Důvodová zpráva k Návrh zákona o registrátorech

Část první

Registrátoři

Hlava I

Základní ustanovení

K § 1

Zavádí se dva základní pojmy: registrátorský úřad a registrátor. Registrátorský úřad představuje soubor pravomocí a povinností, jedná se tedy o tzv. funkční pojetí pojmu úřad. Registrátor pak je soukromá osoba, které je tento úřad svěřen a která zajišťuje jeho fungování. Dále se zavádí legislativní zkratka „registrátorská činnost“, která zahrnuje veškerý výkon pravomocí a povinností spjatých s registrátorským úřadem. Registrátorská činnost je podnikáním, což vyplývá z celého zákona a je proto zbytečné tento fakt výslovně uvádět.

K § 2

Registrátorský úřad je sice konstruován jako úřad správní, svou povahou ovšem stojí na pomezí mezi správní a soudní mocí. (Ani komparační pohled nám v tomto směru nedává jasné stanovisko, protože v některých zemích se jedná o součást moci soudní (Francie, Rakousko), jinde o součást moci správní (Švédsko, Velká Británie).) V našem pojetí se proto jedná o tzv. nezávislý správní orgán, obdobně jako tomu ostatně je např. ve Španělsku.

K § 3

Povolání registrátora je povoláním časově značně náročným, proto konstruujeme jeho neslučitelnost s jinými činnostmi. Druhým důvodem je i potřeba jeho nestrannosti, která by byla ohrožena jeho případnými aktivitami v podnikatelském sektoru. Inkompatibilita se pochopitelně vztahuje i na společníky veřejných obchodních společností vykonávajících registrátorský úřad. Tento fakt podle našeho názoru dostatečně vyplývá z koncepce celé úpravy a netřeba jej výslovně zmiňovat.

K § 4

Registrátor bude s největší pravděpodobností zaměstnávat čtyři druhy zaměstnanců: registrátorské kandidáty, to znamená osoby, které mají v principu stejnou kvalifikaci jako on sám, registrátorské koncipienty, registrátorské úředníky a jiné zaměstnance. Registrátorským kandidátům bude moci svěřit všechny odborné činnosti, které je oprávněn provádět, registrátorským koncipientům a registrátorským úředníkům jednotlivé úkony registrátorské činnosti. Jiní zaměstnanci mohou vykonávat pouze administrativně-technické práce. Za úkony svých zaměstnanců třetím osobám odpovídá registrátor, zaměstnanci odpovídají pouze v rozsahu pracovněprávní odpovědnosti. Disciplinární odpovědnost nesou registrátoři za činnost svou a svých zaměstnanců, registrátorští kandidáti za svou činnost.

K § 5

Jednou ze základních zásad navrhované úpravy je i pečlivá kontrola činnosti registrátorů. V tomto paragrafu se kontrola zakotvuje obecně, její rozvedení se nachází v hlavě VI.

Ministerstvo spravedlnosti zajišťuje kontrolu nad činností registrátorů prostřednictvím pravidelných a namátkových kontrol, prováděných speciálními kontrolními komisemi (viz hlava VI, díl I). Ministerstvo má též ve většině případů svěřenou pravomoc nahradit činnost rady tam, kde rada zanedbá své povinnosti dohledu.

Rada vykonává dohled zejména tím, že bude vyřizovat stížnosti soukromých osob, mít přehled o tom, zda registrátor dodržuje předepsané lhůty (srov. § 47 a § 55), a o výsledcích kontrol provedených kontrolní komisí. Může též dát podnět k provedení kontroly kontrolní komisí.

Radě je svěřena disciplinární pravomoc.

Zahájit soudní řízení o odvolání registrátora může jak ministerstvo (ministr), tak rada.

K § 6

Ministrovi jsou svěřeny nejvýznamnější pravomoci, tedy zejména jmenování a odvolávání registrátorů a zřizování registrátorských úřadů a úprava jejich územních obvodů. Všechny tyto pravomoci ovšem ministr vykonává v součinnosti s radou, která nejlépe zná skutečné potřeby praxe.

K § 7

Registrátor není jedinou osobou, která by v námi navrhovaném systému rozhodovala ve věcech obchodního rejstříku. Právě naopak: úkolem registrátora není rozhodovat spletité spory, ke kterým by mohlo v souvislosti se zápisy do obchodního rejstříku dojít, tato role bude i nadále svěřena soudu. Soud by tu měl ovšem postupovat v úzké součinnosti s registrátorem, komunikace mezi nimi by měla být co nejrychlejší a nejúčinnější. Proto zavádíme u nás neobvyklý institut pověřeného soudce, v jehož působnosti budou všechny otázky spojené s rejstříkovými soudy. A protože bude oněch několik registrátorů, kteří pod něj budou spadat, dobře znát, jsou mu zároveň svěřeny i spory týkající se registrátora samotného: tedy jeho spory s radou a zejména rozhodování v řízení o zbavení úřadu registrátora. V tomto posledním případě se mohou objevit určité obavy z konfliktu zájmů: bude-li dotčeného registrátora soudce dobře znát, nehrozí nebezpečí, že mu bude ve sporu nadržovat? Ač nechceme toto nebezpečí zcela popírat, máme za to, že je nevelké a přednosti navrhovaného řešení je zdaleka převažují:

- čím hůře bude registrátor pracovat, tím více budou jeho rozhodnutí napadána žalobami a tím více práce tak bude pověřený soudce mít; i v jeho osobním zájmu tak bude působit na registrátory směrem ke zvyšování kvality jejich činnosti a v případě nutnosti nekvalitního registrátora odvolat;

- registrátor si ze své strany bude vědom toho, že rozhodovat o jeho případném odvolání bude právě pověřený soudce; tím bude autorita pověřeného soudce ve vztazích s registrátorem výrazně posílena.

Pokud by i přes výše uvedené k nadržování došlo, existuje stále možnost řádného opravného prostředku k vyšší instanci.

Za úroveň, na které budou pověření soudci fungovat, jsme zvolili úroveň kraje, což umožní přirozené sjednocení výkladu zákona mezi jednotlivými registrátory.

Hlava II

Registrátor a registrátorský úřad

Díl 1

Registrátor

K § 8

Registrátor je orgánem výkonu státní správy, z čehož vyplývají i určité podmínky přístupu k funkci: registrátor tak musí být občanem České republiky a musí být bezúhonný. Zároveň se zde stanovují i požadavky odbornosti v podobě právnického vzdělání, praxe a zkoušky. Praxe je pouze jednoroční, je ji však třeba vykonat u některého registrátora, protože jejím cílem je osvojení si technik vedení rejstříku a vyřizování podání. Registrátorské zkoušky organizuje rada a provádí se před zkušební komisí, kterou jmenuje rada a ministr spravedlnosti. Zkouška se bude týkat znalostí problematiky právní úpravy spojené s obchodním rejstříkem a znalostí techniky vedení rejstříku, tedy i obsluhy patřičných počítačových programů.

Vzhledem k současnému požadavku zvýšení prostupnosti jednotlivých právnických profesí se za registrátorskou zkoušku uznávají i zkoušky jiných právnických profesí (advokát, soudce…) a rovněž z jiné praxe lze započítat značnou část. Ve skutečnosti tak například advokátovi postačí absolvovat tříměsíční praxi, aby se stal registrátorským kandidátem a mohl usilovat o získání některého úřadu. Požadavek tříměsíční praxe považujeme za nezbytný za účelem osvojení techniky činnosti a zejména obsluhy počítačového vybavení rejstříku.

K § 9

Přístup k registrátorskému úřadu je umožněn též právnickým osobám, jak velí současný zahraniční (i domácí) trend v oblasti svobodných povolání. V současné době se jedná pouze o veřejné obchodní společnosti, do budoucna se ovšem počítá i s možností výkonu v určitých varietách některých forem kapitálových společností.

K § 10

§ 10 rozvádí zmocnění § 6 odst. 1: výběr registrátora provádí rada, jmenování do úřadu provádí ministr, který může také odmítnout registrátora jmenovat, ovšem pouze v případě, kdy by byl výběr proveden contra legem. Důvodem úpravy dosti krátkých lhůt pro výběr a jmenování je snaha zamezit déletrvajícímu neobsazení úřadu.

K § 11

Registrátor nese objektivní občanskoprávní odpovědnost za činnost svého úřadu (srov. § 37). Vzhledem k tomu, že náhrada škody z této odpovědnosti může být značně vysoká a převyšovat majetkové možnosti registrátora, je bezpodmínečnou podmínkou výkonu činnosti uzavření pojištění.

K § 12

Jak již bylo několikrát zmíněno, je registrátor orgánem výkonu státní správy, a to orgánem nezávislým. Je proto třeba, aby se zavázal své nezávislosti a pravomoci nezneužívat.

K § 13

Registrátor plně odpovídá za činnost svých zaměstnanců a jen jemu byl výkon úřadu svěřen. Je proto nutné, aby byla veškerá činnost vykonávána jeho jménem.

K § 14

Umístění sídla registrátorského úřadu je významným momentem pro pohodlí jeho uživatelů. Je důležité, aby sídlo bylo dobře dostupné a vyplývalo z logiky prostoru. Zároveň je třeba, aby se uživatel rejstříku co nejsnadněji dozvěděl o případném přesunu registrátorského úřadu a nemusel po jeho novém umístění pracně pátrat. Proto zákon ukládá registrátorovi řádně informovat veřejnost o novém umístění sídla a své sídlo řádně označit.

Oddíl 2

Zánik a pozastavení práva výkonu registrátorského úřadu

K § 15-16

Registrátor nemůže být libovolně zbaven svého úřadu, což je odůvodněno jednak požadavkem nezávislosti jeho činnosti a jednak též faktem, že právo výkonu úřadu může představovat značnou majetkovou hodnotu. Právo vykonávat úřad může zaniknout ve třech skupinách případů:

1/ Výjimečně samotným nastáním právní skutečnosti (§ 15 odst. 1 písm. a)).

2/ Rozhodnutím ministra na základě návrhu rady (odvolání registrátora) ze zákonem přesně stanovených důvodů, u kterých nemůže vzniknout pochybnost o tom, zda skutečně nastaly. Radě ani ministrovi zde není poskytnuta diskreční pravomoc. Úkolem rady je uvědomit ministra o naplnění důvodů odvolání. Úkolem ministra je pak skutečné naplnění těchto důvodů ověřit a autoritativně deklarovat. Ministr může odvolat registrátora i bez návrhu, což je nástroj proti případné dysfunkci rady, nemělo by se jednat o běžný postup.

3/ Rozhodnutím soudu (rozhodnutí o zbavení úřadu): v případech, které by mohly být sporné, je rozhodování o zbavení úřadu svěřeno soudu (viz § 86), což je nutná ochrana obou zmíněných chráněných zájmů, tedy nezávislosti činnosti registrátora a majetkové hodnoty jeho úřadu.

Dále je třeba rozlišovat případy, kdy registrátorovi zanikne činnost z důvodu jeho pochybení a případy ostatní. V první variantě je zánik práva výkonu úřadu sankcí a z tohoto důvodu také dosavadní registrátor nedisponuje určitými právy jinak se zánikem práva na výkon úřadu spjatými, tedy:

- možností dát se znovu zapsat na seznam kandidátů (a tedy usilovat o jiný úřad a moci být zaměstnán u jiného registrátora podle § 28),

- možností být nadále činný jako tzv. bývalý registrátor (kandidovat do rady, být členem kontrolní komise) a zejména

- možností navrhnout svého následníka.

K § 17

V některých případech je právo výkonu činnosti registrátora pouze pozastaveno. Vzhledem k tomu, že by se (až na výjimku podle § 18 odst. 5) mělo jednat o krátké časové úseky, nebylo by praktické hledat na tuto dobu náhradníka. Rada proto pouze ze sousedních registrátorů vybere toho, kdo je nejlépe dostupný a má nejlepší předpoklady zvládat zvýšený nápor práce, a dočasně mu agendu svěří.

Zároveň je nutné upravit pro registrátora, jehož činnost byla pozastavena, povinnost předat dosud nevyřízenou agendu a mechanismus donucení pro případ, že se bude vzpírat uloženou povinnost splnit.

Pověřenému registrátorovi též znovu běží lhůty pro vyřízení žádostí a jsou mu navíc poskytnuty dva dny proto, aby se se žádostmi seznámil a přizpůsobil práci ve svém úřadě zvýšenému nápadu.

V případech, kdy je důvodem pozastavení podezření registrátora, které je nutné ověřit v probíhajícím řízení, je třeba, aby registrátor neutrpěl majetkovou újmu v případě, že se podezření ukáže být lichým. Proto se polovina příjmů ukládá na zvláštní účet a v případě osvobození podezřelého registrátora mu připadne. V ostatních případech neexistuje důvod, proč by měl registrátor pobírat odměny za činnost, kterou neprovádí, proto příjmy pobírá pověřený registrátor jako odměnu za svou činnost.

K § 18

K potřebě pozastavení práva výkonu úřadu dojde tehdy, kdy osoba registrátora přestane být spolehlivou, tedy v případě, kdy existuje nebezpečí, že bude odvolán.

Dalším případem je pozastavení na vlastní žádost registrátora, což by ovšem měla být varianta výjimečná. Praktická bude např. v případě déletrvajícího studijního pobytu registrátora v zahraničí nebo těžké nemoci, která registrátorovi neumožňuje ani vzdáleně dohlížet na chod jeho úřadu. Vzhledem k obtížím, které takové pozastavení působí uživatelům úřadu i tomu z okolních úřadů, který byl dočasně pověřen podle § 17, bylo třeba využití této možnosti výrazně omezit, a to jednak diskreční pravomocí rady, která takové pozastavení může odmítnout, a jednak určením maximální doby trvání takového pozastavení. Výjimkou je případ řídící funkce ve státní správě, kdy je ve státním zájmu, aby byl registrátorovi výkon takové funkce omezen. V tomto výjimečném případě také rada neurčuje pověřený úřad, ale jmenuje do dočasně uvolněného úřadu pověřeného správce, a to na základě návrhu dosavadního registrátora.

Oddíl 3

Výběrové řízení pro obsazení registrátorského úřadu

K § 19-20

Výběr osob, kterým budou registrátorské úřady svěřeny, je velmi citlivou a důležitou otázkou, která v sobě skrývá značné nebezpečí korupce. Je proto nutné, aby výběr probíhal dle objektivně měřitelných kritérií a nenechával žádný prostor pro uvážení ze strany vybírajícího orgánu.

Námi navrhovaný systém se široce inspiruje francouzským vzorem. V obvyklém případě, tedy tehdy, kdy dosavadní registrátor na vlastní žádost ukončí svou činnost, má právo určit svého nástupce. Při tom jej zákon nikterak neváže – může vybrat kohokoliv, kdo splňuje podmínky pro přístup k povolání. Obyčejně tak vybere např. některého svého zaměstnance nebo zájemce, který nabídne nejvyšší cenu.

Rada může navrženého nástupce odmítnout, učiní tak ovšem pouze zcela výjimečně („ve zvláště odůvodněných případech“).

Pokud není možno určit nástupce popsaným způsobem, tedy zejména při zřizování nového úřadu, v případě soudního zbavení úřadu registrátora, nebo v případě odvolání registrátora ministrem z jiného důvodu než na registrátorovu žádost, přistoupí rada k výběru sama. V takovém případě je třeba, aby se výběr řídil co nejjasnějšími kritérii, proto bude vybrán ten ze zájemců, který je kandidátem nejdéle. Vzhledem k tomu, že registrátorské zkoušky se budou organizovat vždy najednou pro více zájemců, ovšem může v praxi nastat situace, kdy takto nebude možné určit vítěze výběru. V  takovém případě přece nastoupí možnost určitého (byť velmi úzkého) uvážení ze strany vybírajícího orgánu, když rada posoudí velikost úřadu a na jejím základě vybere např. společnost tří osob pro větší úřad, nebo naopak registrátora-fyzickou osobu pro úřad malý. Pokud ani takto nebude možné vítěze určit, rozhodne los.

U společností více registrátorů je třeba nějakým způsobem stanovit datum, které se použije jako kritérium podle § 19 odstavce 3. Jako nejspravedlivější se tu jeví datum, určené jako průměr dat složení registrátorské zkoušky všech společníků. Toto datum lze vypočítat například následujícím způsobem:

1/ Nejdřívější datum se stanoví jako bod 0.

2/ U každého dalšího data se vypočítá počet dnů, které uběhly od bodu 0.

3/ Takto vypočtená čísla se sečtou a výsledek se vydělí počtem společníků.

4/ Výsledek z bodu 3 se přičte k bodu 0.

Na příkladu:

Budiž společnost tří registrátorů, kteří složili zkoušku 3. 7. 2003, 7. 4. 2005 a 18. 5. 2007.

1/ Budiž 3. 7. 2003 stanoveno jako bod 0.

2/ 7. 4. 2005 – 3. 7. 2003 = 644 dnů

18. 5. 2007 – 3. 7. 2003 = 1415 dnů

3/ 1415+644 = 2059

2059 : 3 = 686,3

4/ 3. 7. 2003 + 686 dnů = 19. 5. 2005

Závěrem dodejme, že současné tabulkové procesory (např. MS Excel) funkce počítání s daty podporují, takže kýženého výsledku lze snadno dosáhnout též jejich pomocí.

K § 21

Registrátor, který končí s výkonem svého úřadu, má ve svém majetku podnik, který nadále již nebude potřebovat. Nový registrátor naopak potřebuje velmi rychle zahájit výkon svého úřadu, aniž by se přitom musel zabývat nutností potřebný podnik vytvářet. Zakotvená kontraktační povinnost obou stran chrání jak zájem dosavadního registrátora, který získá zpět své investice, tak registrátora nového, kterému je usnadněn nástup do úřadu. Převod podniku prospěje i uživatelům úřadu, jejichž zájmy nebudou změnou v obsazení úřadu dotčeny.

V některých případech se ovšem může vyskytnout problém v podobě sporu o cenu převáděného podniku. Tak tomu pravděpodobně nebude v případě nástupce podle § 20, kde bude dohoda o ceně převáděného podniku nejspíš součástí již uzavřených dohod vedoucích k navržení nástupce radě. Ke sporu ovšem může dojít v ostatních případech výběru nového registrátora, zejména tehdy, kdy dosavadní registrátor ukončil svou činnost proti své vůli. „Nezávislým třetím“, který v takovém případě cenu určí, je rada, která nejlépe zná poměry v profesi. Proti jejímu rozhodnutí je samozřejmě možné podat žalobu k soudu (§ 62 odst. 6).

Některá ze stran může mít zájem vydělit z převáděného podniku určité věci. Dosavadní registrátor si například bude chtít ponechat automobil, který používal i k osobním účelům. Nový registrátor naopak může považovat některé věci v podniku za zbytečné. Přílišná volnost v určování převáděných věcí by ovšem vedla k oslabení významu celého institutu, proto se musí jednat o odůvodněné případy. Dojde-li ke sporu, bude opět pružně řešen radou.

Zároveň bylo třeba upravit povinnost dosavadního registrátora předat agendu novému registrátorovi. Tato povinnost byla upravena shodně, jako v případě pověřeného úřadu (viz K § 17).

Díl 2

Registrátorský úřad

Oddíl 1

Obvod příslušnosti

K § 22

V průběhu přípravných prací byla diskutována otázka výlučnosti či nevýlučnosti obvodů jednotlivých registrátorských úřadů. Zatímco proti nevýlučnosti svědčila obava z nezdravého působení konkurence v prostředí, kde jsou pevně určené všechny základní momenty, jako je cena a doba vyřízení žádosti, obava z porušování zásady ne bis in idem a narušování nezávislosti rozhodování registrátora ekonomickým tlakem zejména velkých klientů a rovněž technické problémy spojené se změnou spisových značek při změně registrátora, pro nevýlučnost hovořila snaha umožnit uživateli rejstříku odejít od nekvalitního registrátora, kterého se dosud nepodařilo eliminovat pomocí jiných k tomu určených mechanismů.

Závěrem bylo dohodnuto kompromisní řešení, které do jisté míry omezuje popsané negativní dopady nevýlučnosti registrátorských úřadů. Uživatel tak k jinému registrátorovi přejít může, ovšem za značně ztížených podmínek zajišťujících zejména to, že nebude porušována zásada ne bis in idem (tříměsíční lhůta v odst. 3, poslední věta v odst. 5).

Značným problémem zůstává výše zmíněná otázka spisových značek, které bude nutno přidělovat centrálně pro celý kraj (aby nemohl zapsaný subjekt „zmizet“ třetím osobám jednoduše změnou registrátorského úřadu a tím i spisové značky), což je sice technicky proveditelné, ovšem pochopitelně aniž by bylo možno zaručit, že nebude docházet k chybám, tedy zejména přidělení jedné spisové značky dvěma subjektům. Dalším problémem pak je potřeba souladu s první evropskou směrnicí o obchodních společnostech č. 68/151/EHS a § 13a ObchZ, který se snaží řešit odst. 6, ukládající osobě, která přešla k jinému registrátorovi, informovat své partnery a veřejnost o tomto faktu.

Základem pro určení obvodů příslušnosti jednotlivých registrátorských úřadů jsou obvody příslušnosti okresních soudů. Ke zvolení  této velikosti obvodů nás vede jednak komparační pohled a jednak přesvědčení, že oněch přibližně osm desítek registrátorských úřadů, které takto vzniknou, je minimální počet, ve kterém může tento systém řádně fungovat.

K § 23

Určitý problém může nastat vzhledem k pravděpodobným rozdílům v nápadu v takto určených obvodech. Mohlo by se tak stát, že zatímco např. pražští registrátoři budou zastávat úřady velmi výnosné, registrátoři v některých méně ekonomicky aktivních oblastech budou jen stěží schopni pokrýt své náklady. Španělský systém, ve kterém Komora provádí určité přerozdělování zisků směrem k registrátorům chudších okresů nám nepřipadal vhodný, neboť potlačuje soukromou iniciativu, která je přitom úhelným kamen celé úpravy. Ve Francii je problematika řešená do značné míry tržní metodou (méně výnosný registrátorský úřad je také méně drahý), ve flagrantních případech dochází k úpravě velikosti obvodů (situace je zde ovšem složitější než u nás, protože vzhledem k celému systému je pojmově nutné, aby na jeden obchodní soud byl právě jeden registrátorský úřad; je tak třeba měnit obvod působnosti obchodního soudu). Obdobnou metodu jsme přijali i my: pravidlo „jeden okres - jeden registrátor“ je skutečně jen pravidlem a ministr ve spolupráci s radou může, uzná-li to za vhodné, přistoupit k jinému územnímu rozčlenění. Lze tak předpokládat, že již od počátku dojde k rozdělení některých velmi frekventovaných obvodů, zejména v největších městech, a naopak ke sloučení obvodů nejpustších.

V případě změny v rozdělení územních obvodů jednotlivých registrátorských úřadů nevyhnutelně dochází k narušení práv registrátorů dotčených úřadů. Zatímco obvody některých z nich se zvětšily a registrátoři tak mohou doufat ve větší příjmy, u jiných tomu je naopak. Takové změny jsou velmi nebezpečné, neboť registrátor do úřadu investoval určité finanční prostředky, jejichž návratnost se může zmenšením obvodu výrazně zkomplikovat. Na druhou stranu zcela znemožňovat úpravu územního rozdělení by bylo pošetilé. Zvolili jsme proto i zde francouzskou metodu, tedy povinnost registrátorů, kteří na změně „vydělali“ nahradit ztrátu registrátorům změnou postiženým. Případy se zrušením nebo vznikem nového úřadu jsou pouze zvláštními případy změny s nulou na jedné straně vztahu a mají proto v tomto směru i stejný režim. U zrušení je ovšem přece jeden výrazný rozdíl, a tím je ztráta úřadu u registrátora, jehož úřad byl zrušen. Proto také je ministr omezen v právu úřad zrušit (formulace „je-li to v dané situaci nezbytné“ bezpochyby umožňuje soudní přezkum) a vypuzený registrátor je značně zvýhodněn v případě dalších výběrů.

Oddíl 2

Zaměstnanci registrátora

K § 24-27

Registrátor může při své činnosti zaměstnávat koncipienty, tedy osoby, které splňují kvalifikační podmínky, postrádají však dostatek praxe a dosud proto nebyly připuštěny k registrátorské zkoušce. Seznam koncipientů, potřebný pro evidenci délky jejich praxe, vede rada. Vzhledem k tomu, že nezapsání nebo vyškrtnutí ze seznamu může závažně porušit práva koncipienta, je zde zvlášť k § 62 odst. 6 upravena možnost soudní obrany.

Účelem koncipientské praxe je, aby se koncipient co nejlépe seznámil s technikami vyřizování registrátorské agendy. Proto je v § 26 zakotveno nejen oprávnění, ale dokonce povinnost, aby byl koncipient pověřován prováděním jednotlivých úkonů v rámci registrátorské činnosti.

K § 28-30

Registrátorský kandidát je osoba, která splnila všechny předpoklady pro přístup k povolání registrátora, avšak úřad registrátora nezastává. To může být buď proto, že jí dosud žádný nebyl přidělen, nebo jednoduše proto, že dává přednost postavení zaměstnance. Postavení registrátorského kandidáta není vázáno na zaměstnání u registrátora, kandidát však zaměstnancem registrátora může být a protože má stejné kvalifikační předpoklady jako on, může vykonávat všechny činnosti, které jsou s úřadem registrátora spjaty. Za svou činnost také v takovém případě nese disciplinární odpovědnost.

Vyškrtnutí ze seznamu kandidátů může vážně narušit práva kandidáta, zejména mu znemožní ucházet se o registrátorský úřad, proto je i zde zvlášť k § 62 odst. 6 upravena možnost soudní obrany.

K § 31

Značná část agendy obchodního rejstříku je méně náročná na kvalifikaci pracovníka, než aby vyžadovala osobu s úplným pětiletým právnickým vzděláním. Systém, ve kterém tuto část agendy obstarávali vyšší soudní úředníci se osvědčil a není důvod jej měnit. Vyšší soudní úředníci z rejstříkových soudů tak mohou přejít k registrátorům, kteří je mohou zaměstnat jako tzv. registrátorské úředníky. Stejná možnost se nabízí i absolventům vyšších odborných škol obor právo (titul diplomovaný specialista), pro které dosud do značné míry chybělo uplatnění.

K § 32

Další zaměstnanci registrátora budou zajišťovat technický servis úřadu. Vzhledem k nedostatku jejich kvalifikace je nepřípustné, aby se rozsáhlejším způsobem podíleli přímo na registrátorské činnosti (k níž jsou určeni kandidáti, koncipienti a úředníci) a proto je lze pověřit pouze jednoduchými úkony.

K § 33-34

Registrátorem se může stát i právnická osoba, nikoliv však na úkor kvality výkonu činnosti a odpovědnosti za tuto činnost. Proto může být registrátorem pouze veřejná obchodní společnost, která nezbavuje společníky osobního ručení. Z téhož důvodu mohou být jejími společníky pouze osoby splňující podmínky pro přístup k povolání.

Do registrátorského úřadu je ovšem v těchto případech jmenována společnost a existuje proto nebezpečí, že by se ve skutečnosti obsazení registrátorského úřadu vymklo jakékoliv kontrole: po několika letech by mohla úřad provozovat sice stále tatáž společnost, ovšem již se zcela jinými společníky. Proto je radě poskytnuto právo kontroly nově vstupujících společníků a vůbec všech změn osobní struktury společnosti, včetně změny poměrů hlasování. Podstatným změnám struktury pak má rada právo se postavit a, nejde-li problém vyřešit jinak, může dokonce ministrovi navrhnout odvolání společnosti z úřadu. To by ovšem mělo být spíše výjimečné řešení.

Aby se zamezilo postupnému ovládnutí všech registrátorských úřadů jednou či několika málo velkými společnostmi, smí jedna společnost vykonávat pouze jeden úřad.

Hlava IV

Činnost registrátora

Díl I

Společná ustanovení

K § 35

Registrátor je konstruován jako nezávislý správní orgán a řízení, která před ním probíhají jsou proto bezpochyby správními řízeními. Subsidiarita správního řádu z toho logicky vyplývá.

K § 36

Na faktu, že registrátor pobírá za svou činnost odměny od uživatelů rejstříku je založený celý systém. Je ovšem v tomto směru nutno zajistit několik momentů:

- odměny musí být pevně stanoveny právním předpisem: to si vyžaduje požadavek právní jistoty uživatelů rejstříku i ochrana jejich zájmů, neboť to zamezuje zneužití místního monopolu, který registrátor má; nicméně nemyslíme, že by poplatky musely být nutně upraveny jednotně pro celé území České republiky; předpokládáme sice, že tomu tak bude, opačnému řešení (tedy například levnějším zápisům v málo rozvinutých regionech za účelem podpory jejich hospodářského rozvoje) ovšem nic nebrání;

- úprava musí být v souladu s komunitárním právem;

- je nutné zajistit, aby poplatky plynuly skutečně těm registrátorům, kteří na ně mají nárok: tak zejména v případě podání žádosti k nesprávnému registrátorovi nebo žádosti o výpis či opis u jiného registrátora, než kde jsou údaje, které jsou jeho předmětem, uloženy.

K § 37

Registrátor a jeho zaměstnanci mohou při výkonu své činnosti přijít do styku s důvěrnými informacemi a je proto třeba uložit jim povinnost mlčenlivosti. Povinnost mlčenlivosti ovšem zároveň nesmí být na překážku výkonu úřadu registrátora (proto se neuplatní „v rámci podniku“), předávání agendy v případě změny osoby registrátora nebo pozastavení prává na výkon úřadu, ani v případě projednávání sporů, se kterými tyto informace souvisejí.

K § 38

Zakotvení odpovědnosti za škodu je velice důležitým prvkem úpravy a kolerativním momentem k § 36. Ochrana uživatelů rejstříku, kterým může škoda vzniknout, je tu přitom natolik důležitým zájmem, že mu ustupuje i princip ochrany spravedlnosti a zakotvená odpovědnost je proto objektivní, což výrazně usnadňuje její uplatnění poškozeným, který by se jinak mohl snadno ocitnout ve svízelné důkazní situaci. Registrátorovi je ovšem poskytnut liberační důvod, prokáže-li, že vynaložil náležitou odbornou péči, což je vzhledem k jeho vynikajícím důkazním možnostem (on má ve své moci veškeré evidence) dostatečnou ochranou. Odpovědnost se logicky vztahuje i na registrátorovi zaměstnance, rovněž při liberaci nestačí, aby náležitou odbornou péči vynaložil on, ale musí tak učinit i jeho zaměstnanci. Cílem tu bylo zamezit exkulpacím spočívajícím v důkazu, že běžnou kontrolou činnosti zaměstnanců nemohl jejich pochybení zamezit ani je zjistit.

Takto popsaná odpovědnost se zdá být dosti tvrdá, její tvrdost je ovšem výrazně zmírněna faktem, že registrátor musí být v tomto směru pojištěn. Navíc pouze taková úprava může zajistit dostatečně odpovědný přístup ze strany registrátorů.

Díl II

Řízení ve věcech obchodního rejstříku

K § 39

Registrátorský úřad je výlučně příslušný pro všechny osoby a organizační složky podniků umístěné v jeho obvodu působnosti, s výjimkou těch, které si zvolily jiného registrátora v rámci téhož krajského soudu. Tam je naopak stanovena výlučná příslušnost nově zvoleného registrátora. Konkurenční příslušnost více úřadů je nemyslitelná.

K § 40

Zavedení formulářových podání považujeme za jeden ze základních přínosů nové úpravy. Tato varianta, která již delší dobu funguje ve většině evropských zemí, výrazně usnadní pozici uživatelů rejstříku, kteří budou vedeni jednotlivými rubrikami formuláře a nebudou tedy vystaveni riziku průtahů zápisu způsobených neúplně nebo špatně sepsanou žádostí, a rovněž urychlí vyřizování žádostí registrátory, kterým se budou dostávat do rukou přehledné a jednotné dokumenty. Měla by též umožnit alespoň částečnou automatizaci zapisovací procedury.

Závažný problém v současné době představují listiny, kterými se návrh na zápis doplňuje. Navrhovatel často neví, o jaké listiny se jedná, čímž dochází ke zbytečným průtahům v řízení, když žadatel musí v tomto směru svůj návrh doplňovat. Určité požadavky některých rejstříkových soudů jsou přitom nadbytečné, ne-li nesmyslné (jeden příklad za všechny: požadovat po někom čestné prohlášení, že je plně způsobilý k právním úkonům je nonsens – ptát se lháře, zda je lhářem je zbytečné plýtvání energií).

K § 41 a § 46

Kniha došlých návrhů umožní snadnou kontrolu dodržování lhůt registrátorem a kontrolu úplnosti předávané rozpracované agendy.

K § 42

Nová úprava přebírá dosavadní definici účastníků řízení tak, jak ji po poslední novele zná OSŘ. Původně uvažovaná možnost definici zjednodušit se nakonec ukázala jako nadbytečná, protože k průtahům v řízení způsobených obtížemi s doručováním účastníkům již nebude docházet – účinnost zápisu totiž již nebude vázána na doručení rozhodnutí účastníkům. Převzetím dosavadní definice tak zůstává zachována potřebná ochrana zapsaných a zapisovaných osob.

Tam, kde se notář setká se skutečností, která se zapisuje do rejstříku, je vhodné, aby měl povinnost podat v tomto směru návrh na zápis: jednak se tím zajistí, že návrh bude skutečně podán, jednak by měla být osoba notáře zárukou kvality takového podání. Současně se tím i zvýší komfort zapisovaných osob.

K § 43

Jedná se o klasický mechanismus správního řízení. V praxi by ovšem k jeho využití mělo docházet pouze výjimečně.

K § 44

Registrátor musí o návrhu na zápis rozhodnout ve lhůtě pěti pracovních dnů. Tato lhůta se zdá být velmi krátká, je však třeba poznamenat, že např. ve Francii, kde funguje obdobný systém, byla před nedávnou dobou zkrácena na jediný pracovní den, aniž by to způsobilo vážnější potíže. Povinnost ověřit správnost návrhu se neomezuje pouze na formálněprávní požadavky, ale týká se i požadavků hmotněprávních.

Zkoumání návrhu může vyústit v zamítnutí návrhu: v takovém případě vydá registrátor rozhodnutí, které zašle účastníkům řízení. Účastníci řízení, nebo kdokoliv na tom má právní zájem mohou rozhodnutí napadnout správní žalobou podle § 52 – 54.

Neodmítne-li registrátor návrh, pak jej zapíše, čímž je řízení skončeno. Provedení zápisu je v tomto případě jasným projevem a tím i zvláštní formou rozhodnutí a povinnost vydávat zvláštní písemné rozhodnutí by tu byla nadbytečná a zbytečně by řízení komplikovala. O provedení zápisu registrátor účastníky řízení pouze uvědomí, což ovšem již nemá vliv na pravomocnost rozhodnutí. Takový mechanismus je umožněn povahou obchodního rejstříku jako veřejného seznamu: zanese-li se zápis do něj, je tím plně respektováno právo účastníků řízení být informován o osudu řízení.

Značným problémem v současné době je podávání neúplných nebo vadných návrhů. Tento problém bude sice částečně odstraněn zavedením formulářových podání (viz výše), zůstane ovšem problém vad v listinách a chybně vyplněných formulářů. Každá oprava takové vady pochopitelně přidělává registrátorovi práci a je proto spravedlivé, aby za tuto práci byl také odměněn, zejména v případě, kdy k průtahu došlo chybou podavatele návrhu. Zavedení poplatků za opravy by zároveň mělo podavatele návrhů vést k větší pečlivosti při sestavování návrhu.

K § 45

Společným jmenovatelem ustanovení tohoto paragrafu je tzv. princip jediné přepážky, tedy snaha, aby uživateli veřejné správy stačilo podat návrh na jednom místě a postoupení dalším správním úřadům se již dělo v rámci státní správy a bez nutnosti zásahu uživatele.

K § 46

Viz K § 41.

K § 47

S prvozápisem právnické osoby do obchodního rejstříku je spojen vznik její právní subjektivity. Průtahy v oblasti prvozápisů jsou tak ještě nebezpečnější, než průtahy jiných zápisů, což odůvodňuje zde přijaté řešení. Takové řešení velmi dlouhou dobu znalo i francouzské právo. Dnes již bylo toto ustanovení zrušeno, nikoliv ovšem pro špatné zkušenosti s ním, ale vzhledem k dobré kázni francouzských registrátorů, kteří lhůty v naprosté většině případů dodržovali, a tím pro jeho nadbytečnost. Ostatně ještě dnes někteří francouzští autoři jeho zrušení litují (např. Guyon Yves, Droit des affaires). Obdobné řešení zná dnes i maďarské právo, kde po 38 (u akciových společností 68) dnech od podání návrhu společnost vzniká automaticky s údaji uvedenými v návrhu.

Je ovšem zároveň třeba poznamenat, že zde zakládaná právní domněnka je věcí nebezpečnou a je třeba zároveň pečlivě zajistit mechanismy, které nedopustí, aby se mohly do obchodního rejstříku takto dlouhodobě dostávat zápisy, které by byly v rozporu s naším právním řádem. Mezi ně patří:

- oznámení pověřenému soudci, který provede kontrolu správnosti zápisu a, shledá-li nedostatky, zahájí řízení vedoucí k jejich nápravě;

- pravomoc registrátora kdykoliv se přesvědčit o správnosti zápisu a v případě potřeby vyvolat řízení vedoucí k nápravě nedostatků (srov. § 49);

- fakt, že nedodržení lhůty může představovat lehké kárné provinění a představuje závažné kárné provinění, pokud k němu došlo úmyslně (pokud by tedy registrátor schválně nedodržel lhůtu, aby někomu umožnil provedení zápisu in fraudem legis) (srov. § 76);

- a konečně registrátorova odpovědnost za správnost zápisu podle § 38, která se uplatní i v případě, že registrátor nedodržel lhůtu a tudíž zápis byl nucen provést (jedná se zde vlastně o sankci za prodlení spočívající ve zhoršení právního postavení osoby v prodlení).

K § 48

Viz K § 44.

K § 49

Registrátor nese občanskoprávní odpovědnost za vše, co do obchodního rejstříku zapsal a je mu proto třeba poskytnout možnost napravit případnou chybu dříve, než by mohla způsobit škodu. Institut zpětných oprav zároveň umožňuje zlepšení kvality rejstříku a vede tak k posílení důvěry v něj.

Registrátorovi je zároveň uložena povinnost ke kontrole přistoupit, pokud má podezření o existenci nedostatků. Tak tomu může být například v případě, kdy se mu vrátí dopisy zaslané zapsanému jako nedoručitelné, nebo v případě, že mu bude doručeno upozornění od soudu nebo třetí osoby. Může se ovšem jednat také třeba o případ, kdy cestou do práce prochází kolem sídla společnosti, kterou nedávno zapisoval, toto sídlo zde již ovšem zjevně není…

V případě, že se podaří osobě, která jednala v důvěře v chybný zápis a byla jí tím způsobena škoda, prokázat, že registrátor popsané podezření mít musel, bude moci uplatňovat nárok na náhradu škody podle § 38. To samé ovšem pochopitelně neplatí o zapsané osobě, neboť ta má zákonem stanovenou povinnost dbát na správnost zápisů jí se týkajících.

Změnou zápisu v obchodním rejstříku ovšem dochází k významnému zásahu do práv zapsaných i třetích osob. Registrátor sám proto má pouze právo provádět opravy zjevných chyb v psaní a počtech; ty provádí bez slyšení zapsané osoby, kterou o provedené změně pouze vyrozumí.

V případě závažnějšího nedostatku (např. špatná adresa nebo jméno, ale i nedostatky hmotněprávního charakteru, jakým může být např. nesplacený vklad) vyvolá registrátor řízení o uložení povinnosti k zápisu (viz § 99).

K § 50

Některá soudní rozhodnutí (např. rozhodnutí o zrušení společnosti) mají dopad na skutečnosti zapisované do rejstříku. Ponechat povinnost zajistit jejich zápis na povinné osobě by vnášelo do stavu zápisů zbytečnou nejistotu a zbytečně by oddalovalo jejich uvedení do souladu se skutečným stavem. Zároveň je zde zbytečné, aby registrátor ověřoval správnost podání, proto je mu přímo uložena povinnost údaj zapsat a je mu také stanovena kratší lhůta.

K § 51

Jedním ze závažných problémů našeho obchodního rejstříku zůstává existence tzv. společností-fantomů. Jedná se o společnosti, které nevyvíjí žádnou aktivitu a de facto neexistují. Ovšem vzhledem k tomu, že likvidace z nějakého důvodu neuspěla (např. soudně jmenovanému likvidátorovi se vůbec nepodařilo spojit se společníky takové společnosti), společnosti stále figurují v obchodním rejstříku a trvá tak jejich právní existence.

Pokud společnost vstoupila do likvidace a ta již trvá tři roky, lze předpokládat, že se jedná právě o tento případ. Registrátor proto vyzve likvidátora, společnost a její poslední jednatele, aby požádali o prodloužení lhůty. Pokud se tak nestane, lze takřka s jistotou tvrdit, že se jedná o společnost-fantom a nic proto nebrání jejímu výmazu z obchodního rejstříku. Ve velmi nepravděpodobném případě, že by přece došlo k omylu, zůstává společnosti otevřena cesta podání žaloby podle § 52-54. Taková žaloba by pak v případě úspěchu vyústila ve zrušení výmazu.

Vzhledem k tomu, že likvidace může být výjimečně velmi složitá a trvat tedy déle, než tři roky, může likvidátor požádat o prodloužení lhůty vždy o jeden rok.

Takřka shodné ustanovení najdeme i ve francouzském vzoru, kde se velice osvědčilo.

K § 52-54

Možnost napadení rozhodnutí registrátora správní žalobou je důležitým pilířem celého systému: umožňuje oddělit zápisy bezproblémové od zápisů sporných, jejichž vyřizování tak již nebrzdí vyřizování zápisů nesporných. Zároveň se posouvá řešení sporů až na dobu po účinnosti zápisu, takže již nebude docházet k dnes v praxi bohužel ne zcela výjimečným případům, kdy vzhledem k běžícímu sporu (např. jmenování dvou představenstev dvěma konkurenčními valnými hromadami) není zapsáno nic a třetí osoby tak nevědí, s kým by vlastně měly jednat. Požadavek právní jistoty třetích osob tu zjevně převažuje nad požadavkem správnosti zápisu v obchodním rejstříku, když upozornění třetích osob na běžící spor pomocí poznámky v zápisu by mělo poskytovat dostatečnou ochranu jejich zájmů (takové upozornění ovšem nic nemění na účinnosti zápisu: třetí osoba bude moci beze strachu jednat v důvěře v takový zápis, aniž by jí později mohlo být namítána neplatnost zapsané skutečnosti, pochopitelně s výjimkou případu, kdy by o takové neplatnosti věděla a jednala s podvodným úmyslem).

V případě kladného rozhodnutí (tedy provedení zápisu) budou moci osoby, které na tom mají právní zájem (tedy i účastníci řízení), podat žalobu proti rozhodnutí v subjektivní lhůtě patnácti dnů a objektivní lhůtě třiceti dnů (v této lhůtě je nutně obsaženo i uběhnutí lhůty subjektivní, protože patnáctým dnem po provedení zápisu je zápis účinný erga omnes (srov. § 27 odst. 3 ObchZ)). V případě rozhodnutí o odmítnutí zápisu je osobám, které na tom mají právní zájem, poskytnuta pro podání žaloby 30 denní lhůta, která by měla být dostatečná pro ochranu jejich zájmů. Delší lhůta by byla v rozporu se zásadou právní jistoty.

Napadení zápisu žalobou nevede k žádné změně ve stavu  zápisu. K zápisu se pouze tento fakt poznamená za účelem ochrany právní jistoty třetích osob. Napadený zápis je ovšem stále stejně účinný.

Zvláštním případem je provedení prvozápisu společnosti. Kdybychom umožnili napadnout provedení prvozápisu správní žalobou, dostali bychom se tím do rozporu s první směrnicí ES o obchodních společnostech a nebylo by to ani vhodné: kdyby totiž soud následně rozhodl o zrušení takového prvozápisu, společnost by tím ztratila svou subjektivitu a „zmizela“, aniž by ovšem dříve došlo k její likvidaci a tím vypořádání závazků vůči třetím osobám, které pravděpodobně bude mít. V případě, že bude zapsána společnost, která při svém zakládání nedostála zákonným požadavkům, použije se proto shodně se směrnicí a zahraničními úpravami mechanismus řízení o uložení povinnosti k zápisu podle nových §§ 200a-200da OSŘ: soud uloží společnosti napravit v přiměřené lhůtě nedostatky a pokud tak neučiní, rozhodne o jejím zrušení a likvidaci.

K § 55

Případ, kdy registrátor nedodržel stanovenou lhůtu, je sice řešen domněnkou provedení zápisu podle § 47, tak tomu ovšem je pouze v případě prvozápisu. Navíc ani v takovém případě není situace vyřešena uspokojivě, protože domněnka zápisu sice společnosti umožní nabýt subjektivitu, jen těžko jí však umožní jednat se třetími osobami s výjimkou těch, které v ní mají plnou důvěru. Proto je otevřena možnost domáhat se rozhodnutí o návrhu (nebo provedení zápisu v případě podle § 47) soudně.

Zároveň je ovšem třeba, aby soudce nebyl nucen v takovém případě nahrazovat činnost registrátora, proto nejprve registrátorovi poskytne lhůtu k rozhodnutí. Teprve v případě, že registrátor neuposlechne ani takového soudního příkazu, rozhodne soudce sám.

Nedodržení lhůty podle § 44 registrátorem, či dokonce nerespektování příkazu vydaného pověřeným soudcem, představuje vždy pochybení a velmi často dokonce pochybení velmi závažné. Je proto nutné, aby byla o tomto faktu spravena rada, která následně zahájí kárné řízení nebo, v případě opakovaného incidentu, podá návrh na zahájení řízení o zbavení práva výkonu úřadu registrátora podle § 86.

K § 56-59

Úprava výpisů, opisů a potvrzení byla přesunuta z § 27a obchodního zákoníku do tohoto zákona, protože se jedná o povinnost registrátora a nové umístění tak lépe odpovídá zaváděné systematice. Nově došlo ke zpřesnění úpravy v tom směru, že byla výslovně zákonem zavedena možnost žádat též o výpisy, opisy a potvrzení týkající se skupiny zápisů určené podle nějakého vyhledávacího kritéria a též možnost žádat výpisy, opisy a potvrzení týkající se budoucího stavu zápisů. V takovém případě pak registrátor bude zasílat výpisy, opisy nebo potvrzení v pravidelných intervalech.

Díl III

Řízení ve věcech nadačního rejstříku

K § 60-61

Nadační rejstříky jsou v současné době vedeny rejstříkovými soudy a je proto logické je svěřit registrátorům. Zároveň by ovšem vzhledem k malé četnosti zápisů bylo zbytečné nadační rejstříky zbytečně trhat, proto bude v rámci obvodu jednoho krajského soudu vždy pouze jeden registrátor pověřený jejich vedením.

Na řízení ve věcech nadačního rejstříku se subsidiárně použije úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku, což je opět shodné se současným stavem. Vzhledem k malé ekonomické závažnosti nadací by ovšem bylo zbytečné stanovovat stejně krátké lhůty, jaké jsou stanoveny pro řízení ve věcech obchodního rejstříku.

Hlava V

Rada registrátorů České republiky

K § 62

Vzhledem k nízkému počtu registrátorů by nebylo vhodné zřizovat pro tuto profesi samosprávný orgán (komoru), protože ta by s největší pravděpodobností nebyla schopná plnit obvyklé funkce samosprávných orgánů (příliš úzký okruh zúčastněných osob by totiž mohl ohrozit spravedlnost rozhodování a fungování kontrolních mechanismů v takových orgánech běžných a nutných) a navíc vzhledem k předpokládanému malému rozsahu agendy, kterou by jí bylo možné svěřit, by takový orgán byl zbytečně komplikovaný.

Přece však by nebylo vhodné svěřit rozhodování o některých otázkách ministerstvu spravedlnosti (zejména jde o kárné řízení), protože by tím došlo k výraznému ohrožení nezávislosti registrátorů. Nejvhodnějším řešením se proto ukázal být určitý kompromis v podobě zvláštního, úsporného orgánu, ve kterém budou zastoupeni představitelé všech stran, které do činnosti registrátorů mohou zasahovat, tedy ministerstva spravedlnosti, pověřených soudců a samotných registrátorů. Aby zároveň byly chráněny i zájmy osob, které o úřad registrátora teprve usilují, bude členem rady i zástupce kandidátů. Ochranu zájmů uživatelů rejstříku potom zajišťuje zástupce podnikatelů jmenovaný hospodářskou komorou.

Rada je pětičlenným kolegiálním orgánem, ve kterém žádná ze zastoupených složek nemá sama o sobě většinu. Základní pravomocí, která jí je svěřena, je rozhodování o kárných opatřeních. Dále zajišťuje řešení otázek administrativního rázu (organizování výběru registrátorů, výroba razítek…) a má konzultační pravomoc ve většině případů, kdy je samotné rozhodnutí svěřeno ministrovi spravedlnosti. Zákon jí svěřuje i některé další rozhodovací pravomoci, většinou jsou ovšem meze jejího uvážení velmi úzké. Všechna rozhodnutí, která rada učiní, lze napadnout správní žalobou.

Moc rady je také výrazně omezena tím, že tam, kde ministr jedná na její návrh, může jednat v případě nečinnosti rady i bez návrhu. Ministr tu totiž rozhoduje na návrh rady proto, že rada zajišťuje administrativní přípravu rozhodnutí nebo plní funkci upozorňovací, nikoliv proto, že by radě měla být svěřena pravomoc přijetí rozhodnutí zablokovat.

K § 63

Členové rady disponují volným mandátem. To také znamená, že například zástupce registrátorských kandidátů nemusí nutně hájit právě zájmy registrátorských kandidátů, ale naopak musí vždy hájit zájmy celého systému. Pochopitelně ovšem lze předpokládat, a je tomu tak správně, že stanoviska registrátorských kandidátů a jejich úhel pohledu mu budou bližší, než např. stanoviska registrátorů.

Člen rady se nemusí nutně účastnit všech schůzí rady a i samotná frekvence schůzí závisí na konkrétní situaci. Proto by nebylo vhodné, aby členové rady pobírali stálý plat. Pochopitelně je jim ovšem poskytována náhrada účelně vynaložených nákladů (cestovní náklady, náklady na ubytování) a ušlého výdělku. Vzhledem k tomu, že se nejedná o klasický samosprávný orgán, hradí náklady stát.

Vzhledem ke složení rady bylo nutné zajistit, aby se někteří členové rady nemohli spojit proti jinému členovi a ignorovat jeho návrhy. Proto byla každému členovi rady svěřena pravomoc vyvolat jednání o určité otázce (odst. 4) a v případě potřeby dokonce vyvolat jednání před ministrem spravedlnosti (odst. 5). Cílem možného jednání před ministrem spravedlnosti je přitom jednak uvolnění případné zablokované situace v radě, jednak zajištění toho, aby o případných problémech ministr věděl a v případě nutnosti přijal vhodná opatření (např. legislativní změna). Každý člen rady tak má sice hlas menšinový, avšak „neumlčitelný“.

K § 64-66

Rada je proponována jako co nejúspornější orgán, proto i volby probíhají pouze korespondenčně. To si ovšem vyžádalo relativně podrobnou úpravu zajišťující zejména tajnost a spravedlivost voleb.

Vzhledem k nízkému počtu osob, kterých se úprava týká, není pasivní volební právo striktně rozděleno a registrátoři tak mohou kandidovat i na zástupce pověřených soudců a registrátorských kandidátů. Pasivní volební právo bylo také ze stejného důvodu rozšířeno i na bývalé registrátory. Jejich přítomnost v radě je navíc žádoucí, neboť lze předpokládat, že tyto osoby disponují většími časovými možnostmi a též většími zkušenostmi a rozvahou.

K § 67-68

Rada má v navrhovaném systému svou nezastupitelnou roli a její špatné fungování by mohlo vážně ohrozit fungování celého systému. Je proto třeba upravit mechanismy, které zajistí řádné fungování orgánu. Obecným mechanismem je institut odvolání člena rady, ke kterému může dojít v případě, že člen rady neplní řádně své funkce (je nečinný, nebo nejedná v obecném zájmu). Rozhodování o odvolání člena rady je svěřeno soudu, neboť jen tak je možné zajistit potřebnou míru nezávislosti členů rady. Vyvolat takové řízení může ministr spravedlnosti nebo některý jiný člen rady a dále též osoby, které člen v radě zastupuje.

Institut odvolání celé rady ministrem je upraven pouze v souvislosti s nečinností v případě zjištění nedostatků kontrolní komisí. Vzhledem k jasně stanoveným podmínkám se nejedná o omezení nezávislosti rady, ale pouze o mechanismus zajištění jejího fungování.

Další důvody zániku funkce pak vyplývají z logiky věci.

K § 69

Rada má svého předsedu, ten je ovšem pouze primus inter pares, není žádným nadřízeným rady. Navíc k členům rady má pouze funkci statutárního orgánu rady a pravomoc rozhodnout v případě rovnosti hlasů při hlasování. Dále zajišťuje některé funkce administrativní a organizační, tedy svolává radu, určuje pořad jednání a schůze řídí.

K § 70

Členové rady vykonávají své funkce vedle svého povolání. Protože ovšem je třeba, aby rada fungovala neustále, zajišťuje běžný chod jejího úřadu tajemník, který je stálým zaměstnancem rady. Ten bude mimo jiné vyřizovat došlá podání a na jejich základě informovat předsedu o případné potřebě svolat schůzi rady.

K § 71

Funkce rady jsou trojího druhu.

Jednak plní funkce organizační, tedy například body c),d),f),g)…

Dále plní funkce dohlížecí, tedy dbá na jakousi „stavovskou čest“. To je zejména její rozhodovací pravomoc v kárném řízení, bude se ovšem jednat i o méně formální činnost – rada bude dostávat stížnosti uživatelů na činnost registrátorů a bude je nejvhodnějším možným způsobem řešit. Často bude stačit pouhé neformální upozornění registrátora mimo kárné řízení. Mezi dohlížecí funkce nutno řadit i kontrolu složení registrátorských společností podle § 34.

A konečně je rada orgánem, u kterého se předpokládá, že nejlépe zná poměry v profesi. Z toho vyplývají její rozhodovací pravomoci např. v otázkách ceny převáděného podniku, rozdělení zisků v případě pověřeného úřadu, schválení přesunu sídla atp., ale také např. určení studijního plánu registrátorské zkoušky.

K § 72

Zkušební komise je zvláštním specializovaným orgánem. Je složena z osob jmenovaných radou a osob jmenovaných přímo ministrem z řad pověřených soudců. Osoby jmenované radou mají většinu, úkolem osob jmenovaných přímo ministrem je spíše dohlížet nad regulérností zkoušky.

Zkušební komise pracuje v tříčlenných senátech, rozhoduje se prostou většinou.

Hlava VI

Kontrola registrátorů a disciplinární odpovědnost

Díl I

Kontrola registrátorů

K § 73-75

Jak již bylo výše několikrát zmíněno, považujeme častou a pečlivou kontrolu činnosti registrátorů za nutnou podmínku fungování celého systému.

Kontrolu zajišťuje ministerstvo spravedlnosti, nečiní tak ovšem samo, ale prostřednictvím zvláštních kontrolních komisí. Ty jsou tříčlenné, přičemž pouze dva členy jmenuje ministr spravedlnosti, třetího jmenuje z řad bývalých registrátorů rada. Určitým problémem je fakt, že po dosti dlouhou dobu od vstupu zákona v účinnost nebudou existovat bývalí registrátoři, kteří by tuto funkci plnili. Zároveň není možné, aby je nahradili činní registrátoři nebo registrátorští kandidáti, protože činnost členů kontrolní komise bude časově značně náročná a navíc by docházelo k nepřípustnému konfliktu zájmů. Jediným možným řešením se tak ukázalo přechodné ustanovení § 93, to znamená obsazování kontrolních komisí pouze osobami jmenovanými ministrem spravedlnosti až do doby, kdy bude počet bývalých registrátorů dostatečný pro zajištění této funkce.

Kontrolní komise jsou právě jen kontrolním orgánem; jejich úkolem není registrátora trestat za případná provinění, ale pouze tato provinění zjišťovat. V případě, že nějaké provinění zjistí, informují o tom orgány, které mají pravomoc o takových proviněních rozhodovat, tedy zejména radu, která zahájí kárné řízení.

Kontroly se rozlišují na pravidelné a namátkové. Pravidelné kontroly, které se u každého registrátora provádí nejméně jednou za dva roky, plní preventivní funkci: měly by zamezit tomu, aby některý registrátor dlouhodobě špatně vykonával svou činnost, aniž by tomu bylo možné včas zamezit. Namátkové kontroly pak jsou zejména prostředkem jak potvrdit nebo vyvrátit podezření, které vzniklo na základě jiných skutečností (např. upozornění uživatelů úřadu nebo časté změny rozhodnutí registrátora soudem). Proto také může provedení namátkové kontroly nařídit rada, která by měla mít přehled o informacích taková podezření zakládajících, nebo též ministr, což by bylo praktické zejména v případě nedostatečné činnosti rady.

Jako subsidiární úprava se na činnost kontrolních komisí použije zákon o státní kontrole. Toto řešení je v našem právním řádu tradiční a praktické, neboť tak není třeba zvlášť upravovat takové instituty, jako například vyloučení člena kontroly pro podjatost.

Díl II

Kárná odpovědnost registrátora a kandidáta

K § 76

V tomto článku se zavádí dva druhy kárných provinění a korelativně také dva druhy kárných opatření.

Zatímco lehkého kárného provinění se může dopustit registrátor i registrátorský kandidát, závažného kárného provinění se může dopustit pouze registrátor. Kárná odpovědnost kandidáta je totiž pouze doplňková, obecným pravidlem je, že za jednání svých zaměstnanců odpovídá registrátor (a to i z kárného hlediska); navíc samotná konstrukce rozlišování mezi lehkými a závažnými kárnými proviněními je pro registrátorské kandidáty nevhodná: hlavním důsledkem kvalifikace kárného provinění za závažné je totiž možnost udělení vyššího peněžitého trestu, což by pro kandidáta jakožto pouhého zaměstnance bylo pravděpodobně příliš tvrdé, a zejména nebezpečí, že v případě opakování může dojít k zahájení soudního řízení o zbavení úřadu, což je pro kandidáta nepraktické zcela.

Výčet skutkových podstat lehkých kárných provinění je pouze příkladmý a je doplněn zbytkovou klauzulí (jiné porušení povinnosti stanovené tímto zákonem nebo na jeho základě). Taková zbytková klauzule se zdá být v rozporu se zásadou nulum crimen, nula poena sine lege, ovšem jednak lze pochybovat o tom, že by bylo nutno tuto klauzuli uplatňovat i na kárná řízení, a jednak se nejedná o případ, kdy by nebyla skutková podstata definována, ba dokonce ani o případ, kdy by byla definována neurčitě. Její přítomnost je na druhou stranu potřebná, neboť by nebylo vhodné, aby nebylo možné v důsledku opominutí zákonodárce registrátora nebo kandidáta kárně postihovat za zjevné pochybení.

Závažným kárným proviněním je pak zejména případ, kdy se registrátor dopustí kárného provinění jinak kvalifikovaného jako lehké za určitých přitěžujících okolností, to znamená buď úmyslně, nebo opakovaně, a dále provinění, která jsou vedena pouze úmyslem škodit nebo zakrýt vlastní pochybení (písm. c) až e)) a jsou proto zvláště odsouzeníhodná.

Radě je v kárném řízení i zde ponechán určitý prostor pro uvážení, když i výčet odst. 3 obsahuje zbytkovou klauzuli, tentokrát ovšem výrazně omezenější: jedná se pouze o porušení povinnosti související přímo s vedením rejstříku a navíc se musí jednat o „závažné“ porušení takové povinnosti.

K § 77

V případě, že vznikne podezření, že se registrátor dopustil kárného provinění, zahájí se proti němu kárné řízení, pro které je příslušná rada. Obyčejně bude kárné řízení zahajovat rada bez návrhu, přičemž zda tak učiní nezáleží na její libovůli: zákon jí stanoví povinnost řízení zahájit, pokud se dozví o skutečnostech, které zahájení takového řízení odůvodňují. Tak tomu bude většinou tehdy, pokud jí budou doručena dostatečně důvěryhodná upozornění veřejnosti, vždy v případě, že jí na nesrovnalosti v činnosti registrátora upozorní kontrolní komise, ale například také v případě, kdy radě dojde informace o tom, že registrátor nedodržel lhůtu. Možnost zahájit řízení na návrh je pojistkou proti případné nečinnosti rady, která by se snažila „krýt“ spřáteleného registrátora, nebo by se prostě jen nechtěla zatěžovat prováděním kárného řízení. Tato možnost je poskytnuta zejména ministrovi a pověřenému soudci a též obecně každému, kdo se jednáním registrátora cítí být poškozen. U posledně jmenovaných je ovšem výrazně omezena, protože rada tu může bez ústního jednání řízení zastavit, pokud posoudí návrh jako zjevně neodůvodněný (§ 79 odst. 1 písm. e)). Jedná se o nezbytnou obranu proti šikanózním návrhům.

V zájmu ochrany právní jistoty se zavádí prekluzivní lhůty, a to jednak lhůta subjektivní, která je tříměsíční, což považujeme za zcela dostatečnou dobu pro podání návrhu, a jednak dvouletá lhůta objektivní. Doba dvou let je sladěna s úpravou minimální frekvence pravidelných kontrol: bylo by totiž nešťastné, aby pravidelná kontrola zjistila pochybení, avšak tato pochybení již nebylo možné stíhat z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty.

K § 78

Úprava zahájení řízení, poučení a účastníků řízení je v souladu s principem práva na spravedlivý proces.

K § 79-81

Řízení je ovládáno inkviziční zásadou, a to jednak proto, že často bude zahajováno bez návrhu a v takovém případě to ani jinak není možné, a dále i vzhledem k tomu, že pro žalobce v řízení zahájeném na návrh bude pravidelně velmi obtížné obstarat si potřebné důkazy.

Po zahájení řízení rada nejprve prozkoumá, zda není naplněn některý z důvodů podle § 79 odst. 1, vedoucích k zamítnutí návrhu bez jednání. Důvody v písmenech a) až e) jsou důvody evidentní a rozhodování o nich bez jednání nemůže být na újmu ochrany práv žalobce. Důvod podle písmene f) sice již vyžaduje určitou (byť velmi malou) míru posouzení ze strany rady, jeho zařazení ovšem bylo nutné, neboť naprosté otevření kárného řízení veřejnosti bez ohledu na kvalitu jejich podání by nepřípustně omezilo nezávislost registrátorů. Ochrana práv žalobce je tu dostatečně zajištěna možností napadení rozhodnutí rady správní žalobou, kdy soud posoudí, zda se skutečně jednalo o „zjevně neodůvodněný“ návrh.

Poté rada posoudí otázku své věcné příslušnosti, to znamená zda věc, která se registrátorovi nebo registrátorskému kandidátovi klade za vinu, patří do oblasti kárných provinění. Shledá-li rada svou nepříslušnost, řízení přeruší, postoupí věc příslušnému orgánu a vyčká jeho rozhodnutí. Pokud orgán rozhodne, že se může jednat o kárné provinění, rada se podřídí a pokračuje v řízení.

Pokud řízení pokračuje (což bude běžný případ), jmenuje následně předseda rady z jejích členů zpravodaje, který připraví věc k řízení, to znamená zejména prozkoumá vhodnost navržených důkazů a zajistí jejich provedení při jednání a případně navrhne a zajistí důkazy další. Jakmile je věc připravena k jednání, může předseda rady jednání nařídit.

V jednání se uplatní zásada ústnosti a zásada projednací. Proto také člen-zpravodaj úvodem jednání seznamuje žalovaného s obsahem kárné žaloby a s výsledky přípravy jednání. Radě není svěřena donucující pravomoc, je-li třeba jí využít, musí se rada obrátit s dožádáním na soud.

Jednání je veřejné a veřejnost není možné z jednání vyloučit. Důvodem je tu potřeba možnosti veřejné kontroly řízení, ve kterém se budou pravidelně vyskytovat pouze dva subjekty (rada a obžalovaný), a to subjekty, u kterých přesevše nelze zcela vyloučit určitou spřízněnost.

K § 82-84

Pravidelný průběh řízení, tak jak byl popsán v předchozích odstavcích, může mít tři výsledky:

1/ Během řízení vyjde najevo, že provinění žalovaného jsou těžší, než se zpočátku zdálo, a že překračují možnosti kárného řízení. V takovém případě rada předá případ kompetentním orgánům.

2/ Kárná žaloba se ukáže být lichá a žalovaný je shledán nevinným. V takovém případě rada žalovaného zprostí kárného obvinění.

3/ Kárná žaloba se potvrdí a žalovaný je shledán vinným. V takovém případě mu rada uloží vhodné kárné opatření.

Pravomocné rozhodnutí rady lze napadnout správní žalobou. Tu přitom kromě účastníků řízení může podat vždy i ministr spravedlnosti nebo státní zástupce, kterým se také vždy doručuje písemné vyhotovení rozhodnutí. I zde se jedná o nutnou ochranu před příliš přátelskými vztahy mezi radou a žalovaným.

K § 85

Je třeba mít na paměti, že kárné opatření není jen bezprostředním postihem, ale má i určité dlouhodobé důsledky: případné další provinění se posuzuje ostřeji, osoba, které bylo takové opatření uloženo, není volitelná do rady. Tyto důsledky jsou nezastupitelnou složkou kázeňského trestání, bylo by však nepřípustné, aby trvaly příliš dlouho. Lehké kárné provinění se tak zahlazuje ve tříleté lhůtě od vynesení rozsudku, těžké ve lhůtě pětileté. Cílem tohoto ustanovení je, aby osoba, která prokazatelně pochybila, nenesla důsledky svého pochybení navždy přesto, že nadále provozuje svou činnost zcela řádně. Proto se také neuplatní v případě, kdy osoba, které byla za její provinění uložena pokuta, dosud ani neuznala za vhodné pokutu splatit. To by zároveň mělo přispět k výrazně lepší vymahatelnosti pokut, které mohou dosahovat i značných částek.

K § 86

V některých případech se ovšem může ukázat kárné opatření jako nedostatečné: registrátor se dopustil provinění, které je s tímto povoláním zcela neslučitelné, nebo se dopouští provinění sice lehčích, zato však opakovaně, takže není pravděpodobné, že by mohlo dojít k nápravě. V takovém případě zbývá jediné řešení, kterým je zbavení registrátora jeho úřadu.

Rozhodování o takto závažném opatření svěřuje námi navrhovaná úprava soudu, či přesněji pověřenému soudci, který má s dotčeným registrátorem dlouhodobé zkušenosti a je proto nejlépe schopen posoudit, zda se jedná pouze o politováníhodné pochybení jinak schopného registrátora, nebo zda je zde skutečně důvod pro zbavení úřadu.

Rovněž okruh osob, které mohou podat návrh na zahájení takového řízení je značně omezen. Jedná se pouze o radu, u které se jedná o nutný a logický doplněk její kárné pravomoci a součást funkce dohledu nad registrátory, ministra a státního zástupce. Posledně jmenovaným je tato pravomoc opět svěřena jako pojistka proti nečinnosti rady. Jiné osoby mohou řízení vyvolat pouze prostřednictvím zmíněných, to znamená tak, že je upozorní na skutečnosti, které odůvodňují podání takového návrhu. Upozorní-li takto radu návrhem na zahájení kárného řízení, budou se moci domáhat zahájení řízení o zbavení úřadu soudně.

Důvody pro zbavení úřadu jsou taxativně určeny v odstavci 4. Soudu je zároveň svěřena pravomoc upustit od zbavení úřadu přes splnění jednoho z důvodů podle odst. 4, pokud by se jednalo o nepřiměřeně tvrdou sankci. Zvláštní situace je u registrátorů – právnických osob. Ty sice zásadně nesou kárnou odpovědnost společně a nerozdílně, je však přece možné, že jednání, které může vést ke zbavení registrátora úřadu, se dopustila jen některý společník či někteří společníci, a to někdy dokonce i bez vědomí ostatních společníků. Pro posledně jmenované by pak zbavení úřadu postihující celou společnost mohlo být nespravedlivé. Soud má proto právo svým rozhodnutím vstoupit do vnitřních záležitostí společnosti a odstranit z ní společníky, kteří se jednání dopustili či případně společníky, kteří takovému jednání přihlíželi, aniž by se mu snažili zabránit. K takto závažnému zásahu do společnosti musí pochopitelně mít souhlas ostatních společníků (ten ovšem pravděpodobně mít bude, protože druhou variantou je zbavení práva výkonu úřadu celé společnosti).

V obou těchto zvláštních případech soudního zmírňování tvrdosti zákona má soud zároveň právo udělit kárná opatření. Zároveň je třeba poznamenat, že na zmírnění tvrdosti zákona není právní nárok, jedná se o sféru volného posouzení soudu.

Hlava VII

Centrální archív obchodního rejstříku

K § 87-88

Zničení nebo poškození listin a dat, které tvoří obchodní rejstřík a podklady jeho vedení, by mohlo mít nedozírné a leckdy nenapravitelné následky. Proto se všechna data a listiny „zálohují“ v centrálním archívu vedeném ministerstvem spravedlnosti. Archív ovšem není centrálním rejstříkem: data a listiny se do něj ukládají pouze pro případ zničení nebo poškození originálů. Jiné řešení by bylo zbytečné a velmi drahé, neboť by si vyžádalo výrazně komplikovanější organizaci archívu. V navrhované podobě by naopak archív mohl být dosti levný, protože listiny lze převádět do elektronické podoby, což velmi významně ušetří místo. Na převádění listin bude možné využít rychloscanery (zařízení pro digitalizaci listin), které se v současné době pořizují za účelem digitalizace sbírky listin, a jejichž vysoká kapacita by jinak zůstala nevyužita.

Druhou (a poslední) funkcí archívu bude možnost použít v něm uloženou listinu v případě sporu o pravost listiny uložené u registrátora. Zákon přitom nestanoví žádnou domněnku pravdivosti jedné z verzí, tedy ani listiny uložené u registrátora, ani listiny uložené v archívu. Která z nich je pravá, posoudí soud.

Hlava VIII

Přechodná a závěrečná ustanovení

K § 89

Rada má v navrhovaném systému určité funkce, které je třeba vykonávat od počátku. Proto bylo nutné zajistit jejich výkon před tím, než bude možné zahájit její fungování. Zároveň bylo třeba vyřešit souvislost s § 92, který umožňuje postupné obsazování registrátorských úřadů. Bylo by totiž nevhodné, aby v případě, že se například nejprve obsadí 30% úřadů, mohli registrátoři těchto úřadů zvolit na tři roky zástupce v radě v podstatě i za registrátory, kteří své úřady nastoupí později.

Posledním problémem bude počáteční neexistence registrátorských kandidátů. Rada bude proto z počátku fungovat jako čtyřčlenný orgán.

K § 92

Přístup k výkonu registrátorského úřadu je, jak vyplývá z celého systému, dobrovolný a nelze proto s jistotou počítat s tím, že se hned na úvod podaří obsadit všechny úřady. Navíc tam, kde bude pro úřad vybrána osoba, která nemá potřebnou praxi na rejstříkovém soudu, bude třeba, aby tato osoba nejprve vykonala tříměsíční stáž. Proto bylo nutné ošetřit přechodné období, kdy budou v místech, kde úřad nebyl dosud obsazen, i nadále působit rejstříkové soudy.

K § 94

Značná část současných rejstříkových soudců nemá zájem opustit sociální jistoty a prestiž povolání soudce, naopak z řad advokátů a notářů jsme zaznamenali určitý zájem o nově vytvářenou profesi. Proto je vhodné otevřít prvotní přístup k povolání i jim, pochopitelně ovšem se zajištěním získání nutné praxe ve vedení obchodního rejstříku.

V této souvislosti jsme opět narazili na problém spočívající ve volbě kritéria pro výběr vhodného zájemce o registrátorský úřad. Tržní princip jsme nakonec zvolili jako nejméně nespravedlivý. Má zároveň tu výhodu, že zisk z něj plynoucí by měl pokrýt nutné náklady státu na změnu systému.

K § 96

Vzhledem ke zmnožení registračních míst bude třeba upravit stávající systém elektronické správy obchodních rejstříků. V současné době existuje na každém rejstříkovém soudu jedna plnohodnotná kopie databáze obchodního rejstříku a jedna kopie se nalézá na centrálním serveru (justice.cz). Každou noc pak probíhá synchronizace těchto databází.

V případě zdesetinásobení počtu registračních míst by takový systém byl velmi neohrabaný, nemluvě již o tom, že by si vyžádal značné náklady na počítačové vybavení jednotlivých registrátorských úřadů. Nově proto bude existovat pouze jediná databáze na centrálním serveru a registrátoři budou k této databázi (respektive k té její části, ke které jsou příslušni v případě změn) přistupovat vzdáleně zabezpečeným spojením.

Výhodou tohoto systému bude krom citelné úspory i fakt, že databáze bude trvale aktuální (nikoliv tedy již pouze po každonoční synchronizaci).

Důležitým momentem je také digitalizace sbírky listin. Její nutnost je objektivně pociťována již delší dobu a ministerstvo spravedlnosti proto také zcela bez souvislosti s navrhovanou reformou již takřka před rokem zahájilo potřebné kroky. V případě přijetí námi navrhované reformy tento fakt výrazně usnadní převádění agendy na nové úřady.

K § 97

Převádět rozpracovanou agendu by bylo zbytečně složité. Proto se dokončí podle dosavadního systému.

ČÁST DRUHÁ

Změna obchodního zákoníku

K § 98

bod 1-5 a 8

Některá ustanovení obchodního zákoníku o obchodním rejstříku byla spíše procesního charakteru a byla proto přesunuta do nového zákona, a to někdy doslovně, jindy byla upravena tak, aby byla kompatibilní s novým systémem. Některá ustanovení se stala na základě nové úpravy nadbytečná a byla proto zrušena, jiná bylo třeba upravit, aby byla s novým systémem kompatibilní.

bod 6

Korelativně k výmazu ex officio bylo třeba upravit i jeho následky. Společnost tak tímto momentem zaniká a její majetek (má-li vůbec jaký) přechází na stát. Jedná se o jediné možné řešení a zároveň i o opatření proti zneužití ustanovení o výmazu ex officio: je jen těžko představitelné, že by měl společník zájem zneužívajícím způsobem uplatnit toto ustanovení, když mu z něj neplyne žádný majetkový prospěch.

bod 7

Pokud jsme z francouzského práva převzali možnost výmazu společnosti ex officio po třech letech od vstupu do likvidace, bylo třeba zároveň převzít i rozšíření odpovědnosti likvidátora. Jen úpravou odpovědnosti třetím osobám lze totiž zaručit, že likvidátor bude dbát své povinnosti a v případě pokračující likvidace požádá o prodloužení lhůty. Jedná se o nutnou obranu před zneužitím ustanovení § 51, který má směřovat pouze na ty společnosti, u kterých zdárné dokončení likvidace není proveditelné, nikoliv na ty, které je jen provést nechtějí.

ČÁST TŘETÍ

Změna občanského soudního řádu

K § 99

Dosavadní řízení ve věcech obchodního rejstříku podle OSŘ se s novou úpravou pochopitelně stane zbytečným a bylo proto zrušeno. Na jeho místě se upraví nový typ řízení, kterým je řízení o uložení povinnosti v souvislosti se zápisem do obchodního rejstříku.

Bylo by nevhodné, aby správnost zápisů posuzoval pouze registrátor a mohl tak zápisy libovolně měnit a tím vážně zasahovat do práv zapsaných i třetích osob. Tuto pravomoc bylo možné svěřit pouze soudu. Jako obrana proti případné nečinnosti registrátora je zároveň dosti široce upravena aktivní legitimace, která je kromě registrátora (u kterého koreluje s právem a povinností prověřovat správnost zápisů podle § 49) svěřena také soudu a dokonce i třetím osobám, osvědčí-li svůj právní zájem. Tím je řešen současný problém, kdy se v praxi často setkáváme s rozsáhlými nedostatky v zápisech, které zapsaná osoba sama nemá zájem odstranit a které neodstraní ani rejstříkový soud ex officio jednoduše proto, že na takovou kontrolní činnost nemá čas.

Soudu jsou v této souvislosti svěřena velmi široká práva: může nejen uložit povinnost k zápisu, ale může uložit i povinnost k nápravě stavu tam, kde je nedostatek zápisu způsoben nějakým hmotněprávním nedostatkem (např. uložit splacení nesplacených vkladů). V případech, ve kterých je soud sám schopen zjistit, jak má správný zápis znít, může přímo uložit registrátorovi, aby takový zápis provedl, čímž je zajištěno zrychlení procedury a zároveň i obrana proti případné nečinnosti zapsané osoby.

Pokud zapsaná osoba neuposlechne příkazu soudu, vystavuje se dvěma druhům možných postihů: jednak jí soud může i opakovaně uložit pořádkovou pokutu a zejména může nařídit výmaz osoby z rejstříku, nebo její zrušení a likvidaci. Před uložením této druhé a velmi závažné sankce musí soud ovšem posoudit, zda tím nedojde k porušení práv třetích osob.