Vládní návrh zákona správní řád

1. Úvod

Vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala připravit celkovou reformu správního řízení a v návaznosti na ni i reformu správního soudnictví tak, aby bylo obecně dostupné a aby přezkoumávalo i akty samosprávných celků (obcí i krajů).

Tento závazek byl promítnut i do usnesení vlády č. 1350 ze dne 22. prosince 1999 o plánu legislativních prací vlády na rok 2000 a do aktualizovaného Výhledu legislativních prací vlády na léta 2001 až 2002, jímž vláda uložila ministrovi vnitra předložit vládě návrh zákona o správním řízení (správní řád). Za tímto účelem ministr vnitra jmenoval komisi pro reformu správního řízení a správního trestání složenou z předních odborníků teorie i praxe, která se tvůrčím způsobem spolu s odborným pracovištěm podílela na přípravě nového správního řádu.

Návrh zákona vychází z věcného záměru zákona o řízení před správními úřady, který byl 30. června 2000 předložen vládě ministrem vnitra a schválen usnesením vlády č. 889 ze dne 13. září 2000. Vláda uložila ministru vnitra předložit návrh zákona do 30. června 2001.

Návrh nového správního řádu reaguje na zásadní změny v uspořádání orgánů veřejné správy a ve složitosti problematiky, kterou musí tyto orgány řešit, nově upravuje působnost správního řádu a jeho systematiku, zavádí nové instituty do správního řízení a zpřesňuje současnou právní úpravu tam, kde její nedostatečnost umožňovala nejednoznačný výklad. Návrh je rovněž zpracován tak, aby dle něho bylo možno aplikovat normy evropského práva, které vyžadují moderní a přesný proces.

2. Zhodnocení platného právního stavu

Správní řízení bylo poprvé obecně upraveno právním předpisem až v roce 1928 formou vládního nařízení č. 8/1928, o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (o správním řízení). Toto vládní nařízení doposud nebylo co do obsahu i legislativně technické formy překonáno. V roce 1955 bylo přijato nařízení vlády č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních, a v roce 1960 nařízení vlády č. 91/1960 Sb., o správním řízení, přičemž jejich úroveň byla sestupná, u správního řádu z roku 1960 deklasující.

V roce 1967 byl přijat zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Šlo o první zákonnou úpravu správního řízení, na svou dobu poměrně politicky indiferentní a pokrokovou, což se projevilo i tím, že platila až do roku 2000 bez přímé novely.

Platný zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), a zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), je rozdělen na 6 částí:

Úvodní ustanovení
Správní orgány a účastníci řízení
Průběh řízení
Přezkoumávání rozhodnutí
Výkon rozhodnutí
Ustanovení přechodná a závěrečná

Rozmanitost vztahů vznikajících mezi subjekty správního práva si však vyžádala existenci zvláštních úprav správního řízení pro specifické případy rozhodování o právních poměrech osob v oblasti veřejné správy.

Zvláštní úprava správního řízení je obsažena především v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, v zákoně ČNR č. 13/1993 Sb., celním zákoně, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odchylnou úpravu správního řízení nalezneme i v dalších právních normách, které lze považovat ve vztahu ke správnímu řádu za leges speciales.

V určitých druzích správního řízení se neuplatní ani subsidiární použití správního řádu, ale platí samostatná právní úprava daného správního řízení. Jedná se zejména o řízení ve věcech daní, poplatků a odvodů. Základní úprava tzv. daňového řízení je obsažena v zákoně ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Tímto zákonem došlo k patrně nevratnému oddělení procesu ve věcech správy daní a poplatků od obecného režimu správního řízení, jehož příčinou zřejmě byla právě nevyhovující obecná úprava správního procesu obsažená ve správním řádu.

V některých případech dokonce právní předpis vylučuje použití správního řádu, aniž by sám obsahoval jinou úpravu předmětného správního řízení, což je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ČR č. 3/1997 Sb., ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 90 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů).

Za problematické u speciálních norem upravujících správní řízení odchylně od právní úpravy obsažené ve správním řádu lze považovat zejména to, že tyto zvláštní úpravy nepostihují všechny otázky, které by vzhledem k částečnému či úplnému vyloučení působnosti správního řádu postihovat měly, případně se po věcné stránce často zbytečně liší jedna od druhé, resp. od správního řádu. Na jedné straně existuje neodůvodněně velký počet různých „správních řízení“, na druhé straně v důsledku toho vznikají v předmětné právní úpravě mezery, které byly před rokem 1990 vyplňovány pomocí prostředků stojících mimo právní rámec.

Od okamžiku ústavního omezení činnosti orgánů veřejné správy a faktického znovuzavedení správního soudnictví (zákon č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád) nelze používání mimoprávních nástrojů ospravedlnit zejména v případě, že adresát veřejné správy neplní dobrovolně své povinnosti.

Dalším výrazně determinujícím faktorem platného správního řádu je, že pro jinak běžné instituty používá dikci šedesátých let dvacátého století. Očištění od těchto „pokrokových“ pojmů prodělalo trestní i občanské soudní řízení počátkem devadesátých let. K „technické“ novele správního řádu však nedošlo. Příkladem může být například dikce zásady materiální pravdy, která je od konstituování správního práva v moderním pojetí (asi 150 let) spjata s dikcí používanou v trestním řízení: „Rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci.“ (§ 3 odst. 4); „Správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci“ (§ 32, odst. 1). Tato dikce, kterou trestní řízení opustilo od 1. 1. 1994, může v některých typech řízení napomáhat obstrukčnímu jednání. Absolutně formulovaná zásada materiální pravdy je však korigována faktem, že každý má podle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod právo na to, aby jeho věc byla vyřízena v přiměřené lhůtě; tomuto ustanovení odpovídá i dikce § 3 odst. 3: „…vyřídit ji včas a bez zbytečných průtahů.“ Dokonce ani de lege lata zákonodárce nechápe účastenství jako institut jen s jedním rozměrem. Byl-li by platný správní řád totiž chápán striktně, musel by například soused souhlasit se zpětvzetím žádosti o vydání stavebního povolení, jinak by nebylo možno řízení zastavit (srov. §30: „Správní orgán zastaví řízení, vzal-li účastník návrh na jeho zahájení zpět a souhlasí-li s tím ostatní účastníci řízení…“).

Dalším institutem, který nedokázal reagovat na změnu společenských poměrů, je naprostá procesní rovnost účastníků bez ohledu na intenzitu jejich vztahu k věci, jejímž důsledkem je na jedné straně to, že v určitých případech se zvláštní právní předpisy snaží maximálně omezit okruh osob, které budou statut účastníka mít (srov. nález Ústavního soudu č. 95/2000 Sb.) a na druhé straně, pokud se někdo, kdo má zájem na výsledku řízení a to i poměrně slabý, stane účastníkem řízení, dokáže z procesních důvodů řízení velmi účinně blokovat. Toto pojetí rovnosti nemá v demokratických státech obdoby a i naše platné právo se vůči němu vymezuje (např. postavení poškozeného v trestním řízení).

Správní exekuce, jež je upravena ve správním řádu, se po zavedení exekuce na peněžitá plnění dle zákona o správě daní a poplatků téměř přestala uplatňovat.

Právní institut přezkumu rozhodnutí mimo odvolací řízení je ve správním řádu upraven natolik stručně, že dochází k nežádoucím odchylkám v praxi jednotlivých resortů. Zde se negativně projevuje skutečnost, že zákonodárce nepočítal se soudní kontrolou veřejné správy, pročež mimořádné opravné prostředky stojí vedle přezkumu ve správním soudnictví, někdy vlastně proti němu.

Za spornou lze rovněž považovat nedostatečnou propracovanost řízení v prvním stupni. Odborná erudovanost účastníků řízení i správních orgánů nebývá na takové výši, aby garantovala formální správnost řízení. Z těchto důvodů často dochází ke zbytečným formálním pochybením jak stran, tak rozhodujících orgánů. Náročné normy evropského práva, které po našem vstupu do EU budou z části platit přímo a jimž se již nyní náš právní řád v rámci harmonizace přibližuje, vyžadují nejen v řízení před soudy, ale zejména ve správním řízení přesný, jasný a relativně podrobný proces

Zmíněný vysoký počet odchylných úprav souvisí s malou diferenciací správního procesu, která pak nutně vede ke speciálním úpravám. Řešením je jednak úprava základních pravidel činnosti správních úřadů, která se budou vztahovat na veškerý výkon veřejné správy, jednak subsidiární úprava určitých neformálních úkonů správních úřadů, která zaručí adresátům veřejné správy plná procesní práva i při méně intenzivních zásazích do jejich právních poměrů než jakými je rozhodování o právech a povinnostech. Dále určité zobecnění zvláštních postupů spočívající ve snaze upravit již ve správním řádu různé typové odchylky od obecného procesu, povede ve svém důsledku ke sjednocení, zpřehlednění a zjednodušení výkonu veřejné správy, neboť tam, kde správní právo hmotné bude vyžadovat specifický proces, bude umožněno, aby zvláštní úprava v maximální možné míře využila správní řád včetně příslušné typové odchylky a upravila pouze to, co je specifikem dané oblasti správního práva.

3. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Návrh zákona správního řádu vychází z tradic úpravy správního řízení na našem území, judikatury Nejvyššího správního soudu Republiky Československé, současné judikatury obecných soudů vykonávajících působnost ve správním soudnictví, právních úprav správního řízení platných v Polsku, Německu, Rakousku a Nizozemí a tzv. evropského správního práva, které je základem všech moderních úprav správního procesu.

Zásadní změnou oproti stávajícímu zákonu o správním řízení je skutečnost, že navrhovaný zákon vymezuje svou působnost institucionálně, tedy že upravuje postup správních úřadů při výkonu veřejné správy, čímž je myšlena veškerá veřejnoprávní činnost správních úřadů směřující navenek, která není upravena jiným právním předpisem, což by mělo posílit princip zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Snaha o přesné vymezení zejména procesních práv účastníků řízení, která je jednoznačným přínosem jak pro účastníky, tak pro správní úřad, a jejímž cílem je mimo jiné také předejít možným formálním pochybením v řízení, vedla k určité judicializaci správního řádu, která je však u obdobných předpisů obvyklá.

Návrh zákona rovněž definuje základní pravidla činnosti správních úřadů, která se uplatní na veškeré postupy správních úřadů při výkonu veřejné správy, a to i v případě, že zvláštní úprava vyloučí použití správního řádu jako celku, aniž by obsahovala vlastní úpravu zásad řízení, což je konkretizace uvedeného ústavního principu. Z povahy věci ovšem vyplývá, že správní řád se nepoužije na tzv. bezprostřední zásahy.

Ve správním řádu je nově vymezen jak okruh správních úřadů, které podle tohoto zákona postupují, a dotčených orgánů, tak okruh dotčených osob, což jsou osoby, jichž se (veřejnoprávní) činnost správních úřadů v jednotlivém případě dotýká, a účastníků řízení.

Rovnost dotčených osob, které se při vydávání správních aktů nazývají účastníci řízení, je pojmově korigována mírou, kterou se těchto osob řízení týká. Znamená to tedy, že dotčené osoby mohou mít v řízení různé postavení a rozsah jejich práv je přímo úměrný míře, kterou se jich řízení dotýká. Z tohoto předpokladu vychází koncepce účastenství v řízení o vydání správního aktu, podle níž by každý měl být účastníkem řízení jen v rozsahu, v jakém se ho správní akt přímo týká, ledaže zvláštní zákon (typicky zákony na úseku práva životního prostředí) míru účastenství stanoví jinak.

Oproti platnému právnímu stavu jde především o odlišení účastníků, u nichž se předpokládá, že se jich týká celé řízení a není třeba jejich procesní postavení v určité fázi řízení dále zjišťovat. Jedná se o účastníky podle § 37 odst. 1, kteří se účastní celého řízení, a kteří mají v některých případech (např. při zpětvzetí žádosti) jiné procesní postavení, než ostatní účastníci. To vyplývá z faktu, že v řízení o žádosti je žadatel dominus litis a v řízení z moci úřední se řízení nejvíce dotýká osoby, jíž správní akt může založit, změnit nebo zrušit právo nebo povinnost. Ostatní účastníci řízení mají mít práva a povinnosti účastníků pouze v tom rozsahu, v jakém se jich správní akt přímo týká (účastníci podle § 37 odst. 2). Dále jsou účastníky řízení ti, o nichž to stanoví zvláštní zákon, a v rozsahu, jaký případně vymezí (účastníci podle § 37 odst. 3 a 4). I platný správní řád ve svém § 14 vymezuje účastníky řízení v několika skupinách a ačkoliv nespojuje s příslušností k některé z nich žádné důsledky, z formulace tohoto ustanovení vyplývá, že ve správním řízení mohou jako účastníci vystupovat osoby, které jsou řízením dotčeny ve velmi rozdílné intenzitě.

Pokud jde o otázku souladu této koncepce určité kategorizace účastníků s čl. 37 odst. 3 Listiny, je třeba říci, že rovnost v právech dle čl. 1 Listiny znamená, že práva zakládaná zákony musí být přístupná všem lidem za stejných podmínek. Čl. 1 Listiny je, pokud jde o rovnost účastníků v řízení, konkretizován v čl. 37 odst. 3 Listiny („Všichni účastníci jsou si v řízení rovni“). Z povahy této zásady vyplývá, že se uplatňuje jen v procesu, v němž se rozhoduje o právech a povinnostech účastníků, a dále, že se uplatňuje jen v řízení kontradiktorním. Zásada platí i v řízení správním, pokud má charakter kontradiktorní. Opačný výklad, tedy ten, že všichni účastníci jsou si ve všech řízeních vždy zcela rovni je zpochybněn jednak platným právem (srov. poškozený v trestním a přestupkovém řízení, vedlejší účastník v občanském soudním řízení), jednak zahraničními úpravami, kde je takové pojetí zcela běžné (srov. rakouský správní řád).

V souvislosti s pojetím účastenství je často diskutována účast veřejnosti a občanských sdružení hájících veřejný zájem ve správním řízení. K tomu je třeba zejména uvést, že návrh plně respektuje zvláštní typy správních řízení na úseku práva životního prostředí, kde zákonodárce zcela správně a v souladu s tzv. Aarhuskou úmluvou připustil plné účastenství těchto sdružení. Potřeba plného účastenství občanských sdružení vyplývá právě z povahy těchto řízení.

Další demokratizace veřejné správy cestou extensivního rozšiřování plného účastenství veřejnosti a jejích zástupců v řízeních v jiných oborech veřejné správy nebo dokonce ve správním řízení obecně však z důvodu potřeby rychlosti a hospodárnosti řízení a ochrany práv ostatních účastníků není možná.

Správní řád z roku 1967 vůbec nepočítal s účastí „dotčené“ veřejnosti (např. občanských sdružení) ve správním řízení. Případná ustanovení omezující účast osob s menší intenzitou vztahu k řízení nebyla v zákoně potřebná, neboť stát měl vůči nim k dispozici řadu různých mimoprávních nástrojů. V demokratických státech účastenství takto monisticky nikdy chápáno nebylo, a to zejména v zájmu účastníků řízení..

Návrh zákona taktéž upravuje základní procesní instituty jako je počítání lhůt, doručování, které je maje usnadnit styk účastníků se správním úřadem (elektronické doručování, zmocněnec pro doručování apod.) koncipováno v souladu s obdobnými ustanoveními občanského soudního řádu a zákonem o poštovních službách, a dále institut nicotnosti správních aktů.

Z potřeby odlišit formální úkony správního úřadu směřující vůči účastníku vyvstala potřeba zavedení jednotného pojmu správní akt, který je obvyklý v některých zahraničních úpravách, a ten poté vnitřně diferencovat. Správní akty jsou zejména rozhodnutí, jakožto správní akty, jimiž se rozhoduje ve věci. Zvláštními formami správních aktů jsou usnesení jako procesní správní akt a příkaz jako správní akt vydaný ve zkráceném řízení. Dále bylo nově upraveno množství procesních institutů vycházejících zpravidla z ostatních platných procesních předpisů, které byly pro danou oblast úpravy nejbližší. Jde například o úpravu postupu správních úřadů před zahájením řízení, směřující k lepšímu zajištění účelu řízení a efektivního průběhu tohoto řízení. Lepší ochranu práv účastníků má umožnit nově konstruované vydávání správních aktů v části věci.

Bude umožněno vydat nový správní akt v téže věci, což bylo doposud dovozováno pouze ze zvláštních zákonů a teorie.

Důležitou změnou je podrobná úprava ochrany před nečinností správního úřadu. Na tuto úpravu bude navazovat ochrana před nečinností ve správním soudnictví.

Nově se předkládá obecná úprava veřejnoprávních smluv. Obecně jsou upraveny jak veřejnoprávní smlouvy koordinační, tak veřejnoprávní smlouvy subordinační povahy. Úprava koordinačních veřejnoprávních smluv má za cíl vnést řád do živelné praxe správních úřadů, které již v současnosti různé dohody uzavírají a to například podle občanského zákoníku, který je pro tyto účely nevhodný. Návrh zákona rovněž nově umožňuje, aby, stanoví-li tak v těch oborech veřejné správy, kde je to vhodné, zvláštní zákon, namísto vydání správního aktu došlo k uzavření veřejnoprávní smlouvy subordinační, což je moderní institut vycházející z principu subsidiarity a spoluúčasti adresátů veřejné správy na jejím výkonu. Celkově „veřejnoprávní“ charakter těchto smluv je odlišuje od smluvních úprav soukromoprávních zejména vyšší mírou kogentnosti a formalizace odůvodněnou potřebou důvěryhodnosti veřejné správy.

Nově je po vzoru zahraničních právních úprav definován i institut opatření obecné povahy, což je zvláštní typ úkonu správního úřadu vůči neurčitému počtu dotčených osob na hranici mezi správním aktem a právním předpisem. Cílem zavedení tohoto institutu je dát dotčeným osobám alespoň minimální práva, jak to vyplývá z celkového trendu demokratizace veřejné správy a jak se již stalo v některých zvláštních úpravách (srov. schvalování územně plánovací dokumentace podle stavebního zákona). Konkrétní oblast, pro kterou se tento institut využije stanoví zákonodárce, přičemž bude moci využít předkládaný procesní institut a pouze na něj ve zvláštním zákoně odkázat.

Jedním ze základních důvodů, který vedl k rozhodnutí zpracovat nový správní řád, byla absence obecné úpravy rozhodování orgánů územní samosprávy o právech a povinnostech osob v samostatné působnosti. Tento nedostatek se snaží návrh zákona řešit jednak již samotným vymezením pojmu „správní úřad“, který tím, že se vymezuje funkčně a zahrnuje mimo jiné i „orgány územních samosprávných celků“, umožňuje chápat orgány územní samosprávy jako správní úřady, jednak tím, že zakazuje odvolacímu správnímu úřadu správní akt orgánu územního samosprávného celku vydaný v jeho samostatné působnosti změnit. Tím se správní řízení ve věcech, kde rozhodují v samostatné působnosti orgány územních samosprávných celků, dostává do plného souladu s Ústavou. Tato ustanovení se samozřejmě uplatní subsidiárně v případech, kdy neexistuje zvláštní úprava speciálními zákony (jedná se např. o zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze a zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení).

V průběhu prací na návrhu věcného záměru správního řádu se ukázalo jako nezbytné, aby exekuci správních aktů vydávaných orgány veřejné správy upravovala samostatná právní norma - exekuční řád správní. Důvodem bylo sjednocení úpravy dané problematiky a její komplexní řešení. Proto není v návrhu zákona obsažena úprava výkonu správních aktů vydávaných ve správním řízení neboť na základě usnesení vlády č. 889 ze dne 13. září 2000 byl ministrem vnitra a místopředsedou vlády a ministrem financí zpracován a vládě 30. června 2001 předložen návrh zákona exekuční řád správní. Tento návrh zákona schválila vláda dne 26. září 2001 a je nedílnou součástí celkové reformy veřejné správy.

Uvedeným usnesením vlády bylo rovněž ministru vnitra a ostatním ministrům a vedoucím ostatních ústředních orgánů státní správy uloženo zpracovat a vládě předložit návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím správního řádu. V plánu legislativních prací bylo uloženo předložit tento návrh zákona do 31. října 2001. Tento zákon bude sestávat z částí zpracovaných jednotlivými ústředními správními úřady, které při této příležitosti mohly provést revizi potřebnosti odchylných úprav od obecné úpravy správního řízení, což byla významná příležitost k aplikaci požadavku regulatorní reformy vyplývajícímu z našeho členství v OECD.

4. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Nedostatky správního řádu jsou již delší dobu obecně známy. V předchozích pasážích obecné části důvodové zprávy jim byla věnována pozornost jednak přímo, jednak nepřímo popisem nových institutů, které by vesměs nebylo možno na stávající úpravu naroubovat. Řešení spočívající ve snaze o reformu stávající právní úpravy formou novelizace správního řádu se jeví jako nerealizovatelné vzhledem ke zcela odlišné koncepci, na které byl v šedesátých letech dvacátého století správní řád založen. Proto bylo přistoupeno k řešení systémových nedostatků formou zcela nového právního předpisu, jenž by odpovídal požadavkům, které jsou kladeny na zákonné normy právního státu, a vymezil pevný rámec pro postup správních úřadů v souladu s požadavky Ústavy, Listiny základních práv a svobod i mezinárodních úmluv, k jejichž respektování se náš stát zavázal. Zatímco v oblasti občanského soudního a trestního řízení probíhá reforma jako kontinuální proces, jehož vyvrcholením bude předložení nových procesních kodexů, obsahujících však již do jisté míry v praxi prostřednictvím předchozích novel vyzkoušené instituty, v oblasti správního řízení byl zvolen přístup jednorázové zásadní změny související s celkovou reformou veřejné správy a správního soudnictví, která bude uskutečněna k 1. lednu 2003.

Instituty správního řízení upravené stávajícím správním řádem, které se v aplikační praxi správních úřadů osvědčily, ovšem nová právní úprava přejímá, obdobně jako osvědčenou právní úpravu některých institutů z občanského soudního řádu, trestního řádu či zákona o správě daní a poplatků. Tím by také mělo dojít k odstranění některých neopodstatněných odchylek v těchto základních procesních kodexech našeho právního řádu.

Koncepce správního řádu dále umožňuje ve zvláštní úpravě řízení před kolegiálním orgánem (§ 23), čímž mimo jiné předjímá i případné zřízení tzv. „správních tribunálů“, tedy zvláštních orgánů stojících mimo správní úřady rozhodujících o občanských právech a závazcích dle § 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované sdělením MZV č. 209/1992 Sb.

5. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Návrh zákona o správním řízení je v souladu s Ústavou ČR a odpovídá požadavku obsaženému v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, který stanoví, že „státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. Totéž lze konstatovat o vztahu navrhovaného věcného řešení k ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh zákona respektuje ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které praví, že „každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“ a čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož „všichni účastníci jsou si v řízení rovni“.

6. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami jimiž je Česká republika vázána, její slučitelnost s právními akty ES

Návrh respektuje požadavky ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky, zejména Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované sdělením MZV č. 209/1992 Sb.

Správní řízení není jako ucelená materie upraveno právem Evropských společenství. Tzv. evropské správní právo, jako společné správní právo demokratických evropských států, je rozsáhlou a roztříštěnou úpravou představující souhrn zvláštních úprav. Obsahově lze toto právo charakterizovat jako správní právo ES, doplněné o právo Rady Evropy.

Za důležitý pramen tohoto práva je považována judikatura Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva, která obsahuje řadu obecných pravidel týkajících se činnosti veřejné správy. Mezi základní pravidla správního řízení patří zejména zásada rovnosti, vázanosti správy právem, odpovědnosti správy, proporcionality a další. Tyto a další navazující zásady předkládaný návrh akceptuje.

Evropský standard právní úpravy správního řízení je obsažen především v dokumentech Rady Evropy. Základním dokumentem je Rezoluce Výboru ministrů Rady Evropy (77) 31 o ochraně jednotlivce v souvislosti s rozhodnutími správních orgánů. Na tuto rezoluci navazuje několik doporučení Výboru ministrů. Jedná se o Doporučení (80) 2 Výboru ministrů pro členské státy týkající se správní úvahy, Doporučení (81) 19 o přístupu k informacím, jež mají k dispozici veřejné orgány, Doporučení (84) 15 týkající se odpovědnosti veřejných orgánů za způsobenou škodu, Doporučení (87) 16 týkající se správního řízení, jímž mohou být dotčeny velké skupiny osob, Doporučení (89) 8 týkající se předběžných soudních opatření, Doporučení (91) 1 týkající se správního trestání a Doporučení (91) 10 o předávání osobních dat uchovávaných veřejnými orgány třetím osobám.

Dokumenty Rady Evropy upravují vztahy v oblasti výkonu kompetencí správních úřadů týkající se zejména práv, právních zájmů nebo svobod fyzických a právnických osob.

Návrh zákona o řízení před správními úřady (správní řád) je v souladu s výše uvedenými dokumenty Rady Evropy, které byly využity při jeho přípravě.

7. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy

S určitými náklady bude spojeno přeškolení zaměstnanců státní správy na novou obecnou právní úpravu řízení před správními úřady. V současné době čerpají okresní úřady na tuto činnost 19 mil. Kč. Náklady na školení zaměstnanců okresních a obecních úřadů se odhadují na cca 58 mil. Kč, z toho výdaje spojené se školením zaměstnanců okresních úřadů se odhadují na cca 28 mil. Kč. Výdaje na školení zaměstnanců státní správy by se tedy měly navýšit o 39 mil. Kč. Předpokládané navýšení se však zřejmě týká pouze jednoho ročního období. Bude nutno počítat rovněž se zaměstnanci krajských úřadů. Vzhledem k tomu, že se po zrušení okresních úřadů počítá s přechodem jejich kvalifikovaných zaměstnanců na krajské úřady a na pověřené obecní úřady s rozšířenou působností, lze říci, že většina zaměstnanců samospráv, pro něž je výkon veřejné správy relevantní, bude školena touto cestou. Jakékoliv přesnější odhady by byly čistě spekulativní, neboť správní řád má nabýt účinnosti 1. 1. 2003, tedy v době zániku okresních úřadů. Tato okolnost, která se na první pohled jeví jako komplikace a destabilisující faktor, neboť v jednom okamžiku dojde k přenosu kompetencí na nové správní úřady vzniklé v tzv. druhé fázi reformy veřejné správy, ke vzniku soustavy správních soudů i k účinnosti nového správního řádu a exekučního řádu správního, může být na druhé straně pozitivním přínosem, protože bude možno nové správní úřady konstituovat právě již s vědomím budoucí aplikace nového správního řádu. Náklady na školení zaměstnanců ústředních správních úřadů budou kryty v rámci příslušných rozpočtových kapitol těchto úřadů.

Se zvýšením počtu zaměstnanců v oblasti veřejné správy, které by souviselo pouze se zavedením nového správního řádu, se vzhledem k reformě veřejné správy nepočítá. Naopak od nové právní úpravy se očekává zvýšení efektivity zaměstnanců vykonávajících úkoly spojené s výkonem veřejné správy.

Zpřehledněním procesní úpravy správního řízení, odstraněním neopodstatněných odchylek a omezením správního uvážení správního úřadu jeho účelem a zásadou předvídatelnosti veřejné správy by se měla výrazně zvýšit právní jistota adresátů veřejné správy a omezit možnost pro korupci ve veřejné správě. Z tohoto hlediska je významné zejména zavedení pevně stanovených lhůt, ve kterých je správní úřad povinen vydat správní akt ve správním řízení a ochrana před nečinností. Nejen tato ustanovení by měla výrazným způsobem přispět k podpoře investic v České republice.

Ustanovení návrhu zákona, která v řadě případů umožňují zjednodušení doručování a zavedení zkrácených forem řízení, by měla vést ke snižování nákladů správních úřadů. Institut zajišťovacích prostředků přispěje k efektivitě správního řízení a usnadní v návaznosti na souběžně předkládaný exekuční řád správní případné vymáhání uložených povinností.

Určité náklady si vyžádají nové možnosti komunikace mezi účastníkem a správním úřadem, kdy se zavede možnost učinit písemné podání a v určité míře i doručovat pomocí technických prostředků, jakými jsou dálnopis, telefax nebo elektronická pošta, případně možnost vést řízení v elektronické podobě a dále vybavení správních úřadů prostředky pro pořizování kopií spisů. Těmto nákladům by se však veřejná správa nemohla vyhnout ani v případě, že by k přijetí nového procesního předpisu nedošlo (viz např. zákon o svobodném přístupu k informacím a zákon o elektronickém podpisu).

Část první - Úvodní ustanovení

K Chyba: zdroj odkazu nenalezen

Tímto ustanovením je pozitivně vymezován předmět úpravy zákona. Jedná se o vymezení institucionální, zákon se vztahuje na veškerý postup správních úřadů při výkonu veřejné správy. Okruh správních úřadů vymezuje toto ustanovení pro účely správního řádu legislativní zkratkou.

Návrh správního řádu se vztahuje nejen na správní řízení v užším slova smyslu (postup správního úřadu směřující k rozhodnutí (ať konstitutivnímu či deklaratornímu) o právech a povinnostech fyzických a právnických osob (účastníků řízení), ale veškerý výkon veřejné správy, tedy na veškerou veřejnoprávní činnost správních úřadů směřující navenek vůči fyzickým a právnickým osobám (dotčené osoby), neupravenou jinými právními předpisy.

Pojem výkon veřejné správy chápaný jako veřejnoprávní činnost správních úřadů značí, že se nejedná o činnost soukromoprávní, při které správní úřad vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu (srov. § 2 odst. 2). Rovněž se nejedná o veřejnoprávní činnost jiných orgánů veřejné moci, než jsou správní úřady, jak vyplývá i z teoretického negativního vymezení veřejné správy, podle nějž veřejná správa není zákonodárstvím, soudnictvím, ani vládou. Zákon se dále nemá vztahovat na výkon veřejné správy upravený jinými zákony, jako je vydávání normativních správních aktů (vyhlášek, nařízení, obecně závazných vyhlášek). Stejně tak zákon nemá upravovat činnost správních úřadů směřující dovnitř veřejné správy, ale jen tu, která směřuje navenek, vůči dotčeným fyzickým a právnickým osobám (dotčené osoby). Z povahy věci vyplývá, že se správní řád nepoužije na bezprostřední zásahy, rovněž ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti a při pověřování výkonem státní správy se uplatní neformální rozhodování nebo interní regule.

Pojem výkon veřejné správy je ve smyslu teorie správního práva pojmem zahrnujícím jak správní řízení včetně vydávání (individuálních) správních aktů, tak i další činnosti, jako je vydávání ověření (osvědčení), posudků, vyjádření, stanovisek, nebo úkony informační, doporučení, výzvy, a též i např. vedení živnostenského rejstříku, včetně vydávání opisů, výpisů a potvrzení z něj, a další činnosti. Takových neformálních („jiných“) úkonů se týká část pátá, která pak odkazuje na použití dalších ustanovení zákona. Tento postup správních úřadů, jehož cílem není vydání správního aktu, by se měl uskutečňovat neformálně, popřípadě podle ustanovení jiných právních předpisů, pokud je jimi upraven.

Fyzickou osobou vykonávající zákonem svěřenou působnost v oblasti veřejné správy je např. lesní stráž rozhodující o přestupcích v blokovém řízení podle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Odst. 2: Správní řád se nepoužije např. při postupu podle trestního řádu, občanského soudního řádu nebo při vyřizování podání podle zákona o právu petičním, při vyřizování stížností dle návrhu zákona o stížnostech, který je v současné době v legislativním procesu, apod.

K § 2

Odst. 1: Při řízení podle zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů se správní řád nepoužije subsidiárně ani v základních pravidlech činnosti, neboť daňové řízení se konstituovalo jako zcela samostatný proces.

Odst. 2: Správní řád se dále nepoužije ve věcech, v nichž správní úřady postupují podle předpisů soukromého práva.

K hlavě II

Základní pravidla činnosti správních úřadů budou sloužit potřebám výkladu konkrétnějších ustanovení zákona a zároveň obsahovat některé obecné povinnosti správních úřadů, jakož i osob, s nimiž je vedeno správní řízení. Správní řád vzhledem k obrovskému záběru veřejnoprávních vztahů, na které dopadá, vyžaduje zvýšenou míru používání neurčitých právních pojmů a dává ve značné míře správním úřadům k dispozici též správní uvážení. To však neznamená, že by bylo možno zneužívat správní uvážení ke škodě dotčených osob nebo veřejného zájmu. Každé konkrétní ustanovení správního řádu je nutno vykládat v kontextu základních pravidel řízení, která by se měla stát páteří celého řízení, nikoliv jen prázdnou proklamací.

Základní pravidla činnosti správních úřadů se uplatní při veškerém výkonu veřejné správy. Je nepřijatelné, aby např. zvláštní zákon vyloučil užití správního řádu a sám dostatečně neupravil alespoň základní pravidla řízení, neboť takový postup by byl v rozporu se zásadou legality obsaženou v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Některé zásady jsou integrovány v jiných částech textu, např. zásady upravující písemnost, ústnost, veřejnost a neveřejnost řízení.

K § 3

Odst. 1: Ustanovení vyjadřuje zásadu legality (zákonnosti) v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny.

Odst. 2: Zde je vyjádřena zásada zákazu zneužití správního uvážení, která je jedním z pilířů právního státu - toto ustanovení implementuje do našeho právního řádu zásadu obsaženou v Doporučení (80) 2 Výboru ministrů RE pro členské státy týkající se správního uvážení.

Odst. 3: Ustanovení vyjadřuje zásadu ochrany dobré víry jakožto jeden z hlavních principů činnosti demokratické veřejné správy (vlády lidu, lidem a pro lid), který by měl doplňovat princip zákonnosti a ochranu veřejného zájmu poskytovanou zvláštními zákony.

Odst. 4: Pro ty případy, kdy chybí právní úprava procesu, se předkládá zásada účelnosti a souladu zvoleného řešení s veřejným zájmem.Obecně je třeba vždy mít na paměti, že výkon veřejné správy, včetně uplatňování správního uvážení, není činností soukromých osob, ale činností správních úřadů resp. oprávněných úředních osob, konanou jménem státu reprezentujícího v jednotlivých záležitostech veřejné statky a obecné zájmy ve společnosti, slovy návrhu zákona „přijaté řešení má být v souladu s veřejným zájmem“. Správní úřad, resp. úřední osoby nesmějí, jednají-li jménem státu, jej svojí činností poškozovat.

Obdobná ustanovení odkazující na soulad s veřejným zájmem jsou obvyklá v jednotlivých hmotněprávních normách, například v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (např. § 81 odst. 1 a další). Nebylo by vhodné blíže definovat „veřejný zájem“ pro účely tohoto zákona, neboť jde o neurčitý právní pojem, jehož obsah musí správní úřad určit v každém jednotlivém případě na základě konkrétních skutkových okolností a na základě ustanovení normy hmotného práva, které bude aplikovat. Ustanovení vyjadřuje též zásadu předvídatelnosti veřejné správy a materiální rovnosti.

K § 4

Vyjádření zásady je obdobou ustanovení § 43 vládního nařízení 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení), i § 2 odst. 5 platného trestního řádu. Zásada materiální pravdy byla ve správním řízení vždy odvozována od trestního řízení, proto bylo třeba ji terminologicky trestnímu řízení přiblížit a odstranit tak neodůvodněný rozdíl, který vznikl 1. 1. 1994 novelou trestního řádu. Zásada je konkretizována v § 73 a násl. Např. pokud má být v řízení uložena povinnost, je správní úřad povinen i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch toho, komu má být povinnost uložena.

Zásada materiální pravdy je, tak jako v ostatních procesních předpisech, korigována požadavkem na ekonomii správního řízení. Řízení by mělo být vedeno co nejúčelněji, nejrychleji, nejjednodušeji a nejlevněji. Rozsah zjišťování „potřebný pro rozhodnutí“ bude dán jednotlivými předpisy z oboru správního práva hmotného. V praxi správní úřad zjišťuje tu část skutkových okolností, které nejsou v daném případě právně bezvýznamné, a to za podmínky, že tyto skutečnosti není povinen doložit jiný subjekt správního řízení. Ve správním řízení se navíc v menší míře objevují rovněž případy sporného řízení, v němž by nebylo účelné, aby správní úřad zjišťoval skutkový stav věci nad rámec sporu mezi stranami, a kde je naopak žádoucí posílit povinnosti účastníků při zjišťování podkladů pro vydání správního aktu.

K § 5

Odst. 1: Součinnost ze strany veřejné správy znamená, že by výkon veřejné správy měl být službou veřejnosti, tedy, že správní úřad (prostřednictvím svých úředních osob) by měl dotčeným osobám vycházet maximálně vstříc.

Odst. 2: Požadavkem na správní řízení v právním státě je povinnost správního úřadu informovat a poučit dotčené osoby takovým způsobem, aby nebyly poškozeny v důsledku neznalosti svých procesních práv, tzn. že správní úřad musí poučit dotčené osoby o případných nedostatcích jejich podání jakož i o jejich právech a povinnostech v průběhu řízení. Požadavek na poučení osoby o procesních právech je obsažen v rezoluci Výboru ministrů RE (77) 31. Informační povinnost správního úřadu je upravena v ustanovení § 34 návrhu zákona.

Odst. 3: Zde je konkretisován požadavek součinnosti, přičemž akcentována je možnost dotčených osob efektivně hájit svá práva. Tento požadavek vyplývá z toho, že procesní práva dotčených osob mají význam pouze tehdy, pokud je dotčené osoby mohou efektivně realizovat.

Pojem „úkon“ správního úřadu je v návrhu chápán různě dle míry významu a formalizace. Na jedné straně se jedná o procesní úkony (např. ohledání na místě - § 76), neformální „jiné“ úkony, např. úkony osvědčovací a ověřovací, na druhé straně o vysoce významné a formální úkony, jako je například správní akt. Z povahy věci vyplývá, že toto ustanovení se týká významnějších procesních úkonů správních úřadů, u nichž lze předpokládat, že účast dotčené osoby je potřebná k ochraně jejích práv (ústní jednání, provedení důkazů mimo ústní jednání apod).

Odst. 5: Požadavek pokusit se o smírné odstranění rozporů se týká jak vztahů mezi účastníky, popřípadě jinými dotčenými osobami, tak i vztahů mezi vykonavateli veřejné správy, jimž v řízení přísluší chránit různé oblasti veřejného zájmu; pokud však půjde ve správním řízení o řešení meritorního sporu mezi účastníky, bude se postupovat podle ustanovení § 155 návrhu zákona.

K § 6

Odst. 1: Toto ustanovení poskytuje základní ochranu před nečinností správního úřadu a zajišťuje dodržení zásady procesní ekonomie v řízení před správními úřady.

Odst. 2: V tomto ustanovení je kromě zásady hospodárnosti vyjádřen i princip subsidiarity ingerence veřejné správy do právních poměrů dotčených osob, což souvisí s jejím chápáním jako veřejná služba.

K § 7

Odst. 1: Ustanovení reflektuje ústavně zakotvenou rovnost všech osob a zákaz diskriminace. Rovnost dotčených osob je pojmově korigována mírou, kterou se těchto osob řízení týká. Znamená to tedy, že dotčené osoby mohou mít v řízení různé postavení a rozsah jejich práv je přímo úměrný míře, kterou se jich řízení dotýká.

Odst. 2: Zde je míněno zejména zajištění takových organizačních a technických prostředků, aby osoby, které jsou při plné procesní způsobilosti např. z důvodu svého zdravotního postižení v řízení handicapovány, mohly řádně uplatňovat svá práva.

K § 8

Byť může veřejná správa jako celek působit v konkrétním případě vůči dotčeným osobám prostřednictvím různých správních úřadů, měla by zároveň vystupovat jednotně jako reprezentant určitého obecného veřejného zájmu. Vzhledem k tomu, že ještě dlouhou dobu nebude realizováno úplné informační propojení správních úřadů, nebylo by na druhé straně spravedlivé dávat správnímu úřadu za vinu porušení tohoto ustanovení, pokud by na existenci souběžné činnosti správních úřadů dotčená osoba, která o tom musí vědět, neupozornila.

K § 9

Zvláštní zákon vylučující užití správního řádu musí obsahovat vlastní úpravu řízení minimálně v rozsahu ustanovení o základních pravidlech činnosti správních úřadů, tato pravidla nesmí odporovat principům evropského správního práva. Dostatečnost základních pravidel činnosti se navíc bude hodnotit podle jejich obsahu, nikoli podle toho, zda daný zvláštní zákon má některá ustanovení formálně označená jako základní pravidla činnosti správních úřadů či nikoli. Nebude-li zvláštní předpis vylučující použití správního řádu obsahovat dostatečná základní pravidla činnosti, užijí se při postupu podle zvláštního zákona § 3 až § 8 správního řádu. Tato zásada vyplývá z ústavního požadavku legality (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR; čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Část druhá - Správní akty

K části druhé

Správní řízení upravené v části druhé je z dnešního pohledu správním řízením v užším slova smyslu, tedy řízením, jehož cílem je vydání správního aktu, tedy de facto rozhodování o právech a povinnostech. Zde se projevuje koncepce, na které je předkládaný zákon stejně tak jako zahraniční úpravy, ze kterých vycházel, postaven. Zatímco ostatní části správního řádu by se podle povahy věci měly uplatňovat při výkonu veřejné správy v celé její šíři dané § 1, tato část je vymezena pouze pro ty případy, kdy zákonodárce buď přímo anebo tím, že správní řád nevyloučí, respektive zvláštní úpravou nenahradí (§ 162), rozhodne, že o vydávání správních aktů podle zvláštních zákonů se bude vést formalizované správní řízení. Pro postupy správních úřadů, které se netýkají vydávání správních aktů platí tato část pouze, pokud na ni zákon ve svém ustanovení odkáže (takové odkazy obsahují též ostatní části, zejména část pátá).

V řízení dle části druhé se samozřejmě uplatní část první – Úvodní ustanovení.

K § 10

Nově se zavádí po vzoru některých zahraničních úprav jednotící pojem správního aktu. Správním aktem je rozhodnutí, příkaz a usnesení. Správním aktem není právní předpis vyhlašovaný ve Sbírce zákonů, obecně závazná vyhláška a nařízení obce, kraje a hlavního města Prahy, ani vnitřní předpisy. Správním aktem též na rozdíl od některých zahraničních úprav není opatření obecné povahy (srov. část třetí), které je přechodovou formou mezi rozhodnutím a nařízením.

Je zde sledován záměr, aby pojem rozhodnutí byl vyhrazen pouze pro rozhodnutí ve věci, a aby každé rozhodnutí bylo výslovně jako „rozhodnutí“ označeno, tedy např.: „rozhodnutí o udělení povolení“ nikoliv „povolení“ (cílem je vyšší procesní jistota účastníků).

K § 11

Odst. 1: Ustanovení vychází z ústavního požadavku stanovení působnosti správního úřadu zákonem (čl. 79 odst. 1 Ústavy).

Odst. 2: Toto ustanovení zakládá pravomoc vydat deklaratorní (určovací) správní akt na rozdíl od osvědčení, které se vydává v případech, kdy není o věci pochybnost nebo spor.

K § 12

Odst. 1: Úprava věcné příslušnosti v zásadě vychází ze stávajícího právního stavu. Má být vždy určena zákonem.

Odst. 2 až 4: Přechodem příslušnosti se má zabránit střetu zájmů při rozhodování. Praktickým by mělo být zejména určení jiného správního úřadu nadřízeným správním úřadem na neurčitý počet řízení v budoucnu. Nadřízený správní úřad bude o přechodu příslušnosti rozhodovat usnesením, neboť jde o skutečnost, která může mít vliv na práva a povinnosti dotčených osob. U ústředních správních úřadů se tato konstrukce nepředpokládá, neboť kromě praktických důvodů (neexistence nadřízeného správního úřadu a jiného věcně příslušného správního úřadu) se u ústředních správních úřadů předpokládá vyšší jistota souladu jejich rozhodování s veřejným zájmem, který mají v řízení hájit.

Odst. 5: Definice „nadřízeného“ správního úřadu pro nestátní správní úřady a pro ústřední správní úřady (a z povahy věci i pro jejich vedoucí) je nezbytná pro důslednou ochranu práv účastníků řízení. Smyslem zavedení této definice rozhodně není zavést jakousi institucionální nadřazenost jak ji známe u státních orgánů.

K § 13

Rovněž určení místní příslušnosti v zásadě vychází z dnešní úpravy. Určení místní příslušnosti podle místa pobytu fyzických osob je upraveno v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů a zákonem č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a o rodných číslech a o změně některých zákonů.

K § 14

Jde o standardní ustanovení běžné ve všech procesních řádech. Případ, kdy vyřízení žádosti není v pravomoci žádného správního úřadu, řeší ustanovení § 61 odst. 1 písm. b).

K § 15

Odst. 1: Ustanovení zpřesňuje současnou úpravu. Reforma veřejné správy s sebou nese značné přesuny kompetencí, a ačkoliv by se to nemělo stát, dochází někdy k tomu, že není zcela jasné, který veřejnoprávní orgán je k řízení příslušný. U nejvýznamnějšího případu delegace - na obce - z obecního zřízení vyplývá, že v oblasti přenesené působnosti půjde o obecní úřad a v oblasti samostatné působnosti o obecní radu, pokud si obecní zastupitelstvo nevyhradí rozhodování o otázce náležející do samostatné působnosti obce. Vzhledem k velikosti krajů a předpokládanému nápadu agendy se zdá být vhodnější, aby na krajské úrovni vždy rozhodoval krajský úřad.

Odst. 2: U delegace pravomoci konat správní řízení na právnické osoby (soukromého práva) nemusí být jasné, který orgán právnické osoby má ve věci jednat a rozhodovat. Podpůrná úprava ve správním řádu je i zde žádoucí.

K § 16

Toto ustanovení řeší situace, kdy věcně a místně příslušný správní úřad nemůže rozhodnout buď vůbec (odstavec 4) nebo, ač formálně příslušný, z hlediska vhodnosti, ochrany zájmů účastníků nebo veřejného zájmu je vhodnější, aby řízení provedl jiný správní úřad. Návrh zde vychází z principů demokratické veřejné správy a dává účastníku možnost změny příslušnosti navrhnout.

Aby nedocházelo ke svévolným atrakcím nebo delegacím, neumožňuje se atrahovat věc bez návrhu.

Odst. 1: Srov. atrakce u zvlášť technicky obtížných nebo neobvyklých staveb podle § 123 stavebního zákona. Dále si zobecnění zvláštních úprav vyžaduje takovou možnost v oblasti ochrany životního prostředí (kategorie písm. b)), případně ochrany kulturních památek apod., které se mohou dostat pod kategorii písm. c).

Odst. 2: V písm. a) se jedná např. o řízení o povolení nebezpečných provozů na hranici správních obvodů. V písm. b) jde o konkretizaci zásady materiální rovnosti.

Odst. 5: Postoupení z důvodu procesní vhodnosti dává jednak příslušnému správnímu úřadu možnost věc „dobrovolně“ předat tomu úřadu, kterému by ji mohl delegovat nadřízený správní úřad a navíc je zbytkové k ostatním ustanovením. U určitých kategorií řízení se předpokládá souhlas úřadu, jemuž se má postoupit.

K § 17

Ustanovení postihuje změnu okolností, nikoli změnu právního předpisu. Jsou-li na straně účastníka důvody dle ustanovení § 16, může správní úřad původně příslušný na jeho požádání podle něj postupovat.

K § 18

V současné době dochází často ke sporům o příslušnost, a to ať v případech pozitivních nebo negativních kompetenčních konfliktů, přičemž platná právní úprava dle názoru zpracovatelů neorganicky přesouvá řešení kompetenčních konfliktů na Ústavní soud. V rámci reformy správního soudnictví se připravuje přenesení této působnosti na Nejvyšší správní soud, nicméně před samotným návrhem k Nejvyššímu správnímu soudu proběhne dohodovací řízení mezi ústředními správními úřady, čímž se zvýrazňuje odpovědnost správních úřadů za výkon veřejné správy a má se odbřemenit zřizovaný Nejvyšší správní soud.

Odst. 1: Stav, kdy věcnou příslušnost nelze určit na základě zákona, není žádoucí, a proto se jeví jako vhodné řešení, kdy řízením bude „zatížen" ústřední správní úřad, neboť ten má prostředky k tomu, aby navrhl takovou změnu právní úpravy, která by nežádoucí anomálii odstranila. Předpokládá se, že se bude jednat o minimum případů; mělo-li by se (přechodně do přijetí nové právní úpravy) jednat o větší počet případů, může delegovat krajský úřad.

Odst. 4: Pokud by šlo o spor mezi státní správou a samosprávou nebo vzájemný spor orgánů územních samosprávných celků, může územní samosprávný celek podat ústavní stížnost proti porušení práva na samosprávu podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

K § 19

Oproti platné právní úpravě je umožněno dožádání u nadřízeného správního úřadu a jsou upraveny podmínky, za nichž lze provedení dožádání odmítnout. Odmítnutí se předpokládá zejména v souvislosti s ochranou utajovaných skutečností, služebního tajemství, jakož i ochranou úkolů, k jejichž plnění dožádaný úřad disponuje zvláštními pravomocemi (např. finanční úřady). Dožádaný správní úřad je dotčeným orgánem (§ 36).

K § 20

Odst. 1: Správní řád se vrací k pojmu „úřední osoba“. Znovuzavedení tohoto pojmu není samoúčelné. Smyslem je již v textu procesního předpisu přesně vymezit konkrétní osoby, které vykonávají veřejnou správu, posílit jejich odpovědnost a tím přiblížit a zprůhlednit veřejnou správu. Zvláštní význam v tomto mají „oprávněné úřední osoby“ (srov. § 22).

Odst. 2: Na podjatost by měl upozornit především účastník. Ve snaze zabránit na jedné straně obstrukčním námitkám podjatosti a na druhé straně u vědomí menší právní erudice účastníků ve srovnání s účastníky soudního řízení je námitka podmíněna jejím podáním bez zbytečného odkladu poté, co se účastník o důvodu vyloučení dozvěděl.

Odst. 3-7: Standardní úprava podjatosti je doplněna některými zkušenostmi z praxe. Zejména se jedná o případ, kdy de lege lata není úprava a to sice jedná-li se o vyloučení celého úřadu nebo kolegiálního orgánu.

Odst. 6: Náš právní řád bohužel nepředpokládá možnost podjatosti vedoucího ústředního správního úřadu, neboť předseda vlády je jen jedním z členů vlády a varianta, že v tomto případě by vláda rozhodovala ve sboru je velmi nepraktická.

K § 21

Odst. 1: Právo na písemné vyhotovení úkonu správního úřadu lze chápat jako tradiční a je nezbytné pro případnou obranu účastníka a to včetně náhrady škody za nesprávný úřední postup. Ve správním řízení však jsou i případy, kdy trvání na písemné formě může ohrozit účel úkonu (správní akt na místě § 71 nebo např. vykázání § 86), nebo může být nadbytečné nebo i proti zájmům účastníka (je-li jeho zájmem rychlost řízení a nemůže-li nedostatek písemné formy zkrátit něčí práva).

Odst. 2: Důvodem zařazení tohoto ustanovení do návrhu je posílení právní jistoty účastníků, především pak žadatele. Obdobné ustanovení obsahuje např. zákon č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění pozdějších předpisů.

K § 22

Odst. 1: Z teorie správního práva vyplývá, že řízení vedou zvláště k tomu určené úřední osoby (tzv. decernenti). Jimi budou zpravidla „pragmatizovaní“ úředníci s vyšším stupněm odbornosti. Jejich postavení by se mělo vzdáleně blížit postavení např. vyššího soudního úředníka.

Odst. 3: V zájmu demokratizace veřejné správy by bylo vhodné též učinit opatření proti anonymitě úředních osob ve styku s veřejností, např. formou štítku se jménem a funkcí, případně služebním číslem.

K § 23

Potřeba obecné úpravy řízení před kolegiálním orgánem vyplývá ze značné roztříštěnosti zvláštních úprav, jakož i z toho, že v některých typech správního řízení se do budoucna počítá s rozšířením tohoto institutu například v souvislosti s odstátňováním veřejné správy při zrušení okresních úřadů. Rozmanitost možných kolegiálních orgánů vyžaduje přenechání těžiště úprav jejich procesu na jednací řád.

K § 24

Neexistence obecné úpravy jednacího jazyka vede k tomu, že je tento institut opakovaně a ne vždy jednotně upravován ve zvláštních předpisech. Tato úprava by měla zajistit jednotu alespoň v řízeních, která doposud obdobný institut nemají. Práva národnostních menšin vyplývají z čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Zvláštní postavení slovenštiny vyplývá jednak z historických tradic, jednak z relativně rovnoměrného početního zastoupení slovenské menšiny na našem území, které vylučuje konstrukci odst. 2-4.

Odst. 3: Ustanovení přiznává zvláštní práva příslušníkům národnostních menšin v návaznosti na zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů. Podle ustanovení věty třetí si v řízení o žádosti žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.. Toto ustanovení je v souladu i s čl. 37 odst. 4 Listiny („Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.“), neboť návrh zakotvuje právo na přítomnost tlumočníka při jednání. Z Listiny nevyplývá, kdo má náklady na přibrání tlumočníka hradit. Opačná koncepce by vedla k neúměrnému finančnímu zatížení správních úřadů a faktické omezení práva na tlumočníka např. z důvodu finanční tísně přitom nehrozí, neboť podle ustanovení § 109 odst. 3 o hrazení nákladů řízení „V případech hodných zvláštního zřetele lze na požádání výši paušální částky snížit, placení náhrady nákladů prominout, povolit odklad placení nebo placení ve splátkách.“

K odst. 4: Nově návrh konstruuje i ochranu zvláště těžce zdravotně postižených osob, aby ani v jejich případě nemohlo dojít k reálnému poškození jejich procesních práv způsobenému jejich zdravotním stavem.

K § 25

Vzhledem k odstátňování veřejné správy vyplynula nutnost upravit spisovou službu zákonem. S touto úpravou souvisí i novela části zákona o archivnictví, která spisovou službu podrobně upraví; novela bude součástí zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím správní řádu.

Do správního řádu se nově zavádí stanovení základních náležitostí spisu. Součástí spisu je mimo jiné i spis postoupený nepříslušným správním úřadem dle § 14.

K § 26

Efektivní ochrana práv účastníků ve správním soudnictví, jakož i kvalitní výkon správního dozoru vyžadují podrobnou úpravu protokolace, která se zde předkládá. Úprava vychází jednak z občanského soudního řádu, jednak z předchozích úprav správního řízení. Vyšší míra formálnosti by ovšem mohla v určitých typech řízení nebo úkonech být pro svou určitou zdlouhavost na překážku. Z tohoto důvodu se protokolace doplňuje možností neformálního záznamu do spisu v zákonem stanovených případech (§ 27).

Odst. 5: Návrh předpokládá formální způsob provádění oprav pro případ, že se nejedná o zřejmé nesprávnosti. Tím by měla být zajištěna ochrana procesních práv účastníků.

K § 27

Sdělování skutečností malého významu, které nejsou rozhodné pro posouzení věci, může mít například podobu telefonického dotazu nebo poskytnutí informace apod., přičemž kritériem bude intenzita vztahu k věci a možnost vlivu na tuto věc.

K § 28

Ustanovení je vedeno snahou odformalizovat podání vysvětlení a odlišit je od svědecké výpovědi. To se v praxi osvědčilo v trestním a přestupkovém řízení; cílem je nezatěžovat nadměrně dotčené osoby; těch, kdo budou podávat vysvětlení může být více, než osob, které budou svědky. Institut podání vysvětlení může být použit kromě postupu před zahájením řízení dle části druhé též v jeho průběhu, jakož i v rámci jiných úkonů dle části páté.

Oproti protokolaci může být výhodou i to, že úřední osoba např. v rámci místního ohledání určí předpokládaný rozsah podkladů pro rozhodnutí tím, že se neformálně dotazuje sousedů a činí si o tom poznámky, následně pak rozhodne, koho z nich předvolá jako svědka před správní úřad. Aby však nedocházelo k nadměrné extenzi tohoto institutu, je omezen na situace, kdy rozhodné skutečnosti nelze zjistit jinak. Samozřejmostí je, že postavení osoby, která podává vysvětlení, nemůže být slabší, než by bylo postavení účastníka nebo svědka. Zejména to platí o možnosti odmítnout výpověď.

K § 29 až § 32

Úprava doručování byla vedena snahou zpřesnění a zefektivnění tohoto institutu, v zásadě odpovídá úpravě doručování v civilním soudním řízení a vychází z tradic doručování v našem právním řádu, tedy v přiznání určitého veřejnoprávního prvku v institutu doručování. Jinak návrh respektuje úpravu zákona o poštovních službách.

Kromě nové úpravy doručování pomocí elektronických prostředků návrh obsahuje některé instituty, které by měly účastníkům řízení výrazným způsobem ulehčit život. Jedná se zejména o možnost dohodnout adresu pro doručování (§ 29 odst. 2), možnost zmocnit třetí osobu k přebírání písemností určených do vlastních rukou (dle § 30 odst. 4) a v neposlední řadě fakt, že návrh se snaží omezit četnost doručování do vlastních rukou oproti stávající úpravě.

K § 29

Nově je zohledněna možnost doručování prostřednictvím elektronických prostředků, zejména v ustanovení odstavce 2, 7 a 9. V této souvislosti má význam též ustanovení § 92 odst. 2.

Odst. 2: Možnost dohodnout si adresu pro doručování je nezbytná vzhledem ke stále větší migraci účastníků a je dalším projevem přiblížení veřejné správy potřebám občanů. (Tato možnost je doplněna možností zmocnit třetí osobu k přebírání písemností určených do vlastních rukou dle § 30 odst. 4.) Je upravena rovněž možnost dohodnout si způsob doručování podle zvláštního zákona, může jít zejména o doručování s využitím elektronického podpisu.

Odst. 3: V tomto ustanovení se řeší problém z praxe, kdy nebylo zcela jisté, jak postupovat v případě, kdy byla odeslána písemnost do vlastních rukou a nevrátila se ani doručenka ani písemnost. V tomto případě platí fikce, že doručeno nebylo, ledaže z postupu účastníka zřejmé, že mu bylo doručeno.

Odst. 6: Nezdržuje-li se adresát na adrese pro doručení, lze mu písemnost doručit veřejnou vyhláškou (§ 32).

Odst. 8: Doručování do ciziny je upraveno obdobně jako v zákoně o správě daní a poplatků.

Odst. 9: Zakládá se možnost na výslovné požádání účastníka doručovat i písemnosti jinak doručované do vlastních rukou buď obyčejně, nebo doporučeně, ale též elektronicky.

K § 30

Možnost zmocnit třetí osobu k přebírání písemností určených do vlastních rukou v odstavci 4 je moderní institut, který má odstranit jeden ze základních nedostatků platného práva – pro určitou část účastníků řízení (podnikatelé, osoby dojíždějící za prací mimo bydliště apod.), kteří se nevyhýbají správnímu řízení, může být velmi obtížné osobně přebírat listovní zásilky určené „do vlastních rukou“, pokud by si nezvolili zmocněnce pro řízení. U osob, které chtějí v řízení jednat osobně, vzniká často problém, že se jim nedaří doručovat. Tento nedostatek by měla tato konstrukce odstranit, při zachování možnosti platně doručit i účastníkovi. Z povahy věci vyplývá, že této osobě lze platně doručit i doporučené psaní.

K § 31

Úprava doručování právnickým osobám odstraňuje určité interpretační obtíže, které se v praxi objevovaly, řeší vztah k podnikajícím fyzickým osobám i dalším fyzickým osobám, jejichž postavení je obdobné.

K § 32

Doručování veřejnou vyhláškou (ediktální řízení) je nově upraveno v tom, že se předpokládá vyvěšení stejnopisu oznámení o tom, kde je možno písemnost převzít způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Nově je rovněž upraven případ, kdy se doručuje v obvodech několika obcí. Tato věc v praxi činila interpretační obtíže. Kvůli právní jistotě je volena alternativa, že právně významná je doba vyvěšení na úřední desce úřadu, který doručuje. Vyvěšení na úředních deskách obecních úřadů je jen pořádkové. Opačný výklad by vedl k tomu, že v případě podání odvolání by bylo třeba zjišťovat, ve které obci účastník, kterému bylo doručováno veřejnou vyhláškou, edikt viděl a podle toho by mu končila odvolací lhůta.

K § 33

I zde se nově předpokládá existence úřední desky v elektronické podobě, tedy způsobem umožňujícím dálkový přístup. Požadavek přístupnosti úřední desky po dobu 24 hodin denně odpovídá úpravě obsažené v krajském zřízení i v zákoně o okresních úřadech.

K § 34

Informační povinnost správního úřadu stanovená v tomto ustanovení se vztahuje ke správnímu řízení a má poněkud odlišné cíle oproti zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ke kterému je speciální normou.

Odst. 2: Z povahy věci vyplývá, že např. veřejné stráže informační povinnost stanovenou v odstavci 1 nemají.

K § 35

Obecně je stanovena zásada spolupráce ve veřejné správě, respektive mezi orgány veřejné moci. Tím je dán základní rámec pro součinnost dotčených orgánů.

K § 36

Odst. 1: Toto ustanovení obsahuje nové pojmy: „podmiňující správní akt“ a „podmiňující rozhodnutí“. Rozdíl mezi nimi je v tom, že podmiňující rozhodnutí vydává jiný orgán veřejné moci, například soud. V ustanovení § 126 se pro účastníka nově zavádí samostatná možnost obrany proti podmiňujícím správním aktům jakožto institut mající výrazným způsobem posílit procesní práva účastníků.

Právní úprava postavení dotčených orgánů a součinnosti mezi nimi by měla přispět větší efektivitě veřejné správy a měla by též umožnit, aby místo zdvojování určitých fází řízení došlo ke společnému úkonu nebo vzájemné zastupitelnosti. Kromě vymezení dotčených orgánů jsou v tomto ustanovení přesně vymezena pravidla součinnosti a to včetně možnosti dotčeného orgánu účastnit se do jisté míry řízení.

Odst. 5: V praxi dochází ke sporům mezi správními úřady a dotčenými orgány o to, do jaké míry je stanovisko dotčeného orgánu závazné. Pro případ, že to neřeší zvláštní úprava, je podpůrně zaveden tento postup. Tento postup se dále uplatní i v případech, kdy je rozpor mezi stanovisky různých dotčených orgánů.

Předkládaná varianta řešení rozporů vychází z praktických zkušeností a z teoretického východiska, že vláda by měla koordinovat jednotlivé veřejné zájmy, které chrání jednotlivé resorty.

K Hlavě III

Oproti platnému právnímu stavu jde především o odlišení účastníků podle § 37 odst. 1, u nichž se předpokládá, že se jich dotýká celé řízení, pročež se účastní celého řízení, a kteří mají v některých případech (např. při zpětvzetí žádosti) jiné procesní postavení, než ostatní účastníci. To vyplývá z faktu, že v řízení o žádosti je žadatel dominus litis a v řízení z moci úřední se řízení nejvíce dotýká osoby, jíž správní akt může založit, změnit nebo zrušit právo nebo povinnost. Ostatní účastníci řízení mají mít práva a povinnosti účastníků pouze v tom rozsahu, v jakém se jich řízení a správní akt týká (účastníci podle § 37 odst. 2), případně ti, o nichž to stanoví zvláštní zákon a v rozsahu, jaký případně vymezí (účastníci podle § 37 odst 3 a 4). I platný správní řád ve svém § 14 vymezuje účastníky řízení v několika skupinách a ačkoliv nespojuje s příslušností k některé z nich žádné důsledky, z formulace tohoto ustanovení vyplývá, že ve správním řízení mohou jako účastníci vystupovat osoby, které jsou řízením dotčeny ve velmi rozdílné intenzitě.

K § 37

Odst. 1: Z dalších ustanovení návrhu zákona vyplývá, že účastník dle tohoto ustanovení má veškerá práva včetně těch, kterými může v případě žádostí disponovat předmětem (na rozdíl např. od poškozeného v trestním řízení). Osobami, které mají k věci obdobný právní vztah jako žadatel, jsou například spoluvlastníci určité věci v případě, kdy nemusí podat žádost společně. Pojem „žadatel“ označuje toho, kdo podává žádost o zahájení řízení. Pojem „žádost“ je vyhrazen pro žádost o zahájení řízení v řízení, jehož výsledkem má být správní akt, jemuž se žádosti alespoň částečně vyhoví, případně se zamítne nebo se řízení zastaví.

Odst. 2: Účastníci dle tohoto ustanovení mají veškerá procesní práva, která objektivně potřebují k účinnému hájení práv, která mohou být správním aktem dotčena. Rozsah, v jakém se ostatní účastníci účastní řízení je dán jednak kvantitativně (poškozený - má plná procesní práva, ovšem pouze co se týče adhezního řízení), jednak kvalitativně (soused – má po celé řízení procesní práva, ovšem omezená menší intenzitou svého vztahu k věci, nevyjadřuje se například k vnitřní dispozici budovy). Takto je účastenství uvedených osob chápáno zcela běžně nejen v ostatních procesních předpisech, které jsou součástí našeho právního řádu, ale i v zahraničních úpravách, a lze říci, že současný stav, kdy se formálně nerozlišuje mezi účastníky dle odst. 1 a 2 je spíše vadou poplatnou dobové stručnosti předpisu, než záměrem zákonodárce.

Odst. 3: V souvislosti s pojetím účastenství je často diskutována účast veřejnosti a občanských sdružení hájících veřejný zájem ve správním řízení.

Na těch úsecích správního práva, které jsou upraveny jako určitý ucelený celek zvláštními předpisy (jedná se zejména o právo životního prostředí), se historickým vývojem dospělo k plnému účastenství subjektů, jejichž práv a povinností se správní akt nedotýká. To je dáno zvláštní povahou veřejného zájmu, který může být v typech řízení, které tyto předpisy upravují, zvýšenou měrou dotčen a kde je zájem chráněný těmito předpisy typově shodný se zájmem subjektů (zejména občanských sdružení), kterým se účastenství přiznává. Návrh správního řádu na tento nesporně pozitivní fakt nemůže jakožto obecný procesní předpis reagovat jinak, než konstatací tohoto stavu a potvrzením plného účastenství těchto subjektů ve zvláštních typech řízení. Budoucí zákony budou patrně rozšiřovat účast veřejnosti na veřejné správě i do dalších oblastí. Z toho důvodu je třeba pamatovat i na to, že pro určité typy řízení nebude možné plné zapojení těchto subjektů. Proto zákonodárce zvolí míru procesních práv odpovídající zvláštnímu druhu řízení.

Odst. 4: Má-li být rozhodováno o právních poměrech, které vyplývají z postavení určitého subjektu jakožto vykonavatele veřejné správy, musí zákon případně přiznat tomuto vykonavateli postavení účastníka výslovně. Dnes je tato otázka citlivá, pokud jde o postavení obcí (např. při povolování geologických prací).

K § 39

Správní řád svým charakterem vyžaduje vlastní definici procesní způsobilosti.

Odst. 3: Jde o ustanovení, které má zvýšit ochranu procesně nezpůsobilých osob, které by v souladu s trendem demokratizace veřejné správy neměly být pouhým nesvéprávným „objektem“ práv, ale pokud to povaha věci umožní, mohly by mít možnost alespoň se v řízení vyjádřit.

K § 40

V praxi někdy docházelo k nejasnostem, do jaké míry se na řízení před správními úřady vztahují ustanovení soukromého práva týkající se jednání za právnickou osobu.

K § 41

Jde o výčet možností zastoupení v řízení.

K § 42

Odst. 1 a 2: Správní řád dává přednost zastoupení ze zákona nebo z rozhodnutí orgánu podle zvláštního zákona.

Odst. 1 písm. c): Smyslem ustanovení je mimo jiné zabránit právnické osobě, aby v době, kdy nemá orgány, které by za ni mohly jednat, nemohla blokovat řízení.

Odst. 4: Za vhodnou osobu se považuje zejména osoba, která je k opatrovanci v příbuzenském poměru. Důvodem řešení v poslední větě je zájem na občanovi jakožto příslušníku místního společenství.

Odst. 6: V zájmu osoby procesně nezpůsobilé se zde právo opatrovníka podat procesní stížnost proti ustanovení opatrovníkem omezuje lhůtou 15 dnů od doručení usnesení, zatímco obecně není lhůta stanovena.

Odst. 8: Zánik funkce opatrovníka nastává přímo ze zákona, jakmile pominou důvody uvedené v odst. 2. Kdyby opatrovník činil úkony ve prospěch zastoupeného i po zániku své funkce, přicházelo by v úvahu využití ustanovení § 45 odst. 4 o dodatečném zmocnění.

K § 43

Zde se předkládá úprava zastoupení na základě plné moci. Zastoupení advokátem dle zákona o advokacii, případně jiné zastoupení dle zvláštního zákona tím není dotčeno.

Odst. 4: V praxi se často vyskytovaly případy, že si účastník zvolil zmocněnce, kterému se nedařilo doručovat, čímž se zejména tam, kde mělo dojít např. k prekluzi přestupku, snažil vyhnout postihu. Z toho důvodu bude úřad moci platně doručovat přímo účastníku, případně mu ustanovit opatrovníka.

K § 44

Možnost, aby si účastníci uplatňující shodný zájem, zvolili společného zástupce je konformní s Doporučením Výboru ministrů Rady Evropy č. (87) 16, týkajícím se správního řízení, jímž mohou být dotčeny velké skupiny osob, a odpovídá potřebě efektivního výkonu veřejné správy. Ve svém důsledku je též v zájmu účastníků, neboť umožňuje vydat správní akt v přiměřené lhůtě.

Pokud si účastníci společného zástupce nezvolí a nebude se jim dařit doručovat, správní úřad jim ustanoví opatrovníka.

Rozdíl mezi společným zástupcem a společným zmocněncem spočívá jednak v tom, že společný zástupce je jedním z účastníků, jednak v tom, že ustanovení společného zmocněnce je zcela v disposici účastníků, zatímco ustanovení společného zástupce je do jisté míry iniciováno ze strany správního úřadu.

K § 45

Odst. 2: Doručují-li se písemnosti zástupci, nemá doručení zastoupenému zásadně účinky pro běh lhůt. To ovšem neplatí v případě ustanovení § 30 odst. 4.

Odst. 3: Nově je konstruována úprava rozhodování o rozsahu zastoupení, což se jeví jako účelnější, než pouze deklarovat, zda zastoupení existuje nebo neexistuje.

Odst. 4: Vzhledem k tomu, že u tohoto institutu nemůže být pojmově ohrožena dobrá víra a zřejmě ani veřejný zájem, jeví se účelné jej připustit obecně, neboť zde by bazírování na plné moci mohlo účastníka poškodit, aniž by jinému v dobré víře pomohlo.

K § 46

Praxe v některých případech vyžaduje, aby si účastník, který nemá s příslušným oborem veřejné správy zkušenosti, přibral k řízení odborného konzultanta, který disponuje potřebnými odbornými znalostmi, přičemž tato potřeba naráží na obecnou zásadu neveřejnosti řízení před správními úřady. Pokud by přibraný konzultant výrazným způsobem narušoval průběh řízení, mohl by vůči němu správní úřad uplatnit institut pořádkových opatření za podmínek stanovených tímto zákonem. K právům odborného konzultanta viz též § 49 odst. 1. Přibrání odborného konzultanta je pro účastníka v bagatelních věcech hospodárnější, než kdyby navrhoval přibrání znalce, přičemž navíc nebude docházet k průtahům v řízení.

K § 47

Toto ustanovení upravuje základní procesní práva účastníků. Jako nejpodstatnější se jeví právo účastníka vyjádřit se k podkladům správního aktu před jeho vydáním. Tento institut by měl výrazným způsobem posílit odpovědnost správních úřadu rozhodujících v prvním stupni a v důsledku vést k omezení počtu odvolacích řízení. Institut vyjádření se k podkladům rozhodnutí má v evropském správním právu určitý vývoj. Původně byl chápán judikaturou tak, že správní úřad nesmí rozhodnout na základě např. vnitřních směrnic, které odmítne účastníku sdělit, nyní tenduje vývoj spíše k tomu, že by se účastníci měli mít možnost vyjádřit k jakémusi „konceptu“ rozhodnutí, tedy po provedení všech důkazů a po jejich alespoň předběžném vyhodnocení úřadem.

K § 48

Podání je nejobecnější úpravou úkonu, který činí účastník vůči správnímu úřadu. Další ustanovení zákona obsahují zvláštní úpravu některých druhů podání, např. žádosti, ohrazení, procesní stížnosti, odvolání. Neupravují-li zvláštní druhy podání své formální náležitosti, musí účastník vždy dodržet náležitosti podání stanovené v tomto ustanovení.

Odst. 5: V tomto ustanovení je zohledněna možnost podání v elektronické podobě, které je v případě použití zaručeného elektronického podpisu postaveno naroveň písemnému nebo do protokolu učiněnému podání. Doplnění podání „jiným vhodným způsobem“ se může uskutečnit např. telefonicky. Správní úřad přitom musí dbát, aby tím nebyla narušena rovnost účastníků (§ 7).

Odst. 6: Podle § 55 odst. 1 písm. d) bude zachována lhůta nejen při učinění podání u příslušného správního úřadu, ale i v případě postupu podle § 48 odst. 6 věty druhé. Viz též § 117 odst. 1.

K § 49

Úprava nahlížení do spisu by měla vyvážit obecné právo na informace, právní zájem účastníka na nahlížení do spisu, ochranu utajovaných skutečností, soukromí účastníka a obchodního tajemství.

K odst. 1: Úprava nahlížení do spisu se vztahuje na správní spis do té doby, než se dle zákona o archívní a spisové službě stane archiválií nebo bude skartován. Bez dalšího mohou do spisu nahlížet jen osoby uvedené v tomto ustanovení a z povahy věci též právní nástupci účastníků.

K odst. 2: Z hlediska ochrany práv účastníků se jeví přiměřeným omezením práv na nahlížení do spisu ze strany třetích osob požadavek prokázání právního zájmu. V případě, že by účastník požádal o neumožnění nahlížet do spisu třetím osobám a uvedl by pádné argumenty, bude to při rozhodování, zda umožnit nebo neumožnit nahlédnutí do spisu muset správní úřad brát v úvahu.

K odst. 3: Úprava postavení nevidomých osob při nahlížení do spisu je zvláštní k ustanovení odstavce 2 a 4, neboť zde se nevidomým osobám přiznávají další práva, k jejichž realizaci je třeba součinnosti správního úřadu. Analogicky by zřejmě bylo třeba postupovat i vůči dalším osobám těžce smyslově postiženým.

K odst. 6: Zájem na rovnosti účastníků a skutečnost, že osoba je vždy určená ke styku jen s určitým okruhem utajovaných skutečností vylučuje možnost, že by osoba v jiném případě určená ke styku s utajovanými skutečnostmi mohla nahlížet do spisu, který je obsahuje.

K odst. 7: Může se jednat např. o případy, kdy určitý lék nebo potravina má složení, které je chráněno obchodním tajemstvím. Zde se tato ochrana umožňuje prolomit v případech, hrozí-li konzumentům závažná zdravotní rizika. Aktivně legitimováno by bylo příslušné zdravotnické zařízení. To by ovšem muselo nadále zachovávat mlčenlivost.

K § 50 až § 51

Zájem na tom, aby procesní práva účastníků v těch věcech, kde se nejedná o odvolání proti rozhodnutí ve věci vydanému ve správním řízení, byla stanovena takovým způsobem, který jim na jedné straně zajistí plnou informovanost o tom, jakým způsobem správní úřad s jejich opravným prostředkem naložil, na druhé straně zásada procesní ekonomie omezí suspenzívní a devolutivní účinek a apelaci, vedl k tomu, že bylo třeba definovat nové procesní instituty, kterými jsou ohrazení a procesní stížnost.

Tyto opravné prostředky mají větší intenzitu než stížnost, která je dnes upravena nevyhovující vládní vyhláškou č. 150/1958 Ú. l., a do budoucna má být upravena zvláštním zákonem, neboť tato „stížnost“ není procesním prostředkem v řízení před správními úřady, a na druhou stranu mají menší intenzitu než odvolání proti rozhodnutí ve věci. Ohrazení i procesní stížnost používalo před rokem 1950 nejen správní řízení a jejich opětovné zavedení si vyžádala potřeba rozlišit mezi těmito prostředky a zmíněnou stížností nebo např. námitkami podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Zatímco ohrazení je opravným prostředkem v zásadě neformálním, který nemá ani suspenzívní ani devolutivní účinek, nicméně správní úřad je povinen je řádně prošetřit a případně učinit bezodkladné úkony k nápravě, procesní stížnost je prostředkem navýsost formálním, což se projevuje jednak jeho devolutivním účinkem, jednak tím, že ho zákon připouští pouze proti usnesení a v některých dalších případech.

K § 50

Odst. 1: Ohrazení účastníka je možné proti jakémukoliv postupu správního úřadu, u jednotlivých ustanovení zákona není tedy tato možnost již zvlášť zmiňována.

Odst. 4: O vyřízení ohrazení nebude vydáván správní akt ve správním řízení.

K § 52

Zúčastněné osoby nejsou účastníky v tom smyslu, že by se jich týkal výsledek řízení. Mají postavení účastníků jen při rozhodování o jejich právech či povinnostech (typicky při rozhodování o svědečném nebo znalečném) . Tato konstrukce je obdobná i u jiných procesních předpisů.

K § 53

Pokud správní úřad přibere jiné osoby, aby využil jejich stanovisek, jde o určitý odraz institutu odborných konzultantů účastníků. Správní úřad by měl být rovněž schopen zajistit svou působnost z hlediska odbornosti, avšak v situaci, kdy se velká část výkonu veřejné správy přesouvá na obce, bude vhodnější přibrat osobu na odbornou poradu, než ustanovovat znalce nebo dokonce odsouvat řízení na vyšší správní úřad.

Další případ přibrání jiných osob k účasti na řízení je situace, kdy správní úřad přibírá jiné osoby k zajištění veřejné kontroly (např. při ohledání na místě může na základě požadavku součinnosti ve veřejné správě přibrat zástupce obecního úřadu). Pokud by přibraná osoba nebyla vyslána jiným správním úřadem na základě součinnosti (zaměstnanci obecních úřadů, odborných správních úřadů a pod), měla by právo na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku jako svědek.

Přibrané osoby nebudou mít postavení úředních osob, ledaže jsou vyslány jiným správním úřadem. Kromě uvedených odborníků by mělo jít o osoby, které nejsou závislé na výsledku řízení a nemají vztah k účastníkům ani ke správnímu úřadu. Obecně platí zásada neveřejnosti, takže jinak, než podle tohoto ustanovení, by správní úřad neměl k řízení osoby přibírat, neboť by to mohlo zpochybňovat jeho nestrannost.

K hlavě IV

Standardní ustanovení o lhůtách a počítání času je doplněno o možnost účastníka žádat v zákonem přesně stanovených případech navrácení v předešlý stav.

K § 54

Správní úřad může určením lhůty disponovat, nicméně bylo třeba stanovit určitá kritéria v zájmu ochrany práv dotčených osob.

K § 55

V případě, že lhůta není zachována, nevydává se o tom samostatné usnesení, ale má to důsledek v těch případech, kdy platí jistá koncentrace – správní úřad úkon po lhůtě (např. odvolání) odmítne z procesního, nikoliv obsahového důvodu.

K § 56

Odst. 1: Toto ustanovení má sloužit odstranění tvrdosti zákona, ke které by jinak docházelo podle ustanovení § 55. Při navrácení v předešlý stav je vždy nutno zejména dbát na ochranu dobré víry ostatních účastníků. Celkově zvyšující se formální nároky na účastníka vyžadují, aby správní úřad zvýšenou měrou zkoumal, zda v případě, kdy ke zmeškání úkonu dojde, nemůže účastníku vyhovět.

Odst. 2: Lhůty pro možnost požádat o navrácení v předešlý stav jsou stanoveny shodně s dosavadní právní úpravou.

Odst. 5: Při splnění stanovených podmínek je správní úřad povinen navrácení v předešlý stav povolit, ledaže by povolením způsobil závažnější újmu dotčením práv nabytých v dobré víře nebo veřejného zájmu.

Odst. 7: Podatel má možnost podat proti zamítavému usnesení procesní stížnost.

K Hlavě V

Potřeba upravit postup před zahájením správního řízení vyplývá ze samotné povahy úkonů, které se zde navrhují, zejména se jedná o tzv. neodkladné a neopakovatelné úkony nebo o úkony, jejichž cílem je objasnit, zda vůbec je třeba v dané věci správní řízení vést, a to zejména u řízení, která jsou zahajována z moci úřední. Vzhledem k tomu, že v některých typech správního řízení je zahájení řízení vázáno na splnění poměrně přísných podmínek (žádost se podává ve formě velmi propracovaného projektu) nebo lze řízení začít až v okamžiku, kdy má úřad dostatek informací k jeho zahájení (některé typy správního řízení v podstatě trestní povahy) nelze se obecné úpravě postupu před zahájením řízení vyhnout.

K § 57 a § 58

V těchto ustanoveních je po vzoru trestního řízení upraven postup u věcí zahajovaných z moci úřední. Možnost oznamovatele domáhat se úředního postupu je dalším krokem k prohloubení veřejné kontroly správy.

K § 57

Zde předkládaná obecná úprava přijímání oznámení vyplní mezeru ve veřejném právu, kterou doposud vyplňuje zastaralá vládní vyhláška č. 150/1958 Ú. l., a která by po přijetí iniciativního návrhu zákona o stížnostech zůstala zcela bez úpravy, neboť návrh zákona o stížnostech již s úpravou oznámení (ani podnětů) nepočítá.

K § 58

Odst. 1: Pokud zvláštní zákon správnímu úřadu nedal oprávnění provádět před zahájením řízení z moci úřední určité úkony k prověření podnětů, dělo se tak doposud praeter legem. Z tohoto důvodu se předkládá uvedená subsidiární úprava.

Odst. 2:: Toto ustanovení vyplývá z trendu ochrany osobních údajů a z toho, že každý má právo, aby se o něm bez právního titulu neshromažďovaly informace. Tím samozřejmě nejsou dotčeny úpravy podle zvláštních zákonů.

K § 59

Toto ustanovení by mělo být použitelné pro veškeré typy řízení, svojí povahou je vhodné zejména pro řízení o žádosti.

K § 60

Tento institut je výhodný v řadě případů, podobný zná např. celní zákon a zdá se, že potřeba zobecnění převažuje nad názorem ponechat jeho úpravu na zvláštních zákonech, neboť zasahuje např. i stavební řízení, ochranu zemědělského půdního fondu, nakládání s veřejnými statky nebo i např. řízení podle zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.

Ten, kdo se dovolává vydané předběžné informace v řízení o žádosti, musí prokázat, že skutkové okolnosti případu jsou shodné se skutkovými okolnostmi, které presumovala předběžná informace.

K § 61

Zavedení institutu odložení věci je inspirováno zásadou procesní ekonomie, neboť v těchto věcech - které by evidentně nemohly vést k úspěchu - žadatele, případně, pokud není důvod k zahájení řízení z moci úřední, účastníky ušetří mnoha zbytečných úkonů, které by ze samotného faktu zahájení řízení plynuly.

K hlavě VI

V této hlavě je obsažena úprava řízení před správním úřadem v I. stupni. Také jedná-li se v řízení o postup odvolacího správního úřadu v rámci řádných nebo mimořádných opravných prostředků, používají se subsidiárně tato ustanovení.

K § 62 a § 63

Vývoj správního řízení si vyžádal, aby se z obecného správního řízení, které je pojmově ovládáno zásadou oficiality, vydělila větev řízení o žádosti, kde je poněkud jiné procesní postavení účastníka podle § 37 odst. 1 (žadatele) a správního úřadu. Žadatel je skutečný dominus litis, ovšem i s těmi důsledky, že někdy nemusí unést důkazní břemeno. Po roce 1990 je v nových předpisech stále častěji používán pojem „žádost“ oproti doposud zažitému pojmu „návrh“. Tento název používá i správní řád, neboť lépe vyjadřuje aktivní přístup účastníka řízení, zatímco „návrh“ v procesních předpisech budí dojem, že rozhodnutí o tomto návrhu je zcela v kompetenci správního úřadu, že tento „návrh“ je spíše jakýmsi podnětem. Zcela jiný význam však má pojem „návrh“ v hmotném právu. Zde vyjadřuje souřadný poměr stran. Proto jej jako legislativní zkratku používá část čtvrtá – veřejnoprávní smlouvy.

K § 63

Odst. 2: Žádost o zahájení řízení je zvláštním typem podání; pokud v tomto případě probíhá odstraňování nedostatků žádosti, správní úřad musí řízení přerušit, neboť ve smyslu § 62 bylo řízení zahájeno již doručením žádosti úřadu.

Odst. 3: Zjevně právně nepřípustná žádost nemá naději na úspěch. Z hlediska ochrany práv ostatních účastníků i procesní ekonomie je vhodnější, aby řízení o takové žádosti bylo bez dalšího zamítnuto a účastníci i správní úřad byli ušetřeni zbytečných procesních úkonů, v jejichž závěru by došlo k zamítnutí žádosti. Bylo-li by řízení zastaveno pro nepřípustnost žádosti neoprávněně, uspěl by žadatel s procesní stížností proti usnesení; usnesení by bylo zrušeno a řízení řádně zahájeno k původnímu datu.

K § 64

Zákon stanoví pevné lhůty pro vydání správního aktu. Z tohoto důvodu nelze čekat, až se podaří doručit alespoň všem účastníkům uvedeným v § 37 odst. 1. Zároveň je však nutná efektivní procesní obrana účastníků, proto jim správní úřad ustanoví opatrovníka.

Odst. 3: Zde se řeší praktický problém vztahu správního dozoru a řízení, které na něj navazuje. Tato problematika by měla být upravena v tomto předpise obecně, neboť dochází ke zvyšování počtu úprav správního dozoru a zde je potřeba jednotnosti. Jestliže správní řízení navazuje na výkon správního dozoru prováděný týmž správním úřadem, je správní úřad povinen jeho zahájení zvlášť oznámit. Může to však učinit méně formálně např. ustním prohlášením.

K § 65

Dle tohoto ustanovení se oznamuje zahájení řízení jiným účastníkům, než účastníkům dle § 37 odst.1

Odst. 3: Toto oznámení bude mít pouze informativní charakter. Jeho smyslem bude informovat o řízení ve věci a přispět tak k obeznámení potenciálních dotčených osob zejména v těch případech, kdy případné jednání bude veřejné.

K § 66

Odst. 1: Jedná se o úpravu překážky probíhajícího řízení (litispendence), která není v současném správním řádu upravena, což činí praxi značné potíže při řešení otázky, jakým způsobem naložit s takovýmito žádostmi. K této překážce správní úřad přihlédne z úřední povinnosti. Pokud bylo takové řízení zahájeno, zastaví se. Po vydání dvojího rozhodnutí by byl důvod pro zrušení rozhodnutí vydaného na základě později zahájeného řízení ve věci, v přezkumném řízení.

Nestanoví-li zákon jinak, nebrání zamítnutí žádosti projednání nové žádosti téhož žadatele se stejným obsahem (§ 136).

Totožnost věci je chápána totožností práva nebo povinnosti a totožností osob a totožností předmětu řízení v podstatě jako je tomu v soudních procesních řádech. Ve správním řízení má však často význam i právní důvod vedení řízení (srov. např. u odnětí oprávnění na žádost a v důsledku porušování práva z moci úřední).

Odst. 2: Obrat „z téhož důvodu“ zahrnuje právní i skutkové okolnosti, nesmí jít tedy o tutéž věc.

K § 67

Obecně tradičně platí zásada neveřejnosti správního řízení. Tato zásada je prolomena požadavky čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na veřejné ústní jednání si vzhledem k těmto normám může účastník vymoci, ledaže by to bylo na újmu ostatním účastníkům. Veřejnost jednání však rozhodně není pravidlem, neboť bývá začasté proti zájmům účastníků.

K § 68

Tato úprava se použije u rozhodování týkajícího se veřejných subjektivních práv a nenárokových věcí (např. řízení o povolení geologického průzkumu, přidělování rozhlasových a televizních frekvencí). Měla by napomoci sjednocení úprav ve zvláštních zákonech. Nelze ji zaměňovat s výběrovým řízením dle zákona o zadávání veřejných zakázek, neboť tato úprava má úplně jiný předmět a jsou při hodnocení používána zcela jiná kriteria. Zatímco v případě výběrového řízení se jedná o veřejná subjektivní práva, tedy o výkon veřejné správy, v případě veřejných zakázek se o výkon veřejné správy v užším smyslu nejedná a tato úprava je zcela mimo předmět úpravy správního řádu.

Odst. 7: Zjednodušené žádosti nemusí být tak podrobné, což v některých případech může znamenat značné finanční úspory žadatelů, kteří nebudou vybráni.

K § 69

Řízení s velkým počtem účastníků je zavedeno v zájmu efektivního výkonu veřejné správy. V tomto řízení jsou omezena individuální procesní práva. Samotný rozsah omezení nikterak nepřekračuje mez stanovenou Doporučením Rady Evropy č. (87) 16, týkajícím se správního řízení, jímž mohou být dotčeny velké skupiny osob, které bylo využito při jeho přípravě.

V případě podání odvolání o něm správní úřad uvědomí veřejnou vyhláškou a vyzve účastníky řízení k vyjádření se k podanému odvolání.

K § 70

Po vzoru občanského soudního řádu byla stanovena „možnost“ spojení různých řízení. Tato konstrukce se pro obecnou úpravu jeví vhodnější, než zakotvení „povinnosti“ spojení řízení. Spojení řízení vychází ze zásady procesní ekonomie a též z pojetí veřejné správy jako služby. Cílem je stav, kdy účastník bude moci maximum souvisejících věcí vyřizovat souběžně při jednom jednání.

Odst. 1: Ve druhé větě jde o vedení společného řízení ex lege (od počátku), správní úřad nebude tedy řízení spojovat.

K § 71

Je třeba výslovně upravit oprávnění fyzických osob, které jako oprávněné úřední osoby ukládají zejména předběžná či pořádková opatření na místě a to především za účelem zajištění průběhu a účelu řízení. Podle tohoto ustanovení budou postupovat i jednotliví zaměstnanci nebo příslušníci správních úřadů anebo jiné osoby, které vykonávají jejich působnost (úřední osoby), které podle zvláštního zákona vykonávají veřejnou správu samostatně.

Odst. 2: Jde o správní akt vyhlašovaný ústně, který má však oproti ustanovení § 90 odst. 4 zvláštní úpravu, neboť se vždy doručuje jeho písemné vyhotovení.

K § 72

V ustanoveních o podkladech správního aktu vyniká diferenciace mezi řízením o žádosti a řízením z moci úřední.

Odst. 2: Požadavek součinnosti ze strany účastníků řízení znamená, že se správní řád posílit odpovědnost zejména žadatele v řízení o žádosti, ale též ostatních účastníků ve všech řízeních. Pokud povaha věci připouští, aby opatřovali za úřad podklady správního aktu, resp. některé z nich, požádají o to a úřad s tím souhlasí.

Odst. 3: V řízeních, v nichž se z moci úřední ukládá povinnost, je třeba tak jako v trestním řízení zdůraznit povinnost správního úřadu nestranně opatřovat důkazy.

K § 73 až § 78

Režim důkazních prostředků je upraven v zásadě shodně s jinými procesními řády.

K § 73

V tomto ustanovení jde o příkladmý výčet důkazních prostředků. Rozsah je obdobný jako v civilním řízení.

K § 75

Odst. 6: Po roce 1949 došlo k nadužívání institutu tzv. čestného prohlášení (zák č. 173/1948 Sb.). Tuto praxi je třeba restringovat, neboť do značné míry relativizuje důkazní řízení, je-li možné nahradit důkaz nebo důkazy čestným prohlášením strany, která má zpravidla na výsledku řízení zájem. Takto může docházet zcela k popírání zásady materiální pravdy, na níž jinak platná úprava staví. Vzhledem k tomu, že ve značném množství zvláštních předpisů se s institutem čestného prohlášení počítá, nelze jej jednorázově zrušit bez dalšího, proto se tento institut v omezené míře, tedy jako náhrada listinného důkazu, i nadále připouští.

K § 77

Jsou upraveny podmínky, za nichž svědek nesmí být vyslechnut anebo je oprávněn odepřít výpověď, včetně nebezpečí správního postihu.

K § 79

Ustanovení obsahuje standardní řešení předběžných otázek včetně případu, kdy je sám správní úřad k řešení otázky příslušný.

Odst. 2: Vykonatelným rozhodnutím se míní podmiňující správní akt nebo podmiňující rozhodnutí (srov. § 36 odst. 1 písm. a)).

K § 80 až § 86

Při úpravě zajišťovacích prostředků se vycházelo z dosavadních zkušeností s těmito instituty, jejichž často malá efektivnost mnohdy vedla až k ohrožení účelu celého řízení. Právě nedostatečnost stávajících zajišťovacích prostředků ve správním řádu vedla k obecnému poklesu právního vědomí, úcty k zákonu a celkovému úpadku prestiže veřejné správy.

K § 80

V tomto ustanovení je zvýrazněna zásada subsidiarity zajišťovacích prostředků oproti mírnějším (např. domluva), které správní úřad činí zcela neformálně a vede jimi účastníky k dobrovolnému poskytování součinnosti.

K § 82

Nově se u institutu předvedení vyžaduje pouze jedno neúspěšné předvolání. Současný požadavek předchozího dvojího neúspěšného předvolání v kombinaci s malou možností vymáhat pořádkové pokuty u určitého okruhu osob vedl k velmi malé efektivitě správního řízení zejména ve věcech trestní povahy.

K § 83

Význam tohoto institutu pro zefektivnění správního řízení by měl být klíčový. Existuje kategorie osob, které se daří přinutit k plnění povinností uložených jim ve správním řízení jen velmi obtížně. Jedná se na jedné straně o cizince - pachatele dopravních přestupků nebo právnické osoby, které jsou předluženy, na druhé straně o osoby bez trvalého příjmu a stálého bydliště, u nichž se exekuce často míjí účinkem. Otázka případného rozporu tohoto institutu s lidskými právy se ve srovnání se zahraničními úpravami, kde je obdobný institut běžný, jeví lichou.

Odst. 2: Při prodeji nepeněžité záruky se bude postupovat podle exekučního řádu správního.

K § 84

Institut předběžného opatření by měl jednak pomoci chránit pokojný stav, jednak zvýšit efektivitu správy možností zajištění věci, jíž se může týkat exekuce.

Odst. 1: Konkrétní druh předběžného opatření může upravit též zvláštní zákon.

K § 85

Cílem tohoto ustanovení je zajistit efektivní průběh řízení i v případech, kde se rozhoduje o závažných úkolech veřejné správy, případně i tam, kde postup řízení ztěžují orgány právnických osob. Výše pořádkové pokuty je sjednocena s ostatními procesními předpisy a měla by mimo jiné umožnit, aby byly ke spolupráci donuceny například orgány právnických osob, jichž se týká kontrolní činnost některých správních úřadů. Výše uložené pořádkové pokuty v konkrétním případě samozřejmě nesmí být v nepoměru se závažností projednávané věci.

K § 86

Usnesení se vyhlašuje ústně a je ihned vykonatelné, což vyplývá z ustanovení o usnesení (§ 99 a § 103). Písemné potvrzení o vydání správního aktu se vyhotovuje jen na výslovné požádání vykázané osoby (§ 90 odst. 4).

K § 87 až § 89

Úprava překážek řízení je obdobná, jako v ostatních procesních předpisech a odpovídá celkové koncepci zákona, tedy snaze o jasné a přesné stanovení procesních postupů.

K dílu 6

Základní rozdělení správních aktů je provedeno v § 10. V ustanoveních dílu 6 jsou stanoveny obsah, forma, náležitosti a další základní ustanovení týkající se správních aktů.

K § 90

Odst. 2: Ze silného procesního postavení žadatele vyplývá vyjádření civilistické zásady „ne eat iudex ultra petita partium“.

Odst. 3: Zásadně se správní akt vydává v písemné formě. Výjimky musí stanovit zákon.

K § 91

Odst. 2: Vedlejšími ustanoveními jsou zejména příkazy, podmínky a výhrady. Viz též § 116 odst. 2.

Odst. 4: V případě, že bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti kterému bylo podáno odvolání, a odvolací správní úřad žadateli v plném rozsahu vyhoví, musí jeho rozhodnutí obsahovat odůvodnění. Důvodem je zamezení případů, které vzbuzovaly pochybnosti o nestranném rozhodování veřejné správy. Jedná se o případy, kdy odvolací správní úřad, aniž by jakkoli zdůvodnil odlišné rozhodnutí, zamítnuté žádosti vyhověl.

Odst. 5: Zákon nevylučuje, aby správní úřad uvedl v poučení informace nad rámec požadovaný právními předpisy.

Vady poučení řeší § 114 odst. 2. To se netýká nepoučení o správní žalobě, která není řádným opravných prostředkem.

K § 93

V případě opravy výroku rozhodnutí převažuje zájem na právní jistotě a ochraně práv účastníků nad požadavkem procesní ekonomie, pročež je třeba jej měnit opravným rozhodnutím, při jehož vydání mohou účastníci plně uplatnit svá procesní práva.

K § 94

Jde o ustanovení sloužící především zájmům účastníků, které jim dá právní jistotu ohledně lhůty, v níž musí být věc vyřízena a v návaznosti na úpravu nečinnosti správního úřadu též efektivní nástroj, jak se domoci vydání správního aktu v přiměřené lhůtě, neboť dojde-li v důsledku nečinnosti správního úřadu ke škodě, nastupuje odpovědnost státu. To vyplývá i ze zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, neboť půjde o nesprávný úřední postup. Kromě toho připravovaný zákon o státní službě počítá s disciplinární odpovědností zaměstnanců, kteří neplní své povinnosti.

Dosavadní příliš volné vymezení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu, které navíc umožňovalo takřka libovolné prodlužování lhůty ze strany odvolacího správního orgánu, se stalo v podstatě pravidlem, v jehož důsledku se účastníkům často nedařilo domoci se svých práv. Navržené ustanovení je kompromisem mezi zájmy účastníků a reálnou možností vydat správní akt. Existují i snahy o obecné stanovení fikce positivního rozhodnutí po marném uplynutí lhůty, které však ve správním řízení obecně nemohou být akceptovány zejména z důvodu ochrany práv třetích osob.

K § 95

Odst. 1: V tomto případě se jedná o účastníky, o kterých správní úřad věděl a jednal s nimi jako s účastníky; pokud by správní úřad o účastníku věděl a nejednal s ním, nebo by účastník nebyl správnímu úřadu znám, má zvláštní postavení dle § 115.

Odst. 2: Den, v němž by správní akt vypraven od správního úřadu, lze přesně zjistit např. záznamy v podatelně správního úřadu nebo z protokolu vedeného v elektronické podobě a pro otázku dodržení lhůt pro vydání správního aktu se tato konstrukce nabízí jako praktická.

Odst. 4: Toto ustanovení má přispět k větší hospodárnosti řízení a zároveň k menšímu zatěžování účastníků, kteří nebudou nuceni poskytovat součinnost při procesních úkonech, pokud o to nemají zájem.

K § 96

Částečným správním aktem může být rozhodnuto jen v části věci - např. je rozhodnuto o právních poměrech jen některých účastníků nebo je rozhodnuto o právech a povinnostech jen do určitého rozsahu.

K § 97

Institut vydání dokladu je běžný v našem právním řádu (cestovní pasy, zbrojní pasy, řidičské průkazy atd.). Tato úprava umožní odstranit rozdílná procesní řešení ve zvláštních zákonech.

K § 98

Vzhledem k potřebě řízení v určitých věcech maximálně odformalizovat se obecně zavádí institut známý z jiných předpisů - příkaz.

Příkazní řízení je typem zkráceného řízení, ve kterém může být o povinnosti rozhodováno i pouze na základě spisu. Tento institut se osvědčil nejen v trestním řízení a ve správním trestání, ale rovněž ve finančním a občanském právu.

K odst. 5: Zde se zavádí zvláštní forma příkazu. Zatímco obecně se požaduje dostatečné skutkové zjištění, v tomto případě má příkaz blízko k rozsudku pro uznání. Někdy může být v zájmu účastníka uznat povinnost a na místě plnit, ušetří si tím jednak náklady řízení a opakované předvolávaní před správní úřad, jednak (pokud se podaří zkvalitnit zajišťovací prostředky) stejně uložení povinnosti, ani jejímu výkonu, neunikne. Aby nedocházelo ke zneužití tohoto institutu, stanoví se poměrně nízké horní limity povinnosti, které lze příkazem podle tohoto ustanovení uložit.

K § 99

Vzorem k zavedení tohoto institutu je soudní řízení. Pojem „usnesení“ jakožto výraz pro procesní správní akt má více zdůraznit procesní formu tohoto správního aktu oproti rozhodnutí, které je správním aktem ve věci. Proti rozhodnutí se podává odvolání a podání odvolání má suspensivní a devolutivní účinek, přičemž odvolací správní úřad rozhoduje v plné apelaci. Proti usnesení se zásadně podává procesní stížnost, která je kasační stížností, má tedy devolutivní účinek (pokud nedojde k autoremeduře), nemá však účinek suspensivní. Odvolací správní úřad přezkoumává pouze zákonnost. Zavedení tohoto institutu je vedeno především zásadou procesní ekonomie a ochranou práv ostatních účastníků před šikanózními návrhy, jejichž cílem není poukazovat na nedostatky v řízení, ale pouze řízení protahovat. Požadavek vyšší právní jistoty vede dále k tomu, že některé méně významné procesní úkony správních úřadů, které by jinak byly pouze neformální, mají propůjčenu formu usnesení, byť se pouze poznamenají ve spise.

Odst. 3: O usnesení, které se poznamenává pouze do spisu, se účastníci vždy vyrozumí. Správní úřad sám zvolí nejvhodnější způsob vyrozumění. Při jednání s účastníky půjde zpravidla o ústní sdělení, jinak může být účastník vyrozuměn též písemně. S tímto vyrozuměním však již nejsou spojovány právní následky; usnesení je pravomocné a vykonatelné již samotným poznamenáním do spisu.

§ 100 až § 101

Zavedení procesní stížnosti má přispět k rychlosti a efektivnosti správního řízení, neboť v řadě případů nahradí odvolání a celé řízení ve věci tak nebude zdržováno např. kvůli otázkám vedení řízení (srov. odůvodnění k § 50 až § 51 – ohrazení). Pojem procesní stížnost by neměl být zaměňován s pojmem „stížnost“ dle návrhu zákona o stížnostech, který je v současné době v legislativním procesu.

K § 100

Odst. 1: Podle zákona se lze procesní stížností domáhat např. též prohlášení nicotnosti a provedení přezkumného řízení.

Odst. 4: Forma vyřizování procesní stížnosti bude záviset na tom, zda půjde o procesní stížnost proti usnesení (v tom případě bude přicházet v úvahu především provedení přezkumného řízení) nebo zda bude podávána v jiném zákonem stanoveném případě. V případě přezkumného řízení, jehož předmětem je usnesení, se 30-denní lhůta k vyřízení procesní stížnosti (§ 101 odst. 1) vztahuje k jeho zahájení.

Odst. 5: To, jak byla procesní stížnost vyřízena, eviduje správní úřad, který ji vyřídil. Nicméně potřeba přezkumu ve správním soudnictví vyžaduje, aby vyřízení procesní stížnosti bylo součástí spisu ve věci.

K § 101

Odst. 3: Proti usnesení, kterým se vyřizuje opakovaná stížnost, již procesní stížnost není přípustná, i když jde o usnesení formálně oznamované dle § 95. Jde o výjimku z ustanovení § 100 odst. 1.

K § 102 až § 104

Zde jsou upraveny instituty právní moci a vykonatelnosti správního aktu. Na tato ustanovení navazuje exekuční řád správní.

Podrobně je upravena situace, kdy byla vydána chybná doložka vykonatelnosti, respektive pozbyl-li správní akt právní moci nebo vykonatelnosti, a to s důrazem na právní jistotu.

K § 105 až § 106

V případě nicotných správních aktů nelze vystačit s institutem nezákonnosti, neboť zde půjde o nezákonnost takové míry, že určitý správní akt nebude vůbec existovat - nelze tedy hovořit o jeho nezákonnosti.

Dosud je u nás otázka nicotnosti a jejích důvodů záležitostí judikatury a doktrinálního výkladu, který je však stále nejednotný. V důsledku chybějící zákonné úpravy byly soudy často nuceny rušit správní akty, které ve skutečnosti vůbec neexistovaly.

Důvody nicotnosti obsažené v návrhu zákona vycházejí z úpravy ve správním řádu SRN, v návrhu jsou však vymezeny poměrně úzce s ohledem na právní jistotu a na to, že pro správní úřady jde o institut zcela nový. S možným širším vymezením důvodů nicotnosti pomocí judikatury správních soudů počítá návrh soudního řádu správního.

Nicotnost je veřejnoprávní pojem zahrnující úkony správního úřadu, které by byly z hlediska soukromého práva absolutně neplatné. Přestože zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nepočítá s nicotným úkonem správního úřadu, je žádoucí, aby se uplatnil alespoň v některých případech nicotných úkonů správních úřadů, které byly vydány např. na základě nesprávného úředního postupu.

K § 105

Odst. 1: Z důvodů potřeby zachování právní jistoty a vzhledem k doposud nepříliš rozvinutým neformálním vztahům a principům, které v demokratickém právním státě vytvářejí rozvinutou právní kulturu, nebylo možno přistoupit k úpravě nicotnosti v „čisté“ podobě, tedy že nicotným aktem není nikdo vázán. Z toho důvodu se předkládá určitá nutná formální procedura, po jejímž absolvování bude možno nicotnost prohlásit.

Zde uvedené obecné důvody nicotnosti je vždy třeba posuzovat objektivně; přiznáním práva nebo uložením povinnosti, které zákon vůbec neumožňuje je myšleno např. to, když při správním trestání úřad uloží trest, který je mimo katalog trestů konkrétní skutkové podstaty nebo celého zákona; nelze tedy v přestupkovém řízení uložit např. trest odnětí svobody, lze však např. špatně kvalifikovat a místo základní skutkové podstaty aplikovat kvalifikovanou skutkovou podstatu a nejedná se o nicotnost dle tohoto ustanovení.

Odst. 3: Toto je základní pravidlo, které odlišuje nicotný správní akt od nezákonného. Pro nicotné správní akty neplatí promlčecí lhůty, jeho vady nemohou být zhojeny uplynutím času. Proto se v přechodných ustanoveních předpokládá, že nicotnost může být deklarována pouze u aktů vydaných po účinnosti tohoto zákona, aby nemohlo docházet ke zpochybnění historických událostí.

K § 106

Pokud je příslušný správní úřad nečinný, mohou se dotčené osoby domáhat soudní ochrany podle zvláštního zákona.

Procesní ochrana se přiznává zejména účastníkům, ostatní osoby mohou dávat podnět k zahájení řízení z moci úřední dle odstavce 1 tohoto ustanovení, rovněž tak ostatní správní úřady.

K § 107

Jde o příkladmý výčet položek zahrnovaných do nákladů řízení.

K § 108 až § 109

V současné době je přes to, že drtivou většinu nákladů řízení nesou správní úřady, které řízení vedou, patrná ve veřejné správě tendence, aby ten účastník, který porušil své právní povinnosti, čímž způsobil náklady řízení, se podílel na jejich úhradě. Rovněž obava zejména orgánů územní samosprávy, aby nadměrným dožádáváním ze strany ostatních správních úřadů nebyly územní samosprávné celky ruinovány, si vyžaduje určitý posun v chápání nákladů řízení. Předložený návrh na to reaguje určitou spoluúčastí účastníků a úřadů, které učinily dožádání.

Jakkoliv se obecně předpokládá náhrada nákladů řízení účastníkem, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti, je samozřejmě správnímu úřadu přiznáno právo, náhradu nákladů řízení prominout. To se týká i zaviněných vícenákladů.

K § 108

Odst. 6: Zvláštními právními předpisy jsou dosud zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.

K § 110 až § 111

Tato ustanovení řeší problematiku nečinnosti, která není současnou právní úpravou řešena dostatečně. V případě nečinnosti soudů se tímto opakovaně zabýval Ústavní soud, který od roku 1996 vykládá pojem „zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod“ (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy) tak široce, že za takový zásah považuje i nečinnost orgánu veřejné moci, jíž je porušováno základní právo na projednání věci „bez zbytečných průtahů“ ve smyslu ust. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (nález č. 116/1996 Sbírky nálezů a usnesení a další nálezy pozdější). Tato problematika by měla být řešena pozitivněprávně.

Vlastní úpravu ochrany před nečinností obsahuje návrh soudního řádu správního připravený Ministerstvem spravedlnosti. Z povahy věci by systém měl fungovat tak, že soudní ochrana před nečinností nastoupí až okamžiku, kdy ochrana prostředky správního práva selhala. V té době již bude zřejmě aktuální právo účastníka na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.

K § 110

Odst. 2: Pokud odvolací správní úřad v rámci opatření proti nečinnosti podle § 111 odst. 1 prodlužuje lhůtu, musí to vždy odůvodnit, aby prodloužení mohlo být posouzeno při opatřeních proti nečinnosti.

K § 111

Zde se předkládá úprava oprávnění činit opatření proti nečinnosti, kterými disponuje odvolací správní úřad. Tato oprávnění jsou širší než ta, která zákon přiznává účastníku, neboť jsou též realizací správního dozoru.

Odst. 4: Jde o situaci, kdy je jasné, že lhůty nebudou dodrženy. Cílem ustanovení je, aby se s nápravnými opatřeními nemuselo čekat na uplynutí lhůty.

K § 112 až § 128

Správní řízení obecně vychází ze zásady dvojinstančnosti, která je navíc doplněna předpokládaným přezkumem správních aktů ve správním soudnictví, a to z větší části v tzv. plné jurisdikci podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Je-li však na jedné straně účastníku dopřáno, aby se svých práv domáhal prakticky u čtyř instancí (2 instance ve správním řízení, 2 instance ve správním soudnictví), odhlédaje od toho, že jako další instance bývá někdy chápána možnost podání ústavní stížnosti, o stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva nemluvě, jeví se na druhé straně jako potřebné, takto široce pojatá práva na instanční ochranu do jisté míry omezit tam, kde by jejich plné uplatnění mohlo neúměrným prodlužováním řízení poškozovat nejen veřejný zájem, ale zejména také práva ostatních účastníků.

V návrhu se předpokládá omezení plné apelace na to, co bylo namítáno v odvolání, není-li plná apelace v zájmu ochrany práv účastníka; v celém rozsahu se přezkoumává zákonnost. Rovněž se předpokládá, že ti účastníci, kteří hájí určitý dílčí zájem, se budou moci odvolat právě jen z důvodu ochrany tohoto zájmu. V ostatním bude správní akt na základě jejich odvolání přezkoumáván jen z hlediska zákonnosti (srov. odůvodnění k § 37).

Z hlediska zásady procesní ekonomie a neobtěžování ostatních účastníků odvoláním, které nemá šanci na úspěch, se rovněž upravuje možnost zamítnutí odvolání z formálních důvodů.

K § 112

Odst. 1: Odvolání se nepodává v těch případech, kdy se připouští jiný opravný prostředek (procesní stížnost) nebo kdy se opravný prostředek vylučuje (usnesení, která se jen poznamenají ve spise).

Odst. 2: Jako hlavní problém institutu rozkladu se jeví, že uměle rozděluje ústřední správní úřad a jeho vedoucího do dvou procesních instancí, čímž účastník de facto přichází o instanci. Z tohoto důvodu by rozklad jako procesní institut měl být pokud možno omezován.

Odst. 5: Zde se řeší problémy z praxe (např. bankovní právo), kdy nebylo jasné, zda se např. představenstvo banky může odvolat proti zavedení nucené správy.

K § 113

Zvyšování odpovědnosti správních úřadů i účastníků se projevuje i v tom, že odvolání je třeba řádně odůvodnit. Tím by měl být kladen důraz na kvalitu rozhodování v prvním stupni. Omezení odvolacích důvodů některých účastníků je běžné v jiných procesní předpisech (např. poškozený se může odvolat pouze proti výroku o náhradě škody) a mělo by vést k vyšší efektivitě výkonu veřejné správy.

Odst. 5: Kriteriem pro použití tohoto ustanovení je, zda lze o věci uvedené v části výroku vést samostatně řízení.

K § 114

Pokud se účastník o existenci správního aktu a jeho obsahu dozví dříve, než je mu oznámen, např. v případě doručování veřejnou vyhláškou před uplynutím 15 dnů, může podat odvolání, jakmile se o správním aktu dozví.

K § 115

Odst. 1: Pokud správní úřad o účastnících uvedených v § 37 odst. 1 věděl a neoznámil jim, správní akt vůbec nenabude právní moci.

Odst. 2: Toto ustanovení vycházející z praktických zkušeností na různých úsecích veřejné správy bude postihovat takový okruh případů, kdy např. manželé jsou vlastníky sousedního pozemku, jeden z manželů nebyl účastníkem, ač o jeho existenci věděl, a přihlásí se záměrně až po právní moci rozhodnutí, aby celou věc protahoval prostřednictvím přezkumného řízení. Jde o uplatnění zásady zákazu zneužití práva.

K § 116

Odst. 2: Vyloučení odkladného účinku na požádání účastníka se předpokládá například v případech, kdy účastník podává odvolání jen proti vedlejšímu výroku (nelze-li ho oddělit z výrokové části tak, aby zbytek nabyl právní moci - § 102) a nemá smysl, aby takové odvolání mělo suspensivní účinek pokud sám nechce, navíc platí-li zásada zákazu reformace in peius (§ 122 odst. 5).

K § 117

Odst. 1: Ustanovení o zachování lhůty v případě podání u správního úřadu nepříslušného co do stupně je zvláštní k ustanovení § 48 odst. 6.

Odst. 2: Další možný postup upravuje § 126.

K § 118

Z důvodu procesní ekonomie je stanovena možnost autoremedury. Pro možnost autoremedury se zdá být vhodnější konstruovat objektivní kritérium existence újmy, než subjektivní souhlas ostatních účastníků. Způsobení újmy zjišťuje úřad z moci úřední, a to i na případný podnět účastníků, kteří by s autoremedurou nesouhlasili.

K § 119

Možnost odmítnutí odvolání z formálních důvodů je vedena snahou, aby odvolání, které nemá šanci na úspěch, nezatěžovalo ostatní účastníky a správní úřad. Pokud by účastník uspěl s odvoláním proti zamítnutí z formálních důvodů, znamená to, že má lhůtu zachovanou a bez dalšího se přikročí k projednávání jeho odvolání ve věci (§ 120).

K§ 120

Úprava předání věci se formalizuje z důvodů potřeby upravit spisovou službu a též z důvodu, že se zavádí možnost částečného nabytí právní moci správního aktu.

K § 121

Odst. 2: Omezení revizního principu souvisí s decentralizací a s posílením odpovědnosti správního úřadu, který rozhoduje v I. stupni. Tzv. „plný revizní princip“ je vlastně zvláštní formou správního dozoru, relativizuje příslušnost a zejména vzhledem k tomu, že po zrušení okresních úřadů budou vykonávat veřejnou správu ve dvou stupních orgány různých samosprávných celků, nelze jej z ústavních důvodů nadále uplatňovat v případě, není-li to v zájmu ochrany práv účastníka.

Odst. 3: Vzhledem k posílení procesního postavení účastníků též ve smyslu jejich odpovědnosti a rovněž ke snaze o posílení významu řízení v prvním stupni, se jeví jako potřebný zákaz uplatnění novot. Pouze takové ustanovení zabrání snaze některých účastníků obejít správní úřad, který ve věci rozhodl v prvním stupni, konkrétně znemožnit mu, aby se vyjádřil k podanému odvolání. Takové jednání má za cíl využít menší informovanosti odvolacího správního úřadu např. o místních poměrech a jiných věcech, které zná úřad prvního stupně ze své úřední činnosti.

K § 122

K odst. 5: Zásadu zákazu reformatio in peius současný správní řád neobsahuje na rozdíl od zákona o přestupcích a trestního řádu. Zavedení tohoto institutu by mohlo výrazným způsobem omezit prostor pro porušování zásady nestrannosti a zvýšit důvěru účastníků ve veřejnou správu.

K odst. 6: Ustavní zakotvení nezávislosti územní samosprávy na státu vyžaduje zvláštní ustanovení zakazující odvolacímu správnímu úřadu správní akt územního samosprávného celku vydaný v jeho samostatné působnosti změnit.

K § 123

Zde se předkládá podrobná úprava postupu odvolacího správního úřadu při posuzování odvolání proti zamítnutí odvolání ve věci z formálních důvodů. Principem je co možná nejefektivněji a nejrychleji takový případ řešit, a to zejména v případech, kdy úřad prvního stupně zamítl odvolání oprávněně, zároveň však jsou důvody pro obnovu řízení nebo pro přezkumné řízení.

K § 124

Odst. 1: Stanovení okamžiku nabytí právní moci je zde speciální k § 102.

K § 125

Stanovení okamžiku nabytí právní moci je zde speciální k § 102.

K § 126

Nově se zde upravuje možnost obrany účastníka v případě tzv. subsumpce správních aktů. Současné procesní postavení účastníků v této věci bylo značně nevýhodné.

K § 127

Zvláštností řízení o rozkladu je to, že je v podstatě relativizován devolutivní účinek řádného opravného prostředku. Stavění vedoucího ústředního správního úřadu jaksi do opozice proti tomuto úřadu vyvolává oprávněné pochybnosti o nezávislosti přezkumu v rozkladovém řízení. Z tohoto důvodu je třeba, aby vedoucí ústředního správního úřadu rozhodoval na návrh relativně nezávislé rozkladové komise.

K § 128

V úpravě řízení v prvním stupni jsou v některých případech dávána určitá oprávnění odvolacímu správnímu úřadu. V odvolacím řízení pak tuto úlohu přebírá úřad nadřízený odvolacímu úřadu. Je to významné např. pro možnost prodlužování lhůty pro vydání správního aktu (§ 111 odst. 1) nebo pro vyřizování procesní stížnosti proti postupu odvolacího správního úřadu.

Odst. 3: Toto ustanovení řeší případy, kdy se proti správnímu aktu vydanému v prvním stupni správním úřadem podává řádný opravný prostředek k soudu (dnes řízení podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu). I v těchto případech bude třeba, aby správní úřad, který správní akt vydal, shromáždil podklady, připojil své vyjádření apod. Za účelné lze rovněž považovat i umožnění autoremedury, která může výrazně snížit nápad věcí k soudům a zrychlit řízení.

K § 129 až § 137

Nově je upraveno přezkoumávání pravomocných správních aktů, a to jednak přezkum zákonnosti v přezkumném řízení, které se proti stávající úpravě vyznačuje zejména podrobností a důrazem na právní jistotu, jednak se nově upravuje obnova řízení a zavádí se možnost provést nové řízení a vydat nový správní akt v téže věci.

K § 129

Odst. 2: Byla-li podnětem přezkumného řízení procesní stížnost, postupuje se v případě, že je procesní stížnost podána opětovně, dle § 101 odst. 2.

Odst. 4: Zájem na právní jistotě ve vyjmenovaných oblastech převyšuje zájem na legalitě do té míry, že je třeba přezkum v těchto věcech vůbec vyloučit.

Odst. 5 až 6: Vzhledem k tomu, že v přezkumném řízení je reálné riziko, že újma způsobená dotčením práv nabytých v dobré víře by mohla převyšovat (veřejný) zájem na provedení přezkumného řízení, musí příslušný správní úřad tuto skutečnost zkoumat ve všech stadiích přezkumného řízení. Opačný přístup, tedy lpění na liteře zákona podle zásady lex dura, sed lex, by odporoval principům veřejné správy jako služby.

K § 130

Odst. 2: Při provádění přezkumného řízení na základě procesní stížnosti je připuštěna „autoremedura“ správního úřadu, který správní akt vydal, za stejných podmínek, jako je tomu v odvolacím řízení. Musí tedy v zásadě zůstat nezměněny poměry ostatních účastníků. Nebude-li to možné, bude provádět přezkumné řízení nadřízený správní úřad.

K § 131

Porušení procesních předpisů v řízení má v přezkumném řízení význam jen tehdy, pokud mohlo ovlivnit zákonnost správního aktu.

K § 132

Proti rozhodnutí v přezkumném řízení se lze odvolat nebo podat rozklad.

K § 133

Správní úřad v prvé řadě zkontroluje, zda rozpor se zákonem nevyplývá již ze spisu. Pokud ano, může provést zkrácené přezkumné řízení, pokud ne, uplatní se ustanovení § 131.

K § 134

Široký záběr správního řízení vylučuje a priori stanovit účinky rozhodnutí v přezkumném řízení. Z tohoto důvodu se dává správnímu úřadu možnost, aby při zvážení ochrany dobré víry a zároveň veřejného zájmu rozhodl, zda se přezkoumávaný správní akt ruší ex tunc či ex nunc.

K § 135

Oproti stávajícímu stavu dochází k redukci těch důvodů obnovy řízení, pro které by bylo možno vést přezkumné řízení. Obnova řízení je možná jak na žádost účastníka, tak z moci úřední, je-li na novém řízení veřejný zájem.

K § 136

Nově bude umožněno vydat nový správní akt v téže věci, což bylo doposud dovozováno pouze ze zvláštních zákonů a teorie. Potřeba vyjádření možnosti vydat nový správní akt v téže věci v pozitivním právu vyplývá ze zásady ne bis in idem a z důsledného provedení ústavního požadavku legality, který by jinak mohl znemožňovat například i odstranění tvrdosti zákona.

Novým správním aktem se původní správní akt zásadně neruší, nový správní akt pouze brání jeho vykonatelnosti.

K § 137

Jde o společné procesní ustanovení pro obnovu řízení a vydání nového správního aktu v téže věci.

Část třetí – Opatření obecné povahy

K § 138 až § 142

Opatření obecné povahy je zvláštní typ úkonu správního úřadu na hranici mezi správním aktem a právním předpisem. Jeho zavedení je motivováno jednak zahraniční zkušeností, jednak tím, že ve zvláštních právních předpisech se již pod jinými názvy vyskytuje a dále tím, že moderní chápání vázanosti veřejné správy zákonem tenduje k tomu, aby dotčené osoby měly garantována minimální procesní práva i pro ten případ, že se úkon správního úřadu týká jejich oprávněných zájmů, byť nelze jmenovitě určit účastníky.

Předkládaná úprava se inspiruje kromě zahraničních úprav též úpravou schvalování územně plánovací dokumentace podle stavebního zákona.

Samotné uvedení institutu opatření v život ponechává správní řád zvláštním zákonům.

Část čtvrtá - Veřejnoprávní smlouvy a smír

K § 143 až § 154

V našem právním řádu doposud chybí obecná úprava veřejnoprávních smluv, kterou běžně nalézáme v zahraničí a byť je evidentní, že se jedná o úpravu částečně hmotněprávní, nebylo zbytí než zařadit příslušná obecná ustanovení do správního řádu, neboť správní právo zpravidla nezná obecné hmotněprávní úpravy. Většina institutů byla přejata ze soukromého práva s potřebnými odchylkami danými veřejnoprávním charakterem těchto smluv, aby nadále nedocházelo k situacím, kdy organizační složky státu mezi sebou uzavírají dohody podle občanského zákoníku směřující k zabezpečení jejich úkolů vyplývajících z kompetenčního zákona. Pro některé instituty, které se svou povahou blíží institutům soukromého práva, je vhodné připustit subsidiární platnost odpovídajících institutů občanského zákoníku.

Tam, kde se uzavírá veřejnoprávní smlouva namísto vydání správního aktu, nemůže dojít k tomu, aby uzavření veřejnoprávní smlouvy bylo zneužíváno k obcházení zájmu účastníků dle § 37 odst. 2 a 3, budou totiž mít silnější postavení, než v řízení o vydání správního aktu, neboť s uzavřením veřejnoprávní smlouvy musejí projevit souhlas.

K § 143

Odst. 1: Záměrem je obecně upravit institut veřejnoprávní smlouvy a umožnit tak v širším měřítku vznik vztahů správního práva prostřednictvím smluvních instrumentů. V případě veřejnoprávní smlouvy mezi správním úřadem a účastníkem je však třeba k jejímu uzavření zmocnění zvláštním zákonem. Řešení vyplývá z celkového trendu demokratizace veřejné správy, chápání veřejné správy jako služby veřejnosti a z principu sdílené odpovědnosti.

Odst. 2: Veřejnoprávní smlouva musí být v souladu s veřejným zájmem. To především znamená, že nesmí být uzavřena v neprospěch obecných zájmů, zejména též v neprospěch veřejných prostředků. Správní úřad, resp. oprávněná úřední osoba nevystupuje jako soukromá osoba, ale jedná s ohledem na tyto skutečnosti, tedy „v souladu s veřejným zájmem“.

K § 144

Zde se bude jednat o smlouvy koordinační; ty jsou v současné době využívány zejména k úpravě vztahů územních samosprávných celků (např. dohoda o sloučení obcí, dobrovolné svazky obcí). Dá se předpokládat, že na tyto smlouvy se navrhovaná úprava použije subsidiárně.

Odst. 3 a 4: V současné době je praxí pociťována potřeba určitým způsobem formálně upravit součinnost mezi správními úřady. Často dochází k tomu, že např. v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti je třeba koordinovat činnost více správních úřadů.

K § 145

Jedná se o tzv. „subordinační“ smlouvy (např. smlouvy o závazku veřejné služby). Subordinace však neznamená nerovné postavení smluvních stran v tom smyslu, že by bylo správnímu úřadu umožněno, aby účastníku něco diktoval. Jedná se v zásadě o určitou moderaci obsahu závazku, který by jinak mohl vzniknout správním aktem. Z toho vyplývá, že v případě nedodržení „subordinační“ smlouvy ze strany účastníka ji může správní úřad nahradit klasickým správním aktem.

Správní úřad vždy posuzuje smlouvu a její obsah zejména z hlediska zákonnosti a jejího souladu s veřejným zájmem.

Tuto veřejnoprávní smlouvu je možné uzavřít, jen stanoví-li tak zvláštní zákon.

K § 146

U veřejnoprávní smlouvy uzavírané mezi účastníky je k jejímu uzavření nutný též souhlas správního úřadu. Teprve tímto souhlasem smlouva platně vznikne.

K § 147 a § 148

Úprava je obdobou úpravy v občanském zákoníku, projevuje se zde však nutnost větší kogentnosti úpravy.

K § 149

Jde o obdobu přezkumného řízení u vydávání správních aktů. U veřejnoprávních smluv nepřipadá pojmově i z důvodu právní jistoty v úvahu neplatnost, vady se řeší přezkoumáváním zákonnosti; ke zrušení veřejnoprávní smlouvy tedy může dojít v širším okruhu případů, než zahrnují důvody neplatnosti soukromoprávních smluv podle občanského zákoníku.

K § 150 a § 151

Změna a výpověď veřejnoprávní smlouvy probíhá na základě shodné vůle či dohody předem obsažené ve smlouvě. O zrušení, jehož důvodem podle § 151 není nezákonnost, ale některý z taxativně uvedených důvodů v § 151, může rozhodnout správní úřad i proti vůli jedné ze stran.

K § 152

Toto ustanovení má zabránit tomu, aby veřejnoprávní smlouvy nebyly zneužívány k obcházení zájmů dotčených osob, tedy aby nedocházelo k účelovému omezování procesních práv nevyužíváním procesu standardního řízení dle části druhé. Pokud není získán souhlas třetí osoby s uzavřením veřejnoprávní smlouvy, postupuje se ve standardním řízení, jehož výsledkem je vydání správního aktu. Všichni účastníci mají samozřejmě plná procesní práva. Rozdíl je pouze v tom, že za podklady správního aktu mohou sloužit informace získané při přípravě veřejnoprávní smlouvy, nebude tedy třeba provádět znovu některé důkazy.

Probíhalo-li před uzavřením veřejnoprávní smlouvy správní řízení, nabude smlouva účinnosti tehdy, až připojí podpis poslední z účastníků (§ 145).

K § 153

Odst. 1: Konkrétní způsob výkonu veřejnoprávní smlouvy bude závislý na jejím obsahu a bude prováděn v rámci správní exekuce dle exekučního řádu správního.

Odst. 3 a 4: O sporech z veřejnoprávních smluv se bude rozhodovat nejprve v rámci veřejné správy. Až proti takto vydanému správnímu aktu bude možná žaloba ke správnímu soudu.

Důvodem této konstrukce je zájem na tom, aby veřejná správa dokázala nedostatky veřejnoprávních smluv řešit vlastními silami, a aby nedocházelo k zahlcování správních soudů nalézacím řízením o sporech z veřejnoprávních smluv.

K § 154

Ustanovení zakládá subsidiární užití občanského zákoníku s výjimkou vyjmenovaných ustanovení.

K § 155

Smír mezi účastníky je svou povahou podobný veřejnoprávní smlouvě podle § 146. Proto se na něj vztahují ustanovení hlavy I o veřejnoprávních smlouvách. Ze základních pravidel činnosti správních úřadů, zejména § 5 odst. 5 vyplývá povinnosti správního úřadu pokusit se o smír v těch věcech, kde to pojmově připadá v úvahu.

Část pátá – Jiné úkony správních úřadů

K části páté

Zásada vázanosti správního úřadu zákonem, která platí i v procesním smyslu, určuje, že dříve zcela neformální úkony správních úřadů řídící se jen jejich účelem dostávají propůjčenu minimální formu. Tato forma je kromě samozřejmé platnosti základních pravidel činnosti správních úřadů pro jednoduchost stanovena v mezích možnosti obdobným, jinde přiměřeným, použitím některých obecných institutů formálního řízení.

Při aplikaci správního řádu by správní úřady měly zvláště u jiných úkonů správních úřadů vykládat předpis podle jeho smyslu, jímž je v tomto případě zejména zlepšení procesního postavení a jistoty účastníků. Rozhodně by minimální formalizace jiných úkonů správních úřadů neměla vést k byrokratismu, k šikanování dotčených osob nebo ke zdůvodnění, proč nelze dotčeným osobám vyhovět. Takový postup by byl v rozporu se základními pravidly činnosti správních úřadů, pročež by byl nezákonný.

K § 156

Ve spojení s Chyba: zdroj odkazu nenalezen a § 2 z ustanovení vyplývá, že se část pátá užije v zásadě na jakýkoliv postup správních úřadů při výkonu veřejné správy neupravený v předchozích částech nebo ve zvláštním právním předpise.

K § 157

Zvláštním typem neformálního řízení jsou osvědčovací, ověřovací a obdobné úkony. Z tohoto důvodu je třeba pro ně upravit zvláštní postup. V případě, že správní úřad odepře provést úkon, vydá o tom správní akt v řízení dle části druhé, pouze pokud je to právně významné pro uplatnění práva dotčené osoby, která o něj žádala.

K § 158 až § 159

I při neformálních úkonech je třeba uplatnit požadavek legality. Vzhledem k tomu, že pro úkony správních úřadů platí presumpce správnosti, je nezbytné určitým způsobem formalizovat jejich zrušení nebo změnu. Aby však nedošlo k přílišné byrokratizaci, formalismu a ohrožení právní jistoty třetích osob, je třeba upravit různé způsoby opravy úředních úkonů, které jsou v rozporu s právními předpisy, tam, kde malá intenzita vady a zároveň ochrana práv třetích osob umožňuje zachovat za určitých podmínek původní úkon v platnosti. Může se jednat jednak o opravu nebo konverzi takového úkonu (§ 158, § 159). Pouze v případě, že nelze těchto možností využít, ruší úkon správní úřad svým usnesením.

I ve formálním řízení provádí správní úřad takové úkony, které nemají upraveny procesní stránku nápravy. Dle argumentu a minore ad maius je třeba zde upravenou minimální formu vztáhnout zpětně i na řízení o vydání správního aktu (§ 158 odst. 3 věta poslední).

K § 158

Odst. 2: Zatímco úkon byl proveden neformálně, vyžaduje právní jistota alespoň minimální formu pro jeho opravu. Touto formou je usnesení, které se pouze poznamená do spisu (Usnesení se vydá ve formálním řízením podle části druhé; prvním a jediným úkonem v tomto řízení je právě vydání tohoto usnesení).

Odst. 3: Intenzita zásahu do práv dotčených osob je v případě úkonu, který je v rozporu s právními předpisy, větší než v případě konverse, protože může mít zásadní vliv na práva nabytá v dobré víře, proto je třeba jej rušit formálně v přezkumném řízení. Zpravidla se bude jednat o zkrácené přezkumné řízení dle § 133.

K § 159

Konverse úkonu, který je v rozporu s právními předpisy, v jiný úkon, který je v souladu se zákonem, by mohla znamenat značný zásah do práv dotčených osob. Je proto nezbytné zpřísnit formu jeho změny oproti pouhé opravě. Proto se usnesení vydané obdobným způsobem jako v předchozím ustanovení dotčeným osobám, které se zahájením formálního řízení staly účastníky, řádně doručí a tyto osoby proti němu mohou podat procesní stížnost.

Část šestá - Společná, přechodná a závěrečná ustanovení

Obecně:

V souvislosti s přijetím správního řádu se předpokládá rovněž přijetí zákona, kterým se mění zákony v souvislosti s přijetím správního řádu. Návrh tohoto zákona by měl být předložen ministrem vnitra ve spolupráci se všemi ministry a vedoucími ústředních správních úřadů vládě do konce října 2001 (usnesení vlády č. 889/2000).

K § 162

Ustanovení je odrazem nutnosti zajistit legalitu jakéhokoliv postupu správních úřadů vůči adresátům veřejné správy (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odstavec 2 Listiny).

Odst. 1: Vzhledem k rozmanitosti úpravy různých zvláštních zákonů, které více či méně odchylně upravují svůj správní proces, bylo nezbytné z důvodu zachování určitého standardu ochrany práv účastníků vymezit přechodné ustanovení takto široce, neboť jinak by v určitých typech řízení nadále tento standard nemohl být zajištěn.

Odst. 2: Tuto problematiku v určitém náznaku řeší platný správní řád v § 3 odst. 5. Do budoucna však vzhledem k obecnému požadavku legality je třeba i zde garantovat určitý standard procesních práv účastníků, i když se zde jedná o méně intenzívní zásahy do jejich poměrů.

K § 163

Ustanovení o nicotnosti jsou natolik nová, že jejich zpětná platnost by mohla přinést určité problémy veřejné správě. Pro stabilitu veřejné správy bude lepší, pokud budou takové úkony, které by jinak byly nicotné, rušeny jako nezákonné.

K § 165

Změna procesního předpisu vyžaduje určitou dobu legisvakance, která umožní správním úřadům na změnu odpovídajícím způsobem reagovat po organizační a technické stránce. Delší doba pro seznámení se s novou úpravou by měla pomoci i dotčeným osobám.

Navržený termín 1. 1. 2003 souvisí s celkovou reformou veřejné správy, kdy k tomuto dni dojde nejen k zániku okresních úřadů a přenosu jejich kompetencí na pověřené obecní úřady s rozšířenou působností a krajské úřady, ale především k plnému konstituování správního soudnictví, s čímž tento návrh počítá a má na uvedené předpisy velmi těsné vazby.

V Praze dne ………. 2001

předseda vlády

ministr vnitra

II.

N á v r h

VYHLÁŠKA

Ministerstva vnitra

ze dne ………………………..

o stanovení výše paušálních částek za zhotovení kopie spisu nebo jeho části v řízení před správními úřady

Ministerstvo vnitra podle § 49 odst. 4 zákona č……../2002 Sb., správní řád, stanoví:

§ 1

(1) Paušální částka za pořízení jedné strany tisku nebo fotokopie formátu A 4 činí

a) jednostranně černobíle 1, 30 Kč,

b) oboustranně černobíle 1, 90 Kč,

c) jednostranně barevně 29, 70 Kč,

d) oboustranně barevně 42, 10 Kč.

(2) Paušální částka za pořízení jedné strany tisku nebo fotokopie formátu A 3 činí

a) jednostranně černobíle 2, 10 Kč,

b) oboustranně černobíle 3, 20 Kč,

c) jednostranně barevně 43, 90 Kč,

d) oboustranně barevně 61, 50 Kč.

(3) Paušální částka za pořízení kopie na přinesený technický nosič dat činí

a) u diskety 40 Kč,

b) u CD disku 70 Kč.

§ 2

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2003.

Ministr

Stanislav Gross, v. r.

N á v r h

VYHLÁŠKA

Ministerstva vnitra

ze dne ………………………..

o stanovení náhrady hotových výdajů a ušlého výdělku jiným osobám

Ministerstvo vnitra podle § 108 odst. 5 zákona č……../2002 Sb., správní řád, ( dále jen „zákon“) stanoví:

§ 1

(1) Osoba, která není účastníkem nebo přidruženým účastníkem podle části druhé zákona (dále jen „jiná osoba“), s výjimkou zástupce účastníka nebo přidruženého účastníka, který je advokátem, má v souvislosti se řízením před správními úřady nárok na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku.

(2) K hotovým výdajům náleží jízdné, stravné a nocležné.

(3) Podklad pro výpočet náhrady ušlého výdělku jiné osoby, která je v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru nebo v pracovním vztahu, tvoří průměrný výdělek vypočtený podle zvláštního právního předpisu.^³⁷) Výši průměrného výdělku prokáže jiná osoba potvrzením zaměstnavatele, ve kterém je uvedeno, zda a jakou částku jí zaměstnavatel srazí za dobu nepřítomnosti v práci.

(4) V případě jiné osoby, která není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru nebo v pracovním vztahu, je však výdělečně činná, tvoří podklad pro výpočet náhrady ušlého výdělku částka, vypočtená ze základu daně z příjmů fyzických osob,^³⁸) dělená počtem pracovních hodin stanovených zvláštním právním předpisem^³⁹) připadajících na týž kalendářní rok. Výši základu daně z příjmů fyzických osob prokazuje jiná osoba posledním platebním výměrem orgánu vykonávajícího správu daně, jenž předcházel dni, kdy je nárok na náhradu uplatňován; pokud nelze výši ušlého výdělku tímto způsobem prokázat, přísluší jiné osobě náhrada ušlého výdělku v částce 34 Kč za hodinu, nejvýše však 272 Kč za jeden den.

§ 2

(1) Nárok na jízdné má jiná osoba pouze tehdy, pokud nebydlí nebo nepracuje v místě, kde se správní řízení koná, nebo je předvolána z místa, kde se dočasně zdržuje.

(2) Jiné osobě se hradí skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje, cestovala-li veřejným hromadným dopravním prostředkem. Použila-li jiná osoba vlastního motorového vozidla, poskytne se jí náhrada podle zvláštního právního předpisu^⁴⁰).

§ 3

(1) Použije-li jiná osoba také místního veřejného hromadného dopravního prostředku, hradí se jí i místní přepravné.

(2) Místní přepravné se hradí také jiné osobě, která bydlí nebo pracuje v místě, kde se správní řízení koná, cestovala-li místním veřejným hromadným dopravním prostředkem, pokud nepoužila platnou předplatní jízdenku.

§ 4

Stravné a nocležné náleží jiné osobě podle zvláštního právního předpisu.Chyba: zdroj odkazu nenalezen)

§ 5

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2003.

Ministr

Stanislav Gross, v. r.

N á v r h

VYHLÁŠKA

Ministerstva vnitra

ze dne ………………………..

o stanovení výše paušálních částek k náhradě nákladů řízení před správními úřady jeho účastníkem

Ministerstvo vnitra podle § 109 odst. 1 zákona č……../2002 Sb., správní řád, (dále jen „zákon“) stanoví:

§ 1

(1) Paušální částka k náhradě nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1 000 Kč.

(2) Ve zvláště složitých případech, nebo byl-li přibrán znalec z jiného oboru než psychiatrie, činí paušální částka 2 000 Kč; byl-li přibrán znalec z oboru psychiatrie, zvyšuje se tato částka o 1 000 Kč.

§ 2

Náklady správního řízení zahájeného před účinností této vyhlášky se stanoví podle dosavadních předpisů.

§ 3

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2003.

Ministr

Stanislav Gross, v. r.

1) Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení). Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění zákona č. 145/2001 Sb.

2) Například zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 157/1993 Sb., zákona č. 302/1993 Sb., zákona č. 315/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 85/1994 Sb., zákona č. 255/1994 Sb., zákona č. 59/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 323/1996 Sb., zákona č. 61/1997 Sb., zákona č. 242/1997 Sb., zákona č. 91/1998 Sb., zákona č. 168/1998 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 159/2000 Sb., zákona č. 227/2000 Sb., zákona č. 218/2000 Sb., zákona č. 367/2000 Sb., zákona č. 492/2000 Sb. a zákona č. 120/2001 Sb.

3) Například zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) a zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění zákona č. 145/2001 Sb.

4) Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel).

5) Například zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 140/2001 Sb.

6) § 7 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku.

7) § 20 odst. 1 občanského zákoníku.

8) Zákon č. Sb., o státní službě.

9) Zákon č. Sb., o zaměstnancích územních samosprávných celků.

10) Čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

11) Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů.

12) Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu).

13) Zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů.

14) Zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách).

15) Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění zákona č. 145/2001 Sb.

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).

16) Zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu).

17) § 2 odst. 3 obchodního zákoníku.

18) Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

19) Například zákon č. 360/1992 Sb. o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákona č. 164/1993 Sb. a zákona č. 275/1994.

Zákon č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích, ve znění zákona č. 14/1993 Sb.

20) Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 101/2000 Sb., zákona č. 159/2000 Sb. a zákona č. 39/2001 Sb.

21) Například zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů.

22) § 8 a 9 občanského zákoníku.

23) § 10 občanského zákoníku.

24) § 139 občanského zákoníku.

25) Například § 20 občanského zákoníku, zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb. a zákona č. 229/2001 Sb.

26) Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb. a zákona č. 120/2001 Sb.

27) Například § 26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb. a zákona č. 120/2001 Sb.

28) Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb.

29) § 1 a § 2 zákona č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu.

30) čl. 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění zákona č. 347/1997 Sb. a zákona č. 300/2000 Sb.

31) § 116 občanského zákoníku.

32 Zákon č. Sb., exekuční řád správní.

33) Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění zákona č. 121/2000 Sb.

34) Například zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění zákona č. 166/1993 Sb., zákona č. 148/1998 Sb. a zákona č. 132/2000 Sb.

35) § 118 až § 121 občanského zákoníku.

36) Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb a zákona č. 229/2001 Sb..

37) Zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů.

38) Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

39) § 83a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce,ve znění pozdějších předpisů

40) Zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů.

Důvodová zpráva k Vládní návrh zákona správní řád

1. Úvod

2. Zhodnocení platného právního stavu

3. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

4. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

5. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

7. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy

Část první - Úvodní ustanovení

K Chyba: zdroj odkazu nenalezen

K § 2

K hlavě II

K § 3

K § 4

K § 5

K § 6

K § 7

K § 8

K § 9

Část druhá - Správní akty

K části druhé

K § 10

K § 11

K § 12

K § 13

K § 14

K § 15

K § 16

K § 17

K § 18

K § 19

K § 20

K § 21

K § 22

K § 23

K § 24

K § 25

K § 26

K § 27

K § 28

K § 29 až § 32

K § 29

K § 30

K § 31

K § 32

K § 33

K § 34

K § 35

K § 36

K Hlavě III

K § 37

K § 39

K § 40

K § 41

K § 42

K § 43

K § 44

K § 45

K § 46

K § 47

K § 48

K § 49

K § 50 až § 51

K § 50

K § 52

K § 53

K hlavě IV

K § 54

K § 55

K § 56

K Hlavě V

K § 57 a § 58

K § 57

K § 58

K § 59

K § 60

K § 61

K hlavě VI

K § 62 a § 63

K § 63

K § 64