Podle čl. 27 Ústavy České republiky nelze poslance ani senátora postihnout pro hlasování v Parlamentu. Za projevy učiněné v Parlamentu nelze poslance nebo senátora trestně stíhat, může ho postihnout jen komora, jejímž je členem. Poslance nebo senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Podle čl. 86 Ústavy České republiky nelze trestně stíhat soudce Ústavního soudu bez souhlasu Senátu. Odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno
Smyslem imunity poslanců, senátorů, soudců Ústavního soudu, je zajistit, aby mohla příslušná komora Parlamentu nebo Ústavní soud a jeho členové svobodně vykonávat svou funkci. Imunita není individuální ochranou, ale prostředkem k ochraně funkční schopnosti Parlamentu a Ústavního soudu před zásahy výkonné moci. Srovnáme-li však rozsah imunity ústavních činitelů u nás s jinými demokratickými státy, zjistíme, že imunita u nás je vyjímečně široká.
Ve většině parlamentů evropských zemí je imunita členů parlamentu omezena na dobu trvání mandátu (někde jen na cestu do parlamentu a jednání v budově). V řadě zemí, kde trestní stíhání člena parlamentu je možné jen se souhlasem příslušné komora, však nesouhlas sněmovny s vydáním jejího člena k trestnímu stíhání nevylučuje trestní stíhání poté, kdy dotyčný přestane být poslancem či senátorem. Nejde tedy o vyloučení trestního stíhání v případě nesouhlasu komory parlamentu, ale jen o nemožnost stíhání během výkonu mandátu a stavění promlčecí lhůty po tuto dobu. To platí např. v Německu, Rakousku, Itálii, Francii, Dánsku, Irsku, Lucembursku, Belgii. U nás však je vlastně chráněn i bývalý člen parlamentu v době, kdy již nevykonává funkce, protože Ústava stanoví, že "odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno". Imunita tedy neslouží tomu, aby parlament mohl vykonávat svou roli, ale chrání individuálně osobu, která byla členem parlamentu. To není v souladu s principem rovnosti občanů před zákonem.
Řešení, které se navrhuje, znamená, že odepře-li komora parlamentu souhlas s trestním stíháním poslance nebo senátora, je toto trestní stíhání vyloučeno pouze po dobu trvání mandátu. U soudců Ústavního soudu se navrhuje řešení, které znamená, že i nadále by nebylo možné trestně stíhat soudce Ústavního soudu bez souhlasu Senátu. Pokud by však Senát odepřel souhlas, bylo by trestní stíhání vyloučeno po dobu výkonu funkce soudce Ústavního soudu. Tím by se i u soudců Ústavního soudu omezila imunita jen na dobu výkonu funkce, tedy v zájmu ochrany funkční schopnosti instituce Ústavního soudu.
Navrhovaná úprava je v souladu se zásadami ústavního pořádku České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky. Navrhovaná úprava není v rozporu s předpisy Evropské unie. S přijetím návrhu nejsou spojeny žádné požadavky na státní rozpočet.
V současné době je dle Ústavy České republiky (úst. zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb. a ústavního zákona č. 300/2000 Sb.) prezident volen nepřímo, a to Parlamentem České republiky na společné schůzi obou komor. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů.
Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který v prvním kole získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. Nezíská-li žádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a všech senátorů v prvním kole, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo volby.
Do druhého kola postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. Je-li více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, nebo více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečtou se hlasy odevzdané pro ně v obou komorách. Do druhého kola postupuje kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů. Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů.
Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve druhém kole, koná se do čtrnácti dnů třetí kolo volby, v němž je zvolen ten z kandidátů z druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů.
Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konají se nové volby.
Ústava ČR byla tedy konstruována způsobem, který zaručuje prostřednictvím tří kol, s eventuální možností konání nových voleb to, že prezident bude zvolen v každém případě. Motivací byla snaha, aby byla zajištěna kontinuita úřadu prezidenta. Negativním důsledkem toho je, že prezident nakonec může být zvolen pouhými 48 poslanci. Dokonce není nutný hlas ani jediného člena druhé komory našeho parlamentu. Dovedeno do krajních důsledků může při nedostatečném širším konsensu a současné obstrukci ze strany poslanců a senátorů dojít k tomu, že prezident je zvolen výraznou menšinou. Takto zvolený prezident se může opírat pouze o velmi omezenou legitimitu svého úřadu.
Z těchto i dále uvedených důvodů se navrhuje zavést volbu prezidenta přímo občany České republiky.
Bez povšimnutí dále nelze ponechat ani dlouhodobější podporu občanů vyjadřovanou v průzkumech veřejného mínění právě pro zavedení přímé volby prezidenta (okolo 63%). I vzhledem k výše uvedené možnosti zvolení prezidenta 48 hlasy poslanců je možné, že by byl nepřímo zvolen prezident, který by nebyl nikdy přímo občany zvolen. Z poslední doby lze uvést např. volbu prezidenta Izraele, kde díky hlasování jedné malé parlamentní strany byl zvolen kandidát Moše Kacav (Likud), i když dle výzkumů veřejného mínění měl mnohem větší šance jeho protikandidát Šimon Peres (Strana práce).
Jako stěžejní je nutno uvést otázku legitimity úřadu prezidenta republiky. Dle současné úpravy prezident svůj mandát neodvozuje přímo od občanů, ale legitimizačním zdrojem je parlament. Cílem navržené úpravy je naopak přiblížit prezidenta občanům právě možností jeho přímého zvolení. Prezident by takto získal jiný silný druh legitimity a stal by se více nezávislým na stranických dohodách. I když je navrhována účast nezávislých kandidátů, hlavní kandidáti zřejmě budou navrhováni politickými stranami a jejich koalicemi. Přesto po svém zvolení občany bude prezident více samostatný a měl by být i nadstranickou hlavou státu reprezentující všechny občany.
Předkládaný návrh se nikterak netýká pravomocí prezidenta republiky, nedochází k jejich posilování a tím k opuštění parlamentní formy vlády. Dochází pouze ke změně způsobu volby, tak jak je to obdobné v některých jiných parlamentních systémech např. na Slovensku, Rakousku, Polsku.
Z hlediska určité komparace je třeba uvést, že v celoevropském součtu je v současné době v polovině zemí volen prezident přímo občany, ve čtvrtině nepřímo a čtvrtina zemí jsou konstituční monarchie.
V západoevropských zemích je prezident volen občany např. v Rakousku, Francii, Irsku, Portugalsku, Islandu, Finsku.
Ve středovýchodní Evropě po změnách na počátku 90. let došlo k zavedení přímé volby v naprosté většině států, např. Slovensku, Polsku, Litvě, Slovinsku, Chorvatsku, Ukrajině, Rusku, Bělorusku, Rumunsku, Bulharsku, Svazové republice Jugoslávie, Moldavsku, Makedonii i ve všech třech zakavkazských republikách.
Právní akty Evropských společenství neupravují problematiku způsobu volby prezidenta jednotlivých států.
Finanční náklady spojené s uspořádáním jednoho kola přímé volby prezidenta lze odhadovat přibližně ve stejné výši jako při volbách do Poslanecké sněmovny, v případě konání i druhého kola jsou náklady samozřejmě přibližně dvojnásobné.
K bodům 1 a 8
Navrhuje se obecně zrušit vyloučení trestního stíhání navždy u poslance, senátora nebo soudce Ústavního soudu v případě, že komora nevyslovila s trestním stíháním souhlas. Trestní stíhání tak bude možné po zániku mandátu nebo funkce.
K bodu 2
Tímto ustanovením se zavádí přímá volba prezidenta republiky. Aktivní volební právo je dáno každému občanu České republiky, který má právo volit do Poslanecké sněmovny. Podle čl. 18 odst. 3 je hranice aktivního volebního práva 18 let. Tato věková hranice je stejná i při volbách komunálních.
K bodu 3
Tento bod navazuje na bod 2 a zakotvuje princip přímosti, rovnosti a všeobecnosti volebního práva formou tajného hlasování při přímé volbě prezidenta.
K bodu 4
Vzhledem k přímé volbě prezidenta je nutno nově formulovat tento článek tak, aby se první kolo voleb uskutečnilo nejpozději 30 dnů před uplynutím volebního období úřadujícího prezidenta. Taktéž se stanovuje postup pro případ uvolnění úřadu před uplynutím volebního období. Samotné vyhlášení voleb se svěřuje jako nová pravomoc do rukou předsedy Senátu.
K bodu 5
V tomto článku jsou upravena rámcově pravidla přímé volby.
Právo navrhovat kandidáty již nemá nejméně 10 senátorů nebo 10 poslanců, ale svěřuje se registrovaným politickým stranám nebo hnutím. Navrhuje se možnost kandidatury i nezávislých kandidátů. Každý musí přiložit ke své kandidatuře petici podepsanou stanoveným počtem občanů starších 18 let.
V prvním kole voleb je zvolen kandidát, který získá nadpoloviční většinu hlasů. Není-li takto prezident zvolen, je nutno konat sedmý den kolo druhé, do kterého postupují dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvého. V případě, že by kandidáti získali stejný počet hlasů, postupují všichni takoví kandidáti. Ve druhém kole je zvolen kandidát, který získá více hlasů.
Předpokládá se přijetí zvláštního zákona o volbě prezidenta republiky, kde by se stanovila konkrétnější volební pravidla jako např. přihlášky kandidátů k registraci, volební orgány, hlasovací lístky, soudní přezkum voleb atd.
K bodu 6
Toto ustanovení vyjadřuje, že přímo zvolený prezident skládá slib na společné schůzi obou komor do rukou předsedy Ústavního soudu. Tímto se vhodným způsobem odráží změněná legitimita přímo zvoleného prezidenta, jestliže jeho slib přijímá nikoliv politický orgán, ale předseda nezávislého soudního orgánu ochrany ústavnosti.
K bodu 7
V návaznosti na zdůvodnění k bodu 6 se navrhuje, aby prezident republiky svůj úřad skládal nikoliv do rukou předsedy sněmovny, ale právě do rukou předsedy Ústavního soudu.
K čl. II.
Navrhovaná účinnost je stanovena tak, aby tento zákon mohl být důkladně projednán oběma komorami Parlamentu České republiky, a současně se stal součástí našeho právního řádu v době co nejkratší.
Stanovená legisvakanční lhůta se vzhledem k ukončení volebního období současného prezidenta v roce 2003 jeví jako dostačující.