran bez obálky)

______________________

¹ Větu v závorce uvede vláda, která si to přeje.

(2)

Místo a datum narození …………………………………………………………….

Povolání ………………………………………………………………………………

Nynější bydliště ………………………………………………………………………

* Rodné jméno a křestní jméno(a) manželky ……………………………………..

* Příjmení a křestní jméno(a) manžela …………………………………………………...

Popis

Výška ………………………………….

Vlasy ……………………………………

Barva očí ………………………………

Nos …………………………………….

Tvar obličeje ………………………….

Barva pleti …………………………….

Zvláštní znamení …………………….

Děti doprovázející držitele

Příjmení Křestní jméno(a) Místo a datum narození Pohlaví

…………… ………………… ………………………….. …………….

…………… ………………… ………………………….. …………….

…………… ………………… ………………………….. …………….

…………… ………………… ………………………….. …………….

* Škrtněte, co se nehodí

(Tento doklad obsahuje 32 stran bez obálky)

(3)

Fotografie držitele a razítko vydávajícího orgánu

Otisky prstů držitele (jsou-li žádány)

Podpis držitele ………………………………………..

(Tento doklad obsahuje 32 stran bez obálky)

(4)

1. Tento doklad platí pro následující země: …………………………………………….

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

2. Doklad nebo doklady, na jejichž základě byl tento doklad vydán: …………….

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Vydáno v …………………………

Datum ……………………………

Podpis a razítko orgánu

vydávajícího doklad:

Poplatek zaplacen: ……………………………………………………………………………

(Tento doklad obsahuje 32 stran bez obálky)

(5)

Prodloužení nebo obnovení platnosti

Poplatek zaplacen:

Vystaveno v …………….. Od ……………………………………………..

Do ……………………………………………..

Datum …………………………………………

Podpis a razítko orgánu, který prodloužil nebo obnovil platnost dokladu:

_______________________________________

Prodloužení nebo obnovení platnosti

Poplatek zaplacen :

Vystaveno v ……………. Od ……………………………………………..

Do ……………………………………………..

Datum …………………………………………

Podpis a razítko orgánu, který prodloužil nebo obnovil platnost dokladu:

(Tento doklad obsahuje 32 stran bez obálky)

___________________________________________________________________

(6)

Prodloužení nebo obnovení platnosti

Poplatek zaplacen :

Vystaveno v …………….. Od ……………………………………………..

Do ……………………………………………..

Datum …………………………………………

Podpis a razítko orgánu, který prodloužil nebo obnovil platnost dokladu:

­­­­­­­­­­­­_________________________________

Prodloužení nebo obnovení platnosti

Poplatek zaplacen :

Vystaveno v …………….. Od ……………………………………………..

Do ……………………………………………..

Datum …………………………………………

Podpis a razítko orgánu, který prodloužil nebo obnovil platnost dokladu:

(Tento doklad obsahuje 32 stran bez obálky)

___________________________________________________________________

(7-32)

Víza

Jméno držitele dokladu musí být opakováno v každém vízu.

(Tento doklad obsahuje 32 stran bez obálky)⁠​​​‌‌​‌​​​‌​‌‌‌‌⁠