Důvodová zpráva

Důvodová zpráva k Vládní návrh zákona o platebním styku - EU

Sněmovní tisk: č. 1082, 3. volební období

Průběžně zpracováváme a vylepšujeme obsah důvodových zpráv. Tento dokument může mít drobné nedostatky ve formátování — aktivně na nich pracujeme.

Tento dokument obsahuje důvodovou zprávu k návrhu zákona ze sněmovního tisku PSP ČR — záměr zákonodárce a odůvodnění jednotlivých ustanovení.

Návrh zákona o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku) je předkládán na základě usnesení vlády České republiky č. 1289 ze dne 18. prosince 2000, kterým byl schválen věcný záměr zákona o platebním styku a jímž bylo rozhodnuto zpracovat návrh zákona o platebním styku a předložit jej vládě do 30. září 2001. Usnesením č. 763 ze dne 25. července 2001 stanovila vláda České republiky termín předložení harmonizačních zákonů včetně zákona o platebním styku na 31. srpna 2001.

  1. Zhodnocení platného právního stavu

Do návrhu zákona jsou promítnuty poměrně nové principy evropského práva v oblasti platebního styku, které platná právní úprava neobsahuje. Komplexní právní úprava, která by byla obdobou předkládaného návrhu, v českém právním řádu neexistuje.

Platební styk upravuje částečně obchodní zákoník v § 708 až 715 - smlouva o běžném účtu, kde jsou uvedena převážně dispozitivní ustanovení pro vztahy mezi bankou a jejím klientem při vedení účtu a provádění platebního styku. Tato ustanovení jsou v praxi aplikována především na tuzemský platební styk. Přeshraniční platební styk není výslovně upraven žádným právním předpisem, pouze zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon předpokládá provádění peněžních služeb přes hranice subjekty, které k tomu obdržely devizovou licenci od České národní banky. Vlastní provozování těchto služeb však neupravuje. Vyhláška SBČS č. 51/1992 Sb., o platebním styku a zúčtování mezi bankami reguluje tuzemský mezibankovní platební styk, neupravuje však vztah mezi klientem a bankou. Výkladem lze z ní dovodit lhůty zúčtování v České republice. Reklamace a právo na náhradu škody v platebním styku, je-li prováděn alespoň jednostranně prostřednictvím účtu klienta, se řídí obchodním zákoníkem (tzv. absolutní obchody bez ohledu na to, zda je klient fyzická nebo právnická osoba). V ostatních případech podle povahy účastníka bude aplikován obchodní nebo občanský zákoník.

Právní úprava nejpoužívanějších elektronických platebních prostředků - platebních karet ani dalších elektronických platebních prostředků v České republice neexistuje. Obecně se vztahy mezi vydavatelem a držitelem elektronického platebního prostředku řídí obchodním zákoníkem. Potřebná definice elektronického platebního prostředku není v českém právním řádu zakotvena. Návrh harmonizační novely zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (t.č. v Poslanecké sněmovně Parlamentu) řeší v souladu s příslušnou směrnicí jednotnou evropskou licenci institucí oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky (jednu z forem elektronického platebního prostředku), zavádí definici elektronického peněžního prostředku a zákaz vydávání těchto prostředků jinými osobami než jsou banky a pobočky zahraničních bank (nestanoví-li zákon jinak).

Jediným platebním systémem regulovaným právním řádem je systém mezibankovního platebního styku České národní banky. Jeho úprava je obsažena v § 20b odst. 1 zákona o bankách a ve vyhlášce č. 51/1992 Sb. Vznik nových systémů, navíc s účastníky z nebankovní sféry včetně cizozemců, nebyl doposud předpokládán. Návrh novely zákona o bankách již vznik takových systémů anticipuje s odkazem na zvláštní zákon (zákon o platebním styku). V návaznosti na to novela zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (zákon č. 442/2000 Sb.) zakotvuje kompetence České národní banky jako regulátora platebních systémů (licencování a dohled). Úpadek podnikatelského subjektu je upraven v zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Neexistuje zde však ochrana platebních systémů před úpadkem jednoho z účastníků systému.

2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Návrh zákona je připravován za účelem harmonizace českého právního řádu s právem Evropské unie. Je rozdělen do částí, z nichž tři stěžejní implementují jednotlivé směrnice Evropské unie v oblasti platebního styku. Předmět úpravy, působnost a hlavní principy v jednotlivých částech se liší a nenavazují na sebe. Základními principy navrhované úpravy jsou ochrana klienta v platebním styku a ochrana a regulace platebních systémů v České republice.

Část první vymezuje předmět úpravy zákona podle jednotlivých nosných částí.

Část druhá implementuje Směrnici 97/5/ES o přeshraničních převodech s cílem zvýšit právní jistotu klientů bank a dalších institucí provádějících převody plateb.

Působnost zákona se vztahuje jednak na osoby, které převody provádějí nebo zprostředkovávají (převádějící instituce) a na druhé straně na osoby, které využívají služby převodu (příkazce a příjemce). Návrh zákona se vztahuje na přeshraniční převody s účinností ode dne vstupu České republiky do Evropské unie a nad rámec směrnice na převody na území České republiky v české měně ode dne účinnosti zákona.

Převádějícím institucím se stanoví povinnost informovat klientelu o podmínkách provádění převodů i o konkrétních uskutečněných převodech a vymezuje se rozsah těchto informací.

Návrh stanoví lhůty provádění převodů jak mezi převádějícími institucemi, tak i v rámci jedné instituce. Pro tuzemské převody a vztah mezi převádějící institucí příjemce a příjemcem stanoví zákon pevné lhůty s možností dohody pouze lhůty kratší. U přeshraničního převodu se v souladu se směrnicí vychází z dohody mezi převádějící institucí příkazce a jejím klientem a zákonná lhůta se stanoví pro případ absence takové dohody. Pro případ nedodržení dohodnutých či stanovených lhůt převodu ukládá návrh převádějící instituci příkazce nebo příjemce povinnost zaplatit klientovi úrok z prodlení a stanoví způsob výpočtu této sankce. Povinnost platit úrok z prodlení není závislá na tom, zda převádějící instituce zpoždění převodu způsobila; této povinnosti se může zprostit jen, pokud zpoždění způsobil příkazce nebo příjemce platby, v případě nepředvídatelných překážek, nebo v případě podezření z praní špinavých peněz.

Dalším ze základních principů navrhované úpravy je zpoplatnění převodu pouze na straně příkazce, neurčí-li on sám, že cenu převodu hradí zcela nebo zčásti příjemce.

Návrh zakotvuje povinnost převádějících institucí pro případ tzv. neúspěšného (tedy nedokončeného ani v dodatečné lhůtě) převodu vrátit částku převodu do zákonem stanovené lhůty příkazci nebo příjemci. V této souvislosti stanoví návrh vzájemné povinnosti a vazby převádějících institucí zejména v řetězci přeshraničního převodu, včetně povinnosti refundace částky poskytnuté příkazci.

Na přeshraniční převody, jak již bylo uvedeno, se bude zákon vztahovat až ode dne vstupu České republiky do Evropské unie. Členské státy Evropské unie a ostatní státy tvořící Evropský hospodářský prostor implementací příslušné směrnice stanovily stejné povinnosti převádějících institucí při přeshraničních převodech. Směrnice zajišťuje provázanost právních úprav přeshraničních převodů v těchto státech. Tím bude zajištěna reciprocita také pro české převádějící instituce.

Návrh části druhé zákona předpokládá, že spory, které vzniknou mezi převádějícími institucemi a klienty, bude řešit zvláštní orgán pro mimosoudní urovnání sporů zřízený zákonem. Klient má právo volby, zda se obrátí na tento orgán nebo na soud.

Část třetí implementuje příslušná ustanovení Směrnice 2000/46/ES o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, jejím výkonu a obezřetnostním dohledu nad touto činností. Cílem této směrnice je zamezit nekontrolované emisi elektronických peněz, zvýšit právní jistotu klienta a prohloubit důvěru veřejnosti k elektronickým peněžním prostředkům. Návrh dále vytváří podmínky pro uvedení v život Doporučení 97/489/ES o transakcích prováděných elektronickými platebními prostředky. Dále implementuje článek 8 Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, který se týká postupu při zneužití platební karty.

Působnost zákona se vztahuje na vydavatele elektronických platebních prostředků a jejich držitele, kteří tyto platební prostředky užívají na základě smlouvy s vydavatelem.

V návrhu je poprvé v českém právním řádu definován elektronický platební prostředek. Je chápán jako klasický prostředek přístupu k peněžní hodnotě (např. běžná platební karta) či jako elektronický peněžní prostředek, který návrh definuje pojmovými znaky převzatými ze směrnice. Zavádí se zcela nový pojem – elektronické peníze, které jsou peněžní hodnotou uchovávanou na elektronickém peněžním prostředku. Vydávání elektronických peněz je vázáno na povinnost jejich předplacení tak, aby nedošlo k úvěrové emisi elektronických peněz.

Výrazným prvkem ochrany klienta - držitele jakéhokoliv elektronického platebního prostředku je princip vzorových obchodních podmínek. Návrh zakotvuje zmocnění České národní banky k vydávání vzorových obchodních podmínek pro užívání elektronických platebních prostředků a zároveň ukládá povinnost každému vydavateli takových platebních prostředků informovat ve svých obchodních podmínkách, nakolik tyto jeho podmínky odpovídají vzorovým obchodním podmínkám České národní banky. Vzorové obchodní podmínky České národní banky budou mít doporučující povahu a jejich obsahem budou zásady Doporučení 97/489/ES. Uvedená konstrukce má vést k postupnému zavádění principů tohoto doporučení do obchodních podmínek vydavatelů elektronických platebních prostředků.

Ochranu držitele sleduje též ustanovení týkající se užití elektronického platebního prostředku bez jeho fyzického předložení nebo bez identifikace držitele osobním identifikačním číslem, kdy může běžně dojít ke zneužití platebního prostředku (např. platby po internetu pouhým zadáním čísla, které je uvedeno na platební kartě a tedy snadno zjistitelné i zneužitelné). Návrh v souladu se Směrnicí 97/7/ES stanoví pro takové případy použití elektronického platebního prostředku právo držitele požadovat od vydavatele vrácení odčerpaných peněžních prostředků.

V dalších ustanoveních návrhu zákona se promítají principy směrnice týkající se elektronických peněžních prostředků a elektronických peněz. Podle připravované novely zákona o bankách budou k vydávání elektronických peněžních prostředků (nestanoví-li zákon jinak) oprávněny jen banky a pobočky zahraničních bank a dále pobočky zahraničních tzv. institucí elektronických peněz podnikající na území České republiky na základě jednotné bankovní licence (tyto instituce musí splňovat povinnosti stanovené směrnicí a podléhají dohledu obdobnému bankovnímu dohledu). Návrh zákona o platebním styku tuto zásadu doplňuje tím, že v souladu se směrnicí stanoví podmínky, za nichž budou oprávněny vydávat elektronické peněžní prostředky i jiné než výše zmíněné subjekty. Tyto podmínky jsou však dosti přísné a poskytují poměrně malý prostor těmto "nebankovním" emitentům. Účelem je ochrana před elektronickou emisí peněz subjekty, které nepodléhají bankovnímu dohledu, zároveň je však třeba umožnit vydávání např. předplacených mezinárodních telefonních karet či obdobných produktů.

Návrh zákona ukládá vydavateli elektronického peněžního prostředku v souladu se směrnicí povinnost tzv. zpětné výměny elektronických peněz. Držitel může vydavatele požádat o vrácení hodnoty uchovávané na elektronickém peněžním prostředku v hotovostní nebo bezhotovostní formě. Tím je zajištěna důvěryhodnost elektronické emise peněz.

Také v části třetí zákona, která má do značné míry povahu ochrany spotřebitele, se předpokládá, že spory vzniklé mezi vydavateli a držiteli elektronických platebních prostředků budou řešeny před týmž zvláštním orgánem pro mimosoudní urovnání sporů, který bude příslušný pro řešení sporů z převodů podle části druhé zákona.

Vzhledem k tomu, že v části třetí ukládá zákon vydavatelům řadu povinností, navrhuje se oprávnění České národní banky sankcionovat porušení těchto povinností pokutou.

Část čtvrtá implementuje Směrnici 98/26/ES o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry. Na rozdíl od předchozích dvou částí, jejichž cílem je chránit klienta využívajícího službu platebního styku, účelem této části je regulovat vznik a fungování platebních systémů, ochránit zákonem vymezené platební systémy před důsledky bankrotu jejich účastníků a přinést tak zvýšení bezpečnosti platebních systémů.

Návrh zákona v souladu se směrnicí definuje platební systém. Důležitou podmínkou je dohoda účastníků, že se systém bude řídit právním řádem České republiky, i když nemusí být provozován na území České republiky a ani jeho účastníci (s výjimkou provozovatele systému) nemusí být výhradně českými osobami. Zákon reguluje jen takové systémy, které splňují stanovené definiční znaky, a tyto systémy pak požívají výhody neodvolatelnosti příkazů přijatých systémem. Zákon v souladu se směrnicí stanoví rovněž možnost vzniku systému za účelem propojení platebních a vypořádacích systémů, které požívají výhody neodvolatelnosti příkazů.

Návrh zákona vymezuje okruh osob, které mohou být účastníky systému; mohou jimi být jak české, tak i zahraniční osoby.

Zákon předepisuje povinnost provozovat systém podle pravidel, která jsou součástí smlouvy o platebním systému. Dále stanoví minimální náležitosti těchto pravidel.

Hlavním cílem úpravy části čtvrté návrhu zákona je v souladu se směrnicí umožnit využití peněžních prostředků nebo zajištění (kolaterálu) pro splnění závazků účastníka platebního systému vyplývajících z jeho účasti v tomto systému, a to i v případě, byl-li na majetek tohoto účastníka prohlášen konkurz, popřípadě, došlo-li vůči němu k přijetí jiného opatření, jehož právním následkem je zastavení nebo omezení plateb. Úprava má zabránit blokování těchto peněžních prostředků z titulu prohlášení konkurzu, zajistit neodvolatelnost, platnost a vymahatelnost příkazů účastníka – úpadce, které byly přijaty systémem provozovaným podle zákona o platebním styku. Zároveň se umožňuje realizovat přednostně práva ze zajištění poskytnutého účastníkem – úpadcem k zajištění jeho závazků z příkazů přijatých tímto systémem. Tato opatření mají vést k odstranění dominového efektu insolvence dalších účastníků systému.

K zajištění výše uvedených principů a proto, aby je nebylo možno zneužívat k provádění zakázaných operací po prohlášení konkurzu, stanoví návrh zákona řadu oznamovacích a informačních povinností na jedné straně provozovateli systému a jeho účastníkům ve vztahu k České národní bance a k veřejnosti, na druhé straně stanoví povinnosti České národní bance.

Česká národní banka je povinna informovat konkurzní soudy o českých účastnících systémů provozovaných podle zákona o platebním styku i cizích systémů provozovaných v souladu se směrnicí. Informaci o prohlášení konkurzu na majetek účastníka systému by měla obdržet od konkurzních soudů podle připravované novely zákona o konkurzu a vyrovnání. Tuto informaci pak Česká národní banka sděluje zákonem určeným osobám. Návrh zákona určuje Českou národní banku jako orgán, který za Českou republiku zajišťuje informační povinnosti ve vztahu k obdobným orgánům ostatních členských států Evropské unie a dalších států Evropského hospodářského prostoru. Úprava vztahů České národní banky k orgánům těchto států nabude účinnosti až dnem vstupu České republiky do Evropské unie.

Požadavkem směrnice je, aby státem k tomu určený orgán označil systémy, které splňují stanovené definiční znaky a budou požívat výhod neodvolatelnosti příkazů, a oznámil je Evropské komisi. V České republice bylo rozhodnuto podrobit vznik nových platebních systémů licenčnímu řízení. Návrh zákona proto stanoví kriteria pro licenční politiku České národní banky. Licence bude udělována ve správním řízení.

V této souvislosti a v souladu s ustanovením směrnice, že členský stát smí udělit výhodu neodvolatelnosti zúčtování pouze systému, o jehož bezpečnosti je přesvědčen, upravuje návrh zákona pravidla dohledu nad systémy včetně opatření k nápravě a podmínky odnětí licence a zániku licence. Úprava vychází z principů osvědčených při licencování a dohledu nad bankami podle zákona o bankách.

Příslušnost České národní banky k licencování systémů a dohledu nad nimi je stanovena v § 44 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů.

Část pátá obsahuje společná ustanovení pro část třetí a čtvrtou, v nichž se předpokládá správní řízení. Česká národní banka ve správním řízení postupuje podle správního řádu s několika výjimkami, které jsou výslovně stanoveny v této části zákona.

Část šestá stanoví účinnost zákona. Ta ustanovení, u nichž se předpokládá reciprocita chování ze strany ostatních členských států Evropské unie resp. států Evropského hospodářského prostoru, mají nabýt účinnosti až dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost.

3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

Navrhovaná právní úprava je nezbytná pro dosažení plné slučitelnosti českého právního řádu s právem Evropských společenství upravujícím platební styk a platební systémy a znamená nezbytné doplnění českého právního řádu v oblastech, které nejsou dosud upraveny.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Návrh zákona o platebním styku je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

5. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami a její slučitelnost s právními akty Evropských společenství

Návrh zákona má převážně harmonizační charakter a jsou jím implementovány tyto právní akty Evropských společenství:

  1. Směrnice 97/5/ES o přeshraničních převodech ,

  2. Směrnice 2000/46/ES o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, jejím výkonu a obezřetnostním dohledu nad touto činností,

  3. Směrnice 98/26/ES o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry,

  4. článek 8 Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (tato směrnice je v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu a byla již s výjimkou ustanovení článku 8, která se týkají platebních karet, transponována do občanského zákoníku).

Návrh zákona je s těmito akty plně slučitelný a je plně v souladu s právem Evropských společenství.

Plná transpozice směrnic si kromě přijetí zákona o platebním styku vyžádá změnu některých zákonů a novou zákonnou úpravu řešení sporů mimosoudní cestou (návrh zákona o Finanční arbitráži).

- Směrnice 97/5/ES bude po přijetí předkládaného zákona a doprovodné novely občanského zákoníku (okamžik splnění dluhu) a po přijetí zákona o Finanční arbitráži plně transponována do právního řádu České republiky.

- Směrnice 2000/46/ES bude do českého právního řádu plně transponována po přijetí předkládaného zákona a po přijetí novely zákona o bankách (jednotná licence pro instituce oprávněné k vydávání elektronických peněžních prostředků).

- Směrnice 98/26/ES bude v oblasti platebního styku do českého právního řádu plně transponována po přijetí předkládaného zákona včetně doprovodné novely zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním a novely zákona o konkursu a vyrovnání (informační povinnost konkurzního soudu vůči České národní bance); v oblasti cenných papírů bude transponována novým zákonem o finančním trhu s doprovodnými novelami.

Návrh zákona vytváří rovněž prostor pro zavedení principů Doporučení 97/489/ES o transakcích prováděných elektronickými platebními prostředky do obchodních podmínek jejich vydavatelů. Jiné mezinárodní závazky České republiky nejsou návrhem zákona o platebním styku dotčeny.

6. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy

Navrhovaná právní úprava nebude mít žádný dopad na státní rozpočet.

Předpokládá se však určitý dopad do hospodaření jednotlivých bank a dalších institucí, které budou provádět přeshraniční a tuzemské převody (zejména úrok z prodlení).

Agenda licencování a výkonu dohledu nad platebními systémy bude nepochybně znamenat personální rozšíření stávajících útvarů, a tedy i mzdové nároky na rozpočet České národní banky, která byla určena k zajišťování těchto činností. Bude se jednat o zcela novou agendu, která v České republice nebyla doposud vůbec vykonávána. Vytváření dalšího speciálního orgánu by si vyžádalo mnohem vyšší personální, mzdové i organizační nároky.

Část první - úvodní ustanovení

§ 1 Předmět úpravy

Ustanovení vymezuje předmět úpravy podle jednotlivých částí druhé až čtvrté. Každá z těchto částí implementuje jinou směrnici Evropských společenství a z hlediska předmětu úpravy se tyto části zcela odlišují.

Písm. a) stanoví předmět úpravy části druhé, která implementuje Směrnici 97/5/ES o přeshraničních převodech. Zákon upravuje jak převody přeshraniční v souladu se směrnicí, tak i převody na území České republiky, jsou-li uskutečňovány v české měně (tuzemské převody). Důvodem rozšíření úpravy na tuzemské převody je především snaha, aby důležité prvky ochrany klienta (informační povinnosti, stanovení lhůt, úrok z prodlení, atd.) nebyly omezovány jen na převody přeshraniční. To by mohlo být považováno za znevýhodnění tuzemských převodů. Proto tam, kde je to možné a vhodné, stanoví zákon převádějícím institucím obdobné povinnosti bez ohledu na teritoriální rozlišení převodů.

Písm. b) stanoví předmět úpravy části třetí, která implementuje příslušná ustanovení Směrnice 2000/46/ES o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, jejím výkonu a obezřetnostním dohledu nad touto činností a dále článek 8 Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Zákon upravuje povinnosti vydavatelů elektronických platebních prostředků a v souladu se směrnicí stanoví podmínky vydávání elektronických peněžních prostředků (jednoho typu elektronického platebního prostředku, který uchovává elektronické peníze) nebankovními subjekty.

Písm. c) stanoví předmět úpravy části čtvrté, která implementuje Směrnici 98/26/ES o zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry. Zákon upravuje podmínky vzniku a provozování platebních systémů. Na rozdíl od směrnice návrh zákona nereguluje současně systémy vypořádání obchodů s cennými papíry, neboť oblast cenných papírů nenáleží do působnosti České národní banky, ale do kompetence Ministerstva financí. Provozování systému není omezeno určitou měnou. Podstatným znakem je, že zákon upravuje jen systémy, jejichž účastníci se dohodli, že se tyto systémy řídí právním řádem České republiky. Určující je tedy dohoda účastníků, nikoli jejich sídlo či místo provozování systému. Z dalších ustanovení zákona plyne, že alespoň jeden účastník takového systému (jeho provozovatel) musí mít sídlo na území České republiky. Návrh zákona dále stanoví některé povinnosti českým osobám, které jsou účastníky platebních systémů provozovaných podle právního řádu některého z ostatních členských států Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru.

Část druhá – převody peněžních prostředků

§ 2 Základní ustanovení

Ustanovení vymezuje osobní a teritoriální působnost této části.

Odst. l písm. a) definuje osoby, které převody provádějí, a zavádí pro ně pojem převádějící instituce. Jsou jimi kromě tzv. úvěrových institucí (tj. banky, pobočky zahraničních bank, družstevní záložny) též jiné osoby, které provádějí nebo zprostředkovávají převody peněžních prostředků jako podnikání v souladu s obchodním zákoníkem. Podstatné je, že jsou tyto služby poskytovány na území České republiky. Tyto jiné osoby již dnes provádějí pro klienty v České republice přeshraniční převody. Patří mezi ně American Express a další firmy specializované na převody peněz přes hranice, které k tomu obdržely devizovou licenci České národní banky (Ruesch International, Western Union, Peněžní Expresní Servis). Pokud jde o Českou poštu, s.p., poskytuje v souladu se zákonem o poštovních službách pouze tzv. poštovní poukazy, nikoliv peněžní převody obdobné převodům bankovním, které jsou běžně poskytovány poštami v některých členských státech Evropské unie. Také poštovní poukazy jsou však převodem ve smyslu směrnice.

Odst. 1 písm. b) vymezuje osoby, pro které jsou převody prováděny, a stanoví pro ně pojem příkazce a příjemce (jedná se o fyzické či právnické osoby). V souladu se směrnicí nejsou u přeshraničních převodů mezi tyto osoby zahrnuty finanční instituce výslovně zde vyjmenované. Směrnice neupravuje převody prováděné z příkazu profesionálních institucí, ale převody „klientské“ (cílem úpravy je chránit klienta - spotřebitele). Na druhé straně osoby zde vyjmuté bývají často v postavení klientů bank a nabízí se tedy otázka, proč by neměly být chráněny. Návrh zákona proto zavádí u přeshraničních převodů striktní přepis směrnice, pro tuzemské převody se tyto osoby z okruhu klientů nevyjímají.

Odst. 2 definuje v souladu se směrnicí přeshraniční převod. Zákon se ode dne vstupu České republiky do Evropské unie vztahuje na převody mezi členskými státy Evropské unie a dalšími státy Evropského hospodářského prostoru. (Evropský hospodářský prostor tvoří státy Evropské unie a Lichtenštejnsko, Norsko a Island, které jsou vázány příslušnou smlouvou, není však na rozdíl od Evropské unie založen na členství.) Začátek i konec transakce musí být situován vždy do některého z těchto států (včetně České republiky). Převody na území třetích států nebyly do návrhu zahrnuty, protože v nich není zajištěna reciprocita ochrany klienta a návazného práva regresu mezi převádějícími institucemi.

Přeshraniční převody se uskutečňují v některé z měn kteréhokoliv z těchto států včetně eura. Omezení úpravy přeshraničních převodů do výše ekvivalentu 50 000 eur stanoví směrnice v článku 1. Návrh zákona toto omezení přejímá pouze pro přeshraniční převody. Převádějící instituce působící v České republice budou mít vůči svým klientům stejné povinnosti jako obdobné instituce v jiných zemích Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru. Zároveň budou schopny garantovat svým klientům splnění zákonných podmínek, neboť jejich partnerské instituce v ostatních členských zemích se budou řídit zákony, které rovněž implementovaly směrnici (tím bude zajištěno též právo regresu v případě pochybení). U tuzemských převodů obdobná vazba neexistuje a proto zákon zajišťuje tytéž lhůty převodů a další povinnosti bez ohledu na výši částky. Stejný přístup k úpravě tuzemských převodů zvolila např. SRN. Ustanovení obsahuje rovněž pravidlo pro přepočet protihodnoty částky 50 000 eur, přičemž, stejně jako pro počátek běhu lhůt, je podstatný den účinnosti příkazu k převodu podle § 5. Pro přepočet protihodnoty částky se používá kurzu Evropské centrální banky. Tím je zajištěno, že se nestane, aby tatáž transakce byla v jednom státě považována za přeshraniční ve smyslu směrnice a v jiném státě nikoliv.

§ 3 Převod

Z definice odst. 1 je zřejmé, že se jedná pouze o úhradovou formu platby, inkasní formu placení zákon (stejně jako směrnice) neupravuje. Úhradová forma platby se provádí z podnětu příkazce ve prospěch příjemce. Datum účinnosti příkazu (zahájení transakce) vychází od převádějící instituce příkazce a lze jej proto přesně stanovit. Na této instituci pak záleží, aby zvolila nejvhodnější trasu, kterou se částka převodu dostane co nejrychleji ke konečnému příjemci. K inkasnímu způsobu placení (zde dává příkaz příjemce k odepsání z účtu příkazce ve svůj prospěch) není možno přesnost data účinnosti příkazu převádějící institucí příkazce zajistit, a proto se návrh zákona v souladu se směrnicí na tento způsob placení nevztahuje. V žádném případě to však neznamená omezení tohoto způsobu placení, který je zejména v tuzemském platebním styku poměrně často využíván.

V souladu se směrnicí se nejedná pouze o bezhotovostní převody z účtu na účet. Návrh zákona se podle odst. 2 vztahuje též na převody, kdy příkazce ani příjemce nemají účet u převádějící instituce, a to jak alternativně, tak kumulativně. Peněžní prostředky mohou být převzaty nebo vyplaceny v hotovosti. Nemá-li účet příjemce platby, vyplatí mu převádějící instituce zpravidla částku ze svého k tomu určeného vnitřního účtu (podle dohody buď po předchozí výzvě nebo na jeho žádost). Hotovostní forma placení může být nahrazena použitím šeku nebo elektronického peněžního prostředku ve smyslu definice části třetí zákona.

odst. 3 písm. a) vzhledem k zastaralosti poštovního poukazu jako platebního instrumentu a zejména jeho technologické nepružnosti, která mu neumožňuje splnit požadavky tohoto zákona, je poštovní poukaz v tuzemsku vyňat z působnosti zákona o platebním styku a bude regulován pouze zákonem o poštovních službách.

písm. b) až d) jsou dále z působnosti zákona o platebním styku v tuzemsku vyňaty platby daní, poplatků a pojistného, které jsou upraveny speciálními zákony (týká se lhůt a sankcí). Přeshraniční převody těchto speciálních plateb se v souladu se směrnicí budou řídit zákonem o platebním styku.

§ 4 Příkaz k převodu

Příkazce může dát své převádějící instituci příkaz k převodu bez jakýchkoliv podmínek, např. formou příkazu k úhradě nebo k výplatě částky v hotovosti. Může však po dohodě s touto institucí vázat svůj příkaz na určité podmínky, po jejichž splnění se jeho doposud podmíněný příkaz stane bezpodmínečným. Příkaz může být vázán i na splnění podmínek třetí osoby. Ustanovení má postihnout rovněž ty případy, kdy převod je výsledkem různých bankovních obchodů (např. akreditiv).

§ 5 Den účinnosti příkazu k převodu

Definice v odst. 1 je nutná především pro stanovení počátku běhu lhůt převodů (§ 8). Převádějící instituce může stanovit smluvní podmínky pro uskutečnění převodu (např. náležitosti příkazu k převodu), které musí příkazce splnit, aby byl příkaz účinný. Vždy musí být splněny zákonné podmínky účinnosti, které stanoví § 6 odst. 1, případně další povinnosti stanovené zvláštním právním předpisem (např. uvádění platebních titulů v souladu s devizovým zákonem).

odst. 2 je pamatováno na případ převodu z účtu, stanoví-li příkazce den, kdy mají být peněžní prostředky odepsány z účtu, který bývá v bankovní praxi označován jako den splatnosti (trvalé příkazy nebo příkazy předložené převádějící instituci nějaký čas před splatností). Účinnost příkazu pak nastává až v den splatnosti, za předpokladu, že jsou splněny stanovené podmínky účinnosti.

§ 6 Podmínky účinnosti příkazu k převodu

Ustanovení odst. 1 stanoví zákonné podmínky účinnosti příkazu k převodu, jimiž jsou krytí částky převodu včetně případného poskytnutého úvěru a dispozice příkazce, na jaký účet nebo jakému adresátovi mají být peněžní prostředky převedeny.

Ustanovení odst. 2dává převádějící instituci příkazce z ryze praktických důvodů právo stanovit si lhůtu k předání příkazu k převodu přede dnem účinnosti příkazu včetně provozních hodin pro předkládání příkazů. Tyto podmínky budou součástí smlouvy mezi převádějící institucí a jejím klientem a mohou být předmětem konkurence mezi poskytovateli služeb platebního styku.

§ 7 Informační povinnosti převádějící instituce

Cílem odst. 1 je zajištění transparentnosti podmínek provádění převodů a zlepšení předběžné obecné informovanosti potencionálních klientů. Návrh předpokládá povinnost převádějících institucí podat ve svých provozních prostorách informaci o standardních službách, informace musí být jasná a srozumitelná a kromě písemné formy (zajištěné např. vyvěšením na pobočce) připouští též elektronickou formu.

Návrh stanoví v souladu se směrnicí minimální rozsah předběžných informací, k nimž patří především lhůty provedení převodu, nebo způsob stanovení lhůt (v případech přeshraničních převodů je lhůta závislá na tom, zda dotčené převádějící instituce mají spolu přímé spojení či nikoliv) a výše nebo způsob stanovení výše ceny za provedení převodu; při zprostředkování převodu se tímto způsobem rozumí též informace, že převádějící instituce si účtuje výlohy zprostředkujících převádějících institucí. Povinností každé převádějící instituce bude dále informovat o vlastních reklamačních postupech i o postupech orgánu pro mimosoudní řešení sporů působícího podle zvláštního zákona včetně přístupu k příslušnému řízení.

Podle odst. 2 je převádějící instituce před poskytnutím služby konkrétnímu klientovi povinna na jeho žádost sdělit určitou lhůtu převodu a určitou cenu za provedení převodu, kterou klient uhradí této převádějící instituci. Toto sdělení je pro převádějící instituci závazné. Pokud cenu převodu hradí příkazce (takovou dispozici dává klient zejména u přeshraničních převodů), bude informace o ceně zahrnovat též výlohy účtované zprostředkujícími převádějícími institucemi. Informační povinnost o ceně zahrnující výlohy účtované zprostředkujícími převádějícími institucemi v ostatních zemích Evropské unie (Evropského hospodářského prostoru) bude mít značné praktické dopady na převádějící instituce v České republice, které budou muset znát své smluvní partnery lépe než doposud. To je jedním z cílů sledovaných směrnicí.

Odst. 3 obsahuje tzv. následné informace, které musí převádějící instituce svému klientovi poskytnout po uskutečněném převodu, pokud se jich klient nevzdá. Informace musí být ve stejné formě jako předběžné informace podle odst. 1, zpravidla bývají součástí výpisu z účtu. Návrh stanoví v souladu se směrnicí minimální rozsah následných informací, k nimž patří především identifikace převodu, částka bez jakýchkoli srážek, výše účtované ceny. Převádějící instituce příjemce musí svého klienta informovat o skutečnosti, že příkazce určil, aby náklady na převod nesl příjemce.

§ 8 Lhůty provádění převodů

Jedním ze základních cílů směrnice a tedy i návrhu zákona je zaručit klientovi provádění převodů ve stanovených lhůtách (směrnice má sjednotit lhůty přeshraničních převodů v členských státech Evropské unie resp. státech Evropského hospodářského prostoru) a položit tak základ pro odškodnění klienta pro případ porušení zákona.

Ustanovení odst. 1 ukládá převádějící instituci provádět převody podle následujících odstavců, není-li dán ze zákona důvod k prodloužení lhůty převodu. Tím se zejména rozumí, že zásadami § 8 nebudou dotčena ustanovení zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (jde o prodloužení lhůty ve vazbě na odklad splnění příkazu podle § 6 citovaného zákona). Ve vztahu k zákonu o platebním styku se jedná o speciální zákon.

Pokud jde o vlastní stanovení lhůt převodu, návrh rozlišuje v odst. 2 lhůty převodů prováděných v tuzemsku (mezi převádějícími institucemi i v rámci jedné převádějící instituce) a v odst. 3 lhůty převodů přeshraničních, a to v obou případech včetně hotovostních převodů. Tuzemské lhůty se kryjí s lhůtami dnes upravenými v citované vyhlášce č. 51/1992 Sb., která však řeší pouze bezhotovostní mezibankovní styk. Lhůty přeshraničních převodů ani tuzemských převodů v rámci jedné instituce nejsou v současném právním řádu stanoveny. V souladu se směrnicí se lhůta přeshraničního převodu bude řídit dohodou stran a teprve v případě absence takové dohody nastupuje zákonná úprava podle odst. 3. Pro tuzemské převody byl zvolen jiný princip. Návrh stanoví pevné lhůty tuzemských převodů, přičemž strany si mohou dohodnout pouze lhůtu kratší (u převodu v rámci jedné převádějící instituce to nepřipadá v úvahu). Důvodem přísnější úpravy lhůt tuzemského převodu je skutečnost, že již v současné době existuje právní úprava lhůt mezibankovního platebního styku a stanovení možnosti dohody delších lhůt by zhoršilo postavení klienta.

Pro počítání lhůt má velký význam den účinnosti příkazu k převodu (§ 5), od něhož počíná běh lhůt. V souladu s obecnými pravidly pro počítání lhůt dle občanského zákoníku počíná běžet lhůta následující den po tomto dni.

Při stanovení lhůt užívá zákon pojmu bankovní pracovní den, který definuje v odst. 4. Tento pojem má význam pro přeshraniční převody, kde v různých státech mají převádějící instituce různé sváteční dny; v průběhu převodu by se pak stanovená lhůta příslušně prodloužila.

Převádějící instituce příkazce má povinnost zajistit včasný (a správný) převod až do okamžiku připsání částky na účet převádějící instituce příjemce včetně předání podkladů nutných k identifikaci příjemce. Zde začíná odpovědnost převádějící instituce příjemce.

Její povinností podle odst. 5 je následující bankovní pracovní den po obdržení částky a nutných podkladů pro zúčtování buď připsat částku na účet příjemce nebo zajistit, aby mu byla k dispozici a částku mu vyplatit v hotovosti, popřípadě mu předat šek či zvolit jinou formu, jakmile se příjemce dostaví buď na její vyzvání nebo z vlastního podnětu (podle podmínek převodu). Ve vztahu převádějící instituce příjemce a jejího klienta se při stanovení lhůty již nerozlišuje mezi tuzemským a přeshraničním převodem.

Ustanovení odst. 6 ukládá převádějící instituci příjemce povinnost vrátit bez zbytečného odkladu částku převodu převádějící instituci příkazce, jestliže nelze identifikovat příjemce částky převodu (jak bezhotovostní, tak hotovostní formou). V praxi jsou neidentifikovatelné tuzemské bezhotovostní platby vraceny automaticky okamžitě, zatímco u přeshraničních převodů převádějící instituce příjemce jedná či koresponduje s převádějící institucí příkazce a teprve v případě neúspěchu (tedy bez zbytečného odkladu) částku převodu vrací.

odst. 7 se ukládá převádějící instituci příjemce vrátit částku převodu, která je klientovi k dispozici v hotovostní formě, pokud příjemce částku nevyzvedne, nebo pokud předání částky brání důvody na straně příjemce (např. nezná potřebné heslo). Po uplynutí zákonem stanovené lhůty k vrácení částky převodu by se jednalo o bezdůvodné obohacení.

§ 9 Úrok z prodlení

Za nedodržení lhůt dohodnutých v souladu s § 8 nebo stanovených v § 8 ukládá toto ustanovení převádějící instituci příkazce nebo převádějící instituci příjemce sankci ve formě úroku z prodlení. Úrok z prodlení je koncipován jako objektivní povinnost ze zákona; zákon již neřeší, na čí podnět bude placen. Nejčastěji půjde o reklamaci klienta, převádějící instituce však může zjistit opoždění převodu sama. Návrh v odst. 1 a odst. 2 přesně v souladu se směrnicí určuje, v jakých případech, která převádějící instituce, kterému účastníkovi převodu úrok z prodlení zaplatí.

Návrh zákona přejímá z evropského práva naprosto nový v českém právním řádu dosud neznámý princip. Převádějící instituce příkazce bez ohledu na zavinění či způsobení chyby při provedení převodu nese vždy odpovědnost za opožděné uskutečnění převodů, tedy i za zprostředkující převádějící instituce působící jako mezičlánky v procesu převodu. Převádějící instituce příkazce má pak regresní nárok vůči své partnerské převádějící instituci, jež má regres vůči další partnerské instituci (jestliže byla zprostředkovatelem v řetězci převodu) tak, že konečnou náhradu platí ta převádějící instituce, která jako poslední přijala včas bezchybný příkaz.

Odst. 3 stanoví pravidla výpočtu úroku z prodlení. Při výpočtu úroku z prodlení se použije úroková sazba stanovená nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.

Podle odst. 4 se převádějící instituce příkazce nebo převádějící instituce příjemce může zbavit své povinnosti platit úrok z prodlení jen tehdy, prokáže-li, že zpoždění způsobil příkazce nebo příjemce částky převodu, nebo prokáže-li tzv. vyšší moc podle § 13.

Úrok z prodlení má povahu speciální sankce, proto mohou účastníci převodu podle odst. 5 uplatňovat případné právo na náhradu škody, vzniklé opožděným provedením převodu, a to podle obchodního nebo občanského zákoníku. Úrok z prodlení se do náhrady škody nezapočítává. Nejsou dotčena ani jiná práva, např. smluvní pokuta.

§ 10 Zákaz provádění srážek z částky převodu

V souladu se směrnicí zakotvuje ustanovení odst. 1 zásadu, že náklady na provedení převodu hradí příkazce (neurčí-li on sám jinak), tedy, že částky cen a případných výloh za provedení převodu nesmějí být odečítány (strhávány) z částky převodu. To znamená, že příjemce musí obdržet částku převodu v plné výši, jak byla poukázána příkazcem a případné ceny a výlohy musí být vyúčtovány zvláštními položkami (na výpisu z účtu či odpočtu). Neznamená to však, že by převádějící instituce neměla vůbec právo na tyto ceny a výlohy. Peněžní instituce příjemce je oprávněna naúčtovat příjemci pouze ceny související s vedením jeho účtu (např. za připsání položky), nikoliv cenu za provedení převodu. Aby nedocházelo k obcházení výše uvedeného pravidla a ke skrytému dvojímu zpoplatnění, stanoví zákon v souladu s výkladem Komise Evropských společenství k příslušnému ustanovení směrnice, že cena, kterou účtuje převádějící instituce příjemce svému klientovi, nesmí být u přeshraničního převodu vyšší, než u převodu tuzemského.

Odst. 2 se vztahuje na případ, kdy příkazce určí, že cenu za provedení převodu hradí plně nebo zčásti příjemce. Pro tento případ zásada stanovená v odst. 1 neplatí a převádějící instituce příjemce může cenu za provedení převodu strhnout příjemci z převáděné částky.

Ustanovení odst. 3 až 5 řeší případy, dojde-li k porušení uvedených povinností. Podle povahy porušení zákonné povinnosti je buď převádějící instituce příkazce nebo převádějící instituce příjemce povinna vrátit neoprávněně strženou nebo naúčtovanou částku příjemci, a to na vlastní náklady. Způsobila-li porušení povinnosti zprostředkující převádějící instituce, má převádějící instituce příkazce vůči ní právo regresu.

§ 11 Povinnost pro případ neúspěšného převodu

Směrnice řeší pouze situaci neúspěšného přeshraničního převodu s omezením povinnosti poskytnout (vrátit) částku převodu do výše protihodnoty 12 500 eur a stanoví, že ostatní nároky z neúspěšného přeshraničního převodu mají být vypořádány podle národního práva. Omezení povinnosti konkrétní výší částky je výsledkem zásahu do návrhu směrnice v konečné fázi legislativního procesu v Evropském parlamentu. Toto ustanovení směrnice je předmětem diskusí v Evropské komisi a podle vyjádření jejích zástupců lze předpokládat jeho novelizaci (ve smyslu odstranění limitu). Uplatnění tohoto ustanovení v praxi by přineslo značné problémy a zúčastněné strany by zpravidla musely podstoupit dvě různé procedury ohledně jednoho neuskutečněného převodu (jednu pro nárok do výše protihodnoty 12 500 eur podle zákona o platebním styku, druhou pro zbytek nároku do výše částky převodu podle obchodního nebo občanského zákoníku). Převádějící instituce by musely vrácení zbytku částky řešit ve svých vzájemných dohodách a usilovat o to, aby tyto dohody jim umožňovaly splnění jejich povinností daných nezharmonizovaným právním řádem vůči jejich klientům s co nejmenšími ztrátami. Otázka, v jaké lhůtě má být vrácen zbytek částky převodu klientovi, je-li tato vyšší než protihodnota 12 500 eur, není směrnicí řešena. Klient (příkazce) by riskoval, že bude příliš dlouho otálet se splněním svého závazku vůči příjemci platby, kterou nakonec stejně příjemce neobdrží, nebo naopak, že zaplatí dvakrát. Takto vzniklá škoda by se sice klientovi hradila v sérii postupných následných regresů, to je ale proces zdlouhavý a složitý. Je evidentní, že ustanovení směrnice obsahující limit pro poskytnutí částky převodu klientovi postrádá logiku a je těžko aplikovatelné.

Z tohoto důvodu je v návrhu zákona příslušné ustanovení zpracováno bez omezení částky převodu limitem s výjimkou zprostředkování přeshraničního převodu. Tím nedojde k rozdělení režimu vymáhání částky neúspěšného převodu. Úprava je v souladu se směrnicí, která ponechává řešení vrácení zbylé částky na národním právním řádu. Navrhovaná úprava se vztahuje na převody přeshraniční i tuzemské, neboť zde není již dán důvod k jejich rozlišování.

Ustanovení odst. 1 zavádí v souladu se směrnicí povinnost převádějící instituce příkazce poskytnout (vrátit) příkazci částku převodu v plné výši v případě, že převod nebude vůbec uskutečněn. Na rozdíl od úroku z prodlení je třeba, aby příkazce výslovně o tuto částku požádal, nebude-li dodržena lhůta převodu dohodnutá v souladu se zákonem nebo stanovená zákonem. Převádějící instituce příkazce je pak povinna v dodatečné čtrnáctidenní lhůtě od doručení žádosti klienta mu částku převodu poskytnout. Tato instituce tak bude mít poté, co obdrží žádost klienta, jehož platba byla zdržena, o vrácení částky, 14 dní na to, aby buď dokončila převod a zaplatila klientovi úrok z prodlení za dobu od předpokládaného dokončení převodu do jeho dokončení skutečného, nebo aby vrátila klientovi částku převodu a zaplatila mu úrok z prodlení za dobu, po kterou s částkou nemohl disponovat. S výjimkami uvedenými v dalších odstavcích zde platí opět zásada, že převádějící instituce příkazce plní stanovenou povinnost bez ohledu na to, zda neuskutečnění převodu způsobila. Částka převodu se vždy zvyšuje o sankční úrok a ceny skutečně uhrazené příkazcem. Splněním povinnosti stanovené v ustanovení odst. 1 končí povinnost převádějící instituce příkazce dokončit převod.

Odst. 2 stanoví způsob výpočtu úroku z prodlení, přičemž se předpokládá využití nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (výše úrokové sazby). Toto ustanovení výslovně vylučuje současné uplatnění dvou sankcí. Podle povahy pochybení bude použit buď úrok z prodlení dle § 9 nebo úrok z prodlení podle § 11.

Zákonem budou zajištěny provázaně povinnosti všech zúčastněných převádějících institucí tak, že ztrátu automaticky ponese poslední převádějící instituce, která přijala bezchybný příkaz. Odst. 3 ukládá povinnost zprostředkující převádějící instituci vrátit částku přeshraničního převodu v plné výši včetně úroků a cen té převádějící instituci, od níž obdržela pokyn k provedení příkazu. Výjimkou je druhá věta odstavce 3, která se výslovně zabývá zprostředkováním přeshraničního převodu a limituje vrácení částky převodu výší protihodnoty 12 500 eur dle směrnice. Částka převodu se opět zvyšuje o úrok z prodlení a ceny za provedení převodu, které převádějící instituce obdržela. Úrok z prodlení se počítá z celé částky převodu. Nedostatek směrnice daný limitováním vrácené částky nelze totiž překlenout národní úpravou v případě vztahu převádějících institucí zúčastněných na přeshraničním převodu. Tato oblast není právem Evropských společenství jednotně upravena a bude záležet na převádějících institucích, jaké si dohodnou vzájemné podmínky s ohledem na povinnosti, jež jim jejich národní právní řády ukládají ve vztahu k jejich klientům. Není žádoucí garantovat převádějícím institucím se sídlem v členských státech Evropské unie (státech Evropského hospodářského prostoru) ze strany jejich českých partnerů lepší zacházení, než mají garantováno české převádějící instituce od evropských. Tím by se oslabila pozice českých převádějících institucí při vyjednávání smluvních podmínek s jejich zahraničními partnery.

Odst. 4 je výjimkou ze zásady, že částku neúspěšného převodu poskytuje vždy převádějící instituce příkazce. Pokud neúspěšnost převodu způsobila převádějící instituce, kterou výslovně zvolila převádějící instituce příjemce, stanoví zákon této instituci povinnost poskytnout příjemci částku převodu v plné výši. Tím se povinnost převádějící instituce příkazce považuje za splněnou.

Odst. 5 řeší případy, kdy příčinou neúspěšného převodu byly chyby v příkazu na straně příkazce nebo způsobila-li neúspěšný převod instituce, kterou zvolil příkazce. V tomto případě se částka převodu neposkytuje příkazci ani jiné osobě. Ukládá se pouze všem zúčastněným převádějícím institucím vynaložit veškeré úsilí k nalezení částky převodu a jejímu vrácení převádějící instituci příkazce. Tato instituce pak je povinna částku převodu, kterou sama nalezla nebo která jí byla vrácena, vrátit příkazci.

Podle odst. 6 nemají ustanovení předchozích odstavců vliv na nárok účastníků převodu na náhradu skutečně vzniklé škody podle obchodního nebo občanského zákoníku. Platí zde obdobně jako v § 9 zásada, že náhrada škody se nesnižuje o poskytnutou částku převodu ani o úrok z prodlení. Nejsou dotčena ani jiná práva, např. smluvní pokuta.

§ 12 Řešení sporů

Směrnice stanoví v článku 10 povinnost zajistit vhodné a účinné postupy vyřizování stížností a zjednání nápravy pro urovnání sporů mezi klienty a převádějícími institucemi. V praxi to znamená umožnit mimosoudní projednání a urovnání těchto sporů. Ustanovení § 12 předpokládá existenci zvláštního orgánu, na který by se obraceli klienti s žádostmi o řešení sporů vzniklých při převodech peněžních prostředků. V souladu s požadavkem práva Evropských společenství se ponechává na volbě klienta, zda této možnosti využije, či zda se obrátí se svým sporem na soud.

§ 13 Nepředvídatelné překážky

Toto ustanovení znamená omezení odpovědnosti v případě situace tzv. „vyšší moci“, tedy nepředvídatelných okolností, které nemohla převádějící instituce odvrátit. V českém právním řádu je tento institut upraven pouze v § 373 až 375 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za plnění povinností ze zákona o platebním styku se bude posuzovat též podle občanského zákoníku, je třeba institut „vyšší moci“ zakotvit do zákona o platebním styku, a to v širším pojetí než jen v souvislosti s náhradou škody.

Část třetí – vydávání a užívání elektronických platebních prostředků

§ 14 Základní ustanovení

Ustanovení vymezuje osobní a teritoriální působnost této části.

Písm. a) vymezuje okruh osob, které vydávají elektronické platební prostředky, a na něž se vztahuje část třetí zákona o platebním styku. Jsou jimi banky, pobočky zahraničních bank a nebankovní osoby, pokud je vydávání elektronických platebních prostředků jejich podnikáním. Zákon pro tyto osoby zavádí legislativní zkratku „vydavatel“. Vydávání elektronických platebních prostředků musí být prováděno na území České republiky.

Písm. b) zavádí pojem „držitel“ pro osoby, které užívají elektronické platební prostředky na základě smlouvy s vydavatelem. Mohou jimi být jak fyzické tak právnické osoby, podstatný je smluvní vztah s vydavatelem, nikoli pouhé držení elektronického platebního prostředku.

§ 15 Elektronický platební prostředek a elektronické peníze

Ustanovení zavádí v odst. 1 definici elektronického platebního prostředku. Rozeznává dva typy - prostředek vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě, při jehož užívání se držitel prokazuje zpravidla identifikačním číslem PIN nebo jiným způsobem (podpis). Do této skupiny patří platební karty, a to jak debetní, tak i kreditní (úvěrové), ale též aplikace k home banking, phone banking a internet banking.

Druhou skupinu tvoří elektronické peněžní prostředky. Odst. 2 definuje elektronický peněžní prostředek. Jeho pojmové znaky jsou převzaty ze směrnice. Elektronický peněžní prostředek uchovává peněžní hodnotu v elektronické podobě a může být používán nejen v síti vydavatele, ale též u jiných osob. Podmínky musí být splněny kumulativně.

Ustanovení odst. 3 zavádí v souladu se směrnicí definici elektronických peněz (e-money), které jsou peněžní hodnotou uchovávanou na elektronickém peněžním prostředku. Zavedením obou definic dochází k přesnému rozlišení elektronických peněžních prostředků jako nosiče, média (např. elektronická peněženka) a elektronických peněz jako hodnoty uchovávané v tomto médiu.

Vedle výše uvedených definičních znaků zakotvuje zákon v ustanovení odst. 4 zásadu, že elektronické peníze smí emitovat pouze vydavatel elektronických peněžních prostředků, přičemž zákon přesně stanoví, které osoby jsou k vydávání oprávněny a za jakých podmínek (§19). Dále se stanoví povinnost vydávat elektronické peníze pouze po předchozím přijetí peněžních prostředků v hodnotě, která nesmí být nižší, než je nominální hodnota elektronických peněz (elektronický peněžní prostředek musí být předplacen). To platí nejen v okamžiku vydání, ale též při doplňování elektronických peněžních prostředků elektronickými penězi. Smyslem tohoto ustanovení je zákaz úvěrové emise elektronických peněz (e-money). Navržené ustanovení není přesným přepisem znění směrnice, ale vychází z členskými státy akceptovaného výkladu Komise Evropských společenství a Evropské centrální banky, sleduje cíl směrnice, s jejím zněním není v rozporu a vyhovuje potřebám měnové politiky České národní banky.

§ 16 Vzorové obchodní podmínky

Toto ustanovení vytváří prostor pro zavedení principů obsažených v Doporučení 97/489/ES o transakcích prováděných elektronickými platebními prostředky do podmínek pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků v České republice. Po diskusích při přípravě věcného záměru zákona o platebním styku bylo rozhodnuto v této etapě neimplementovat citované doporučení přímo do zákona, neboť bude nejprve třeba vytvořit podmínky pro takovou závaznou implementaci. Předpokládá se proto řešení obdobné jako v zemích Evropské unie, které text doporučení právním předpisem neimplementovaly; dodržování příslušných zásad ze strany vydavatelů je zde dobrovolné a je zajištěno smluvními vztahy mezi vydavateli a držiteli elektronických platebních prostředků. Principy doporučení budou obsaženy ve vzorových obchodních podmínkách, k jejichž vydávání zmocňuje ustanovení Českou národní banku. Všeobecné obchodní podmínky a jejich případné změny budou publikovány ve Věstníku České národní banky.

§ 17 Obchodní podmínky vydavatele

odst. 1 se ukládá vydavateli obecná informační povinnost vůči všem zájemcům o elektronický platební prostředek.

Odst. 2 úzce navazuje na ustanovení § 16 a ukládá vydavateli povinnost informovat ve svých obchodních podmínkách, jak vysoký stupeň ochrany svým klientům poskytuje. To je zajištěno povinností srovnání vlastních obchodních podmínek s vzorovými obchodními podmínkami České národní banky. Navrhované řešení dává vydavatelům, tedy především bankám, dostatečný prostor pro konkurenci. Ponechává na jejich rozhodnutí, zda a v jakém rozsahu zásady doporučení, které budou obsaženy ve vzorových obchodních podmínkách České národní banky, zapracují do svých obchodních podmínek.

Odst. 3 dává vydavateli ke splnění povinnosti podle předchozího odstavce tříměsíční lhůtu po vydání vzorových obchodních podmínek České národní banky.

Protože nesplnění povinností vydavatele bude Česká národní banka v souladu s § 22 sankciovat, musí mít vytvořeny podmínky pro jejich kontrolu. Z tohoto důvodu ukládá odst. 4 vydavateli povinnost poskytnout bez odkladu České národní bance své obchodní podmínky nebo jejich změny.

§ 18 Užití elektronického platebního prostředku na dálku

Toto ustanovení implementuje ustanovení článku 8 směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, která se týkají postupu při zneužití platební karty. V případě, že vydavatel proplatil obchodníkovi částku jím požadovanou za použití elektronického platebního prostředku, aniž by došlo k fyzickému předložení elektronického platebního prostředku nebo k identifikaci držitele osobním identifikačním číslem, může držitel tohoto platebního prostředku požadovat neprodlené vrácení takto odčerpané částky. Jedná se typicky o případy placení po internetu pouhým zadáním čísla platební karty, které však není tajné; je na platební kartě uvedeno a je tudíž snadno zneužitelné (lze si jej i poměrně snadno zkonstruovat). Za takovouto platbu nemůže být držitel zodpovědný. Vydavatel platebního prostředku musí dobře zvážit, kterému obchodníkovi takto „doloženou“ platbu proplatí a ošetřit si ve smlouvě s ním riziko, že držitel platbu neuzná za svou. V konečném důsledku tedy riziko zneužití takového elektronického platebního prostředku nese obchodník, který si tento riskantní způsob placení zvolil.

§ 19 Podmínky pro vydávání elektronických peněžních prostředků

Zvláštní regulaci jsou podřízeny elektronické peněžní prostředky, ta skupina elektronických platebních prostředků, která uchovává peněžní hodnotu (elektronické peníze).

Podle § 2 odst. 2 připravované novely zákona o bankách bude vydávání elektronických peněžních prostředků vyhrazeno jen bankám a pobočkám zahraničních bank a dále cizím institucím elektronických peněz, které budou požívat výhod jednotné bankovní licence podle § 5a citovaného zákona, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.

Směrnice umožňuje za určitých podmínek výjimky z této zásady (např. předplacené mezinárodní telefonní karty, firemní karty). Ustanovení odst. l zakotvuje oprávnění k vydávání elektronických peněžních prostředků i pro nebankovní subjekty a v souladu se směrnicí vymezuje podmínky jejich vydávání. Je vyžadován předchozí souhlas České národní banky a jsou předepsány určité absolutní hodnoty, které mají omezit emisi elektronických peněz. Zároveň se omezuje i okruh osob, u nichž bude možno elektronický peněžní prostředek vydaný nebankovním subjektem použít. Připouští se vztah mateřské nebo dceřiné společnosti nebo společný vztah, jako je např. společný marketing nebo společná distribuční síť.

Vzhledem k tomu, že vydávání elektronických peněz je z měnového pohledu České národní banky velmi důležitým jevem, který musí být sledován, ukládá odst. 2 v souladu se směrnicí vydavatelům elektronických peněžních prostředků povinnost pololetně hlásit počet těchto jimi vydaných prostředků a objem elektronických peněz na nich uchovaných a na vyžádání České národní banky další skutečnosti, týkající se vydávání elektronických penežních prostředků a elektronických peněz, potřebné pro měnové či statistické účely.

Podle odst. 3 bude předchozí souhlas České národní banky udělován ve správním řízení. Ustanovení zmocňuje Českou národní banku k vydání vyhlášky upravující náležitosti žádosti o předchozí souhlas.

Možnou sankcí za porušování zákonných podmínek pro vydávání elektronických peněžních prostředků je podle odst. 4 odejmutí předchozího souhlasu Českou národní bankou. Případy, kdy nebankovní subjekt poruší podmínky stanovené v odstavci 1, budou postihovány jako nedovolené podnikání podle trestního zákona.

odst. 5 se Česká národní banka zmocňuje k tomu, aby v případě potřeby stanovila vyhláškou další údaje, které budou vydavatelé elektronických peněžních prostředků povinni hlásit, včetně způsobu a lhůt jejich poskytování.

§ 20 Zpětná výměna elektronických peněz

Směrnice stanoví z měnového hlediska důležitou zásadu, že držitel elektronického peněžního prostředku má kdykoli právo zpětné výměny elektronických peněz na něm uchovaných. Ustanovení odst. 1 proto ukládá vydavateli elektronických peněžních prostředků povinnost provést zpětnou výměnu elektronických peněz v hodnotě uchované na elektronickém peněžním prostředku bezhotovostním převodem nebo v hotovosti, požádá-li o to držitel a neskončila-li platnost tohoto platebního prostředku. Vydavatel si smí účtovat pouze nezbytné náklady.

Odst. 2 v souladu se směrnicíumožňuje vydavateli stanovit pro zpětnou výměnu limit, zároveň však garantuje, že tento limit nebude vyšší než 300 Kč (směrnice stanoví limit 10 eur).

Odst. 3 ukládá povinnost vydavateli jasně a srozumitelně stanovit podmínky pro zpětnou výměnu elektronických peněz v obchodních podmínkách.

§ 21 Řešení sporů

Ustanovení dává právo držitelům elektronických platebních prostředků se svými spory s vydavateli vzniklými v souvislosti s vydáváním a užíváním elektronických platebních prostředků se obracet na zvláštní orgán pro řešení sporů. Jedná se o týž orgán, který bude mimosoudně řešit spory vzniklé mezi klienty a převádějícími institucemi při provádění převodů podle části druhé zákona (§ 12). Také zde platí zásada, že se klient může se svým sporem obrátit na soud, aniž by využil práva daného zákonem o platebním styku.

§ 22 Pokuta

V části třetí se ukládají vydavatelům mnohé povinnosti, jejichž dodržování bude kontrolováno a porušování sankcionováno. Ustanovení § 22 opravňuje Českou národní banku uložit pokutu za porušení stanovených povinností.

Část čtvrtá – platební systémy

§ 23 Základní ustanovení

Odst. 1 definuje v souladu se směrnicí základní pojem části čtvrté – systém. Systém musí mít alespoň tři účastníky (s výjimkou uvedenou dále) v to nepočítaje účastníky, kteří vykonávají v systému speciální funkce (např. zúčtování, vypořádávání vzájemných pohledávek a závazků účastníků). Možnost vzniku systému, který má pouze dva účastníky, připouští zákon jedině tehdy, jestliže tím dojde k propojení platebních systémů nebo platebního systému se systémem vypořádacím podle zákona o cenných papírech. Bude se jednat jak o platební a vypořádací systémy provozované podle českého právního řádu, tak o systémy provozované podle právního řádu ostatních států Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru ve smyslu směrnice, čímž bude zajištěna bezpečnost nově vzniklého systému (v souladu se směrnicí ve všech těchto státech bude platit princip neodvolatelnosti zúčtování). Další podmínkou je, že jedním z takto propojených systémů je systém provozovaný podle zákona o platebním styku. Toto ustanovení bude mít praktické dopady zejména pro další vývoj platebních a vypořádacích systémů. Jako systém tedy není chápán dvoustranný korespondenční vztah. Důležitou podmínkou je písemná smlouva uzavřená podle povahy systému buď jako mnohostranná smlouva všech účastníků nebo jako smlouva či smlouvy bilaterální mezi provozovatelem a ostatními účastníky. Zákon stanoví jako podmínku vzniku systému udělení licence provozovateli. Vyžaduje se, aby převody byly prováděny v souladu se zákonem stanovenými pravidly a podle standardizovaných postupů, což má význam pro vysokou profesionalitu činnosti systému. Existence systému musí být oznámena Evropské komisi, která má přehled o systémech provozovaných v souladu se směrnicí ve všech státech Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru za účelem zajištění co nejrychlejší blokace přístupu účastníka systému, na něhož byl v jiném státě prohlášen konkurz. Institucí, která ponese odpovědnost za to, že bude Evropské komisi nahlášen systém splňující všechny zákonné podmínky (resp. podmínky stanovené směrnicí), je Česká národní banka. Tato povinnost bude účinná až ode dne vstupu České republiky do Evropské unie.

Odst. 2 přímo stanoví možné způsoby vypořádání pohledávek a závazků v systému, a to buď na principu tzv. brutto systému (krytí jednotlivých položek) nebo netto systému (zúčtování sald), popřípadě v kombinaci těchto principů. Předpokladem je splnění podmínek, k jejichž stanovení vyhláškou zmocňuje zákon Českou národní banku.

Česká národní banka je podle § 38 odst. 1 zákona o České národní bance oprávněna provozovat systémy mezibankovního platebního styku. V současné době provozuje v souladu s tímto ustanovením a s § 20b odst. 1 zákona o bankách jediný platební systém v České republice. Odst. 3 dává systému mezibankovního platebního styku České národní banky postavení systému provozovaného podle zákona o platebním styku, aniž by k tomu byla vyžadována licence.

§ 24 Účastníci systému

Návrh připouští v českém systému účast jak tuzemských, tak i cizích osob včetně osob se sídlem nebo místem podnikání v třetím státě (mimo území států Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru).

V souladu se směrnicí taxativně vyjmenovává osoby, které mohou být účastníky systému, přičemž rozlišuje tři charakteristické skupiny účastníků:

podle odst. 1 účastníci, kteří předávají systému příslušné příkazy a odpovídají za splnění svých finančních závazků z těchto příkazů (peněžní instituce),

podle odst. 2 písm. a) až c) zprostředkovatelské subjekty, které mohou plnit v systému nejrůznější úkoly a funkce (např. přijímání příkazů daných systému, zúčtování příkazů nebo vzájemné započtení pohledávek a závazků - funkce tzv. clearing house),

podle odst. 2 písm. d) centrální banky včetně Evropské centrální banky, které se již dnes zúčastňují  mezinárodního zúčtovacího systému TARGET.

Odst. 3 umožňuje účastníkům v daném systému kumulaci funkcí různých zprostředkovatelských subjektů uvedených v odst. 2 písm. a) až c).

Odst. 4 ukládá účastníkům povinnost určit ve smlouvě o platebním systému provozovatele systému, který je bude zastupovat navenek a který bude držitelem licence udělované Českou národní bankou. Vzhledem k tomu, že systém je pouze formální dohoda, je třeba určit právnickou osobu, která bude odpovídat za zajištění požadavků zákona. Provozovatelem může být pouze některý z účastníků systému, přičemž musí splňovat jednu z podmínek pro udělení licence, tj. být akciovou společností se sídlem v České republice.

§ 25 Pravidla systému

Součástí smlouvy o platebním systému jsou jeho pravidla (obdoba obchodních podmínek bank). Stanovení obsahu pravidel systému má značný význam pro licencování a dohled nad systémy ze strany České národní banky. Zákon stanoví minimální požadavky na obsah pravidel systému, nevylučují se další dohodnuté podmínky mezi účastníky. Pravidla obsahují na jedné straně formální ujednání – osobu provozovatele, kdo z možných účastníků vymezených zákonem může být účastníkem konkrétního systému a za jakých podmínek, úpravu vzájemných práv a povinností účastníků. Druhou skupinu tvoří ujednání důležitá pro vlastní provoz systému, především způsob zajištění jeho likvidity a technika vypořádání vzájemných pohledávek a závazků účastníků, v  neposlední řadě i určení měn, v jakých systém operuje. Nezbytným požadavkem na obsah pravidel vyplývajícím ze směrnice je stanovení okamžiku přijetí příkazu systémem, který má velký význam pro zajištění neodvolatelnosti příkazů přijatých systémem.

§ 26 Příkaz

Ustanovení definuje pojem příkaz pro účely části čtvrté zákona jako pokyn účastníka systému k převedení peněžních prostředků prostřednictvím systému a zaúčtování tohoto převodu. Tento pojem je třeba odlišit od příkazu k převodu podle části druhé zákona, kde příkaz dává přímo příkazce své převádějící instituci. Tato převádějící instituce může být v roli účastníka systému podle části čtvrté zákona. V souladu s kompetencí České národní banky zákon upravuje pouze jednu z forem příkazu definovaných směrnicí, a to příkaz k převodu peněžních prostředků (nikoliv vypořádání cenných papírů).

§ 27 Zajištění neodvolatelnosti příkazu

Toto ustanovení naplňuje hlavní cíl směrnice – ochránit systémy před rizikem spočívajícím v odvolání příkazu, zejména pak z důvodu prohlášení konkurzu na majetek účastníka systému.

Odst. 1 stanoví neplatnost odvolání příkazu přijatého systémem (okamžik přijetí příkazu stanoví pravidla zpracovaná v souladu s § 25 zákona).

Odst. 2 dále stanoví právo použít peněžní prostředky ke splnění závazků účastníka systému i v případě prohlášení konkurzu na majetek tohoto účastníka, popřípadě dojde–li k zastavení nebo omezení plateb v důsledku jiného opatření vůči účastníkovi systému (např. nucená správa uvalená na účastníka systému, a to i se sídlem nebo místem podnikání v třetím státě). Smyslem je zajistit finalitu zúčtování v daném účetním dni.

V odst. 3 jsou zajištěny podmínky pro platnost a vymahatelnost příkazů, které byly přijaty systémem v souladu s jeho pravidly, zejména pro případ prohlášení konkurzu na majetek účastníka systému. Takové příkazy krachujícího účastníka systému musí být v systému provedeny a budou platné a vymahatelné, a to za určitých podmínek i tehdy, pokud byly přijaty systémem po okamžiku prohlášení konkurzu. Úprava by nebyla pro bezpečnost systému dostatečná, kdyby se dotýkala jen účastníků systému, kteří jsou českými osobami. Proto pro případ konkurzu na majetek účastníka systému, jehož sídlo nebo místo podnikání je v třetím státě, se novelizací zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním zavádí kolizní norma, která zajistí použití ustanovení § 27 a tudíž platnost a vymahatelnost příkazů přijatých systémem. Bude-li krachujícím účastníkem systému provozovaného podle zákona o platebním styku osoba se sídlem nebo místem podnikání v některém ze států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, transpozice směrnice těmito státy do jejich právního řádu zajistí ochranu tohoto systému před účinky konkurzu na majetek takového účastníka. Kromě konkurzu platí tytéž zásady i pro zastavení plateb, jak je definováno v odst. 2.

V odst. 4 zavádí návrh zákona právo realizovat přednostně práva ze zajištění (zástavy, kolaterálu) poskytnutého účastníkem systému k zajištění jeho závazků z příkazů předaných systému ve prospěch zde definovaných osob pro případ, že tento účastník vstoupí do konkurzu. Jestliže účastník systému, na jehož majetek byl prohlášen konkurz, poskytl před jeho prohlášením zajištění (zástavu, kolaterál) jinému účastníkovi systému v souvislosti s jeho účastí v tomto systému, může být toto zajištění použito k uspokojení práv jiného účastníka. Stejný princip se podle směrnice zakotvuje ve prospěch dalších osob – České národní banky a ode dne vstupu České republiky do Evropské unie i centrálních bank ostatních členských států Evropské unie resp. států Evropského hospodářského prostoru a dále Evropské centrální banky. Zde však není podmínkou souvislost s účastí těchto osob v daném systému. Kromě konkurzu platí tytéž zásady i pro zastavení plateb, jak je definováno v odst. 2.

Odst. 5 obsahuje definici zajištění v souladu se směrnicí. V České republice se takové zajištění běžně používá při provozování mezibankovního platebního styku a systému trhu krátkodobých dluhopisů, jedná se o institut běžně využívaný i v členských státech Evropské unie a dále ve vztazích mezi Evropskou centrální bankou a národními centrálními bankami.

§ 28 Oznamovací povinnosti provozovatele systému a účastníků systému

Odst. 1 ukládá provozovateli povinnost oznamovat České národní bance změnu názvu, sídla nebo místa podnikání účastníka systému a snížení počtu účastníků. Snížením počtu účastníků však nesmí dojít k porušení zásady minimálního počtu účastníků v systému podle § 23. Ustanovení váže na oznamovací povinnosti České národní banky podle § 29, která musí mít aktuální údaje.

Pokud by měla nastat jiná změna v účastnících systému (např. změna právní formy), nestačí pouhá ohlašovací povinnost, provozovatel musí mít podle odst. 2 ke změně předchozí souhlas České národní banky.

Odst. 3 řeší případy zamýšlené změny smlouvy o platebním systému nebo pravidel systému. V tomto případě je provozovatel povinen požádat Českou národní banku o předchozí souhlas; podle § 30 jsou oba dokumenty předkládány České národní bance před udělením licence.

Odst. 4 zajišťuje veřejnosti ze strany účastníků přístup k informacím o českých systémech, jichž jsou účastníky, a o jejich pravidlech. Informace se poskytne na požádání osobě, která prokáže právní zájem.

Ode dne vstupu České republiky do Evropské unie se podle odst. 5 stejná povinnost ukládá českým osobám – účastníkům platebních systémů provozovaných podle právního řádu některého ze států Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru. Praktický význam tohoto ustanovení spočívá v tom, že např. klient s významným objemem převodů bude mít právo na informaci, prostřednictvím jakého systému (z hlediska úrovně bezpečnosti) jeho banka tyto převody provádí.

§ 29 Oznamovací povinnosti České národní banky

České národní bance, jíž ze zákona náležejí kompetence při licencování a dohledu nad platebními systémy, ukládá toto ustanovení též řadu oznamovacích povinností, jak navenek ve vztahu k Evropské unii, tak i v rámci České republiky.

Podle odst. 1 musí vést Česká národní banka především aktuální informace o systémech, které licencovala, včetně jejich provozovatelů a účastníků. Ode dne vstupu do Evropské unie též povede seznam systémů provozovaných podle právního řádu ostatních států Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru včetně těch jejich účastníků, kteří jsou českými osobami.

Odst. 2 ukládá České národní bance výše uvedené informace poskytovat konkurzním soudům a rovněž tyto informace zpřístupnit veřejnosti. Povinnost informovat konkurzní soudy o systémech a zejména jejich účastnících umožní konkurzním soudům informovat Českou národní banku o prohlášení konkurzu na majetek účastníka systému, je-li zaznamenán v seznamu České národní banky.

Podle odst. 3 je ode dne vstupu České republiky do Evropské unie Česká národní banka povinna informovat Komisi Evropských společenství o licencovaných systémech, jejich provozovatelích a účastnících a též o zániku licence k provozování systému.

K zajištění neodvolatelnosti příkazů přijatých systémem směřuje informační povinnost České národní banky stanovená v odst. 4 a 5. Česká národní banka bude autoritou, na níž budou směrovány informace o prohlášení konkurzu na majetek účastníků sytému provozovaného podle zákona o platebním styku, a to jak ze strany konkurzních soudů v České republice, tak od vstupu České republiky do Evropské unie ze strany k tomu určených orgánů států Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru (bude se týkat cizích účastníků). Česká národní banka je podle tohoto ustanovení povinna poskytnuté informace předat provozovateli systému, jehož účastníka se konkurz týká, a dále vybraným účastníkům plnícím zprostředkovatelské funkce. Tatáž povinnost se týká i případů zastavení plateb v důsledku jiného opatření.

Obdobný princip zavádí odst. 6 ve vztahu k ostatním státům Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru po dni vstupu České republiky do Evropské unie. Ukládá České národní bance povinnost zprávu o prohlášení konkurzu na majetek českého účastníka systému provozovaného podle právního řádu některého ze států Evropské unie resp. Evropského hospodářského prostoru, kterou obdrží od konkurzního soudu, oznámit k tomu určenému orgánu daného státu. Tatáž povinnost se týká i případů zastavení plateb v důsledku jiného opatření.

§ 30 Licence k provozování platebního systému

Směrnice stanoví povinnost členských států označit systém splňující stanovené definiční znaky a nahlásit jej Komisi Evropských společenství. V České republice je prozatím provozován pouze systém mezibankovního platebního styku České národní banky, vznik nových systémů se proto nedá vyloučit. V zájmu vysoké bezpečnosti a profesionality bude každý nový systém působící podle zákona o platebním styku muset být licencován.

Odst. 1 svěřuje tuto kompetenci České národní bance, které žadatel o licenci předkládá též základní dokumenty – smlouvu o platebním systému a pravidla. Na řízení o udělení licence se vztahuje správní řád, jak vyplývá z § 35. Stejná pravidla platí i pro případ změny licence.

Odst. 2 stanoví podmínky, které musí být splněny k udělení licence. Některé z podmínek mají obdobný charakter, jako podmínky pro udělení bankovní licence podle zákona o bankách, např. předpoklady pro výkon činnosti, odbornou způsobilost, důvěryhodnost a zkušenost řídících osob. Vyžaduje se splacení základního kapitálu ve stejné výši a složení, jako je tomu u bank. Stanoví se podmínka průhlednosti a nezávadnosti původu majetku použitého ke splacení základního kapitálu. Vychází se přitom ze skutečnosti, že systémy budou provádět převody vysokých částek a mezi jejich účastníky budou náležet především banky; systém musí zajistit pro své účastníky bezpečnost a stabilitu, stejně jako banka pro své klienty. Zákon požaduje, aby provozovatel systému byl akciovou společností vzhledem k větší průhlednosti této formy právnické osoby. V podmínkách pro udělení licence je akcentováno též hledisko technické kvality a bezpečnosti systému včetně nutnosti vyloučení systémových rizik.

V souladu s odst. 3 je držitelem licence provozovatel systému a licence je nepřenosná ani nepřechází na právního nástupce.

Ustanovení odst. 4 dává České národní bance možnost v licenci určit podmínky, za nichž bude systém provozován.

Odst. 5 zmocňuje Českou národní banku, aby vyhláškou stanovila náležitosti žádosti o licenci.

§ 31 Dohled nad systémy a povinnost mlčenlivosti

Podle odst. 1 bude Česká národní banka vykonávat dohled nad systémy působícími podle tohoto zákona.

K tomuto účelu ukládá odst. 2 provozovateli systému i jeho účastníkům povinnost poskytnout pověřeným osobám požadované informace a potřebnou součinnost.

Výkon dohledu nad systémy je koncipován obdobně jako výkon bankovního dohledu podle zákona o bankách. V odst. 3 se pro osoby pověřené výkonem dohledu nad systémy zakotvuje povinnost mlčenlivosti ve stejném rozsahu jako pro zaměstnance bankovního dohledu.

Odst. 4 až 7 pak taxativně stanoví výjimky z této povinnosti (průlomy do mlčenlivosti) a orgán dohledu nad systémy nesmí získané informace poskytnout jiným subjektům nebo pro jiné účely, než stanoví zákon. Průlomy jsou nezbytné, neboť údaje získané při výkonu dohledu nad systémy mohou být velmi důležité např. pro výkon bankovního dohledu. Stejný průlom do mlčenlivosti bankovního dohledu ve prospěch orgánu dohledu nad platebními systémy je obsažen v zákonu o bankách. Profesní tajemství zaměstnanců dohledu nad systémy je stanoveno v souladu se Směrnicí 12/2000/ES o úvěrových institucích, která upravuje profesní tajemství zaměstnanců bankovního dohledu. Jinak by právo Evropských společenství neumožnilo výměnu informací mezi těmito zaměstnanci.

Rovněž je třeba zajistit výměnu informací s orgány dohledu nad platebními systémy jiných států. Zákon umožňuje poskytnutí informací též orgánům Evropské unie a jiným subjektům na základě mezinárodní smlouvy (tím se například umožňuje mezinárodní policejní spolupráce).

Ustanovení odst. 8 zajišťuje, aby informace získané při výkonu dohledu nad systémy nebyly poskytnuty osobě, která sama není vázána mlčenlivostí.

Odst. 9 deklaruje ochranu informací získaných od orgánů v České republice, které mají ze zákona povinnost mlčenlivosti, a orgánů cizích států.

§ 32 Opatření k nápravě a sankce

Ustanovení odst. 1 nabízí celou škálu možných opatření k nápravě i sankcí, pokud Česká národní banka dospěje ke zjištění nedostatků v provozování systému. Podle povahy nedostatku a jeho závažnosti může jít o pouhý požadavek na odstranění nedostatku, pokutu, jejíž výše je dvojnásobná než pokuta dle zákona o bankách, až po odejmutí licence provozovateli systému při závažném porušení povinností. Významnou sankcí může být nařízení vyloučit účastníka ze systému např. v případě, že by u tohoto účastníka nebyl nadále zaručen princip neodvolatelnosti příkazů podle § 27.

Odst. 2 vymezuje nedostatky v provozování systému, které jsou důvodem pro uložení opatření k nápravě či sankcí podle odst. 1. Tyto nedostatky spočívají především v porušování podmínek stanovených pro udělení licence a týkají se též neplnění podmínek, za nichž byla licence udělena. Podmínky stanovené v § 30 platí nejen pro udělení licence, ale musí být dodržovány po celou dobu existence systému.

§ 33 Odnětí licence

V případech stanovených v odst. 1 se ukládá České národní bance povinnost provozovateli licenci odejmout, pokud licence byla získána na základě nepravdivých údajů, nebo jestliže provozovatel nezahájil činnost systému do určité zákonem stanovené lhůty.

Odst. 2 a 3 stanoví formální náležitosti týkající se odnětí licence.

§ 34 Zánik licence

Odnětí licence má za následek její zánik. Kromě toho vymezuje toto ustanovení případy, kdy licence již nebude třeba a určuje přesně den zániku licence. Jedná se o případy, kdy dojde ke zrušení provozovatele nebo k ukončení výkonu činnosti, k níž se vyžaduje licence. Zvláštní situace může nastat, jestliže počet účastníků systému klesne tak, že systém přestane splňovat jeden z definičních znaků podle § 23.

Část pátá - Společná ustanovení

§ 35

Podle odst. 1 všechna řízení probíhající podle části třetí a čtvrté zákona (udělení a odnětí předchozího souhlasu, udělení, změna či odnětí licence, uložení opatření k nápravě) jsou správním řízením a Česká národní banka v nich postupuje až na drobné odchylky stanovené v tomto paragrafu podle správního řádu.

Odst. 2 logicky vyjímá z působnosti správního řádu opatření, kdy Česká národní banka vyžaduje zjednání nápravy zjištěného nedostatku v provozování systému.

Odst. 3 stanoví výslovně, kdo je účastníkem řízení podle příslušných částí zákona. Účastníkem řízení podle části třetí je vydavatel elektronických platebních prostředků, účastníkem řízení podle části čtvrté je provozovatel, který odpovídá za provozování systému a tedy i za nedostatky způsobené např. účastníky systému.

Odst. 4 stanoví jednotná základní kritéria pro ukládání pokuty podle části třetí a části čtvrté zákona.

Ustanovení odst. 5 až 7 upravují další podrobnosti týkající se uložení pokuty.

odst. 8 a 9 jsou stanoveny drobné odchylky od správního řádu, které jsou v zájmu co nejrychlejšího docílení nápravy nedostatků nebo zabránění zvětšení škody.

Podle odst. 10 o rozkladu proti rozhodnutí České národní banky rozhoduje bankovní rada - nejvyšší orgán České národní banky. Podaný rozklad nemá odkladný účinek kromě případů, kde není dán důvod k výjimečnému postupu (udělení předchozího souhlasu, udělení či změna licence, uložení pokuty).

Část šestá - účinnost

§ 36

Účinnost zákona se stanoví v souladu s obecným závazkem České republiky k implementaci práva Evropských společenství do českého právního řádu. Ustanovení, kde se předpokládá reciprocita chování ze strany ostatních členských států Evropské unie resp. států Evropského hospodářského prostoru, nabudou účinnosti až dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost.

V Praze dne 26. září 2001

předseda vlády

Ing. Miloš Zeman, v. r.

ministr financí

Ing. Jiří Rusnok, v. r.

guvernér České národní banky

doc. Ing. Zdeněk Tůma, CSc., v. r.

Srovnávací tabulka návrhu zákona o platebním styku s legislativou ES

Navrhovaný předpis ČR

Odpovídající předpis ES

Ustanovení zákona

Obsah

Celex č.

Ustanovení (čl. písm., bod, odst, apod.)

Obsah

Hodnocení slučitelnosti

Poznámka

ÚVODNÍ USTANOVENÍ

§ 1 Předmět úpravy

Tento zákon upravuje

  1. … provádění převodů peněžních prostředků na území České republiky v české měně a provádění přeshraničních převodů (§ 2 odst. 2),

  2. vydávání a užívání elektronických platebních prostředků,

  1. vznik a provozování platebních systémů v jakékoli měně a práva a povinnosti jejich účastníků, jestliže se tito účastníci dohodli, že se tyto platební systémy řídí právním řádem České republiky, a dále některé povinnosti účastníků platebních systémů provozovaných podle právního řádu některého z členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor.

31997L0005

31997X0489

32000L0046

31998L0026

Čl. 1

Čl. 1, odst. 1, písm. a)

Čl. 1 odst. 1

Čl. 1

Tato směrnice se vztahuje na přeshraniční převody v měnách členských států a v ECU až do částky odpovídající 50 000 ECU uskutečněné na příkaz osob jiných, než jsou uvedeny v čl. 2 písm. a), b) a c), které provádějí úvěrové instituce nebo jiné instituce.

Toto doporučení se vztahuje na následující operace:

a) převody finančních prostředků jiné než přikázané a uskutečněné finančními institucemi, které jsou provedeny pomocí elektronických platebních prostředků;

Tato směrnice se vztahuje na instituce elektronických peněz.

Ustanovení této směrnice se vztahují na:

  1. každý systém, jak je vymezen v čl. 2 písm. a), který podléhá právním předpisům některého členského státu a který je provozován v jakékoli měně, v ECU nebo v různých měnách, které systém navzájem převádí;

  2. každého účastníka takového systému;

  3. zajištění poskytnutá v souvislosti s:

  • účastí v systému, nebo

  • operacemi centrálních bank členských států při plnění funkcí centrálních bank.

Plná

PŘEVODY PENĚŽNÍCH PROSTŘEDKŮ

§ 2 Základní ustanovení

  1. Podle této části zákona postupují

  1. banky, pobočky zahraničních bank a jiné osoby, které provádějí nebo zprostředkovávají převody peněžních prostředků jako podnikání, jestliže tyto činnosti provádějí na území České republiky (dále jen „převádějící instituce“),

  1. fyzické a právnické osoby, které dávají přímo převádějící instituci příkaz k převodu (§ 4) (dále jen „příkazce“), nebo které jsou konečnými příjemci částky převodu (dále jen „příjemce“). U přeshraničních převodů podle odstavce 2 se za příkazce nepovažují banky, pobočky zahraničních bank a jiné osoby, které provádějí nebo zprostředkovávají přeshraniční převody jako podnikání, osoby oprávněné k poskytování investičních služeb podle zvláštního právního předpisu, pojišťovny, investiční společnosti, investiční fondy, penzijní fondy a dále jiné osoby se sídlem nebo místem podnikání mimo území České republiky, které provádějí obdobné činnosti jako podnikání.

31997L0005

Čl. 2, písm. a), b), c), d), e)

Čl. 2, písm. h), i)

  1. „úvěrovou institucí“ rozumí instituce, jek je vymezena v článku 1 směrnice Rady 77/780/EHS, jakož i pobočka úvěrové instituce, která má ústředí mimo Společenství a která v rámci své činnosti provádí přeshraniční převody, jedná-li se o pobočku ve smyslu čl. 1 třetí odrážky zmíněné směrnice nacházející se ve Společenství;

  2. „jinou institucí“ rozumí jakákoli fyzická či právnická osoba jiná než úvěrová instituce, která v rámci své činnosti provádí přeshraniční převody;

  3. „finanční institucí“ rozumí instituce, jak je vymezena v čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 3604/93 ze dne 13. prosince 1993, kterým se upřesňují definice pro uplatňování zákazu přednostního přístupu obsaženého v článku 104a Smlouvyi;

  4. „institucí“ rozumí úvěrová instituce nebo jiná instituce; pro účely článků 6, 7 a 8 se pobočky téže úvěrové instituce, které se nacházejí v různých členských státech a které se podílejí na provádění přeshraničního převodu, považují za samostatné instituce;

  1. „zprostředkující institucí“ rozumí instituce, která není ani institucí příkazce, ani institucí příjemce a která se podílí na provádění přeshraničního převodu;

  1. „příkazcem“ rozumí fyzická nebo právnická osoba, která dává příkaz k provedení přeshraničního převodu ve prospěch příjemce;

  2. „příjemcem“ rozumí konečný příjemce přeshraničního převodu, kterému jsou odpovídající peněžní prostředky připsány na účet, ke kterému má přístup;

Plná

Definice banky v zákoně o bankách je stejná jako definice úvěrové instituce

(2) Přeshraničním převodem se rozumí převod peněžních prostředků z jednoho členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor do jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor v domácí měně kteréhokoliv členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor až do výše protihodnoty 50 000 eur. Protihodnota se přepočte podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Evropskou centrální bankou ke dni účinnosti příkazu k převodu.

31997L0005

Čl. 1

Čl. 2, písm. f)

Tato směrnice se vztahuje na přeshraniční převody v měnách členských států a v ECU až do částky odpovídající 50 000 ECU.

Pro účely této směrnice se:

f) „přeshraničním převodem“ rozumí operace prováděná z podnětu příkazce prostřednictvím instituce nebo její pobočky nacházející se v témže členském státě, jejímž účelem je poukázat peněžní částku příjemci do některé instituce nebo její pobočky, která se nachází v jiném členském státě; příkazce a příjemce mohou být táž osoba;

Plná

§ 3 Převod

  1. Převodem se pro účely tohoto zákona rozumí operace prováděná na základě příkazu, který dal příkazce své převádějící instituci za účelem převedení peněžních prostředků ve prospěch příjemce.

  2. Převod může být uskutečněn zejména odepsáním z účtu příkazce nebo složením hotovosti příkazcem a připsáním na účet příjemce nebo výplatou hotovosti příjemci. Příkazcem a příjemcem může být tatáž osoba.

31997L0005

Čl. 2 písm. f)

„přeshraničním převodem“ rozumí operace prováděná z podnětu příkazce prostřednictvím instituce nebo její pobočky nacházející se v témže členském státě, jejímž účelem je poukázat peněžní částku příjemci do některé instituce nebo její pobočky, která se nachází v jiném členském státě; příkazce a příjemce mohou být táž osoba;

Plná

Směrnice nerozlišuje mezi hotovostní a bezhotovostní platbou

§ 4 Příkaz k převodu

Příkazem k převodu se pro účely tohoto zákona rozumí bezpodmínečný pokyn příkazce daný převádějící instituci k provedení převodu podle § 3 nebo takový pokyn příkazce, jehož všechny podmínky byly splněny.

31997L0005

Čl. 2 písm. g)

g) „příkazem k přeshraničnímu převodu“ rozumí bezpodmínečný pokyn v jakékoli formě daný přímo příkazcem instituci, aby provedla přeshraniční převod;

Plná

§ 5 Den účinnosti příkazu k převodu

  1. Dnem účinnosti příkazu k převodu se rozumí den, kdy příkazce splnil všechny smluvní podmínky požadované k uskutečnění převodu převádějící institucí, jejímž je klientem, podmínky stanovené tímto zákonem (§ 6 odst. 1) a další povinnosti stanoví-li tak zvláštní právní předpis.

31997L0005

Čl. 2 písm. l)

„dnem akceptace“ rozumí den splnění všech podmínek, které instituce požaduje k provedení příkazu k přeshraničnímu převodu a které se týkají poskytnutí dostatečného finančního krytí a údajů nezbytných k provedení tohoto příkazu.

Plná

§ 6 Podmínky účinnosti příkazu k převodu

  1. Podmínkami účinnosti příkazu k převodu jsou zajištění krytí částky převodu a předání podkladů nutných k provedení převodu převádějící instituci.

31997L0005

Čl. 2 písm. l)

„dnem akceptace“ rozumí den splnění všech podmínek, které instituce požaduje k provedení příkazu k přeshraničnímu převodu a které se týkají poskytnutí dostatečného finančního krytí a údajů nezbytných k provedení tohoto příkazu.

Plná

§ 7 Informační povinnosti převádějící instituce

  1. Převádějící instituce informuje veřejnost jasně a srozumitelně písemnou formou ve svých provozních prostorách a je-li to vhodné, též elektronickými prostředky, předem o obecných podmínkách provádění převodů. Informace musí vždy obsahovat

  1. lhůtu nezbytnou k připsání částky převodu ve prospěch účtu převádějící instituce příjemce, nebo způsob stanovení této lhůty; počátek běhu této lhůty musí být přesně stanoven,

  2. lhůtu nezbytnou k tomu, aby částka převodu připsaná ve prospěch účtu převádějící instituce příjemce byla připsána ve prospěch účtu příjemce, nebo aby byla částka převodu příjemci k dispozici,

c)  výši nebo způsob stanovení výše ceny, kterou bude klient hradit za provedení převodu,

d) den, kdy bude částka převodu odepsána z účtu klienta, je-li příkazcem, a den, kdy bude částka převodu připsána ve prospěch účtu klienta, nebo kdy mu bude k dispozici,je-li příjemcem,

  1. postupy pro vyřizování stížností a řízení k nápravě včetně informace o postupech pro řešení sporů (§ 12),

  2. údaj o směnných kurzech používaných při přepočtu.

31997L0005

Čl. 3

Instituce poskytují svým stávajícím i možným klientům písemně a případně též elektronickými prostředky ve snadno srozumitelné podobě informace o podmínkách přeshraničních převodů. Tyto informace obsahují alespoň:

  • uvedení doby, která je při provádění příkazu k přeshraničnímu převodu daného instituci nezbytná k tomu, aby byly peněžní prostředky převedeny na účet instituce příjemce; počátek této lhůty musí být jasně označen,

  • uvedení doby, která je při akceptaci přeshraničního převodu nezbytná k tomu, aby byly peněžní prostředky převedeny z účtu instituce příjemce na účet příjemce,

  • způsob výpočtu veškerých cen za zprostředkování a jiných cen, které má klient platit instituci, včetně případných sazeb,

  • případný den připsání (valutu) použitý institucí,

  • podrobné údaje o postupech pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy, které má klient k dispozici, a podrobnosti o přístupu k nim,

  • uvedení použitých referenčních směnných kurzů.

Plná

  1. S výjimkou případu, kdy převádějící instituce nehodlá převod uskutečnit, musí žadateli sdělit závaznou lhůtu, v níž bude převod proveden, a závaznou cenu, kterou žadatel uhradí za provedení převodu.

31997L0005

Čl. 5

Kromě případu, kdy si nepřeje klientovi službu poskytnout, musí instituce na žádost klienta o provedení přeshraničního převodu, k němuž uvede bližší údaje, poskytnout příslib ohledně lhůty k provedení převodu a ohledně cen za zprostředkování a dalších splatných cen kromě cen souvisejících s použitým směnným kurzem.

Plná

(3) Převádějící instituce informuje svého klienta následně jasně a srozumitelně písemnou formou a je-li to vhodné, též elektronickými prostředky o uskutečněných převodech, nevzdá-li se klient nároku na tuto informaci. Informace musí vždy obsahovat

  1. údaje umožňující klientovi identifikovat převod,

  2. částku převodu, která byla uvedena na příkazu k převodu,

  3. výši ceny za provedení převodu účtované k tíži klienta,

  4. den, kdy byla částka převodu odepsána z účtu klienta nebo den, kdy byla částka převodu připsána ve prospěch účtu klienta.

Jestliže příkazce určil, že cenu za provedení převodu nebo její část uhradí příjemce (§ 10), musí o tom příjemce informovat jeho převádějící instituce. Provedla-li převádějící instituce kurzový přepočet, je povinna informovat svého klienta o použitém směnném kurzu.

31997L0005

Čl. 4

Nevzdají-li se klienti výslovně tohoto nároku, poskytne jim instituce po provedení nebo akceptaci přeshraničního převodu písemně a popřípadě též elektronickými prostředky jasné informace ve snadno srozumitelné podobě. Tyto informace obsahují alespoň:

  • odkaz umožňující klientovi identifikovat přeshraniční převod,

  • původní částku přeshraničního převodu,

  • výši veškerých cen za zprostředkování a dalších cen, jež musí klient uhradit,

  • případný den připsání (valutu) použitý institucí.

Jestliže příkazce blíže určil, že ceny za přeshraniční převod mají být zcela nebo částečně hrazeny příjemcem, vyrozumí o tom příjemce jeho instituce.

Byla-li jakákoli částka přepočtena na jinou měnu, uvědomí instituce, která tento přepočet uskutečnila, klienta o použitém směnném kurzu.

Plná

§ 8 Lhůty provádění převodů

  1. Převádějící instituce provádějí převody ve lhůtách stanovených v odstavcích 2, 3 a 5, pokud není dán zákonný důvod lhůtu prodloužit.

(3) Provádí-li převádějící instituce příkazce přeshraniční převod, je povinna zajistit připsání částky převodu ve prospěch účtu převádějící instituce příjemce a předat jí podklady nutné k poskytnutí částky převodu příjemci ve lhůtě dohodnuté s příkazcem, není-li taková lhůta dohodnuta, do pěti bankovních pracovních dnů ode dne účinnosti příkazu k převodu.

31997L0005

Čl. 6, odst. 1

Instituce příkazce provede daný přeshraniční převod ve lhůtě sjednané s příkazcem.

Není-li sjednaná lhůta dodržena nebo, neexistuje-li taková lhůta, nejsou-li do konce pátého bankovního pracovního dne následujícího po dni akceptace příkazu k přeshraničnímu převodu peněžní prostředky připsány na účet instituce příjemce, poskytne instituce příkazce příkazci odškodnění.

Plná

Směrnice o praní špinavých peněz (31991L0308) ve stanovených případech pozdržení platby.

(4) Bankovním pracovním dnem se rozumí den, ve kterém všechny převádějící instituce, které se účastní provádění nebo zprostředkování příslušné části převodu, běžně vykonávají svoji činnost.

Právo ES neobsahuje výslovnou definici pojmu, jeho význam však musel být pro účely českého práva vysvětlen.

Plná

(5) Převádějící instituce příjemce připíše částku převodu ve prospěch účtu příjemce nebo zajistí, aby částka převodu byla příjemci k dispozici, nejpozději následující bankovní pracovní den po dni, kdy byla částka převodu připsána ve prospěch účtu převádějící instituce příjemce a kdy tato převádějící instituce obdržela podklady nutné k poskytnutí částky převodu příjemci, nebyla-li dohodnuta lhůta kratší.

31997L0005

Čl. 6 odst. 2

Instituce příjemce poskytne příjemci peněžní prostředky, jež vyplývají z přeshraničního převodu, ve lhůtě s ním sjednané.

Není-li sjednaná lhůta dodržena nebo, neexistuje-li taková lhůta, nejsou-li peněžní prostředky do konce bankovního pracovního dne následujícího po dni jejich připsání na účet instituce příjemce připsány na účet příjemce, poskytne instituce příjemce příjemci odškodnění.

Plná

§ 9 Úrok z prodlení

  1. Jestliže převádějící instituce příkazce nedodrží lhůtu provedení převodu stanovenou v § 8 odst. 2 nebo 3, zaplatí příkazci úrok z prodlení. Jestliže převádějící instituce příjemce nedodrží lhůtu k poskytnutí částky převodu příjemci podle § 8 odst. 5, zaplatí úrok z prodlení příjemci.

31997L0005

Čl. 6, odst. 1, druhý a třetí pododstavec; odst. 2, druhý a třetí pododstavec

Není-li sjednaná lhůta dodržena nebo, neexistuje-li taková lhůta, nejsou-li do konce pátého bankovního pracovního dne následujícího po dni akceptace příkazu k přeshraničnímu převodu peněžní prostředky připsány na účet instituce příjemce, poskytne instituce příkazce příkazci odškodnění.

Není-li sjednaná lhůta dodržena nebo, neexistuje-li taková lhůta, nejsou-li peněžní prostředky do konce bankovního pracovního dne následujícího po dni jejich připsání na účet instituce příjemce připsány na účet příjemce, poskytne instituce příjemce příjemci odškodnění.

Plná

  1. Jestliže nedodržení lhůty provedení převodu ve prospěch účtu převádějící instituce příjemce podle § 8 odst. 2 písm. a) nebo podle § 8 odst. 3 způsobí zprostředkující převádějící instituce, zaplatí tato převádějící instituce úrok z prodlení převádějící instituci příkazce.

31997L0005

Čl. 6, odst. 2, čtvrtý pododstavec

Obdobně v případě, kdy lze zprostředkující instituci přičítat neprovedení přeshraničního převodu ve sjednané lhůtě nebo, neexistuje-li taková lhůta, do konce pátého bankovního pracovního dne následujícího po dni akceptace příkazu k přeshraničnímu převodu, je tato instituce povinna poskytnout odškodnění instituci příkazce.

Plná

(3) Úrok z prodlení se vypočte z částky převodu; při výpočtu úroku z prodlení se použije úroková sazba stanovená zvláštním právním předpisem.

31997L0005

Čl. 6, odst. 1, třetí pododstavec

Odškodnění zahrnuje výplatu úroku vypočteného pomocí referenční úrokové sazby z částky přeshraničního převodu za období mezi:

  • koncem sjednané lhůty nebo, neexistuje-li taková lhůta, koncem pátého bankovního pracovního dne následujícího po dni akceptace příkazu k přeshraničnímu převodu, a

  • dnem připsání peněžních prostředků na účet instituce příjemce.

Plná

Úrokovou sazbu pro výpočet úroku z prodlení podle občanského zákoníku stanoví nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

(4) Převádějící instituce příkazce i převádějící instituce příjemce zaplatí úrok z prodlení, i když nedodržení lhůty provedení převodu nezpůsobí; povinnosti platit úrok z prodlení se zprostí jen tehdy, prokáže-li, že nedodržení lhůty provedení převodu způsobil příkazce nebo příjemce částky převodu, nebo že k nedodržení lhůty převodu došlo v důsledku okolností stanovených v § 13.

31997L0005

Čl. 6, odst. 3

Povinnost odškodnění podle odstavců 1 a 2 nenastane, pokud může instituce příkazce, popřípadě instituce příjemce, doložit, že zpoždění lze přičítat příkazci, popřípadě příjemci.

Dále viz. § 13 návrhu zákona.

Plná

(5) Kromě úroků z prodlení mají příkazce, příjemce nebo převádějící instituce nárok na náhradu škody, jiná jejich práva tím nejsou dotčena.

31997L0005

Čl. 6, odst. 4

Ustanoveními odstavců 1, 2 a 3 nejsou nijak dotčena jiná práva klientů a institucí, které se podílely na provedení příkazu k přeshraničnímu převodu.

Plná

§ 10 Zákaz provádění srážek z částky převodu

  1. Převádějící instituce příkazce, zprostředkující převádějící instituce i převádějící instituce příjemce jsou povinny převést částku převodu v plné výši bez jakýchkoli srážek. Tím není dotčeno právo převádějící instituce příjemce vůči příjemci na úhradu cen souvisejících s vedením jeho účtu, za podmínky, že takto nebude obcházeno ustanovení věty první, zejména, že tyto ceny nebudou v případě přeshraničního převodu vyšší než u převodu prováděného na území České republiky.

31997L0005

Čl. 7, odst. 1

Instituce příkazce, jakákoli zprostředkující instituce a instituce příjemce jsou po dni akceptace příkazu k přeshraničnímu převodu povinny provést tento převod v její plné částce, pokud příkazce blíže neurčil, že náklady na přeshraniční převod má nést zcela nebo zčásti příjemce.

Prvním pododstavcem není dotčena možnost instituce příjemce účtovat příjemci cenu související s vedením jeho účtu v souladu s příslušnými pravidly a zvyklostmi. Tuto cenu však instituce nesmí použít k tomu, aby obešla své povinnosti podle zmíněného pododstavce.

Plná

(2) Odstavec 1 se nepoužije, určí-li příkazce, že cenu za provedení převodu nebo její část uhradí příjemce.

Čl. 7, odst. 1, věta první

… pokud příkazce blíže neurčil, že náklady na přeshraniční převod má nést zcela nebo z části příjemce.

Plná

(3) Poruší-li převádějící instituce příkazce nebo zprostředkující převádějící instituce povinnost stanovenou v odstavci 1, je převádějící instituce příkazce povinna na žádost příkazce vrátit neoprávněně sraženou nebo naúčtovanou částku příjemci, nepožaduje-li její vrácení příkazce, a to na vlastní náklady a bez jakýchkoliv srážek.

31997L0005

Čl. 7, odst. 2, první pododstavec

Aniž je tím dotčen jakýkoli jiný uplatnitelný nárok, provede-li instituce příkazce či zprostředkující instituce srážku z částky přeshraničního převodu v rozporu s odstavcem 1, poukáže instituce příkazce na jeho žádost na vlastní náklady a bez jakékoli srážky odečtenou částku příjemci, nepožádá-li příkazce, aby byla tato částka poukázána v jeho prospěch.

Plná

(4) Poruší-li povinnost stanovenou v odstavci 1 zprostředkující převádějící instituce, je povinna vrátit neoprávněně sraženou nebo naúčtovanou částku na vlastní náklady a bez jakýchkoli srážek převádějící instituci příkazce nebo, pokud o to převádějící instituce příkazce požádá, příjemci.

31997L0005

Čl. 7, odst. 2, druhý pododstavec

Zprostředkující instituce, která provedla srážku v rozporu s odstavcem 1, poukáže sraženou částku bez jakýchkoli srážek a na vlastní náklady instituci příkazce nebo, požádá-li o to instituce příkazce, příjemci přeshraničního převodu.

Plná

(5) Poruší-li povinnost stanovenou v odstavci 1 převádějící instituce příjemce, je povinna vrátit neoprávněně sraženou nebo naúčtovanou částku na vlastní náklady a bez jakýchkoliv srážek příjemci.

31997L0005

Čl. 7 odst. 3

Lze-li přičíst porušení povinnosti provést příkaz k přeshraničnímu převodu v souladu s pokyny příkazce instituci příjemce a aniž je tím dotčen jakýkoli jiný uplatnitelný nárok, je instituce příjemce povinna poukázat příjemci na vlastní náklady jakékoli protiprávně odečtené částky.

Plná

§ 11 Povinnost pro případ neúspěšného převodu

(1) Jestliže po účinnosti příkazu k převodu není převod uskutečněn ve lhůtě stanovené v § 8 odst. 2 nebo 3, ani nebyla částka převodu vrácena podle § 8 odst. 6 nebo 7, a požádá-li o to příkazce, poskytne mu převádějící instituce příkazce částku převodu a dále úrok z prodlení a ceny za provedení převodu, které příkazce již zaplatil. Převádějící instituce příkazce splní tuto povinnost do čtrnácti bankovních pracovních dnů ode dne doručení žádosti příkazce; této povinnosti se zprostí, jen pokud byla v této lhůtě částka převodu připsána na účet převádějící instituce příjemce. Splní-li převádějící instituce příkazce tuto povinnost, není dále povinna dokončit převod.

31997L0005

Čl. 8, odst. 1, první a druhý pododstavec

Nejsou-li poté, co instituce příkazce akceptovala příkaz k provedení přeshraničního převodu, příslušné částky připsány na účet instituce příjemce, a aniž jsou tím dotčeny jakékoli jiné uplatnitelné nároky, poukáže instituce příkazce příkazci částku přeshraničního převodu až do výše 12 500 ECU a dále:

  • úrok vypočtený pomocí referenční úrokové sazby z částky přeshraničního převodu za dobu ode dne akceptace příkazu k přeshraničnímu převodu do dne připsání, a

  • výši cen souvisejících s přeshraničním převodem, zaplacených příkazcem.

Tyto částky budou příkazci poskytnuty do čtrnácti bankovních pracovních dnů následujících po dni, kdy o ně požádal, pokud mezitím nebyly peněžní prostředky odpovídající přeshraničnímu převodu připsány na účet instituce příjemce.

Plná

(2) Úrok z prodlení se vypočte z částky převodu za období ode dne účinnosti příkazu k převodu do dne poskytnutí částky podle odstavce 1 příkazci. Při výpočtu úroku z prodlení se použije úroková sazba stanovená zvláštním právnímpředpisem. Byl-li poskytnut úrok z prodlení podle odstavce 1 nebo odstavce 3, nenáleží příkazci ani převádějící instituci úrok z prodlení podle § 9.

31997L0005

Čl. 8, odst. 1, první pododstavec, první odsek

úrok vypočtený pomocí referenční úrokové sazby z částky přeshraničního převodu za dobu ode dne akceptace příkazu k přeshraničnímu převodu do dne připsání, a

Plná

(3) Každá zprostředkující převádějící instituce, která přijala od jiné převádějící instituce pokyn k provedení příkazu k převodu, je povinna vrátit na své náklady částku převodu včetně úroků a cen převádějící instituci, která jí dala pokyn k provedení příkazu k převodu. V případě přeshraničního převodu je zprostředkující převádějící instituce povinna vrátit převádějící instituci, která jí dala pokyn k provedení příkazu k převodu, částku převodu pouze do výše protihodnoty 12 500 eur a dále úrok z prodlení a ceny za provedení převodu, které obdržela.

31997L0005

Čl. 8, odst. 2, čtvrtý pododstavec

Obdobně je každá zprostředkující instituce, která akceptovala příkaz k přeshraničnímu převodu, povinna nahradit na vlastní náklady částku převodu, včetně souvisejících nákladů a úroku, instituci, která jí dala pokyn k provedení příkazu. Nebyl-li přeshraniční převod proveden v důsledku chyb či neúplnosti v poskytnutých pokynech, vyvine zprostředkující instituce veškeré úsilí, aby nahradila částku převodu.

Plná

(4) Jestliže neúspěšný převod způsobí převádějící instituce, kterou zvolila převádějící instituce příjemce, odstavec 1 se nepoužije. Převádějící instituce příjemce je povinna poskytnout částku převodu příjemci. Povinnost převádějící instituce příkazce uskutečnit převod je tím splněna.

31997L0005

Čl. 8, odst. 2

Odchylně od odstavce 1, nebyl-li přeshraniční převod proveden v důsledku jeho neprovedení zprostředkující institucí, kterou vybrala instituce příjemce, je instituce příjemce povinna poskytnout příjemci peněžní prostředky až do výše 12 500 ECU.

Plná

(5) Jestliže důvodem neúspěšného převodu byly chyby nebo neúplné údaje v příkazu k převodu, který dal příkazce své převádějící instituci, nebo byl-li neúspěšný převod způsoben zprostředkující převádějící institucí, kterou zvolil příkazce, ustanovení odstavce 1 se nepoužije. Všechny na převodu zúčastněné převádějící instituce jsou povinny vyvinout veškeré úsilí, které lze na nich požadovat, aby částka převodu byla nalezena a vrácena převádějící instituci příkazce. Úroky a ceny zaplacené při zprostředkování převodu tyto převádějící instituce nevracejí a mají nárok na úhradu nákladů vynaložených na vrácení částky převodu převádějící instituci příkazce. Nalezla-li převádějící instituce příkazce částku převodu, nebo jí byla tato částka vrácena, vrátí příkazci částku převodu sníženou o částku vynaložených nákladů.

31997L0005

Čl. 8, odst. 3

Odchylně od odstavce 1, nebyl-li přeshraniční převod proveden v důsledku chyb či neúplnosti v pokynech, které dal příkazce své instituci, nebo v důsledku neprovedení přeshraničního převodu zprostředkující institucí výslovně vybranou příkazcem, vyvinou instituce příkazce a ostatní zúčastněné instituce veškeré úsilí, aby nahradily částku převodu.

Pokud instituce příkazce částku znovu získala, je povinna ji připsat ve prospěch příkazce. V tomto případě nejsou instituce, včetně instituce příkazce, povinny nahradit související ceny a úrok a mohou odečíst náklady vzniklé z tohoto opětovného získání, jsou-li blíže určeny.

Plná

(6) Kromě poskytnutí částky převodu a úroku z prodlení mají příkazce, příjemce nebo převádějící instituce nárok na náhradu škody; jiná jejich práva tím nejsou dotčena.

31997L0005

Čl. 8, odst. 1, první pododstavec

Nejsou-li poté, co instituce příkazce akceptovala příkaz k provedení přeshraničního převodu, příslušné částky připsány na účet instituce příjemce, a aniž jsou tím dotčeny jakékoli jiné uplatnitelné nároky, poukáže instituce příkazce příkazci částku přeshraničního převodu …

Plná

§ 12 Řešení sporů

Se spory, které vzniknou mezi převádějícími institucemi a jejich klienty při provádění převodů peněžních prostředkůpodle této části zákona, se mohou klienti obracet na orgán pro řešení sporů působící podle zvláštního právního předpisu. Právo klienta obrátit se na soud tím není dotčeno.

31997L0005

Čl. 10

Členské státy zajistí, aby existovaly vhodné a účinné postupy vyřizování stížností a zjednávání nápravy při řešení sporů mezi příkazcem a jeho institucí nebo mezi příjemcem a jeho institucí, případně za použití stávajících postupů.

Plná

§ 13 Nepředvída-telné překážky

Prokáže-li převádějící instituce, že jí v plnění povinností stanovených v této části zákona bránily nepředvídatelné překážky, které vznikly nezávisle na její vůli a nelze-li předpokládat, že by tyto překážky nebo jejich následky mohla odvrátit nebo překonat, zbaví se odpovědnosti za nesplnění těchto povinností.

31997L0005

Čl. 9

…jsou instituce podílející se na provedení příkazu k přeshraničnímu převodu osvobozeny od povinností stanovených touto směrnicí, mohou-li prokázat důvody vyšší moci (tj. neobvyklé a nepředvídatelné okolnosti, jež nastaly nezávisle na vůli osoby dovolávající se vyšší moci a jejímž následkům by nemohla přes veškeré úsilí zabránit), které jsou významné v souvislosti s ustanoveními této směrnice.

Plná

VYDÁVÁNÍ A UŽÍVÁNÍ ELEKTRONICKÝCH PLATEBNÍCH PROSTŘEDKŮ

§ 14 Základní ustanovení

Podle této části zákona postupují

  1. banky, pobočky zahraničních bank a jiné osoby, které vydávají elektronické platební prostředky jako podnikání, provádějí-li tyto činnosti na území České republiky (dále jen „vydavatel“),

  2. fyzické a právnické osoby, které na základě smlouvy s vydavatelem užívají elektronický platební prostředek (dále jen „držitel“).

32000L0046

Čl. 1, odst. 1

Odst. 3, písm. a)

Tato směrnice se vztahuje na instituce elektronických peněz.

„institucí elektronických peněz“ rozumí podnik nebo jakákoli právnická osoba jiná než úvěrová instituce vymezená v čl. 1 bodu 1 prvním pododstavci písm. a) směrnice 2000/12/ES, která vydává platební prostředky v podobě elektronických peněz;

Plná

§ 15 Elektronický platební prostředek a elektronické peníze

  1. Elektronickým platebním prostředkem je

  1. prostředek vzdáleného přístupu k peněžní hodnotě, při jehož užívání se zpravidla vyžaduje identifikace držitele osobním identifikačním číslem, přiděleným vydavatelem, nebo identifikace jiným způsobem,

  2. elektronický peněžní prostředek

  1. Elektronickým peněžním prostředkem je platební prostředek, který uchovává peněžní hodnotu v elektronické podobě a který je přijímán jako platební prostředek i jinými osobami, než jeho vydavatelem.

  2. Elektronickými penězi je peněžní hodnota uchovávaná na elektronickém peněžním prostředku.

  3. Elektronické peníze podle odstavce 3 smějí být vydávány pouze vydavatelem elektronických peněžních prostředku a pouze na základě předchozího přijetí peněžních prostředků v hodnotě ne nižší, než je hodnota elektronických peněz.

32000L0046

31997X0489

Čl. 1, odst. 3, písm. b)

Čl. 2, písm. a), b), c)

„elektronickými penězi“ rozumí peněžní hodnota vyjádřená pohledávkou za vydávající institucí a

i) uchovávaná na elektronickém médiu,

ii) vydávaná proti přijetí peněžních prostředků, jejichž hodnota není nižší než vydávaná peněžní hodnota,

iii) přijímaná jako platební prostředek jinými podniky, než je vydávající instituce.

  1. „elektronickým platebním prostředkem“ rozumí prostředek umožňující držiteli provádět operace typů uvedených v čl. 1 odst. 1. Tento pojem zahrnuje jak prostředky vzdáleného přístupu k účtu, tak elektronické peněžní prostředky;

  2. „prostředkem vzdáleného přístupu k účtu“ rozumí prostředek umožňující držiteli přístup k finančním prostředkům uloženým na jeho účtu v instituci, který dovoluje provést platbu ve prospěch jiné osoby a u kterého je obvykle vyžadováno osobní identifikační číslo, popřípadě jiné podobné prokázání totožnosti. Tento pojem zahrnuje především platební karty (kreditní, debetní, s odloženým debetem nebo úvěrové) a dále aplikace bankovnictví po telefonu nebo domácího bankovnictví;

  3. „elektronickým peněžním prostředkem“ rozumí nabíjecí platební prostředek jiný než prostředek vzdáleného přístupu k účtu, který má podobu karty uchovávající hodnotu nebo počítačové paměti, v níž se hodnotové jednotky elektronicky uchovávají, a který umožňuje držiteli provádět operace typů uvedených v čl. 1 odst. 1;

Plná

Při definici elektronického peněžního prostředku se vycházelo z definice ve směrnici, která se od definice ve starším  doporučení v některých nepříliš důležitých aspektech liší

§ 16 Vzorové obchodní podmínky

Česká národní banka za účelem ochrany držitelů vydává vzorové obchodní podmínky, které obsahují úpravu vzájemných práv a povinností vydavatelů a držitelů při vydávání a užívání elektronických platebních prostředků. První vzorové obchodní podmínky vydá Česká národní banka ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzorové obchodní podmínky a jejich změny zveřejňuje ve Věstníku České národní banky.

31997X0489

Čl. 11

Členské státy se vyzývají, aby přijaly veškerá opatření k zajištění toho, aby vydavatelé elektronických platebních prostředků vykonávali svou činnost v souladu s články 1 až 9 nejpozději k 31. prosinci 1998.

Plná

Obsah těchto doporučujících podmínek bude korespondovat s obsahem doporučení

§ 17 Obchodní podmínky vydavatele

(1) Vydavatel informuje zájemce o vydání elektronického platebního prostředku o svých obchodních podmínkách pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků, a to v dostatečném předstihu před vydáním elektronického platebního prostředku.

  1. Vydavatel je povinen v úvodních ustanoveních svých obchodních podmínek pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků výslovně informovat, zda tyto podmínky odpovídají vzorovým obchodním podmínkám České národní banky, vydaným podle § 16, a jaký je obsah případných odchylek.

31997X0489

Čl. 11

Členské státy se vyzývají, aby přijaly veškerá opatření k zajištění toho, aby vydavatelé elektronických platebních prostředků vykonávali svou činnost v souladu s články 1 až 9 nejpozději k 31. prosinci 1998.

Plná

Obsah těchto doporučujících podmínek bude korespondovat s obsahem doporučení

§ 18 Užití elektronic-kého platebního prostředku na dálku

Jestliže bylo užito elektronického platebního prostředku,

  1. aniž byl fyzicky předložen nebo

  2. bez identifikace držitele osobním identifikačním číslem nebo bez identifikace jiným způsobem, neumožňuje-li podstata elektronického platebního prostředku jeho fyzické předložení,

a prohlásí-li držitel, že tento elektronický platební prostředek neužil, má právo požadovat od vydavatele neprodlené vrácení peněžních prostředků odčerpaných takovýmto užitím elektronického platebního prostředku.

31997L0007

Čl. 8

Členské státy zajistí existenci vhodných opatření umožňujících spotřebiteli:

  • požadovat zrušení platby při zneužití jeho platební karty v souvislosti se smlouvami uzavřenými na dálku, které spadají do oblasti působnosti této směrnice,

  • zpětné připsání vyplacených částek nebo jejich vrácení v případech zneužití karty.

Plná

§ 19

Podmínky pro vydávání elektronických peněžních prostředků

(1) Jiné osoby než banky, pobočky zahraničních bank a osoby k tomu oprávněné na základě jednotné bankovní licence podle zvláštního právního předpisu smějí vydávat elektronické peněžní prostředky jen po předchozím souhlasu České národní banky za těchto podmínek

elektronický peněžní prostředek vydaný držiteli uchovává elektronické peníze v hodnotě nejvýše 4 500 Kč a současně celková částka závazků vydavatele vyplývající z nevypořádaných částek vydaných elektronických peněz nepřesáhne v žádném okamžiku částku 150 000 000 Kč,

elektronické peněžní prostředky jsou přijímány pouze omezeným počtem poskytovatelů služeb, kteří jsou ve vztahu k vydavateli osobou ovládanou, osobou ovládající nebo osobou ovládanou stejnou osobou jako vydavatel, nebo kteří jsou s vydavatelem spojeni finančním či obchodním vztahem, kterým je zejména společný postup při získávání odbytišť (marketing) nebo společná distribuční síť.

(2) Osoby, které vydávají elektronické peněžní prostředky podle odstavce 1, jsou povinny pro účely řízení měnové politiky a pro statistické účely oznamovat České národní bance objem elektronických peněz vydaných za posledních 6 měsíců, a počet vydaných elektronických peněžních prostředků, a to vždy k 30. červnu a 31. prosinci každého kalendářního roku, nejpozději do konce následujícího kalendářního měsíce po uplynutí vykazovaného období. Na vyžádání České národní banky jsou tyto osoby povinny sdělit i další skutečnosti, týkající se vydávání elektronických peněžních prostředků a elektronických peněz.

32000L0046

Čl. 8

  1. Členské státy mohou povolit svým příslušným orgánům, aby upustily od uplatňování některých nebo všech ustanovení této směrnice a uplatňování směrnice 2000/12/ES na instituce elektronických peněz v případech, kdy buď

  1. z celkové obchodní činnosti instituce ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) této směrnice vyplývají celkové finanční závazky z vydaných elektronických peněz v takové výši, že obvykle nepřekračují 5 milionů eur a nikdy nepřekročí 6 milionů eur; nebo

  2. elektronické peníze vydávané touto institucí jsou přijímány jako platební prostředek pouze jejími dceřinými společnostmi vykonávajícími provozní nebo jiné pomocné funkce týkající se elektronických peněz vydávaných či rozšiřovaných touto institucí, mateřskou společností této instituce nebo dceřinými společnostmi této mateřské společnosti; nebo

  3. elektronické peníze vydávané touto institucí přijímá jako platební prostředek pouze omezené množství podniků, které lze snadno rozeznat podle

i) jejich umístění ve stejných prostorách nebo v jiné omezené oblasti, nebo

ii) jejich těsné finanční nebo obchodní vazby na vydávající instituci, jako je např. společný marketingový nebo distribuční plán.

Smluvní ujednání, na jejichž základě jsou elektronické peníze vydávány, musí stanovovat, že kapacita elektronického paměťového zařízení, které mají držitelé k dispozici pro provádění plateb, nesmí být vyšší než 150 eur.

  1. Instituce elektronických peněz, pro kterou byla vydána výjimka ve smyslu odstavce 1, nemůže využívat výhod vzájemného uznávání stanovených směrnicí 2000/12/ES.

  2. Členské státy požadují, aby každá instituce elektronických peněz, u níž bylo upuštěno od uplatňování této směrnice a směrnice 2000/12/ES, podávala pravidelné zprávy o své činnosti včetně celkové výše závazků souvisejících s elektronickými penězi.

Plná

Po odsouhlasení ze strany EK bylo stejně jako v jiných kandidátských zemích rozhodnuto neupravovat vznik dosud neznámých „institucí elektronických peněz“, na něž by bylo nutno vztáhnout velkou většinu zákona o bankách, neboť směrnice o institucích elektronických peněz je v mnoha ohledech identická s bankovními směrnicemi, ale povolit vydávání elektronických peněz pouze bankám, které se případně mohou specializovat; uznávání jednotné licence evropských institucí el. Peněz je ošetřeno zákonem o bankách

(4) Zjistí-li Česká národní banka, že vydavatel porušuje podmínky stanovené v odstavci 1, může odejmout ve správním řízení vydavateli předchozí souhlas k vydávání elektronických peněžních prostředků.

32000L0046

Čl. 8, odst. 1

  1. Členské státy mohou povolit svým příslušným orgánům, aby upustily od uplatňování některých nebo všech ustanovení této směrnice a uplatňování směrnice 2000/12/ES na instituce elektronických peněz v případech, kdy buď

  1. z celkové obchodní činnosti instituce ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) této směrnice vyplývají celkové finanční závazky z vydaných elektronických peněz v takové výši, že obvykle nepřekračují 5 milionů eur a nikdy nepřekročí 6 milionů eur; nebo

  2. elektronické peníze vydávané touto institucí jsou přijímány jako platební prostředek pouze jejími dceřinými společnostmi vykonávajícími provozní nebo jiné pomocné funkce týkající se elektronických peněz vydávaných či rozšiřovaných touto institucí, mateřskou společností této instituce nebo dceřinými společnostmi této mateřské společnosti; nebo

  3. elektronické peníze vydávané touto institucí přijímá jako platební prostředek pouze omezené množství podniků, které lze snadno rozeznat podle

i) jejich umístění ve stejných prostorách nebo v jiné omezené oblasti, nebo

ii) jejich těsné finanční nebo obchodní vazby na vydávající instituci, jako je např. společný marketingový nebo distribuční plán.

Smluvní ujednání, na jejichž základě jsou elektronické peníze vydávány, musí stanovovat, že kapacita elektronického paměťového zařízení, které mají držitelé k dispozici pro provádění plateb, nesmí být vyšší než 150 eur.

Plná

(5) Česká národní banka může stanovit vyhláškou další údaje, podléhající hlášení podle odstavce 2, vymezit strukturu těchto údajů a stanovit způsob a lhůty jejich poskytování.

32000L0046

Čl. 8, odst. 3

Členské státy požadují, aby každá instituce elektronických peněz, u níž bylo upuštěno od uplatňování této směrnice a směrnice 2000/12/ES, podávala pravidelné zprávy o své činnosti včetně celkové výše závazků souvisejících s elektronickými penězi.

Plná

§ 20 Zpětná výměna elektronic-kých peněz

(1) Vydavatel provede v době platnosti elektronického peněžního prostředku na požádání držitele zpětnou výměnu elektronických peněz v nominální hodnotě za mince a bankovky nebo bezhotovostním převodem na účet, aniž by si za tuto službu účtoval cenu s výjimkou nákladů nezbytných k provedení zpětné výměny.

(2) Vydavatel může stanovit minimální hodnotu pro zpětnou výměnu, která nesmí překročit částku 300 Kč.

(3) Podmínky pro zpětnou výměnu elektronických peněz musí být jasně a srozumitelně stanoveny v obchodních podmínkách vydavatele.

32000L0046

Čl. 3

  1. Držitel elektronických peněz může v době jejich platnosti požádat vydávající institucí o jejich zpětnou výměnu v nominální hodnotě za mince a bankovky nebo převodem na účet bez účtování cen s výjimkou cen nezbytných k provedení operace.

  2. Smlouva mezi vydávající institucí a držitelem musí jasně stanovovat podmínky pro zpětnou výměnu.

  3. Smlouva může stanovit minimální hodnotu pro zpětnou výměnu. Minimální hodnota nesmí překročit 10 eur.

Plná

§ 21 Řešení sporů

Se spory, které vzniknou mezi vydavateli a držiteli při vydávání a užívání elektronických platebních prostředků, se mohou držitelé obracet na orgán pro řešení sporů působící podle zvláštního právního předpisu. Právo držitele obrátit se na soud tím není dotčeno.

31997X0489

Čl. 10

Členské státy se vyzývají, aby zajistily přijetí přiměřených a účinných opatření pro řešení sporů mezi držiteli a vydavateli.

Plná

Vznik tohoto orgánu bude řešit zvláštní zákon

PLATEBNÍ SYSTÉMY

§ 23 Základní ustanovení

(1) Platebním systémem (dále jen „systém“) se pro účely tohoto zákona rozumí systém, který zajišťuje převody peněžních prostředků, jestliže

  1. má alespoň

  1. tři účastníky kromě účastníků uvedených v § 24 odst. 2 písm. a) až c) nebo

  1. dva účastníky kromě účastníků uvedených v § 24 odst. 2 písm. a) až c), zajišťuje-li propojení systémů uvedených v seznamu podle § 29 odst. 1, vypořádacích systémů podle zvláštního právního předpisu, nebo vypořádacích systémů uvedených v seznamu Komise Evropských společenství a je-li jedním z nich systém provozovaný podle tohoto zákona,

  1. je provozován na základě písemné smlouvy uzavřené mezi všemi účastníky systému nebo na základě písemných smluv uzavřených mezi provozovatelem systému a ostatními účastníky systému (dále jen „smlouva o platebním systému“),

provozovatel systému je držitelem licence k provozování platebního systému (§ 30),

provádí převody peněžních prostředků podle pravidel stanovených tímto zákonem a podle standardizovaných postupů dohodnutých mezi účastníky systému,

existenci systému a jeho název oznámí Česká národní banka Komisi Evropských společenství.

31998L0026

Čl. 2, písm. a)

Čl. 2, písm. a), třetí pododstavec

Čl. 2, písm. a), druhá a třetí odrážka

„systémem“ rozumí formální dohoda:

  • mezi třemi nebo více účastníky, nepočítaje v to případného zúčtovatele, případnou ústřední protistranu, případnou clearingovou instituci nebo případného nepřímého účastníka, se společnými pravidly a standardizovaným postupem provádění převodních příkazů mezi účastníky,

Členský stát také může v jednotlivých případech označit za systém formální dohodu mezi dvěma účastníky, nepočítaje v to případného zúčtovatele, případnou ústřední protistranu, případnou clearingovou instituci nebo případného nepřímého účastníka, shledá-li, že je toto označení oprávněné z důvodů systémového rizika;

  • která se řídí právem členského státu, jež si účastníci zvolili; účastníci si však mohou zvolit pouze právo toho členského státu, v němž alespoň jeden z nich má své ústředí,

  • označená za systém, aniž jsou dotčeny jiné obecně použitelné přísnější podmínky stanovené vnitrostátními právními předpisy a oznámená Komisi členským státem, jehož právem se dohoda řídí, poté, co se členský stát ujistí o přiměřenosti pravidel systému.

Plná

Plná

§ 24 Účastníci systému

(1) Účastníky systému mohou být

  1. banky a pobočky zahraničních bank,

  2. jiné osoby, které jsou oprávněny přijímat vklady od veřejnosti a poskytovat úvěry podle zvláštního právního předpisu,

  3. osoby, které jsou oprávněny poskytovat investiční služby podle zvláštního právního předpisu ,

  4. osoby veřejného práva a osoby s jejich zárukou,

  5. zahraniční osoby, jejichž činnost odpovídá činnosti osob uvedených v písmenech a) až c)a f),

  6. osoby oprávněné vydávat elektronické peněžní prostředky na základě jednotné bankovní licence podle zvláštního právního předpisu

(dále jen „peněžní instituce“), které při své účasti v systému odpovídají za splnění svých finančních závazků vyplývajících z příkazů přijatých systémem.

31998L0026

Čl. 2, písm. b), první pododstavec

„institucí“ rozumí:

  • úvěrová instituce, jak je vymezena v čl. 1 první odrážce směrnice 77/780/EHS, včetně institucí vyjmenovaných v čl. 2 odst. 2 zmíněné směrnice, nebo

  • investiční podnik, jak je vymezen v čl. 1 bodu 2 směrnice 93/22/EHS, s výjimkou institucí vyjmenovaných v čl. 2 odst. 2 písm. a) až k) výše uvedené směrnice, nebo

  • veřejné orgány a podniky s veřejnou zárukou, nebo

  • jakýkoli podnik, jehož ústředí se nachází mimo Společenství a jehož činnost odpovídá činnosti úvěrových institucí nebo investičních podniků Společenství, jak jsou vymezeny v první a druhé odrážce,

který se účastní systému a který odpovídá za plnění finančních závazků vyplývajících z převodních příkazů v rámci tohoto systému.

Plná

(2) Účastníkem systému může dále být

  1. osoba, která přijímá příkazy peněžních institucí zúčastněných v systému a která je výlučným prostředníkem mezi těmito peněžními institucemi (dále jen „ústřední protistrana“),

  2. osoba, která vede účty, na nichž se zúčtují příkazy peněžních institucí nebo ústřední protistrany zúčastněných v systému a která za tímto účelem může peněžním institucím nebo ústřední protistraně poskytovat úvěr (dále jen „zúčtovatel“),

  3. osoba, která provádí započtení vzájemných pohledávek a závazků z příkazů peněžních institucí, ústřední protistrany nebo zúčtovatele (dále jen „clearingová instituce“),

31998L0026

Čl. 2, písm. c), d), e),

c) „ústřední protistranou“ rozumí subjekt, který je prostředníkem mezi institucemi v systému a který funguje jako výlučná protistrana těchto institucí, pokud se jedná o jejich převodní příkazy;

d) „zúčtovatelem“ rozumí subjekt, který vede institucím a/nebo ústřední protistraně účastnícím se na systému účty pro zúčtování, jejichž prostřednictvím jsou převodní příkazy zúčtovány v rámci těchto systémů, a případně poskytuje těmto institucím a/nebo ústřední protistraně úvěr za účelem zúčtování;

e) „clearingovou institucí“ rozumí subjekt odpovědný za zápočet vzájemných pohledávek a závazků institucí, případné ústřední protistrany a/nebo případného zúčtovatele;

Plná

  1. Česká národní banka, centrální banky jiných států a Evropská centrální banka.

31998L0026

Čl. 2, písm. b), třetí odrážka

  • veřejné orgány a podniky s veřejnou zárukou,

Plná

(3) Týž účastník může v systému zajišťovat funkci ústřední protistrany, zúčtovatele nebo clearingové instituce, popřípadě zajišťovat dvě nebo všechny tyto funkce anebo zajišťovat některou jejich část.

31998L0026

Čl. 2, písm. f), druhý pododstavec

Podle pravidel systému může být týž účastník zároveň též ústřední protistranou, zúčtovatelem nebo clearingovou institucí anebo provádět část těchto úkolů nebo všechny.

Plná

§ 25 Pravidla systému

Pravidla systému tvoří nedílnou součást smlouvy o platebním systému. Tato pravidla vždy stanoví

b) kdo může být účastníkem systému a za

jakých podmínek

31998L0026

Čl. 2, písm. f), první pododstavec

„účastníkem“ rozumí instituce, ústřední protistrana, zúčtovatel nebo clearingová instituce.

Plná

f) okamžik přijetí příkazu systémem, způsob předávání příkazů a vymezení doby, v níž systém příkazy přijímá,

31998L0026

Čl. , odst. 3

Okamžik vstupu převodního příkazu do systému vymezí pravidla daného systému. Stanoví-li vnitrostátní právní předpisy upravující systém podmínky ohledně okamžiku vstupu, musí být pravidla systému v souladu s těmito podmínkami.

Plná

§ 26 Příkaz

Příkazem se pro účely této části zákona rozumí pokyn účastníka systému, aby prostřednictvím tohoto systému byly převedeny peněžní prostředky ve prospěch jejich příjemce a aby byly zaúčtovány v souladu s pravidly systému.

31998L0026

Čl. 2, písm. i), první odrážka

„převodním příkazem“ rozumí:

  • pokyn účastníka, aby určitá peněžní částka byla dána k dispozici příjemci pomocí účetního záznamu v účetnictví úvěrové instituce, centrální banky nebo zúčtovatele, anebo jiný pokyn, který vede k převzetí nebo plnění platební povinnosti vymezené pravidly systému, nebo

Plná

§ 27 Zajištění neodvolatelnosti příkazu

(1) Účastník systému ani žádná třetí osoba nemůže platně odvolat příkaz přijatý systémem počínaje okamžikem přijetí příkazu, který stanoví pravidla systému.

(2) Prohlášením konkurzu na majetek účastníka systému nebo zastavením anebo omezením plateb v důsledku jiného opatření vůči účastníkovi systému (dále jen „zastavení plateb“) není dotčeno právo použít peněžní prostředky z účtu účastníka systému vedeného v tomto systému ke splnění jeho závazků, vyplývajících z jeho účasti v systému, a to za účelem uzavření zúčtování v systému v daném dni.

(3) Prohlášením konkurzu na majetek účastníka systému nebo zastavením plateb není dotčena povinnost systému zpracovat příkazy tohoto účastníka systému ani platnost a vymahatelnost těchto příkazů vůči třetím osobám, jedná-li se o příkazy, které byly přijaty systémem v souladu s jeho pravidly

  1. před okamžikem prohlášení konkurzu nebo zastavení plateb,

  2. v okamžiku prohlášení konkurzu nebo v okamžiku zastavení plateb a po tomto okamžiku, jestliže byly příkazy provedeny v den prohlášení konkurzu nebo v den zastavení plateb, a to jen tehdy, prokáží-li osoby, uvedené v § 24 odst. 2 písm. a) až c), že jim prohlášení konkurzu nebo zastavení plateb nebylo známo, a to ani z oznámení podle § 29 odst. 4 písm. b) nebo podle § 29 odst. 5.

(4) Prohlášením konkurzu na majetek účastníka systému nebo zastavením plateb nejsou dotčena práva na zajištění, která tento účastník systému poskytl

  1. jinému účastníkovi systému v souvislosti s jeho účastí v tomto systému,

  2. České národní bance,

  3. Centrálním bankám ostatních členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor a Evropské centrální bance

včetně možnosti realizace tohoto zajištění.

(5) Zajištěním se pro účely této části zákona rozumí práva k majetkové hodnotě sloužící k zajištění závazků.

31998L0026

Čl. 5

Čl. 4, první věta

Čl. 3, odst. 1

Čl. 4, druhá věta

Čl. 9, odst. 1

Čl. 2, písm. m)

Účastník sytému nebo třetí osoba nesmějí převodní příkaz odvolat od okamžiku vymezeného pravidly systému.

Členské státy mohou stanovit, že zahájení konkurzního řízení proti účastníku neovlivní použití peněžních prostředků nebo cenných papírů, které jsou k dispozici na účtu pro zúčtování tohoto účastníka, ke splnění povinností tohoto účastníka v systému v den zahájení konkursního řízení.

Převodní příkazy a vzájemné započtení jsou právně vymahatelné a jsou i v případě konkurzního řízení proti účastníku závazné pro třetí osoby za předpokladu, že převodní příkazy byly vloženy do systému před okamžikem zahájení konkurzního řízení, jak je vymezeno v čl. 6 odst. 1.

Jsou-li výjimečně převodní příkazy vloženy do systému po okamžiku zahájení konkurzního řízení a provedeny v den zahájení konkurzního řízení, jsou právně vymahatelné a závazné pro třetí osoby pouze tehdy, jestliže po provedení zúčtování mohou zúčtovatel, ústřední protistrana nebo clearingová instituce doložit, že jim zahájení konkurzního řízení nebylo ani nemohlo být známo.

Členské státy mohou také stanovit, že úvěr účastníka vzniklý v souvislosti se systémem může být použit proti dostupnému stávajícímu zajištění ke splnění závazků tohoto účastníka v systému.

Práva:

  • účastníka na zajištění poskytnuté v souvislosti se systémem a

  • centrálních bank členských států nebo budoucí Evropské centrální banky na zajištění, které jim bylo poskytnuto,

nejsou ovlivněna konkurzním řízením proti účastníkovi ani proti protistraně centrálních bank členských států nebo budoucí Evropské centrální banky, kteří poskytli zajištění. Zajištění může být realizováno k uspokojení těchto práv.

„zajištěním“ (kolaterálem) rozumějí veškerá realizovatelná aktiva poskytnutá jako zástava (včetně peněžních prostředků poskytnutých do zástavy), dohoda o zpětném odkupu nebo podobná dohoda anebo jako jiné zajištění za účelem zajištění práv a závazků případně vznikajících v souvislosti se systémem,...

Plná

§ 28 Oznamovací povinnosti provozovate-le systému a účastníků systému

(1) Provozovatel systému oznamuje bez zbytečného odkladu písemně České národní bance změnu názvu, sídla nebo místa podnikání kteréhokoli účastníka systému a dále snížení počtu účastníků systému; tím není dotčeno ustanovení § 23 odst. 1 písm. a).

(2) Provozovatel systému je povinen podat České národní bance žádost o předchozí souhlas se změnou v účastnících systému, nejedná-li se o změny podle odstavce l.

(3) Provozovatel systému je povinen podat České národní bance žádost o předchozí souhlas se změnou smlouvy o platebním systému nebo se změnou pravidel systému.

(4) Účastníci systému jsou na písemnou žádost osoby, která prokáže právní zájem, povinni poskytnout informaci o systémech provozovaných podle tohoto zákona, jichž jsou účastníky, a o pravidlech těchto systémů.

(5) Povinnost podle odstavce 4 mají rovněž všechny osoby se sídlem nebo místem podnikání v České republice, které jsou účastníky systémů provozovaných podle právního řádu některého z ostatních členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor. Tyto osoby jsou povinny dále oznamovat České národní bance změnu svého sídla nebo místa podnikání neprodleně po účinnosti změny.

31998L0026

Čl. 10, první a druhý pododstavec

Čl. 10, třetí pododstavec

Čl. 10, čtvrtý pododstavec

Členské státy určí systémy, které spadají do působnosti této směrnice, oznámí je Komisi a sdělí jí, které orgány byly určeny v souladu s čl. 6 odst. 2.

Systém oznámí členskému státu, jehož právními předpisy se řídí, účastníky systému, včetně případných nepřímých účastníků, i jakékoli změny účastníků.

Kromě oznamovací povinnosti uvedené v druhém pododstavci mohou členské státy podrobit systémy spadající do jejich pravomoci dohledu nebo schvalování.

Kdokoli prokáže právní zájem, může požádat, aby jej určitá instituce informovala o systémech, v nichž je účastníkem, a aby mu poskytla informace o hlavních pravidlech fungování těchto systémů.

Plná

§ 29 Oznamovací povinnosti České národní banky

(1) Česká národní banka vede seznamy

  1. systémů provozovaných podle tohoto zákonavčetně jejich provozovatelů a účastníků těchto systémů,

  2. systémů provozovaných podle právního řádu ostatníchčlenských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor včetně jejich účastníků, kteří mají sídlo nebo místo podnikání v České republice.

(2) Česká národní banka poskytuje informace obsažené v seznamech podle odstavce 1 krajským a vrchním soudům a Nejvyššímu soudu České republiky a tyto informace uveřejňuje, a to i způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(3) Česká národní banka informuje Komisi Evropských společenství o systémech provozovaných podle tohoto zákona, o jejich provozovatelích a účastnících těchto systémůa dále o zániku licence k provozování systému (§ 34).

(4) Obdrží-li Česká národní banka zprávu o zastavení plateb nebo o prohlášení konkurzu na majetek účastníka systému provozovaného podle tohoto zákona, je povinna oznámit tuto skutečnost neprodleně

  1. provozovateli systému, jehož účastníka se konkurz týká,

  2. účastníkům tohoto systému uvedeným v § 24 odst. 2 písm. a) až c).

(5) Povinnost podle odstavce 4 má Česká národní banka rovněž tehdy, obdrží-li od orgánů ostatních členských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor, které k tomu byly určeny v souladu s právem daného státu, zprávu o prohlášení konkurzu na majetek účastníka systému provozovaného podle tohoto zákona nebo zprávu o zastavení plateb.

(6) Obdrží-li Česká národní banka zprávu o zastavení plateb nebo o prohlášení konkurzu na majetek účastníka systému provozovaného podle právního řádu jiného členského státu Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor, má-li tento účastníksystému sídlo nebo místo podnikání v České republice, je povinna oznámit tuto skutečnost neprodleně orgánům ostatníchčlenských států Evropské unie a dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor, které k tomu byly určeny v souladu s právem daného státu.

31998L0026

Čl. 10, druhý pododstavec

Čl. 10, první pododstavec

Čl. 6

Systém oznámí členskému státu, jehož právními předpisy se řídí, účastníky systému, včetně případných nepřímých účastníků, i jakékoli změny účastníků.

Členské státy určí systémy, které spadají do působnosti této směrnice, oznámí je Komisi a sdělí jí, které orgány byly určeny v souladu s čl. 6 odst. 2.

  1. Pro účely této směrnice se okamžikem zahájení konkurzního řízení rozumí okamžik, kdy příslušný soudní nebo správní orgán vydá rozhodnutí.

  2. Po vydání rozhodnutí podle odstavce 1 o něm příslušný soudní nebo správní orgán okamžitě vyrozumí příslušný orgán určený členským státem.

  3. Členský stát uvedený v odstavci 2 okamžitě uvědomí ostatní členské státy.

Plná

§ 30 Licence k provozování platebního systému

Žádost o udělení licence k provozování platebního systému (dále jen „licence“) nebo žádost o její změnu předkládá provozovatel systému písemně České národní bance. S žádostí o licenci nebo o její změnu se předkládá smlouva o platebním systému včetně pravidel systému.

31998L0026

Čl. 10, třetí pododstavec

Kromě oznamovací povinnosti uvedené v druhém pododstavci mohou členské státy podrobit systémy spadající do jejich pravomoci dohledu nebo schvalování.

Plná

§ 31 Dohled nad systémy a povinnost mlčenlivosti

(1) Činnost systémů provozovaných podle tohoto zákona podléhá dohledu vykonávanému Českou národní bankou.

31998L0026

Čl. 10, třetí pododstavec

Kromě oznamovací povinnosti uvedené v druhém pododstavci mohou členské státy podrobit systémy spadající do jejich pravomoci dohledu nebo schvalování.

Plná

(3) Všechny osoby provádějící dohled nad systémy jsou povinny zachovávat mlčenlivost o všech údajích získaných v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce. Třetím osobám mohou poskytovat pouze informace v souhrnné podobě, u nichž nelze identifikovat, o jaký konkrétní systém nebo osobu se jedná. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení povolání, zaměstnání nebo funkce.

(4) Informace získané při výkonu své pravomoci mohou osoby uvedené v odstavci 3 použít pouze k plnění úkolů podle tohoto zákona nebo v soudním řízení o žalobě proti rozhodnutí učiněnému v souvislosti s výkonem dohledu nad systémy nebo v obdobném řízení před mezinárodním orgánem.

(5) Za porušení povinnosti mlčenlivosti se při dodržení zákonných podmínek nepovažuje poskytnutí informací získaných v souvislosti s výkonem dohledu nad systémy orgánu dohledu nad bankami, finančními institucemi nebo finančními trhy v České republice nebo v jiném státě a orgánu dohledu nad platebními systémy v jiném státě.

(6) Za porušení povinnosti mlčenlivosti se při dodržení zákonných podmínek nepovažuje poskytnutí informací získaných v souvislosti s výkonem dohledu nad systémy veřejným orgánům a dalším osobám v České republice, jsou-li informace poskytovány pro plnění jejich funkce

  1. orgánu působícího při likvidaci nebo konkurzu u banky nebo finanční instituce,

  2. dohledu nad orgánem podle písmene a),

  3. auditora zákonem stanovené účetní závěrky banky nebo finanční instituce,

  4. dohledu nad orgánem podle písmene c),

  5. dohledu nad dodržováním práva obchodních společností,

  6. boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti,

  7. orgánu činného v trestním řízení,

  8. centrální banky zodpovědné za měnovou politiku,

  9. systémů pojištění pohledávek z vkladů a pojištění investorů.

To platí i ve vztahu k veřejným orgánům a jiným osobám v ostatních členských státech Evropské unie a dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor.

(7) Informace získané v souvislosti s výkonem dohledu nad systémy mohou být poskytovány též orgánům Evropské unie, je-li to zapotřebí k naplnění mezinárodní smlouvy, která byla schválena Parlamentem, ratifikována a vyhlášena, a jíž je Česká republika vázána, anebo obdobné mezinárodní smlouvy, která vstoupila v platnost před 1. lednem 1993 (dále jen mezinárodní smlouva) a dále jiným osobám, s nimiž má Česká republika dohodu o výměně informací na základě mezinárodní smlouvy.

(8) Poskytnutí informací podle odstavců 5 až 7 je možné pouze za podmínky, že pro příslušnou osobu je zaveden režim ochrany informací nejméně v rozsahu tohoto zákona.

(9) Informace získané v souvislosti s výkonem dohledu nad systémy od orgánů v České republice, na které se vztahuje zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti, nebo od orgánů cizích států nemohou být použity k jinému účelu než k tomu, pro který byly poskytnuty, a nesmějí být bez souhlasu poskytovatele poskytnuty nikomu dalšímu.

32000L0012

Čl. 30

1. Členské státy stanoví, že všechny osoby pracující v současnosti nebo v minulosti pro příslušné orgány, jakož i auditoři a odborníci jednající jménem příslušných orgánů, jsou vázáni služebním tajemstvím. To znamená, že důvěrné informace, které získají při výkonu svých služebních povinností, smějí sdělit jiné osobě nebo orgánu jen v souhrnné nebo obecné podobě, z níž nelze určit totožnost jednotlivých institucí, aniž jsou dotčeny případy stanovené trestním právem.

Byl-li však na úvěrovou společnost soudně vyhlášen konkurs nebo zahájena nucená likvidace, lze v občanském soudním řízení sdělit důvěrné informace, které se nedotýkají třetích osob účastnících se pokusu o záchranu úvěrové instituce.

2. Odstavec 1 není překážkou výměně informací mezi příslušnými orgány různých členských států ve smyslu této směrnice a ostatních směrnic vztahujících se na úvěrové instituce. Na tyto informace se vztahuje povinnost dodržování služebního tajemství podle odstavce 1.

3. Členské státy mohou s příslušnými orgány třetích zemí nebo s orgány či institucemi třetích zemí, jak jsou vymezeny v odstavcích 5 a 6, uzavírat dohody o spolupráci, upravující výměnu informací, pouze tehdy, pokud jsou sdělené informace chráněny služebním tajemstvím alespoň v míře stanovené v tomto článku. Účelem výměny informací musí být plnění dohlížecích úkolů zmíněných orgánů nebo institucí.

Pocházejí-li informace z jiného členského státu, nesmějí být sděleny bez výslovného souhlasu příslušných orgánů, které je poskytly, a případně výhradně pro účely, ke kterým tyto orgány daly souhlas.

4. Příslušný orgán, který obdrží důvěrné informace podle odstavce 1 nebo 2, může tyto informace využít pouze při výkonu svých povinností:

  • k prověření toho, zda jsou splněny podmínky pro přístup k činnosti úvěrových institucí, a k usnadnění sledování podmínek výkonu činnosti na nekonsolidovaném nebo konsolidovaném základě, zejména vzhledem k likviditě, platební schopnosti, velké úvěrové angažovanosti, správním a účetním postupům a vnitřní kontrole, nebo

  • k ukládání sankcí, nebo

  • ve správním řízení při opravném prostředku proti rozhodnutí příslušného orgánu, nebo

  • v soudním řízení zahájeném na základě článku 33 nebo zvláštních ustanovení této směrnice nebo jiných směrnic přijatých v oblasti úvěrových institucí.

5. Odstavce 1 a 4 nejsou překážkou výměny informací uvnitř jednoho členského státu tam, kde existují dva nebo více příslušných orgánů, nebo ve vzájemném styku členských států mezi příslušnými orgány a:

  • orgány příslušnými k dohledu nad finančními organizacemi a pojišťovacími podniky, jakož i orgány odpovědnými za dohled nad finančními trhy,

  • subjekty zúčastněnými na likvidaci nebo konkursu úvěrových institucí a dalších obdobných řízeních,

  • osobami příslušnými k provádění právními předpisy stanoveného auditu účetnictví úvěrových institucí a jiných finančních institucí,

při výkonu jejich dohlížecích funkcí; není dotčena ani možnost poskytovat orgánům spravujícím systémy pojištění vkladů informace, které potřebují pro výkon svých funkcí. Na informace obdržené uvedenými orgány, subjekty a osobami se vztahuje služební tajemství podle odstavce 1.

6. Bez ohledu na odstavce 1 až 4 mohou členské státy povolit výměnu informací mezi příslušnými orgány a:

  • orgány odpovědnými za dohled nad subjekty zúčastněné na likvidaci a konkursu finančních podniků a obdobných řízeních, nebo

  • orgány odpovědnými za dohled nad osobami pověřenými výkonem právními předpisy stanoveného auditu pojišťoven, úvěrových institucí, investičních podniků a jiných finančních institucí.

Členské státy, které využijí možnosti stanovené v prvním pododstavci, požadují splnění alespoň těchto podmínek:

  • informace jsou určeny k výkonu dohledu uvedeného v prvním pododstavci,

  • informace získané v této souvislosti podléhají služebnímu tajemství podle odstavce 1,

  • pocházejí-li informace z jiného členského státu, nesmějí být sděleny bez výslovného souhlasu příslušných orgánů, které je poskytly, a případně výhradně pro účely, pro které tyto orgány daly souhlas.

Členské státy sdělí Komisi a ostatním členským státům, které orgány mohou přijímat informace podle tohoto odstavce.

7. Bez ohledu na odstavce 1 až 4 mohou členské státy za účelem posílení stability a jednotnosti finančního systému povolit výměnu informací mezi svými příslušnými orgány a orgány nebo subjekty zákonem pověřenými zjišťováním a vyšetřováním případů porušení práva společností.

Členské státy, které využijí možnosti stanovené v prvním pododstavci, požadují splnění alespoň těchto podmínek:

  • informace jsou určeny k výkonu úkolů uvedených v prvním pododstavci,

  • informace získané v této souvislosti podléhají služebnímu tajemství podle odstavce 1,

  • pocházejí-li informace z jiného členského státu, nesmějí být sděleny bez výslovného souhlasu příslušných orgánů, které je poskytly, a případně výhradně pro účely, pro které tyto orgány daly souhlas.

Provádějí-li v některém členském státě orgány nebo subjekty uvedené v prvním pododstavci zjišťování nebo vyšetřování s pomocí, jejíž povaha vyplývá z jejich konkrétní pravomoci, osob k tomu určených, které nejsou veřejnými zaměstnanci, lze možnost stanovenou v prvním pododstavci rozšířit na tyto osoby za podmínek uvedených v druhém pododstavci.

Pro uplatnění třetí odrážky druhého pododstavce sdělí orgány nebo subjekty uvedené v prvním pododstavci příslušným orgánům, které sdělily dotyčnou informaci, jména a přesné pověření osob, jimž má být informace předána.

Členské státy oznámí Komisi a ostatním členským státům názvy orgánů nebo subjektů, kterým mají být sdělovány informace podle tohoto odstavce.

Do 31. prosince 2000 vypracuje Komise zprávu o uplatňování tohoto odstavce.

8. Tento článek není příslušnému orgánu překážkou v tom, aby sděloval informace určené k výkonu jejich funkce

  • centrálním bankám a jiným subjektům s obdobnými úkoly, které jednají jako měnové úřady,

  • případně jiným státním orgánům odpovědným za dohled nad platebními systémy,

ani nebrání těmto orgánům nebo subjektům sdělovat příslušným orgánům informace, které pro ně jsou nezbytné pro účely odstavce 4. Informace obdržené v této souvislosti podléhají služebnímu tajemství podle tohoto článku.

9. Kromě toho mohou členské státy, bez ohledu na odstavce 1 a 4, zákonem povolit sdělování určitých informací jiným ústředním orgánům své státní správy odpovědným za přípravu právních předpisů týkajících se dohledu nad úvěrovými institucemi, finančními institucemi, investičními službami a pojišťovacími společnostmi, jakož i inspektorům pověřeným těmito orgány.

Tyto informace však lze sdělit jen tehdy, je-li to nezbytné z důvodů obezřetného dohledu.

Členské státy nicméně stanoví, že informace obdržené na základě odstavců 2 a 5 a informace získané při prověrkách na místě podle čl. 29 odst. 1 a 2 smějí být sděleny podle tohoto odstavce pouze s výslovným souhlasem příslušného orgánu, který tyto informace poskytly, nebo příslušného orgánu členského státu, v němž byla provedena prověrka na místě.

10. Tento článek nebrání příslušným orgánům sdělovat informace uvedené v odstavcích 1 až 4 zúčtovacímu středisku nebo obdobnému subjektu oprávněnému vnitrostátním zákonem poskytovat zúčtovací nebo vypořádací služby pro některý trh jejich členských států, mají-li za to, že je nutné jim tyto informace sdělit, aby bylo zajištěno řádné fungování těchto orgánů v případě nesplnění závazků nebo možnosti nesplnění závazků některého účastníka trhu. Informace obdržené v této souvislosti podléhají služebnímu tajemství podle odstavce 1. Členské státy však zajistí, aby informace obdržené na základě odstavce 2 mohly být dále sděleny za okolností uvedených v tomto odstavci výhradně s výslovným souhlasem příslušných orgánů, které tyto informace poskytly.

Plná

Evropské právo umožňuje, aby si orgán bankovního dohledu vyměňoval informace s orgánem dohledu nad platebními systémy pouze pokud bude orgán dohledu nad platebními systémy podléhat stejnému standardu ochrany profesního tajemství svých zaměstnanců, jaký právo ES předepisuje pro orgán bankovního dohledu.

§ 36

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2003 s výjimkou ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) věty druhé, § 2 odst. 2, § 8 odst. 3, § 11 odst. 3 věty druhé, § 23 odst. 1 písm. e), § 27 odst. 4 písm. c), § 28 odst. 5, § 29 odst. 1 písm. b), § 29 odst. 3,5 a 6 a § 31 odst. 6 věty poslední, která nabývají účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost.

Tento závazek vyplývá z ustanovení Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé

Číslo předpisu ES (kód celex)

Název předpisu ES

31997L0005

Směrnice EP a Rady ze dne 27. ledna 1997, o přeshraničních převodech

32000L0046

Směrnice EP a Rady ze dne 18. září 2000, o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnostním dohledu nad touto činností

31998L0026

Směrnice EP a Rady ze dne 19. května 1998, o neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry

31997X0489

Doporučení Komise ze dne 30. července 1997, o operacích prováděných elektronickými platebními prostředky, a zejména o vztahu mezi vydavatelem a držitelem

32000L0012

Směrnice EP a Rady ze dne 20. března 2000, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejím výkonu

1) § 8 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů.

2) § 2 písm. b) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách).

6) Např. § 6 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

8) § 5a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (připravovaná novela).zákona č …/…. Sb.

10) Zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

i

N á v r h

V y h l á š k a

České národní banky

ze dne …………

kterou se stanoví náležitosti žádosti o předchozí souhlas k vydávání elektronických peněžních prostředků a náležitosti žádosti o licenci k provozování platebního systému

Česká národní banka stanoví podle § 19 odst. 3 a podle § 30 odst. 5 zákona o převodech peněžních prostředků, o elektronických platebních prostředcích a o platebních systémech (zákon o platebním styku):

§ 1

Předmět úpravy

Tato vyhláška upravuje náležitosti žádosti o předchozí souhlas k vydávání elektronických peněžních prostředků uvedených v § 15 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku a náležitosti žádosti o licenci k provozování platebního systému podle § 30 zákona o platebním styku.

§ 2

Náležitosti žádosti o předchozí souhlas k vydávání elektronických peněžních prostředků

  1. Vydavatelem elektronických peněžních prostředků podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku může být jen právnická osoba, a to za předpokladu, že k výkonu této činnosti dostala předchozí souhlas České národní banky.

  2. Žadatel o předchozí souhlas předkládá České národní bance písemnou žádost, kterou tvoří

  1. vyplněný formulář, jehož vzor je uveden v příloze č. 1, obsahující základní údaje k žádosti,

  2. zdůvodnění žádosti,

  3. listinné dokumenty.

  1. Ve zdůvodnění žádosti žadatel uvádí výčet oblastí, na které se budou elektronické peněžní prostředky vztahovat a prohlášení, že veškeré jím uváděné údaje a předložené dokumenty jsou aktuální, úplné a pravdivé.

  2. Listinné dokumenty tvoří

  1. zakladatelská smlouva nebo zakladatelská listina právnické osoby,

  2. stanovy právnické osoby,

  3. výpis z obchodního rejstříku ne starší než 1 měsíc,

  4. výpis z evidence Rejstříku trestů osoby ve výkonné řídící funkci právnické osoby,

  5. doklady o původu peněžních prostředků nebo nepeněžitého vkladu, které tvoří základní jmění zakladatele,

  6. účetní závěrky právnické osoby za poslední tři roky,

  7. prohlášení právnické osoby, že bude vydávat elektronické peněžní prostředky pouze na základě předchozího přijetí peněžních prostředků v hodnotě ne nižší než je hodnota vydaného elektronického peněžního prostředku.

§ 3

Náležitosti žádosti o licenci k provozování platebního systému

  1. Provozovatelem platebního systému, může být jen akciová společnost se sídlem v České republice, a to za předpokladu, že k výkonu této činnosti dostala povolení České národní banky.

  2. Žadatel o licenci k provozování platebního systému předkládá České národní bance písemnou žádost, která obsahuje:

  1. vyplněný formulář, jehož vzor je uveden v příloze č. 2, obsahující základní údaje k žádosti

  2. zdůvodnění žádosti,

  3. listinné dokumenty.

  1. Ve zdůvodnění žádosti žadatel o licenci uvádí záměr zamýšleného systému a prohlášení, že veškeré jím uváděné údaje a předložené dokumenty jsou aktuální, úplné a pravdivé.

(4) Listinné dokumenty tvoří

  1. dokumenty uvedené v § 2 odst. 4 písm. a) až f),

  2. doklad o splacení základního kapitálu ve výši nejméně 500 000 000 Kč složením na depozitní účet,

  3. pravidla zamýšleného systému, která tvoří součást smlouvy o platebním systému uzavírané mezi účastníky systému, jejichž součástí musí být stanovení principů zúčtování příkazů stanovení systému neodvolatelnosti příkazu účastníky systému od okamžiku přijetí příkazu systémem, stanovení technických a organizačních podmínek výkonu činnosti systému, stanovení funkčních, řídících a kontrolních mechanismů systému, způsobu řízení finančních rizik, způsobu zajištění likvidity zúčtování příkazů přijatých systémem a způsobu zajištění vyloučení systémových rizik,

  4. návrh předpokládané smlouvy o platebním systému, uzavírané mezi účastníky smlouvy,

  5. plán činnosti a strategie zamýšleného systému včetně ekonomické kalkulace.

§ 4

Společná ustanovení

  1. Žádost podle § 2 a 3 musí být podepsána osobou oprávněnou jednat za žadatele. Žádost se předkládá České národní bance ve dvojím vyhotovení.

  2. Dojde-li po podání žádosti ke změnám údajů uvedených v žádosti, je žadatel povinen o nich neprodleně informovat Českou národní banku.

§ 5

Účinnost

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem …….

Guvernér

Ing. Tůma v.r.

                1. 2

          předložená k připomínkám 27. 3. 2001

        1. v ČNB a Bankovní asociaciěČR dne 31. srpna 2001

Máte otázku k tomuto zákonu?

Zeptejte se asistenta

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací