Důvodová zpráva k Zpráva Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání - 1998

č. 07

EVROPSKÁ ÚMLUVA O PŘESHRANIČNÍ TELEVIZI

ŠTRASBURK, 5.5.1989

PREAMBULE

Členské státy Rady Evropy a další státy Evropské kulturní úmluvy zde podepsané,

majíce na zřeteli, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy za účelem ochrany a uskutečňování ideálů a principů, které jsou jejich společným dědictvím;

majíce na zřeteli, že důstojnost a stejná hodnota každého člověka vytvářejí základní prvky těchto principů;

majíce na zřeteli, že svoboda projevu a informací tak, jak je vyjádřena v článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vytváří jednu z neodmyslitelných zásad demokratické společnosti a jednu ze základních podmínek pro její rozvoj a pro vývoj každého člověka;

potvrzujíce znovu svou oddanost principům svobodného toku informací a myšlenek a nezávislosti provozovatelů vysílání, jež tvoří nezbytný základ jejich politiky vysílání;

potvrzujíce tímto důležitost vysílání pro rozvoj kultury a svobodné vytváření názorů v podmínkách zajišťujících pluralitu a rovnost příležitostí pro všechny demokratické skupiny a politické strany;

přesvědčeny, že pokračující rozvoj informační a komunikační technologie by měl sloužit k rozšiřování práva sdělovat, vyhledávat, přijímat a zprostředkovávat informace a myšlenky z kteréhokoliv zdroje bez ohledu na hranice;

přejíce si poskytovat veřejnosti rozšiřující se možnost výběru programů, obohacovat tím evropské dědictví a rozvoj evropské audiovizuální tvorby a rozhodnuty dosáhnout tohoto kulturního cíle úsilím o zvýšení výroby a rozšiřováním programů vysoké kvality a tak naplňovat očekávání veřejnosti v politické, vzdělávací a kulturní oblasti;

uznávajíce potřebu stanovení společného obecného rámce úpravy;

majíce na paměti Rezoluci č.2 a Deklaraci č.1 Evropské konference ministrů o politice veřejných sdělovacích prostředků;

přejíce si rozvinout principy obsažené v Doporučeních Rady Evropy, týkajících se zásad televizní reklamy, rovnoprávnosti obou pohlaví ve sdělovacích prostředcích, používání kapacity satelitů pro televizi a rozhlas a podpory audiovizuální produkce v Evropě,

dohodly se na následujícím:

HLAVA I

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Předmět a účel

Tato Úmluva se zabývá programy, které jsou součástí vysílání. Účelem je usnadnit smluvním stranám původní a převzaté vysílání televizních programů přesahující hranice.

Článek 2

Používané termíny

Pro účely této Úmluvy:

1. ”vysíláním” se rozumí původní, kódované či nekódované, vysílání televizních programů pozemním vysílačem, kabelem nebo satelitem jakéhokoliv druhu, určených k příjmu širokou veřejností. Nezahrnuje komunikační služby, provozované na základě individuálních požadavků,

2. ”převzaté vysílání” znamená současný příjem a vysílání celých a nezměněných televizních programů nebo jejich podstatných částí, vysílaných jakýmikoli technickými prostředky provozovatelem vysílání pro příjem veřejností obecně,

3. ”provozovatelem vysílání” se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která vytváří televizní programy pro příjem širokou veřejností a vysílá je nebo je nechává vysílat, celé a nezměněné, jinou osobou,

4. ”programy” se rozumí všechny položky, z nichž sestává jednotlivá služba poskytovaná daným provozovatelem vysílání ve smyslu předchozího odstavce,

5. ”evropskými audiovizuálními díly” se rozumí tvůrčí díla, jejichž produkce či koprodukce je kontrolována evropskou fyzickou či právnickou osobou,

6. ”reklamou” je jakékoli veřejné oznámení určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobku nebo služby, k propagaci věci nebo myšlenky nebo za účelem vyvolání jiného účinku, který si přeje zadavatel reklamy a pro které byl za úplatu či podobnou protihodnotu poskytnut zadavateli reklamy vysílací čas,

7. ”sponzorování” znamená účast fyzické nebo právnické osoby, která se nezabývá vysíláním či produkcí audiovizuálních děl, na přímém nebo nepřímém financování programu za účelem propagace svého jména, obchodní známky či symbolu.

Článek 3

Oblast působení

Tato Úmluva se vztahuje na každý program vysílaný či přijímaný k vysílání kabelem, pozemním vysílačem nebo satelitem, subjekty nebo technickými prostředky, které podléhají právní úpravě smluvní strany, jež může být, přímo či nepřímo, přijímána na území jiné nebo jiných smluvních stran.

Článek 4

Svoboda příjmu a převzatého vysílání

Smluvní strany zajistí svobodu projevu a právo na informace v souladu s článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručí svobodu příjmu a nebudou na svém území omezovat převzaté vysílání programů, které jsou v souladu s podmínkami této Úmluvy.

Článek 5

Povinnosti vysílacích smluvních stran

1. Každá vysílající smluvní strana zajistí vhodnými prostředky a pomocí svých příslušných orgánů, aby veškeré programy vysílané právnickými osobami nebo technickými prostředky, podléhajícími její právní úpravě ve smyslu článku 3, vyhovovaly požadavkům této Úmluvy.

2. Vysílací stranou pro účely této Úmluvy je:

1. v případě vysílání pozemními vysílači ta smluvní strana, ze které je uskutečňováno původní vysílání,

2. v případě satelitního vysílání:

1. ta smluvní strana, z jejíhož území je k satelitu vysílán vzestupný signál,

2. ta smluvní strana, která poskytne k užívání frekvenci nebo kapacitu satelitu, pokud vzestupný signál je vysílán z území státu, který není smluvní stranou této Úmluvy,

3. ta smluvní strana, ve které má provozovatel vysílání své sídlo, pokud odpovědnost není určena podle předchozích bodů i a ii.

3. Pokud programy vysílané ze států, které nejsou smluvními stranami této Úmluvy, jsou přejímány k vysílání subjekty či technickými prostředky, podléhajícími právní úpravě smluvní strany ve smyslu článku 3, pak tato smluvní strana, působící jako strana vysílací, zajistí vhodnými prostředky a prostřednictvím svých kompetentních orgánů soulad s požadavky této Úmluvy.

Článek 6

Poskytování informací

1. Povinnosti provozovatele vysílání musí být jasně a odpovídajícím způsobem specifikovány v oprávnění, uděleném příslušným úřadem každé smluvní strany, v kontraktu uzavřeném s příslušným úřadem či jiným právním nástrojem.

2. Příslušný úřad vysílací strany poskytne na požádání informaci o provozovateli vysílání. Tato informace by měla minimálně obsahovat jméno či název, sídlo a právní postavení provozovatele vysílání, jméno právního zástupce, skladbu kapitálu, povahu, účel a způsob financování programu, který provozovatel vysílání poskytuje nebo hodlá poskytovat.

HLAVA II

USTANOVENÍ TÝKAJÍCÍ SE PROGRAMU

Článek 7

Povinnosti provozovatele vysílání

1. Všechny formální i obsahové náležitosti programů musí respektovat lidskou důstojnost a základní práva třetích osob.

Zejména nesmějí:

- být neslušné a zvláště obsahovat pornografii;

- dávat přílišný prostor násilí či možnou příčinu k rozněcování rasové nenávisti.

2. Všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tito mohli sledovat.

3. Provozovatel vysílání zajistí, aby zpravodajství uvádělo fakta a události objektivně a přispívalo k svobodné tvorbě názorů.

Článek 8

Právo na odpověď

1. Každá vysílací strana zajistí, aby kterákoli fyzická či právnická osoba bez ohledu na svoji státní příslušnost či sídlo dostala příležitost uplatnit své právo na odpověď nebo hledat jinou srovnatelnou právní či správní nápravu v souvislosti s programy vysílanými či převzatými k vysílání subjekty či technickými prostředky podléhajícími její právní úpravě, ve smyslu článku 3. Zejména zajistí, aby časové zařazení a ostatní náležitosti výkonu práva na odpověď byly takové, aby toto právo mohlo být účinně vykonáno. Účinný výkon tohoto práva nebo ostatních právních či správních opatření musí být zajištěn jak z hlediska vhodné lhůty tak z hlediska způsobu uplatnění.

2. Jméno provozovatele vysílání odpovědného za program musí být pro tento účel uváděno v pravidelných intervalech vhodnými prostředky.

Článek 9

Přístup veřejnosti k významným událostem

Každá smluvní strana prozkoumá právní nástroje vedoucí k tomu, aby právo veřejnosti na informace nebylo mařeno výkonem výhradních práv provozovatele vysílání k vysílání či převzatému vysílání ve smyslu článku 3 událostí značného významu pro veřejnost, což by mělo za následek ochuzení značné části veřejnosti v jedné či více smluvních stranách o možnost televizního sledování této události.

Článek 10

Kulturní cíle

1. Každá smluvní strana zajistí vhodnými prostředky a tam, kde je to proveditelné, aby provozovatelé vysílání vyhradili většinu svého vysílacího času evropským dílům s výjimkou času určeného zpravodajství, sportovním událostem, soutěžím, reklamě a teletextovým službám. S ohledem na informační, vzdělávací, kulturní a zábavní povinnosti provozovatele vysílání k jeho divákům by mělo být tohoto podílu dosaženo postupně podle vhodných kritérií.

2. V případě neshody mezi vysílající a přijímající smluvní stranou ohledně provádění předchozího odstavce se může kterákoli ze stran obrátit na Stálý výbor se žádostí o formulování poradního názoru na spornou otázku. Taková neshoda nebude postoupena k arbitrážnímu řízení podle článku 26.

3. Smluvní strany se zavazují hledat společně nejvhodnější nástroje a postupy k odstranění diskriminace mezi provozovateli vysílání, k podpoře aktivity a rozvoje evropské produkce, a to zejména v zemích s nízkou kapacitou audiovizuální produkce nebo omezenou oblastí jazykovou.

4. Smluvní strany v duchu kooperace a vzájemné pomoci, jenž je této Úmluvě vlastní, budou usilovat o to, aby programové služby vysílané či převzaté k vysílání subjekty a technickými prostředky, které podléhají jejich jurisdikci ve smyslu článku 3, neohrožovaly pluralitu tisku a rozvoj kinematografického průmyslu. Pokud není mezi držiteli práv a provozovatelem vysílání dohodnuto jinak, nemá být v takových programových službách žádné kinematografické dílo vysíláno dříve, než za dva roky po jeho prvém uvedení do kin. V případě, kdy bylo kinematografické dílo vyrobeno v koprodukci s provozovatelem vysílání, činí tato lhůta jeden rok.

HLAVA III

REKLAMA

Článek 11

Obecná pravidla

1. Reklamy musí být objektivní a poctivé.

2. Reklamy nesmějí uvádět v omyl a poškozovat zájmy spotřebitelů.

3. Reklamy určené dětem a reklamy, ve kterých děti vystupují, se musí vyhnout všemu, co by mohlo poškodit jejich zájmy a musí mít na zřeteli jejich zvláštní citlivost.

4. Zadavatel reklamy nesmí ovlivňovat obsah pořadů.

Článek 12

Čas určený pro reklamy

1. Vysílání reklamy nesmí přesáhnout 15% denního vysílacího času. Toto procento může být zvýšeno na 20%, pokud zahrnuje takové formy reklamy jako přímé nabídky prodeje, koupě či pronájmu výrobků nebo poskytování služeb veřejnosti, za podmínky, že vysílání reklamy nepřevýší 15%.

2. Vysílání reklamy v průběhu jedné hodiny nesmí přesáhnout 20%.

3. Takové formy reklamy jako přímé nabídky prodeje, koupě či pronájmu výrobků nebo poskytování služeb nesmějí převyšovat jednu hodinu denně.

Článek 13

Forma a uvádění reklam

1. Reklamy musí být jako takové jasně rozpoznatelné a rozlišitelně oddělené od jiných pořadů vizuálními nebo akustickými prostředky. V zásadě mají být vysílány v blocích.

2. Reklamy využívající podprahového vnímání člověka nejsou přípustné.

3. Skryté reklamy jsou nepřípustné, zejména předvádění výrobků nebo služeb v pořadech za účelem reklamy.

4. V reklamách nesmějí účinkovat vizuálně ani hlasově osoby, které pravidelně uvádějí zpravodajské a publicistické pořady.

Článek 14

Zařazování reklam

1. Reklamy budou zařazovány mezi pořady. Pokud jsou splněny podmínky obsažené v odstavcích 2 - 5 tohoto článku, mohou být reklamy zařazovány během pořadů tak, aby celistvost a hodnota pořadu a práva vlastníků práv neutrpěly škodu.

2. Pouze v pořadech sestávajících ze samostatných částí, ve sportovních pořadech a přenosech podobně strukturovaných událostí a představení, jež obsahují přestávky, mohou být reklamy zařazovány mezi částmi nebo v přestávkách.

3. Vysílání takových audiovizuálních děl jako jsou kinematografické filmy a filmy televizní (s výjimkou pořadů na pokračování, seriálů, zábavných a dokumentárních pořadů), pokud trvají déle než čtyřicet pět minut, může být přerušeno jednou během každého dovršeného pětačtyřicetiminutového časového úseku. Další přerušení je přípustné, jestliže jejich trvání je nejméně o dvacet minut delší než dva či více dovršených pětačtyřicetiminutových časových úseků.

4. Pokud jsou pořady odlišné od těch, o nichž pojednává odstavec 2, přerušovány reklamami, minimální časové rozmezí mezi dvěma po sobě následujícími reklamními bloky má činit 20 minut.

5. Reklamy nesmějí být zařazovány do vysílání bohoslužeb. Zpravodajství, pořady pro děti, publicistické, dokumentární a náboženské pořady, pokud trvají méně než 30 minut, nesmějí být přerušovány reklamami. Pokud trvají 30 minut a déle, postupuje se podle pravidel předchozího odstavce.

Článek 15

Reklama zvláštních výrobků

1. Reklamy tabákových výrobků jsou nepřípustné.

2. Reklamy alkoholických nápojů všech druhů musí vyhovovat těmto pravidlům:

a) nesmějí být určeny převážně nezletilým a nikdo z osob spojovaných v reklamách s požíváním alkoholických nápojů by neměl vyhlížet jako nezletilý,

b) nesmějí spojovat požívání alkoholu s tělesnými výkony nebo řízením dopravního prostředku,

c) nesmějí tvrdit, že alkohol má léčebné účinky, stimuluje, uklidňuje nebo pomáhá v řešení osobních problémů,

d) nesmějí nabádat k nestřídmému požívání alkoholu a stavět abstinenci a střídmost do záporného světla,

e) nesmějí nepatřičně zdůrazňovat obsah alkoholu v nápojích.

3. Reklamy na léky a léčebné procedury, které jsou ve vysílající straně dostupné pouze na lékařský předpis, jsou nepřípustné.

4. Reklamy na všechny ostatní léky a léčebné procedury musí být jasně rozlišitelné jako takové, poctivé, pravdivé a ověřené. Musí být v souladu s požadavky ochrany jednotlivce před poškozením.

Článek 16

Reklama zaměřená na určitou smluvní stranu

1. Aby se zabránilo nekalé konkurenci a ohrožení televizního systému smluvní strany, nesmějí reklamy, které jsou s jistou pravidelností výslovně zaměřené na diváky v určité smluvní straně, jiné než je strana vysílající, obcházet televizní reklamní pravidla této smluvní strany.

2. Ustanovení předchozího odstavce se nepoužije:

1. pokud tato reklamní pravidla znamenají diskriminaci mezi reklamami vysílanými subjekty nebo technickými prostředky podléhajícími právní úpravě této smluvní strany, a reklamami vysílanými subjekty nebo technickými prostředky podléhajícími smluvní úpravě jiné smluvní strany nebo

2. pokud smluvní strany, kterých se případ týká, uzavřely v této oblasti bilaterální či multilaterální smlouvy.

HLAVA IV

SPONZOROVÁNÍ

Článek 17

Obecná kritéria

1. Pokud pořad nebo série pořadů je zcela nebo částečně sponzorován, musí být jako takový označen vhodnými titulky na začátku nebo na konci pořadu.

2. Obsah a zařazování sponzorovaných pořadů nesmí být za žádných okolností ovlivněn sponzorem tak, aby byla dotčena odpovědnost a redakční nezávislost provozovatele vysílání ve vztahu k pořadům.

3. Sponzorované pořady nesmějí podporovat prodej, koupi či pronájem výrobků nebo služeb sponzora nebo třetí osoby zejména tím, že by se o těchto výrobcích či službách v takových pořadech zvláště zmiňovaly s reklamním cílem.

Článek 18

Zakázané sponzorování

1. Pořady nemohou být sponzorovány fyzickou nebo právnickou osobou, jejímž hlavním předmětem činnosti je výroba či prodej výrobků nebo poskytování služeb, jejichž reklama je zakázána dle článku 15.

2. Sponzorování zpravodajství a publicistických pořadů je nepřípustné.

HLAVA V

VZÁJEMNÁ POMOC

Článek 19

Spolupráce mezi smluvními stranami

1. Smluvní strany se zavazují, že si budou při plnění závazků vyplývajících z této Úmluvy vzájemně pomáhat.

2. Za tímto účelem:

1. každý smluvní stát určí jeden či více orgánů, jejichž názvy a adresy sdělí Generálnímu tajemníku Rady Evropy současně s předáním dokumentu o ratifikaci, souhlasu, schválení či přístupu,

2. každý smluvní stát, jenž určil více než jeden orgán, specifikuje ve svém sdělení dle písm. a) působnost každého z nich.

3. Orgán určený smluvní stanou bude:

1. poskytovat informace podle článku 6, odstavce 2 této Úmluvy ,

2. poskytovat informace vyžádané orgánem, který určila jiná smluvní strana, o zákonech své země a obvyklých postupech uplatňovaných v oblasti, kterou upravuje tato Úmluva,

3. spolupracovat s orgány určenými ostatními smluvními stranami, kdykoli to bude prospěšné, a zejména tehdy, kdy to přispěje k účinnému plnění ustanovení této Úmluvy,

4. brát na zřetel každou nesnáz v provádění této Úmluvy, na kterou byla upozorněna orgánem, jež určila jiná smluvní strana.

HLAVA VI

STÁLÝ VÝBOR

Článek 20

Stálý výbor

1. Pro účely této Úmluvy bude zřízen Stálý výbor.

2. Každá smluvní strana může být zastupována ve Stálém výboru jedním nebo více delegáty. Každá delegace má jeden hlas. Evropské hospodářské společenství vykonává v oblastech své působnosti hlasovací právo počtem hlasů rovnajícím se počtu členských států, které jsou smluvními stranami této Úmluvy. Evropské hospodářské společenství nemůže vykonávat své hlasovací právo, pokud hlasují jeho členské státy a naopak.

3. Kterýkoli stát, zmiňovaný v článku 29, odstavec 1, jenž není smluvní stranou této Úmluvy, může být zastoupen ve Stálém výboru pozorovatelem.

4. Stálý výbor se může při výkonu svých funkcí obracet o radu na experty. Ze své iniciativy či na žádost subjektu, kterého se věc týká, může přizvat kteroukoli mezinárodní či národní, vládní či nevládní organizaci kvalifikovanou v oblastech, jež upravuje tato Úmluva, aby vyslala svého pozorovatele na zasedání Stálého výboru nebo jeho část. Rozhodnutí pozvat takové experty či organizace musí být učiněno tříčtvrtinovou většinou členů Stálého výboru.

5. Stálý výbor svolává Generální tajemník Rady Evropy. Jeho první schůze se bude konat v průběhu šesti měsíců následujících po vstupu Úmluvy v platnost. Výbor se poté sejde, kdykoli o to požádá jedna třetina smluvních stran nebo Výbor ministrů, z iniciativy Generálního tajemníka Rady Evropy ve shodě s ustanovením článku 23, odstavec 2, nebo na žádost jedné či více smluvních stran ve shodě s ustanovením článku 21 písm.c) a článku 25 odstavec 2.

6. Stálý výbor se může platně usnášet, pokud je přítomna většina smluvních stran.

7. Rozhodnutí Stálého výboru podle odstavce 4 a článku 23, odstavec 3, musí být učiněna tříčtvrtinovou většinou přítomných členů.

8. Stálý výbor podle ustanovení této Úmluvy stanoví svůj Jednací řád.

Článek 21

Funkce Stálého výboru

Stálý výbor sleduje provádění této Úmluvy. Je oprávněn:

1. činit doporučení smluvním stranám, týkající se provádění Úmluvy,

2. navrhovat nezbytné novelizace Úmluvy a posuzovat ty, které budou navrženy ve shodě s ustanovením článku 23,

3. na základě požadavku jedné či více smluvních stran posuzovat otázky týkající se výkladu Úmluvy,

4. činit vše pro to, aby veškeré rozpory, které jsou mu předkládány v souladu s článkem 25, byly řešeny smírně,

5. doporučovat Výboru ministrů, aby byly pozvány přistoupit k této Úmluvě jiné státy než jsou ty, o kterých se zmiňuje článek 29, odstavec 1.

Článek 22

Zprávy Stálého výboru

Stálý výbor po každém zasedání předloží smluvním stranám a Výboru ministrů Rady Evropy zprávu o svém jednání a přijatých rozhodnutích.

HLAVA VII

DOPLŇUJÍCÍ NÁVRHY

Článek 23

Doplňující návrhy

1. Každá smluvní strana může navrhovat doplňky k této Úmluvě.

2. Každý doplňující návrh je nutno předložit Generálnímu tajemníku Rady Evropy, jenž s ním seznámí členské státy Rady Evropy, další státy Evropské kulturní úmluvy, Evropské hospodářské společenství a všechny nečlenské státy, jež přistoupily nebo byly pozvány, aby přistoupily k této Úmluvě v souladu s ustanovením článku 30. Generální tajemník Rady Evropy svolá zasedání Stálého výboru po uplynutí nejméně dvou měsíců od seznámení s návrhem.

3. Stálý výbor posoudí každý doplňující návrh a po jeho přijetí tříčtvrtinovou většinou členů Stálého výboru ho postoupí Výboru ministrů ke schválení. Po schválení bude text předložen smluvním stranám k přijetí.

4. Doplňující návrh vstoupí v platnost třicátý den poté, kdy všechny smluvní strany vyrozuměly Generálního tajemníka o jeho přijetí.

HLAVA VIII

DOMNĚLÁ PORUŠENÍ TÉTO ÚMLUVY

Článek 24

Domnělá porušení této úmluvy

1. Pokud smluvní strana zjistí porušení této Úmluvy, seznámí s domnělým porušením stranu vysílající a obě smluvní strany se pokusí překonat problém na základě ustanovení článku 19, 25 a 26.

2. Pokud je domnělé porušení zjevně závažného charakteru s důležitým veřejným dopadem a týká se článku 7, odstavce 1 nebo 2, článku 12, článku 13, odstavce 1, věty prvé, článku 14, článku 15, odstavců 1 a 3, může strana přijímající, trvá-li porušení více než dva týdny poté, kdy o něm uvědomila stranu vysílající, přechodně pozastavit převzaté vysílání dotyčného programu.

3. Ve všech ostatních případech domnělého porušení, s výjimkou případů zmiňovaných v odstavci 4, strana přijímající může přechodně pozastavit převzaté vysílání dotyčného programu osm měsíců poté, co o něm stranu vysílající uvědomila, jestliže domnělé porušení stále trvá.

4. Přechodné pozastavení převzatého vysílání není přípustné v případech domnělého porušení článku 7, odst.3, 8, 9 nebo 10.

HLAVA IX

UROVNÁNÍ SPORU

Článek 25

Smírčí řízení

1. V případě problémů vznikajících při provádění této Úmluvy se budou dotčené smluvní strany snažit dosáhnout smírného urovnání.

2. Pokud žádná z dotčených stran nemá námitek, Stálý výbor může věc prošetřit a dát se k dispozici dotčeným stranám za účelem dosažení co možná nejrychlejšího uspokojivého řešení a tam, kde je to vhodné, zformulování poradního názoru na věc.

3. Každá dotčená strana je povinna poskytnout bezodkladně Stálému výboru veškeré informace a náležitosti nezbytné k výkonu jeho poslání ve smyslu předchozího odstavce.

Článek 26

Arbitráž

1. Pokud dotčené strany nemohou urovnat spor na základě ustanovení článku 25, mohou po společné dohodě postoupit spor arbitrážnímu řízení, jehož postup je upraven Dodatkem k této Úmluvě. Pokud k takové dohodě nedojde do šesti měsíců po první žádosti o zahájení smírčího řízení, spor může být předložen arbitráži na žádost jedné ze stran.

2. Kterákoli smluvní strana může kdykoli prohlásit, že uznává jako závazný ipso facto a bez ohledu na zvláštní dohodu s kteroukoli smluvní stranou, která přijala stejný závazek, arbitrážní postup upravený Dodatkem k této Úmluvě.

HLAVA X

JINÉ MEZINÁRODNÍ DOHODY

A INTERNÍ ZÁKONY SMLUVNÍCH STRAN

Článek 27

Jiné mezinárodní dohody

1. Smluvní strany, které jsou členy Evropského hospodářského společenství, se ve svých vzájemných vztazích řídí pravidly Společenství. Pravidel této Úmluvy použijí pouze tehdy, když pravidla Společenství daný případ neupravují.

2. Nic v této Úmluvě nebrání smluvním stranám v tom, aby uzavřely mezinárodní dohody doplňující či rozvíjející její ustanovení nebo rozšiřující oblast působnosti těchto ustanovení.

3. Tato Úmluva nemění práva a povinnosti smluvních stran vyplývající z bilaterálních dohod, pokud jimi nejsou dotčena práva jiných smluvních stran a plnění jejich povinností daných touto Úmluvou.

Článek 28

Vztah mezi Úmluvou a interními zákony smluvních stran

Nic v této Úmluvě nebrání smluvním stranám v tom, aby programy vysílané subjekty nebo technickými prostředky, které podléhají právní úpravě ve smyslu článku 3, podřídily přísnějším či detailnějším pravidlům, než jsou pravidla této Úmluvy.

HLAVA XI

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 29

Podpis a vstup v platnost

1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu členským státům Rady Evropy, ostatním státům Evropské kulturní úmluvy a Evropského hospodářského společenství. Podléhá ratifikaci, přijetí, nebo schválení. Listiny o ratifikaci, přijetí nebo schválení budou uloženy u Generálního tajemníka Rady Evropy.

2. Tato Úmluva vstoupí v platnost prvého dne měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců od data, kdy sedm států, z nichž nejméně pět členských států Rady Evropy vyjádřilo svůj souhlas být vázáno Úmluvou v souladu s ustanovením předchozího odstavce.

3. Stát může při podpisu nebo kdykoli později před tím, než pro něj Úmluva vstoupila v platnost, prohlásit, že se bude řídit Úmluvou již před jejím vstupem v platnost.

4. Pro každý stát zmiňovaný v odstavci 1 nebo pro Evropské hospodářské společenství, pokud vyjádří svůj souhlas být vázán/o/ Úmluvou později, vstoupí tato Úmluva v platnost prvého dne měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců po datu uložení listiny o ratifikaci, přijetí nebo schválení.

Článek 30

Přístup nečlenských států

1. Poté, co tato Úmluva vstoupí v platnost, Výbor ministrů Rady Evropy po konzultaci se smluvními státy může na základě většinového rozhodnutí podle článku 20.d Statutu Rady Evropy a jednomyslného hlasování zástupců smluvních stran, kteří jsou oprávněni zasedat ve Výboru ministrů, pozvat další stát, aby přistoupil k této Úmluvě.

2. Pro každý přistupující stát tato Úmluva vstoupí v platnost prvého dne měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců od data uložení listiny o přístupu u Generálního tajemníka Rady Evropy.

Článek 31

Územní působnost

1. Kterýkoli stát může při podpisu nebo při ukládání ratifikační listiny či listiny o přijetí, schválení nebo přístupu určit území, na kterém nebo na kterých bude tato Úmluva platit.

2. Kterýkoli stát může kdykoli později rozšířit prohlášením adresovaným Generálnímu tajemníku Rady Evropy působnost této Úmluvy na další území určená v tomto prohlášení. Na těchto územích vstoupí Úmluva v platnost prvého dne měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců od doručení takového prohlášení Generálnímu tajemníku.

3. Jakékoli prohlášení učiněné podle předcházejících dvou odstavců může být, pokud jde o území uvedené v tomto prohlášení, odvoláno oznámením adresovaným Generálnímu tajemníku. Odvolání nabude účinnosti prvého dne měsíce následujícího po uplynutí šesti měsíců od doručení takového oznámení Generálnímu tajemníku.

Článek 32

Výhrady

1. Při podpisu nebo uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo přístupu:

1. může kterýkoli stát prohlásit, že si vyhrazuje právo omezit na svém území převzaté vysílání programových služeb, jež obsahují reklamy na alkoholické nápoje v souladu s pravidly článku 15 odstavec 2 této Úmluvy, a to pouze v rozsahu, ve kterém je toto vysílání v rozporu s jeho interní právní úpravou,

2. Velká Británie může prohlásit, že si vyhrazuje právo neplnit povinnost zákazu reklam na tabákové výrobky danou článkem 15 odstavcem 1, v případech reklamy na doutníky a dýmkový tabák vysílanými Independent Broadcasting Authority prostřednictvím pozemních prostředků na jejím území.

Žádné jiné výhrady nejsou přípustné.

2. Výhrada učiněná v souladu s předchozím odstavcem nemůže být předmětem námitky.

3. Kterýkoli smluvní stát, jenž učinil výhradu dle odstavce 1, ji může zcela nebo částečně odvolat oznámením adresovaným Generálnímu tajemníku Rady Evropy. Odvolání nabude účinnosti dnem doručení takového oznámení Generálnímu tajemníku.

4. Smluvní strana, která učinila výhradu k některému ustanovení této Úmluvy nemůže vyžadovat plnění tohoto ustanovení na žádné jiné smluvní straně. Pokud je výhrada smluvní strany částečná nebo podmíněná, může vyžadovat takové plnění daného ustanovení, ke kterému se zavázala.

Článek 33

Odstoupení

1. Kterákoli smluvní strana může kdykoli od této Úmluvy odstoupit sdělením adresovaným Generálnímu tajemníku Rady Evropy.

2. Takové odstoupení vstoupí v platnost prvého dne měsíce následujícího po uplynutí šesti měsíců ode dne doručení sdělení Generálnímu tajemníku.

Článek 34

Oznámení

Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady Evropy, ostatním státům Evropské kulturní dohody, Evropskému hospodářskému společenství a každému dalšímu státu, který přistoupil nebo byl pozván k přístupu k této Úmluvě:

1. každý podpis;

2. každé uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu;

3. každé datum vstupu v platnost této Úmluvy v souladu s ustanovením článků 29, 30 a 31;

4. každou zprávu vyhotovenou na základě ustanovení článku 22;

5. každý jiný akt, prohlášení, oznámení nebo sdělení, které se týkají této Úmluvy.

Na důkaz toho níže podepsaní, řádně k tomu zmocnění, podepsali tuto Úmluvu.

Dáno ve Štrasburku dne 5.května 1989, v jazyce anglickém a francouzském, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivech Rady Evropy. Generální tajemník Rady Evropy předá ověřené kopie každému členskému státu Rady Evropy, ostatním státům Evropské kulturní dohody, Evropskému hospodářskému společenství a všem státům, které jsou pozvány přistoupit k této Úmluvě.

DODATEK

Arbitrážní řízení

1. Žádost o arbitrážní řízení musí být dána na vědomí Generálnímu tajemníku Rady Evropy. Musí obsahovat jméno druhé strany sporu a předmět sporu. Generální tajemník seznámí s věcí všechny smluvní strany této Úmluvy.

2. V případě sporu mezi dvěma smluvními stranami, z nichž jedna je členským státem Evropského hospodářského společenství, žádost o arbitrážní řízení musí být zaslána jak tomuto členskému státu, tak i Společenství, které společně do měsíce po obdržení žádosti sdělí Generálnímu tajemníku, zda členský stát nebo Společenství nebo členský stát a Společenství společně budou stranou sporu. Pokud takové sdělení nebude učiněno během shora uvedené měsíční lhůty, považují se pro účely provádění ustanovení upravujících ustavení a jednání arbitrážního tribunálu členský stát a Společenství za jednu a tutéž stranu sporu. Stejně se postupuje, pokud členský stát a Společenství se společně prohlásí za stranu sporu. V případech, které zohledňuje tento odstavec, se lhůta jednoho měsíce, stanovená prvou větou odstavce 4 prodlužuje na dva měsíce.

3. Arbitrážní tribunál sestává ze tří členů. Každá strana sporu jmenuje jednoho arbitra. Dva takto jmenovaní arbitři určí po vzájemné dohodě třetího arbitra, jenž bude tribunálu předsedat. Předseda nesmí být státním příslušníkem žádné ze stran sporu, nesmí mít své stálé bydliště na území žádné ze stran, nesmí být žádnou stranou zaměstnáván, ani být ve věci zainteresován z jiného důvodu.

4. Pokud jedna ze stran nejmenovala arbitra do měsíce ode dne, kdy Generální tajemník Rady Evropy sdělí informaci o podání žádosti, bude jmenován na žádost druhé strany prezidentem Evropského soudu pro lidská práva v další lhůtě jednoho měsíce. Pokud prezident soudu je neschopen jednat nebo je státním příslušníkem jedné ze stran sporu, jmenování bude provedeno viceprezidentem soudu nebo jeho nejstarším soudcem, jenž je k dispozici a není státním příslušníkem jedné ze stran sporu. Stejným způsobem se bude postupovat, pokud předseda arbitrážního tribunálu nebude určen během jednoho měsíce po jmenování druhého arbitra.

5. Ustanovení odstavců 3 a 4 se použije v případech, kdy bude nutno zaplnit uprázdněné místo v arbitrážním tribunále.

6. Dvě či více smluvních stran, které se shodly na společném zájmu, jmenují arbitra společně.

7. Strany sporu a Stálý výbor poskytnou arbitrážnímu tribunálu všechny náležitosti nezbytné k účinnému vedení jednání.

8. Arbitrážní tribunál určí svá vlastní pravidla řízení. Rozhodnutí činí většinou hlasů svých členů. Jeho výrok je konečný a závazný.

9. Rozhodnutí arbitrážního tribunálu bude oznámeno Generálnímu tajemníku Rady Evropy, jenž o něm vyrozumí všechny smluvní strany této Úmluvy.

10. Každá strana sporu nese výdaje arbitra, kterého jmenovala. Obě strany se stejnou měrou podílejí na úhradě výdajů třetího arbitra, jakož i dalších nákladů arbitrážního řízení.

Protokol pozměňující Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi

Členské státy Rady Evropy a ostatní smluvní strany Evropské úmluvy o přeshraniční televizi (dále jen "Úmluva"), která byla poprvé předložena k podpisu ve Štrasburku dne 5. května 1989,

přivítaly skutečnost, že rozšíření členství Rady Evropy od roku 1989 vedlo k rozvoji a realizaci právního rámce daného Úmluvou na celoevropské úrovni;

vzaly v úvahu hlavní prvky technického a hospodářského rozvoje na úseku televizního vysílání, jakož i nástup nových komunikačních služeb, ke kterému v Evropě došlo od přijetí Úmluvy v roce 1989;

vzaly na vědomí, že s ohledem na tento vývoj je žádoucí uskutečnit revizi ustanovení Úmluvy;

mají v tomto ohledu na paměti, že Evropské společenství přijalo Směrnici č.97/36/EC Evropského parlamentu a Rady z 19. června 1997, která novelizovala Směrnici Rady č.89/552/EEC o koordinaci jistých ustanovení stanovených zákony, předpisy nebo správními opatřeními členských států a týkajících se provozování činností televizního vysílání;

vzaly v úvahu naléhavou potřebu novelizace jistých ustanovení Úmluvy za tím účelem, aby bylo možno rozvíjet koherentní přístup k přeshraniční televizi spojující Úmluvu a Směrnici, jak je podtrženo v Deklaraci o sdělovacích prostředcích v demokratické společnosti, kterou přijali ministři států zúčastněných na 4. evropské ministerské konferenci o politice hromadných sdělovacích prostředků (Praha, 7.-8. prosince 1994), a v politické Deklaraci 5. evropské ministerské konference (Thessaloniki, 11.-12. prosince 1997);

přejí si dále rozvíjet principy vtělené do Doporučení Rady Evropy, která byla v rámci Rady Evropy přijata od doby přijetí Úmluvy k otázkám formulace strategií boje proti kouření, alkoholu a drogové závislosti ve spolupráci s tvůrci veřejného mínění a se sdělovacími prostředky, k otázkám práva na stručné zpravodajství o významných událostech v přeshraničním kontextu tam, kde na jejich televizní vysílání byla udělena výhradní práva, a k otázkám zobrazování násilí v elektronických sdělovacích prostředcích.

S ohledem na výše uvedené se smluvní strany dohodly takto:

Článek 1

Výraz ”jurisdiction" v článku 8, odstavci 1 a v článku 16, odstavci 2 a) ve francouzském textu se nahrazuje výrazem ”competence".

Článek 2

Výraz ”advertisements" v článku 15, odstavcích 3 a 4 v anglickém textu se nahrazuje výrazem ”advertising".

Článek 3

Definice ”provozovatel vysílání"v článku 2, odstavci c) má následující znění:

”(c) ”Provozovatel vysílání" označuje fyzickou nebo právnickou osobu, která nese redakční odpovědnost za skladbu vysílání televizního programu určeného pro příjem veřejností, který v úplné a nezměněné podobě vysílá nebo nechává vysílat třetí osobou;"

Článek 4

Definice ”reklamy" v článku 2, odstavci f.) má následující znění:

”(f) ”Reklama" označuje jakékoliv veřejné oznámení činěné za úhradu nebo podobnou službu nebo za účelem vlastní reklamy, jehož cílem je propagovat prodej, nákup nebo nájem určitého produktu nebo určité služby, podpořit určitou věc nebo myšlenku či vyvolat nějaký jiný účinek požadovaný zadavatelem reklamy nebo samotnou vysílací organizací;"

Článek 5

Do článku 2 se začleňuje nový odstavec g) následujícího znění:

”(g) ”Teleshopping" označuje vysílání přímých nabídek, kterými se veřejnosti nabízejí dodávky zboží nebo služeb za úhradu, a to včetně nemovitého majetku, práv a závazků;"

Článek 6

Článek 2, odstavec g.) se přečíslovává jako článek 2, odstavec h.).

Článek 7

Článek 5 se nahrazuje následujícím textem:

”Článek 5: Povinnosti vysílacích smluvních stran

1. Každá vysílací smluvní strana zajistí, aby vysílání veškerých programů zabezpečovaných provozovatelem vysílání v její pravomoci splňovalo podmínky této Úmluvy.

2. Pro účely této Úmluvy je v rámci pravomoci smluvní strany provozovatelem vysílání:

• ten provozovatel vysílání, který se považuje za organizaci v dané smluvní straně zřízenou v souladu s odstavcem 3;

• ten provozovatel vysílání, pro kterého platí ustanovení odstavce 4.

3. Pro účely této Úmluvy se provozovatel vysílání považuje za organizaci zřízenou v určité smluvní straně, která se dále nazývá "vysílací smluvní strana", v těchto případech:

(a) jestliže tento provozovatel vysílání má své hlavní sídlo v dané smluvní straně a v této smluvní straně jsou též činěna rozhodnutí o vysílaných programech;

(b) jestliže tento provozovatel vysílání má své hlavní sídlo v jedné smluvní straně, avšak rozhodnutí o vysílaných programech jsou činěna v jiné smluvní straně, považuje se za organizaci zřízenou v té smluvní straně, kde pracuje významná část pracovníků, jejichž pracovní náplní jsou činnosti spjaté s televizním vysíláním; pokud významná část pracovníků s touto pracovní náplní zaměřenou na televizní vysílání pracuje v každé z těchto smluvních stran, považuje se provozovatel vysílání za organizaci zřízenou v té smluvní straně, kde má své ředitelství; kdežto pokud významná část pracovníků s pracovní náplní zaměřenou na televizní vysílání nepracuje ani v jedné z těchto smluvních stran, považuje se daný provozovatel vysílání za organizaci zřízenou v té smluvní straně, kde poprvé zahájil vysílání v souladu s právním systémem v dotyčné straně platným, a to za předpokladu, že s hospodářstvím dotyčné smluvní strany udržuje stabilní a efektivní spojení;

(c) jestliže provozovatel vysílání má své hlavní sídlo v určité smluvní straně, avšak rozhodnutí o vysílaných programech jsou činěna ve státě, který není smluvní stranou této Úmluvy, nebo jestliže naopak provozovatel vysílání má své hlavní sídlo ve státě, který není smluvní stranou této Úmluvy, avšak rozhodnutí o vysílaných programech jsou činěna v určité smluvní straně, považuje se za organizaci zřízenou v dotyčné smluvní straně, pokud v této smluvní straně pracuje významná část pracovníků, jejichž pracovní náplní jsou činnosti spjaté s televizním vysíláním;

(d) jestliže je při použití kritérií ve smyslu odstavce 3 článku 2 Směrnice č. 97/36/EC Evropského parlamentu a Rady z 19. června 1997, kterou se novelizovala Směrnice Rady č. 89/552/EEC o koordinaci některých ustanovení zákonů, nařízení nebo administrativních opatření členských států a týkajících se provozování činností televizního vysílání, určitý provozovatel vysílání považován za organizaci zřízenou v některém členském státě Evropského společenství, považuje se tento provozovatel vysílání též pro účely této Úmluvy za organizaci zřízenou v dotyčném státě.

4. Provozovatel vysílání, na kterého se nevztahují ustanovení odstavce 3, se považuje za organizaci spadající do pravomoci určité smluvní strany, tzv. vysílací smluvní strany, v následujících případech:

(a) jestliže využívá kmitočtu přiděleného touto smluvní stranou;

(b) jestliže sice nevyužívá kmitočtu přiděleného touto smluvní stranou, avšak využívá satelitní kapacity dotyčné smluvní straně příslušející;

(c) jestliže sice nevyužívá ani kmitočtu přiděleného touto smluvní stranou, ani satelitní kapacity dotyčné smluvní straně příslušející, ale využívá satelitního napojení umístěného v dotyčné smluvní straně.

5. Pokud vysílací smluvní stranu nelze určit podle odstavce 4, posoudí tento problém Stálý výbor v souladu s článkem 21, odstavcem 1, pododstavcem a) této Úmluvy, aby vysílací smluvní stranu určil.

6. Tato Úmluva se nevztahuje na televizní vysílání určená výhradně pro příjem ve státech, které nejsou smluvními stranami této Úmluvy, pokud tato vysílání nejsou přímo nebo nepřímo přijímána veřejností jedné nebo více smluvních stran."

Článek 8

Článek 8 má následující znění:

”Článek 8: Právo na odpověď

1. Každá vysílající smluvní strana zajistí, aby kterákoli fyzická či právnická osoba bez ohledu na svoji státní příslušnost či sídlo dostala příležitost uplatnit své právo na odpověď nebo hledat jinou srovnatelnou právní či správní nápravu v souvislosti s programy vysílanými či převzatými k vysílání subjekty či technickými prostředky podléhajícími její pravomoci, ve smyslu článku 5. Zejména zajistí, aby časové zařazení a ostatní náležitosti výkonu práva na odpověď byly takové, aby toto právo mohlo být účinně vykonáno. Účinný výkon tohoto práva nebo ostatních právních či správních opatření musí být zajištěn jak z hlediska vhodné lhůty tak z hlediska způsobu uplatnění.

2. Pro tento účel se název programového vysílání nebo provozovatel vysílání odpovědný za toto vysílání uvádí přímo v tomto vysílání, a to v pravidelných intervalech a vhodnými prostředky."

Článek 9

Článek 9 se nahrazuje následujícím textem:

”Článek 9: Přístup veřejnosti k informacím

Každá smluvní strana přezkoumá situaci a v případě potřeby přijme potřebná právní opatření, jako například zavedení práva na krátké zpravodajství o událostech zvýšeného zájmu veřejnosti, aby zamezila zpochybňování práva veřejnosti na přístup k informacím, způsobené uplatňováním výhradních práv na vysílání nebo přenosy takových událostí ve smyslu článku 3 některým provozovatelem vysílání, který je v pravomoci dotyčné smluvní strany."

Článek 10

Vkládá se nový článek 9 bis následujícího znění:

”Článek 9 bis: Přístup veřejnosti k událostem zvláštního významu

1. Každá smluvní strana si ponechává právo činit potřebná opatření, aby zajistila, že žádný provozovatel vysílání v její působnosti nebude na výhradním základě vysílat události pokládané dotyčnou smluvní stranou za události zvláštního významu pro veřejnost takovým způsobem, kterým by značnou část veřejnosti v dané smluvní straně ochudil o příležitost takové události sledovat ve volně přístupném živém vysílání nebo ze záznamu. Přitom může dotyčná smluvní strana využít možnosti sestavení seznamu vyznačených událostí, které považuje za události zvláštního významu pro společnost.

2. Smluvní strany vhodnými prostředky a při respektování právních záruk vyplývajících z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i respektování ústavy dotyčného státu zajistí, aby provozovatelé vysílání ve své pravomoci neuplatňovali výhradní práva zakoupená každým takovým provozovatelem vysílání po datu nabytí účinnosti Protokolu pozměňujícího Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi takovým způsobem, při kterém by značná část veřejnosti jiné smluvní strany byla ochuzena o příležitost sledovat události určené onou druhou smluvní stranou pro úplné nebo částečné pokrytí živým vysíláním, nebo tam, kde je to nezbytné nebo vhodné z objektivních důvodů veřejného zájmu, pro úplné nebo částečné pokrytí vysíláním ze záznamu ve volně přístupném vysílacím režimu, jak určí dotyčná druhá smluvní strana podle odstavce 1, při respektování následujících požadavků:

(a) smluvní strany uplatňující opatření podle odstavce 1 sestaví seznam národních nebo zahraničních událostí, které dotyčná smluvní strana považuje za události zvláštního významu pro společnost;

(b) smluvní strana toto provede jasným a průhledným způsobem, a to ve vhodném čase;

(c) smluvní strana stanoví, zda tyto události budou dostupné úplně nebo částečně přímým přenosem nebo v případech, kdy to je nezbytné nebo vhodné z objektivních důvodů veřejného zájmu, úplně nebo částečně ze záznamu;

(d) opatření uskutečněná smluvní stranou, která sestavila seznam, musí být úměrná účelu a natolik podrobná, aby i jiným smluvním stranám umožnila uskutečnit opatření v tomto odstavci uvedená;

(e) smluvní strana, která sestavila seznam, postoupí tento seznam a související opatření Stálému výboru, přičemž časový limit, v jakém toto má učinit, stanoví Stálý výbor;

(f) opatření učiněná smluvní stranou, která sestavila seznam, musí odpovídat směrnicím Stálého výboru zmíněným v odstavci 3, a k těmto opatřením musí být vydáno kladné stanovisko Stálého výboru.

Opatření založená na ustanovení tohoto odstavce platí jen pro takové události, které Stálý výbor zveřejní ve svém každoročně vydávaném seznamu zmíněném v odstavci 3, a vztahují se pouze na ta výhradní práva, která byla zakoupena po nabytí platnosti tohoto pozměňujícího Protokolu.

3. Jedenkrát ročně Stálý výbor provede následující:

(a) zveřejní souhrnný seznam zařazených událostí a odpovídajících opatření notifikovaných smluvními stranami v souladu s ustanovením odstavce 2 (e);

(b) sestaví směrnice, které musí být přijaty většinou tří čtvrtin celkového počtu členů a kterými se doplní požadavky vyjmenované v odstavci 2 (a) až (e), aby se zabránilo rozdílům v uplatňování tohoto článku a odpovídajících ustanovení Evropského společenství."

Článek 11

Odstavec 1 článku 10 má následující znění:

”1. Každá vysílací smluvní strana zajistí tam, kde je to proveditelné a vhodnými prostředky, aby provozovatel vysílání ve své pravomoci vyhradil většinový podíl svého vysílacího času pro evropská díla, avšak s výjimkou vysílacího času věnovaného zpravodajství, sportovním událostem, hrám, reklamě, teletextovým službám a teleshoppingu. Tohoto podílu se s ohledem na odpovědnost každého daného provozovatele vysílání vůči svým divákům na úseku informací, vzdělávání, kultury a zábavy má dosáhnout postupně, a to na základě vhodných kritérií."

Článek 12

Odstavec 4 článku 10 má následující znění:

”4. Smluvní strana zajistí, aby žádný provozovatel vysílání v jejich působnosti nevysílal filmová díla mimo období dohodnutá s nositeli práv."

Článek 13

Vkládá se nový článek 10 bis následujícího znění:

”Článek 10 bis: Pluralismus sdělovacích prostředků

V duchu spolupráce a vzájemné pomoci, na kterém je celá Úmluva založena, se smluvní strany vynasnaží zamezit ohrožení pluralismu sdělovacích prostředků vysíláním nebo přenosy některého provozovatele vysílání nebo jiných právnických či fyzických osob v jejich působnosti, a to ve smyslu článku 3."

Článek 14

Hlava III má název tohoto znění:

”REKLAMA A TELESHOPPING"

Článek 15

Článek 11 má následující znění:

”1. Reklama a teleshopping musí být poctivé a čestné.

2. Reklama a teleshopping nesmí být klamavé a nesmí směřovat proti zájmu zákazníků.

3. Reklama a teleshopping, obracející se k dětem nebo dětí využívající, se musí vyhnout všemu, co by mohlo poškozovat jejich zájmy, a musí brát ohled na jejich zvláštní citlivost.

4. Teleshopping nesmí vyzývat nezletilou mládež k uzavírání kupních nebo nájemních smluv na zboží a služby.

5. Zadavatel reklamy nesmí žádným způsobem ovlivňovat redakci programového obsahu."

Článek 16

Článek 12 má následující znění:

”Článek 12: Stanovený vysílací čas

1. Podíl trvání teleshoppingových spotů, reklamy a předvádění jiných reklamních forem, a to s výjimkou vysílacích časů vyhražených pro teleshopping ve smyslu odstavce 3, nesmí přesáhnout 20 % denní vysílací doby. Vysílací doba reklamy nesmí přesáhnout 15 % denní vysílací doby.

2. Podíl trvání reklamy a teleshoppingových spotů v každé jednotlivé hodině (od 1. do 60. minuty dané hodiny) nesmí přesáhnout 20 %.

3. Stanovené vysílací časy teleshoppingových programů vysílaných na programech, které nejsou určeny výhradně pro teleshopping, musí minimálně pokrývat nepřerušovaných 15 minut. Maximální počet takových vysílacích okének za den je osm. Jejich celkové trvání nesmí přesáhnout tři hodiny denně. Musí být jasně identifikována optickými a akustickými prostředky.

4. Reklama pro účely tohoto článku nezahrnuje:

• oznámení provozovatele vysílání ve spojení s jejími vlastními programy a produkty z těchto programů přímo odvozenými;

• oznámení činěná ve veřejném zájmu a charitativní žádosti vysílané zdarma."

Článek 17

Článek 13 má následující znění:

”Článek 13: Forma a uvádění

1. Reklama a teleshopping musí být jasně rozpoznatelné jako takové a optickými anebo akustickými prostředky zřetelně oddělené od ostatních pořadů. V zásadě se reklama a teleshopping vysílají v blocích.

2. Reklama a teleshopping nesmí používat podprahových sdělení.

3. Skrytá reklama a teleshopping se nepovolují a zvláště se nepovoluje předvádění produktů nebo služeb v programech, pokud by takové jejich předvádění sloužilo reklamním účelům.

4. V reklamě ani v teleshoppingu nesmí v obraze ani zvuku vystupovat osoby, které pravidelně uvádějí zprávy a publicistické pořady ".

Článek 18

Článek 14 se nahrazuje následujícím textem:

”Článek 14: Zařazování reklam a teleshoppingu

1. Reklama a teleshopping se zařazují mezi pořady. Pokud jsou splněny podmínky obsažené v odstavcích 2 až 5 tohoto článku, je možno reklamní a teleshoppingové spoty zařazovat též během předváděných programů, a to takovým způsobem, aby nedocházelo k poškozování celistvosti a hodnoty programů ani práv držitelů práv k těmto programům.

2. U pořadů sestávajících ze samostatných částí, nebo u sportovních programů a podobně rozčleněných událostí a představení obsahujících přestávky, se reklama a teleshopping zařazují pouze mezi uvedenými částmi nebo v době přestávek.

3. Vysílání audiovizuálních děl jako například hraných filmů a filmů vyrobených pro televizi a trvajících déle než čtyřicet pět minut (s výjimkou sérií a seriálů, programů lehkého zábavného žánru a dokumentárních filmů) je možno přerušit jedenkrát za každý čtyřicetipětiminutový úsek. Další přerušení se povoluje, jestliže plánované trvání těchto programových celků alespoň o dvacet minut přesahuje trvání dvou nebo více úplných úseků po čtyřiceti pěti minutách.

4. Jestliže se vysíláním reklamy nebo teleshoppingu přerušují pořady jiné než jak uvádí odstavec 2, má uplynout doba nejméně dvaceti minut mezi každými dvěma následnými reklamními nebo teleshoppingovými přerušeními programu.

5. Reklama a teleshopping se nesmí zařazovat do vysílání náboženských obřadů. Zpravodajství a programy o současném dění, dokumentární pořady, náboženské programy a dětské programy plánovaného trvání pod třicet minut se reklamou a teleshoppingem nesmí přerušovat. U pořadů plánovaného trvání alespoň třicet minut platí ustanovení předchozích odstavců."

Článek 19

Záhlaví článku 15 a odstavců 1 až 2, pododstavec a.) tohoto článku mají následující znění:

”Článek 15: Reklama a teleshopping některých výrobků

1. Reklama a teleshopping tabákových výrobků se nepovoluje.

2. Reklama a teleshopping alkoholických nápojů musí splňovat následující pravidla:

(a) nesmí se obracet zejména na nezletilou mládež, a nikdo z těch, kdo jsou spjati s konzumací alkoholických nápojů v reklamě nebo teleshoppingu, nesmí vypadat jako nezletilá osoba;

Článek 20

Ve francouzském textu má článek 15, odstavec 2, pododstavce b.) až e.) následující znění¹:

”(b) ils ne doivent pas associer la consommation de l'alcool a des performances physiques ou a la conduite automobile;

(c) ils ne doivent pas suggérer que des boissons alcoolisées sont dotées de propriétés thérapeutiques ou qu'elles ont un effet stimulant, sédatif, or qu'elles peuvent résoudre des problemes personnels;

(d) ils ne doivent pas encourager la consommation immodérée de boissons alcoolisées ou donner une image négative de l'abstinence ou de la sobriété;

(e) ils ne doivent pas souligner indument la teneur en alcool des boissons."

Článek 21

Do článku 15 se vkládá nový odstavec 5 následujícího znění:

”5. Teleshopping zaměřený na léky a lékařské úkony je zakázán."

Článek 22

Článek 16 má následující znění:

”Článek 16: Reklama a teleshopping zaměřené na jedinou smluvní stranu

1. Aby se zamezilo narušování konkurence a ohrožení systému televizního vysílání dané smluvní strany, nesmí reklama a teleshopping, které jsou specificky a s určitou frekvencí určeny pro posluchače resp. diváky v jediné smluvní straně jiné než je vysílací smluvní strana, obcházet pravidla televizní reklamy a teleshoppingu platná v dané konkrétní smluvní straně.

2. Ustanovení předchozího odstavce neplatí, jestliže:

(a) uvedená pravidla vytvářejí diskriminaci mezi reklamou a teleshoppingem přenášenými provozovatelem vysílání v působnosti dotyčné smluvní strany a reklamou a teleshoppingem přenášenými provozovatelem vysílání nebo jakoukoliv jinou právnickou či fyzickou osobou v působnosti jiné smluvní strany, nebo

(b) zúčastněné smluvní strany v této oblasti uzavřely dvoustranné nebo vícestranné dohody."

Článek 23

Odstavec 1 článku 18 má následující znění:

”1. Programy nemohou být sponzorovány fyzickými ani právnickými osobami, jejichž hlavní činností je výroba nebo prodej produktů nebo poskytování služeb, jejichž reklama je podle článku 15 zakázána."

Článek 24

Do článku 18 se začleňuje nový odstavec 2 následujícího znění:

”2. Podniky, jejichž činnosti mj. zahrnují výrobu nebo prodej léků a léčebných postupů, mohou sponzorovat programy propagováním názvu, obchodní značky, image nebo činností svého podniku, ale s výjimkou jakéhokoliv uvádění léků nebo specifických léčebných postupů, které jsou ve státě, kde vysílání probíhá, k dostání pouze na lékařský předpis."

Článek 25

Odstavec 2 článku 18 se přečíslovává jako odstavec 3.

Článek 26

Vkládá se nová Hlava IVa následujícího znění:

”HLAVA IV bis

PROGRAMOVÉ SLUŽBY URČENÉ VÝHRADNĚ K VLASTNÍ PROPAGACI NEBO TELESHOPPINGU

Článek 18 bis: Programy určené výhradně k vlastní propagaci

1. Ustanovení této Úmluvy platí obdobně pro programy určené výhradně k vlastní propagaci.

2. Jiné formy reklamy se v takových programech povolují v mezích stanovených článkem 12 (1) a (2).

Článek 18 ter: Programy určené výhradně pro teleshopping

1. Ustanovení této Úmluvy platí obdobně pro programy určené výhradně pro teleshopping.

2. Jiné formy reklamy se v takových programech povolují v mezích stanovených článkem 12, odstavec 1. Článek 12, odstavec 2 zde neplatí."

Článek 27

Poslední věta odstavce 4 článku 20 se vypouští a odstavec 7 článku 20 má následující znění:

”7. Za podmínek daných ustanoveními článku 9 bis, odstavce 3 (b) a článku 23, odstavce 3 vynáší Stálý výbor svá rozhodnutí tříčtvrtinovou většinou přítomných členů."

Článek 28

Článek 21 se doplňuje následovně:

”(f) uvádí stanovisko k porušování práv podle článku 24 bis, odstavce 2 (c).

2. Vedle toho Stálý výbor vykonává následující:

(a) formuluje směrnice zmíněné v článku 9bis, odstavci 3 (b), k zamezení vzniku rozdílů mezi uplatňováním ustanovení této Úmluvy týkajících se přístupu veřejnosti k událostem zvýšeného významu pro společnost a uplatňováním odpovídajících ustanovení Evropského společenství;

(b) vyjadřuje názor na opatření učiněná smluvními zeměmi, které sestavily seznam státních resp. národních a nestátních událostí těmito zeměmi považovaných za události zvláštního zájmu pro společnost podle článku 9 bis, odstavce 2;

(c) jedenkrát ročně zveřejňuje souhrnný seznam událostí zvláštního významu a odpovídajících právních opatření notifikovaných smluvními zeměmi v souladu s ustanovením článku 9 bis, odstavce 2 (e)."

Článek 29

Do článku 23 se zařazují dva nové odstavce 5 a 6 následujícího znění:

”5. Výbor ministrů však může po konzultaci se Stálým výborem rozhodnout, že určitá konkrétní novela nabude účinnosti po uplynutí dvouletého období od data, kdy byla předložena k přijetí, pokud některá smluvní země nesdělí Generálnímu tajemníku Rady Evropy námitky proti nabytí účinnosti dané novely. Pokud taková námitka byla notifikována, nabude daná novela účinnosti prvním dnem měsíce následujícího po dni, ke kterému smluvní země Úmluvy, která námitku notifikovala, složila své prohlášení o přijetí u Generálního tajemníka Rady Evropy.

6. Jestliže novela byla schválena Výborem ministrů, avšak dosud nenabyla účinnosti podle odstavce 4 nebo 5, nemůže žádný stát ani Evropské společenství vyjádřit svůj souhlas s tím, že budou Úmluvou vázány, aniž by zároveň novelu přijaly."

Článek 30

Vkládá se nový článek 24 bis následujícího znění:

”Článek 24 bis: Domnělé zneužívání práv vyplývajících z této Úmluvy

1. Směřuje-li určitý program některého provozovatele vysílání plně nebo převážně na území smluvní strany jiné než je strana s působností pro daného provozovatele vysílání ("příjmová strana"), a byl-li provozovatel vysílání zřízen s cílem vyhnout se zákonům platným pro oblast pokrytou Úmluvou, které by pro něho platily, pokud by spadal do působnosti oné druhé smluvní strany, představuje to zneužití práv.

2. Pokud některá smluvní strana uvede, že k takovému zneužívání dochází, uplatní se následující postup:

(a) zúčastněné smluvní strany jsou povinny usilovat o smírné řešení;

(b) pokud se jim to do tří měsíců nezdaří, příjmová smluvní strana předá záležitost Stálému výboru;

(c) po vyslechnutí stanovisek zúčastněných smluvních stran se Stálý výbor do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla záležitost předána k řešení, vyjádří k tomu, zda k porušení práv došlo, a o tomto informuje zúčastněné smluvní strany.

3. Dospěje-li Stálý výbor k závěru, že došlo ke zneužití práv, podnikne smluvní strana považovaná za stranu s působností pro daného provozovatele vysílání příslušná opatření k nápravě zneužití práv a o těchto opatřeních informuje Stálý výbor.

4. Jestliže smluvní strana považovaná za stranu s působností pro daného provozovatele vysílání opatření uvedená v odstavci 3 do šesti měsíců neprovede, zahájí zúčastněné smluvní strany arbitrážní proces podle článku 26, odstavce 2, a podle přílohy Úmluvy.

5. Příjmová smluvní strana až do dokončení arbitrážního řízení nepodnikne žádná opatření proti dotyčnému vysílanému programu.

6. Jakákoliv opatření navržená nebo podniknutá podle tohoto článku musí být ve shodě s článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod."

Článek 31

Článek 28 má následující znění:

”Článek 28: Vztahy mezi Úmluvou a právním řádem jednotlivých smluvních stran

Úmluva nebrání smluvním stranám v uplatnění přísnějších nebo podrobnějších pravidel, oproti pravidlům daným Úmluvou, pro programové vysílání uskutečňované vysílacími organizacemi považovanými za organizace v jejich působnosti ve smyslu článku 5."

Článek 32

Odstavec 1 článku 32 má následující znění:

”1. V době podepsání nebo při předkládání ratifikačního dokumentu, prohlášení o přijetí, schvalovacího dokumentu nebo dokumentu o přistoupení může každý stát vyhlásit, že si ponechává právo na svém území omezit přenosy programů obsahujících reklamu na alkoholické nápoje, a to pouze v takovém rozsahu, v jakém takové přenosy nesplňují požadavky právního řadu dotyčného státu ve smyslu pravidel daných článkem 15, odstavcem 2 této Úmluvy.

Žádné jiné výhrady nejsou přípustné."

Článek 33

V článku 20, odstavci 2, v článku 23, odstavci 2, v článku 27, odstavci 1, v článku 29, odstavcích 1 a 4, v článku 34 a v závěrečné formuli se výraz "Evropské hospodářské společenství" nahrazuje výrazem "Evropské společenství".

Článek 34

Tento Protokol se předkládá pro přijetí smluvními stranami Úmluvy. Výhrady nejsou přípustné.

Článek 35

1. Tento Protokol nabývá účinnosti prvním dnem měsíce následujícího po dni, kdy poslední ze smluvních stran Úmluvy uloží u Generálního tajemníka Rady Evropy své prohlášení o přijetí.

2. Tento Protokol však nabývá účinnosti uplynutím dvouletého období ode dne jeho předložení pro přijetí, pokud některá ze smluvních stran Úmluvy nezašle nótu Generálnímu tajemníku Rady Evropy o tom, že proti nabytí účinnosti vznáší námitky. Právo vznášet námitky je vyhrazeno jen těm státům nebo Evropskému společenství, které vyjádřily svůj souhlas být vázány Úmluvou ještě předtím, než uplynulo tříměsíční období od předložení tohoto Protokolu k přijetí.

3. Dojde-li k notifikaci námitky, nabude Protokol účinnosti prvním dnem měsíce následujícího po dni, ke kterému smluvní strana Úmluvy, která námitku notifikovala, uložila své prohlášení o přijetí u Generálního tajemníka Rady Evropy.

4. Smluvní strana Úmluvy může kdykoliv vyhlásit, že Protokol uplatňuje na dočasném základě.

Článek 36

Generální tajemník Rady Evropy zašle nótu členským státům Rady Evropy, ostatním smluvním stranám Úmluvy a Evropskému společenství o:

(a) uložení každého prohlášení o přijetí;

(b) každém vyhlášení dočasného uplatnění tohoto Protokolu podle článku 35, odstavce 4;

(c) každém datu, kdy tento Protokol nabývá účinnosti podle článku 35, odstavců 1 až 3;

(d) každém jiném aktu či jiné notifikaci nebo jiném sdělení, týkajícím se tohoto Protokolu.

Dáno ve Štrasburku dne 9. září 1998 v anglickém a francouzském jazyce a předloženo k přijetí dne 1. října 1998. Obě znění mají stejnou platnost a ukládají se po jednom výtisku v archivu Rady Evropy. Generální tajemník Rady Evropy předá ověřené kopie každému členskému státu Rady Evropy, ostatním smluvním stranám Úmluvy a Evropskému společenství.

č. 08

SEZNAM UPOZORNĚNÍ, POKUT, ODŇATÝCH LICENCÍ

A ZRUŠENÝCH REGISTRACÍ

Seznam upozornění

Rozhodnutí podle § 20 odst. 1 zákona č. 468/1991 Sb. - upozornění se lhůtou k nápravě.

Porušení § 14 odst. 1, 2 zákona (před novelou účinnou od 1.7. 1997 § 14 odst. 1) – nepožádáno o souhlas se změnou

V plus P, s.r.o. – Rup/40/98 – ze dne 14.1.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou sídla společnosti - § 14 odst. 1 zák. č. 468/91 Sb.

Radio Vox, s.r.o. – Rup/41/98 – ze dne 14.1.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou jednatele společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Radio Vox, s.r.o. - Rup/49/98 – ze dne 14.1.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou jednatele společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Kabelová televize Dakr, s.r.o. – Rup/75/98 – ze dne 3.2.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v převodu podílů společníků a v osobách jednatelů - § 14 odst. 1,2 zák. č. 468/1991 Sb., § 14 odst. 1 zák.č. 468/1991 Sb., ve znění platném před novelou

Bertiny lázně Třeboň, s.r.o. – Rup/94/98 – ze dne 10.3.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v navýšení základního jmění, v osobě jednatele a v osobě společníka společnosti - § 14 odst. 1 zák.č. 468/1991 Sb.

Kabel Plus Střední Morava, a.s. – Rup/102/98 – ze dne 10.3.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v sídle společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus CB, a.s. – Rup/105/98 – ze dne 25.3.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v navýšení základního jmění,  sídlo,  představenstvo a v prokuře společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus CB, a.s. – Rup/106/98 – ze dne 25.3.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v navýšení základního jmění, v sídle, v představenstvu a v prokuře společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Ambo, s.r.o. – Rup/130/98 – ze dne 21.4.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v osobě jednatele společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus Praha, a.s. – Rup/131/98 – ze dne 21.4.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v akcionářích společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus Praha, a.s. – Rup/132/98 – ze dne 21.4.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v akcionářích společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus Severní Morava, a.s. – Rup/134/98 – ze dne 28.4.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v osobách akcionářů a ve výši základního jmění společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

ZAK TV, s.r.o. – Rup/135/98 – ze dne 20.5.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnami v osobě jednatele a ve výši obchodních podílů společnosti - § 14 odst.1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Media Party, s.r.o. – Rup/137/98 – ze dne 27.5.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v sídle společnosti - § 14 odst.1, 2 zák. č. 468/91 Sb.

Ambo, s.r.o. – Rup/147/98 – ze dne 20.5.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v osobě společníka - § 14 odst. 1,2 zák. č. 468/91 Sb.

Frekvence 1, a.s. – Rup/149/98 – ze dne 21.4.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou ve složení představenstva společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák. č. 468/1991 Sb.

Radio Most, s.r.o. – Rup/150/98 - ze dne 9.6.1998

Nepožádáno předem o souhlas se změnou v osobách společníků společnosti - § 14 odst. 1, 2 zák.č. 468/1991 Sb.

Hellax, s.r.o. - Rup/151/98 - ze dne 1.7.1998

Neoznámené změny v osobách společníků, v navýšení základního jmění a v osobách jednatelů - § 14 odst. 1 zák.č. 468/1991 Sb., ve znění před účinností novely zák.č. 135/1997 Sb.

Porušení § 17 odst. 6 zákona – neoznámení změn v přihlášce

SELF servis, s.r.o. – Rup/58/98 – ze dne 14.1.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  předmět činnosti,  osoby jednatelů, počet společníků, výše jejich vkladů včetně navýšení základního jmění společnosti - § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus Východní Čechy, a.s. – Rup/97/98 – ze dne 10.2.1998

Změny neoznámené před jejich registrací - složení akcionářů, představenstvo společnosti a předmět činnosti - § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus Střední Morava, a.s. – Rup/98/98 – ze dne 24.2.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  sídlo společnosti a  předmět činnosti společnosti § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus Severní Čechy, a.s. – Rup/99/98 – ze dne 24.2.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  obchodní jméno společnosti, složení akcionářů, představenstvo, udělení prokury,  programová skladba,  kanálové obsazení a programová skladba - § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Městské inženýrské sítě Studénka, a.s. – Rup/103/98 – ze dne 10.3.1998

Změny neoznámené před jejich registrací - sídla společnosti - § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus CB, a.s. – Rup/104/98 – ze dne 25.3.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  navýšení základního jmění,  sídlo,  představenstvo prokura - § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Kabelová televize Ostrava - Jih, s.r.o. – Rup/109/98 – ze dne 25.3.1998

Změny neoznámené před jejich registrací - programy a kanálové obsazení - § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus Jižní Morava, a.s. – Rup/129/98 – ze dne 25.3.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  představenstvo,  dozorčí rada a prokura společnosti - § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Kabel Plus Severní Morava, a.s. – Rup/133/98 – ze dne 28.4.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  osoby akcionářů a výše základního jmění společnosti - § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Kabelová televize Klášterec nad Ohří, s.r.o. – Rup/145/98 – ze dne 27.5.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  osoba jednatele, výše vkladů společníků a  sídlo společnosti - § 17 odst. 6 zák. č. 468/91 Sb.

Intes, a.s. – Rup/154/98 – ze dne 1.7.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  akcionáři společnosti - § 17 odst. 6 zák.č. 468/1991 Sb.

RTV Gemma, s.r.o. – Rup/157/98 – ze dne 1.7.1998

Změny neoznámené před jejich registrací - výše obchodních podílů jednotlivých společníků - § 17 odst. 6 zák.č. 468/1991 Sb.

Kabelová televize Kopřivnice, s.r.o. – Rup/158/98 – ze dne 1.7.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  osoby jednatelů a základní jmění společnosti - § 17 odst. 6 zák.č. 468/1991 Sb.

City Cable, s.r.o. – Rup/164/98 – ze dne 31.8.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  obchodní jméno,  sídlo, statutární orgán,  osoby společníků, výše jejich základního jmění a  programová skladba - § 17 odst. 6 zák. č. 468/1991 Sb.

Kabel Plus, a.s. – Rup/173/98 – ze dne 6.10.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  představenstvo a prokura společnosti - § 17 odst. 6 zák. č. 468/1991 Sb.

Kabelová televize Ostrava, s.r.o - Rup/178/98 – ze dne 17.11.1998

Změny neoznámené před jejich registrací -  osoby společníků a  osoby jednatelů - § 17 odst. 6 zák. č. 468/1991 Sb.

Porušení § 19 odst. 1 zákona – nezařazování stanovených programů

K+K cable, v.o.s. – Rup/101/98 – ze dne 11.11.1997

Nezařazování programu televize Prima do kabelových rozvodů - § 19 odst. 1 zák. č. 468/91 Sb.

Porušení § 20 odst. 4 písm. d) – porušení stanovené programové skladby

FTV Premiéra, s.r.o. – Rup/55/98 – ze dne 4.3.1998

Porušení programových podmínek - nedodržení stanovených vysílacích časů - § 20 odst. 4 písm.d)

Porušení § 14 odst. 1 - provedení programových změn bez souhlasu Rady

Ateliéry Zlín , a.s.

provedení programových změn bez předchozího souhlasu Rady - § 14 odst. 1 a 2 zákona

INTV, s.r.o.

provedení změn v údajích obsažených v přihlášce k registraci bez předchozího souhlasu Rady, tj. vysílání jiného programu než je uvedeno v přihlášce - § 17 odst. 6 zákona

Porušení § 20 odst. 4 písm. d) – porušení programových licenčních podmínek

CITY MULTIMEDIA , s.r.o. - CITY 93,7 FM

RADIO CRYSTAL ČESKÁ LÍPA, s.r.o.- Radio Crystal

RADIO Dragon Karlovy Vary, s.r.o. - Radio Dragon

Rozhlasová regionální společnost a.s.- Radio Evropa 2 - Hradec Králové

RNDr. Pavel Foretník - Radio Haná

Hellax, s.r.o. - Radio Hellax

RADIO STATION BRNO , s.r.o.- Radio KISS HÁDY

Nonstop, s.r.o. - Radio KROKODÝL

RADIO METUJE, s.r.o. - Radio Metuje

RADIO MOST s.r.o.- Radio Most

Radio Profil, s.r.o.- Radio Profil

Josef Hejl - RADIO RUBI

Radio VOX, s.r.o. -Radio VOX 95,0 MHz

Radio VOX, s.r.o. -Radio VOX 95,3 MHz

ESA-rádio , s.r.o. - Radio Zlatá Praha

Porušení § 5 odst. 1 písm. d) zákona - zařazení pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých v době od 06.00 hod. do 22.00 hod.

Kabel Plus Praha, a.s. - Top Info

Porušení § 5 odst. 1 písm. f) zákona - neuchování záznamů všech odvysílaných pořadů po dobu nejméně 30 dnů ode dne jejich odvysílání

RADIO CRYSTAL ČESKÁ LÍPA, s.r.o.- Radio Crystal

Martin Černý- Radio ČERNÁ HORA

RADIO DRAGON Karlovy Vary, s.r.o.- Radio DRAGON

Radio FM Plus Plzeň s.r.o.- Radio FM Plus

RNDr. Pavel Foretník - Radio Haná

Hellax s.r.o.- Radio Hellax

Rádio Jih , s.r.o.- Radio Jih

RADIO METUJE, s.r.o. - Radio Metuje

MEDIA Party spol. s r.o.- Rádio OK

Radio VOX , s.r.o.- Radio VOX

Kabel Plus Praha, a.s. - Top Info

Porušení § 6 odst. 1 písm. d) zákona - zařazení reklamy politické strany

Kabel Plus, a.s. -Kabel Plus Film

ZAK TV s.r.o. - Západočeské aktuality

Porušení § 6 odst. 2 písm. a) zákona - nezřetelné oddělení reklamy

JUDr. Ladislav Faktor - Radio FAKTOR

Hellax, s.r.o. - Radio Hellax

ESA-rádio, s.r.o. - Radio Zlatá Praha

Česká televize - ČT 1

Kabel Plus Praha, a.s. - Top Info

Porušení § 7 odst. 1 zákona - nedodržení časového rozsahu vysílaných reklam

FTV Premiéra , s.r.o.- Prima TV

Porušení § 8 písm. a,b) zákona - porušení povinnosti provozovatelů při vysílání sponzorovaných pořadů

CITY MULTIMEDIA, s.r.o. - CITY 93,7 FM

Radio Bohemia, s.r.o. - KISS 98 FM

ESA-rádio, s.r.o. - Radio Zlatá Praha

Porušení § 8 písm. b), c) zákona - porušení povinnosti provozovatelů při vysílání sponzorovaných pořadů

CET 21, s.r.o. - NOVA

Porušení § 8 písm. e) zákona - vysílání sponzorovaných zpravodajských pořadů

RADIO MORAVA, s.r.o. - KISS MORAVA

RTV Cheb, k.s.- Radio Egrensis

Radio VOX, s.r.o. - Radio VOX

Řízení o uložení pokuty

1. Zahájená řízení zatím ještě neskončená rozhodnutím o uložení pokuty

Radio Jih, s.r.o. – Rpo/140/98-V – ze dne 5.5.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

Petr Šmíd – Rpo/144/98-V – ze dne 20.5.1998

Neuchování záznamů odvysílaných pořadů po dobu nejméně 30 dnů ode dne jejich odvysílání - § 20 odst. 3 písm. b), ( § 5 odst. 1 písm. f) zák. č. 468/1991 Sb.

Kabelová televize Elektronika Olomouc, s.r.o. – Rpo/152/98-V – ze dne 25.5.1998

Vysílání bez oprávnění - § 20 odst. 5 zák. č. 468/1991 Sb.

PILSKABEL TV, a.s. – Rpo/159/98-V – ze dne 8.9.1998

Neohlášení změn údajů uvedených v přihlášce o registraci - § 20 odst. 4 písm. h) zák. č. 468/1991 Sb.

DEFINITELY, s.r.o. – Rpo/161/98–V - ze dne 31.8.1998

Neuchování záznamů odvysílaných pořadů po dobu nejméně 30 dnů ode dne jejich odvysílání - § 20 odst. 3 písm. b), ( § 5 odst. 1 písm. f)) zák. č. 468/1991 Sb.

DEFINITELY, s.r.o. – Rpo/162/98 –V - ze dne 31.8.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

BARRANDOV FM, a.s. – Rpo/163/978-V – ze dne 31.8.1998

Neuchování záznamů odvysílaných pořadů po dobu nejméně 30 dnů ode dne jejich odvysílání - § 20 odst. 3 písm. b), ( § 5 odst. 1 písm. f )) zák. č. 468/1991 Sb.

V plus P, s.r.o. – Rpo/165/98-V – ze dne 1.9.1998

Neuchování záznamů odvysílaných pořadů po dobu nejméně 30 dnů ode dne jejich odvysílání - § 20 odst. 3 písm. b), ( § 5 odst. 1 písm. f)) zák. č. 468/1991 Sb.

Lion Praha, s.r.o. – Rpo/166/98-V ze dne 15.9.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm d) zák. č. 468/1991 Sb.

Radio Sprint, s.r.o. – Rpo/168/98-V ze dne 29.9.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

RTV Cheb, k.s. – Rpo/169/98-V – ze dne 8.9.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

Radio Bonton, a.s. – Rpo/170/98-V ze dne 29.9.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

Radio Dragon Karlovy Vary, s.r.o. – Rpo/171/98-V ze dne 6.10.1998

Nedodržení povinností stanovených pro vysílání reklam a sponzorovaných pořadů – vysílání reklamy mimo reklamní bloky bez jejich řádného oddělení od ostatních pořadů - §20 odst. 4 písm. e), (§ 6 odst. 2 písm. a)) zák. č. 468/1991 Sb.

Radio Most, s.r.o. – Rpo/174/98-V – ze dne 6.10.1998

Neuchování záznamů odvysílaných pořadů po dobu nejméně 30 dnů ode dne jejich vysílání - § 20 odst. 3 písm. b), ( § 5 odst 1 písm. f)) zák. č. 468/1991 Sb.

Petr Suchý – Rpo/179/98-V – ze dne 3.11.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

RADIO PRIMA, s.r.o. – Rpo/180/98-V – ze dne 3.11.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst.4 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

RTV – 5, s.r.o. – Rpo/2/99 – V – ze dne 15.12.1998

Neoprávněné vysílání - § 20 odst. 5 zák. č. 468/1991 Sb.

Radio Relax, s.r.o. – Rpo/1/99 – V ze dne 15.12.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák.č. 468/1991 Sb.

North Music, s.r.o. – Rpo/4/99 – V ze dne 15.12.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

Radio Zlín, s.r.o. – Rpo/5/99 – V ze dne 15.12.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

2. Uložené pokuty

Radio Morava, s.r.o. – Rpo/74/98 – ze dne 13.1.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák č. 468/1991 Sb.

Pokuta – 200 000,- Kč uhrazena dne 17.4.1998

Ambo, s.r.o. – Rpo/76/98 – ze dne 21.1.1998

Neuchování záznamů vysílání - § 20 odst. 3 písm. b), ( § 5 odst. 1 písm f)) zák. č. 468/1991 Sb.

Pokuta 5 000,-Kč uhrazena dne 18.5.1998

Kabelová televize Ostrava Jih, s.r.o. – Rpo/108/98 – ze dne 25.3.1998

Neumístění programu TV Prima v kabelovém rozvodu - § 20 odst. 3 písm c), (§ 19 odst. 1)) zák. č. 468/1991 Sb.

Pokuta 300 000,-Kč , podán opravný prostředek k soudu.

JUDr. Ladislav Faktor – Rpo/116/98 – ze dne 29.9.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák.č. 468/1991 Sb.

Pokuta 100.000,-Kč uhrazena dne 16.12.1998

Radio Publikum, spol.s r.o. – Rpo/123/98 ze dne 10.3.1998

Neuchování záznamu odvysílaných pořadů po dobu nejméně 30 dnů ode dne jejich odvysílání - § 20 odst. 3 písm.b), (§ 5 odst. 1 písm. f)) zák.č. 468/1991 Sb.

Pokuta 10.000,-Kč uhrazena dne 11.9.1998.

TRIANGL, spol.s.r.o., regionální rozhlasová a televizní společnost – Rpo/124/98 ze dne 10.3.1998

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák.č. 468/1991 Sb.

Pokuta 15.000,-Kč uhrazena dne 20.7.1998.

CET 21, spol.s r.o. – Rpo/136/98 ze dne 27.5.1998.

Odvysílání pořadu Áčko Šárky Kubelkové, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých před 22. hod. - § 20 odst. 4 písm. b), ( § 5 odst. 1 písm. d)) zák. č. 468/1991 Sb.

Pokuta ve výši 2.000.000,- Kč, podán opravný prostředek k Městskému soudu v Praze.

Rozhlasová regionální společnost, a.s. – Rpo/138/98 ze dne 6.10.1998

Neuchování záznamů odvysílaných pořadů po dobu nejméně 30 dnů ode dne jejich odvysílání - § 20 odst. 3 písm. b), ( § 5 odst. 1 písm. f)) zák.č. 468/1991 Sb.

Pokuta 50.000,-Kč nebyla zatím uhrazena.

JUDr. Ladislav Faktor – Rpo/139/98 ze dne 25.3.1998.

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák.č. 468/1991 Sb.

Pokuta 20.000,-Kč uhrazena dne 14.9.1998.

Josef Hejl – Rpo/143/98 ze dne 6.10.1998.

Nedodržení povinností stanovených pro vysílání reklam - neoddělení reklam od ostatních pořadů - § 20 odst. 4 písm. e), (§ 6 odst. 2 písm. a)) zák.č. 468/1991 Sb.

Pokuta 30.000,-Kč uhrazena 18.12.1998.

JUDr. Ladislav Faktor – Rpo/146/98 ze dne 29.9.1998.

Neuchování záznamů odvysílaných pořadů po dobu nejméně 30 dnů ode dne jejich odvysílání - § 20 odst. 3 písm. b), (§ 5 odst. 1 písm. f)) zák. č. 468/1991 Sb.)

Pokuta 50.000,-Kč nebyla zatím uhrazena.

SEKO, s.r.o. – Rpo/155/98 ze dne 1.7.1998.

Nedoplnění požadovaných údajů do data stanoveného novelou zákona - nesplnění povinností uvedených v § 25a. - § 20 odst. 4 písm. g) zák.č. 468/1991 Sb.

Pokuta 10.000,-Kč nebyla zatím uhrazena.

Radio Bohemia, s.r.o. – Rpo/167/98 ze dne 8.9.1998.

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák.č. 468/1991 Sb.

Pokuta 15.000,-Kč uhrazena 18.11.1998.

Radio Bonton, a.s. – Rpo/170/98 ze dne 29.9.1998.

Nedodržení stanovené programové skladby - § 20 odst. 4 písm. d) zák.č. 468/1991 Sb.

Pokuta 20.000,-Kč uhrazena dne 21.12.1998.

Řízení o odnětí licence

1. Zahájená řízení o odnětí licence

Cet 21, s.r.o. Ro/201/98-Z – ze dne 1.7.1998

Řízení zahájeno pro závažné porušování povinností stanovených zákonem - neposkytování objektivních a vyvážených informací ve vysílání dle § 4 odst. 2 - § 15 odst. 2 písm. a) zák. č. 468/1991 Sb.

Řízení bylo rozhodnutím Rady z 17.11.1998 po odstranění nedostatků ve vysílání zastaveno.

ANTRE, s.r.o. – Ro/313/98-Z – ze dne 29.9.1998

Řízení zahájeno z důvodu závažného porušení povinností stanovených zákonem – provedení několikanásobných změn ve společnosti bez souhlasu Rady - § 15 odst. 2 písm. a) zák. č. 468/1991 Sb.

2. Řízení ukončená rozhodnutím o odnětí licence

Elektronika TVS, s.r.o. – v konkurzu – Ro/85/98 – ze dne 14.2.1998

Licence odňata z důvodu prohlášení konkurzu na majetek provozovatele - § 15 odst. 2 písm. e) zák. č. 468/1991 Sb.

Kabel Net Holding, a.s. – Ro/125/98 – ze dne 30.4.1998

Licence v  lokalitě Plzeň odňata z důvodu nezahájení vysílání ve lhůtě 360 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence - § 15 odst. 2 písm. b) zák. č. 468/1991 Sb.

Radio Jih ,s.r.o. – Ro/188/98 – ze dne 3.11.1998

Licence odňata pro závažné porušení zákona v ustanovení § 14 odst. 1, 2 - několikanásobné změny ve společnosti bez příslušného souhlasu Rady - § 15 odst. 2 písm. a) zák. č. 468/1991 Sb.

Jaramo, s.r.o. – Ro/217/98 – ze dne 30.4.1998

Licence odňata z důvodu přerušení vysílání po dobu delší než 30 dnů - § 15 odst. 2 písm. d) zák. č. 468/1991 Sb.

REKLAMNÍ AGENTURA CLUB, s.r.o. – Ro/260/98 – ze dne 31.8.1998

Licence odňata pro závažné porušení povinností stanovených zákonem nebo jinými právními předpisy - několikanásobné změny ve společnosti bez příslušného souhlasu Rady - § 15 odst. 2 písm. a) zák. č. 468/1991 Sb.

Remark, s.r.o. – Ro/274/98 – ze dne 31.8.1998

Licence odňata z důvodu nezahájení vysílání ve lhůtě 360 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence - § 15 odst. 2 písm. b) zák. č. 468/1991 Sb.

Orion, s.r.o. – Ro/317/98 – ze dne 6.10.1998

Licence odňata z důvodu žádosti účastníka - § 15 odst. 1 písm. c) zák. č. 468/1991 Sb.

Řízení o zrušení registrace

1. Zahájené řízení o zrušení registrace

Kabelová televize Dakr, s.r.o. – Rgzr/60/98-Z – ze dne 21.7.1998

Zahájené řízení o zrušení registrace z důvodu opakovaného porušování zákona - několikanásobné provedení změn ve společnosti před jejich zaregistrováním - § 17 odst. 7 zák. č. 468/1991 Sb.

2. Řízení ukončená rozhodnutím o zrušení registrace

SAT – CENTRUM, s.r.o. – Rgzr/28/98 – ze dne 25.3.1998

Zrušení registrace na vlastní žádost - § 17 odst. 7 zák. č. 468/1991 Sb.

TES Litvínov, s.r.o. – Rgzr/34/98 – ze dne 25.3.1998

Zrušení registrace z důvodu uvedení nepravdivých údajů v přihlášce k registraci - § 17 odst. 7 zák. č. 468/1991 Sb.

TVT, spol. s.r.o. – Rgzr/62/98 – ze dne 31.8.1998

Zrušení registrace na vlastní žádost provozovatele - § 17 odst. 7 zák. č. 468/1991 Sb.

CATV, s.r.o. – ze dne 17. 11. 1998

Zrušení registrace na vlastní žádost provozovatele - § 17odost. 7 zák. č. 468/91 Sb.

Zánik registrace

DATTEL, s.r.o. – ze dne 15. 12. 1998

Registrace zanikla dle § 17 odst. 8 písm. b) zák. č. 468/91 Sb.

č. 09

SEZNAM SOUDNÍCH SPORů

1. Spory zahájené v roce 1993:

Martin Vadas - opravný prostředek proti neudělení licence ze dne 11.3.1993. Rozsudkem č.j. 28 Ca 30/93 ze dne 15.2.1994 rozhodnutí Rady zrušeno, věc vrácena k novému projednání. Žádost o udělení licence byla Radou opět zamítnuta rozhodnutím č.j. Rn/99/94 ze dne 28.6.1994.

Trans Media Corporation - opravný prostředek proti neudělení licence ze dne 5.4.1993. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 28 Ca 246/94 ze dne 18.8.1994 řízení zastaveno.

Radio Mama - opravný prostředek proti neudělení licence ze dne 15.4.1993, navrhovatel vzal opravný prostředek zpět, řízení zastaveno usnesením MS Praha č.j. 28 Ca 33/94 ze dne 29.6.1994.

Interessengrupe Radio CS 1 - opravný prostředek proti neudělení licence ze dne 14.4.1993, navrhovatel vzal opravný prostředek zpět, řízení zastaveno usnesením MS Praha č.j. 28 Ca 34/94 ze dne 29.6.1994.

Společnost pro rozvoj nezávislého rozhlasového vysílání - opravný prostředek proti neudělení licence ze dne 15.4.1993, navrhovatel nedodal soudu ve stanovené lhůtě odůvodnění opravného prostředku, řízení zastaveno usnesením MS Praha č.j. 28 Ca 44/94 ze dne 15.9.1994.

Správa radiokomunikací Praha - pokuta ve výši 1,250.000,- Kč, (EKOL. S), opravný prostředek proti udělení pokuty ze dne 24.5.1993. Rozhodnutí Rady zrušeno rozsudkem MS Praha č.j. 28 Ca 7/94 ze dne 27.5.1994 a věc vrácena k novému projednání.

Správa radiokomunikací Praha - pokuta ve výši 1,750.000,- Kč (Interprague), opravný prostředek proti udělení pokuty ze dne 24.5.1993. Rozhodnutí Rady zrušeno rozsudkem MS Praha č.j. 28 Ca 12/94 ze dne 27.5.1994 a věc vrácena k novému projednání.

RT plus, s.r.o. - opravný prostředek proti neudělení licence ze dne 24.5.1993. Společnost na základě vyjádření Rady vzala opravný prostředek zpět. Usnesením č.j. 28 Ca 11/94 ze dne 31.3.1994 bylo řízení zastaveno.

Asociace provozovatelů kabelové televize a telekomunikačních sítí v ČR - opravný prostředek proti neudělení licence ze dne 13.5.1993. Na základě vyjádření Rady Městský soud žalobu neuznal. Usnesením č.j. 28 Ca 8/94 ze dne 28.2.1994 řízení zastaveno.

Spojené televizní regiony Čech, Moravy a Slezska, a.s. - opravný prostředek proti neudělení licence. Městský soud v Praze postoupil věc Krajskému soudu v Brně jako soudu příslušnému. Řízení vedl Krajský soud v Brně čj.: 30 Ca 113/93 – 29. Usnesením z 12.12.1993 opravný prostředek odmítl.

2. Spory zahájené v roce 1994:

Český rozhlas - žaloba ze dne 16.6.1994 - přezkoumání řízení o přidělení tzv. SV sítě. Řízení u Městského soudu v Praze. Usnesením soudu č.j. 38 Ca 9/94 ze dne 15.11.1994 bylo řízení zastaveno, protože se v případě Českého rozhlasu nejednalo a z hlediska platných předpisů ani nemohlo jednat o správní řízení o udělení licence.

Hellax, s.r.o. - žaloba doručena dne 5.1.1994 Městskému soudu proti rozhodnutí o udělení licence Hellaxu, s.r.o. Na základě předpokladu Rady, že opravný prostředek proti rozhodnutí o udělení licence je nepřípustný a tedy žaloba je podána neoprávněně, soud žalobě nevyhověl a řízení zastavil usnesením č.j. 28 Ca 14/94 ze dne 5.5.1994.

Radio Zlín, s.r.o. - žaloba ze dne 28.3.1994 na zrušení rozhodnutí o udělení licence společnosti Ateliéry Zlín, a.s. Řízení u Městského soudu v Praze. Řízení pro nedostatek aktivní legitimace žalobce zastaveno usnesením č.j. 28 Ca/138/94 ze dne 24.1.1995.

Stanislav Vacek - odvolání proti rozhodnutí o neudělení licence ze dne 7.9.1994 - řízení u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí Rady bylo potvrzeno rozsudkem č.j. 28 Ca/426/94 ze dne 31.1.1995.

EURO K, s.r.o. - rozhodnutí o odnětí licence ze dne 26.10.1993; opravný prostředek ze dne 31.1.1994. Opravný prostředek proti rozhodnutí o odnětí licence č.j. Ro/17/93 vydaném ještě v roce 1993 byl podán u příslušného Krajského soudu v Ústí nad Labem v roce 1994. Rozhodnutí Rady bylo rozsudkem č.j. 15 Ca/61/94-28 ze dne 28.2.1995 zrušeno a věc vrácena k novému projednání.

CET 21, s.r.o. - opravný prostředek proti udělení pokuty č.j. Rpo/114/94 za vysílání reklam na alkoholické nápoje ze dne 11.10.1994, řízení u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí Rady bylo rozsudkem 28 Ca 498/94 ze dne 19.9.1995 zrušeno, vzhledem ke změně předpisu a věc vrácena k novému projednání.

FTV Premiéra, s.r.o. - opravný prostředek proti udělení pokuty za vysílání reklam na alkoholické nápoje ze dne 11.10.1994, řízení u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí Rady bylo rozsudkem č.j. 38 Ca 130/94-18 ze dne 25.9.1995 zrušeno, vzhledem ke změně předpisu a věc vrácena k novému projednání.

Radek Pecák - opravný prostředek proti rozhodnutí Rady o neudělení licence ze dne 1.7.1994, řízení u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí Rady bylo rozsudkem č.j. 38 Ca 87/94-33 ze dne 29.9.1995 potvrzeno.

3. Spory zahájené v roce 1995:

Bonton, a.s. - opravný prostředek proti udělení pokuty č.j. Rpo/50/95 za porušování předpisu při vysílání reklam ze dne 13.6.1995, řízení u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí Rady bylo rozsudkem č.j. 38 Ca 214/95-14 ze dne 13.10.1995 zrušeno a věc vrácena k novému projednání.

Interprague, s.r.o. - opravný prostředek proti rozhodnutí Rady o neudělení licence ze dne 18.4.1995, řízení u Městského soudu v Praze. Řízení bylo usnesením č.j. 28 Ca 271/95 ze dne 20.11.1995 zastaveno z důvodu zpětvzetí opravného prostředku.

Kaskol, s.r.o. - opravný prostředek proti udělení pokuty za nedodržení programové skladby ze dne 8.11.1995, řízení u Městského soudu v Praze, pod č.j. 28 Ca 415/95, opravný prostředek podán dne 22.12.1995.(spis pr.Rpo/202/95). Rozhodnutí Rady o uložení pokuty bylo rozsudkem ze dne 22.10.96 potvrzeno. Kaskol se obrátil s dovoláním na Vrchní soud v Praze, který 10.7.1997 usnesením rozhodl o zastavení řízení. Dne 3.3.1997 byla pokuta uhrazena.

Obchodní rejstřík - řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem u Krajského soudu v Č. Budějovicích zahájeno na základě podnětu Rady proti SIMMONS, k.s. Usnesením Firm.1065/1995 RgA2543/4 byl vymazán neoprávněný zápis předmětu podnikání - rozhlasové vysílání.

4. Spory zahájené v roce 1996:

Radio Bonton, a.s. - opravný prostředek proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přidělení dokrývacího kmitočtu. Řízení bylo usnesením Městského soudu v Praze zastaveno. Žaloba Radě nebyla doručena.

Pavel Černocký - opravný prostředek proti rozhodnutí Rady o neudělení licence ze dne 21.3.1996, řízení u Městského soudu v Praze. Usnesením ze dne 30.8.1996 byl opravný prostředek jako opožděný odmítnut.

Kaskol, s.r.o. - odvolání proti rozhodnutí Rady ve věci změny názvu rozhlasové stanice z 12.12.1995 č.j. Rz/7/96, řízení u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí Rady ČR pro RTV bylo potvrzeno.

Vilém Hudeček a Radio Station Brno, s.r.o. - žaloba na přezkoumání rozhodnutí Rady o změně názvu rozhlasové stanice ze dne 23.1. 1996, č.j. Rz/3/96. Věc postoupil Vrchní soud v Praze Městskému soudu v Praze. Městský soud usnesením č.j. 28 Ca 280/96 ze dne 17.12.1996 řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.

Rada podala v roce 1996 žalobu proti šéfredaktoru pořadu Volejte řediteli TV Nova o opravu nepravdivých údajů. Řízení proběhlo u Městského soudu v Praze pod č.j.: 31 C 88/96. Žaloba byla částečně uznána a částečně zamítnuta rozsudkem z 12.5.1998, proti zamítavé části rozsudku Rada ČR podala odvolání k Vrchnímu soudu, který ve věci zatím nerozhodl.

Radio Bonton, a.s. - opravný prostředek proti rozhodnutí Rz/30/96 o zamítnutí žádosti o přidělení dok. kmitočtu. Řízení u Městského soudu v Praze. Řízení vedené pod č.j. 28 Ca 122/96 bylo usnesením z 30.10.96 zastaveno na základě zpětvzetí návrhu.

Kaskol, s.r.o. - odvolání proti rozhodnutí o neschválení změny názvu rozhlasové stanice z 12.12.1995 č.j. Rz/7/96, řízení u Městského soudu v Praze pod č.j. 28 Ca 130/96-22. Rozhodnutí Rady bylo rozsudkem ze dne 26.2.1997 potvrzeno.

Česká televize - opravný prostředek proti udělení pokuty za skrytou reklamu ve výši 500.000,-Kč ze dne 13.2. 1996 pod č.j. Rpo/18/96. Věc postoupil Vrchní soud v Praze Městskému soudu v Praze. Městský soud v řízení vedeném pod č.j. 28 C 283/96 rozsudkem ze dne 8.9. 1997 žalobu zamítl.

Společnost Elektronika TVS, s.r.o. - opravný prostředek proti rozhodnutí Rgo/26/96 ze dne 15.7.1996, o odmítnutí registrace. Vrchní soud postoupil věc Městskému soudu v Praze. Městský soud postoupil věc Krajskému soudu v Praze, který v řízení vedeném pod č.j. 44 Ca 88/97-33 rozsudkem ze dne 18.7.1997 rozhodnutí Rady ČR potvrdil.

Přemysl Kovář - opravný prostředek proti rozhodnutí o neudělení licence č.j. Rn/6/97 ze dne 11.12.1996. Krajský soud v Hradci Králové věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který v řízení pod č.j. 16 Ca 387/97-13 řízení zastavil dne 9.9.1997 pro nezaplacení soudního poplatku.

5. Spory zahájené v roce 1997:

Medes, s.r.o. - opravný prostředek proti rozhodnutí o odnětí licence č.j. Ro/53/97 ze dne 4.2.1997. Řízení proběhlo u Městského soudu v Praze pod č.j. 38 Ca 173/97 – 21. Rozhodnutí Rady ČR bylo rozsudkem potvrzeno dne 15.9.1998. Proti rozhodnutí soudu byla podána stížnost k Ústavnímu soudu – vedené pod čj.: III ÚS 488/98.

CET 21, s.r.o. - opravný prostředek proti rozhodnutí o pokutě ve výši 600 000,- Kč, č.j. Rpo/137/97 ze dne 13.5.1997 za odvysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mládeže. Řízení proběhlo u Městského soudu v Praze pod č.j. 38. Ca 216/97. Rozhodnutí Rady ČR bylo rozsudkem potvrzeno dne 9.6.1998. Pokuta ve výši 600 000,-Kč byla uhrazena dne 7.8.1997.

Česká televize - opravný prostředek proti rozhodnutí o pokutě ve výši 750 000,- Kč za porušování předpisů pro vysílání reklam – neoddělování reklam od ostatního vysílání č.j. Rpo/143/97. Řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod č.j. 28 Ca 325/97.

Česká televize – opravný prostředek proti rozhodnutí o pokutě ve výši 1 500 000,-Kč za nedodržení povinností stanovených pro vysílání reklam – neoddělování reklam od ostatního vysílání č.j. Rpo/191/97. Řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod č. j.28 Ca 15/98.

Kabel plus CB, a.s. - opravný prostředek proti rozhodnutí č.j. Rpo/89/97 o pokutě ve výši 100 000,-Kč za vyřazení GIMI-ELSAT v Č. Budějovicích v kabelových rozvodech. Městský soud v Praze věc postoupil Krajskému soudu v Č. Budějovicích. Řízení proběhlo pod č.j. 10 Ca 81/98 –33. Rozhodnutí Rady ČR bylo rozsudkem potvrzeno dne 13.5.1998. Pokuta byla dne 10.12.1998 uhrazena.

Společnost CLT-UFA, a.s. - opravný prostředek proti rozhodnutí o odnětí licence č.j. Ro/151/97 ze dne 31.7.97. Řízení proběhlo u Městského soudu v Praze pod č.j. 28 Ca 321/97. Věc byla usnesením odmítnuta dne 29.1.1998.

Petr Kršák – opravný prostředek proti zastavení řízení o udělení pokuty společnosti ČNTS, s.r.o. Věc postoupil Vrchní soud v Praze Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému. Městský soud v Praze vedl řízení pod čj.: 38 Ca 27/98 – 32 a usnesením ze dne 10.12.1998 opravný prostředek odmítl.

6. Spory zahájené v roce 1998:

Ing. Marcel Brožík – žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Řízení probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod čj.: 9C31/97.

North Video, s.r.o. – odvolání proti rozhodnutí o odnětí licence čj.: Rn/202/97 ze dne 18.11. 1997. Okresní soud v Ústí nad Labem věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému.

Radio Sprint, s.r.o. – odvolání proti zamítnutí změny ve společnosti provozovatele vysílání čj.: Rz/47/98 ze dne 19.3. 1996. Vrchní soud postoupil věc Městskému soudu v Praze a řízení je vedeno pod čj.: 38 Ca 160/98.

Kabelová televize Ostrava – Jih s.r.o. – odvolání proti udělení pokuty ve výši 300 000,- Kč za nezařazení Prima TV do kabelových rozvodů čj.: Rpo/108/98. Řízení vedené pod čj.: 22 Ca 278/18-13 bylo zastaveno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.7. 1998. Proti rozhodnutí soudu podala společnost ústavní stížnost dne 28.9. 1998.

Radio Sprint, s.r.o. – opravný prostředek proti zamítnutí zkušebního synchronního provozu Rz/100/98 ze dne 25.3. 1998. Řízení zahájil Městský soud v Praze pod čj.: 38 Ca 195/98 dne 19.6.1998 a usnesením ze dne 19.11.1998 věc postoupil jako místně nepříslušný Krajskému soudu v Ostravě.

Radio Sprint, s.r.o. – opravný prostředek proti neudělení licence Rn/126/98 ze dne 25.3. 1998. Řízení zahájil Městský soud v Praze pod čj.: 38 Ca 229/98 dne 8.7.1998 a usnesením ze dne 30.11. 1998 věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě.

CET 21, s.r.o. – opravný prostředek proti uložení pokuty ve výši 2 000 000,- Kč za pořad ”Áčko”, kterým mohl být ohrožen psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých čj.: Rpo/136/98 ze dne 27.5. 1998. Řízení probíhá u Městského soudu v Praze pod čj.28 Ca 312/98.

Valc, a.s. Brno – opravný prostředek proti rozhodnutí o změně licence Rz/199/98 ze dne. Městský soud věc postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému usnesením ze dne 30.10. 1998. Řízení je vedeno u Krajského soudu v Brně pod čj.: 30 Ca 229/98.

ZAK TV, s.r.o. Plzeň – opravný prostředek proti rozhodnutí o změně licence Rz 213/98 ze dne 20.5.1998. Řízení vedl Krajský soud v Plzni pod čj.: 30 Ca 269/98. Na základě zpětvzetí opravného prostředku řízení usnesením ze dne 21.12.1998 řízení zastavil.

ZAK TV, s.r.o. Plzeň – opravný prostředek proti rozhodnutí Rz 154/98 ze dne 20.5.1998. Řízení vede Krajský soud v Plzni pod čj.: 30 Ca 205/98.

B ČÁST DRUHÁ

________________________________________________________

Vladimír Kroupa: Transpozice některých ustanovení, zejména článků 4 a 5 směrnice EU o televizi bez hranic v zákonodárství některých členských zemí Evropské unie a některých zemí, které podepsaly s EU asociační dohody	175
Milan Šmíd: Otázky spojené s přistoupením k evropské mediální legislativě	182
Michael Richter/Testcom: Koncepce rozvoje televizního vysílání. Posouzení programových a ekonomických možností celoplošného a lokálního televizního vysílání	205
Vladimír Kroupa: Legislativní strategie mediální politiky v oblasti televizního vysílání, včetně problematiky multiplexů	223
Josef Vlček: Formáty rozhlasových stanic	233
APSV: Analýzy mediálních výzkumů a údaje o rozhlasovém vysílání	239
Tomáš Raiter, STEM/MARK a.s.: Veřejnost a elektronická média	276

JUDr. Vladimír Kroupa

Transpozice některých ustanovení, zejména článků 4 a 5 směrnice EU o televizi bez hranic v zákonodárství některých členských zemí Evropské unie a některých zemí, které podepsaly s EU asociační dohody

Úvod:

Vzhledem k tomu, že v současné době probíhají práce na přizpůsobení zákonodárství České republiky komunitárnímu právu i v oblasti vysílání, je užitečně srovnat, jakým způsobem některé členské státy EU (a v poslední době též i některé země střední a východní Evropy, které podepsaly asociační dohody s EU) do svého národního zákonodárství zakotvily povinnosti vyplývající z výše uvedené směrnice, které se týkají podpory výroby a distribuce televizních programů, t.j. články 4 a 5 směrnice.

Článek 4 obsahuje povinnost členských států zajistit - tam kde je to prakticky uskutečnitelné a vhodnými prostředky - že vysílatelé vyhradí pro evropská díla (domácí díla se započítávají pochopitelně mezi evropská díla) většinu svého vysílacího času s vyloučením času určeného pro zpravodajství, sportovní události, hry, reklamu, teletext a teleshopping. Tento většinový podíl by měl být zajištěn s přihlédnutím k odpovědnosti vysílatelů vůči jejich divácké veřejnosti v oblasti informační, vzdělávací, kulturní a zábavné progresivně a na základě vhodných kritérií.

Článek 5 obsahuje povinnost členských států zajistit - tam kde je to prakticky uskutečnitelné a vhodnými prostředky - že vysílatelé vyhradí nejméně 10% svého vysílacího času s vyloučením času určeného pro zpravodajství, sportovní události, hry, reklamu, teletext a teleshopping nebo alternativně podle uvážení členského státu, nejméně 10% programového rozpočtu evropským dílům (t.j. se započtením domácích děl) vytvořeným producenty, kteří jsou nezávislí na vysílatelích. Tento podíl by měl být zajištěn s přihlédnutím k odpovědnosti vysílatelů vůči jejich divácké veřejnosti v oblasti informační, vzdělávací, kulturní a zábavné progresivně a na základě vhodných kritérií, musí být zajištěn vyhrazením adekvátního podílu pro současná díla, tzn. pro díla vysílaná během pěti let od jejich výroby.

Toto znění článků 4 a 5 směrnice zůstalo prakticky beze změn i po novelizaci textu směrnice, provedené v roce 1997. Členské státy byly povinny uvést své národní zákony do souladu s novelizovanou směrnicí do 31.12.1998, transpozice článků 4 a 5 do národních zákonů členských zemí vyplývala již z předchozího znění směrnice z roku 1989 a měla být členskými státy provedena do 3.10.1991. Práce na novelizaci směrnice probíhaly již od roku 1994 a v průběhu několika dalších let předložila Komise i Evropský parlament řadu pozměňujících návrhů článků 4 a 5, které měly za cíl vyloučit určitou flexibilitu aplikace těchto ustanovení členskými zeměmi, která byla jako výsledek politického kompromisu při přijetí směrnice vložena do textu směrnice v podobě výrazů "tam kde je to prakticky uskutečnitelné", "progresivně" a "vhodnými prostředky". Tato flexibilita umožňuje členským zemím ve svém zákonodárství a v aplikační praxi zavádět řadu různých opatření k implementaci směrnice. Komise při hodnocení směrnice konstatovala, že tato flexibilita článků 4 a 5 členským státům sice dává značný prostor při aplikace článků 4 a 5, ale současně ve své hodnotící zprávě zdůraznila, že "směrnice nemůže být do národního zákonodárství transponována takovým způsobem, který by vedl k maření ("distortion") jejích základních cílů". (Report on application of Directive 89/552/EEC - Dokument COM(95) 86. final, str. 18).

V pozměňujících návrzích Komise, které nakonec schváleny nebyly, byla pro specializované programové kanály vysílající jen určité programové žánry (charakterizované jako kanály, které 80% svého vysílacího času věnují kinematografickým filmům, dramatickým dílům, dokumentům a animovaným filmům) stanovena místo většinové evropské programové kvóty alternativní možnost tzv. investiční kvóty pro evropská díla ve výši 25% programového rozpočtu a lhůta 3 let pro dosažení této nebo "programově většinové" kvóty u nových programových kanálů. Podíl současných děl u "producentské kvóty" byl navržen ve výši 50%. Evropský parlament ve svém návrhu požadoval v rámci omezení flexibility článků 4 a 5 rozšíření směrnice na služby video-on-demand s pětiletou lhůtou pro dosažení investiční kvóty 25% programového rozpočtu nebo alternativně 5% celkového obratu u specializovaných programových kanálů, z kvótově relevantních programů požadoval vyloučit programy převážně vyrobené ve studiu a stanovoval definici nezávislého producenta. Formulace článků 4 a 5 umožňující flexibilitu při jejich národní aplikaci bylo navrženo vypustit. Tyto všechny návrhy byly posléze v rámci smírčího řízení mezi Radou a Parlamentem odmítnuty a články 4 a 5 směrnice zůstaly v novelizované směrnici přijaté v roce 1997 v jejich původní "flexibilní" podobě.

Faktický stav dosažených "producentských" kvót zjištěný Komisí na základě národních hlášení ukazuje, že většina členských zemí by u specializovaných ("tématických") kanálů měla značné problémy s plněním této zpřísněné kvóty, zejména s prudkým nárůstem počtu a při narůstajícím žánrovém rozrůznění programových kanálů, zejména v "programových paketech" multiplexovaných popř. vertikálně programovaných u projektů digitální televize (satelitní nebo terestrické), pokud by byly posuzovány jednotlivé kanály odděleně. Systém monitorování těchto paketů dosud vycházel ze sledování jednotlivých programových kanálů - tento koncept se u multikanálové digitální televize bude měnit a u programových multikanálových paketů programů se prosazuje metoda hodnocení všech programových kanálů jednoho vysílatele v jejich průměru (např. u programů vysílaných systémem near-video-on-demand by stejný program byl vysílán 20x s patnáctiminutovými přestávkami na několika kanálech). Viz kapitola IV třetí zprávy Komise o aplikaci článků 4 a 5 Směrnice za období 1995-1996.

Určitá flexibilita aplikace ustanovení článků 4 a 5 směrnice do národního zákonodárství je dána též v úvodních ustanoveních ("Recitals"), které nejsou sice závazné, ale mají interpretační význam pro výklad textu samotné směrnice. Podle čl. 21 úvodních ustanovení směrnice, v jejich znění z 3.10.1989 ve vazbě na čl. 3, odst. 1 směrnice. mohou členské státy stanovit podrobnější definici evropských děl pro vysílatele v jejich pravomoci a podle čl. 31 úvodních ustanovení novelizované směrnice (t.j. směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/ES doplňujících směrnici) mohou členské státy stanovit definici nezávislého producenta mimo další kritéria též "s přihlédnutím k audiovizuální kapacitě každého státu a k potřebě chránit méně užívané jazyky".

Podle článku 4 odst. 3 směrnice mají členské státy povinnost vždy každé dva roky předkládat Komisi zprávu o plnění článků 4 a 5 směrnice s uvedením důvodů, proč nebyly kvóty dodrženy a s informací o opatřeních přijatých nebo připravovaných k dosažení tohoto cíle. Určitá flexibilita při hodnocení těchto zpráv Komisí je dána směrnicí u zemí jako je Česká republika - Komise ve svém stanovisku informujícím členské země a Evropský parlament o zprávách jednotlivých zemí může mimo jiné přihlédnout "k specifické situaci zemí s nízkou kapacitou audiovizuální produkce nebo s omezenou jazykovou oblastí", pokud zdůvodnění předkládané touto zemí právě výše uvedené důvody doloží za relevantní při neplnění producentských kvót.

Pro transpozici směrnice do národního zákonodárství je důležité připomenout i článek 13 úvodních ustanovení směrnice v jejich znění z 3.10.1989, který stanoví, že směrnice stanoví minimální pravidla nutná k zaručení svobody přenosu televizního vysílání ("freedom of retransmission"), t.j. k volnému pohybu služeb v rámci Evropské unie (televizní vyslání je v rámci komunitárního práva považováno za "službu", byť se specifickým kulturně-sociálním rozměrem), směrnice se nedotýká odpovědnosti členských států a jejich orgánů pokud jde o organizaci, včetně systému udělování licencí, administrativního povolení, financování a obsah programů, vzhledem k tomu, že nezávislost kulturního rozvoje v členských státech a zachování kulturní různorodosti ve Společenství tím nejsou dotčeny. Je proto na místě vždy hodnotit, zda i pro účely domácí regulace systému vysílání, kterou směrnice nepostihuje, jsou směrnicí používané definice pro potřeby komplexní úpravy vysílání v národních zákonodárstvích členských zemí bez dalšího použitelné, zejména definice pojmů "vysílatel" a pojmu "televizní vysílání".

Podle novelizovaného článku 25a směrnice má být systém evropských programových kvót revidován před 30. červnem 2002. Tato revize bude probíhat společně s vyhodnocením diskuse právě probíhající v Evropské unii o konvergenci telekomunikační, mediální a informační technologie a o úloze regulace obsahu v éře digitální televize - o této diskusi bude pojednáno v příspěvku o digitální terestriální televizi.

Velká Británie

Zákon o vysílání z roku 1990 ve svém článku 16 (1) zakazuje regulačnímu orgánu - Nezávislé Televizní Komisi (ITC) udělit licenci pro Kanál 3 (totéž platí obdobně podle čl. 23 zákona pro Kanál 4 a podle čl. 39 zákona pro satelitní vysílání žadateli, který předložil nejvyšší finanční nabídku na zakoupení licence (v Británii se za udělení licence k vysílání platí) pokud se - mimo jiné - nebude ITC "zdát" (unless it appears), že žadatelem navrhovaná vysílací služba bude vyhovovat požadavkům stanoveným v článku 16 (2) (e), obsahujícím povinnost vysílatele zařadit do vysílání "správný" podíl ("proper" proportion) pořadů Evropského původu a v článku 16 (2) (f), obsahujícím povinnost vysílatele vyčlenit pro vysílání nezávislé produkce minimálně 25% z celkového času vysílání "kvalifikovaných" (tj. kvótově relevantních) programů. Podle čl. 16 (3) při aplikaci článku 2 (e) ITC přihlédne k mezinárodním závazkům Velké Británie na základě informace ministra vnitra. Ministr může svým nařízením specifikovat pojem "kvalifikovaných" programů a pojem "nezávislé produkce". Jeho nařízení může být anulováno kteroukoli z komor parlamentu. Zákon nedefinuje pojem "správný" podíl evropských pořadů, ale dosažení majoritního podílu je cílem vyplývajícím z mezinárodních závazků Velké Británie, o kterých byli všichni držitelé licencí informováni Ministrem pro kulturu. media a sport. Naplňování kvót zkoumá ITC průběžně a individuálně, vysílatelé jsou povinni odůvodnit, proč nedosáhli vyšší podíl evropských děl ve svém vysílání, předkládají (nyní každé 3 měsíce) ITC údaje o vysílaných programech, rozpočty a návrhy na zlepšení situace, většinový podíl evropských programů není pro ITC dogma ale cíl, k němuž jsou vysílatelé povinni směřovat a jehož případné nenaplnění se zkoumá individuálně podle mnoha kritérií - ve své zprávě Komisi jich Velká Británie uvádí celkem šest.

Zákon o vysílání z roku 1996, kterým je upraveno digitální terestriální vysílání, a kterým se mění a doplňuje zákon o vysílání z roku 1990, v článku 19 (a) a 19 (b) obsahuje mezi podmínkami licence též podmínku zařadit do vysílání "správný" ("proper") podíl evropských pořadů a vyhradit 10% podíl programového času nezávislé produkci.

BBC je regulováno Královskou Chartou z r. 1996, Dohodou s Ministrem pro kulturu, Media a Sport a "Prohlášením o slibech učiněných divákům a posluchačům". BBC je povinno dodržovat Evropské kvóty a jeho televizní vysílání obsahuje velmi vysoké procento evropských - zejména domácích pořadů (85% v letech 1996/1997).

V rozsudku C-222/94 Komise vers. Velká Británie z 10.9.1994 Evropský soudní dvůr ve sporu o výklad směrnice potvrdil princip jurisdikce státu podle sídla vysílatele (nyní zahrnutý v novelizovaném znění směrnice) a kritizoval Velkou Británii za to, že ve svém zákonodárství stanovila odlišný regulační režim pro jiné než domácí satelitní vysílatele (pro tzv. "non-domestic satellite services") - poté Velká Británie přijala Satellite TV Services Regulations v roce 1997 a v červnu roku 1998 ukončila spor s Komisí ohledně výkladu článku 4 a 5 směrnice, ve kterém prosadila svůj výklad článku 4 a 5 směrnice, aby se u digitálních (terestriálních i satelitních) programových paketů posuzovaly kvóty průměrem všech tématických programů jednoho vysílatele

Podle oddílu 188 zákona o vysílání z roku 1990 může za nedodržení kvót v nejkrajnějším případě být vysílateli odňata licence k vysílání.

Německo

Oddíl 6 Zákona o vysílání, který je ve skutečnosti smlouvou mezi jednotlivými spolkovými zeměmi (protože záležitosti vysílání patří do kompetence spolkových zemí a Federální vláda vykonává výlučnou jurisdikci v oblasti telekomunikací), stanoví, že vysílatelé by měli (z německého "sollen") rezervovat pro evropská díla, v souladu s právem EU, většinový podíl jejich vysílacího času určeného pro hrané filmy, televizní filmy, seriály, dokumenty a srovnatelnou produkci. Každý národní vysílatel (v závislosti na tom, ve které spolkové zemi je licencován) podléhá jurisdikci regulačního orgánu pro média ve spolkové zemi, která má pravomoc vynutit dodržování této kvóty. Každá spolková země je povinna konzultovat prosazování kvót se všemi ostatními spolkovými zeměmi.

Národní vysílatelé nemusí plnit zvláštní kvóty pro zařazování domácích programů, nicméně pokud jejich programy obsahují větší množství domácího obsahu, vzhledem k limitované kapacitě německých kabelových sítí může být jejich zařazení do kabelových sítí upřednostněno v těchto kabelových sítích. Tato praxe při obsazování kanálů zvýhodňující kanály s domácím obsahem byla kritizována Komisí (DG XV) jako skrytá diskriminace vůči ostatním kanálům, která je v rozporu s článkem 59 Smlouvy EU. V některých spolkových zemích se Evropské kvóty vztahují i na lokální vysílatele. Pokud se tato pravidla uplatňují v některé spolkové zemi, jsou zvýhodňováni vysílatelé, kteří si sami pro své vysílání ukládají splnění programových kvót. Německý zákon o vyslání neobsahuje specifické kvóty pro národní programy (jako např. Francie). Německé regulační orgány neuplatňují sankce za nedodržení kvót, Německo bylo vždy proti principu závaznosti kvót a přijalo směrnici pouze s protokolem (právně nezávazným), kterým prohlásilo, že režim kvót chápe jako politický cíl nikoli jako právní povinnost.

Francie

Francie má velmi přísný a kombinovaný režim kvót, mnohem restriktivnější než vyžaduje Směrnice, která povoluje členským zemím pro vysílatele pod jejich jurisdikcí přísnější režim. Několik vládních dekretů provádějících Zákon č. 86-106 z 30.9.1986 o svobodě komunikací, ve znění pozdějších doplňků, zavedlo trojí režim regulace: - a) vysílací kvóty předepisující určité procento evropských děl a děl ve francouzském jazyce, - b) kvóty hraných filmů, které omezují počet filmů, které lze ročně uvést - c) předepsaná časová pásma pro uvádění filmů.

Zákon z roku 1986 stanoví všeobecný požadavek, že 60% všech vysílaných hraných filmů a audiovizuálních děl musí být evropského původu a současně 40% všech vysílaných hraných filmů a audiovizuálních děl musí být francouzského původu. Pro kvótu 60/40 je navíc stanoveno, že v terestriálním vysílání se musí dodržovat v prime time (čas nejvyšší sledovanosti cca 19.30 - 22.30 hod.). Národní regulátor CSA má pravomoc, na ročním základě, upravit pásmo prime time, aby mohl vzít do úvahy časové pásmo s velkou sledovaností. Dekrety vydané v roce 1995 stanovují stejný režim kvót pro služby placené televize (kódované satelitní vysílání programu Canal Plus pro individuální platící diváky), jako pro terestriální vysílání. Kvóta 60/40 se vztahuje na hrané filmy vysílané volnou a placenou televizí, pouze se uplatňují odlišná pásma prime time.

Navíc k těmto vysílacím kvótám se nařízeními omezuje počet hraných filmů, které každoročně mohou být vysílány v televizi. Pro volnou televizi a kabelové televize je tento počet 192 (+ 52 uměleckých "nezávislých" filmů) a mezi 19.30 a 22.30 hod. tento počet nesmí překročit 104. Placené televize Canal Plus může pouze vysílat 365 filmů (každý maximálně šestkrát) mezi 12.00 - 24.00 hod. v každém roce. Tématické kabelové programové kanály nesmí vysílat více jak 416 filmů (každý maximálně 8x během období dvou týdnů) ročně. Kabelové programy nabízející služby pay-per-view (platba podle odsledovaného času) mohou ročně vysílat 500 filmů.

Třetím typem regulace jsou časová pásma povolená pro vysílání filmů. Pro volnou televizi není dovoleno vysílat hrané filmy ve středu a v pátek večer, s výjimkou vysílání klubových filmů (nezávislých uměleckých filmů). Placená televize nesmí vysílat filmy ve středu od 13.00 do 21.00 hod., v pátek od 18.00 do 23.00. hod., v sobotu od 13.00 do 18.00 hod. a ve svátky od 13.00 do 18.00 hod. Pravidla vztahující se na volnou televizi se vztahují na nezakódované kabelové programy přenášené kabelovou televizí. Tématické filmové kanály, které jsou vysílány v kabelové televizi nesmí vysílat filmy v pátek od 18.00 do 21.00 hod., v sobotu od 15.00 do 23.00 hod., v neděli a ve svátky od 13.00 do 18.00 hod. CSA nyní poněkud uvolnila tyto restrikce - Canal Plus smí od počátku roku 1998 vysílat filmy v pátek již od 21.00 hod. namísto původních 23.00 hod. Režim kvót pro satelitní nekódovanou televizi odpovídá režimu terestriální televize.

Navíc k režimu kvót jsou vysílatelé ve Francii povinni investovat do evropské audiovizuální produkce a do děl vyráběných původně ve francouzském jazyce. Jsou rovněž povinni investovat do nákupu vysílacích práv těchto filmů. Canal Plus a kabelové a satelitní kanály mají stanovené tyto investiční kvóty. Francouzské televize podle Dekretu v roce 1992 měly vynaložit 15% jejich čistého obratu na výrobu francouzských programů a vysílat 120 hodin ročně francouzských pořadů v prime-time. Kabelové televize musí investovat nejméně 2,5% jejich obratu do výroby francouzských filmů. Dekretem z roku 1995 bylo umožněno, aby alternativně televize podepsaly s CSA roční smlouvu, ve které by se zavázaly investovat až do výše jedné třetiny jejich obratu do evropských koprodukcí a do nákupu nových francouzských děl. CSA může za neplnění kvót ukládat pokuty až do výše 3% hrubého ročního obratu - peněžité sankce za neplnění kvót byly v minulosti ukládány tv stanicím TF1 a M6. Placená televize Canal Plus splnila 60/40 kvótu poprvé v roce 1996.

Itálie

Itálie původně měla kvóty stanovené pouze pro hrané filmy a teprve později - v roce 1998 upravila své národní zákonodárství v souladu se směrnicí, když rozšířila kvóty i na ostatní programy v souladu se směrnicí (zákonem z 30. dubna 1998 č. 122). V zákoně z roku 1990 (Mammi Broadcast Law) národní vysílatelé měli původně povinnost rezervovat evropským hraným filmům každoročně nejméně 40% z celkového času věnovaného vysílání hraných filmů v prvých třech letech (t.j. do roku 1993), a poté 51% v následujících letech. Podle zákona č. 122 se do vysílacího času nepočítají "talk shows" a 50% vysílacího času měsíčně má být vyhrazeno evropským dílům, a to i ke vztahu k prime time. Oba tyto požadavky jsou nad rámec směrnice. Privátní televize musí rezervovat 10% programové kvóty pro nezávislou produkci, veřejnoprávní RAI musí rezervovat nejméně 20% programové kvóty pro nezávislé evropské producenty. RAI navíc musí nejméně 20% svých příjmů z koncesí rezervovat na výrobu evropských děl včetně děl vyrobených nezávislými producenty. Od roku 1999 musí RAI v rámci 20% investiční kvóty rezervovat část prostředků na výrobu nebo nákup animované tvorby od nezávislých evropských nebo italských producentů. Privátní televize (včetně placené televize) musí rezervovat nejméně 10% čistých příjmů z reklamy pro výrobu nebo nákup audiovizuálních děl (včetně dětských pořadů, evropských děl a děl vyrobených nezávislými evropskými producenty). Nejméně 40% této výrobní/nákupní kvóty musí být určeno pro filmy. Produkční a programové kvóty mají být ročně ověřovány (potvrzovány) a definice prime time mají být určeny regulačním orgánem (AGCOM). Zákonem č. 249 z 31.7. 1997 byl zřízen nezávislý regulační orgán AGCOM, do jehož kompetence spadá i kontrola dodržování evropských kvót.

Španělsko

Články 4 a 5 směrnice byly transponovány zákonem č. 25/1994 z 12. 6.1994. Podle tohoto zákona 51% ročního vysílacího času musí být rezervováno pro evropská díla, z nichž 50% musí být rezervováno vysílání děl, jejichž originální verze je v některém z oficiálních jazyků Španělska. 40% hraných filmů musí pocházet z Evropské unie a z těchto 40% musí být polovina španělského původu.

Předpisy týkající se regionálních terestriálních vysílatelů dále určují další principy týkající se původu a jazyka vysílaných programů, v Katalánsku byla nedávno přijata úprava kabelové televize stanovující, že 50% z 51% vysílacího času vyhrazeného evropským dílům musí být v oficiálním katalánském jazyce, z nichž 50% musí být vyrobeno v Katalánsku.

Švédsko

Směrnice v původním znění byla transponována Rozhlasovým a televizním zákonem v roce 1996. Článek 4 směrnice byl transponován v Kapitole 6, Oddíle 8 zákona. Podle švédské úpravy se do vysílacího času nezapočítává vysílání pouhého textu (t.j. teletextu). Švédská úprava zachovává určitou obdobu flexibility textu směrnice a stanoví: "Kdokoli, kdo vysílá programy satelitem nebo na základě licence od vlády, je povinen zajistit, pokud proti tomu nejsou zvláštní důvody, aby více jako polovina ročního vysílacího času byla věnována pořadům evropského původu a aby nejméně 10% ročního vysílacího času nebo nejméně 10% programového rozpočtu bylo vyhrazeno programům evropského původu, vyrobeným nezávislými producenty".

Dánsko

Dánský zákon o vysílání č. 75 ze dne 29.1.1997 ve svém článku 37 obsahuje zmocnění pro ministra kultury. aby stanovil (prováděcím nařízením) pravidla týkající se programových služeb, včetně pravidel určujících zahrnutí podílu programů evropského původu. Tato prováděcí nařízení ukládají režim kvót vysílatelům v Dánsku "kde je to uskutečnitelné", což poskytuje dostatečnou flexibilitu vůči novým vysílatelům a tématickým programovým kanálům. TV 2 má povinnosti stanovené prováděcím nařízením č. 658 z 18.srpna 1997 v čl. 8 takto: TV2 bude usilovat o to, ("TV2 shall aim") aby evropským programům vyčlenila více než polovinu vysílacího času, který nezahrnuje zprávy, sportovní události, soutěže, reklamu a teletext. Obdobně je v dekretu formulována i 10% produkční kvóta pro nezávislé producenty. Danmarks Radio (veřejnoprávní televize) má ve svém statutu povinnost dodržovat evropské kvóty. Dánsko až na dvě výjimky (dva noví satelitní vysílatelé) nemá v současné době s naplněním kvót problémy.

Holandsko

Nový Mediální Dekret ("Media Besluit") poskytuje možnost dočasné výjimky z režimu kvót. Tyto výjimky jsou udělovány národním regulátorem "Commissariaat van de Media" a týkají se pouze programových kanálů financovaných z předplatného, za podmínky, že vysílají minimálně 10% evropských děl. Po nabytí účinnosti Mediálního zákona v únoru 1997 byla podána pouze jedna žádost o udělení výjimky od společnosti Canal + . Systém dočasných výjimkem byl upraven po intervenci Komise proti předtím platnému zákonu, který vylučoval paušálně všechny programové kanály financované předplatným z režimu kvót. Pro ostatní vysílatele platí úprava článků 52k a 54 Holandského Mediálního zákona ("Mediawet"). Tito vysílatelé nemají s naplněním kvót problémy.

Řecko

Zákon č. 2644/1998 o kabelovém, rozhlasovém a televizním vysílání (čl. 10, odst. 4 a 5) stanoví, že všichni kabeloví vysílatelé by měli věnovat 25% jejich celkového vysílacího času (bez zahrnutí času věnovaného zprávám, reklamním a teleshoppingovým spotům) během prvého roku jejich činnosti vysílání evropských děl definovaných článkem 6 směrnice. Tato kvóta se bude každoročně zvyšovat o 5% za každý rok až do limitu 45%. Navíc kabeloví vysílatelé by měli zajistit, aby 10% jejich ročního vysílacího času (s výjimkou zpráv, sportovních událostí, televizních her, reklamy a teleshoppingu) obsahovalo díla nezávislých producentů ve smyslu čl. 5 směrnice. V případě nedodržení může národní regulátor (Národní Rozhlasová a Televizní Rada) uložit peněžité pokuty a v krajním případě odejmout licenci. Zákon implementující novelizovanou směrnici se připravuje.

Rakousko

Zákon č. 379/1984 ve znění pozdějších novel (naposledy novelizován v roce 1998) v článku 2 stanoví povinnosti Rakouské veřejnoprávní televizi (ORF) "v rámci prakticky proveditelných možností a přiměřenými prostředky" zajistit, aby hlavní část vysílacího času jeho televizních programů, kterou netvoří zprávy, sportovní zprávy, soutěže nebo reklama a služby teletextu, zůstala vyhrazena vysílání evropských děl v souladu se směrnicí. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání prostřednictvím kabelových sítí a satelitu č. 42/1997 ve znění zák. 100/1997 v článcích 33 a 34 obsahuje povinnosti provozovatelů satelitního a kabelového vysílání formulované stejně jako u ORF. Podílu 10% rozpočtových prostředků na program nebo alternativně podílu 10% vysílacího času pro nezávislou produkci má být dosaženo postupně na základě vhodných kritérií. Rakouská úprava přejala flexibilní formulace směrnice.

Je zajímavé, že i když v Rakousku dosud existuje monopol veřejnoprávní televize, první program ORF1 nedosáhl v letech 1995 a 1996 (poslední monitorovací období) většinové kvóty pro evropská díla ( 39,3% v roce 1996). Ve své národní monitorovací zprávě neuvádí Rakousko žádné důvody pro nedosažení kvóty, soudí se, že ORF se na svém prvém programu neevropskou tvorbou pokouší sledovaností konkurovat satelitním německým komerčním televizím RTL, SAT1, PRO7, které jsou sledovány v rakouských kabelových sítích, skupinovým příjmem SMATV a individuálními satelitními anténami.

Maďarsko

Maďarský zákon o médiích stanovuje pro veřejnoprávní televizi (kanály HTV1 a Duna) kvóty v čl. 28 počínaje datem 1.ledna 1997:

a) roční kvótu: 70% ročního vysílacího času (bez reklam, zpráv, sportovních pořadů, soutěží/kvízů a her) musí tvořit evropská díla a z této kvóty být 51% programů vyrobeno v Maďarsku

b) měsíční kvótu: nejméně 51 % kvótově relevantního vysílacího času pro evropská díla a z této kvóty 30% musí být vyrobeno v Maďarsku.

c) kvótu pro hrané filmy: nejméně 15% a počínaje 1.1.1999 20% hraných filmů vysílaných v televizi musí být vyrobeno v Maďarsku. Z tohoto počtu minimálně 30% vysílaných maďarských filmů musí být nezávislé produkce a nejméně 20% musí být nové produkce.

Stejný poměr platí pro programy dětské a programy pro mládež.

d) nejméně 10% ročního vysílacího času (bez reklamy a sportovních pořadů - t.j. mnohem širší vymezení kvótově relevantních pořadů než obsahuje směrnice) a počínaje 1.1.1999 15% pořadů vyrobených mimo televizi (t.j. nezávislé produkce) navíc ke kvótě hraných filmů v odst. c)

Výše uvedené kvóty uvedené v článku 1 platí i pro prime-time a počítají se pro každý programový kanál odděleně.

Pro soukromé televize platí měkčí úprava kvót v čl. 129, odst. 4

b) roční kvóta: nejméně 35% ročního vysílacího času bez zahrnutí filmů, reklamy zpráv, sportů soutěží a her - platí i pro prime time

c) měsíční kvóta: nejméně 30% měsíčního vysílacího času bez zahrnutí filmů, reklamy, zpráv, sportů, soutěží a her - neplatí pro prime time

d) nezávislá produkce: nejméně 9% ročního vysílacího času a počínaje 1.1.1999 11% bez zahrnutí hraných filmů, reklamy a sportovních pořadů pro programy vyrobené v Maďarsku

V podmínkách vyhlášeného výběrového řízení na udělení licence pro tv vysílání, publikovaných Národní Rozhlasovou a Televizní Radou dne 10.1.1997, je v čl. 5.5.2 stanovena jako licenční podmínka tendru povinnost vysílat 10% nezávislé produkce, ze které je 15% věnováno pro současná díla, v čl. 5.5.5. je licenční podmínkou vysílat 35% ročního vysílacího času pořadů maďarského původu (bez zahrnutí hraných filmů, reklam, sportů, kvízů a her) v čl. 5.5.6. je další podmínkou povinnost vysílat více než 50% pro evropská díla - platí i pro prime time.

Podle čl. 129 odst. 4 zákona měly být podmínky tendru stanoveny pro další privátní programový kanál (Kanál 58) měkčeji než pro HTV 2 (první privátní kanál v Maďarsku).Nevím, zda pak skutečně byly podmínky stanovené pro Kanál 58 měkčí u evropských kvót.

Polsko

V původním znění obsahoval polský zákon o vysílání z roku 1992 jen domácí kvóty. Národní regulátor - Polská Národní Rada pro Rozhlas a Televizi - byla zmocněna stanovit nařízením producentské kvóty a kvóty pro pořady vyrobené v Polsku, minimálně ve výši 10% ročního kvótově relevantního času pro polské nezávislé producenty (čl. 15, odst., 2) a 30% kvótově relevantního času pro pořady vyrobené v Polsku (čl. 15, odst. 1). Národní regulátor byl rovněž zmocněn určit nařízením minimální podíl evropských pořadů ve vysílání s přihlédnutím k povaze vysílatele a jeho programu (čl. 15, odst. 3). Na základě tohoto zmocnění Rada určila polské veřejnoprávní televizi 60% programovou kvótu pro polské programy, u regionálních televizí byla kvóta stanovena na 40% v prvém roce, 45% v druhém a 50% ve třetí roce od zahájení vysílání. Celoplošné komerční televize vysílající pro více než 80% obyvatel musí v prvém roce vyčlenit 35% jejich programu pro polské programy, ve druhém roce 40% a ve třetím roce 40%. Komerční televize s nižším pokrytím, ale s více jak 3 milióny diváků, mají procento polských programů stanoveno na 30% , resp. 35% a 40 % v třetím roce.

Na základě zmocnění Národní Rada pro Rozhlas a Televizi nařízení dne 13.11.1997, kterým definovala evropská díla a minimální podíl evropských děl v televizním vysílání takto: Minimální podíl evropských děl ročně bude na minimální úrovni kvóty pro domácí programy, zvýšené o 10% a bude činit nejméně 50% ročního vysílacího času daného programu. Tímto nařízením se de facto "schovaly" evropské kvóty do národních polských kvót.

Novela zákona o vysílání implementující novelizovanou směrnici byla v lednu 1999 schválena Sejmem, prošla v Senátu s menšími změnami a nyní bude opět projednávána v Sejmu, novela obsahuje mimo jiné definici nezávislého producenta (podíl vysílatele nesmí být vyšší než 10% základního kapitálu producenta a naopak, vysílatelé nesmí být ani zastoupení v řídících orgánech producenta a naopak), definici evropského díla a u národní producentské kvóty (10% ročního kvótově relevantního času) neumožňuje Radě zvýšit procentní podíl pro národní produkci, ale Rada může tento podíl nařízením snížit pro určité typy pořadů (nový článek 15.4. návrhu zákona).

Bulharsko

Zákon o vysílání z 5.9. 1996 obsahuje národní a Evropské kvóty. Podle čl. 23 zákona vysílatelé musí zajistit významný (většinový) podíl programů evropského původu, komerční televize z tohoto většinového podílu musí vyčlenit 15% pro bulharská díla. Veřejnoprávní televize musí 30% z roční evropské kvóty vyčlenit pro bulharská díla. V prosinci 1998 schválil bulharský parlament nový vysílací zákon obsahující transpozici článků 4 a 5 včetně jejich flexibilních ustanovení, ale prezident tento zákon dosud nepodepsal.

Rumunsko

Novela zákona z roku 1992 přijatá v lednu 1999 obsahuje transpozici článků 4 a 5 směrnice s temínem jejich dosažení k datu 1. ledna 2003, včetně flexibilní formulace "where practicable" a stanoví, že 40% evropských pořadů musí být domácího původu. Kvóty podle článku 2, odst.6 budou postupně aplikovány na základě závazných norem vydaných Národní Audiovizuální Radou.

Závěr

Stručný přehled transpozice článků 4 a 5 do některých národních zákonodárství ukazuje, jak je obtížné implementovat v zásadě teleologickou (účelovou) normu (stanovující spíše politický cíl než konkrétní právní povinnost) do normativní podoby. Formy transpozice rovněž ukazují, jak některé země se zavedením evropských kvót spojují ochranu svého národního audiovizuálního průmyslu - zejména úpravami národních programových kvót, které historicky předcházely zavedení evropských kvót. Transpozice článků 4 a 5 směrnice je v jednotlivých národních zákonech provedena různými způsoby, od direktivního (normativního) způsobu až po téměř doslovné převzetí (teleologické formy) textu obou článků a někde i s přesným stanovením postupného nárůstu kvót. Většina zkoumaných zákonodárství si ponechává při národní transpozici směrnice flexibilitu, kterou umožňuje text směrnice. Tento postup by měl být stejný i v připravované novele zákona o vysílání. U veřejnoprávní televize jsou zpravidla kvóty přísnější než u komerčních televizí a pro veřejnoprávní televize není naplňování kvót problémem. Podle mého názoru bude spíše než na konkrétní formě transpozice článků 4 a 5 do národního zákonodárství - určitou flexibilitu aplikace kvót by si Česká republika stejně jako řada ostatních zemí měla ponechat - záležet na konkrétní aplikační praxi národního regulátora pověřeného dozorem nad dodržováním kvót. Hodnocení dodržování kvót národním regulačním orgánem by se mohlo opírat o jistá předem stanovená kritéria.

Tato kritéria by mohla být přibližně následující:

1) charakter programu (plnoformátový/tématický)

2) charakter provozovatele - veřejnoprávní/komerční (volná/placená tv)

2) způsob šíření programu (terestriální/satelitní /případně v kombinaci s kabelovou distribucí)

3) skutečné pokrytí (celoplošný program/počet abonentů)

4) datum zahájení vysílání (popř. časový dopad významných změn ve struktuře vysílání - např. rozšíření licence/získání satelitní licence apod.)

5) výše příjmů provozovatele z vysílání

JUDr. Vladimír Kroupa, 15.2.1999

PhDr. Milan Šmíd

Otázky spojené s přistoupením k evropské mediální legislativě

OBSAH

1. Obecná východiska problému

1.1. Úloha a funkce směrnic jako legislativních nástrojů EU

1.2. Česká republika a acquis Unie

1.3. Co předcházelo přijetí Směrnice EU "Televize bez hranic"

1.4. Úmluva Rady Evropy o televizi překračující hranice

2. Směrnice EU Televize bez hranic a její obsah

2.1. Základní témata Směrnice ve vztahu k současné mediální legislativě

2.2. Programové kvóty - zdroj kontroverzí

2.3. Česká republika a její postoje ke kvótám

3. Plnění programových kvót a jeho vyhodnocování

3.1. Třetí kontrolní zpráva Komise o kvótách

3.2. Metodologie zprávy

3.3. Přístup členských zemí ke kontrolní zprávě

3.4. Opatrné hodnocení Komise

3.5. Návrhy na změnu do budoucnosti

4. Česká republika a programové kvóty

4.1. Zpráva Evropského institutu pro média

4.2. Problém interpretace statistik

4.3. Statistiky evropské produkce TV NOVA a TV PRIMA

4.4. Statistiky evropské produkce České televize

4.5. Statistiky tzv. nezávislé produkce

5. Možné dopady působení kvót na české vysílatele a perspektivy uplatnění článků 4 a 5 Směrnice v ČR

6. Přehled akcí Komise EU ve věci neplnění Směrnice

6.1. Komise EU a Evropský soudní dvůr

6.2. Komise EU a řízení podle článku 169

6.3. Judikatura Evropského soudního dvora ve věci Směrnice

6.4. Případy týkající se plnění článku 4 a 5 Směrnice

7. Závěry

PRAMENY, LITERATURA

PŘÍLOHY

1. Definice tzv. programových kvót ve Směrnici 89/552/EHS

2. Výtah ze Smlouvy ES (Římská smlouva) týkající se Evropského soudního dvora

3. Rozsudek v případu C-14/96 Paul Denuit vs. belgický stát

4. Spor o Směrnici Rady 89/552 vedený ve Spolkové republice Německo a řešený rozhodnutím Ústavního soudu

1. Obecná východiska problému

1.1.Úloha a funkce směrnic jako legislativních nástrojů EU

Směrnice² (direktivy) organizací EU jsou nejdůležitějšími legislativními nástroji, které umožňují sbližovat rozdílné cíle, směřovat úsilí členských států jedním směrem a současně při tom respektovat národní tradice a již existující struktury národních států.

Jak uvádí publikace The ABC of Community Law³, "cílem směrnic není sjednocování zákonů (to je úlohou nařízení), ale pouze jejich harmonizace." Směrnice jsou závazné pro všechny členské státy, ponechávají však národním orgánům volnou ruku při výběru forem a metod k dosáhnutí vytčených cílů. Směrnice nenahrazují zákony členských států, ale těmto státům ukládají povinnost přizpůsobit své národní zákony pravidlům Unie.

Platí zásada, že členský stát musí vytvořit takovou právní situaci, ve které práva a závazky vyplývající ze směrnice je možné zřetelně rozeznat, aby občané Unie se jimi mohli řídit a případně jich využít. Ačkoliv si členské státy mohou v podstatě svobodně určit, jaké formy a metody zvolí pro začlenění svých závazků vůči Unii do domácích zákonů, vyhodnocení toho, zda byl použit vhodný způsob, se dělá na základě kritérií Unie.

1.2.Česká republika a acquis Unie

Česká republika je jednou z deseti zemí, které podepsaly asociační dohodu s EU, a to v říjnu 1993 (když někdejší federální Československo bylo asociovaným členem již od 16.prosince 1991). 17. ledna 1996 Česká republika předložila svou žádost o členství v Evropské unii. Aby se mohla stát členem EU, musí politický a ekonomický systém ČR vyhovět řadě kritérií EU, a jednou z nezbytných podmínek je harmonizace národních právních norem s koncepty a legislativou EU.

Česká republika byla zařazena do první skupiny vybraných šesti států, které se letos v listopadu účastnily prvního kola politických rozhovorů, jež budou podrobně analyzovat celkem 31 legislativních okruhů a zkoumat připravenost plnit závazky vyplývající ze členství, tj. acquis Unie, uvedené ve smlouvě, a schopnost naplňovat politické a hospodářské cíle Unie.

Součástí politiky Unie je rovněž tzv. audiovizuální politika, která si stanovila tyto dva hlavní cíle:

1. vytvořit evropský audiovizuální prostor tak, aby fungoval;

2. naplňovat strategii pro posílení konkurenceschopnosti produkce evropského audiovizuálního průmyslu⁴.

Z logiky těchto cílů vyplývá, že je v zájmu EU rozšiřovat evropský audiovizuální prostor i do těch zemí, které podepsaly asociační dohody s EU a se kterými se počítá jako s jejími budoucími členy.

1.3. Co předcházelo přijetí Směrnice EU "Televize bez hranic"

Snahy o harmonizaci pravidel pro televizní vysílání v Evropě sahají do počátku 80. let, kdy Evropské shromáždění (dnes Evropský parlament) přijalo 12. března 1982 rezoluci "Rozhlas a televize v Evropském společenství" (ABII.EG No. C 87/1 (110 ff.)), kterou žádalo Komisi ES, aby vypracovala "evropský rozhlasový a televizní pořádek, mezi jiným s cílem ochrany mládeže a regulace vysílání reklamy na společné úrovni."⁵

Na základě tohoto požadavku Komise ES 14.června 1984 publikovala "zelenou knihu" o zřízení společného trhu pro vysílání, zvláště v oblasti družic a kabelů (Televize bez hranic) - dokument COM(84)300 final. Cílem směrnice by podle zelené knihy mělo být "uvést obyvatele každého jednotlivého členského státu do situace, v níž budou moci přijímat tytéž programy, které se vysílají i v ostatních členských státech... jakoby každý vysílatel zásoboval svými programy celý společný trh."

Již tato zelená kniha se zmiňovala o nutnosti podporovat evropský kulturní průmysl a žádala, aby se masová kultura šířená televizí stala důležitým prvkem posilování evropské identity.

29.dubna 1986 předložila Komise "návrh Směrnice Rady o koordinaci určitých právních a správních předpisů členských států při provozování vysílání" (COM(86)146 final). Tento dokument obsahoval pravidla pro sjednocení právních předpisů ve členských státech, zvláště ve věci volného šíření programů přes hranice a jejich svobodný příjem, jakož i podíly televizní produkce z členských států v programech vysílatelů (programové kvóty), dále pak pravidla vysílání reklamy, sponzoringu, trvání reklam, ochrana nezletilých a copyrightu.

Obsah tohoto návrhu se stal předmětem živých politických diskusí a proti článkům směrnice ve věci kvót protestovala řada států.

21. března 1988 Komise ES předložila pozměněný návrh Směrnice (COM(88)154 final). Ten zachoval programové kvóty, navíc přidal článek týkající se práva na odpověď a vypustil otázky spojené s copyrightem.

13. dubna 1989 Rada ES schválila v prvním čtení návrh Směrnice kvalifikovanou většinou hlasů, aniž by se ve věci programových kvót něco změnilo. Na nátlak SRN byla uznána audiovizuální díla bývalé NDR za evropskou produkci a ze směrnice definitivně vypadlo rozhlasové vysílání⁶.

3. října 1989 byla Směrnice nakonec přijata ve druhém čtení pod názvem "Směrnice Rady (89/552/EHS) ze 3. října 1989, o koordinaci určitých ustanovení stanovených zákonem, předpisy nebo administrativním opatřením v členských státech pokud jde o provozování televizního vysílání"⁷. V roce 1997 byla její ustanovení novelizována Směrnicí (97/36/ES) Evropského parlamentu a Rady z 30. července 1997.

Tyto navzájem propojené dokumenty jsou dnes běžně shrnovány pod jeden název Směrnice EU "Televize bez hranic" (dále jen "Směrnice").

1.4. Úmluva Rady Evropy o televizi překračující hranice

Souběžně s přípravou směrnice ES vznikl na půdě Rady Evropy jiný dokument týkající se standardů televizního vysílání, který vycházel ze závěrů první ministerské konference Rady Evropy o masových médiích 9.-10. prosince 1986 ve Vídni. "Evropská úmluva o televizi překračující hranice" (dále jen "Úmluva")⁸ byla přijata a vystavena k podpisu 5. května 1989. Také ona je často zmiňována pod názvem "Televize bez hranic".

Ačkoliv Česká republika je členem Rady Evropy od roku 1993 (bývalé Československo bylo přijato již 1991), do dnešního dne k Úmluvě nepřistoupila a chystá se tak učinit až nyní⁹. Přijetí této Úmluvy bude podléhat ratifikaci běžné u jiných mezinárodních dohod.

Úmluva RE je v mnohém podobná Směrnici EU. Také Úmluva obsahuje ustanovení zaměřená na podporu distribuce a výroby evropských pořadů (článek 10 - Kulturní cíle). Tato ustanovení jsou však formulována obecně a nevyplývá z nich bezprostřední povinnost směrem k právnímu řádu členské země, jako u Směrnice EU. Také proto Úmluva není předmětem této studie.

Případné nerespektování zásad nebo neplnění podmínek Úmluvy může vést pouze k tomu, že případ bude řešit Stálý výbor Úmluvy, který může vydávat stanoviska,doporučení nebo se pokouší o smírné řešení. V případě vážných porušení Úmluvy ve vyjmenovaných případech může jedna smluvní strana pozastavit vysílání televizních programů druhé smluvní strany na svém území. V případě sporu, který nelze urovnat na půdě Stálého výboru Úmluvy, mohou se zúčastněné strany podrobit arbitrážnímu řízení pod patronací generálního sekretáře Rady Evropy.

O tom, že Úmluva úzce navazuje na Směrnici, která má dnes rozhodující, určující roli pro vývoj standardů televizního vysílání v Evropě, svědčí i ten fakt, že právě novelizace Směrnice v červenci 1997 vedla k tomu, že o rok později, v září 1998, byla ve stejném duchu a v téměř doslovně "zkopírovaných" formulacích novelizována rovněž Úmluva Rady Evropy¹⁰.

2. Směrnice EU Televize bez hranic a její obsah

2.1.Základní témata Směrnice ve vztahu k současné české mediální legislativě

Směrnice poskytuje definice základních pojmů (vysílání, vysílatel, reklama, sponzorování, teleshopping) a ve svých úvodních deklaratorních prohlášeních, tzv. recitals, nabízí i jistý interpretační návod výkladu Směrnice.

Česká legislativa není s těmito definicemi v zásadním rozporu, nicméně pojem vysílatel je ve Směrnici mnohem přesněji vymezen. Nová definice z roku 1997, která za vysílatele pokládá "fyzickou nebo právnickou osobu, jež má redakční odpovědnost za skladbu televizních programů", může mít určitý vliv na pojetí provozovatele vysílání v naší praxi, zvláště na ty držitele licence v ČR, pro které vysílání včetně přípravy programů zajišťují tzv. servisní organizace.

Kromě toho pojem "vysílání" se ve Směrnici vztahuje pouze na původní (initial) vysílání programů a nikoli na jeho retranslaci, tj. na současné, úplné a nezměněné šíření daného programu např. v kabelových sítích, jako je tomu v našem zákoně č. 468/91.

Směrnice dále přesně vymezuje kritéria stanovení jurisdikce nad vysílateli, a to z toho důvodu, že každý členský stát odpovídá za všechny televizní programy vysílané pod jeho jurisdikcí, a že se v minulosti vyskytovaly případy, kdy některé televizní programy fyzicky vysílané z některého členského státu jeho jurisdikci nepodléhaly nebo se jí snažily vyhnout rozdělením svých aktivit do více členských států.

Česká legislativa v tomto ohledu ne zcela vyhovuje požadavkům Směrnice, neboť přijetím principu pouhé registrace satelitního a kabelového vysílání - a to i původního, nikoli pouhé retranslace - se regulačnímu orgánu odpírá možnost stanovit vysílateli takové závazky, které český stát vůči EU přijme.

Směrnice ukládá členským státům, aby zajistily svobodu příjmu všech televizních programů z jiných členských států, a stanovuje výjimečné případy, kdy členský stát může retranslaci daného programu zastavit - v podstatě je to možné jen u pořadů ohrožujících "fyzický, mentální a morální vývoj dětí a mládeže" (pornografie) nebo pořadů vyvolávajících "nenávist na základě rasy, pohlaví, náboženství nebo národnosti."

Tím, že český zákon nerozlišuje mezi původním vysíláním a retranslací a tím, že i v procesu registrace má regulační orgán možnost kabelovému provozovateli zabránit retranslaci programů (odmítnutí registrace na základě §17, odst.3, když "z přihlášky vyplývá, že vysíláním dojde k porušení právních předpisů"), může dojít k rozporu s ustanovením Směrnice 2a(1) o zajištění svobodného příjmu a retranslací.

Směrnice stanovuje standardy vysílání reklamy, sponzorovaných pořadů a teleshoppingu.

Česká legislativa je v zásadě v souladu s ustanoveními Směrnice s výjimkou teleshoppingu, který byl nově definován v roce 1997, a který musí být vysílán v blocích dlouhých nejméně 15 minut. Do pojmu reklamy je dnes zahrnována i tzv. self- promotion, propagace vlastních pořadů, což má sice vliv na zařazování reklam do pořadů, ale na druhé straně při výpočtu celkových časových limitů (článek 18) se tato vlastní propagace do reklamy nezapočítává. Přestože český zákon č. 40/95, o regulaci reklamy, a zákon č. 468/91, o provozování R a TV vysílání, mají zásadní rysy shodné se Směrnicí, ve věci reklam na alkoholické nápoje, ochrany mladistvých a skladby reklamních bloků bude třeba naše právní předpisy upravit ve smyslu zpřísnění současných kritérií.

Směrnice žádá od členských států zajištění práva na odpověď, pokud by televizní vysílání poškodilo "uvedením nesprávných skutečností" oprávněné zájmy fyzických i právnických osob, "zejména pověst a dobré jméno."

Z hlediska české legislativy by bylo možné interpretovat současný institut tiskové opravy v našem tiskovém zákonu č. 81/66 jako zajištění práva na odpověď svého druhu, nicméně návrh nového tiskového zákona právo na odpověď implementuje do naší legislativy mnohem důrazněji ve smyslu Směrnice a je otázkou, bude-li tiskový zákon přijat v navrhovaném znění, zda institut práva na odpověď bude nutné zakotvovat také v zákonu o vysílání.

Směrnice stanovuje povinnosti členským zemím ve věci ochrany mladistvých a veřejného pořádku. Veřejný pořádek (public order) je zde zastoupen povinností, že "vysílání nebude obsahovat jakékoli podněty k nenávisti na základě rasy, pohlaví, náboženství a národnosti." V tomto ohledu je česká legislativa se Směrnicí ve svých ustanoveních rámcově kompatibilní, nicméně ochrana mladistvých je ve Směrnici precizněji specifikována (zvukové, vizuální upozornění apod.).

A na závěr je třeba uvést tři tematické oblasti Směrnice, které vůbec nejsou pokryty českou mediální legislativou, a to programové kvóty evropské produkce ve vysílání, programové (možné též investiční) kvóty evropských pořadů vyrobených nezávislými producenty a zabezpečení možnosti sledovat významné události v televizním vysílání pro širokou veřejnost.

Ustanovení o tzv. událostech velkého významu (events of major importance) byla do Směrnice doplněna Evropským parlamentem v roce 1997 ve druhém čtení novely. V podstatě jde o to, že některé události, které pokládá kterýkoli členský stát za důležité pro společnost, by neměly být vysílány takovým způsobem, který by připravoval širokou veřejnost o možnost jejich sledování buď přímo nebo ze záznamu na kanálech neplacené televize. Směrnice se zde pokouší najít rovnováhu mezi snahou zajistit široké veřejnosti přístup k významným (především sportovním) událostem a mezi respektováním výhradních práv těch, kteří tyto události organizují nebo vysílají.

2.2. Programové kvóty - zdroj kontroverzí

Od svého vzniku byla Směrnice předmětem diskusí na národní i nadnárodní úrovni, jejichž výsledky se do jisté míry promítly do novelizace Směrnice v roce 1997. Směrnice byla předmětem celkem pěti zpráv komise EU, z nichž dvě (COM(95)86 final a COM(97)523) se týkaly aplikace Směrnice jako celku, a tři zprávy byly zaměřeny pouze na plnění článků 4 a 5 Směrnice¹¹. Právě poslední z nich, publikovaná v dubnu 1998, nejen shrnuje celé šestileté období do roku 1996, ale zároveň ve svých přílohách a komentářích přichází s novými podněty pro budoucnost.

Současnou situaci, zvláště ve věci podpory distribuce a výroby evropských pořadů, která je nejvíce kontroverzním ustanovením Směrnice, popisuje zpráva Evropského institutu pro média, Düsseldorf, z července 1998, připravená na objednávku Ministerstva kultury ČR a financovaná projektem Phare¹², a proto není třeba v tomto ohledu základní fakta opakovat. Znění obou článků 4 a 5 je uvedeno v přílohách.

Je známo, že ačkoliv většinou hlasů byla Směrnice nakonec i ve druhém čtení v říjnu 1989 schválena, prosazení kvót evropských pořadů do Směrnice bylo politickým rozhodnutím, se kterým ne všechy členské země (VB, SRN, Dánsko) souhlasily. Vědělo se rovněž, že stanovení kvót evropských pořadů může vést ke konfliktu s USA na půdě World Trade Organization WTO¹³. Jak bývá při rozhodování v Radě EU obvyklé, ústupky v audiovizuální politice byly vyvažovány ústupky v jiných ekonomických oblastech. A tak výsledné formulace jsou jakýmsi kompromisem.

Vládě SRN se podařilo prosadit své výhrady vůči závaznosti kvót do protokolu, v němž se snaží interpretovat články 4 a 5 pouze jako politický cíl¹⁴. O právní validitě tohoto protokolu však existují určité pochybnosti, takže ten hlavní kompromis a jakási ústupová cesta z tvrdosti zákona je obsažena ve formulaci "where practicable and by appropriate means" (tam kde je to prakticky uskutečnitelné a vhodnými prostředky).

Tato zmírňující klauzule nakonec oslabila i americké protesty při posledním tzv. Uruguayském kole jednání organizace GATT¹⁵, kdy delegace USA přestala podmiňovat podpis závěrečné dohody požadavkem na zrušení programových kvót EU, se kterým do jednání přišla.

2.3.Česká republika a postoje ke kvótám

Zatímco oponentura některých členských zemí EU měla racionální a zdůvodněné podklady (např. spory o interpretaci televize jako služby nebo jako kulturního dědictví, obavy malých, ekonomicky slabých zemí, že "nedosáhnou" na cenově náročnější evropskou produkci, ekonomické zájmy vlastního průmyslu, kompetenční spory právního charakteru apod.) česká oponentura měla spíše emocionální a apriorní charakter, který vycházel ze špatných zkušeností stranického regulování médií před rokem 1990, a který navíc byl nenápadně podporován českým komerčním sektorem médií ekonomicky zainteresovaným na laciné americké produkci.

Projevilo se to např. i ve stanovisku české delegace na pražské ministerské konferenci Rady Evropy o masmediální politice v prosinci 1994, kde se pravilo: "Jsme přesvědčeni, že kulturní hodnoty a kulturní identita nemohou být nadekretovány zákonem... Ať už jsou důvody pro zavedení opatření podobných těm, které zaváděl totalitní režim, jakékoli, důsledky jsou vždy stejně neblahé.¹⁶"

Projevilo se to i při následném vyjednávání s Bruselem, kdy česká strana požadavek kvót a regulace ve své audiovizuální legislativě naprosto ignorovala, což bylo konstatováno v negativních hodnoceních jak základního posudku Komise EU¹⁷ v roce 1997, tak kontrolní zprávy¹⁸ zveřejněné na podzim 1998.

Do jisté míry se dá říci, že ostře kritický postoj a tvrdé vyžadování co nejdůslednějšího přenesení článků 4 a 5 Směrnice do české legislativy ze strany Bruselu bylo reakcí na tento český postoj, který si zpočátku neuvědomoval, že společná evropská politika tvoří celek a nelze si z ní vybírat jenom to, co se nám hodí, a odmítat to, co se nám nehodí¹⁹.

Daleko od pravdy nebude ani tvrzení, že díky řadě konfliktních a konfrontačních prohlášení z české strany a medializaci problému se otázka kvót stala pro bruselskou administrativu příležitostí udělit nám lekci z chování a diplomacie, bez které se žádné společné rozhodování v EU neobejde.

Při tom devítiletá historie Směrnice a jejího naplňování dává řadu příkladů, které na jedné straně potvrzují problematičnost stanovení programových kvót jako nástroje podpory evropské audiovizuální produkci, ale které na straně druhé ukazují, jak lze využít dostupných možností k pružné aplikaci tohoto nástroje.

3. Plnění programových kvót a jeho vyhodnocování

3.1. Třetí kontrolní zpráva Komise o kvótách

Jedním z nejobsáhlejších dokumentů týkajících se programových kvót a článků 4 a 5 Směrnice je třetí kontrolní zpráva Komise (COM(98)199 final) ze 3. dubna 1998²⁰.

Již zmíněný materiál Evropského institutu pro média pro Ministerstvo kultury ČR z velké části z této zprávy vychází. Využívá její statistická data pro případové studie pěti západoevropských států a přejímá i její interpretaci, aniž však kriticky hodnotí výchozí podklady. Problémy, které vznikaly při shromažďování statistických podkladů, jsou pouze obecně shrnuty na závěr úvodní první kapitoly (str.10-12).

Proto nebude bez zajímavosti podrobněji popsat metodologii a výsledky této kontrolní zprávy, neboť v mnohém se v ní odrážejí postoje jednotlivých členských zemí EU ve vztahu ke Směrnici a k plnění programových kvót.

3.2. Metodologie zprávy

Třetí kontrolní zpráva má pět částí, z nichž nejrozsáhlejší druhá část uvádí výsledky všech zemí ve statistickém přehledu.

Nejdříve se zde uvádí celkový počet hodnocených programů (nikoli všech vysílaných, neboť některé z nich věnované zpravodajství, sportovním přenosům, počasí apod. z hodnocení vypadají), dále pak sledované období a způsob získání výsledků.

Výsledky získával příslušný orgán (ministerstvo, regulační autorita) v naprosté většině z hlášení od samotných vysílatelů na základě dotazníků sestavených podle požadavků Komise. U některých států (Řecko, Dánsko, Itálie) není způsob získání údajů vůbec uveden. Pokud příslušný orgán nedostal od některé stanice odpověď - většinou to byly jen menší, nevýznamné nebo začínající komerční kanály - pak to do dotazníku uvedl. Ve třech případech provedl regulační orgán (není jasné, zda nezávisle nebo ve spolupráci s vysílatelem) vlastní průzkum metodou vzorků, při němž byly vyhodnocovány čtyři náhodné týdny vysílání ve čtyřech rozdílných čtvrtletích (Belgie, Portugalsko, Norsko).

Ačkoli členské země zasílaly Komisi data jak o počtu vysílaných hodin, tak o podílech kvótově relevantních pořadů, kontrolní zpráva uvádí pouze procentní podíly, a to ve třech kategoriích: evropská díla, nezávislá produkce, novější díla (kategorie novějších děl, "recent works", vyplývá z článku 5 Směrnice o nezávislé produkci, kde se definují jako "díla vysílaná během pěti let od jejich výroby").

Po uvedení statistických čísel zpráva přesně ve smyslu a znění odstavce 3 článku 4 uvádí další rubriky:

- Důvody uvedené členským státem pro nedosažení požadovaných podílů.

- Členským státem přijatá nebo plánovaná opatření.

- Doplňující údaje.

3.3. Přístup členských zemí ke kontrolní zprávě

Je typické, že některé velké státy se ani neobtěžovaly výše uvedené rubriky vyplnit, přestože mnohé jejich televizní programy požadované kvóty nenaplňují (např. Německo, Itálie, Španělsko), zatímco politický trpaslík, ale televizní velmoc, Lucembursko, velice podrobně analyzuje a zdůvodňuje situaci.

Rozsáhlý komentář Velké Británie zřejmě vyplývá z předchozí kritiky za neplnění Směrnice (řízení podle článku 169 dohody o ES bylo zastaveno až letos, po této zprávě), ale také z faktu, že je tady dnes licencováno přes 150 televizních programů, zpráva se věnuje 80 z nich, které byly v letech 1995- 6 v provozu a spadaly pod Směrnici.

Některé komentáře nepřímo odhalují neujasněnosti kritérií statistického zjišťování a formálnost procentně vyjadřovaných údajů, které u některých případů vyznívají až paradoxně.

Tak například televize pro německy hovořící komunitu v Belgii vykazuje stoprocentní podíl evropské tvorby, neboť za celý rok odvysílala 10,5 hodiny kvótově relevantních pořadů. V rubrice "chystaná opatření k nápravě situace" Dánsko uvádí, že její regulační orgány uložily provozovateli erotického kanálu Erotica, který měl pouze 11 procent evropské produkce v roce 1996, aby od roku 1998 tento podíl zvýšil nad 50 procent.

Nizozemsko uvádí, že u hudebního kanálu The Music Factory nelze zjistit původ videoklipů, ale provozovatel "ujistil, že více než polovina vysílaných klipů je evropské produkce."

Podobně formálně vyznívá statistika u některých specializovaných (tematických) programů ve Velké Británii, které vykazují stoprocentní podíl evropské produkce, jako jsou Weather Channel, Landscape Channel, Parliamentary Channel. Jak známo, všechny tyto programy jsou založeny na převaze "přenosového" televizního vysílání (např. Landscape Channel nechává pouze panoramovat kameru po nejrůznějších krajinách, Parliamentary Channel vysílá parlamentní debaty a politické diskuse před kamerou).

3.4. Opatrné hodnocení Komise

Kontrolní zpráva jako celek je tudíž výrazem administrativně splněné povinnosti uložené politickým rozhodnutím. V rubrice "členským státem přijatá nebo plánovaná opatření" se většinou opakují formální sdělení o tom, že vysílatelé byli upozorněni, bylo s nimi jednáno, zahájilo se řízení apod.

Komise si je do jisté míry vědoma určité relativity, ne-li dokonce nespolehlivosti, poskytovaných dat, což se projevuje v opatrném přístupu k formulaci stanovisek a závěrů obsažených ve třetí a čtvrté části kontrolní zprávy.

Tyto části konstatují některé obecně známé pravdy o tom, že veřejnoprávní programy - na rozdíl od programů komerčních, soukromých - nemají s plněním kvót evropské produkce větších problémů, že všeobecné plnoformátové programy mají větší šance kvóty naplnit než programy specializované (tematické), totéž platí u programů šířených terestricky ve srovnání s programy kabelovými a satelitními, a že tematičnost některých televizních programů - v návaznosti na objektivní podmínky televizního trhu - naplnění kvót evropských pořadů téměř vylučuje²¹.

Komise se přímo vyhýbá nějakému závěrečnému celkovému hodnocení působení a vlivu Směrnice na požadovaný účel, tj. posílení ekonomického potenciálu evropské audiovizuální tvorby s odkazem na "pružný charakter článku 4 a údajové základny, ze kterých vycházely jednotlivé členské státy při výpočtu podílů."²²

3.5. Návrhy na změnu do budoucnosti

Proto čtvrtá část zprávy dává podněty pro změnu monitorování. Konstatuje se v ní, že zákonodárce v roce 1997 jenom částečně přijal návrhy na změnu Směrnice tak, jak to Komise navrhovala v roce 1995²³, takže články 4 a 5 o podpoře evropské produkce zůstaly téměř beze změny.

Komise z toho mimo jiné vyvozuje, že uvedené znění zachovávající formuli "tam, kde je to prakticky uskutečnitelné" podporuje takovou interpretaci směrnice, podle níž se jedná "spíše o závazek jednat určitým způsobem, než dosahovat konkrétních výsledků."²⁴

Aby se i za tohoto nezměněného znění článků 4 a 5 a v podmínkách bouřlivě se vyvíjejícího se prostředí zachovala smysluplnost monitoringu, navrhuje Komise, aby nově zřízený Kontaktní výbor tuto otázku projednal a vzal v úvahu fakt, že nástup digitálního vysílání televize a s tím spojený růst počtu vysílaných televizních programů sebou přinášejí změny nejen kvantitativní, ale i kvalitativní.

Charakter programů se mění a tím se i zpochybňuje monitoring každého jednotlivého programu tak, jak to uvádí Směrnice²⁵, nehledě na to, že pojem "televizní program" může mít více interpretací.

Systém vysílání NVOD²⁶ a digitální multiplexování znásobuje počet televizních programů, jejichž skladba je v podstatě stejná a mění se jenom časové uspořádání. Nicméně Směrnice je i nadále může pokládat za separátní, zvláštní programy. Navíc systém digitálního vysílání podporuje vznik specializovaných, tematických programů, které už svým charakterem nemohou Směrnici vyhovět (např. program specializovaný na staré americké filmy či TV seriály).

Jak vývoj ukazuje, lze důvodně předpokládat, že dosavadní systém bude pronikavě změněn již pro příští monitoring, který by měl být učiněn pro léta 1997-98.

4. Česká republika a programové kvóty

4.1. Zpráva Evropského institutu pro média

Jedním z prvních pokusů o nezávislou analýzu televizních programů v ČR z pohledu Směrnice se stala zpráva, kterou Evropský institut pro média vypracoval na objednávku Ministerstva kultury ČR, a o které se dnes hovoří jako o "Langeho" zprávě podle jména ředitele EIM (dále jen "zpráva EIM")²⁷.

Tato zpráva vycházela jednak z oficiálních statistik (Česká televize) a dále z odhadů agentury Median, která je určila zřejmě na základě analýzy informací o programech z programových věstníků, přičemž metodika výpočtu není ve zprávě uvedena.

Již dříve však byla zpracována podobná analýza komerčních televizí TV NOVA a PRIMA TV na základě vzorku čtyř náhodně vybraných týdnů v kalendářním roce, a to pro studii "Vývoj audiovizuální krajiny v ČR po roce 1989", zpracovávanou pro mezivládní organizaci Eureka Audiovisuel v roce 1996 a aktualizovanou v roce 1997²⁸. Tato studie se pak stala součástí širší publikace "Vývoj audiovizuální krajiny ve střední Evropě po roce 1989."

Údaje zprávy EIM se prostřednictvím ministerstva dostaly do širšího povědomí a s výjimkou samotných provozovatelů Novy a Primy nebyly zpochybňovány, ačkoliv by si tyto údaje zasloužily kritické analýzy, případně jejich uvedení do reálných souvislostí²⁹.

4.2. Problém interpretace statistik

Články 4 a 5 Směrnice vymezují programové kvóty dosti obecně.

Za prvé: při vymezení sledovaných pořadů se použila vylučovací metoda - jedná se celkový vysílací čas, od kterého se odečítají položky zpravodajství, sportovní události, hry, reklamy, teletext a teleshopping. Ale i toto negativní vymezení, které mělo situaci zjednodušit, obsahuje hraniční případy, které mohou, ale nemusejí být do odečítání zahrnuty.

Například, je tzv. studiová publicistika, zvláště živě vysílaná, pouhým zpravodajským žánrem nebo koncipovaným televizním pořadem, který lze hodnotit jako evropské dílo? Totéž se týká sportovní publicistiky využívající záznamů ze sportovních událostí. Neostrá hranice rovněž odděluje kvizové a soutěžní pořady, které jsou vyřazovány z kvótově relevantních pořadů jako hry - games, od některých soutěžních pořadů, obsahující prvky původního zábavného pořadu. A zcela neřešená je otázka hudebních klipových pořadů, kde provenience klipů je mezinárodní, a kde lze diskutovat o tom, zda ten, kdo klipový pořad v Evropě sestaví, jej může vydávat za evropské dílo.

Za druhé: Ačkoliv i vysílání repríz evropských filmů a televizních pořadů přináší producentům jisté příjmy, hlavním smyslem by měla být podpora nové tvorby. Jestliže však Směrnice ignoruje rozdíl mezi premiérou a reprízou, pak dovedeno do absurdna - televize by mohly plnit kvóty evropské produkce neustálým opakováním starých filmů a seriálů, aniž by se vyrobilo jediné nové evropské dílo. Tento nedostatek je jenom částečně korigován ustanovením v článku 5, který u tzv. nezávislé tvorby vyžaduje rezervování "adekvátního podílu pro současná díla, to znamená pro díla vysílaná během pěti let od jejich výroby."

Články 4 a 5 vymezují programové kvóty podle kritérií, které až dosud vysílací organizace běžně nesledovaly. Sjednocení kritérií programových statistik tak, aby byly tyto statistiky mezinárodně srovnatelné a kompatibilní, je dávným a stále neřešeným problémem³⁰. I v případech, kdy dojde k dohodě o jednotlivých kategoriích a položkách, míra subjektivity při zařazování daného konkrétního pořadu do dané kategorie je stále veliká.

To lze demonstrovat i na příkladech českých televizí.

4.3. Statistiky evropské produkce TV NOVA a TV PRIMA

Ve výroční zprávě pro americké akcionáře uvádí CME, že "původní domácí pořady, které vyrábí TV Nova, společně s českými filmy a dalšími původním českými programy, tvoří přibližně 44 procent vysílacího času TV Nova."³¹ Ředitel TV NOVA Vladimír Železný nedávno na veřejnosti prohlásil, že v kategorii domácích českých pořadů Nova vysílá dokonce 49 procent pořadů, z čehož 42 procent činí původní televizní tvorba a 7 procent české filmy³².

Skutečně, pokud se vysílací doba TV NOVA pojme jako celek a ve vysílaných pořadech se nediferencuje, pak přibližně 40 procent vysílacího času připadá na materiály domácího původu, což společně s vysílanými zahraničními pořady evropského původu dává předpoklad naplnění majoritního podílu evropské produkce³³.

Při použití kritérií Směrnice však podíly vycházejí zcela jinak. Proč? Není to jenom tím, že je vyřazeno zpravodajství a soutěže typu Riskuj nebo Kolotoč. Je třeba vzít v úvahu, že TV NOVA do domácí produkce zahrnuje i reklamu a tzv. self- promotion, což v letech 1996-97 činilo asi 90 minut denně, dnes možná ještě více. Ačkoliv vlastních zpravodajských pořadů má TV NOVA objemově málo, Snídaně s Novou jako typ zpravodajského pořadu tzv. breakfest TV, televize k snídani, je ve své větší části rovněž odečitatelnou položkou, byť interní statistiky TV NOVA s ní počítají jako s původní publicistickou tvorbou. Jak je vidět, záleží tedy hlavně na tom, jak jsou "nastavena" statistická kritéria.

Zpráva EIM udává podle odhadu agentury Median v druhé polovině roku 1997 33 procent evropské produkce v "kvótově relevantních" pořadech vysílaných TV NOVA. Studie, která byla nezávisle prováděna o rok dříve a extrapolovala statistické vzorky z první poloviny roku 1997, zjistila u TV NOVA 30 procent evropské produkce "kvótově relevantních" pořadů³⁴.

Tatáž studie zároveň konstatovala rostoucí trend podílu původní a evropské tvorby ve vysílání TV NOVA ve srovnání s rokem 1996, takže podle okamžité situace lze předpokládat, že TV NOVA naplňuje evropské kvóty v rozmezí 30-35 procent.

Také u TV Prima lze porovnat výsledky dvou studií. Studie EIM uvádí v "kvótově relevantních" pořadech TV Primy 44 procent evropských děl, z velké části vlastních televizních pořadů. Studie zpracovaná pro Eureka Audiovisuel, která zkoumala první polovinu téhož roku, zjistila 43 procent evropských děl v "kvótově relevantních" pořadech TV Prima³⁵.

Tyto výsledky však vycházely z roku 1997, který byl svým způsobem mimořádným a netypickým, kdy TV Prima s pomocí značných investic se snažila profilovat proti TV NOVA novými formáty a zvýšeným procentem původní tvorby (podle statistiky zprávy EIM TV Prima vysílala za 7 měsíců roku 1997 o 200 hodin českých původních pořadů více než TV NOVA). Od roku 1998 se však programování TV Prima změnilo, obrátilo se k finančně úspornějším formátům a americkým seriálům (často sublicencovaným od TV Nova, jako např. Dallas), což zcela určitě mění i podíly evropské tvorby, které se v současnosti pohybují spíše v rozmezí 35-40 procent.³⁶

4.4. Statistiky evropské produkce České televize

Ačkoliv Česká televize publikuje každým rokem rozsáhlé statistické údaje o svém programu, také tady se z nich jen těžko dají odvodit data potřebná pro zjištění evropské produkce podle kritérií Směrnice. Kromě toho statistikové ČT tato data podávají a interpretují s jasným záměrem: dokázat laické veřejnosti výkonnost organizace a objem jejího produktu za každou cenu.

Této interpretaci bohužel podlehla i studie EIM, která za základ rozboru vzala ta "nejhrubší" data neočištěná od zkreslujících vlivů. Zhruba 15 tisíc vysílaných hodin ročně totiž obsahuje i vysílání tzv. otevřeného teletextu v nočních hodinách, dále pasívní retranslace pořadu Euronews a v poslední době též pasívní retranslace závěrů "meteorologických" kamer. To vše se promítá do čísel informativních a částečně též zpravodajských pořadů, takže důvodně lze vycházet z toho, že nikoli 15 500, ale spíše jen 14 000 vysílaných hodin ročně je reálným základem.³⁷

K podobným zkreslením dochází také u statistiky zahraničních pořadů, která rovněž obsahuje retranslace Euronews, a kromě toho nerozlišuje strukturu těchto pořadů a zahrnuje i zpravodajské pořady a sportovní přenosy (a to nejen v případě Francie/Eurosport, jak uvádí zpráva EIM).³⁸

Přese všechna tato zkreslení je zde důvodný předpoklad toho, že ČT nemá a nebude mít problémy s naplněním kvót evropské produkce především díky rozsáhlé vlastní domácí "kvótově relevantní" produkci.Tento předpoklad lze nepřímo dokladovat statistikou o vlastní výrobě³⁹. I v případě, že by 2000 hodin ročně bylo ne-evropské produkce a všechny byly kvótově relevantní, pak proti tomuto objemu stojí cca 2500 hodin vlastní výroby, jež není v kategoriích zpravodajství a jiných kvótově nerelevantních kategoriích (dabing, ozvučení, titulky, sestřihy apod.), nemluvě o reprízách původní a evropské tvorby, které ČT vysílá a které se do evropských děl podle Směrnice započítávají.

4.5. Statistiky tzv. nezávislé produkce

O tom, jak obtížně se sleduje toto kritérium, svědčí skutečnost, že ani ve třetí kontrolní zprávě Komise (viz 3.1.) nebyly některé státy, např. Německo, schopny dodat požadovaná data o evropských dílech "vytvořených producenty, kteří jsou nezávislí na vysílateli" v programech svých televizí.

Tento údaj dnes nelze v ČR přesně zjistit ani u komerčních stanic NOVA a Prima, ani u veřejnoprávní ČT, neboť by to vyžadovalo zkombinovat programové statistiky s výrobními údaji. Proto zpráva EIM se spoléhá na dedukci a vyslovuje u plnění této kategorie programových kvót optimistickou prognózu do budoucnosti v ČR.

Paradoxně do vlastní statistické pasti se chytila ČT, která ve snaze dokumentovat svoji vysokou produktivitu uvedla, že převzaté domácí pořady činily pouze 2,5 procenta vysílaného programu.⁴⁰ Vzhledem k tomu, že za základ výpočtu byl použit uměle "nafouklý" objem vysílání 15500 hodin, procento převzaté domácí tvorby se jevilo zákonitě jako nízké⁴¹. Jako základ výpočtu totiž musí sloužit kvótově relevantní pořady (bez zpravodajství, sportu, reklamy atd.), kterých je v uvedeném celkovém objemu méně než polovina. 394 hodin převzaté domácí tvorby pak představuje více než 5 procent nezávislé tvorby, navíc ve sledované kategorii "novějších děl". Kdyby se k tomu započítala i nakoupená nezávislá zahraniční, evropská produkce, mohlo by být procento ještě vyšší.

Ve věci kvót tzv. "nezávislé produkce" lze proto souhlasit s názorem studie EIM, že u plnoformátových stanic s významným podílem vlastní tvorby by neměl být problém kritériu "nezávislé produkce" vyhovět vzhledem k ekonomické výhodnosti tzv. "outsourcing", tj. přesouvání části výrobních či provozních operací mimo podnik směrem k externím firmám.

5. Možné dopady působení kvót na české vysílatele a perspektivy uplatnění článků 4 a 5 Směrnice v ČR

Toto téma bylo natolik medializováno z předpojatých pozic zainteresovaných subjektů, že není lehké se u něj v diskusích dobrat objektivního pohledu. O základním trendu není pochyb - kvóty by měly mít dopad pouze na komerční vysílatele, veřejnoprávní subjekt svoji současnou strategii měnit příliš nemusí.

Studie EIM v zásadě shrnula v obecné rovině situaci, ve které se český audiovizuální sektor a česká mediální legislativa nachází. Se strategií, kterou zpráva EIM ČR pro vyjednávání s orgány EU doporučuje, lze jenom souhlasit (žádost o dočasnou výjimku s využitím non-slip back klauzule, tj. možnost postupného zavádění kvót do praxe).

Nicméně k obecným závěrům zprávy EIM lze dodat několik konkrétních doplňujících poznatků:

Perspektivní vyhovění požadavku většinového zastoupení "kvótově relevantních" evropských pořadů je pro plnoformátové komerční vysílatele TV NOVA a TV PRIMA menším problémem než pro ostatní komerčně provozované televizní služby (Hallmark, HBO, Max1, Supermax).

Na otázku, která je často kladena: "Kolik to bude stát?" nelze jednoznačně odpovědět. Zvláště u TV NOVA by neměl být problém zaplatit u vybraných evropských produktů cenu až o 25 vyšší než je cena produktů amerických.⁴² Totéž navýšení cen u zahraničních nákupů by však pro TV PRIMA mohlo znamenat ztíženou možnost dosažení rentability provozu, o kterou TV PRIMA usiluje. A u kabelových programů, včetně placeného kanálu HBO, by přísné zavedení kvót mohlo znamenat jejich zánik.

Neboť vše se odvíjí od příjmů těchto vysílatelů. A je rozdíl, jestliže příjem je přes 3 miliardy Kč (TV NOVA), 500 miliónů (odhad TV PRIMA) nebo 100 miliónů Kč (odhad HBO) ročně.

Na druhé straně, nechuť k nákupu evropské produkce nevyplývá jenom z ceny⁴³. Výhodnost americké televizní a filmové tvorby spočívá nejen v její láci, ale také v její účinnosti. Její univerzálnost produkuje vyšší procenta sledovanosti.

Zkušení televizní pracovníci vědí, že lze vypěstovat divácký návyk i na některé typy ne-amerických pořadů (svědčí o tom např. divácké úspěchy laciných latinoamerických telenovel v Polsku, Rusku, na Ukrajině), nicméně uvedení takových děl znamená přechodné snížení sledovanosti a v ostré soutěži ratingů, která dnes u nás panuje, se jen málokterá televize odváží přijmout riziko takového postupu.

Z toho lze odvodit, že evropská produkce by nemusela být natolik neperspektivní a dražší, jak se snaží komerční provozovatelé prezentovat. Práce s ní je však obtížnější a rizikovější a zcela určitě může programovým pracovníkům TV NOVA a TV PRIMA zkomplikovat život.

Určitým problémem budou - vzhledem k potenci našeho trhu - domácí kabelové programy (HBO, Hallmark, Max1, SuperMax), které mají šanci existovat v kabelových sítích jedině proto, že jsou jakýmsi vedlejším produktem již zavedených služeb silných amerických společností. Zde se nabízí vůči Směrnici EU jediná možnost - argumentovat tematickým specializovaným charakterem takových televizních programů, který vylučuje "praktickou uskutečnitelnost" aplikace kvót.

Kromě toho kabeloví vysílatelé nikdy nebudou mít možnost ani šanci naplnit svůj program vlastní "kvótově relevantní" původní tvorbou jako plnoformátové terestrické programy.

Také z tohoto důvodu by nebylo moudré, kdyby naše legislativa nějakým způsobem "úkolovala" jednotlivé segmenty audiovizuálního trhu a určovala jim pevné termíny plnění programových kvót EU, neboť tím by se zcela zklividovala flexibilita, kterou Směrnice EU v tomto směru nabízí, a mohlo by to destabilizovat náš televizní a audiovizuální trh.

Kromě toho lze důvodně očekávat, že v průběhu nejbližších let mohou být kvóty s největší pravděpodobností nahrazeny zcela jiným nebo odlišným nástrojem podpory evropské produkce.

6. Přehled akcí Komise EU ve věci neplnění Směrnice

6.1. Komise EU a Evropský soudní dvůr

Založení Evropského soudního dvora (ESD) bylo vedeno záměrem ustavit nezávislého arbitra ve věci dodržování pravidel společenství EU a snahou zajistit jednotnou interpretaci těchto pravidel. Tento soudní dvůr má 15 soudců a osm veřejných zástupců (Advocate-General). Jeho rozsudky řídí právní život v EU, byť jsou často vyjádřením určitého kompromisu, neboť vycházejí ze specifické povahy ústavního pořádku EU.

Statut ESD je zakotven v primární legislativě, tj. v zakládající tzv. římské smlouvě, část čtvrtá, články 164-198. Články 169 a 170 specifikují procedury, které má Komise nebo členské státy k dispozici při porušování povinností, a které musí předcházet tomu, než je případ předložen ESD. Článek 177 specifikuje pravomoce ESD ve věcech předběžných soudních rozhodnutí. (Výtah článků týkajících se ESD je uveden v příloze).

Právě neplnění Směrnice jednotlivými členskými státy se stalo ve více případech příčinou toho, že Komise využila svých pravomocí podle článku 169⁴⁴, a že některé případy se dostaly až před ESD, který svými rozsudky vytvořil již poměrně bohatou judikaturu.

6.2. Komise EU a řízení podle článku 169

Zatímco některé případy se dostávají k ESD na základě sporů vedených u soudů v jednotlivých členských státech, existují také případy, kdy žalující stranou je Komise EU, která využívá článku 169, tj. zasílá dopis oznamující neplnění závazků se žádostí o vyjádření, poté vydává své zdůvodněné stanovisko (reasoned opinion) a pokud daný členský stát ve stanovené lhůtě nedostatky neodstraňuje, předává záležitost ESD.

Takto byly například v září 1996 řešeny případy vedené pod evidenčními čísly C-222/94 (Komise vs. Spojené království) a C-11/95 (Komise vs. Belgie).

Oba měly společné to, že řešily nesoulad mezi Směrnicí a národními legislativami ve věci jurisdikce (pravomoci) nad vysílacími subjekty. ESD v této záležitosti rozhodl, že otázku příslušnosti daného vysílacího subjektu je třeba řešit podle zásady "místa zřízení" dané stanice s tím, že je-li vysílatel zřízen ve více státech, rozhodné je to místo, kde jsou soustředěny hlavní činnosti vysílatele, především pak skutečnost, kde je program sestavován a kde se činí hlavní programová rozhodnutí. Na druhé straně nelze připustit, aby vysílatel nespadal pod žádnou jurisdikci.

V prvním britském případě byla odsouzena skutečnost, že britský zákon z roku 1990 rozlišoval "domácí" a "ne-domácí" satelitní licence (zde např. licence pro pornokanál Adult Channel), přičemž "ne-domácí" satelitní vysílatel měl volnější licenční podmínky, jež neodpovídaly požadavkům Směrnice.

V druhém belgickém případě pak byla odmítnuta taková legislativa, která požadovala schvalování (licencování) retranslace televizních programů ze zahraničí (z členských států EU) pro šíření v kabelových systémech. Zásada "dvojí kontroly" byla odmítnuta s tím, že kontrolu provádí pouze jeden stát a to ten, pod jehož jurisdikci vysílatel spadá.

Z dalších, Evropským soudním dvorem dosud neuzavřených případů, lze zmínit spor Komise vs. Itálie, podaný ESD v prosinci 1997, a Komise vs. Francie, podaný ESD v prosinci 1998.

Italský případ se týká nesouladu národní legislativy se Směrnicí jednak ve věci vysílání reklam (možnost vysílání tzv. izolovaných reklamních spotů, jež tvoří pouze jediná reklama, nedostatečná aplikace Směrnice ve věci vkládání reklamních spotů do pořadů) a dále ve věci programových kvót, tj. článků 4 a 5 Směrnice, které jsou nedostatečně přeneseny do italského zákona o vysílání.

Francouzský případ sahá až do roku 1992, kdy Komise napadla nekompatibilitu francouzské legislativy se Směrnicí. V následném řízení slíbila Francie, že nový zákon o vysílání bude předložen parlamentu do konce roku 1997 a schválen na jaře 1998. Kromě toho se počítalo s tím, že některé problémy budou odstraněny novelizací Směrnice v roce 1997. To se však nestalo, takže francouzský případ se rovněž dostává před ESD a to především z těchto důvodů:

- schvalování programů pro retranslaci v kabelových sítích; ačkoliv regulační orgán CSA (Conseil Supérieur de l'Audiovisuel) vydal prohlášení, kde se této autorizace (viz zamezení "dvojí kontroly") zříká, v praxi ji neuplatňuje, nicméně znění zákona je stále nezměněné;

- nedostatečná aplikace Směrnice ve věci ochrany mladistvých ;

- a dále nesoulad řady opatření se Směrnicí ve věci umožnění svobodného příjmu programů vysílaných z jiných členských států EU (např. speciální pravidla týkající se cizojazyčného vysílání z družic, dekret CSA proti "delokalizaci" kabelových programů z území Francie, možnost vysílání z frekvencí, které nespadají pod CSA apod.).

U francouzského případu stojí za zmínku, že Francie, kdysi hlavní zastánce programových kvót, který přijal dekretem 90-66 CSA ze 17. ledna 1990 pravidla jdoucí ještě nad rámec článků 4 a 5 Směrnice, s příchodem nových digitálních služeb platnost některých článků tohoto dekretu zvažuje a s ohledem na vysílání kabelových a satelitních programů s filmovou tvorbou (zvláště programy Canal+) hodlá kritéria regulace modifikovat.⁴⁵

6.3. Judikatura Evropského soudního dvora ve věci Směrnice

Není účelem tohoto materiálu provést právnický rozbor evropské judikatury ve věcí masových médií obecně a ve věci Směrnice zvlášť. Přehled hlavních případů je dostupný ve Druhé zprávě Komise⁴⁶ (viz zmínka v 2.2.).

Kromě výše uvedených případů, kde žalující stranou byla Komise, ESD řešil řadu dalších případů, které mu byly předány stranami ve sporu probíhajícím na národní úrovni. Byly to např.

- C412/93 z 9.2.1995 - dovozní společnost Leclerc-Siplec vs. televizní stanice TF1 a M6. Uvedené komerční televizní programy odmítly vysílat reklamu na prodej pohonných hmot v supermarketech Leclerc opírajíce se o francouzský zákon. Stížnost společnosti Leclerc-Siplec byla odmítnuta s tím, že každý členský stát má právo v rámci své jurisdikce stanovit přísnější pravidla pro vysílání reklam, než uvádí Směrnice.

- C302/95 z 12.12.1996 - RTI vs. italské ministerstvo pošt a telekomunikací. Případ řešil specifickou italskou formu reklamy, tzv. "telepromozione", kdy pořady - zvláště soutěže - bývají přerušovány zvláštními vstupy, v nichž se nabízejí služby a zboží, a to tak, že moderátorem příslušného pořadu. Soud rozhodl ve prospěch televizní organizace RTI, kdy telepromozione ztotožnil s přímou nabídkou zboží a služeb veřejnosti (teleshopping), která nepodléhá přísnějším pravidlům pro reklamu a sponzoring.

- C34, C-35, C-36/95 - švédský ombudsman na ochranu spotřebitele vs. De Agostini, Svenska Förlag AB a TV-Shop i Sverige AB. Tento případ vznikl poté, co švédský orgán ochrany spotřebitele - ombudsman - zažaloval italského vydavatele za jeho reklamu pro magazin "Všechno o dinosaurech". V reklamním spotu se doslova pravilo: "Každý druhý týden můžeš získat části světélkujícího modelu dinosaura a všechny časopisy ti dohromady dají encyklopedii. To vše za 7,50 švédských korun." Tento spot vysílal komerční satelitní program TV3 pro Skandinávii s licencí ve Velké Británii a komerční program TV4, který má licenci i pro terestrické vysílání ve Švédsku. Ombudsman jednak protestoval proti zavádějící reklamě, která dostatečně nespecifikovala, kolik časopisů je třeba koupit k sestavení dinosaura z jednotlivých jeho částí, kolik je úhrnná cena všech magazinů, byl vznesen i protest ve věci zdravotní závadnosti hračky. Kromě toho reklama byla v rozporu se švédskou mediální legislativou, která zakazuje vysílání reklam zaměřených na děti mladší 12 let. Takže problém měl více aspektů, z nichž ten nejpodstatnější se týkal otázky, zda má Švédsko právo bránit vysílání programu z jiného státu, jestliže nedodržuje švédské pravidlo o reklamě pro děti. Rozhodnutí ESD vyznělo v tom smyslu, že ombudsman má právo podniknout kroky proti firmě, která uvádí zavádějící reklamu, u příslušných orgánů daného státu, ovšem nesmí to bránit retranslaci pořadů. A pokud retranslovaný program je schválen jiným členským státem a není v rozporu se Směrnicí (jež žádná přísnější ustanovení co do věkového limitu neobsahuje), Švédsko nesmí bránit jeho retranslaci.

6.4. Případy týkající se plnění článku 4 a 5 Směrnice

Jak z uvedených případů vyplývá, svobodný oběh televizních programů v rámci EU byl vždy prioritou pro rozhodování ESD ve sporných případech Směrnice. A to se týkalo i těch případů, jež měly přímou návaznost na plnění článků 4 a 5 Směrnice ve věci kvót evropských pořadů.

Zcela speciálním v tomto ohledu byl případ C-14/96, Paul Denuit vs. belgický stát, neboť rozhodnutí belgické vlády, kterým se snažila zabránit retranslaci amerického satelitního a kabelového programu TNT & Cartoon Network, se opíralo o zjištění, že tento program neodpovídá požadavkům článků 4 a 5 Směrnice⁴⁷.

Rozhodnutí ESD však bylo jednoznačné:

"Článek 2(2) Směrnice 89/552 má být interpretován v tom významu, že členský stát se nemá stavět proti retranslaci na svém území vysílání televizního vysílatele v pravomoci jiného členského státu, jestliže tato vysílání neodpovídají požadavkům článku 4 a 5 Směrnice."

7. Závěry

Směrnice Televize bez hranic se stala trvalou součástí evropské legislativy a v té či oné podobě bude ovlivňovat regulativní rámec televizního vysílání v členských zemí EU.

Lze předpokládat, že k další revizi Směrnice dojde po roce 2000, kdy Komise musí předložit Evropskému parlamentu a Radě EU zprávu o uplatňování Směrnice a návrhy na další změny⁴⁸. K revizi pak dojde

nejpozději před 30. červnem 2002 (viz článek 25a Směrnice)⁴⁹, což jsou všechno data časově spadající před horizont případného přijetí České republiky za plnoprávného člena EU.

To neznamená, že Směrnici lze v současné podobě ignorovat a vyčkávat na její revizi, která se například v otázkách podpory evropské tvorby může, ale také nemusí změnit. Lze předpokládat, že dojde ke změnám v nástrojích podpory evropské tvorby, neboť současné nástroje založené na obsahové kvótování objemu vysílaných evropských pořadů v televizních programech se v praxi projevují jako obtížně realizovatelné a překonané.

Kapitola 5 této studie již víceméně formulovala závěry z hlediska konkrétních dopadů zavedení kvót na český televizní trh a z hlediska postojů, které by česká strana ve vztahu k článkům 4 a 5 měla zaujmout. Směrnici s jejími kvótami nelze a priori odmítat, ale je třeba využít její flexibility tak, aby byla respektována specifika českého televizního trhu a nebyla ohrožena pestrost jeho nabídky (např. likvidací tematických kabelových programů).

PhDr. Milan Šmíd

Institut komunikačních studií a žurnalistiky

Fakulta sociálních věd

Univerzita Karlova, Praha

prosinec 1998

PRAMENY, LITERATURA

Dokumenty EU (http://europa.eu.int)

COUNCIL DIRECTIVE (89/552/EEC) of 3 October 1989 on the coordination of certain provisions laid down by law, regulation or administrative action in Member States concerning the pursuit of television broadcasting activities.

DIRECTIVE 97/36/EC of the European Parliament and the Council of 30 June 1997 amending Council directive 89/552/EEC on the coordination of certain provisions laid down by law, regulation or administrative action in Member States concerning the pursuit of television broadcasting activities.

THIRD COMMUNICATION FROM THE COMMISSION TO THE COUNCIL AND THE EUROPEAN PARLIAMENT on the application of Articles 4 and 5 of Directive 89/552/EEC "Television without Frontiers" for the period 1995-96 including an overall assessment of application over the period 1991-96, COM (98) 199 final.

http://europa.eu.int/comm/dg10/avpolicy/twf/art45/3rapp_en.html

Posudek Komise k žádosti ČR o přijetí do Evropské unie,

týdeníku Ekonom 39/1997.

Pravidelná zpráva Komise o pokroku ve věci přistoupení - Česká republika (Regular Report From the Commission on Progress towards Accession - The Czech Republic).

http://www.europa.eu.int/comm/enlarge/report_11_98_en/czech/index.html

Audiovisual Policy of the European Union. European Commission, DG X, CECA-CEE-CEEA Brusel - Luxemburg 1997, propagační brožura (rozšiřováno též v českém znění na vyžádání).

The ABC of Community Law, European Commission, Brusel 1994.

Římská smlouva o Evropském společenství - EC Treaty.

http://www2.echo.lu/legal/en/treaties/ec/

Case Law on the audiovisual sector a další aktuální dokumenty (tiskové zprávy, projevy, studie) soustředované na www internetové stránce generálního direktorátu 10 Komise EU, odpovědného za informaci, komunikaci, kulturu a sport:

http://europa.eu.int/comm/dg10/avpolicy/

Dokumenty Rady Evropy: (http://www.coe.fr/eng/legaltxt)

European Convention on Transfrontier Television opened for signature in Strasbourg on 5 May 1989.

Protocol ETS No. 171 amending the European Convention on Transfrontier Television, signed at Strasbourg, the 9th day of September 1998, and opened for acceptance the 1st day of October 1998.

Ostatní prameny a literatura:

internetové www stránky regulačních orgánů některých států EU:

Francie - http://www.csa.fr/html/

Velká Británie - http://www.itc.org.uk/

Německo - http://www.alm.de/

Dokumenty 4. evropské ministerské konference o masmediální politice s tématy "Budoucnost veřejnoprávního vysílání" a "Svoboda žurnalisty", 7.-8.11.1994, Praha (archiv autora)

Studie Evropského ústavu pro média, Düsseldorf, červenec 1998:

Approximation of the Czech Legislation with the EU-Law in the Field of Audiovisual and the Appliccation of the Directive 89/552/EC - Economic Impact Study. EIM, Düsseldorf, July 1998 (uloženo: Ministerstvo kultury ČR, Úřad Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání)

Šmíd, Milan; Kroupa, Vladimír: The Limitations of a Free Market: Czech Republic. In: The Development of the Audiovisual Landscape in Central Europe since 1989. Revised Edition, John Libbey Media, Londýn 1998, str. 61-110.

Sychra, Zdeněk: Evropská regulace televizních kvót, klauzurní práce FSS MU Brno, 1998.

Ročenka České televize 1997, ČT Praha 1998 (statistiky o programu a hospodaření).

Obchodní věstník 23/98 (zpráva o hospodaření ČNTS za rok 1997).

Články a rozhovory otištěné v českých denících MF DNES, Lidové noviny, Právo.

1

Definice tzv. programových kvót ve Směrnici 89/552/EHS

Článek 4

1. Členské státy zajistí tam, kde je to prakticky uskutečnitelné a vhodnými prostředky, že vysílatelé vyhradí pro evropská díla ve smyslu článku 6 většinový podíl svého vysílacího času, s vyloučením času určeného pro zpravodajství, sportovní události, hry, reklamy, teletextové služby a teleshopping. Tento podíl by měl být zajištěn s přihlédnutím k informačním, vzdělávacím, kulturním a zábavním závazkům vysílatelů vůči jejich divácké veřejnosti progresivně a na základě vhodných kritérií.

Článek 5

Členské státy zajistí tam, kde je to prakticky uskutečnitelné a vhodnými prostředky, že vysílatelé vyhradí nejméně 10 procent svého vysílacího času s vyloučením času určeného pro zpravodajství, sportovní události, hry, reklamy, teletextové služby a teleshopping, nebo alternativně podle uvážení členského státu 10 procent svého programového rozpočtu, evropským dílům vytvořeným producenty, kteří jsou nezávislí na vysílatelovi. Tento podíl by měl být zajištěn s přihlédnutím k informačním, vzdělávacím, kulturním a zábavním závazkům vysílatelů vůči jejich divácké veřejnosti progresivně a na základě vhodných kritérií; musí být zajištěn vyhrazením adekvátního podílu pro současná díla, to znamená pro díla vysílaná během pěti let od jejich výroby.

2

Výtah ze Smlouvy ES (Římská smlouva) týkající se Evropského soudního dvora

Část 4. Soudní dvůr

Článek 164

Soudní dvůr zabezpečuje, že při interpretaci a aplikaci této Smlouvy bude dodržován zákon.

Článek 165

Soudní dvůr se skládá z 15 soudců....

Článek 166

Soudnímu dvoru slouží osm veřejných zástupců...

Článek 168a

1. U Soudního dvora bude zřízen Soud první instance s pravomocí vyslechnout a rozhodnout v první instanci... určité případy žalob nebo řízení...

Článek 169

Jestliže Komise je toho názoru, že členský stát neplní povinnosti vyplývající z této Smlouvy, vydá zdůvodněné stanovisko (reasoned opinion) o této záležitosti poté, co poskytla dotyčnému státu příležitost předložit jeho poznatky (observations).

Jestliže dotyčný stát nevyhoví stanovisku v časové lhůtě stanovené Komisí, Komise může tuto záležitost přednést Soudnímu dvoru.

Článek 170

Členský stát, který je toho názoru, že jiný členský stát neplní povinnosti vyplývající z této Smlouvy, může tuto záležitost přednést Soudnímu dvoru.

Dříve než členský stát podnikne nějaké právní kroky proti jinému členskému státu ve věci údajného porušení závazků vyplývajících z této Smlouvy, tuto záležitost předloží Komisi.

Komise vydá zdůvodněné stanovisko (reasoned opinion) poté, co každému z dotyčných států byla dána příležitost předložit svou vlastní verzi případu a poznatky k verzi případu druhé strany jak ústně tak písemně.

Jestliže Komise nevydá stanovisko v průběhu tří měsíců od data, kdy záležitost jí byla předložena, absence takového stanoviska nebrání tomu, aby záležitost byla přednesena Soudnímu dvoru.

Článek 171

1. Jestliže Soudní dvůr zjistí, že členský stát neplnil povinnost vyplývající z této Smlouvy, bude od tohoto členského státu vyžadováno, aby přijal nezbytná opatření k naplnění rozsudku Soudního dvora.

2. Jestliže Komise je toho názoru, že příslušný členský stát nepřijal taková opatření, vydá - poté kdo poskytl tomuto státu příležitost předložit jeho poznatky - zdůvodněné stanovisko konkrétně uvádějící body, ve kterých dotyčný členský stát nesplnil rozsudek Soudního dvora.

Jestliže dotyčný členský nepřijme nezbytná opatření k naplnění rozsudku Soudního dvora v rámci časového limitu stanoveného Komisí, Komise může tento případ předložit Soudnímu dvoru. Zároveň Komise uvede velikost úhrnné částky nebo pokuty k zaplacení dotyčným členským státem, která pokládá za vhodnou v daných okolnostech.

Jestliže Soudní dvůr zjistí, že dotyčný členský stát nevyhověl jeho rozsudku, může mu uložit uhrazení úhrnné částky nebo pokutu....

Článek 177

Soudní dvůr má pravomoc vydávat předběžná soudní rozhodnutí (preliminary rulings) ve věci:

a) interpretace této Smlouvy;

b) platnosti a interpretace právních aktů institucí Společenství a Evropské banky;

c) interpretace statutů institucí zřízených Radou tam, kde tyto statuty to předpokládají.

Tam, kde taková otázka je vznesena před kterýmkoli soudem nebo tribunálem členského státu, tento soud nebo tribunál může - jestliže předpokládá, že rozhodnutí o této otázce je nezbytné k tomu, aby byl vynesen rozsudek - požádat Soudní dvůr, aby o tom vydal rozhodnutí.

Tam, kde taková otázka je vznesena v projednávaném případu před soudem či tribunálem členského státu, proti jehož rozhodnutí neexistuje opravný prostředek podle národního práva, tento soud nebo tribunál předloží tuto záležitost Soudnímu dvoru.

3

PŘEKLAD ROZSUDKU V PŘÍPADU C-14/96 týkajícího se mj. uplatňování článků 4 a 5 Směrnice

Evropský soudní dvůr

Případ C-14/96 - Paul Denuit vs. belgický stát

rozsudek 29.května 1997

Žádostí ze 16. ledna 1996 obdržené soudem 19. ledna 1996 se Tribunál první instance, Brusel, obrátil na Evropský soudní dvůr (Soud) o předběžné soudní rozhodnutí tří otázek ve věci interpretace článků 2(1) a 2(2) Směrnice Rady 89/552/EEC ze dne 3. října 1989 (dále jen "Směrnice").

Otázky vznikly v průběhu trestního řízení proti Paul Denuitovi, řediteli společnosti Coditel Brabant SA (dále jen "Coditel") pro porušení belgických zákonů ve věci vysílání.

Podle dokumentů předložených Soudu společnost Turner International Sales Ltd se sídlem v Londýně (dále jen "Turner") získala od úřadů Spojeného království povolení vysílat televizní program nazvaný "TNT & Cartoon Network" prostřednictvím satelitu Astra. Vysílání je provozováno od září 1993. Program lze přijímat přímo parabolickou anténou nebo kabelem ve Spojeném království a v několika západoevropských zemích. Vzhledem k tomu, že frekvence, kterou satelit Astra používá, není přidělena Spojenému království, povolení společnosti Turner je licencí pro ne-domácí (non-domestic) satelitní službu ve smyslu článku 43(2) Zákona o vysílání z roku 1990 (Broadcasting Act 1990).

Po podepsání smlouvy mezi Turnerem a Coditelem o retranslaci zmíněného programu belgické Ministerstvo pro komunikaci a veřejné podniky zakázalo ministerským výnosem ze 17. září 1993 distribuci programu TNT & Cartoon Network v kabelových sítích bruselského regionu.

Když Coditel jednal podle ministerského výnosu, Turner požádal presidenta Obchodního soudu v Bruselu (Tribunal de Commerce) o předběžné opatření vyžadující od Coditelu, aby distribuoval zmíněné programy podle již uzavřené smlouvy. President tohoto soudu rozhodl, že ministerský výnos ze 17. září 1993 nemá právní oporu v domácím zákonu a následně poručil Coditelu nařízením z 26. října 1993, aby distribuoval programy na své síti nebo jinak zaplatil pravidelnou pokutu. Coditel se podřídil rozhodnutí.

Belgický stát vyvolal řízení ve prospěch třetí osoby ve vztahu k nařízení Obchodního soudu ze 26. října 1993. Po slyšení prezident Obchodního soudu v Bruselu znovu uvážil své rozhodnutí a nařízením ze 30. listopadu 1994 se rozhodl podat tomuto Soudu otázku ve věci intepretace Směrnice (Případ C- 316/94). Coditel poté přerušil distribuci daného programu. Nicméně toto nařízení bylo anulováno odvolacím soudem v Bruselu (Cour d'Appel) rozsudkem doručeným 6. dubna 1995, jehož následkem byl tento případ odstraněn z registru tohoto Soudu rozhodnutím předsedy 1. prosince 1995. Od té doby byl zmíněný program v bruselském regionu opět distribuován.

V hlavním řízení je pan Denuit obžalován z porušení domácích zákonů, jmenovitě ustanovení ministerského výnosu ze 17. září 1993. Podle aktuálního obvinění Coditel po určité období "vysílal programy komerčních televizních stanic, jejichž distribuce byla ministrem zakázána, v tomto případě ...na sítích kabelové televize dvojjazyčného regionu města Brusel, pořady vysílací služby "Turner Network Television Limited" a pořady vysílací služby "The Cartoon Limited Network," které byly zakázány ministerským výnosem ze 17. září 1993."

Vzhledem k vývoji případu se Tribunál první instance, Brusel, rozhodl postoupit otázky Soudu k předběžnému soudnímu rozhodnutí (for preliminary ruling.)

Otázka číslo 1

První částí své první otázky národní soud v podstatě žádá od Soudu, aby vysvětlil kriéria, která mají být použita pro určení, který vysílatel spadá pod jurisdikci (pravomoc) členského státu ve smyslu článku 2(1) Směrnice.

Ve svém rozsudku z 10. září 1996 v případě C-222/94 "Komise vs. Spojené království" Soud již zkoumal interpretaci, která by měla být dána pojmu "jurisdikce" použitému ve výrazu "vysílatel pod jurisdikcí (členského státu)", jenž se objevuje v prvním odstavci článku 2(1) Směrnice.

Jak Soud zjistil v tomto soudním nálezu, Směrnice neobsahuje výslovnou definici tohoto výrazu.

Po prozkoumání znění článku 2(1) Směrnice Soud shledal, že koncept jurisdikce členského státu musí být chápán jako jurisdikce nezbytná pro pokrytí ratione personae nad televizními vysílateli.

Jurisdikce členského státu ratione personae nad televizním vysílatelem může být založena pouze na vysílatelově napojení na právní systém členského státu, která se v podstatě překrývá s konceptem zřízení (establishment) tak jak je uveden v prvním paragrafu článku 59 Dohody o Evropském společenství (EC Treaty), jehož znění předpokládá, že dodavatel a příjemce služby byly "zřízeni" ve dvou různých členských státech.

Druhou částí své první otázky národní soud žádá o zjištění do jaké míry aplikace článku 2(1) Směrnice je závislá na ne- komunitárním původu většinového či menšinového podílu vysílaných děl.

V tomto ohledu Soud shledává, že ze současného znění článku 2(1) Směrnice je zřejmé, že původ pořadů vysílaných televizním vysílatelem nebo jejich soulad s články 4 a 5 Směrnice nemají vztah k otázce jurisdikce členského státu ve významu tohoto ustanovení.

Otázka číslo 2

Svojí druhou otázkou se národní soud v podstatě ptá, zda a za jakých podmínek může členský stát zakázat nebo omezit na svém území retranslaci programů televizního vysílatele povolené jiným členským státem, kde tento vysílatel nepodléhá jurisdikci členského státu ve významu článku 2(1) Směrnice.

Z odpovědi podané na první otázku vyplývá, že takový případ, který předpokládá, že žádný členský stát nemá jurisdikci nad vysílatelem, nemůže vzniknout v situaci popisované v žádosti o referenci.

Otázka číslo 3

Svoji třetí otázkou se národní soud táže, zda článek 2(2) Směrnice má být interpretován v tom významu, že členský stát se může postavit proti retranslaci na svém území vysílání televizního vysílatele, nad kterým má jurisdikci jiný členský stát, jestliže toto vysílání neodpovídá požadavkům článků 4 a 5 Směrnice.

V paragrafu 34 svého rozsudku z 10. září 1996 v případu C-11/95 "Komise vs. Belgie" soud měl za to, že v rámci systému zřízeného Směrnicí pro rozdělení povinností mezi členské státy, z nichž vysílání vychází, a ty členské státy, které toto vysílání přijímají, je výhradně na členském státu, ze kterého televizní vysílání vychází, aby monitoroval aplikaci zákona, jenž tato členská země uplatňuje na takové vysílání, a zajistil plnění Směrnice, a že přijímající členský stát není oprávněn v tomto ohledu vykonávat svoji vlastní kontrolu.

Tato interpretace je podepřena preambulí Směrnice.

Pouze za okolností uvedených v druhé větě článku 2(2), o kterých se zmiňuje druhá část patnácté části preambule, může přijímající členský stát vyjímečně pozastavit retranslaci televizního vysílání za podmínek stanovených tímto ustanovením Směrnice. Soud dále uvedl, že pokud se nějaký členský stát domnívá, že jiný členský stát nesplnil své povinnosti vůči Směrnici, může použít řízení ve věci porušení Smlouvy (Treaty infringement proceeding) podle článku 170 Smlouvy o ES nebo požádat, aby samotná Komise podnikla akci proti tomuto členskému státu podle článku 169 Smlouvy o ES.

V tomtéž rozsudku Soud rovněž zdůraznil, že se stalo uznávaným precedenčním právem, že členský stát nesmí přijmout jednostranně, pouze na základě své vlastní právní moci, opravná nebo ochranná opatření určená k zamezení jakéhokoli porušení pravidel komunitárního práva jiným členským státem.

Soud rozhodl:

1. Článek 2(1) Směrnice Rady 89/552/EEC ze dne 3. října 1989, o koordinaci určitých ustanovení stanovených zákonem, předpisy nebo administrativním opatřením v členských státech pokud jde o provozování televizního vysílání, má být interpretován v tom významu, že televizní vysílatel spadá pod jurisdikci toho členského státu, ve kterém je zřízen. Původ vysílaných programů takovým televizním vysílatelem nebo jejich soulad s články 4 a 5 Směrnice jsou irrelevantní pro určování členského státu majícího jurisdikci nad takovým vysílatelem podle článku 2(1).

2. Článek 2(2) Směrnice 89/552 má být interpretován v tom významu, že členský stát se nemá stavět proti retranslaci na svém území vysílání televizního vysílatele v pravomoci jiného členského státu, jestliže tato vysílání neodpovídají požadavkům článku 4 a 5 Směrnice.

4

Spor o Směrnici Rady 89/552 vedený ve Spolkové republice Německo a řešený rozhodnutím Ústavního soudu.

Snahy o harmonizaci pravidel pro televizní vysílání v Evropě sahají do počátku 80. let, kdy Evropské shromáždění (dnes Evropský parlament) přijalo 12.3.1982 rezoluci "Rozhlas a televize v Evropském společenství (ABII.EG No. C 87/1 (110 ff.)), v níž požádalo Komisi ES, aby vypracovala "evropský rozhlasový a televizní pořádek, mezi jiným s cílem ochrany mládeže a regulace vysílání reklamy na společné úrovni."

Na základě tohoto požadavku Komise ES 14.6.1984 předložila "zelenou knihu" o zřízení společného trhu pro vysílání, zvláště v oblasti družic a kabelů (Televize bez hranic) - dokument COM(84)300 final. Cílem směrnice by mělo být "uvést obyvatele každého jednotlivého členského státu do situace, v níž budou moci přijímat tytéž programy, které se vysílají i v ostatních členských státech... jakoby každý vysílatel zásoboval svými programy celý společný trh."

29.4.1986 předložila Komise "návrh Směrnice Rady o koordinaci určitých právních a správních přepisů členských států při provozování vysílání" (COM(86)146 final). Návrh Směrnice obsahoval pravidla pro sjednocení právních předpisů ve členských státech, zvláště ve věci volného šíření programů přes hranice a jejich svobodný příjem, jakož i podíly televizní produkce z členských států v programech vysílatelů (programové kvóty), dále pak pravidla vysílání reklamy, sponzoringu, trvání reklam, ochrana nezletilých a copyrightu.

Zároveň s přípravou směrnice EHS vznikla v Radě Evropy na základě závěrů první ministerské konference o masových (v Německu médiích 9.-10.1986 ve Vídni "Evropská úmluva o televizi překračující hranice." 5.5.1989 byla vystavena k podpisu vstoupila v platnost 1.11.1994).

Již v říjnu 1986 (1-3.10.1986) vyslovili své stanovisko k návrhu směrnice ministerští předsedové spolkových zemí, kteří zdůraznili kulturní a společenskou funkci televize, nad kterými nemůže mít suverenitu evropské společenství. Stanovisko doslova říká, že výhrady proti návrhu směrnice "jsou zásadní povahy, které se nedají odstranit změnou jednotlivých ustanovení" a předsedové vlády požádali spolkovou vládu, aby jejich stanovisko bylo zohledněno při dalším jednání o směrnici.

Stanovisko ministerských předsedů přijala i Spolková rada svým závěrem 20.2.1987 (BRDrucks. 259/86).

21.3.1988 Komise ES předložila pozměněný návrh Směrnice (COM(88)154 final). Ten navíc obsahoval právo na odpověď a vypustil otázky spojené s copyrightem.

Spolková vláda předala 8.3.1989 prostřednictvím ministra vnitra spolkovým zemím své usnesení ke stanovisku Spolkové rady z 20.1.1987, v něž se praví mj.:

- Spolková vláda přijala v roce 1986 závazek, že do konce roku 1992 zajistí pro členské státy základní hospodářské svobody, včetně volného pohybu služeb.

- "Vysílání v SRN je veřejným úkolem. Je institucí k zajištění veřejné tvorby mínění a k zajištění názorové plurality. Má důležitou kulturní funkci; vysílání však zahrnuje také hospodářskou činnost."

- Dále se zde citují rozsudky Evropského soudního dvora, který ve své judikatuře jednoznačně pokládá vysílání za poskytování služby, která má nárok na volný pohyb v rámci ES.

- Spolková vláda chápe potřebu vytvoření jednotných standardů (reklama, ochrana mládeže) pro tento pohyb služeb, zvláště v době, kdy lze očekávat nástup komerčních stanic a jejich ostrý konkurenční boj o reklamní příjmy.

- Spolková vláda nesdílí názor Komise ve věci programových kvót, protože spolková vláda k tomu nemá regulační kompetence, vhodné prostředky, jak dosáhnout požadovaného cíle, a je ochotna s kvótami souhlasit pouze v případě, že tato regulace bude formulována pouze jako politický cíl.

Tolik usnesení spolkové vlády SRN z 8.3.1989.

Nicméně Rada ES kvalifikovanou většinou 13.4.1989 směrnici v prvním čtení schválila. Na nátlak SRN bylo ze směrnice odstraněno rozhlasové vysílání a pořady bývalé NDR byly uznány za evropské. Nicméně ve věci kvót se nic nezměnilo. Kvůli svým výhradám ve věci kvót a definice "evropských děl" hlasovala SRN při prvním čtení proti.

Před druhým čtením se vláda SRN pokusila prosadit do textu směrnice, že regulace kvót není právně závazná, což se ji nepodařilo a nakonec dosáhla pouze prosazení svých připomínek do protokolárního prohlášení Rady a Komise. Jedná se o Protokolární prohlášení č. 7, 15 a 16.

Prohlášení č. 7 se odvolává na cíle odsouhlasené na zasedáních Evropské rady v Rhodosu a Madridu, zvláště na nutnost prohloubit "úsilí o posílení audiovizuálních kapacit v Evropě" a připomíná, že tato rozhodnutí ponechávala členským států volnost v tom, jak tohoto cíle dosáhnout, nehledě na to, že tato rozhodnutí odkazovala rovněž na nutnost přizpůsobování se podmínkám vývoje audiovizuálního trhu.

Prohlášení č. 15 pak doslova zní: "Prohlášení Rady a Komise ke článkům 4 a 5: Rada a Komise jsou zajedno, že prostřednictvím článků 4 a 5 jsou členské státy politicky vázány plnit dohodnuté cíle," a jeho hlavním smyslem bylo charakterizovat kvóty jako politický cíl, nikoli právně závaznou normu.

Poté SRN pro Směrnici hlasovala, proti byly pouze Belgie a Dánsko.

Bavorská vláda na to reagovala tím, že nakonec podala stížnost Ústavnímu soudu SRN, kterou podpořila i Spolková rada a připojily se k ní i další spolkové země.

Podání mělo tři části, z nichž první tvrdila, že Bavorsko bylo rozhodnutím vlády z 8.3.1989 zkráceno na svých právech vzhledem k Ústavě SRN, kde článek 70 při vymezení kompetencí mezi federací (Bund) a jejími členy (Bundesländer) věci týkající se kulturních záležitostí ponechává v pravomoci spolkových zemí, přičemž vysílání je považováno za kulturní fenomén. Druhá část tvrdila, že už samotné přistoupení SRN ke Směrnici je protiústavní. Třetí část pak žádala, aby na základě uvedených skutečností nebyla Směrnice uznána za právně platnou v SRN a tím i v Bavorsku.

Ústavní soud zahájil ústní jednání účastníků sporu, na které byl pozván i šéf právního oddělení Komise ES Jean Louis Dewost. Dlouho očekávaný rozsudek Ústavního soudu SRN byl vynesen až 22.3.1995 a zněl takto:

1. Spolek (Bund) způsobem, jakým spolková vláda po svém usnesení z 3. března 1989 akceptovala (wahrgenommen) přijetí kvótové regulace v kapitole III "Směrnice Rady (98/552/EEC) o koordinaci určitých ustanovení stanovených zákonem, předpisy nebo administrativním opatřením v členských státech pokud jde o provozování televizního vysílání", porušila práva spolkové země Bavorsko, a k řízení připojených spolkových zemí, vyplývající z článku 70, odst.1 ve spojení s článkem 24, odst.1, Ústavy a ze zásad jednání kooperativního federalismu."

2. V ostatním jsou podání odmítnuta.

Došlo tedy k tomu, že na jedné straně Ústavní soud se vyslovil proti kvótám a jejich závaznosti pro spolkové země, na straně druhé však uznal právo spolkové vlády přijmout Směrnici v ostatních bodech, jež jsou návazné nikoli na kulturní charakter vysílání, ale na vysílání jako službu - tj. reklama, sponzoring, ochrana mládeže, právo na odpověď. Zároveň Ústavní soud přiznal spolkové vládě právo být zplnomocněncem práv spolkových zemí ve vztahu k Bruselu.

JUDr. Vladimír Kroupa:

Legislativní strategie mediální politiky v oblasti televizního vysílání, včetně problematiky multiplexů

Tento materiál si klade za cíl pouze jediné - přispět k vyvolání co nejširší diskuse zainteresovaných subjektů ohledně legislativní strategie mediální politiky státu při zavádění digitální technologie, zejména digitální terestriální televize.

I. Úvod

Digitální televize je televize budoucnosti - pomocí technologií digitalizace a digitální komprese bude možné v budoucnosti dosáhnout konvergence, t.j. "schopnosti různých síťových platforem přenášet v zásadě stejné typy služeb" (jak definuje tento pojem Evropská komise v Zelené knize o konvergenci sektorů telekomunikačních, mediálních a informačních a implikace pro regulaci, COM (97) 623 final). Digitální technologie umožňuje zvukové a obrazové signály převádět do podoby binárních datových jednotek a ty pak přenášet v kompresované podobě (tj. s maximálním využitím frekvenčního pásma) s použitím jakýchkoli konvenčních prostředků - kabelem, mikrovlnným přenosem (MMDS), družicí s individuálním příjmem (DTH), asynchronní digitální předplatitelskou linkou - např. telefonním drátem (ADSL) a digitální terestriální (pozemní) televizí. Posledně uvedená forma - digitální terestriální televize - je hlavním předmětem této studie, i když některé regulační aspekty digitální televize, jako např.regulace podmíněného přístupu jsou společné všem výše uvedeným způsobům.

Již nyní existuje v ČR obdoba digitálního multiplexu pro satelitní distribuci (přes transpondér družice německého telekomu Kopernikus DFS2) analogových signálů televizních programů ČT1, ČT2, Primy TV, filmového kanálu Kabel Plus Film (Hallmark), Galaxie TV a některých rozhlasových programů prostřednictvím digitální technologie do sítě analogových pozemních vysílačů a do kabelových rozvodů i s možností individuálního satelitního individuálního příjmu prostřednictvím dekódovací karty. Tématické programy TV Max, SuperMax a filmový kanál HBO jsou rovněž prostřednictvím izraelské družice Ámos distribuovány technologií digitální komprese do kabelových rozvodů a sítí MMDS. Touto cestou je analogový systém převáděn do podoby komprimovaného digitálního signálu, což umožňuje velkou úsporu kapacity pronajatého transpondéru na družici a zlevňuje distribuční náklady na dopravu signálu všem provozovatelům vysílání.

Specializované programy distribuované přes družici do sítí mohou být nabízeny pro individuální příjem a tak tvořit základ pro programové pakety digitální satelitní televize, zejména tam, kam zatím kabelová televize nedosáhne. Poměrně malý počet individuálních přijímačů pro satelitní příjem v České republice, vysoké ceny individuálních dekodérů a prioritní zájem provozovatelů o kabelovou televizi tento přechod resp. rozšíření oddaluje. Rozšiřuje se však nelegální příjem těchto programů ve skupinových rozvodech a individuálně ze sítí MMDS, které zatím z důvodů vysokých nákladů nejsou zakódovány.

Digitální terestriální televize je od zavedení barevné televize nejvýznamnějším technickým pokrokem, který bude mít v budoucnosti největší vliv na rozvoj televize i v České republice. Digitální terestriální televize (DVB-T) umožňuje efektivnějším využitím frekvenčního spektra rozšířit rozsah programové nabídky pro nejširší veřejnost, zlepší kvalitu obrazu a zvuku. Rozdíl mezi DVB-T a analogovou televizí je jako rozdíl mezi vinylovou gramofonovou deskou a CD. Tradiční analogový pomalý teletext bude nahrazen rychlým on-line digitálním formátem. DVB-T umožní prostřednictvím existujících antén bez satelitního přijímacího zařízení nejdříve pouze s přídavným zařízením (set-top box) příjem stávajících televizních programů, tematických programů a různých datových interaktivních služeb včetně Internetu, elektronického nákupu, bankovních služeb apod. stávajícími analogovými přijímači nebo novými generacemi počítačů, pro skutečnou digitální kvalitu bude samozřejmě nutné vyrábět pořady v digitální podobě a mít i digitální televizní přijímač. Digitální terestriální televize umožní i kvalitní příjem u přenosných přijímačů. Informační superdálnice a konvergence se stane skutečností, teprve až velký počet diváků bude mít přístup k novým technologiím a médiím, jako je DVB-T. DVB-T bude tak přispívat k demokratizaci a sociálnímu sjednocování (social cohesion) budoucí informační společnosti a napomůže odstranění rozdílů mezi "information haves" (information rich) a "information have-nots" (information poor).

DVB-T se ve světě rozvíjí v konkurenci s digitální satelitní televizí (DTH zatím pro dosažení interaktivity potřebuje zpětnou linku prostřednictvím telefonu, ale má výhodu okamžitého celkového pokrytí signálem velkého teritoria již od samotného počátku, je schopen nabídnout rychlé technické inovace, např. Internet - který nabízí Canal +, Premiere, Kabel Plus a velkou kapacitu přenášených programů) a v konkurenci s kabelovou televizí (která bude mít výhodu nabídky telefonní služby s velkou kapacitou přídavných on-line služeb v modernizovaných sítích). Rozvoj DTH v České republice zatím skončil ve velmi krátké době, kdy se Nethold též z důvodů jiné investiční strategie po spojení s Canalem + stáhl z českého trhu, kde ostatně nedosáhl výraznější penetrace na trhu DTH ani v kabelových televizích.

V zemi, jako je Česká republika, se kabelová televize vyvíjela bez pomoci státu a její penetrace je v současné době kolem 16% domácností s výhledem na cca 20% penetraci, kabelová televize se nebude pravděpodobně bez velkých investic tak rychle rozvíjet jako dosud, pro kabelovou televizi ekonomicky lukrativní lokality jsou ve velkých městech již připojeny na kabelovou televizi a investice zatím míří do technického zlepšení ("upgrade") kabelové sítě, aby se vytvořila z kabelových sítí multifunkční síť nabízející integrované služby kromě televizních programů obsahující telefonní služby, Internet, Webcasting, elektronické obchodování, video-on-demand, rozhlas apod. Satelitní televizi v České republice má cca 4% domácností a rovněž se nepředpokládá její rychlý rozvoj - zejména v podmínkách malého trhu neporoste nabídka lokalizovaných česky vysílajících kanálů. Prognózy na mezinárodní úrovni i zkušenosti ze států s rozvinutými technologiemi se shodují v tom, že "pouhý" pasívní příjem stávajících televizních a rozhlasových programů bude i v budoucnosti nejrozšířenější formou "konzumace médií" a bude nadále zajímat nejširší okruh obyvatel a že rozhodujícím faktorem zavedení DVB-T a DAB (digitálního rozhlasu) bude rozsah nabídky televizních programů a dalších služeb a zajištění převodu stávajících analogových televizních programů do této nabídky od samého počátku, s možností nabízet dodatečné programové služby těmito provozovateli.

Díky relativně malé penetraci kabelové a satelitní televize s limitovanými možnostmi dalšího růstu i v oblasti programové nabídky českých programových kanálů je DVB-T důležitou alternativou rozvoje informační společnosti v České republice. Iniciativa k jejímu zavedení v současné době je však zatím hlavně motivována zájmem státu na racionálnějším využitím frekvenčního spektra, resp. udržením jeho nově vymezené části pro televizní služby (v souladu s mezinárodní koordinací frekvenčního spektra bude část stávajícího kmitočtového spektra vyhrazena pro jiné než televizní a rozhlasové služby a Česká republika přijde o jednu analogovou sít), možná i snahou některých světových výrobců prosadit se s jejich technologií na našem trhu. Stávající provozovatelé s přechodem na digitální terestriální televizi s ohledem na malý trh, časový horizont jejího masového zavedení, obrovské investiční náklady, nepředvídatelný technický vývoj různých přenosových datových systémů a nejistou návratnost nákladů nespěchají. Soukromí investoři se dosud zaměřili na vybudování tematických programů ve spojení s budováním kabelových sítí a na využívání alternativních datových sítí.

II.

Mediální strategie v České republice po období dobudování duálního systému v terestriální televizi stojí - nebo se může v blízké budoucnosti ocitnout - na určitém rozcestí - bude určení rychlosti zavádění digitální terestriální televize ponecháno trhu nebo by měl do této oblasti vstoupit stát s nějakou koncepcí, který by byla formulována i formou legislativní strategie ?

Otázka 1 Přílišná regulace může omezit růst digitální televize - na druhou stranu nebude regulace nutit soutěž malému trhu, který to pak neunese? Nezpůsobí případné minimum regulace ("regulation dumping") příchod jednoho nebo více vertikálně (případně horizontálně) koncentrovaných mediálních konglomerátů, do něhož se případně začlení stávající komerční televize, což nemusí zaručit očekávanou pluralitu nabídky programů a služeb v zájmu diváků, posluchačů, spotřebitelů, tedy veřejnosti ?

Otázka 2 Povede prosazování principů soutěže a konkurence v podmínkách relativně omezeného trhu automaticky ke zlepšení nebo udržení stávající programové nabídky pro většinu, resp. jakou formou regulace by měl stát zajistit, aby byly nejširší veřejnosti pokud možno na volných (nezakódovaných) kanálech dostupné programové žánry, které jsou méně komerčně atraktivní a trh je proto sám nezajistí, protože jednotlivé segmenty tohoto trhu jsou v České republice zatím příliš marginální pro zavedení takových tematických kanálů s menšinovými žánry? Bude veřejnoprávní televize mít možnost provozovat digitální tématické programy kromě plnoformátového vysílání a za jakých podmínek?

Otázka 3 Jaké regulativní funkce obsahu hodlá stát stanovit regulačnímu orgánu v podmínkách zavedení digitálního multiplexu - satelitního nebo terestriálního? Jakou míru případného omezení koncentrace nových médií unese český audiovizuální trh, aby nedošlo k omezení programové nabídky? Budou noví provozovatelé mít zájem investovat do národního produkčního sektoru, když jejich počáteční investice do nových technologií budou značné ?

Otázka 4 Kdo to všechno zaplatí - lze uvažovat o daňovém zvýhodnění investorů alespoň ve fázi počátečních investic nebo lze počítat s podporou státu formou půjček nebo návratných dotací - lze uvažovat o pomoci ze strukturálních fondů EU jako byla např. pomoc EU projektu Alfa TV - pravděpodobně nikoli.

Na rozdíl od satelitní televize (Česká republika na rozdíl od Polska a Maďarska nemá vlastní satelitní vysílání, satelity jsou využívány k distribuci signálu do kabelových rozvodů a sítě pozemních vysílačů, tj. jako telekomunikační prostředek) a na rozdíl od kabelové televize (Telekom se podobně jako v jiných evropských zemích programově zaměřil ve svých investicích na dobudování základní telekomunikační sítě a neinvestoval do kabelové televize, stát ponechal rozvoj kabelové televize soukromým investorům, tento trh se nyní velmi koncentruje) má stát povinnost dbát na efektivní využití - stále i v digitálním věku ještě omezeného - kmitočtového spektra a obecně zajistit obyvatelstvu podmínky pro rozvoj pluralitní demokratické společnosti i v oblasti elektronických médií širokou nabídkou programů a programových služeb různých žánrů poskytovaných nezávislými subjekty.

Tyto podmínky stát zajistil vytvořením duálního systému vysílání jako v jiných zemích Evropy a mediální strategie státu byla zaměřena především na vytvoření stabilního konkurenčního prostředí v tomto duálním systému v co nejkratší době (např. maximální podíl zahraničního kapitálu v elektronických médiích nebyl limitován, jedna vybudovaná síť kmitočtů byla vyčleněna pro program komerční televize, reklama na veřejnoprávní televizi byla omezena, licenční podmínky pro provozovatele vysílání byly "změkčeny", závaznost tzv. dodatečných licenčních podmínek byla zrušena, byl zaveden princip registrace pro satelitní a kabelové vysílání apod).

Rozvoj digitální terestriální televize by zřejmě nenastal nyní např. v Británii, Itálii a Švédsku bez jasné strategie státu a jeho podpory. Budoucí provozovatelé digitálního terestriálního vysílání potřebují co nejdříve vědět, kdy Česká republika plánuje přechod na digitální vysílání, jak hodlá stát podporovat tento přechod, jaké regulační mechanismy hodlá vytvořit pro tento přechod. Případné dlouhodobé váhání, omyly nebo nejasnosti by mohly vést k neefektivním investicím nebo odradit případné zájemce o tyto nové služby. Stát by měl formulovat své "národní" zájmy a preference v této oblasti a těmto zájmům podřídit i svoji mediální strategii. Tato strategie by se měla vytvářet s přímou účastí všech subjektů včetně současných provozovatelů vysílání všech druhů.

S výjimkou chystaných radiokomunikačních konferencí Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), kdy se bude jednat o novém přerozdělení kmitočtového spektra pro terestriální digitální televizi, není na nadnárodní úrovni stanoveno datum přechodu na digitální terestriální vysílání, ani v rámci EU se o tom zatím neuvažuje. Přesto řada zemí již závazná rozhodnutí učinila a přijala národní strategii přechodu na DVB-T.

Ve zprávě Evropské komise "The Digital Age - European Audiovisual Policy", vypracované v roce 1998 skupinou mediálních odborníků pod vedením Komisaře Evropské komise Marcelino Oreji, odpovědného za oblast kultury a audiovizuální politiky unie se v kapitole "Informační Společnost: jaké vyhlídky pro země střední a východní Evropy" uvádí: "Malé národy nemohou skutečně aspirovat na to, aby hrály nezávislou roli v Informační společnosti s ohledem na hardware a software. To bude importováno odkudkoli. Jejich jediná naděje je v oblasti informací a jiného obsahu: to je ta jediná věc, kterou mohou přispět Globální Informační Síti".

"V informační společnosti je obsah králem ("content is king, distribution is the key to kingdom"). Je nezbytné, aby tyto země vyráběly obsah - aby nebyly zahlceny obsahem z jiných zemí. Z obou důvodů - kulturních i ekonomických - je to záležitost fundamentálního národního zájmu pro tyto národy. Vedoucím zemím ve střední a východní Evropě se podařilo uzavřít mezeru v rozvoji konvenčního audiovizuálního trhu výroby filmů a televize. Postupně se blíží dokončení dramatického procesu transformace od státního monopolu k dynamice soutěžícího trhu. Ale objevuje se jiná mezera (gap). Ty samé země zůstávají pozadu v budování informační společnosti. Opět mohou potřebovat pomoc při modernizaci jejich zákonů, aby vyvinuly koherentní plány pro budoucí konvergenci, aby učinily správný výběr a aby nalezly nové zdroje financování.... na jiném místě: .... Evropské společenství v minulosti se často zdálo přijímat takový přístup, který nahlížel země střední a východní Evropy čistě jako trh pro "evropský" (čímž byl míněn západoevropský) audiovizuální průmysl...".

Role provozovatele digitálního multiplexu

Digitálním vysíláním končí přímý vztah mezi jedním televizním kanálem (programem) a jednou vysílací frekvencí (sítí kmitočtů přidělenou tomuto kanálu). Frekvenční kanály pro digitální terestriální vysílání budou přiděleny "provozovateli multiplexu". Multiplexování je jeho základní funkcí - spojuje několik televizních kanálů společně na jedné vysílací frekvenci. Provozovatel multiplexu bude mít uzavřeny smlouvy s celou řadů vysílatelů, dodávajících jeden nebo více televizních programů k vysílání prostřednictvím multiplexu. Role provozovatele multiplexu spočívá v koordinaci všech záležitostí dotýkajících se vysílatelů dělících se o jednu vysílací frekvenci. Provozovatel multiplexu může "obchodovat" s digitální kapacitou mezi vysílateli na komerční bázi, například pokud jeden vysílatel požaduje dodatečnou kapacitu pro zvláštní události apod. Provozovatel multiplexu bude odpovědný na rozvoj vysílací infrastruktury a za co nejširší rozšíření prodeje nebo pronájmu přijímacích zařízení.

regulace podmíněného přístupu a elektronických programových průvodců

Mnoho programových služeb digitální televize bude dostupných pouze na základě předplatného nebo platby za odsledovaný pořad (pay-per-view). Vysílatelé, kteří hodlají nabízet tyto placené služby, potřebují použít technologie podmíněného přístupu k programům (conditional access), aby se pouze platící diváci dostali k zakódovaným programům. Tato potřeba staví dominantního poskytovatele tohoto přístupu (ať je to kdokoli) do role "hlídače brány" (gatekeeper), který má moc určit, který program se dostane na trh k divákovi. To vyžaduje, aby poskytovatelé podmíněného přístupu podléhali regulaci, která zaručí otevřený, poctivý a nediskriminační přístup všem programům za rozumných podmínek.

Existují dva základní aspekty podmíněného přístupu: a) zakódování (encryption) - kdy je zakódovaná obrazová informace vysílána společně se zakódovanou zprávou umožňující dekódování (unscrambling) pomocí příslušného kódovacího klíče (smart card) b) předplatitelská správa (subscriber management), která distribuuje karty, vyřizuje žádosti o přístup ke službě, účtování a placení programových služeb, a umožňuje dekódování programu platícímu divákovi. Směrnice EU o pokročilých televizních standardech č. 95/47/EC vyžaduje, mimo jiné, aby služby podmíněného přístupu byly dostupné vysílatelům na poctivé, rozumné a nediskriminační bázi. Nyní se v rámci revize této směrnice jedná o rozšíření povinnosti vzájemné operability standardů v této direktivě i na elektronické průvodce programů (EPG) zejména na kompatibilitu jejich operačního software - common interface (API).

Evropská komise přijala také nedávno směrnici "o právní ochraně služeb založených nebo se sestávajících se z podmíněného přístupu". Podle této směrnice jsou členské státy zavázány zakázat na svém území výrobu, dovoz, distribuci, prodej, pronájem nebo vlastnictví (a též propagaci) zařízení nebo software sloužících nebo upravených tak, aby umožnilo přístup ve vnímatelné podobě ke chráněným službám vysílání, včetně systémů podmíněného přístupu bez souhlasu poskytovatele takových služeb. Připravuje se směrnice o elektronickém obchodu.

III.

Rozvoj projektů DVB-T (digitální terestriální televize) a DTH ve světě

Pozn. Tento přehled vychází z údajů konce roku 1998 a není plně aktualizován.

Velká Británie

Británie je relativně málo pokryta kabelem, takže je vhodným trhem pro rozvoj digitální televize, současně s nástupem digitální terestriální televize BSkyB zahájila vysílání digitální satelitní televize s výhledem cca 200 kanálů. DVB -T měla být oficiálně zahájena v Británii 15.11.1998, v den 29. výročí počátku barevné televize v roce 1969. Digitální satelitní a kabelovou televizi bylo možno licencovat již na základě Zákona o vysílání z roku 1990, ne však digitální terestriální televizi. Plánování DVB-T s použitím multi-frekvenčních sítí spojených s analogovými službami bylo plánováno několik let. Vláda publikovala své návrhy pro zavedení digitální terestriální televize v roce 1995, po období konzultací byl v prosinci 1995 publikován návrh příslušného zákona, který byl přijat 24. června 1996 s účinností většiny ustanovení dnem 1.10.1996. V oblasti televize bylo určeno šest frekvenčních kmitočtových sítí (channels) - multiplexů - vhodných pro digitální terestriální televizi. Každý kanál je schopný přenášet 4 a více televizních programů společně s dalšími datovými službami. Provozovatel multiplexu (multiplex provider) sestaví dohromady různé programové služby, které budou vysílány v multiplexu. Regulační orgán ITC (Independent Television Commission) bude licencovat provozovatele multiplexu i jednotlivé provozovatele vysílání a dalších služeb v multiplexu.

ITC stanovila žadatelům o udělení licence na provozování multiplexu tato kritéria výběru :

a) nejlépe zpracovaná žádost, která podpoří rozvoj digitální terestriální televize

b) plány co nejširšího a nejrychlejšího rozvinutí vysílací infrastruktury nezbytné k poskytování služeb

c) plány podpory pro získání přijímacích zařízení obyvatelstvem

d) různost programů zařazených v multiplexu

Existující vysílatelé budou mít zaručenou kapacitu na digitálním multiplexu a současně jim bude umožněno poskytovat nové programové služby - volné nebo placení a současně budou povinni vysílat v multiplexu své stávající programy. Jeden multiplex bude mít pod kontrolou BBC. Ostatní terestriální televize Channel 3, 4 budou mít společně pod kontrolou (programovou ) jeden multiplex. Channel 5 a S4C ve Walesu budou mít zaručen společně kontrolu nad jedním multiplexem, který také bude vysílat veřejnoprávní teletext. Digitální kabelové společnosti jsou povinny přenášet existující veřejnoprávní programy. Nebude nijak majetkově omezeno křížení vlastnictví mezi poskytovatelem multiplexu, vysílatelem a poskytovatelem podmíněného přístupu (nová kategorie v této struktuře, která poskytuje divákům přístup k programovým službám na multiplexu -conditional access provider).

Digitální rozhlas (DAB) bude mít možnost využít 12 programových kanálů na dvou národních multiplexech. Jeden z národních DAB multiplexů bude kontrolován BBC, která zahájila digitální vysílání již na podzim 1995. Tři další nezávislé národní rozhlasové stanice budou mít garantovánu možnost vysílat na dalších národních multiplexech a budou mít povinnost vysílat 80% jejich analogového programu v garantovaném digitálním kanále. Pro lokální rozhlasové vysílání byly vyhrazeny 2 multiplexy.

Vláda zhodnotí rozsah a časový plán pro zastavení vysílání na analogových frekvencích a na uvolnění analogových vysílacích frekvencí pro jiné než vysílací účely až bude 50% domácností v Británii schopno přijímat digitální vysílání nebo po 5 letech od počátku licence udělené provozovateli prvého multiplexu. Analogové vysílání bude pokračovat dokud převážná část diváků a posluchačů nebude mít digitální zařízení pro příjem. Přechodem na digitální vysílání nesmí nikdo ztratit možnost přijímat televizní a rozhlasové služby, které nyní přijímá.

Zákon stanoví, že 90% kapacity přidělené provozovateli multiplexu bude použito pro vysílání programů nebo pro služby s vysíláním spojené. Tím bude zajištěno, že vysílací spektrum bude použito pro účely vysílání.

ITC bude přidělovat licence provozovateli multiplexu a za monitorování a řízení licenčního systému. Licence může být udělena jednomu provozovateli pro více multiplexů. Licence bude udělena na 12 let s možností jejího jednoho obnovení. Protože se v Británii platí za licenci, bude první licenční období osvobozeno od poplatků za licenci s ohledem na počáteční investice. Provozovatel bude ale hradit podíl z příjmů dosažených použitím přiděleného frekvenčního spektra - procentuální podíl z příjmů z předplatného, reklamy, platby za odsledovaný program (pay-per-view) a sponzorství. Vysílatelé, kteří budou vysílat své programy prostřednictvím digitálního multiplexu, musí získat licenci pro vysílání digitálního programu od ITC. Držitel programové licence bude moci poskytovat programové služby jen na základě smlouvy s provozovatelem multiplexu.

V licenci je stanovena povinnost vysílatele v souladu se Směrnicí EU o přeshraniční televizi zařadit "správný" (proper) podíl programů evropského původu a vyhradit nejméně 10% kvótově relevantních programů pro nezávislé produkce. Držitel programové licence bude povinen oznámit ITC podmínky smlouvy, kterou uzavřel s provozovatelem multiplexu. Vysílatelé, kteří hodlají poskytovat neprogramové služby (non-programme services) - tj. textové služby nebo informace, musí získat licenci pro tyto dodatečné služby.

Stávající terestriální vysílatelé budou mít garantovanou kapacitu v multiplexu - BBC i Channel 3, Channel 4, S4C a Channel 5 jsou považovány za veřejnoprávní službu a jejich přechod na digitální vysílání má zajistit pokračování veřejné služby pro nejširší obyvatelstvo a pomoci je adaptovat se na nové technologie. Současně bude umožněno těmto vysílatelům poskytovat nové programové služby. Satelitní digitální platformy musí nabídnout těmto vysílatelům možnost vysílání jejich programů i přes satelit, což je též v souladu se Směrnicí EU o pokročilých televizních standardech. Pokud si budou tito vysílatelé přát zakódovat tyto dodatečné služby, např. s ohledem na teritoriální rozsah vysílacích práv, musí jim to satelitní provozovatelé umožnit na nediskrimančním, poctivém a rozumném základě. Digitální kabelové televize musí povinně přenášet tyto služby. To se však netýká případných komerčních digitálních programových služeb případně nabízených veřejnoprávními vysílateli, pouze případných dodatečných služeb BBC financovaných z koncesionářských poplatků.

Zákon též obsahuje povinnost vysílatelů pro sluchově postižené titulkovat více než 50% určitých typů programů během 10 let od zahájení digitálního vysílání

V Británii je regulace podmíněného přístupu řešena podle telekomunikačního zákona - národní telekomunikační regulátor OFTEL vydal 7.1.1997 velmi podrobné podmínky, za kterých bude licencovat systémy podmíněného přístupu pro digitální televizní služby. V Británii je tento problém o to akutnější, že podmíněný přístup je nutný i pro satelitní digitální multiplexy. Podstatou této regulace je zajistit přístup vysílatelů k těmto systémům podmíněného přístupu na základě skutečných nákladů (cost basis). Regulace průvodce elektronického průvodce programů (EPG) je považována za součást systému podmíněného přístupu a je proto součástí licence vydávané OFTELEM jako telekomunikačním regulátorem pro systémy digitální televize, i když obsahuje spíše programové aspekty (content regulation).

.

Polovina programů v multiplexech bude volně přístupná a náklady na pořízení přijímacího zařízení (set top box) pro příjem volných programů budou cca 200 liber, ostatní placené služby budou poskytovány na základě měsíčního předplatného.

BDB (British Digital Broadcasting, nazývaný též ONdigital) je terestriální digitální provozovatel se třemi licencemi na provozování multiplexů, ve kterých budou programy BBC i BSkyB (cca 30 programů). Kromě toho BskyB provozuje digitální multiplex na své vlastní platformě (cca 140 programů) a BIB (British Interactive Broadcasting) bude nabízet satelitní televizi, domácí bankovnictví a další interaktivní služby (podílníkem je BSkyB, ale ITC zakázala BSkyB účast ve vedení společnosti, aby nebyly upřednostňovány v nabídce právě programy BSkyB a aby nebyly vzájemně financovány (cross-subsidized) dekodéry BskyB, což by omezilo soutěž na trhu s těmito produkty). Dekodéry BDB (SecaMediaGuard systém používaný Canal +) a BIB (News Digital System používaný BSkyB) nebudou zatím kompatibilní, což je velký problém pro úspěšný start obou digitálních platforem, zejména BDB. Dalším držitelem licence na čtvrtý multiplex je společnost SDN, Ltd. Licence byla formálně udělena 26.5. 1998. Podílníky SDN jsou NTL, S4C , United News and Media Limited. Společnost má být komercionalizována v roce 1999.

Švédsko

Zavedení digitální terestriální televize je obzvlášť vhodné pro Švédsko - poměrně malý počet obyvatel je rozprostřen v řídce osídleném hornatém terénu. Existuje rozvinutá síť základních vysílačů. Rozvinutí digitální sítě lze zajistit státní telekomunikační společností TERACOM s předpokladem dostupnosti DVB-T pro celou populaci v blízké budoucnosti. Plánovaný start DVB-T v lednu byl zatím na žádost vysílatelů odložen, zejména protože podle názoru vysílatelů není na trhu dostatek přijímacích zařízení a protože některým programovým kanálům bylo povoleno odložit zahájení vysílání - vzdělávacímu kanálu Kunskaps TV, zpravodajskému a informačnímu kanálu veřejnoprávní televize SVT 24 a interaktivnímu kanálu CELL. Distribuční společnost SENDA hodlá odložit vysílání elektronického programového průvodce až do doby dosažení 200.000 abonentů, což podle odhadů nastane až v roce 2000.

V lednu měly zahájit provoz dva multiplexy, ale vzhledem k zájmu vysílatelů by měly být v budoucnosti licencovány další dva multiplexy. Seznam licencovaných vysílatelů zahrnuje SVT (veřejnoprávní televize) s jedním ze dvou existujících analogových kanálů a již zmíněným zpravodajsko-informačním 24 hodinovým kanálem, Sveriges Utbildningsradio, TV4, TV3, Kanal 5, Canal + , Kunskaps TV, TV-8 a CELL. SVT, TV4 a dva lokální vysílatelé budou též provozovat regionální vysílání. Současné analogové vysílání ve Švédsku bude možné, protože 6 digitálních multiplexů může vysílat, aniž by došlo k zastavení analogového vysílání. Systém podmíněného přístupu a elektronický programový průvodce bude provozován společností SENDA AB, kterou společně vlastní TERACOM, SVT a TV4. Nordické země úzce spolupracují prostřednictvím organizace NorDig, aby zajistili vzájemnou operabilitu mezi různými nordickými platformami v záležitostech, jako je standardizace set-top boxů a frekvenčního plánování.

Itálie

V rámci "servisní smlouvy" mezi Ministerstvem komunikací a veřejnoprávním vysílatelem RAI byl předložen plán RAI na vybudování DVB-T. Zahrnuje výstavbu 6 vysílacích míst během roku 1998 a jedné regionální frekvenční sítě. Přesun z analogového na digitální vysílání se předpokládá v roce 2010. Hlavní komerční televize MEDIASET rovněž předpokládá účast v projektu DVB-T. Společnost Ruperta Murdocha News Corp.Europe hodlá zakoupit více než 70% podíl v italské kabelové a DTH platformě Stream a francouzská televize TF1 hodlá zakoupit 10% podíl v platformě s účastí Telecom Italia. RAI údajně podepsal předběžnou smlouvu o 10% účasti v digitální platformě Tele+ s účastí Canal +, i když RAI původně plánoval účast v platformě Stream. Tele + zatím má náskok před Streamem. Italský národní regulátor vydal definitivní soubor pravidel k podpoře přechodu na digitální technologii, v rámci kterého byl snížen počet národních terestriálních licencí ze 14 na 11, což znamená, že MEDIASET (Fininvest) musí jeden ze svých tří kanálů přesunout na satelit. RAI nesmí vysílat reklamu na jednom ze svých třech kanálů. Zatím nebyl určen časový plán těchto opatření.

Evropská komise podporuje vytvoření dvou digitálních platforem v Itálii, protože má obavy, - podobně jako v Německu - aby jen jedna digitální platforma nezískala dominantní postavení.

Irsko

Ministerstvo kultury předalo vládě memorandum o svých legislativních plánech pro digitální televizi - její zavedení se předpokládá v druhé polovině roku 2000. Veřejnoprávní televize RTE navrhuje vytvoření společného podniku se společností DIGICO, které by vybudovalo ze stávající vysílací sítě 6 národních platforem. Dva multiplexy jsou plánovány pro národní volnou televizi včetně internetových služeb a čtyři multiplexy budou určeny pro placené tv služby s mezinárodními programovými službami.

Holandsko

90% domácností je napojeno na kabelovou televizi, 3% má satelitní příjem a pouze 5% má příjem pouze terestriální televize, což neslibuje nárůst zájmu o DVB-T. Holandská vláda navrhla vybudovat digitální televizi, která nebude určena masovému trhu. Konsorcium DIGITENNE hodlá zahájit experimentální testy v roce 2000.

Norsko

Testovací vysílač byl vybudován v Oslu. Dosud nebyla vybudována frekvenční sít´ pro další testy v celém Norsku. Bylo ukončeno frekvenční plánování pro provoz 3 multiplexů v úzké koordinaci s Dánskem a Švédskem. Zpočátku budou k dispozici dvě sítě pro dva multiplexy a během dvou let bude k dispozici další sít´. Další multiplexy budou možné, až budou uvolněny kanály 62-69 pro vysílací služby. Vysílací společnost Norkring plánuje instalaci vysílačů v Oslu a v Bergenu během roku 1999. To umožní pokrytí 1.1 mil. obyvatel pro DVB-T. Toto vysílání bude mít převážně experimentální charakter. Dosud nebylo rozhodnuto o programovém obsazení multiplexů, které má být učiněno na podzim 1999. Zahájení DVB-T je plánováno na rok 2000.

Finsko

Testy DVB-T byly zahájeny již v roce 1997 poblíž Helsinek na jednom vysílači. Další vysílač 500 W byl instalován v roce 1998. Vláda dosud nepřijala strategii zavedení DVB-T, ale všechny národní televizní stanice YLE, MTV3 a Helsinki Media se účastní pilotních vysílání a se zahájením experimentálních vysílání se počítá v roce 1999. Jsou koordinovány 3 sítě pro 3 multiplexy.

Portugalsko

Regulační orgán ICP připravil strategii pro DVB-T a očekává se její schválení vládou. Mezitím získal portugalský Telecom povolení vybudovat experimentální DVB-T síť na kanálu 64. Cílem těchto testů je instalovat jednofrekvenční sít´(SFN) v oblasti Lisabonu se třemi vysílači.

Francie

Ve Francii existují tři digitální platformy satelitní televize - AB SAT, Canalsatellite Numérique a TPS. Kromě toho zde má silnou pozici Canal + - placená satelitní televize.

TDF (národní telekomunikační společnost) získala od CSA dvě licence ke zkušebnímu vysílání DVB-T. Vláda ještě nerozhodla o strategii DVB-T a legislativní úprava se rovněž připravuje. Pro vládu byla zpracována studie navrhující 6 sítí s pokrytím 80% populace.

Německo

Německo má dvě digitální satelitní platformy DF1 (Kirch) a Premiere Digital.(Kirch, CLT-Ufa a Canal +) . Původně mělo dojít ke spojení těchto dvou platforem včetně výrobce set top boxů BetaResearch a Canal + měl prodat svůj podíl Kirchovi. Toto spojení však neschválila Evropská komise. Federální vláda má přijmout strategii pro DVB-T. Rozhodnutí komplikuje rozdělení kompetencí mezi federací (telekomunikace) a spolkovými zeměmi (vysílání). První síť DVB existuje v Berlíně Brandenburgu, kde tři vysílače přenášejí 9 televizích a 3 rozhlasové programy. Největší projekt je budován v severním Německu, kde má být vybudováno 40 vysílačů pokrývajících metropolitní oblast Hamburku, Brém a Hannoveru. Hlavní cíl projektu je mobilní příjem Vzhledem k velkému počtu kabelových domácností s možností příjmu 30 programů a řady satelitních programů (51% domácností kabel, 37% satelit) pouze 12% spoléhá na terestriální televizi. DVB-T se tedy zaměřuje na vytvoření lokálních a regionálních sítí a přenosných přijímačů.

Španělsko

Španělsko má dvě satelitní digitální platformy Canal Satélite Digital a Via Digital, které uvažovaly o spojení. Legislativa o DVB-T byla přijata v prosinci 1997 a Retevision zahájila experimentální testy. Retevision navrhla plány na organizování digitální platformy DVB-T za účasti vysílatelů, výrobců zařízení a telekomunikačních operátorů. Současné licence udělené analogovým televizím končí v roce 2000 a tyto licence budou prodlouženy na dalších 10 let za podmínky, že digitální programy držitelů licence budou vysílány společně s analogovými. Není zatím jasné, zda pro 11 plánovaných multiplexů budou licence uděleny jednotlivým programům nebo pro celý multiplex. Cílové datum pro přechod na digitální vysílání je rok 2010, což odpovídá cyklu obměny televizních přijímačů a současně vyprší (prodloužené nebo nově udělené) licence pro vysílání. To umožní revidovat strategii přechodu na DVB-T.

Řecko

Regulační základ pro digitální televize byl stanoven zákonem č. 2644/98 z 13.10.1998. Řecká vláda navrhla vytvoření jedné národní digitální platformy pro digitální služby otevřené pro všechny zájemce za rovných podmínek. Rok předtím Multichoice Hellas (společnost vlastněná Netholdem a privátním kanálem Mega Channel oznámila úmysl vybudovat satelitní platformu "NOVA", což předtím vláda zamítla s tím, že není ještě vybudován regulační systém pro digitální televizi. Veřejnoprávní televize ERT může poskytovat digitální služby pouze prostřednictvím jedné společnosti, ve které mohou být podílníky komerční televize a soukromí telekomunikační operátoři. Vznik této společnosti podléhá souhlasu Ministra pro tisk a masová média.

Přístup k národní digitální platformě může být umožněn jen společnostem, které mohou prokázat svou vlastnickou a řídící strukturu. Tento požadavek se netýká zahraničních společností a řeckých společností obchodovaných na domácí akciové burze. Licence pro digitální služby bude udělovat ministr pro tisk a masová média se souhlasem Národní Rady pro vysílání (NBC), která bude mít větší pravomoc než dosud. President NBC bude mít právo pozastavit vysílání programu, který nesplňuje programové podmínky licence - 25% programu musí být řeckého původu a 30% zahraničních programů musí být dabováno nebo podtitulkováno. Jeden kanál musí být vyhrazen pro vysílání parlamentních debat.

USA

V USA národní regulátor FCC stanovil všem analogovým vysílatelům povinnost do konce roku 2006 přejít zcela na digitální terestriální televizi a všem přidělil zvláštní frekvenci pro digitální vysílání. FCC předpokládá, že uvolněním vysílacího pásma a jeho prodejem pro jiné služby získá značné prostředky.

Polsko

Canal Plus, Polsat, Nazsa TV a Aster City v prosinci 1998 podepsali smlouvy o vytvoření polské digitální DTH platformy. Podle zpráv z tisku též polská veřejnoprávní televize bude mít 40% podíl v této společnosti, Canal Plus bude mít 25%, Polsat 22% a Nazsa TV 10% a Aster City 3% podíl. Aby mohli podepsat smlouvu s polskou televizí, musí společnost předložit regulačnímu orgánu polské televize návrhu obchodní strategie této platformy. O přípravách projektů terestriální digitální televize zatím nebyly uveřejněny žádné zprávy.

Shrnutí přehledu

Výše uvedený přehled ukazuje, že se zejména ve Francii, Španělsku, Švédsku a Itálii na rozvoji digitálních multiplexů přímo podílí účastí v založených konsorciích veřejnoprávní televize, národní telekomunikační operátoři a vertikálně koncentrované mediální koncerny. Tento trend je rovněž patrný i v dalších zemích. Tam, kde existuje silné zázemí pro kabelovou televizi a kde již zahájily činnost digitální satelitní multiplexy, je vznik digitální terestriální televize oddalován a probíhají experimentální vysílání bez vyjasněné majetkové struktury a programového zaměření multiplexů. Řada zemí nyní intenzivně připravuje legislativní úpravu digitální terestriální televize a pouze Británie, Švédsko, Řecko přijaly komplexní legislativní úpravu. Digitální televize zatím nevyvolala potřebu nějak zásadně měnit strukturu a úkoly regulačních orgánů v oblasti vysílání a telekomunikací, pouze vyvolává potřebu jejich ještě užší koordinace a doplnění některých pravidel, jak ukazuje příklad Británie. Některé státy (Itálie, Španělsko) přímo podporují další koncentraci a omezení soutěže, aby jejich národní projekty mohly konkurovat mezinárodním mediálním koncernům. Výměnou za omezení soutěže je např. vyžadováno dotování přijímacích dekodérů.

V následující části se pokusím zobecnit některé zkušenosti z dosavadního vývoje zavádění digitální televize v podmínkách malé země s relativně malou kapacitou trhu. Toto zobecnění je formulováno jako určité náměty na řešení otázek, které je nutno dále zkoumat.

IV.

Perspektivy legislativní strategie zavedení digitální terestriální televize v ČR

Otázka 1. Speciální zákon o digitálním vysílání nebo doplnění stávajících regulačních mechanismů - není ještě příliš brzo ?

Ministerstvo kultury ve svém pracovním návrhu předpokládá úpravu digitální televize zvláštním zákonem. To snižuje přehlednost právní úpravy, neboť není důvod oddělovat digitální televizi od jiných forem vysílání.

a) Je nutno v zákoně o vysílání zvážit definici pojmu "dodatečných programových služeb" - podobně jako je nyní definován v zákoně teletext. Tyto dodatečné programové služby, např. textové a informační služby, které mají obdobný charakter jako vysílání, by byly licencovány zjednodušeným způsobem nebo pouze registrovány Radou pro vysílání. Na tyto služby by se regulace daná zákonem o vysílání vztahovala pouze částečně (nehodí se limity reklamy, sponzorství apod.). To se netýká Internetu a interaktivních on-line služeb, kde by měl platit princip samoregulace obsahu s důrazem na ochranu spotřebitele.

b) Zákon o vysílání by měl definovat pojem "provozovatel digitálního multiplexu" a pro tohoto provozovatele by měl být přijat zvláštní licenční režim. Jednotlivé programy zařazené do multiplexu by podléhaly licenčnímu řízení jako dosud s různou mírou regulace.

c) Regulace systémů podmíněného přístupu a elektronických programových průvodců by měly být předmětem licencování podle telekomunikačního zákona podle "technologicky neutrálních" pravidel v úzké součinnosti s Radou pro vysílání, pokud se jedná o obsah těchto programových průvodců k zabezpečení priority pro volné kanály zejména veřejnoprávní a volné plnoformátové komerční televize. V této oblasti bude nutno transponovat do licenčních podmínek telekomunikačního regulátora příslušné směrnice EU o podmíněném přístupu.

d) V zákoně o vysílání by mělo být zváženo, zda jako licenční podmínkou pro prodloužení licence pro provozovatele s licencí v období připadajícím na zavedení digitální televize by nemělo být zapojení do projektů digitální terestriální televize a povinnost současného digitálního a analogové šíření jejich programů po určitou dobu. Současně by mělo být umožněno komerčním televizím vysílat digitálně více než jeden program, pokud o to projeví zájem, včetně tematických programů v režimu pay tv. Tematické programy by měly být regulovány mnohem volněji než plnoformátové programy. Veřejnoprávní a celoplošné volné komerční televizi by měla být garantována dostatečná kapacita pro šíření jejich programů.

e) Rada by v zákoně o vysílání měla být zmocněna k vydání experimentálních licencí na pilotní projekty digitální satelitní televize v omezených lokalitách

Otázka 2. Národní digitální platforma otevřená zájemcům za rovných podmínek nebo důraz na volnou soutěž ?

Omezení soutěže v malém rozvíjejícím se trhu má výhody vyšší konkurenceschopnosti a efektivnosti v alokaci investic ("dynamic efficiency argument"), umožní požadavek na částečné dotování zavedení přijímací technologie výrobcem, sníží rizika vstupních investic, které budou značné. Přináší problém dominantního postavení takto založeného provozovatele multiplexu, což může odradit další zájemce, protože i v digitálních multiplexech je zatím kapacita omezená.

Zákon by měl stanovit nebo zmocněním určit - byť ve formě záměru podléhajícímu dalšímu zhodnocení - jízdní řád pro převod stávajících analogových frekvencí na digitální terestriální vysílání, období současného analogového a digitálního vysílání.

Stávajícím provozovatelům tematických programů určených pro šíření v kabelových rozvodech by měla být nabídnuta v případném národním multiplexu možnost šířit jejich programy v režimu placené televize nebo pay-per- view, aby byla rozšířena nabídka programů zejména v oblastech, které nemají přístup ke kabelové a satelitní televizi. Totéž platí o zahraničních tematických programech - sportovní a hudební kanály, které jsou divácky univerzální a nepotřebují národní lokalizaci.

V rámci případného národního multiplexu by měla být vyhrazena kapacita pro regionální vysílání .- což však v podmínkách SFN (jednotné frekvenční sítě) zatím nebude příliš proveditelné - viz technická část zprávy.

Poskytovatelé programů pro multiplexy by měli mít možnost být podílníky společnosti provozující multiplex, společnosti poskytující podmíněný přístup a společnosti provozující služby elektronického programového průvodce. Stejnou možnost by měl mít i telekomunikační operátor, který bude provozovat síť vysílačů vybudovaných k šíření signálů programů obsažených v multiplexu, případně i výrobce technologických zařízení . O to důležitější z hlediska soutěžních pravidel bude zachovat otevřený přístup pro další zájemce podle zásad poctivého, rovného a nediskriminačního přístupu.

Otázka 3. Veřejnoprávní televize (a veřejnoprávní rozhlas) jako přímý podílník na provozování multiplexu s možností poskytovat tématické programy přístupné co nejširšímu okruhu diváků nebo pouze povinnost uložená provozovateli multiplexu povinně přenášet programy veřejnoprávní televize a rozhlasu ?

Účast veřejnoprávních televizí ve formě poskytování specializovaných programů je kritizována komerčními televizemi, neboť specializované programy jsou určeny pouze určitému segmentu diváků a tím popírají smysl universální služby veřejnoprávní televize pro všechny.

Vzhledem k postavení a způsobu financování veřejnoprávní televize by měla být majetkově oddělena činnost veřejnoprávních televizí hrazená z koncesionářských poplatků od jejich činnosti komerční, pokud by poskytovaly placené služby konkurující na stejném trhu komerčním televizím se stejnými programy. Současně by měly být přesněji specifikovány "veřejnoprávní" úkoly České televize a zvýšena finanční transparentnost při plnění těchto úkolů.

Projekty specializovaných programů však spíše doplňují nabídku komerčních televizí a zvyšují atraktivnost digitální televize pro diváky (zpravodajsko-informační kanál ve spolupráci s tiskovou agenturou, edukativní kanál, kanál pro vysílání menšinových žánrů, které nejsou atraktivní pro komerční televize s využitím bohatého archivního zázemí televize, které nelze uplatnit v plnoformátové televizi - jako je kanál "Nostalgie", náboženské vysílání, pořady pro neslyšící apod.).

Otázka 4. Jaké kompetence má mít telekomunikační regulátor ve vztahu k multiplexům?

S výjimkou USA a Kanady, kde tradičně existuje FCC jako jeden regulátor (který však ve své struktuře má oddělenou regulaci pro různé typy služeb a regulace obsahu), existuje jeden národní regulátor pro telekomunikace a vysílání ve Španělsku a Itálii. I zde jsou regulace telekomunikací a vysílání (obsahu) odděleny ve dvou sekcích, z nichž každá aplikuje při regulaci zvláštní zákony o telekomunikacích a o vysílání. V reakcích na otázky položené v Zelené knize o konvergenci sektorů telekomunikačních, mediálních a informačních a implikace pro

regulaci, COM (97) 623 final). se většina států a mezinárodních organizací vyslovuje za zachování a případné doplnění regulace specifické těmto sektorům (sector specific regulation) - regulace obsahu má jiné cíle než regulace telekomunikací - "telefax není televizní program".

V řadě otázek je nutné postupovat mnohem koordinovaněji než dosud a proto se doporučuje ustavení společných pracovních skupin složených ze zástupců obou regulátorů ke komplexnímu zkoumání regulace v podmínkách konvergence různých komunikačních systémů přenášející podobné nebo stejné služby. U digitální terestriální televize problém vzájemné koordinace je o to důležitější, že její zavedení povede ke změnám stávajícího kmitočtového spektra a že se do dosud přehledné struktury vysílatel - program - kmitočet - vysílač zařadí poskytovatel podmíněného přístupu, provozovatel multiplexu a případně i poskytovatel dodatečných služeb na frekvencích vyhrazených pro multiplexy. Některé regulační problémy se rovněž týkají digitální satelitní televize a proto nelze oddělovat obě formy aplikace digitální technologie ve vysílání.

Návrh dalšího možného postupu v oblasti legislativní strategie

Měla by být co nejdříve ustanovena mezioborová pracovní skupina složena ze zástupců MK ČR, Ministerstva dopravy, Telekomunikačního úřadu, Rady pro vysílání, Mediální komise parlamentu a provozovatelů vysílání a případně dalších zájmových organizací (ATO, APKT) a vědeckých pracovišť (TESTCOM) k vypracování koncepce strategie přechodu na digitální terestriální televizi. Tato komise by hodnotila dosavadní vývoj a tendence právní úpravy této problematiky v Evropských zemích i s přihlédnutím k dosavadnímu vývoji harmonizace této problematiky v EU a mohla by vytipovat zásady pro provádění pilotních projektů.

Další analytická část této zprávy bude zpracována v pololetí roku 1999 vzhledem k tomu, že řada národních úprav regulace digitální televize ve většině Evropských zemích se teprve připravuje - současně bude možné v další analytické části reagovat na náměty a kritické připomínky k některým otázkám, které jsou naznačeny v této zprávě.

Studie zpracovaná pro Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání

Zpracoval : JUDr. Vladimír Kroupa

V Praze dne 20.2.1999

Josef Vlček:

Formáty rozhlasových stanic

1. Definice formátu

   U elektronických médií se používá slovo formát jako mnohovýznamový termín, popisující vlastnosti programu pro potřeby vnějšího (např. regulační orgány, reklamní agentury atd.) nebo vnitřního (např. vlastní programové oddělení stanice) pohledu na obsah vysílání. Oba pohledy se mohou lišit.

   Chápeme ho jako znak, pojmenovávající určitý produkt na základě zobecnění typických znaků vysílání. Vzhledem k tomu, že tato zobecnění ústí do několika základních formulací, definuje rozhlasový a televizní průmysl nepříliš široký základní okruh formátů. Protože každé elektronické médium si musí najít svůj prostor mezi ostatními médii a vyhovět potřebám diváků, což jsou veličiny, které se liší region od regionu, lze oproti tomu konstatovat, že každý formát sice alespoň vzdáleně odpovídá některému z hlavních modelů, ale zároveň je neopakovatelný. Čím fragmentárnější je trh, tím více vznikají různé křížence základních formátů.

   Formát může označovat celek čtyřiadvacetihodinového vysílání, ale také jen jeden pořad. Např. Radiožurnál představuje jako celek kombinovaný formát AC a News, ale zrovna tak můžeme mluvit o jeho pravidelném pondělním pořadu Dva na jednoho jako o formátu. Zvláště u televizí bývá slovo formát nejčastěji užíváno pro základní matrici, z níž vychází určitý cyklický pořad. I tady je však mnohoznačnost – za formát se označuje nejen ”soutěž amatérských zpěváků”, ale také pořady, které z tohoto formátu vznikly – CarusoŠou a Do-Re-Mi.

   Všechny tyto významy spojuje rys pravidelnosti, s níž se daný rozhlasový nebo televizní fenomén představuje svému příjemci – divákovi nebo posluchači.

   Jako každé rozškatulkování produktů lidského intelektu je definice elektronických médií prostřednictvím zobecněných formátů dobrým pomocníkem, protože v komunikaci odborníků zhruba pojmenovává programovou část. Nedokáže ale přesněji definovat poměr jednotlivých složek v jeho rámci. Můžeme si například položit otázku kolik minut zpravodajství má mít rádio, aby mohlo být označeno za formát news. Vždyť například v zemích, kde hudební rádia nejsou povinna vysílat vůbec žádné zpravodajství, to může být opravdu velmi málo, zatímco jinde pod tímto termínem můžeme chápat čtyřiadvacetihodinový zpravodajský proud, vůbec nepřerušovaný hudbou. A je samozřejmě také otázkou, zda zpravodajský význam rádia lze měřit počtem odvysílaných minut zpráv.

   Předem definované zobecněné formáty však také neberou v potaz prudký vývoj médií, legislativy, životního stylu a dalších ovlivňujících prvků. Zvláště u hudby se mohou při definici jednotlivých formátů projevovat nepevné kontury mezi jednotlivými základními formáty (např. kde končí Hot AC a začíná AC, kde končí AC a začínají Oldies?) nebo specifické rysy země, která má velké problémy s akceptováním světové hudební rozhlasové kultury, jejíž podoba s důrazem na angloamerickou hudební produkci se definovala v sedmdesátých a osmdesátých letech.

   Je důležité vědět, že žádný z obecných formátů neobsahuje ve své definici taková měřítka jako je například podíl domácí tvorby, který v některých zemích hraje velmi důležitou roli. Zároveň je však zvláště v malých zemích retardujícím prvkem formátové pestrosti. Produkce místních umělců je tam co do kvantity jen omezená a snaží-li se ji hrát všechny stanice, dochází k unifikaci formátů. To se například stalo v České republice po roce 1994, kdy se AC rádia snažila vyhovět zájmu domácího publika o nové české interprety a tím, jak se snažila hrát jejich aktuální hity (cca 70 za rok), dosáhla mezi sebou tak výrazné podobnosti, že závratně vzrostla mobilita posluchačů (tj. přepínání ze stanice na stanici bez věrnosti jednomu programu) – vznikl dojem, že ”všichni hrají stejně”.

2. Jaké znaky obsahuje a postrádá rozhlasový formát?

Obecné formátové pojmenování definuje u hudebních rádií charakter programového toku, tj. nepřetržitého toku hudebního materiálu. I když se dá mnoho vyčíst z výsledků pravidelných průzkumů, hlavním prvkem formátové analýzy musí být srovnání těchto průzkumů s přímým poslechem stanice.

Výchozím prvkem formátové definice je oslovení cílové skupiny posluchačů. Zatímco na největších rozhlasových trzích jsou cílové skupiny rozděleny do pětiletých bloků (15 – 19 let, 20 – 24 let atd.), pro malý český trh jsou i desetileté cílové skupiny (20 – 29 let, 30 – 39 let) v rámci ekonomického nastavení chodu rozhlasové stanice někdy příliš úzké.

Ve většině formátů je hlavním prostředkem oslovení dané cílové skupiny hudba a její schopnosti generačního oslovení. Obecně však uprostřed těchto cílových skupin nacházíme drobnější zájmové skupiny, které jsou na velkých a bohatých trzích dostatečně velké, aby byla komunikace s nimi pro stanici ekonomicky atraktivní. Například většina třicátníků už nejeví tak velký zájem o nejsoučasnější rockovou produkci jako v mladším věku, ale určitou skupinu třicátníků novinky stále zajímají. Jde tedy o to, zda je to skupina tak velká, aby rádio uživila. Jiným podobným případem je zájem o rockovou hudbu šedesátých let, která zase pro změnu oslovuje jak určité skupiny teenagerů, tak jejich původní publikum kolem padesáti let. Všechno záleží na tom, najde-li rozhlasová stanice dostatek klientů, kteří chtějí inzerovat v takovém ”nadgeneračním” formátu. Díky těmto jevům, které se do rozhlasového vysílání zvláště v USA dostaly na začátku devadesátých let, vzniká každý rok několik nových okrajových (fringe) formátů, které reagují na nové rysy hudební produkce, ale i na sociální změny (např. růst

hispánské populace v USA). Partikularizace broadcasterských zájmů tak stále více rozmělňuje základní zobecněné formáty a snižuje jejich vypovídací důvěryhodnost.

Oslovení věkové skupiny posluchačů je také příčinou zvyšování nebo snižování podílu mluveného slova. V českých podmínkách je řadou průzkumů prokázáno, že zájem o mluvené slovo se proměňuje s věkem posluchače. Zhruba v pětatřiceti letech věku začíná recipient jevit v rádiu zájem o zpravodajství, publicistiku, talk shows a další nehudební formáty. U věkových kategorií nad padesát let je již z rádia očekáváno především mluvené slovo.

Vztah k mluvenému slovo si můžeme demonstrovat na srovnání poměru zájmu o zábavu a informace na Hot AC formátu pražského Rádia City (dominující cílová skupina 20-29 let) a na usedlejším, nicméně nepříliš přestárlém News/AC formátu Radiožurnálu (cílová skupina 30-50 let). Podotýkáme, že z hlediska hudebního výběru si jsou obě stanice velmi podobné.

Tab.1 Nejčastější důvod zapínání rozhlasového přijímače (součet zábava + informace)

	Ráno 05-09 hod.	09-13	13-18	18-20	Po 20 hod.
Rádio City	36%	19%	25%	25%	8%
ČRo1-RŽ	63%	42%	45%	39%	16%

Mediaprojekt – Analýza profilu médií 1.1.98 – 30.6.98

To, že směrem k mladší generaci ubývá zájmu o mluvené slovo potvrdí i srovnání předchozí tabulky s výsledky věkově o něco níže postaveného Hot AC formátu stanice Rádio Zlatá Praha.

Zlatá Praha

24%

23%

25%

20%

6%

Tento fakt, velmi důležitý pro konstrukci rozhlasového programu a jeho umístění na rozhlasovém trhu, ale není v definicích obecných formátů obsažen.

V českých rádiích začíná být konečně doceňován i další faktor, důležitý pro inzerci, soustředěné oslovování mužského a ženského publika. I když je velmi důležitý, není obsažen v žádné definici obecných formátů. Jde o to, zda jsou hlavním cílem stanice muži nebo ženy. Soustředěním na některou z těchto skupin si může rádio získat dostatečný prostor na rozhlasovém trhu, i když proti němu stojí stanice stejného formátu. V ČR je to velmi dobře znát na poměrech mezi třemi nejúspěšnějšími celoplošnými stanicemi, které si pragmaticky vytýčily své místo na trhu tím, že se soustředily buď na mužské nebo ženské publikum, třebaže jejich hudební formáty představují různé varianty základního AC.

Tabulka 2. Srovnání poměru mužů a žen u celoplošných stanic

	Formát	Mužů	Žen	Poměr muži vs. Ženy
Radiožurnál	News/AC	828	593	1,39 muži
Alfa	News/AC	374	396	0,95 univerzální
Frekvence 1	Generalist/AC	418	511	0,82 ženy

Mediaprojekt - Duben až září 1998

Z tabulky vidíme, jak se tyto stanice strategicky snaží najít si svůj prostor vůči sobě. Zatímco Radiožurnál je svým formátem výrazně mužské rádio, Alfa se profiluje více k ženám. V předchozích průzkumech dokonce směřovala o mnoho více k ženám – posun k mužům v tomto klouzavém pololetí může být zapříčiněn jinou profilací, totiž vůči druhému soukromému rádiu – typicky ženské Frekvenci 1. I to je důkazem, že popis rádia prostřednictvím obecně definovaných formátů může být zavádějící a neúplný.

3. Základní hudební rozhlasové formáty s přihlédnutím na stav v ČR

CHR (Contemporary Hit Radio) je starší typ formátu, orientovaný na mladé, velmi často dokonce teenagerské publikum (14 – 20 let) . Dnes bývá velmi často ztotožňován s formátem Hot AC. Byl plně postaven pouze na intenzivně rotovaných hudebních novinkách, směrovaných na nejmladší generaci, jen výjimečně hraje skladby starší jednoho roku. Vyhýbá se všemu mluvenému slovu. Svou nekompromisností není příliš kompatibilní se staršími formáty a proto je účinný především tam, kde má sám o sobě dostatečně velký podíl na trhu. V menších evropských zemích proto nemá příliš mnoho šancí, v ČR už od začátku devadesátých let průzkumy ukazují celkem stabilně zhruba 3% posluchačů se zájmem o CHR rock, zatímco nově se rodící CHR rapová hudba patří stále k nejméně oblíbeným hudebním trendům.

CHR je atraktivní především pro klienty, pěstující dlouhodobý návyk (McDonald´s, soft drinky apod.). V USA je nejdynamičtěji se vyvíjejícím formátem a nabízí každý rok další a další varianty. Z nich nejzajímavější jsou:

1. active rock – stanice orientované na tvrdý rock a agresívní rockové žánry, které vznikly v devadesátých letech po metalové vlně

2. urban (street) – stanice orientované na rap, hip hop a černou taneční hudbu. Původně stanice, orientované pouze na černošské publikum, se během tohoto desetiletí staly významným prvkem bělošské kultury. Výsledkem tohoto kulturního transferu je fakt, že v roce 1998 bílé publikum kupovalo na deskách 74% vší nové americké černošské hudby.

3. alternative – stanice pro ”teenagerské intelektuály”, specializované na nově vznikající hudební produkty pro ty, kdo chtějí být sociálně ”in”.

V některých zemích vznikají některé neobvyklé CHR formáty. Klasickým příkladem je na velmi nízké věkové skupiny zaměřený francouzský ”Smích a písně”, který kombinuje dětský humor a povídání s hudbou.

Mezistupněm mezi CHR a AC formáty jsou různorodé alternativní, často velmi radikální formáty:

AOR (adult oriented rock, někdy též album oriented rock) – klasické pojmenování alternativního rozhlasového programu, typického pro různá studentská a ”nezávislá” rádia do první poloviny devadesátých let, čili pro věkovou skupinu do třiceti let. Orientovala se hlavně na velmi exkluzívní rockové trendy a netypické skladby (čili nikoli hlavní hity z desek, ale zajímavé skladby). V USA tyto stanice pomáhaly rozjíždět různé nové směry a styly, které pak ve zklidněnějších podobách přijímaly i AC stanice. V ČR se pokoušely vysílat AOR především stanice Rádio 1 a Rádio Hády, obě však neuspěly na faktu, že tyto stanice rychle ztrácejí svou stylotvornost a s ní i posluchače.

V druhé polovině devadesátých let se objevilo několik nových formátů, které s AOR různě souvisí:

New Rock (též Modern Rock nebo Alternative Rock) akcentuje novou kytarovou hudbu nebo zajímavější trendy na taneční scéně. V současné době se o něj pokouší Rádio 1 v Praze.

AAA (též Adult Atlernative nebo Tripple ”A”) kombinuje nové trendy s klasickým rockem a oslovuje starší a zkušenější posluchače alternativní scény. Jediným českým rádiem, které s tímto trendem experimentovalo, byla Evropa 2 v roce 1995.

Alternative Urban sleduje moderní taneční trendy a některé nové, obsahově často velmi problémové trendy v rapové hudbě. V České republice zatím bez nadějí.

AC (adult contemporary) je nejběžnější ze všech v Evropě se vyskytujících formátů. Ve svých různorodých podobách oslovuje inzertně nejatraktivnější věkové skupiny (20 – 45 let), ale zdatně konkuruje i formátům CHR. Kdysi byl opakem rockových formátů, ale vzhledem k tomu, že část rocku splynula se středním proudem, do jisté míry s ním splynul. Podstatou AC formátů je namíchání určité směsi starších a nových písní tak, aby hudebně vyhovoval vkusu tohoto širokého spektra nebo jeho části. Význam AC formátu roste v Evropě velmi významně s tím, že se rodí transevropská pop kultura s centry nejen v Německu a Francii, ale i v severských zemích a Itálii, která na bázi angličtiny proniká do původně striktně uzavřeného angloamerického světa. Je to významný prostředek evropské integrace. Většina českých soukromých stanic vysílá v tomto formátu. Je to jednak z ekonomických důvodů (největší množství inzerentů), jednak pod tlakem gramofonových firem, protože hraním nových skladeb podporují jejich nové produkty.

V rámci AC najdeme některé blíže specifikované formáty:

Hot AC je nejběžnějším českým hudebním formátem, který se snaží cílit na věkově spodní okraj posluchačské veřejnosti (zhruba do třiceti let). Obsahuje přibližně padesát a více procent nové hudby a ve výběru zlatého fondu nejde (s několika výjimkami) dále než patnáct let do minulosti. Typickým příkladem Hot AC stanic je ”Pražská čtyřka” (City, Bonton, Zlatá Praha, Evropa 2), většina stanic sítě MMS atd. nebo věkově velmi nízko umístěná stanice Kiss ProTon. Následující tabulka ukazuje charakteristické rysy českých Hot AC. Velmi důležitá je ukázka posluchačské struktury Kissu Hády, neboť tato stanice v uplynulém roce změnila razantně svůj formát – z usazeného Modern AC přešla na program, který je výrazně Hot, přesto mezi staršími posluchači zůstává ještě velká setrvačnost.

Tab. 3 - Příklady rozložení věkových kategorií u některých Hot AC stanic (v tisících posluchačů)

	12-19 let	20-29 let	30-39 let	40-49 let	50-59 let
Zlatá Praha	31	44	19	9	3
Kiss Proton	40	17	12	8	2
Kiss Hády	45	42	31	21	7

Mediaprojekt Duben – září 1998

Modern AC zvyšuje počet písní zlatého fondu v hodině, ale nevyhýbá se ani novinkám. Nebojí se jít hlouběji do hudební historie. Oslovuje především skupinu 25 – 35 let. V tomto formátu začínala v roce 1991 Evropa 2 a po ní i většina dalších soukromých stanic. Po roce 1995 zúžila většina stanic svůj playlist a dala přednost Hot AC nebo jemnějším trendům. Typickým programem tohoto charakteru je denní vysílání Radiožurnálu.

Soft AC (někdy též Mainstream AC) má v programovém proudu ještě vyšší obsah časem prověřených pop skladeb. Novinky zařazuje, ale se zpožděním, až se ověří i jejich úspěšnost. Oslovuje třicátníky a starší posluchače AC formátů, ale je schopno komunikovat i s hudebně méně zkušenými posluchači mladší generace. Nejúspěšnějšími stanicemi tohoto typu jsou např. Orion v Ostravě nebo Kiss 98 v Praze, který ale mění velmi často svou strategii a občas sklouzne do Modern AC nebo dokonce do Classic Rocku. Zvláštní americkou podvariantou je formát, označovaný jako Smooth Jazz, jenž je kombinací elegantního, příjemného pop-jazzu a tvorby některých uhlazených soulových zpěváků (např. Stevie Wonder, Anita Baker atd.). Mimo USA však nemá naději na úspěch.

Výhodou Soft AC je relativní univerzálnost programu. Takto označované stanice oslovují několik cílových generačních skupin zároveň, což ukazuje následující tabulka.

Tab. 4 – Příklady rozložení věkových skupin u některých Soft AC programů (v tisících posluchačů)

	12-19 let	20-29 let	30-39 let	40-49 let	50-59 let
Kiss 98	25	23	25	18	4
Orion	73	60	61	46	13
Relax	14	12	19	12	3

Mediaprojekt Duben – září 1998

Gold AC je už mezistupněm k formátům, označovaným jako nostalgické nebo Oldies. Novinky zařazuje jen výjimečně nebo vůbec ne, nemá žádné rychlejší rotace. Proud mívá obvykle pomalejší tempo. Cílí na nejstarší část AC publika. Jeho subvariantou je dnes velmi diskutovaný formát ”Forever Young” (Věčně mladý), vycházející z toho, že velká část generace šedesátých let, dnes se blížící k padesátce, je ještě posluchačsky aktivní a projevuje ještě určitý zájem o současnou produkci. Některá americká, ale i evropská rádia, inspirovaná především úspěchem britské televizní hudební stanice VH-1, proto přešla k jakémusi kříženci Modern AC a Goldu.

V ČR se stanicím typu Gold moc nedaří, protože díky vypjatému politickému životu v posledním desetiletí dávají cíloví posluchači tohoto formátu přednost zpravodajským stanicím bez ohledu na jejich formát. V začátcích svého vysílání jej zkoušelo pražské Rádio Vox, ale velmi rychle se posunulo k mladším AC trendům.

Někdy se stanice, které jsou hudebně na hranicích mezi Goldem a Oldies, označují jako formát ”Nostalgic”.

Paralelně s těmito formáty existují zvláště v USA některé rockové formáty pro cílovou skupinu 30 – 50 let. Mainstream Rock je svým záběrem podobný mainstreamovému AC a v posledních dvou letech začíná splývat s AAA. Soft Rock je dnes velmi podobný Soft AC. Classic Rock je jedním z nejslavnějších hudebních formátů sedmdesátých a osmdesátých let, pevně spojený s velkými jmény světového rocku. Zatímco kdysi to byl výjimečně úspěšný formát pro věkovou skupinu 20 – 30 let, zestárl spolu se svými posluchači a dnes oslovuje především čtyřicátníky. Během devadesátých let od něj stále více americké rozhlasové stanice ustupují, protože posluchačský okruh tohoto formátu přechází ke countryovým stanicím. V Praze zkoušelo klasický rockový formát neúspěšně Rádio Rokko a v nočním vysílání v roce 1997 Kiss 98. Album Rock býval alternativní variantou Classic Rocku, blízkou AOR. Dnes je téměř mrtev.

Podobně jsou definovány i formáty amerických country rádií. Protože se často mluví o countryovém fenoménu v ČR, je třeba podotknout, že naše stanice jsou spíše kombinací formátů Classic Country, založené na písních šedesátých a sedmdesátých let, a Oldies s výrazným prvkem domácího folku. Na této bázi jsou postaveny programy stanic Country (Praha), Presston, Rádio Brno, Eldorádo a o něco moderněji formátovaná stanice Karolina v Plzni. Cílová skupina tohoto publika je velmi široká (25-55 let), nicméně dominují věkové skupiny nad 35 let.

Tab.5 – Příklady rozložení věkových skupin u countryových rádií (v tisících posluchačů)

	12-19 let	20-29 let	30-39 let	40-49 let	50-59 let
Country	23	42	43	79	68
Presston	0	15	6	18	10
Eldorado	5	8	5	17	4
Karolína	7	20	10	26	8

Mediaprojekt Duben – září 1998

Česká countryová rádia jsou důsledně stavěna na velkém podílu písní v češtině, čímž se blíží k jinému evropskému menšinovému formátu ”Schlager Radio”, jedinému, které se sebedefinuje vysokým podílem domácí hudby (a někdy i folklóru). Cílovou skupinou posluchačů těchto stanic bývá pro komerční využití málo atraktivní venkovské publikum nad padesát let a proto se jí věnují především veřejnoprávní nebo nadační stanice. U nás se tímto termínem donedávna dala označit hudba regionální sítě ČRo, ale tyto stanice není možné považovat za hudební formáty. Městskou variantou jsou různé formáty Oldies.

Kromě těchto obecných formátů existují některé výjimečné hudební formáty jako EL (někdy též EL/BM, t.j. Easy Listening/Beautiful Music), složené z evergreenů a instrumentální hudby (tzv. lounge music – barová nebo hotelová hudba) nebo Classic, orientovaná na vážnou hudbu. V ČR tento formát představuje pražské Rádio Classic a částečně veřejnoprávní Vltava. Jazzovým formátům se daří pouze v USA, v Evropě je nejznámější londýnské Jazz FM. V některých evropských zemích, zvláště tam, kde je posluchač velmi často v kontaktu s přistěhovalci z celého světa (Francie, Velká Británie, Německo), se objevily i stanice, specializované na world music.

4. Základní formáty mluveného slova s přihlédnutím k situaci v ČR

Zatímco v USA zvláště na středních vlnách, kde se dá hrát hudba jen ve špatné reprodukční kvalitě, jsou stanice, které ve svém vysílání vůbec nehrají hudbu, v Evropě se objevuje takových stanic jen několik a to především v hustých aglomeracích největších měst.

Základním formátem tohoto typu jsou stanice typu All News nebo News/Talk. Druhé z nich jsou postavené obvykle na zpravodajském proudu (tzv. rolling news) v ranních a odpoledních hodinách, zatímco v jiných částech dne probíhají různá talk show nebo diskusní pořady s hosty a posluchači. Některá takováto talk radia bývají v Americe označována jako formát Public, i když toto označení se vztahuje spíš ke způsobu obživy – místo reklamy vyhlašuje stanice dvakrát nebo vícekrát do roka sbírku na podporu svého provozu. Většinou v nich vysílají lidé bez nároku na honorář. Mezi public rádia patří také velmi důležité stanice, vysílající pro národnostní menšiny.

Zvláštním typem talk formátů jsou některá syndikalizovaná ranní show, dodávaná obvykle přes satelit jako exkluzívní produkt pro některé hudební rádio v oblasti. Nejznámějším takovým ranním formátem je známé talk show Howarda Sterna, distribuované do několika stovek amerických rádií, hudebně zaměřených především na rockové formáty.

Jinými typy amerických formátů mluveného slova jsou sportovní rádia a hlavně formáty Religious, specializované na náboženské vysílání. Skoro ve všech případech obou těchto formátů jde o syndikalizované vysílání, distribuované různými nosiči (satelit, v případě náboženského vysílání také CD nebo DAT) po celé Americe. Formát Religious se objevuje i v ČR. Zatímco však v USA oslovuje i velmi mladou veřejnost (obvykle se uvádí 25+), Rádio Proglas má publikum mnohem starší.

Stanice mluveného slova patří k nejméně sledovaným rádiím ve všech aglomeracích, podílí se však velmi důležitou měrou na formování života americké společnosti. Do Evropy jsou však přes všechny pokusy nepřenosné.

5. Základní smíšené formáty s přihlédnutím k situaci v ČR

Zatímco americká tradice velmi úzkých formátů je dána tím, že komerční stanice byly odjakživa soukromé a jednotliví podnikatelé si museli najít na přeplněném trhu velmi úzký prostor pro svůj produkt, Evropa začala se soukromým vysíláním až po druhé světové válce, kdy vznikla první tzv. periferní rádia, vysílající z Monaka nebo Lucemburska jako privátní alternativa veřejnoprávních rádií. Tyto soukromé stanice se tehdy z hlediska formátů profilovaly podobným způsobem jako veřejnoprávní rádia, tedy jako jakési ”televize bez obrazu”. Řada z nich se v průběhu let změnila ve stanice hudební, ale přesto dodnes existuje mnoho stanic, které se označují jako všeobecné (též plnoformátové nebo generalistní). Jsou provozně velmi nákladné a tudíž schopné přežít jen v celoplošné podobě, nicméně svým širokým záběrem oslovují velký okruh posluchačů střední a starší generace.

Předchozí popisované formáty stavěly své vysílání na programovém toku, v němž se pravidelně střídaly elementy hudební, zpravodajské, zábavné a reklamní, ale plnoformátové (All Format) stanice střídají svůj charakter po programových blocích. I tady se ovšem projevuje obecný trend stálého prodlužování těchto bloků.

Variety je nejběžnějším všeobecným formátem. Obvykle klade důraz na zábavu (skeče, humor z archivu, zábavná talk show), lehčí formy publicistiky a s rozvojem komunikační techniky také na dialog s posluchači. Klasickým modelem tohoto formátu byla v ČR Frekvence 1 v době svého prvního licenčního období (1993 – 1997), když razila jako své hlavní krédo komunikaci s posluchači. Je celkem přirozené, že každá stanice typu Variety je složena z jiných programových bloků a je tudíž sama o sobě neopakovatelným formátem, ale obvykle se předpokládá, že spíš než o generační cílové skupině (některé příručky uvádějí u Variety dokonce cílovou skupinu 25 – 60 let) lze mluvit o různorodých zájmových skupinách, jež rádio sjednocuje obvykle na bázi rodiny. Proto má formát Variety u nás také největší okruh publika do dvanácti let, jež tyto stanice sleduje jako pasivní volbu spolu s rodiči nebo prarodiči. Kromě Frekvence 1 se blíží formátu Variety ještě stanice ČRo2 – Praha.

Full Service obsahuje také všechny prvky rozhlasového vysílání (zpravodajství, publicistika, servis, zábava, hudba), klade však svůj důraz především na informační službu rozhlasového vysílání. I tento formát patří k tomu nejnákladnějšímu, co v rozhlasovém vysílání existuje. Vzhledem k tomu, že zpravodajsko-publicistické prvky jsou časově drobnější a vedou podobné stanice k dynamickému programování, blíží se některé stanice typu Full Service až k hudebním formátům, na druhé straně mohou být velmi podobné formátům News/Talk.. Nejtypičtější stanicí tohoto formátu u nás je Radiožurnál.

6. Formát jako licenční podmínka

V uplynulých měsících naneslo vedení APSV několik námětů, podle nichž by měly být budoucí licence definovány jiným než dosavadním způsobem, protože zatím užívané parametry (podíl mluveného slova, podíl domácí tvorby atd.) nejsou vyhovujícím nástrojem pro závazky stanic a jejich dodržování v praxi. Místo nich bylo navrhováno, aby se tímto nástrojem stal pro jednou určený formát stanice. Toto řešení jistě stojí za úvahu. Nechme stranou to, že by tím byly ale zvýhodněny ty stanice, které už vysílají, protože nově zalicencované stanice by musely vyhledávat méně lukrativní věkové skupiny. Z hlediska formátu jako takového je však při diskusi nutné přihlédnout k těmto faktům:

1. Formát je velmi proměnlivý element. I když se tato studie zabývá z velké části formáty, které u nás neexistují nebo nemají šanci na přežití, naznačuje už několik let trvající rozpad klasických formátů. Pojmenování nových je čím dál těžší a komplikovanější. Zároveň se i hrubé obrysy klasických formátů mění v čase. Formát, který jsme v roce 1994 chápali jako Hot AC, je při růstu agresívního programování dnes už jen mainstreamem.

2. Formát je hrubé škatulkování velmi citlivého a složitě provázaného organismu. Jeho hranice jsou velmi neurčité. Kdo dokáže říct, že ta píseň je velmi stará nebo naopak ještě nová? Kdo dokáže říct, že toto je ještě Hot AC a toto už jen Modern AC. A navíc mohou existovat určitá specifika, díky nimž může nová stanice překvapivě získat úplně jiné publikum, než bylo jejím záměrem. Nemusíme chodit daleko – v roce 1998 probíhal revival europopu osmdesátých let (např. Modern Talking, Michal David atd.), který oslovil jak pamětníky (cílová skupina 30 – 40 let čili usedlejší formáty AC), tak teenagery (velmi Hot AC). Nebylo by překvapením, kdyby mezi některými stanicemi došlo právě proto k migraci publika.

3. Stanice by byla po dobu licence svázána v určené škatulce. Byla by tím poškozena možnost volby dlouhodobého vývoje rozhlasové stanice. Existují totiž dvě základní formy proměny rádia – první předpokládá, že stanice nabere určité publikum a potom stárne spolu s ním. Na začátku své story může být např. Hot AC, o několik později spolu se svými posluchači přechází k Mainstream AC a nakonec třeba skončí u Goldu. Druhá forma představuje – zjednodušeně řečeno - pevně určenou cílovou skupinu, jíž vlastně posluchač na určitý čas prochází na své životní pouti od nejmladších formátů k nejstarším. Bude-li jednou z licenčních podmínek předem určený formát, nikdy nemůže docházet k první z těchto rozhlasových proměn.

Formát jako licenční podmínka pravděpodobně nic neřeší. Naopak, petrifikuje stav a kvalitu vysílání, omezuje marketingovou invenci a kreativitu programových tvůrců rádia. Brzdí jejich schopnost rychle reagovat na měnící se vkus publika. Určení formátu navíc vyžaduje úplně nový druh monitoringu a i tak je do jisté míry subjektivní.

Analýzy z mediálních výzkumů a údaje o rozhlasovém trhu.

I. Analýza ročních dat, poslechovost včera (Daily reach) v roce 1997-8 v regionech (grafy) a analýza přírůstku nebo úbytku posluchačů v jednotlivých okresech mezi rokem 1997-8 (tabulky)*

Mediaprojekt SKMO - STEM/MARK, GfK Praha

Počet respondentů 1997 - 20 431, váženo 20 000

Počet respondentů 1998 - 20 762, váženo 20 000

Populace 12 - 79 (1997 a 1998 - 8 565 100)

Údaje jsou uváděny v procentech vztažených k počtu obyvatel v kraji / okrese

II. Podíly na mediální spotřebě (share) jednotlivých mediálních zastupitelství *

Mediaprojekt SKMO - STEM/MARK, GfK Praha

1.7. - 31.12. 1998, počet respondentů 9 887, váženo 10 000

Populace 12 - 79, 8 565 100

* V datech nejsou k dispozici výsledky Rádia Alfa, které přestane vysílat v únoru 1999. Poslední známé výsledky byly za období 1.4. - 30.9. 1998 (počet respondentů 10 317, váženo). Poslechovost včera 770 tis. - 9%, podíl na mediální spotřebě (share) 8%.

III. Analýza mediálního chování a dalších činností v průběhu dne.

Analýza vybraných osobních postojů a názorů u posluchačů rozhlasu. Věkové skupiny 14 - 25, 26 - 45, 46 - 59 a 60+.

MARKET & MEDIA & LIFESTYLE (Global TGI partners)

MEDIAN, II etapa 1998

24.8. - 14.10. 1998 počet respondentů 3362, váženo

IV. Analýza posluchačských preferencí - důvody zapínání přijímače a přelaďování na jinou stanici. Věkové skupiny 12 - 25, 26 - 45, 46 - 59 a 60+ (denní části).

Mediaprojekt SKMO - STEM/MARK, GfK Praha

1.1. - 30.6. 1998, počet respondentů 10 875, váženo 10 000

Populace 12 - 79, 8 565 100

V. Údaje o rozhlasovém trhu.

Vývoj investic do rozhlasové reklamy

Vývoj hrubého příjmu rozhlasových stanic

VI. Úvaha nad programovým zaměřením rozhlasových stanic, preferencemi cílových skupin, programovými prvky a konstrukcí licenčních podmínek.

- srovnání věkového složení posluchačů různých formátů v USA a ČR - grafy

Analýzy provedla a údaje poskytla Asociace provozovatelů soukromého vysílání, APSV

Úvaha nad programovým zaměřením rozhlasových stanic, programovými preferencemi cílových skupin, programovými prvky a konstrukcí licenčních podmínek

FORMÁT - celkové programové zaměření rozhlasové stanice s ohledem na cílovou skupinu recipientů.

Soukromé médium - rádio si vybírá "cílovou skupinu", tedy část veřejnosti s podobnými psychografickými a sociodemografickými charakteristikami, definuje její potřeby (zábava, hudba, informace), uspokojuje její potřeby (jaká hudba, jaká zábava a jaké informace a kolik čeho) a přináší jí prospěch. Veřejnoprávní vysílání je na základě své "společenské" funkce formováno především povinností programové nabídky, zatímco soukromé se řídí a formuje především poptávkou.

Hlavní formáty, jak se vyvinuly na světovém trhu. Věkové rozpětí je uváděno jako jádro cílové skupiny:

Hudební formáty vysílající na FM

• CHR - (contemporarry hit radio) současné hity 12-24 (30) let

  V České republice nemáme opravdovou stanici typu CHR z jednoduchého důvodu. Nemáme skutečnou hitparádu TOP 20, sestavovanou na základě hlášení o prodeji. Nemáme ji proto, že distribuce desek je stále ještě v plenkách.

• AOR - (album oriented rock) stanice orientovaná na rocková alba, 25 - 34 let - mladý rozhněvaný muž

  O tento formát se pokoušelo Radio 1 v Praze a Radio Hády v Brně. Obě rádia tento formát opustila pro nedostatečný zájem publika.

• AC - (adult contemporarry) současné rádio pro dospělé se dále dělí 25-45

  Po roce 1995 Radio Alfa, Radio O.K., Radio Zlín

• HOT AC 14 - 29

  Kiss Radio Hády, Radio City, Černá Hora atd.

• SOFT AC 30 -50

  Radio Orion

• MOR - (middle of the road) střední proud pro téměř všechny

  Současná F1

• OLDIES - "starý desky, ty jsou hezký" , 30-54 let

  Radio Šumava, část hudebního vysílání Radiožurnálu

• COUNTRY - 25-54 let

  Country Radio, Radio Karolína, Eldoradio, velká část hudebního vysílání Radiožurnálu

• EL/BM - (easy listening/beautiful music) instrumentálky, světové standardy, CS 25 +

  Mimo ranní vysílání Radio Limonádový Joe

• CLASSIC ROCK - 25-45 let

  V ČR není a pravděpodobně nelze realizovat. Možná v Praze.

• SOFT ROCK - jemný rock, 25-50 let

  Tento formát je přítomen v AC rádiích

• CLASSIC - vážná hudba (minoritní, nadgenerační)

  Radio Classic FM

• VARIETY - (rozmanité) programové bloky 25-54 (60)

  ČRo Praha, F1 před rokem 96

• RELIGIOUS (náboženské vysílání) nadgenerační 25 +

  Rádio Proglas

• FULL SERVICE - (plný servis) 35+, Hudba, zprávy, servis, publicistika, zábava

  Slovesné formáty vysílající na středních vlnách

• ALL NEWS - (jen zprávy) 25-54

  U nás ani v Evropě není

• NEWS/TALK - (zprávy, povídání) 25+

  S určitým množstvím hudby funguje v pásmu FM v Berlíně, pravděpodobně jen proto, že Berlín má 4 mil. obyvatel

  V současné době, zejména v Evropě, hudební ani slovesné formáty nenajdeme v čirých podobách. Stanice se profilují mixem jednotlivých formátů. Přesto přikládáme grafy, které porovnávají neporovnatelné. Naše pocházejí z

  Mediaprojektu a americké jsme si vypůjčili z prezentace RAB (Radio advertising burreau) na internetu. Data pocházejí z unifikovaného výzkumu "jedné měny" ARBITRON.

  Pro určení poptávky realizovalo SKMO rozsáhlou nadstavbu Mediaprojektu na více než 10 tisících respondentech. Úkolem této nadstavby bylo zjistit hlavní důvody zapínání rozhlasu v jednotlivých denních částech a důvody přelaďování ze stanice na jinou stanici.

  Pro preference v soukromých rádiích je třeba konstatovat že:

• 72% posluchačů soukromých stanic je ve věku 12 - 44 let

• 73% posluchačů soukromých stanic ve věku 12 - 44 let poslouchá rádio v době od 09,00 do 18,00 hod.

  Důvody zapínání rozhlasové stanice u skupiny 12 - 44 let v nejsledovanějších denních částech

  09-13 hod.

  Hudba 63,5% posluchačů

  Zábava 20% posluchačů

  Informace 18% posluchačů

  13-18 hod.

  Hudba 66,5% posluchačů

  Zábava 20% posluchačů

  Informace 13,5% posluchačů

  Nejčastější důvody přeladění u skupiny 12 - 44 let

  Pádné důvody

  Nelíbí se mi hudba 36,5%

  Téma, které mě nezajímá 33,5%

  Příliš mnoho mluveného slova 30%

  Nejméně pádné důvody

  Příliš mnoho hudby 3%

  Nelíbí se mi způsob moderování 10%

  Nutnost přizpůsobit se ostatním posluchačům 10,5%

  Z rozborů tématických preferencí v cílových skupinách, důvodů pro zapnutí a nejčastějších důvodů přeladění snadno zjistíme, proč i veřejnoprávní stanice přešly

  z "blokového programování" (střídání pořadů)

  na

  "programový tok" (střídání programových prvků).

  Dále můžeme programové prvky rozdělit na:

  1. "Rizikové"

  a) Zpravodajství

  b) Publicistika

  c) Reklama

  2. "Bezrizikové"

  a) Hudba

  b) Zábava

  c) Servis

  Nejdůležitějším úkolem programového ředitele je udržet poměr rizikových a bezrizikových programových prvků v kontrolovatelném a pokud možno stálém poměru, na který si posluchači již zvykli.

  Programový ředitel je podle dosavadního chápání licenčních programových podmínek nucen dodržovat stanovené proporce hudby a mluveného slova. Je celkem pochopitelné, že délka (množství, případně %) slovesných programových prvků nevypovídá nic o jejich kvalitě.

  Problémem je, že se reklama nezapočítává do slovesných prvků, ale působí jako význačný faktor přeladění. Její množství v průběhu roku velmi kolísá:

		Leden	Únor	Březen	Duben	Květen	Červen	Červenec	Srpen	Září		Říjen	Listopad	Prosinec
%		3,75	4,5	6,75	10,5	10,5	9	3,75	4,5	6,75		10	16	14
	15				30			15			40

Má-li platit systém zachování procentní parity slova a hudby bude nutné stanovit procentní tolerance u slova (příklad 15-20%) vzhledem k množství komerční komunikace (reklamy). Jinak jsou programoví ředitelé postaveni před neřešitelný úkol. Buď budou mít problém s poslechovostí nebo s Radou RTV.

Pro definici formátu stanice a programových licenčních podmínek se jako daleko vhodnější jeví "množství a výskyt jednotlivých programových prvků", případně jejich četnost v hodinách a v jednotlivých denních částech.

Programové prvky :

Zpravodajství

• Výběr zpráv

• Původ zpráv (lokální, regionální, národní, mezinárodní, získané ze servisu, z vlastních zdrojů)

• Řazení zpráv

• Reportáže

  Publicistika (rubriky, komentáře, glosy, reportáže, ankety, analýzy)

• Politická

• Společenská

• Hudební

• Zábavná

  Komerční komunikace:

• Reklama (spoty, upoutávky, odkazy)

• Sponzoring (programových prvků, akcí mimo vysílání, soutěží)

• Přímá nabídka - podpora prodeje (soutěže, street call propagace)

• Speciální operace (mix předchozího)

  Obalové prvky (identifikace a promo, nesprávně auto reklama)

• Znělky

• Openery (otevíráky)

• Jingle (přechodové, umísťovací, identifikační, image atd.)

• Dropy (mixované na jiný programový prvek, kde se nezpívá nebo nehovoří)

• Bumpery, stingery (řekněte, že to řeknete, řekněte, že jste to řekli)

• Nosiče (zvukové podklady)

• Promo spoty

• Oddělovače

• Upoutávky, odkazy

  Zábava

• Formátové soutěže

• Infotainment

• Scénky

• Parodie

• Mystifikace

  Servis

• Počasí

• Doprava

• Sport

• Kultura

  Hudba

• Jednotlivé hudební tituly (počet v nepřerušené řadě, 50-90 léta, rotace titulů)

• Bloky (žánrové, podle původu, interpreta, autora, dramaturga, na přání atd.)

• Přehlídky a hitparády

Závěr:

Kategorizace programu, jak je uvedena ve Zprávě Rady RTV za rok 1997(8), není použitelná ani pro současné veřejnoprávní rozhlasové vysílání. Jako příklad můžeme vzít současný ČRo 1 - Radiožurnál, který lze označit jako "Hudební stanici s výraznou složkou úplného servisu" nebo jako "Zpravodajsko-publicisticko-servisně-zábavnou stanici s výraznou hudební složkou formátu country-oldies a pop".

Pro zařazení (zatřídění) soukromých stanic bude vždy dominantní hudební formát doplněný o:

Vyšší - střední - nižší - neexistující

Zpravodajskou složku

Publicistickou složku

Servisní složku

Zábavnou složku

a výskyt a četnost těchto prvků v denních částech a hodinách (počet hudebních titulů) po-čt, pá, so a ne.

Případně o nějakou další výraznou odlišnost (náboženské, studentské, dramatické vysílání, vysílání pro určitou komunitu, minoritu, kooperativní vysílání, absence komerční komunikace atd.).

Pro dokreslení je třeba dodat, že stejně jako u nás neexistuje "hitové rádio" (CHR), neexistuje ani vysloveně hudební vysílání. Hudební stanice ve světě, resp. některé formáty, zcela postrádají zpravodajství a publicistiku. Servis, případně zábavu, vysílají jen v některých hodinách.

: Porovnání věkového složení u některých formátů u nás a v USA

Použitá literatura:

Hass/Zimmer/Frigge - Radio Management, ein Handbuch für Radiojournalisten

RAB - Marketing Guide and Facts Book for Advertisers 1996 a 1997

Tomáš Raiter, STEM/MARK a.s.

Veřejnost a elektronická média

Rada

S jistou dávkou ironie se říká, že nejstabilnějším prvkem evropské mediální scény je její setrvalá nestabilita. Jedním dechem se obvykle dodává, že to, co platí v evropském měřítku, je u nás ještě umocněno batolecím věkem volného trhu a demokracie. V tomto nezralém prostředí ještě mladší Rada (působí od r. 1992) usiluje o naplňování dvou hlavních a někdy protichůdných cílů, jimiž jsou rozvoj a ochrana (1) názorového pluralismu a (2) tržního systému s volnou soutěží médií.

Vztah Rady k veřejnosti je zakotven již ve způsobu ustavení Rady jako kolektivního orgánu nezávislého na vysílání a vládě, ve kterém mají být zastoupeny relevantní regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy, a který je odpovědný parlamentu. Takto konstruovaná Rada zastupuje na jedné straně stát (tvorba zásad politiky ČR a výkon státní správy v oblasti vysílání a v oblasti kmitočtového spektra) a na straně druhé veřejnost (dohled a regulace vysílání samého).

Dvě strany mediální mince

Mediální krajinu České republiky můžeme v závislosti na úhlu pohledu vidět uspořádanou do různých částí. Těmi základními jsou nepochybně strana poskytovatelů (provozovatelů) a strana příjemců (diváků, čtenářů, posluchačů). Zatímco Rada – zdá se – udržuje poměrně čilou komunikaci s tou stranou, vůči které může uplatňovat některé své pravomoci, vůči druhé straně, jíž by se měla zodpovídat, vykazuje značnou pasivitu. Znalost názorů veřejnosti na stav a pohyb naší mediální scény se přitom jeví jako zcela samozřejmá a základní součást informační opory pro práci a rozhodování Rady. Nedostatek finančních prostředků na pořizování relativně nákladných výzkumů může být polehčující okolností, nikoli však omluvou. Zájem Rady o výsledky kontinuálního výzkumu médií financovaného SKMO a realizovaného Sdružením STEM/MARK-GfK PRAHA a spolupráce, z níž vzešly následující stručné poznámky o postojích a názorech veřejnosti k médiím, budiž příslibem pro příští období.

Pokud není uvedeno jinak, jsou poznatky obsažené v tomto příspěvku čerpány z měsíčních výzkumných sérií MEDIA/STANDARD a CONSUMER/STANDARD realizovaných výzkumnou společností STEM/MARK, a.s. V každém měsíčním šetření bylo metodou standardizovaných rozhovorů face-to-face dotázáno minimálně 1000 respondentů vybraných kvótním způsobem tak, aby reprezentovali populaci ČR starší 15 let. Tato šetření realizuje společnost STEM/MARK ve vlastní režii, takže je vlastníkem dat a má tudíž možnost nabídnout jejich výsledky veřejnosti.

Zatímco na straně provozovatelů lze pozorovat poměrně dynamický vývoj mediální scény provázený vzniky, zániky, spojováním a dělením jednotlivých subjektů, změnami přístupů k příjemcům vysílání, novými formáty, ceníky reklamních časů a mnohdy i ostře vyhrocenými vztahy mezi sebou, na straně veřejnosti je patrný relativně vysoký stupeň názorové stability a rozvážnosti. Znovu se tak potvrzuje ve výzkumech již mnohokrát zjištěná skutečnost, že názory a postoje veřejnosti se proměňují jen velmi pomalu, povlovně, a to, co někdy vnímáme jako zásadní změnu nálad nebo postojů obyvatelstva, je nejspíše výsledkem plíživého převážení křehké rovnováhy mezi dvěma odlišnými přístupy k témuž problému. Tak jsme byli v transformačním procesu svědky postupného převážení dlouhodobě křehké rovnováhy mezi podporou hlavních idejí transformace a kritikou dílčích nešvarů její praktické realizace. Malý posun v proporcích podpory a kritiky vedl k zásadním změnám ve společnosti včetně předčasných parlamentních voleb, nové vlády a výrazného zpomalení dynamiky společenské proměny. Na tomto příkladě chceme demonstrovat, že i zdánlivě nevýznamné pohyby v postojích veřejnosti mohou mít v dlouhodobém trendu významné důsledky. Pod fasádou neměnnosti mohou probíhat procesy změny významů, akcentů a struktury postojů. I z těchto důvodů nabízíme pohled na některé měřené ukazatele v delších časových řadách.

I. Postoje k vybraným aspektům vysílání

Sledovanost

Hlavní televizní události roku 1998 by se daly shrnout do čtyř krátkých vět. (1) Televize NOVA si i v pátém roce svého působení udržela své absolutorium daleko nejsledovanější televizní stanice. (2) Česká televize ustála výměnu na nejvyšších místech bez dramatických ztrát. (3) Televize Prima se stala nejdynamičtěji rostoucí televizí na českém trhu elektronických médií. (4) To vše přispělo k tomu, že se televize stala médiem, do kterého přiteklo nejvíce investic věnovaných na reklamu.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

O rostoucím vlivu elektronických médií svědčí i výsledek porovnání struktury volnočasových aktivit populace ČR v letech 1997 a 1998. Z deseti nejčastěji uváděných každodenních aktivit (viz. graf č.1) došlo k největšímu nárůstu u ”sledování televize” a ”poslechu hudby”. Na otázku ”Jak často se věnujete následujícím aktivitám?” uvedlo u činnosti sledování televize odpověď ”takřka denně” v roce 1997 68 procent a v roce 1998 již 83 procent dotázaných. U otázky na frekvenci poslechu hudby došlo k nárůstu ze 40 procent odpovědí ”takřka denně” v roce 1997 na 48 procent v roce 1998. Změny u všech ostatních aktivit se pohybují na hranici nebo pod hranicí statistické významnosti. Za zmínku stojí zjištění, že nárůst denní sledovanosti televize a poslechu hudby nevedl k poklesu provozování některých aktivit, u kterých bychom očekávali, že je intenzivní sledovanost televize a poslech hudby vytěsní (čtení časopisů, knih, návštěva kina, divadla, sportovních akcí, kaváren, restaurací a dalších činností vykonávaných mimo domov).

Podle nedávno zveřejněných analýz peoplemetrového výzkumu stráví průměrný Čech před televizní obrazovkou dvě hodiny a deset minut denně. Více než 50 procent tohoto času věnuje sledování TV NOVA, asi třetinu svého času věnuje oběma programům České televize a 11 procent času sleduje Prima televizi. Televize Prima zaznamenala mezi roky 1997 a 1998 největší nárůst podílu na trhu v rámci sledovaných televizí (z 8% o 3 procentní body na 11%, tj. takřka o 39%). Viz Graf č.2.

Pravděpodobně i tento významný nárůst ve sledovanosti televize přispěl k tomu, že v roce 1998 - podle údajů IP Praha - výdaje na reklamu směřující do televize poprvé v historii měření převýšily reklamní investice umístěné v tiskových médiích, když dosáhly hodnoty 5,2 mld ve srovnání s 5,0 mld. v tisku. Výdaje na reklamu v rádiu zůstaly na úrovni 800 mil. Kč, což představuje z celkových investic do reklamy ve výši 12,4 mld. Kč necelých 7 procent.

Vnímání duálního principu

Přestože smysl a podstatu duálního systému si donedávna pletli i mnozí politici, veřejnost má v této věci dlouhodobě jasno. Pro účely zkoumání tohoto problému byly jako typičtí představitelé komerčního resp. veřejnoprávního vysílání vybrány televizní stanice TV NOVA resp. ČT1. V posledních letech byla reprezentativnímu vzorku populace opakovaně předložena následující otázka:

”Myslíte si, že by měl být rozdíl mezi charakterem vysílání a programovou skladbou, kterou nabízí TV NOVA a ČT1, nebo by si měly být podobné, aby si co nejvíce konkurovaly?”

Na tuto otázku byly vždy nabídnuty dvě odpovědi:

Měly by mít různý charakter.

Měly by se podobat a konkurovat si.

Graf č.2 zachycuje dlouhodobý vývoj distribuce odpovědí na tuto otázku. Z něj je patrné, že bez velkých proměn dvě třetiny populace stabilně podporují princip rozdílného charakteru vysílání komerční a veřejnoprávní televize. Z jiných výzkumů víme, že si dotázaní dobře uvědomují výhody plynoucí pro uživatele z konkurenčního prostředí na straně nabídky. Z vývoje odpovědí je patrné, že přestože za poslední dva roky nedošlo k žádným razantním změnám v názoru na tuto problematiku, distance mezi oběma názory se významně zvětšila ve prospěch podpory různého charakteru vysílání komerční TV NOVY a veřejnoprávní ČT1. Toto rozložení odpovědí prochází bez velkých rozdílů napříč různými sociodemografickými skupinami. Mírně nadprůměrná podpora duálního charakteru vysílání je patrná u pravicově orientované části populace. Zajímavé je, že nejsilněji se ozývá volání po různém charakteru vysílání z podsouboru, který můžeme označit jako typické diváky České televize. Příčinu lze pravděpodobně hledat i v tom, že Česká televize se v minulosti při souboji o diváka s TV NOVA ne vždy principu odlišného charakteru vysílání veřejnoprávní televize držela.

Obecně lze říci, že duální systém vysílání byl u nás veřejností velmi dobře přijat, má stabilní dvoutřetinovou podporu a ta ještě vykazuje mírně rostoucí trend.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Televize – zdroj zábavy a informací

V otázce využívání televize ”především jako zdroje zábavy” nebo ”především jako zdroje informací” je veřejnost rozdělena na dvě podobně velké části. Jak je patrné z grafu č.4, polarizace společnosti je dlouhodobě stabilní a podobně jako postoj k duálnímu systému vysílání neprochází žádnými prudkými výkyvy. Z časové řady je patrné, že růst významu televize, jako zdroje informací, je příznačný pro období před volbami, poté se distribuce odpovědí opět vrací k mírné převaze vnímání televize jako zdroje zábavy. Pod relativně vyrovnanou křivkou průměrných hodnot za celou populaci se skrývají zcela protichůdné názory v různých podsouborech.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Rozdílný přístup k užívání televize vykazují muži a ženy. Muži používají televizi častěji jako zdroj informací (55% mužů), pro ženy je televize častěji zdrojem zábavy (60% žen, graf č.5).

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Prakticky zrcadlový je postoj k této otázce u diváckých obcí televizních stanic TV NOVA a ČT1. Pravděpodobně nikoho nepřekvapí, že diváci NOVY preferují televizi jako zdroj zábavy a diváci ČT1 naopak informací (Graf č. 6). O to kurióznější je skutečnost, že dlouhodobě nejsledovanějším pořadem je hlavní zpravodajská relace na TV NOVA.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Styl sledování televize

Styl, jakým lidé sledují televizi, podobně jako předešlé charakteristiky světa diváků neprochází žádnými výraznými proměnami. Graf č. 7 ukazuje opět vývoj odpovědí na otázku, zda diváci po zapnutí televize obvykle soustředěně sledují program nebo obvykle mají televizi puštěnou jako kulisu k jiným činnostem.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Převážná většina populace se hlásí k soustředěnému sledování televize (cca 70%). Odchylky vykazují lidé lišící se podle pohlaví a věku. Televizi častěji sledují soustředěně muži (78 %) a lidé starší šedesáti let (81%).

Zájem o názory diváka

V rámci výzkumné série MEDIA/STANDARD byla rovněž opakovaně pokládána otázka ”Myslíte si, že o názory svých diváků se zajímá více Česká televize nebo TV NOVA?” . Vývoj distribuce odpovědí v čase ukazuje i u této otázky, že názor veřejnosti je poměrně robustní, a přestože se v průběhu posledních dvou let snížil rozdíl z propastného poměru 80:20 ve prospěch zájmu o diváky na straně TV NOVA na méně děsivý poměr 70:30, je to výsledek pro veřejnoprávní televizi značně nelichotivý. Na jedné straně se zdá být logické, že divácká přízeň je pro komerční televizi otázkou bytí či nebytí, tudíž se jí musí výrazně více věnovat a také přizpůsobovat. To se jistě zpětně odráží i v rozložení odpovědí na tento dotaz. Současně je třeba připustit, že i navzdory tomu, že veřejnoprávní televize má ze zákona jisté povinnosti, které nemusejí vyhovovat většinovému vkusu, není pochyb o tom, že na poli zájmu o názory svých diváků v minulosti Česká televize něco prošvihla.

Tento názor je podobně rozložen i v různých skupinách obyvatelstva. S rostoucím věkem se sice rozdíl mezi oběma televizemi poněkud zmenšuje, ale i mezi nejstaršími občany, kteří mají tendenci být více nakloněni České televizi, je stále ještě poměr zájmu o diváka v poměru 61:39 ve prospěch komerční televize. Z politického hlediska jsou to středově orientovaní voliči, kteří se domnívají, že se o ně více zajímá TV NOVA než ČT.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Při těchto úvahách je samozřejmě důležité uvědomit si i to, že názor veřejnosti nemusí vždy nutně odrážet přesný a skutečný stav zkoumaného problému. Promítají se do něj některé obtížně postižitelné faktory, jako je např. image subjektů, na něž se dotazujeme. Emocionální vztah k subjektům se přenáší i do odpovědí na otázky, ve kterých by od něj měl dotázaný odhlédnout, takže například skutečnost, že lidé raději sledují určitou stanici, určitě posílí i jejich přesvědčení, že právě tato stanice se více zajímá o své diváky, aniž by to nutně muselo být podloženo něčím skutečným. Na druhou stranu si položme otázku, jestli to, co si lidé o věci myslí, není nakonec důležitější než to, jaký je skutečný stav věci. K čemu je produkt, který je ”skutečně” lepší než ten konkurenční, když si to o něm nikdo nemyslí, a tudíž jej nekupuje. Každý snadno nalezne příklad, kdy tato logika neplatí, ale v politice a ve světě médií se bez ní obejdeme jen velmi zřídka. Neskutečný svět ukrytý v iluzích, představách a názorech lidí, se tak často stává skutečnější, než ten skutečný.

Závěr

Toto opravdu stručné a letmé nahlédnutí do postojů veřejnosti k elektronickým, zvláště televizním médiím můžeme uzavřít tím, že rok 1998, který se vyznačoval zajímavými změnami na straně poskytovatelů vysílání, byl provázen stoickým klidem a absencí dramatických názorových proměn na straně příjemců. Veřejnost si zachovala chladnou hlavu a upevnila své přesvědčení, že duální systém je ten pravý lék na dlouhá léta ”monismu”. Zdá se, že nový muž na Kavčích horách je tím, kdo správné vnímání duality dokonce ještě posílil (viz graf. č. 3 v druhé polovině roku). Před parlamentními volbami jsme televizi brali víc jako zdroj informací, ale teď už nás zas baví. Sedm z deseti ji sleduje soustředěně a sedmdesát ze sta je přesvědčeno, že o jejich názory má větší zájem TV NOVA. Je-li to skutečnost či iluze, je zcela nepodstatné, když si to myslí tři čtvrtiny národa.

2. Postoje k vybraným televizním pořadům (zpravodajství, Volejte řediteli)

Zpravodajství

Televizní zpravodajství je trvale jedním z nejdiskutovanějších pořadů jak v odborné, tak i laické veřejnosti. Nemalou měrou se na tom podílí skutečnost, že zpravodajství (a publicistika) svým charakterem nejvíce přesahuje prostor vykolíkovaný pro neškodný televizní infotainment a mnohdy velmi významně zasahuje do oblasti vyšších či nižších politických zájmů, a tím i emocí a života různě velkých skupin obyvatel. Často skloňovanou a ostře sledovanou kategorií se proto stává objektivita a vyváženost zpravodajství. Přinášet objektivní a vyvážené informace navíc provozovatelům ukládá zákon o vysílání (č. 468/1991 Sb. § 4). V tom, jak tyto kategorie posuzovat nebo dokonce měřit, však panuje značná bezradnost. Naplňovaní tohoto požadavku je proto většinou ponecháno na samotných provozovatelích a pokud se k jeho vymáhání vůbec někdo vyjadřuje, uchyluje se k obecným pojmům jako je ”profesionální čest redaktorů”, ”zodpovědnost a etika příslušného subjektu” apod. Toto vzduchoprázdno může pomoci aspoň trochu zaplnit poznání, jak tuto problematiku vnímá a hodnotí česká veřejnost.

A ni tento pohled není prost všech nejistot. Zjistit, jak lidé hodnotí objektivitu TV stanic, není zcela triviální záležitostí, protože lidé zcela přirozeně přisuzují komerčním televizím na straně jedné a veřejnoprávní televizi na straně druhé odlišné společenské úkoly. V důsledku toho mají diváci různá očekávání a s tím spojenou tendenci hodnotit veřejnoprávní televizi lépe v oblastech jako je objektivita, důvěryhodnost, nestrannost a komerční televize zase v kategoriích rychlost, aktuálnost, atraktivnost. Přesnější výsledek proto poskytují otázky, které míří konkrétněji na obsah pojmu, než na jeho obecnou postojovou rovinu. Místo otázek ”Která televizní stanice je objektivnější?” nebo ”Která poskytuje vyvážené informace?” jsme pokládali otázky typu ”Kdo dává více prostoru ve zpravodajství k vyjádření názoru?” nebo ”Informuje ČT1 resp. TV NOVA dostatečně o mimořádných událostech v životě naší země?” apod. Pokud se ptáme na tyto konkrétní prvky, ukazuje se, že rozdíly v hodnocení objektivity obou hlavních televizních stanic jsou na hranici statistické významnosti.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Na otázku ”Kdo dává více prostoru ve zpravodajství k vyjádření názoru?” odpovědělo necelých 44% diváků ”v obou zpravodajstvích je to stejné” a ostatní dotázaní se takřka stejným dílem přiklonili k jedné nebo druhé stanici (TV NOVA 29,9% a ČT1 26,6%). Výběrová chyba může v tomto případě (velikost vzorku 1018 respondentů a četnost jevu 25-30%) činit 2,6 až 2,9 procentního bodu na obě strany, což znamená, že rozdíl ve výsledcích obou televizí je nevýznamný. Podobně je tomu i v dalším případě, kdy byly položeny otázky na dostatečnost informací o událostech v životě naší země.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

I v tomto případě je vzhledem k výběrové chybě v rozsahu ±2,5 procentního bodu výsledek obou stanic prakticky totožný.

Na otázku, proč je tedy zpravodajství komerční televize o tolik sledovanější, však tyto výsledy neodpovídají. Aniž bychom si činili nárok tím tento rozdíl vysvětlit, je zajímavé podívat se, kolik lidí si myslí, že skandály a senzace do zpravodajství patří.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Pochopitelně z toho nepoznáme, zda -li je to původní názor veřejnosti, nebo zda si již TV NOVA svého diváka ”vychovala”. Každopádně ale víme, že pro Českou televizi tudy cesta ke zvýšení sledovanosti nevede. Dokládají to následující grafy.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Na rozdíl od nejednoho intelektuála je veřejnost výraznou většinou přesvědčena, že tento ”lehčí žánr” ve zpravodajství komerční televize nijak nesnižuje její důvěryhodnost.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

To, co nepochybně přispívá k větší sledovanosti televize NOVA, je větší prostor zpravodajství z domova. NOVU a ČT1 vnímá veřejnost výrazně odlišně, pokud jde o podíl zpravodajství ze zahraničí a z domova. Poměr obou typů zpráv je ve sledovaných televizích veřejností vnímán jako zrcadlově obrácený.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Součástí pravidelných šetření MEDIA/STANDARD a CONSUMER/STANDARD realizovaných výzkumnou společností STEM/MARK a.s. je řada dalších údajů, které umožňují daleko hlubší rozbor mediální problematiky. Cílem tohoto stručného materiálu bylo pouze ukázat základní prvky přístupu veřejnosti k tématice zpravodajství a naznačit možné směry práce Rady s výzkumy trhu a veřejného mínění. I tento krátký exkurz do problematiky zpravodajství ukazuje, že česká veřejnost nepociťuje nějaký zásadní problém v oblasti objektivity a vyváženosti zpravodajství hlavních televizních stanic. To samozřejmě ještě nemusí znamenat, že neexistuje. Za předpokladu, že to s ”mediální gramotností” našeho národa není tak zlé, jak si někteří myslí, je to však přinejmenším významný signál o tom, že nekráčíme úplně špatným směrem.

Volejte řediteli

Snad ještě diskutovanějším pořadem, než zpravodajství, je pořad Volejte řediteli. Ten se stal častým ohniskem kritiky. K prvním odpůrcům patřil ředitel ČT Ivo Mathé, který podal Radě stížnost dne 20.10. 1996. Postupně se pořad stal laciným terčem jak intelektuálů tak i bavičů a satiriků. Věc došla dokonce tak daleko, že se pořad Volejte řediteli stal jedním z hlavních důvodů, proč Rada zahájila proti Nově řízení o odebrání licence. Po vleklém sporu nakonec Rada uznala, že Nova vysílá v souladu s licencí a Vladimír Železný též uhájil existenci svého pořadu. Co vlastně o tomto pořadu ví a co si o něm myslí občan?

Názory občanů byly zjišťovány metodou ”face to face” rozhovorů na souboru 1018 respondentů vybraných na základě kvótního výběru (pohlaví, věk, vzdělání, velikost místa bydliště, region). Soubor reprezentuje

populaci ČR starší 15 let. Výsledky výzkumu byly prezentovány na pracovním semináři Rady věnovaném objektivitě a vyváženosti informací v květnu 1998.

Pravděpodobně díky výše zmíněné masivní medializaci znají pořad Volejte řediteli více než čtyři lidé z každých pěti. Velká většina (83 %) občanů starších patnácti let sleduje nebo zná tento pořad.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

V další analýze již pracujeme pouze s podsouborem těch dotázaných, kteří uvedli, že pořad sledují nebo aspoň znají. Mezi nimi je 16 procent těch, kteří uvedli, že pořad sledují často a pravidelně, 53 procent jej sleduje příležitostně. Takřka třetina těch, kteří pořad znají, jej nesledují, a jejich informace o něm jsou proto zprostředkované.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Každý pátý (22%) z těch, kteří pořad aspoň znají, vyjádřil nespokojenost s obsahem pořadu. Dvě procenta dotázaných jej nedokázala ohodnotit a zbývající tři čtvrtiny respondentů jsou s obsahem buď spokojeni (40%) nebo jej hodnotí neutrálně (36%).

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Pokud se podíváme, jak je pořad hodnocen v závislosti na frekvenci jeho sledování, dojdeme k závěru, že negativní hodnocení pořadu je typické především pro ty hodnotící, kteří pořad nesledují a znají jej pouze zprostředkovaně. Obecně platí, že hodnocení těch, kteří nehodnotí na základě vlastní zkušenosti, ale na základě zprostředkovaného poznaní jevu, více vypovídá o image zkoumaného subjektu než o jeho skutečné kvalitě. Bylo by laciné říci, že odpůrci pořadu jej vlastně neznají. Je naopak nepochybné, že tento pořad je schopen polarizovat diváckou veřejnost. Kromě převažujících příjemců má zcela zásadové a velmi silné odpůrce, kteří pořad odmítají jaksi ”šmahem”.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Mezi těmi, kteří sledují pořad pravidelně, je 71 procent diváků spokojeno s obsahem pořadu. Tito diváci také nejčastěji uvádějí, že jim pořad pomáhá orientovat se v tom, co se bude vysílat na Nově.

Na to, jak lidé, kteří pořad znají, vnímají jeho obsah, jsme se zeptali otázkou ”Jaký je váš názor na pořad Volejte řediteli?” a nabídli 5 různých odpovědí, které obsahují rovnoměrně rozložené pozitivní, neutrální a negativní aspekty pořadu, které se nejčastěji objevovaly v mediálních polemikách. Tabulka ukazuje rozdíl mezi vnímáním pořadu pravidelnými diváky a těmi, kteří pořad hodnotí na základě zprostředkované znalosti.

Jaký je Váš názor na pořad "Volejte řediteli"?	Pravidelní diváci pořadu:	Nesledují, ale hodnotí pořad:
Pomáhá orientovat se v tom, co se bude vysílat na TV NOVA	35%	9%
Je to stejný pořad jako "Listárna" nebo "Nad dopisy diváků", které v té či oné podobě vysílají všechny TV stanice	20%	21%
Je to pořad, který informuje o tom, co se děje ve světě TV a médií	18%	6%
Prezentuje jednostranně postoje TV NOVA	16%	26%
Je to pořad o osobních názorech Vladimíra Železného	11%	38%

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Údaje z tabulky ilustrují i následující koláčové grafy.

Vnímání pořadu

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

I v tomto případě je ze srovnání těch, kteří pořad opravdu sledují, a těch, kteří jej pouze znají, patrné, že pravidelní diváci v pořadu výrazně méně často nalézají prvky, které bychom mohli označit za snahu zneužívat pořad pro vlastní cíle. Pokud se tyto prvky v pořadu opravdu objevují, pak zřejmě v míře, která většinového diváka nijak nepobuřuje. O značné toleranci českých diváků svědčí také to, že pouze necelá polovina z těch, kteří uvedli, že pořad prezentuje jednostranně postoje TV NOVA, to současně vnímali jako něco negativního.

Zdroj: STEM/MARK, a.s.

Z těchto a dalších výsledků výzkumu zřetelně vyplývá, že do hodnocení pořadu ”Volejte řediteli” se významně promítá postoj k TV NOVA jako takové a zkresluje hodnocení vlastního pořadu. Zatímco v obecné populaci převládá názor, že celkové působení komerční televize NOVA je pro společnost přínosem, mezi odpůrci pořadu jsou 2/3 stoupenců opačného názoru.

Přestože smyslem těchto poznámek nebylo odsouzení ani obhajoba pořadu, ale zprostředkování pohledu na pořad českou veřejností, lze na závěr shrnout následující:

Navzdory tomu, že generální ředitel ve svém pořadu jistě často řekne to, co říci potřebuje, a navíc to udělá způsobem přiměřeným dravosti televize NOVA, není důvod pro výrazné obavy ze zneužití tohoto pořadu a ani data nenaznačují, že by se jeho pravidelní diváci něčeho podobného obávali. Většina lidí totiž není na eventuální sdělení určená konkurenci či poslancům zdaleka tak citlivá, jako ti, kteří pak o nich píší v médiích a přisuzují jim daleko větší vliv než odpovídá běžnému způsobu vnímání naší dnešní skutečnosti.