Vl. návrh zák. a o rozhlas. a tel. vysílání - EU

1. Zhodnocení dosavadní právní úpravy

Stávající právní úprava provozování rozhlasového a televizního vysílání je obsažena v zákoně č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění zákona č. 597/1992 Sb., zákona č. 36/1993 Sb., zákona č. 253/1994 Sb., zákona č. 40/1995 Sb., zákona č. 237/1995 Sb., zákona č. 301/1995 Sb. a zákona č. 135/1997 Sb. Právní rámec činnosti Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání je dán zákonem č. 103/1992 Sb., o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, ve znění zákona č. 474/1992 Sb., zákona č.36/1993 Sb., zákona č.331/1993 Sb., zákona č.253/1994 Sb., zákona č.301/1995 Sb. a zákona č. 135/1997 Sb.

K problematice provozování rozhlasového a televizního vysílání vztahují i další právní předpisy, a to především zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře, zákon č. 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, zákon č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Dále také zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, ve znění zákona č. 40/1995 Sb. a zákon č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, ve znění zákona č. 273/1993 Sb.

Širší právní rámec provozování rozhlasového a televizního vysílání tvoří řada dalších obecně závazných právních předpisů (např. obchodní zákoník, občanský zákoník,zákon o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných, zákon o telekomunikacích, zákon o ochraně hospodářské soutěže, správní řád, zákon o správních poplatcích aj.).
Vzhledem k časové posloupnosti a různorodým okolnostem vzniku právních předpisů v oblasti hromadných sdělovacích prostředků, jsou tyto právní předpisy značně nekonzistentní. Trpí roztříštěností a v mnoha případech nejsou jejich jednotlivá ustanovení v souladu nebo umožňují různý výklad. Řada ustanovení byla navíc překonána zejména v souvislosti s rychlým rozvojem dvou sektorů rozhlasového a televizního vysílání(provozovatelů zezákona a provozovatelů s licencí, resp. s registrací). V některých případech právní úprava zcela chybí nebo je nedostatečná, ať již pro přílišnou obecnost, popřípadě z jiných důvodů.
Současná právní úprava je jako nevyhovující hodnocena rovněž ze strany Evropské unie. Nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání by tedy měl být významným krokem směrem k harmonizaci právních předpisů v této oblasti s právem Evropských společenství.

Nová právní úprava je nezbytná také vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika dosud jako jedna z posledních evropských zemí nepřistoupila k Evropské úmluvě o přeshraniční televizi (Úmluva Rady Evropy č.132), sjednané ve Štrasburku dne 5. května 1989, ve znění Protokolu pozměňujícího Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi ze dne 9. září 1998 (dále jen ”Úmluva”). K podpisu Úmluvy Českou republikou došlo 7. května 1999 a její ratifikace je možná až po přijetí nové právní úpravy provozování rozhlasového a televizního vysílání.

Za nejzávažnější lze označit následující nedostatky platné právní úpravy:

Řízení o udělení licence provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání má podle platné právní úpravy formu správního řízení s tím, že některá ustanovení správního řádu se na toto řízení nevztahují. Toto řízení se ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 468/1991 Sb. zahajuje podáním žádosti, přičemž podle téhož zákona je účastníkem řízení jen ten, kdo o licenci žádá. Je-li tedy podáno více žádostí, musí v rámci rozhodování o udělení této licence proběhnout tolik správních řízení, kolik žádostí bylo podáno, neboť správní řád nezná institut ”společného řízení”. Z toho pak plyne, že účastníci řízení mohou podat opravný prostředek toliko proti rozhodnutí o své vlastní žádosti. Proti rozhodnutí o udělení licence jinému žadateli se proto nemohou odvolat ti, jejichž žádost byla zamítnuta, protože nebyli účastníky řízení, v němž byla licence udělena. V praxi pak není možné ani případnému úspěšnému odvolání účastníků vyhovět, neboť licence (obsahující mj. přidělení části kmitočtového spektra, které je kapacitně omezené) byla již udělena v jiném správním řízení.

Platný zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání sice v § 10 odst. 2 stanoví, že ”licence je nepřevoditelná”, toto ustanovení se však ukázalo jako příliš vágní a tudíž málo účinné. V praxi se přitom nezřídka stává, že namísto licencovaného subjektu realizuje většinu činností souvisejících s provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání jiný subjekt nebo více subjektů.
Podle platné právní úpravy nelze stávajícímu provozovateli rozhlasového nebo televizního vysílání prodloužit dobu platnosti licence. Přitom v některých případech, kdy provozovatel dodržuje zákon i licenční podmínky a je ekonomicky, posluchačsky či divácky úspěšný, se prodloužení doby platnosti licence jeví jako řešení mnohem vhodnější, než konání nového licenčního řízení. V praxi proto platná úprava často vede k tomu, že je-li vypsáno řízení na obsazení kmitočtů vázaných na licenci, jejíž platnost končí, a současný provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání je ve všech ohledech úspěšný, ostatní žadatelé se takového licenčního řízení účastní s téměř nulovou nadějí na úspěch. Nezanedbatelný je rovněž fakt, že počáteční investice do vysílání vyžadují (zejména u celoplošného vysílání) mnohamilionové náklady, které se v mnoha případech jen ztěží vracejí v průběhu jednoho licenčního období.
V oblasti rozhlasového a televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových sítí nebo družic platný zákon nerozlišuje mezi původními programy a programy převzatými od jiného provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání, ani mezi subjekty, které jsou kabelovými operátory (zabezpečují vysílání po technické stránce) a subjekty, které dodávají obsah vysílání, tj. vlastní rozhlasové nebo televizní programy. Tato právní úprava znamená pro kabelové operátory nadbytečnou administrativní zátěž při podávání žádostí o registraci. Naopak nerozlišování mezi oprávněními k vysílání původních programů a k vysílání převzatých programů vede v praxi k nedodržování některých ustanovení zákona u těch převzatých programů, které jsou vyráběny mimo území České republiky. Stávající právní úprava není navíc kompatibilní s právem Evropských společenství.
Platný zákon ukládá provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání při obsazování kanálů v kabelovém rozvodu povinnost umístit v nich všechny programy provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání ze zákona, jakož i provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí, které lze přijímat běžným přijímacím zařízením v místě kabelového rozvodu, a to oboustranně bezúplatně. Vzhledem k vysokému počtu, především rozhlasových programů, se tato povinnost často stává technicky neřešitelnou a jen obtížně kontrolovatelnou.
Platná právní úprava je nedostačující rovněž v oblasti sankční. Horní hranice pokut, které lze za porušení zákona uložit, neodpovídají ekonomické realitě provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání a často se míjejí účinkem. Provozovatelům se tak například ”vyplatí” porušovat omezení týkající se vysílání reklam, neboť zisk, který jim z takto vysílané reklamy plyne, horní hranici případné pokuty mnohdy značně převyšuje. V jiných případech je jedinou možnou sankcí za porušení zákona odnětí licence, což je sankce natolik přísná, že by její užití bylo v řadě případů zcela nepřiměřené a u provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání ze zákona je tato sankce neuplatnitelná. Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání pak může porušování zákona pouze konstatovat, protože adekvátní sankce stávající právní úprava nezná. Neexistuje totiž mezistupeň mezi uložením pokuty a odnětím licence, běžný v jiných státech.
Nedostatkem platného zákona je rovněž nevyhovující úprava zajištění plurality informací a přehlednosti majitelských vztahů v médiích. V důsledku novelizace provedené v roce 1995 se sice tato problematika do zákona promítla, avšak pouze formou oznamovací povinnosti provozovatelů vůči Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání s tím, že je jen věcí regulačního orgánu, jak tyto údaje analyzuje. Také zákon o ochraně hospodářské soutěže postihuje některé formy dominantního postavení na trhu, avšak hospodářskou soutěž upravuje jako ekonomickou kategorii vycházející z podílu toho kterého hromadného sdělovacího prostředku na relevantním reklamním trhu, aniž by v této souvislosti řešil problematiku plurality informací. Důslednější právní řešení problematiky přehlednosti majitelských vztahů v médiích, které je nezbytné pro vytváření názorů veřejnosti o vypovídací hodnotě médii šířených informací, myšlenek a názorů, lze proto očekávat až od nového zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.
V oblasti reklamy činí problém stávající disharmonie platného zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání s platným zákonem o regulaci reklamy, neboť každý z těchto zákonů používá jinou definici reklamy. Rozdílný je i postup při aplikaci ustanovení těchto zákonů. Zákon o regulaci reklamy totiž v otázkách řízení odkazuje na obecné předpisy o správním řízení, aniž by některá jejich ustanovení pro rozhodování Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání vylučoval, jak to činí zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Dosavadní praxe v působení regulačního orgánu vykazuje řadu problémů jak z hlediska postavení členů Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, tak z hlediska jeho rozhodovacích pravomocí a velmi širokých možností volného správního uvážení, které není vyváženo výčtem jednoznačně formulovaných zákonných povinností regulačního orgánu.
Platný zákon zcela postrádá úpravu obligatorní podpory evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby, jak to vyžadují nejen příslušné právní předpisy Evropských společenství, ale i Úmluva.
Správa kmitočtového spektra v jeho části určené pro rozhlasové a televizní vysílání je podle platné právní úpravy svěřena Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, nikoli regulačnímu orgánu pro oblast telekomunikací, který vykonává správu kmitočtového spektra jako celku. Toto rozdvojení způsobuje nejen nadměrnou administrativní a finanční zátěž, ale působí i řadu technických problémů, a to jak pro oba regulační orgány, tak i pro žadatele o licenci a provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání. Toto pojetí je v rozporu také s vládou schváleným věcným záměrem nového zákona o telekomunikacích.

12. Volba Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání pouze Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR neskýtá v delším časovém horizontu dostatečné záruky plurality názorů jejích členů. Bylo by vhodné, aby Rada byla sestavována z více míst, což by lépe garantovalo její nezávislost.

Nekompatibilita českého práva v oblasti hromadných sdělovacích prostředků s právem Evropských společenství a s Úmluvou se ještě prohloubila poté, co byla Směrnice Rady č. 89/552/EHS ke koordinaci některých ustanovení zákonů, nařízení a administrativních aktů členských států týkajících se provozování televizního vysílání (”Televize bez hranic”), novelizována Směrnicí č. 97/36/ES v roce 1997 (dále jen ”Směrnice”) a přijetím Dodatkového protokolu k již zmíněné Úmluvě v roce 1998.

Z výčtu uvedených nedostatků prokázaných v praxi je zřejmé, že dosavadní zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání již nevyhovuje dnešním podmínkám. Proto se přistoupilo ke zpracování nového zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Návrh zákona sice částečně vychází z koncepce platného zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání i zákona č. 103/1992 Sb., o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, avšak jeho konkrétní řešení jsou v řadě oblastí odlišná. Z logiky věci vyplývá, že úprava postavení a působnosti regulačního orgánu pro elektronická média by měla být součástí toho právního předpisu, v němž je regulováno i vlastní provozování rozhlasového a televizního vysílání (tak jak tomu bylo v původní podobě zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který obsahoval pasáž o Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání).

Upustit od dalších novelizací platného zákona a vytvořit zcela nový právní předpis pro oblast rozhlasového a televizního vysílání je potřebné rovněž proto, že předchozí novelizace činí platnou právní úpravu již značně nepřehlednou a nekonzistentní.

2. Odůvodněníhlavních principů navrhované úpravy a vysvětlení její nezbytnosti jako celku

Navrhovaná právní úprava nahrazuje dosavadní zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.103/1992 Sb., o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, ve znění pozdějších předpisů.

Dále navrhovaná právní úprava směřuje k dílčí novelizaci zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. V návaznosti na skutečnost, že podle nově navrhovaného zákona by měl být plat a další náležitosti spojené s výkonem funkce členů Rady , podřízeny novému režimu a stanoveny zákonem přímo, bylo nutno rovněž novelizovat zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Tyto novelizace jsou zahrnuty do zvláštního zákona. V tomto zvláštním zákoně jsou obsaženy rovněž nezbytné úpravy dalších souvisejících předpisů, kterými byl novelizován zákon č. 468/1991 Sb., a to zákona č. 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, zákona č. 474/1992 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky, zákona č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře, zákona č. 331/1993 Sb., o státním rozpočtu na rok 1994, zákona č. 253/1994 Sb., zákona č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných, zákon č. 301/1995 Sb.a zákona č. 135/1997. Měnit se bude rovněž zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a nový tiskový zákon, který k dnešnímu dni byl schválen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR.

V souladu se Směrnicí a Úmluvou byl v návrhu nového zákona upřesněn pojem ”rozhlasové a televizní vysílání” a nově zaveden pojem ”převzaté rozhlasové a televizní vysílání”. V souvislosti s tím byl nově definován také ”provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání” tak, aby mezi jeho základní pojmové znaky náleželo sestavování původního programu a odpovědnost za jeho obsah. Právě tímto pojmovým znakem se provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání odlišuje od provozovatele převzatého vysílání, který původní programy nesestavuje (pouze je v nezměněné podobě přejímá) a nemá odpovědnost za jejich obsah.

Nově a podrobněji než tomu bylo doposud jsou v návrhu zákona formulovány postavení, úkoly a struktura regulačního orgánu. Regulační orgán - Rada pro rozhlasové a televizní vysílání - bude napříště ustavován různými orgány, 5 členů bude voleno Poslaneckou sněmovnou Parlamentu , dalších 5 členů bude voleno Senátem Parlamentu a 3 členové budou jmenováni prezidentem republiky. Tento způsob ustavování regulačního orgánu podstatně přispěje k zvýšení jeho nezávislosti a plurality a rozmanitosti zastávaných názorů . Má se za to, že tento způsob ustavení regulačního orgánu posílí i další významný princip, tj. jeho pouze nepřímé napojení na politickou moc ve státě. V zásadě se tak zkomplikuje i možnost lobbistických tlaků médií a jejich vlastníků. Tento způsob ustavení regulačního orgánu byl zvolen např. ve Francii a v Polsku.

V návrhu zákona je dále nově definována řada pojmů, které v dosavadní právní úpravě definovány nejsou nebo jsou definovány nedostatečně a jejichž zavedení se ukázalo potřebným. Jde např. o definice celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání a místního rozhlasového nebo televizního vysílání, jimiž se vyhovuje požadavkům evropských předpisů na jejich vzájemné odlišení.

Dle požadavků základních evropských předpisů pro oblast médií a v souladu s evropskou judikaturou je do návrhu implementován princip svobody příjmu a šíření rozhlasového a televizního vysílání jako základní prvek mediálního systému České republiky. Rozhlasové a televizní programy ze států Evropské unie a států, které podepsaly a ratifikovaly Úmluvu, se budou moci podle nové právní úpravy šířit volně a bez zvláštních administrativních omezení, a to v souladu s příštími mezinárodními závazky České republiky. Převzetí těchto příštích mezinárodních závazků České republiky pak navrhovaná právní úprava do značné míry předjímá zejména v ustanoveních vztahujících se k převzatému vysílání programů.

Do úpravy licenčního řízení se promítly některé zkušenosti z dosavadní praxe udělování licencí. Návrh zákona především důsledně potlačuje vytváření tzv. obstaravatelských společností a trvá na tom, aby nedílnou odpovědnost za vysílaný program měl ten, komu byla licence vydána, tj. vždy provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání.

Vzhledem k odlišnostem ve způsobu šíření rozhlasového nebo televizního vysílání, pokud jde o technické prostředky (zemské vysílací rádiové stanice, družice, kabelové sítě apod.) je nově navrhována úprava dvou typů licenčního řízení. Pro licenční řízení na vydání licence pro rozhlasové nebo televizní vysílání, jímž mají být prostřednictvím zemských vysílacích rádiových stanic šířeny původní programy, je typická omezenost disponibilního kmitočtového spektra a z toho plynoucí nutnost provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání z více uchazečů vybírat. V případě rozhlasového nebo televizního vysílání, jímž jsou prostřednictvím kabelových sítí či družic šířeny původní programy, naopak nutnost výběru odpadá. Z těchto základních odlišností různých typů rozhlasového nebo televizního vysílání, pokud jde o technické prostředky užívané k jeho šíření, pak vyplývají základní odlišnosti licenčního řízení, co do okruhu účastníků i způsobu rozhodování o vydání licence.

Návrh zpřesňuje podmínky vydávání licencí a prostor pro volné správní uvážení regulačního orgánu v rámci řízení o vydání licence omezuje na nezbytně nutnou míru. Řízení o vydání licence by napříště také mělo být v maximální možné míře transparentní a je tedy upravováno tak, aby se určité úkony související s vydáním licence děly za přímé účasti všech účastníků řízení a veřejnosti.

Návrh předpokládá, že v druhém typu licenčního řízení bude možno žádat o vydání licence k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání s využitím jakéhokoliv technického prostředku (rozumí se s výjimkou zemských vysílacích rádiových stanic). Technické prostředky k šíření vysílání totiž procházejí neobyčejně rychlým vývojem, který nelze zákonem dostatečně předvídat (viz vysílání prostřednictvím Internetu, vysílání s využitím digitálního multiplexu aj.), proto jsou přesně specifikovány pouze podmínky provozování vysílání s využitím již zavedených technických prostředků (družice, kabelové sítě), aniž je výslovně vyloučena možnost vysílání za pomoci nových typů elektronických informačních technologií. Přestože lze do budoucna předpokládat přesnější právní úpravu této oblasti, z důvodu počátečního stádia jejího rozvoje není zatím její detailnější zákonné vymezení možné. Návrh však z tohoto hlediska důsledně rozlišuje mezi regulačními funkcemi Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, zaměřenými na provozování rozhlasového a televizního vysílání a regulačními funkcemi Českého telekomunikačního úřadu, zaměřenými na technickou stránku šíření vysílání.

Práva a povinnosti provozovatelů jsou upraveny podrobněji než v dosavadní úpravě. Vyžádala si to nejen praxe, ale i předpokládané mezinárodní závazky ČR. Nově se zavádí právo na odpověď a ochrana zdroje novinářské informace. Přísnější jsou ustanovení vztahující se k obsahu rozhlasového nebo televizního vysílání a k zajištění ochrany dětí a mládeže ve vysílání.

V souladu s předpokládaným přistoupením České republiky k Evropské unii a s tím souvisejícími mezinárodními závazky České republiky, se nově zavádí podpora evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby v televizním vysílání, přičemž je v maximální možné míře využito flexibility, která je v příslušných mezinárodních dokumentech vyjádřena. Zatímco u provozovatele televizního vysílání ze zákona je regulativ podpory evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby stanoven přímo v zákoně, u provozovatelů televizního vysílání s licencí se předpokládá konstituování příslušných licenčních podmínek regulačním orgánem s přihlédnutím k jejich proveditelnosti, a to s vysokým stupněm veřejnosti jednání o těchto podmínkách.

V oblasti reklamy se nově konstituuje zejména teleshopping, jako zvláštní forma reklamního vysílání, která se v souladu s předpokládanými mezinárodními závazky České republiky podstatně liberalizuje. Legislativní problém vztahu zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, je zčásti řešen přímo v předkládaném návrhu. Podobně jako v některých členských zemích Evropské unie ( např. Švédsku) jsou ustanovení vztahující se k ochraně dětí a mladistvých při vysílání reklamy poněkud přísnější než Směrnice. Provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání dále nesmí připustit, aby byl zadavateli reklamy jakkoliv ovlivňován.

Reklama v rozhlase a v televizi je pouze jednou z možností provádění reklamy. K regulaci reklamy ve všech jejích formách je určen zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon bude za účelem přizpůsobení právní úpravy reklamy příslušným směrnicím ES novelizován a návrh této novely bude vládě předložen podle plánu legislativních prací vlády nejpozději do konce 1. čtvrtletí roku 2000. S ohledem na tyto skutečnosti bude zákon o rozhlasovém a televizním vysílání upravovat pouze problémy specifické pro oblast vysílání s tím, že obecná úprava týkající se reklamy bude obsažena v novelizovaném zákoně o regulaci reklamy.

Některá opatření k zajištění plurality informací v rozhlasovém a televizním vysílání jsou obsažena již v platném zákoně. V praxi se však pro svou vágnost příliš neosvědčila. V návrhu zákona jsou proto formulována tak, aby pokryla požadavek plurality informací s přihlédnutím k velikosti a potenciálu českého mediálního prostoru. Nedotčena zůstává působnost právních předpisů a orgánů státní správy v oblasti hospodářské soutěže.

Sankce za porušení právních předpisů, licenčních podmínek a podmínek stanovených v rozhodnutí o registraci se jednak rozšiřují a jednak se zavádějí nové sankce. Mezi pokutou a odnětím licence podle platné právní úpravy je příliš velká "mezera", proto se zavádí možnost dočasného zákazu rozhlasového nebo televizního a zkrácení doby platnosti licence v případě provozování rozhlasového nebo televizního vysílání. Zvláštní sankce odpovídající specifické povaze převzatého vysílání, se stanoví také pro provozovatele převzatého vysílání. Zkušenosti řady evropských zemí prokazují, že široký sankční rejstřík je vzhledem ke škále povinností nejrůznější povahy, které jak pro provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání, tak pro provozovatele převzatého vysílání, ze zákona vyplývají, v praxi žádoucí. Rozumí se, že navrhovaná úprava umožňuje i postih subjektů, které by provozovaly rozhlasové nebo televizní vysílání nebo převzaté vysílání bez příslušného oprávnění.

Ve zvláštním návrhu zákona jsou obsaženy některé dílčí novelizace souvisejících zákonů.

Oproti dosavadnímu způsobu odměňování členů Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání bude výše platu členů a předsedy Rady stanovena přímo zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání. Má se za to, že funkce členů Rady by - vzhledem k rozsahu jejich činností a odpovědnosti – měly být vykonávány jako hlavní pracovní činnost. Výše platů a dalších náležitostí těchto veřejných činitelů má být napříště stanovena zákonem tak, aby nebylo možné využít momentálního rozložení politických sil a názorů v Poslanecké sněmovně na činnost předsedy a členů Rady . Zvýšení výdajů státního rozpočtu v této souvislosti je opodstatněno posílením postavení regulačního orgánu, jeho úkolů a pravomocí, které se v návaznosti na dosavadní zkušenosti z praxe výrazně zvyšují.

Novelizací zákona o správních poplatcích se diferencují a mírně zvyšují jednotlivé správní poplatky související s provozováním rozhlasového a televizního vysílání.

3. Zhodnocení souladu navrhované úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Z hlediska ústavního pořádku České republiky je východiskem navrhovaného právního předpisu zejména Čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Navrhovaný zákon se dotýká požadavku na svobodu projevu a svobodné přijímání a rozšiřování idejí a informací bez ohledu na hranice státu, neboť omezuje tuto svobodu v několika svých ustanoveních . Vždy se však jedná o opatření nezbytná v demokratické společnosti.. Např. jde o ochranu dětí a mládeže, povinnost poskytnout vysílací čas v mimořádné situaci, povinnost uveřejnit odpověď či dodatečné sdělení. Zásadně se tímto omezením chrání práva dalších osob. Omezení rozsahu reklamy a teleshoppingu v rozhlasovém a televizním vysílání a další programová omezení rovněž souvisejí se svobodou projevu. Tato omezení slouží k naplňování funkce rozhlasu a televize jako sdělovacích prostředků, které poskytují informace, vzdělávání a zábavu. Vysílání stručných informací a zajištění přístupu k událostem značného společenského významu sice představuje určité omezení některých provozovatelů vysílání, ve svých důsledcích však slouží širší informovanosti veřejnosti.

Vyskytly se námitky, že návrh je v rozporu s čl. 3 Listiny, který stanoví zákaz diskriminace, a to v tom, že upravuje rozdílně limity reklamy a teleshoppingu pro provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání ze zákona a pro provozovatele tohoto vysílání na základě licence. Provozovatel ze zákona musí mít nižší limity reklamy, protože jefinancován převážně z veřejných zdrojů (poplatky za používání rozhlasového a televizního přijímače), zatímco pro provozovatele na základě licence představuje vysílání reklamy a teleshoppingu téměř výlučný zdroj příjmů.

Čl. 22 Listiny upravuje svobodnou soutěž politických sil. Tomuto požadavku odpovídá § 59 návrhu zákona, který stanoví, že ve vysílání nesmí být zvýhodňována žádná politická strana. Předvolební agitace v rozhlasovém a televizním vysílání je upravena příslušnými volebními zákony.

Návrh je v části týkající se ochrany práv třetích osob v souladu s požadavkem čl. 10 Listiny základních práv a svobod, který se vztahuje k zachování lidské důstojnosti, dobré pověsti a jména a k právu na ochranu před zásahem do soukromí. K tomuto právu přísluší zejména ustanovení o povinnosti uveřejnit v rozhlasovém nebo televizním vysílání odpověď či dodatečné sdělení. Tyto instituty chrání především lidskou důstojnost, dobrou pověst a jméno, jakož i soukromí.

Mechanizmu udělování licencí se dotýká čl. 26 Listiny, který upravuje svobodu podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Udělování licencí k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání představuje určité omezení tohoto práva. Je však nezbytné jednak z důvodu omezenosti kapacity kmitočtového spektra jednak z důvodu potřeby ukládat provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání některé povinnosti. Totéž platí pro ustanovení o přehlednosti majitelských vztahů, která také jistým způsobem omezují podnikání, je to však v zájmu svobody projevu a plurality názorů..Listina odkazuje v čl. 41 odst. 1 na to, že práv uvedených v jejím čl.26 je možno se domáhat pouze v mezích zákonů.

Čl. 34 Listiny zaručuje přístup ke kulturnímu bohatství. V televizním a rozhlasovém vysílání je tento přístup zaručen nejširším vrstvám občanů. Ustanovení o podpoře evropské a nezávislé evropské tvorby zaručují kulturní rozmanitost a chrání diváky před jednostrannými

kulturními projevy.

4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána a s právem Evropských společenství.

Navrhovaný zákon je v souladu s Čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví právo na svobodu přesvědčení a projevu, jež zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a šířit informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na hranice. Limity tohoto práva jsou uvedeny v Čl. 20 Všeobecné deklarace lidských práv.

Navrhovaný zákon je v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, který ve svém Čl.19 rovněž garantuje právo na svobodné šíření názorů.

Čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, jíž je Česká republika signatářem, široce deklaruje právo na svobodu projevu a informací zahrnující svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů bez ohledu na hranice. Zároveň však výslovně stanoví, že státy mohou vyžadovat udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem (nikoliv však periodickému tisku). Pro soulad navrhované úpravy s čl. 10 Evropské úmluvy platí to, co bylo řečeno výše o souladu s čl. 17 Listiny.

K uplatňování Čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod existuje rozsáhlá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (včetně jeho předchůdců) se sídlem ve Štrasburku, kterou lze datovat již od roku 1959. Tato judikatura obsahuje řadu precedenčních rozhodnutí, která se týkají uplatňování Čl. 10 přímo v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Z novějších judikátů lze poukázat například na rozhodnutí v případech:

Groppera Radio AG a spol. ze dne 28.3.1990, A č.173 ve věci ke svobody příjmu v kabelovém vysílání,

Autronic AG ze dne 22.5.1990, A č.178 ve věci svobody příjmu satelitního televizního vysílání,

Informationsverein Lentia a spol. z 24. 11.1993, A č.276 ve věci monopolu veřejnoprávní rakouské ORF, který neumožňoval rozvoj soukromého sektoru v oblasti vysílání.

Soulad s právem Evropských společenství

Základní prameny práva Evropských společenství neobsahují výslovné obecné zmocnění k právní úpravě oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Jednotlivá zmocnění, která vymezují kompetenci orgánů Evropských společenství v konkrétních případech, se však této oblasti dotýkají.

Maastrichtská smlouva zavádí nové znění Čl. 3 Smlouvy o Evropských společenstvích:

"Činnost Společenství ve smyslu Čl. 2 zahrnuje podle této smlouvy a podle v ní obsaženého časového sledu…

p) příspěvek ke kvalitě vzdělání a výchovy a k rozkvětu kultur členských států".

Maastrichtská smlouva potvrdila rovněž závazek Evropských společenství v oblasti základních lidských práv, a to s odkazem na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, který byl již dříve opakovaně respektován v judikatuře Evropského soudního dvora se sídlem v Lucemburku.

Z čl. 128 Smlouvy o Evropských společenstvích, který určuje úkoly a prostředky Evropských společenství v oblasti kultury, se dají odvodit některé kompetence Evropských společenství i v oblasti rozhlasového a televizního vysílání.

Podle Čl. 129a (1) Smlouvy o Evropských společenstvích mají Společenství přispívat k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele.

Kompetence Evropských společenství v oblasti rozhlasu a televize se také odvozují z některých zmocnění Smlouvy o Evropských společenstvích ke zřízení společného trhu a dále z některých ustanovení o právu podnikání (Čl. 52, 53, 56, 58), o svobodném pohybu zboží a služeb (Čl. 59 a násl.), o zákazu diskriminace (Čl. 6), o zákazu kvantitativních restrikcí (Čl. 30), o svobodě zřizování poboček (Čl. 52 a 57) a o zákazu poskytování státní podpory (Čl. 93).

V oblasti rozhlasového a televizního vysílání se aplikují pravidla hospodářské soutěže obsažená především v Čl. 85, 86 a 90 Smlouvy o Evropských společenstvích.

Protokol o veřejnoprávním vysílání v členských státech, který je přílohou k Amsterodamské smlouvě ze dne 2.10.1997 (vstoupila v platnost dne 1.5.1999), výslovně uvádí, že veřejnoprávní rozhlas i televize plní důležitou společenskou funkci při ochraně plurality ve vysílání a jsou spojeny s demokratickými, sociálními a kulturními potřebami společnosti. Protokol nechává na členských státech otázku financování veřejnoprávních médií za podmínky, že toto financování neovlivní podmínky obchodu a soutěže.

Návrh zákona je v souladu s výše uvedenými předpisy Evropských společenství.

Základním dokumentem tzv. sekundárního práva Evropských společenství v oblasti televizního vysílání je Směrnice.

Navrhovaná právní úprava usiluje o plnou transpozici Směrnice, čímž vyhovuje požadavku slučitelnosti s touto Směrnicí, která zahrnuje oblast televizního vysílání, a to jak přeshraniční, tak vnitrostátní.

Jurisdikce

Do návrhu zákona byla přejata zásada, že televizní vysílání se řídí právem státu, ze kterého pochází. Podrobná ustanovení o jurisdikci, kompatibilní se Směrnicí, mají odloženou účinnost do doby vstupu smlouvy o přístupu ČR k ES v platnost.

Definice

Nový zákon vytváří obsahově shodný, resp. obdobný definiční aparát jako Směrnice.

Oddělení reklamy od ostatního vysílání

Tento princip obsažený v Čl. 10 odst. 2 Směrnice je převzat v návrhu zákona.

Zákazy a omezení reklamy

Zákazy a omezení týkající se zvláštností v rozhlasovém a televizním vysílání jsou v návrhu zákona obsaženy. Další ustanovení o reklamě budou upravena zákonem o regulaci reklamy, na jehož novelizaci MK spolupracuje s MPO.

Přerušování pořadů reklamou

Návrh zákona plně přejímá úpravu Směrnice, podle níž se mají reklamy zařazovat zásadně mezi jednotlivé programy, resp. má být využíváno přirozených přestávek v pořadech složených z částí. Vkládání reklamy u filmových děl je možné každých 45 minut, u seriálů a ostatních pořadů každých 20 minut. Některé druhy pořadů není dovoleno přerušovat reklamou. V některých bodech je návrh zákona přísnější než Směrnice.

Časový rozsah reklamy

Směrnice povoluje 15% vysílacího času věnovat reklamě. Tento podíl je možno vysíláním teleshoppingových šotů zvýšit až na 20% vysílacího času. Návrh zákona zavádí přísnější pravidlo, umožňuje totiž věnovat reklamě pouze 10% vysílacího času s možností zvýšit tento podíl až na 20% o vysílání teleshoppingových šotů. Přísnější úpravu pro domácí provozovatele Směrnice připouští. Směrnice navíc zavádí souvislé teleshoppingové pořady.

Sponzorování

Sponzorováníje podle Směrnice možné, pokud je sponzorovaný pořad jako takový vhodně označen. Další podmínkou je, že sponzor nesmí mít vliv na obsah a programové zařazení sponzorovaného pořadu. Některé druhy pořadů není dovoleno sponzorovat. I zde je návrh zákona plně kompatibilní se Směrnicí.

Ochrana dětí a mládeže

Směrnice obsahuje absolutní zákaz vysílání pořadů, které jsou způsobilé vážně ohrozit tělesný, duševní či mravní vývoj dětí a mladistvých. Jiné relativně škodlivé pořady je možno vysílat pouze ve stanovené době nebo v zakódované podobě. Takovým pořadům musí předcházet varování upozorňující na nevhodnost pořadu pro děti a mladistvé. Příslušná ustanovení Směrnice byla téměř doslovně převzata do návrhu zákona.

Právo na odpověď

Právo na odpověď má být podle Směrnice zajištěno pro televizní vysílání v právu každého členského státu Evropských společenství. Směrnice připouští i zavedení jiného ekvivalentního právního institutu. Návrh zákona obsahuje právo na odpověď v podobě kompatibilní se Směrnicí.

Podpora evropské a nezávislé tvorby

Úprava podílu evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby je ve Směrnici flexibilní. Plnění těchto podílů se má vyžadovat v případech "kde je to prakticky proveditelné" a "vhodnými prostředky". Návrh zákona vychází z této flexibility a stanovení konkrétní výše podílů pro jednotlivé provozovatele vysílání ponechává rozhodnutím regulačního orgánu.

Události značného společenského významu

Události značného společenského významu smějí být vysílány tak, aby většina veřejnosti nebyla zbavena možnosti je sledovat (Čl. 3a Směrnice). Toto ustanovení bylo rovněž plně transformováno do návrhu zákona.

Další relevantní předpisy Evropských společenství související s oblastí rozhlasového a televizního vysílání

Při zpracování zákona byly vzaty v úvahu rovněž některé další předpisy Evropských společenství, týkající se zvláště těchto oblastí:

A. Obsah vysílání

Zelená kniha o ochraně nezletilých a lidské důstojnosti v audiovizuálních a informačních službách a na ni navazující Doporučení Rady z 24. září 1998 o rozvoji konkurenceschopnosti evropských audiovizuálních a informačních služeb podporou národních regulačních prostředí, které jezaměřeno na dosažení srovnatelné a efektivní úrovně ochrany nezletilých a lidské důstojnosti. Oba dokumenty reagují na potřebu efektivní ochrany dětí a mládeže, a to nejen v rozhlasovém a televizním vysílání, ale také v různých typech informačních sítí.

Zpráva Komise o aplikaci článků 4 a 5 Směrnice 89/552/EHS a navazující Druhá a Třetí zpráva Komise o aplikaci Směrnice 89/552/EHS, které přinášejí přehled plnění příslušných článků Směrnice v oblasti podílů evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby v televizním vysílání.

Usnesení Rady a reprezentantů vlád členských států z 25. ledna 1999 o veřejnoprávním vysílání, jež s odkazem na Amsterodamský protokol zdůrazňuje úlohu veřejnoprávního vysílání v informační společnosti.

B. Telekomunikace a informační technologie

Směrnice 98/84/ES o právní ochraně služeb založených na podmíněném přístupu

Jde o novou směrnici Evropských společenství vycházející z potřeby definovat právní ochranu některých služeb vznikajících v souvislosti s rozvojem informačních technologií. Původní úmysl, zajistit právní ochranu kódovaných televizních služeb, byl přijetím této směrnice rozšířen na všechny služby s podmíněným přístupem. Předpokládá se, že plné slučitelnosti s požadavky této směrnice bude dosaženo přijetím nové právní úpravy, která náleží do působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu.

Směrnice 95/47/ES o užití norem přenosu televizního signálu

Tato směrnice řeší otázky zavádění pokročilých televizních služeb, širokoúhlé televizní obrazovky 16:9, vysoce rozlišovací televize (tzv. HDTV) v kombinaci s digitálním vysíláním. Plné slučitelnosti s právem ES bude dosaženo postupně, a to zčásti přijetím zákona o telekomunikacích a přijetím tohoto zákona, popřípadě přijetím dalších právních předpisů v souvislosti s rozvojem dalších typů těchto služeb v České republice.

Směrnice 95/51/ES o odstranění omezení v užití kabelových sítí pro poskytování liberalizovaných telekomunikačních služeb

Tato směrnice je novelizací Směrnice č. 90/388/EHS o soutěži na trhu telekomunikačních služeb, jejímž účelem bylo především zrušení veškerých omezení při poskytování služeb provozovateli kabelových sítí rozdílných od služby hlasového telefonu. Členským státům bylo touto směrnicí uloženo prolomit exkluzivní práva telekomunikačních firem při poskytování telekomunikačních služeb, s výjimkou hlasového telefonu, ve prospěch provozovatelů kabelových sítí. Jedná se o naplnění Čl. 90 smlouvy o ES. Znění této směrnice bylo využito při tvorbě tohoto návrhu zákona (zvláště v části týkající se registrace převzatého vysílání a v části definiční). Zabezpečení úplné slučitelnosti se předpokládá s přijetím zákona o telekomunikacích.

Směrnice 92/38/EHS o normách pro satelitní vysílání televizního signálu

Technická směrnice v gesci Ministerstva dopravy a spojů, které bylo užito při tvorbě tohoto zákona v části týkající se registrací převzatého vysílání.

Rozhodnutí Rady 93/424/EHS o akčním plánu zavedení rozvinutých televizních služeb v Evropě

Rozhodnutí o prostředcích podpory rozvoje rozvinutých televizních služeb v Evropě. Projekt již skončil a netýkal se přidružených zemí.

Rozhodnutí Rady 89/337/EHS o vysoce rozlišující televizi – viz výše uvedená Směrnice 95/47/ES

Rozhodnutí Rady 89/630/EHS o společném přístupu členských států k přijetí jednotných celosvětových norem výroby vysoce rozlišující televize na Plenárním zasedání Mezinárodního vysílacího výboru (CCIR) v r. 1990 – viz výše uvedená Směrnice 95/47/ES.

C. Regulace reklamy

Zelená kniha o komerčních komunikacích, která se zabývá stavem a perspektivami vývoje obchodní komunikace v informační společnosti v prostředí jednotného trhu. Analyzuje stávající legislativní a obchodní bariéry, nezbytnou míru regulace v této oblasti a úlohu samoregulace.

Z rozsáhlé škály dokumentů vztahujících se k oblasti reklamy, která jako celek je v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu a předpokládá se, že budou plně využity při novelizaci zákona o regulaci reklamy (s některými odchylkami vztahujícími se přímo nebo pouze k oblasti vysílání), byly vzaty v úvahu např.:

Směrnice 84/450/EHS o klamavé reklamě,

Směrnice 92/28/EHS o reklamě na léčiva,

Směrnice 97/55/ES o klamavé a srovnávací reklamě,

Usnesení Rady 95/C296/06 o zobrazení mužů a žen v reklamě a médiích .

Oblast reklamy upravuje samostatný zákon o regulaci reklamy, který je obecným předpisem v tomto oboru. Připravovaná novelizace tohoto zákona implementuje výše uvedené směrnice. Předkládaný návrh zákona proto obsahuje pouze úpravu reklamy nezbytnou ve vztahu k rozhlasovému a televiznímu vysílání.

D. Hospodářská soutěž

Zelená kniha o pluralismu a koncentraci médií na vnitřním trhu, která se zabývá otázkami koncentrace v oblasti médií. Mapuje situaci v jednotlivých členských státech včetně opatření, která jednotlivé státy proti koncentraci v oblasti médií přijaly. Proces spojený s vyhodnocením Zelené knihy měl vést k přijetí závazného opatření proti koncentraci v oblasti médií na komunitární úrovni. Přesto, že tento dokument byl podroben pečlivé analýze a vedl ke zpracování návrhu směrnice o koncentraci v médiích, k přijetí závazného dokumentu pro tuto oblast nakonec nedošlo a problematiku řeší jednotlivé členské státy EU diferencovaně.

V relevantní oblasti byla přijata rovněž některá rozhodnutí Komise týkající se vysílání, např.

Rozhodnutí Komise z 20 září 1995 ve věci RTL/Veronica/Endemol,

Rozhodnutí Komise z 2.října 1996 o francouzské státní pomoci garantované audiovizuální produkční společnosti,

Rozhodnutí Komise z 26.června 1997 ve smyslu Čl. 90 (3) Smlouvy ES o výhradním právu k vysílání televizní reklamy na území Belgie.

V praxi bere Komise na zřetel situaci v oblasti audiovize a ekonomický a kulturní rozměr tohoto sektoru (viz Komuniké Komise Radě a Evropskému parlamentu COM(90)78 z 21.2.1990).

Nařízení Komise 89/4064/EHS o koncentraci, upravující kontrolu fúzí (tzv. Merger Regulation) stanoví v Čl. 21(3), že členské státy mohou přijmout opatření ve vztahu k fúzím, jestliže tyto fúze ohrožují pluralitu sdělovacích prostředků.

Judikatura Evropského soudního dvora v Lucemburku

Judikatura Evropského soudního dvora (dále jen ”ESD”) má rozhodující význam při uplatnění výkladu základních právních dokumentů Evropských společenství.

Již 30. dubna 1974 rozhodl ESD v právní věci Sacchi (Sbírka rozhodnutí SbSD 1974 s.408), že v případě televizního vysílání se jedná o poskytování služeb podle Čl. 59 a násl. Smlouvy ES.

V rozsudku ve věci Debauve z 18. března 1980 ESD konstatoval, že kabelový přenos televizního vysílání je podřízen stejnému režimu jako vysílání ze zemských vysílacích stanic, což potvrdil i v rozsudku ve věci Coditel z téhož roku.

ESD dále vydal řadu rozhodnutí vztahujících se přímo k aplikaci Směrnice. Většinou se zabývají rozdělením kompetence mezi Společenstvím a jednotlivými členskými státy v oblasti televizního vysílání, jako např.:

C-412/93 Leclerc-Siplec v. TF1 Publicité a M6 Publicité – ESD potvrdil volnost členských států ukládat přísnější pravidla domácím provozovatelům, než stanoví Směrnice, ale zároveň i jejich možnost ukládat mírnější omezení v oblasti reklamy, pokud program není možno přijímat v zahraničí.

C-222/94 Komise v. Spojené království – ESD potvrdil jurisdikci pouze jednoho státu nad vysíláním, a to toho státu, odkud vysílání pochází. Tento rozsudek vedl nepřímo k novelizaci Směrnice, kde byla tato zásada upřesněna.

C-11/95 Komise v. Belgie - ESD potvrdil striktní zákaz udělování jakéhokoliv souhlasu orgánů členského státu s převzatým vysíláním programů z území jiného člena EU.

C-14/96 Paul Denuit v. belgické úřady, které odmítly šíření televizního programu z Velké Británie, protože provozovatel vysílání nerespektoval ustanoveni o podílech evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby – ESD potvrdil, že soulad vysílání se Směrnicí přísluší kontrolovat státu, z jehož území vysílání pochází. Obdobný případ posuzoval ESD též ve věci C-56/96 VT 4 v. Belgické vlámské společenství.

C-320/94 RTI v. italské ministerstvo pošt a spojů - ESD potvrdil, že logo sponzora se může objevit i na jiných místech pořadu než jenom na jeho počátku nebo konci. I tento rozsudek ovlivnil komunitární legislativu, takže podle novely Směrnice je teleshopping samostatným druhem pořadu s rozšířeným podílem na vysílání a ne jen druhem reklamy, jak tomu bylo předtím.

C-34/95, C-35/95, C-36/95 Konsumentenombudsmannen v. Agostini Forlag a TV-Shop i Sverige - švédský zákon zakazuje reklamu zaměřenou na děti do 12 let. ESD potvrdil, že přísnější pravidla, než stanoví Směrnice, mohou být uplatňována pouze na domácí provozovatele, a proto švédské úřady nemohou zakázat vysílání programů z jiných zemí, které takovou reklamu připouštějí.

Z příkladmo uvedených případů je zřejmé, že ESD ve svém rozhodování podporuje svobodu vysílání spojenou s principem kontroly ze strany státu, pokud jde o původ vysílání a uplatňování společných pravidel členských zemí ve vysílání pro ochranu společných zájmů. Stejné principy se předpokládají i u nové právní úpravy v České republice.

Kolize návrhu zákona se závazky České republiky v rámci OECD

Zpracovatel předesílá, že tato část důvodové zprávy byla zpracována z podnětů Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva financí a v úzké součinnosti s těmito ministerstvy.

Přijetím navrhovaného zákona dojde ke kolizi závazků České republiky vůči Evropské unii se závazky České republiky, vyplývajícími z členství v Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), vzhledem k tomu, že zákon nabude účinnosti dříve, než se stane Česká republika členskou zemí Evropské unie. Jedná se o kolizi v předpřístupovém období, kdy Česká republika nemůže využít článku 10 Kodexu liberalizací běžných neviditelných operací OECD, který se vztahuje pouze na členské státy zvláštních celních nebo měnových systémů a který představuje určitou výjimku z jinak velmi liberálního režimu dokumentů OECD.

Při vstupu do OECD se Česká republika stala smluvní stranou Kodexu liberalizace běžných neviditelných operací a Kodexu liberalizace kapitálových pohybů, které byly přijaty rozhodnutím Rady OECD jako právně závazné akty dne 12.12.1961. Oba tyto Kodexy obsahují ustanovení o zákazu diskriminace (článek 9), jejichž účinek spočívá v tom, že jestliže některý člen OECD přizná určité úlevy, pokud jde o volný pohyb kapitálu a služeb jednomu nebo více členům, rozšiřují se tyto úlevy automaticky na všechny ostatní členy OECD, s výjimkou případů, kdy se takový člen dovolává článku 10 těchto Kodexů. Tento článek stanoví výjimku z ustanovení o zákazu diskriminace pro dva nebo více členů OECD, kteří jsou součástí speciálních celních nebo měnových systémů. Z toho vyplývá, že kandidátské země budou moci využívat tohoto ustanovení, jakmile se stanou členy Evropské unie. Vůči Kodexu liberalizace běžných neviditelných operací neuplatňuje ČR v současné době žádnou výjimku vztahující se k oblasti audiovize, což znamená, že Česká republika by měla uplatňovat vůči všem členským zemím OECD v této oblasti zcela liberální režim. Přijetím navrhovaného zákona, resp. zavedením tzv. kvót evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby však dojde k porušení tohoto režimu.

Podle Směrnice má podíl evropské tvorby v televizním vysílání každého provozovatele vysílání, tedy i provozovatelů s licencí, dosahovat více než 50% vysílání a podíl evropské nezávislé tvorby více než 10% vysílání (nezávislou evropskou tvorbou se rozumí díla, která vyrobili výrobci nezávislí na provozovateli televizního vysílání). Tento závazek je transponován do právních předpisů jednotlivých členských zemí Evropské unie a pravidelně vyhodnocován Evropskou komisí. Cílem příslušných ustanovení Směrnice je nejen podpora rozvoje, zvýšení kvality a konkurenceschopnosti evropské audiovizuální tvorby, ale Evropská unie Směrnici považuje i za prostředek dosažení vyššího stupně liberalizace v rámci vnitřního trhu Evropské unie v oblasti audiovizuálních služeb (potažmo i za liberalizaci vztahů mezi Evropskou unií a státy Evropského hospodářského prostoru, resp. členskými státy Úmluvy Rady Evropy o přeshraniční televizi či kandidátskými zeměmi). Implementace této Směrnice je jednou z podmínek úplné kompatibility české legislativy v oblasti audiovize.

Česká republika upozornila na výše uvedený problém kolize závazků vůči OECD v předvstupním období v rámci negociací o přistoupení České republiky k Evropské unii, zahrnula jej do pozičního dokumentu ke kapitole Kultura a audiovize a zároveň požádala Evropskou komisi/Evropskou unii o pomoc při řešení této otázky s OECD. Důvodem snahy o zapojení Evropské unie do řešení tohoto problému je skutečnost, že v podobné situaci jsou další dvě kandidátské země na vstup do Evropské unie, jež jsou zároveň členy OECD (Polsko, Maďarsko) a postupně se mohou do obdobné situace dostat i další státy. Nejedná se tudíž o specifický problém České republiky, ale o problém obecnější, který je nezbytné překlenout na úrovni vztahů Evropské unie a OECD, nikoliv pouze České republiky a OECD.

Evropská komise si je tohoto problému vědoma, zabývá se jím, vypracovala interní právní rozbor této otázky a hodlá iniciovat schůzku zástupců Stálých misí členských zemí Evropské unie při OECD v Paříži, která by měla stanovit společný postup vůči kandidátským zemím. Z rozboru vyplývá, že Směrnice je opatřením liberalizačním – mezi zúčastněnými zeměmi, a dále, že kvóty jsou nejen preferencí komunitární, ale preferencí evropskou. Z rozboru a dalších informací od Evropské komise mj. vyplývá, že nepsanou praxí v OECD je spíše článek 10 Kodexů nepoužívat (v minulosti byly za organizace podle čl. 10 uznány pouze Evropská společenství a belgicko-lucemburská hospodářská unie; naopak např. Kanada jej nikdy neevokovala ani v případě NAFTA), ale usilovat na základě právní argumentace a politické strategie o vytvoření takového prostředí, aby ostatní členské země OECD akceptovaly, že kandidátské země přejímají v rámci předvstupní strategie právo Evropských společenství. Evropská komise zvažuje využití i dalších článků Kodexů, např. čl. 4 týkajícího se vztahu Kodexů k dalším mnohostranným mezinárodním dohodám.

Otevření otázky aplikace čl. 10 Kodexů by mohlo další postup zablokovat z důvodu očekávané pozice členských států OECD, kteří nejsou členy Evropské unie ( neboť v OECD je k přijetí rozhodnutí nutný jednomyslný souhlas). Na druhé straně je v současné době otázka čl. 10 evokována Polskem v souvislosti s reexaminací jeho pozice vůči Kodexům po dvou letech členství v OECD. Otázkou se bude zřejmě zabývat Rada OECD. Výsledek tohoto jednání, pokud bude v rámci OECD uspokojivý, by mohl mít horizontální dopad i na Českou republiku. Není ani vyloučeno, že se k této otázce vrátí i Evropská unie, neboť v r. 1996 byl vztah kandidátských států, které jsou členy OECD, vůči čl. 10 Kodexů mezi Evropskou unií a OECD diskutován s tím, že se k této otázce obě organizace vrátí, až jednání o přistoupení kandidátských zemí k Evropské unii pokročí (závěr mezi tehdejším komisařem L. Brittanem a tehdejším generálním tajemníkem OECD Payem).

Z výše uvedeného vyplývá, že řešení, která se nabízejí jako právně nejčistší, tj.

vyjednávat o uznání Evropských dohod (posílených stavem jednání o přistoupení k

Evropské unii) jako základu pro aplikaci článku 10 Kodexů,
znovu otevřít otázku Kodexů a pokusit se vyjednat výjimku – rezervaci H/1 ke Kodexu

liberalizace běžných neviditelných operací,

zřejmě nemají velkou naději na úspěch, pokud by možnost aplikace čl. 10 Kodexů neotevřela Evropská unie. V případě snahy o uplatnění rezervace ČR ke zmíněným Kodexúm by byl postoj některých členských států OECD zřejmě ještě více negativní.

Aktuální postup ve věci je předmětem předkládací zprávy.

Aktivity Rady Evropy v oblasti rozhlasového a televizního vysílání

Rada Evropy, jejímž je Česká republika členem, vyvíjí četné aktivity v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a v posledním období i v oblasti přístupu k novým informačním technologiím.

Po přijetí nového právního předpisu bude dosaženo souladu zejména s Úmluvou, včetně jejího Dodatkového protokolu. Úmluva je (zvláště po přijetí Dodatkového protokolu) obsahově do značné míry sladěna se Směrnicí, avšak pojetím jde o odlišný dokument.

Úmluva je mezinárodní smlouvou, která se vztahuje (jak již vyplývá ze samotného názvu) pouze na vysílání, které je možno přijímat i v jiném státě než z něhož vysílání pochází. Zatímco Směrnice vychází z konceptu ”otevření národních trhů” a volného pohybu služeb, Úmluva vychází spíše ze záměru ”dosažení kulturních cílů”.

Stejně jako Směrnice zaručuje Úmluva svobodu příjmu a závazek nebránit převzatému vysílání z jiných členských států. Úmluva však na rozdíl od Směrnice umožňuje kontrolu slučitelnosti vysílání pocházejícího z jiného členského státu s ustanoveními Úmluvy a případné přerušení takového vysílání v případě závažného porušování stanovených regulativů, jsou-li zároveň naplněny předpoklady dané Úmluvou.

V oblasti reklamy Úmluva stanoví, že reklama, která se obrací výhradně nebo převážně na diváky v jiném členském státě, nesmí obcházet případně přísnější pravidla pro reklamu, která platí v tomto druhém státě. Obdobné ustanovení ve Směrnici není.

Pokud jde o podporu evropské tvorby je tato otázka v Úmluvě formulována poněkud volněji a podpora evropské nezávislé tvorby zcela chybí. Rovněž definice evropského díla je volnější než ve Směrnici.

Úmluva na rozdíl od Směrnice obsahuje úpravu práva na stručné informování veřejnosti o významných událostech.

Rozdílný je taképrávní charakterobou dokumentů.Směrnice je aktem tzv. sekundárního práva ES, který musí být implementován do právního řádu členských států. Úmluva je naproti tomu mezinárodní smlouvou, která vstoupila v účinnost dnem 1.5.1993, a kterou je možno vypovědět. Plnění Úmluvy sleduje Stálý výbor zřízený podle Čl. 25 této Úmluvy. Stálý výbor vydává doporučení a stanoviska. Kromě toho může provádět rozhodčí řízení, pokud s tím příslušné státy vysloví souhlas.

V praxi řešil Stálý výbor řadu problémových případů týkajících se principu svobody příjmu, avšak zatím vždy bez nutnosti navrhnout využití ustanovení o arbitrážním řízení (např. kurdské satelitní vysílání licencované ve Velké Británii bylo britskou stranou v roce 1999 zastaveno s poukazem na příslušná ustanovení Úmluvy).

Přestože většina členů Evropské unie jsou zároveň signatáři Úmluvy, ustanovení Směrnice mají v těchto státech jednoznačnou přednost před ustanoveními Úmluvy. Podle ustanovení Čl. 27 Úmluvy se tyto státy řídí ve vzájemných vztazích ustanoveními Úmluvy jen tehdy, neexistuje-li pro danou situaci žádné ustanovení ve Směrnici (např. u stručného informování o významných událostech). Úmluva má tedy pro členské státy Evropské unie význam zejména ve vztazích k nečlenům Evropské unie.

Dodatkový protokol k Úmluvě je převážně reakcí na novelizaci Směrnice a v mnohém oba texty sbližuje. Hlavní změny obsažené v Dodatkovém protokolu jsou upřesněním některých definic, nová je definice sídla provozovatele vysílání, vysílání tzv. významných společenských událostí a liberalizace teleshoppingu.

Rada Evropy rovněž vydává řadu Doporučení, a to jak na úrovni Výboru ministrů, tak na úrovni Parlamentního shromáždění. V oblasti médií bylo vydáno takových doporučení větší množství. Připomenout lze například:

Doporučení Výboru ministrů č. R (96) 10 z 11. září 1996, týkající se záruk nezávislosti veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání,

Doporučení Výboru ministrů č. R (97) 20 z 30. října 1997, o projevech netolerance,

Doporučení Výboru ministrů č. R (99)1 z 19. ledna 1999 o opatřeních na podporu pluralismu hromadných sdělovacích prostředků,

Doporučení Výboru ministrů č.R (94) 13 o opatřeních na podporu transparentnosti vlastnických vztahů v médiích,

Doporučení Parlamentního shromáždění 1332(1997) o vědeckých a technických aspektech nových informačních a komunikačních technologií,

Doporučení Parlamentního shromáždění 1277(1995) o migrantech, etnických menšinách a médiích,

Doporučení Parlamentního shromáždění 1147(1991) o parlamentní odpovědnosti za demokratickou reformu vysílání.

5. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy

Předpoklad hospodářského a finančního dosahu nového zákona v ekonomické oblasti vychází ze stávajícího rozpočtu Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, z uvažovaného návrhu rozpočtu na rok 2000, z nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí a dále z porovnání zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a zákona č. 103/1992 Sb., o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání s návrhem nové právní úpravy.

A. Předpokládané zvýšení výdajů státního rozpočtu:

Dosavadní kapitola státního rozpočtu (”Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání”) bude nahrazena rozpočtovou kapitolou ”Rada pro rozhlasové a televizní vysílání”, přičemž se předpokládá zvýšení výdajů v následujících oblastech:

Mzdové náklady:

mzdové náklady na zaměstnance Rady

Současný stav zaměstnanců: 34

Mzdové náklady na zaměstnance stanovené rozpočtem na rok 1999: 6 261 tis. Kč.

Návrh zákona předpokládá podstatný nárůst činností zaměstnanců Rady a s tím související postupný nárůst počtu zaměstnanců.

Předpokládaný počet zaměstnanců Rady podle nové právní úpravy : 42

Rozdělení:

2 zaměstnanci právního odboru – tř.11

3 zaměstnanci licenčního odboru, z toho 1 s ekonomickým zaměřením – tř.10

2 zaměstnanci programového odboru –1x tř.10, 1x tř.8

1 zaměstnanec sekretariátu – tř.12 (vedoucí sekretariátu)

Navýšení počtu zaměstnanců o 8 bude dosaženo postupně, a to při předpokládané účinnosti nového zákona od 1. července 2000 o 2 pracovníky v druhé polovině roku 2000, o další 4 zaměstnance v roce 2001 a o zbývající 2 zaměstnance v roce 2002 tak, aby byl zajištěn plynulý a finančně bezproblémový přechod na nové činnosti a způsob práce Rady.

Navýšení mzdových nákladů na rok 2000 představuje cca 500.000,-Kč (včetně plateb sociálního a zdravotního pojištění a plateb do - FKSP).

Postupné navýšení počtu zaměstnanců o 8 představuje v závěrečné fázi nárůstu počtu zaměstnanců, tj. v roce 2002, zvýšení mzdových nákladů na zaměstnance Rady oproti r. 1999 o cca 1mil. 650 tis. Kč (+ odpovídající platby na sociální a zdravotní pojištění, tj cca 570 tis. Kč + 2% na FKSP, tj. cca 32.000,- Kč), vše včetně dalších platů, a to při průměrném měsíčním platu cca 14.500,-Kč.

Při předpokládaném snížení počtu zaměstnanců technického odboru o 2 zaměstnance (oba ve tř.10) budou toto pracovní místa využita pro sekretariát předsedy Rady (tiskový mluvčí - tř.10 a řidič předsedy Rady - tř.3).

Celkové roční předpokládané zvýšení mzdových nákladů zaměstnanců oproti roku 1999 (konečný stav v r.2002):

1.650 000,- Kč / + 570 000,- Kč na sociální a zdravotní pojištění + 32.000,- Kč na FKSP, z toho v roce 2000 zvýšení o cca 500.000,-Kč.

Do tohoto zvýšení nejsou zahrnuty případné inflační dopady.

b) náklady na platy předsedy a členů Rady, případně další náhrady členům Rady

Náklady na odměny členů Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání stanoví v současné době Poslanecká sněmovna formou změn Statutu Rady.

V roce 1999 odměny členů Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání představují v rozpočtu 4 980 tis. Kč + 1 743 tis. Kč v položce zdravotní a sociální pojištění členů Rady, tj.celkem 6 723 tis.Kč.

Předpokládané roční rozpočtové dopady odměňování členů Rady a předsedy Rady podle nové právní úpravy (vypočteno u předsedy Rady z platu 50.000,-Kč měsíčně, u člena Rady z platu 30.000,-Kč měsíčně):

- platy 12 členů Rady: celkem 3.600 000,-Kč/rok + 1.260.000,-Kč/rok zdravotní a

sociální pojištění + 72.000,- Kč FKSP

- plat předsedy: celkem 600 000,-Kč/rok + 210 000,-Kč/rok zdravotní a

sociální pojištění + 12.000,- Kč FKSP

Celkem: 5.754 000,- Kč, tj. snížení oproti současnému stavu o cca 1 mil Kč.

2. Investiční výdaje na rok 2001: 500.000,- Kč automobil předsedy Rady,

200.000,- Kč vybavení Rady počítači a monitorovací technikou.

3. Zvýšení ročních neinvestičních výdajů:

Sledování dodržování stanovených podílů evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby provozovateli televizního vysílání, telefonní poplatky, autoprovoz:

zvýšení o cca 600.000,-Kč.

Výdaje na zahraniční služební cesty předsedy Rady a členů Rady :

zvýšení o cca 400. 000,- Kč.

Celkem zvýšení výdajů státního rozpočtu: cca 2 mil. 800 tis. Kč (konečný stav zvyšování výdajů v r. 2002)

Předpokládané nové nebo částečně nové činnosti Rady dle návrhu zákona a jejich rozdělení mezi nové zaměstnance Rady

Zaměstnanec licenčního odboru - ekonom, tř.10

- kontrolovat a vyhodnocovat evidenci daní, placení pojistného na sociální zabezpečení, veřejné zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, konkurzních řízení, trestných činů, specifikaci a ohodnocení příp. nepeněžitých vkladů, osvědčení o schopnosti opatřit si dostatečné finančních prostředky žadatelů o licenci a u žadatelů o registraci a připravovat podklady k případnému sankcionování porušení ustanovení s tímto souvisejících,

- zpracovávat podklady pro vyhodnocení kritérií pro posouzení žádostí o licenci (ekonomická připravenost, přehlednost majitelských vztahů, přehlednost personálních vztahů, podpora evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby),

kontrolovat a vyhodnocovat nepřímý převod licence a připravovat podklady k případnému sankcionování porušení ustanovení souvisejících s nepřevoditelností licence;

Zaměstnanec licenčního odboru, tř.10

- požadovat podklady k opatřením zajišťujícím pluralitu informací a transparentnosti majitelských vztahů, kontrolovat je, vyhodnocovat a připravovat podklady pro uložení případných sankcí,

- kontrolovat a vyhodnocovat připravenost žadatelů o registraci k provozování převzatého vysílání na základě žádostí o registraci, doklady o oprávnění k vysílání převzatých programů v jiném státě,

- zpracovávat roční agendu související s přechodnými ustanoveními zákona (doplnění některých údajů ze strany provozovatelů, změna licenčních podmínek v souvislosti se zavedením povinnosti věnovat určitý podíl vysílacího času vysílání evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby, licencování dosud registrovaných programů šířených prostřednictvím kabelových sítí nebo prostřednictvím družice, koncepce strategie přechodu na digitální vysílání),

- kontrolovat a vyhodnocovat náležitosti žádostí o licenci;

Zaměstnanec právního odboru, tř.11
zajišťovat právní podklady a vydávání rozhodnutí zpracovávat právní agendu
zpracovávat podklady k určení výše získaného neoprávněného obohacení při stanovení výše sankce;

Zaměstnanec právního odboru, tř.11
vyřizovat agendu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
vyřizovat agendu v souvislosti s ochranou osob dotčených obsahem vysílání,
zpracovávat rozhodnutí o zamítnutí žádosti v licenčních řízeních o vydání licence I. včetně zdůvodnění;

Zaměstnanec programového odboru, tř.10
průběžně sledovat a vyhodnocovat výsledky sledování plnění povinnosti provozovatelů televizního vysílání vyhradit určitý podíl vysílacího času pro vysílání evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby,
kontrolovat a připravovat podklady pro ukládání sankcí v případech nedodržování povinnosti provozovatelů televizního vysílání, aby vyhradili určitý podíl vysílacího času pro vysílání evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby,
sledovat seznamy událostí značného významu platných v jiných státech s ohledem na plnění mezinárodních závazků České republiky, sledování dodržování zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání v této problematice,
zpracovávat podklady k zajištění všestrannosti a vyváženosti informací v rozhlasovém a televizním vysílání;

Sekretariát Rady (předpokládá se přerozdělení některých pracovních činností mezi stávající zaměstnance):
agenda související s úhradou nutných nákladů na Radou vyžádané záznamy od provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání a převzatého vysílání,
připravovat podklady k uzavírání dohod o spolupráci s analogickými orgány jiných států a tyto dohody naplňovat,
provádět sběr statistických dat.

Orientační kvantitativní ukazatele činnosti Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání a Úřadu Rady v letech 1996, 1997 a 1998:

typ agendy	Rok 1996	Rok 1997	rok 1998
Projednávané body na zasedáních Rady	680	720	889
Vydaná přerušení řízení	268	325	327
Vydaná správní rozhodnutí – licence	86	213	364
Vydaná správní rozhodnutí – registrace	61	26	100
Vydaná upozornění na porušení zákona	9	93	83
Rozhodnutí o pokutě	5	12	14
Soudní spory	10	6	10
Monitorované rozhlasové stanice	86^{1), 3)}	15^{2), 3)}	56
Monitorované hodiny rozhlasového vysílání	4 231^{1), 3)}	1 902^{2), 3)}	2 640
Monitorované hodiny televizního vysílání	719	1 279	1 201
Kontrola premiérových reklamních šotů, teleshoppingu	-	-	2 730
Žadatelé v licenčních řízeních	43	77	130
Žádosti o změny licence a registrace	225	172	313
Žádosti o (dokrývací) kmitočtové příděly pro rozhl. vysílání	33	46	49
Žádosti o (dokrývací) televizní kanály	76	123	137
Přidělené televizní kanály	200	81	134
Došlá pošta	3 687	3 431	5 330
Odeslaná pošta	Cca 3 800	Cca 4 110	Cca 4 550

Pozn.:

1) zpracování přecházelo do roku 1997

2) + přechod zpracování z roku 1996

3) ve spolupráci s externí firmou

B. Předpokládané zvýšení příjmů státního rozpočtu

Předpokládané zvýšení příjmů státního rozpočtu v oblasti výběru správních poplatků a pokut, které se dle návrhu zvyšují, nelze vyčíslit ani odhadem. Od roku 1996 docházelo v obou oblastech příjmů státního rozpočtu k více než 100% meziročnímu nárůstu a lze předpokládat, že tento meziroční nárůst se ještě zvýší.

Přehled vybraných správních poplatků a pokut (v tisících Kč) za léta 1996,1997 a 1998:

Typ příjmu r. 1996 r. 1997 meziroční nárůst r. 1998 meziroční nárůst

Správní poplatky 2 412 3 066 127% 3 813 124%

Pokuty 315 1 875 595% 4 175 223%

Celkem 2 727 4 941 181% 7 988 162%

Pozn.: výše vybraných správních poplatků je dána též změnami příslušných sazebníků v zákonu č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích .

Finančně ekonomický rozbor byl zpracován s využitím podkladů zaslaných Úřadem Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání.

K§ 1

Každý stát je povinen zajišťovat, aby provozovatelé rozhlasového nebo televizního vysílání, jakož i provozovatelé převzatého rozhlasového nebo televizního vysílání, kteří patří pod jeho jurisdikci, dodržovali příslušné mezinárodní dohody. Přeshraniční charakter rozhlasového a televizního vysílání a z něj plynoucí mezinárodní závazky České republiky vyžadují, aby byla stanovena jasná kritéria pro určení pravomoci státu ve vztahu k rozhlasovému a televiznímu vysílání a k převzatému vysílání a k subjektům činným v této oblasti. Vzhledem k přeshraničnímu charakteru rozhlasového a televizního vysílání musí být stanovena funkční kritéria, podle nichž lze určit pravomoc konkrétního státu ve vztahu k tomuto vysílání. Kritéria stanovená v odstavcích 3 a 4 vycházejí ze Směrnice a jsou velmi detailní. Navrhuje se, aby účinnost tohoto ustanovení byla odsunuta ke dni vstupu České republiky do Evropské unie a to kvůli nutnosti reciproční aplikace těchto kritérií mezi Českou republikou a členskými zeměmi Evropské unie.

K § 2

Ustanovení vysvětluje jednotlivé pojmy užívané v zákoně.

a) rozhlasové nebo televizní vysílání

Základním znakem rozhlasového a televizního vysílání je šíření původních programů určených veřejnosti jakýmikoliv technickými prostředky (zemské vysílací rádiové stanice, kabelové sítě, družice, případně jiné, včetně sítě Internet). Rozhodující není, zda jde o šíření těchto programů v kódované či nekódované podobě nebo za zvláštní úplatu. Za rozhlasové a televizní vysílání se proto považují rovněž různé druhy placené televize.

Pojem rozhlasového a televizního vysílání zahrnuje i přenos programů určených pro veřejnost od původního provozovatele k provozovatelům převzatého vysílání.

Rozhlasové a televizní vysílání nezahrnuje komunikační služby na individuální objednávku, jako např. tzv. video na objednávku, elektronické databáze a další podobné služby, které nejsou svou povahou a určením směřovány k přímému nebo nepřímému příjmu veřejností.

Do pojmu rozhlasového nebo televizního vysílání nespadají produkce v domácnosti, v úzkém kruhu přátel, telefonní rozhovory, veřejné megafony, veřejné promítání filmů nebo videozáznamů. Za televizní vysílání nelze považovat ani bezpečnostní a jiné podobné sledovací televizní okruhy, které nejsou určeny pro veřejnost, nebo tzv. videokonference. Nepatří sem telefax. Poskytování telekomunikačních služeb na individuální objednávku patří mezi služby informační společnosti a nemůže být považováno za vysílání.

b) převzaté rozhlasové nebo televizní vysílání

K definici převzatého vysílání patří tři základní pojmové znaky - současné, nezměněné a úplné šíření programů provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání. Toleruje se mírný časový posun z technických důvodů. Úplné šíření programu zahrnuje i šíření jeho podstatných částí. Předpoklad nezměněného šíření není dán v případě, že program je sestavován z částí jiných programů, ani když na jedné obrazovce je vysíláno několik programů současně v rámci programové informace o nich.

Šíření programů tzv. společnými anténami pro veřejnost v omezeném měřítku jediné budovy nebo komplexu budov se nepovažuje za převzaté vysílání. Jedná se zejména o šíření programů v obytných budovách a v různých ubytovacích zařízeních.

c) provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání

Hlavní charakteristikou provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání je jeho redakční odpovědnost za sestavování programu, bez ohledu na to, zda jej šíří sám nebo nechá po technické stránce šířit prostřednictvím třetí osoby. Provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání musí vykonávat tuto činnost bez jakéhokoliv zprostředkovatele či obstaravatele, aniž by tím byla vyloučena možnost zadávat krátkodobé či dílčí úkony související s provozováním vysílání jiným subjektům (např. v oblasti audiovizuální produkce, nákupu reklamy aj.). Tvorba původních programů a odpovědnost za jejich obsah (tzv. redakční odpovědnost podle Směrnice) je také hlavním kritériem pro definici provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání ve smyslu příslušných mezinárodních dokumentů. Nezbytným atributem provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání je rovněž existence oprávnění k vysílání, ať již na základě tohoto nebo jiného zákona.

d) provozovatel převzatého vysílání

Provozovatel převzatého vysílání na rozdíl od provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání sám původní program nevytváří. Na smluvním základě zajišťuje šíření programů provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání, přičemž rozhoduje o tom, které programy bude šířit. Rovněž provozovatel převzatého vysílání musí mít k této činnosti oprávnění.

e) pořad

K hlavním znakům pořadu patří jeho obsahová celistvost a integrita, daná mj. též jasně rozeznatelným začátkem a koncem pořadu. Pořadem se rozumí i každý díl obsahově souvisejícího seriálu, který je uváděn postupně v jednotlivých částech.

V rozhlasovém vysílání má pojem pořadu jistá specifika, neboť požadavek oddělitelnosti (např. u tzv. hudebního programového toku) je jen velmi obtížně splnitelný. Požadavek oddělitelnosti je obtížně splnitelný také u vysílání teletextu.

f) program

Program zahrnuje všechny pořady, jakož i další části vysílání, jako je např. vysílání monoskopu. Pokud některý provozovatel provozuje rozhlasové nebo televizní vysílání na více programech, je každý program posuzován samostatně (odděleně). Jedním programem se rozumí i program sestavený z příspěvků několika provozovatelů, pokud je jedna osoba odpovědná za celý program.

g) programová síť

Rozhodujícím znakem programové sítě je sdílení významné části rozhlasového nebo televizního programu a dělba vysílacího času na základě vzájemné dohody jednotlivých provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání. Vytvoření programové sítě provozovateli rozhlasového nebo televizního vysílání znamená vznik nové kvality vysílání, pro níž je charakteristická součinnost více subjektů samostatně oprávněných k provozování vysílání a která by proto měla být zvlášť regulována.

h) základní programová nabídka

Uložení povinnosti přenášet určité programy (tzv. must-carry) provozovatelům převzatého vysílání vyžaduje definici základní programové nabídky vázané na nejnižší cenovou nabídku, vztaženo k množství a cenám programů, které provozovatel převzatého vysílání nabízí koncovým uživatelům kabelové sítě.

i) celoplošné vysílání

Rozsah vysílání je určen počtem potenciálních posluchačů nebo diváků. Celoplošné vysílání z tohoto pohledu pokrývá relevantní část potencionálních posluchačů nebo diváků na území České republiky, přičemž stanovený počet obyvatel je odvozován z údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu a odpovídá 70% obyvatel České republiky. Údaje vyplývající z posledního sčítání lidu byly jako kritérium zvoleny především pro svoji dostupnost a relativní časovou stálost ( v době mezi jednotlivými sčítáními lidu). Naproti tomu jiné podobné údaje o obyvatelstvu České republiky (např. z evidence Ministerstva vnitra) jsou velmi proměnlivé a práce s nimi by pro účely určování celoplošnosti rozhlasového nebo televizního vysílání byla velmi problematická.

j) místní vysílání

Kritériem pro definování místního vysílání není počet potencionálních diváků nebo posluchačů, ale zaměření vysílaného programu na informace o určitém místě či regionu. Svým obsahem i dosahem je proto místní vysílání určeno místně vymezené skupině obyvatelstva. Pokrytí místním vysíláním může zahrnovat různě velké oblasti, od malých obcí až po kraje, v závislosti na velikosti území, které lze obsáhnout přidělenými kmitočty, případně v závislosti na rozsahu kabelové sítě.

k) podprahové sdělení

Působení podprahového sdělení je skryté, příjemce takové sdělení vědomě nevnímá, protože leží pod prahem vědomého vnímání. Podprahové sdělení působí na podvědomí diváka nebo posluchače s cílem určitým způsobem ovlivnit jeho chování či myšlení. Znamená proto ve svých důsledcích i jisté znevážení osobnosti diváka či posluchače. Odhalení podprahového sdělení je obvykle možné zpomaleným promítnutím či přehráním záznamu určité části rozhlasového nebo televizního vysílání.

l) teletext

Vysílání grafických symbolů souběžně s přenosem televizního signálu není považováno za provozování rozhlasového a televizního vysílání a pro jeho vysílání nemůže být ve smyslu § 20 vydána samostatná licence.

mezinárodní smlouva

Za mezinárodní smlouvu se pro účely tohoto zákona považují pouze takové mezinárodní smlouvy, které byly schváleny Parlamentem a vyhlášeny ve Sbírce zákonů.

K § 3

Zřizuje se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen ”Rada”), která je s ohledem na působnost a svěřené úkoly koncipována jako nezávislý orgán pověřený výkonem státní správy v oblasti rozhlasového a televizního vysílání včetně převzatého rozhlasového a televizního vysílání.

Rada je z hlediska své podoby a složení, rozsahu činností i z hlediska vazeb na další orgány konstruována tak, aby byla co nejvíce nezávislá na provozovatelích vysílání. Její nezávislost je garantována i tím, že Rada nepodléhá přímo vládě. Tento typ konstrukce regulačního orgánu je pro oblast rozhlasového a televizního vysílání doporučován relevantními mezinárodními institucemi a osvědčil se v řadě evropských zemí (viz např. Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č.1147/1991 o parlamentní odpovědnosti za demokratickou reformu vysílání).

K § 4

Nejdůležitější oblastí činnosti Rady bude vydávání, změny a rušení oprávnění k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání a převzatého vysílání. Tato činnost je podrobněji upravena v dalších částech návrhu zákona.

Do působnosti Rady bude patřit rovněž dohled nad dodržováním právních předpisů v oblasti vysílání, včetně sankčních pravomocí.

Rada se podílí na rozhodování o způsobu využití kmitočtů pro rozhlasové a televizní vysílání a tím nepřímo též na disponování s tou částí kmitočtového spektra, která je pro tyto účely vyhrazena. Rada je ve svých požadavcích při vytváření kmitočtových plánů a při vydávání licencí povinna dbát na zajištění podmínek umožňujících vysílání v souladu s cíli a úkoly stanovenými tímto zákonem. Tím není dotčena technická správa celého kmitočtového spektra vykonávaná orgány spojů, státní odborný dozor, ani koordinace a provádění mezinárodních dohod v oboru telekomunikací. Změna v rozdělení kompetencí při správě kmitočtového spektra vychází z verze návrhu zákona o telekomunikacích, kterou Legislativní rada vlády doporučila vládě ke schválení a která předpokládá svěření správy kmitočtového spektra Českému telekomunikačnímu úřadu.

Evidenci žádostí o vydání oprávnění k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání nebo převzatého vysílání a evidenci vydaných oprávnění bude Rada zveřejňovat ve své výroční zprávě.

K § 5

Počet členů Rady a kolektivnost jednání tohoto orgánu by měla odrážet pluralitu názorů a stanovisek při rozhodování o stěžejních otázkách rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání.

Pluralita názorů a zvýšení nezávislosti je také důvodem k návrhu, aby část členů Rady volila Poslanecká sněmovna, část Senát a část jmenoval prezident republiky.

Minimální věk 25 let je u členů Rady Úřadu vyžadován zejména s ohledem na potřebu určitých životních zkušeností a rozhledu pro výkon této funkce.

Upravují se případy, kdy dochází k ukončení členství v Radě buď automaticky při určité události nebo uplynutím lhůty nebo odvoláním z taxativně určených důvodů.

K § 6

Upřesňuje se obsah pojmu bezúhonnost užívaného v předchozích paragrafech v souvislosti s předpoklady pro výkon funkce člena Rady.

K § 7

V zájmu posílení nezávislosti Rady je stanovena neslučitelnost funkce člena Rady s funkcemi ve státních orgánech, územní samosprávě, v politických stranách a v dalších institucích. Zákaz výkonu funkce v politických stranách neznamená zákaz prostého členství v politických stranách, člen Rady však nesmí ve prospěch těchto stran působit při výkonu své funkce v Radě.

Nezávislost Rady vyžaduje i neslučitelnost funkce člena Rady s funkcemi v podnikatelských subjektech působících v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Tím se má v nejvyšší možné míře zabránit ovlivňování členů Rady ze strany podnikatelských subjektů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a ze strany dalších institucí.

Vykonávání vědecké, pedagogické a umělecké činnosti se členům Rady nezakazuje. Touto svou činností však nesmějí ohrozit důvěru v nezávislost a nestrannost Rady.

K § 8

Stanoví se podmínky usnášeníschopnosti a způsob hlasování Rady, včetně povinnosti vést protokol o hlasování.

Stanoví se základní náležitosti jednacího řádu Rady, který si Rada sama schvaluje.

K § 9

Z hlediska operativnosti jednání Rady jako kolektivního orgánu je nutné, aby existovala osoba, která podepisuje rozhodnutí Rady, řídí její jednání a jedná jejím jménem. Předseda bude volen členy Rady z jejich středu. Rada rovněž zvolí zástupce předsedy Rady.

K § 10

Ustanovení o podjatosti je obdobné jako v jiných procesních předpisech. Svůj případný poměr k projednávané věci má povinnost oznámit předseda Rady nebo dotčený člen Rady. Takové oznámení může učinit i kdokoli jiný. O podjatosti člena Rady rozhodují hlasováním ostatní členové Rady.

K § 11

Pracovně právní vztahy členů Rady jsou nově upraveny jako výkon veřejné funkce v pracovním poměru. Pracovněprávní vztahy členů Rady se řídí zákoníkem práce, zvláštní je však úprava vzniku a zániku pracovního poměru vyplývající ze zvláštní povahy funkce členů Rady.

K § 12

Odměňování předsedy Rady a členů Rady je na rozdíl od dosavadní praxe, kdy byla výše odměny členům Rady určována Poslaneckou sněmovnou formou změny statutu Rady, řešeno přímo zákonem.

Přestože Rada nebude mít postavení ústředního orgánu státní správy, navrhuje se, aby výše platu a další náležitosti spojené s výkonem funkce v Radě byly odvozeny z výše platu a náležitostí statutárních orgánů ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele není člen vlády.

K § 13

Předpokládá se, že Rada bude (stejně jako dosavadní regulační orgán v oblasti rozhlasového a televizního vysílání) financována z prostředků státního rozpočtu.

Upravuje se rovněž zajištění činnosti Rady po administrativní a organizační stránce. V této souvislosti se řeší otázka pracovněprávního postavení zaměstnanců, jakož i jejich platové poměry.

K § 14

Úkoly uložené Radě vyžadují, aby členové Rady a zaměstnanci byli oprávněni provádět kontrolu některých skutečností u provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání a u provozovatelů převzatého vysílání. U zaměstnanců se vyžaduje pověření ke kontrole udělené Radou.

K § 15

Provádění kontrol vyžaduje dodržování řady pravidel ze strany kontrolních orgánů. Potřebná konkrétní oprávnění a povinnosti členů Rady a zaměstnanců Rady při kontrolní činnosti jsou shrnuty v tomto ustanovení. Úprava je obdobná jako v dalších předpisech upravujících provádění kontrolních činností státními orgány.

K § 16

S oprávněním osob provádějících kontrolu souvisí povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, které se při této příležitosti dozvědí. Kontrolované osoby musí mít jistotu, že údaje zjištěné při kontrole nebudou zneužity a nebudou k dispozici třetím osobám.

K § 17

Kontrolním oprávněním členů Rady, popřípadě zaměstnanců, musí odpovídat povinnost součinnosti kontrolovaného provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání a kontrolovaného provozovatele převzatého vysílání, která umožní výkon kontrolní činnosti.

K § 18

Řádný výkon kontrolní činnosti Rady vyžaduje rovněž spolupráci dalších orgánů a osob, které disponují údaji o provozovatelích rozhlasového nebo televizního vysílání nezbytných pro provedení kontroly. Jde např. o živnostenské úřady nebo o rejstříkový soud. Součinnost těchto orgánů a osob je garantována uložením odpovídající povinnosti v tomto ustanovení.

Tímto ustanovením není prolomena povinnost mlčenlivosti zaměstnanců některých orgánů státní správy, jako např. povinnost mlčenlivosti zaměstnanců správce daně o skutečnostech týkajících se daňového řízení.

K § 19

Výroční zpráva Rady je jejím nejdůležitějším dokumentem. Výroční zpráva Rady musí postihnout celé spektrum povinností Rady a aktuální situaci v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání. Proto je obsah zprávy, resp. její náležitosti, upraven podrobněji než doposud. Některé nové součásti výroční zprávy souvisí s novými ustanoveními zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, jako např. informace o podpoře evropské a nezávislé evropské tvorby nebo informace o situaci v oblasti zavádění nových technologií.

Dosavadní praxe ukázala, že je nezbytné, aby regulační orgán vždy v dostatečném předstihu osvětlil své záměry týkající se oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání. Předpokládá se, že tyto záměry, včetně případných návrhů v oblasti mediální legislativy, budou součástí výroční zprávy Rady.

K § 20

Předpokladem pro provozování rozhlasového a televizního vysílání je vydání oprávnění příslušným orgánem.

Nová právní úprava rozlišuje dva typy licencí k provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to podle technických prostředků, kterými je vysílání šířeno, limitujících možnost žádat o licenci a určujících i způsob výběru žadatele.

Rada může vydat licenci k provozování rozhlasového a televizního vysílání prostřednictvím zemských vysílacích rádiových stanic nebo licenci k provozování rozhlasového a televizního vysílání prostřednictvím družic, kabelových sítí nebo jiných technických prostředků.

Možnosti provozování rozhlasového nebo televizního vysílání prostřednictvím zemských vysílacích rádiových stanic jsou omezeny danou kmitočtovou kapacitou, která podmiňuje celou řadu odlišností v řízení o vydání licence k tomuto typu vysílání.

Má se za to, že je nezbytné, aby licence byla vydávána na dobu určitou a jeden provozovatel tak nemohl ovládnout rozhlasové nebo televizní vysílání na určitém území nastálo. Doba, na níž se licence vydává, však musí být dostatečně dlouhá, aby se mohly vrátit investice, které byly do provozování rozhlasového nebo televizního vysílání vloženy. Proto se u rozhlasového vysílání ve srovnání s platným zákonem prodlouží doba, na kterou lze licenci k rozhlasovému vysílání vydat ze současných 6 na 8 let. Doba, na níž se vydává licence k provozování televizního vysílání zůstává nezměněna.

K § 21 a § 22

Předpoklady pro účast v licenčním řízení jsou stanoveny jednak v obecné rovině a jednak jsou vyjádřeny jako specifické požadavky na důvěryhodnost osoby žadatele.

Žádat o licenci budou moci pouze právnické osoby, které mají formu obchodní společnosti. Jiné druhy právnických osob jsou z možnosti žádat o licenci vyloučeny. Důvodem tohoto omezení je především skutečnost, že obchodní společnosti jsou z hlediska kontroly plnění některých povinností uložených tímto zákonem (především k zajištění plurality informací a transparentnosti vlastnických vztahů) nejtransparentnějšími subjekty. Toto omezení je částečně kompenzováno tím, že žádat o licenci může též osoba fyzická. Podobně jako v platném zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání se požaduje, aby fyzická i právnická osoba byla vázána k území České republiky trvalým pobytem, resp. sídlem či alespoň umístěním své organizační složky.

Osoby žádající o vydání licence k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání by měly být důvěryhodné, což znamená nejen občanskou bezúhonnost (čistý trestní rejstřík), ale také řádné plnění daňových a dalších povinností vůči státu. Nepřipouští se, aby osoba, které byla v posledních 2 letech zrušena licence nebo rozhodnutí o registraci (kromě případů zrušení na vlastní žádost), získala licenci novou.

K § 23

Náležitosti žádosti o licenci jsou stanoveny tak, aby umožňovaly posouzení nejdůležitějších v úvahu přicházejících hledisek a předpokladů žadatelů pro plnění zákonem stanovených povinností.

V okamžiku podání žádosti o licenci má mít regulační orgán možnost co nejúplnějšího posouzení osoby žadatele a souvisejících okolností. Zvláštní důraz se klade na předložení údajů vztahujících se k transparentnosti vlastnických vztahů ve společnosti žadatele a k jeho finanční připravenosti na provozování rozhlasového a televizního vysílání. Kromě údajů vztahujících se k osobě žadatele se vyžadují i údaje související se zamýšleným programem. Důležitým kriteriem při posuzování žádosti bude otázka posouzení plurality informací v případě, že bude licence danému subjektu vydána, proto se vyžadují údaje týkající se dosavadních aktivit žadatele v oblasti rozhlasového nebo televizního vysílání, převzatého vysílání a v oblasti vydávání periodického tisku. Důležitá je rovněž možnost posouzení připravenosti žadatele na vysílání po ekonomické, technické a provozní stránce.

K § 24 a 25

Zákon řeší situaci, kdy má žádost formální vady, nebo je podána osobou nesplňující stanovené předpoklady pro účast v licenčním řízení. Nesplnění předpokladů pro účast v licenčním řízení nebo nedostatky žádosti, které nebudou v odstraněny v Radou stanovené lhůtě, budou mít za následek zamítnutí žádosti.

K § 26

Hlediska, jimiž se musí regulační orgán řídit při posuzování žádostí o licenci, jsou definována v souladu s účelem zákona. Pluralita informací je jedním z nejdůležitějších kritérií, protože posluchačům nebo divákům by měly být k dispozici služby vzájemně se lišících stanic, nikoliv stejnorodá nabídka programů více či méně identického obsahu. Další kritéria se týkají připravenosti žadatele po ekonomické, programové, organizační a technické stránce. Nezanedbatelným kritériem při rozhodování o vydání licence by měla být připravenost žadatele o licenci pamatovat ve své programové nabídce na příslušníky národnostních a etnických menšin, jakož i na osoby zdravotně postižené (titulkování televizních pořadů pro sluchově postižené).

K § 27

Aby se zabránilo průtahům v licenčním řízení, stanoví se lhůta pro rozhodnutí o vydání licence. Předpokládá se, že na neveřejném zasedání se sjednotí různorodé názory členů Rady na případné vydání licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání konkrétnímu žadateli o licenci.

K § 28

Zákon taxativně vymezuje skutečnosti, které může Rada závazně upravit v rozhodnutí o vydání licence, tj. které se mohou stát licenčními podmínkami. Vymezení obsahu licenčních podmínek je důležité především s ohledem na fakt, že provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání musí žádat o předchozí souhlas s jakoukoliv změnou licenčních podmínek a porušování licenčních podmínek je důvodem pro uložení sankce (včetně zrušení licence).

Součástmi licenčních podmínek by měly být především skutečnosti týkající se programu provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání, neboť programová kritéria jsou těmi nejdůležitějšími při rozhodování v licenčním řízení.

K § 29

Změna licenčních podmínek je vázána na předchozí souhlas Rady, neboť jde o zásadní změnu okolností, za kterých je rozhlasové nebo televizní vysílání provozováno. Změna licenčních podmínek by měla zůstat opatřením spíše mimořádného charakteru, neboť zásadnější změny licenčních podmínek by - zvláště v jejich programové části - mohly fakticky znamenat popření původního projektu, který uspěl v licenčním řízení.

Změny licenčních podmínek budou prováděny zpravidla na žádost provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání. Výjimečný případ představuje změna licenčních podmínek z vlastního podnětu Rady, která by měla být možná pouze v souvislosti s mezinárodními smluvními závazky České republiky.

K § 30

Povinností provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí je oznamování údajů nezbytných pro regulační orgán k tomu, aby mohl plnit svou funkci.

K § 31

Licence je nepřevoditelná vzhledem k tomu, že se jedná o oprávnění vydané konkrétnímu subjektu. Licence má povahu individuálního správního aktu a je tudíž nepřenosná na jinou osobu. Toto oprávnění nelze materializovat a nakládat s ním jako s vlastnictvím.

Zákon vychází z předpokladu, že licence je vydávána konkrétnímu subjektu, který by měl být za rozhlasové nebo televizní vysílání plně odpovědný po celou dobu platnosti licence. Změny ve vlastnických poměrech právnické osoby budou proto po dobu 2 let od vydání licence umožněny pouze do výše 34% podílů na základním jmění nebo podílů s hlasovacím právem tak, aby majorita zůstala zachována subjektu, který v rámci licenčního řízení přesvědčil Radu o kvalitách svého projektu. Jakákoliv změna vlastnictví v rámci stanoveného limitu bude možná pouze s předchozím souhlasem Rady. Absence tohoto souhlasu nezpůsobuje neplatnost jednání, ale takto nabytá hlasovací práva nemohou být vykonávána, pokud Rada neudělí souhlas alespoň dodatečně.

K § 32

Obdobně jako je tomu v jiných evropských zemích, umožní nová právní úprava prodloužení doby platnosti již vydané licence k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání. Licenci bude možno prodloužit pouze jednou, aby nedošlo k ovládnutí vysílání jedním subjektem na nepřiměřeně dlouhou dobu bez možnosti změny.

Na prodloužení platnosti licence není právní nárok a rozhodnutí o jejím prodloužení či neprodloužení je plně v kompetenci Rady. Rada rozhodne o prodloužení doby platnosti licence na základě včas podané žádosti provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání. Kritérii pro posouzení žádosti o prodloužení doby platnosti licence jsou zachování plurality informací, transparentnost vlastnických vztahů a případné porušování právních předpisů o rozhlasovém a televizním vysílání v době platnosti licence.

Stanovují se případy, kdy nelze licenci prodloužit. Pokud k prodloužení licence nedojde, proběhne licenční řízení, kterého se může zúčastnit také stávající držitel licence.

K § 33

V zájmu právní jistoty držitelů licencí i třetích osob jsou uvedeny případy, kdy licence zaniká. Jedná se především o právní události týkající se osoby provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání. Důvodem zániku licence může být i nezahájení vysílání ve stanovené lhůtě, neboť stát má zájem na tom, aby nebyly zbytečně blokovány využitelné kmitočty. Dalším důvodem zániku licence je její zrušení rozhodnutím Rady.

K § 34

Zrušení licence je možné jen z velmi závažných důvodů, které jsou v zákoně taxativně vymezeny. Odkazuje se především na příslušná sankční ustanovení zákona, kde jsou uvedeny případy porušení povinností uložených provozovateli rozhlasového nebo televizního vysílání, které jsou důvodem pro zrušení licence.

K § 35

Licence je nezbytným předpokladem k zahájení rozhlasového nebo televizního vysílání. Vzhledem k omezenosti kmitočtového spektra nelze vyhovět každému žadateli o licenci I, proto je řízení postaveno na výběrovém principu.

Zahájení řízení je odlišné od zahájení řízení o vydání licence II v tom, že rozhodujícím okamžikem je v tomto případě vyhlášení licenčního řízení Radou. Je to mnohem praktičtější, než u současné úpravy, kdy řízení začínalo podáním žádosti, aniž byla vždy k dispozici volná kmitočtová kapacita.

Řízení o vydání licence I v případech území a kmitočtů, kde je rozhlasové a televizní vysílání již provozováno, je třeba zahájit s náležitým předstihem, aby bylo možno je ve stanovené době ukončit a rozhlasové nebo televizní vysílání mohlo být včas zahájeno (aniž by uvolněné kmitočty zůstaly neobsazeny).

Účastníky řízení jsou všichni žadatelé, kteří včas podali žádost o licenci. Zde je další podstatný rozdíl oproti současné právní úpravě. Dosavadní právní úprava neumožňovala přezkoumat všechny žádosti o licenci v rámci jednoho řízení. Každá jednotlivá žádost o licenci dosud zahajovala samostatné licenční řízení, což neumožňovalo komplexní prozkoumání všech žádostí.

K § 36

Lhůta pro podání žádosti o licenci nesmí být příliš krátká, aby účastníci řízení měli čas k přípravě, ale ani příliš dlouhá, aby se řízení zbytečně neprotahovalo. Proto se stanoví s ohledem na rozdílnost jednotlivých řízení (licence k celoplošnému nebo místnímu rozhlasovému nebo televiznímu vysílání) rozpětí 30-60 dní.

V případě řízení o vydání licence I k celoplošnému rozhlasovému nebo televiznímu vysílání bude součástí vyhlášených podmínek Radou požadovaná programová charakteristika. Rada může požadovat v rámci licenčního řízení i další informace související s předpokládaným rozhlasovým nebo televizním vysíláním.

K § 37

Vzhledem k stanovenému způsobu zahájení licenčního řízení, totiž vyhlášením Radou, není možno se zabývat žádostmi o vydání licence I, které byly Radě doručeny mimo stanovenou lhůtu. Rada proto žádosti, které jsou doručeny mimo tuto lhůtu, zamítne.

K § 38

Veřejné slyšení je významným předpokladem transparentnosti celého řízení. Veřejné slyšení se v praxi regulačního orgánu uplatňuje již dnes, ale není zakotveno přímo v zákoně. Upravují se podmínky provádění veřejného slyšení, kterého se může zúčastnit prakticky kdokoli.

Skutečnosti týkající se žadatele o licenci I, které jsou předmětem ochrany podle zvláštních právních předpisů (ochrana osobních údajů, obchodní tajemství), nemohou být projednávány v rámci veřejného slyšení.

K § 39

Pro formu rozhodnutí o vydání licence I jsou vzhledem ke zvláštnostem řízení stanoveny zvláštní náležitosti, jak ve výroku, tak v odůvodnění, které musí obsahovat také výsledky hodnocení jednotlivých žádostí a důvody, jež vedly Radu k výběru konkrétního žadatele o licenci I

K § 40

V praxi se vyskytly případy, kdy provozovatel nevyužíval všech kmitočtů, které mu přidělil regulační orgán, a tím blokoval tyto kmitočty jiným provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání. V takovém případě bude mít Rada pravomoc zasáhnout a nevyužívané kmitočty odejmout. Omezení územního rozsahu vysílání zákon připouští též v případech, kdy je to nezbytné k dodržení mezinárodních smluvních závazků České republiky.

K § 41 a 42

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy, která požadovala pouze registraci, zavádí navrhovaná úprava licence rovněž pro provozování původního rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictvím družic, kabelových sítí nebo jiných technických prostředků. Vyplývá to z nutnosti stanovit programové licenční podmínky i pro tento druh rozhlasového nebo televizního vysílání, a to nejen ve vztahu k podpoře evropské a nezávislé tvorby, nýbrž i ve vztahu k jiným povinnostem provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání.

Původní rozhlasové nebo televizní vysílání je ve většině evropských zemí licencováno, neboť pouhá registrace neumožňuje uplatnit vůči provozovateli požadavky na obsah vysílání jinak než zákonem, což není vždy praktické. Zachování dosavadního principu registrace u tohoto typu rozhlasového nebo televizního vysílání by také neumožňovalo naplnění předpokládaných mezinárodních závazků České republiky.

Řízení o vydání licence II je svou povahou správním řízením, neboť zde chybí moment výběru a účastníkem řízení je pouze žadatel o licenci II. Řízení se zahajuje z podnětu žadatele a je poněkud zjednodušené oproti řízení o vydání licence I.

Náležitosti žádosti o licenci II se doplňují o specifika daná způsobem šíření tohoto vysílání.

Obecný pojem ”jiné technické prostředky” je používán s ohledem na skutečnost, že technický rozvoj v oblasti rozhlasového nebo televizního vysílání probíhá velmi rychle a zákonodárce nemůže předvídat všechny možnosti vývoje v oblasti technických prostředků, které budou využívány k šíření rozhlasového nebo televizního vysílání.

K § 43

Veřejné slyšení je i u licence II významným prvkem transparentnosti řízení. Jednání o licenčních podmínkách, zvláště programových, tak mají možnost sledovat i zástupci veřejnosti. Stanoví se zásady provádění veřejného slyšení.

K § 44

Rozhodnutí o vydání licence II je formálně blízké běžnému správnímu rozhodnutí. Kromě formálních náležitostí bude obsahovat zejména licenční podmínky, jejichž okruh je stanoven v § 28.

K § 45

Ustanovení o možnosti vydávat tzv. krátkodobé licence reaguje na požadavek praxe umožnit vytváření zvláštního programu a jeho územně omezeného šíření u příležitosti různých akcí nebo událostí obchodního či společenského charakteru, např. výstav, veletrhů či filmových festivalů. Jde o vysílání spojené s informačními službami veřejnosti v případě časově omezených akcí.

Navrhuje se, aby řízení o vydání krátkodobé licence probíhalo ve zkrácených lhůtách a bez nutnosti uskutečnění veřejného slyšení, jako je tomu u ostatních druhů licencí. Omezení počtu licencí, které je možno vydat jedné právnické nebo fyzické osobě v průběhu jednoho kalendářního roku, by mělo zabránit tomu, aby se v praxi vydáváním krátkodobých licencí nezakrývalo dlouhodobější provozování rozhlasového nebo televizního vysílání.

K § 46

Vydávání oprávnění k převzatému vysílání, u něhož nedochází k sestavování a šíření původních rozhlasových nebo televizních programů, je vystavěno na jiných principech než vydávání licencí k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání, u něhož provozovatel sestavuje a šíří vlastní program.

K § 47 a § 48

Možnost žádat o vydání rozhodnutí o registraci je omezena podobným způsobem jako v případě předpokladů pro účast v licenčním řízení, neboť i v případě žádosti o registraci jsou namístě požadavky maximální transparentnost a důvěryhodnosti osoby žadatele.

K § 49

Stanoví se náležitosti žádosti o registraci, které by měly umožnit její posouzení z nejdůležitějších v úvahu přicházejících hledisek a předpokladů pro plnění zákonem stanovených povinností. V okamžiku podání žádosti o registraci má mít regulační orgán možnost co nejúplnějšího posouzení osoby žadatele a souvisejících okolností. Kromě údajů vztahujících se k osobě žadatele se vyžadují i údaje o převzatém vysílání, které má být žadatelem provozováno. Žádost o vydání rozhodnutí o registraci musí poskytovat dostatečnou sumu informací o žadateli. Veškeré skutečnosti musí být osvědčeny věrohodnými doklady.

Formální nedostatky žádosti mohou být odstraněny v přiměřené lhůtě, kterou regulační orgán poskytne.

K § 50

Způsob zahájení řízení o vydání rozhodnutí o registraci vyplývá z charakteru převzatého vysílání. Podobně jako u licence II se jedná o řízení, jehož jediným účastníkem je žadatel o registraci.

K § 51

Zákon řeší situaci, kdy bude mít žádost o registraci formální vady, nebo je podána osobou nesplňující stanovené předpoklady k provozování převzatého vysílání. Nesplnění těchto předpokladů nebo nedostatky žádosti, které nebudou v odstraněny v Radou stanovené lhůtě, budou mít za následek zamítnutí žádosti.

K § 52

Pokud není dána některá z okolností vylučujících provedení registrace podle § 51, regulační orgán vydá rozhodnutí o registraci. Stanovená lhůta odpovídá povaze řízení.

K § 53

Změna podmínek stanovených v rozhodnutí o registraci musí být schválena regulačním orgánem. Souhlas Rady je nutný s ohledem na možné zařazení programu, jehož obsah by byl v rozporu s ustanoveními tohoto zákona nebo mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a to zejména v oblasti ochrany tělesného, duševního a mravního vývoje dětí a mladistvých.

K § 54

V rámci právní jistoty provozovatelů převzatého vysílání se podává taxativní výčet důvodů zániku platnosti rozhodnutí o registraci. V zásadě jde jen o zánik právnické osoby nebo smrt fyzické osoby, která byla provozovatelem převzatého vysílání, anebo o zrušení registrace regulačním orgánem v případech vymezených zákonem. Důvodem pro zánik platnosti rozhodnutí o registraci je také uplynutí doby jednoho roku ode dne vydání rozhodnutí o registraci v případech, kdy subjekt, kterému byla registrace vydána, provozování převzatého vysílání nezahájil.

K § 55

Kromě zrušení rozhodnutí o registraci, které má povahu sankce za porušení uložených povinností, se zavádí i možnost regulačního orgánu zrušit rozhodnutí o registraci v případě závažné trestné činnosti provozovatele převzatého vysílání a v případě, kdy dojde k zániku oprávnění ke zřízení a provozování kabelové sítě podle zákona o telekomunikacích..

K § 56

Jde o aplikaci a konkretizaci základních obecně uznávaných morálních a etických požadavků na vysílané programy. Nepřípustnost určitého obsahu pořadů lze sice dovodit z jiných, zejména trestněprávních předpisů, avšak v zájmu komplexnosti právní úpravy vysílání je pod zvláštní sankcí deklarována i v tomto ustanovení. V žádném případě se nezakládá možnost či povinnost předběžné kontroly vysílání, nýbrž stanoví se odpovědnost provozovatele za obsah vysílání. Tato ustanovení mají rovněž vztah k Všeobecné deklaraci lidských práv.

U zákazu vysílání jde vždy o ochranu diváka, a to jak nezletilého tak dospělého. Přihlíží se k příslušným ustanovením trestního práva, která postihují jednání ohrožující morálku, vybízející k rasové, náboženské, národnostní nenávisti apod. Tyto povinnosti se týkají provozovatelů ze zákona i provozovatelů s licencí. Nejde o to, že násilí a rasová či jiná nenávist se vůbec nesmí objevit v rozhlasovém nebo televizním vysílání (např. v rámci zpravodajských pořadů), měla by však být zobrazována adekvátním způsobem. Podprahová sdělení představují manipulaci s divákem či posluchačem a jsou vlastně v rozporu se svobodou volně přijímat informace.

Tato omezení se vztahují na všechny druhy pořadů, včetně reklamy a programových oznámení.

K § 57

Požadavek vyváženosti vysílání, názorové plurality a nestrannosti vychází z obecných zásad novinářské etiky, jejichž uplatňování je v rozhlasovém a televizním vysílání vzhledem k vlivu tohoto typu sdělovacích prostředků ještě významnější než je tomu u periodického tisku.

Povinnost vyváženosti a nestrannosti je stanovena pro zpravodajské a publicistické pořady ve vztahu k celku vysílaného programu. Vyžadovat naprostou nestrannost jednotlivých příspěvků by bylo v praxi stěží proveditelné. I novinář, který ctí zásady novinářské etiky, je vždy vědomě či nevědomě ovlivněn svými zkušenostmi, vzděláním a názory. Základní zásadou rozhlasového a televizního zpravodajství by však mělo být nepodléhání předsudkům, snaha stát v pozadí a sledování problémů, o nichž se informuje, z různých pohledů. Výsledkem takového přístupu ke zpravodajství by mělo být komplexní, objektivní a vyvážené zobrazování skutečnosti.

Účelem ustanovení o vystupování hlasatelů a moderátorů zpravodajských pořadů v reklamě a teleshoppingu je vyloučení možnosti oklamání spotřebitele tím, že osoba známá jako seriózní informátor účinkuje v reklamě. Není rozhodující, zda hlasatel či redaktor je v konkrétním okamžiku v pracovním či jiném poměru v redakci zpravodajství či publicistiky. Rozhodující je, zda je obecně znám spotřebitelům jako informátor, ”osoba sdělující pravdivé zprávy”. Zákaz účasti těchto hlasatelů a moderátorů v reklamě je veden snahou zabránit vzniku situací, kdy by posluchač nebo divák nebyl schopen rozlišit reklamu od těch typů pořadů, které mají být maximálně objektivní.

K § 58

Provozovatel televizního vysílání ze zákona má v zájmu plnění povinností vyplývajících ze svého veřejnoprávního statutu uloženu povinnost opatřovat titulky alespoň část vysílaných pořadů, a to s ohledem na zpřístupnění programu sluchově postiženým občanům.

K § 59

Právo na vysílání stručných informací vychází z práva veřejnosti na informace a z principu plurality informací. Předmětem práva na vysílání stručných informací je jakákoliv událost sportovní, společenská nebo kulturní, která přitahuje zvýšený zájem veřejnosti. Nemusí přitom jít o událost značného společenského významu ve smyslu § 60. Držiteli výhradních práv k vysílání takové události se ukládá povinnost umožnit jinému provozovateli rozhlasového nebo televizního vysílání odvysílat stručnou informaci. Nedotčena zůstávají práva podle autorského zákona a právo na ochranu osobnosti.

K § 60

Výhradní práva k televiznímu vysílání významných událostí, zejména sportovního charakteru, byla v posledních letech v Evropě vykupována televizními společnostmi, které takové události následně umožnily sledovat pouze divákům placené televize. Tím byla značná část veřejnosti zbavena možnosti události značného společenského významu sledovat, což je v rozporu s právem na informace. Směrnice se snaží této tendenci zamezit a zavazuje členské státy k tomu, aby zajistily pro širokou veřejnost přístupnost přenosu takové události na volně dosažitelném, tj. neplaceném, nekódovaném,celoplošném programu. Konkrétní seznam takových událostí bude formou vyhlášky Ministerstva kultury vyhlášen ve Sbírce zákonů. Předpokládá se, že seznam bude obsahovat především letní a zimní olympijské hry, mistrovství světa a Evropy ve fotbale a mistrovství světa v ledním hokeji a v lehké atletice.

Sestavení seznamu takových událostí na mezinárodní úrovni podléhá určité proceduře předvídané Směrnicí. Po vstupu České republiky do Evropské unie budou muset provozovatelé, na které se vztahuje tento zákon, respektovat rovněž seznamy jiných členských zemí, pokud budou po příslušné proceduře zveřejněny v Úředním listu Evropských společenství.

K § 61

Předpokládá se, že povinnost poskytnout příslušným orgánům veřejné správy vysílací čas bude přicházet v úvahu ve výjimečných případech uvedených v ústavním zákoně č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Půjde o situace, kdy bezodkladné informování veřejnosti bude v zájmu ochrany zdraví, veřejného pořádku, bezpečnosti apod.

K § 62

Institut povinné archivace záznamu vysílání je v zájmu ochrany třetích osob, ale i v zájmu provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání pro veškeré případné budoucí spory a správní řízení. Délka lhůty povinného uchovávání záznamu vysílání je dána s ohledem na technické a kapacitní možnosti provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání. Předpokládá se, že provozovatelé budou předkládat záznamy vysílání na běžných technických prostředcích.

V případě zahájení některého z řízení zmíněných v tomto ustanovení v souvislosti s obsahem vysílaného pořadu, se v zájmu zachování důkazního prostředku v takovém řízení třicetidenní lhůta k uchování záznamu prodlužuje.

K § 63

Povinné označování rozhlasové nebo televizní stanice je nezbytné pro identifikaci programu a provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání, který je za obsah programu odpovědný, jakož i pro zajištění informovanosti diváků nebo posluchačů.

K § 64

Uveřejnění odpovědi je institut, který chrání osoby před zkreslenou prezentací v médiích; předpokládá poškození cti, důstojnosti nebo soukromí dotčené fyzické osoby, resp. dobré pověsti dotčené právnické osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi klade zvýšené nároky jak na provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání, tak na případné rozhodování soudu.

Zákon upravuje další náležitosti odpovědi, její rozsah, obsah a to, že se má omezit na skutková tvrzení.

Okruh osob, které mohou požadovat uveřejnění opravy je takový, aby byla zajištěna ochrana osobní integrity fyzické osoby i tehdy, není-li již naživu a tudíž se nemůže sama právně bránit.

K § 65

Jedná se o nový institut, který je vzhledem ke své praktičnosti a opodstatněnosti používán a respektován v řadě evropských zemí. U práva požadovat zveřejnění dodatečného sdělení jde o institut navazující na zásadu presumpce neviny. Posiluje ochranu práv třetích osob.

K § 66

Písemná forma a výslovně stanovené obsahové náležitosti žádosti o uveřejnění odpovědi či dodatečného sdělení jsou nezbytné vzhledem k potřebě jednoznačného určení obsahu a rozsahu opravy, odpovědi či dodatečného sdělení ze strany žadatele. Lhůty jsou stanoveny tak, aby byl proces nápravy rychlý a operativní a zároveň byla vydavateli poskytnuta určitá jistota. Jde o lhůty propadné.

K § 67

Podmínky pro uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení byly stanoveny tak, aby jejich publikace byla rovnocenná, zvláště pokud jde o kvalitu, místo a dobu jejich uveřejnění.

Aby se vyloučilo znevažování dopadu odpovědi nebo dodatečného sdělení uvedením v nevhodném kontextu, stanoví se zákaz jejich komentování v tom pořadu, ve kterém byly uveřejněny.

K § 68

Stanoví se případy, ve kterých se lze domáhat uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení soudní cestou a určuje se propadná lhůta, v níž musí být návrh na zahájení řízení podán.

K § 69

Úprava postihuje situace, v nichž bude mít provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání možnost odmítnout uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení. Je vyloučena možnost požadovat uveřejnění textů, jejichž odvysíláním by došlo k porušení dobrých mravů nebo spáchání trestného činu a provozovatel by pak byl nucen riskovat postih za uveřejnění takového textu. Právo na odpověď rovněž nevzniká u citací třetích osob určených pro veřejnost.

Právo na odpověď nevzniká u sdělení, které je uveřejněno se souhlasem dotčené osoby.

Další výjimku představuje případ, kdy sdělení odpovídající dodatečnému sdělení již uveřejněno bylo a jeho opakované uveřejnění je tedy nadbytečné.

K § 70

Povaha činnosti hromadných sdělovacích prostředků vyžaduje, aby byla zákonem garantována ochrana zdroje v nich uveřejněných informací.

Zákon zakotvuje institut ochrany zdroje informací. Tento institut se ve vazbě na informace uveřejněné v rozhlasovém nebo televizním vysílání vztahuje na osoby podílející se na získávání a zpracování informací. Jde tedy nejen o redaktory zaměstnané v pracovním poměru, ale i o novináře na volné noze, kteří do vysílání přispívají na základě např. smlouvy o dílo.

Aby nemohla být ochrana zdroje informací v praxi obcházena, umožňuje navrhovaná úprava shora uvedeným osobám takové nakládání s věcmi, ze kterých by se původ věcí dal určit, aby k jeho určení pomocí těchto věcí dojít nemohlo.

Institut ochrany zdroje informací je návrhem zákona koncipován jako právo odepřít poskytnutí informace, s jejíž pomocí by mohla být zjištěna totožnost osoby, která uveřejněné informace poskytla. Tento institut byl limitován tak, že zůstávají nedotčeny skutkové podstaty některých forem trestné součinnosti vyjádřené v § 166 až 168 trestního zákona, a to v návaznosti na příslušná ustanovení trestního řádu.

K § 71 a § 72

Tato ustanovení souvisejí se zvláštním veřejným zájmem na ochraně dětí a mladistvých před sledováním pořadů, které mohou způsobit významné škody v jejich tělesném, duševním a mravním vývoji. Děti a mladiství jsou takovými druhy pořadů ohroženy více než dospělí vzhledem k tomu, že mají menší schopnost vytvářet si o jednotlivých pořadech kritický úsudek, neboť způsob jejich vnímání je dán chybějící životní zkušeností a větší citlivostí. Proto je vysílání pořadů v tomto ohledu zvlášť škodlivých zcela zakázáno.

Některé pořady se smějí vysílat jen v době, kdy se předpokládá, že děti a mládež rozhlas či televizi nesledují. Novým opatřením je povinnost zařadit slovní varování bezprostředně před potenciálně nebezpečným pořadem a vizuální varování povinně spojené s takovým pořadem.

Tato ustanovení jsou v zákoně nově precizována s přihlédnutím k mezinárodním závazkům České republiky.

Ohrožení tělesného vývoje dětí a mladistvých odvysílanými pořady je zřejmě méně pravděpodobné než je tomu v případě vývoje duševního a mravního. Tělesné zdraví však úzce souvisí se zdravím duševním a nelze jej oddělovat. Např. v Japonsku byly zaznamenány epileptické záchvaty velkého počtu dětí po odvysílání agresivního animovaného filmu.

K § 73

Ustanovení související s podporou evropské a nezávislé tvorby jsou do zákona zařazena v souladu s mezinárodními smluvními závazky České republiky, zvláště v souvislosti se začleňováním do evropských struktur. Cílem je podpora evropského filmového průmyslu a posílení jeho konkurenceschopnosti zejména oproti zámořskému filmovému průmyslu. Tento cíl ve svých důsledcích vedl v jednotlivých evropských zemích především k posílení postavení národní filmové produkce a nezávislých evropských producentů. Evropské dokumenty obsahují ve vztahu k tzv. kvótám evropských a nezávislých děl určitou flexibilitu.

U provozovatele televizního vysílání ze zákona se předpokládá okamžité splnění požadavku na většinové zastoupení evropské tvorby v programu, protože tento požadavek souvisí s jeho posláním a je již v současnosti plněn.

U provozovatelů televizního vysílání s licencí se předpokládá stanovení podílu evropských děl v programu regulačním orgánem, a to s přihlédnutím k jejich významu v rámci českého mediálního prostoru a reklamního trhu. V souladu s možnostmi, které dává Směrnice bude platnost evropských kvót zaváděna postupně na základě vhodných kriterií, s přihlédnutím k situaci každého jednotlivého provozovatele televizního vysílání. Zákon stanoví, že konkrétní výši tohoto podílu v procentech stanoví pro jednotlivé provozovatele svým rozhodnutím Rada. Transparentnost určených podílů je mj. garantována jejich projednáním v rámci veřejného slyšení.

Podíl evropských děl se stanoví s vyloučením některých druhů pořadů a počítá se u každého programu zvlášť. Pokud jde o vyloučení soutěží, rozumí se jimi pořady zahrnující obvykle prvek výhry.

K § 74 až 75

V souladu s příštími mezinárodními závazky České republiky se požaduje rovněž vyhrazení určitého vysílacího času, resp. programového rozpočtu, pro díla evropských producentů nezávislých na provozovateli televizního vysílání s cílem podpory rozmanitosti evropského audiovizuálního trhu. Zvláštní důraz je v evropských zemích obvykle kladen na regionální producenty a jejich podporu.

Podíl 10% vysílacího času je stanoven jako cíl, kterého má být dosaženo postupně podle síly konkrétního audiovizuálního trhu. Konkrétní podíly evropské nezávislé tvorby v programu jednotlivých provozovatelů televizního vysílání s licencí stanoví Rada. Podíl nezávislé evropské tvorby se stejně jako u podílu děl evropské tvorby vypočítává jen z určitého druhu pořadů. Alternativně je dána možnost, aby provozovatel televizního vysílání místo vyhrazení určitého podílu vysílacího času dílům evropských nezávislých producentů věnoval konkrétní část vlastního programového rozpočtu na výrobu těchto děl.

Pro definici nezávislého provozovatele posloužil jako podklad pracovní materiál Evropské komise, který vychází z podílu vlastnictví a množství pořadů vyrobených pro jednoho provozovatele televizního vysílání.

V rámci podpory nezávislé evropské tvorby je třeba podpořit jmenovitě také díla současná, tj. ta od jejichž uveřejnění neuplynulo více než 5 let. Jejich podíl na vysílání je u provozovatele televizního vysílání ze zákona stanoven přímo v zákoně, zatímco u provozovatelů televizního vysílání s licencí jej stanoví Rada v licenčních podmínkách.

K § 76

U televizního vysílání, určeného svým charakterem pro obyvatele určité oblasti, není vhodné vyžadovat dodržování ustanovení na podporu evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby, a to vzhledem k zaměření místního vysílání na problematiku určitého regionu a také s přihlédnutím k výši nákladů, které vyžaduje nákup evropské produkce. Sledování podílu evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby u provozovatelů místního televizního vysílání nevyžadují ani mezinárodní smluvní dokumenty.

K § 77

Definice evropského díla uvedená v tomto ustanovení je plně harmonizovaná s příslušnými ustanoveními Směrnice. Až do vstupu České republiky do Evropské unie však není zajištěna reciprocita ve vztahu k českým audiovizuálním dílům, proto se navrhuje, aby se pro mezidobí od účinnosti zákona do přístupu České republiky k Evropské unii používala definice evropského díla obsahově širší než definice užívaná Směrnicí. Definice evropského díla, která by měla platit do přístupu České republiky k Evropské unii je obsažena v § 146 zákona.

K § 78

Sledování dodržování ustanovení o podpoře evropské a evropské nezávislé a současné tvorby vyžaduje uložit provozovatelům vysílání povinnost poskytovat regulačnímu orgánu informace o těchto pořadech a jejich podílu v programu. Informace musí být dostatečně obsažné a jejich součástí bude zdůvodnění případného neplnění stanovených podílů. Délka sledovaného období vychází z praxe Evropské komise.

Předpokládá se, že Ministerstvo kultury si bude moci vyžádat od Rady všechny údaje související s plněním povinností zaměřených na podporu evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby, které budou potřebné k dokumentaci plnění závazků vyplývajících z členství České republiky mezinárodních vládních organizacích.

K § 79

Účelem tohoto ustanovení je zabránit jakékoliv možnosti záměny mezi reklamou nebo teleshoppingem a ostatními částmi programu. Zákon proto formuluje požadavek na oddělení vysílání reklamy a teleshoppingu od ostatního vysílání i na způsob vysílání reklamy a teleshoppingu. Reklama a teleshopping mají být vysílány zásadně v blocích. Samostatné (jednotlivé, nezařazené v blocích) reklamní šoty mají zvýšenou účinnost a proto se jejich zařazování do vysílání připouští pouze výjimečně.

V souladu s evropským pojetím mediálního práva (na rozdíl od pojetí např. zámořského) je striktní oddělení reklamy a teleshoppingu od ostatního vysílání považováno za předpoklad nezávislosti sdělovacích prostředků a svobody slova. Jde také o zamezení skryté reklamě. V rozhlase musí být reklama a teleshopping odděleny jednoznačným akustickým signálem, který nesmí být v rozhlasovém vysílání používán v jiném kontextu. V televizi může být reklamní či teleshoppingové vysílání odděleno jak výslovným nápisem reklama (teleshopping), tak postavami či emblémy nebo znělkou bez výslovného označení reklama či teleshopping, které však budou použity výlučně k oddělení reklamy nebo teleshoppingu. Toto užití by mělo být dlouhodobé (označení by se neměla střídat příliš často).

K § 80

Redakční nezávislost provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání je jedním ze základních principů celé právní úpravy týkající se provozování rozhlasového a televizního vysílání a nalezla proto svůj výraz i v tomto ustanovení.

K § 81

Toto ustanovení slouží ochraně práv třetích osob, které by mohly být dotčeny obsahem vysílání reklam, ale i ochraně samotných provozovatelů. Údaje ztotožňující zadavatele reklamy nebo teleshoppingu budou tvořit důkazní materiál v případných sporech.

K § 82

Určité "citlivé" druhy programů, které jsou výslovně vyjmenovány, není přípustné přerušovat reklamou ani teleshoppingem.

Významná je především ochrana dětského diváka. Děti totiž často rozdíl mezi televizním pořadem a reklamou vůbec nevnímají. V reklamním příběhu tak nejsou schopny odhalit manipulativní obsah a jeho obsahu bezvýhradně věří. Děti jsou přitom velmi významnou cílovou skupinou zadavatelů reklamy, jednak proto, že často disponují určitou částkou peněz a jednak proto, že při výběru zboží hrají v rodinách důležitou roli. Má se za to, že reklama určená dětem má své místo mimo tyto pořady (před nimi nebo po nich), nikoliv však v průběhu těchto pořadů, právě s ohledem na sníženou dětskou schopnost rozlišení reklamy od jiných pořadů. Zákon přesně nestanoví věkovou hranici ”dětí”, a to především proto, že snaha o co největší přesnost normativního textu by mohla v konečných důsledcích vést ke sporům o to, zda je pořad určen osobám do ”x let”, nebo osobám o několik dnů starším. Takové výkladové spory by pak zcela popřely účel tohoto ustanovení, jakož i všech ustanovení tohoto zákona, které směřují k ochraně tělesného, duševního a mravního vývoje dětí a mladistvých.

Zákaz přerušování bohoslužeb reklamou nebo teleshoppingem se netýká náboženského vysílání jako takového. Při vysílání mše nebo jiné bohoslužby jako hudebního díla je nutno rozlišovat, zda účelem pořadu je převážně prvek náboženský nebo hudební.

K § 83 až 85

Pravidla zařazování reklam a teleshoppingu do pořadů sledují ustavení rovnováhy mezi zájmy provozovatelů televizního vysílání a zadavatelů reklamy na jedné straně a diváků, autorů a výrobců na straně druhé.

Vlastní přerušování pořadů reklamou mohou provádět jen provozovatelé rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí, u nichž je příjem z reklam hlavním zdrojem financování.

Reklamy se mají zásadně umísťovat mezi jednotlivé pořady.

Programy sestávajícími ze samostatných částí se rozumí např. soutěže s jednotlivými koly, pořady magazínového typu, sportovní pořady, koncerty a divadelní představení obsahující přestávky. Pojem samostatná část sportovního pořadu musí odpovídat přirozeným přestávkám, které jsou typické pro určitý sport; vytváření umělých přestávek provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání není žádoucí.

Film, který trvá alespoň 90 minut, může být přerušen reklamou nebo teleshoppingem nejvýše dvakrát, pokud trvá alespoň 110 minut, může to být třikrát.

Provozovatel může určit sám, na kterém místě pořadu bude reklama. Mezi jednotlivými šoty však musí být přestávka alespoň 20 minut. Z tohoto požadavku jsou vyňaty programy, které mají samostatné části

K § 86

Stanoví se obecné zásady pro přerušování rozhlasového i televizního vysílání reklamou. Přerušování pořadů nesmí porušovat autorská práva ani práva příbuzná právu autorskému. Rovněž nesmí narušovat integritu a hodnotu vysílaného pořadu.

Tato pravidla korespondují s příslušnými mezinárodními smlouvami.

K § 87 až 90

Rozsah reklamy a teleshoppingu musí být přiměřený funkci televize jako hromadného sdělovacího prostředku sloužícího informaci, zábavě, vzdělávání, sociálnímu a kulturnímu rozvoji. Ustanovení také brání přílišné koncentraci reklamy resp. teleshoppingu v krátkém časovém úseku, zvláště v tzv. hlavním vysílacím čase. Podíl mezi reklamními a teleshopingovými šoty může provozovatel určit v rámci daných limitů samostatně, např. může vysílat 10% reklamních a 10% teleshoppingových šotů nebo 5% reklamních a 15% teleshoppingových šotů apod.

Vlastní propagace provozovatele vysílání, kterou je třeba odlišovat od běžných informací o pořadech, má sice povahu reklamy, ale do stanoveného rozsahu reklamního času se nezapočítává.

K § 91

Souvislý teleshoppingový pořad je novinkou, která u nás doposud nemá tradici. V zemích západní Evropy a v USA je však běžná. Zavádí ji novelizovaná Směrnice, jakož i Dodatkový protokol k Úmluvě (tzv. teleshopping window), jako nový druh komerčního vysílání s rozsáhlými výjimkami co do časového rozsahu oproti dosavadní době trvání reklamy a teleshoppingu.

Pro souvislé teleshoppingové pořady neplatí časové omezení platné pro teleshoppingové šoty, neboť mají své vlastní časové limity. Musí být ovšem stejně jako teleshopping označeny a odděleny od ostatních pořadů.

Provozovatel televizního vysílání ze zákona není vzhledem k veřejnoprávní povaze svého vysílání oprávněn souvislé teleshoppingové pořady vysílat.

K § 92

Také v rozhlasovém vysílání je třeba dbát na základní funkce rozhlasu jako kulturního, zábavného, informačního a vzdělávacího média a rozsah reklamy a teleshoppingu je třeba omezit obdobně jako v televizním vysílání.

U provozovatele rozhlasového vysílání ze zákona je rozsah reklamního vysílání silně omezen vzhledem k tomu, že podstatnou část jeho příjmů tvoří tzv. koncesionářské poplatky.

K § 93

Divák má mít možnost identifikovat sponzorovaný pořad a sponzor musí mít možnost propagovat svoji firmu. Neoznačení sponzorovaného pořadu by znamenalo skryté sponzorování, které je zakázáno.

K § 94

Redakční nezávislost provozovatele vysílání je třeba zachovat v každém případě a tedy i v případě vysílání sponzorovaných pořadů.

K § 95

Zákaz sponzorování zpravodajských a politicko-publicistických pořadů posiluje ustanovení o zákazu vlivu sponzora na redakční nezávislost provozovatele. Zákaz se netýká specializovaných zpravodajských pořadů, které poskytují neutrální fakta, jako zprávy o počasí či o dopravní situaci.

K § 96

I když provozovatel převzatého vysílání nerozhoduje o složení programů, které šíří, musí zde být zpětná vazba a v případě zjevného, opakovaného nebo závažného porušování ustanovení o ochraně dětí a mládeže a zákazu podněcování k nenávisti na základě rasy, pohlaví, náboženství nebo národnosti v programech, které šíří, by měl provozovatel převzatého vysílání reagovat vyloučením takového programu ze své nabídky, jinak se vystavuje nebezpečí zákazu šíření takového programu.

K § 97

Toto ustanovení má za účel zabezpečit, aby diváci kabelové televize nebyli zbaveni možnosti sledovat celoplošné rozhlasové a televizní programy, které lze v místě přijímat a zároveň brání diskriminaci jednotlivých provozovatelů vysílání ze strany provozovatele převzatého vysílání prostřednictvím kabelových sítí.

K § 98

Povinnost provozovatele převzatého vysílání vyhradit jeden program pro místní vysílání vytváří předpoklady k zajištění informací místního charakteru pro diváky převzatého vysílání v určité oblasti. Vzhledem k tomu, že provozovatel převzatého vysílání je povinen vyhradit tento program bezplatně, nesmí být toto vysílání bez jeho souhlasu obchodně využíváno.

K § 99 a 100

Provozovatel převzatého vysílání je povinen oznamovat zahájení převzatého vysílání a změny některých údajů uvedených v žádosti o registraci tak, aby měl regulační orgán k dispozici aktuální údaje.

K § 101

Klesající platební morálka poplatníků rozhlasových a televizních poplatků si vynucuje opatření k identifikaci jednotlivých držitelů rozhlasových nebo televizních přijímačů. Jedním ze zdrojů informací o poplatnících může být evidence provozovatelů převzatého vysílání prostřednictvím kabelových sítí. Budou se poskytovat pouze nezbytně nutné údaje, které nejsou chráněny podle příslušných předpisů o ochraně osobních údajů.

K § 102

Zákon směřuje k zajištění plurality informací v rozhlasovém a televizním vysílání cestou omezení kumulace licencí k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání.

S ohledem na omezenost kmitočtového spektra využitelného k rozhlasovému a televiznímu vysílání šířenému prostřednictvím zemských vysílacích rádiových stanic a vzhledem k požadavku zachovat pluralitu informací se stanoví rozsah, v jakém se může jeden provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání podílet na celkové podobě rozhlasového a televizního vysílání v České republice.

Rovněž celostátní periodický tisk vykazuje značný vliv na tvorbu názorů občanů. Proto je třeba zamezit křížení vlastnictví celostátního denního tisku a provozování celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání.

K § 103

Toto ustanovení brání vzniku situace, kdy totožná právnická nebo fyzická osoba cestou kumulace několika licencí k jinému než celoplošnému rozhlasovému nebo televiznímu vysílání získá možnost pokrytí takového počtu obyvatel, jakou má provozovatel celoplošného rozhlasového nebo televizního vysílání, aniž by však měla licenci k celoplošnému rozhlasovému nebo televiznímu vysílání.

Zákon dále vylučuje možnost takové kumulace v případě osob, které se na podnikání provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání podílejí, protože je třeba zabránit této koncentraci nejen u přímých vlastníků, ale rovněž u osob, které sdělovací prostředek ovládají.

K § 104

Dojde-li ke vzniku programové sítě provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání tak, že vzájemným propojením pokryjí vysíláním území s vyšším než 70% podílem na celkovém počtu obyvatel České republiky, dostávají se do nerovného postavení provozovatelé rozhlasového nebo televizního vysílání, kteří museli uspět v řízení o vydání licence k celoplošnému vysílání oproti těm, kteří si k celoplošnému vysílání dopomohli cestou vytváření programových sítí. Pro tyto případy se proto stanoví povinnost omezit programovou síť tak, aby pokrytí obyvatelstva nepřesáhlo 70% obyvatel České republiky.

K § 105

Důležitým problémem, který návrh zákona řeší, je nepřímá koncentrace sdělovacích prostředků, kdy nevzniká nový subjekt (jako v případě sloučení) nebo jeden z fúzujících subjektů zaniká ve prospěch druhého (jako v případě splynutí). Zákon proto definuje různé formy nepřímé koncentrace personální (kdy stejné fyzické osoby zasedají ve statutárních nebo v kontrolních orgánech několika sdělovacích prostředků), kapitálové (vlastnictví podílů v několika sdělovacích prostředcích) nebo na bázi společné činnosti.

K § 106

Sledování dodržování ustanovení § 102 až 105 regulačním orgánem vyžaduje uložení povinnosti provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání sdělovat tomuto orgánu relevantní údaje týkající se plurality informací a přehlednosti majitelských vztahů.

K § 107

Působnost ustanovení k zajištění plurality informací a přehlednosti majitelských vztahů v rozhlasovém a televizním vysílání je třeba vyloučit ve vztahu k provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání ze zákona. Tito provozovatelé nemohou být subjekty, na něž by se měla vztahovat ustanovení zákona zajišťující pluralitu informací a bránící koncentraci, neboť to předpisy, kterými byly zřízeny vylučují.

Výjimkou je ustanovení § 105 kde se vyloučení působnosti ustanovení k zajištění plurality informací a přehlednosti majitelských vztahů vůči těmto provozovatelům prolamuje tak, aby ve vztahu k provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí nemohli být v postavení právně uznaných společníků ani s nimi podnikat na základě smlouvy o sdružení.

Z povahy činnosti provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání s krátkodobou licencí, zejména z časového omezení této licence, plyne nezbytnost vyloučení působnosti ustanovení § 102 až § 106 ve vztahu k nim.

Ustanovení o zajištění plurality informací a přehlednosti majitelských vztahů se nevztahují na provozovatele převzatého vysílání. Určitou pojistkou pro zajištění plurality informací je v případě tohoto typu vysílání povinnost provozovatele zajistit, aby v jeho programové nabídce byly zahrnuty všechny celoplošné rozhlasové nebo televizní programy ve smyslu § 97 .

K § 108 až 113

Pokuty jsou nejběžnější sankcí ukládanou za porušení povinností vyplývajících z tohoto zákona nebo z licenčních podmínek a z podmínek stanovených v rozhodnutí o registraci. V ustanoveních § 108 až § 111se stanoví skutkové podstaty porušení konkrétních povinností, které jsou postihovány pokutou a různá rozpětí výše pokut.

Povinnost opatřovat určité procento pořadů skrytými nebo otevřenými titulky je zákonem ukládána pouze provozovateli televizního vysílání ze zákona, proto je pokuta za porušení této povinnosti uvedena ve zvláštním ustanovení.

Ustanovení § 110 se týká ukládání pokut provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí. Provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí lze udělit pokutu nejen za porušení povinností uložených zákonem, ale také za porušení licenčních podmínek.

Pokutu lze rovněž uložit provozovateli převzatého vysílání za porušení povinností vyplývajících z tohoto zákona.

Zákon umožní postihovat nejen provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání a provozovatele převzatého vysílání, ale i subjekty, které provozují rozhlasové nebo televizní vysílání anebo převzaté vysílání, bez příslušného oprávnění. Na rozdíl od platné právní úpravy se stanoví také povinnost Rady rozhodnout o ukončení neoprávněného vysílání.

Rozpětí pro ukládání pokut je stanoveno pro skupiny jednotlivých skutkových podstat v takové šíři, aby regulační orgán mohl účinně zohlednit závažnost porušení stejného druhu povinností případ od případu. Hodnocení závažnosti porušení povinnosti a uložení pokuty v adekvátní výši bude záležet na uvážení Rady v rámci stanovených kritérií, kterými jsou vedle závažnosti porušení povinnosti i výše bezdůvodného obohacení a okolnosti, za nichž k porušení povinnosti došlo.

U provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání ze zákona bude Rada povinna před uložením pokuty konzultovat Radu Českého rozhlasu nebo Radu České televize, které jsou podle zvláštních zákonů koncipovány jako orgány vykonávající právo veřejnosti nad kontrolou tvorby a šířením programů těmito provozovateli. Provozovatelům rozhlasového nebo televizního vysílání ze zákona nelze uložit jinou sankci než pokutu.

Stanoví se pravidla pro vybírání pokut a jejich užití.

K § 114 a 115

Dočasný zákaz rozhlasového nebo televizního vysílání je nově zaváděným druhem sankce, který je součástí mediálních předpisů v některých evropských zemích, jako např. ve Francii či ve Velké Británii.

Jedná se o přísnější postih provozovatele rozhlasového nebo televizního vysílání porušujícího uložené povinnosti, neboť přerušení vysílání mu způsobí nejen finanční újmu, ale i újmu z hlediska sledovanosti nebo poslechovosti jeho programu. V tomto ohledu se jedná o velmi účinnou sankci, u níž již pouhá hrozba jejího uložení má značný preventivní účinek. Okruh povinností, jejichž porušení lze takto postihnou, je přirozeně užší než v případě pokut. Vzhledem k dopadu této sankce je její uložení vázáno na závažné porušení taxativně vyjmenovaných povinností, které se přímo váží na obsah vysílání.

Spodní hranice délky dočasného zákazu vysílání není určena. Může se jednat i o hodiny, nejen o celé dny. Předpokládá se, že Rada v rozhodnutí o uložení dočasného zákazu rozhlasového nebo televizního vysílání určí jednak délku doby, po kterou má provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání zakázáno vysílat, jednak čas, kdy se tak má stát.

K § 116

V případě opakovaného porušování povinností vyplývajících z tohoto zákona nebo z licenčních podmínek, anebo v případě závažného porušení taxativně vyjmenovaných povinností provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí, může být doba platnosti licence zkrácena až o 1 rok. Podobně jako u dočasného zákazu rozhlasového nebo televizního vysílání se předpokládá, že tento druh sankce bude využíván pouze výjimečně.

Podobný typ sankce je obsažen také v právních předpisech dalších evropských zemí, jako např. Francie.

K § 117 až 119

Zrušení licence je nejpřísnějším druhem sankce, které dotčený subjekt zbavuje oprávnění k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání. Okruh povinností, za jejichž porušení přichází v úvahu uložení tohoto druhu sankce, je proto stanoven velmi úzce a týká se pouze případů zvlášť závažného porušení taxativně vyjmenovaných povinností nebo licenčních podmínek.

Jako obligatorní postih nastupuje zrušení licence pouze v případě závažných deliktů. Rozlišují se případy, kdy je Rada povinna licenci zrušit a kdy to záleží na jejím uvážení. Předpokládá se, že tento druh sankce bude v praxi využíván pouze ve zcela výjimečných případech, přednost by měly mít sankce mírnějšího charakteru.

K § 120

U převzatého vysílání musí mít regulační orgán možnost zakročit dostatečně důraznou sankcí proti závažným porušením zákona nebo závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv. Pokud provozovatel převzatého vysílání zařadil do své programové nabídky ”závadný” program nebo došlo k takovým změnám přebíraného programu, že se dostal do rozporu s ustanoveními tohoto zákona, může Rada rozhodnout o zastavení převzatého vysílání tohoto programu, aniž by byla dotčena platnost rozhodnutí o registraci. Tomuto rozhodnutí musí předcházet upozornění Rady na závadnost tohoto programu v posledních 12 měsících. V tomto ustanovení se jedná o konkrétní jednotlivý program, který provozovatel převzatého vysílání zařadil do své nabídky.

Mechanizmus řízení o zastavení převzatého vysílání programu je upraven v souladu s ustanoveními mezinárodních smluv.

K § 121

Zrušení registrace je krajním druhem sankce uplatňované vůči provozovatelům převzatého vysílání. Zákon připouští zrušení registrace pouze v případě, že jeho vydání dosáhl provozovatel nekalým způsobem, nebo v případě, že nerespektoval rozhodnutí Rady o zastavení převzatého vysílání určitého ”závadného” programu.

K § 122

Zvláštní režim se stanoví pro ukládání sankcí v případě nesplnění povinností stanovených k zajištění podpory evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby. Vzhledem k tomu, že z povahy této povinnosti vyplývá možnost nápravy, stanoví se jako primární opatření uložení přiměřené lhůty k nápravě. Pokud provozovatel televizního vysílání ve stanovené lhůtě nápravu nezjedná, uloží mu Rada pokutu.

K § 123

Zvláštní režim je stanoven pro ukládání sankcí v případě porušení povinností podle Hlavy VII, jejichž účelem je zajištění plurality informací a přehlednosti majitelských vztahů v rozhlasovém a televizním vysílání. V takových případech nejprve Rada stanoví přiměřenou lhůtu k nápravě závadného stavu a teprve po jejím marném uplynutí zkrátí dobu platnosti licence nebo licenci zruší.

Zákon dává přednost tomu, aby k odstranění závadného stavu došlo vlastní aktivitou dotčených subjektů. Lhůta ke zjednání nápravy bude stanovena vždy individuálně s přihlédnutím k povaze závadného stavu.

K § 124

Možnost uložení sankcí je časově limitována subjektivní a objektivní lhůtou, jako je tomu u některých jiných správních deliktů.

Uložení sankce nemá vliv na náhradu škody nebo jinou povinnost podle tohoto zákona.

K § 125

Právo na uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení nelze uplatňovat vůči provozovateli převzatého vysílání, ale vždy vůči provozovateli původního programu. Provozovatel převzatého vysílání totiž nemůže činit žádné zásahy v převzatém programu, který zařadil do své programové nabídky. Provozovatel převzatého vysílání však má v takovýchto případech povinnost určité součinnosti.

K § 126

Programy věnované výhradně teleshoppingu jsou v některých evropských zemích běžné. Nelze u nich uplatnit podporu evropské a evropské nezávislé a současné tvorby, protože tento typ pořadů nevysílají. Neuplatní se zde ani některá omezení (zejména časová) týkající se vysílání teleshoppingu podle obecné úpravy.

Programy věnované vlastní propagaci jsou programy propagující výhradně výrobky, služby a program provozovatele vysílání. Tyto programy postrádají obvyklé pořady jakými jsou zpravodajství, sport, audiovizuální díla. I zde je vzhledem k povaze těchto programů vyloučeno uplatnění ustanovení o podpoře evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby.

K § 127

V případě rozhodovací činnosti Rady se jedná o rozhodování ve správním řízení. Podpůrné užití ustanovení správního řádu, který upravuje obecná pravidla správního řízení je tedy v řízeních před Radou namístě. Pokud je úprava některých institutů odchylná, jsou jednotlivé výjimky uvedeny v příslušných ustanoveních zákona.

Možnosti provozování rozhlasového nebo televizního vysílání prostřednictvím zemských rádiových vysílacích stanic jsou omezeny danou kmitočtovou kapacitou a podmiňují celou řadu odlišností v řízení o vydání licence k tomuto typu vysílání. Řízení, ve kterém dochází k výběru žadatele o licenci I, je proto řízením sui generis, v němž jsou možnosti užití obecných pravidel správního řízení značně omezené. Postup podle správního řádu je proto s výjimkou jmenovitě vypočtených ustanovení vyloučen.

K § 128

Stanoví se případy, kdy lze podat žalobu k sudu proti pravomocnému rozhodnutí Rady.

K § 129

V zájmu předcházení průtahům při rozhodovací činnosti Rady se stanoví maximální lhůta pro doručení písemného vyhotovení rozhodnutí.

K § 130

Je třeba zachovat určitou kontinuitu provozování rozhlasového a televizního vysílání a právní jistotu provozovatelů, proto se stanoví, že stávající licence opravňující k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání zůstávají v platnosti.

Vzhledem k tomu, že údaje poskytnuté provozovateli Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání podle dosavadních předpisů se zcela nekryjí s údaji a doklady vyžadovanými pro vydání licence podle tohoto zákona, ukládá se provozovatelům, jejichž licence zůstávají v platnosti, aby Radě ve stanovené lhůtě sdělili nově vyžadované údaje a doložili příslušné doklady pod hrozbou pozbytí platnosti licence.

K § 131

Za účelem sjednocení postavení provozovatelů televizního vysílání podle dosavadních předpisů a provozovatelů, kteří oprávnění k vysílání nabudou podle tohoto zákona, se stanoví povinné projednání změn licenčních podmínek, které byly stanoveny před účinností tohoto zákona, a to s ohledem na nové povinnosti provozovatelů televizního vysílání v oblasti podpory evropské tvorby a evropské nezávislé a současné tvorby. Rada bude povinna ve vztahu ke stávajícím provozovatelům televizního vysílání rozhodnout o změnách licenčních podmínek do 1 roku od účinnosti nového zákona. Do doby, než Rada o podílu evropské tvorby ve vysílání provozovatele s licencí rozhodne, nevztahuje se na tohoto provozovatele povinnost podpory evropské, evropské nezávislé a současné tvorby.

K § 132

Bylo třeba stanovit lhůtu, v níž budou stávající provozovatelé rozhlasového nebo televizního vysílání s licencí, kteří nesplňují podmínky vyplývající z ustanovení tohoto zákona, zejména v oblasti zajištění plurality informací a přehlednosti majitelských vztahů v rozhlasovém a televizním vysílání, povinni uvést své poměry do souladu s novou právní úpravou. Lhůta nemůže být příliš dlouhá, ale na druhé straně musí postačovat ke splnění stanovených kritérií, zvláště bude-li v některých případech třeba svolat jednání statutárních orgánů a měnit zápisy v obchodním rejstříku.

K § 133

Stávající oprávnění k šíření rozhlasového nebo televizního vysílání prostřednictvím satelitu, prostřednictvím kabelových rozvodů nebo prostřednictvím satelitu a kabelových rozvodů, tzv. registrace, jejichž držitelé odpovídají definici provozovatelů převzatého vysílání podle § 2 písm. b) zákona, zůstávají v platnosti. Je však třeba, aby provozovatelé převzatého vysílání dodali veškeré údaje požadované v nové právní úpravě ve stanovené lhůtě Radě. Pokud je součástí registrace i oprávnění k sestavování a šíření původního programu, musí provozovatel požádat ve stanovené době o udělení licence, jinak pozbývá toto oprávnění platnosti.

K § 134

Postavení provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání, kteří byli podle platného zákona pouze registrováni, i když vytvářejí vlastní program, je v rozporu s požadavkem nového zákona, aby oprávnění k vysílání původního programu bylo vždy vázáno na licenci. Proto musí tito provozovatelé rozhlasového nebo televizního vysílání ve stanovené lhůtě požádat o licenci, jinak jejich oprávnění k vysílání pozbude platnosti.

K § 135

Zahájená a neukončená licenční řízení je třeba zastavit. Nový zákon zavádí takové změny licenčního řízení, které případné doplňování již zahájených řízení vylučují.

Zastavují se i řízení o změně licence a o registraci údajů obsažených v přihlášce k registraci zahájená podle dosavadních předpisů.

K § 136

V zájmu právní jistoty a kontinuity budou již zahájená řízení o sankcích, resp. o odnětí oprávnění k vysílání, dokončena podle stávajících předpisů.

K § 137

I když tento zákon předpokládá možnost vydání licence k rozhlasovému vysílání na delší dobu než tomu bylo doposud (u provozování rozhlasového vysílání), doba platnosti již udělených licencí se nemění. Na licence udělené podle stávajícího zákona se však vztahují ustanovení o možnosti prodloužení licence.

K § 138

Vzhledem k tomu, že jedním z důvodů pro odmítnutí žádosti o licenci je i skutečnost, že právnické nebo fyzické osobě byla v posledních dvou letech zrušena licence nebo rozhodnutí o registrací, je nutné zajistit, že totéž bude platit i v případě osob, jimž byla odňata licence nebo zrušena registrace podle předchozího předpisu.

K § 139 a 140

Platný zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání upravuje též přidělení kmitočtů provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání ze zákona. Tato ustanovení se v pozměněné podobě přejímají i do nového zákona, neboť provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání ze zákona mají povinnost šířit své programy pro všechny obyvatele a zákon jim musí zajistit přidělení příslušných kmitočtů.

K § 141 až 144

Vzhledem k tomu, že novým právním předpisem se zřizuje nový regulační orgán v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, je třeba funkční období stávajícího regulačního orgánu pro oblast rozhlasového a televizního vysílání - Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání - ukončit a zajitit fungování regulačního orgánu po přechodnou dobu, než bude v souladu se zákonem ustavena nová Rada. Současně se řeší přechod práv a povinností z Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání na Radu.

Členové Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, kteří byli zvoleni do této funkce podle stávajících předpisů již dvakrát, nebudou volitelní ani jmenovatelní do nové Rady.

K § 145

Návrh zákona určuje režim vyřizování žádostí o uveřejnění opravy podaných před účinností tohoto zákona a režim řízení o uložení pokut a odnětí licence. V zájmu zachování právní jistoty se tato řízení dokončí podle stávajících předpisů.

K § 146

Legislativní řešení definice evropského díla pro účely podpory evropské tvorby ve smyslu § 73 bylo komplikováno skutečností, že Česká republika dosud není členským státem Evropské unie ani smluvní stranou Úmluvy.

Definice evropského díla uvedená v tomto ustanovení je obecnější a není zcela kompatibilní s detailnější úpravou danou Směrnicí. Definice evropského díla daná Směrnicí je však pro Českou republiku v době, kdy není členem EU použitelná. Česká republika by totiž v případě jejího použití poskytovala dílům pocházejícím z členských států EU výhody, které by však dílům pocházejícím z České republiky nebyly reciprocitně poskytovány ze strany členských států EU.

Pro určení podílu evropské tvorby byly na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí do úpravy zapracovány dvě odlišné definice evropského díla, z nichž jedna se bude užívat v období od účinnosti zákona do vstupu smlouvy o přístupu České republiky k EU v platnosti a druhá nabude účinnosti až přístupem České republiky k EU.

Koncepce kontroly výroby užívaná v definici evropského díla podle tohoto ustanovení se týká obsahu díla, procesu výroby a financování, přičemž tato hlediska nemusí být nutně splněna současně. Financování výroby může být prostředkem výkonu kontroly, ale není hlavním kritériem. Evropská díla mohou být částečně financována i mimoevropskými subjekty, pokud ovšem umělecký i technický výrobní proces zůstává řízen evropskými fyzickými nebo právnickými osobami, lze konkrétní dílo považovat za evropské.

K § 147

Nový zákon nahradí stávající úpravu provozování rozhlasového a televizního vysílání a regulačního orgánu působícího v této oblasti, kterou je třeba zrušit.

K § 148

Datum účinnosti zákona souvisí se závazky vyplývajícími z jednání o přidružení České republiky k EU.

Variantní řešení definice evropského díla v § 77 a 146, proponované Ministerstvem zahraničních věcí, bylo vynuceno skutečností, že Česká republika dosud není členským státem EU. Definice evropského díla uvedená v § 146 je obecnější a není zcela kompatibilní s detailnější úpravou danou Směrnicí. Definice evropského díla daná Směrnicí je pro Českou republiku v době, kdy není členem EU nepoužitelná. Česká republika by totiž v případě jejího použití poskytovala dílům pocházejícím z členských států EU výhody, které by však dílům pocházejícím z České republiky nebyly reciprocitně poskytovány ze strany členských států EU.

Variantní řešení s ohledem na období před vstupem a po vstupu České republiky do EU bylo zvoleno také v případě určení působnosti zákona v § 1. Ustanovení § 1 odst. 3 a 4 jsou plně kompatibilní s požadavky Směrnice, ale v době kdy Česká republika není členskou zemí EU, je aplikace těchto ustanovení pro Českou republiku ne zcela použitelná. Proto se navrhuje, aby po přechodnou dobu byla uplatňována pouze část z kritérií jurisdikce předvídaných Směrnicí.

Odložená účinnost se navrhuje také v případě seznamu událostí značného společenského významu členských států EU ve smyslu § 60 odst. 4. Důvodem pro odklad účinnosti tohoto ustanovení je i zde skutečnost, že seznam událostí vydávaný Českou republikou nebude členskými státy EU respektován v době před přistoupením České republiky k EU.

V Praze dne 5. ledna 2000

předseda vlády:

Miloš Zeman v.r.

ministr kultury:

Pavel Dostál v.r.

Návrh vyhlášky k zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání

NÁVRH

Vyhláška

Ministerstva kultury

ze dne ………2000,

kterou se vydává Seznam událostí značného společenského významu

Ministerstvo kultury stanoví po projednání s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání podle § 60 odst. 3 zákona č. /2000 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání

Seznam událostí značného společenského významu

§ 1

Za události značného společenského významu se považují

1. letní olympijské hry,

2. zimní olympijské hry,

3. mistrovství světa ve fotbalu v rozsahu

a) všech utkání reprezentačního družstva České republiky,

b) semifinálových utkání a finálového utkání,

4. mistrovství Evropy ve fotbalu v rozsahu

a) všech utkání reprezentačního družstva České republiky,

b) semifinálových utkání a finálového utkání,

5. mistrovství světa v ledním hokeji v rozsahu

a) všech utkání reprezentačního družstva České republiky,

b) semifinálových utkání a finálového utkání,

6. mistrovství světa v lehké atletice.

§ 2

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. července 2000.

1 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění zákona č. 36/1993 Sb., zákona č. 253/1994 Sb. a zákona č. 301/1995 Sb.

Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění zákona č. 36/1993 Sb., zákona č. 253/1994 Sb., zákona č. 301/1995 Sb. a zákona č. 135/1997 Sb.

2⁾ Zákon č. /2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů.

3⁾ § 12 odst. 2 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě.

4) Zákon č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři.

5) Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů.

6⁾ Zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů.

7⁾ § 2 odst. 1 zákoníku práce.

8⁾ Zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb. a zákona č. 125/1998 Sb.

9⁾ Zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění zákona č. 590/1992 Sb., zákona č. 10/1993 sb., zákona č. 40/1994 Sb., zákona č. 118/1995 Sb. a zákona č. 201/1997 Sb.

1⁰⁾ Zákon č. / 2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.

1¹⁾ Zákon č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění zákona č. 579/1991 Sb., zákon č. 166/1992 Sb., zákona č. 321/1992 Sb., zákona č10/1993 Sb., zákona

č. 189/1993 Sb., zákona č. 57/1995 Sb., zákona č. 154/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb. a zákona č. 160/ 1997 Sb.

1 ¹²⁾ Zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů.

Nařízení vládyč. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění nařízení vlády č. 43/1993 Sb., nařízení vlády č. 288/1993 Sb., nařízení vlády č. 78/1994 Sb., nařízení vlády č. 142/1995 Sb., nařízení vlády č. 71/1996 Sb., nařízení vlády č. 326/1996 Sb., nařízení vlády č. 163/1997 Sb., nařízení vlády č. 353/1997 Sb. a nařízení vlády č. 248/1998 Sb.

1³⁾ Čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.).

1⁴⁾ Zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 164/1999 Sb.

1⁵⁾ § 17 až 20 obchodního zákoníku.

1⁶⁾ Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění zákona č. 166/1993 Sb.

1⁷⁾ Například zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

1⁸⁾ Například zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

1⁹⁾ Například § 24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 157/1993 Sb., zákona č. 302/1993 Sb., zákona č. 85/1994 Sb., zákona č. 225/1994 Sb., zákona č. 59/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 323/1996 Sb., zákona č. 61/1997 Sb., zákona č. 242/1997 Sb., zákona č. 91/1998 Sb. a zákona č. 168/1998 Sb

2⁰⁾ § 8 a § 10 občanského zákoníku.

2¹⁾ Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

2² ⁾ Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., zákona č. 15/1993Sb., zákona

č. 161/1993 Sb., zákona č. 324/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 241/1994 Sb., zákona č. 59/1995 Sb., zákona č. 149/1996 Sb., zákona č. 48/1997 Sb. a zákona č. 127/1998 Sb.

2³ ⁾ Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., zákona č. 160/1993 Sb., zákona č. 307/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 241/1994 Sb., zákona č. 59/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 149/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 113/1997 Sb., zákona č. 134/1997 Sb. a zákona č. 306/1997 Sb.

2⁴⁾ Například § 39 obchodního zákoníku.

2⁵⁾ § 66a obchodního zákoníku.

2⁶⁾ § 66b obchodní ho zákoníku.

.

2⁷⁾ § 41 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

2⁸⁾ Například zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, §17 až 20 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.

2⁹⁾ Zákon č. /2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

3⁰⁾ Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky.

3¹⁾ Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.

3²⁾ § 11 a § 19b občanského zákoníku.

3³⁾ § 166 až 168 trestního zákona.

3⁴⁾ Trestní řád.

3⁵⁾ Autorský zákon.

Zákon č. 159/1973 Sb., o ochraně označení původu výrobků.

Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění zákona č. 519/1991 Sb.

Zákon č. 478/1992 Sb., o užitých vzorech.

Zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách.

3⁶⁾ Zákon č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění zákona č. 135/1997 Sb.

3⁷ ⁾ Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a změně ústavního zákona České národní

rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

3⁸⁾ § 116 občanského zákoníku.

3⁹ ) Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

4⁰ ) Např. občanský zákoník, obchodní zákoník, autorský zákon, zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění zákona č. 495/1992 Sb. a zákona č. 286/1993 Sb.

4¹ ⁾ Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).

4² ⁾ § 247 až 250k občanského soudního řádu.

4³⁾ § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., zákona č. 72/1994 Sb., zákona č. 85/1994 Sb., zákona č. 273/1994 Sb., zákona č. 36/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 301/1995 Sb., zákona č. 151/1997 Sb., zákona č. 305/1997 Sb., zákona č. 149/1998 Sb., zákona č. 157/1998 Sb., zákona č. 167/1998 Sb., zákona č. 63/1999 Sb., zákona č. 166/1999 Sb. a zákona č. 167/1999 Sb.

4⁴ ⁾ Například § 250 zákoníku práce.

Důvodová zpráva k Vl. návrh zák. a o rozhlas. a tel. vysílání - EU

Soulad s právem Evropských společenství

Jurisdikce

Definice

Oddělení reklamy od ostatního vysílání

Zákazy a omezení reklamy

Přerušování pořadů reklamou

Časový rozsah reklamy

Sponzorování

Ochrana dětí a mládeže

Právo na odpověď

Podpora evropské a nezávislé tvorby

A. Obsah vysílání

Směrnice 98/84/ES o právní ochraně služeb založených na podmíněném přístupu

Směrnice 95/47/ES o užití norem přenosu televizního signálu

Směrnice 95/51/ES o odstranění omezení v užití kabelových sítí pro poskytování liberalizovaných telekomunikačních služeb

Rozhodnutí Rady 93/424/EHS o akčním plánu zavedení rozvinutých televizních služeb v Evropě

C. Regulace reklamy

Směrnice 92/28/EHS o reklamě na léčiva,

Usnesení Rady 95/C296/06 o zobrazení mužů a žen v reklamě a médiích .

D. Hospodářská soutěž

Rozhodnutí Komise z 20 září 1995 ve věci RTL/Veronica/Endemol,

Rozhodnutí Komise z 2.října 1996 o francouzské státní pomoci garantované audiovizuální produkční společnosti,

Judikatura Evropského soudního dvora v Lucemburku

Kolize návrhu zákona se závazky České republiky v rámci OECD

Aktivity Rady Evropy v oblasti rozhlasového a televizního vysílání

A. Předpokládané zvýšení výdajů státního rozpočtu:

Mzdové náklady:

Celkové roční předpokládané zvýšení mzdových nákladů zaměstnanců oproti roku 1999 (konečný stav v r.2002):

Celkem: 5.754 000,- Kč, tj. snížení oproti současnému stavu o cca 1 mil Kč.

3. Zvýšení ročních neinvestičních výdajů:

zvýšení o cca 600.000,-Kč.

Výdaje na zahraniční služební cesty předsedy Rady a členů Rady :

zvýšení o cca 400. 000,- Kč.

Celkem zvýšení výdajů státního rozpočtu: cca 2 mil. 800 tis. Kč (konečný stav zvyšování výdajů v r. 2002)

Předpokládané nové nebo částečně nové činnosti Rady dle návrhu zákona a jejich rozdělení mezi nové zaměstnance Rady

Vydaná upozornění na porušení zákona

B. Předpokládané zvýšení příjmů státního rozpočtu

K§ 1

K § 2

K § 3

K § 4

K § 5

K § 6

K § 7

K § 8

K § 9

K § 10

K § 11

K § 12

K § 13

K § 14

K § 15

K § 16

K § 17

K § 18

K § 19

K § 20

K § 21 a § 22

K § 23

K § 24 a 25

K § 26

K § 27

K § 28

K § 29

K § 30

K § 31

K § 32

K § 33

K § 34

K § 35

K § 36

K § 37

K § 38

K § 39

K § 40

K § 41 a 42

K § 43

K § 44

K § 45