Důvodová zpráva k Zpráva Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání - 1998

PŘÍLOHA 1

Článek 4⁠‌‌​​‌​‌​​‌‌‌‌​​‌⁠

1. Členské státy zajistí tam, kde je to prakticky uskutečnitelné a vhodnými prostředky, že vysílatelé vyhradí pro evropská díla ve smyslu článku 6 většinový podíl svého vysílacího času, s vyloučením času určeného pro zpravodajství, sportovní události, hry, reklamy, teletextové služby a teleshopping. Tento podíl by měl být zajištěn s přihlédnutím k informačním, vzdělávacím, kulturním a zábavním závazkům vysílatelů vůči jejich divácké veřejnosti progresivně a na základě vhodných kritérií.

Článek 5

Členské státy zajistí tam, kde je to prakticky uskutečnitelné a vhodnými prostředky, že vysílatelé vyhradí nejméně 10 procent svého vysílacího času s vyloučením času určeného pro zpravodajství, sportovní události, hry, reklamy, teletextové služby a teleshopping, nebo alternativně podle uvážení členského státu 10 procent svého programového rozpočtu, evropským dílům vytvořeným producenty, kteří jsou nezávislí na vysílatelovi. Tento podíl by měl být zajištěn s přihlédnutím k informačním, vzdělávacím, kulturním a zábavním závazkům vysílatelů vůči jejich divácké veřejnosti progresivně a na základě vhodných kritérií; musí být zajištěn vyhrazením adekvátního podílu pro současná díla, to znamená pro díla vysílaná během pěti let od jejich výroby.

PŘÍLOHA 2

Část 4. Soudní dvůr

Článek 164

Soudní dvůr zabezpečuje, že při interpretaci a aplikaci této Smlouvy bude dodržován zákon.

Článek 165

Soudní dvůr se skládá z 15 soudců....

Článek 166

Soudnímu dvoru slouží osm veřejných zástupců...

Článek 168a

1. U Soudního dvora bude zřízen Soud první instance s pravomocí vyslechnout a rozhodnout v první instanci... určité případy žalob nebo řízení...

Článek 169

Jestliže Komise je toho názoru, že členský stát neplní povinnosti vyplývající z této Smlouvy, vydá zdůvodněné stanovisko (reasoned opinion) o této záležitosti poté, co poskytla dotyčnému státu příležitost předložit jeho poznatky (observations).

Jestliže dotyčný stát nevyhoví stanovisku v časové lhůtě stanovené Komisí, Komise může tuto záležitost přednést Soudnímu dvoru.

Článek 170

Členský stát, který je toho názoru, že jiný členský stát neplní povinnosti vyplývající z této Smlouvy, může tuto záležitost přednést Soudnímu dvoru.

Dříve než členský stát podnikne nějaké právní kroky proti jinému členskému státu ve věci údajného porušení závazků vyplývajících z této Smlouvy, tuto záležitost předloží Komisi.

Komise vydá zdůvodněné stanovisko (reasoned opinion) poté, co každému z dotyčných států byla dána příležitost předložit svou vlastní verzi případu a poznatky k verzi případu druhé strany jak ústně tak písemně.

Jestliže Komise nevydá stanovisko v průběhu tří měsíců od data, kdy záležitost jí byla předložena, absence takového stanoviska nebrání tomu, aby záležitost byla přednesena Soudnímu dvoru.

Článek 171

1. Jestliže Soudní dvůr zjistí, že členský stát neplnil povinnost vyplývající z této Smlouvy, bude od tohoto členského státu vyžadováno, aby přijal nezbytná opatření k naplnění rozsudku Soudního dvora.

2. Jestliže Komise je toho názoru, že příslušný členský stát nepřijal taková opatření, vydá - poté kdo poskytl tomuto státu příležitost předložit jeho poznatky - zdůvodněné stanovisko konkrétně uvádějící body, ve kterých dotyčný členský stát nesplnil rozsudek Soudního dvora.

Jestliže dotyčný členský nepřijme nezbytná opatření k naplnění rozsudku Soudního dvora v rámci časového limitu stanoveného Komisí, Komise může tento případ předložit Soudnímu dvoru. Zároveň Komise uvede velikost úhrnné částky nebo pokuty k zaplacení dotyčným členským státem, která pokládá za vhodnou v daných okolnostech.

Jestliže Soudní dvůr zjistí, že dotyčný členský stát nevyhověl jeho rozsudku, může mu uložit uhrazení úhrnné částky nebo pokutu....

Článek 177

Soudní dvůr má pravomoc vydávat předběžná soudní rozhodnutí (preliminary rulings) ve věci:

Tam, kde taková otázka je vznesena před kterýmkoli soudem nebo tribunálem členského státu, tento soud nebo tribunál může - jestliže předpokládá, že rozhodnutí o této otázce je nezbytné k tomu, aby byl vynesen rozsudek - požádat Soudní dvůr, aby o tom vydal rozhodnutí.

Tam, kde taková otázka je vznesena v projednávaném případu před soudem či tribunálem členského státu, proti jehož rozhodnutí neexistuje opravný prostředek podle národního práva, tento soud nebo tribunál předloží tuto záležitost Soudnímu dvoru.

PŘÍLOHA 3

PŘEKLAD ROZSUDKU V PŘÍPADU C-14/96 týkajícího se mj. uplatňování článků 4 a 5 Směrnice

Evropský soudní dvůr

Případ C-14/96 - Paul Denuit vs. belgický stát rozsudek 29.května 1997

Žádostí ze 16. ledna 1996 obdržené soudem 19. ledna 1996 se Tribunál první instance, Brusel, obrátil na Evropský soudní dvůr (Soud) o předběžné soudní rozhodnutí tří otázek ve věci interpretace článků 2(1) a 2(2) Směrnice Rady 89/552/EEC ze dne 3. října 1989 (dále jen "Směrnice").

Otázky vznikly v průběhu trestního řízení proti Paul Denuitovi, řediteli společnosti Coditel Brabant SA (dále jen "Coditel") pro porušení belgických zákonů ve věci vysílání.

Podle dokumentů předložených Soudu společnost Turner International Sales Ltd se sídlem v Londýně (dále jen "Turner") získala od úřadů Spojeného království povolení vysílat televizní program nazvaný "TNT & Cartoon Network" prostřednictvím satelitu Astra. Vysílání je provozováno od září 1993. Program lze přijímat přímo parabolickou anténou nebo kabelem ve Spojeném království a v několika západoevropských zemích. Vzhledem k tomu, že frekvence, kterou satelit Astra používá, není přidělena Spojenému království, povolení společnosti Turner je licencí pro ne-domácí (non-domestic) satelitní službu ve smyslu článku 43(2) Zákona o vysílání z roku 1990 (Broadcasting Act 1990).

Po podepsání smlouvy mezi Turnerem a Coditelem o retranslaci zmíněného programu belgické Ministerstvo pro komunikaci a veřejné podniky zakázalo ministerským výnosem ze 17. září 1993 distribuci programu TNT & Cartoon Network v kabelových sítích bruselského regionu.

Když Coditel jednal podle ministerského výnosu, Turner požádal presidenta Obchodního soudu v Bruselu (Tribunal de Commerce) o předběžné opatření vyžadující od Coditelu, aby distribuoval zmíněné programy podle již uzavřené smlouvy. President tohoto soudu rozhodl, že ministerský výnos ze 17. září 1993 nemá právní oporu v domácím zákonu a následně poručil Coditelu nařízením z 26. října 1993, aby distribuoval programy na své síti nebo jinak zaplatil pravidelnou pokutu. Coditel se podřídil rozhodnutí.

Belgický stát vyvolal řízení ve prospěch třetí osoby ve vztahu k nařízení Obchodního soudu ze 26. října 1993. Po slyšení prezident Obchodního soudu v Bruselu znovu uvážil své rozhodnutí a nařízením ze 30. listopadu 1994 se rozhodl podat tomuto Soudu otázku ve věci intepretace Směrnice (Případ C- 316/94). Coditel poté přerušil distribuci daného programu. Nicméně toto nařízení bylo anulováno odvolacím soudem v Bruselu (Cour d'Appel) rozsudkem doručeným 6. dubna 1995, jehož následkem byl tento případ odstraněn z registru tohoto Soudu rozhodnutím předsedy 1. prosince 1995. Od té doby byl zmíněný program v bruselském regionu opět distribuován.

V hlavním řízení je pan Denuit obžalován z porušení domácích zákonů, jmenovitě ustanovení ministerského výnosu ze 17. září 1993. Podle aktuálního obvinění Coditel po určité období "vysílal programy komerčních televizních stanic, jejichž distribuce byla ministrem zakázána, v tomto případě ...na sítích kabelové televize dvojjazyčného regionu města Brusel, pořady vysílací služby "Turner Network Television Limited" a pořady vysílací služby "The Cartoon Limited Network," které byly zakázány ministerským výnosem ze 17. září 1993."

Vzhledem k vývoji případu se Tribunál první instance, Brusel, rozhodl postoupit otázky Soudu k předběžnému soudnímu rozhodnutí (for preliminary ruling.)

Otázka číslo 1

První částí své první otázky národní soud v podstatě žádá od Soudu, aby vysvětlil kriéria, která mají být použita pro určení, který vysílatel spadá pod jurisdikci (pravomoc) členského státu ve smyslu článku 2(1) Směrnice.

Ve svém rozsudku z 10. září 1996 v případě C-222/94 "Komise vs. Spojené království" Soud již zkoumal interpretaci, která by měla být dána pojmu "jurisdikce" použitému ve výrazu "vysílatel pod jurisdikcí (členského státu)", jenž se objevuje v prvním odstavci článku 2(1) Směrnice.

Jak Soud zjistil v tomto soudním nálezu, Směrnice neobsahuje výslovnou definici tohoto výrazu.

Po prozkoumání znění článku 2(1) Směrnice Soud shledal, že koncept jurisdikce členského státu musí být chápán jako jurisdikce nezbytná pro pokrytí ratione personae nad televizními vysílateli.

Jurisdikce členského státu ratione personae nad televizním vysílatelem může být založena pouze na vysílatelově napojení na právní systém členského státu, která se v podstatě překrývá s konceptem zřízení (establishment) tak jak je uveden v prvním paragrafu článku 59 Dohody o Evropském společenství (EC Treaty), jehož znění předpokládá, že dodavatel a příjemce služby byly "zřízeni" ve dvou různých členských státech.

Druhou částí své první otázky národní soud žádá o zjištění do jaké míry aplikace článku 2(1) Směrnice je závislá na ne- komunitárním původu většinového či menšinového podílu vysílaných děl.

V tomto ohledu Soud shledává, že ze současného znění článku 2(1) Směrnice je zřejmé, že původ pořadů vysílaných televizním vysílatelem nebo jejich soulad s články 4 a 5 Směrnice nemají vztah k otázce jurisdikce členského státu ve významu tohoto ustanovení.

Otázka číslo 2

Svojí druhou otázkou se národní soud v podstatě ptá, zda a za jakých podmínek může členský stát zakázat nebo omezit na svém území retranslaci programů televizního vysílatele povolené jiným členským státem, kde tento vysílatel nepodléhá jurisdikci členského státu ve významu článku 2(1) Směrnice.

Z odpovědi podané na první otázku vyplývá, že takový případ, který předpokládá, že žádný členský stát nemá jurisdikci nad vysílatelem, nemůže vzniknout v situaci popisované v žádosti o referenci.

Otázka číslo 3

Svoji třetí otázkou se národní soud táže, zda článek 2(2) Směrnice má být interpretován v tom významu, že členský stát se může postavit proti retranslaci na svém území vysílání televizního vysílatele, nad kterým má jurisdikci jiný členský stát, jestliže toto vysílání neodpovídá požadavkům článků 4 a 5 Směrnice.

V paragrafu 34 svého rozsudku z 10. září 1996 v případu C-11/95 "Komise vs. Belgie" soud měl za to, že v rámci systému zřízeného Směrnicí pro rozdělení povinností mezi členské státy, z nichž vysílání vychází, a ty členské státy, které toto vysílání přijímají, je výhradně na členském státu, ze kterého televizní vysílání vychází, aby monitoroval aplikaci zákona, jenž tato členská země uplatňuje na takové vysílání, a zajistil plnění Směrnice, a že přijímající členský stát není oprávněn v tomto ohledu vykonávat svoji vlastní kontrolu.

Tato interpretace je podepřena preambulí Směrnice.

Pouze za okolností uvedených v druhé větě článku 2(2), o kterých se zmiňuje druhá část patnácté části preambule, může přijímající členský stát vyjímečně pozastavit retranslaci televizního vysílání za podmínek stanovených tímto ustanovením Směrnice. Soud dále uvedl, že pokud se nějaký členský stát domnívá, že jiný členský stát nesplnil své povinnosti vůči Směrnici, může použít řízení ve věci porušení Smlouvy (Treaty infringement proceeding) podle článku 170 Smlouvy o ES nebo požádat, aby samotná Komise podnikla akci proti tomuto členskému státu podle článku 169 Smlouvy o ES.

V tomtéž rozsudku Soud rovněž zdůraznil, že se stalo uznávaným precedenčním právem, že členský stát nesmí přijmout jednostranně, pouze na základě své vlastní právní moci, opravná nebo ochranná opatření určená k zamezení jakéhokoli porušení pravidel komunitárního práva jiným členským státem.

Soud rozhodl:

1. Článek 2(1) Směrnice Rady 89/552/EEC ze dne 3. října 1989, o koordinaci určitých ustanovení stanovených zákonem, předpisy nebo administrativním opatřením v členských státech pokud jde o provozování televizního vysílání, má být interpretován v tom významu, že televizní vysílatel spadá pod jurisdikci toho členského státu, ve kterém je zřízen. Původ vysílaných programů takovým televizním vysílatelem nebo jejich soulad s články 4 a 5 Směrnice jsou irrelevantní pro určování členského státu majícího jurisdikci nad takovým vysílatelem podle článku 2(1).

2. Článek 2(2) Směrnice 89/552 má být interpretován v tom významu, že členský stát se nemá stavět proti retranslaci na svém území vysílání televizního vysílatele v pravomoci jiného členského státu, jestliže tato vysílání neodpovídají požadavkům článku 4 a 5 Směrnice.

PŘÍLOHA 4

Snahy o harmonizaci pravidel pro televizní vysílání v Evropě sahají do počátku 80. let, kdy Evropské shromáždění (dnes Evropský parlament) přijalo 12.3.1982 rezoluci "Rozhlas a televize v Evropském společenství (ABII.EG No. C 87/1 (110 ff.)), v níž požádalo Komisi ES, aby vypracovala "evropský rozhlasový a televizní pořádek, mezi jiným s cílem ochrany mládeže a regulace vysílání reklamy na společné úrovni."

Na základě tohoto požadavku Komise ES 14.6.1984 předložila "zelenou knihu" o zřízení společného trhu pro vysílání, zvláště v oblasti družic a kabelů (Televize bez hranic) - dokument COM(84)300 final. Cílem směrnice by mělo být "uvést obyvatele každého jednotlivého členského státu do situace, v níž budou moci přijímat tytéž programy, které se vysílají i v ostatních členských státech... jakoby každý vysílatel zásoboval svými programy celý společný trh."

29.4.1986 předložila Komise "návrh Směrnice Rady o koordinaci určitých právních a správních přepisů členských států při provozování vysílání" (COM(86)146 final). Návrh Směrnice obsahoval pravidla pro sjednocení právních předpisů ve členských státech, zvláště ve věci volného šíření programů přes hranice a jejich svobodný příjem, jakož i podíly televizní produkce z členských států v programech vysílatelů (programové kvóty), dále pak pravidla vysílání reklamy, sponzoringu, trvání reklam, ochrana nezletilých a copyrightu.

Zároveň s přípravou směrnice EHS vznikla v Radě Evropy na základě závěrů první ministerské konference o masových (v Německu médiích 9.-10.1986 ve Vídni "Evropská úmluva o televizi překračující hranice." 5.5.1989 byla vystavena k podpisu vstoupila v platnost 1.11.1994).

Již v říjnu 1986 (1-3.10.1986) vyslovili své stanovisko k návrhu směrnice ministerští předsedové spolkových zemí, kteří zdůraznili kulturní a společenskou funkci televize, nad kterými nemůže mít suverenitu evropské společenství. Stanovisko doslova říká, že výhrady proti návrhu směrnice "jsou zásadní povahy, které se nedají odstranit změnou jednotlivých ustanovení" a předsedové vlády požádali spolkovou vládu, aby jejich stanovisko bylo zohledněno při dalším jednání o směrnici.

Stanovisko ministerských předsedů přijala i Spolková rada svým závěrem 20.2.1987 (BRDrucks. 259/86).

21.3.1988 Komise ES předložila pozměněný návrh Směrnice (COM(88)154 final). Ten navíc obsahoval právo na odpověď a vypustil otázky spojené s copyrightem.

Spolková vláda předala 8.3.1989 prostřednictvím ministra vnitra spolkovým zemím své usnesení ke stanovisku Spolkové rady z 20.1.1987, v něž se praví mj.:

Tolik usnesení spolkové vlády SRN z 8.3.1989.

Nicméně Rada ES kvalifikovanou většinou 13.4.1989 směrnici v prvním čtení schválila. Na nátlak SRN bylo ze směrnice odstraněno rozhlasové vysílání a pořady bývalé NDR byly uznány za evropské. Nicméně ve věci kvót se nic nezměnilo. Kvůli svým výhradám ve věci kvót a definice "evropských děl" hlasovala SRN při prvním čtení proti.

Před druhým čtením se vláda SRN pokusila prosadit do textu směrnice, že regulace kvót není právně závazná, což se ji nepodařilo a nakonec dosáhla pouze prosazení svých připomínek do protokolárního prohlášení Rady a Komise. Jedná se o Protokolární prohlášení č. 7, 15 a 16.

Prohlášení č. 7 se odvolává na cíle odsouhlasené na zasedáních Evropské rady v Rhodosu a Madridu, zvláště na nutnost prohloubit "úsilí o posílení audiovizuálních kapacit v Evropě" a připomíná, že tato rozhodnutí ponechávala členským států volnost v tom, jak tohoto cíle dosáhnout, nehledě na to, že tato rozhodnutí odkazovala rovněž na nutnost přizpůsobování se podmínkám vývoje audiovizuálního trhu.

Prohlášení č. 15 pak doslova zní: "Prohlášení Rady a Komise ke článkům 4 a 5: Rada a Komise jsou zajedno, že prostřednictvím článků 4 a 5 jsou členské státy politicky vázány plnit dohodnuté cíle," a jeho hlavním smyslem bylo charakterizovat kvóty jako politický cíl, nikoli právně závaznou normu.

Poté SRN pro Směrnici hlasovala, proti byly pouze Belgie a Dánsko.

Bavorská vláda na to reagovala tím, že nakonec podala stížnost Ústavnímu soudu SRN, kterou podpořila i Spolková rada a připojily se k ní i další spolkové země.

Podání mělo tři části, z nichž první tvrdila, že Bavorsko bylo rozhodnutím vlády z 8.3.1989 zkráceno na svých právech vzhledem k Ústavě SRN, kde článek 70 při vymezení kompetencí mezi federací (Bund) a jejími členy (Bundesländer) věci týkající se kulturních záležitostí ponechává v pravomoci spolkových zemí, přičemž vysílání je považováno za kulturní fenomén. Druhá část tvrdila, že už samotné přistoupení SRN ke Směrnici je protiústavní. Třetí část pak žádala, aby na základě uvedených skutečností nebyla Směrnice uznána za právně platnou v SRN a tím i v Bavorsku.

Ústavní soud zahájil ústní jednání účastníků sporu, na které byl pozván i šéf právního oddělení Komise ES Jean Louis Dewost. Dlouho očekávaný rozsudek Ústavního soudu SRN byl vynesen až 22.3.1995 a zněl takto:

1. Spolek (Bund) způsobem, jakým spolková vláda po svém usnesení z 3. března 1989 akceptovala (wahrgenommen) přijetí kvótové regulace v kapitole III "Směrnice Rady (98/552/EEC) o koordinaci určitých ustanovení stanovených zákonem, předpisy nebo administrativním opatřením v členských státech pokud jde o provozování televizního vysílání", porušila práva spolkové země Bavorsko, a k řízení připojených spolkových zemí, vyplývající z článku 70, odst.1 ve spojení s článkem 24, odst.1, Ústavy a ze zásad jednání kooperativního federalismu."

2. V ostatním jsou podání odmítnuta.

Došlo tedy k tomu, že na jedné straně Ústavní soud se vyslovil proti kvótám a jejich závaznosti pro spolkové země, na straně druhé však uznal právo spolkové vlády přijmout Směrnici v ostatních bodech, jež jsou návazné nikoli na kulturní charakter vysílání, ale na vysílání jako službu - tj. reklama, sponzoring, ochrana mládeže, právo na odpověď. Zároveň Ústavní soud přiznal spolkové vládě právo být zplnomocněncem práv spolkových zemí ve vztahu k Bruselu.

Digitální televize je televize budoucnosti - pomocí technologií digitalizace a digitální komprese bude možné v budoucnosti dosáhnout konvergence, t.j. "schopnosti různých síťových platforem přenášet v zásadě stejné typy služeb" (jak definuje tento pojem Evropská komise v Zelené knize o konvergenci sektorů telekomunikačních, mediálních a informačních a implikace pro regulaci, COM (97) 623 final). Digitální technologie umožňuje zvukové a obrazové signály převádět do podoby binárních datových jednotek a ty pak přenášet v kompresované podobě (tj. s maximálním využitím frekvenčního pásma) s použitím jakýchkoli konvenčních prostředků - kabelem, mikrovlnným přenosem (MMDS), družicí s individuálním příjmem (DTH), asynchronní digitální předplatitelskou linkou - např. telefonním drátem (ADSL) a digitální terestriální (pozemní) televizí. Posledně uvedená forma - digitální terestriální televize - je hlavním předmětem této studie, i když některé regulační aspekty digitální televize, jako např.regulace podmíněného přístupu jsou společné všem výše uvedeným způsobům.

Již nyní existuje v ČR obdoba digitálního multiplexu pro satelitní distribuci (přes transpondér družice německého telekomu Kopernikus DFS2) analogových signálů televizních programů ČT1, ČT2, Primy TV, filmového kanálu Kabel Plus Film (Hallmark), Galaxie TV a některých rozhlasových programů prostřednictvím digitální technologie do sítě analogových pozemních vysílačů a do kabelových rozvodů i s možností individuálního satelitního individuálního příjmu prostřednictvím dekódovací karty. Tématické programy TV Max, SuperMax a filmový kanál HBO jsou rovněž prostřednictvím izraelské družice Ámos distribuovány technologií digitální komprese do kabelových rozvodů a sítí MMDS. Touto cestou je analogový systém převáděn do podoby komprimovaného digitálního signálu, což umožňuje velkou úsporu kapacity pronajatého transpondéru na družici a zlevňuje distribuční náklady na dopravu signálu všem provozovatelům vysílání.

Specializované programy distribuované přes družici do sítí mohou být nabízeny pro individuální příjem a tak tvořit základ pro programové pakety digitální satelitní televize, zejména tam, kam zatím kabelová televize nedosáhne. Poměrně malý počet individuálních přijímačů pro satelitní příjem v České republice, vysoké ceny individuálních dekodérů a prioritní zájem provozovatelů o kabelovou televizi tento přechod resp. rozšíření oddaluje. Rozšiřuje se však nelegální příjem těchto programů ve skupinových rozvodech a individuálně ze sítí MMDS, které zatím z důvodů vysokých nákladů nejsou zakódovány.

Digitální terestriální televize je od zavedení barevné televize nejvýznamnějším technickým pokrokem, který bude mít v budoucnosti největší vliv na rozvoj televize i v České republice. Digitální terestriální televize (DVB-T) umožňuje efektivnějším využitím frekvenčního spektra rozšířit rozsah programové nabídky pro nejširší veřejnost, zlepší kvalitu obrazu a zvuku. Rozdíl mezi DVB-T a analogovou televizí je jako rozdíl mezi vinylovou gramofonovou deskou a CD. Tradiční analogový pomalý teletext bude nahrazen rychlým on-line digitálním formátem. DVB-T umožní prostřednictvím existujících antén bez satelitního přijímacího zařízení nejdříve pouze s přídavným zařízením (set-top box) příjem stávajících televizních programů, tematických programů a různých datových interaktivních služeb včetně Internetu, elektronického nákupu, bankovních služeb apod. stávajícími analogovými přijímači nebo novými generacemi počítačů, pro skutečnou digitální kvalitu bude samozřejmě nutné vyrábět pořady v digitální podobě a mít i digitální televizní přijímač. Digitální terestriální televize umožní i kvalitní příjem u přenosných přijímačů. Informační superdálnice a konvergence se stane skutečností, teprve až velký počet diváků bude mít přístup k novým technologiím a médiím, jako je DVB-T. DVB-T bude tak přispívat k demokratizaci a sociálnímu sjednocování (social cohesion) budoucí informační společnosti a napomůže odstranění rozdílů mezi "information haves" (information rich) a "information have-nots" (information poor).

DVB-T se ve světě rozvíjí v konkurenci s digitální satelitní televizí (DTH zatím pro dosažení interaktivity potřebuje zpětnou linku prostřednictvím telefonu, ale má výhodu okamžitého celkového pokrytí signálem velkého teritoria již od samotného počátku, je schopen nabídnout rychlé technické inovace, např. Internet - který nabízí Canal +, Premiere, Kabel Plus a velkou kapacitu přenášených programů) a v konkurenci s kabelovou televizí (která bude mít výhodu nabídky telefonní služby s velkou kapacitou přídavných on-line služeb v modernizovaných sítích). Rozvoj DTH v České republice zatím skončil ve velmi krátké době, kdy se Nethold též z důvodů jiné investiční strategie po spojení s Canalem + stáhl z českého trhu, kde ostatně nedosáhl výraznější penetrace na trhu DTH ani v kabelových televizích.

V zemi, jako je Česká republika, se kabelová televize vyvíjela bez pomoci státu a její penetrace je v současné době kolem 16% domácností s výhledem na cca 20% penetraci, kabelová televize se nebude pravděpodobně bez velkých investic tak rychle rozvíjet jako dosud, pro kabelovou televizi ekonomicky lukrativní lokality jsou ve velkých městech již připojeny na kabelovou televizi a investice zatím míří do technického zlepšení ("upgrade") kabelové sítě, aby se vytvořila z kabelových sítí multifunkční síť nabízející integrované služby kromě televizních programů obsahující telefonní služby, Internet, Webcasting, elektronické obchodování, video-on-demand, rozhlas apod. Satelitní televizi v České republice má cca 4% domácností a rovněž se nepředpokládá její rychlý rozvoj - zejména v podmínkách malého trhu neporoste nabídka lokalizovaných česky vysílajících kanálů. Prognózy na mezinárodní úrovni i zkušenosti ze států s rozvinutými technologiemi se shodují v tom, že "pouhý" pasívní příjem stávajících televizních a rozhlasových programů bude i v budoucnosti nejrozšířenější formou "konzumace médií" a bude nadále zajímat nejširší okruh obyvatel a že rozhodujícím faktorem zavedení DVB-T a DAB (digitálního rozhlasu) bude rozsah nabídky televizních programů a dalších služeb a zajištění převodu stávajících analogových televizních programů do této nabídky od samého počátku, s možností nabízet dodatečné programové služby těmito provozovateli.

Díky relativně malé penetraci kabelové a satelitní televize s limitovanými možnostmi dalšího růstu i v oblasti programové nabídky českých programových kanálů je DVB-T důležitou alternativou rozvoje informační společnosti v České republice. Iniciativa k jejímu zavedení v současné době je však zatím hlavně motivována zájmem státu na racionálnějším využitím frekvenčního spektra, resp. udržením jeho nově vymezené části pro televizní služby (v souladu s mezinárodní koordinací frekvenčního spektra bude část stávajícího kmitočtového spektra vyhrazena pro jiné než televizní a rozhlasové služby a Česká republika přijde o jednu analogovou sít), možná i snahou některých světových výrobců prosadit se s jejich technologií na našem trhu. Stávající provozovatelé s přechodem na digitální terestriální televizi s ohledem na malý trh, časový horizont jejího masového zavedení, obrovské investiční náklady, nepředvídatelný technický vývoj různých přenosových datových systémů a nejistou návratnost nákladů nespěchají. Soukromí investoři se dosud zaměřili na vybudování tematických programů ve spojení s budováním kabelových sítí a na využívání alternativních datových sítí.

II.

Otázka 1 Přílišná regulace může omezit růst digitální televize - na druhou stranu nebude regulace nutit soutěž malému trhu, který to pak neunese? Nezpůsobí případné minimum regulace ("regulation dumping") příchod jednoho nebo více vertikálně (případně horizontálně) koncentrovaných mediálních konglomerátů, do něhož se případně začlení stávající komerční televize, což nemusí zaručit očekávanou pluralitu nabídky programů a služeb v zájmu diváků, posluchačů, spotřebitelů, tedy veřejnosti ?

Otázka 2 Povede prosazování principů soutěže a konkurence v podmínkách relativně omezeného trhu automaticky ke zlepšení nebo udržení stávající programové nabídky pro většinu, resp. jakou formou regulace by měl stát zajistit, aby byly nejširší veřejnosti pokud možno na volných (nezakódovaných) kanálech dostupné programové žánry, které jsou méně komerčně atraktivní a trh je proto sám nezajistí, protože jednotlivé segmenty tohoto trhu jsou v České republice zatím příliš marginální pro zavedení takových tematických kanálů s menšinovými žánry? Bude veřejnoprávní televize mít možnost provozovat digitální tématické programy kromě plnoformátového vysílání a za jakých podmínek?

Otázka 3 Jaké regulativní funkce obsahu hodlá stát stanovit regulačnímu orgánu v podmínkách zavedení digitálního multiplexu - satelitního nebo terestriálního? Jakou míru případného omezení koncentrace nových médií unese český audiovizuální trh, aby nedošlo k omezení programové nabídky? Budou noví provozovatelé mít zájem investovat do národního produkčního sektoru, když jejich počáteční investice do nových technologií budou značné ?

Otázka 4 Kdo to všechno zaplatí - lze uvažovat o daňovém zvýhodnění investorů alespoň ve fázi počátečních investic nebo lze počítat s podporou státu formou půjček nebo návratných dotací - lze uvažovat o pomoci ze strukturálních fondů EU jako byla např. pomoc EU projektu Alfa TV - pravděpodobně nikoli.

Na rozdíl od satelitní televize (Česká republika na rozdíl od Polska a Maďarska nemá vlastní satelitní vysílání, satelity jsou využívány k distribuci signálu do kabelových rozvodů a sítě pozemních vysílačů, tj. jako telekomunikační prostředek) a na rozdíl od kabelové televize (Telekom se podobně jako v jiných evropských zemích programově zaměřil ve svých investicích na dobudování základní telekomunikační sítě a neinvestoval do kabelové televize, stát ponechal rozvoj kabelové televize soukromým investorům, tento trh se nyní velmi koncentruje) má stát povinnost dbát na efektivní využití - stále i v digitálním věku ještě omezeného - kmitočtového spektra a obecně zajistit obyvatelstvu podmínky pro rozvoj pluralitní demokratické společnosti i v oblasti elektronických médií širokou nabídkou programů a programových služeb různých žánrů poskytovaných nezávislými subjekty.

Tyto podmínky stát zajistil vytvořením duálního systému vysílání jako v jiných zemích Evropy a mediální strategie státu byla zaměřena především na vytvoření stabilního konkurenčního prostředí v tomto duálním systému v co nejkratší době (např. maximální podíl zahraničního kapitálu v elektronických médiích nebyl limitován, jedna vybudovaná síť kmitočtů byla vyčleněna pro program komerční televize, reklama na veřejnoprávní televizi byla omezena, licenční podmínky pro provozovatele vysílání byly "změkčeny", závaznost tzv. dodatečných licenčních podmínek byla zrušena, byl zaveden princip registrace pro satelitní a kabelové vysílání apod).

Rozvoj digitální terestriální televize by zřejmě nenastal nyní např. v Británii, Itálii a Švédsku bez jasné strategie státu a jeho podpory. Budoucí provozovatelé digitálního terestriálního vysílání potřebují co nejdříve vědět, kdy Česká republika plánuje přechod na digitální vysílání, jak hodlá stát podporovat tento přechod, jaké regulační mechanismy hodlá vytvořit pro tento přechod. Případné dlouhodobé váhání, omyly nebo nejasnosti by mohly vést k neefektivním investicím nebo odradit případné zájemce o tyto nové služby. Stát by měl formulovat své "národní" zájmy a preference v této oblasti a těmto zájmům podřídit i svoji mediální strategii. Tato strategie by se měla vytvářet s přímou účastí všech subjektů včetně současných provozovatelů vysílání všech druhů.

S výjimkou chystaných radiokomunikačních konferencí Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), kdy se bude jednat o novém přerozdělení kmitočtového spektra pro terestriální digitální televizi, není na nadnárodní úrovni stanoveno datum přechodu na digitální terestriální vysílání, ani v rámci EU se o tom zatím neuvažuje. Přesto řada zemí již závazná rozhodnutí učinila a přijala národní strategii přechodu na DVB-T.

Ve zprávě Evropské komise "The Digital Age - European Audiovisual Policy", vypracované v roce 1998 skupinou mediálních odborníků pod vedením Komisaře Evropské komise Marcelino Oreji, odpovědného za oblast kultury a audiovizuální politiky unie se v kapitole "Informační Společnost: jaké vyhlídky pro země střední a východní Evropy" uvádí: "Malé národy nemohou skutečně aspirovat na to, aby hrály nezávislou roli v Informační společnosti s ohledem na hardware a software. To bude importováno odkudkoli. Jejich jediná naděje je v oblasti informací a jiného obsahu: to je ta jediná věc, kterou mohou přispět Globální Informační Síti".

"V informační společnosti je obsah králem ("content is king, distribution is the key to kingdom"). Je nezbytné, aby tyto země vyráběly obsah - aby nebyly zahlceny obsahem z jiných zemí. Z obou důvodů - kulturních i ekonomických - je to záležitost fundamentálního národního zájmu pro tyto národy. Vedoucím zemím ve střední a východní Evropě se podařilo uzavřít mezeru v rozvoji konvenčního audiovizuálního trhu výroby filmů a televize. Postupně se blíží dokončení dramatického procesu transformace od státního monopolu k dynamice soutěžícího trhu. Ale objevuje se jiná mezera (gap). Ty samé země zůstávají pozadu v budování informační společnosti. Opět mohou potřebovat pomoc při modernizaci jejich zákonů, aby vyvinuly koherentní plány pro budoucí konvergenci, aby učinily správný výběr a aby nalezly nové zdroje financování.... na jiném místě: .... Evropské společenství v minulosti se často zdálo přijímat takový přístup, který nahlížel země střední a východní Evropy čistě jako trh pro "evropský" (čímž byl míněn západoevropský) audiovizuální průmysl...".

Digitálním vysíláním končí přímý vztah mezi jedním televizním kanálem (programem) a jednou vysílací frekvencí (sítí kmitočtů přidělenou tomuto kanálu). Frekvenční kanály pro digitální terestriální vysílání budou přiděleny "provozovateli multiplexu". Multiplexování je jeho základní funkcí - spojuje několik televizních kanálů společně na jedné vysílací frekvenci. Provozovatel multiplexu bude mít uzavřeny smlouvy s celou řadů vysílatelů, dodávajících jeden nebo více televizních programů k vysílání prostřednictvím multiplexu. Role provozovatele multiplexu spočívá v koordinaci všech záležitostí dotýkajících se vysílatelů dělících se o jednu vysílací frekvenci. Provozovatel multiplexu může "obchodovat" s digitální kapacitou mezi vysílateli na komerční bázi, například pokud jeden vysílatel požaduje dodatečnou kapacitu pro zvláštní události apod. Provozovatel multiplexu bude odpovědný na rozvoj vysílací infrastruktury a za co nejširší rozšíření prodeje nebo pronájmu přijímacích zařízení.

regulace podmíněného přístupu a elektronických programových průvodců

Mnoho programových služeb digitální televize bude dostupných pouze na základě předplatného nebo platby za odsledovaný pořad (pay-per-view). Vysílatelé, kteří hodlají nabízet tyto placené služby, potřebují použít technologie podmíněného přístupu k programům (conditional access), aby se pouze platící diváci dostali k zakódovaným programům. Tato potřeba staví dominantního poskytovatele tohoto přístupu (ať je to kdokoli) do role "hlídače brány" (gatekeeper), který má moc určit, který program se dostane na trh k divákovi. To vyžaduje, aby poskytovatelé podmíněného přístupu podléhali regulaci, která zaručí otevřený, poctivý a nediskriminační přístup všem programům za rozumných podmínek.

Existují dva základní aspekty podmíněného přístupu: a) zakódování (encryption) - kdy je zakódovaná obrazová informace vysílána společně se zakódovanou zprávou umožňující dekódování (unscrambling) pomocí příslušného kódovacího klíče (smart card) b) předplatitelská správa (subscriber management), která distribuuje karty, vyřizuje žádosti o přístup ke službě, účtování a placení programových služeb, a umožňuje dekódování programu platícímu divákovi. Směrnice EU o pokročilých televizních standardech č. 95/47/EC vyžaduje, mimo jiné, aby služby podmíněného přístupu byly dostupné vysílatelům na poctivé, rozumné a nediskriminační bázi. Nyní se v rámci revize této směrnice jedná o rozšíření povinnosti vzájemné operability standardů v této direktivě i na elektronické průvodce programů (EPG) zejména na kompatibilitu jejich operačního software - common interface (API).

Evropská komise přijala také nedávno směrnici "o právní ochraně služeb založených nebo se sestávajících se z podmíněného přístupu". Podle této směrnice jsou členské státy zavázány zakázat na svém území výrobu, dovoz, distribuci, prodej, pronájem nebo vlastnictví (a též propagaci) zařízení nebo software sloužících nebo upravených tak, aby umožnilo přístup ve vnímatelné podobě ke chráněným službám vysílání, včetně systémů podmíněného přístupu bez souhlasu poskytovatele takových služeb. Připravuje se směrnice o elektronickém obchodu.

III.

Pozn. Tento přehled vychází z údajů konce roku 1998 a není plně aktualizován.

Británie je relativně málo pokryta kabelem, takže je vhodným trhem pro rozvoj digitální televize, současně s nástupem digitální terestriální televize BSkyB zahájila vysílání digitální satelitní televize s výhledem cca 200 kanálů. DVB -T měla být oficiálně zahájena v Británii 15.11.1998, v den 29. výročí počátku barevné televize v roce 1969. Digitální satelitní a kabelovou televizi bylo možno licencovat již na základě Zákona o vysílání z roku 1990, ne však digitální terestriální televizi. Plánování DVB-T s použitím multi-frekvenčních sítí spojených s analogovými službami bylo plánováno několik let. Vláda publikovala své návrhy pro zavedení digitální terestriální televize v roce 1995, po období konzultací byl v prosinci 1995 publikován návrh příslušného zákona, který byl přijat 24. června 1996 s účinností většiny ustanovení dnem 1.10.1996. V oblasti televize bylo určeno šest frekvenčních kmitočtových sítí (channels) - multiplexů - vhodných pro digitální terestriální televizi. Každý kanál je schopný přenášet 4 a více televizních programů společně s dalšími datovými službami. Provozovatel multiplexu (multiplex provider) sestaví dohromady různé programové služby, které budou vysílány v multiplexu. Regulační orgán ITC (Independent Television Commission) bude licencovat provozovatele multiplexu i jednotlivé provozovatele vysílání a dalších služeb v multiplexu.

ITC stanovila žadatelům o udělení licence na provozování multiplexu tato kritéria výběru :

Existující vysílatelé budou mít zaručenou kapacitu na digitálním multiplexu a současně jim bude umožněno poskytovat nové programové služby - volné nebo placení a současně budou povinni vysílat v multiplexu své stávající programy. Jeden multiplex bude mít pod kontrolou BBC. Ostatní terestriální televize Channel 3, 4 budou mít společně pod kontrolou (programovou ) jeden multiplex. Channel 5 a S4C ve Walesu budou mít zaručen společně kontrolu nad jedním multiplexem, který také bude vysílat veřejnoprávní teletext. Digitální kabelové společnosti jsou povinny přenášet existující veřejnoprávní programy. Nebude nijak majetkově omezeno křížení vlastnictví mezi poskytovatelem multiplexu, vysílatelem a poskytovatelem podmíněného přístupu (nová kategorie v této struktuře, která poskytuje divákům přístup k programovým službám na multiplexu -conditional access provider).

Digitální rozhlas (DAB) bude mít možnost využít 12 programových kanálů na dvou národních multiplexech. Jeden z národních DAB multiplexů bude kontrolován BBC, která zahájila digitální vysílání již na podzim 1995. Tři další nezávislé národní rozhlasové stanice budou mít garantovánu možnost vysílat na dalších národních multiplexech a budou mít povinnost vysílat 80% jejich analogového programu v garantovaném digitálním kanále. Pro lokální rozhlasové vysílání byly vyhrazeny 2 multiplexy.

Vláda zhodnotí rozsah a časový plán pro zastavení vysílání na analogových frekvencích a na uvolnění analogových vysílacích frekvencí pro jiné než vysílací účely až bude 50% domácností v Británii schopno přijímat digitální vysílání nebo po 5 letech od počátku licence udělené provozovateli prvého multiplexu. Analogové vysílání bude pokračovat dokud převážná část diváků a posluchačů nebude mít digitální zařízení pro příjem. Přechodem na digitální vysílání nesmí nikdo ztratit možnost přijímat televizní a rozhlasové služby, které nyní přijímá.

Zákon stanoví, že 90% kapacity přidělené provozovateli multiplexu bude použito pro vysílání programů nebo pro služby s vysíláním spojené. Tím bude zajištěno, že vysílací spektrum bude použito pro účely vysílání.

ITC bude přidělovat licence provozovateli multiplexu a za monitorování a řízení licenčního systému. Licence může být udělena jednomu provozovateli pro více multiplexů. Licence bude udělena na 12 let s možností jejího jednoho obnovení. Protože se v Británii platí za licenci, bude první licenční období osvobozeno od poplatků za licenci s ohledem na počáteční investice. Provozovatel bude ale hradit podíl z příjmů dosažených použitím přiděleného frekvenčního spektra - procentuální podíl z příjmů z předplatného, reklamy, platby za odsledovaný program (pay-per-view) a sponzorství. Vysílatelé, kteří budou vysílat své programy prostřednictvím digitálního multiplexu, musí získat licenci pro vysílání digitálního programu od ITC. Držitel programové licence bude moci poskytovat programové služby jen na základě smlouvy s provozovatelem multiplexu.

V licenci je stanovena povinnost vysílatele v souladu se Směrnicí EU o přeshraniční televizi zařadit "správný" (proper) podíl programů evropského původu a vyhradit nejméně 10% kvótově relevantních programů pro nezávislé produkce. Držitel programové licence bude povinen oznámit ITC podmínky smlouvy, kterou uzavřel s provozovatelem multiplexu. Vysílatelé, kteří hodlají poskytovat neprogramové služby (non-programme services) - tj. textové služby nebo informace, musí získat licenci pro tyto dodatečné služby.

Stávající terestriální vysílatelé budou mít garantovanou kapacitu v multiplexu - BBC i Channel 3, Channel 4, S4C a Channel 5 jsou považovány za veřejnoprávní službu a jejich přechod na digitální vysílání má zajistit pokračování veřejné služby pro nejširší obyvatelstvo a pomoci je adaptovat se na nové technologie. Současně bude umožněno těmto vysílatelům poskytovat nové programové služby. Satelitní digitální platformy musí nabídnout těmto vysílatelům možnost vysílání jejich programů i přes satelit, což je též v souladu se Směrnicí EU o pokročilých televizních standardech. Pokud si budou tito vysílatelé přát zakódovat tyto dodatečné služby, např. s ohledem na teritoriální rozsah vysílacích práv, musí jim to satelitní provozovatelé umožnit na nediskrimančním, poctivém a rozumném základě. Digitální kabelové televize musí povinně přenášet tyto služby. To se však netýká případných komerčních digitálních programových služeb případně nabízených veřejnoprávními vysílateli, pouze případných dodatečných služeb BBC financovaných z koncesionářských poplatků.

Zákon též obsahuje povinnost vysílatelů pro sluchově postižené titulkovat více než 50% určitých typů programů během 10 let od zahájení digitálního vysílání

V Británii je regulace podmíněného přístupu řešena podle telekomunikačního zákona - národní telekomunikační regulátor OFTEL vydal 7.1.1997 velmi podrobné podmínky, za kterých bude licencovat systémy podmíněného přístupu pro digitální televizní služby. V Británii je tento problém o to akutnější, že podmíněný přístup je nutný i pro satelitní digitální multiplexy. Podstatou této regulace je zajistit přístup vysílatelů k těmto systémům podmíněného přístupu na základě skutečných nákladů (cost basis). Regulace průvodce elektronického průvodce programů (EPG) je považována za součást systému podmíněného přístupu a je proto součástí licence vydávané OFTELEM jako telekomunikačním regulátorem pro systémy digitální televize, i když obsahuje spíše programové aspekty (content regulation).

.

Polovina programů v multiplexech bude volně přístupná a náklady na pořízení přijímacího zařízení (set top box) pro příjem volných programů budou cca 200 liber, ostatní placené služby budou poskytovány na základě měsíčního předplatného.

BDB (British Digital Broadcasting, nazývaný též ONdigital) je terestriální digitální provozovatel se třemi licencemi na provozování multiplexů, ve kterých budou programy BBC i BSkyB (cca 30 programů). Kromě toho BskyB provozuje digitální multiplex na své vlastní platformě (cca 140 programů) a BIB (British Interactive Broadcasting) bude nabízet satelitní televizi, domácí bankovnictví a další interaktivní služby (podílníkem je BSkyB, ale ITC zakázala BSkyB účast ve vedení společnosti, aby nebyly upřednostňovány v nabídce právě programy BSkyB a aby nebyly vzájemně financovány (cross-subsidized) dekodéry BskyB, což by omezilo soutěž na trhu s těmito produkty). Dekodéry BDB (SecaMediaGuard systém používaný Canal +) a BIB (News Digital System používaný BSkyB) nebudou zatím kompatibilní, což je velký problém pro úspěšný start obou digitálních platforem, zejména BDB. Dalším držitelem licence na čtvrtý multiplex je společnost SDN, Ltd. Licence byla formálně udělena 26.5. 1998. Podílníky SDN jsou NTL, S4C , United News and Media Limited. Společnost má být komercionalizována v roce 1999.

Švédsko

Zavedení digitální terestriální televize je obzvlášť vhodné pro Švédsko - poměrně malý počet obyvatel je rozprostřen v řídce osídleném hornatém terénu. Existuje rozvinutá síť základních vysílačů. Rozvinutí digitální sítě lze zajistit státní telekomunikační společností TERACOM s předpokladem dostupnosti DVB-T pro celou populaci v blízké budoucnosti. Plánovaný start DVB-T v lednu byl zatím na žádost vysílatelů odložen, zejména protože podle názoru vysílatelů není na trhu dostatek přijímacích zařízení a protože některým programovým kanálům bylo povoleno odložit zahájení vysílání - vzdělávacímu kanálu Kunskaps TV, zpravodajskému a informačnímu kanálu veřejnoprávní televize SVT 24 a interaktivnímu kanálu CELL. Distribuční společnost SENDA hodlá odložit vysílání elektronického programového průvodce až do doby dosažení 200.000 abonentů, což podle odhadů nastane až v roce 2000.

V lednu měly zahájit provoz dva multiplexy, ale vzhledem k zájmu vysílatelů by měly být v budoucnosti licencovány další dva multiplexy. Seznam licencovaných vysílatelů zahrnuje SVT (veřejnoprávní televize) s jedním ze dvou existujících analogových kanálů a již zmíněným zpravodajsko-informačním 24 hodinovým kanálem, Sveriges Utbildningsradio, TV4, TV3, Kanal 5, Canal + , Kunskaps TV, TV-8 a CELL. SVT, TV4 a dva lokální vysílatelé budou též provozovat regionální vysílání. Současné analogové vysílání ve Švédsku bude možné, protože 6 digitálních multiplexů může vysílat, aniž by došlo k zastavení analogového vysílání. Systém podmíněného přístupu a elektronický programový průvodce bude provozován společností SENDA AB, kterou společně vlastní TERACOM, SVT a TV4. Nordické země úzce spolupracují prostřednictvím organizace NorDig, aby zajistili vzájemnou operabilitu mezi různými nordickými platformami v záležitostech, jako je standardizace set-top boxů a frekvenčního plánování.

Itálie

V rámci "servisní smlouvy" mezi Ministerstvem komunikací a veřejnoprávním vysílatelem RAI byl předložen plán RAI na vybudování DVB-T. Zahrnuje výstavbu 6 vysílacích míst během roku 1998 a jedné regionální frekvenční sítě. Přesun z analogového na digitální vysílání se předpokládá v roce 2010. Hlavní komerční televize MEDIASET rovněž předpokládá účast v projektu DVB-T. Společnost Ruperta Murdocha News Corp.Europe hodlá zakoupit více než 70% podíl v italské kabelové a DTH platformě Stream a francouzská televize TF1 hodlá zakoupit 10% podíl v platformě s účastí Telecom Italia. RAI údajně podepsal předběžnou smlouvu o 10% účasti v digitální platformě Tele+ s účastí Canal +, i když RAI původně plánoval účast v platformě Stream. Tele + zatím má náskok před Streamem. Italský národní regulátor vydal definitivní soubor pravidel k podpoře přechodu na digitální technologii, v rámci kterého byl snížen počet národních terestriálních licencí ze 14 na 11, což znamená, že MEDIASET (Fininvest) musí jeden ze svých tří kanálů přesunout na satelit. RAI nesmí vysílat reklamu na jednom ze svých třech kanálů. Zatím nebyl určen časový plán těchto opatření.

Evropská komise podporuje vytvoření dvou digitálních platforem v Itálii, protože má obavy, - podobně jako v Německu - aby jen jedna digitální platforma nezískala dominantní postavení.

Irsko

Ministerstvo kultury předalo vládě memorandum o svých legislativních plánech pro digitální televizi - její zavedení se předpokládá v druhé polovině roku 2000. Veřejnoprávní televize RTE navrhuje vytvoření společného podniku se společností DIGICO, které by vybudovalo ze stávající vysílací sítě 6 národních platforem. Dva multiplexy jsou plánovány pro národní volnou televizi včetně internetových služeb a čtyři multiplexy budou určeny pro placené tv služby s mezinárodními programovými službami.

Holandsko

90% domácností je napojeno na kabelovou televizi, 3% má satelitní příjem a pouze 5% má příjem pouze terestriální televize, což neslibuje nárůst zájmu o DVB-T. Holandská vláda navrhla vybudovat digitální televizi, která nebude určena masovému trhu. Konsorcium DIGITENNE hodlá zahájit experimentální testy v roce 2000.

Norsko

Testovací vysílač byl vybudován v Oslu. Dosud nebyla vybudována frekvenční sít´ pro další testy v celém Norsku. Bylo ukončeno frekvenční plánování pro provoz 3 multiplexů v úzké koordinaci s Dánskem a Švédskem. Zpočátku budou k dispozici dvě sítě pro dva multiplexy a během dvou let bude k dispozici další sít´. Další multiplexy budou možné, až budou uvolněny kanály 62-69 pro vysílací služby. Vysílací společnost Norkring plánuje instalaci vysílačů v Oslu a v Bergenu během roku 1999. To umožní pokrytí 1.1 mil. obyvatel pro DVB-T. Toto vysílání bude mít převážně experimentální charakter. Dosud nebylo rozhodnuto o programovém obsazení multiplexů, které má být učiněno na podzim 1999. Zahájení DVB-T je plánováno na rok 2000.

Finsko

Testy DVB-T byly zahájeny již v roce 1997 poblíž Helsinek na jednom vysílači. Další vysílač 500 W byl instalován v roce 1998. Vláda dosud nepřijala strategii zavedení DVB-T, ale všechny národní televizní stanice YLE, MTV3 a Helsinki Media se účastní pilotních vysílání a se zahájením experimentálních vysílání se počítá v roce 1999. Jsou koordinovány 3 sítě pro 3 multiplexy.

Portugalsko

Regulační orgán ICP připravil strategii pro DVB-T a očekává se její schválení vládou. Mezitím získal portugalský Telecom povolení vybudovat experimentální DVB-T síť na kanálu 64. Cílem těchto testů je instalovat jednofrekvenční sít´(SFN) v oblasti Lisabonu se třemi vysílači.

Francie

Ve Francii existují tři digitální platformy satelitní televize - AB SAT, Canalsatellite Numérique a TPS. Kromě toho zde má silnou pozici Canal + - placená satelitní televize.

TDF (národní telekomunikační společnost) získala od CSA dvě licence ke zkušebnímu vysílání DVB-T. Vláda ještě nerozhodla o strategii DVB-T a legislativní úprava se rovněž připravuje. Pro vládu byla zpracována studie navrhující 6 sítí s pokrytím 80% populace.

Německo

Německo má dvě digitální satelitní platformy DF1 (Kirch) a Premiere Digital.(Kirch, CLT-Ufa a Canal +) . Původně mělo dojít ke spojení těchto dvou platforem včetně výrobce set top boxů BetaResearch a Canal + měl prodat svůj podíl Kirchovi. Toto spojení však neschválila Evropská komise. Federální vláda má přijmout strategii pro DVB-T. Rozhodnutí komplikuje rozdělení kompetencí mezi federací (telekomunikace) a spolkovými zeměmi (vysílání). První síť DVB existuje v Berlíně Brandenburgu, kde tři vysílače přenášejí 9 televizích a 3 rozhlasové programy. Největší projekt je budován v severním Německu, kde má být vybudováno 40 vysílačů pokrývajících metropolitní oblast Hamburku, Brém a Hannoveru. Hlavní cíl projektu je mobilní příjem Vzhledem k velkému počtu kabelových domácností s možností příjmu 30 programů a řady satelitních programů (51% domácností kabel, 37% satelit) pouze 12% spoléhá na terestriální televizi. DVB-T se tedy zaměřuje na vytvoření lokálních a regionálních sítí a přenosných přijímačů.

Španělsko

Španělsko má dvě satelitní digitální platformy Canal Satélite Digital a Via Digital, které uvažovaly o spojení. Legislativa o DVB-T byla přijata v prosinci 1997 a Retevision zahájila experimentální testy. Retevision navrhla plány na organizování digitální platformy DVB-T za účasti vysílatelů, výrobců zařízení a telekomunikačních operátorů. Současné licence udělené analogovým televizím končí v roce 2000 a tyto licence budou prodlouženy na dalších 10 let za podmínky, že digitální programy držitelů licence budou vysílány společně s analogovými. Není zatím jasné, zda pro 11 plánovaných multiplexů budou licence uděleny jednotlivým programům nebo pro celý multiplex. Cílové datum pro přechod na digitální vysílání je rok 2010, což odpovídá cyklu obměny televizních přijímačů a současně vyprší (prodloužené nebo nově udělené) licence pro vysílání. To umožní revidovat strategii přechodu na DVB-T.

Řecko

Regulační základ pro digitální televize byl stanoven zákonem č. 2644/98 z 13.10.1998. Řecká vláda navrhla vytvoření jedné národní digitální platformy pro digitální služby otevřené pro všechny zájemce za rovných podmínek. Rok předtím Multichoice Hellas (společnost vlastněná Netholdem a privátním kanálem Mega Channel oznámila úmysl vybudovat satelitní platformu "NOVA", což předtím vláda zamítla s tím, že není ještě vybudován regulační systém pro digitální televizi. Veřejnoprávní televize ERT může poskytovat digitální služby pouze prostřednictvím jedné společnosti, ve které mohou být podílníky komerční televize a soukromí telekomunikační operátoři. Vznik této společnosti podléhá souhlasu Ministra pro tisk a masová média.

Přístup k národní digitální platformě může být umožněn jen společnostem, které mohou prokázat svou vlastnickou a řídící strukturu. Tento požadavek se netýká zahraničních společností a řeckých společností obchodovaných na domácí akciové burze. Licence pro digitální služby bude udělovat ministr pro tisk a masová média se souhlasem Národní Rady pro vysílání (NBC), která bude mít větší pravomoc než dosud. President NBC bude mít právo pozastavit vysílání programu, který nesplňuje programové podmínky licence - 25% programu musí být řeckého původu a 30% zahraničních programů musí být dabováno nebo podtitulkováno. Jeden kanál musí být vyhrazen pro vysílání parlamentních debat.

USA

V USA národní regulátor FCC stanovil všem analogovým vysílatelům povinnost do konce roku 2006 přejít zcela na digitální terestriální televizi a všem přidělil zvláštní frekvenci pro digitální vysílání. FCC předpokládá, že uvolněním vysílacího pásma a jeho prodejem pro jiné služby získá značné prostředky.

Polsko

Canal Plus, Polsat, Nazsa TV a Aster City v prosinci 1998 podepsali smlouvy o vytvoření polské digitální DTH platformy. Podle zpráv z tisku též polská veřejnoprávní televize bude mít 40% podíl v této společnosti, Canal Plus bude mít 25%, Polsat 22% a Nazsa TV 10% a Aster City 3% podíl. Aby mohli podepsat smlouvu s polskou televizí, musí společnost předložit regulačnímu orgánu polské televize návrhu obchodní strategie této platformy. O přípravách projektů terestriální digitální televize zatím nebyly uveřejněny žádné zprávy.

Výše uvedený přehled ukazuje, že se zejména ve Francii, Španělsku, Švédsku a Itálii na rozvoji digitálních multiplexů přímo podílí účastí v založených konsorciích veřejnoprávní televize, národní telekomunikační operátoři a vertikálně koncentrované mediální koncerny. Tento trend je rovněž patrný i v dalších zemích. Tam, kde existuje silné zázemí pro kabelovou televizi a kde již zahájily činnost digitální satelitní multiplexy, je vznik digitální terestriální televize oddalován a probíhají experimentální vysílání bez vyjasněné majetkové struktury a programového zaměření multiplexů. Řada zemí nyní intenzivně připravuje legislativní úpravu digitální terestriální televize a pouze Británie, Švédsko, Řecko přijaly komplexní legislativní úpravu. Digitální televize zatím nevyvolala potřebu nějak zásadně měnit strukturu a úkoly regulačních orgánů v oblasti vysílání a telekomunikací, pouze vyvolává potřebu jejich ještě užší koordinace a doplnění některých pravidel, jak ukazuje příklad Británie. Některé státy (Itálie, Španělsko) přímo podporují další koncentraci a omezení soutěže, aby jejich národní projekty mohly konkurovat mezinárodním mediálním koncernům. Výměnou za omezení soutěže je např. vyžadováno dotování přijímacích dekodérů.

V následující části se pokusím zobecnit některé zkušenosti z dosavadního vývoje zavádění digitální televize v podmínkách malé země s relativně malou kapacitou trhu. Toto zobecnění je formulováno jako určité náměty na řešení otázek, které je nutno dále zkoumat.

IV.

Ministerstvo kultury ve svém pracovním návrhu předpokládá úpravu digitální televize zvláštním zákonem. To snižuje přehlednost právní úpravy, neboť není důvod oddělovat digitální televizi od jiných forem vysílání.

Otázka 2. Národní digitální platforma otevřená zájemcům za rovných podmínek nebo důraz na volnou soutěž ?

Omezení soutěže v malém rozvíjejícím se trhu má výhody vyšší konkurenceschopnosti a efektivnosti v alokaci investic ("dynamic efficiency argument"), umožní požadavek na částečné dotování zavedení přijímací technologie výrobcem, sníží rizika vstupních investic, které budou značné. Přináší problém dominantního postavení takto založeného provozovatele multiplexu, což může odradit další zájemce, protože i v digitálních multiplexech je zatím kapacita omezená.

Zákon by měl stanovit nebo zmocněním určit - byť ve formě záměru podléhajícímu dalšímu zhodnocení - jízdní řád pro převod stávajících analogových frekvencí na digitální terestriální vysílání, období současného analogového a digitálního vysílání.

Stávajícím provozovatelům tematických programů určených pro šíření v kabelových rozvodech by měla být nabídnuta v případném národním multiplexu možnost šířit jejich programy v režimu placené televize nebo pay-per- view, aby byla rozšířena nabídka programů zejména v oblastech, které nemají přístup ke kabelové a satelitní televizi. Totéž platí o zahraničních tematických programech - sportovní a hudební kanály, které jsou divácky univerzální a nepotřebují národní lokalizaci.

V rámci případného národního multiplexu by měla být vyhrazena kapacita pro regionální vysílání .- což však v podmínkách SFN (jednotné frekvenční sítě) zatím nebude příliš proveditelné - viz technická část zprávy.

Poskytovatelé programů pro multiplexy by měli mít možnost být podílníky společnosti provozující multiplex, společnosti poskytující podmíněný přístup a společnosti provozující služby elektronického programového průvodce. Stejnou možnost by měl mít i telekomunikační operátor, který bude provozovat síť vysílačů vybudovaných k šíření signálů programů obsažených v multiplexu, případně i výrobce technologických zařízení . O to důležitější z hlediska soutěžních pravidel bude zachovat otevřený přístup pro další zájemce podle zásad poctivého, rovného a nediskriminačního přístupu.

Otázka 3. Veřejnoprávní televize (a veřejnoprávní rozhlas) jako přímý podílník na provozování multiplexu s možností poskytovat tématické programy přístupné co nejširšímu okruhu diváků nebo pouze povinnost uložená provozovateli multiplexu povinně přenášet programy veřejnoprávní televize a rozhlasu ?

Účast veřejnoprávních televizí ve formě poskytování specializovaných programů je kritizována komerčními televizemi, neboť specializované programy jsou určeny pouze určitému segmentu diváků a tím popírají smysl universální služby veřejnoprávní televize pro všechny.

Vzhledem k postavení a způsobu financování veřejnoprávní televize by měla být majetkově oddělena činnost veřejnoprávních televizí hrazená z koncesionářských poplatků od jejich činnosti komerční, pokud by poskytovaly placené služby konkurující na stejném trhu komerčním televizím se stejnými programy. Současně by měly být přesněji specifikovány "veřejnoprávní" úkoly České televize a zvýšena finanční transparentnost při plnění těchto úkolů.

Projekty specializovaných programů však spíše doplňují nabídku komerčních televizí a zvyšují atraktivnost digitální televize pro diváky (zpravodajsko-informační kanál ve spolupráci s tiskovou agenturou, edukativní kanál, kanál pro vysílání menšinových žánrů, které nejsou atraktivní pro komerční televize s využitím bohatého archivního zázemí televize, které nelze uplatnit v plnoformátové televizi - jako je kanál "Nostalgie", náboženské vysílání, pořady pro neslyšící apod.).

S výjimkou USA a Kanady, kde tradičně existuje FCC jako jeden regulátor (který však ve své struktuře má oddělenou regulaci pro různé typy služeb a regulace obsahu), existuje jeden národní regulátor pro telekomunikace a vysílání ve Španělsku a Itálii. I zde jsou regulace telekomunikací a vysílání (obsahu) odděleny ve dvou sekcích, z nichž každá aplikuje při regulaci zvláštní zákony o telekomunikacích a o vysílání. V reakcích na otázky položené v Zelené knize o konvergenci sektorů telekomunikačních, mediálních a informačních a implikace pro regulaci, COM (97) 623 final). se většina států a mezinárodních organizací vyslovuje za zachování a případné doplnění regulace specifické těmto sektorům (sector specific regulation) - regulace obsahu má jiné cíle než regulace telekomunikací - "telefax není televizní program".

V řadě otázek je nutné postupovat mnohem koordinovaněji než dosud a proto se doporučuje ustavení společných pracovních skupin složených ze zástupců obou regulátorů ke komplexnímu zkoumání regulace v podmínkách konvergence různých komunikačních systémů přenášející podobné nebo stejné služby. U digitální terestriální televize problém vzájemné koordinace je o to důležitější, že její zavedení povede ke změnám stávajícího kmitočtového spektra a že se do dosud přehledné struktury vysílatel - program - kmitočet - vysílač zařadí poskytovatel podmíněného přístupu, provozovatel multiplexu a případně i poskytovatel dodatečných služeb na frekvencích vyhrazených pro multiplexy. Některé regulační problémy se rovněž týkají digitální satelitní televize a proto nelze oddělovat obě formy aplikace digitální technologie ve vysílání.

Měla by být co nejdříve ustanovena mezioborová pracovní skupina složena ze zástupců MK ČR, Ministerstva dopravy, Telekomunikačního úřadu, Rady pro vysílání, Mediální komise parlamentu a provozovatelů vysílání a případně dalších zájmových organizací (ATO, APKT) a vědeckých pracovišť (TESTCOM) k vypracování koncepce strategie přechodu na digitální terestriální televizi. Tato komise by hodnotila dosavadní vývoj a tendence právní úpravy této problematiky v Evropských zemích i s přihlédnutím k dosavadnímu vývoji harmonizace této problematiky v EU a mohla by vytipovat zásady pro provádění pilotních projektů.

Další analytická část této zprávy bude zpracována v pololetí roku 1999 vzhledem k tomu, že řada národních úprav regulace digitální televize ve většině Evropských zemích se teprve připravuje - současně bude možné v další analytické části reagovat na náměty a kritické připomínky k některým otázkám, které jsou naznačeny v této zprávě.

Studie zpracovaná pro Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání

Zpracoval : JUDr. Vladimír Kroupa

Josef Vlček:

Formáty rozhlasových stanic

U elektronických médií se používá slovo formát jako mnohovýznamový termín, popisující vlastnosti programu pro potřeby vnějšího (např. regulační orgány, reklamní agentury atd.) nebo vnitřního (např. vlastní programové oddělení stanice) pohledu na obsah vysílání. Oba pohledy se mohou lišit.

Chápeme ho jako znak, pojmenovávající určitý produkt na základě zobecnění typických znaků vysílání. Vzhledem k tomu, že tato zobecnění ústí do několika základních formulací, definuje rozhlasový a televizní průmysl nepříliš široký základní okruh formátů. Protože každé elektronické médium si musí najít svůj prostor mezi ostatními médii a vyhovět potřebám diváků, což jsou veličiny, které se liší region od regionu, lze oproti tomu konstatovat, že každý formát sice alespoň vzdáleně odpovídá některému z hlavních modelů, ale zároveň je neopakovatelný. Čím fragmentárnější je trh, tím více vznikají různé křížence základních formátů.

Formát může označovat celek čtyřiadvacetihodinového vysílání, ale také jen jeden pořad. Např. Radiožurnál představuje jako celek kombinovaný formát AC a News, ale zrovna tak můžeme mluvit o jeho pravidelném pondělním pořadu Dva na jednoho jako o formátu. Zvláště u televizí bývá slovo formát nejčastěji užíváno pro základní matrici, z níž vychází určitý cyklický pořad. I tady je však mnohoznačnost – za formát se označuje nejen ”soutěž amatérských zpěváků”, ale také pořady, které z tohoto formátu vznikly – CarusoŠou a Do-Re-Mi.

Všechny tyto významy spojuje rys pravidelnosti, s níž se daný rozhlasový nebo televizní fenomén představuje svému příjemci – divákovi nebo posluchači.

Jako každé rozškatulkování produktů lidského intelektu je definice elektronických médií prostřednictvím zobecněných formátů dobrým pomocníkem, protože v komunikaci odborníků zhruba pojmenovává programovou část. Nedokáže ale přesněji definovat poměr jednotlivých složek v jeho rámci. Můžeme si například položit otázku kolik minut zpravodajství má mít rádio, aby mohlo být označeno za formát news. Vždyť například v zemích, kde hudební rádia nejsou povinna vysílat vůbec žádné zpravodajství, to může být opravdu velmi málo, zatímco jinde pod tímto termínem můžeme chápat čtyřiadvacetihodinový zpravodajský proud, vůbec nepřerušovaný hudbou. A je samozřejmě také otázkou, zda zpravodajský význam rádia lze měřit počtem odvysílaných minut zpráv.

Předem definované zobecněné formáty však také neberou v potaz prudký vývoj médií, legislativy, životního stylu a dalších ovlivňujících prvků. Zvláště u hudby se mohou při definici jednotlivých formátů projevovat nepevné kontury mezi jednotlivými základními formáty (např. kde končí Hot AC a začíná AC, kde končí AC a začínají Oldies?) nebo specifické rysy země, která má velké problémy s akceptováním světové hudební rozhlasové kultury, jejíž podoba s důrazem na angloamerickou hudební produkci se definovala v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Je důležité vědět, že žádný z obecných formátů neobsahuje ve své definici taková měřítka jako je například podíl domácí tvorby, který v některých zemích hraje velmi důležitou roli. Zároveň je však zvláště v malých zemích retardujícím prvkem formátové pestrosti. Produkce místních umělců je tam co do kvantity jen omezená a snaží-li se ji hrát všechny stanice, dochází k unifikaci formátů. To se například stalo v České republice po roce 1994, kdy se AC rádia snažila vyhovět zájmu domácího publika o nové české interprety a tím, jak se snažila hrát jejich aktuální hity (cca 70 za rok), dosáhla mezi sebou tak výrazné podobnosti, že závratně vzrostla mobilita posluchačů (tj. přepínání ze stanice na stanici bez věrnosti jednomu programu) – vznikl dojem, že ”všichni hrají stejně”.

Obecné formátové pojmenování definuje u hudebních rádií charakter programového toku, tj. nepřetržitého toku hudebního materiálu. I když se dá mnoho vyčíst z výsledků pravidelných průzkumů, hlavním prvkem formátové analýzy musí být srovnání těchto průzkumů s přímým poslechem stanice.

Výchozím prvkem formátové definice je oslovení cílové skupiny posluchačů. Zatímco na největších rozhlasových trzích jsou cílové skupiny rozděleny do pětiletých bloků (15 – 19 let, 20 – 24 let atd.), pro malý český trh jsou i desetileté cílové skupiny (20 – 29 let, 30 – 39 let) v rámci ekonomického nastavení chodu rozhlasové stanice někdy příliš úzké.

Ve většině formátů je hlavním prostředkem oslovení dané cílové skupiny hudba a její schopnosti generačního oslovení. Obecně však uprostřed těchto cílových skupin nacházíme drobnější zájmové skupiny, které jsou na velkých a bohatých trzích dostatečně velké, aby byla komunikace s nimi pro stanici ekonomicky atraktivní. Například většina třicátníků už nejeví tak velký zájem o nejsoučasnější rockovou produkci jako v mladším věku, ale určitou skupinu třicátníků novinky stále zajímají. Jde tedy o to, zda je to skupina tak velká, aby rádio uživila. Jiným podobným případem je zájem o rockovou hudbu šedesátých let, která zase pro změnu oslovuje jak určité skupiny teenagerů, tak jejich původní publikum kolem padesáti let. Všechno záleží na tom, najde-li rozhlasová stanice dostatek klientů, kteří chtějí inzerovat v takovém ”nadgeneračním” formátu. Díky těmto jevům, které se do rozhlasového vysílání zvláště v USA dostaly na začátku devadesátých let, vzniká každý rok několik nových okrajových (fringe) formátů, které reagují na nové rysy hudební produkce, ale i na sociální změny (např. růst hispánské populace v USA). Partikularizace broadcasterských zájmů tak stále více rozmělňuje základní zobecněné formáty a snižuje jejich vypovídací důvěryhodnost.

Oslovení věkové skupiny posluchačů je také příčinou zvyšování nebo snižování podílu mluveného slova. V českých podmínkách je řadou průzkumů prokázáno, že zájem o mluvené slovo se proměňuje s věkem posluchače. Zhruba v pětatřiceti letech věku začíná recipient jevit v rádiu zájem o zpravodajství, publicistiku, talk shows a další nehudební formáty. U věkových kategorií nad padesát let je již z rádia očekáváno především mluvené slovo.

Vztah k mluvenému slovo si můžeme demonstrovat na srovnání poměru zájmu o zábavu a informace na Hot AC formátu pražského Rádia City (dominující cílová skupina 20-29 let) a na usedlejším, nicméně nepříliš přestárlém News/AC formátu Radiožurnálu (cílová skupina 30-50 let). Podotýkáme, že z hlediska hudebního výběru si jsou obě stanice velmi podobné.

Tab.1 Nejčastější důvod zapínání rozhlasového přijímače (součet zábava + informace)

Mediaprojekt – Analýza profilu médií 1.1.98 – 30.6.98

To, že směrem k mladší generaci ubývá zájmu o mluvené slovo potvrdí i srovnání předchozí tabulky s výsledky věkově o něco níže postaveného Hot AC formátu stanice Rádio Zlatá Praha.

Tento fakt, velmi důležitý pro konstrukci rozhlasového programu a jeho umístění na rozhlasovém trhu, ale není v definicích obecných formátů obsažen.

V českých rádiích začíná být konečně doceňován i další faktor, důležitý pro inzerci, soustředěné oslovování mužského a ženského publika. I když je velmi důležitý, není obsažen v žádné definici obecných formátů. Jde o to, zda jsou hlavním cílem stanice muži nebo ženy. Soustředěním na některou z těchto skupin si může rádio získat dostatečný prostor na rozhlasovém trhu, i když proti němu stojí stanice stejného formátu. V ČR je to velmi dobře znát na poměrech mezi třemi nejúspěšnějšími celoplošnými stanicemi, které si pragmaticky vytýčily své místo na trhu tím, že se soustředily buď na mužské nebo ženské publikum, třebaže jejich hudební formáty představují různé varianty základního AC.

Tabulka 2. Srovnání poměru mužů a žen u celoplošných stanic

Mediaprojekt - Duben až září 1998

Z tabulky vidíme, jak se tyto stanice strategicky snaží najít si svůj prostor vůči sobě. Zatímco Radiožurnál je svým formátem výrazně mužské rádio, Alfa se profiluje více k ženám. V předchozích průzkumech dokonce směřovala o mnoho více k ženám – posun k mužům v tomto klouzavém pololetí může být zapříčiněn jinou profilací, totiž vůči druhému soukromému rádiu – typicky ženské Frekvenci 1. I to je důkazem, že popis rádia prostřednictvím obecně definovaných formátů může být zavádějící a neúplný.

CHR (Contemporary Hit Radio) je starší typ formátu, orientovaný na mladé, velmi často dokonce teenagerské publikum (14 – 20 let) . Dnes bývá velmi často ztotožňován s formátem Hot AC. Byl plně postaven pouze na intenzivně rotovaných hudebních novinkách, směrovaných na nejmladší generaci, jen výjimečně hraje skladby starší jednoho roku. Vyhýbá se všemu mluvenému slovu. Svou nekompromisností není příliš kompatibilní se staršími formáty a proto je účinný především tam, kde má sám o sobě dostatečně velký podíl na trhu. V menších evropských zemích proto nemá příliš mnoho šancí, v ČR už od začátku devadesátých let průzkumy ukazují celkem stabilně zhruba 3% posluchačů se zájmem o CHR rock, zatímco nově se rodící CHR rapová hudba patří stále k nejméně oblíbeným hudebním trendům.

CHR je atraktivní především pro klienty, pěstující dlouhodobý návyk (McDonald´s, soft drinky apod.). V USA je nejdynamičtěji se vyvíjejícím formátem a nabízí každý rok další a další varianty. Z nich nejzajímavější jsou:

V některých zemích vznikají některé neobvyklé CHR formáty. Klasickým příkladem je na velmi nízké věkové skupiny zaměřený francouzský ”Smích a písně”, který kombinuje dětský humor a povídání s hudbou.

Mezistupněm mezi CHR a AC formáty jsou různorodé alternativní, často velmi radikální formáty:

AOR (adult oriented rock, někdy též album oriented rock) – klasické pojmenování alternativního rozhlasového programu, typického pro různá studentská a ”nezávislá” rádia do první poloviny devadesátých let, čili pro věkovou skupinu do třiceti let. Orientovala se hlavně na velmi exkluzívní rockové trendy a netypické skladby (čili nikoli hlavní hity z desek, ale zajímavé skladby). V USA tyto stanice pomáhaly rozjíždět různé nové směry a styly, které pak ve zklidněnějších podobách přijímaly i AC stanice. V ČR se pokoušely vysílat AOR především stanice Rádio 1 a Rádio Hády, obě však neuspěly na faktu, že tyto stanice rychle ztrácejí svou stylotvornost a s ní i posluchače.

V druhé polovině devadesátých let se objevilo několik nových formátů, které s AOR různě souvisí:

New Rock (též Modern Rock nebo Alternative Rock) akcentuje novou kytarovou hudbu nebo zajímavější trendy na taneční scéně. V současné době se o něj pokouší Rádio 1 v Praze.

AAA (též Adult Atlernative nebo Tripple ”A”) kombinuje nové trendy s klasickým rockem a oslovuje starší a zkušenější posluchače alternativní scény. Jediným českým rádiem, které s tímto trendem experimentovalo, byla Evropa 2 v roce 1995.

Alternative Urban sleduje moderní taneční trendy a některé nové, obsahově často velmi problémové trendy v rapové hudbě. V České republice zatím bez nadějí.

AC (adult contemporary) je nejběžnější ze všech v Evropě se vyskytujících formátů. Ve svých různorodých podobách oslovuje inzertně nejatraktivnější věkové skupiny (20 – 45 let), ale zdatně konkuruje i formátům CHR. Kdysi byl opakem rockových formátů, ale vzhledem k tomu, že část rocku splynula se středním proudem, do jisté míry s ním splynul. Podstatou AC formátů je namíchání určité směsi starších a nových písní tak, aby hudebně vyhovoval vkusu tohoto širokého spektra nebo jeho části. Význam AC formátu roste v Evropě velmi významně s tím, že se rodí transevropská pop kultura s centry nejen v Německu a Francii, ale i v severských zemích a Itálii, která na bázi angličtiny proniká do původně striktně uzavřeného angloamerického světa. Je to významný prostředek evropské integrace. Většina českých soukromých stanic vysílá v tomto formátu. Je to jednak z ekonomických důvodů (největší množství inzerentů), jednak pod tlakem gramofonových firem, protože hraním nových skladeb podporují jejich nové produkty.

V rámci AC najdeme některé blíže specifikované formáty:

Hot AC je nejběžnějším českým hudebním formátem, který se snaží cílit na věkově spodní okraj posluchačské veřejnosti (zhruba do třiceti let). Obsahuje přibližně padesát a více procent nové hudby a ve výběru zlatého fondu nejde (s několika výjimkami) dále než patnáct let do minulosti. Typickým příkladem Hot AC stanic je ”Pražská čtyřka” (City, Bonton, Zlatá Praha, Evropa 2), většina stanic sítě MMS atd. nebo věkově velmi nízko umístěná stanice Kiss ProTon. Následující tabulka ukazuje charakteristické rysy českých Hot AC. Velmi důležitá je ukázka posluchačské struktury Kissu Hády, neboť tato stanice v uplynulém roce změnila razantně svůj formát – z usazeného Modern AC přešla na program, který je výrazně Hot, přesto mezi staršími posluchači zůstává ještě velká setrvačnost.

Tab. 3 - Příklady rozložení věkových kategorií u některých Hot AC stanic (v tisících posluchačů)

Mediaprojekt Duben – září 1998

Modern AC zvyšuje počet písní zlatého fondu v hodině, ale nevyhýbá se ani novinkám. Nebojí se jít hlouběji do hudební historie. Oslovuje především skupinu 25 – 35 let. V tomto formátu začínala v roce 1991 Evropa 2 a po ní i většina dalších soukromých stanic. Po roce 1995 zúžila většina stanic svůj playlist a dala přednost Hot AC nebo jemnějším trendům. Typickým programem tohoto charakteru je denní vysílání Radiožurnálu.

Soft AC (někdy též Mainstream AC) má v programovém proudu ještě vyšší obsah časem prověřených pop skladeb. Novinky zařazuje, ale se zpožděním, až se ověří i jejich úspěšnost. Oslovuje třicátníky a starší posluchače AC formátů, ale je schopno komunikovat i s hudebně méně zkušenými posluchači mladší generace. Nejúspěšnějšími stanicemi tohoto typu jsou např. Orion v Ostravě nebo Kiss 98 v Praze, který ale mění velmi často svou strategii a občas sklouzne do Modern AC nebo dokonce do Classic Rocku. Zvláštní americkou podvariantou je formát, označovaný jako Smooth Jazz, jenž je kombinací elegantního, příjemného pop-jazzu a tvorby některých uhlazených soulových zpěváků (např. Stevie Wonder, Anita Baker atd.). Mimo USA však nemá naději na úspěch.

Výhodou Soft AC je relativní univerzálnost programu. Takto označované stanice oslovují několik cílových generačních skupin zároveň, což ukazuje následující tabulka.

Tab. 4 – Příklady rozložení věkových skupin u některých Soft AC programů (v tisících posluchačů)

Mediaprojekt Duben – září 1998

Gold AC je už mezistupněm k formátům, označovaným jako nostalgické nebo Oldies. Novinky zařazuje jen výjimečně nebo vůbec ne, nemá žádné rychlejší rotace. Proud mívá obvykle pomalejší tempo. Cílí na nejstarší část AC publika. Jeho subvariantou je dnes velmi diskutovaný formát ”Forever Young” (Věčně mladý), vycházející z toho, že velká část generace šedesátých let, dnes se blížící k padesátce, je ještě posluchačsky aktivní a projevuje ještě určitý zájem o současnou produkci. Některá americká, ale i evropská rádia, inspirovaná především úspěchem britské televizní hudební stanice VH-1, proto přešla k jakémusi kříženci Modern AC a Goldu.

V ČR se stanicím typu Gold moc nedaří, protože díky vypjatému politickému životu v posledním desetiletí dávají cíloví posluchači tohoto formátu přednost zpravodajským stanicím bez ohledu na jejich formát. V začátcích svého vysílání jej zkoušelo pražské Rádio Vox, ale velmi rychle se posunulo k mladším AC trendům.

Někdy se stanice, které jsou hudebně na hranicích mezi Goldem a Oldies, označují jako formát ”Nostalgic”.

Paralelně s těmito formáty existují zvláště v USA některé rockové formáty pro cílovou skupinu 30 – 50 let. Mainstream Rock je svým záběrem podobný mainstreamovému AC a v posledních dvou letech začíná splývat s AAA. Soft Rock je dnes velmi podobný Soft AC. Classic Rock je jedním z nejslavnějších hudebních formátů sedmdesátých a osmdesátých let, pevně spojený s velkými jmény světového rocku. Zatímco kdysi to byl výjimečně úspěšný formát pro věkovou skupinu 20 – 30 let, zestárl spolu se svými posluchači a dnes oslovuje především čtyřicátníky. Během devadesátých let od něj stále více americké rozhlasové stanice ustupují, protože posluchačský okruh tohoto formátu přechází ke countryovým stanicím. V Praze zkoušelo klasický rockový formát neúspěšně Rádio Rokko a v nočním vysílání v roce 1997 Kiss 98. Album Rock býval alternativní variantou Classic Rocku, blízkou AOR. Dnes je téměř mrtev.

Podobně jsou definovány i formáty amerických country rádií. Protože se často mluví o countryovém fenoménu v ČR, je třeba podotknout, že naše stanice jsou spíše kombinací formátů Classic Country, založené na písních šedesátých a sedmdesátých let, a Oldies s výrazným prvkem domácího folku. Na této bázi jsou postaveny programy stanic Country (Praha), Presston, Rádio Brno, Eldorádo a o něco moderněji formátovaná stanice Karolina v Plzni. Cílová skupina tohoto publika je velmi široká (25-55 let), nicméně dominují věkové skupiny nad 35 let.

Tab.5 – Příklady rozložení věkových skupin u countryových rádií (v tisících posluchačů)⁠‌‌​​‌​‌​​‌‌‌‌​​‌⁠

Mediaprojekt Duben – září 1998

Česká countryová rádia jsou důsledně stavěna na velkém podílu písní v češtině, čímž se blíží k jinému evropskému menšinovému formátu ”Schlager Radio”, jedinému, které se sebedefinuje vysokým podílem domácí hudby (a někdy i folklóru). Cílovou skupinou posluchačů těchto stanic bývá pro komerční využití málo atraktivní venkovské publikum nad padesát let a proto se jí věnují především veřejnoprávní nebo nadační stanice. U nás se tímto termínem donedávna dala označit hudba regionální sítě ČRo, ale tyto stanice není možné považovat za hudební formáty. Městskou variantou jsou různé formáty Oldies.

Kromě těchto obecných formátů existují některé výjimečné hudební formáty jako EL (někdy též EL/BM, t.j. Easy Listening/Beautiful Music), složené z evergreenů a instrumentální hudby (tzv. lounge music – barová nebo hotelová hudba) nebo Classic, orientovaná na vážnou hudbu. V ČR tento formát představuje pražské Rádio Classic a částečně veřejnoprávní Vltava. Jazzovým formátům se daří pouze v USA, v Evropě je nejznámější londýnské Jazz FM. V některých evropských zemích, zvláště tam, kde je posluchač velmi často v kontaktu s přistěhovalci z celého světa (Francie, Velká Británie, Německo), se objevily i stanice, specializované na world music.

Zatímco v USA zvláště na středních vlnách, kde se dá hrát hudba jen ve špatné reprodukční kvalitě, jsou stanice, které ve svém vysílání vůbec nehrají hudbu, v Evropě se objevuje takových stanic jen několik a to především v hustých aglomeracích největších měst.

Základním formátem tohoto typu jsou stanice typu All News nebo News/Talk. Druhé z nich jsou postavené obvykle na zpravodajském proudu (tzv. rolling news) v ranních a odpoledních hodinách, zatímco v jiných částech dne probíhají různá talk show nebo diskusní pořady s hosty a posluchači. Některá takováto talk radia bývají v Americe označována jako formát Public, i když toto označení se vztahuje spíš ke způsobu obživy – místo reklamy vyhlašuje stanice dvakrát nebo vícekrát do roka sbírku na podporu svého provozu. Většinou v nich vysílají lidé bez nároku na honorář. Mezi public rádia patří také velmi důležité stanice, vysílající pro národnostní menšiny.

Zvláštním typem talk formátů jsou některá syndikalizovaná ranní show, dodávaná obvykle přes satelit jako exkluzívní produkt pro některé hudební rádio v oblasti. Nejznámějším takovým ranním formátem je známé talk show Howarda Sterna, distribuované do několika stovek amerických rádií, hudebně zaměřených především na rockové formáty.

Jinými typy amerických formátů mluveného slova jsou sportovní rádia a hlavně formáty Religious, specializované na náboženské vysílání. Skoro ve všech případech obou těchto formátů jde o syndikalizované vysílání, distribuované různými nosiči (satelit, v případě náboženského vysílání také CD nebo DAT) po celé Americe. Formát Religious se objevuje i v ČR. Zatímco však v USA oslovuje i velmi mladou veřejnost (obvykle se uvádí 25+), Rádio Proglas má publikum mnohem starší.

Stanice mluveného slova patří k nejméně sledovaným rádiím ve všech aglomeracích, podílí se však velmi důležitou měrou na formování života americké společnosti. Do Evropy jsou však přes všechny pokusy nepřenosné.

Zatímco americká tradice velmi úzkých formátů je dána tím, že komerční stanice byly odjakživa soukromé a jednotliví podnikatelé si museli najít na přeplněném trhu velmi úzký prostor pro svůj produkt, Evropa začala se soukromým vysíláním až po druhé světové válce, kdy vznikla první tzv. periferní rádia, vysílající z Monaka nebo Lucemburska jako privátní alternativa veřejnoprávních rádií. Tyto soukromé stanice se tehdy z hlediska formátů profilovaly podobným způsobem jako veřejnoprávní rádia, tedy jako jakési ”televize bez obrazu”. Řada z nich se v průběhu let změnila ve stanice hudební, ale přesto dodnes existuje mnoho stanic, které se označují jako všeobecné (též plnoformátové nebo generalistní). Jsou provozně velmi nákladné a tudíž schopné přežít jen v celoplošné podobě, nicméně svým širokým záběrem oslovují velký okruh posluchačů střední a starší generace.

Předchozí popisované formáty stavěly své vysílání na programovém toku, v němž se pravidelně střídaly elementy hudební, zpravodajské, zábavné a reklamní, ale plnoformátové (All Format) stanice střídají svůj charakter po programových blocích. I tady se ovšem projevuje obecný trend stálého prodlužování těchto bloků.

Variety je nejběžnějším všeobecným formátem. Obvykle klade důraz na zábavu (skeče, humor z archivu, zábavná talk show), lehčí formy publicistiky a s rozvojem komunikační techniky také na dialog s posluchači. Klasickým modelem tohoto formátu byla v ČR Frekvence 1 v době svého prvního licenčního období (1993 – 1997), když razila jako své hlavní krédo komunikaci s posluchači. Je celkem přirozené, že každá stanice typu Variety je složena z jiných programových bloků a je tudíž sama o sobě neopakovatelným formátem, ale obvykle se předpokládá, že spíš než o generační cílové skupině (některé příručky uvádějí u Variety dokonce cílovou skupinu 25 – 60 let) lze mluvit o různorodých zájmových skupinách, jež rádio sjednocuje obvykle na bázi rodiny. Proto má formát Variety u nás také největší okruh publika do dvanácti let, jež tyto stanice sleduje jako pasivní volbu spolu s rodiči nebo prarodiči. Kromě Frekvence 1 se blíží formátu Variety ještě stanice ČRo2 – Praha.

Full Service obsahuje také všechny prvky rozhlasového vysílání (zpravodajství, publicistika, servis, zábava, hudba), klade však svůj důraz především na informační službu rozhlasového vysílání. I tento formát patří k tomu nejnákladnějšímu, co v rozhlasovém vysílání existuje. Vzhledem k tomu, že zpravodajsko-publicistické prvky jsou časově drobnější a vedou podobné stanice k dynamickému programování, blíží se některé stanice typu Full Service až k hudebním formátům, na druhé straně mohou být velmi podobné formátům News/Talk.. Nejtypičtější stanicí tohoto formátu u nás je Radiožurnál.

V uplynulých měsících naneslo vedení APSV několik námětů, podle nichž by měly být budoucí licence definovány jiným než dosavadním způsobem, protože zatím užívané parametry (podíl mluveného slova, podíl domácí tvorby atd.) nejsou vyhovujícím nástrojem pro závazky stanic a jejich dodržování v praxi. Místo nich bylo navrhováno, aby se tímto nástrojem stal pro jednou určený formát stanice. Toto řešení jistě stojí za úvahu. Nechme stranou to, že by tím byly ale zvýhodněny ty stanice, které už vysílají, protože nově zalicencované stanice by musely vyhledávat méně lukrativní věkové skupiny. Z hlediska formátu jako takového je však při diskusi nutné přihlédnout k těmto faktům:

Formát jako licenční podmínka pravděpodobně nic neřeší. Naopak, petrifikuje stav a kvalitu vysílání, omezuje marketingovou invenci a kreativitu programových tvůrců rádia. Brzdí jejich schopnost rychle reagovat na měnící se vkus publika. Určení formátu navíc vyžaduje úplně nový druh monitoringu a i tak je do jisté míry subjektivní.

Počet respondentů 1997 - 20 431, váženo 20 000

Počet respondentů 1998 - 20 762, váženo 20 000

Populace 12 - 79 (1997 a 1998 - 8 565 100)

Údaje jsou uváděny v procentech vztažených k počtu obyvatel v kraji / okrese

1.7. - 31.12. 1998, počet respondentů 9 887, váženo 10 000

Populace 12 - 79, 8 565 100

* V datech nejsou k dispozici výsledky Rádia Alfa, které přestane vysílat v únoru 1999. Poslední známé výsledky byly za období 1.4. - 30.9. 1998 (počet respondentů 10 317, váženo). Poslechovost včera 770 tis. - 9%, podíl na mediální spotřebě (share) 8%.

24.8. - 14.10. 1998 počet respondentů 3362, váženo

1.1. - 30.6. 1998, počet respondentů 10 875, váženo 10 000

Populace 12 - 79, 8 565 100

Vývoj investic do rozhlasové reklamy

Vývoj hrubého příjmu rozhlasových stanic

Příloha - srovnání věkového složení posluchačů různých formátů v USA a ČR - grafy

Soukromé médium - rádio si vybírá "cílovou skupinu", tedy část veřejnosti s podobnými psychografickými a sociodemografickými charakteristikami, definuje její potřeby (zábava, hudba, informace), uspokojuje její potřeby (jaká hudba, jaká zábava a jaké informace a kolik čeho) a přináší jí prospěch. Veřejnoprávní vysílání je na základě své "společenské" funkce formováno především povinností programové nabídky, zatímco soukromé se řídí a formuje především poptávkou.

V České republice nemáme opravdovou stanici typu CHR z jednoduchého důvodu. Nemáme skutečnou hitparádu TOP 20, sestavovanou na základě hlášení o prodeji. Nemáme ji proto, že distribuce desek je stále ještě v plenkách.

O tento formát se pokoušelo Radio 1 v Praze a Radio Hády v Brně. Obě rádia tento formát opustila pro nedostatečný zájem publika.

Po roce 1995 Radio Alfa, Radio O.K., Radio Zlín

Kiss Radio Hády, Radio City, Černá Hora atd.

Radio Orion

Současná F1

Radio Šumava, část hudebního vysílání Radiožurnálu

Country Radio, Radio Karolína, Eldoradio, velká část hudebního vysílání Radiožurnálu

Mimo ranní vysílání Radio Limonádový Joe

V ČR není a pravděpodobně nelze realizovat. Možná v Praze.

Tento formát je přítomen v AC rádiích

Radio Classic FM

ČRo Praha, F1 před rokem 96

Rádio Proglas

U nás ani v Evropě není

S určitým množstvím hudby funguje v pásmu FM v Berlíně, pravděpodobně jen proto, že Berlín má 4 mil. obyvatel

V současné době, zejména v Evropě, hudební ani slovesné formáty nenajdeme v čirých podobách. Stanice se profilují mixem jednotlivých formátů. Přesto přikládáme grafy, které porovnávají neporovnatelné. Naše pocházejí z

Mediaprojektu a americké jsme si vypůjčili z prezentace RAB (Radio advertising burreau) na internetu. Data pocházejí z unifikovaného výzkumu "jedné měny" ARBITRON.

Pro určení poptávky realizovalo SKMO rozsáhlou nadstavbu Mediaprojektu na více než 10 tisících respondentech. Úkolem této nadstavby bylo zjistit hlavní důvody zapínání rozhlasu v jednotlivých denních částech a důvody přelaďování ze stanice na jinou stanici.

Hudba 63,5% posluchačů

Zábava 20% posluchačů

Informace 18% posluchačů

Hudba 66,5% posluchačů

Zábava 20% posluchačů

Informace 13,5% posluchačů

Nelíbí se mi hudba 36,5%

Téma, které mě nezajímá 33,5%

Příliš mnoho mluveného slova 30%

Příliš mnoho hudby 3%

Nelíbí se mi způsob moderování 10%

Nutnost přizpůsobit se ostatním posluchačům 10,5%

na

Nejdůležitějším úkolem programového ředitele je udržet poměr rizikových a bezrizikových programových prvků v kontrolovatelném a pokud možno stálém poměru, na který si posluchači již zvykli.

Programový ředitel je podle dosavadního chápání licenčních programových podmínek nucen dodržovat stanovené proporce hudby a mluveného slova. Je celkem pochopitelné, že délka (množství, případně %) slovesných programových prvků nevypovídá nic o jejich kvalitě.

Problémem je, že se reklama nezapočítává do slovesných prvků, ale působí jako význačný faktor přeladění. Její množství v průběhu roku velmi kolísá:

Má-li platit systém zachování procentní parity slova a hudby bude nutné stanovit procentní tolerance u slova (příklad 15-20%) vzhledem k množství komerční komunikace (reklamy). Jinak jsou programoví ředitelé postaveni před neřešitelný úkol. Buď budou mít problém s poslechovostí nebo s Radou RTV.

Zpravodajství

Publicistika (rubriky, komentáře, glosy, reportáže, ankety, analýzy)

Obalové prvky (identifikace a promo, nesprávně auto reklama)

Zábava

Servis

Hudba

Závěr:

Kategorizace programu, jak je uvedena ve Zprávě Rady RTV za rok 1997(8), není použitelná ani pro současné veřejnoprávní rozhlasové vysílání. Jako příklad můžeme vzít současný ČRo 1 - Radiožurnál, který lze označit jako "Hudební stanici s výraznou složkou úplného servisu" nebo jako "Zpravodajsko-publicisticko-servisně-zábavnou stanici s výraznou hudební složkou formátu country-oldies a pop".

Zpravodajskou složku

Publicistickou složku

Servisní složku

Zábavnou složku a výskyt a četnost těchto prvků v denních částech a hodinách (počet hudebních titulů) po-čt, pá, so a ne.

Případně o nějakou další výraznou odlišnost (náboženské, studentské, dramatické vysílání, vysílání pro určitou komunitu, minoritu, kooperativní vysílání, absence komerční komunikace atd.).

Pro dokreslení je třeba dodat, že stejně jako u nás neexistuje "hitové rádio" (CHR), neexistuje ani vysloveně hudební vysílání. Hudební stanice ve světě, resp. některé formáty, zcela postrádají zpravodajství a publicistiku. Servis, případně zábavu, vysílají jen v některých hodinách.

Příloha: Porovnání věkového složení u některých formátů u nás a v USA

Použitá literatura:

Hass/Zimmer/Frigge - Radio Management, ein Handbuch für Radiojournalisten

RAB - Marketing Guide and Facts Book for Advertisers 1996 a 1997

Tomáš Raiter, STEM/MARK a.s.

Rada

S jistou dávkou ironie se říká, že nejstabilnějším prvkem evropské mediální scény je její setrvalá nestabilita. Jedním dechem se obvykle dodává, že to, co platí v evropském měřítku, je u nás ještě umocněno batolecím věkem volného trhu a demokracie. V tomto nezralém prostředí ještě mladší Rada (působí od r. 1992) usiluje o naplňování dvou hlavních a někdy protichůdných cílů, jimiž jsou rozvoj a ochrana (1) názorového pluralismu a (2) tržního systému s volnou soutěží médií.

Vztah Rady k veřejnosti je zakotven již ve způsobu ustavení Rady jako kolektivního orgánu nezávislého na vysílání a vládě, ve kterém mají být zastoupeny relevantní regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy, a který je odpovědný parlamentu. Takto konstruovaná Rada zastupuje na jedné straně stát (tvorba zásad politiky ČR a výkon státní správy v oblasti vysílání a v oblasti kmitočtového spektra) a na straně druhé veřejnost (dohled a regulace vysílání samého).

Mediální krajinu České republiky můžeme v závislosti na úhlu pohledu vidět uspořádanou do různých částí. Těmi základními jsou nepochybně strana poskytovatelů (provozovatelů) a strana příjemců (diváků, čtenářů, posluchačů). Zatímco Rada – zdá se – udržuje poměrně čilou komunikaci s tou stranou, vůči které může uplatňovat některé své pravomoci, vůči druhé straně, jíž by se měla zodpovídat, vykazuje značnou pasivitu. Znalost názorů veřejnosti na stav a pohyb naší mediální scény se přitom jeví jako zcela samozřejmá a základní součást informační opory pro práci a rozhodování Rady. Nedostatek finančních prostředků na pořizování relativně nákladných výzkumů může být polehčující okolností, nikoli však omluvou. Zájem Rady o výsledky kontinuálního výzkumu médií financovaného SKMO a realizovaného Sdružením STEM/MARK-GfK PRAHA a spolupráce, z níž vzešly následující stručné poznámky o postojích a názorech veřejnosti k médiím, budiž příslibem pro příští období.

Pokud není uvedeno jinak, jsou poznatky obsažené v tomto příspěvku čerpány z měsíčních výzkumných sérií MEDIA/STANDARD a CONSUMER/STANDARD realizovaných výzkumnou společností STEM/MARK, a.s. V každém měsíčním šetření bylo metodou standardizovaných rozhovorů face-to-face dotázáno minimálně 1000 respondentů vybraných kvótním způsobem tak, aby reprezentovali populaci ČR starší 15 let. Tato šetření realizuje společnost STEM/MARK ve vlastní režii, takže je vlastníkem dat a má tudíž možnost nabídnout jejich výsledky veřejnosti.

Zatímco na straně provozovatelů lze pozorovat poměrně dynamický vývoj mediální scény provázený vzniky, zániky, spojováním a dělením jednotlivých subjektů, změnami přístupů k příjemcům vysílání, novými formáty, ceníky reklamních časů a mnohdy i ostře vyhrocenými vztahy mezi sebou, na straně veřejnosti je patrný relativně vysoký stupeň názorové stability a rozvážnosti. Znovu se tak potvrzuje ve výzkumech již mnohokrát zjištěná skutečnost, že názory a postoje veřejnosti se proměňují jen velmi pomalu, povlovně, a to, co někdy vnímáme jako zásadní změnu nálad nebo postojů obyvatelstva, je nejspíše výsledkem plíživého převážení křehké rovnováhy mezi dvěma odlišnými přístupy k témuž problému. Tak jsme byli v transformačním procesu svědky postupného převážení dlouhodobě křehké rovnováhy mezi podporou hlavních idejí transformace a kritikou dílčích nešvarů její praktické realizace. Malý posun v proporcích podpory a kritiky vedl k zásadním změnám ve společnosti včetně předčasných parlamentních voleb, nové vlády a výrazného zpomalení dynamiky společenské proměny. Na tomto příkladě chceme demonstrovat, že i zdánlivě nevýznamné pohyby v postojích veřejnosti mohou mít v dlouhodobém trendu významné důsledky. Pod fasádou neměnnosti mohou probíhat procesy změny významů, akcentů a struktury postojů. I z těchto důvodů nabízíme pohled na některé měřené ukazatele v delších časových řadách.

Sledovanost

Hlavní televizní události roku 1998 by se daly shrnout do čtyř krátkých vět. (1) Televize NOVA si i v pátém roce svého působení udržela své absolutorium daleko nejsledovanější televizní stanice. (2) Česká televize ustála výměnu na nejvyšších místech bez dramatických ztrát. (3) Televize Prima se stala nejdynamičtěji rostoucí televizí na českém trhu elektronických médií. (4) To vše přispělo k tomu, že se televize stala médiem, do kterého přiteklo nejvíce investic věnovaných na reklamu.

O rostoucím vlivu elektronických médií svědčí i výsledek porovnání struktury volnočasových aktivit populace ČR v letech 1997 a 1998. Z deseti nejčastěji uváděných každodenních aktivit (viz. graf č.1) došlo k největšímu nárůstu u ”sledování televize” a ”poslechu hudby”. Na otázku ”Jak často se věnujete následujícím aktivitám?” uvedlo u činnosti sledování televize odpověď ”takřka denně” v roce 1997 68 procent a v roce 1998 již 83 procent dotázaných. U otázky na frekvenci poslechu hudby došlo k nárůstu ze 40 procent odpovědí ”takřka denně” v roce 1997 na 48 procent v roce 1998. Změny u všech ostatních aktivit se pohybují na hranici nebo pod hranicí statistické významnosti. Za zmínku stojí zjištění, že nárůst denní sledovanosti televize a poslechu hudby nevedl k poklesu provozování některých aktivit, u kterých bychom očekávali, že je intenzivní sledovanost televize a poslech hudby vytěsní (čtení časopisů, knih, návštěva kina, divadla, sportovních akcí, kaváren, restaurací a dalších činností vykonávaných mimo domov).

Podle nedávno zveřejněných analýz peoplemetrového výzkumu stráví průměrný Čech před televizní obrazovkou dvě hodiny a deset minut denně. Více než 50 procent tohoto času věnuje sledování TV NOVA, asi třetinu svého času věnuje oběma programům České televize a 11 procent času sleduje Prima televizi. Televize Prima zaznamenala mezi roky 1997 a 1998 největší nárůst podílu na trhu v rámci sledovaných televizí (z 8% o 3 procentní body na 11%, tj. takřka o 39%). Viz Graf č.2.

Pravděpodobně i tento významný nárůst ve sledovanosti televize přispěl k tomu, že v roce 1998 - podle údajů IP Praha - výdaje na reklamu směřující do televize poprvé v historii měření převýšily reklamní investice umístěné v tiskových médiích, když dosáhly hodnoty 5,2 mld ve srovnání s 5,0 mld. v tisku. Výdaje na reklamu v rádiu zůstaly na úrovni 800 mil. Kč, což představuje z celkových investic do reklamy ve výši 12,4 mld. Kč necelých 7 procent.

Přestože smysl a podstatu duálního systému si donedávna pletli i mnozí politici, veřejnost má v této věci dlouhodobě jasno. Pro účely zkoumání tohoto problému byly jako typičtí představitelé komerčního resp. veřejnoprávního vysílání vybrány televizní stanice TV NOVA resp. ČT1. V posledních letech byla reprezentativnímu vzorku populace opakovaně předložena následující otázka:

”Myslíte si, že by měl být rozdíl mezi charakterem vysílání a programovou skladbou, kterou nabízí TV NOVA a ČT1, nebo by si měly být podobné, aby si co nejvíce konkurovaly?”

Na tuto otázku byly vždy nabídnuty dvě odpovědi:

Měly by se podobat a konkurovat si.

Graf č.2 zachycuje dlouhodobý vývoj distribuce odpovědí na tuto otázku. Z něj je patrné, že bez velkých proměn dvě třetiny populace stabilně podporují princip rozdílného charakteru vysílání komerční a veřejnoprávní televize. Z jiných výzkumů víme, že si dotázaní dobře uvědomují výhody plynoucí pro uživatele z konkurenčního prostředí na straně nabídky. Z vývoje odpovědí je patrné, že přestože za poslední dva roky nedošlo k žádným razantním změnám v názoru na tuto problematiku, distance mezi oběma názory se významně zvětšila ve prospěch podpory různého charakteru vysílání komerční TV NOVY a veřejnoprávní ČT1. Toto rozložení odpovědí prochází bez velkých rozdílů napříč různými sociodemografickými skupinami. Mírně nadprůměrná podpora duálního charakteru vysílání je patrná u pravicově orientované části populace. Zajímavé je, že nejsilněji se ozývá volání po různém charakteru vysílání z podsouboru, který můžeme označit jako typické diváky České televize. Příčinu lze pravděpodobně hledat i v tom, že Česká televize se v minulosti při souboji o diváka s TV NOVA ne vždy principu odlišného charakteru vysílání veřejnoprávní televize držela.

Obecně lze říci, že duální systém vysílání byl u nás veřejností velmi dobře přijat, má stabilní dvoutřetinovou podporu a ta ještě vykazuje mírně rostoucí trend.

V otázce využívání televize ”především jako zdroje zábavy” nebo ”především jako zdroje informací” je veřejnost rozdělena na dvě podobně velké části. Jak je patrné z grafu č.4, polarizace společnosti je dlouhodobě stabilní a podobně jako postoj k duálnímu systému vysílání neprochází žádnými prudkými výkyvy. Z časové řady je patrné, že růst významu televize, jako zdroje informací, je příznačný pro období před volbami, poté se distribuce odpovědí opět vrací k mírné převaze vnímání televize jako zdroje zábavy. Pod relativně vyrovnanou křivkou průměrných hodnot za celou populaci se skrývají zcela protichůdné názory v různých podsouborech.

Rozdílný přístup k užívání televize vykazují muži a ženy. Muži používají televizi častěji jako zdroj informací (55% mužů), pro ženy je televize častěji zdrojem zábavy (60% žen, graf č.5).

Prakticky zrcadlový je postoj k této otázce u diváckých obcí televizních stanic TV NOVA a ČT1. Pravděpodobně nikoho nepřekvapí, že diváci NOVY preferují televizi jako zdroj zábavy a diváci ČT1 naopak informací (Graf č. 6). O to kurióznější je skutečnost, že dlouhodobě nejsledovanějším pořadem je hlavní zpravodajská relace na TV NOVA.

Styl sledování televize

Styl, jakým lidé sledují televizi, podobně jako předešlé charakteristiky světa diváků neprochází žádnými výraznými proměnami. Graf č. 7 ukazuje opět vývoj odpovědí na otázku, zda diváci po zapnutí televize obvykle soustředěně sledují program nebo obvykle mají televizi puštěnou jako kulisu k jiným činnostem.

Převážná většina populace se hlásí k soustředěnému sledování televize (cca 70%). Odchylky vykazují lidé lišící se podle pohlaví a věku. Televizi častěji sledují soustředěně muži (78 %) a lidé starší šedesáti let (81%).

V rámci výzkumné série MEDIA/STANDARD byla rovněž opakovaně pokládána otázka ”Myslíte si, že o názory svých diváků se zajímá více Česká televize nebo TV NOVA?” . Vývoj distribuce odpovědí v čase ukazuje i u této otázky, že názor veřejnosti je poměrně robustní, a přestože se v průběhu posledních dvou let snížil rozdíl z propastného poměru 80:20 ve prospěch zájmu o diváky na straně TV NOVA na méně děsivý poměr 70:30, je to výsledek pro veřejnoprávní televizi značně nelichotivý. Na jedné straně se zdá být logické, že divácká přízeň je pro komerční televizi otázkou bytí či nebytí, tudíž se jí musí výrazně více věnovat a také přizpůsobovat. To se jistě zpětně odráží i v rozložení odpovědí na tento dotaz. Současně je třeba připustit, že i navzdory tomu, že veřejnoprávní televize má ze zákona jisté povinnosti, které nemusejí vyhovovat většinovému vkusu, není pochyb o tom, že na poli zájmu o názory svých diváků v minulosti Česká televize něco prošvihla.

Tento názor je podobně rozložen i v různých skupinách obyvatelstva. S rostoucím věkem se sice rozdíl mezi oběma televizemi poněkud zmenšuje, ale i mezi nejstaršími občany, kteří mají tendenci být více nakloněni České televizi, je stále ještě poměr zájmu o diváka v poměru 61:39 ve prospěch komerční televize. Z politického hlediska jsou to středově orientovaní voliči, kteří se domnívají, že se o ně více zajímá TV NOVA než ČT.

Při těchto úvahách je samozřejmě důležité uvědomit si i to, že názor veřejnosti nemusí vždy nutně odrážet přesný a skutečný stav zkoumaného problému. Promítají se do něj některé obtížně postižitelné faktory, jako je např. image subjektů, na něž se dotazujeme. Emocionální vztah k subjektům se přenáší i do odpovědí na otázky, ve kterých by od něj měl dotázaný odhlédnout, takže například skutečnost, že lidé raději sledují určitou stanici, určitě posílí i jejich přesvědčení, že právě tato stanice se více zajímá o své diváky, aniž by to nutně muselo být podloženo něčím skutečným. Na druhou stranu si položme otázku, jestli to, co si lidé o věci myslí, není nakonec důležitější než to, jaký je skutečný stav věci. K čemu je produkt, který je ”skutečně” lepší než ten konkurenční, když si to o něm nikdo nemyslí, a tudíž jej nekupuje. Každý snadno nalezne příklad, kdy tato logika neplatí, ale v politice a ve světě médií se bez ní obejdeme jen velmi zřídka. Neskutečný svět ukrytý v iluzích, představách a názorech lidí, se tak často stává skutečnější, než ten skutečný.

Závěr

Toto opravdu stručné a letmé nahlédnutí do postojů veřejnosti k elektronickým, zvláště televizním médiím můžeme uzavřít tím, že rok 1998, který se vyznačoval zajímavými změnami na straně poskytovatelů vysílání, byl provázen stoickým klidem a absencí dramatických názorových proměn na straně příjemců. Veřejnost si zachovala chladnou hlavu a upevnila své přesvědčení, že duální systém je ten pravý lék na dlouhá léta ”monismu”. Zdá se, že nový muž na Kavčích horách je tím, kdo správné vnímání duality dokonce ještě posílil (viz graf. č. 3 v druhé polovině roku). Před parlamentními volbami jsme televizi brali víc jako zdroj informací, ale teď už nás zas baví. Sedm z deseti ji sleduje soustředěně a sedmdesát ze sta je přesvědčeno, že o jejich názory má větší zájem TV NOVA. Je-li to skutečnost či iluze, je zcela nepodstatné, když si to myslí tři čtvrtiny národa.

Zpravodajství

Televizní zpravodajství je trvale jedním z nejdiskutovanějších pořadů jak v odborné, tak i laické veřejnosti. Nemalou měrou se na tom podílí skutečnost, že zpravodajství (a publicistika) svým charakterem nejvíce přesahuje prostor vykolíkovaný pro neškodný televizní infotainment a mnohdy velmi významně zasahuje do oblasti vyšších či nižších politických zájmů, a tím i emocí a života různě velkých skupin obyvatel. Často skloňovanou a ostře sledovanou kategorií se proto stává objektivita a vyváženost zpravodajství. Přinášet objektivní a vyvážené informace navíc provozovatelům ukládá zákon o vysílání (č. 468/1991 Sb. § 4). V tom, jak tyto kategorie posuzovat nebo dokonce měřit, však panuje značná bezradnost. Naplňovaní tohoto požadavku je proto většinou ponecháno na samotných provozovatelích a pokud se k jeho vymáhání vůbec někdo vyjadřuje, uchyluje se k obecným pojmům jako je ”profesionální čest redaktorů”, ”zodpovědnost a etika příslušného subjektu” apod. Toto vzduchoprázdno může pomoci aspoň trochu zaplnit poznání, jak tuto problematiku vnímá a hodnotí česká veřejnost.

Ani tento pohled není prost všech nejistot. Zjistit, jak lidé hodnotí objektivitu TV stanic, není zcela triviální záležitostí, protože lidé zcela přirozeně přisuzují komerčním televizím na straně jedné a veřejnoprávní televizi na straně druhé odlišné společenské úkoly. V důsledku toho mají diváci různá očekávání a s tím spojenou tendenci hodnotit veřejnoprávní televizi lépe v oblastech jako je objektivita, důvěryhodnost, nestrannost a komerční televize zase v kategoriích rychlost, aktuálnost, atraktivnost. Přesnější výsledek proto poskytují otázky, které míří konkrétněji na obsah pojmu, než na jeho obecnou postojovou rovinu. Místo otázek ”Která televizní stanice je objektivnější?” nebo ”Která poskytuje vyvážené informace?” jsme pokládali otázky typu ”Kdo dává více prostoru ve zpravodajství k vyjádření názoru?” nebo ”Informuje ČT1 resp. TV NOVA dostatečně o mimořádných událostech v životě naší země?” apod. Pokud se ptáme na tyto konkrétní prvky, ukazuje se, že rozdíly v hodnocení objektivity obou hlavních televizních stanic jsou na hranici statistické významnosti.

Na otázku ”Kdo dává více prostoru ve zpravodajství k vyjádření názoru?” odpovědělo necelých 44% diváků ”v obou zpravodajstvích je to stejné” a ostatní dotázaní se takřka stejným dílem přiklonili k jedné nebo druhé stanici (TV NOVA 29,9% a ČT1 26,6%). Výběrová chyba může v tomto případě (velikost vzorku 1018 respondentů a četnost jevu 25-30%) činit 2,6 až 2,9 procentního bodu na obě strany, což znamená, že rozdíl ve výsledcích obou televizí je nevýznamný. Podobně je tomu i v dalším případě, kdy byly položeny otázky na dostatečnost informací o událostech v životě naší země.

I v tomto případě je vzhledem k výběrové chybě v rozsahu ±2,5 procentního bodu výsledek obou stanic prakticky totožný.

Na otázku, proč je tedy zpravodajství komerční televize o tolik sledovanější, však tyto výsledy neodpovídají. Aniž bychom si činili nárok tím tento rozdíl vysvětlit, je zajímavé podívat se, kolik lidí si myslí, že skandály a senzace do zpravodajství patří.

Pochopitelně z toho nepoznáme, zda -li je to původní názor veřejnosti, nebo zda si již TV NOVA svého diváka ”vychovala”. Každopádně ale víme, že pro Českou televizi tudy cesta ke zvýšení sledovanosti nevede. Dokládají to následující grafy.

Na rozdíl od nejednoho intelektuála je veřejnost výraznou většinou přesvědčena, že tento ”lehčí žánr” ve zpravodajství komerční televize nijak nesnižuje její důvěryhodnost.

To, co nepochybně přispívá k větší sledovanosti televize NOVA, je větší prostor zpravodajství z domova. NOVU a ČT1 vnímá veřejnost výrazně odlišně, pokud jde o podíl zpravodajství ze zahraničí a z domova. Poměr obou typů zpráv je ve sledovaných televizích veřejností vnímán jako zrcadlově obrácený.

Součástí pravidelných šetření MEDIA/STANDARD a CONSUMER/STANDARD realizovaných výzkumnou společností STEM/MARK a.s. je řada dalších údajů, které umožňují daleko hlubší rozbor mediální problematiky. Cílem tohoto stručného materiálu bylo pouze ukázat základní prvky přístupu veřejnosti k tématice zpravodajství a naznačit možné směry práce Rady s výzkumy trhu a veřejného mínění. I tento krátký exkurz do problematiky zpravodajství ukazuje, že česká veřejnost nepociťuje nějaký zásadní problém v oblasti objektivity a vyváženosti zpravodajství hlavních televizních stanic. To samozřejmě ještě nemusí znamenat, že neexistuje. Za předpokladu, že to s ”mediální gramotností” našeho národa není tak zlé, jak si někteří myslí, je to však přinejmenším významný signál o tom, že nekráčíme úplně špatným směrem.

Snad ještě diskutovanějším pořadem, než zpravodajství, je pořad Volejte řediteli. Ten se stal častým ohniskem kritiky. K prvním odpůrcům patřil ředitel ČT Ivo Mathé, který podal Radě stížnost dne 20.10. 1996. Postupně se pořad stal laciným terčem jak intelektuálů tak i bavičů a satiriků. Věc došla dokonce tak daleko, že se pořad Volejte řediteli stal jedním z hlavních důvodů, proč Rada zahájila proti Nově řízení o odebrání licence. Po vleklém sporu nakonec Rada uznala, že Nova vysílá v souladu s licencí a Vladimír Železný též uhájil existenci svého pořadu. Co vlastně o tomto pořadu ví a co si o něm myslí občan?

Názory občanů byly zjišťovány metodou ”face to face” rozhovorů na souboru 1018 respondentů vybraných na základě kvótního výběru (pohlaví, věk, vzdělání, velikost místa bydliště, region). Soubor reprezentuje populaci ČR starší 15 let. Výsledky výzkumu byly prezentovány na pracovním semináři Rady věnovaném objektivitě a vyváženosti informací v květnu 1998.

Pravděpodobně díky výše zmíněné masivní medializaci znají pořad Volejte řediteli více než čtyři lidé z každých pěti. Velká většina (83 %) občanů starších patnácti let sleduje nebo zná tento pořad.

V další analýze již pracujeme pouze s podsouborem těch dotázaných, kteří uvedli, že pořad sledují nebo aspoň znají. Mezi nimi je 16 procent těch, kteří uvedli, že pořad sledují často a pravidelně, 53 procent jej sleduje příležitostně. Takřka třetina těch, kteří pořad znají, jej nesledují, a jejich informace o něm jsou proto zprostředkované.

Každý pátý (22%) z těch, kteří pořad aspoň znají, vyjádřil nespokojenost s obsahem pořadu. Dvě procenta dotázaných jej nedokázala ohodnotit a zbývající tři čtvrtiny respondentů jsou s obsahem buď spokojeni (40%) nebo jej hodnotí neutrálně (36%).

Pokud se podíváme, jak je pořad hodnocen v závislosti na frekvenci jeho sledování, dojdeme k závěru, že negativní hodnocení pořadu je typické především pro ty hodnotící, kteří pořad nesledují a znají jej pouze zprostředkovaně. Obecně platí, že hodnocení těch, kteří nehodnotí na základě vlastní zkušenosti, ale na základě zprostředkovaného poznaní jevu, více vypovídá o image zkoumaného subjektu než o jeho skutečné kvalitě. Bylo by laciné říci, že odpůrci pořadu jej vlastně neznají. Je naopak nepochybné, že tento pořad je schopen polarizovat diváckou veřejnost. Kromě převažujících příjemců má zcela zásadové a velmi silné odpůrce, kteří pořad odmítají jaksi ”šmahem”.

Mezi těmi, kteří sledují pořad pravidelně, je 71 procent diváků spokojeno s obsahem pořadu. Tito diváci také nejčastěji uvádějí, že jim pořad pomáhá orientovat se v tom, co se bude vysílat na Nově.

Na to, jak lidé, kteří pořad znají, vnímají jeho obsah, jsme se zeptali otázkou ”Jaký je váš názor na pořad Volejte řediteli?” a nabídli 5 různých odpovědí, které obsahují rovnoměrně rozložené pozitivní, neutrální a negativní aspekty pořadu, které se nejčastěji objevovaly v mediálních polemikách. Tabulka ukazuje rozdíl mezi vnímáním pořadu pravidelnými diváky a těmi, kteří pořad hodnotí na základě zprostředkované znalosti.

Údaje z tabulky ilustrují i následující koláčové grafy.

Vnímání pořadu

I v tomto případě je ze srovnání těch, kteří pořad opravdu sledují, a těch, kteří jej pouze znají, patrné, že pravidelní diváci v pořadu výrazně méně často nalézají prvky, které bychom mohli označit za snahu zneužívat pořad pro vlastní cíle. Pokud se tyto prvky v pořadu opravdu objevují, pak zřejmě v míře, která většinového diváka nijak nepobuřuje. O značné toleranci českých diváků svědčí také to, že pouze necelá polovina z těch, kteří uvedli, že pořad prezentuje jednostranně postoje TV NOVA, to současně vnímali jako něco negativního.

Z těchto a dalších výsledků výzkumu zřetelně vyplývá, že do hodnocení pořadu ”Volejte řediteli” se významně promítá postoj k TV NOVA jako takové a zkresluje hodnocení vlastního pořadu. Zatímco v obecné populaci převládá názor, že celkové působení komerční televize NOVA je pro společnost přínosem, mezi odpůrci pořadu jsou 2/3 stoupenců opačného názoru.

Přestože smyslem těchto poznámek nebylo odsouzení ani obhajoba pořadu, ale zprostředkování pohledu na pořad českou veřejností, lze na závěr shrnout následující:

Navzdory tomu, že generální ředitel ve svém pořadu jistě často řekne to, co říci potřebuje, a navíc to udělá způsobem přiměřeným dravosti televize NOVA, není důvod pro výrazné obavy ze zneužití tohoto pořadu a ani data nenaznačují, že by se jeho pravidelní diváci něčeho podobného obávali. Většina lidí totiž není na eventuální sdělení určená konkurenci či poslancům zdaleka tak citlivá, jako ti, kteří pak o nich píší v médiích a přisuzují jim daleko větší vliv než odpovídá běžnému způsobu vnímání naší dnešní skutečnosti.