Účelem předkládaného návrhu zákona je změna zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, vyvolaná výlučně přijetím návrhu tzv. euronovely Ústavy. Nově formulovaný čl. 49 Ústavy totiž mění výčet mezinárodních smluv projednávaných Parlamentem, zejména ruší zvláštní kategorii mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, a definitivně opouští problematickou analogii se zákonodárným procesem, když výslovně stanoví, že k ratifikaci vyjmenovaných typů mezinárodních smluv je třeba souhlasu obou komor Parlamentu.
Celá ústavní konstrukce je založena na tom, že proces sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv se odehrává v rámci moci výkonné: podle čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy je buď výlučně v rukou prezidenta republiky, anebo na základě jeho zmocnění též v rukou vlády, případně jejích jednotlivých členů. Pouze v Ústavou určených případech do tohoto procesu vstupuje Parlament jako orgán dávající souhlas k ratifikaci zvláště významných, tzv. prezidentských mezinárodních smluv. Ingerence Parlamentu je tradičně odůvodněna potřebou kontrolovat exekutivu, pokud jde o vznik důležitých mezinárodních závazků státu (pacta sunt servanda), nově též rolí Parlamentu jako výlučného zákonodárce, který rozhoduje o tom, které prameny mezinárodního práva smluvního se stanou ve smyslu nového čl. 10 Ústavy "součástí právního řádu" České republiky a jako takové budou aplikovány. Povaha jeho ingerence je nicméně v souladu se zásadou dělby moci, a na rozdíl od zákonodárného procesu, pasivní: Parlament může souhlas k ratifikaci dát, nebo odepřít; vcelku logicky však nemůže do textu smlouvy zasahovat. Smlouva je výsledkem konsensu zúčastněných subjektů mezinárodního práva, tudíž pouze jejich konsensem může být měněna. Reprezentantem České republiky jako smluvní strany je exekutiva, ať již jde o prezidenta republiky, anebo o vládu jednající na základě jeho plných mocí. Bez souhlasu obou komor Parlamentu nicméně nelze smlouvy vypočtené v čl. 49 Ústavy ratifikovat. Komory Parlamentu proto mohou vyjádřit svou vůli po změně sjednaného textu, nemohou jej však měnit.
Z řečeného vyplývá, že mezinárodní smlouva pouze dočasně "opouští" sféru exekutivy, aby se do ní po vyslovení souhlasu k ratifikaci "vrátila". Zavedená ústavní praxe, sledovatelná přinejmenším od aplikace Ústavní listiny z roku 1920 a naposledy stvrzená rozhodnutím prezidenta republiky č. 144/1993 Sb., jímž přenesl sjednávání a schvalování určitého typu mezinárodních smluv na vládu a její jednotlivé členy (vládní a resortní dohody), vyděluje z mezinárodních smluv ty, k jejichž ratifikaci je třeba souhlasu Parlamentu. Tyto mezinárodní smlouvy de iure sjednává prezident republiky, resp. na základě jeho plných mocí vláda. V působnosti vlády je na základě Směrnice vlády ČR pro sjednávání, vnitrostátní projednávání, provádění a vypovídání mezinárodních smluv připomínkování takových smluv a mj. jejich předkládání Parlamentu k vyslovení souhlasu, jakož i prezidentu republiky k ratifikaci. Na této dělbě práce mezi prezidentem republiky a vládou se nic nemění, tudíž komory Parlamentu bude žádat o vyslovení souhlasu k následné ratifikaci mezinárodní smlouvy prezidentem republiky i nadále vláda. Jelikož však jde o úpravu založenou snadno změnitelným rozhodnutím prezidenta republiky, vnitřními předpisy vlády a praxí, přidržuje se novela jednacího řádu Senátu obecnějšího pojmu "předkladatel" (viz
Jelikož Ústava předepisuje jako podmínku ratifikace mezinárodní smlouvy pouze souhlas daný oběma komorami, aniž by stanovila lhůty a pořadí, v němž se mají komory vyjádřit (analogicky rozhodování podle čl. 43 Ústavy), záleží lhůty na úpravě jednacími řády komor a pořadí na úvaze předkladatele. Ten zváží zda předloží mezinárodní smlouvu nejdříve Senátu, nebo Poslanecké sněmovně, případně oběma komorám současně. Posledně uvedená možnost bude zřejmě pravidlem, neboť případný spor mezi komorami povede přímo k zastavení ratifikačního procesu, nikoliv k nutnosti rozpory odstraňovat pomocí dohodovacího řízení, "člunku" či jinak. Komory vždy jednají o smlouvě předložené jim předkladatelem, nikoliv o usnesení druhé z komor; současné předložení mezinárodní smlouvy oběma komorám tak může urychlit proces jejího parlamentního projednávání. Stejně tak je ale možné pravidelné předkládání mezinárodních smluv nejdříve Senátu, čímž by se v situaci výlučného zahajování zákonodárného procesu v Poslanecké sněmovně dále stimulovala dělba práce mezi komorami
Na základě předestřených úvah se v několika ustanoveních Části desáté jednacího řádu stanoví, kdy Senát o mezinárodní smlouvě jedná a jakým způsobem je tato projednávána senátními výbory a na schůzi Senátu, včetně úpravy pořádkových lhůt a možných návrhů k hlasování. Vzhledem k tomu, že dosavadní úprava v jednacích řádech obou parlamentních komor řeší i zkrácené jednání o mezinárodní smlouvě, je navrženo samostatné ustanovení upravující také tuto jistě výjimečnou situaci. Zrušuje se rovněž ustanovení pojednávající o projednávání mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, neboť tato kategorie smluv zaniká.
X X X
Vzhledem k omezení návrhu zákona na jedno jediné, spíše "technické" téma způsobu jednání o mezinárodních smlouvách, téma zbavené politických konotací a navíc vyvolané novelizací Ústavy, jejíž účinnost se blíží, považují předkladatelé za možné navrhnout Poslanecké sněmovně projednání návrhu zákona podle § 90 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, tj. v jediném čtení. Projednávání podle obecných pravidel upravujících zákonodárný proces by mohlo ohrozit včasné nabytí účinnosti tohoto zákona a tím přivést Senát do situace, kdy bude muset aplikovat namísto svého jednacího řádu přímo Ústavu.
Předmětem této novelizace jednacího řádu Senátu naproti tomu není provedení čl. 10b citovaného návrhu novely Ústavy. Jde totiž o tematiku podstatně komplikovanější a kladoucí tudíž značné nároky nejen na legislativní zpracování, ale i na řešení věcných problémů trojstranných vztahů Senátu, Poslanecké sněmovny a vlády. Jelikož tato úprava bude realizována až po vstupu České republiky do Evropské unie, jeví se být možným odložit zpracování této věci tak, aby příslušný návrh mohl být projednán Poslaneckou sněmovnou krátce po volbách v roce 2002.
Navržený zákon nemá žádné přímé hospodářské a rozpočtové dopady; klade pouze nároky na kanceláře obou komor Parlamentu stran organizačního a odborného zajištění nově pojaté agendy, což však lze nejspíše řešit v rámci běžných rozpočtových výdajů obou kapitol.
Návrh zákona je předkládán k provedení nového čl. 49 Ústavy a je v souladu s ústavním pořádkem jako celkem. Mezinárodní smlouvy podle dosavadního čl. 10 Ústavy se předmětné úpravy nedotýkají, nelze tedy ani zkoumat soulad s nimi.
K čl. I body 1a 2 (změna § 40 a § 55)
Jde pouze o terminologickou změnu. Dosud měl Parlament mezinárodní smlouvy, vyžadující jeho souhlas, schvalovat (čl. 49 odst. 1 Ústavy). Podle nového znění čl. 49 Ústavy je k ratifikaci mezinárodní smlouvy třeba souhlasu obou komor Parlamentu, přičemž podle nového čl. 10 Ústavy Parlament tento souhlas "dává". Ve výčtu kompetencí organizačního výboru a v úpravě jednacích časů se tak shodně formulace "mezinárodní smlouvy vyžadující souhlas Parlamentu" nahrazuje formulací "mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci je třeba souhlasu obou komor Parlamentu".
K čl. I bod 3 (změna § 71)
Tak jako v předchozích případech jde pouze o terminologickou změnu vyvolanou odlišnou dikcí Ústavy. Ve výčtu veřejných hlasování Senátu se proto "schvalování mezinárodních smluv" nahrazuje "souhlasem k ratifikaci mezinárodních smluv".
K čl. I bod 4 (změna Části desáté)
Část desátá zákona o jednacím řádu Senátu se nahrazuje novým zněním vycházejícím z premis uvedených v Obecné části důvodové zprávy. Nárůst normativního textu souvisí s odstraněním důsledné analogie se zákonodárným procesem a potřebou upravit relativně jednoznačně celou proceduru. Přesto nejde o úpravu zcela vyčerpávající, neboť § 117c umožňuje a přikazuje postupovat podle podrobných ustanovení upravujících jednání o návrzích zákonů všude tam, kde to výslovná úprava Části desáté sama nevylučuje, resp. nestanoví jinak. Z toho se podává např. role předkladatele a zpravodaje, průběh rozpravy, způsob hlasování, úloha garančního výboru apod.
Ustanovení § 115 stanoví, kdy Senát o mezinárodní smlouvě jedná. Výčet mezinárodních smluv, které budou před ratifikací předkládány oběma komorám Parlamentu, obsahuje nový čl. 49 Ústavy: ve srovnání s dosavadní úpravou jde o výčet podstatně rozsáhlejší. Zde se shodně jako ve stávajícím znění jednacího řádu Senátu a jednacího řádu Poslanecké sněmovny upřesňuje, že Senát o mezinárodních smlouvách jedná také tehdy, když má být od smlouvy, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, odstoupeno. Mezinárodní smlouva se Senátu předkládá v alespoň jednom autentickém znění a v českém překladu, což pochopitelně platí jen tehdy, není-li jedno z autentických znění české.
Ve srovnání se stávajícím § 115 jsou zde provedeny pouze terminologické změny.
Nový § 116 upravuje postup po předložení mezinárodní smlouvy Senátu. Předseda Senátu postoupí mezinárodní smlouvu neprodleně po jejím předložení organizačnímu výboru a rozešle ji všem senátorům a senátorským klubům. Organizační výbor smlouvu přikáže na své nejbližší schůzi výboru či výborům, přičemž v posledně zmíněném případě rovněž určí výbor garanční. Současně doporučí předsedovi Senátu zařadit mezinárodní smlouvu na pořad schůze Senátu následující po uplynutí pořádkové lhůty stanovené v § 117. Organizační výbor o svém rozhodnutí neprodleně vyrozumí všechny senátory.
Absence ústavní lhůty k projednání mezinárodních smluv odstraňuje důvod pro jejich urychlené přikázání, např. do 3 dnů jako u návrhů zákonů. Vzhledem k pravidelné frekvenci jednání organizačního výboru se přikázání na nejbližší schůzi po předložení mezinárodní smlouvy, tj. nejvýše do 13 dnů, zdá být dostačující. Výjimka je upravena u zkráceného jednání v § 118a.
Vzhledem k vnitrostátním právním účinkům mezinárodních smluv lze očekávat, že přikazování více výborům se stane spíše pravidlem. Zvláštní úloha tak připadne výboru garančnímu a jeho zpravodaji.
Předkladateli (viz
Podobně jako při projednávání návrhů senátních návrhů zákonů a ve shodě s úpravou jednacího řádu Poslanecké sněmovny se v § 117 lhůta pro projednání mezinárodní smlouvy ve výborech stanovuje na 60 dnů. Jde o lhůtu pořádkovou, s jejímž uplynutím je spojena pouze možnost zařadit mezinárodní smlouvu na pořad schůze Senátu. Organizační výbor může vzhledem k obsahu smlouvy, potřebě rychlého projednání či na základě předběžných konzultací usoudit, že zkrátí lhůtu nejvýše o 30 dnů. Stejně tak ale může být nejvýše o 30 dnů lhůta prodloužena. Pouze v dohodě s předkladatelem lze lhůtu prodloužit o více než 30 dnů; to se zřejmě bude dít výjimečně u smluv rozsáhlých, politicky citlivých, případně smluv s významnými dopady na právní řád.
Z nového § 117a vyplývá, že rozprava se při projednávání mezinárodních smluv ve výborech nečlení na obecnou a podrobnou, což je dáno nemožností podávat pozměňovací návrhy. Zásadně se tak postupuje podle ustanovení o jednání o návrzích zákonů (Část sedmá jednacího řádu Senátu); lze však podávat pouze návrhy, aby Senát dal k ratifikaci mezinárodní smlouvy souhlas, aby Senát nedal k ratifikaci mezinárodní smlouvy souhlas, a na odročení.
Výbor může své projednání mezinárodní smlouvy uzavřít buď výslovným doporučením souhlasu k ratifikaci, nebo výslovným doporučením odepření souhlasu k ratifikaci, případně doporučením projednávání smlouvy odročit, neboť je třeba provést další analýzy jejích právních, politických a ekonomických dopadů, mezinárodní politická situace není pro projednávání vhodná apod. O návrzích se hlasuje ve stanoveném pořadí. Jednání výboru může samozřejmě skončit i nepřijetím usnesení, nebyl-li žádný návrh podán, anebo nebyl-li přijat.
Zvláštní úlohu má výbor garanční, zejména ale jeho zpravodaj (viz § 100, 104 a 105).
Také při jednání Senátu se postupuje zásadně podle ustanovení o jednání o návrzích zákonů (Část sedmá jednacího řádu Senátu). Ustanovení § 117b nicméně nerozděluje rozpravu na obecnou a podrobnou z důvodů již uvedených. V jejím průběhu lze podávat návrhy, aby Senát dal k ratifikaci mezinárodní smlouvy souhlas, aby Senát nedal k ratifikaci mezinárodní smlouvy souhlas, na odročení, a navíc též na vrácení mezinárodní smlouvy výboru k novému projednání.
Smysl prvních dvou návrhů je dostatečně jasný. Pravděpodobná motivace návrhu na odročení projednávání mezinárodní smlouvy je uvedena v odůvodnění § 117a; zde se stanoví nutnost vymezení lhůty, po jejímž uplynutí má Senát k projednávání mezinárodní smlouvy opět přikročit. Odročeno nemůže být na dobu neurčitou, protože předkladatel musí mít jistotu o průběhu projednávání a souslednosti jednotlivých kroků, mj. aby mohl důvěryhodně vystupovat v oblasti mezinárodních vztahů, byť třeba modifikací smluvního závazku podle požadavků komor vyslovených současně s odepřením souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy.
Čtvrtým návrhem je návrh na vrácení výboru k projednání. Senát totiž může kterémukoli z výborů, které smlouvu projednávaly (arg. vrácení výboru), uložit, aby ji znovu projednal, nejspíše ve světle skutečností, jež vyšly najevo až po přijetí usnesení toho kterého výboru. Nové skutečnosti mohou doporučení výboru změnit a tím ovlivnit i konečné rozhodnutí Senátu. Maximální lhůta pro nové projednání ve výboru je 30 dnů; Senát může stanovit i lhůtu kratší.
O návrzích se hlasuje ve stanoveném pořadí. Nebyl-li žádný návrh podán nebo nebyl-li přijat, projednávání mezinárodní smlouvy Senátem končí. Jelikož Ústava předpokládá výslovný souhlas obou komor, nemůže být taková smlouva ratifikována. Předkladatel ji nicméně může předložit znovu, a to např. po volbách měnících složení komory, anebo s jinak dojednanými výhradami.
Ať už projednávání mezinárodní smlouvy dopadne jakkoliv, předseda Senátu o něm informuje předsedu Poslanecké sněmovny, prezidenta republiky a vládu. Vláda totiž smlouvu komorám Parlamentu zpravidla předkládá, jménem prezidenta republiky byla povětšinou sjednána a ten ji má následně ratifikovat, Poslanecká sněmovna ji projednává za týmž účelem jako Senát; s konstrukcí vzájemného informování komor obecně počítá také návrh tzv. stykového zákona.
Konečně § 117c odkazuje na subsidiární použití Části sedmé jednacího řádu Senátu, jak již o tom byla řeč výše.
K čl. I bod 5 (změna § 118)
Zrušuje se odstavec 6 užívající pro zkrácené jednání o mezinárodních smlouvách analogii se zkráceným jednáním o návrzích zákonů. Absence ústavní lhůty, jejíž uplynutí je v případě zákonů spojeno s fikcí souhlasu, ale hlavně předkládání mezinárodních smluv přímo Senátu, tzn. bez předchozího projednání Poslaneckou sněmovnou, což je podmínka uvozující celý § 118, činí takovou analogii nemístnou, ba nemožnou. Proto se zrušený odstavec 6 nahrazuje novým § 118a.
K čl. I bod 6 (doplnění nového § 118a)
Zákon o jednacím řádu Senátu neobsahuje vymezení podmínek stavu legislativní nouze, resp. zkráceného jednání o návrzích zákonů v jejím rámci. Namísto toho odkazuje na zvláštní zákon, konkrétně jednací řád Poslanecké sněmovny, který je pro další jednání Senátu určující. Nejde sice o řešení jedině možné, nicméně je obhajitelné poukazem na zahájení zákonodárného procesu v Poslanecké sněmovně. To však pro projednávání mezinárodních smluv neplatí.
Proto nezbývá než od zkráceného projednávání mezinárodních smluv upustit, nebo vymezit jeho podmínky přímo v jednacím řádu Senátu. Jelikož jednací řády Senátu i Poslanecké sněmovny dosud úpravu zkráceného projednávání mezinárodních smluv obsahují, je zachována i v tomto návrhu, přestože bude zcela jistě využívána naprosto výjimečně. Může jít zejména o přijetí mezinárodních sankcí, doplňky smluvního systému společné obrany apod.
Konstrukce zkráceného jednání je v zásadě převzata z úpravy stavu legislativní nouze v jednacím řádu Poslanecké sněmovny. O zkráceném projednání mezinárodní smlouvy tak rozhoduje s přihlédnutím k potřebě rychlosti předseda Senátu na žádost předkladatele tehdy, jsou-li za mimořádných okolností zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody. Rozhodnutí předsedy Senátu vede k postoupení mezinárodní smlouvy organizačnímu výboru a jejímu neprodlenému rozeslání senátorům a senátorským klubům. Organizační výbor smlouvu bezodkladně přikáže výborům, určí lhůtu pro její projednání (výjimka z § 117) a současně doporučí předsedovi Senátu její zařazení na pořad schůze, která musí být zahájena do 10 dnů od předložení mezinárodní smlouvy Senátu.
Na začátku projednávání mezinárodní smlouvy Senát posoudí, zda podmínky pro zkrácené jednání jsou splněny. Jestliže pominuly, projedná smlouvu podle obecných ustanovení o jednání o mezinárodních smlouvách (Část desátá jednacího řádu Senátu). Pokud podmínky pro zkrácené jednání trvají, postupuje se zásadně podle ustanovení o jednání o mezinárodních smlouvách, přičemž je řečnická doba limitována 5 minutami a platí omezení nejvýše dvojího vystoupení senátora v téže věci (k témuž bodu), nerozhodne-li ovšem Senát jinak. Zachována je možnost podávat všechny čtyři návrhy; je ale evidentní, že např. lhůta pro opakované projednání mezinárodní smlouvy ve výboru by byla Senátem stanovena na dobu kratší než třicetidenní.
K čl. II
Účinnost návrhu zákona je stanovena na den 1. června 2002, neboť jde rovněž o datum nabytí účinnosti euronovely Ústavy, k jejímuž provedení je návrh zákona předkládán.
V Praze dne 5. prosince 2001
Petr Pithart, v.r.
předseda Senátu
Platné znění ustanovení jednacího řádu Senátu, kterých se týká novelizace, s vyznačením navrhovaných změn a doplnění
Současná úprava |
|
Změny a doplnění vyznačeny tučně |
§ 40 odst. 3 písm. c) c) doporučovat předsedovi Senátu zařazení návrhů zákonů, mezinárodních smluv vyžadujících souhlas Parlamentu, zákonných opatření Senátu, popřípadě jiných návrhů do návrhu pořadu schůze Senátu,
§ 55 odst. 1 věta druhá Hlasování o návrzích zákonů, o návrzích zákonných opatření Senátu, o pozměňovacích návrzích k nim, o mezinárodních smlouvách vyžadujících souhlas Parlamentu a o změně doby pro hlasování, lze zahájit nejpozději do 19 hodin. § 71 odst. 2 věta první (2) O návrzích zákonů, zákonných opatření Senátu, o schvalování mezinárodních smluv, o vyhlášení válečného stavu a stavu ohrožení státu, o prodloužení a zrušení nouzového stavu, o souhlasu s pobytem cizích vojsk na území České republiky a o souhlasu s vysláním ozbrojených sil mimo území České republiky se hlasuje veřejně. |
|
§ 40 odst. 3 písm. c) c) doporučovat předsedovi Senátu zařazení návrhů zákonů, mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci je třeba souhlasu obou komor Parlamentu, zákonných opatření Senátu, popřípadě jiných návrhů do návrhu pořadu schůze Senátu,
§ 55 odst. 1 věta druhá Hlasování o návrzích zákonů, o návrzích zákonných opatření Senátu, o pozměňovacích návrzích k nim, o mezinárodních smlouvách, k jejichž ratifikaci je třeba souhlasu obou komor Parlamentu a o změně doby pro hlasování, lze zahájit nejpozději do 19 hodin. § 71 odst. 2 věta první (2) O návrzích zákonů, zákonných opatření Senátu, o souhlasu k ratifikaci mezinárodních smluv, o vyhlášení válečného stavu a stavu ohrožení státu, o prodloužení a zrušení nouzového stavu, o souhlasu s pobytem cizích vojsk na území České republiky a o souhlasu s vysláním ozbrojených sil mimo území České republiky se hlasuje veřejně.
|
Část desátá Jednání o mezinárodních smlouvách § 115 Senát jedná o mezinárodních smlouvách, pokud je třeba souhlasu Parlamentu s ratifikací nebo má-li být odstoupeno od smlouvy, s jejíž ratifikací vyslovil Parlament souhlas, které mu Poslanecká sněmovna postoupila k projednání. Mezinárodní smlouva se předkládá alespoň v jednom autentickém znění a v českém překladu.
§ 116 (1) Ke schválení mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. (2) Pro jednání o mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách platí obdobně ustanovení o jednání o návrzích zákonů s tím, že o takové mezinárodní smlouvě se koná pouze obecná rozprava a nelze podat návrh, aby Senát vyjádřil vůli se touto smlouvou nezabývat, a návrh vrátit mezinárodní smlouvu Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.
§ 117 Pro jednání o mezinárodních smlouvách vyžadujících souhlas Parlamentu, které nejsou uvedeny v § 116, platí obdobně ustanovení a o jednání o návrzích zákonů s tím, že o této mezinárodní smlouvě se koná pouze obecná rozprava a nelze podat návrh vrátit mezinárodní smlouvu Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.
§ 118 (6) Ustanovení odstavců 1 až 5 se vztahuje na zkrácené jednání jednání o mezinárodní smlouvě obdobně. |
|
Část desátá Jednání o mezinárodních smlouvách § 115 Senát jedná o mezinárodních smlouvách, pokud je k jejich ratifikaci třeba souhlasu obou komor Parlamentu, nebo má-li být odstoupeno od smlouvy, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas. Mezinárodní smlouva se předkládá Senátu alespoň v jednom autentickém znění a v českém překladu.
§ 116(1) Mezinárodní smlouvu předloženou Senátu předkladatelem předseda Senátu neprodleně postoupí organizačnímu výboru a rozešle ji všem senátorům a senátorským klubům.
(2) Organizační výbor na nejbližší schůzi po předložení mezinárodní smlouvy přikáže tuto smlouvu výboru, popřípadě výborům a doporučí předsedovi Senátu, aby byla smlouva zařazena na pořad schůze Senátu.
(3) Přikáže-li organizační výbor mezinárodní smlouvu více výborům, určí, který z nich bude výborem garančním. Zároveň neprodleně sdělí všem senátorům, kterému výboru, popřípadě výborům byla mezinárodní smlouva přikázána k projednání a který výbor byl určen jako garanční.
(4) Předkladatel může vzít mezinárodní smlouvu zpět, dokud Senát nepřikročí k hlasování o ní.
§ 117(1) Lhůta k projednání mezinárodní smlouvy ve výborech je 60 dnů od rozhodnutí o jejím přikázání výboru k projednání.
(2) Lhůtu uvedenou v odstavci 1 může organizační výbor zkrátit nebo prodloužit, a to nejvýše o 30 dnů. Jen se souhlasem předkladatele lze lhůtu prodloužit o více než 30 dnů.
§ 117aJednání výborů
(1) Při jednání výboru o mezinárodní smlouvě lze v průběhu rozpravy podávat tyto návrhy:1. návrh, aby Senát dal k ratifikaci mezinárodní smlouvy souhlas,2. návrh, aby Senát nedal k ratifikaci mezinárodní smlouvy souhlas,3. návrh na odročení.
(2) O návrzích uvedených v odstavci 1 se hlasuje v pořadí tam uvedeném.
§ 117bJednání Senátu
(1) Při jednání Senátu o mezinárodní smlouvě lze v rozpravě podávat tyto návrhy:1. návrh, aby Senát dal k ratifikaci mezinárodní smlouvy souhlas,2. návrh, aby Senát nedal k ratifikaci mezinárodní smlouvy souhlas,3. návrh na odročení,4. návrh na vrácení mezinárodní smlouvy výboru k novému projednání.
(2) Návrh uvedený v odstavci 1 bodu 3 musí obsahovat lhůtu, do kdy musí být mezinárodní smlouva znovu zařazena na pořad schůze Senátu. V návrhu uvedeném v odstavci 1 bodu 4 musí být určeno, kterému výboru, popřípadě výborům má být mezinárodní smlouva vrácena k novému projednání; lhůta pro nové projednání ve výboru je nejvýše 30 dnů od jeho vrácení Senátem.
(3) O návrzích uvedených v odstavci 1 se hlasuje v pořadí tam uvedeném.
(4) Nebyl-li žádný z návrhů uvedených v odstavci 1 podán nebo nebyl-li přijat, projednávání mezinárodní smlouvy v Senátu končí.
(5) Předseda Senátu informuje o výsledku jednání Senátu o mezinárodní smlouvě předsedu Poslanecké sněmovny, prezidenta republiky a vládu.
§ 117c
Není-li v § 115 až § 117b stanoveno jinak, platí pro jednání o mezinárodních smlouvách obdobně ustanovení o jednání o návrzích zákonů.
§ 118aZkrácené jednání o mezinárodních smlouvách
(1) Za mimořádných okolností, jsou-li zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody, může předseda Senátu na žádost předkladatele rozhodnout, že mezinárodní smlouva bude projednána ve zkráceném jednání.
(2) Na zkrácené jednání o mezinárodní smlouvě se vztahuje § 118 odst. 2 a 3 obdobně.
(3) Před projednáváním mezinárodní smlouvy Senát posoudí, zda jsou splněny podmínky pro zkrácené jednání. Neshledá-li důvody pro mimořádný postup, mezinárodní smlouvu ve zkráceném jednání neprojedná. Jinak postupuje podle ustanovení o jednání o mezinárodních smlouvách s tím, že řečnická doba v rozpravě se stanoví na 5 minut a senátor může k téže věci vystoupit nejvýše dvakrát, neusnese-li se Senát jinak.
|
|
|
|