Důvodová zpráva

Důvodová zpráva k Novela zákona o trestním řízení soudním (trestní řád)

Sněmovní tisk: č. 680, 3. volební období

Průběžně zpracováváme a vylepšujeme obsah důvodových zpráv. Tento dokument může mít drobné nedostatky ve formátování — aktivně na nich pracujeme.

Tento dokument obsahuje důvodovou zprávu k návrhu zákona ze sněmovního tisku PSP ČR — záměr zákonodárce a odůvodnění jednotlivých ustanovení.

ech účinky sdělení obvinění nastanou až podáním návrhu soudu. Do té doby bude mít ten, proti němuž se stíhání vede, postavení podezřelého.

K bodu 2 (§ 2 odst. 4):

Nově se upravuje znění § 2 odst. 4, aby vyjadřovalo tzv. zásadu přiměřenosti (zdrženlivosti), která spočívá v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který co nejméně zasahuje do základních lidských práv a svobod občanů, což je výrazem humánnosti trestního řízení a úcty k lidským právům a svobodám. Tato zásada, pokud jde o osobu, proti níž se řízení vede, navazuje na zásady řádného zákonného procesu (§ 2 odst. 1) a presumpce neviny (§ 2 odst. 2), které doplňuje a prohlubuje, zároveň je však širší, poněvadž se vztahuje nejen na tuto osobu, ale na všechny osoby, kterých se trestní řízení jakýmkoli způsobem dotýká (poškozené, svědky, znalce, zúčastněné osoby atd.). Pojem ”občanských práv” se zároveň nahrazuje pojmem ”práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a (ratifikovanými a vyhlášenými) mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republiky vázána”.

K bodu 3 (§ 2 odst. 5):

Vzhledem k tomu, že se posiluje zejména v řízení před soudem postavení stran, je v nové formulaci zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřena zásada, že strany v řízení před soudem nejen navrhují, ale také předkládají důkazy, které mohou se souhlasem soudu i provádět (srov. § 215). Z hlediska objasňování věci zůstává zachována zásada, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nově se však rozlišuje jejich činnost v přípravném řízení, kde je plně zachována zásada vyhledávací zaměřená na zjišťování okolností svědčících ve prospěch i v neprospěch obviněného, zatímco v řízení před soudem, kde je zvýrazněna role stran obžaloby a obhajoby, se v souladu s převažující zásadou obžalovací ukládá státnímu zástupci povinnost navrhnout a předložit důkazy jak svědčící v neprospěch obviněného, které odůvodňují podání obžaloby či návrhu na potrestání, tak ale i důkazů svědčících ve prospěch obžalovaného, neboť státní zástupce jako přestavitel státu musí být nestranný a nezaujatý a mít zájem na spravedlivém posouzení projednávané věci. Proti obžalobě stojí strana obhajoby, která má právo, nikoli povinnost, navrhovat a předkládat důkazy svědčící ve prospěch zvolené obhajoby. Pouze takto vymezené oprávnění obhajoby je v souladu se zásadou presumpce neviny vyjádřené i v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, z níž vyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení a v řízení před soudem zejména státního zástupce prokázat vinu obviněného, z níž plyne i povinnost státního zástupce navrhovat a předkládat v řízení před soudem důkazy. Důkazní břemeno tedy leží na orgánu obžaloby a z pochybností těží obviněný, neboť se uplatňuje zásada ”v pochybnostech ve prospěch obviněného” (in dubio pro reo). Procesní postavení základních stran v řízení před soudem - na jedné straně státního zástupce a na druhé straně obviněného s obhájcem - je zásadně rovné, a to rovné v právech, nikoli v povinnostech (strana obhajoby nemá a nemůže mít v trestním řízení povinnost prokazovat svou nevinu). Pouze takové uspořádání procesu, které má charakter sporu (kontradikce) dvou rovnoprávných stran a jež je v souladu se zásadou obžalovací, jedině umožňuje úplné a všestranné objasnění věci, a to jak z hlediska obžaloby, tak i z hlediska obhajoby, čímž významnou měrou napomáhá k řádnému a úplnému zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tím ke spravedlivému rozhodnutí. Soud pak především projednávání obžaloby řídí tak, aby trestní řízení včetně činnosti stran probíhalo v souladu se zákonem, přičemž do dokazování při dostatečné aktivitě stran zasahuje zásadně jen v tom rozsahu, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí.

K bodu 4 (§ 2 odst. 8):

Princip, podle kterého trestní stíhání před soudem je přípustné jen na základě obžaloby státního zástupce, se doplňuje tak, aby ve výše uvedených jednodušších věcech bylo možné konat řízení i na podkladě jiného návrhu, kterému sice zákon přizná účinky obžaloby, avšak zároveň stanoví jeho odlišné obsahové náležitosti a podmínky podání.

Vzhledem k novému postavení státního zástupce a jeho činnosti v řízení před soudem je doplněna zásada obžalovací tak, aby z ní vyplývalo, že státní zástupce je povinen zejména v hlavním líčení při dokazování iniciativně vystupovat tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby, neboť je to on, kdo podáním obžaloby postavil obviněného před soud s návrhem, aby byl za žalovaný trestný čin odsouzen a potrestán (srov. body 84a a 102).

K bodu 5 (§ 2 odst. 14):

Ustanovení o používání mateřského jazyka v trestním řízení je doplněno tak, aby každý mohl používat nejenom mateřského jazyka, který nemusí náležitě ovládat, ale i jiného jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Tím je toto ustanovení uvedeno zcela do souladu s čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Na to pak navazuje úprava v ustanovení § 28.

K bodům 6 až 8 (§ 3 až 6):

Na rozdíl od dosud platné právní úpravy se účast zájmových sdružení občanů navrhuje omezit na nabídku záruky jako náhrady za vazbu a na převzetí záruky za nápravu odsouzeného v rámci výkonu rozhodnutí. S přihlédnutím k dosavadním zkušenostem se vypouští oprávnění zájmového sdružení občanů vyslat k hlavnímu líčení před soudem svého zástupce, který pak podle jeho pokynů v řízení vystupuje. Tato praxe nepřispívala k dosažení účelu trestního řízení a vyslání zástupce k hlavnímu líčení je často motivováno zcela jinými důvody než snahou přispět k řádnému zjištění rozhodných skutečností jako podkladu pro posouzení viny a trestu.

K bodu 9 (§ 8 odst. 2 a 3):

Stávající úprava předávání skutečností, které jsou předmětem utajování nebo na které dopadá zvláštní povinnost mlčenlivosti, je značně roztříštěná a navíc (např. v daňovém řízení) diferencuje v závislosti na tom, zda subjekt, který tyto údaje má k dispozici, je v roli oznamovatele trestného činu nebo adresáta dožádání. Navrhuje se, aby trestní řád upravoval obecné podmínky, za nichž lze takové skutečnosti vyžadovat a podmínky nakládání s nimi tak, aby nedošlo k jejich vyzrazení. Navrhovanou změnou se sleduje odstranění často bezdůvodných a samoúčelných bariér mezi jednotlivými státními orgány při předávání informací významných pro trestní řízení. Pouze tehdy, jestliže zvláštní zákon nepřipouští, aby na základě rozhodnutí orgánu trestního řízení nebo z jeho podnětu došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti, je třeba tuto povinnost respektovat i v rámci trestního řízení.

Doplnění odstavce 2 sleduje zajištění souladu tohoto ustanovení trestního řádu a § 16 odst. 2 písm. f) zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě.

K bodu 10 (§ 8 odst. 4):

Povinnost zachovávat mlčenlivost bez připuštění výjimky pro trestní řízení může vyplývat buď přímo z mezinárodní smlouvy nebo např. z dohody uzavřené na jejím základě. Týká se to např. oblasti bankovnictví, kde jsou takové mezinárodní dohody uzavírány k usnadnění spolupráce v rámci výkonu bankovního dohledu. Použití takových informací mimo oblast bankovního dohledu je podmíněno souhlasem cizozemského předávajícího místa. Ustanovení § 8 se proto doplňuje tak, aby plnění těchto mezinárodních závazků bylo zajištěno.

K bodu 11 (§ 11):

Vymezení okruhu zákonných překážek trestního stíhání se navrhuje doplnit tak, že za takovou překážku se nepovažuje odsouzení za jiný dílčí útok pokračujícího, hromadného nebo trvajícího trestného činu. Tato změna by měla umožnit rychleji projednat (a v některých případech vůbec skončit) řízení o rozsáhlé trestné činnosti, která je páchána formou řady dílčích útoků, tvořících ve svém souhrnu jeden trestný čin. Pokud by za stávající právní úpravy orgán činný v trestním řízení o jednom takovém útoku meritorně rozhodl, vytvořil by pro všechny ostatní překážku věci rozsouzené. Soud tedy nemůže např. rozhodnout o některých dílčích jednáních, i když k nim provedl všechny potřebné důkazy. Projednání obžaloby vinící obviněného ze spáchání např. desítek nebo i stovek podvodů, tvořících ve svém souhrnu jeden pokračující trestný čin, tak může bránit skutečnost, že k objasnění jednoho takového dílčího jednání soud nemůže provést výslech svědka. Podle navrhované změny by soud mohl rozhodnout o části trestné činnosti, k níž provedl potřebné důkazy, a zbytek projednat v dalším řízení (totéž analogicky platí pro přípravné řízení).

Vedle toho se navrhuje v zákoně výslovně zakotvit, jaká další rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení představují překážku nového trestního stíhání. Navrhovaná právní úprava v těchto směrech respektuje převažující soudní praxi.

K bodu 12 (§ 12 odst. 1):

Navrhovaná změna vyplývá z jednotného pojetí pojmu policejního orgánu jako orgánu činného před podáním obžaloby (a na základě pokynu soudu nebo státního zástupce i ve fázi řízení před soudem). Nadále se nerozlišuje mezi vyšetřovatelem a ostatními policisty, které zákon podřazoval pod pojem policejní orgán.

K bodu 13 (§ 12 odst. 2):

Podstatou navrhované změny je nové vymezení příslušnosti celních orgánů jako policejních orgánů ve smyslu trestního řádu. Nedostatky, které s sebou nesl taxativní výčet trestných činů, o nichž tyto orgány vedou řízení, se navrhuje řešit obecnějším vymezením příslušnosti.

K bodu 14 (§ 12 odst. 10):

Novým vymezením pojmu přípravné řízení se sleduje odstranění přísného rozlišování mezi tzv. prověřováním oznámení a řízením po sdělení obvinění. Důvodem je snaha i první uvedené stadium podřídit dozoru státního zástupce a na druhé straně umožnit, aby úkony provedené v rámci prověřování oznámení byly v širší míře použitelné i v dalším řízení.

K bodu 15 (§ 12 odst. 12):

Výkladová pravidla obsažená v § 12 se doplňují tak, aby bylo zřejmé, že ustanovení, v nichž se hovoří o skutku, se užijí i na dílčí útoky pokračujícího nebo hromadného trestného činu, pokud není výslovně stanoveno jinak. Tato navrhovaná úprava souvisí se změnou obsaženou zejména v § 11 odst. 2 trestního řádu a § 37a trestního zákona.

K bodu 16 (§ 17):

Navrhuje se nově vymezit působnost krajského soudu jako soudu prvního stupně, neboť stávající právní úprava je kritizována jako do značné míry paušální a příliš široká. Působnost krajského soudu jako soudu prvního stupně je často závislá pouze na výši škody způsobené trestným činem, aniž by se přihlíželo ke skutkové a právní složitosti případu. Podstatou navrženého řešení je částečná změna působnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně a posílení principu, podle kterého v prvním stupni rozhoduje zásadně okresní soud. Nejeví se např. nutné, aby o všech úmyslných trestných činech, jejichž zákonným znakem je způsobení smrti jiného bez ohledu na to, zda takový následek nastal nebo měl nastat úmyslně nebo z nedbalosti, rozhodovaly v I. stupni krajské soudy. Naopak pro zachování stávající právní úpravy, pokud jde o projednávání závažnějších, zejména hospodářských, deliktů v I. stupni krajskými soudy mluví i faktický stav personálního a materiálního vybavení okresních soudů, jejichž agenda i tak výrazně naroste v důsledku převzetí některých úkonů dosud vykonávaných v přípravném řízení, stejně jako se změnou definice škody velkého rozsahu.

K bodu 17 (§ 20 odst. 1):

Prolamuje se dosud platná zásada společného řízení, z níž zákon připouští ojedinělé výjimky. Konání společného řízení je odůvodněné tam, kde je více osob stíháno pro stejný skutek. Naopak společné řízení o více trestných činech se nechápe jako automatický princip, ale jako možnost, odůvodněná hledisky ekonomiky a rychlosti řízení. Tato úprava by měla přispět k celkovému zrychlení trestního řízení zejména ve složitých věcech, kde je jeden nebo více pachatelů stíháno pro více trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu.

Přes nově navrhované vymezení překážky trestního stíhání v případě pokračujícího, hromadného nebo trvajícího trestného činu se zachovává zásada, že o všech dílčích útocích takového trestného činu by se mělo konat společné řízení. Pouze tehdy, kdy to důležitý důvod vylučuje, je odůvodněn odlišný postup.

K bodům 18 a 19 (§ 22 a 24):

Změny v § 22 a 24 souvisejí s novou úpravou rozhodování o postoupení věci jinému soudu podle ustanovení, která jsou v návrhu citována.

K bodu 20 (§ 27):

Doplnění uvedeného ustanovení vychází z koncepce, podle které protokolace v řízení před soudem by měla přejít do samostatné působnosti vyššího soudního úředníka, který za výkon takové činnosti rovněž ponese odpovědnost.

K bodu 21 (§ 27a a 27b):

Novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. byla

trestního zákona doplněna o nové instituty spojené s výkonem probačního dohledu (podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, podmíněné odsouzení s dohledem). Obdobné povinnosti, které z tohoto dohledu vyplývají, může soud v různém rozsahu vyslovit i v rámci rozhodnutí o podmíněném odsouzení, podmíněném zastavení trestního stíhání, nebo při podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Předkládaný návrh rovněž předpokládá, že okruh prostředků nahrazujících vazbu bude doplněn o probační dohled. Tyto skutečnosti vyžadují, aby jak u státního zastupitelství, tak u soudu působili odborníci, kteří mají kvalifikaci k výkonu probačního dohledu a ke kontrole dodržování povinností a omezení uložených obviněným a odsouzeným. Vedle toho je žádoucí, aby tito úředníci působili i při zjišťování, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o schválení narovnání, podmínek pro uložení trestu obecně prospěšných prací, a v řízení před soudem i v rámci výkonu rozhodnutí zejména v případech, kdy byl uložen trest nespojený s odnětím svobody. Zatímco u soudů tuto úlohu mohou plnit po získání potřebné specializace stávající vyšší soudní úředníci, v soustavě státního zastupitelství (zejména na úrovni okresního článku) bude třeba tyto funkce nově obsadit.

Je žádoucí, aby probační služba byla budována tak, aby stejný probační úředník mohl být činný jak v přípravném řízení, tak i v řízení po podání obžaloby. Tato varianta ovšem předpokládá vytvoření relativně samostatné soustavy úřadů probační služby mimo soudy i státní zastupitelství. Konkrétní řešení bude obsaženo v návrhu zákona o probační službě, který se souběžně připravuje.

K bodu 22 (§ 28):

Se zvyšující se kriminalitou cizích státních příslušníků činí v praxi potíže případy, kdy obviněný neuvede žádný jazyk, kterým hovoří, nebo uvádí jazyky či dialekty, které nejsou oficiálními jazyky státu jeho státní příslušnosti, nebo jde-li o osobu bez státní příslušnosti, státu, kde má trvalý pobyt, nebo státu jeho původu, se záměrem trestní řízení zmařit nebo alespoň ztížit. Proto se upravuje i postup v takových případech.

Princip rovnosti před zákonem a zajištění práva obviněného na obhajobu v trestním řízení vyžadují, aby v případě, kdy obviněným je cizinec dostatečným způsobem neovládající český jazyk, byly některé písemnosti (zejména základní rozhodnutí) obviněnému přeloženy. Jedná se o právo, kterého se obviněný po poučení může vzdát.

V případech, kdy je ve věci stíháno více obviněných, se navrhuje, aby s přihlédnutím k požadavku procesní ekonomie a rychlosti řízení byl pořizován překlad jen těch částí rozhodnutí, které se obviněného cizince týkají. To platí za podmínky, že lze takovou část oddělit od ostatních výroků a jejich odůvodnění (např. jestliže obviněný cizinec je stíhán pro jeden trestný čin spáchaný ve spolupachatelství a spoluobviněný je sám stíhán pro další trestné činy).

K bodu 23 (§ 30odst. 1):

Navrhované úpravy jsem vyvolány změnou postavení vyšetřovatele v přípravném řízení.

K bodu 24 (§ 31a):

Obdobně jako u ostatních osob, které se z titulu své funkce účastní trestního řízení, je třeba upravit podmínky vyloučení vyššího soudního úředníka nebo probačního úředníka v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že obecnou úpravu vztahující se ke všem druhům řízení obsahuje již zákon o vyšších soudních úřednících a stejný postup se předpokládá i v připravovaném zákoně o probační a mediační službě, lze v obou případech na tyto zákony v trestním řádu odkázat.

K bodu 25 (§ 32):

Navrhovaná změna souvisí s odlišným způsobem zahajování trestního stíhání uvedeným v § 160 odst. 1.

K bodům 26 až 35 (§ 33 až 40a):

Podle dosavadní právní úpravy má obviněný kdykoliv právo místo ustanoveného nebo zvoleného obhájce si zvolit obhájce jiného. Zákon důsledky takového úkonu zvlášť neupravuje a platí tedy, že okamžikem zvolení nového obhájce ruší se oprávnění předchozího obhájce ve věci vykonávat obhajobu. Pokud k takové změně dojde v řízení před soudem, je zpravidla spojena s nutností odročit hlavní líčení, resp. veřejné zasedání o odvolání nebo o stížnosti pro porušení zákona. Vzhledem ke lhůtám, které zákon v některých případech stanoví (např. v řízení, kdy je obviněný ve vazbě, nebo v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného) nejsou v praxi výjimkou případy, kdy obviněný se snaží opakovanou změnou obhájce dosáhnout marného uplynutí zákonné lhůty a zmaření trestního řízení.

Pokud advokát převezme obhajobu v řízení, ve kterém je již obhájce činný, měl by v plném rozsahu vstoupit do jeho práv a plynule na výkon předchozí obhajoby navázat. Změna obhájce by neměla být důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce.

Navrhovaná změna nijak neomezuje právo obviněného na obhájce, včetně práva si kdykoliv v průběhu trestního řízení obhájce zvolit. Pouze v zájmu nerušeného průběhu trestního řízení ukládá předchozímu obhájci provést úkony obhajoby do té doby, než nově zvolený obhájce začne obhajobu osobně vykonávat.

Stávající právní úprava neumožňuje soudu, aby vyloučil obhájce i za situace, kdy o kvalitě obhajoby lze mít závažné pochybnosti (např. obhájce je sám stíhán pro úmyslný trestný čin, nevykonává žádné úkony obhajoby, nedostavuje se k úkonům, při nichž je jeho účast nutná atd.). Navrhuje se, aby v těchto závažných případech mohl soud rozhodnout o vyloučení obhájce (jak v přípravném řízení, tak ve stadiu řízení před soudem). Stejně bude soud postupovat, jestliže obhájce zastupuje dva nebo více obviněných, jejichž zájmy si odporují a sám z tohoto důvodu nevypoví plnou moc nebo nepožádá o zproštění obhajoby.

I když v ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu je deklarováno právo obviněného, který nemá dostatek prostředků na hrazení nákladů obhajoby, na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, realizace tohoto práva je velmi problematická. Trestní řád další postup v takových případech nestanoví a postup předpokládaný v zákoně o advokacii je značně zdlouhavý a navíc s nejistým výsledkem. Proto se navrhuje tento nedostatek v zákoně odstranit.

Stávající právní úprava nevylučuje, aby obviněný udělil plnou moc dvěma nebo více obhájcům. V tomto směru se jeho právo nenavrhuje nijak omezovat, pouze v zájmu rychlosti a plynulosti řízení se formuluje požadavek, aby obviněný v takových případech současně jednoho z těchto obhájců zmocnil pro přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení. V případech, kdy obviněný zůstane nečinný, provede určení soud.

K bodu 36 (§41 odst. 5):

Upravuje oprávnění obhájce v řízení o dovolání.

K bodu 37 až 42 (§ 43 až 51a):

V novelizaci trestního řádu se navrhuje zachovat relativně široká oprávnění poškozeného, ať již směřují k dosažení jeho morální satisfakce, spočívající v odsouzení pachatele (nebo ve smírném urovnání sporu v rámci tzv. narovnání), nebo k přiznání nároku na náhradu škody v rámci adhézního řízení. V některých směrech se postavení poškozeného posiluje (viz úpravu trestního stíhání na návrh poškozeného). V prvé řadě se zakotvuje právo poškozeného na bezplatné zastoupení v případech, kdy to odůvodňují jeho majetkové poměry a poškozený v souladu se zákonem uplatnil nárok na náhradu škody. Pokud poškozený hodlá uplatňovat pouze svá další procesní práva, může tak zpravidla činit osobně. Předpokládá se, že při realizaci práva poškozeného na bezplatné zastoupení by soud postupoval obdobně jako při ustanovení obhájce obviněnému. Rovněž se navrhuje zrušit omezení vztahující se k účasti poškozeného ve věcech projednávaných v prvním stupni krajským soudem. Dosud platná právní úprava je důsledkem specifické úlohy, která se krajskému soudu jako soudu prvního stupně přikládala a není důvodu na ní trvat.

V praxi se vyskytují případy, kdy jedním trestným činem je poškozena řada osob (řádově i tisíce), byť ve své podstatě často jde jednotlivě o relativně nízké částky. V případech, kdy za této situace má orgán činný v trestním řízení respektovat všechna procesní práva poškozených (včetně vyrozumívání o úkonech a rozhodnutích, kde to zákon stanoví), vznikají nejen obrovské nároky na financování trestního řízení státem, ale samotný průběh trestního řízení a jeho výsledek je ohrožen množstvím úkonů, které je třeba provádět. Proto se navrhuje, aby v takových případech měl soud možnost vyslovit, že poškození se k trestnímu řízení nepřipouštějí, resp. že mohou svá práva vykonávat pouze prostřednictvím omezeného počtu společných zmocněnců. Tím není dotčeno právo poškozených své nároky na náhradu škody uplatnit podle jejich povahy v občanském soudním nebo jiném řízení..

Z aplikační praxe vyplývá, že v některých případech poškozený nemá zájem svých procesních práv využívat a plnění povinnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení spočívajících ve vyrozumívání o určitých úkonech nebo v doručování písemností nese úkorně. Proto se připouští, aby se poškozený svých práv, které mu zákon v konkrétní věci přiznává, vzdal výslovným prohlášením vůči orgánu činnému v trestním řízení. Pokud naopak poškozený hodlá těchto práv využívat, je na něm, aby uvedl adresu pro doručování písemností a v případě, že se na delší dobu vzdálí, na to upozornil příslušný orgán činný v trestním řízení. Jinak se vystaví nebezpečí, že písemnosti se budou považovat za doručené, i když je nepřevezme.

K bodům 43 až 45 (§ 55 až 59):

Dosavadní právní úprava podmínek, za nichž se sepisuje protokol, jeho náležitosti, postup při jeho opravě, včetně úpravy protokolu o hlasování se jako vyhovující navrhuje ponechat bez podstatných změn. V zájmu jednotného postupu orgánů činných v trestním řízení se navrhuje upravit náležitosti protokolace při provádění rekognice, konfrontace, vyšetřovacího pokusu a prověrky na místě. V daleko širším rozsahu se předpokládá, že k zachycení záznamu o průběhu úkonu bude využíváno záznamové techniky. Do této části se rovněž promítá záměr svěřit protokolaci v řízení před soudem do samostatné působnosti (a odpovědnosti) vyššího soudního úředníka.

V řízení o typově nejméně závažných věcech se navrhuje, aby bylo možné upustit od přepisu záznamu protokolu o hlavním líčení, pokud se obviněný a státní zástupce vzdají práva odvolání proti rozsudku a s takovým postupem souhlasí.

K bodu 46 (§ 61):

Vzhledem k tomu, že navrhovaná právní úprava nepředpokládá, že při podání dovolání by bylo přípustné navrácení lhůty, je třeba tento princip vyjádřit v § 61, kde se jinak obecně navrácení lhůty při podání opravného prostředku připouští.

K bodu 47 (§ 62 odst. 2):

Ustanovení o doručování se upravuje tak, aby byly zvýrazněny podmínky, za nichž je možné požadovat doručení od policejního orgánu, o jehož působnosti tato činnost patří zcela okrajově a výjimečně.

K bodu 48 až 50 (§ 62 a § 63):

Ustanovení o doručování se doplňuje tak, aby bylo zřejmé, jaký režim platí pro doručení písemností na adresu, kterou pro doručování v rámci trestního řízení označil obviněný nebo poškozený.

K bodům 51 a 52 (§ 64 odst. 2 a § 65):

Navrhované úpravy převážně souvisejí se skutečností, že mezi orgány činné v trestním řízení nebude nadále zahrnován vyšetřovatel.

Při nahlížení do spisu je nutné učinit potřebná opatření k tomu, aby bylo zachováno nejen tajemství skutečností utajovaných podle zvláštního zákona, ale v potřebném rozsahu byla též poskytnuta ochrana údajům, které jsou předmětem zákonem uložené nebo státem uznané povinnosti mlčenlivosti. Proto se ustanovení § 65 odst. 5 v tomto směru výslovně doplňuje.

K bodu 53 (§ 66 odst. 1):

Navrhované změny jsou odůvodněny jednak změnou terminologie používané v jiných právních předpisech, jednak souvisejí se zrušením institutu vyšetřovatele jako samostatného orgánu činného v trestním řízení.

K bodu 54 (§ 66a) :

U nejzávažnějších trestných činů se pro případ, že selhávají ostatní možnosti zajištění přítomnosti svědka (pořádková pokuta, předvedení), anebo svědek přes opakované uložení pořádkové pokuty odmítá vypovídat, nově zavádí institut zajištění svědka. Předpokládá se, že půjde o opatření výjimečné a časově omezené na maximální dobu 14 dnů, která by měla být dostatečná pro nařízení a uskutečnění hlavního líčení nebo veřejného zasedání, a současně působilo preventivně na osoby, které se snaží podání svědectví vyhýbat.

K bodu 55 (§ 67):

Ustanovení o důvodech vazby se zpřesňuje tak, aby bylo zřejmé, že rozhodnutí o vazbě musí vždy přesně vycházet z konkrétních okolností případu, v rámci kterého je třeba se podrobně zabývat poznatky o dosavadním chování obviněného. Zároveň se výslovně vyjadřuje princip, podle kterého uvalení vazby jako nejcitelnějšího zajišťovacího opatření přichází v úvahu tehdy, jestliže účelu vazby nelze dosáhnout jinak.

K bodu 56 (§ 68):

Navrhovaná změna je terminologické povahy a souvisí s novou úpravou postupu při zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160.

K bodu 57 (§ 70a):

V zákoně se navrhuje upravit oznamovací povinnost orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k věznicím. Údaje uvedené v navrhovaném ustanovení potřebuje věznice k plnění řady povinností, které pro ni zejména vyplývají ze zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby.

K bodům 58 až 64 (§ 71 až 74):

Do trestního řádu se navrhuje promítnout princip, podle kterého by se délka přípustného trvání vazby v přípravném řízení v zásadě odvíjela od typové závažnosti činu, pro který je obviněný stíhán. Odůvodňuje to jednak předpoklad, že typové závažnosti činu v zásadě koresponduje i skutková složitost určité věci a čas nutný k jejímu objasnění, jednak logický požadavek, aby újma, které je obviněný v podobě vazby podroben, nepřevyšovala výměru trestu odnětí svobody, kterým je v případě prokázání viny ohrožen. Realizace uvedeného principu by měla přispět k výraznějšímu zrychlení vazebního řízení zejména v nejméně závažných věcech. Současně jsou stanoveny důvody pro výjimečné prodloužení koluzní vazby nad 3 měsíce.

Podle dosavadní právní úpravy v přípravném řízení může státní zástupce obviněného z vazby propustit, avšak nepřísluší mu vydat o žádosti o propuštění z vazby zamítavé rozhodnutí. O takové žádosti může rozhodnout pouze soud, ačkoliv státní zástupce má možnost potřebné podklady k rozhodnutí získat rychleji a může přitom využít i poznatků z výkonu dozoru v konkrétní věci. I v zájmu zrychlení přípravného řízení se navrhuje rozšířit oprávnění státního zástupce na veškeré rozhodování o vazbě v přípravném řízení - s výjimkou rozhodování o vzetí obviněného do vazby. Proti rozhodnutí státního zástupce bude přípustná stížnost, o níž bude rozhodovat soud, v jehož obvodu státní zástupce působí. Uvedený princip je v souladu jak s Evropskou úmluvou o ochraně základních práv a občanských svobod, tak i s ústavním pořádkem České republiky.

Při zachování dvouinstančnosti rozhodování o trvání vazby se v zájmu zrychlení řízení navrhuje stávající model rozhodování o prodloužení vazby zaměnit za obligatorní rozhodování o dalším trvání vazby a přesunout rozhodovací pravomoc z vrchního a nejvyššího soudu na soud, resp. státního zástupce, který vede řízení.

Stávající prostředky nahrazující vazbu, t.j. záruku, slib obviněného a peněžitou záruku se navrhuje doplnit o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Principy uvedeného institutu jsou analogické dohledu probačního úředníka v řízení o podmíněném zastavení trestního stíhání.

K bodům 65 až 74 (§ 75 až 79):

Navrhované úpravy jsou vyvolány skutečností, že mezi orgány činné v trestním řízení nebude nadále zahrnován vyšetřovatel v dosavadním pojetí. Kompetence, které podle uvedených ustanovení vyšetřovateli náležely (zpravidla vedle policejného orgánu), budou nadále příslušet pouze policejnímu orgánu.

K bodu 75 (§ 79a):

Podle stávající právní úpravy rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky má za následek, že s těmito prostředky nelze nakládat, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Z poznatků praxe vyplývá, že tato právní úprava je v některých případech zneužívána k odčerpání peněžních prostředků ze zajištěného účtu tak, že majitel účtu uzná fingovanou pohledávku (zpravidla v rámci občanského soudního řízení) a poté je nařízen výkon rozhodnutí, jímž pohledávka byla přiznána. Z tohoto důvodu se navrhuje, aby výkon rozhodnutí nepředstavoval automaticky výjimku ze zákazu nakládání se zajištěnými peněžními prostředky, ale aby soud (a v přípravném řízení státní zástupce) měli možnost se vyjádřit k otázce možného uvolnění těchto peněžních prostředků. Výjimku představují pohledávky státu, neboť zneužití tohoto institutu v takových případech nepřichází v úvahu.

K bodu 76 (§ 79b a 79c):

Analogicky jako při zajištění peněžních prostředků na účtu u banky se navrhuje postupovat při zajištění nebo blokaci dalších prostředků uvedených v § 79b.

I když novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. byly zaknihované cenné papíry prohlášeny za věc, touto úpravou se nevyřešily všechny problémy spojené s rozhodováním o zajištění. V trestním řádu je třeba upravit otázky vedení zajištěných cenných papírů a možnosti s nimi nakládat. Na základě rozhodnutí o zajištění zřídí orgán, který vede zaknihované cenné papíry, zvláštní účet. Nenavrhuje se paušálně vyloučit výkon jakýchkoliv práv k takovým papírům, ale vycházet z konkrétního případu (např. asi není důvod vždy vyloučit práva akcionáře, která má např. na valné hromadě).

K bodům 77 až 81 (§ 80 až 83c):

Navržené změny jsou vyvolány vypuštěním pojmu vyšetřovatel z výčtu orgánů činných v trestním řízení. Jejich podstatou jsou proto především stylistické nikoliv věcné úpravy.

K bodu 82 (§ 85b):

Výčet důkazů, které lze za zákonem stanovených podmínek provádět v bytě, obydlí, jiných prostorách a na pozemku, se v souladu s navrhovaným doplněním důkazních prostředků rozšiřuje o prověrku na místě (§ 104e).

K bodům 83 až 87 (§ 86 až 87c):

Institut zadržení zásilky se navrhuje upravit tak, aby se jeho aplikace nevázala jen na věci od obviněného pocházející nebo jemu určené. Pro trestní řízení může mít stejný význam i zadržení zásilek pocházejících od jiných osob nebo jiným osobám určených, nehledě na to, že v řadě případů má zadržení zásilky smysl před zahájením trestního stíhání, tedy v rámci prověřování oznámení, kdy o obviněném ještě nelze hovořit.

Trestní řád ve svém § 87a zakotvuje institut záměny zásilky, jejímž předmětem jsou omamné látky, psychotropní látky, jedy, radioaktivní materiál, padělané peníze a padělané cenné papíry, střelné nebo hromadně účinné zbraně, střelivo a výbušniny, nebo jiná věc, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, věc určená ke spáchání trestného činu anebo z trestného činu pocházející.

Z praxe orgánů činných v trestním řízení vyplývá, že v některých případech nelze záměnu provést, a v zájmu objasnění trestného činu a odhalení všech jeho pachatelů je naopak žádoucí takovou zásilku sledovat, zpravidla za současného odložení trestního stíhání ve smyslu § 159a. Dosud platné znění trestního řádu takový postup neumožňuje, naopak kategoricky předpokládá, že taková věc bude odňata.

Z tohoto důvodu se navrhuje zařadit do trestního řádu institut sledované zásilky v podobě, v jaké tento institut znají jiné státy a jak jej upravují i mezinárodní úmluvy namířené především proti mezinárodnímu obchodu s drogami. Po dobu, kdy policejní orgán nebo vyšetřovatel budou provádět sledování zásilky, by neprobíhaly jiné úkony trestního řízení, kterými by mohlo dojít k vyzrazení (t.j. zejména výslech podezřelých, kteří se zásilkou nakládají, nebo sdělení obvinění). Z tohoto pravidla je třeba připustit výjimku v případech, kdy hrozí škodlivý následek nebo nebezpečí, že další sledování bude znemožněno.

Rozhodnout o zahájení sledování a o jeho ukončení formou příkazu by měl v přípravném řízení státní zástupce, neboť takové rozhodnutí je zpravidla spojeno s dočasným odložením trestního stíhání. Pouze v případech, které nesnesou odkladu, by o ukončení mohl rozhodnout policejní orgán i bez pokynu státního zástupce.

K aplikaci institutu sledované zásilky bude docházet zejména v rámci mezinárodní spolupráce zaměřené proti obchodu s drogami a jinými zakázanými látkami. V těchto případech je žádoucí, aby se po předchozí dohodě v zájmu odhalení pachatelů trestného činu v cizině stát zdržel úkonů trestního řízení vůči těm, kteří v rámci organizovaného zločinu stojí na nejnižším stupni - např. vůči těm, kteří pouze zajišťují transport zásilky. Proto se navrhuje, aby na základě mezinárodní právní pomoci sledování zásilky převzal cizí stát, aniž by v České republice došlo k jejímu zadržení a tím i následným úkonům trestního řízení.

Pokud se na základě takové dohody o převzetí sledování věci podle smlouvy o právní pomoci ukáže podezření z trestného činu v cizině jako oprávněné a cizí stát zahájí trestní stíhání, v České republice může být trestní stíhání pro neúčelnost podle § 159 odst. 3 trestního řádu odloženo, nebo podle § 172 odst. 2 písm. b) zastaveno, anebo se podle povahy věci v něm může pokračovat (např. tehdy, jestliže část pachatelů se ocitne na jejím území).

K bodu 88 (§ 88 odst. 2):

Podle dosavadní právní úpravy obsažené v trestním řádu a v dalších zákonech (zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, zákon č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů) provádí odposlech a záznam telekomunikačního provozu pro trestní řízení i pro zpravodajské účely Policie České republiky. Důvodu k takovému postupu jsou především ekonomické, neboť jiné subjekty nedisponují potřebnou technikou a specialisty k provádění těchto úkonů. Uvedený stav se navrhuje zachovat a ustanovení § 88 odst. 2 se v tomto směru pouze zpřesňuje.

K bodu 89 (§ 89 odst. 2):

Stávající znění § 89 odst. 2 předpokládá, že v průběhu trestního řízení mohou důkazy předkládat též strany, avšak výslovně nehovoří o tom, že podmínkou předložení důkazu je zpravidla jeho aktivní vyhledání. Z uvedeného důvodu se uvedené ustanovení zpřesňuje.

K bodu 90 (§ 89 odst. 3):

Otázku použitelnosti důkazů při různých vadách řešila doposud pouze judikatura. Nepoužitelnost (absolutní neplatnost) důkazů opatřených a provedených v rozporu se zákonem by proto měl výslovně stanovit trestní řád.

K bodu 91 (§ 94):

Stávající ustanovení § 94 obsahující základní principy provádění konfrontace se zrušuje vzhledem k tomu, že hlava pátá o dokazování se doplňuje o další zvláštní způsoby dokazování, mezi něž se zařazuje komplexní právní úprava konfrontace (§ 104a).

K bodu 92 (§ 101a):

Podstatou navrhovaných změn jsou pouze stylistické úpravy textu, jejichž nutnost je vyvolána tím, že působnost dosud svěřenou vyšetřovateli se navrhuje obecně svěřit policejnímu orgánu.

K bodu 93 (§ 102 odst. 1):

Stávající § 102 odst. 1 sice stanoví, že k výslechu osoby mladší patnácti let se přibere pedagog nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která má přispět ke správnému vedení výslechu, ovšem již nestanoví, jaká práva nebo povinnosti taková osoba má a jakými prostředky může vedení výslechu ovlivňovat. Z tohoto důvodu se uvedené ustanovení v naznačeném směru doplňuje.

K bodu 94 (§ 102 odst. 2):

Odkaz v tomto ustanovení je třeba upravit tak, aby odpovídal nové systematice § 211, která se souběžně navrhuje.

K bodu 95 (§ 103):

Navržená změna souvisí se zrušením § 94, na který stávající text § 103 odkazuje.

K bodu 96 (§ 104):

Ustanovení o svědečném se jednak terminologicky přizpůsobuje předpisům o cestovních náhradách, jednak se odstraňují pochybnosti, zda svědek má nárok na svědečné i v případech, kdy není předvolán k výslechu, ale k účasti při jiném úkonu trestního řízení (např. konfrontaci, rekognici nebo rekonstrukci).

K bodu 97 (104a až 104e):

V trestním řádu není vyčerpávajícím způsobem upraven postup při provádění některých jinak poměrně často využívaných úkonů (konfrontace, rekonstrukce, rekognice, vyšetřovací pokus, prověrka na místě). V zájmu právní jistoty se navrhuje postup při provádění těchto úkonů doplnit v souladu s poznatky kriminalistiky a praxe, která se pod vlivem judikatury vytvořila.

K bodům 98 až 100 (§ 105 a 107):

Postup při přibrání znalce k podání znaleckého posudku (stejně jako při obstarání jiného důkazu) není třeba samoúčelně formalizovat. Podle platné právní úpravy má být k posouzení odborných otázek vyžádán zásadně znalecký posudek a jen výjimečně se lze spokojit s odborným vyjádřením. Navrhuje se tento princip obrátit a postupovat tak, že znalecký posudek se vyžádá teprve tehdy, jestliže se nelze spokojit s odborným vyjádřením.

Znalecký posudek má v řadě případů rozhodující význam pro posouzení věci a je proto žádoucí, aby byla možnost opravným prostředkem napadnout usnesení o přibrání znalce ze všech hledisek, tedy zda nejsou oddůvodněné námitky proti osobě znalce, zda je znalec kompetentní, zda formulace otázek na znalce odpovídá potřebám dokazování, atd. Podání stížnosti, která nebude mít odkladný účinek, nemůže komplikovat další řízení.

K bodům 101 a 102 (§ 108 a 110):

Navrhované změny spočívají v přesunu pravomoci z vyšetřovatele na policejní orgán, neboť vyšetřovatel nadále nebude samostatným orgánem činným v trestním řízení.

K bodu 103 (§ 110a):

I když stávající trestní řád připouští, aby znalecký posudek opatřil obviněný nebo poškozený, přesto k takovému posudku přistupuje pouze jako k listinnému důkazu. Teprve poté, co znalec se po zákonem stanoveném poučení na takový posudek odvolá, má tento důkaz povahu znaleckého posudku. Navrhuje se uvedený princip zjednodušit a připustit, aby prohlášení o vědomosti trestních následků nepravdivého posudku mohl znalec učinit již při jeho vyhotovení.

K bodům 104 až 106 (§ 115, 116 a 119):

Navrhované změny spočívají v přesunu pravomoci z vyšetřovatele na policejní orgán, neboť vyšetřovatel nadále nebude samostatným orgánem činným v trestním řízení. Změna § 116 souvisí s úpravou obsaženou v návrhu § 105 odst. 4.

K bodu 107 (§ 121):

Změna v textu § 121 písm. a) je vyvolána nutností upravit nově odkaz na § 43 odst. 3 (viz úpravy navrhované v § 43).

K bodu 108 (§ 122):

Ustanovení obsahující náležitosti výroku rozsudku se doplňuje tak, aby byla zřejmá aplikace institutu dohledu vykonávaného probačním úředníkem a zároveň se přihlíží k pozměněnému postavení zájmových sdružení občanů v trestním řízení.

K bodu 109 (§ 125):

Vzhledem k tomu, že navrhovaná právní úprava předpokládá rigoróznější podmínky pro podání odvolání a dovolání, je třeba zpřesnit obsah poučení o těchto opravných prostředcích, která musí obsahovat rozhodnutí, proti nimž mohou tyto opravné prostředky směřovat.

K bodům 110 (§ 126):

Uvedené změny souvisejí s novým vymezením účasti zájmových sdružení občanů v trestním řízení.

K bodu 111 (§ 129 odst. 2):

V zájmu urychlení řízení se podobně jako v občanskoprávním řízení přímo v trestním řádu upravují i lhůty pro vyhotovení a vypravení rozsudku, které byly dosud s výjimkou pořádkové lhůty pěti pracovních dnů upraveny jen v kancelářském řádu. Zároveň se upravuje i prodlužování těchto lhůt předsedou soudu. Tyto lhůty budou vzhledem k ustanovení § 138 přiměřeně platit i pro usnesení vyhotovovaná a doručovaná ostatními orgány činnými v trestním řízení.

K bodu 112 (§ 130):

Uvedené změny souvisejí s novým vymezením účasti zájmových sdružení občanů v trestním řízení.

K bodu 113 (§ 141 odst. 2):

Navrhovaná změna spočívá v přesunu pravomoci z vyšetřovatele na policejní orgán, neboť vyšetřovatel nadále nebude samostatným orgánem činným v trestním řízení.

K bodu 114 (§ 141 odst. 3):

V souvislosti s navrhovaným rozšířením pravomoci státního zástupce rozhodovat v přípravném řízení je třeba upravit otázku přípustnosti řádného opravného prostředku v případech, kdy rozhoduje nejvyšší státní zástupce.

K bodům 115 a 116 (§ 146):

Navrhované změny spočívají v přesunu pravomoci z vyšetřovatele na policejní orgán, neboť vyšetřovatel nadále nebude samostatným orgánem činným v trestním řízení.

K bodu 117 (§ 146a):

V návaznosti na změnu rozsahu oprávnění státního zástupce rozhodovat v přípravném řízení se doplňuje výčet rozhodnutí, které na podkladě stížnosti přezkoumává soud. Vedle rozhodnutí o vazbě a zajištění majetku se tento výčet doplňuje o další rozhodnutí, kterými se zajišťují peněžní prostředky na účtu nebo zaknihované cenné papíry. Jedná se tedy o analogické případy rozhodnutí o zajištění majetku.

K bodům 118 až 121 (§ 151 až 155):

Za podmínky, že poškozenému byl alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, se navrhuje, aby odsouzený byl povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Na rozdíl od stávajícího znění trestního řádu (kdy soud o nároku na náhradu nákladů má rozhodovat z úřední povinnosti) se ovšem povinnost soudu o tomto nároku navrhuje vázat na návrh poškozeného, který může také své náklady náležitě a přesně specifikovat.

Mezi náklady, které je odsouzený povinen nahradit, se zahrnuje též odměna ustanovenému zmocněnci poškozeného, jehož majetkové poměry nedovolují, aby si zmocněnce obstaral na své náklady. O tomto nároku rozhodne předseda senátu z úřední povinnosti, neboť poškozený tyto náklady nenese ani dočasně a není zde v pozici toho, kdo by se mohl domáhat jejich náhrady.

Trestní řád v § 89 odst. 2 připouští, aby si strany opatřovaly důkazy, které mají stejnou hodnotu jako důkazy opatřené orgány činnými v trestním řízení. To se týká nejen listinných důkazů, ale např. i znaleckých posudků. Pokud osobní a majetkové poměry obviněného nebo poškozeného odůvodňují nárok na bezplatnou obhajobu, resp. bezplatné právní zastoupení, je toto právo bez odpovídající možnosti přenesení nákladů na pořízení důkazů jen formální. Proto se připouští, aby stejným postupem, jakým soud rozhodne o právu na bezplatnou obhajobu, resp. bezplatné zastoupení zmocněncem, rozhodl i o tom, že náklady na pořízení důkazu v podobě znaleckého posudku uhradí stát. Podmínkou pro úspěšné uplatnění tohoto práva je jednak potřebnost takového důkazu pro objasnění věci a skutečnost, že důkaz již neobstaral nebo jej nevyžádal orgán činný v trestním řízení

K bodu 122 (§ 157 až 179f):

Dosud jednotnou strukturu předsoudního stadia trestního stíhání se navrhuje diferencovat v závislosti na tzv. typové společenské nebezpečnosti deliktu, který je jeho předmětem. U nejméně závažných deliktů (navrhuje se omezit na delikty, o nichž přísluší konat řízení samosoudci, resp. jen na část těchto deliktů se sazbou trestu odnětí svobody do tří let) se navrhuje toto stadium na nejvyšší míru zjednodušit a téměř zcela vyloučit duplicitní dokazování před a po podání obžaloby. Policejní orgán by se v těchto případech zaměřil jen na vyhledání zdrojů potencionálních důkazů, jejichž provedení by měl státní zástupce v řízení před soudem navrhovat (z tohoto principu je třeba připustit výjimku vztahující se k tzv. neodkladným a neopakovatelným úkonům). Na toto řízení by po podání návrhu u soudu navazovalo tzv. zjednodušené řízení. O ostatních trestných činech by se konalo vyšetřování, které by bylo rovněž v určitých směrech zjednodušené (viz dále).

Do trestního řádu se v modifikované podobě přebírá úprava používání tzv. operativně pátracích prostředků a operativní techniky, dosud obsažená v zákoně č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Smyslem je nejen odstranění do určité míry duplicitní právní úpravy obsažené v uvedeném zákoně a v trestním řádu a rozšíření možnosti státního zástupce provádět i v této oblasti dozor, ale i zajištění procesní využitelnosti výstupu z této činnosti pro další trestní řízení.

S ohledem na to, že se prolamují dosud striktně vymezené hranice jednotlivých fází předsoudního stadia řízení, je třeba nově definovat pojem přípravného řízení. Navrhovaná definice respektuje obsah uvedeného stadia a nevyvolá nutnost provádět v řadě ustanovení trestního řádu změny stylistické povahy.

Návrh, aby sdělení obvinění mělo formu usnesení s právem stížnosti je odrazem snahy o zvýrazněné postavení státního zástupce v přípravném řízení a důrazu na výkon jeho dozoru. Bude se v daleko širší míře než dosud aktivně zapojovat do přípravného řízení, m.j. bude také rozhodovat i o zastavení trestního stíhání a postoupení věci jinému orgánu. Aby tak mohl i v případech, kdy podkladem budou důkazy nevyžadující procesní formu (úřední záznamy) odpovědně rozhodovat a nedocházelo zbytečně k předávání podobných věcí soudu, má mít možnost nad rámec případů uvedených v § 164 požadovat provedení výslechu svědků.

V zájmu objektivity se navrhuje, aby přípravné řízení o trestných činech policistů konal přímo státní zástupce.

Stávající právní úprava trestního řízení rozlišuje fáze před zahájením trestního stíhání (tzv. prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin) a po sdělení obvinění (vyšetřování). První uvedená fáze v závislosti na typové závažnosti činu, na jehož spáchání je podezření, patří do působnosti policejného orgánu nebo vyšetřovatele. Vyšetřování může vést pouze vyšetřovatel, kterým je policista s vyšší odborností, splňující kriteria uvedená v zákoně č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Uvedené rozdělení kompetencí ve svých důsledcích vede v řadě případů ke zbytečnému opakování úkonů v předsoudním stadiu řízení, aniž by vždy byla zaručena vyšší odbornost. Navíc zákonem stanovené rozdělení působnosti při prověřování trestního oznámení nutně vede k paušálnímu pohledu na věc. Institut vyšetřovatele jako policisty s vyšší kvalifikací, který je při porovnání s právními úpravami ostatních evropských států zcela ojedinělým, se navrhuje částečně omezit.

Na základě závazku obsaženého v článku 6 odst. 1 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod došlo v České republice ke zrušení tzv. trestního stíhání ve věci. Podle citovaného ustanovení obviněný má právo (nikoliv povinnost) účastnit se uvedeným způsobem dokazování v rámci trestního stíhání vedeného proti jeho osobě. Stávající právní úprava, podle níž před sdělením obvinění lze v tzv. procesní formě provádět pouze tzv. neodkladné a neopakovatelné úkony, vyhovuje v případech, kdy v relativně krátké době po spáchání dojde ke sdělení obvinění určité osobě a na základě toho je možné provádět dokazování v neomezeném rozsahu. Naopak ve věcech, kdy dojde ke sdělení obvinění s odstupem několika měsíců nebo i let se orgány činné v trestním řízení dostávají do důkazní nouze, neboť okruh využitelných důkazů a jejich vypovídací hodnota se snižují. Navrhovaná změna by měla jednak umožnit, aby v případech kdy nejsou podmínky pro sdělení obvinění mohla Policie provádět v potřebném rozsahu dokazování, jednak by měla maximálně urychlit fázi řízení předcházejícího podání obžaloby - toho lze docílit především tím, že po sdělení obvinění nebudou prováděny v procesní formě důkazy, jejichž opakování pak státní zástupce na podporu obžaloby navrhne soudu. Přípravné řízení by mělo být zaměřeno především na vyhledání potencionálních důkazů, jejichž provedení (nikoliv opakování) by mělo proběhnout až před soudem. Obstarání věcných a listinných důkazů a znaleckých posudků má význam zejména ve složitých věcech týkajících se hospodářské kriminality - zde mají zpravidla povahu základních a rozhodujících důkazů, o které se opírá obžaloba a později i meritorní rozhodnutí soudu.

Citovaná úmluva v čl. 6 odst.3 písm. c) stanoví, že ”každý, kdo je obviněn z trestného činu má minimální práva, mezi něž patří i právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obájce podle vlastního výběru, a pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně. Při respektování této zásady je proto nutné, aby když budou prováděny některé procesní úkony před zahájením stíhání konkrétní osoby, aby bylo zachováno právo obviněného obhajovat se za pomoci obhájce. Proto je navrhováno, aby ihned po zahájení trestního stíhání byl neznámému pachateli ustanoven obhájce a tomu též doručen opis záznamu o zahájení trestního stíhání. Účast obhájce u prováděných úkonů se jeví v těchto případech účelnější než účast soudce, ať již pro spornou roli, kterou by zastával v přípravném řízení, nebo pro jeho zatížení jinými povinnostmi.

Způsob výkonu dozoru státního zástupce zejména v řízení o nejzávažnějších trestných činech se navrhuje konkretizovat tak, aby již v průběhu přípravného řízení získal státní zástupce takový přehled o věci, aby byl schopen kvalifikovaně zastupovat později podanou obžalobu. Přesunem pravomoci rozhodovat v přípravném řízení na státního zástupce se sleduje posílení jeho dominantního postavení v přípravném řízení a zajištění účinnějšího výkonu dozoru. Přesun oprávnění rozhodovat v přípravném řízení výlučně na státního zástupce je odůvodněn i významem takových rozhodnutí jejich dopadem na možnost vést kdykoliv později trestní stíhání pro stejný skutek proti témuž obviněnému.

Nově navrhovanou úpravou výjimek, kdy o trestném činu, kde je jinak podmínkou zahájení a vedení trestního stíhání souhlas poškozeného, lze konat trestní stíhání i když takový souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, se reaguje na problémy praxe, které se objevily při dosavadní aplikaci tohoto institutu.

O typově nejméně závažných trestných činech se navrhuje v zásadě konat tzv. zkrácené přípravné řízení, jehož podstatou je rychlé a neformální objasnění skutku, ve kterém je spatřován trestný čin, zjištění osoby, důvodně podezřelé z jeho spáchání a vyhledání (nikoliv provedení) důkazů. Zkrácené přípravné řízení se navrhuje konat pouze za podmínek, že lze očekávat, že toto řízení bude v několikadenní lhůtě ukončeno a podezřelý bude postaven před soud. Pokud tyto podmínky nejsou splněny - např. proto, že šetřením se nezjistily skutečnosti odůvodňující závěr o tom, že ze spáchaného trestného činu je důvodně podezřelá určitá osoba, pak konání zkráceného přípravného řízení nebude přicházet v úvahu. Na navrženou právní úpravu zkráceného přípravného řízení navazuje návrh úpravy zjednodušeného řízení před samosoudcem.

Pro případy, kdy je z dále uvedených důvodů vhodné vyhledat a zadokumentovat důkazy v širším rozsahu ještě v předsoudním stádiu trestního řízení, se počítá se zachováním stávajících postupů, zejména ve vztahu k výslechům svědků. Tyto budou prováděny, půjde-li o úkony nedkladné či neopakovatelné, dále ve vztahu k osobám mladším 18 let a osobám, jejichž schopnost zapamatování nebo reprodukce je snížena, je-li důvodná obava, že na svědky bude činěn nátlak, v případech závažných trestných činů, k jejichž projednání je v I. stupni příslušný krajský soud, nebo když je to (např. z hlediska získání dalších indicií) potřebné k objasnění některých okolností již v přípravném řízení, půjde-li o základní a rozhodující důkazy, případně lze-li očekávat delší průběh vyšetřování.

K bodu 123 (§ 180 odst. 2 až 4):

V ustanovení § 180 odst. 2, 3 je blíže rozvedena obžalovací zásada obecně formulovaná v § 2 odst. 8 a nově formulován charakter činnosti státního zástupce v řízení před soudem tak, aby byly objasněny všechny základní skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Za tím účelem je mu uloženo, aby z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu opatřoval další důkazy, které nebyly opatřeny či provedeny v přípravném řízení, anebo kdykoli později z iniciativy dalších stran nebo soudu. Významně je posíleno postavení státního zástupce i při dokazování. Z hlediska rovnosti stran je ve stejném rozsahu upravena činnost strany obhajoby při provádění důkazů, která je však s ohledem na zásadu, že obviněný má právo se hájit jak uzná za vhodné, formulována jako oprávnění a nikoli povinnost.

K bodům 124 a 125 (§ 181 a 183):

V § 181 a § 183 je upravena činnost soudu po podání obžaloby v návaznosti na novou úpravu předběžného projednání obžaloby a rozhodování soudu v tomto stadiu řízení. Vzhledem k tomu, že možnost vrácení věci k došetření soudem bude výrazně omezena, dává nová úprava oprávnění předsedovi senátu požádat policejní orgán o opatření jednotlivého důkazu a policejnímu orgánu ukládá povinnost mu bez průtahů vyhovět.

V zájmu urychlení řízení jsou i v řízení před soudem stanoveny lhůty pro nařízení hlavního líčení, veřejného zasedání, popř. učinění jiného úkonu směřujícího ke skončení řízení., včetně mechanizmu postupu pro výjimečné případy, kdy to nebude možné. Uvedené lhůty jsou svojí povahou pořádkové a jejich porušení může zakládat kárnou odpovědnost soudce. V případě, že z důležitého důvodu nebude předseda senátu schopen uvedenou povinnost splnit, bude povinen spis předložit předsedovi soudu k rozhodnutí o prodloužení lhůty nebo o jiném opatření podle rozvrhu práce (přidělení věci jinému soudci určenému tímto rozvrhem).

V § 183 odst. 2 je pak dále prohloubena ochrana svědků a osob jim blízkých, kterým v souvislosti s podáním svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, včetně utajení jejich totožnosti a podoby. V dosavadním trestním řádu byla upravena ochrana osob, kterým v souvislosti s podáním svědectví hrozí V zájmu zrychlení přípravného řízení a řízení o prověřování oznámení se navrhuje v zákoně stanovit lhůty, ve kterých řízení musí být skončeno. Pokud v těchto lhůtách, které budou svojí povahou pořádkové, nebude možné řízení skončit, bude policejní orgán povinen rozhodnout o tom, že řízení pokračuje a uvést konkrétní důvody, které skončení věci brání. Na tuto konkrétní povinnost bude navazovat povinnost státního zástupce vykonávat v neskončených věcech zvláštní dozor a o jeho výkonu sepsat záznam, ze kterého bude zřejmé, zda se s postupem policejního orgánu ztotožňuje nebo zda mu ukládá provést buď jiné úkony, nebo přípravné řízení skončit v jiné lhůtě.

Jestliže se předpokládá zúžení rozsahu a obsahu dokazování v přípravném řízení, je třeba dát státnímu zástupci i po podání obžaloby právo požadovat od policejního orgánu opatření (t.j. vyhledání nikoliv ale provedení) takového důkazu, který potřebuje k zastupování obžaloby (např. ztotožnění osob, které by mohly být vyslechnuty jako svědci, přičemž tato možnost vyplynula až z dokazování před soudem).

O typově nejméně závažných trestných činech závažná újma, jen před složením svědecké výpovědi a při jejím podávání. Proto se navrhuje doplnění této ochrany i pro období po skončení výslechu takového svědka.

V tomto směru se zakládá oprávnění předsedy senátu požádat o ochranu těchto osob orgány Policie ČR, která do vydání zvláštního zákona, jehož znění se již připravuje, postupuje podle platných předpisů - zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a na tento zákon navazujících předpisů.

K bodu 126 (§ 184 odst. 2 a 3):

V samotném řízení před soudem se navrhuje zakotvit postavení probační služby postupně od roku 1996 vykonávané tzv. probačními úředníky u okresních a krajských soudů. Její činnost se zaměřuje jednak na šetření příčin spáchání trestného činu jednak na vytváření podmínek, aby v případech, kdy to s ohledem na povahu a závažnost trestného činu přichází v úvahu, bylo možné vyřízení obžaloby formou tzv. alternativních způsobů řízení (zejména narovnáním a podmíněným zastavením trestního stíhání), tedy mimo hlavní líčení. U řady pachatelů může být tento způsob vyřízení věci daleko efektivnější, než uložení trestu, resp. pohrůžky výkonem trestu.

K bodům 127 až 132 (§ 186, § 188 odst. 1, 3, § 189 a § 195 odst. 2):

Vrácení věci státnímu zástupci k došetření je podle stávající právní úpravy podmíněno zjištěním závažných vad přípravného řízení nebo tím, že nebyly objasněny základní skutečnosti významné pro rozhodnutí. Vzhledem k zákonem deklarované zásadě, že těžištěm dokazování je řízení před soudem, se navrhuje možnost vrácení věci do přípravného řízení pro nedostatečná skutková zjištění podmínit tím, že došetření ve stadiu řízení před soudem by bylo spojeno s výraznými obtížemi, spočívajícími např. v tom, že soud by došetření musel provádět za cenu opakovaného odročování hlavního líčení, neboť jen cestou postupných kroků by zjišťoval důkazní prostředky, jimiž lze věc objasnit. Naopak, pokud nedostatky přípravného řízení budou spočívat v tom, že vyšetřovatel neprovedl některé důkazy, které soud může provést stejně rychle jako vyšetřovatel (např. výslechy několika svědků, jejichž předvolání nic nebrání), není důvodu trvat na tom, aby projednání věci před soudem předcházelo stejně důkladné projednání věci před vyšetřovatelem. Stejně tak ne každá procesní vada by měla být důvodem k vrácení věci k došetření. Pokud ji lze napravit v řízení před soudem (např. správně poučit svědka a poté jej znovu vyslechnout) není třeba věc vracet. Naopak jestliže procesní vadu ani v řízení před soudem nelze odstranit, pak je vrácení věci do stadia přípravného řízení důvodné (např. tomu, na koho byla podána obžaloba, nebylo sděleno obvinění, nebo bylo sděleno pro jiný skutek).

Podle stávající právní úpravy soud v rámci předběžného projednání obžaloby může rozhodnout, že věc postupuje jinému soudu jako soudu věcně nebo místně příslušnému. Praxe ukazuje, že tím zpravidla vyvolá vleklý spor o příslušnost, který rozhoduje soud společně nadřízený oběma sporujícím se soudům. V zájmu urychlení řízení se navrhuje, aby soud v těchto případech nerozhodoval o postoupení (a po právní moci svého rozhodnutí spis nezasílal soudu, který se často omezí na vyslovení své nepříslušnosti), ale ponechal rozhodnutí o příslušnosti přímo na soudu, který dosud rozhoduje spory.

K bodu 133 (§ 198 odst. 3):

Se zavedením lhůty, v níž je třeba po podání obžaloby provést úkon směřující k vyřízení věci před soudem, souvisí i další povinnost předsedy senátu - učinit všechna opatření potřebná k tomu, aby věc byla rozhodnuta již v prvním hlavním líčení bez nutnosti jeho odročování, a proto se navrhuje doplnění ustanovení § 198 odst. 3 a v návaznosti na to i úprava ustanovení § 219 odst. 1.

K bodům 134 a 135 (§ 202 odst. 3 a 5):

K odstranění průtahů zaviněných nečinností obžalovaného, který byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán, směřuje úprava možnosti číst protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných, jestliže se takto předvolaný obžalovaný bez omluvy k hlavnímu líčení nedostaví. Podle dosavadní úpravy nebylo možno číst protokoly o výslechu svědků nebo znalců, které předseda senátu k hlavnímu líčení nepředvolal, neboť předpokládal přečtení protokolů o jejich výslechu. Úprava obsažená v novém ustanovení § 211 odst. 1 v podstatě presumuje v takovém případě souhlas obviněného s přečtením protokolu a tím umožňuje soudu zvážit jaký postup v dokazování v hlavním líčení zvolí, zda takové protokoly přečte nebo zda hlavní líčení odročí za účelem předvolání některého svědka či znalce.

K bodům 136 až 141 (§ 203 odst. 1, § 211, § 212 a § 215 odst. 2, 3):

Podstatné změny se předpokládají i v provádění dokazování v hlavním líčení. Dosavadní právní úprava sice připouští konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, který se nedostavil, ačkoliv byl řádně předvolán, avšak provedení důkazu přečtením protokolu o výslechu svědka, spoluobžalovaného nebo přečtení znaleckého posudku přitom zákon i v těchto případech podmiňuje souhlasem obžalovaného. Pokud tedy soud jedná v nepřítomnosti obžalovaného, musí zpravidla hlavní líčení odročovat za účelem předvolání svědků, neboť souhlas obžalovaného s přečtením protokolů nelze získat. Být přítomen výslechu svědků a dalších uvedených osob a klást jim otázky je ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod právem obviněného, které on může ale nemusí využít. Navrhuje se proto, aby v případech, kdy se obžalovaný přes řádné předvolání k hlavnímu líčení nedostaví, zákon presumoval, že nehodlá svého práva být přítomen při dokazování využít a dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti. O této možnosti musí být v předvolání poučen.

Stávající právní úprava sice umožňuje stranám předkládat důkazy, avšak nestanoví přesná pravidla, jak takové důkazy provádět. Zároveň omezuje právo stran žádat, aby jim soud umožnil provést důkaz, jen na výslech svědka. Proto se navrhuje tato omezení odstranit a stanovit i přesná pravidla postupu soudu a stran při provádění důkazů stranami v hlavním líčení a ve veřejném zasedání (srov. § 238).

K bodu 142 (§ 219):

Se zavedením lhůty, v níž je třeba po podání obžaloby provést úkon směřující k vyřízení věci před soudem (§ 181 odst. 3), souvisí i další povinnost předsedy senátu, a to učinit všechna opatření potřebná k tomu, aby věc byla rozhodnuta již v prvním hlavním líčení bez nutnosti jeho odročování (§ 198 odst. 3). Pokud se i přesto objeví skutečnost, pro kterou hlavní líčení nelze provést nebo v něm pokračovat (např. potřeba provést další dokazování vyplyne až z důkazů provedených v hlavním líčení), je třeba hlavní líčení v zájmu jeho plynulého pokračování odročit na pevný konkrétní termín. Pouze tehdy, jestliže povaha úkonu, pro který došlo k odročení to vyžaduje (je třeba učinit obsáhlé vyhledávání důkazů, vyžádat časově náročný znalecký posudek, provést cestou dožádání šetření v cizině atd.) lze hlavní líčení odročit na neurčito. Po odpadnutí této překážky bude platit pro nařízení hlavního líčení stejná lhůta jako pro úkony soudu po podání obžaloby.

Časté průtahy a komplikace v soudním řízení, zejéna ve složitějších a důkazně rozsáhlejších případech, působí povinnost provádět po odročení celé hlavní líčení znovu pro změnu ve složení senátu. Tak je tomu i tehdy, dojde-li ke změně v osobě přísedícího. Je proto navrhováno, aby byla připuštěno možnost pokračovat v tomto případě v řízení bez opakování důkazů. Nejde o rozpor s § 2 odst. 12; ani v občanském soudním řízení není nutné opakovat celé jednání při změně ve složení senátu.

K bodu 143 (§ 222 odst. 1):

Jde o obdobnou úpravu jako v novém ustanovení § 188 odst. 1 písm. a), které se týká předběžného projednání obžaloby. Nově navrhované ustanovení směřuje k odstranění sporů o příslušnost, neboť se pro urychlení řízení navrhuje, aby soud v těchto případech nerozhodoval o postoupení věci, ale předložil věc přímo k rozhodnutí soudu, který je společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný.

K bodu 144 (§ 223a odst. 2):

Vzhledem k tomu, že se nově připouští stížnost proti usnesení o schválení narovnání i ze strany obžalovaného a poškozeného (srov. § 309 odst. 3) bylo nutno upravit znění § 223a odst. 2.

K bodu 145 (§ 225 odst. 1):

Vzhledem k nové úpravě § 222 odst. 1 bylo třeba upravit i znění ustanovení § 225, kde postoupení věci se vztahuje jen k postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2, zatímco v § 222 odst. 1 jde nyní o rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu.

K bodu 146 (§ 227):

Úprava § 227 navazuje na navrhované změny v § 11.

K bodu 147 (§ 228):

Důvody, pro které se navrhuje změna tohoto ustanovení, jsou stejné jako u § 121. Současně dochází k posílení postavení poškozeného v adhesním řízení v případech, kdy součástí výroku o vině obžalovaného je konrétně zjištěná škoda a tato dosud nebyla uhrazena. V těchto případech se zavádí povinnost soudu rozhodnout o náhradě škody, nebrání-li podobnému rozhodnutí zákonná překážka (např. promlčení).

K bodům 148 a 149 (§ 231 odst. 2 a 3):

Podle dosavadní úpravy musel soud rozhodovat o schválení narovnání vždy ve veřejném zasedání. V tomto směru byla úprava rozdílná od rozhodování o schválení narovnání v předběžném projednání obžaloby. Proto se právní úprava, pokud jde o rozhodování o schválení narovnání, sjednocuje tak, že soud může ve věci nařídit veřejné zasedání, jestliže to je potřebné z hlediska nutnosti provést výslech obviněného a poškozeného, příp. i další úkony pro zjištění podmínek pro tento způsob vyřízení věci. V případě, že potřebné úkony včetně výslechu obviněného byly provedeny např. v rámci hlavního líčení, jež bylo odročeno jen za účelem vyžádání stanoviska poškozené právnické osoby, které bude podle navrhované úpravy možno vyžádat i písemně (srov. § 310 odst. 3), bude možno, byť spíše výjimečně, rozhodnout i v neveřejném zasedání.

Vzhledem k tomu, že se nově připouští stížnost proti usnesení o schválení narovnání i ze strany obžalovaného a poškozeného (srov. § 309 odst. 3) bylo nutno upravit znění § 231 odst. 3.

K bodu 150 (§ 235 odst. 2):

Úprava znění ustanovení § 235 odst. 2 navazuje na navrhované změny § 211 odst. 1 až 5.

K bodům 151 a 152 (§ 249 odst. 1, § 251):

Výše uvedená ustanovení zpřesňuje povinnost odůvodnění odvolání včetně povinnosti státního zástupce uvést, zda směřuje ve prospěch či v neprospěch obžalovaného a poučovací povinnost soudu zejm. ve vztahu k obžalovanému, který není zastoupen obhájcem. Ve výjimečných případech počítá s ustanovením obhájce k odůvodnění odvolání.

K bodu 153 (§ 255):

Ustanovení stanoví povinnost odvolacího soudu přerušit trestní stíhání a předložit věc Ústavnímu soudu, pokud by rozhodnutí soudu I. stupně bylo v rozporu s ústavním zákonem, nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem.

K bodu 154 až 159 (§ 257 až § 263):

V modelu odvolacího řízení se i nadále uplatňuje revizní princip, spočívající v tom, že bez ohledu na to, co rozhodnutí soudu prvního stupně vytýká podaný opravný prostředek, má odvolací soud povinnost přezkoumat všechny výroky napadeného rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo.

Upravuje se také možnost zrušení rozhodnutí podle § 257, a to jednak tak, že je možno v souladu se stávající praxí zrušit napadený rozsudek jen částečně a jednak pokud jde o postup odvolacího soudu při použití milosti, amnestie, promlčení a odepření souhlasu nebo nepodání návrhu poškozeného či jeho zpětvzetí ve smyslu § 163 a § 163a, kdy se zajišťuje při uplatnění práva obviněného na pokračování v řízení po zastavení z taxativně uvedených důvodů pokračování v odvolacím řízení, tedy v tom stadiu, ve kterém bylo trestní stíhání zastaveno.

Odvolacímu soudu by měla i nadále zůstat možnost vrátit věc státnímu zástupci, v případech neodstranitelných procesních vad nebo potřeby rozsáhlého a obtížného došetřování, které by bylo obtížné realizovat před soudem I. stupně.

K bodu 160 (§ 265a až 265s):

Podle dosud platné právní úpravy se po právní moci rozhodnutí nemůže žádná ze stran domáhat procesními nástroji jeho zrušení, s výjimkou návrhu na obnovu řízení, jehož podání je vázáno na velmi úzký okruh podmínek. Navrhnout, aby se zákonností pravomocného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení zabýval Nejvyšší soud, může pouze ministr spravedlnosti, kterému přísluší právo podat stížnost pro porušení zákona. Na rozdíl od občanského soudního řízení žádné ze stran nepřísluší právo podat přímo u tohoto soudu dovolání.

Navrhovaná právní úprava se snaží řízení o mimořádných opravných prostředcích v občanském a trestním řízení přiblížit, neboť důvody, pro které v občanském soudním řízení právo mimořádného opravného prostředku přísluší stranám, platí i pro trestní řízení. Dosud může obviněný (a obdobně i státní zástupce) podat ministru spravedlnosti pouze neformální podnět k tomu, aby se on vlastním jménem obrátil na Nejvyšší soud se stížností pro porušení zákona. Pokud ministr spravedlnosti takovému podnětu nevyhoví, nemusí důvody svého rozhodnutí nikomu a ničím vysvětlovat, neboť podat stížnost pro porušení zákona je jeho výlučné právo, nepřenositelné na jinou osobu.

Principy, na základě kterých se navrhuje konstituovat institut dovolání, jsou v zásadě analogické úpravě tohoto opravného prostředku v občanském soudním řízení.

Řízení před Nejvyšším soudem by předcházelo neveřejné posouzení dovolání, ve kterém by se posuzovala jeho přípustnost a důvodnost. Takový postup není v rozporu se zárukami řádného procesu ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť ty se vztahují pouze na řádné soudní řízení, nikoliv již na řízení o mimořádném opravném prostředku. Pokud Nejvyšší soud z hlediska podmínek, za nichž se zrušení pravomocného rozhodnutí lze cestou dovolání domáhat, shledá podání jako přípustné a důvodné, nařídí k jeho projednání veřejné zasedání a současně rozhodne o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Tímto postupem se kromě jiného sleduje, aby Nejvyšší soud nebyl zahlcen zcela nedůvodnými dovoláními, o nichž by musel věcně rozhodovat.

K bodům 161 až 166 (§ 266, 266a, 268 odst. 1 a § 272):

Rozšíření okruhu tzv. mimořádných opravných prostředků o dovolání se nenavrhuje na úkor zrušení stávající stížnosti pro porušení zákona jako významného nástroje nápravy závažných pochybení orgánů činných v trestním řízení, která nebyla napravena v rámci řádného dvojinstančního řízení a jako jednoho z důležitých prostředků sjednocování soudní praxe. Při ponechání práva ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona se navrhuje zákonem upravit vztah tohoto oprávnění k oprávnění stran řízení podat dovolání. Z řady důvodů je nevhodné, aby stejné rozhodnutí ve stejné době v různém řízení napadaly k tomu oprávněné osoby jak dovoláním tak stížností pro porušení zákona a Nejvyšší soud vedl v podstatě dvě řízení o téže věci.

O dovolání bude rozhodovat výlučně Nejvyšší soud a již z tohoto důvodu nelze připustit, aby proti rozhodnutí o dovolání, ale ani proti jinému rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud zákon výslovně nestanoví jinak (srov. např. § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů) byla přípustná stížnost pro porušení zákona.

Podle platné úpravy nebylo upraveno rozhodování Nejvyššího soudu o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona z formálních důvodů, tedy není-li přípustná či byla-li podána opožděně, kdy Nejvyšší soud používal analogicky ustanovení § 268 odst. 1. Tento nedostatek stávající právní úpravy novela trestního řádu odstraňuje.

V souladu s tím, že všechna zásadní rozhodnutí, kterými se končí přípravné řízení bude činit státní zástupce, omezuje se podání stížnosti pro porušení zákona pouze na rozhodnutí těchto orgánů činných v trestním řízení.

K bodům 167 až 172 (§ 277, 278 a 279):

Rozšíření výčtu rozhodnutí, která lze napadnout obnovou řízení, vychází z dosavadní praxe (trestní příkaz, usnesení o postoupení věci jinému orgánu) a navazuje i na nové instituty, které byly zařazeny do trestního práva hmotného a procesního (rozsudek o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání a usnesení o schválení narovnání).

Nově se také zavádí lhůta, po jejímž uplynutí je již vyloučena obnova v neprospěch obviněného. Tato lhůta je stanovena v závislosti na délce promlčecí doby trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání, a to jednou polovinou této promlčecí doby.

K bodu 173 (§ 291):

Změna uvedeného ustanovení je vyvolána navrhovanou úpravou postupu při zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1).

K bodu 174 (§ 295):

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o postoupení věci podle § 295, vyžaduje-li to prospěch mladistvého, zpravidla nevede ke sporu o příslušnost, zachovává se dosavadní úprava, která se přizpůsobuje novému rozhodování ve smyslu § 24 v případě, kdy soud, jemuž byla věc postoupena podle § 295 s takovým postupem nesouhlasí a rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, který mu věc podle § 295 postoupil.

K bodům 175 až 181 (§ 297 odst. 1, § 301 až 303, 305 a 306a):

Stávající právní úprava řízení proti uprchlému nestanoví výslovně postup v případech, kdy v průběhu řízení nebo po pravomocném odsuzujícím rozsudku odpadnou důvody, které k takovému řízení vedly. Z mezinárodních dokumentů (zejména z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vyplývá, že i v těchto případech je třeba respektovat právo obviněného na tzv. řádný proces. Z těchto důvodů se navrhuje oddíl druhý hlavy devatenácté doplnit o pokračování v trestním řízení, pominou-li důvody řízení proti uprchlému, a to i v případě, jestliže řízení skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. S ohledem na to, že v řízení se pak k návrhu obžalovaného pokračuje provedením nového hlavního líčení, není nadále důvodu, aby řízení nebylo možno vést proti mladistvému, když v novém řízení mu lze zajistit v souladu se zákonem všechna jeho práva, nehledě k tomu, že v době konání nového hlavního líčení již uprchlý mladistvý často dovrší osmnáct či dokonce devatenáct let (srov. § 301 odst. 2 písm. b/).

V této souvislosti se odstraňují v praxi vzniklé pochybnosti, jak postupovat, když je třeba uprchlému, jenž nemá obhájce, sdělit obvinění, které se sděluje obhájci (§ 303). V takovém případě, pokud mu obhájce nezvolí osoby uvedené v § 37 odst. 1, je třeba mu ho za tím účelem ustanovit.

Soud může, byť spíše výjimečně, provést řízení proti uprchlému i bez návrhu státního zástupce, čímž se čelí případům, kdy jsou splněny podmínky pro takové řízení, ale státní zástupce příslušný návrh nepodá a je nečinný i k žádosti soudu.

Značné komplikace v řízení proti mladistvým způsobuje skutečnost, že se nedostavují k hlavnímu líčení. Není nadále nutné, aby u těch z nich, kteří již dovršili věk 18 let probíhalo hlavní líčení pouze v jejich přítomnosti; konečně i trestní příkaz lze analogicky vydat u obviněných mladistvých, starších 18 let. Dále se upravuje na základě poznatků z praxe účast orgánu pověřeného péčí o mládež v řízení proti mladistvým tak, že ustanovení týkající se tohoto orgánu se nepoužijí, jestliže se úkon provádí po dovršení devatenáctého roku mladistvého. V takových případech byla účast tohoto orgánu v řízení proti mladistvým jen formální, neboť se u osob starších devatenácti let již orgán péče o mládež řízení nezúčastňuje.

K bodům 182 až 185 (§ 309 až 314):

Rozhodnout o schválení narovnání mohl podle dosavadní právní úpravy pouze soud, který tak v přípravném řízení činil na návrh státního zástupce (srov. dosavadní § 314). Vzhledem k tomu, že pro takovou úpravu není žádný důvod, neboť v zahraničí běžně i o schválení narovnání rozhoduje v přípravném řízení státní zástupce (srov. např. § 7 a 8 rakouského zákona o soudnictví nad mládeží /JGG/ z roku 1988), navrhuje se obdobnou úpravu, která by vedla k urychlení vyřízení vhodných trestních věcí a částečnému snížení počtu rozhodnutí soudů prvního stupně, zavést i u nás.

V souvislosti s tím se odstraňují některé nedostatky stávající právní úpravy, zejména se obecně stanovuje obsah výslechu obviněného a poškozeného před rozhodnutím o schválení narovnání, který v dosavadní úpravě nebyl ani rámcově vymezen, dále se určuje rozsah poučení poškozeného a obviněného před takovým výslechem, včetně poučení o podstatě institutu narovnání a umožňuje se u právnické osoby získat její stanovisko i v písemné podobě na místo výslechu jejího statutárního orgánu nebo jiné osoby oprávněné za ní jednat.

Současně se zachovává právní úprava, podle níž, pokud nebylo narovnání soudem nebo v přípravném řízení státním zástupcem schváleno poté, co obviněný učinil prohlášení podle § 309 odst. 1, nelze k takovému prohlášení v dalším řízení přihlížet jako k důkazu. Tím je respektován rozdíl mezi takovým prohlášením jako podmínkou pro schválení narovnání, které obviněný činí, aby dosáhl schválení narovnání, jako pro něj výhodného vyřízení věci, a doznáním obviněného k skutkovým okolnostem spáchání trestného činu učiněném v řádně protokolované výpovědi.

Vzhledem k povaze institutu podmíněného zastavení trestního stíhání a dosavadním zkušenostem s jeho uplatňováním v praxi se upravuje pojem poškozeného pro účely podmíněného zastavení trestního stíhání ve smyslu bezprostředně poškozeného (oběti trestného činu), tak aby pod pojem poškozeného nespadaly osoby, na které jako na právní nástupce poškozeného přešel nárok na náhradu škody (§ 45 odst. 3 - např. dědici poškozeného, pojišťovny, které uhradily pojistné plnění apod.).

K bodům 186 až 191 (§ 314b až 314d):

Tzv. zvláštní způsoby řízení v hlavě devatenácté v oddíle pátém týkajícím se řízení před samosoudcem se navrhuje doplnit o řízení o návrhu státního zástupce na potrestání. Toto řízení se navrhuje koncipovat jako maximálně jednoduché a neformální, aby se jeho zrychlení projevilo nejen u orgánů přípravného řízení, ale i v řízení před soudem. Předpokladem koncentrace a zrychlení řízení je znalost stanovisek stran před hlavním líčením, zaměření dokazování na podstatné a sporné okolnosti a oproštění hlavního líčení od úkonů ”technické povahy”, které neúměrně hlavní líčení zdržují. Pokud v zákoně nebude v této souvislosti obsažena zvláštní úprava, použijí se jinak ”obecná” ustanovení o řízení před soudem, resp. samosoudcem. Samotný podezřelý (t.j. do podání návrhu na potrestání u soudu) bude mít stejná práva jako obviněný (zejména právo zvolit si obhájce, který se zúčastní jeho výslechu).

Podle dosavadní úpravy musel i samosoudce rozhodovat o schválení narovnání vždy ve veřejném zasedání. V tomto směru byla úprava rozdílná od rozhodování o schválení narovnání v předběžném projednání obžaloby. Proto se právní úprava, pokud jde o rozhodování o schválení narovnání, sjednocuje tak, že soud může ve věci nařídit veřejné zasedání, jestliže to je potřebné z hlediska nutnosti provést výslech obviněného a poškozeného, příp. i další úkony pro zjištění podmínek pro tento způsob vyřízení věci. V případě, že potřebné úkony včetně výslechu obviněného a poškozeného či opatření písemného stanoviska poškozené právnické osoby (srov. § 310 odst. 3), byly již provedeny, bude možno, byť spíše výjimečně, rozhodnout i v neveřejném zasedání.

Jestliže státní zástupce podá návrh na potrestání, aniž byly splněny podmínky pro konání zjednodušeného řízení (typicky proto, že skutek je třeba posoudit jako trestný čin, u kterého zjednodušené řízení nepřichází v úvahu), rozhodne o odmítnutí návrhu na potrestání. Právní moci takového rozhodnutí se věc vrací státnímu zástupci, který nařídí vyšetřování.

K bodům 192 až 195 (§ 314e, 314f odst. 1 a § 314g odst. 1):

Trestní příkaz představuje jeden z tzv. zjednodušených typů řízení, jehož podstata spočívá v tom, že soud nerozhoduje na základě důkazů před ním provedených v hlavním líčení, ale na základě spisového materiálu obsahujícího protokoly o úkonechprovedených policejním orgánem nebo státním zástupcem. Mezinárodní dokumenty tento typ řízení jako jednu z forem zjednodušeného a rychlého řízení sice doporučují, ale současně zdůrazňují její použitelnost v nejméně závažných věcech. Tomu by měly odpovídat i druhy a výměry trestů, které lze trestním příkazem uložit (v zásadě by se mělo jednat o peněžité tresty nebo jiné druhy trestů nespojených s odnětím svobody). Stávající právní úprava plně těmto kriteriím neodpovídá, neboť umožňuje, aby se formou trestního příkazu vyřizovaly i trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody v sazbě do pěti let (přitom trestním příkazem lze uložit trest odnětí svobody ve výměře nejvýše jednoho roku). S přihlédnutím k této skutečnosti se navrhuje možnost aplikace trestního příkazu omezit z hlediska výčtu trestných činů, o nichž je možné trestním příkazem rozhodnout. Naopak se rozšiřuje možnost vyřizovat trestním příkazem nejméně závažnou trestnou činnost, neboť se navrhuje doplnit výčet trestů nespojených s odnětím svobody, které lze trestním příkazem uložit, o trest vyhoštění ukládaný na dobu určitou a zákaz pobytu, pokud jejich výměra nepřevyšuje polovinu trestní sazby.

Současně se upravuje speciálním ustanovením i poučení o právu podat odpor, které bude muset obsahovat upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení.

Do ustanovení § 314g odst. 1 se doplňuje věta, která výslovně umožňuje v souladu s dosavadní praxí vzdát se po doručení trestního příkazu odporu. Neupravuje se naproti tomu zpětvzetí odporu, neboť podáním odporu se trestní příkaz ze zákona ruší (srov. § 314g odst. 2).

K bodu 196 (§ 314h až § 314k):

Nově se do hlavy devatenácté mezi zvláštní způsoby řízení zařazuje ”Řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu” jako samostatný oddíl šestý. Vychází se přitom z ústavního principu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Z toho vyplývá, že při pokračování v trestním řízení zásadně v tom stadiu, které předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, je příslušný orgán činný v trestním řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.

V souvislosti s řízením po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem se navrhuje upravit zákaz reformationis in peius a další otázky související s rozhodnutím pouze ve prospěch obviněného, dále rozhodování o přiměřeném trestu za zbývající trestné činy, byl-li Ústavním soudem zrušen rozsudek jen pokud jde o některý z trestných činů, za něž byl pravomocně uložen úhrnný nebo souhrnný trest, jakož i rozhodování o vazbě a o odkladu výkonu zrušeného rozhodnutí, a to obdobně jako je tomu v řízení po povolení obnovy řízení.

K bodům 197 až 199 (§ 322, 325 a 327):

Navrhované úpravy vycházejí jednak ze současné zdravotnické terminologie, jednak reagují na situace, které vyvolává stávající zákonná úprava povinné mlčenlivosti zdravotnického personálu.

K bodům 200 až 208 (§ 329 až 338):

Navrhované změny postupu při výkonu trestu odnětí svobody, při podmíněném odsouzení a při výkonu trestu obecně prospěšných prací souvisejí s novým vymezením účasti zájmových sdružení občanů na trestním řízení (§ 3 až 6) a s předpokládaným širším zapojením probačních úředníků do úkonů vykonávacího řízení. Současně je upravena lhůta pro rozhodování soudu o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, aby nedocházelo k nežádoucím a neodůvodněným průtahům v těchto věcech. Kromě obecních úřadů, které jen v malém rozsahu využívají možnosti součinnosti při výkonu trestu obecně prospěšných prací, se do budoucna počítá s výkonem tohoto trestu i u státních nebo jiných obecně prospěšných institucí.

K bodu 209 (§ 339):

K bodu 210(§ 340b):

Změna předpokládá součinnost probačního úředníka při případné přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody.

K bodu 211 (§ 349a a 349b):

Postup při výkonu trestu propadnutí věci je dosud upraven interními resortními akty řízení, nikoliv zákonem. Takový stav není v souladu s ústavním principem, podle kterého státní moc lze vykonávat jen na základě zákona a v jeho mezích. Z tohoto důvodu se principy dosavadní interní úpravy navrhuje převzít do zákona.

K bodům 212 a 213 (§ 350f a 350h):

Postup při výkonu trestu vyhoštění se navrhuje doplnit jednak v tom směru, aby byla jasná působnost jednotlivých orgánů, které výkon vyhoštění zajišťují, včetně hrazení nákladů s tím spojených. V tomto směru se analogicky přebírají principy, které platí při výkonu vyhoštění uloženého ve správním řízení.

Vedle toho se navrhuje do trestního řádu doplnit institut upuštění od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku v případech, kdy až po vyhlášení rozsudku nastaly skutečnosti, které by jinak ve smyslu trestního zákona bránily uložení tohoto trestu (např. odsouzený získá státní občanství České republiky, nebo v důsledku změny politických poměrů ve státě, jehož je občanem, hrozí nebezpečí jeho pronásledování z důvodů rasy, národnosti nebo politického smyšlení).

K bodům 214 a 215 (§ 351 až 351b):

Stávající úprava postupu při výkonu ochranného léčení se modifikuje s ohledem na strukturu sítě zdravotnických zařízení. Zároveň se zdůrazňuje povinnost odsouzeného podrobit se rozhodnutí soudu, nikoliv povinnost zdravotnického zařízení přebírat na sebe odpovědnost za jeho realizaci cestou převážně administrativních (nikoliv léčebných) úkonů.

K bodu 216 (§ 358):

Výkon ochranného opatření spočívajícího v zabrání věci je obsahově totožný s postupem při výkonu trestu propadnutí věci. Z tohoto důvodu se na něj také odkazuje.

K bodům 217 a 218 (§ 362 odst. 3 a 5):

Postup v řízení o schválení narovnání se upravuje tak, aby korespondoval změnám uvedeným v § 310, podle kterého o schválení narovnání v přípravném řízení přísluší rozhodovat státnímu zástupci.

K bodu 219 (§ 375):

Příslušná část stávajícího trestního řádu věnovaná právnímu styku s cizinou vychází z principu, že právní pomoc si navzájem poskytují jednotlivé státy. Nepředpokládá, že o právní pomoc by mohly žádat mezinárodní instituce, někdy i ustavené ad hoc. Jedná se zejména o tzv. mezinárodní tribunály, které vznikly na základě rezolucí OSN. K vnitrostátnímu zajištění spolupráce s těmito subjekty řada států přijala nebo připravuje zvláštní zákonné úpravy. Shodně s tím se navrhuje zakotvit podmínky, za nichž se v těchto případech právní pomoc poskytuje. V zásadě není důvodu volit odlišný postup, než jaký platí pro právní pomoc poskytovanou mezi státy.

K bodům 220 a 221 (§ 377):

Ustanovení, které upravuje postup soudu, kterému na základě zatýkacího rozkazu byl cizím státem vydán obviněný, se doplňuje tak, aby bylo zřejmé, že obviněný má být odevzdán nikoliv osobně předsedovi senátu, ale dodán na místo, které soud určí. Dále se podrobněji upravuje postup při rozhodování o vazbě takové osoby.

K bodu 222 (§ 379 odst. 4):

Stávající právní úprava institutu vydání připouští, aby osoba, o jejíž vydání jde, byla vzata do vazby (v předběžném šetření fakultativně, po rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání obligatorně), aniž by alespoň odkazem upravovala podmínky zadržení takové osoby, které vazbě, resp. návrhu na uvalení vazby předchází. Z tohoto důvodu se v potřebném rozsahu doplňuje § 379.

K bodu 223 (§ 380):

Navrhuje se v zákoně výslovně upravit postup krajského soudu při rozhodování o vazbě v případech, kdy má za to, že vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu není přípustné. Zároveň se zpřesňují podmínky, za nichž již podle stávajícího znění může ministr spravedlnosti nařídit propuštění osoby, o jejíž vydání jde, z vazby na svobodu.

K bodu 224 (§ 381):

Stávající lhůty, ve kterých je třeba zadrženou nebo zatčenou osobu buď propustit na svobodu, nebo rozhodnout o jejím vzetí do vazby (§ 69, 75 až 77), svým systematickým zařazením do zákona umožňují výklad, že se vztahují jen na trestní stíhání vedené v České republice a neplatí pro případy, kdy se zpravidla k žádosti cizího státu rozhoduje o vzetí do vydávací (případně předběžné vydávací) vazby. K tomuto výkladu přispívá i skutečnost, že oddíl druhý hlavy dvacáté čtvrté neobsahuje žádné ustanovení o lhůtách, ve kterých je třeba rozhodnout o vazbě zadržené nebo zatčené osoby, jíž se žádost cizího státu o vydání týká. V důsledku toho vznikají v praxi rozpory v odpovědi na otázku, zda i v těchto případech je třeba o vydávací vazbě rozhodnout ve lhůtách uvedených především v § 69, nebo zda se tyto lhůty, zakotvené již v Listině základních práv a svobod na extradiční řízení nevztahují. Uvedené pochybnosti při výkladu této otázky se navrhuje odstranit výslovnou právní úpravou. Pro stanovení jiného režimu běhu lhůt, než jaké platí pro trestní stíhání, nebyly shledány důvody, neboť Listina základních práv a svobod nerozlišuje mezi vazbou v rámci vnitrostátně vedeného trestního stíhání a vazbou v extradičním řízení (naopak např. z jejího článku 8 odst. 5 vyplývá, že právní úprava se týká jakékoliv vazby) a pro odlišný postup nebyly shledány ani věcné důvody (z hlediska postavení osoby, o jejíž vazbě se rozhoduje je nepodstatné, zda o případně podané obžalobě bude rozhodovat soud České republiky nebo soud jiného státu).

Zároveň se upravuje otázka možného propuštění vydávané osoby z vazby a podmínky trvání tzv. předběžné vazby, korespondující úpravě obsažené ve většině mezinárodních smluv o extradici.

K bodu 225 (§ 382a):

Stávající právní úprava tzv. zkráceného vydávacího řízení jednoznačně neupravuje otázku, za jakých podmínek je možné vzít do vazby osobu, o jejíž vydání jde. Uvedený nedostatek se proto odstraňuje.

K bodu 226 (§ 383a):

V současné době se v mezinárodní právní pomoci stále více prosazuje tzv. přímý styk justičních orgánů, tedy bez mezičlánků, které představují tzv. ústřední orgány. Tento způsob právního styku do značné míry ztrácí sledovaný účel v případech, kdy se rozhodování o předání trestního stíhání ponechává na centrálních orgánech. Proto se navrhuje i tuto formu spolupráce zjednodušit v případech, kdy se Česká republika nevzdává práva stíhat určitou osobu, ale naopak její justiční orgány zkoumají, zda jsou dány podmínky k tomu, aby pro trestný čin spáchaný v cizině stíhaly osobu, která se na území České republiky zdržuje.

K bodu 227 (§ 383b):

Postup při předávání trestního stíhání se navrhuje zjednodušit v případech, kdy obviněný se v době rozhodování o předání již nachází na území státu, kterému má být trestní stíhání předáno. Za této situace je uvedený postup zpravidla jediným řešením, jak provést trestní stíhání.

K bodu 228 (§ 384):

V řadě mezinárodních smluv o právní pomoci v trestních věcech je upravena možnost předání osoby ve vazbě nebo výkonu trestu z jednoho státu do druhého za účelem provedení úkonu trestního řízení. Zpravidla se jedná o výslech takové osoby v hlavním líčení. Tato forma spolupráce je současně spojena se závazkem dožadujícího státu držet takovou osobu ve vazbě po dobu, kdy bude na jeho území. Proto se upravuje vnitrostátní postup pro realizaci takového závazku.

Uvedené ustanovení se zároveň doplňuje tak, aby Česká republika byla připravena na mezinárodní spolupráci spočívající ve využívání agentů, kteří jsou příslušníky bezpečnostních sborů cizího státu, ve vysílání agentů-policistů do cizího státu nebo v nasazení agenta na svém území k žádosti cizího státu.

K bodu 229 (§ 384a):

Stávající úprava postupu při uznávání a výkonu rozsudků cizozemských soudů vychází z koncepce, že stát na sebe přebírá povinnost zajistit provedení vykonávacího řízení v plném rozsahu. Současná mezinárodní spolupráce se zaměřuje i na další formy výkonu rozsudků, které se aplikují v případech, kdy právo nařídit výkon trestu si ponechává soud, který vyhlásil rozsudek, avšak sledováním podmínek pro takový postup pověřuje na základě mezinárodní smlouvy justiční orgán cizího státu. Povaha těchto případů nevyžaduje, aby proběhlo formální uznávací řízení před Nejvyšším soudem, a proto se navrhuje v zákoně zakotvit podstatně jednodušší postup.

K bodu 230 (§ 384c):

Ustanovení § 384c se zpřesňuje tak, aby bylo zřejmé, že postup zde uvedený se aplikuje pouze v případě, že odsouzený je vydáván k výkonu trestu odnětí svobody (tak bylo uvedené ustanovení také původně koncipováno, neboť se nepředpokládalo, že mezinárodní spolupráce by se rozšířila i na předávání výkonu jiných trestů a opatření).

K bodu 231 (§ 384d):

Mezinárodní smlouvy o předávání odsouzených k výkonu trestu ve státě, jehož jsou občany, zpravidla připouštějí, aby stát, který odsouzeného převezme, modifikoval trest uložený cizozemským soudem tak, aby odpovídal jeho vnitrostátnímu zákonodárství (a to jak z hlediska výměry, pokud trest uložený v cizině převyšuje horní hranici sazby trestu, tak z hlediska způsobu jeho výkonu). Některé státy trvají kategoricky na tom, že stát, který odsouzeného převezme, je povinen zajistit výkon trestu v původně uložené výměře, bez ohledu na to, zda jeho trestní zákon uložení trestu takového trvání připouští, a akceptováním takového stanoviska podmiňují sjednání mezinárodní úmluvy. Humanitárnímu hledisku je třeba v takových případech dát přednost před principy, které zákonodárný orgán vedly k určení nejvyšší přípustné výměry určitého druhu trestu (především trestu odnětí svobody) a proto se připouští, aby v případech, kdy tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, bylo možné převzít z ciziny českého občana k výkonu trestu i ve vyšší výměře, než připouští český trestní zákon.

K bodu 232 (§ 388):

Změna tohoto ustanovení spočívá v úpravě odkazu na § 17 trestního řádu (jak stávající, tak navrhované znění tohoto ustanovení již není členěno na odstavce).

Část druhá

Čl. II

K bodu 1 (§ 21 odst. 1):

Z hlediska asociační dohody a našeho předpokládaného vstupu do Evropské unie, jakož i dalším mezinárodním závazkům nelze bezvýjimečně trvat na nevydávání občanů České republiky k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu. V tomto směru je možno poukázat např. na Úmluvu ze dne 27. září 1996 mezi členskými státy Evropské unie, kde v čl. 7bod 1., který se týká vydávání vlastních státních příslušníků, se uvádí, že vydání nelze zamítnout z důvodu, že požadovaná osoba je státním příslušníkem dožádaného členského státu ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o vydávání. Obdobný problém se vyskytuje i v souvislosti s ustanovováním mezinárodních trestních soudů a tribunálů a přijímáním jejich statutů. Proto se výjimečně umožňuje na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, vydání občana České republiky cizímu státu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu.

K bodu 2 (§ 24 odst. 1):

Vzhledem k tomu, že novelizace trestního řádu (srov. bod 6 návrhu novely) již nepředpokládá nabízení záruky zájmového sdružení občanů za nápravu obviněného, upravuje se znění § 24 odst. 1, kde se v podstatě vypouští písm. b).

K bodu 3 (§ 26a až 26b):

Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. byly do trestního zákona zavedeny nové instituty podmíněné upuštění od potrestání s dohledem (§ 26) a podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§ 60a a 60b). V praxi v této souvislosti činí potíže, že v trestním zákoně není vymezen účel a obsah dohledu, a proto v zájmu právní jistoty a jednotného postupu probačních úředníků se tento nedostatek odstraňuje a v trestním zákoně se vymezuje obsah probačního dohledu, přičemž jeho výkon se svěřuje probačním úředníkům.

K bodu 4 (§ 29 odst. 2):

Dosavadní znění § 29 odst. 2 tr. řádu neumožňovalo náležitou diferenciaci trestu u pachatelů nejzávažnějších trestných činů, u nichž s ohledem na jejich psychický stav nebylo možno dostatečně spolehlivě určit, že jejich možnost nápravy je obzvláště ztížena, neboť s přihlédnutím ke kvalifikaci trestného činu se sazbou trestu odnětí svobody od 12 do 15 let (např. § 219 odst. 2 tr. zák.) a podmínky pro uložení výjimečného trestu od 15 do 25 let, které byly stanoveny kumulativně (viz spojka ”a”), je nebylo možno postihnout v rámci této posledně uvedené sazby výjimečného trestu a přitom trest uložený v délce 15 let nevystihoval závažnost trestného činu a nebezpečnost pachatele (velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Nahrazení spojky ”a” spojkou ”nebo” tento nedostatek odstraňuje, neboť k uložení trestu v rámci sazby od 15 do 25 let postačí splnění i jen jedné z uvedených podmínek v § 219 odst. 2 - velmi vysoký stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nebo obzvlášť ztížená možnost nápravy pachatele.

K bodu 5 (§ 31 odst. 1):

Navrhovaná změna je odrazem nové úpravy postavení zájmových sdružení občanů v trestním řízení (§ 3 a 6 navrhované novelizace trestního řádu).

K bodu 6 (§ 35 odst. 4):

V praxi vznikly pochybnosti, zda za odsuzující rozsudek ve smyslu § 35 odst. 2 je třeba považovat i rozsudek, kterým bylo za podmínek § 26 odst. 1 podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem. Tyto pochybnosti se odstraňují výslovnou úpravou v § 35 odst.4, podle níž je i takový rozsudek odsuzujícím rozsudkem ve smyslu § 35 odst. 2.

K bodu 7 (§ 45a odst. 1):

Novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb., byl do trestního práva zaveden institut podmíněného upuštění od potrestání s dohledem, vedle kterého soud může vyslovit i další přiměřená omezení nebo povinnosti demonstrativně vypočtené v § 26 odst. 4 trestního zákona. Současně byla možnost uložení těchto omezení nebo povinností promítnuta i do institutu podmíněného odsouzení. Ačkoliv uložení přiměřených omezení trestní zákon v § 45a připouští i v rámci uložení trestu obecně prospěšných prací, v souvislosti s citovanou novelizací trestního zákona nedošlo ke změně uvedeného ustanovení. Z tohoto důvodu se toto ustanovení doplňuje tak, aby formulace o omezujících podmínkách, které lze vyslovit při ukládání tzv. alternativních trestů nebo aplikaci odklonů, byla vzájemně v plném souladu.

K bodu 8 (§ 58 odst. 1):

Vzhledem k tomu, že novelizace trestního řádu (srov. bod 6 návrhu novely) již nepředpokládá nabízení záruky zájmového sdružení občanů za nápravu obviněného, upravuje se znění § 58 odst. 1, kde se v podstatě vypouští písm. b).

K bodu 9 (§ 60 odst. 1):

Vzhledem k tomu, že v praxi se vyskytují případy, kdy odsouzený k podmíněnému trestu odnětí svobody zavdá příčinu k nařízení výkonu trestu odnětí svobody, ale tato příčina není natolik závažná, aby při určitém zpřísnění podmíněného odsouzení nemohlo být rozhodnuto o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, navrhuje se, aby byla tato možnost připuštěna zejména za současného uložení dohledu či některého přiměřeného omezení nebo povinnosti. Možnosti zpřísnění podmíněného odsouzení je možno též kumulovat a uložit současně dohled i některé přiměřené omezení nebo povinnost a současně přiměřeně prodloužit zkušební dobu.

K bodům 10 až 12 (§ 60):

Vzhledem k tomu, že novelizace trestního řádu (srov. bod 6 návrhu novely) již nepředpokládá nabízení záruky zájmového sdružení občanů za nápravu obviněného, vypouští se v § 60 odstavec 2 a upravuje se v souvislosti s tím také znění § 60 odst. 3 a § 60 odst. 4, kde se ponechává odkaz pouze na § 60 odst. 1.

K bodu 13 (§ 60a):

Obsah a výkon dohledu se upravuje odkazem na § 26a a 26b obdobně i pro podmíněné odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody s dohledem.

K bodu 14 (§ 60b):

Možnost ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti za současného zpřísnění tohoto podmíněného odsouzení se zavádí obdobně a ze stejných důvodů jako u podmíněného odsouzení. Další změna souvisí s nově navrhovaným vymezením působnosti zájmových sdružení občanů v trestním řízení.

K bodům 15 a 16 (§ 63 odst. 1, 3):

Obdobně jako u podmíněného upuštění od potrestání s dohledem (§ 26) a podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§ 60a), se i u podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zavádí možnost uložení dohledu, pro jehož výkon platí obdobně ustanovení § 26a a § 26b. Současně se formulačně upravuje ustanovení § 63 odst. 3 o možnosti uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti tak, aby to odpovídalo formulaci použité v ustanoveních § 26 odst. 3, § 59 odst. 2 a § 60a odst. 3, zejména pokud jde o odkaz na § 26 odst. 4, který po novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb. obsahuje jejich demonstrativní výčet.

K bodu 17 (§ 77):

Uvedená změna souvisí s nově navrhovaným vymezením působnosti zájmových sdružení občanů v trestním řízení (§3 a 6 trestního řádu). Tím není dotčeno právo tohoto subjektu působit na obviněného v rámci vykonávacího řízení.

Část třetí

Čl. III

K bodu 1 až 7 (§ 2 až 37):

Vzhledem k tomu, že se navrhuje vyšetřovatele nekoncipovat jako orgán činný v trestním řízení rozdílný od policejního orgánu, není důvodu nadále v zákoně o Policii České republiky ponechávat ustanovení o úřadech vyšetřování. Do zákona se navrhuje promítnout novou organizační úpravu policejních složek, především zřízení služby kriminální policie a vyšetřování, která bude mít oprávnění jak dosavadní kriminální policie, tak i úřadu vyšetřování.

Zároveň se obdobným způsobem, jako tomu dosud bylo u úřadů vyšetřování, upravuje postavení policejních orgánů při provádění úkonů trestního řízení a jejich vztahy ke státnímu zástupci.

Část čtvrtá

Čl. IV

Změna věcné příslušnosti soudů spočívající ve výrazném zúžení agendy krajských soudů by neměla vést k hromadným přesunům věcí, které v souladu s dosud platnými předpisy byly předloženy s obžalobou soudu. V těchto věcech by měl být činný v zájmu rychlosti a ekonomie řízení i nadále ten soud, který již začal vést řízení.

Pokud bude k datu účinnosti zahájeno trestní stíhání, je třeba výslovně stanovit, že účinky, jaké s tím jsou spojovány, zůstávají zachovány a nadále lze v trestním stíhání pokračovat.

Do doby než budou u všech soudů vytvořeny podmínky pro zajišťování protokolace způsobem pospaným v tomto návrhu, se připouští, aby soud protokoloval podle dosud platných přepisů.

S ohledem na to, že návrh předpokládá odlišný režim rozhodování o dalším trvání vazby, bude třeba zákonem řešit otázku počítání běhu lhůty, v níž se má o dalším trvání vazby rozhodnout ve věcech, kde vazba započala přede dnem, kdy zákon vstoupí v účinnost.

Část pátá

Čl. V

Zmocnění k vyhlášení úplného znění je odrazem rozsahu změn navrhovaných v trestním zákonu a v trestním řádu.

Část šestá

Čl. VI

Navrhované datum účinnosti přihlíží k délce doby, nutné k projednání návrhu v legislativním procesu a potřebě poskytnout osobám, které s aplikací trestního zákona a trestního řádu přicházejí do styku, možnost v předstihu se s novou právní úpravou seznámit.

I. Úplné znění zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s vyznačením navrhovaných změn

ČÁST PRVNÍ

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

HLAVA PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

§ 1

Účel zákona

(1) Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.

(2) Pomáhat k dosažení účelu trestního řízení je právem a podle ustanovení tohoto zákona i povinností občanů.

§ 2

Základní zásady trestního řízení

(1) Nikdo nemůže být stíhán (jako obviněný) jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.

(2) Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.

(3) Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

( (4) Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti; musí trestní věci projednávat co nejrychleji a s plným šetřením občanských práv zaručených ústavou. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí.)

(4) Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí.

( (5) Orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu. )

(5) Orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V přípravném řízení i bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby proti níž se řízení vede. V řízení před soudem je státní zástupce povinen navrhnout a v rozsahu stanoveném tímto zákonem předložit nejen důkazy svědčící v neprospěch obviněného, ale i důkazy svědčící v jeho prospěch. Tím není dotčeno právo obviněného a jeho obhájce navrhnout a předložit důkazy dosvědčující zvolenou obhajobu. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu.

(6) Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

(7) Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení.

( (8) Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem. )

(8) Trestní stíhání před soudy je možné jen základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává a v řízení před soudem zastupuje státní zástupce.

(9) V trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce.

(10) Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v tomto zákoně.

(11) Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že soud uvedené osoby sám vyslýchá.

(12) Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.

(13) Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.

( (14) Každý je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka. Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. )

(14) Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.

Spolupráce se zájmovými sdruženími občanů

( § 3

(1) Orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů, aby posílily výchovné působení trestního řízení a také tímto způsobem trestnou činnost zamezovaly a jí předcházely.

(2) Zájmová sdružení občanů mohou upozorňovat orgány činné v trestním řízení na případy porušení zákonnosti a dávat tak podnět k zahájení trestního stíhání. Mohou navrhovat, aby soud k prohloubení výchovného účinku trestního řízení projednal věc na pracovišti obviněného nebo v místě jeho bydliště. Se zájmovými sdruženími občanů soud spolupracuje při zajištění účasti občanů při jednání soudu; tato sdružení spolupůsobí podle ustanovení tohoto zákona a při výchově osob podmíněn odsouzených a podmíněně propuštěných; pomáhají také vytvářet podmínky, aby odsouzený žil po vykonání trestu řádným životem. )

§ 3

(1) Sdružení zaměstnanců nebo zaměstnavatelů, občanská sdružení s výjimkou politických stran a politických hnutí, církve, náboženské společnosti a právnické osoby sledující v předmětu své činnosti charitativní účely (dále jen ”zájmová sdružení občanů”), mohou působit při zamezování a předcházení trestné činnosti způsobem uvedeným v tomto zákoně.

(2) Zájmová sdružení občanů mohou spolupůsobit při výchově osob, u nichž soud rozhodl o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, nebo jejichž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, u podmíněně odsouzených, podmíněně odsouzených k trestu odnětí svobody s dohledem a podmíněně propuštěných; pomáhají také vytvářet podmínky, aby odsouzený žil po vykonání trestu řádným životem.

(§ 4

(1) Zájmová sdružení občanů, kterými se pro účely tohoto zákona rozumějí zejména odborové a jiné společenské organizace, pracovní kolektivy a církve, s výjimkou politických stran a politických hnutí, mohou po projednání v kolektivu nabídnout převzetí záruky za nápravu obviněného, mají-li důvodně za to, že jsou tu předpoklady, aby se obviněný působením kolektivu napravil. Soud, jemuž byl zaslán takový návrh, projedná věc v hlavním líčení zpravidla před kolektivem zájmového sdružení občanů, a rozhodne-li se záruku přijmout, vezme na ni zřetel při rozhodování o trestu. Může zejména, pokud to trestní zákon připouští, povolit podmíněný odklad výkonu trestu nebo uložit jiný druh trestu, který není spojen s odnětím svobody, nebo upustit od potrestání.

(2) Zájmové sdružení, které převzalo záruku, pečuje o převýchovu a nápravu obviněného, který mu byl na záruku svěřen, a dbá, aby nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem.

§ 5

Zájmová sdružení uvedená v § 4 odst. 1 mají právo vyslat k projednání věci před okresním a krajským soudem jako soudem odvolacím svého zástupce, který se pak na podkladě usnesení soudu zúčastní jednání podle ustanovení tohoto zákona a soudu tlumočí stanovisko jejich kolektivu k projednávané trestní věci, k osobě pachatele a k možnostem jeho nápravy (§ 183). )

(§ 6

(1) Zájmová sdružení uvedená v § 4 odst. 1 mohou nabídnout, že převezmou záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a žádat na tomto podkladě o jeho podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody nebo o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu. K získání podkladů pro takovou žádost mohou se informovat o stavu převýchovy odsouzeného.

(2) Uvedená zájmová sdružení mohou také navrhnout, aby vazba u obviněného byla nahrazena jejich zárukou (§ 73), a podávat za odsouzeného žádost o udělení milosti a o zahlazení odsouzení. )

§ 6

(1) Zájmové sdružení občanů může nabídnout převzetí záruky

a) za chování obviněného, jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno,

b) za převýchovu odsouzeného, u něhož bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, kterému byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu, u podmíněně odsouzeného k trestu odnětí svobody s dohledem, nebo

c) za dovršení nápravy odsouzeného, který vykonává trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti nebo trest zákazu pobytu; v těchto případech může zájmové sdružení občanů současně navrhnout podmíněné propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu. K získání podkladů pro takovou žádost se může se souhlasem odsouzeného informovat o jeho chování a dosavadním průběhu výkonu trestu.

(2) Zájmové sdružení občanů může také navrhnout, aby vazba u obviněného byla nahrazena jeho zárukou (§ 73), a podávat za odsouzeného žádost o udělení milosti a o zahlazení odsouzení.

(3) Zájmové sdružení občanů, které převzalo záruku, je povinno působit na obviněného nebo odsouzeného, aby žil řádným životem a k tomu přijmout potřebná opatření; jde-li o odsouzeného, zájmové sdružení občanů rovněž dbá, aby nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem.

Součinnost státních orgánů, fyzických a právnických osob

§ 7

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny si navzájem pomáhat při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona.

§ 8

(1) Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.

(2) Jestliže je toho v trestním řízení třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nebo v řízení před soudem též k posouzení poměrů obviněného anebo pro výkon rozhodnutí, může státní zástupce a po podání obžaloby předseda senátu požadovat údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství, a údaje z evidence cenných papírů. V řízení o trestném činu podle § 178 trestního zákona může orgán činný v trestním řízení vyžadovat individuální údaje získané podle zvláštního zákona pro statistické účely. Podmínky, za nichž může orgán činný v trestním řízení vyžadovat údaje získané v daňovém řízení, stanoví zvláštní zákon. Údaje (které jsou předmětem bankovního tajemství, nebo údaje z evidence cenných papírů anebo údaje, které byly získány v daňovém řízení) vyžádané podle tohoto ustanovenínelze využít pro jiný účel než pro trestní řízení, v jehož rámci byly vyžádány.

( (3) Ustanovením odstavců 1 a 2 není dotčena povinnost zachovávat tajnost utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem ani státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti. Za státem uznanou povinnost mlčenlivosti se podle tohoto zákona nepovažuje taková povinnost, jejíž rozsah není vymezen zákonem, ale vyplývá z právního úkonu učiněného na základě zákona. )

(3) Plnění povinností podle odstavce 1 nelze odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat tajnost utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem nebo státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti,

a) jestliže osoba, která tyto povinnosti má, by se jinak vystavila nebezpečí trestního stíhání pro neoznámení nebo nepřekažení trestného činu, nebo

b) při vyřizování dožádání orgánu činného v trestním řízení o trestném činu, kde dožádaná osoba je současně oznamovatelem trestného činu.

Za státem uznanou povinnost mlčenlivosti se podle tohoto zákona nepovažuje taková povinnost, jejíž rozsah není vymezen zákonem, ale vyplývá z právního úkonu učiněného na základě zákona

(4) Ustanovením odstavců 1 a 3 není dotčena povinnost zachovávat mlčenlivost uložená na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.

§ 8a

Poskytování informací o trestním řízení

(1) Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům. Přitom dbají toho, aby neohrožovaly objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci, nezveřejňovaly o osobách, které mají účast v trestním řízení, údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§ 2 odst. 2).

(2) Z důvodů uvedených v odstavci 1 orgány činné v trestním řízení odepřou poskytnutí informací.

§ 9

Posuzování předběžných otázek

(1) Orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

(2) Orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.

§ 10

Vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení

(1) Z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona jsou vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, rozhodne o tom na návrh dotčené osoby, státního zástupce nebo soudu Nejvyšší soud.

( § 11

Nepřípustnost trestního stíhání

(1) Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,

a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,

b) je-li trestní stíhání promlčeno,

c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,

d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,

e) proti tomu, kdo zemřel,

f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,

g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím jiného orgánu ke stíhání trestných činů oprávněného, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,

h) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět (§ 163a), nebo

ch) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

(2) V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo h), se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit. )

§ 11

Nepřípustnost trestního stíhání

(1) Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,

a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,

b) je-li trestní stíhání promlčeno,

d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,

e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,

f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, pravomocným trestním příkazem nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,

g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,

h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,

i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo

j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

(2) Týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 jen některého z dílčích útoků pokračujícího nebo hromadného trestného činu nebo jen části trvajícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.

(3) V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo i), se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

§ 12

Výklad některých pojmů

(1) Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce (vyšetřovatel) a policejní orgán.

( (2) Policejními orgány se rozumějí orgány Policie České republiky. Stejné postavení mají v řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil i pověřené orgány Vojenské policie, v řízení o trestných činech příslušníků Vězeňské služby České republiky pověřené orgány této služby a v řízení o trestných činech příslušníků Bezpečnostní informační služby pověřené orgány Bezpečnostní informační služby. Postavení policejních orgánů mají i celní úřady v řízení o trestných činech

a) porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 trestního zákona,

b) porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle § 124a až 124c trestního zákona,

c) padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle § 145a trestního zákona,

d) ohrožení devizového hospodářství podle § 146 trestního zákona, pokud byl čin spáchán v souvislosti s dovozem nebo vývozem devizových hodnot, české měny nebo hodnot znějících na českou měnu,

e) zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 trestního zákona, pokud byl čin spáchán zkrácením cla, daně z přidané hodnoty, spotřební daně nebo silniční daně,

f) porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a trestního zákona,

nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 trestního zákona, pokud byl čin spáchán v souvislosti s dovozem, vývozem nebo průvozem omamných a psychotropních látek a jedů,

h) porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 trestního zákona, pokud čin byl spáchán v souvislosti s dovozem, vývozem nebo průvozem zboží,

i) porušování průmyslových práv podle § 151 trestního zákona, pokud byl čin spáchán v souvislosti s dovozem, vývozem nebo průvozem zboží,

j) porušování autorského práva podle § 152 trestního zákona, pokud byl čin spáchán v souvislosti s dovozem, vývozem nebo průvozem zboží, s výjimkou případů, kdy jde o trestné činy příslušníků ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů. )

(2) Policejními orgány se rozumějí útvary Policie České republiky a v řízení o trestných činech policistů útvar Ministerstva vnitra po inspekční činnost. Stejné postavení mají v řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil pověřené orgány Vojenské policie, v řízení o trestných činech příslušníků Vězeňské služby České republiky pověřené orgány této služby a v řízení o trestných činech příslušníků Bezpečnostní informační služby pověřené orgány Bezpečnostní informační služby. Postavení policejních orgánů mají i pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných porušením celních předpisů a předpisů o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, a to i v případech, kdy se jedná o trestné činy příslušníků ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů. Není-li dále stanoveno jinak, jsou uvedené orgány oprávněny ke všem úkonům trestního řízení, patřícím do působnosti policejního orgánu.

(3) Kde tento zákon mluví o soudu, rozumí se tím podle povahy věci okresní soud, krajský soud, vrchní soud nebo Nejvyšší soud České republiky (dále jen ”Nejvyšší soud”).

(4) Kde tento zákon mluví o okresním soudu, rozumí se tím i obvodní soud, popřípadě jiný soud se stejnou působností; kde tento zákon mluví o krajském soudu, rozumí se tím i Městský soud v Praze.

(5) Kde tento zákon mluví o okresním státním zástupci, rozumí se tím i obvodní státní zástupce, popřípadě jiný státní zástupce se stejnou působností; kde tento zákon mluví o krajském státním zástupci, rozumí se tím i městský státní zástupce v Praze.

(6) Stranou se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek.

(7) Pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený.

(8) Po nařízení hlavního líčení se obviněný označuje jako obžalovaný.

(9) Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci.

(10) Trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením (úsek od zahájení trestního stíhání, případně od provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů (§ 160 odst. 1, 2) do podání obžaloby, postoupení věci, přerušení nebo zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby.) úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání včetně schválení narovnání a podmíněného zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování,

(11) Pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.

(12) Skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího nebo hromadného trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

HLAVA DRUHÁ

SOUD A OSOBY NA ŘÍZENÍ ZÚČASTNĚNÉ

Oddíl první

Pravomoc a příslušnost soudů

§ 13

Výkon trestního soudnictví

Soudnictví v trestních věcech vykonávají okresní soudy, krajské soudy, vrchní soudy a Nejvyšší soud.

§ 14 a 15

zrušeny

Věcná příslušnost

§ 16

Řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud.

( § 17

Krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let anebo pokud je za ně možno uložit výjimečný trest. O trestném činu teroru, záškodnictví, sabotáže a o trestných činech podle zákona na ochranu míru koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu nižší. )

§ 17

Krajský soud koná v prvním stupni řízení

a) o trestných činech vlastizrady, rozvracení republiky, teroru, záškodnictví, sabotáže, vyzvědačství, ohrožení utajované skutečnosti, genocidia a trestném činu podle § 1 zákona č. 165/1950 Sb., na ochranu míru,

b) o trestných činech spáchaných prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu,

c) o trestných činech porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle § 124a až 124c, porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle § 124d až 124f, neoprávněného vydání cenného papíru podle § 126b, zneužívání informací v hospodářském styku podle § 128, porušování předpisů upravujících soutěž v hospodářském styku podle § 149 trestního zákona,

o trestných činech spáchaných ve prospěch zločinného spolčení,
o dalších trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně 5 let anebo pokud je za ně možno uložit výjimečný trest.

§ 18

Místní příslušnost

(1) Řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.

(2) Nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo.

§ 19

zrušen

Společné řízení

§ 20

( (1) O všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, koná se společné řízení. )

(1) Proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu téhož obviněného se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení.

(2) Společné řízení o trestném činu, o kterém by měl konat řízení samosoudce, a o trestném činu, o kterém přísluší konat řízení senátu, koná senát.

§ 21

(1) Společné řízení koná krajský soud, je-li příslušný konat řízení alespoň o jednom z trestných činů.

(2) Společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu.

§ 22

Příslušnost několika soudů

Je-li podle předchozích ustanovení dána příslušnost několika soudů, koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu nebo jemuž byla věc (postoupena nepříslušným soudem)přikázána nadřízeným soudem.

§ 23

Vyloučení a spojení věci

(1) K urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení.

(2) Příslušnost soudu, který věc vyloučil, se nemění; vyloučí-li však krajský soud věc, o níž by jinak příslušelo konat řízení okresnímu soudu, může ji postoupit tomuto soudu.

(3) Jsou-li tu podmínky společného řízení, může soud spojit k společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podány samostatné obžaloby.

( § 24

Spory o příslušnost

Spory o příslušnost mezi soudy rozhoduje soud, který je jim nejblíže společně nadřízen. )

§ 24

Rozhodnutí o příslušnosti soudu

(1) Vzniknou-li pochybnosti o příslušnosti soudu, rozhoduje o tom, který soud je příslušný k projednání věci, soud, jenž je nejblíže společně nadřízen soudu, u něhož byla podána obžaloba, jemuž byla věc postoupena podle § 295 nebo mu byla přikázána nadřízeným soudem, a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti (§ 188 odst. 1 písm. a), § 222 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. a)). Přitom je vázán jen zákonnými hledisky rozhodnými pro určení příslušnosti (§ 16 až 22). Není-li soud, jemuž byla věc předložena k rozhodnutí, nadřízen soudu podle zákona příslušnému, postoupí věc k rozhodnutí o příslušnosti tomu soudu, který je společně nadřízen soudu věc předkládajícímu a soudu podle zákona příslušnému.

(2) Soud, který rozhoduje o příslušnosti soudu, může současně rozhodnout o odnětí a přikázání věci z důvodu uvedeného v § 25.

§ 25

Odnětí a přikázání věci

(1) Z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.

§ 26

Příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení

(1) K provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh.

(2) Soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu.

Oddíl druhý

Pomocné osoby

§ 27

Zapisovatel

K sepsání protokolu o úkonech orgánů činných v trestním řízení se přibere zpravidla zapisovatel vzatý do slibu. Nebyl-li zapisovatel přibrán, sepíše protokol osoba provádějící úkon. Je-li v řízení před soudem o průběhu úkonu pořizován zvukový záznam a v důsledku tohoto předseda senátu nediktuje protokol, je zapisovatelem, pokud je ho třeba, vyšší soudní úředník

§ 27a

Vyšší soudní úředník

Jednoduchá rozhodnutí, s výjimkou rozhodnutí o vině a trestu, zpravidla vydává a vykonává a administrativní úkony spojené s řízením provádí vyšší soudní úředník; zvláštní zákon stanoví jeho působnost a určí, které úkony může vyšší soudní úředník provést samostatně a kdy postupuje z pověření soudce.

§ 27b

Probační úředník

(1) Úředník probační a mediační služby (dále jen ”probační úředník”) vykonává v trestním řízení dohled nad obviněným spočívající jednak v pozitivním vedení a pomoci obviněnému a jednak v kontrole jeho chování a v případech, kdy dohled nebyl uložen, provádí úkony směřující k tomu, aby obviněný vedl ve zkušební době nebo při výkonu trestu řádný život, pokud bylo rozhodnuto

a) o propuštění obviněného z vazby za současného vyslovení dohledu,

b) o podmíněném zastavení trestního stíhání,

c) o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem,

d) o podmíněném odsouzení, včetně podmíněného odsouzení s dohledem nebo

e) o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, včetně podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu,

f) o uložení trestu obecně prospěšných prací zejména za současného vyslovení přiměřených omezení a přiměřených povinností.

(2) Probační úředník může být státním zástupcem a v řízení před soudem předsedou senátu pověřen zjišťováním informací o osobě obviněného a jeho sociálních poměrech, zjišťováním stanoviska obviněného k možnosti uložení trestu obecně prospěšných prací, souhlasu obviněného s podmíněným zastavením trestního stíhání a souhlasu obviněného a poškozeného s narovnáním a vytvářením podmínek pro rozhodnutí o schválení narovnání a o podmíněném zastavení trestního stíhání. V řízení před soudem může vykonávat jednotlivé úkony výkonu rozhodnutí zejména v případech, kdy byl uložen trest nespojený s odnětím svobody, nebo kdy odsouzený byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, anebo při výkonu jednotlivých druhů ochranného opatření.

(3) Bližší podmínky, za nichž probační úředník vykonává svoji působnost, stanoví zvláštní zákon.

Tlumočník

( § 28

Je-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti nebo prohlásí-li obviněný, že neovládá jazyk, ve kterém se jednání vede, přibere se tlumočník; tlumočník může být zároveň zapisovatelem. )

§ 28

(1) Je-li třeba přetlumočit obsah písemnosti, výpovědi nebo jiného procesního úkonu nebo využije-li obviněný právo uvedené v § 2 odstavec 14, přibere se tlumočník; tlumočník může být zároveň zapisovatelem. Neuvede-li obviněný jazyk, který ovládá, nebo uvede-li jazyk či dialekt, který není jazykem jeho národnosti nebo úředním jazykem státu, jehož je občanem, a pro takový jazyk nebo dialekt není zapsána žádná osoba v seznamu tlumočníků, ustanoví orgán činný v trestním řízení tlumočníka pro jazyk jeho národnosti nebo úřední jazyk státu, jehož je občanem. Jde-li o osobu bez státního občanství, rozumí se jím stát, kde má trvalý pobyt nebo stát jeho původu.

(2) Za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, obžalobu, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání, případně další základní rozhodnutí, která v jeho věci byla v průběhu trestního stíhání učiněna; to neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Týká-li se takové rozhodnutí více obviněných, přeloží se obviněnému jen ta část rozhodnutí, která se jej týká, pokud ji lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění. Pořízení překladu rozhodnutí a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná.

(3) Jestliže s doručením rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 je spojen počátek běhu lhůty, a je třeba pořídit písemný překlad takového rozhodnutí, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu.

§ 29

(1) O ustanovení tlumočníka, o způsobilosti k této funkci a o vyloučení z ní, o právu odepřít provedení tlumočnického úkonu, o slibu a o připomenutí povinností před provedením tlumočnického úkonu, jakož i o náhradě hotových výloh a odměně za tlumočnický úkon platí zvláštní předpisy.

(2) Výši náhrady a odměny tlumočníka určí ten orgán, který tlumočníka přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Nesouhlasí-li tento orgán nebo předseda senátu s vyúčtováním náhrady a odměny tlumočníka, rozhodne o jejich výši usnesením. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Oddíl třetí

Vyloučení orgánů činných v trestním řízení

§ 30

(1) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, (vyšetřovatel a), policejní orgánnebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

(2) Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, (vyšetřovatel), policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, (vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba).

(3) Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

§ 31

(1) O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

(3) O stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal.

§ 31a

Důvody, pro které je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen vyšší soudní úředník nebo probační úředník, a postup při rozhodování o vyloučení stanoví zvláštní zákon.

Oddíl čtvrtý

Obviněný

§ 32

Obviněný

Toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, lze považovat za obviněného a použít proti němu prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li (mu sděleno obvinění) proti němu zahájeno trestní stíhání (§ 160).

§ 33

Práva obviněného

(1) Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení (§ 165). Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Uvedená práva příslušejí obviněnému i tehdy, je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena.

( (2) Obviněný, který nemá dostatečných prostředků, aby hradil náklady obhajoby, má nárok na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu. )

(2) Osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V takovém případě náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát.

(3) Návrh na rozhodnutí podle odstavce 2 včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni. Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

§ 34

Zákonný zástupce obviněného

(1) Zákonný zástupce obviněného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit obviněný. Ve prospěch obviněného může zákonný zástupce tato práva vykonávat i proti vůli obviněného.

(2) V případech, v nichž zákonný zástupce obviněného nemůže vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce může k výkonu těchto práv obviněnému ustanovit opatrovníka. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost.

Oddíl pátý

Obhájce

§ 35

Obhájce

(1) Obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. Pro jednotlivé úkony trestního řízení s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a Nejvyšším soudem, se může obhájce dát zastoupit koncipientem.

( (2) V hlavním líčení a ve veřejném zasedání nemůže být obhájcem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník. )

(2) Obhájcem nemůže být advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby

(3) V hlavním líčení a ve veřejném zasedání nemůže být obhájcem advokát, který v něm vypovídá jako svědek, znalec nebo je činný jako tlumočník.

(4) V trestním řízení, ve kterém jsou probírány utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, je orgán činný v trestním řízení povinen obhájce poučit podle takového zákona. Stejně postupuje v případě osob, jejichž účast na řízení nelze vyloučit. O provedeném poučení učiní záznam do spisu.

Nutná obhajoba

§ 36

(1) Obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení,

a) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2),

b) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena,

c) jde-li o řízení proti mladistvému, nebo

d) jde-li o řízení proti uprchlému.

(2) Obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení vyšetřovatel nebo státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

(3) Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení.

(4) Obviněný musí mít obhájce též v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému, v řízení o vydání do ciziny a v řízení, v němž se rozhoduje o uložení ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního.

§ 36a

(1) Ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce,

a) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena,

b) jde-li o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mladistvého, který v době konání veřejného zasedání nedovršil osmnáctý rok,

c) je-li ve vazbě, nebo

d) jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

(2) (V řízení o stížnosti pro porušení zákona a v řízení o návrhu na povolení obnovy)V řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy musí mít odsouzený obhájce,

a) jde-li o případy uvedené v § 36 odst. 1 písm. a) nebo b),

b) jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let,

c) je-li mladistvý a v době konání veřejného zasedání o stížnosti pro porušení zákona nebo o návrhu na povolení obnovy nedovršil osmnáctý rok, nebo

d) jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit,

e) jde-li o řízení proti odsouzenému, který zemřel.

§ 37

Zvolený obhájce

(1) Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh, jakož i zúčastněná osoba. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkolům omezena, mohou tak učinit tyto osoby i proti jeho vůli.

(2) Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce, pokud není z obhajování vyloučen.

(3) Jestliže si obviněný zvolí dva nebo více obhájců a orgánu činnému v trestním řízení zároveň neoznámí, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, určí jej předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce; své rozhodnutí oznámí všem zvoleným obhájcům.

§ 37a

(1) Předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne i bez návrhu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování

a) z důvodů uvedených v § 35 odst. 2 nebo 3, nebo

b) jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn.

(2) O vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných.

(3) Před rozhodnutím podle odstavce 1 nebo 2 předseda senátu a v přípravném řízení soudce umožní obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili a v rozhodnutí k tomuto vyjádření přihlédne. Rozhodne-li o vyloučení obhájce, umožní zároveň obviněnému, aby si v přiměřené lhůtě zvolil obhájce jiného; jde-li o nutnou obhajobu, postupuje podle § 38 odst. 1.

(4) Proti usnesení podle odstavce 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Ustanovený obhájce

§ 38

(1) Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§ 36 a 36a), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.

(2) Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si v trestním řízení neodporují, zpravidla obhájce společný.

§ 39

(1) Obhájce ustanoví, a pominou-li důvody nutné obhajoby, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce.

(2) Dojde-li ke spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí a obviněnému byl v každé z těchto věcí ustanoven obhájce, předseda senátu a v přípravném řízení soudce zruší ustanovení těch obhájců, kteří byli ustanoveni později. Došlo-li k ustanovení obhájců současně, zruší ustanovení těch obhájců, kteří byli ustanoveni v řízení o méně závažném trestném činu.

§ 40

Ustanovený obhájce je povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Povinnosti obhajování zprostí v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce.

§ 40a

(1) Z důvodů uvedených v § 37a odst. 1 nebo 2 nebo nevykonává-li ustanovený obhájce delší dobu obhajobu, předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu rozhodne o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování; před rozhodnutím umožní obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili.

(2) Proti usnesení podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 41

Povinnosti a práva obhájce

(1) Obhájce je povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci.

(2) Obhájce je oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů (§ 65) a zúčastnit se podle ustanovení tohoto zákona vyšetřovacích úkonů. S obviněným, který je ve vazbě, je oprávněn mluvit v rozsahu stanoveném v § 33 odst. 1.

(3) Obhájce je v řízení před soudem oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný.

(4) Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, může obhájce oprávnění uvedená v odstavcích 2 a 3 vykonávat též proti vůli obviněného.

(5) Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještědovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále žádost o milost a o odklad výkonu trestu.

(6) Obhájce má právo ve všech stádiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo průpis protokolu (§ 55) o každém úkonu trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení (§ 12 odst. 1) jsou povinny mu vyhovět; odmítnout mohou jen tehdy, když to není z technických důvodů možné. Náklady s tím spojené je povinen vůči státu uhradit.

Oddíl šestý

Zúčastněná osoba

§ 42

(1) Tomu, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána (zúčastněná osoba), musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřil; může být přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů (§ 65) a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky.

(2) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění.

(3) Je-li zúčastněná osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je-li její způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává její práva podle tohoto zákona její zákonný zástupce.

Oddíl sedmý

Poškozený

Oprávnění poškozeného a uplatnění nároku na náhradu škody

§ 43

(1) Ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený) má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.

(2) Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.

(3) Poškozený se může rovněž výslovným prohlášením sděleným orgánu činnému v trestním řízení vzdát procesních práv, které mu tento zákon jako poškozenému přiznává.

§ 44

(1) Oprávnění poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný.

(2) Je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném řízení státní zástupce poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody; ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvém úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. V řízení nesmí vystupovat více než pět společných zmocněnců poškozených. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení

(2) V řízení o trestných činech, náležejících do příslušnosti krajského soudu (§ 17) rozhodne o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci.

(3) Návrh podle § 43 odst. (2) 3 nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení.

§ 45

(1) Je-li poškozená osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo je-li její způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává její práva podle tohoto zákona její zákonný zástupce.

(2) V případech, v nichž zákonný zástupce poškozeného nemůže vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu těchto práv poškozenému opatrovníka. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost.

(3) Jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody (§ 43 odst. (2) (3), přecházejí práva, která tento zákon přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce.

§ 45a

Veškeré písemnosti určené poškozenému se doručují na adresu, kterou poškozený uvede. Má-li zmocněnce, doručuje se pouze jemu.

§ 46

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost k jejich uplatnění.

Zajištění nároku poškozeného

§ 47

(1) Je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, lze nárok až do pravděpodobné výše škody zajistit na majetku obviněného.

(2) Části majetku určené k zajištění nároku se v usnesení o zajištění popíší a obviněnému se zakáže s nimi nakládat. Movité věci se přitom zpravidla uloží do úschovy soudu. Jde-li o nemovitost, doručí se usnesení o zajištění příslušnému katastrálnímu úřadu. U pohledávek se přikáže dlužníku, aby místo plnění obviněnému složil předmět plnění do úschovy soudu.

(3) Zajišťovat podle odstavce 2 nelze nárok, který není možno v trestním řízení uplatnit. K zajištění nároku nemůže být použito věcí, které nelze podle občanskoprávních předpisů postihnout výkonem soudního rozhodnutí, ani pohledávek obviněného na výplatu odměny z pracovněprávního nebo obdobného poměru, pohledávek na výplatu výživného a na výplatu dávek z nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení.

(4) O zajištění rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo poškozeného, v přípravném řízení státní zástupce na návrh poškozeného. V přípravném řízení může státní zástupce nárok zajistit i bez návrhu poškozeného, vyžaduje-li to ochrana jeho zájmů, zejména hrozí-li nebezpečí z prodlení.

(5) Poškozeného je třeba o zajištění jeho nároku vždy vyrozumět s upozorněním na důvody, pro něž se zajištění podle § 48 odst. 1 zruší.

§ 48

(1) Zajištění se zruší,

a) pomine-li důvod, pro který bylo nařízeno,

b) bylo-li trestní stíhání pravomocně zastaveno nebo skončilo-li pravomocným zprošťujícím rozsudkem, nebo

c) uplynuly-li dva měsíce ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným, nebo ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž byla věc postoupena jinému orgánu.

(2) Zajištění je třeba omezit, ukáže-li se, že ho není třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno. Jestliže byly zajištěním postiženy věci náležející jiné osobě než obviněnému, vyjmou se ze zajištění.

§ 49

Proti rozhodnutí podle § 47 a 48 je přípustná stížnost, jež má, pokud jde o zrušení zajištění, jeho omezení nebo vynětí ze zajištění, odkladný účinek.

Oddíl osmý

Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného

§ 50

(1) Zúčastněná osoba a poškozený se mohou dát zastupovat zmocněncem.

(2) Zmocněncem zúčastněné osoby a poškozeného může být jen osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům není omezena; při hlavním líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

(3) Zmocněncem zúčastněné osoby a poškozeného v trestním řízení, ve kterém jsou probírány utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, může být pouze určená osoba podle zvláštního zákona nebo osoba podle takového zákona poučená.

§ 51

Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného je oprávněn činit za zúčastněnou osobu nebo poškozeného návrhy a podávat za ně žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit zúčastněná osoba nebo poškozený.

§ 51a

(1) Osvědčí-li poškozený, který uplatnil v souladu se zákonem nárok na náhradu škody, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé s přibráním zmocněnce, rozhodne na jeho návrh předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu; to neplatí, pokud vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo její výši by zastoupení zmocněncem bylo zřejmě nadbytečné.

(2) Návrh na rozhodnutí podle odstavce 1 včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává poškozený v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni.

(3) Za podmínek uvedených v odstavci 1 ustanoví předseda senátu a v přípravném řízení soudce zmocněncem poškozeného advokáta. Náklady vzniklé s přibráním takového zmocněnce hradí stát.

(4) Pominou-li důvody, které vedly k ustanovení zmocněnce poškozeného, nebo nemůže-li z důležitých důvodů zmocněnec poškozeného nadále zastupovat, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu o zproštění povinnosti zastupovat poškozeného.

(5) Proti usnesení podle odstavce 1, 3 a 4 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

HLAVA TŘETÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ O ÚKONECH TRESTNÍHO ŘÍZENÍ

§ 52

Způsob provádění úkonů trestního řízení

Při provádění úkonů trestního řízení se musí jednat s osobami na úkonu zúčastněnými tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení; vždy je nutno šetřit jejich osobnosti a jejich ústavou zaručených práv.

Oddíl první

Dožádání

§ 53

(1) Soud, státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení ve svém obvodu zpravidla sami. Mimo svůj obvod vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení dožádáním okresního soudu, státního zástupce, vyšetřovatele nebo policejního orgánu, v jehož obvodu má být úkon proveden; jestliže věc nesnese odkladu nebo je-li toho pro řádné posouzení věci nezbytně třeba, vykonají však úkon i mimo svůj obvod sami.

(2) Nejvyšší soud, vrchní soud a krajský soud mohou jednotlivé úkony i ve svém obvodu vykonat dožádáním okresního soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden; Nejvyšší soud a vrchní soud to mohou učinit též dožádáním krajského soudu.

§ 54

(1) V dožádání je třeba uvést spisové údaje, jejichž znalost je nutná k řádnému provedení úkonu. Je-li třeba, připojí dožadující orgán spisy a poukáže na ty jejich části, kde jsou potřebné údaje obsaženy. Dožádaný orgán je podle povahy věci a podle toho, co při provádění úkonu vyšlo najevo, oprávněn i povinen provést i další nezbytné úkony, zejména vyslechnout další osoby a dotazovat se na okolnosti v dožádání neuvedené, může-li to přispět k rychlému a správnému rozhodnutí věci.

(2) Úkony dožádaného soudu koná soudce z povolání; má přitom práva a povinnosti předsedy senátu.

Oddíl druhý

Protokol

(§ 55

Sepisování protokolu

(1) O každém úkonu trestního řízení se sepíše, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm, protokol, který musí obsahovat

a) pojmenování soudu, státního zástupce nebo jiného orgánu konajícího úkon,

b) místo, čas a předmět úkonu,

c) jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení přítomných stran, jméno a příjmení zákonných zástupců, obhájců a zmocněnců, kteří se úkonu zúčastnili, a u obviněného též adresu, kterou uvede pro účely doručování (§ 62, 63),

d) stručné, ale výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, dále podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených, a byl-li hned při úkonu doručen opis rozhodnutí, osvědčení o tomto doručení,

e) návrhy stran, udělení poučení, popřípadě vyjádření poučených osob,

f) námitky stran nebo vyslýchaných osob proti obsahu protokolu.

(2) Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení podoby svědka; jméno a příjmení a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení. Svědek se poučí o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden. Pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, připojí se tyto údaje k trestnímu spisu a podoba svědka už nebude utajována.

(3) Výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení nebo veřejném zasedání zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím.

(4) V českém jazyce se sepíše protokol o výpovědi osoby, i když vyslýchaná osoba vypovídá v jiném jazyce; záleží-li na doslovném znění výpovědi, zapíše zapisovatel nebo tlumočník do protokolu příslušnou část výpovědi také v jazyku, jímž tato osoba vypovídá.

(5) V důležitých případech lze kromě protokolu pořídit o jednání i těsnopisný zápis, který se pak spolu s přepisem do obyčejného písma připojí k protokolu. K zachycení průběhu jednání lze v případě potřeby použít i jiného vhodného prostředku. Pomůcku k tomu použitou je třeba označit, spolehlivě uschovat a v protokole poznamenat, kde je uložena.

§ 55

Sepisování protokolu

(1) Nestanoví-li zákon jinak, o každém úkonu trestního řízení se sepíše, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm, protokol, který musí obsahovat

a) pojmenování soudu, státního zástupce nebo jiného orgánu, provádějícího úkon,

b) místo, čas a předmět úkonu,

c) jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení přítomných stran, jméno a příjmení zákonných zástupců, obhájců a zmocněnců, kteří se úkonu zúčastnili, a u obviněného a poškozeného též adresu, kterou uvede pro účely doručování (§ 45a, 62,63),

d) stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, dále podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených, a byl-li hned při úkonu doručen opis rozhodnutí, osvědčení o tomto doručení; pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokole označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace,

e) návrhy stran, udělené poučení, popřípadě vyjádření poučených osob,

f) námitky stran nebo vyslýchaných osob proti průběhu úkonu nebo obsahu protokolu.

(2) Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení podoby svědka; jméno a příjmení a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci. Svědek se poučí o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden. Pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, připojí se tyto údaje k trestnímu spisu a podoba svědka se nadále neutajuje.

(3) V protokolu sepsaném o konfrontaci se zapíší výpovědi konfrontovaných osob doslovně, stejně tak i znění položených otázek a odpovědi na ně; také se uvedou všechny okolnosti, které jsou z hlediska účelu a provádění konfrontace důležité. V protokolu sepsaném o rekognici se podrobně uvedou okolnosti, za nichž byla rekognice prováděna, zejména pořadí, ve kterém byly osoby nebo věci ukázány osobě podezřelé ze spáchání trestného činu, obviněnému nebo svědkovi, doba a podmínky jejich pozorování a jejich vyjádření; o rekognici prováděné v přípravném řízení se zpravidla pořídí též obrazové záznamy. V protokolu sepsaném o vyšetřovacím pokusu, o rekonstrukci a o prověrce na místě je třeba podrobně popsat okolnosti, za nichž byly tyto úkony prováděny, jakož i jejich obsah a výsledky; pokud to okolnosti případu nevylučují, pořídí se též obrazové záznamy, náčrtky a jiné vhodné pomůcky, které se, je-li to možné, připojí k protokolu. Obdobně je třeba postupovat i v případě provádění dalších důkazů výslovně v zákoně neupravených.

(4) Byl-li k úkonu v řízení před soudem přibrán zapisovatel, diktuje mu protokol předseda senátu. Je-li o průběhu úkonu pořizován zvukový záznam a jako zapisovatel je přibrán vyšší soudní úředník, protokol se v průběhu úkonu nediktuje, ale samostatně jej podle záznamu pořizuje vyšší soudní úředník.

(5) Výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím. Státní zástupce nebo obviněný mohou žádat, aby výpověď učiněná v řízení před soudem nebo její část byla doslovně zaprotokolována; předseda senátu takové žádosti vyhoví, pokud předmětem výpovědi není jen opakování toho, co je již zachyceno v protokolu.

(6) Byl-li ve zjednodušeném řízení pořizován zvukový záznam, protokol o hlavním líčení není třeba písemně vyhotovovat, jestliže obviněný a státní zástupce prohlásí, že se vzdávají práva opravného prostředku proti rozhodnutí a na vyhotovení protokolu o hlavním líčení netrvají, anebo žádná z oprávněných osob nepodá opravný prostředek a rozhodnutí nabude právní moci. V takovém případě vyhotoví zapisovatel pouze stručný záznam o průběhu hlavního líčení, v kterém uvede jen místo a dobu trvání hlavního líčení přítomné osoby, seznam provedených důkazů a výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Zvukový záznam je třeba uchovat nejméně po dobu jednoho roku od právní moci rozhodnutí.

(6) V českém jazyce se sepíše protokol o výpovědi osoby, i když vyslýchaná osoba vypovídá v jiném jazyce; záleží-li na doslovném znění výpovědi, zapíše zapisovatel nebo tlumočník do protokolu příslušnou část výpovědi také v jazyku, jímž tato osoba vypovídá.

(7) Za správnost protokolu odpovídá ten, kdo úkon provedl. V řízení před soudem odpovídá za správnost a úplnost protokolace vyšší soudní úředník, pokud byl přibrán jako zapisovatel.

§ 55a

(1) K zachycení průběhu úkonu lze podle potřeby využít kromě protokolu i těsnopisného zápisu, který se pak spolu s přepisem do obyčejného písma připojí k protokolu, případně zvukového nebo obrazového záznamu, anebo i jiného vhodného prostředku.

(2) Byl-li o úkonu pořízen vedle protokolu i zvukový nebo obrazový záznam, poznamená se tato okolnost v protokolu sepsaném o úkonu, v němž se vedle údajů o čase, místě a způsobu jeho provedení uvede též údaj o použitém prostředku. Technický nosič záznamu se připojí ke spisu, nebo se ve spise uvede, kde je uložen.

(3) Byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem, a není-li dán důvod k postupu podle § 55 odst. 5, jeho podstatný obsah se v průběhu úkonu nebo bezprostředně po něm zaznamená do protokolu. Prostředek použitý k zaznamenání průběhu úkonu je třeba označit, připojit ke spisům a zajistit jeho neporušitelnost. Není-li jeho připojení ke spisům možné, poznamená se v protokolu sepsaném o úkonu místo jeho uložení. Pokyn k výmazu záznamu dává předseda senátu nejdříve poté, co vyšší soudní úředník potvrdí shodu protokolu se záznamem svým podpisem; výmaz nelze provést dříve, než po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí.

§ 56

Podpisování protokolu

(1) Protokol o hlavním líčení a o veřejném a neveřejném zasedání podpisuje předseda senátu a zapisovatel; jiné protokoly podepíše ten, kdo úkon vykonal, a osoba, které se úkon týká, popřípadě zapisovatel, tlumočník, znalec nebo jiná osoba přivzatá k úkonu. Má-li protokol o výslechu více stránek, musí vyslýchaná osoba podepsat každou stránku protokolu. Odmítne-li vyslýchaný nebo jiná osoba přivzatá k úkonu protokol podepsat, uvede se to v protokolu s poznamenáním důvodu odmítnutí.

(2) Nemůže-li předseda senátu pro překážku delšího trvání podepsat protokol o hlavním líčení nebo o veřejném či neveřejném zasedání, podepíše jej jiný člen senátu. Je-li tato překážka u jiné osoby nebo u samosoudce, poznamená se v protokolu důvod, proč podpis odpadl.

§ 57

Oprava protokolu

(1) O opravě a doplnění protokolu o hlavním líčení a o veřejném a neveřejném zasedání a rovněž o námitkách proti takovému protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(2) Ten, kdo řídil jednání nebo provádění úkonu, může i po podpisu protokolu nařídit nebo provést opravu písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností. Oprava se provede tak, aby původní zápis zůstal čitelný; opravu podepíše ten, kdo ji nařídil.

§ 58

Protokol o hlasování

(1) V protokolu o hlasování se uvede kromě všeobecných náležitostí (§ 55 odst. 1)

a) postup při jednotlivých hlasováních, jejich výsledek a výrok rozhodnutí,

b) mínění odlišné od názoru většiny, a to v celém znění i se stručným odůvodněním.

(2) Zápis o všech hlasováních, která se vyskytla v průběhu téhož jednání, pojme se do jediného protokolu o hlasování.

(3) Protokol o hlasování podpisují všichni členové senátu a zapisovatel.

(4) Protokol o hlasování se zalepí a připojí k protokolu o jednání. Otevřít jej smí jen předseda senátu u nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku a předseda senátu Nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, jakož i soudce pověřený vyhotovením rozsudku; po nahlédnutí jej opět zalepí a otevření potvrdí svým podpisem.

(5) Protokol o hlasování se nesepisuje, jde-li o jednoduchá rozhodnutí, na kterých se senát usnesl jednomyslně a kterým předcházela porada pouze v jednací síni bez přerušení jednání; v protokole o jednání se v takovém případě poznamená, že usnesení bylo učiněno bez přerušení jednání.

Oddíl třetí

Podání

§ 59

(1) Podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Lze jej učinit písemně, ústně do protokolu, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem.

(2) V přípravném řízení sepisují podání ústně do protokolu policejní orgány a okresní státní zastupitelství; v řízení před soudem je sepisují okresní soudy. Ústně do protokolu nelze podat dovolání.

(3) Pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému orgánu činnému v trestním řízení je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Podání je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s

mi tak, aby jeden stejnopis zůstal u příslušného orgánu činného v trestním řízení a aby každá osoba dotčená takovým podáním dostala jeden stejnopis, jestliže je toho třeba. Nesplňuje-li tyto požadavky, orgán činný v trestním řízení ho vrátí podateli, je-li znám, s pokynem k odstranění nedostatků . Současně stanoví lhůtu k jejich odstranění. Není-li podatel znám, anebo nejsou-li nedostatky ve stanovené lhůtě odstraněny, k podání se dále nepřihlíží. To neplatí pro trestní oznámení nebo pro jiný podnět, na jehož podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, nebo pro podání, jehož obsahem je opravný prostředek, i když neobsahuje všechny uvedené náležitosti. Z opravného prostředku však vždy musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí.

(4) Činí-li se ústně trestní oznámení, je nutno oznamovatele vyslechnout o okolnostech, za nichž byl čin spáchán, o osobních poměrech toho, na něhož se oznámení podává, o důkazech a o výši škody způsobené oznámeným činem; je-li oznamovatel zároveň poškozeným nebo jeho zmocněncem, musí být vyslechnut též o tom, zda žádá, aby soud rozhodl v trestním řízení o jeho nároku na náhradu škody. Výslech má být proveden tak, aby byl získán podklad pro další řízení.

(5) Jestliže byl protokol o trestním oznámení učiněném ústně sepsán u soudu, zašle jej soud neprodleně státnímu zástupci.

Oddíl čtvrtý

Lhůty

§ 60

Počítání lhůt

(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty.

(2) Lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

(3) Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

(4) Lhůta je zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě

a) podáno jako poštovní zásilka adresovaná soudu, státnímu zástupci, vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout,

b) učiněno u soudu nebo u státního zástupce, který má ve věci rozhodnout,

c) učiněno příslušníkem ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě u jeho náčelníka,

d) učiněno u ředitele věznice, kde je ten, kdo podání činí, ve vazbě nebo v trestu, nebo

e) učiněno ústně do protokolu u kteréhokoli okresního soudu nebo okresního státního zástupce.

§ 61

Navrácení lhůty

(1) Zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu, nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty. O navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky. Nebyl-li opravný prostředek ještě podán, je třeba jej se žádostí spojit. Jde-li o odvolání proti rozsudku, je možno odvolání odůvodnit ještě ve lhůtě osmi dnů od doručení usnesení o povolení navrácení lhůty.

(2) Byl-li opravný prostředek už zamítnut jako opožděný, zruší orgán při povolení navrácení lhůty zároveň i svoje rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se užije přiměřeně i tehdy, ukáže-li se, že lhůta k podání opravného prostředku, který byl zamítnut jako opožděný, zmeškána nebyla.

Oddíl pátý

Doručování

§ 62

Obecná ustanovení

(1) Nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručí se zpravidla jako poštovní zásilka. Je-li adresátem obviněný, doručuje se mu na adresu, kterou k tomu účelu uvedl (§ 55 odst. 1 písm. c)).

( (2) V případě potřeby, zejména při nařízeném předvedení, při neúspěšnosti pokusu doručit jiným způsobem do vlastních rukou adresáta zásilku, u níž je uložení vyloučeno, nebo při nebezpečí, že průtahem v doručování bude jednání zmařeno, lze o doručení požádat i policejní orgán nebo orgán obce. )

(2) Jestliže orgán činný v trestním řízení současně nařizuje předvedení, nebo byl-li neúspěšný předchozí pokus doručit jiným způsobem do vlastních rukou adresáta zásilku, u níž je uložení vyloučeno, anebo hrozí-li nebezpečí, že průtahem v doručování bude zmařeno provedení důležitého úkonu, lze o doručení požádat i policejní orgán; ve vhodných případech lze o doručení požádat též orgán obce.

(3) Nebyl-li adresát zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování, doručí se jiné (dorostlé) dospěléosobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna písemnost převzít a její odevzdání obstarat.

(4) Není-li takové osoby, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedověděl.

(5) Písemnosti určené osobám požívajícím výsad a imunit podle mezinárodního práva nebo osobám v jejich bytech se předloží Ministerstvu spravedlnosti; to zařídí jejich doručení.

§ 63

Doručování do vlastních rukou

(1) Do vlastních rukou se doručuje

a) obviněnému obžaloba a předvolání,

b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí,

c) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, (vyšetřovatel) nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.

(2) Nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

(3) Uložit doručovanou zásilku podle odstavce 2 nelze, doručuje-li se

a) obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání,

b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo vyšetřovatel) z důležitých důvodů nařídí.

(4) Je-li uložení doručované zásilky vyloučeno, musí to odesílatel na zásilce nápadně vyznačit.

§ 64

Odepření přijetí

(1) Odepře-li adresát písemnost přijmout, poznamená se to na doručence spolu s datem a důvodem odepření a písemnost se vrátí.

(2) Uzná-li předseda senátu, státní zástupce, (vyšetřovatel) nebo policejní orgán, který písemnost odeslal, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno; na tento následek musí být adresát doručovatelem upozorněn.

Oddíl šestý

Nahlížení do spisů

§ 65

(1) Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci, (jakož i společenský zástupce) mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle § 55 odst. 2, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Totéž právo mají zákonní zástupci obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby jsou zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jejich způsobilost k právním úkonům omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce, (vyšetřovatele) nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv.

(2) V přípravném řízení může státní zástupce, (vyšetřovatel) nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů a spolu s tím ostatní práva uvedená v odstavci 1 ze závažných důvodů odepřít. Závažnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel (vyšetřovatel nebo) policejní orgán, je na žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Tato práva nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost prostudovat spisy.

(3) Tomu, kdo měl právo být úkonu přítomen, nemůže být odepřeno nahlédnutí do protokolu o takovém úkonu. Obviněnému a jeho obhájci nemůže být odepřeno nahlédnutí do (záznamu o sdělení obvinění)usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1).

(4) Práva státních orgánů nahlížet do spisů podle jiných zákonných předpisů nejsou ustanovením předchozích odstavců dotčena.

(5) Při povolování nahlížet do spisů je nutno učinit takové opatření, aby byla zachována tajnost utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem a údajů, na které se vztahuje státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti.

Oddíl sedmý

Pořádková pokuta

§ 66

(1) Kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci, (vyšetřovateli) nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem, (vyšetřovatelem) nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50000 Kč.

(2) Dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, může se přenechat příslušnému veliteli nebo náčelníku ke kázeňskému potrestání. Dopustí-li se takového jednání osoba, která je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může se přenechat řediteli věznice (nebo nápravně výchovného ústavu) k uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání. Příslušný velitel, náčelník nebo ředitel je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení.

(3) Dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 obhájce nebo v řízení před soudem státní zástupce, předá se příslušnému orgánu ke kárnému postihu. Tento orgán je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 66a

Zajištění svědka

(1) Jestliže se v řízení o zvlášť závažném úmyslném trestném činu nebo o úmyslném trestném činu, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nepodařilo zajistit přítomnost svědka v hlavním líčení nebo veřejném zasedání jiným způsobem stanoveným v tomto zákoně, nebo odmítá-li svědek přes opakované uložení pořádkové pokuty v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání bez oprávnění vypovídat (§ 100), může ho soud výjimečně a na nezbytnou dobu, nejdéle na čtrnáct dní, zajistit umístěním do věznice. Před rozhodnutím o zajištění předseda senátu umožní svědkovi, aby se k věci vyjádřil a v rozhodnutí k tomuto vyjádření přihlédne. Zajištění končí a svědek musí být propuštěn, jakmile podá výpověď; o tom je povinen předseda senátu bez odkladu rozhodnout.

Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

(3) Na výkon zajištění se přiměřeně použijí předpisy o výkonu vazby; zajištěný svědek musí být ve věznici umístěn odděleně od obviněných a odsouzených.

HLAVA ČTVRTÁ

ZAJIŠTĚNÍ OSOB A VĚCÍ

Oddíl první

Vazba

( § 67

(1) Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu,

a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,

b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo

c) že bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

(2) V přípravném řízení může soud rozhodnout o vzetí obviněného do vazby nebo o jejím prodloužení jen tehdy, jestliže je dán některý z důvodů vazby uvedený v odstavci 1 a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. )

§ 67

Důvody vazby

Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,

a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,

b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo

c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil

a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

§ 68

Rozhodnutí o vazbě

(1) Vzít do vazby lze toliko osobu, (které bylo sděleno obvinění (§ 160)) proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi. O vazbě rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.

(2) Vzít do vazby nelze obviněného, pokud vzhledem k jeho osobě a k okolnostem případu je zřejmé, že trestní stíhání nepovede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

(3) Vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje jeden rok, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřekračuje tři léta.

(4) Omezení uvedená v odstavcích 2 a 3 se neužijí, jestliže obviněný uprchl nebo se skrýval, opakovaně se nedostavil na předvolání nebo nelze zjistit jeho totožnost, anebo bylo-li zjištěno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. O tom musí být obviněný poučen při zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1).

§ 69

Příkaz k zatčení

(1) Jestliže je dán některý z důvodů vazby (§ 67) a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu, vydá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu příkaz, aby byl obviněný zatčen.

(2) Příkaz k zatčení musí vedle údajů zajišťujících, že obviněný nebude zaměněn s jinou osobou, obsahovat stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu, který se v tomto skutku spatřuje, a přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává.

(3) Zatčení provedou na podkladě příkazu policejní orgány, které jsou též povinny, je-li toho k provedení příkazu třeba, vypátrat pobyt obviněného.

(4) Policejní orgán, který obviněného na podkladě příkazu zatkl, je povinen ho neodkladně, nejpozději však do 24 hodin dodat soudu, jehož soudce příkaz vydal; není-li to výjimečně možné vzhledem ke značné vzdálenosti místa zatčení od sídla soudu, jehož soudce příkaz vydal, musí být obviněný dodán nejpozději do 24 hodin od zatčení jinému věcně příslušnému soudu. Nestane-li se tak, musí být obviněný propuštěn na svobodu.

(5) Soudce, jemuž byl obviněný dodán, musí obviněného neprodleně vyslechnout, rozhodnout o vazbě a rozhodnutí oznámit obviněnému do 24 hodin od doby, kdy mu byl obviněný dodán. Provádí-li výslech obviněného jiný věcně příslušný soudce, informuje o jeho výsledku soudce věcně příslušného soudu, který příkaz k zatčení vydal. Tento soudce po získání informace o výslechu rozhodne o vazbě a své rozhodnutí oznámí prostřednictvím soudce provádějícího výslech obviněnému. Není-li obviněnému oznámeno rozhodnutí do 24 hodin od doby, kdy byl dodán soudu nebo soudci provádějícímu jeho výslech, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Obviněný má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jeho výslechu, pokud je v uvedené lhůtě dosažitelný.

(6) V řízení před soudem rozhodne o vazbě zatčeného soudce.

(7) Obviněného, který byl vzat do vazby, dodají do místa výkonu vazby policejní orgány.

§ 70

Vyrozumění o vzetí do vazby

O vzetí do vazby je třeba bez průtahu vyrozumět některého rodinného příslušníka obviněného, jakož i vedoucího jeho pracoviště. O vzetí do vazby příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru je třeba vyrozumět též jeho velitele nebo náčelníka. Nestanoví-li jinak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, vyrozumí soud o vzetí cizince do vazby též konzulární úřad státu, jehož je cizinec občanem.

”§ 70a

(1) Příslušnou věznici je třeba bez průtahů vyrozumět o

a) vzetí obviněného do vazby,

b) změně důvodů vazby,

c) rozhodnutí o dalším trvání vazby,

d) rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby,

e) zákonném označení trestných činů, pro které je obviněný stíhán, nebo o jeho změně,

f) jménu, příjmení a adrese obhájce, který obviněného zastupuje,

g) osobních údajích spoluobviněného, pokud se nachází ve vazbě,

h) postoupení věci jinému orgánu činnému v trestním řízení,

i) podání obžaloby nebo o pravomocném rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

(2) Vyrozumění podle odstavce 1 provede orgán činný v trestním řízení, který vede řízení v době, kdy došlo ke skutečnosti, kterou je třeba věznici oznámit; vrácení věci státnímu zástupci k došetření oznamuje soud, který takové rozhodnutí v prvním stupni učinil.

Trvání vazby

( § 71

(1) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením.

(2) Vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Jestliže by vazba v přípravném řízení přesáhla šest měsíců a propuštěním obviněného na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, na návrh státního zástupce může o dalším trvání vazby do jednoho roku rozhodnout soudce a nad tuto lhůtu, nejvýše však do dvou let, může rozhodnout senát.

(3) Vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit, a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.

(4) Prodloužit vazbu podle odstavců 2 a 3 lze jen tak, aby vykonaná vazba a lhůta, o níž je trvání vazby prodlouženo, nepřesáhla tři roky, a u zvlášť závažných trestných činů čtyři roky.

(5) Návrh na prodloužení lhůty podle odstavce 3 podává v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení vrchní státní zástupce.

(6) Návrh na prodloužení lhůty podle odstavců 2 a 3 je nutno doručit soudu nejpozději 15 dnů před skončením příslušné lhůty. Pokud návrh není uvedeným způsobem předložen, musí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce propustit obviněného na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na níž bylo trvání vazby omezeno.

(7) Za podmínek uvedených v odstavci 3 je vrchní státní zástupce povinen podat návrh na prodloužení vazby způsobem uvedeným v odstavci 6 i tehdy, jestliže v době kratší než 15 dnů před skončením vazební lhůty podá obžalobu.

(8) Lhůty uvedené v odstavcích 2 a 3 se počítají od doby, kdy došlo k zatčení nebo zadržení obviněného, anebo nepředcházelo-li zatčení nebo zadržení, od doby, kdy došlo na základě rozhodnutí o vazbě k omezení osobní svobody obviněného. Při vrácení věci státnímu zástupci k došetření běží lhůty uvedená v odstavci 2 ode dne, kdy byl spis doručen státnímu zástupci.

(9) Délka trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto podle § 275 odst. 3 nebo § 287, se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení. )

§ 71

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci

přednostně s největším urychlením.

Vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně

nutnou dobu. Vazba z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) může trvat nejdéle tři měsíce; to neplatí bylo-li zjištěno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Nebyl-li obviněný, který není ve vazbě současně i z jiného důvodu, propuštěn na svobodu před uplynutím této lhůty, musí být z vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) propuštěn nejpozději den následující po uplynutí uvedené lhůty.

(3) Jestliže vazba v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, neboť některý z důvodů vazby i nadále trvá, nebo zda se z vazby propouští na svobodu.

(4) Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda důvod vazby i nadále trvá, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu.

(5) Soud je povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba nebo kdy mu byl doručen spis na základě rozhodnutí o postoupení nebo přikázání věci obviněného, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává, neboť některý z důvodů vazby i nadále trvá, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu.

(6) Ponechá-li soud obviněného ve vazbě, nebo rozhodne-li soud o vzetí obviněného do vazby až po podání obžaloby, je povinen postupovat obdobně, jako je uvedeno v odstavci 4.

(7) Jestliže doba trvání vazby stanovená podle odstavce 5 nebo 6 skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem, je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění na svobodu příslušný tento nadřízený soud.

(8) Rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě lze jen tehdy, pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit nebo propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

(9) Celková doba vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout

a) jeden rok, je-li vedeno trestní stíhání pro trestný čin, o kterém je příslušný konat řízení samosoudce,

b) dva roky, je-li vedeno trestní stíhání pro trestný čin, o kterém je příslušný v prvním stupni konat řízení senátu okresního nebo krajského soudu, nejde-li o trestný čin uvedený v písm. c) a d)

c) tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, nejde-li o trestný čin uvedený v písm. d),

d) čtyři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro trestný čin, za který lze podle

i trestního zákona uložit výjimečný trest.

(10) Z doby uvedené v odstavci 9 jedna třetina připadá na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Je-li obviněný stíhán pro dva nebo více trestných činů, je pro určení této doby rozhodující čin nejpřísněji trestný. Jestliže v průběhu řízení vyjde najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, a délka vykonané vazby již přesáhla dobu, určenou podle předchozí věty, obviněný musí být z vazby propuštěn na svobodu nejpozději do patnácti dnů ode dne, kdy došlo k upozornění na změnu právní kvalifikace skutku.

(11) Lhůta trvání vazby se počítá ode dne, kdy došlo k zatčení nebo zadržení obviněného, anebo nepředcházelo-li zatčení nebo zadržení, ode dne, kdy došlo na základě rozhodnutí o vazbě k omezení osobní svobody obviněného. Při vrácení věci státnímu zástupci k došetření pokračuje běh lhůty uvedené v odstavci 3 ode dne, kdy byl spis doručen státnímu zástupci.

(12) Délka trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto podle § 265o odst. 2, § 275 odst. 3, § 287 nebo § 314k odst. 1, se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení.

§ 72

(1) Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. (Soudce tak činí v přípravném řízení pouze při rozhodování o návrhu státního zástupce na prodloužení vazby (§ 71  odst. 1) a při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby podle odstavce 3.) Pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu. (V přípravném řízení o tom může rozhodnout též státní zástupce.)

( (2) Obviněný má právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. Nevyhoví-li v přípravném řízení státní zástupce takové žádosti, předloží ji neprodleně soudu; o tom zašle vyrozumění obviněnému. O takové žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. )

(2) Obviněný má právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O takové žádosti musí soud a v přípravném řízení státní zástupce neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.

(3) Souhlasí-li státní zástupce s propuštěním obviněného na svobodu, může v řízení před soudem o propuštění z vazby rozhodnout předseda senátu.

( § 73

Nahrazení vazby zárukou nebo slibem

(1) Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu, jestliže

a) sdružení uvedené v § 4 odst. 1 anebo důvěryhodná osoba schopná příznivě ovlivňovat chování obviněného nabídnou převzetí záruky za další chování obviněného a za to, že se obviněný na vyzvání dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo vyšetřovateli a že vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a soud nebo v přípravném řízení soudce považuje záruku vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečnou a přijme ji, nebo

b) obviněný dá písemný slib, že povede řádný život, zejména že se nedopustí trestné činnosti a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží a soud nebo v přípravném řízení soudce považuje slib vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečný a přijme jej.

(2) Soud a v přípravném řízení státní zástupce seznámí toho, kdo nabízí převzetí záruky podle odstavce 1 písm. a) a splňuje podmínky pro její přijetí, s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby. )

§ 73

Nahrazení vazby zárukou, dohledem nebo slibem

(1) Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo propustit na svobodu, jestliže

a) zájmové sdružení občanů uvedené v § 3 odst. 1, anebo důvěryhodná osoba schopná příznivě ovlivňovat chování obviněného, nabídnou převzetí záruky za další chování obviněného a za to, že se obviněný na vyzvání dostaví k soudu, státnímu zástupci, nebo policejnímu orgánu a že vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a orgán rozhodující o vazbě považuje záruku vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečnou a přijme ji,

b) obviněný dá písemný slib, že povede řádný život, zejména že se nedopustí trestné činnosti, na vyzvání dostaví k soudu, státnímu zástupci, nebo policejnímu orgánu, vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží a orgán rozhodující o vazbě považuje slib vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečný a přijme jej, nebo

c) s ohledem na osobu obviněného a povahu projednávaného případu lze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka nad obviněným.

(2) Soud a v přípravném řízení státní zástupce seznámí toho, kdo nabízí převzetí záruky podle odstavce 1 písm. a) a splňuje podmínky pro její přijetí, s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby.

(3) Obviněný, nad nímž byl vysloven dohled probačního úředníka nahrazující vazbu, je povinen se ve stanovených lhůtách dostavit k probačnímu úředníkovi, změnit místo pobytu pouze s jeho souhlasem a podrobit se dalším omezením stanoveným ve výroku rozhodnutí, která směřují k tomu, aby se nedopustil trestné činnosti a nemařil průběh trestního řízení.

(4) Neplní-li obviněný povinnosti uložené v souvislosti s nahrazením vazby některým opatřením uvedeným v odstavci 1 a trvají-li důvody vazby, soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce rozhodne o vazbě.

( § 73a

Peněžitá záruka

(1) Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může soud a v přípravném řízení soudce ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Je-li však obviněný stíhán pro trestný čin teroru (§ 93 a 93a), obecného ohrožení podle § 179 odst. 2, 3, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 3, vraždy (§ 219), ublížení na zdraví (§ 222), loupeže podle § 234 odst. 3, znásilnění podle § 241 odst. 2, 3, pohlavní zneužívání podle § 242 odst. 3, 4 tr. zák. a je-li dán důvod vazby uvedený v § 67  písm. c), nelze peněžitou záruku přijmout. Se souhlasem obviněného může peněžitou záruku složit i jiná osoba, musí však být před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby.

(2) S přihlédnutím k osobě a majetkovým poměrům obviněného nebo toho, kdo za něho složení peněžité záruky nabízí, k povaze spáchaného činu a výši způsobené škody určí soud nebo soudce výši peněžité záruky v odpovídající hodnotě od 10 000 Kč výše a způsob jejího složení.

(3) Soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce rozhodne, že peněžitá záruka připadá státu, jestliže obviněný

a) uprchne, skrývá se nebo neoznámí změnu svého pobytu a znemožní tak doručení předvolání nebo jiné písemnosti soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele,

b) zaviněně se nedostaví na předvolání k úkonu trestního řízení, jehož provedení je bez jeho přítomnosti vyloučeno,

c) pokračuje v trestné činnosti nebo se pokusí dokonat trestný čin, který dříve nedokonal nebo který připravoval nebo kterým hrozil, nebo

d) se vyhýbá výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo peněžitého trestu nebo výkonu náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest.

Na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu, musí být obviněný a osoba, která peněžitou záruku složila, předem upozorněni.

(4) Peněžitou záruku zruší na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo soudce, který o jejím přijetí rozhodl, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly. Byl-li obviněný pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, může soud rozhodnut, že peněžitá záruka trvá do dne, kdy odsouzený nastoupí výkon trestu odnětí svobody nebo zaplatí peněžitý trest. Obviněný, který byl pravomocně odsouzen k peněžitému trestu, může též požádat, aby záruky, kterou složil, bylo použito k zaplacení peněžitého trestu.

§ 73a

Peněžitá záruka

(1) Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Je-li však obviněný stíhán pro trestný čin teroru (§ 93 a § 93a), obecného ohrožení podle § 179 odst. 2, 3, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 3, 4, vraždy (§ 219), ublížení na zdraví (§ 222), loupeže podle § 234 odst. 3, znásilnění podle § 241 odst. 2, 3 a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 3, 4 tr. zák. a je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. c), nelze peněžitou záruku přijmout. Se souhlasem obviněného může peněžitou záruku složit i jiná osoba, musí však být před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby.

(2) Na návrh obviněného nebo osoby, která nabízí složení peněžité záruky, orgán uvedený v odstavci 1 rozhodne, že

a) přijetí peněžité záruky je přípustné a zároveň s přihlédnutím k osobě a k majetkovým poměrům obviněného nebo toho, kdo za něho složení peněžité záruky nabízí, k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je obviněný stíhán, a závažnosti důvodů vazby určí výši peněžité záruky v odpovídající hodnotě od 10 000 Kč výše a způsob jejího složení, nebo

b) vzhledem k okolnostem případu nebo závažnosti skutečností odůvodňujících vazbu nabídku peněžité záruky nepřijímá.

(3) Soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce rozhodne, že peněžitá záruka připadá státu, jestliže obviněný

a) uprchne, skrývá se nebo neoznámí změnu svého pobytu a znemožní tak doručení předvolání nebo jiné písemnosti soudu, státního zástupce, nebo policejního orgánu,

b) zaviněně se nedostaví na předvolání k úkonu trestního řízení, jehož provedení je bez jeho přítomnosti vyloučeno,

c) opakuje trestnou činnost nebo se pokusí dokonat trestný čin, který dříve nedokonal nebo který připravoval nebo kterým hrozil, nebo

d) se vyhýbá výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo peněžitého trestu nebo výkonu náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest.

(4) Peněžitou záruku zruší nebo změní její výši na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Rozhodne-li o zrušení peněžité záruky nebo o jejím připadnutí státu, přezkoumá zároveň, zda nejsou dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby a případně provede potřebné úkony.

(5) Nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá záruka u obviněného, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, do dne, kdy obviněný nastoupí výkon trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest nebo náklady trestního řízení. Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest nebo náklady trestního řízení ve stanovené lhůtě, na jejich zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky.

(6) Na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu nebo být použita na zaplacení peněžitého trestu nebo nákladů trestního řízení, musí být obviněný a osoba, která peněžitou záruku složila, předem upozorněni.

§ 73b

Orgány rozhodující o vazbě

(1) O vzetí obviněného do vazby může rozhodnout pouze soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.

(2) O dalším trvání vazby obviněného rozhoduje soud a v přípravném řízení státní zástupce.

(3) O žádosti obviněného nebo jiné k tomu oprávněné osoby o propuštění z vazby v přípravném řízení rozhoduje státní zástupce. Ten rovněž může rozhodnout o propuštění obviněného z vazby za současného nahrazení vazby zárukou, slibem, dohledem probačního úředníka nebo peněžitou zárukou. Po podání obžaloby činí uvedená rozhodnutí soud.

( § 74

Stížnost proti rozhodnutí o vazbě

(1) Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná stížnost.

(2) Odkladný účinek má pouze stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby nebo proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na prodloužení vazby, a stížnost stran proti rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu. Byl-li však státní zástupce při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí; jde-li o propuštění z vazby po zprošťujícím rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku. )

§ 74

Stížnost proti rozhodnutí o vazbě

(1) Proti rozhodnutí o vazbě (§ 68, 69, 71 odst. 2 až 5, § 72, 73 a 73a) je přípustná stížnost.

(2) Odkladný účinek má pouze stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby a stížnost stran proti rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu. Byl-li však státní zástupce při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí; jde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, má stížnost státního zástupce odkladný účinek jen tehdy, podal-li státní zástupce také odvolání proti rozsudku.

§ 74a

Omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody

(1) Je-li vedeno trestní stíhání proti obviněnému ve výkonu trestu odnětí svobody a je-li dán některý z důvodů vazby podle § 67, rozhodne o důvodech, obsahu a trvání nezbytných omezení, která se proti němu uplatní, soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.

(2) Uložená omezení nesmí být závažnější než ta, kterým by jinak byl obviněný podroben ve vazbě.

(3) Na řízení o omezeních a o jejich trvání se užijí přiměřeně ustanovení § 71 a 72. Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

Oddíl druhý

Zadržení

§ 75

Zadržení obviněného (vyšetřovatelem) policejním orgánem

Jestliže je tu některý z důvodů vazby (§ 67) a pro neodkladnost věci nelze rozhodnutí o vazbě předem opatřit, může (vyšetřovatel) policejní orgán obviněného zadržet prozatím sám. Je však povinen provedené zadržení státnímu zástupci bezodkladně ohlásit a předat mu opis protokolu, který sepsal při zadržení, i další materiál, který státní zástupce potřebuje, aby popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí být podán tak, aby obviněný mohl být nejpozději do 48 hodin od zadržení odevzdán soudu, jinak musí být propuštěn na svobodu.

§ 76

Zadržení osoby podezřelé

(1) Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li dán některý z důvodů vazby (§ 67), (vyšetřovatel) policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když (jí dosud nebylo sděleno obvinění) dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1). K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku.

(2) Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned (vyšetřovateli nebo) policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.

(3) (Vyšetřovatel) Policejní orgán, který provedl zadržení, zadrženou osobu vyslechne a o výslechu sepíše protokol, v němž označí místo, čas a bližší okolnosti zadržení a uvede osobní údaje zadržené osoby, jakož i podstatné důvody zadržení.

(4) (Vyšetřovatel) Policejní orgán, který zadržení provedl nebo kterému byla podle odstavce 2 odevzdána osoba přistižená při trestném činu, ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobodu, předá státnímu zástupci protokol o jejím výslechu (se záznamem o sdělení obvinění (§ 160)) s vyhotovením usnesení o zahájení trestního stíhání a další důkazní materiál tak, aby státní zástupce popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí (vyšetřovatel) policejní orgán podat bez odkladu, aby osoba zadržená podle tohoto zákona mohla být odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od tohoto zadržení; jinak musí být propuštěna na svobodu.

(5) Ustanovení § 33 odst. 1, § 91, 92, 93 a 95 je třeba přiměřeně dbát i tehdy, jestliže je zadržená osoba vyslýchána v době, kdy (jí ještě nebylo sděleno obvinění) ještě vůči ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160).

(6) Zadržená osoba má právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení; má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu podle odstavce 3, ledaže je obhájce ve lhůtě tam uvedené nedosažitelný.O těchto právech je třeba podezřelého poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

§ 77

Rozhodnutí o zadržené osobě

(1) Nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. K návrhu připojí dosud získaný důkazní materiál.

(2) Soudce je povinen vyslechnout zadrženou osobu (odstavec 1) a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. O době a místě konání výslechu vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný, a o jeho účast zadržená osoba požádala, a státního zástupce. Obhájce a státní zástupce se mohou výslechu zúčastnit a klást zadržené osobě otázky, avšak teprve tehdy, až jim k tomu soudce udělí slovo. Překročení doby 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí do vazby je vždy důvodem rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu.

Oddíl třetí

Vydání a odnětí věci

§ 78

Povinnost k vydání věci

(1) Kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci, (vyšetřovateli) nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Při vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění (§ 66).

(2) Povinnost podle odstavce 1 se nevztahuje na listinu, jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu, ledaže došlo k zproštění povinnosti zachovat věc v tajnosti nebo k zproštění povinnosti mlčenlivosti (§ 99).

(3) Vyzvat k vydání věci je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce, (vyšetřovatel) nebo policejní orgán.

§ 79

Odnětí věci

(1) Nebude-li věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce, (vyšetřovatele) nebo policejního orgánu odňata. (Vyšetřovatel nebo policejní orgán) Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce.

(2) Nevykoná-li orgán, který příkaz k odnětí věci vydal, odnětí věci sám, provede je na podkladě příkazu policejní orgán.

(3) Bez předchozího souhlasu uvedeného v odstavci 1 může být příkaz (vyšetřovatelem nebo) policejním orgánem vydán jen tehdy, jestliže nelze předchozího souhlasu dosáhnout a věc nesnese odkladu.

(4) K odnětí věci se podle možnosti přibere osoba, která není na věci zúčastněna.

(5) Protokol o vydání a odnětí věci musí obsahovat též dostatečně přesný popis vydané nebo odňaté věci, který by umožnil určit její totožnost.

(6) Osobě, která věc vydala nebo jí byla věc odňata, vydá orgán, který úkon provedl, ihned písemné potvrzení o převzetí věci nebo opis protokolu.

( § 79a

Zajištění peněžních prostředků na účtu banky

(1) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu. Vyšetřovatel a policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebují předchozí souhlas státního zástupce.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 musí být doručeno bance, která vede účet, a poté, co banka zajištění provedla, i majiteli účtu. V rozhodnutí se uvede bankovní spojení, kterým se rozumí číslo účtu a kód banky, a dále peněžní částka v příslušné měně, na kterou se zajištění vztahuje. Nestanoví-li orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 jinak, zakáže se okamžikem doručení rozhodnutí jakákoliv dispozice s peněžními prostředky, které se na účtu nacházejí, až do výše zajištění, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu rozhodnutí, se přednostně použijí peněžní prostředky nedotčené rozhodnutím o zajištění, a nepostačují-li k úhradě takové pohledávky, i peněžní prostředky zajištěné.

(3) Jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu pro účely trestního řízení již není třeba, nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 zajištění zruší nebo je omezí. Vyšetřovatel a policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebují předchozí souhlas státního zástupce. Rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je třeba doručit bance a majiteli účtu.

(4) Majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. Nevyhoví-li v přípravném řízení státní zástupce takové žádosti, předloží ji neprodleně soudu. O takové žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Byla-li žádost zamítnuta, může ji majitel účtu, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí.

(5) Proti rozhodnutí podle odstavců 1, 3 a 4 je přípustná stížnost. )

§ 79a

Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky

(1) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 musí být doručeno bance, která vede účet a poté, co banka zajištění provedla, i majiteli účtu. V rozhodnutí se uvede bankovní spojení, kterým se rozumí číslo účtu a kód banky, a dále peněžní částka v příslušné měně, na kterou se zajištění vztahuje. Nestanoví-li orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 jinak, zakáže se okamžikem doručení rozhodnutí jakákoliv dispozice s peněžními prostředky, které se na účtu nacházejí, až do výše zajištění, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, se přednostně použijí peněžní prostředky nedotčené rozhodnutím o zajištění. S peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí nakládat jen po předchozím souhlasu soudce a v přípravném řízení státního zástupce; to neplatí, je li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu.

(3) Jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu pro účely trestního řízení již není třeba, nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 zajištění zruší nebo je omezí. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je třeba doručit bance a majiteli účtu.

(4) Majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji majitel účtu, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí.

(5) Proti rozhodnutí podle odstavce 1, 3 a 4 je přípustná stížnost.

§ 79b

Z důvodů, pro které lze zajistit peněžní prostředky na účtu u banky, lze rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu u družstevní záložny, o blokaci čerpání úvěru, blokaci penzijního připojištění a blokaci finančního pronájmu. Na postup při rozhodování o zajištění a na zrušení nebo omezení zajištění se přiměřeně užije ustanovení § 79a.

§ 79c

Zajištění zaknihovaných cenných papírů

(1) Rozhodne-li předseda senátu nebo v přípravném řízení státní zástupce o zajištění zaknihovaných cenných papírů, Středisko cenných papírů, nebo právnická osoba oprávněná k vedení části evidence a k výkonu ostatních činností Střediska cenných papírů podle zvláštního zákona zřídí jejich majiteli zvláštní účet, na kterém tyto cenné papíry vede.

(2) V naléhavých případech, které nesnesou odkladu, může o zajištění zaknihovaných cenných papírů rozhodnout též policejní orgán. Do 48 hodin je povinen své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší.

(3) Okamžikem doručení rozhodnutí o zajištění se zakazuje nakládání s cennými papíry, na které se zajištění vztahuje. Orgán činný v trestním řízený uvedený v odstavci 1 a 2 může podle povahy a okolností trestného činu, pro který se vede trestní stíhání, v rozhodnutí stanovit, že v důsledku zajištění zaknihovaných cenných papírů nelze vykonávat i další práva.

(4) Na důvody rozhodnutí o zajištění zaknihovaných cenných papírů, na postup při rozhodování o zajištění a na zrušení nebo omezení zajištění se přiměřeně užije ustanovení § 79a.

Vrácení věci

§ 80

(1) Není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

(2) Je-li nebezpečí, že se věc, která nemohla být vrácena nebo vydána podle odstavce 1, zkazí, prodá se a částka za ni stržená se uloží do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisů o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce, (vyšetřovatel) nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a vydání věci, jakož i o uložení do úschovy, je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 81

(1) Jestliže byla obviněným vydána nebo mu odňata věc, kterou získal nebo pravděpodobně získal trestným činem, a buď není známo, komu věc patří, nebo není znám pobyt poškozeného, vyhlásí se veřejně popis věci. Vyhlášení se učiní způsobem pro vypátrání poškozeného nejúčelnějším, a to spolu s vyzváním, aby se poškozený přihlásil do šesti měsíců od vyhlášení.

(2) Uplatnil-li ve lhůtě uvedené v odstavci 1 nárok na věc někdo jiný než obviněný, postupuje se podle § 80  odst. 1. Jestliže nárok na věc neuplatnil nikdo jiný, vydá se věc, nebo byla-li zatím pro nebezpečí zkázy už prodána, částka za ni stržená obviněnému na jeho žádost, pokud nejde o věc, kterou získal trestným činem. Jde-li o takovou věc nebo nepožádal-li obviněný o vrácení věci, věc se odevzdá orgánu příslušnému podle zvláštních předpisů, který provede její realizaci. Tím není dotčeno právo vlastníka žádat vydání částky stržené za věc.

(3) Jde-li o věc bezcennou, lze ji zničit, a jde-li o věc nepatrné ceny, lze ji odevzdat orgánu příslušnému podle zvláštních předpisů k realizaci, a to v obou případech i bez předchozího vyhlášení popisu.

(4) Opatření a rozhodnutí uvedená v odstavcích 1 až 3 činí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce, (vyšetřovatel) nebo policejní orgán. Proti usnesení o vydání věci, odevzdání věci orgánu příslušnému podle zvláštních předpisů k realizaci nebo o zničení věci je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Oddíl čtvrtý

Domovní a osobní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků, vstup do obydlí, jiných prostor a pozemků

§ 82

Důvody domovní prohlídky a osobní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků

(1) Domovní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.

(2) Z důvodů uvedených v odstavci 1 lze vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné.

(3) Osobní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že někdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení.

(4) U osoby zadržené a u osoby, která byla zatčena nebo která se bere do vazby, lze vykonat osobní prohlídku též tehdy je-li tu podezření, že má u sebe zbraň nebo jinou věc, jíž by mohla ohrozit život nebo zdraví vlastní nebo cizí.

§ 83

Příkaz k domovní prohlídce

(1) Nařídit domovní prohlídku je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. V neodkladných případech tak může namísto příslušného předsedy senátu nebo soudce (§ 18) učinit předseda senátu nebo soudce, v jehož obvodu má být prohlídka vykonána. Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení.

( (2) Na příkaz předsedy senátu nebo soudce vykoná domovní prohlídku policejní orgán, v přípravném řízení též vyšetřovatel. )

(2) Na příkaz předsedy senátu nebo soudce vykoná domovní prohlídku policejní orgán.

( § 83a

Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků

(1) Nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemku je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán. Vyšetřovatel nebo policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se uživateli dotčených prostor nebo pozemku, a nebyl-li zastižen při prohlídce, bezprostředně po odpadnutí překážky, která doručení brání.

(2) Prohlídku jiných prostor nebo pozemku provede orgán, který ji nařídil nebo na jeho příkaz policejní orgán.

(3) Bez příkazu nebo souhlasu uvedeného v odstavci 1 může vyšetřovatel nebo policejní orgán provést prohlídku jiných prostor a pozemků jen tehdy, jestliže příkazu nebo souhlasu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. O tomto úkonu však musí bezprostředně uvědomit orgán, který je k vydání příkazu nebo souhlasu uvedenému v odstavci 1 oprávněn.

§ 83b

Příkaz k osobní prohlídce

(1) Nařídit osobní prohlídku je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho souhlasem vyšetřovatel nebo policejní orgán.

(2) Nevykoná-li osobní prohlídku orgán, který ji nařídil, vykoná ji na jeho příkaz policejní orgán.

(3) Osobní prohlídku vykonává vždy osoba stejného pohlaví.

(4) Bez příkazu nebo souhlasu uvedeného v odstavci 1 může vyšetřovatel nebo policejní orgán vykonat osobní prohlídku jen tehdy, jestliže příkazu nebo souhlasu předem dosáhnout nelze a věc nesnese odkladu, anebo jestliže jde o osobu přistiženou při činu nebo o osobu, na kterou byl vydán příkaz k zatčení. Bez příkazu nebo souhlasu lze též provést osobní prohlídku v případech uvedených v § 82 odst. 4. )

§ 83a

Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků

(1) Nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemku je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se uživateli dotčených prostor nebo pozemku a nebyl-li zastižen při prohlídce, bezprostředně po odpadnutí překážky, která doručení brání.

(2) Prohlídku jiných prostor nebo pozemku provede orgán, který ji nařídil, nebo na jeho příkaz policejní orgán.

(3) Bez příkazu nebo souhlasu uvedeného v odstavci 1 může policejní orgán provést prohlídku jiných prostor a pozemků jen tehdy, jestliže příkazu nebo souhlasu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu, nebo v případě, že uživatel dotčených prostor nebo pozemku písemně prohlásí, že s prohlídkou souhlasí a své prohlášení předá policejnímu orgánu. O tomto úkonu však musí bezprostředně uvědomit orgán, který je k vydání příkazu nebo souhlasu uvedenému v odstavci 1 oprávněn.

§ 83b

Příkaz k osobní prohlídce

(1) Nařídit osobní prohlídku je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán.

(2) Nevykoná-li osobní prohlídku orgán, který ji nařídil, vykoná ji na jeho příkaz policejní orgán.

(3) Osobní prohlídku vykonává vždy osoba stejného pohlaví.

(4) Bez příkazu nebo souhlasu uvedeného v odstavci 1 může policejní orgán vykonat osobní prohlídku jen tehdy, jestliže příkazu nebo souhlasu předem dosáhnout nelze a věc nesnese odkladu, anebo jestliže jde o osobu přistiženou při činu nebo o osobu, na kterou byl vydán příkaz k zatčení. Bez příkazu nebo souhlasu lze též provést osobní prohlídku v případech uvedených v § 82 odst. 4.

§ 83c

Vstup do obydlí jiných prostor a na pozemek

(1) (Vyšetřovatel nebo policejní orgán)Policejní orgán může vstoupit do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob nebo pro ochranu jiných práv a svobod nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.

(2) Stejně tak může na místa uvedená v odstavci 1 vstoupit v případě, že byl vydán příkaz k zatčení nebo příkaz k předvedení nebo příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody tam se zdržující.

(3) Po vstupu na místa shora uvedená nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které slouží k odstranění naléhavého nebezpečí nebo k předvedení osoby.

§ 84

Předchozí výslech

Vykonat domovní prohlídku nebo osobní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků lze jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě.

Výkon prohlídek a vstupů do obydlí, jiných prostor a pozemků

§ 85

(1) Orgán vykonávající domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor je povinen umožnit osobě, u níž se takový úkon koná, nebo některému dospělému členu její domácnosti nebo v případě prohlídky jiných prostor též jejímu zaměstnanci účast při prohlídce. O právu účasti při prohlídce je povinen tyto osoby poučit.

(2) K výkonu domovní a osobní prohlídky je třeba přibrat osobu, která není na věci zúčastněna. Orgán vykonávající prohlídku prokáže své oprávnění.

(3) V protokole o prohlídce je třeba též uvést, zda byla dodržena ustanovení o předchozím výslechu, popřípadě označit důvody, proč dodržena nebyla. Došlo-li při prohlídce k vydání nebo odnětí věci, je třeba pojmout do protokolu také údaje uvedené v § 79  odst. 5.

(4) Osobě, u které byla prohlídka vykonána, vydá orgán, který takový úkon vykonal, ihned, a není-li to možné, nejdéle do 24 hodin poté písemné potvrzení o výsledku úkonu, jakož i o převzetí věcí, které byly přitom vydány nebo odňaty, anebo opis protokolu.

(5) Při vstupu do obydlí, jiných prostor a pozemků se užije ustanovení odstavců 1 až 4 přiměřeně. Účast osob uvedených v odstavci 1 při vstupu do obydlí však lze odepřít a osobu uvedenou v odstavci 2 nepřibírat, jestliže by mohlo dojít k ohrožení jejího života nebo zdraví.

§ 85a

(1) Osoba, u níž má být provedena domovní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemku, osobní prohlídka nebo vstup do obydlí, je povinna tyto úkony strpět.

(2) Neumožní-li osoba, vůči níž směřuje úkon uvedený v odstavci 1, provedení takového úkonu, jsou orgány provádějící úkon oprávněny po předchozí marné výzvě překonat odpor takové osoby nebo jí vytvořenou překážku. O tom učiní záznam do protokolu (§ 85 odst. 3).

§ 85b

Provádění důkazu v bytě, obydlí, jiných prostorách a na pozemku

Ustanovení § 83, 83a, 84, 85 a 85a  se užije i tehdy, jestliže na místech v těchto ustanoveních uvedených je třeba provést rekonstrukci, rekognici, prověrku na místě nebo vyšetřovací pokus, z povahy takového úkonu vyplývá, že jej nelze provést jinde a ten, u koho se má takový úkon vykonat, k němu nedal souhlas.

Oddíl pátý

(Zadržení a otevření zásilek a jejich záměna)

Zadržení a otevření zásilek, jejich záměna a sledování

( § 86

Zadržení zásilky

(1) Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení nutno zjistit obsah nedoručených poštovních zásilek, jiných zásilek nebo telegramů, které pocházejí od obviněného nebo jsou jemu určeny, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce, aby je pošta nebo osoba provádějící jejich dopravu vydaly jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci, nebo vyšetřovateli, anebo policejnímu orgánu.

(2) Bez nařízení uvedeného v odstavci 1 může být doprava zásilky pozdržena na příkaz vyšetřovatele nebo policejního orgánu, pokud věc nesnese odkladu a nařízení nelze předem dosáhnout. Neobdrží-li provozovatel poštovních služeb nebo osoba provádějící dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení podle odstavce 1, nesmí dopravu zásilek dále zdržovat. )

§ 86

Zadržení zásilky

(1) Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení v konkrétní věci nutno zjistit obsah nedoručených telegramů, dopisů nebo jiných zásilek, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce, aby je pošta nebo osoba provádějící jejich přepravu vydaly jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.

(2) Bez nařízení uvedeného v odstavci 1 může být přeprava zásilky pozdržena na příkaz policejního orgánu, pokud věc nesnese odkladu a nařízení nelze předem dosáhnout. Policejní orgán je povinen o pozdržení zásilky do 24 hodin vyrozumět státního zástupce. Neobdrží-li pošta nebo osoba provádějící dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení podle odstavce 1, nesmí dopravu zásilek dále zdržovat.

§ 87

Otevření zásilky

(1) Zásilku vydanou podle § 86 odst. 1 může otevřít jen předseda senátu a v přípravném řízení se souhlasem soudce státní zástupce, (vyšetřovatel) nebo policejní orgán.

(2) Otevřená zásilka se odevzdá adresátovi, a není-li jeho pobyt znám a není-li zásilka určena do vlastních rukou, některému z jeho rodinných příslušníků; jinak se zásilka vrátí odesílateli. Je-li však obava, že odevzdáním zásilky by mohlo dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení účelu trestního stíhání, připojí se zásilka ke spisu; je-li to vhodné, oznámí se adresátovi obsah dopisu nebo telegramu. Není-li jeho pobyt znám a není-li zásilka určena do vlastních rukou, učiní se oznámení některému z jeho rodinných příslušníků.

(3) Zásilka, kterou nebylo uznáno za nutné otevřít, odevzdá se ihned adresátovi nebo se vrátí provozovateli poštovních služeb nebo osobě, která ji vydala.

§ 87a

Záměna zásilky

(1) V zájmu zjištění osob podílejících se na nakládání se zásilkou obsahující omamné látky, psychotropní látky, prekursory, jedy, radioaktivní materiál, padělané peníze a padělané cenné papíry, střelné nebo hromadně účinné zbraně, střelivo a výbušniny nebo jinou věc, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, věci určené ke spáchání trestného činu, anebo věci z trestného činu pocházející, může předseda senátu a v přípravném řízení se souhlasem soudce státní zástupce nařídit, aby byl obsah takové zásilky, (vydané podle § 86 odst. 1), zaměněn za jiný a takto upravená zásilka byla předána k další přepravě.

(2) Záměnu provede policejní orgán, který o tom sepíše záznam a zabezpečí úschovu zaměněných věcí a materiálů. Se zaměněnými věci se nakládá jako s věcmi odňatými.

§ 87b

Sledovaná zásilka

(1) Státní zástupce může v přípravném řízení nařídit, aby zásilka, u níž je důvodné podezření, že obsahuje věci uvedené v § 87a, byla sledována, jestliže je to třeba k objasnění trestného činu nebo odhalení všech jeho pachatelů a zjištění potřebných skutečností jiným způsobem by bylo neúčinné nebo podstatně ztížené. Sledování zásilky provede podle pokynu státního zástupce policejní orgán; vůči osobám, které se sledovanou zásilkou nakládají, přitom neprovádí žádné úkony směřující k vydání nebo odnětí věci. O průběhu sledování zásilky se sepíše protokol a podle potřeby se pořídí též obrazový nebo jiný záznam.

(2) Bez příkazu podle odstavce 1 může policejní orgán zahájit sledování zásilky, jestliže věc nesnese odkladu a příkazu nelze předem dosáhnout. O tomto úkonu státního zástupce bez odkladu vyrozumí a postupuje dále podle jeho pokynů.

(3) V průběhu sledování zásilky může policejní orgán provádět nezbytná opatření k tomu, aby se s vědomím a pod kontrolou celních orgánů dostala zásilka věcí uvedených v § 87a odst. 1 nebo věcí je nahrazujících z území České republiky do ciziny nebo naopak, anebo z ciziny přes území České republiky do třetího státu.

(4) Sledování zásilky ukončí policejní orgán na příkaz státního zástupce, a je-li zřejmé, že nakládáním se zásilkou vzniká vážné nebezpečí života nebo zdraví, značné škody na majetku anebo hrozí-li vážné nebezpečí, že takovou zásilku nebude možné dále sledovat, i bez takového příkazu. Podle potřeby současně s ukončením sledování zásilky učiní úkon směřující proti dalšímu držení věcí, které tvoří obsah zásilky; to neplatí, jestliže sledovaná zásilka přechází státní hranici a v rámci mezinárodní spolupráce její sledování převezme příslušný orgán cizího státu.

§ 87c

Společné ustanovení

Zásilkou ve smyslu § 86 až 87c se rozumí předmět dopravovaný jakýmkoliv způsobem, ať již s využitím pošty nebo jiné osoby, včetně dopravy skrytým způsobem.

Oddíl šestý

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu

§ 88

(1) Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jim budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen odposlech ihned přerušit, záznam o jeho obsahu zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.

(2) Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. O vydání příkazu a délce doby provádění odposlechu a záznamu musí být vyrozuměna organizace obstarávající provoz telekomunikační sítě, v jejímž obvodu bude odposlech a záznam prováděn. Opis příkazu soudce bez odkladu zašle státnímu zástupci. (Odposlech a záznam telekomunikačních provozu provádí policejní orgán.) Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky.

(3) Bez příkazu podle odstavce 1 může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebo jej provést i sám, a to i tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin neuvedený v odstavci 1, pokud s tím účastník odposlouchávané stanice souhlasí.

(4) Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Ostatní záznamy je třeba označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je současně i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice.

(5) Pokud při odposlechu a záznamu nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit.

HLAVA PÁTÁ

DOKAZOVÁNÍ

§ 89

Obecná ustanovení

(1) V trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména,

a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin,

b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek,

c) podstatné okolnosti, mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu,

d) podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele,

e) podstatné okolnosti, umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem,

f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.

(2) Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Skutečnost, že důkaz nevyžádal orgán činný v trestním řízení, (ale předložila jej) ale vyhledala jej a předložila nebo jeho provedení navrhla některá ze stran, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.

(3) Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila. V řízení nelze použít důkaz, který byl opatřen nebo proveden v rozporu se zákonem.

Oddíl první

Výpověď obviněného

§ 90

Předvolání a předvedení

(1) Nedostaví-li se obviněný, který byl řádně předvolán, k výslechu bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být v předvolání upozorněn.

(2) Obviněný může být předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména když se skrývá nebo nemá stálé bydliště.

(3) O předvedení je třeba požádat příslušný policejní orgán. O předvedení příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě je třeba požádat jeho velitele nebo náčelníka.

Výslech obviněného

§ 91

(1) Před prvním výslechem je třeba zjistit totožnost obviněného, dotázat se jej na jeho rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty, objasnit mu podstatu sděleného obvinění a poučit jej o jeho právech. Obsah poučení se poznamená v protokolu. Nelze-li totožnost obviněného ihned zjistit, je nutno k protokolu o jeho výslechu připojit takové důkazy, aby tato osoba nemohla být zaměněna s jinou.

(2) Je-li obviněných více, vyslýchají se odděleně.

§ 92

(1) Výslech obviněného se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnosti.

(2) Obviněnému musí být dána možnost se k obvinění podrobně vyjádřit, zejména souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvést okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy.

(3) Obviněnému mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět.

§ 93

(1) Obviněnému může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.

(2) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve se obviněný, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

(3) Je-li toho třeba k zjištění pravosti rukopisu, může být obviněný vyzván, aby napsal potřebný počet slov; k tomu však nesmí být žádným způsobem donucován. Obviněný je však povinen vždy strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost.

( § 94

(1) Jestliže výpověď obviněného v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka nebo spoluobviněného a rozpor nelze vyjasnit jinak, může být obviněný postaven těmto osobám tváří v tvář.

(2) Osoby postavené tváří v tvář mohou si klást vzájemně otázky jen se souhlasem vyslýchajícího. )

§ 95

(1) Výpověď obviněného se do protokolu zapíše zpravidla podle diktátu vyslýchajícího, v přímé řeči a pokud možno doslova.

(2) Nejde-li o protokol o hlavním líčení nebo o veřejném zasedání, musí být protokol po skončení výslechu obviněnému předložen k přečtení nebo požádá-li o to, přečten; obviněný má právo žádat, aby byl protokol doplněn nebo aby v něm byly provedeny opravy v souhlase s jeho výpovědí. O tomto právu je třeba obviněného poučit.

(3) Protokol o výslechu, který byl prováděn bez přibrání zapisovatele, je nutno vyslýchanému před podpisem přečíst nebo k přečtení předložit v přítomnosti nezúčastněné osoby. Má-li vyslýchaný proti obsahu protokolu námitky, je nutno je projednat v přítomnosti přibrané osoby a výsledek projednání pojmout do protokolu.

§ 96

zrušen

Oddíl druhý

Svědci

§ 97

Povinnost svědčit

Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení.

§ 98

Předvolání a předvedení

Jestliže se svědek, ač byl řádně předvolán, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden. Na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být svědek v předvolání upozorněn. Nedostaví-li se příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, je nutno požádat jeho velitele nebo náčelníka, aby sdělil důvod, proč se předvolaný nedostavil, popřípadě aby ho dal předvést.

§ 99

Zákaz výslechu

(1) Svědek nesmí být vyslechnut o okolnostech, týkajících se utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem, jež je povinen zachovat v tajnosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zproštění lze odepřít jen tehdy, jestliže by výpověď způsobila státu vážnou škodu.

(2) Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.

(3) Zákaz výslechu podle odstavce 2 se nevztahuje na svědeckou výpověď týkající se trestného činu, stran něhož má svědek oznamovací povinnost podle trestního zákona. Rovněž se nevztahuje na svědeckou výpověď o utajovaných skutečnostech klasifikovaných ve zvláštním zákoně stupněm utajení ”Důvěrné” nebo ”Vyhrazené”.

§ 100

Právo odepřít výpověď

(1) Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.

(2) Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

(3) Odepřít výpověď jako svědek nemůže však ten, kdo má stran trestného činu, jehož se svědecká výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákona.

Výslech svědka

§ 101

(1) Před výslechem svědka je třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55  odst. 2, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi. Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let, je třeba ji poučit přiměřeně jejímu věku.

(2) Na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud zvěděl okolnosti jím uváděné.

(3) Svědkovi mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi.

(4) Je-li toho třeba ke zjištění pravosti rukopisu, může být svědkovi přikázáno, aby napsal potřebný počet slov.

§ 101a

(Neshledá-li vyšetřovatel důvod k sepsání protokolu o výslechu způsobem uvedeným v § 55 odst. 2, ačkoliv se jej svědek domáhá a uvádí konkrétní skutečnosti, které podle něj takový způsob sepsání protokolu odůvodňují, vyšetřovatel věc předloží státnímu zástupci, aby přezkoumal správnost postupu vyšetřovatele.)Neshledá-li policejní orgán důvod k sepsání protokolu o výslechu způsobem uvedeným v § 55 odst. 2, ačkoliv se jej svědek domáhá a uvádí konkrétní skutečnosti, které podle něj takový postup sepsání protokolu odůvodňují, policejní orgán věc předloží státnímu zástupci, aby přezkoumal správnost jeho postupu. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, odloží výslech svědka do doby, než státní zástupce přijme opatření. V opačném případě svědka vyslechne a do přijetí opatření státního zástupce s protokolem nakládá tak, aby totožnost svědka zůstala utajena.

§ 102

(1) Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere pedagog nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Osoby, které byly takto přibrány, mohou navrhnout odložení úkonu na pozdější dobu a v průběhu provádění takového úkonu navrhnout jeho přerušení nebo ukončení, pokud by provedení úkonu nebo pokračování v něm mělo nepříznivý vliv na psychický stav vyslýchané osoby. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, orgán činný v trestním řízení takovému návrhu vyhoví.

(2) V dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v § 211 odstavec 1 a 2. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby vyslechne k správnosti a úplnosti zápisu, k způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i k způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala.

( § 103

Ustanovení § 93  odst. 1 a 2, § 94  a 95  o výslechu obviněného se užije přiměřeně i na výslech svědka. )

”§ 103

Ustanovení § 93 odst. 1 a 2 a § 95 o výslechu obviněného se užije přiměřeně i na výslech svědka.

( § 104

Svědečné

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů a ušlé odměny za práci (svědečné). Nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek do tří dnů po svém výslechu nebo po tom, co mu bylo sděleno, že k výslechu nedojde; na to musí být svědek upozorněn.

(2) Výši svědečného určí ten, kdo svědka předvolal, a v řízení před soudem předseda senátu. )

§ 104

Svědečné

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů podle zvláštního právního předpisu upravujícího cestovní náhrady a prokázaného ušlého výdělku (svědečné). Nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek do tří dnů po svém výslechu nebo po tom, co mu bylo sděleno, že k výslechu nedojde; na to musí být svědek upozorněn.

(2) Nárok podle odstavce 1 má svědek nebo jiná osoba, s výjimkou podezřelého nebo obviněného, též tehdy, dostaví-li se na výzvu orgánu činného v trestním řízení k provedení jiného úkonu dokazování.

(3) Výši svědečného určí ten, kdo svědka nebo jinou osobu uvedenou v odstavci 2 předvolal, a v řízení před soudem předseda senátu.

Oddíl třetí

Některé zvláštní způsoby dokazování

§ 104a

Konfrontace

(1) Jestliže výpověď obviněného v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka nebo spoluobviněného, může být obviněný postaven svědkovi nebo spoluobviněnému tváří v tvář.

(2) Jestliže výpověď svědka nesouhlasí v závažných okolnostech s výpovědí obviněného nebo jiného svědka, může být svědek postaven obviněnému nebo jinému svědkovi tváří v tvář.

(3) Konfrontace se může provést až poté, kdy každá z osob, jež mají být konfrontovány, byla již dříve vyslechnuta a o její výpovědi byl sepsán protokol. Při konfrontaci se vyslýchaná osoba vyzve, aby druhé osobě vypověděla v přímé řeči své tvrzení o okolnostech, v nichž výpovědi konfrontovaných osob nesouhlasí, popřípadě aby uvedla další okolnosti, které s jejím tvrzením souvisejí a o kterých dosud nevypovídala. Osoby postavené tváří v tvář mohou si klást vzájemné otázky jen se souhlasem vyslýchajícího.

(4) Pro konfrontaci jinak platí ustanovení o výpovědi obviněného a o svědcích.

(5) Osobu mladší než patnáct let lze postavit tváří v tvář jen zcela výjimečně, jestliže to je pro objasnění věci nezbytně nutné; v takovém případě se užije přiměřeně § 102. Tváří v tvář nelze postavit svědka, jehož totožnost se utajuje z důvodů uvedených v § 55 odst. 2.

(6) Je-li třeba po skončení konfrontace znovu vyslechnout konfrontované osoby, provede se jejich výslech odděleně.

(7) Konfrontace se zásadně provádí jen v řízení před soudem; před podáním obžaloby lze konfrontaci provést jen výjimečně, pokud lze očekávat, že její provedení výrazněji přispěje k objasnění věci a stejného cíle nelze dosáhnout jinými prostředky.

§ 104b

Rekognice

(1) Rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna.

(2) Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.

(3) Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují vzezřením, věkem, oblečením. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi.

(4) Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.

(5) Má-li být poznána věc, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ve skupině věcí pokud možno téhož druhu.

(6) Pro rekognici jinak platí ustanovení o výpovědi obviněného a svědka.

(7) Provádí-li se rekognice za účasti osoby mladší než patnáct let, užije se přiměřeně § 102. Rekognici za přítomnosti svědka, jehož totožnost se utajuje z důvodů uvedených v § 55 odst. 2, lze za podmínek utajení jeho podoby a osobních údajů provést, pokud je svědek poznávající osobou.

(8) Po provedení rekognice se podezřelý, obviněný nebo svědek vyslechnou znovu, je-li třeba odstranit rozpor mezi jejich výpovědí a výsledky rekognice.

§ 104c

Vyšetřovací pokus

(1) Vyšetřovací pokus se koná, mají-li být pozorováním v uměle vytvořených nebo obměňovaných podmínkách prověřeny nebo upřesněny skutečnosti zjištěné v trestním řízení, popřípadě zjištěny nové skutečnosti důležité pro trestní řízení.

(2) K provedení vyšetřovacího pokusu se nepřistoupí, jestliže to je vzhledem k okolnostem případu nebo osobě podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka nevhodné nebo lze-li účelu vyšetřovacího pokusu dosáhnout jinak.

(3) K vyšetřovacímu pokusu, který je prováděn v přípravném řízení, musí být přibrána alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna, ledaže by nemožnost zajistit její přítomnost při vyšetřovacím pokusu zmařila jeho provedení. Je-li to potřebné vzhledem k povaze věci a ke skutečnostem, které dosud v trestním řízení vyšly najevo, přibere se k vyšetřovacímu pokusu znalec, popřípadě podezřelý, obviněný a svědek. Jejich účast při vyšetřovacím pokusu se řídí ustanoveními, která platí pro jejich výslech. Zúčastní-li se vyšetřovacího pokusu osoba mladší než patnáct let, užije se přiměřeně § 102.

(4) K úkonům, které souvisejí s vyšetřovacím pokusem, nesmí být podezřelý, obviněný, poškozený nebo svědek, který má právo odepřít výpověď, žádným způsobem donucován.

§ 104d

Rekonstrukce

(1) Rekonstrukce se koná, má-li být obnovením situace a okolností, za kterých byl trestný čin spáchán nebo které k němu mají podstatný vztah, prověřena výpověď podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka, jestliže jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci.

(2) Na postup při rekonstrukci se přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovacím pokusu.

§ 104e

Prověrka na místě

(1) Prověrka na místě se koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu.

(2) Na postup při prověrce na místě se přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovacím pokusu.

Oddíl čtvrtý

Znalci

Přibrání znalce

( § 105

(1) Je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, rozhodne orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu o přiznání znalce. Místo přibrání znalce je možno se spokojit v jednoduchých případech s potvrzením nebo odborným vyjádřením příslušného orgánu, o jejichž správnosti nejsou pochybnosti. Státní orgán předloží orgánům činným v trestním řízení odborné vyjádření bez úplaty.

(2) Jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité, je třeba přibrat znalce dva. Dva znalce je třeba přibrat vždy, jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly (§ 115) anebo o vyšetření duševního stavu (§ 116). K prohlídce a pitvě mrtvoly nesmí být přibrán jako znalec ten lékař, který zemřelého ošetřoval za choroby, jež smrti bezprostředně předcházela.

Proti rozhodnutí o přibrání znalce je přípustná stížnost. )

§ 105

(1) Je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, rozhodne orgán činný v trestním řízení a v řízení před soudem předseda senátu o přibrání znalce. Státní orgán předloží orgánům činným v trestním řízení odborné vyjádření bez úplaty.

(2) Jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité, je třeba přibrat znalce dva. Dva znalce je třeba přibrat vždy, jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly (§ 115). K prohlídce a pitvě mrtvoly nesmí být přizván znalec, který zemřelého ošetřoval pro nemoc, která smrti bezprostředně předcházela.

(3) Proti rozhodnutí o přibrání znalce je přípustná stížnost.

§ 106

Znalec musí být v předvolání upozorněn na následky nedostavení (§ 66) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec. Znalec musí být též poučen o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku; to se vztahuje i na znalce, který podal posudek na základě žádosti některé strany podle § 89 odst. 2.

§ 107

Příprava posudku

(1) Znalci, který je pověřen úkonem, se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly. Přitom je třeba dbát toho, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Je-li toho k podání posudku třeba, dovolí se znalci nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být též dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se na předmět znaleckého vyšetřování. V odůvodněných případech se znalci umožní, aby se zúčastnil provedení i jiného úkonu trestního řízení, pokud takový úkon má zásadní význam pro vypracování znaleckého posudku. Znalec může též navrhnout, aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku.

(2) Znalec přibraný k podání znaleckého posudku o příčině smrti nebo o zdravotním stavu zemřelé osoby je oprávněn vyžadovat zdravotnickou dokumentaci týkající se takové osoby; v ostatních případech může zdravotnickou dokumentaci vyžadovat za podmínek stanovených zvláštním zákonem.

(3) Znalci se zpravidla uloží, aby posudek vypracoval písemně. Posudek se doručuje též obhájci, a to na náklady obhajoby.

§ 108

Výslech znalce

(1) Vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu naň odvolal a jej stvrdil. Nebyl-li posudek vypracován písemně, nadiktuje jej znalec při výslechu do protokolu.

(2) Bylo-li přibráno více znalců, kteří dospěli po vzájemné poradě k souhlasným závěrům, podá za všechny posudek ten z nich, jehož sami k tomu určili; různí-li se závěry znalců, je třeba vyslechnout každého zvlášť.

(3) V přípravném řízení lze od výslechu znalce upustit, nemá-li (vyšetřovatel) policejní orgán ani státní zástupce o spolehlivosti a úplnosti písemně podaného znaleckého posudku pochybnosti.

§ 109

Vady posudku

Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutné požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný.

§ 110

Posudek ústavu

(1) Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může (vyšetřovatel) policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu rozhodnout o přibrání státního orgánu nebo státního ústavu k podání posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem.

(2) Státní orgán nebo státní ústav podá posudek písemně. V něm označí osobu, která posudek vypracovala, a může být v případě potřeby jako znalec slyšena. Jde-li o případ, v němž by bylo třeba přibrat znalce dva (§ 105 odst. 2), uvede státní orgán nebo státní ústav v posudku dvě takové osoby.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

§ 110a

Jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.

§ 111

Použití zvláštních předpisů o znalcích

(1) O ustanovení znalce, o způsobilosti k této funkci a o vyloučení z ní, o právu odepřít provedení znaleckého úkonu, o slibu a o připomenutí povinností před provedením znaleckého úkonu, jakož i o náhradě hotových výloh a o odměně za znalecký úkon (znalečné) platí zvláštní předpisy.

(2) Výši znalečného určí ten, kdo znalce přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Nesouhlasí-li ten, kdo znalce přibral, nebo předseda senátu s výší vyúčtovaného znalečného, rozhodne usnesením. Proti rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Oddíl pátý

Věcné a listinné důkazy

§ 112

(1) Věcnými důkazy jsou předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu.

(2) Listinnými důkazy jsou listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost, vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému.

Oddíl šestý

Ohledání

§ 113

Účel ohledání a protokol o něm

(1) Ohledání se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. K ohledání se zpravidla přibere znalec.

(2) Protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.

§ 114

Prohlídka těla a jiné podobné úkony

(1) Prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zajistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Není-li prohlídka těla prováděna lékařem, může ji provést jen osoba téhož pohlaví.

(2) Je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví.

(3) Je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění.

(4) O povinnosti podle předchozích odstavců je třeba onu osobu poučit s upozorněním na následky nevyhovění (§ 66).

§ 115

Prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace

( (1) Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Pohřbít mrtvolu lze v takových případech jen se souhlasem státního zástupce nebo vyšetřovatele. O tom rozhodne státní zástupce nebo vyšetřovatel s největším urychlením. )

(1) Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Pohřbít mrtvolu lze v takových případech jen se souhlasem státního zástupce. O tom rozhodne státní zástupce s největším urychlením.

(2) Exhumaci mrtvoly může nařídit předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce.

Vyšetření duševního stavu

§ 116

(1) Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, (přiberou se k tomu vždy dva znalci) přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie.

(2) Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, nebo je-li ve vazbě, též ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Shledají-li znalci u obviněného příznaky nasvědčující jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda je jeho pobyt na svobodě nebezpečný.

§ 117

Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je třeba podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce tuto lhůtu prodloužit, nikoli však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je přípustná stížnost.

§ 118

Jestliže jsou závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je možno vyšetřit znalecky i duševní stav svědka. Pozorování duševního stavu svědka podle § 116 odst. 2 není však přípustné.

HLAVA ŠESTÁ

ROZHODNUTÍ

§ 119

Způsob rozhodování

(1) Soud rozhoduje rozsudkem, kde to zákon výslovně stanoví; v ostatních případech rozhoduje, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením.

(2) Státní zástupce, (vyšetřovatel) a policejní orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením.

Oddíl první

Rozsudek

Obsah rozsudku

§ 120

(1) Rozsudek po úvodních slovech ”Jménem republiky” musí obsahovat

a) označení soudu, o jehož rozsudek jde, i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili,

b) den a místo vyhlášení rozsudku,

c) výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,

d) odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného, a

e) poučení o opravném prostředku.

(2) Obžalovaný musí být v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem.

(3) Výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

§ 121

Do rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, pojme soud také výrok

a) o náhradě škody, jestliže byl nárok na její náhradu včas uplatněn (§ 43 odst. (2) 3),

b) o ochranném opatření, jestliže o něm bylo v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání konaném o odvolání rozhodnuto.

§ 122

(1) Odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno, (a to popřípadě s poukazem na přijatou záruku) a jde-li o podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, též výrok o stanovení zkušení doby a jejím trvání. Byl-li nad pachatelem vysloven dohled, musí být z výroku rozsudku zřejmé, zda dohled má být vykonáván v rozsahu stanoveném trestním zákonem nebo zda jsou vedle něj pachateli ukládány další přiměřená omezení nebo povinnosti. Byl-li uložen trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat i výrok o tom, zda byl podmíněný odklad povolen, a popřípadě na jaké podmínky je vázán. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto trestu (§ 39a, 81 tr. zák.). Je-li odsouzený zvlášť nebezpečným recidivistou, je nutno výrok o tom rovněž pojmout do rozsudku.

(2) Ve výroku zprošťujícího rozsudku musí být uvedeno, o který z důvodů uvedených v § 226 se zproštění obžaloby opírá.

§ 123

Soud, který rozhoduje znovu ve věci, v níž dřívější rozsudek byl na podkladě odvolání, stížnosti pro porušení zákona nebo návrhu na obnovu zrušen jen částečně, pojme do nového rozsudku pouze ty výroky, stran nichž věc znovu rozhoduje. Na souvislost těchto výroků s výroky, v nichž zůstal dřívější rozsudek nedotčen, přitom poukáže.

§ 124

V rozsudku, jímž ukládá souhrnný trest, musí soud označit ty dřívější rozsudky, z nichž nový rozsudek zrušuje výrok o trestu a nahrazuje jej výrokem o trestu souhrnném.

§ 125

(1) Pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.

(2) V poučení o odvolání, které musí být obsaženo v každém rozsudku soudu prvního stupně, se uvede lhůta, ve které musí být podáno (§ 248 odst. 1), označení soudu, ke kterému má být odvolání podáno (§ 251), označení soudu, který o podaném odvolání bude rozhodovat (§ 252), rozsah, v kterém mohou rozsudek napadat oprávněné osoby (§ 246) a vymezení nutného obsahu odvolání (§ 249).

(3) V poučení o dovolání, které musí být obsaženo v každém rozhodnutí ve věci samé soudu nebo státního zástupce učiněném v druhém stupni, se uvedou oprávněné osoby, včetně nutnosti, aby dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d), lhůta k podání dovolání, označení orgánu, ke kterému má být dovolání podáno (§ 265e), označení soudu, který o podaném dovolání bude rozhodovat, a vymezení nutného obsahu dovolání (§ 265f).

Porada a hlasování o rozsudku

§ 126

Při poradě o rozsudku, jímž se rozhoduje o vině a trestu, posoudí soud zejména,

a) zda se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán,

b) zda tento skutek má všechny znaky některého trestného činu,

c) zda tento skutek spáchal obžalovaný,

d) zda je obžalovaný za tento skutek trestně odpovědný,

e) zda trestnost skutku nezanikla,

( f) zda přijímá záruku nabídnutou zájmovým sdružením občanů za nápravu obžalovaného),

f) zda a jaký trest má být obžalovanému uložen,

g) zda a v jakém rozsahu má být obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozenému škodu,

h) zda a jaké ochranné opatření má být uloženo.

§ 127

(1) Poradě a hlasování nesmí být kromě soudců a přísedících zúčastnivších se jednání, jež rozsudku bezprostředně předcházelo, a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O obsahu porady je nutno zachovat mlčenlivost.

(2) Při hlasování rozhoduje většina hlasů. Nelze-li většiny dosáhnout, připočítávají se hlasy obžalovanému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, které mínění je obžalovanému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.

(3) Každý člen senátu musí hlasovat, i když byl v některé předchozí otázce přehlasován. Při hlasování o trestu se však mohou hlasování zdržet ti, kdo hlasovali pro zproštění obžaloby; jejich hlasy se přičítávají k hlasu pro obžalobu nejpříznivějšímu.

(4) Přísedící hlasují před soudci. Přísedící a soudci mladší hlasují před staršími. Předseda senátu hlasuje naposledy.

(5) O hlasování se sepíše zvláštní protokol (§ 58).

§ 128

Vyhlášení rozsudku

(1) Rozsudek je nutno vždy vyhlásit; vyhlašuje jej předseda senátu.

(2) Vyhlašují se úvodní slova ”Jménem republiky”, plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován.

(3) Rozsudek se vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů.

§ 129

Vyhotovení rozsudku

(1) Každý rozsudek je nutno vyhotovit písemně. Vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.

( (2) Jestliže nebyl rozsudek písemně vyhotoven již v poradě, vyhotoví jej zpravidla do pěti dnů po vyhlášení předseda senátu. Může však jeho vyhotovením pověřit některého soudce, který byl členem senátu. )

(2) Jestliže nebyl rozsudek písemně vyhotoven již v poradě, předseda senátu nebo jím pověřený soudce, který byl členem senátu, jej vyhotoví a předá k doručení

a) v řízení před okresními soudy, krajskými soudy jako soudy druhého stupně a vrchními soudy ve vazebních věcech do pěti pracovních dnů a v ostatních věcech do deseti pracovních dnů,

b) v řízení před krajskými soudy jako soudy prvního stupně a před Nejvyšším soudem ve vazebních věcech do deseti pracovních dnů a v ostatních věcech do dvaceti pracovních dnů.

Výjimky z těchto lhůt povoluje na žádost předsedy senátu nebo soudce vyhotovujícího rozsudek ze závažných důvodů, zejména s ohledem na rozsáhlost a složitost věci, v jednotlivých věcech předseda soudu. Prodlouží-li lhůtu o více jak dalších dvacet pracovních dnů, písemně zdůvodní, proč nebylo možné stanovit lhůtu kratší. Jinak postupuje podle odstavce 3.

(3) Nemůže-li předseda senátu ani jiný jeho člen vyhlášený rozsudek písemně vyhotovit pro překážku delšího trvání, vyhotoví jej na příkaz předsedy soudu jiný soudce. Jde-li o samosoudce, vyhotoví rozsudek soudce určený předsedou soudu.

(4) Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu a ten, kdo jej vypracoval. Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše je za něho jiný člen senátu; důvod toho se na vyhotovení rozsudku poznamená.

§ 130

Doručení rozsudku

(1) Rozsudek se v opise doručí obžalovanému, státnímu zástupci, zúčastněné osobě a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni.

(2) Má-li obžalovaný obhájce nebo zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku též jim.

(3) Mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci; mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci.

( (4) Vystupoval-li u hlavního líčení společenský zástupce, doručí se opis rozsudku též zájmovému sdružení občanů, které ho vyslalo. )

§ 131

Oprava vyhotovení a opisu rozsudku

(1) Předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit i soud vyššího stupně.

(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.

(3) Proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) Po právní moci usnesení o opravě se oprava provede jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.

§ 132

zrušen

§ 133

Účinky opravy

Jestliže se oprava vyhotovení rozsudku nebo oprava opisu rozsudku podstatně dotkla obsahu některého z výroků rozsudku, běží státnímu zástupci a osobě opraveným výrokem přímo dotčené lhůta k odvolání od doručení opisu usnesení o opravě, a byla-li proti usnesení o opravě podána stížnost, od doručení rozhodnutí o stížnosti. O tom je třeba osobu výrokem přímo dotčenou poučit.

Oddíl druhý

Usnesení

§ 134

Obsah usnesení

(1) Usnesení musí obsahovat

a) označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde,

b) den a místo rozhodnutí,

c) výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,

d) odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného, a

e) poučení o opravném prostředku.

(2) V odůvodnění je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

(3) Ve vykonávacím řízení může soud prvního stupně vyhotovit zjednodušené usnesení, jestliže se po jeho vyhlášení ve veřejném zasedání obviněný nebo jiná oprávněná osoba a státní zástupce vzdali práva stížnosti. Zjednodušené usnesení neobsahuje odůvodnění.

§ 135

Vyhlášení usnesení

Vyhlásit je nutno jen ta usnesení, která byla učiněna při úkonu prováděném za účasti osoby, které se usnesení dotýká, jakož i usnesení, která byla učiněna v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo neveřejném zasedání.

§ 136

Vyhotovení usnesení

(1) Není třeba vyhotovovat usnesení, jimiž se jen upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo jimiž se nařizuje nebo připravuje jednání soudu.

(2) Rovněž není třeba vyhotovovat usnesení, která jsou zapsána v plném svém znění v protokole o úkonu, ledaže by bylo nutno opis takového usnesení některé osobě doručovat. Má-li být doručeno v takovém případě pouze státnímu zástupci, lze mu doručit opis protokolu.

§ 137

Oznamování usnesení

(1) Usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.

(2) Má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci. Jde-li o osobu, zbavenou způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, která obhájce, popřípadě zmocněnce nemá, oznámí se usnesení jejímu zákonnému zástupci.

(3) Oznamuje-li se však obviněnému, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, usnesení, proti němuž má stížnost, je třeba oznámit je jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný osobou, jejíž způsobilost k právním úkonům není omezena.

(4) Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí.

§ 138

Použití ustanovení o rozsudku

Jestliže tento oddíl neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení oddílu prvého této hlavy o rozsudku.

Oddíl třetí

Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí

§ 139

Právní moc a vykonatelnost rozsudku

(1) Rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný,

a) jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští,

b) jestliže zákon sice proti němu připouští odvolání avšak

aa) odvolání ve lhůtě podáno nebylo,

bb) oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, nebo

cc) podané odvolání bylo zamítnuto.

(2) Odvolání podané jen poškozeným a odvolání podané jen zúčastněnou osobou nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku nabyly právní moci a byly vykonány. Stejně tak odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných nebrání tomu, aby rozsudek u ostatních obžalovaných nabyl právní moci a byl vykonán.

(3) Jestliže byla lhůta k podání odvolání zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost o navrácení lhůty, nelze rozsudek vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

§ 140

Právní moc a vykonatelnost usnesení

(1) Usnesení je pravomocné a vykonatelné,

a) jestliže zákon proti němu stížnost nepřipouští,

b) jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak

aa) stížnost ve lhůtě podána nebyla,

bb) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo,

cc) podaná stížnost byla zamítnuta.

(2) Usnesení je vykonatelné, i když dosud nenabylo právní moci, jestliže zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává ji odkladný účinek.

(3) Stížnost, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání ani v případě, že má odkladný účinek, tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit.

(4) Jestliže byla lhůta k podání stížnosti mající odkladný účinek zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost o navrácení lhůty, nelze usnesení vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

HLAVA SEDMÁ

STÍŽNOST A ŘÍZENÍ O NÍ

§ 141

Přípustnost a účinek

(1) Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.

(2) Stížností lze napadnout každé usnesení (vyšetřovatele nebo) policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni.

( (3) Proti usnesení nejvyššího státního zástupce lze podat stížnost pouze, jde-li o usnesení o zajištění majetku podle § 146a. O stížnosti rozhoduje příslušný Nejvyšší soud. )

(3) Proti usnesení nejvyššího státního zástupce lze podat stížnost pouze tehdy, jestliže podle zákona o stížnosti přísluší rozhodnout soudu. O stížnosti v těchto případech rozhoduje Nejvyšší soud.

(4) Stížnost má odkladný účinek, jen kde to zákon výslovně stanoví.

§ 142

Oprávněné osoby

(1) Nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje; proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to i ve prospěch obviněného.

(2) Proti usnesení o vazbě a o ochranném léčení mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání.

§ 143

Lhůta a místo k podání

(1) Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137); jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

(2) Osobám, které podle ustanovení § 142 odst. 2 mohou podat stížnost ve prospěch obviněného, končí lhůta k podání stížnosti týmž dnem jako obviněnému; státnímu zástupci však běží lhůta vždy samostatně.

§ 144

Vzdání se a zpětvzetí stížnosti

(1) Oprávněná osoba se může stížnosti výslovně vzdát.

(2) Oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, dokud o ní nebylo rozhodnuto. Stížnost státního zástupce může vzít zpět i státní zástupce nadřízený.

(3) Stížnost podaná ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo zákonným zástupcem, může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem obviněného. Státní zástupce však může vzít takovou stížnost zpět i bez souhlasu obviněného. V tomto případě běží obviněnému nová lhůta k podání stížnosti od vyrozumění, že stížnost byla vzata zpět.

(4) Zpětvzetí stížnosti vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí orgán povolaný k rozhodnutí o stížnosti, a nebyla-li věc dosud tomuto orgánu předložena, orgán, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje; v řízení před soudem činí toto rozhodnutí předseda senátu.

§ 145

Stížnostní důvody

(1) Usnesení lze napadnout

a) pro nesprávnost některého jeho výroku, nebo

b) pro porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, jestliže toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení.

(2) Stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.

§ 146

Řízení před orgánem, proti jehož usnesení stížnost směřuje

(1) Orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může jí sám vyhovět, nedotkne-li se změna původního usnesení práv jiné strany trestního řízení. (Jde-li o usnesení vyšetřovatele nebo policejního orgánu, které bylo vydáno s předchozím souhlasem státního zástupce nebo na jeho pokyn, může vyšetřovatel nebo policejní orgán sám stížnosti vyhovět jen s předchozím souhlasem státního zástupce.) Jde-li o usnesení policejního orgánu, které bylo vydáno s předchozím souhlasem státního zástupce nebo na jeho pokyn, může policejní orgán sám stížnosti vyhovět jen s předchozím souhlasem státního zástupce.

(2) Jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí

a) (vyšetřovatel nebo) policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci,

b) státní zástupce nadřízenému státnímu zástupci nebo soudu,

c) předseda senátu okresního soudu nadřízenému krajskému soudu, předseda senátu krajského soudu nadřízenému vrchnímu soudu a předseda senátu vrchního soudu Nejvyššímu soudu; přitom doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena.

( § 146a

Rozhodování o stížnosti proti rozhodnutím o zajištění majetku

O stížnosti proti rozhodnutí, kterým

a) státní zástupce zajistil majetek obviněného k zajištění nároku poškozeného (§ 47),

b) státní zástupce zajistil majetek obviněného (§ 347),

rozhoduje soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal, a to zpravidla do pěti dnů.

§ 146a

Rozhodování o stížnosti proti rozhodnutím o zajištění osob a majetku

(1) O stížnosti proti rozhodnutí, kterým státní zástupce

a) rozhodl o dalším trvání vazby, zamítl žádost o propuštění z vazby nebo žádost o propuštění obviněného z vazby za současného nahrazení vazby zárukou, slibem, dohledem probačního úředníka nebo peněžitou zárukou (§ 73b odst. 2,3),

b) zajistil peněžní prostředky na účtu u banky, nebo u družstevní záložny, rozhodl o blokaci čerpání úvěru, blokaci penzijního připojištění a o blokaci finančního pronájmu, rozhodl o omezení takového zajištění nebo blokace, nebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění nebo blokace (§ 79a odst.1, 3, 4 a § 79b),

c) zajistil zaknihované cenné papíry, rozhodl o omezení takového zajištění nebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení zajištění zaknihovaných cenných papírů (§ 79c odst. 4),

d) zajistil majetek obviněného k zajištění nároku poškozeného (§ 47), nebo

e) zajistil majetek obviněného (§ 347),

rozhoduje zpravidla do pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal.

(2) O stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu podle § 79a odst. 1 a 3, § 79b nebo § 79c odst. 4 rozhoduje ve lhůtě uvedené v odstavci 1 soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který věci vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Věc předkládá soudu k rozhodnutí státní zástupce.

Rozhodnutí nadřízeného orgánu

§ 147

(1) Při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán

a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a

b) řízení předcházející napadenému usnesení.

(2) Týká-li se stížnost jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, přezkoumá nadřízený orgán jen správnost výroků týkajících se této osoby nebo této věci a řízení předcházející přezkoumávané části usnesení.

§ 148

(1) Nadřízený orgán zamítne stížnost

a) není-li přípustná,

b) byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou již před tím výslovně vzala zpět, nebo

c) není-li důvodná.

(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením, které jí bylo dáno při oznámení usnesení.

§ 149

(1) Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď

a) rozhodne sám ve věci, nebo

b) uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

(2) Soud rozhodující o stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání může též, je-li to pro náležité objasnění věci potřebné, při zrušení napadeného usnesení vrátit věc státnímu zástupci k došetření, a to i v tom případě, že trestní stíhání bylo zastaveno až po nařízení hlavního líčení (§ 223 a 231). Ustanovení § 191 platí i tu.

(3) Je-li vadná jen část napadeného usnesení a lze-li ji oddělit od ostatních anebo týká-li se stížnost jen části usnesení (§ 147 odst. 2), omezí nadřízený orgán své rozhodnutí podle odstavce 1 jen na onu část.

(4) Záleží-li vada v tom, že v napadeném usnesení některý výrok chybí nebo je neúplný, může nadřízený orgán, aniž vysloví zrušení napadeného usnesení, buď sám je doplnit, anebo uložit orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

(5) Soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu.

(6) Orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil.

§ 150

(1) Orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána.

(2) Změní-li nadřízený orgán usnesení ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá také některému spoluobviněnému, změní usnesení také ve prospěch tohoto spoluobviněného.

(3) Ustanovení odstavce 1 platí přiměřeně i pro orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí.

HLAVA OSMÁ

NÁKLADY TRESTNÍHO ŘÍZENÍ

§ 151

Náklady trestního řízení, jež nese stát

(1) Náklady nutné k provedení trestního řízení včetně řízení vykonávacího nese stát; nenese však vlastní náklady obviněného, zúčastněné osoby a poškozeného, ani vydání způsobená zvolením obhájce a zmocněnce. Stát však nese náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona.

(2) Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu.

(3) O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Na návrh obhájce může orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(5) Ustanovení odstavce 2 až 4 se přiměření užijí na rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného zmocněnce poškozeného.

§ 151a

(1) Obviněný, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu, a poškozený, který má nárok na ustanovení zmocněnce, mohou žádat, aby předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodl o tom, že stát ponese náklady na znalecký posudek, který obviněný nebo poškozený vyžádá. Žádosti nelze vyhovět, jestliže takový důkaz není pro objasnění věci zřejmě potřebný nebo stejný úkon k prokázání téže skutečnosti již vyžádal orgán činný v trestním řízení.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

Povinnost k náhradě nákladů trestního řízení

§ 152

(1) Byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu

a) náklady spojené s výkonem vazby,

b) odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou,

c) náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a

d) paušální částkou ostatní náklady, jež nese stát.

(2) Denní sazbu připadající na náklady spojené s výkonem vazby a způsob úhrady těchto nákladů stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem.

(3) Paušální částku uvedenou v odstavci 1 písm. d) stanoví obecně závazným právním předpisem Ministerstvo spravedlnosti.

(4) Úhradu nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.

§ 153

(1) Kdo podal zcela bezvýsledně dovolání nebo návrh na obnovu řízení, je povinen státu nahradit náklady řízení o tomto návrhu, a to paušální částkou, kterou stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem. Dále je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje obhájci, pokud byl v souvislosti s takovým návrhem ustanoven, ledaže obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu.

(2) Povinnost k náhradě podle odstavce 1 nepostihuje státního zástupce a orgán pověřený péčí o mládež.

§ 154

Povinnost k náhradě nákladů poškozeného

Byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena, povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.

Rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení a o jejich výši

( § 155

(1) O povinnosti k náhradě nákladů poškozeného a o jejich výši (§ 154), jakož i o povinnosti k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby a o povinnosti k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem (§ 152 odst. 1 písm. a), b)) rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. )

§ 155

(1) O povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby a o povinnosti k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem (§ 152 odst. 1 písm. a), b)) rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně.

(2) O povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně.

(3) O povinnosti odsouzeného hradit státu náklady vzniklé ustanovením zmocněnce poškozenému a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně i bez návrhu.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 156

Jestliže náklady stanovené paušální částkou (§ 152 odst. 1 písm. d) a § 153 odst. 1)) nebyly zaplaceny kolkovými známkami, rozhodne o povinnosti k jejich náhradě po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně.

ČÁST DRUHÁ

VYŠETŘOVÁNÍ TRESTNÝCH ČINŮ

§ 157

Obecné ustanovení

(1) Státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán jsou povinni organizovat svou činnost tak, aby účinně přispívali k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání.

(2) Státní zástupce je oprávněn uložit vyšetřovateli a policejnímu orgánu provedení takových úkonů, které jsou tyto orgány oprávněny provést a jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele. Stejná oprávnění má i vyšetřovatel ve vztahu k policejnímu orgánu. K prověření oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je státní zástupce dále oprávněn:

a) vyžadovat od vyšetřovatele a policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o postupu při prověřování oznámení;

b) odejmout kteroukoliv věc vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu,

c) odejmout věc policejnímu orgánu a z důvodů uvedených v tomto zákoně ji přikázat vyšetřovateli,

d) dočasně odložit zahájení trestního stíhání.

( HLAVA DEVÁTÁ

POSTUP PŘED ZAHÁJENÍM TRESTNÍHO STÍHÁNÍ

§ 158

(1) Státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán jsou povinni přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a co nejrychleji je vyřizovat; přitom jsou povinni oznamovatele poučit o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej vyrozumět o učiněných opatřeních.

(2) Vyšetřovatel a policejní orgán jsou povinni konat všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů; jsou povinni činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti.

(3) K prověření oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a ostatních podnětů k trestnímu stíhání opatřují vyšetřovatel a policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zjišťují a zajišťují stopy trestného činu; vyšetřovatel provádí úkony podle tohoto ustanovení u trestných činů, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje tři roky. Právní posouzení trestného činu vyšetřovatelem je pro policejní orgán závazné.

(4) O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Tento záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam předestřen.

(5) Vysvětlení podle odstavce 3 nesmí být požadováno od toho, kdo by jím porušil zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Vysvětlení může odepřít, kdo by jím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v § 100 odst. 2.

(6) Provádí-li opatření nebo úkony podle předchozích odstavců jiný policejní orgán než orgán Policie České republiky, vyrozumí o předmětu šetření neprodleně orgán Policie České republiky, který by jinak byl příslušný k řízení. Vznikne-li mezi orgánem Policie České republiky a jiným policejním orgánem spor o příslušnost, předloží věc k posouzení vyšetřovateli. Stanovisko vyšetřovatele je pro tyto orgány závazné.

§ 159

(1) Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Takovým vyřízením může být zejména

a) odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku, nebo

b) odevzdání věci jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání.

(2) Státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán před zahájením trestního stíhání odloží usnesením věc, je-li trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1.

(3) Státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán může před zahájením trestního stíhání usnesením odložit věc, je-li trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 2.

(4) Vyšetřovatel nebo policejní orgán věc odloží též tehdy, pokud se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání (§ 160). Pominou-li důvody odložení, trestní stíhání zahájí.

(5) Usnesení o odložení věci musí být doručeno poškozenému, pokud je znám, který proti němu může podat stížnost. Usnesení o odložení věci podle odstavců 2 až 4 musí být doručeno do 48 hodin státnímu zástupci. Oznamovatel se o odložení věci vyrozumí, pokud o to podle § 158  odst. 1 požádal.

§ 159a

Dočasné odložení trestního stíhání

(1) Jestliže to je třeba k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení, zvlášť závažného úmyslného trestného činu nebo jiného úmyslného trestného činu, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, anebo zjištění jejich pachatelů, může vyšetřovatel se souhlasem státního zástupce dočasně odložit zahájení trestního stíhání na nezbytnou dobu, nejdéle však o dva měsíce.

(2) Trvají-li důvody, pro které bylo trestní stíhání dočasně odloženo, může státní zástupce na návrh vyšetřovatele vyslovit souhlas s prodloužením lhůty uvedené v odstavci 1 nejvýše o další dva měsíce, a to i opakovaně.

(3) O dočasném odložení trestního stíhání vyšetřovatel vyhotoví záznam, jehož opis do 48 hodin zašle státnímu zástupci.

(4) Pominou-li důvody pro dočasné odložení trestního stíhání, vyšetřovatel trestní stíhání neprodleně zahájí.

HLAVA DESÁTÁ

ZAHÁJENÍ TRESTNÍHO STÍHÁNÍ A DALŠÍ POSTUP V NĚM

Oddíl první

Zahájení trestního stíhání

§ 160

(1) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle § 159 odst. 2 a 3 nebo § 159a odst. 1. Trestní stíhání zahajuje tím, že této osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako obviněného, a učiní o tom záznam. Záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Opis záznamu vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej zašle státnímu zástupci a obhájci.

(2) Nelze-li zahájit trestní stíhání podle odstavce 1 proto, že osoba, která může být obviněna, není ještě známa nebo jí dosud nebylo možné sdělit obvinění anebo zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo, může vyšetřovatel nebo policejní orgán provádět způsobem uvedeným v hlavě čtvrté a páté jen neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Opis protokolu o těchto úkonech zašle do 48 hodin státnímu zástupci. Tento postup nezbavuje policejní orgán povinnosti neprodleně předat věc vyšetřovateli, je-li důvod sdělit určité osobě obvinění, a vyšetřovatele povinnosti sdělit osobě, která má být stíhána, obvinění v souladu s odstavcem 1.

(3) Vyšetřovatel nebo policejní orgán provede potřebné neodkladné nebo neopakovatelné úkony a vyšetřovatel zahájí trestní stíhání, pokud nelze dosáhnout, aby tyto úkony provedl příslušný orgán, a nejpozději do tří dnů od jejich provedení předá věc tomuto orgánu, který pokračuje v řízení.

(4) Neodkladným úkonem podle odstavců 2 a 3 je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem podle odstavců 2 a 3 je takový úkon, který nebude možno před soudem provést.

(5) Vyjde-li během vyšetřování najevo, že se obviněný dopustil dalšího skutku, který není uveden v záznamu o sdělení obvinění, postupuje se ohledně tohoto skutku způsobem uvedeným v odstavci 1.

(6) Vyjde-li během vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, je jiným trestným činem, než jak byl v záznamu o sdělení obvinění právně posouzen, upozorní na to vyšetřovatel obviněného a učiní o tom záznam do protokolu.

Oddíl druhý

Vyšetřování

§ 161

Vyšetřovací orgány

(1) Vyšetřování konají vyšetřovatelé policie.

(2) Vyšetřování může konat i kapitán lodi při dálkových plavbách o trestných činech spáchaných na této lodi.

§ 162

Předání věci vyšetřovateli

Jestliže se vyšetřovatel, kterému byla věc předána jiným orgánem, nepovažuje za příslušného, předloží spisy neprodleně se svým stanoviskem státnímu zástupci; jinak pokračuje v řízení.

§ 163

Zrušen.

§ 163a

(1) Trestní stíhání pro trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a, pomluvy podle § 206, neposkytnutí pomoci podle § 207 a 208, poškozování cizích práv podle § 209, ublížení na zdraví podle § 221, 223 a 224, ohrožování pohlavní nemocí podle § 226, omezování osobní svobody podle § 231, odst. 1, vydírání podle § 235 odst. 1, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, krádeže podle § 247, zpronevěry podle § 248 , neoprávněného užívání cizí věci podle § 249, neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1, podvodu podle § 250, podílnictví podle § 251 a 252, lichvy podle § 253, zatajení věci podle § 254, porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255, poškozování věřitele podle § 256 a poškozování cizí věci podle § 257 trestního zákona, proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2), a trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem nebo druhem, jakož i pro trestný čin opilství podle § 201a trestního zákona, pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z těchto trestných činů, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich.

(2) Ustanovení odstavce 1 se však neužije, byla-li takovým činem způsobena smrt.

(3) Nepředloží-li poškozený své vyjádření státnímu zástupci, vyšetřovateli, nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit.

§ 164

Postup při vyšetřování

(1) Vyšetřovatel koná vyšetřování zpravidla osobně. Úkony, které byly provedeny před sdělením obvinění, a úkony provedené na pokyn vyšetřovatele policejními orgány i po něm nemusí vyšetřovatel opakovat, byly-li provedeny způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Ustanovení § 158  odst. 3 a 4 se při provádění vyšetřovacích úkonů užije obdobně.

(2) Vyšetřovatel postupuje při vyšetřování z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu objasněny všechny skutečnosti důležité pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu (§ 89 odst. 1).

(3) Důkazy opatřuje vyšetřovatel bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nebo doznání donucován. Obhajoba obviněného a jím navrhované důkazy, pokud nejsou zcela bezvýznamné, musí být pečlivě přezkoumány.

(4) Vyšetřovatel může umožnit obviněnému zúčastnit se vyšetřovacích úkonů a klást otázky vyslýchaným svědkům.

(5) Kromě případů, kdy je podle tohoto zákona třeba souhlasu státního zástupce, činí vyšetřovatel všechna rozhodnutí o postupu vyšetřování a o provádění vyšetřovacích úkonů samostatně a je plně odpovědný za jejich zákonné a včasné provedení. Odepřít splnění pokynu státního zástupce může vyšetřovatel jen tehdy, má-li za to, že pokyn není v souladu se zákonem; trvá-li státní zástupce na svém pokynu, předloží věc státnímu zástupci bezprostředně vyššího stupně, který pokyn buď zruší, nebo věc přikáže jinému vyšetřovateli.

§ 165

Účast obhájců ve vyšetřování

(1) Obhájce je již od sdělení obvinění oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech; může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Účastní-li se obhájce výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, je vyšetřovatel povinen přijmout opatření, která znemožňují obhájci zjistit skutečnou totožnost svědka.

(2) Oznámí-li obhájce vyšetřovateli, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, je vyšetřovatel povinen sdělit mu včas dobu a místo konání úkonu, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit.

§ 166

Skončení vyšetřování

(1) Uzná-li vyšetřovatel vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného a jeho obhájce nejméně tři dny předem. Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného a obhájce zkrátit. Nepovažuje-li vyšetřovatel navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní vyšetřovatel záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného nebo obhájce.

(2) Nevyužijí-li obviněný nebo obhájce možnosti prostudovat spisy, ačkoliv na ni byli řádně upozorněni, učiní o tom vyšetřovatel záznam do spisu a postupuje dále, jako by k tomuto úkonu došlo.

(3) Po skončení vyšetřování předloží vyšetřovatel státnímu zástupci spis s návrhem na podání obžaloby se seznamem navrhovaných důkazů a zdůvodněním, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších, nebo učiní některé rozhodnutí podle § 171 až 173.

§ 167

Žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele

Obviněný a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu vyšetřování žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy ve vyšetřování nebo závady v postupu vyšetřovatele. Žádost není vázána lhůtou. Tuto žádost, kterou je nutno státnímu zástupci ihned předložit, musí státní zástupce neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání musí být žadatel vyrozuměn.

Oddíl třetí

§ 168 až 170

zrušeny

Oddíl čtvrtý

Rozhodnutí v přípravném řízení

§ 171

Postoupení věci

(1) Vyšetřovatel postoupí věc jinému orgánu, jestliže výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění.

(2) Usnesení o postoupení věci je nutno oznámit obviněnému a poškozenému; opis usnesení vyšetřovatele je nutno doručit též státnímu zástupci, a to do 48 hodin. Proti usnesení podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 172

Zastavení trestního stíhání

(1) Vyšetřovatel zastaví trestní stíhání,

a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede,

b) není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci,

c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný,

d) je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1),

e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo

f) zanikla-li trestnost činu.

(2) Vyšetřovatel může zastavit trestní stíhání,

a) je-li trest, k němuž může stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne, nebo

b) bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem a toto rozhodnutí lze považovat za postačující.

(3) Usnesení o zastavení trestního stíhání musí být doručeno obviněnému. Usnesení vyšetřovatele je nutno doručit státnímu zástupci, a to do 48 hodin. Proti usnesení podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Poškozený se o zastavení trestního stíhání vyrozumí.

(4) V trestním stíhání, které bylo zastaveno z některého důvodu uvedeného v odstavci 2, se pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

§ 173

Přerušení trestního stíhání

(1) Vyšetřovatel přeruší trestní stíhání,

a) nelze-li pro nepřítomnost obviněného věc náležitě objasnit,

b) nelze-li obviněného pro těžkou chorobu postavit před soud,

c) není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání,

d) je-li obviněný vydán do ciziny nebo vyhoštěn.

(2) Před přerušením trestního stíhání je nutno učinit vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhání. Pomine-li důvod přerušení, v trestním stíhání se pokračuje.

(3) Opis usnesení o přerušení trestního stíhání nutno doručit do 48 hodin státnímu zástupci. Poškozeného je nutno o přerušení trestního stíhání vyrozumět.

Oddíl pátý

Dozor státního zástupce

§ 174

(1) Dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vykonává státní zástupce.

(2) Při výkonu tohoto dozoru je státní zástupce oprávněn:

a) dávat závazné pokyny k vyšetřování trestných činů,

b) vyžadovat od vyšetřovatele nebo policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, zda vyšetřovatel včas zahajuje trestní stíhání a řádně v něm postupuje,

c) zúčastnit se provádění úkonů vyšetřovatele nebo policejního orgánu, osobně provést jednotlivý úkon nebo i celé vyšetřování a vydat rozhodnutí v kterékoliv věci; přitom postupuje podle ustanovení tohoto zákona pro vyšetřovatele a proti jeho rozhodnutí je přípustná stížnost ve stejném rozsahu jako proti rozhodnutí vyšetřovatele,

d) vracet věc vyšetřovateli se svými pokyny k doplnění,

e) rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí a opatření vyšetřovatele a policejního orgánu, která může nahrazovat vlastními; u usnesení o zastavení a přerušení trestního stíhání nebo o postoupení věci může tak učinit do 30 dnů od doručení; jestliže rozhodnutí vyšetřovatele a policejního orgánu nahradil vlastním rozhodnutím jinak než na podkladě stížnosti oprávněné osoby proti usnesení vyšetřovatele a policejního orgánu, je proti jeho rozhodnutí přípustná stížnost ve stejném rozsahu jako proti rozhodnutí vyšetřovatele a policejního orgánu,

f) odejmout kteroukoliv věc určitému vyšetřovateli a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému vyšetřovateli.

§ 175

Pouze státní zástupce je oprávněn:

a) podat obžalobu,

b) nařídit zajištění majetku obviněného a určit, na které prostředky a věci se toto zajištění nevztahuje, anebo zrušit takové zajištění,

c) provést zajištění nároku poškozeného na náhradu škody a omezit nebo zrušit takové zajištění anebo věc z něho vyjmout,

d) nařídit exhumaci mrtvoly,

e) navrhnout vyžádání obviněného z ciziny,

f) provést předběžné šetření v řízení o vydání do ciziny

Oddíl šestý

Obžaloba

§ 176

(1) Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy. O podání obžaloby vyrozumí obviněného a obhájce.

(2) Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění (§ 160). Míní-li státní zástupce tento skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval vyšetřovatel, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit.

§ 177

Obžaloba musí obsahovat:

a) označení státního zástupce a den sepsání obžaloby,

b) jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště, popřípadě jiné údaje potřebné k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou; jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se též hodnost obviněného a útvar, jehož je příslušníkem,

c) žalobní návrh, v němž musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby; musí tu být dále uvedeno, jaký trestný čin obžaloba v tomto skutku spatřuje, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákonů a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu,

d) odůvodnění žalovaného skutku s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, a seznam důkazů, jejichž provedení v hlavním líčení navrhuje, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona.

§ 178

(1) Státní zástupce navrhne v obžalobě, aby soud uložil ochranné léčení nebo ochrannou výchovu anebo zabrání věci, má-li za to, že jsou pro to zákonné podmínky.

(2) Návrh uvedený v odstavci 1 může státní zástupce učinit též samostatně.

§ 179

K podání obžaloby a k jejímu zastupování před soudem je příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, než které u soudu působí, pokud vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství. )

Část druhá

Přípravné řízení

§ 157

Obecné ustanovení

(1) Státní zástupce a policejní orgán jsou povinni organizovat svou činnost tak, aby účinně přispívali k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání.

(2) Státní zástupce může uložit policejnímu orgánu provedení takových úkonů, které je tento orgán oprávněn provést a jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele. Při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je státní zástupce dále oprávněn:

a) vyžadovat od policejního orgánu spisy, včetně spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumenty, materiály a zprávy o postupu při prověřování oznámení,

b) odejmout kteroukoliv věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu,

dočasně odložit zahájení trestního stíhání.

(3) V závažných a skutkově složitých věcech vyžadujících znalost speciálních oborů může státní zástupce nebo policejní orgán po dohodě s příslušným státním orgánem, vědeckou nebo výzkumnou institucí využít odborné pomoci konzultanta. O přibrání konzultanta sepíše státní zástupce nebo policejní orgán záznam. Konzultant po dobu, kdy poskytuje odbornou pomoc, zůstává zaměstnancem příslušného státního orgánu nebo instituce. Se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu může nahlížet do spisu a účastnit se provádění úkonů trestního řízení. Do jejich průběhu však nesmí nijak zasahovat. O všech skutečnostech, o nichž se konzultant v průběhu trestního řízení dověděl, je povinen zachovávat mlčenlivost. Účast konzultanta nezbavuje státního zástupce a policejní orgán odpovědnosti za zákonný průběh trestního řízení.

§ 157a

Žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu

(1) Ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Tato žádost není vázána žádnou lhůtou. Žádost je nutno státnímu zástupci ihned předložit a státní zástupce ji musí neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání se žadatel vyrozumí.

(2) Žádost o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu státního zástupce vyřizuje státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství.

Hlava devátá

Postup před zahájením trestního stíhání

§ 158

(1) Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná opatření k objasnění a prověření skutečností, nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a zjištění jeho pachatele; je povinen činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti. O zahájení trestního řízení prováděním úkonů k prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše policejní orgán neprodleně záznam, ve kterém uvede popis skutku, ve kterém shledává trestný čin, jeho právní kvalifikaci a způsob, jakým se o trestném činu dozvěděl. Opis záznamu o zahájení trestního řízení zašle do 48 hodin od zahájení trestního řízení státnímu zástupci. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, policejní orgán záznam o zahájení trestního řízení sepíše po provedení potřebných neodkladných a neopakovatelných úkonů. Policejní orgán neprodleně zajistí, aby dosud neznámému pachateli byl ustanoven obhájce a i tomu zašle do 48 hodin opis záznamu o zahájení trestního řízení.

(2) Oznámení o skutečnostech, nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je povinen přijímat státní zástupce a policejní orgán. Přitom je povinen oznamovatele poučit o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej vyrozumět o učiněných opatřeních.

(3) K objasnění a prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zjišťuje a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn zejména:

a) vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů,

b) vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky,

c) obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály,

d) provádět ohledání věci a místa činu,

e) vyžadovat za podmínek uvedených v § 114 provedení zkoušky krve nebo jiného podobného úkonu, včetně odběru potřebného biologického materiálu,

f) pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob, snímat daktyloskopické otisky, provádět osobou téhož pohlaví nebo lékařem prohlídku těla a jeho zevní měření, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti osoby nebo ke zjištění a zachycení stop nebo následků činu,

g) za podmínek stanovených v § 76 zadržet podezřelou osobu,

h) za podmínek stanovených v § 78 až 81 činit rozhodnutí a opatření v těchto ustanoveních naznačená,

i) způsobem uvedeným v hlavě čtvrté provádět další neodkladné a neopakovatelné úkony.

(4) Při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta.

(5) O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Nestanoví-li tento zákon jinak, úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz.

(6) Policejní orgán je oprávněn vyzvat osobu, aby se dostavila k podání vysvětlení ve stanovené době na určené místo; v řízení o zvlášť závažném trestném činu je osoba povinna výzvě vyhovět ihned. Jestliže se osoba, která byla řádně vyzvána k podání vysvětlení, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předvedena. Na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být taková osoba upozorněna.

(7) Vysvětlení podle odstavce 3 nesmí být požadováno od toho, kdo by jím porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Osoba podávající vysvětlení, s výjimkou osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet; vysvětlení může odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v § 100 odst. 2; o tom je třeba osobu, od níž je požadováno vysvětlení, předem poučit. Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že osobě podávající vysvětlení bude třeba jako svědkovi poskytnout ochranu, je třeba při sepisování úředního záznamu postupovat podle § 55 odst. 2.

(8) Má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v § 158a. Jako svědky vyslechne i další osoby uvedené v § 164 odst. 1, jestliže lze předpokládat, že další prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, zejména proto, že nebyla zjištěna osoba, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala, a v důsledku toho hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi.

(9) Kdo se dostaví na výzvu k podání vysvětlení, má nárok na náhradu nutných výdajů podle zvláštního právního předpisu upravujícího cestovní náhrady a prokázaného ušlého výdělku za stejných podmínek jako svědek. Nárok nemá ten, kdo byl vyzván k dostavení se pro své protiprávní jednání.

(10) Provádí-li opatření nebo úkony podle předchozích odstavců jiný policejní orgán než útvar Policie České republiky, vyrozumí o předmětu šetření neprodleně útvar Policie České republiky, který by jinak byl příslušný k řízení. Vznikne-li mezi útvarem Policie České republiky a jiným policejním orgánem spor o příslušnost, předloží věc k posouzení státnímu zástupci. Jeho stanovisko je závazné.

§ 158a

Je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici anebo vyslechnout jako svědky osoby uvedené v § 164 odst. 1, jestliže lze předpokládat, že další prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, zejména proto, že nebyla zjištěna osoba, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala a v důsledku toho hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi, provede se takový úkon za účasti státního zástupce a obhájce. Má-li výpověď osoby charakter neodkladného úkonu, musí být o takovém úkonu státní zástupce a obhájce vyrozuměn.

Operativně pátrací prostředky

§ 158b

(1) Není-li dále stanoveno jinak, je policejní orgán, pokud k tomu byl pověřen příslušným ministrem, a jde-li o útvar Policie České republiky, policejním prezidentem, oprávněn v řízení o úmyslném trestném činu používat operativně pátrací prostředky, kterými se rozumí

a) využívání osob, dobrovolně jednajících v jeho prospěch,

b) předstíraný převod,

c) sledování osob a věcí,

použití agenta.

(2) Používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečnost důležitých pro trestní řízení. Tyto prostředky je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné.

(3) Zvukové, obrazové a jiné obdobné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona lze využít jako důkaz.

§ 158c

Předstíraný převod

(1) Předstíraným převodem se rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, jejíž držení je nepřípustné, která pochází z trestného činu nebo která je určena ke spáchání trestného činu.

(2) O předstíraném převodu sepíše policejní orgán záznam, který do 48 hodin doručí státnímu zástupci.

§ 158d

Sledování osob a věcí

(1) Sledováním osob a věcí (dále jen ”sledování”) se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.

(2) Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné obdobné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce.

(3) Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí nebo zasílaných poštou či jinak přepravovaných, anebo do zpráv přenášených technickým zařízením, lze sledování uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při sledování prováděném za použití domovní a osobní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků, vstupu do nich, zadržení, otevření zásilek, jejich záměny a sledování a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je třeba dodržet další podmínky, které tento zákon při povolení a provádění těchto úkonů stanoví.

(4) Povolení podle odstavce 2 lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno, a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců.

(5) Nesnese-li věc odkladu a nejde-li o případy uvedené v odstavci 3, lze sledování zahájit i bez povolení. Policejní orgán je však povinen o povolení bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin neobdrží, je povinen sledování ukončit, případný záznam zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl nijak nepoužít.

(6) Bez splnění podmínek podle odstavce 2 lze sledování provést, pokud s tím výslovně souhlasí ten, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno. Je-li takový souhlas dodatečně odvolán, sledování se neprodleně zastaví.

(7) Má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a.

(8) Pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit.

(9) Provozovatelé telekomunikační činnosti, jejich zaměstnanci a jiné osoby, které se na provozování telekomunikační činnosti podílejí, jakož i pošta nebo osoba provádějící dopravu zásilek, jsou povinny bezúplatně poskytovat policejnímu orgánu provádějícímu sledování podle jeho pokynů nezbytnou součinnost. Přitom se nelze dovolávat povinnosti mlčenlivosti stanovené zvláštními zákony.

(10) V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li současně i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno.

§ 158e

Použití agenta

(1) Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, pro trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, je policejní orgán, pokud jím je útvar Policie České republiky, oprávněn použít agenta.

(2) Agentem je příslušník policie České republiky plnící úkoly uložené mu řídícím policejním orgánem, vystupující zpravidla se zastíráním skutečného účelu své činnosti. Je-li to k použití agenta, jeho přípravě nebo k jeho ochraně nutné, je k zastírání jeho totožnosti možné

a) vytvořit legendu o jiné osobní existenci a osobní údaje vyplývající z této legendy zavést do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů,

b) provádět hospodářské činnosti, k jejichž vykonávání je třeba zvláštní oprávnění, povolení či registrace,

c) zastírat příslušnost k Policii České republiky.

(3) Orgány veřejné správy jsou povinny poskytnout Policii České republiky bez odkladu potřebnou součinnost při plnění oprávnění uvedených pod písmenem a) až c).

(4) Použití agenta povoluje na návrh státního zástupce soudce krajského soudu, v jehož obvodu je státní zástupce podávající návrh činný. V povolení musí být uveden účel nasazení a doba, po kterou bude agent použit, údaje o legendě o jiné osobní existenci agenta, pokud je taková legenda vytvořena. Na základě nového návrhu, obsahujícího vyhodnocení dosavadní činnosti agenta, lze dobu povolení prodloužit.

(5) Ke sledování osob a věcí v rozsahu uvedeném v § 158d odst. 2 agent nepotřebuje další povolení.

(6) Agent, je povinen při své činnosti volit takové prostředky, které jsou způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu a jimiž není jiným osobám způsobována újma na jejich právech. Jiné povinnosti podle zvláštního zákona upravujícího postavení příslušníků Policie České republiky nemá.

(7) Státní zástupce je povinen pravidelně od příslušného policejního orgánu vyžadovat údaje potřebné pro posouzení, zda trvají důvody pro použití agenta a zda je jeho činnost v souladu se zákonem. Tyto údaje je povinen pravidelně posuzovat a pominou-li důvody pro použití agenta, dá policejnímu orgánu pokyn k bezodkladnému ukončení činnosti agenta. Policejní orgán je povinen předložit státnímu zástupci záznam o výsledku použití agenta.

§ 158f

Objeví-li se důvod pro použití operativně pátracích prostředků až po zahájení trestního stíhání, postupuje se podle § 158b až 158e; po podání obžaloby o jejich použití rozhoduje předseda senátu soudu prvního stupně i bez návrhu státního zástupce.

Skončení prověřování

§ 159

(1) Policejní orgán je povinen prověřit skutečnosti, nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin

a) do 2 měsíců od jejich přijetí, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce, v níž se nekoná zkrácené přípravné řízení,

b) do 3 měsíců, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu, a

c) do 6 měsíců, jde-li o věc patřící v prvním stupni do příslušnosti krajského soudu.

(2) Pokud nebylo oznámení nebo jiný podnět ve lhůtách uvedených v odstavci 1 prověřeno, policejní orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč nebylo možné v zákonem stanovené lhůtě prověřování skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude prověřování pokračovat. Státní zástupce může pokynem policejnímu orgánu jednak změnit výčet úkonů, které mají být ještě provedeny, jednak stanovit odlišně lhůtu, po kterou má prověřování ještě trvat.

(3) Neskončí-li policejní orgán prověřování ve lhůtě prodloužené podle odstavce 2, předloží spis státnímu zástupci s odůvodněným návrhem na její prodloužení. Státní zástupce postupuje obdobně, jak je uvedeno v odstavci 2.

§ 159a

Odložení nebo jiné vyřízení věci

(1) Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Takovým vyřízením může být zejména

odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu,nebo

odevzdání věci jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání.

(2) Státní zástupce nebo policejní orgán před zahájením trestního stíhání odloží usnesením věc, je-li trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1.

(3) Státní zástupce nebo policejní orgán může před zahájením trestního stíhání usnesením odložit věc, je-li trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 2.

(4) Státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží též tehdy, pokud se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání (§ 160). Pominou-li důvody odložení, trestní stíhání zahájí.

(5) Usnesení o odložení věci musí být doručeno poškozenému, pokud je znám. Usnesení o odložení věci podle odstavců 2 až 4 musí být doručeno do 48 hodin státnímu zástupci. Oznamovatel se o odložení věci vyrozumí, pokud o to podle § 158 odst. 1 požádal.

(6) Proti usnesení o odložení věci může poškozený uvedený v odstavci 5 podat stížnost jež má odkladný účinek.

§ 159b

Dočasné odložení trestního stíhání

(1) Jestliže to je třeba k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení, nebo jiného úmyslného trestného činu, anebo zjištění jejich pachatelů, může policejní orgán se souhlasem státního zástupce dočasně odložit zahájení trestního stíhání na nezbytnou dobu, nejdéle však o dva měsíce.

(2) Trvají-li důvody, pro které bylo trestní stíhání dočasně odloženo, může státní zástupce na návrh policejního orgánu vyslovit souhlas s prodloužením lhůty uvedené v odstavci 1 nejvýše o další dva měsíce, a to i opakovaně.

(3) O dočasném odložení trestního stíhání policejní orgán vyhotoví záznam, jehož opis do 48 hodin zašle státnímu zástupci.

(4) Pominou-li důvody pro dočasné odložení trestního stíhání, policejní orgán trestní stíhání neprodleně zahájí.

Hlava desátá

Zahájení trestního stíhání a další postup v něm

Oddíl první

Zahájení trestního stíhání

§ 160

(1) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.

(2) Opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci; u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení.

(3) Policejní orgán provede potřebné neodkladné nebo neopakovatelné úkony a zahájí trestní stíhání, pokud nelze dosáhnout, aby tyto úkony provedl příslušný orgán, a nejpozději do tří dnů od jejich provedení předá věc tomuto orgánu, který pokračuje v řízení.

(4) Neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.

(5) Vyjde-li během vyšetřování najevo, že se obviněný dopustil dalšího skutku, který není uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, postupuje se ohledně tohoto skutku způsobem uvedeným v odstavci 1 a 2.

(6) Vyjde-li během vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání právně posouzen, upozorní na to policejní orgán obviněného a učiní o tom záznam do protokolu.

(7) Proti usnesení o zahájení trestního stíhání je přípustná stížnost.

Oddíl druhý

Vyšetřování

§ 161

Vyšetřovací orgány

(1) Vyšetřováním se označuje úsek trestního stíhání před podáním obžaloby, postoupením věci jinému orgánu nebo zastavením trestního stíhání včetně schválení narovnání a podmíněného zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby.

(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, vyšetřování konají policejní orgány v postavení služby kriminální policie a vyšetřování v útvarech Policie České republiky. Ministr vnitra může vyšetřováním některých trestných činů pověřit i jiné orgány Policie České republiky.

(3) Vyšetřování o trestných činech policistů Police České republiky koná státní zástupce; přitom má stejné povinnosti, jaké tento zákon ukládá policejnímu orgánu konajícímu vyšetřování.

(4) Vyšetřování může konat i kapitán lodi při dálkových plavbách o trestných činech spáchaných na této lodi.

(5) Jednotlivé úkony vyšetřování mohou na základě dožádání provést i jiné policejní orgány.

§ 162

Předání věci policejnímu orgánu příslušnému konat vyšetřování

(1) Jestliže trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání prověřoval jiný policejní orgán, než který je uveden v § 161 odst. 2, a zjištěné skutečnosti odůvodňují zahájení trestního stíhání, tento policejní orgán bez odkladu předloží věc orgánu příslušnému konat vyšetřování. Tím není dotčena jeho povinnost na základě dožádání orgánu konajícího vyšetřování opatřovat jednotlivé důkazy, nebo je na základě takového pokynu provádět.

(2) Jestliže se policejní orgán uvedený v § 161 odst. 2, kterému byla věc předána jiným orgánem, nepovažuje za příslušný, předloží spisy neprodleně se svým stanoviskem státnímu zástupci; jinak pokračuje v řízení.

§ 163

Trestní stíhání se souhlasem poškozeného

(1) Trestní stíhání pro trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a, neposkytnutí pomoci podle § 207 a 208, poškozování cizích práv podle § 209, ublížení na zdraví podle § 221, 223 a § 224, ohrožování pohlavní nemocí podle § 226, omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, vydírání podle § 235 odst. 1, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, krádeže podle § 247, zpronevěry podle § 248, neoprávněného užívání cizí věci podle § 249, neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst.1, podvodu podle § 250, podílnictví podle § 251 a 252, lichvy podle § 253, zatajení věci podle § 254, porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 , poškozování věřitele podle § 256 a poškozování cizí věci podle § 257 trestního zákona, proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2), a trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem nebo druhem, jakož i pro trestný čin opilství podle § 201a trestního zákona, pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z těchto trestných činů, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich.

(2) Nepředloží-li poškozený své vyjádření státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit.

§ 163a

Společné ustanovení

(1) Souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 není třeba, pokud

a) byla takovým činem způsobena smrt,

b) poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo pro kterou byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena,

c) poškozeným je osoba mladší 15 let,

d) z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl podán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností,

(2) Jestliže se poškozený na výzvu orgánu činného v trestním řízení ihned nevyjádří, zda souhlasí s trestním stíháním podle § 163a, tento orgán mu poskytne podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dnů. Po marném uplynutí této lhůty již souhlas s trestním stíháním dát nelze. O tom je třeba poškozeného písemně poučit.

(3) Jestliže by určitá osoba měla ohledně téhož trestného činu podat návrh na trestní stíhání podle § 163 a současně i udělit souhlas s trestním stíháním podle § 163a, lze trestní stíhání zahájit a v trestním stíhání pokračovat, pokud taková osoba učiní jen jeden z těchto úkonů.

§ 164

Postup při vyšetřování

(1) Policejní orgán postupuje při vyšetřování z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu (§ 89 odst. 1). Přitom postupuje způsobem uvedeným v § 158 odst. 3 a 4; provádí i další úkony podle hlavy čtvrté s výjimkou těch, které je oprávněn provést pouze státní zástupce nebo soudce. Výslechy svědků provádí, jestliže se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon nebo jde-li o výslech osoby mladší osmnácti let, osoby, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat, jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, anebo nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Poškozeného a další svědky vyslechne ve věcech nasvědčujících spáchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů (§41 odst. 2 tr. zák.), jakož i v případech spáchání jiného trestného činu, k jehož projednání je v prvním stupni příslušný krajský soud (§ 17), pokud je to potřebné k náležitému objasnění věci již v přípravném řízení. Též je vyslechne, jestliže má jejich výpověď povahu základních a rozhodujících důkazů, nebo hrozí-li z jiného důvodu, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování. Bez těchto podmínek je však možno, jestliže je toho třeba, vyslechnout znalce.

(2) Úkony, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání, nemusí policejní orgán opakovat, byly-li provedeny způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona.

(3) Policejní orgán vyhledává a za stanovených podmínek i provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nebo doznání donucován. Obhajoba obviněného a jím navrhované důkazy, pokud nejsou zcela bezvýznamné, musí být pečlivě přezkoumány.

(4) Jestliže před zahájením trestního stíhání byly výslechnuty osoby k podání vysvětlení podle § 158 odst. 7, a lze-li takový výslech opakovat, policejní orgán na návrh obviněného tuto osobu znovu vyslechne jako svědka a obviněnému a jeho obhájci umožní, aby se takového úkonu účastnil, nebo je poučí o právu navrhovat osobní výslech takového svědka v řízení před soudem.

(5) Kromě případů, kdy je podle tohoto zákona třeba souhlasu státního zástupce, činí policejní orgán všechna rozhodnutí o postupu vyšetřování a o provádění vyšetřovacích úkonů samostatně a je plně odpovědný za jejich zákonné a včasné provedení.

§ 165

Účast obviněného a obhájce ve vyšetřování

(1) Policejní orgán připustí účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožní mu klást otázky vyslýchaným svědkům, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď.

(2) Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při výslechu obviněného, svědků a znalců a při provádění konfrontace, rekognice, vyšetřovacího pokusu, rekonstrukce a prověrce na místě, ledaže jde o neodkladný úkon a vyrozumění obhájce o něm nelze zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoliv v jeho průběhu. Účastní-li se obhájce výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, je policejní orgán povinen přijmout opatření, která znemožňují obhájci zjistit skutečnou totožnost svědka.

(3) Oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu uvedeného v odstavci 2, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán obhájci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit. Nelze-li tyto údaje předem určit, musí být ze sdělení zřejmé, k čemu má tato osoba vypovídat. Sdělení o výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, nesmí obsahovat údaje, podle nichž by bylo možné zjistit skutečnou totožnost svědka.

(4) Jestliže policejní orgán připustí podle odstavce 1 při provádění vyšetřovacího úkonu účast obviněného, postupuje při jeho vyrozumívání obdobně jako v odstavci 3.

§ 166

Skončení vyšetřování

(1) Uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného a jeho obhájce nejméně tři dny předem.Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného a obhájce zkrátit. Nepovažuje-li policejní orgán navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní policejní orgán záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného nebo obhájce.

(2) Nevyužijí-li obviněný nebo obhájce možnosti prostudovat spisy, ačkoliv na ni byli řádně upozorněni, učiní o tom policejní orgán záznam do spisu a postupuje dále, jako by k tomuto úkonu došlo.

(3) Po skončení vyšetřování předloží policejní orgán státnímu zástupci spis s návrhem na podání obžaloby se seznamem navrhovaných důkazů a zdůvodněním, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších, nebo učiní návrh na některé rozhodnutí podle § 171 až 173.

§ 167

(1) Policejní orgán je povinen skončit vyšetřování nejpozději

a) do 2 měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce,

b) do 3 měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu a

c) do 6 měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o věc patřící v prvním stupni do příslušnosti krajského soudu.

(2) Pokud není vyšetřování ve lhůtách uvedených v odstavci 1 skončeno, policejní orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč nebylo možné v zákonem stanovené lhůtě vyšetřování skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude vyšetřování pokračovat. Státní zástupce může pokynem policejnímu orgánu jednak změnit výčet úkonů, které mají být ještě provedeny, jednak stanovit odlišně lhůtu, po kterou má vyšetřování ještě trvat.

(3) Ve věcech, v nichž nebylo ve lhůtě stanovené podle odstavce 1 vyšetřování skončeno, je státní zástupce povinen v rámci dozoru nejméně jednou za měsíc provést prověrku věci a pokud je to třeba, uložit policejnímu orgánu povinnost provést konkrétní úkony. O prověrce sepíše státní zástupce záznam.

Oddíl třetí

Rozhodnutí v přípravném řízení

§ 171

Postoupení věci jinému orgánu

(1) Státní zástupce postoupí věc jinému orgánu, jestliže výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění.

(2) Usnesení o postoupení věci je nutno oznámit obviněnému. Poškozený se o postoupení věci vyrozumí.

(3) Proti usnesení podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 172

Zastavení trestního stíhání

(1) Státní zástupce zastaví trestní stíhání,

a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede,

b) není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci,

c) není-li prokázáno, že skutek spáchal obviněný,

d) je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1),

e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo

f) zanikla-li trestnost činu.

(2) Státní zástupce může zastavit trestní stíhání,

a) je-li trest, k němuž může stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne, nebo

b) bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem a toto rozhodnutí lze považovat za postačující.

(3) Proti usnesení podle odstavců 1 a 2 může obviněný, a je-li znám též poškozený, podat stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) V trestním stíhání, které bylo zastaveno z některého důvodu uvedeného v odstavci 2, se pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

§ 173

Přerušení trestního stíhání

(1) Státní zástupce přeruší trestní stíhání,

a) nelze-li pro nepřítomnost obviněného věc náležitě objasnit,

b) nelze-li obviněného pro těžkou chorobu postavit před soud,

c) není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání,

d) bylo-li trestní stíhání předáno do ciziny, nebo byl-li obviněný vydán do ciziny nebo vyhoštěn.

(2) Před rozhodnutím o přerušení trestního stíhání je nutno učinit vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhání. Pomine-li důvod přerušení, státní zástupce rozhodne, že se v trestním stíhání pokračuje.

(3) O přerušení trestního stíhání je třeba vyrozumět poškozeného.

Oddíl čtvrtý

Dozor státního zástupce

§ 174

(1) Dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vykonává státní zástupce.

(2) Kromě oprávnění uvedených v § 157 odst. 2 je při výkonu dozoru státní zástupce oprávněn:

a) dávat závazné pokyny k vyšetřování trestných činů včetně pokynu l provedení výslechu svědků i mimo případy uvedené v § 164, zejména považuje-li to za nezbytné pro vydání rozhodnutí dle § 171 a § 172,

b) vyžadovat od policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, zda policejní orgán včas zahajuje trestní stíhání a řádně v něm postupuje,

c) zúčastnit se provádění úkonů policejního orgánu, osobně provést jednotlivý úkon nebo i celé vyšetřování a vydat rozhodnutí v kterékoliv věci; přitom postupuje podle ustanovení tohoto zákona pro policejní orgán a proti jeho rozhodnutí je přípustná stížnost ve stejném rozsahu jako proti rozhodnutí policejního orgánu,

d) vracet věc policejnímu orgánu se svými pokyny k doplnění,

e) rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí a opatření policejního orgánu, která může nahrazovat vlastními; u usnesení o odložení trestního stíhání může tak učinit do 30 dnů od doručení; jestliže rozhodnutí policejního orgánu nahradil vlastním rozhodnutím jinak, než na podkladě stížnosti oprávněné osoby proti usnesení a policejního orgánu, je proti jeho rozhodnutí přípustná stížnost ve stejném rozsahu jako proti rozhodnutí policejního orgánu,

f) přikázat, aby úkony ve věci prováděla jiná osoba služebně činná v policejním orgánu.

§ 175

(1) Pouze státní zástupce je oprávněn:

a) rozhodnout o zastavení, podmíněném zastavení nebo přerušení trestního stíhání a o postoupení věci jinému orgánu,

b) podat obžalobu,

c) nařídit zajištění majetku obviněného a určit, na které prostředky a věci se toto zajištění nevztahuje, anebo zrušit takové zajištění,

d) provést zajištění nároku poškozeného na náhradu škody a omezit nebo zrušit takové zajištění anebo věc z něho vyjmout,

e) nařídit exhumaci mrtvoly,

f) navrhnout vyžádání obviněného z ciziny,

g) provést předběžné šetření v řízení o vydání do ciziny.

(2) Ve věcech, v nichž vyšetřování koná státní zástupce, vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství; tím není dotčeno právo státního zástupce, který koná vyšetřování, učinit rozhodnutí podle § 171 až 173 za podmínek tam uvedených, pokud si toto právo nevyhradil státní zástupce vykonávající dozor.

Oddíl pátý

Obžaloba

§ 176

(1) Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy. O podání obžaloby vyrozumí obviněného, obhájce a poškozeného, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé.

(2) Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160). Míní-li státní zástupce tento skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit.

§ 177

Obžaloba musí obsahovat

a) označení státního zástupce a den sepsání obžaloby,

b) jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště, popřípadě jiné údaje potřebné k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou; jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se též hodnost obviněného a útvar, jehož je příslušníkem,

c) žalobní návrh, v němž musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby; musí tu být dále uvedeno, jaký trestný čin obžaloba v tomto skutku spatřuje, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákonů a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu,

d) odůvodnění žalovaného skutku s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, a seznam důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení navrhuje, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona.

§ 178

(1) Státní zástupce navrhne v obžalobě, aby soud uložil ochranné léčení nebo ochrannou výchovu anebo zabrání věci, má-li za to, že jsou pro to zákonné podmínky.

(2) Návrh uvedený v odstavci 1 může státní zástupce učinit též samostatně.

§ 179

(1) K podání obžaloby nebo návrhu na potrestání a k jejich zastupování před soudem je příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, než které u soudu působí, pokud vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství.

(2) I po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání může státní zástupce požádat policejní orgán uvedený v § 12 odst. 2 o opatření důkazu, který potřebuje k zastupování obžaloby v řízení před soudem.

Oddíl šestý

Zkrácené přípravné řízení

§ 179a

(1) Zkrácené přípravné řízení se koná o trestných činech, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta, jestliže

a) podezřelý byl přistižen při činu nebo bezprostředně poté, nebo

b) v průběhu prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání byly zjištěny skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání a lze očekávat, že podezřelého bude možné ve lhůtě uvedené v § 179b odst. 4 postavit před soud.

(2) Zkrácené přípravné řízení konají policejní orgány uvedené v § 12 odst. 2; o trestných činech policistů Policie České republiky uvedených v odstavci 1 koná zkrácené přípravné řízení státní zástupce.

§ 179b

(1) Orgán konající zkrácené přípravné řízení provádí úkony podle hlavy deváté. Způsobem uvedeným v hlavě čtvrté provádí pouze neodkladné nebo neopakovatelné úkony.

(2) Ve zkráceném přípravném řízení má podezřelý stejná práva jako obviněný (§ 33 odst. 1, 2). Zadržená osoba podezřelá ze spáchání trestného činu má právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení. Pokud si podezřelý, který nebude propuštěn ze zadržení, ale bude předán s návrhem na potrestání soudu k provedení zjednodušeného řízení (§ 314b odst. 1, 2), ve stanovené lhůtě obhájce nezvolí, je třeba mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody zadržení, ustanovit (§ 38). O tom je třeba podezřelého před jeho výslechem poučit a poskytnout mu plnou možnost uplatnění jeho práv.

(3) Podezřelého je třeba vyslechnout a nejpozději na počátku výslechu mu sdělit, ze spáchání jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. O tomto úkonu orgán konající zkrácené přípravné řízení učiní záznam do protokolu. Opis záznamu doručí podezřelému a jeho obhájci; policejní orgán zašle opis záznamu do 48 hodin též státnímu zástupci. Na postup při výslechu podezřelého se přiměřeně užijí ustanovení o výslechu obviněného.

(4) Zkrácené přípravné řízení musí být skončeno nejpozději do dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán obdržel trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání.

§ 179c

(1) Nerozhodne-li po skončení zkráceného přípravného řízení policejní orgán o odložení věci z důvodu uvedeného v § 159a odst. 1 až 4, předloží státnímu zástupci stručnou zprávu o jeho výsledku, ve které uvede, jaký trestný čin je spatřován ve skutku, pro který je sděleno podezření, a jaké důkazy, jež lze provést před soudem, podezření odůvodňují. Ke zprávě policejní orgán připojí všechny písemnosti a věci shromážděné v průběhu zkráceného přípravného řízení.

(2) Státní zástupce, kterému byl doručen návrh policejního orgánu podle odstavce 1, nebo který sám provedl zkrácené přípravné řízení

a) podá soudu návrh na potrestání, shledá-li, že výsledky zkráceného přípravného řízení odůvodňují postavení podezřelého před soud,

b) věc odloží, nejde-li ve věci o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak,

c) odevzdá věc příslušnému orgánu k projednání přestupku,

d) odevzdá věc jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání,

e) věc odloží, jestliže je trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1,

f) věc může odložit též, jestliže je trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 2, nebo

g) opatřením vrátí věc policejnímu orgánu, je-li v rámci zkráceného přípravného řízení třeba provést další úkon.

(3) Neučiní-li státní zástupce žádné rozhodnutí nebo opatření podle odstavce 1, předá věc policejnímu orgánu uvedenému v § 161 odst. 2 k zahájení trestního stíhání s poukazem na to, že skutek, pro který se vedlo zkrácené přípravné řízení, má být správně posouzen podle jiného ustanovení zákona, než podle jakého jej posuzoval policejní orgán a vzhledem k odchylnému právnímu posouzení nelze zkrácené přípravné řízení konat.

(4) O odložení věci podle odstavce 1 nebo o rozhodnutí podle odstavce 2 vyrozumí orgán, který takové rozhodnutí učinil, oznamovatele, pokud o to podle § 158 odst. 1 požádal.

§ 179d

(1) Návrh na potrestání obsahuje stejné náležitosti jako obžaloba s výjimkou odůvodnění.

(2) K návrhu připojí státní zástupce všechny písemnosti a další přílohy, které mají význam pro soudní řízení a rozhodnutí.

§ 179e

Jestliže je státnímu zástupci předána zadržená osoba podezřelá ze spáchání trestného činu a státní zástupce ji nepropustí na svobodu, předá ji nejpozději do 48 hodin od zadržení soudu spolu s návrhem na potrestání; jinak rozhodne o zahájení trestního stíhání a předloží soudu návrh na rozhodnutí o vazbě obviněného.

§ 179f

(1) Zkrácené přípravné řízení nelze konat nebo v něm pokračovat, jestliže:

a) je dán některý důvod vazby a nejsou splněny podmínky pro předání zadržené osoby podezřelé ze spáchání trestného činu spolu s návrhem na potrestání soudu, nebo

b) jsou dány důvody pro konání společného řízení o dvou nebo více trestných činech, a alespoň o jednom z nich je třeba konat vyšetřování.

(2) Není-li zkrácené řízení skončeno ve lhůtě uvedené v § 179b odst. 4, státní zástupce s přihlédnutím k okolnostem případu

a) prodlouží lhůtu, v níž je třeba zkrácené řízení skončit, nejvýše však o deset dnů,

b) nařídí policejnímu orgánu, který dosud vedl zkrácené přípravné řízení, aby zahájil trestní stíhání a dále postupoval podle ustanovení hlavy desáté, nebo

c) uloží, aby věc byla předložena policejnímu orgánu uvedenému v § 161 odst. 2 k zahájení trestního stíhání; státní zástupce tak postupuje vždy, je li dán některý z důvodů uvedených v odstavci 1.

ČÁST TŘETÍ

ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM

HLAVA JEDENÁCTÁ

ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

( § 180

(1) Trestní stíhání před soudem se koná jen na podkladě obžaloby, kterou podává a před soudem zastupuje státní zástupce.

(2) Při podání a zastupování obžaloby se státní zástupce řídí zákonem a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu. )

§ 180

(1) Trestní stíhání před soudem se koná jen na podkladě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává a před soudem zastupuje státní zástupce.

(2) Při podání a zastupování obžaloby se státní zástupce řídí zákonem a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu. V řízení před soudem vystupuje aktivně tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Za tím účelem opatřuje z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu i další důkazy, které nebyly dosud opatřeny či provedeny.

(3) Při dokazování v hlavním líčení a ve veřejném zasedání státní zástupce navrhuje provedení důkazů, které nebyly navrženy již v obžalobě a jejichž potřeba se ukázala s ohledem na průběh řízení před soudem.

(4) V hlavním líčení, ve veřejném zasedání nebo při jiném úkonu soudu prováděném za přítomnosti stran může každá ze stran vznášet kdykoli v jeho průběhu námitky proti způsobu provádění úkonu.

§ 181

( (1) Podanou obžalobu je třeba u soudu nejprve přezkoumat z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda přípravné řízení, které jí předcházelo, bylo provedeno způsobem odpovídajícím tomuto zákonu a zda jeho výsledky dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. K tomu slouží předběžné projednání obžaloby.

(2) Po podání obžaloby soud, nevyčkávaje dalších návrhů, postupuje tak, aby řízení směřovalo k vyřízení věci, včetně výkonu soudního rozhodnutí. )

§ 181

(1) Podanou obžalobu je třeba u soudu nejprve přezkoumat z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda je dána příslušnost soudu k projednání věci (§ 16 až 22), zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. K tomu slouží předběžné projednání obžaloby.

(2) Po podání obžaloby soud, nevyčkávaje dalších návrhů, postupuje tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k rozhodnutí věci, včetně výkonu rozhodnutí.

(3) Předseda senátu je povinen v řízení před okresním soudem ve lhůtě 3 týdnů a před krajským soudem jako soudem prvního stupně ve lhůtě 3 měsíců od podání obžaloby nařídit ve věci hlavní líčení, předběžné projednání obžaloby nebo učinit jiný úkon směřující k rozhodnutí věci, včetně pověření probačního úředníka k úkonům směřujícím k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání anebo jinému rozhodnutí věci mimo hlavní líčení. Nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, předloží spis předsedovi soudu, který podle povahy věci buď uvedenou lhůtu na nezbytně nutnou dobu prodlouží nebo v souladu s rozvrhem práce soudu učiní jiné vhodné opatření k zajištění plynulosti řízení.

§ 182

Státní zástupce může vzít obžalobu zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě; po zahájení hlavního líčení tak může učinit jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací co přípravného řízení.

( § 183

(1) Zájmová sdružení uvedená v § 4  odst. 1 mohou navrhnout, aby se projednávání věci v hlavním líčení před okresním soudem nebo ve veřejném zasedání konaném o odvolání před krajským soudem zúčastnil jejich zástupce k výkonu práva podle § 5. Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce jsou povinni poskytnout zájmovému sdružení občanů na podkladě spisu k tomu potřebné informace.

(2) O návrhu podle odstavce 1 rozhodne soud; vyhovět návrhu může též předseda senátu sám. Společenský zástupce je oprávněn poté, co soud o jeho účasti na řízení kladně rozhodl, nahlížet do spisů, činit důkazní a jiné návrhy, účastnit se hlavního líčení, klást tam vyslýchaným osobám otázky a podílet se na závěrečných řečech. Soud je povinen společenskému zástupci při výkonu jeho funkce všestranně pomáhat.

(3) Společenský zástupce tlumočí při soudním jednání stanovisko kolektivu k projednávané věci a k osobě obviněného, a to na podkladě bezprostřední znalosti jeho osoby, jeho poměru k ústavnímu zřízení republiky, poměru k práci, rodině a spoluobčanům a pomáhá k tomu, aby soud mohl zejména

a) všestranně, úplně a objektivně zjistit všechny okolnosti případu,

b) odpovědně posoudit osobu obviněného,

c) správně rozhodnout o vině a trestu,

d) odhalit příčiny, které vedly k trestné činnosti, a dát podnět k jejich odstranění. )

§ 183

(1) V řízení před soudem může předseda senátu požádat policejní orgán o opatření jednotlivého důkazu, o předvedení osoby nebo za podmínek § 62 odst. 2 o doručení zásilky. Policejní orgán je povinen mu urychleně vyhovět.

(2) V řízení před soudem předseda senátu dbá na ochranu svědků a osob jim blízkých, kterým v souvislosti s podáním svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, a je-li to třeba i na utajení jejich totožnosti, popřípadě podoby. Pokud je třeba zajistit ochranu těchto osob i po podání svědectví, předseda senátu učiní po ukončení výslechu bezodkladně všechna potřebná opatření. V nezbytných případech požádá o ochranu uvedených osob orgány Policie České republiky. Způsob ochrany svědků a osob jim blízkých stanoví zvláštní zákon.

§ 184

(1) Soud je povinen při projednávání věci zaměřit se také na objasnění příčin, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.

(2) K objasnění příčin trestného činu a k urovnání sporu mezi obviněným a poškozeným napomáhá ve stadiu řízení před soudem probační a mediační služba vykonávaná probačními úředníky.

(3) Dovoluje-li to povaha věci a osoba obviněného, vytváří probační a mediační služba předpoklady pro rozhodnutí soudu mimo hlavní líčení, pro projednání věci v některém ze zvláštních druhů řízení a pro uložení trestů nespojených s odnětím svobody; za tím účelem podle pokynu předsedy senátu probační úředník vyžaduje a opatřuje potřebné podklady, zejména k osobě obviněného.

HLAVA DVANÁCTÁ

PŘEDBĚŽNÉ PROJEDNÁNÍ OBŽALOBY

§ 185

Obecné ustanovení

(1) Obžalobu u soudu podanou přezkoumá předseda senátu a podle jejího obsahu a podle obsahu spisu posoudí, zda je ji nutno předběžně projednat v zasedání senátu anebo zda může nařídit o ní hlavní líčení.

(2) K usnadnění rozhodnutí může vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení.

§ 186

Důvody k předběžnému projednání obžaloby

Předseda senátu nařídí předběžné projednání obžaloby, má-li za to,

a) že věc patří do příslušnosti jiného soudu,

b) že věc má být postoupena podle § 171 odst. 1,

c) že jsou tu okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 nebo jeho přerušení podle § 173  odst. 1 písm. a) až d), anebo okolnosti odůvodňující podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307,

d) že skutek, který je předmětem obžaloby, bude třeba posuzovat podle jiného ustanovení trestního zákona, než podle kterého jej posuzuje obžaloba,

( e) že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, zejména že v něm byly porušeny předpisy zajišťující právo obhajoby, nebo

(f) že věc není v potřebném rozsahu objasněna z hledisek, která soud potřebuje pro svoje rozhodnutí. )

e) že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm byly závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, a takové porušení procesních předpisů nelze napravit v řízení před soudem,

f) že ve věci nejsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné ve věci rozhodnout.

§ 187

Způsob předběžného projednání obžaloby

(1) Předběžné projednání obžaloby se koná v neveřejném zasedání. Považuje-li to předseda senátu pro rozhodnutí soudu za potřebné, nařídí o předběžném projednání obžaloby veřejné zasedání.

(2) Při předběžném projednání obžaloby přezkoumá soud vždy celou obžalobu; předseda senátu z tohoto hlediska podá zprávu, přičemž se zaměří na otázky, které je třeba řešit.

(3) Soud přezkoumá úplnost důkazního materiálu a opodstatněnost obžaloby na základě spisu.

Rozhodnutí

§ 188

(1) Po předběžném projednání obžaloby soud

( a) postoupí věc příslušnému soudu, není-li sám k jejímu projednání příslušný),

a) rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný, má-li za to, že sám není příslušný k jejímu projednání,

b) postoupí věc jinému orgánu, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 171  odst. 1,

c) trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1,

d) trestní stíhání přeruší, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 173 odst. 1 písm. a) až d),

( e) vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných vad přípravného řízení nebo k objasnění základních skutečností pro rozhodnutí), nebo

e) vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení, anebo

f) trestní stíhání podmíněně zastaví podle § 307 nebo rozhodne o schválení narovnání podle § 309 odst. 1.

(2) Po předběžném projednání obžaloby může soud také zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 (písm. a) ) písm. b) až f) a podle odstavce 2 mohou státní zástupce i obviněný podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání může podat stížnost, jež má odkladný účinek, též poškozený (; rozhodne-li soud o schválení narovnání podle § 309 odst. 1, může stížnost, jež má odkladný účinek, podat jen státní zástupce.)

( § 189

Postoupit věc jinému soudu nemůže soud, jemuž byla věc postoupena podle § 188  odst. 1 písm. a) nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil. )

§ 189

Rozhodnout o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 188 odst. 1 písm. a) nemůže soud, jemuž byla věc přikázána podle § 24 nebo § 25 nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.

§ 190

(1) Má-li soud za to, že při správném použití zákona je nutno skutek, který je předmětem obžaloby, posoudit podle jiného ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, vrátí věc státnímu zástupci k došetření (§ 188 odst. 1 písm. e)), je-li třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení věc ještě blíže objasnit.

(2) Není-li došetření třeba, upozorní předseda senátu na možnost odchylného právního posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby (§ 196 odst. 1).

§ 191

(1) Vrátí-li soud věc státnímu zástupci k došetření, uvede v usnesení, v kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit, a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést.

(2) Jakmile usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření nabylo právní moci, vrací se věc do stavu přípravného řízení.

§ 192

Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud při předběžném projednání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby.

§ 193 a 194

zrušeny

§ 195

Nové předběžné projednání obžaloby

(1) Rozhodne-li se státní zástupce ve věci, která mu byla vrácena k došetření, opět pro podání obžaloby, přihlédne v ní i k výsledkům provedeného došetření. Obžaloba se za podmínek uvedených v § 186  u soudu znovu předběžně projedná.

( (2) Za podmínek uvedených v § 186  se obžaloba znovu předběžně projedná také u soudu, jemuž byla věc postoupena podle § 188 odst. 1 písm. a). )

(2) Za podmínek uvedených v § 186 se obžaloba znovu předběžně projedná také u soudu, jemuž věc byla přikázána nadřízeným soudem po předložení věci podle § 188 odst. 1 písm. a).

HLAVA TŘINÁCTÁ

HLAVNÍ LÍČENÍ

Oddíl první

Příprava hlavního líčení

§ 196

Doručení obžaloby

(1) Neučinil-li soud některé z rozhodnutí uvedených v § 188  odst. 1 a 2, dá předseda senátu opis obžaloby doručit obžalovanému a jeho obhájci, a je-li obžalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, také jeho zákonnému zástupci; opis obžaloby dá doručit poškozenému, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé. Bylo-li v obžalobě navrženo zabrání věci náležející jiné osobě než obžalovanému, dá předseda senátu doručit opis obžaloby též této osobě. Bylo-li už kladně rozhodnuto o účasti společenského zástupce u hlavního líčení, dá předseda senátu opis obžaloby doručit též příslušnému zájmovému sdružení občanů.

(2) Osoby, jimž se opis obžaloby doručuje, je nutno zároveň vyzvat, aby návrhy na provedení dalších důkazů u hlavního líčení včas soudu sdělily a uvedly okolnosti, které mají být těmito důkazy objasněny.

(3) Opis obžaloby musí být doručen nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení nebo s vyrozuměním o něm.

§ 197

Náhradní soudce

(1) Bude-li hlavní líčení podle očekávání trvat delší dobu, zařídí předseda senátu, aby se ho zúčastnil jeden nebo dva soudci nebo přísedící náhradní.

(2) Náhradní soudce nebo přísedící má při hlavním líčení postavení člena senátu. Porady a hlasování se však zúčastní jen v tom případě, je-li přibrán na místo soudce nebo přísedícího, kterému zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení. Soudce nebo přísedící, za něhož nastoupil náhradní soudce nebo přísedící, se hlavního líčení dále již nezúčastní.

§ 198

Nařízení hlavního líčení

(1) Den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá. U ostatních osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla aspoň třídenní lhůtu.

(2) O hlavním líčení se vyrozumí státní zástupce, zákonný zástupce a obhájce obžalovaného, jakož i poškozený a zúčastněná osoba. Mají-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, vyrozumějí se o hlavním líčení jen jejich zmocněnci. Poškozeného je třeba ve vyrozumění upozornit, že nedostaví-li se k hlavnímu líčení, bude se o jeho nároku na náhradu škody rozhodovat na podkladě jeho vlastních návrhů, jsou-li už obsaženy ve spise nebo dojdou-li soudu dříve, než se přikročí k dokazování. Byl-li k účasti na hlavním líčení připuštěn společenský zástupce, vyrozumí se o hlavním líčení též zájmové sdružení občanů, které ho vyslalo.

(3) Při nařízení hlavního líčení učiní předseda senátu také všechna opatření, jichž je třeba k zajištění jeho řádného průběhu a k tomu, aby věc bylo možné projednat a rozhodnout bez odročení.

Oddíl druhý

Veřejnost hlavního líčení

§ 199

(1) Hlavní líčení koná soud zásadně veřejně.

(2) Má přitom na zřeteli, aby občanům byla poskytnuta v nejširší míře příležitost sledovat projednávání věci soudem a aby se co nejúčinněji projevilo výchovné působení trestního řízení na širokou veřejnost ve smyslu jejího aktivního zapojení do úsilí trestnou činnost zamezovat a jí předcházet. Ve vhodných případech provádí proto hlavní líčení přímo v místě, kde byl trestný čin spáchán, anebo na pracovišti, popřípadě v bydlišti obžalovaného. V tom případě o konání hlavního líčení vyrozumí zájmové sdružení občanů, jež může účast občanů zajistit a účinně přispět ke splnění účelu sledovaného veřejným konáním hlavního líčení.

§ 200

(1) Při hlavním líčení může být veřejnost vyloučena, jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků; k témuž účelu může předseda senátu učinit i jiná přiměřená opatření. Veřejnost lze vyloučit také jen pro část hlavního líčení.

(2) Rozsudek musí být vyhlášen vždy veřejně.

(3) O vyloučení veřejnosti rozhodne soud po slyšení stran usnesením, které veřejně vyhlásí.

§ 201

(1) I když veřejnost nebyla vyloučena podle § 200, může soud odepřít přístup k hlavnímu líčení nezletilým a těm, u nichž je obava, že by mohli rušit důstojný průběh hlavního líčení. Může také učinit nezbytná opatření proti přeplňování jednací síně.

(2) I když veřejnost byla vyloučena podle § 200, může soud z důležitých důvodů povolit jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup. Na žádost obžalovaného musí být povolen přístup dvěma jeho důvěrníkům. Je-li obžalovaných více, má právo na volbu důvěrníků každý z nich. Jestliže by tak celkový počet důvěrníků vzrostl na více než šest a obžalovaní se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr soud. Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem, případně bezpečnosti nebo jiného důležitého zájmu svědků, mohou být za důvěrníky zvoleny jen takové osoby, proti nimž nemá soud námitek.

(3) Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem, upozorní předseda senátu přítomné na trestní následky toho, kdyby nepovolaným osobám vyjevili skutečnosti, o nichž se při jednání dovědí; může též zakázat, aby si přítomní činili písemné poznámky.

Oddíl třetí

Zahájení hlavního líčení

§ 202

Přítomnost při hlavním líčení

(1) Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce.

(2) V nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o (sdělení obvinění) zahájení trestního stíhání(§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166  odst. 1).

(3) Nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211.

(4) Hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

(5) Ustanovení první věty odstavce (3) 4 se neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.

Řízení hlavního líčení

§ 203

((1) Hlavní líčení řídí předseda senátu.)

(1) Hlavní líčení řídí a nestanoví-li zákon jinak, dokazování provádí předseda senátu. Provedením jednotlivého důkazu nebo úkonu může pověřit člena senátu.

(2) Je povinen přitom dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci.

(3) Kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát. Takovou žádost i rozhodnutí o ní je třeba zaznamenat v protokole.

§ 204

(1) Osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat.

(2) Obžalovaný může být vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Jakmile mu byl povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit.

Počátek hlavního líčení

§ 205

(1) Hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána; potom předseda zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována.

(2) Jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je nutno je odročit.

§ 206

(1) Po provedení úkonů uvedených v § 205  předseda senátu vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu.

(2) Po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu.

(3) Uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem.

(4) Podle odstavce 3 postupuje soud také tehdy, brání-li účast poškozeného okolnosti uvedené v § 44  odst. 2 a 3.

Oddíl čtvrtý

Dokazování

Výslech obžalovaného

§ 207

(1) Po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyslechne předseda senátu obžalovaného k obsahu obžaloby, a byl-li uplatněn nárok na náhradu škody, též k tomuto nároku.

(2) Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného se přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu.

§ 208

Je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti.

Provádění dalších důkazů

§ 209

(1) Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§ 55  odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.

(2) Byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena (§ 55 odst. 2), učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti.

§ 210

Jestliže znalec nepodal ještě ve věci písemný posudek anebo se od něho odchyluje nebo jej doplňuje, může mu předseda senátu uložit, aby posudek nebo jeho doplněk nadiktoval do protokolu nebo jej sám napsal.

§ 211

(1) Místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Jestliže se obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obžalovaného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Na tyto skutečnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn.

( (2) Protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a taková osoba

a) zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje její výslech,

b) v hlavním líčení bez oprávnění odepřela vypovídat, nebo se odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi. )

(2) Protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a

a) taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech, nebo

b) šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a.

(3) Protokol o dřívější výpovědi svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi, a

a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky,

bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tím vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě

(4) Protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle § 100, je možno číst jen za předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit.

(5) Místo výslechu znalce lze číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle § 106, nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí.Ustanovení odstavce 1 věty druhé a třetí tu platí obdobně.

§ 212

zrušen

§ 213

(1) Posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny, jimiž se provádí důkaz, se při hlavním líčení přečtou a umožní se do nich nahlédnout stranám, a pokud je to třeba, i svědkům a znalcům.

(2) Jiné věcné důkazy se předloží stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.

§ 214

Obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu.

§ 215

Součinnost stran při dokazování

(1) Státní zástupce, společenský zástupce, obžalovaný, jeho obhájce a zákonný zástupce, zúčastněná osoba, poškozený a jejich zmocněnci mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky, a to zpravidla tehdy, když předseda senátu své dotazy skončil a když už nemají otázek členové senátu.

( (2) Státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce mohou žádat, aby jim bylo umožněno provést výslech svědka. Předseda senátu jim vyhoví zejména tehdy, jestliže svědek byl předvolán na jejich návrh. )

(2) Státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce mohou žádat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. Předseda senátu jim vyhoví, jestliže jde o důkaz prováděný k jejich návrhu nebo jimi opatřený a předložený; není povinen jim vyhovět, jde-li o výslech obviněného, výslech svědka mladšího než patnáct let, nemocného nebo zraněného svědka, anebo jestliže by provedení důkazu některou z uvedených osob nebylo z jiného závažného důvodu vhodné. Jestliže je výslech stejného svědka nebo znalce navrhován jak státním zástupcem, tak i obžalovaným nebo obhájcem, a obě strany žádají o provedení výslechu, rozhodne předseda senátu po slyšení obou stran o tom, která z nich výslech provede. Provádění výslechu některou z uvedených stran může předseda senátu přerušit jen tehdy, není-li výslech prováděn v souladu se zákonem, na vyslýchaného je vyslýchajícím činěn nátlak nebo je výslech jím veden jiným nevhodným způsobem, anebo předseda senátu nebo člen senátu považuje za nezbytné položit vyslýchanému otázku, jejíž položení není možno odložit na dobu po skončení takového výslechu.

(3) Po skončení výslechu podle odstavce 2 má právo druhá strana klást vyslýchanému otázky. Poslední věta odstavce 2 platí tu obdobně.

(4) Po provedení všech důkazů zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování.

Oddíl pátý

Závěr hlavního líčení

Závěrečné řeči

§ 216

(1) Ne-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem.

(2) Po závěrečné řeči státního zástupce promluví poškozený, zúčastněná osoba, společenský zástupce, obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný. Má-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, promluví zmocněnec. Je-li třeba, určí předseda senátu pořadí, v němž se po závěrečné řeči státního zástupce ujmou slova jednotlivé oprávněné osoby. Obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný mluví však vždy poslední.

(3) Jestliže se po řeči obhájce nebo obžalovaného ujal slova znovu státní zástupce nebo společenský zástupce, má obhájce, popřípadě obžalovaný právo na to odpovědět.

(4) Závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci.

§ 217

Po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky.

§ 218

Doplnění dokazování

(1) Shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno, a v hlavním líčení pokračuje.

(2) Po doplnění dokazování je třeba vždy znovu dát slovo k závěrečným řečem.

Oddíl šestý

Odročení hlavního líčení

( § 219

(1) Soud odročí hlavní líčení, objeví-li se překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat. Dříve než hlavní líčení odročí, zjistí, zda strany nenavrhují další důkazy, které by bylo třeba k příštímu líčení opatřit.

(2) Při pokračování v odročeném hlavním líčení sdělí předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Jestliže se však změnilo sestavení senátu nebo jestliže z jiného důvodu je toho třeba, musí být hlavní líčení provedeno znovu. )

§ 219

(1) Soud odročí hlavní líčení, objeví-li se překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat, přitom stanoví den, kdy se bude konat další hlavní líčení; odročit hlavní líčení na neurčito je možné jen, pokud to vyžaduje povaha úkonu, pro který hlavní líčení není možné provést nebo v něm pokračovat. Odpadne-li překážka, pro kterou muselo být hlavní líčení odročeno na neurčito, je třeba bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtách uvedených v § 181 odst. 3 po odpadnutí překážky nařídit hlavní líčení nebo učinit jiný úkon směřující ke skončení věci. Nemůže-li tak předseda senátu ze závažných důvodů učinit, platí tu obdobně § 181 odst. 3 poslední věta.

(2) Dříve než hlavní líčení soud odročí, předseda senátu zjistí, zda strany nenavrhují další důkazy, které by bylo třeba k příštímu líčení opatřit.

(3) Při pokračování v odročeném hlavním líčení sdělí předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Jestliže se však změnilo sestavení senátu nebo jestliže z jiného důvodu je toho třeba, musí být hlavní líčení provedeno znovu. To neplatí, jestliže se změnili jen soudci přísedící.

Oddíl sedmý

Rozhodnutí soudu v hlavním líčení

§ 220

Podklad pro rozhodnutí

(1) Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

(2) Při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny.

(3) Právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán.

§ 221

Vrácení věci státnímu zástupci

(1) Ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu a je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření, může soud vrátit věc státnímu zástupci k došetření.

(2) Soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření také tehdy, ukazují-li výsledky hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, a státní zástupce o vrácení věci požádá vzhledem k potřebě společného projednání.

(3) Ustanovení § 191  platí i pro vrácení věci podle odstavců 1 a 2.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 222

Postoupení věci

( (1) Shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednávání není příslušný, postoupí věc příslušnému soudu. Je však povinen rozhodnout věc sám, jde-li toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný ji nevytkl; rovněž je povinen sám věc rozhodnout, měla-li by věc být postoupena soudu téhož druhu, avšak nižšího stupně. Postoupit věc jinému soudu nemůže soud, jemuž byla věc postoupena nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil. )

(1) Shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný. Je však povinen rozhodnout věc sám, jde-li toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný ji nevytkl; rovněž je povinen sám věc rozhodnout, měla-li by věc být přikázána nejblíže společně nadřízeným soudem soudu téhož druhu, avšak nižšího stupně. Rozhodnout o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu nemůže soud, jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.

(2) Soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.

(3) Proti usnesení o postoupení podle odstavce 2 může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 223

Zastavení trestního stíhání

(1) Soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1.

(2) Soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 může se týkat také jen některého ze skutků, pro které byla podána obžaloba.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 223a

Podmíněné zastavení trestního stíhání a schválení narovnání

(1) Soud za hlavního líčení trestní stíhání podmíněně zastaví nebo rozhodne o schválení narovnání, shledá-li okolnosti uvedené v § 307 odst. 1 nebo § 309 odst. 1.

( (2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání mohou takovou stížnost podat též obviněný a poškozený. )

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou státní zástupce, obžalovaný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 224

Přerušení trestního stíhání

(1) Soud přeruší trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1 písm. b) až d).

(2) Soud přeruší trestní stíhání také tehdy, nelze-li obžalovanému doručit předvolání k hlavnímu líčení.

(3) Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.

(4) Proti rozhodnutí, jímž soud trestní stíhání přerušil nebo jímž návrh na pokračování v něm zamítl, může státní zástupce podat stížnost.

(5) Soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu.

Rozsudek

§ 225

(1) Nebude-li věc vrácena státnímu zástupci podle § 221  (ani postoupena podle § 222) předložena k rozhodnutí o příslušnosti podle § 222 odst. 1 či postoupena jinému orgánu podle § 222 odst. 2a nedojde-li k zastavení trestního stíhání podle § 223, k podmíněnému zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání podle § 223a  nebo k jeho přerušení podle § 224, rozhodne soud rozsudkem, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje.

(2) Uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit.

§ 226

Soud zprostí obžalovaného obžaloby,

a) nebylo-li prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán,

b) není-li tento skutek trestným činem,

c) nebylo-li prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný,

d) není-li obžalovaný pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo

e) zanikla-li trestnost činu.

§ 227

Jestliže trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku udělení milosti, amnestie, promlčení nebo proto, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval ((§ 11 odst. 2) § 11 odst. 3, § 172  odst. 4), soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží.

§ 228

(1) Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 (2)) nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

(2) Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.

§ 229

(1) Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

(2) Na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

(3) Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

§ 230

(1) Shledá-li soud u obžalovaného důvod k uložení ochranného opatření, může je uložit i bez návrhu státního zástupce.

(2) Jestliže soud potřebuje k rozhodnutí o ochranném opatření provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání.

(3) Postupovat podle odstavce 2 lze i tehdy, jestliže státní zástupce učinil návrh na zabrání věci nenáležející obžalovanému.

Oddíl osmý

Rozhodnutí soudu mimo hlavní líčení

§ 231

(1) Vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 a 2, § 223a odst. 1 nebo § 224  odst. 1 a 2, soud rozhodne o zastavení trestního stíhání nebo o jeho přerušení, o podmíněném zastavení trestního stíhání, anebo o schválení narovnání.

( (2) Rozhodnutí o schválení narovnání může soud mimo hlavní líčení učinit jen ve veřejném zasedání. )

(2) Mimo hlavní líčení soud rozhoduje v neveřejném zasedání. Považuje-li to předseda senátu za potřebné, může k rozhodnutí o schválení narovnání nařídit veřejné zasedání.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může státní zástupce podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. (Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání mohou takovou stížnost podat též obviněný a poškozený.)Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání mohou takovou stížnost podat též obžalovaný a poškozený.

HLAVA ČTRNÁCTÁ

VEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ

§ 232

Obecné ustanovení

Ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví.

§ 233

Příprava veřejného zasedání

(1) Předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

(2) Vystupoval-li v hlavním líčení před okresním soudem společenský zástupce, vyrozumí předseda senátu krajského soudu o veřejném zasedání konaném o odvolání též zájmové sdružení občanů, které společenského zástupce vyslalo.

(3) Den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.

§ 234

Přítomnost při veřejném zasedání

(1) Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.

(2) Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná.

Průběh veřejného zasedání

§ 235

(1) Po zahájení veřejného zasedání podá předseda nebo jím určený člen senátu na podkladě spisu zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je třeba ve veřejném zasedání řešit. Poté osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese. Osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli.

(2) Jsou-li při veřejném zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování u hlavního líčení. Omezení v provádění důkazů čtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce (§ 211 (odst. 1 a 4)odst. 1 a 5) platí pouze pro veřejné zasedání konané o odvolání.

(3) Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední.

§ 236

Rozhodnutí soudu se vždy vyhlásí veřejně.

§ 237

Podklad pro rozhodnutí

Při svém rozhodnutí smí soud přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány ve veřejném zasedání, a opírat se o důkazy, které byly ve veřejném zasedání provedeny.

§ 238

Použití ustanovení o hlavním líčení

Na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.

Ochranné léčení a zabrání věci

§ 239

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném léčení nebo o zabrání věci vyhradil podle § 230 odst. 2, může je uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce.

(2) Proti rozhodnutí o ochranném léčení a o zabrání věci je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 239a

(1) Nelze-li v řízení o zabrání věci spolehlivě zjistit vlastníka věci, jež má být zabrána, nebo není-li jeho pobyt znám, ustanoví mu předseda senátu opatrovníka. Opatrovník má v řízení o zabrání věci stejná práva jako její vlastník.

(2) Všechny písemnosti určené pro vlastníka věci se doručují pouze opatrovníku. Předvolání vlastníka věci k veřejnému zasedání se vhodným způsobem uveřejní. Veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti vlastníka věci a to bez ohledu na to, zda se vlastník věci o něm dověděl.

(3) Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost.

HLAVA PATNÁCTÁ

NEVEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ

§ 240

V neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

§ 241

zrušen

§ 242

(1) Neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.

(2) Jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny.

§ 243

Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností.

§ 244

Rozhodnutí se vždy vyhlásí.

HLAVA ŠESTNÁCTÁ

ODVOLÁNÍ A ŘÍZENÍ O NĚM

§ 245

Přípustnost a účinek

(1) Opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně je odvolání.

(2) Odvolání má odkladný účinek.

Oprávněné osoby

§ 246

(1) Rozsudek může odvoláním napadnout

a) státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku,

b) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká,

c) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci,

d) poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody.

(2) Osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí.

§ 247

(1) V neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody.

(2) Ve prospěch obžalovaného mohou rozsudek odvoláním napadnout kromě obžalovaného a státního zástupce i příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel a druh. Státní zástupce může tak učinit i proti vůli obžalovaného. Je-li obžalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, může i proti vůli obžalovaného za něho v jeho prospěch odvolání podat též jeho zákonný zástupce a jeho obhájce.

§ 248

Lhůta a místo podání

(1) Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů od doručení opisu rozsudku.

(2) Jestliže se rozsudek doručuje jak obžalovanému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

(3) Jiným osobám uvedeným v § 247 odst. 2, s výjimkou státního zástupce, končí lhůta týmž dnem jako obžalovanému.

§ 249

Obsah odvolání

( (1) Odvolání státního zástupce, odvolání, které podává za obžalovaného jeho obhájce, jakož i odvolání, které podává za poškozeného nebo za zúčastněnou osobu jejich zmocněnec, musí být ve lhůtě uvedené v § 248  také odůvodněno tak, aby bylo patrno, v které části je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. )

(1) Odvolání musí být ve lhůtě uvedené v § 248 nebo v další lhůtě k tomu stanovené předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 251 také odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. O tom musí být oprávněné osoby poučeny.

(2) Státní zástupce je povinen v odvolání uvést, zda je podává, byť i zčásti, ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

(3) Odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.

§ 250

Vzdání se a zpětvzetí odvolání

(1) Po vyhlášení rozsudku může se oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát.

(2) Osoba, která odvolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Odvolání státního zástupce může vzít zpět i nadřízený státní zástupce.

(3) Odvolání podané ve prospěch obžalovaného jinou oprávněnou osobou nebo za obžalovaného obhájcem nebo zákonným zástupcem může být vzato zpět jen s výslovným souhlasem obžalovaného. Státní zástupce může vzít takové odvolání zpět i bez souhlasu obžalovaného. V tomto případě běží obžalovanému nová lhůta k podání odvolání od vyrozumění, že odvolání bylo vzato zpět.

(4) Zpětvzetí odvolání vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu odvolacího soudu, a nebyla-li věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně.

( § 251

Řízení u soudu prvního stupně

Předseda senátu doručí opis odvolání ostatním stranám, které by mohly být rozhodnutím o odvolání přímo dotčeny, s upozorněním, že se mohou k odvolání vyjádřit; jakmile lhůta k podání odvolání všem oprávněným osobám uplynula, předloží spisy odvolacímu soudu. )

§ 251

Řízení u soudu prvního stupně

(1) Podal-li obžalovaný, který nemá obhájce, odvolání nesplňující náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1, vyzve ho předseda senátu k odstranění vad ve lhůtě 8 dnů. Neučiní-li tak a vyžaduje-li to povaha projednávané věci a obžalovaný si sám obhájce nezvolil, ustanoví mu ho za účelem odůvodnění odvolání předseda senátu. U poškozeného a zúčastněné osoby, kteří nemají zmocněnce, postupuje předseda senátu přiměřeně.

(2) Jakmile uplynuly lhůty k podání odvolání a lhůty k odstranění vad odvolání u všech oprávněných osob, předseda senátu doručí stejnopis odvolání s jejich odůvodněním ostatním stranám a nevyčkávaje jejich vyjádření, předloží spisy odvolacímu soudu.

§ 252

Odvolací soud

O odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud. O odvolání proti rozsudku krajského soudu jako soudu prvního stupně rozhoduje nadřízený vrchní soud.

Rozhodnutí odvolacího soudu

§ 253

(1) Odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět.

(2) Jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu.

§ 254

(1) Nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

(2) Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud podle odstavce 1 jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby.

§ 255

(1) Odvolací soud přeruší trestní stíhání, vyjde-li za odvolacího řízení najevo, že po vyhlášení napadeného rozsudku nastala některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1 písm. b) až d), anebo nelze-li obžalovanému doručit předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu.

(2) Odvolací soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užil v dané trestní věci soud prvního stupně při rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu.

§ 256

Odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

( § 257

Odvolací soud napadený rozsudek zruší a

a) věc postoupí, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 222 odst. 1 a 2),

b) trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1 a 2),

c) trestní stíhání přeruší, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 224 odst. 1 a 2).)

§ 257

(1) Odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení

a) rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je společně nadřízený soudu prvního stupně a soudu, jenž je podle něj příslušný, měl-li tak už učinit soud prvního stupně (§ 222 odst. 1); je-li tímto společně nadřízeným soudem odvolací soud, rozhodne ihned sám o přikázání příslušnému soudu,

b) věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 222 odst. 2),

c) trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2),

d) trestní stíhání přeruší, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 224 odst. 1, 2 a 5).

(2) Shledá-li odvolací soud, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 písm.a), b), i), která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku, rozhodne, aniž by napadený rozsudek zrušil, o zastavení trestního stíhání.

(3) V odvolacím řízení, v kterém bylo zastaveno trestní stíhání z některého důvodu uvedeného v odstavci 2, se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

§ 258

(1) Odvolací soud zruší napadený rozsudek také

a) pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby,

b) pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí,

c) vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně,

d) bylo-li napadeným rozsudkem porušeno ustanovení trestního zákona,

e) je-li uložený trest nepřiměřený, nebo

je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody nesprávné.

(2) Jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

§ 259

( (1) Je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, vrátí odvolací soud věc zpravidla soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. )

(1) Je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně jen, jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.

(2) Záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný, může odvolací soud, aniž rozsudek zruší, věc soudu prvního stupně vrátit s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

( (3) Rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. )

(3) Rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení

a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo

b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

(4) V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody.

(5) Odvolací soud nemůže sám

a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn,

b) uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§ 225 odst. 2).

( § 260

Považuje-li to odvolací soud pro náležité objasnění věci za potřebné, může při zrušení rozsudku vyslovit, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření. Ustanovení § 191 a § 264 odst. 2 platí i tu. )

§ 260

Nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady nebo proto, že je třeba provést obtížné a rozsáhlé došetření takových skutečností, které mají význam pro náležité objasnění věci a bez nichž nelze ve věci spravedlivě rozhodnout, a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Ustanovení § 191 a § 264 odst. 2 tu platí obdobně.

§ 261

Prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl v prospěch zúčastněné osoby.

§ 262

Rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.

§ 263

Řízení u odvolacího soudu

(1) O odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání. Též v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí

a) podle § 253, 255 a 257,

b) podle § 258  odst. 1, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.

(2) Účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná.

(3) Při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení.

(4) V nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

( (5) Po zahájení veřejného zasedání předseda senátu nebo jím určený člen senátu přednese nejdříve napadený rozsudek, uvede, které vady rozsudku anebo řízení jsou vytýkány, a sdělí podstatný obsah dosavadního řízení.

(6) Důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout. )

(5) Po zahájení veřejného zasedání přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadený rozsudek a podá zprávu o stavu věci. Potom přednese odvolatel své odvolání a odůvodní je; není-li odvolatel přítomen, přečte odvolání včetně odůvodnění předseda senátu nebo jím určený člen senátu. Státní zástupce a osoby, které mohou být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčeny, pokud nejsou odvolateli, přednesou své vyjádření a návrhy na provedení dokazování; není-li některá z těchto osob přítomna a je-li vyjádření obsaženo ve spise, anebo požádá-li o to, přednese obsah jejich podání předseda senátu nebo jím určený člen senátu.

(6) Po přednesení návrhů ve veřejném zasedání provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Na provádění důkazů se užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí.

(7) Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud se nemůže odchýlit od hodnocení těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

§ 264

Řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku

(1) Soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.

(2) Byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

§ 265

Důsledky zrušení výroku o náhradě škody

Zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Hlava sedmnáctá

Dovolání

§ 265a

Přípustnost dovolání

(1) Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu nebo státního zástupce ve věci samé, jestliže soud nebo státní zástupce rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.

(2) Rozhodnutím ve věci samé se rozumí:

a) rozsudek, jimž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,

b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,

c) usnesení o zastavení trestního stíhání,

d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,

e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,

f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,

g) usnesení o schválení narovnání, nebo

h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písm. a) až g).

(3) Dovolání v neprospěch obviněného nelze podat jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 274 odst. 3 nebo § 289 písm. b).

(4) Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

§ 265b

Důvody dovolání

Dovolání lze podat jen, je-li tu některý z následujících důvodů:

a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,

b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,

c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

f) právní posouzení skutku nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci uvedeném ve výroku rozhodnutí,

g) rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném právním posouzení,

h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným anebo uložený trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu,

i) bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup,

j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení,

k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

§ 265c

Dovolací soud

O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud.

§ 265d

Oprávněné osoby

(1) Dovolání mohou podat

a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného,

b) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, který se ho bezprostředně dotýká.

(2) Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3). Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popř. ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Obdobně postupuje u podání osob, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání.

§ 265e

Lhůta a místo podání

(1) Dovolání se podává u orgánu, který rozhodl ve věci v prvním stupni do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.

(2) Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

(3) Lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u orgánu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu nebo státnímu zástupci, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.

(4) Navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.

§ 265f

Obsah dovolání

(1) V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b písm. a) až k), o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

(2) Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.

§ 265g

Zpětvzetí dovolání

(1) Osoba, která dovolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se Nejvyšší soud odebere k závěrečné poradě. V řízení o dovolání se však pokračuje, vzal-li nejvyšší státní zástupce zpět dovolání podané jen ve prospěch obviněného, pokud obviněný trvá na pokračování dovolacího řízení; v takovém případě Nejvyšší soud rozhoduje v rozsahu, jakoby takové dovolání podané nejvyšším státním zástupcem podal sám obviněný. Zpětvzetí dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem jen ve prospěch obviněného, který zemřel, je neúčinné.

(2) Zpětvzetí dovolání vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu Nejvyššího soudu, a nebyla-li věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně. Vzal-li nejvyšší státní zástupce zpět dovolání podané jen ve prospěch obviněného a obviněný trvá na pokračování řízení o dovolání, uvede to předseda senátu Nejvyššího soudu v usnesení, jímž rozhoduje o zpětvzetí dovolání.

§ 265h

Řízení u orgánu prvního stupně

(1) Nesplňuje-li dovolání nejvyššího státního zástupce nebo dovolání obviněného podané jeho obhájcem, náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1, vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm.c). Je-li dovolání podáno proti rozhodnutí státního zástupce, postupuje státní zástupce obdobně.

(2) V přípravném řízení státní zástupce, který rozhodl v prvním stupni, a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvního stupně doručí opis dovolání obviněného státnímu zástupci a opis dovolání státního zástupce obhájci obviněného a obviněnému s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit. Jakmile lhůta k podání dovolání uplyne všem oprávněným osobám, předloží spisy Nejvyššímu soudu.

(3) Dospěje-li v přípravném řízení státní zástupce nebo v řízení před soudem předseda senátu na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu, který o takovém návrhu rozhodne usnesením nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisů a nebylo-li v mezidobí již dokončeno řízení u orgánu prvního stupně, vrátí spisy tomuto orgánu k dokončení řízení.

Rozhodnutí dovolacího soudu

§ 265i

(1) Nejvyšší soud dovolání odmítne,

a) není-li přípustné,

b) bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět,

c) nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání,

d) jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

(2) V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

(3) Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží jen, pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

(4) Jestliže oprávněná osoba podá dovolání proti výroku o vině, přezkoumá Nejvyšší soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno dovolání.

(5) Byla-li dovoláním napadena část rozhodnutí týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumá Nejvyšší soud uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týká této osoby.

§ 265j

Dovolací soud dovolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

§ 265k

(1) Shledá-li Nejvyšší soud, že podané dovolání je důvodné, zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející.

(2) Jestliže je vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud rozhodnutí jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ustanovení § 261 se užije přiměřeně.

§ 265l

(1) Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

(2) Záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

(3) Přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci.

§ 265m

(1) Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci rozsudkem, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, uvedeného v napadeném rozhodnutí, případně výjimečně doplněného důkazy provedenými před Nejvyšším soudem nezbytnými k tomu, aby o dovolání mohl rozhodnout. Nejvyšší soud nemůže však sám

a) uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl obžaloby zproštěn nebo pro nějž bylo trestní stíhání zastaveno,

b) uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem,

c) uložit obviněnému trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nebo trest odnětí svobody na doživotí, nebyl-li mu již uložen přezkoumávaným rozhodnutím, případně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.

(2) Zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně § 265.

§ 265n

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

Řízení u dovolacího soudu

§ 265o

(1) Před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

(2) Je-li pro rozhodnutí o dovolání třeba objasnit nějakou okolnost, provede potřebné šetření předseda senátu Nejvyššího soudu, anebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení, který je povinen mu bez zbytečného odkladu vyhovět. Pro takové šetření platí ustanovení hlavy páté. Ve zvlášť naléhavých případech lze k zajištění důkazního materiálu použít i prostředků uvedených v hlavě čtvrté. Zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však jen tehdy, navrhne-li to nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného a považuje-li to Nejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného činu a naléhavosti vazebních důvodů.

§ 265p

(1) V neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.

(2) Dovolání v neprospěch obviněného je vyloučeno, jestliže

a) obviněný zemřel,

b) na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo.

(3) Bylo-li podáno dovolání pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

§ 265r

(1) O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ve veřejném zasedání. Též v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí

a) o odmítnutí dovolání (§ 265i),

b) o zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (265l odst. 1 a 2), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.

(2) Účast státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání je povinná.

(3) Při veřejném zasedání konaném o dovolání musí mít obviněný obhájce v případech uvedených v § 36a odst. 2 písm. a) až d).

(4) V nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

(5) Nelze-li vyrozumění o veřejném zasedání doručit osobě, která rozhodnutím o dovolání může být přímo dotčena, stačí o konání veřejného zasedání vyrozumět jejího obhájce, popřípadě zmocněnce. Nemá-li tato osoba obhájce, popřípadě zmocněnce, je třeba jí ho k tomu účelu ustanovit. Ustanovení § 39 se tu užije obdobně.

(6) Po zahájení veřejného zasedání přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadený rozsudek a podá zprávu o stavu věci. Potom přednese dovolatel své dovolání a odůvodní je. Státní zástupce a osoby, které mohou být rozhodnutím dovolacího soudu přímo dotčeny, pokud nejsou dovolateli, přednesou své vyjádření; není-li některá z těchto osob přítomna a je-li vyjádření obsaženo ve spise, anebo požádá-li o to, přednese obsah jejich podání předseda senátu nebo jím určený člen senátu.

(7) Důkazy se ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout.

§ 265s

Řízení po přikázání věci

(1) Soud nebo státní zástupce, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

(2) Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

HLAVA OSMNÁCTÁ

STÍŽNOST PRO PORUŠENÍ ZÁKONA A ŘÍZENÍ O NÍ

§ 266

( (1) Proti pravomocnému rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. )

(1) Proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.

(2) Proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.

(3) Týká-li se rozhodnutí uvedené v odstavci 1 více osob, lze stížnost pro porušení zákona podat také jen proti té části rozhodnutí, která se týká některé z těchto osob.

(4) Stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí soudu nelze podat jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 273 nebo § 289 písm. b).

(5) Ustanovení odstavce 4 se užije přiměřeně i na rozhodnutí (soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele) soudu nebo státního zástupce učiněné v souladu s § 150 odst. 1 nebo 3.

(6) Ministr spravedlnosti může vzít zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podal, a to až do doby, než se soud rozhodující o stížnosti pro porušení zákona odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetí stížnosti vezme usnesením na vědomí předseda senátu tohoto soudu.

( (7) Proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná. )

”§ 266a

(1) Proti rozhodnutím, jejichž zrušení se lze domáhat cestou dovolání, může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona ve lhůtě 2 měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí státnímu zástupci. Jestliže nebylo v takové věci podáno dovolání, může ministr spravedlnosti podat ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona i po uplynutí této lhůty.

(2) Podanou stížnost pro porušení zákona, která nebyla odůvodněna, je ministr spravedlnosti povinen odůvodnit do 14 dnů od jejího podání.

(3) Stížnost pro porušení zákona a dovolání projedná Nejvyšší soud ve společném řízení. To nevylučuje postup podle § 23.

§ 267

(1) Nejvyšší soud přezkoumá na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo.

(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona omezena podle § 266 odst. 3, přezkoumá správnost jen těch výroků, které se týkají osoby, jíž se stížnost pro porušení zákona dotýká, jakož i řízení, jež této části rozhodnutí předcházelo.

§ 268

( (1) Shledá-li Nejvyšší soud, že zákon porušen nebyl, stížnost pro porušení zákona usnesením zamítne. )

(1) Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona:

a) není-li přípustná,

b) byla-li podána opožděně (§ 266a odst. 1), nebo

c) není-li důvodná.

(2) Shledá-li Nejvyšší soud, že zákon porušen byl, vysloví rozsudkem, že napadeným rozhodnutím, popřípadě jeho částí (§ 266 odst. 3) nebo v řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon.

§ 269

(1) Výrok podle § 268 odst. 2 se nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde.

(2) Byl-li však porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v § 268 odst. 2 napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Je-li nezákonný jen některý výrok napadeného rozhodnutí a lze-li jej oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud jen tento výrok. Zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ustanovení § 261 se užije přiměřeně.

§ 270

(1) Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

(2) Záleží-li porušení zákona jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

(3) Přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo státnímu zástupci.

(4) Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

§ 271

(1) Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Nejvyšší soud nemůže však sám

a) uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem obžaloby zproštěn nebo pro nějž bylo trestní stíhání zastaveno,

b) uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem,

c) uložit obviněnému trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nebo trest odnětí svobody na doživotí.

(2) Zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně § 265.

( § 272

Nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271  jen tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání. )

§ 272

Nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do šesti měsíců od jejího podání.

§ 273

Jestliže Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Jde-li o jiné rozhodnutí, platí ustanovení § 150 přiměřeně.

§ 274

O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud ve veřejném zasedání za účasti státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství; rozhodnutí podle § 268 odst. 1 může učinit též v neveřejném zasedání.

§ 275

(1) Byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel. Byl-li zákon porušen jen v neprospěch obviněného, doba od právní moci napadeného rozhodnutí do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona se do promlčecí doby nezapočítává.

(2) Nelze-li vyrozumění o veřejném zasedání doručit osobě, která rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona může být přímo dotčena, stačí o konání veřejného zasedání vyrozumět jejího obhájce, popřípadě zmocněnce. Nemá-li tato osoba obhájce, popřípadě zmocněnce, je třeba jí ho k tomu účelu ustanovit. Ustanovení § 39 se tu užije obdobně.

(3) Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

(4) Ministr spravedlnosti může odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž podal stížnost pro porušení zákona, až do rozhodnutí o této stížnosti. Po podání stížnosti pro porušení zákona tak může učinit i Nejvyšší soud.

§ 276

Je-li pro rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona třeba objasnit nějakou okolnost, provede potřebné šetření předseda senátu Nejvyššího soudu anebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení, popřípadě i policejní orgán. Pro takové šetření platí ustanovení hlavy páté. Ve zvlášť naléhavých případech lze k zajištění důkazního materiálu použít na podkladě usnesení senátu i prostředků uvedených v hlavě čtvrté. Zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však jen tehdy, navrhne-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného a považuje-li to Nejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného činu a naléhavosti vazebních důvodů.

HLAVA DEVATENÁCTÁ

OBNOVA ŘÍZENÍ

( § 277

Obecné ustanovení

Skončilo-li trestní stíhání vedené proti určité osobě pravomocným rozsudkem nebo pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání, lze v trestním stíhání téže osoby pro týž skutek pokračovat, jen byla-li povolena obnova trestního řízení. Před povolením obnovy lze k zajištění důkazního materiálu a k zajištění osoby obviněného provádět vyšetřovací úkony jen v mezích ustanovení této hlavy. )

§ 277

Obecné ustanovení

Skončilo-li trestní stíhání vedené proti určité osobě pravomocným rozsudkem, pravomocným trestním příkazem, pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání, pravomocným usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání, pravomocným usnesením o schválení narovnání nebo pravomocným usnesením o postoupení věci jinému orgánu lze v trestním stíhání téže osoby pokračovat, pokud nebylo takové rozhodnutí zrušeno v jiném předepsaném řízení, jen byla-li povolena obnova trestního řízení. Před povolením obnovy lze k zajištění důkazního materiálu a k zajištění osoby obviněného provádět vyšetřovací úkony jen v mezích ustanovení této hlavy.

Podmínky obnovy

§ 278

(1) Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v § 26 odst. 5 a 6 trestního zákona, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.

( (2) Obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve vést k závěru, že důvody k zastavení tu nebyly a že je na místě v řízení o obžalobě pokračovat. )

(2) Obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to i v případě, jestliže ještě nenastaly skutečnosti uvedené v § 308 odst. 3, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve vést k závěru, že důvody k takovému rozhodnutí tu nebyly a že je na místě v řízení pokračovat.

( (3) Obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce nebo vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy orgánu, o jehož rozhodnutí jde, dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve vést k závěru, že důvody k zastavení tu nebyly a že je na místě podat proti obviněnému obžalobu. )

(3) Obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to i v případě, jestliže ještě nenastaly skutečnosti uvedené v § 308 odst. 3, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy státnímu zástupci dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve vést k závěru, že důvody k takovému rozhodnutí tu nebyly a že je na místě podat proti obviněnému obžalobu.

(4) Obnova řízení, které skončilo některým ze způsobů uvedených v předchozích odstavcích, se povolí též tehdy, bude-li pravomocným rozsudkem zjištěno, že policejní orgán, (vyšetřovatel), státní zástupce nebo soudce v původním řízení porušil svoje povinnosti jednáním zakládajícím trestný čin.

§ 279

Obnova v neprospěch obviněného je vyloučena, jestliže

a) trestnost činu zanikla,

b) uplynula lhůta v délce jedné poloviny promlčecí doby trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání,

c) na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo, nebo

d) obviněný zemřel.

§ 280

Osoby oprávněné k návrhu na povolení obnovy

(1) Obnovu lze povolit jen na návrh oprávněné osoby.

(2) V neprospěch obviněného může návrh na povolení obnovy podat jen státní zástupce.

(3) Ve prospěch obviněného mohou návrh na povolení obnovy podat kromě obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. Jestliže by tak mohly učinit i proti vůli obviněného, mohou proti jeho vůli podat i návrh na povolení obnovy. Takový návrh mohou učinit i po smrti obviněného.

(4) Dozví-li se soud nebo jiný státní orgán o okolnosti, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy, je povinen oznámit ji státnímu zástupci. Jestliže jde o okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy ve prospěch obviněného, je státní zástupce povinen zpravit o ní neprodleně obviněného, anebo není-li to možné, jinou osobu oprávněnou k podání návrhu, pokud takový návrh nepodá sám.

§ 281

Příslušnost soudu k rozhodnutí o obnově

(1) O návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce nebo vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, rozhoduje soud, který by byl příslušný rozhodovat o obžalobě.

(2) O návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, a řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(3) Přestože ve věci v prvním stupni rozhodoval okresní soud, rozhodne o návrhu na povolení obnovy krajský soud, navrhne-li to státní zástupce s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnostem nebo důkazům, které nově vyšly najevo, jde o trestný čin náležející do příslušnosti krajského soudu.

Řízení o návrhu na povolení obnovy

§ 282

(1) Je-li pro rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy k prověření jeho důvodnosti třeba některou okolnost předem objasnit, provede potřebné šetření předseda senátu nebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení, popřípadě i policejní orgán. Pro takové šetření platí ustanovení hlavy páté.

(2) V případech zvlášť naléhavých lze k zajištění důkazního materiálu na podkladě usnesení senátu použít i prostředků uvedených v hlavě čtvrté. Zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však před povolením obnovy jen tehdy, navrhne-li to státní zástupce podávaje návrh na obnovu v neprospěch obviněného a považuje-li to soud za nezbytné vzhledem k povaze skutečností a důkazů, jež nově vyšly najevo, závažnosti trestného činu a naléhavosti vazebních důvodů.

(3) Byl-li podán návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch obviněného, může soud vzhledem k povaze skutečností a důkazů, jež nově vyšly najevo, odložit nebo přerušit výkon trestu pravomocně uloženého v původním řízení.

§ 283

Soud návrh na povolení obnovy zamítne,

a) byl-li podán osobou neoprávněnou,

b) směřuje-li jen proti rozhodnutí nebo výroku, stran něhož obnova není přípustná,

c) je-li obnova vyloučena podle § 279, nebo

d) neshledá-li důvody obnovy podle § 278.

§ 284

(1) Vyhoví-li soud návrhu na povolení obnovy, zruší napadené rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je návrh důvodný. Zruší-li, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

(2) Jestliže soud povolí obnovu řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, nebo jestliže povolí v otázce viny obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, může zároveň se zrušením rozhodnutí věc vrátit státnímu zástupci k došetření, považuje-li to za potřebné pro objasnění věci. Krajský soud, který podle § 281 odst. 3 povolil obnovu řízení, v němž v prvním stupni rozhodl okresní soud, vrátí věc vždy státnímu zástupci. Ustanovení § 191 platí i tu.

(3) Jestliže soud povolí obnovu toliko ve výroku o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, odkáže poškozeného při zrušení tohoto výroku na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

§ 285

Jestliže soud povolí obnovu ve prospěch obviněného z důvodů, které prospívají také některému spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, povolí zároveň obnovu též v jejich prospěch.

§ 286

(1) O návrhu na povolení obnovy rozhoduje soud ve veřejném zasedání.

(2) Zamítnout návrh z důvodů uvedených v § 283 písm. a) až c) může i v neveřejném zasedání. Z důvodu uvedeného v § 283 písm. d) může návrh zamítnout v neveřejném zasedání pouze v tom případě, že návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy byl již dříve pravomocně zamítnut a návrh nově podaný je jen jeho opakováním.

(3) Proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Řízení po povolení obnovy

§ 287

Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, rozhodne soud po právní moci usnesení, jímž spolu s povolením obnovy zrušil výrok o tomto trestu, neprodleně o vazbě.

§ 288

(1) Byla-li pravomocně povolena obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce nebo vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání, pokračuje se v přípravném řízení.

(2) V ostatních případech pokračuje soud po pravomocném povolení obnovy v řízení na podkladě původní obžaloby, jestliže nebylo vysloveno, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření (§ 284 odst. 2).

(3) Jestliže byla povolena obnova jen pokud jde o některý z trestných činů, za něž byl pravomocně uložen úhrnný nebo souhrnný trest a soud vrátil věc státnímu zástupci k došetření, stanoví po právní moci usnesení povolujícího obnovu ve veřejném zasedání rozsudkem přiměřený trest za zbývající trestné činy.

§ 289

Byla-li povolena obnova jen ve prospěch obviněného,

a) doba od právní moci původního rozsudku do právní moci usnesení povolujícího obnovu se do promlčecí doby nezapočítává,

b) nesmí mu být novým rozsudkem uložen trest přísnější, než jaký mu byl uložen původním rozsudkem,

c) nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

HLAVA DVACÁTÁ

ZVLÁŠTNÍ ZPŮSOBY ŘÍZENÍ

§ 290

Obecné ustanovení

Jestliže tato hlava neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se i na řízení podle této hlavy obecných předpisů.

Oddíl první

Řízení proti mladistvým

§ 291

Obhajoba mladistvého

Mladistvý musí mít od (sdělení obvinění) zahájení trestního stíhání obhájce.

§ 292

Zjištění poměrů mladistvého

V řízení proti mladistvému je nutno co nejdůkladněji zjistit též stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého, jeho povahu, poměry i prostředí, v němž žil a byl vychován, jeho chování před spácháním trestného činu a po něm a jiné okolnosti důležité pro volbu prostředků vhodných pro jeho nápravu, zejména pro posouzení, zda má být nařízena ochranná výchova mladistvého. Zjištění poměrů mladistvého se zpravidla uloží orgánu pověřenému péčí o mládež.

§ 293

Vazba mladistvého

I když jsou tu vazební důvody podle § 67, smí být mladistvý vzat do vazby jedině tehdy, nelze-li účelu vazby dosáhnout jinak.

Řízení před soudem

§ 294

Předseda senátu dá opis obžaloby doručit (§ 196  odst. 1) též orgánu pověřenému péčí o mládež.

§ 295

Vyžaduje-li to prospěch mladistvého, může příslušný soud postoupit věc soudu, v jehož obvodě mladistvý bydlí, nebo soudu, u něhož z jiných důvodů je konání trestního řízení se zřetelem na zájmy mladistvého nejúčelnější. Nesouhlasí-li soud, jemuž byla věc postoupena, s takovým postoupením věci, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž mu věc postoupil.

§ 296

Společné řízení proti mladistvému a osobě starší než osmnáct let lze konat jen výjimečně, je-li to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci nebo jsou-li pro to jiné důležité důvody. Pokud jde o mladistvého, užije se i ve společném řízení ustanovení tohoto oddílu.

§ 297

( (1) Hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti mladistvého. )

(1) Nejde-li o řízení proti uprchlému, nelze hlavní líčení konat v nepřítomnosti mladistvého, pokud tento v době konání hlavního líčení již nedovršil 18 rok svého věku.

(2) O hlavním líčení a veřejném zasedání je třeba vyrozumět též orgán pověřený péčí o mládež. Státní zástupce musí být i při veřejném zasedání vždy přítomen.

(3) Při hlavním líčení a veřejném zasedání proti mladistvému

a) soud vyloučí veřejnost také tehdy, jestliže je to na prospěch mladistvého,

b) předseda senátu může mladistvému přikázat, aby se při některé části hlavního líčení nebo veřejného zasedání vzdálil z jednací síně, je-li obava, že by tato část jednání mohla na jeho mravní vývoj působit nepříznivě; po návratu mladistvého do jednací síně mu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit,

c) zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež má právo činit návrhy a dávat vyslýchaným otázky; slovo k závěrečné řeči mu přísluší po mladistvém.

§ 298

Oznamování rozhodnutí

(1) Opis rozsudku se doručí vždy též orgánu pověřenému péčí o mládež.

(2) Nebyl-li zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež přítomen při vyhlašování usnesení, proti němuž je přípustná stížnost nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno anebo věc postoupena, doručí se orgánu pověřenému péčí o mládež opis tohoto usnesení.

§ 299

Osoby oprávněné podat opravné prostředky

(1) Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, též orgán pověřený péčí o mládež; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně.

(2) Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému.

§ 300

Uložení ochranné výchovy

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranné výchově vyhradil podle § 230 odst. 2, může ji uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce.

(2) Proti rozhodnutí o ochranné výchově je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 301

Společná ustanovení

(1) V řízení proti mladistvým je třeba dbát toho, aby jak vyšetřování, tak i rozhodování bylo svěřováno osobám, jejichž životní zkušenosti a znalost otázek souvisících s výchovou mládeže zaručují splnění výchovného účelu řízení. Orgány činné v trestním řízení postupují v nejtěsnější spolupráci se zařízeními, jimž je svěřena péče o mládež, popřípadě se zařízeními psychiatrické péče. K vyšetření duševního stavu mladistvého se přibere zpravidla znalec z oboru dětské nebo dorostové psychiatrie.

(2) Ustanovení tohoto oddílu se neužije

a) v řízení o trestných činech, které obviněný spáchal jednak před dovršením osmnáctého roku, jednak po jeho dovršení, jestliže zákon na čin spáchaný po dovršení osmnáctého roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo

( b) dojde-li ke sdělení obvinění až po dovršení devatenáctého roku obviněného. )

b) bylo-li zahájeno trestní stíhání až po dovršení devatenáctého roku obviněného.

(3) Ustanovení tohoto oddílu o účasti orgánu pověřeného péčí o mládež se neužije (ve vykonávacím řízení), jestliže se úkon provádí po dovršení devatenáctého roku mladistvého.

Oddíl druhý

Řízení proti uprchlému

§ 302

Řízení podle ustanovení tohoto oddílu lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.

( (2) Proti osobě mladistvé tohoto řízení použít nelze. )

§ 303

(1)V řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením (sdělení obhájci, že obviněný je stíhán) usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného obhájci.Nebyl-li mu obhájce zvolen (§ 37 odst. 1), je třeba ho ustanovit.

(2)Vyvstal-li důvod pro konání řízení proti uprchlému až po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému do podání obžaloby, státní zástupce o tom učiní záznam, ve kterém uvede, od kterého dne je proti obviněnému konáno řízení proti uprchlému; záznam se doručí obhájci.

§ 304

Obviněný musí mít v tomto řízení vždy obhájce. Ten má stejná práva jako obviněný.

( § 305

Řízení před soudem se koná podle ustanovení tohoto oddílu jen na návrh státního zástupce. Návrh může být učiněn už v obžalobě. )

§ 305

O konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu. Návrh může státní zástupce učinit už v obžalobě.

§ 306

(1) Všechny písemnosti určené pro obviněného se doručují toliko obhájci.

(2) Předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání se také vhodným způsobem uveřejní. Hlavní líčení, popřípadě veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se obviněný o něm dověděl.

§ 306a

(1) Pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Požaduje-li to obviněný, provedou se v řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost; v opačném případě se obviněnému umožní, aby se k protokolům o těchto důkazech vyjádřil.

(2) Skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh obviněného soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu. Stejně postupuje, vyžaduje-li to mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána.

(3) V novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Oddíl třetí

Podmíněné zastavení trestního stíhání

Podmíněné zastavení trestního stíhání

§ 307

(1) V řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže

a) obviněný se k trestnému činu doznal,

b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,

a vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

(2) V rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se stanoví zkušební doba na šest měsíců až dva roky. Zkušební doba počíná právní mocí tohoto rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání.

(3) Obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil.

(4) Obviněnému lze též uložit, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život.

(5) Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání může obviněný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek. Rozhodne-li o podmíněném zastavení trestního stíhání soud, má toto právo též státní zástupce.

§ 308

(1) Jestliže obviněný v průběhu zkušební doby vedl řádný život, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu a vyhověl i dalším uloženým omezením, rozhodne orgán, jenž trestní stíhání v prvním stupni podmíněně zastavil, že se osvědčil. Jinak rozhodne, a to případně i během zkušební doby, že se v trestním stíhání pokračuje.

(2) Jestliže do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nebylo učiněno rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl obviněný vinu, má se za to, že se osvědčil.

(3) Právní mocí rozhodnutí o tom, že obviněný se osvědčil, nebo uplynutím lhůty uvedené v odstavci 2 nastávají účinky zastavení trestního stíhání (§ 11 odst. 1 písm. f)).

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou obviněný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek. Učiní-li takové rozhodnutí soud, má toto právo též státní zástupce.

Oddíl čtvrtý

Narovnání

( § 309

(1) Jestliže obviněný před soudem prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, uhradí poškozenému škodu způsobenou trestným činem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem, a složí na účet soudu peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a takové plnění není zřejmě nepřiměřené závažnosti trestného činu, může soud se souhlasem obviněného a poškozeného rozhodnout o schválení narovnání, nejsou-li o prohlášení obviněného důvodné pochybnosti a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující.

(2) Při rozhodování soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

(3) Rozhodnout o schválení narovnání může soud tehdy, jestliže obviněný je stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 310

Před rozhodnutím o schválení narovnání soud vždy vyslechne obviněného a poškozeného. )

§ 309

(1) V řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliže

a) obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě,

b) uhradí poškozenému škodu způsobenou trestným činem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem, a

c) složí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti trestného činu,

a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může obviněný, poškozený a v řízení před soudem i státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 310

(1) Před rozhodnutím o schválení narovnání soud a v přípravném řízení státní zástupce vyslechne obviněného a poškozeného, zejména k způsobu a okolnostem uzavření dohody o narovnání, zda dohoda o narovnání mezi nimi byla učiněna dobrovolně a zda souhlasí se schválením narovnání. Obviněného vyslechne také k tomu, zda rozumí obsahu obvinění a zda si je vědom důsledků schválení narovnání. Součástí výslechu obviněného musí být i prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán.

(2) Před výslechem je třeba obviněného i poškozeného poučit o jejich právech a o podstatě institutu narovnání.

(3) Je-li poškozenou právnická osoba, lze místo výslechu statutárního zástupce nebo jiné osoby oprávněné jednat jejím jménem opatřit její písemné prohlášení k okolnostem uvedeným v odstavci 1.

§ 310a

Práva poškozeného podle § 309 a 311 nepřísluší tomu, na koho pouze přešel nárok na náhradu škody.

( § 311

(1) Rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, jehož se narovnání týká, jeho právní posouzení, obsah narovnání zahrnující výši uhrazené škody nebo škody, k jejíž úhradě byly provedeny potřebné úkony, případně způsob jiného odčinění újmy vzniklé trestný činem, peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům s uvedením jejího příjemce a výrok o zastavení trestního stíhání. Při určení příjemce peněžní částky k obecně prospěšným účelům je soud vázán návrhem obviněného.

(2) Součástí rozhodnutí o schválení narovnání je též výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek, ve kterém je spatřován trestný čin, jehož se narovnání týká. )

§ 311

(1) Rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, jehož se narovnání týká, jeho právní posouzení, obsah narovnání zahrnující výši uhrazené škody nebo škody, k jejíž úhradě byly provedeny potřebné úkony, případně způsob jiného odčinění újmy vzniklé trestným činem, peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům s uvedením jejího příjemce, včetně částky odevzdané státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, a výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek, ve kterém je spatřován trestný čin, jehož se narovnání týká.

(2) Při určení příjemce peněžité částky k obecně prospěšným účelům je soud vázán obsahem dohody o narovnání mezi obviněným a poškozeným.”.

§ 312

(1) Za peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům se považují částky pro obce a jiné právnické osoby se sídlem na území České republiky na financování vědy a vzdělání, kultury, školství, na požární ochranu, na podporu a ochranu mládeže, na ochranu zvířat, na účely sociální, zdravotnické a ekologické, humanitární, charitativní, náboženské pro registrované církve a náboženské společnosti, tělovýchovné a sportovní, a částky odevzdané státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti.

(2) Z peněžní částky k obecně prospěšným účelům musí obviněný určit nejméně 50 % státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti poskytovanou podle zvláštního zákona.

§ 313

Rozhodnutí o schválení narovnání se eviduje jako skutečnost významná pro trestní řízení podle zvláštního zákona.

( § 314

Zvláštní ustanovení o rozhodnutí soudu o schválení narovnání v přípravném řízení

(1) Není-li dále stanoveno jinak, užijí se na řízení o návrhu na rozhodnutí o schválení narovnání v přípravném řízení ustanovení § 309 až 313.

(2) V přípravném řízení může státní zástupce podat soudu návrh na rozhodnutí o schválení narovnání, má-li za to, že lze postupovat podle § 309 odst. 1. K návrhu připojí dosud shromážděné důkazy a vyjádření obviněného a poškozeného, že souhlasí s takovým postupem. Obviněný může složit peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům až po podání takového návrhu soudu.

(3) Rozhodnutí o schválení narovnání v přípravném řízení činí soudce ve veřejném zasedání.

(4) Proti rozhodnutí, jímž v přípravném řízení soud návrh státního zástupce na schválení narovnání a zastavení trestního stíhání zamítl, může stížnost podat státní zástupce, obviněný a poškozený.

(5) Státní zástupce může vzít návrh na schválení narovnání zpět až do doby, než soudce počal vyhlašovat rozhodnutí.

(6) Podání návrhu podle odstavce 2 není překážkou v provádění dalších úkonů přípravného řízení. Byl-li takový návrh vzat zpět nebo byl-li pravomocně zamítnut, nelze k prohlášení obviněného podle § 309 odst. 1 v dalším řízení přihlížet jako k důkazu. )

§ 314

Nebylo-li narovnání soudem nebo v přípravném řízení státním zástupcem schváleno poté, co obviněný učinil prohlášení podle § 309 odst. 1, že spáchal skutek, pro který je stíhán, nelze k tomuto prohlášení v dalším řízení přihlížet jako k důkazu.

Oddíl pátý

Řízení před samosoudcem

§ 314a

(1) Samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.

(2) Ustanovení odstavce 1 se však neužije, jestliže má být uložen souhrnný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.

§ 314b

(1) Věci, v nichž se konalo zkrácené přípravné řízení, samosoudce projedná ve zjednodušeném řízení. Trestní stíhání se zahajuje tím, že návrh státního zástupce na potrestání byl doručen soudu.

(2) Byl-li soudu s doručením návrhu předán zadržený podezřelý, soudce jej do 24 hodin vyslechne jako obviněného, zejména k okolnostem zadržení a důvodům vazby, dále k tomu, které skutečnosti považuje za nesporné, a zda souhlasí s tím, aby takové skutečnosti nebyly v hlavním líčení dokazovány. Podle povahy věci buď vydá rozhodnutí, jež může vydat mimo hlavní líčení, nebo obviněnému doručí předvolání k hlavnímu líčení, které se může se souhlasem obviněného konat též ihned po jeho výslechu. Současně rozhodne o vazbě a vezme-li do vazby obviněného, který si obhájce dosud nezvolil, ani mu nebyl ustanoven (§ 179b odst. 2), umožní mu, aby si zvolil ve stanovené lhůtě obhájce (§ 38), a pokud tak neučiní, obhájce mu ustanoví (§ 39 odst. 1).

(3) Nebyl-li podezřelý zadržen, samosoudce podle protokolu o výslechu podezřelého posoudí, zda je třeba obviněného předvolat k výslechu nebo je možné ihned nařídit hlavní líčení.

4) Samosoudce má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda.

(5) Neveřejné zasedání samosoudce nekoná.

§ 314c

( (1) Samosoudce obžalobu předběžně neprojednává, přezkoumá ji však z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a §186 . Podle výsledků přezkoumání obžaloby samosoudce

a) učiní některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 písm. a) až d) a f),

b) může zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2, nebo

c) vrátí věc státnímu zástupci k došetření, jestliže v přípravném řízení nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině. )

(1) Samosoudce obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává, přezkoumá je však z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186. Podle výsledků přezkoumání samosoudce

a) učiní některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 písm. a) až f),

b) může zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v 172 odst. 2, nebo

c) nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 179a odst. 1 pro konání zjednodušeného řízení, návrh na potrestání odmítne

(2) Ustanovení § 189  až (191) 195 se užijí i na řízení před samosoudcem. O schválení narovnání (samosoudce rozhodne) může samosoudce rozhodnout ve veřejném zasedání.

(3) Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne samosoudce po přezkoumání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby, pokud nenařídí hlavní líčení.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou státní zástupce a obviněný podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. (Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání může podat stížnost, jež má odkladný účinek, též poškozený; rozhodne-li soud o schválení narovnání podle § 309 odst. 1, může stížnost, jež má odkladný účinek, podat jen státní zástupce.)Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání mohou takovou stížnost podat též obviněný a poškozený.

(5) Právní mocí rozhodnutí o odmítnutí návrhu na potrestání podle odst. 1 písm. c) se věc vrací do přípravného řízení a státní zástupce nařídí konat vyšetřování.

§ 314d

(1) Neučiní-li samosoudce žádné z rozhodnutí uvedených v § 314c odst. 1, nařídí hlavní líčení.

(2) Při hlavním líčení ve zjednodušeném řízení samosoudce vyslechne obviněného a poté může rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které strany označily za nesporné a s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažného důvodu o těchto prohlášeních pochybovat. Se souhlasem stran může přečíst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5).

(3) Jestliže se po vyhlášení rozsudku státní zástupce i obviněný vzdali odvolání nebo prohlášení o tom, že se vzdávají odvolání, nebo prohlášení o tom, že se vzdávají odvolání, učinili ve lhůtě, kterou jim samosoudce stanovil, může samosoudce vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahuje odůvodnění.

Trestní příkaz

§ 314e

( (1) Samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. )

(1) V řízení o úmyslných trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta, a o trestných spáchaných činech z nedbalosti, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i ve zkráceném přípravném řízení.”.

(2) Trestním příkazem lze uložit

a) trest odnětí svobody do jednoho roku,

b) trest obecně prospěšných prací,

c) trest zákazu činnosti do pěti let,

d) peněžitý trest,

e) trest propadnutí věci,

f) vyhoštění do pěti let,

g) zákaz pobytu do pěti let.

(3) Náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest nesmí ani s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat jeden rok.

(4) Trestní příkaz nelze vydat

a) v řízení proti mladistvému, pokud v době jeho vydání nedovršil osmnáctý rok svého věku,

b) v řízení proti osobě, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena,

c) jestliže má být rozhodováno o ochranném opatření,

d) jestliže má být uložen souhrnný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem.

(5) Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.

§ 314f

(1) Trestní příkaz obsahuje

a) označení soudu, který trestní příkaz vydal,

b) den a místo vydání trestního příkazu,

c) označení obviněného (§ 120  odst. 2),

d) výrok o vině (§ 120 odst. 3) a uloženém trestu (§ 122 odst. 1),

e) (výrok o náhradě škody (§ 228 a § 229 odst. 1,2), jestliže byl nárok na její náhradu řádně uplatněn (§ 43 odst. 2), výrok o náhradě škody (§ 228 a § 229 odst. 1 a 2), jestliže byl nárok na její náhradu řádně uplatněn (§ 43 odst. 3),

f) (poučení o právu podat odpor)poučení o právu podat odpor, včetně upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení.

(2) Trestní příkaz se doručuje obviněnému, státnímu zástupci a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Obviněnému se doručuje do vlastních rukou (§ 63 odst. 1 a 3). Má-li obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz též jemu.

§ 314g

(1) Obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce mohou podat proti trestnímu příkazu odpor. Odpor se podává u soudu, který trestní příkaz vydal, a to do osmi dnů od jeho doručení. Osobám, které mohou podat odvolání ve prospěch obviněného, s výjimkou státního zástupce, končí lhůta týmž dnem jako obviněnému. Jestliže se trestní příkaz doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později. Na navrácení lhůty se obdobně užije ustanovení § 61. Po doručení trestního příkazu může se oprávněná osoba odporu výslovně vzdát.

(2) Byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednávání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Jinak se trestní příkaz stane pravomocným a vykonatelným.

(3) Je-li obviněný stíhán pro trestný čin uvedený v § 163a, může poškozený vzít souhlas s trestním stíháním zpět až do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob uvedených v odstavci 1. Zpětvzetím souhlasu se trestní příkaz ruší a samosoudce trestní stíhání zastaví.

(4) Byl-li vydán trestní příkaz, může státní zástupce vzít obžalobu zpět do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob uvedených v odstavci 1. Zpětvzetím obžaloby se trestní příkaz ruší a věc se tím vrací do přípravného řízení.

Oddíl šestý

Řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu

§ 314h

(1) Po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.

(2) Ustanovení odstavce 1 se použije přiměřeně, pokud Ústavní soud nálezem zakázal některému orgánu činnému v trestním řízení, aby pokračoval v porušování ústavně zaručeného základního práva nebo svobody a přikázal mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

§ 314i

Bylo-li nálezem Ústavního soudu zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení pouze ve prospěch obviněného,

a) doba od právní moci původního rozhodnutí ve věci samé do doručení nálezu Ústavního soudu se do promlčecí doby nezapočítává,

b) nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch; jde-li o jiné rozhodnutí, platí ustanovení § 150 přiměřeně,

c) nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

§ 314j

Jestliže nález Ústavního soudu zrušil rozsudek, jen pokud jde o některý z trestných činů, za něž byl pravomocně uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví příslušný soud neprodleně po doručení nálezu ve veřejném zasedání rozsudkem přiměřený trest za zbývající trestné činy.

§ 314k

(1) Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem, rozhodne příslušný soud neprodleně po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen výrok o tomto trestu, o vazbě.

(2) Vykonává-li se jiné rozhodnutí zrušené nálezem Ústavního soudu, rozhodne příslušný orgán činný v trestním řízení po doručení nálezu, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak, o zastavení nebo přerušení jeho výkonu, popřípadě učiní jiné vhodné opatření.

HLAVA DVACÁTÁ PRVNÍ

VYKONÁVACÍ ŘÍZENÍ

§ 315

Příslušnost ve vykonávacím řízení

(1) Rozhodnutí vykonává, popřípadě jeho výkon zařizuje ten orgán, který rozhodnutí učinil; v řízení před soudem rozhodnutí senátu vykonává nebo jeho výkon zařizuje předseda senátu.

(2) Rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(3) Opatření nutná k výkonu trestů a ochranných opatření a k vymáhání nákladů trestního řízení, zejména vyrozumívání jiných orgánů a osob, jimž přísluší spolupůsobení při výkonu uvedených rozhodnutí, činí, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

Oddíl první

§ 316 až 319

zrušeny

Oddíl druhý

Výkon trestu odnětí svobody

§ 320

Obecná ustanovení

(1) Způsob výkonu trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.

(2) U osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, činí rozhodnutí souvisící s výkonem tohoto trestu soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(3) Je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených stanoven různý způsob výkonu trestu (§ 39a a 81 tr. zák.), určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

§ 321

Nařízení výkonu trestu

(1) Jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu příslušné věznici zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest nastoupil. Stal-li se výrok o uložení trestu odnětí svobody vykonatelným rozhodnutím odvolacího soudu, může výkon tohoto trestu nařídit u obviněného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu hned při vyhlášení rozhodnutí.

(2) Není-li obava, že odsouzený, který je na svobodě, uprchne, může mu předseda senátu k nastoupení trestu poskytnout přiměřenou lhůtu, aby si mohl obstarat své záležitosti. Tato lhůta nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v odstavci 1.

(3) Nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo je-li obava, že uprchne, nařídí předseda senátu, aby byl do trestu dodán. Není-li známo místo pobytu odsouzeného, užije se na příkaz k jeho dodání do trestu přiměřeně ustanovení § 69 odst. 3. Je-li místo pobytu odsouzeného známo, lze použít k jeho dodání do výkonu trestu ustanovení § 83c odst. 2.

Odklad výkonu trestu

§ 322

(1) Předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, (jestliže by výkon trestu ohrozil život nebo zdraví odsouzeného)jestliže z lékařských zpráv předložených odsouzeným nebo vyžádaných s jeho souhlasem vyplývá, že by výkon trestu ohrozil jeho život nebo zdraví.

(2) Výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě a na matce novorozeného dítěte předseda senátu odloží na dobu jednoho roku po porodu.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 323

(1) Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu z důležitých důvodů odložit, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(2) Další odklad výkonu takového trestu nebo jeho odklad na dobu delší než tři měsíce může povolit předseda senátu, a to jen výjimečně ze zvlášť důležitých důvodů, zejména mohl-li by výkon trestu mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky. Odklad lze však povolit nejdéle na dobu šesti měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(3) Je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného odkladu, předseda senátu odklad odvolá.

(4) Proti rozhodnutí, jímž byl povolen odklad výkonu trestu podle odstavce 2, může státní zástupce podat stížnost.

§ 324

Rozhodování o změně způsobu výkonu trestu

(1) O změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, a nejde-li o rozhodování o přeřazení mladistvého do věznice pro ostatní odsouzené, též na žádost odsouzeného nebo i bez takového podnětu okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(2) Před rozhodnutím o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody musí být odsouzený vyslechnut.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 325

Přerušení výkonu trestu

(1) Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou (chorobou) nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit; předseda senátu vždy přeruší výkon trestu na těhotné ženě nebo matce dítěte mladšího jednoho roku.

(2) Je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného přerušení, předseda senátu přerušení výkonu trestu odvolá.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

§ 326

zrušen

§ 327

Upuštění od výkonu trestu

(1) Ministr spravedlnosti může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán do ciziny nebo vyhoštěn. Nedojde-li k vydání do ciziny nebo k vyhoštění, anebo vrátí-li se vydaný nebo vyhoštěný, rozhodne soud, že se trest odnětí svobody nebo jeho zbytek vykoná.

(2) Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou (chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou) nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 328

Odklad a přerušení výkonu trestu a upuštění od jeho výkonu u vojáků a odsouzených povolaných k výkonu civilní služby

(1) Předseda senátu odloží nebo přeruší výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího šest měsíců, je-li odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby nebo civilní služby.

(2) Jestliže odsouzený ve výkonu této služby nespáchal žádný trestný čin a konal řádně vojenskou nebo civilní službu, upustí soud od výkonu trestu nebo jeho zbytku; jinak rozhodne, že se trest nebo jeho zbytek vykoná. Bylo-li upuštěno od výkonu trestu nebo jeho zbytku, pokládá se trest za vykonaný dnem, kdy byl jeho výkon odložen nebo přerušen.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Podmíněné odsouzení

( § 329

(1) Jakmile nabyl právní moci rozsudek, ukládající trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen se zřetelem na to, že se zájmové sdružení občanů zaručilo za nápravu odsouzeného, zašle předseda senátu opis rozsudku zájmovému sdružení, které záruku převzalo, a požádá je o výchovné spolupůsobení. Požádá je zároveň, aby v případě, že by záruka neplnila své poslání a zájmové sdružení pro způsob života odsouzeného, porušování omezení a podmínek stanovených soudem nebo z jiných příčin záruku odvolalo, sdělilo toto své rozhodnutí soudu.

(2) Zájmové sdružení občanů činné na pracovišti odsouzeného nebo v jeho bydlišti může předseda senátu požádat o výchovné spolupůsobení, i když podmíněný odklad výkonu trestu byl povolen bez jeho záruky.

(3) Soud sleduje chování podmíněně odsouzeného ve zkušební době, přičemž se opírá o pomoc zájmových sdružení občanů. )

§ 329

(1) V případech, kdy je to s ohledem na povahu uložených omezení a způsob kontroly chování podmíněné odsouzeného nutné, zašle předseda senátu ihned po právní moci rozsudku ukládajícího trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, jeho opis probačnímu úředníkovi k výkonu kontroly nad chováním odsouzeného a nad dodržováním uložených omezení. Požádá jej zároveň, aby v pravidelných termínech, které zároveň stanoví, mu probační úředník podával zprávu o způsobu života odsouzeného, a v případě, že by zjistil důvody k nařízení výkonu trestu, aby to ihned oznámil soudu. Kontrolu nad chováním odsouzeného a nad dodržováním uložených omezení může na základě dožádání adresovaného okresnímu soudu, v jehož obvodu odsouzený bydlí, pracuje nebo se zdržuje, provádět probační úředník činný mimo obvod soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(2) Jestliže předseda senátu nepověří výkonem kontroly probačního úředníka, v pravidelných termínech, nejpozději jedenkrát za šest měsíců, zjišťuje, zda podmíněně odsouzený vede řádný způsob života a dodržuje omezení, která mu byla rozsudkem uložena.

(3) Zájmové sdružení občanů činné na pracovišti odsouzeného nebo v jeho bydlišti může předseda senátu požádat o výchovné spolupůsobení, pokud nabídlo záruku za převýchovu odsouzeného.

§ 330

(1) O tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, rozhodne soud ve veřejném zasedání. ( Ve veřejném zasedání rozhodne soud i o tom, zda se v důsledku odvolání záruky zájmovým sdružením občanů nařídí výkon podmíněně odloženého trestu nebo zda se podmíněné odsouzení ponechá v platnosti, jakož i o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti a o prodloužení zkušební doby u mladistvého v případě § 82 odst. 2 tr. zák. ) Ve veřejném zasedání rozhodne soud i o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti podle § 60 odst. 1 tr. zák.

(2) Při rozhodování o osvědčení podmíněně odsouzeného se soud opírá též o vyjádření zájmového sdružení občanů.

(3) Proti rozhodnutím podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) Rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, může se souhlasem státního zástupce učinit též předseda senátu.

§ 330a

(1) Jestliže bylo uloženo podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, soud sleduje chování podmíněně odsouzeného a dodržování uložených omezení a povinností způsobem, k němuž jej opravňuje zákon. Podle povahy věci požádá o spolupůsobení orgány veřejné správy, zájmová sdružení občanů a další orgány, instituce a osoby. Při výkonu dohledu nelze podmíněně odsouzenému ukládat jiné povinnosti, než které vyplývají ze zákona nebo z odsuzujícího rozsudku.

(2) Na rozhodnutí o tom, zda se osvědčil podmíněně odsouzený, u něhož byl vysloven dohled, nebo zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, se obdobně užije ustanovení § 330.

Podmíněné propuštění

§ 331

(1) O podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává trest, na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti, a to ve veřejném zasedání. Byla-li žádost odsouzeného o podmíněné propuštění zamítnuta, může ji odsouzený opakovat teprve po uplynutí jednoho roku od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.

( (2) Podmíněné propuštění může navrhnout též zájmové sdružení občanů uvedené v § 4 odst. 1, nabídne-li převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného. Před podáním návrhu může požádat ředitele věznice, v níž se vykonává trest, aby mu sdělil stav převýchovy odsouzeného. )

(2) Podmíněné propuštění může navrhnout též zájmové sdružení občanů, nabídne-li převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného. Souhlasí-li s tím odsouzený, může zájmové sdružení občanů před podáním návrhu na podmíněné propuštění požádat ředitele věznice, v níž se vykonává trest, aby mu sdělil stav převýchovy odsouzeného

(3) Navrhne-li podmíněné propuštění ředitel věznice, v níž odsouzený vykonává trest, nebo se k takovému návrhu připojí, může rozhodnutí o tom, že odsouzený se podmíněně propouští, učinit se souhlasem státního zástupce též předseda senátu.

(4) Na dožádání zájmového sdružení občanů o spolupůsobení při výchově podmíněně propuštěného se užije přiměřeně ustanovení § 329.

§ 332

(1) O tom, zda se podmíněně propuštěný osvědčil nebo zda se zbytek trestu vykoná, jakož i o tom, zda se vykoná zbytek trestu anebo ponechá v platnosti podmíněné propuštění při odvolání záruky zájmovým sdružením občanů, rozhoduje soud ve veřejném zasedání. Rozhodnutí, že se podmíněně propuštěný osvědčil, může se souhlasem státního zástupce učinit též předseda senátu.

(2) Při rozhodování o osvědčení podmíněně propuštěného se soud opírá též o vyjádření zájmového sdružení občanů.

§ 333

(1) Rozhodnutí podle § 331  činí okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. Nebrání-li tomu důležité důvody, je třeba o návrhu nebo žádosti rozhodnout nejpozději do 30 dnů od jejich doručení soudu. Rozhodnutí podle § 332  činí soud, který odsouzeného z trestu podmíněně propustil.

(2) Před rozhodnutím o podmíněném propuštění nebo o výkonu zbytku trestu musí být odsouzený vyslechnut; to neplatí, postupuje-li soud podle § 331 odst. 3.

(3) Proti rozhodnutí podle § 331 odst. 3 je přípustná stížnost proti výroku o stanovení délky zkušební doby. Proti ostatním rozhodnutím podle § 331 a 332 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 334

Započítání vazby a trestu

(1) O započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se započítává podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda obviněného byla omezena.

(2) Proti usnesení podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

(3) O návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu odnětí svobody nezapočítala doba, po kterou byl odsouzenému přerušen výkon trestu odnětí svobody za účelem léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, stalo-li se tak v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně, rozhoduje soud ve veřejném zasedání. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Oddíl třetí

Výkon trestu obecně prospěšných prací

§ 335

Obecné ustanovení

Trest obecně prospěšných prací odsouzený vykonává v obvodu okresního soudu, ve kterém bydlí. Se souhlasem odsouzeného může být trest vykonáván i mimo tento obvod.

Nařízení výkonu trestu

§ 336

(1) Jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat trest obecně prospěšných prací, stane vykonatelným, předseda senátu jeho opis zašle okresnímu soudu, v jehož obvodu má odsouzený trest vykonávat.

(2) O druhu a místě výkonu obecně prospěšných prací rozhodne okresní soud uvedený v odstavci 1. Přitom vychází z potřeby výkonu těchto prací ve svém obvodu a přihlíží k tomu, aby odsouzený trest vykonával co nejblíže místu, kde bydlí. Odsouzeného zároveň poučí o povinnosti dostavit se do 14 dnů od doručení výzvy k obecnímu úřadu, státní nebo jiné obecně prospěšné instituci, kde (na obecní úřad, v jehož obvodu má) trest vykonávat, k projednání podmínek výkonu trestu.

(3) O nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací soud vyrozumí probačního úředníka, který provádí kontrolu nad výkonem tohoto trestu; probační úředník při výkonu kontroly postupuje v součinnosti s příslušným obecním úřadem.

§ 337

(1)Nesplní-li odsouzený povinnost stanovenou v § 336 odst. 2, nebo bez závažného důvodu neprovádí určené práce, obecní úřad, státní nebo jiná obecně prospěšná instituce to bezodkladně sdělí soudu, který výkon trestu nařídil. Rovněž mu bez odkladu sdělí, kdy odsouzený uložený trest obecně prospěšných prací vykonal.

(2) Při získávání požadavků na provedení obecně prospěšných prací vhodných pro odsouzené a při výkonu trestu obecně prospěšných prací probační úředník (§27b) spolupracuje s obcemi, se státními a jinými obecně prospěšnými institucemi a provádí úkony směřující k tomu, aby obviněný vedl řádný život.

§ 338

( (1) Jestliže soud přijal záruku zájmového sdružení občanů za nápravu odsouzeného nebo považuje-li výchovné spolupůsobení zájmového sdružení občanů za prospěšné, postupuje přiměřeně podle § 329. )

(1) Považuje-li soud výchovné spolupůsobení zájmového sdružení občanů za prospěšné, postupuje přiměřeně podle § 329.

(2) Okresní úřad je povinen soustřeďovat požadavky obcí na provedení obecně prospěšných prací ve svém obvodu a předávat je okresnímu soudu, aby byl zajištěn průběžný přehled o potřebě těchto prací.

(3) Státní a jiné obecně prospěšné instituce předávají své požadavky na provedení obecně prospěšných prací okresnímu soudu, v jehož obvodu působí.

§ 339

Odklad a přerušení výkonu trestu

(1) Předseda senátu na potřebnou dobu odloží nebo přeruší výkon trestu obecně prospěšných prací, jestliže (odsouzený je stižen chorobou, která mu ve výkonu trestu brání) z lékařských zpráv předložených odsouzeným nebo vyžádaných s jeho souhlasem vyplývá, že v důsledku trvalého nebo dlouhodobého zhoršení zdravotního stavu není odsouzený schopen trest vykonat.

(2) Výkon trestu obecně prospěšných prací na těhotné ženě a matce novorozeného dítěte předseda senátu odloží nebo přeruší na dobu jednoho roku po porodu.

(3) Z jiných důležitých důvodů může předseda senátu výkon trestu obecně prospěšných prací odložit na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy rozhodnutí, kterým byl tento trest uložen, nabylo právní moci.

(4) Pominou-li důvody odkladu nebo přerušení, předseda senátu odklad nebo přerušení odvolá.

(5) Doba, po kterou byl výkon trestu obecně prospěšných prací odložen nebo přerušen, se nezapočítává do lhůty jednoho roku, v níž má být trest vykonán.

(6) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 4 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 340

Odklad a přerušení výkonu trestu u vojáků a odsouzených povolaných k výkonu civilní služby

(1) Předseda senátu odloží nebo přeruší výkon trestu obecně prospěšných prací, je-li odsouzený povolán k výkonu vojenské činné služby nebo civilní služby.

(2) Ustanovení § 339  odst. 4 a 5 se užije obdobně též u odsouzených, jimž byl výkon trestu odložen nebo přerušen podle odstavce 1.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 340a

Upuštění od výkonu trestu

(1) Předseda senátu upustí od výkonu trestu obecně prospěšných prací nebo jeho zbytku, jestliže je odsouzený v důsledku změny svého zdravotního stavu dlouhodobě neschopen tento trest vykonat.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 340b

Přeměna trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody

(1) O přeměně trestu obecně prospěšných prací nebo o přeměně jeho zbytku v trest odnětí svobody rozhodne předseda senátu na návrh okresního úřadu, probačního úředníka, nebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Oddíl čtvrtý

Výkon některých dalších trestů

Výkon peněžitého trestu

§ 341

Jakmile se stal vykonatelným rozsudek, podle něhož je odsouzený povinen zaplatit peněžitý trest, vyzve předseda senátu odsouzeného, aby jej zaplatil do patnácti dnů, a upozorní ho, že jinak bude nařízen výkon náhradního trestu odnětí svobody.

§ 342

(1) Na žádost odsouzeného může předseda senátu z důležitých důvodů

a) odložit výkon peněžního trestu, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci, nebo

b) povolit splácení peněžitého trestu po částkách tak, aby byl celý zaplacen nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci.

(2) Pominou-li důvody, pro které byl výkon peněžitého trestu odložen, nebo nedodržuje-li odsouzený bez závažného důvodu splátky, může předseda senátu povolení odkladu nebo splátek odvolat.

§ 343

zrušen

§ 344

(1) Soud upustí od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku, jestliže se odsouzený v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých stal dlouhodobě neschopným peněžitý trest zaplatit nebo by výkonem trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

(2) Nebyl-li peněžitý trest zaplacen, nepřichází-li v úvahu podle odstavce 1 nebo § 342 odst. 1, nařídí soud výkon náhradního trestu odnětí svobody nebo jeho poměrné části; přitom rozhodne o způsobu výkonu náhradního trestu.

(3) Odsouzený může kdykoliv odvrátit výkon náhradního trestu nebo jeho poměrné části tím, že trest peněžitý nebo jeho poměrnou část zaplatí. O tom, jakou část náhradního trestu je třeba vykonat, rozhodne předseda senátu.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Výkon trestu propadnutí majetku

§ 345

Stal-li se rozsudek, jímž byl uložen trest propadnutí celého majetku nebo jeho části, vykonatelným, zašle předseda senátu orgánu, který podle zvláštních předpisů provádí trest propadnutí majetku, opis rozsudku bez odůvodnění k provedení tohoto trestu.

§ 346

(1) Vzniknou-li při provádění trestu propadnutí majetku pochybnosti, zda se tento trest na určité prostředky nebo věci vztahuje vzhledem k tomu, že je jich nezbytně třeba k ukojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat, rozhodne o tom předseda senátu na návrh příslušného orgánu, který provádí trest propadnutí majetku, anebo na žádost odsouzeného nebo osoby, o jejíž výživu nebo výchovu jde. Takovou žádost je možno podat jen do tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci, a jde-li o prostředky nebo věci, které byly prováděním trestu propadnutí majetku postiženy teprve později, do jednoho měsíce od doby, kdy se tak stalo.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Opis pravomocného usnesení uvedeného v odstavci 1 zašle předseda senátu orgánu, který podle zvláštních předpisů provádí trest propadnutí majetku.

(4) Vlastnické právo třetí osoby k prostředkům a věcem postiženým při provádění trestu propadnutí majetku nelze uplatnit podle odstavce 1, nýbrž toliko podle předpisů občanskoprávních.

Zajištění výkonu trestu propadnutí majetku

§ 347

(1) Je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům obviněného třeba očekávat uložení trestu propadnutí majetku, a je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen, může soud a v přípravném řízení státní zástupce majetek obviněného zajistit. Soud zajistí majetek obviněného vždy, uložil-li trest propadnutí majetku rozsudkem, který dosud nenabyl právní moci.

(2) Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost.

§ 348

(1) Zajištění postihuje veškerý majetek obviněného, přírůstek a výtěžky, které ze zajištěného majetku plynou, jakož i majetek, kterého obviněný nabude po zajištění. Nevztahuje se však na prostředky a věci, na které se podle zákona nevztahuje propadnutí majetku.

(2) Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodne na návrh příslušného orgánu, který podle zvláštních předpisů provádí rozhodnutí o zajištění, nebo na žádost obviněného nebo osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je obviněný podle zákona povinen pečovat, zda se na určité prostředky nebo věci zajištění majetku nevztahuje proto, že jich je nezbytně třeba k ukojení životních potřeb obviněného nebo uvedené osoby. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(3) Pokud trvá zajištění, jsou neúčinné veškeré právní úkony obviněného, které se týkají zajištěného majetku, vyjímaje úkony směřující k odvrácení bezprostředně hrozící škody.

(4) Kdo má ve své moci věci, které náležejí do zajištěného majetku, je povinen, jakmile se o zajištění doví, oznámit to státnímu zástupci nebo soudu, který majetek zajistil; jinak odpovídá za škodu způsobenou opomenutím oznámení.

(5) Vlastnické právo třetí osoby k zajištěným prostředkům a věcem nelze uplatnit podle odstavce 2, nýbrž toliko podle předpisů občanskoprávních.

§ 349

Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zruší zajištění, pomine-li důvod, pro který byl majetek zajištěn.

§ 349a

(1) Orgánem, který provádí prozatímní správu zajištěného majetku a výkon trestu propadnutí majetku, je okresní úřad, v jehož obvodu měl odsouzený poslední bydliště, a není-li známo, okresní úřad, v jehož obvodu se nachází majetek odsouzeného.

(2) V řízení o trestných činech spáchaných při dovozu, vývozu a průvozu zboží, provádí prozatímní správu zajištěné věci a výkon trestu propadnutí věci celní úřad, v jehož územním obvodu se nachází propadlá nebo zajištěná věc.

§ 349b

Výkon trestu propadnutí věci

(1) Není-li dále stanoveno jinak, opis rozsudku, jímž byl uložen trest propadnutí věci, zašle předseda senátu okresnímu úřadu, v jehož obvodu měl odsouzený poslední bydliště, a není-li známo, okresnímu úřadu, v jehož obvodu se nachází věc, na níž se vztahuje uložený trest. Byla-li taková věc zajištěna, zašle ji předseda senátu s opisem rozsudku okresnímu úřadu v jehož obvodu je sídlo soudu.

(2) Opis rozsudku, jímž byl uložen trest propadnutí věci uvedené v § 349a odst. 2 zašle předseda senátu celnímu úřadu, v jehož územním obvodu se nachází věc, na níž se vztahuje uložený trest.

(3) Týká-li se trest propadnutí věci

a) střelné zbraně,

b) padělaných a pozměněných osobních dokladů a průkazů opravňujících k výkonu určité činnosti,

c) ručních nástrojů a pomůcek sloužících ke spáchání nebo usnadnění trestných činů,

d) výbušnin a trhavin, nebo

e) omamných nebo psychotropních látek, prekursorů, jedů,

zašle předseda senátu opis rozsudku a zajištěnou věc Ministerstvu vnitra.

(4) Předseda senátu zašle opis rozsudku a zajištěnou věc

a) České národní bance, týká-li se trest propadnutí věci padělaných nebo pozměněných platidel,

b) Komisi pro cenné papíry, týká-li se trest propadnutí věci neoprávněně vydaných cenných papírů,

c) Ministerstvu financí, týká-li se trest propadnutí věci padělaných nebo pozměněných kolků,

d) Ministerstvu dopravy a spojů, týká-li se trest propadnutí věci padělaných nebo pozměněných poštovních známek,

e) osobě, která je oprávněna vydávat příslušné platební dokumenty, týká-li se trest propadnutí věci padělaných, pozměněných nebo neoprávněně vydaných platebních dokumentů,

f) Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost, týká-li se trest propadnutí věci radioaktivního materiálu,

g) Národnímu bezpečnostnímu úřadu, týká-li se trest propadnutí věci předmětů obsahujících utajované skutečnosti.

§ 350

Výkon trestu zákazu činnosti

(1) Předseda senátu rozhodne ihned po právní moci rozsudku, jímž byl odsouzenému uložen trest zákazu činnosti, o započtení doby, po kterou bylo odsouzenému před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle zvláštních předpisů, nebo na základě opatření státního orgánu nesměl již tuto činnost vykonávat, do doby výkonu uloženého trestu zákazu činnosti. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(2) Na řízení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, jakož i na řízení o nařízení výkonu zbytku tohoto trestu se užije přiměřeně ustanovení § 331 až 333. Všechna rozhodnutí však činí soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 315 odst. 2).

§ 350a

Výkon trestu zákazu pobytu

(1) O uložení zákazu pobytu uvědomí předseda senátu obecní úřad a policejní orgán, na jejichž obvod se zákaz vztahuje, jakož i obecní úřad a policejní orgán, v jejichž obvodě má odsouzený trvalé bydliště.

(2) Jestliže odsouzený pracuje v obvodě, na který se vztahuje zákaz pobytu, uvědomí předseda senátu též organizaci, u které je obviněný v pracovním poměru.

(3) Z důležitých důvodů může policejní orgán v místě jeho bydliště nebo pobytu povolit odsouzenému návštěvu místa nebo obvodu, na který se vztahuje zákaz pobytu.

(4) Po dobu, po kterou odsouzený vykonává činnou vojenskou službu, se trest zákazu pobytu nevykonává. Jestliže odsouzený nespáchal ve výkonu této služby žádný trestný čin a konal řádně vojenskou službu, soud od výkonu trestu zákazu pobytu nebo jeho zbytku upustí. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(5) Na řízení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu pobytu, jakož i na řízení o nařízení výkonu zbytku tohoto trestu se obdobně užije ustanovení § 331 až 333.

(6) Rozhodnutí o uložení přiměřených omezení osobě, které byl trest zákazu pobytu uložen vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, činí ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu byl trest odnětí svobody naposledy vykonáván. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Výkon trestu vyhoštění

§ 350b

(1) Jakmile nabude právní moci rozsudek, kterým byl uložen trest vyhoštění, předseda senátu zašle nařízení výkonu trestu Policii České republiky a vyzve zároveň odsouzeného, aby z České republiky neprodleně vycestoval.

(2) Nehrozí-li obava, že odsouzený, který je na svobodě, se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může mu předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí. Tato lhůta nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci.

(3) Lhůtu uvedenou v odstavci 2 může předseda senátu na žádost odsouzeného i opakovaně prodloužit, nejdéle však na 180 dnů ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci, jestliže odsouzený prokáže, že učinil všechny úkony potřebné k obstarání cestovních dokladů a dalších náležitostí potřebných k vycestování, avšak dosud nemůže z České republiky vycestovat.

§ 350c

Vyhošťovací vazba

(1) Hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou.

(2) Nevyplývá-li z odstavce 1 jinak, na řízení o vyhošťovací vazbě a její nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou se užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního.

(3) Byl-li odsouzený vzat podle odstavce 1 do vyhošťovací vazby, požádá předseda senátu, pokud je to třeba, o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhoštění Policii České republiky.

§ 350d

Jestliže se na odsouzeném, kterému byl pravomocně uložen trest vyhoštění, vykonává trest odnětí svobody, vyrozumí předseda senátu o nařízení výkonu trestu vyhoštění též příslušnou věznici. Policii České republiky v nařízení výkonu trestu podle § 350b odst. 1 zároveň požádá, pokud je to třeba, o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhoštění tak, aby tento trest bezprostředně navazoval na výkon trestu odnětí svobody.

§ 350e

Jestliže soud rozhodne o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo o účasti na amnestii, jíž se promíjí zbytek trestu odnětí svobody u odsouzeného, kterému byl uložen trest vyhoštění, vyrozumí ihned bez ohledu na právní moc takového rozhodnutí soud příslušný k výkonu trestu vyhoštění a Policii České republiky; stejně postupuje Ministerstvo spravedlnosti v případě, že o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku rozhodl ministr spravedlnosti.

§ 350f

(1) Byl-li odsouzený vzat do vyhošťovací vazby nebo vykonává-li trest odnětí svobody, zajistí jeho vycestování z území České republiky Policie České republiky, která po dohodě s předsedou senátu odsouzeného ve věznici převezme.

(2) Náklady spojené s výkonem vyhoštění, pokud je neuhradí odsouzený, s výjimkou nákladů výkonu vazby, hradí Policie České republiky.

§ 350g

Jestliže v době, kdy soud přistoupí k nařízení výkonu trestu vyhoštění, se odsouzený již na území České republiky nenachází, předseda senátu zašle nařízení výkonu trestu Policii České republiky a další úkony neprovádí.

§ 350h

Upuštění od výkonu trestu vyhoštění

(1) Od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku soud upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Oddíl pátý

Výkon ochranného léčení a ochranné výchovy

§ 351

Nařízení výkonu ústavního ochranného léčení

(1) Výkon ochranného léčení nařídí předseda senátu léčebnému ústavu, v němž má být ochranné léčení vykonáno. Jestliže však ochranné léčení bylo uloženo vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody a ve věznici jsou k výkonu takového léčení dány podmínky, může předseda senátu nařídit, aby ochranné léčení bylo vykonáváno během výkonu trestu odnětí svobody.

(2) Je-li osoba, u níž bylo uloženo ochranné léčení, při pobytu na svobodě nebezpečná pro své okolí, zařídí předseda senátu bezodkladně její dodání do léčebného ústavu; jinak může jí poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jejích záležitostí.

(3) Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, požádá předseda senátu příslušného velitele nebo náčelníka, aby zařídil jeho dopravení do léčebného ústavu.

(4) Předseda senátu požádá léčebný ústav, aby oznámil soudu, který ochranné léčení uložil, kdy bylo s výkonem ochranného léčení započato. Zároveň požádá ústav, aby okresnímu soudu, v jehož obvodě se ochranné léčení vykonává, podal neprodleně zprávu, jestliže pominou důvody pro další trvání ochranného léčení.

§ 351a

(1) Nařízení výkonu ochranného léčení zašle předseda senátu odsouzenému s výzvou, aby se k zahájení léčby dostavil do zdravotnického zařízení, které takovou léčbu provádí. Současně odsouzenému uloží, aby ve stanovených lhůtách soudu předkládal potvrzení zdravotnického zařízení, že výkon ochranného léčení zahájil a řádně v něm pokračuje.

(2) Má-li předseda senátu za to, že odsouzený s ohledem na svůj zdravotní stav nebo z jiného důvodu není schopen vyhledat zdravotní zařízení a zahájit léčbu, uloží probačnímu úředníkovi, aby odsouzenému poskytl potřebnou pomoc.

§ 351b

Společné ustanovení

K nařízení výkonu ochranného léčení v ústavní i ambulantní formě předseda senátu pro potřeby zdravotnického zařízení připojí znalecký posudek, opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu odsouzeného, pokud v průběhu trestního řízení byly opatřeny.

§ 351c

Změna způsobu výkonu ochranného léčení

O změně způsobu výkonu ochranného léčení rozhoduje ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu je léčebné zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 352

Upuštění od výkonu ochranného léčení

O upuštění od výkonu ochranného léčení před jeho započetím rozhodne soud, který ochranné léčení uložil, a to ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce nebo obviněného, anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 353

Propuštění z ochranného léčení a jeho ukončení

O propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení rozhodne na návrh státního zástupce, obviněného nebo léčebného ústavu, anebo i bez takového návrhu, ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 354

Nařízení výkonu ochranné výchovy

(1) Výkon ochranné výchovy nařídí předseda senátu výchovnému zařízení, v němž má být s výkonem započato.

(2) Jestliže mladistvý není ve vazbě a není obava, že uprchne, může mu předseda senátu poskytnout před nástupem přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí.

§ 355

Upuštění od výkonu ochranné výchovy

(1) O upuštění od výkonu ochranné výchovy před jejím započetím rozhodne soud, který ochrannou výchovu uložil, a to ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce, orgánu pověřeného péčí o mládež nebo mladistvého, anebo i bez takového návrhu.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 356

Propuštění z ochranné výchovy

(1) O propuštění z ochranné výchovy rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh státního zástupce, orgánu pověřeného péčí o mládež, mladistvého nebo výchovného zařízení, anebo i bez takového návrhu.

(2) Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 356a

Podmíněné umístění mimo výchovný ústav

(1) O podmíněném umístění mladistvého mimo výchovné zařízení rozhoduje ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce, orgánu pověřeného péčí o mládež nebo ředitele výchovného zařízení, na žádost mladistvého anebo i bez takového podnětu okresní soud, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává.

(2) Tento soud stejně rozhoduje i o zrušení podmíněného umístění mladistvého mimo výchovné zařízení.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 357

Prodloužení ochranné výchovy

(1) O prodloužení ochranné výchovy rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh státního zástupce, orgánu pověřeného péčí o mládež nebo výchovného zařízení, anebo i bez takového návrhu.

(2) Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení.

(3) Prodloužit ochrannou výchovu lze jen tehdy, jestliže bylo s jejím výkonem již započato.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

§ 358

Výkon zabrání věci

Na výkon zabrání věci se přiměřeně užije § 349b.

Oddíl šestý

Výkon některých jiných rozhodnutí

§ 359

Upuštění od potrestání v důsledku záruky

Přijal-li soud záruku zájmového sdružení uvedeného v § 4 odst. 1 a v důsledku toho upustil od potrestání, doručí zájmovému sdružení opis rozsudku. Současně je požádá, aby ve smyslu záruky vzalo na sebe péči o nápravu odsouzeného a dbalo, aby nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem, jestliže se tak nestalo už dříve.

§ 359a

Není-li dále stanoveno jinak, na postup při výkonu dohledu nad odsouzeným, u něhož bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, a na rozhodnutí o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, nebo zda se mu ukládá trest, se přiměřeně užije ustanovení § 330a. O uložení trestu odsouzenému, u něhož bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, soud rozhodne ve veřejném zasedání rozsudkem.

§ 360

Výkon vazby

Podmínky výkonu vazby stanoví zvláštní zákon.

§ 361

Vymáhání pořádkové pokuty a nákladů trestního řízení

(1) Jakmile se stane vykonatelným usnesení, jímž byla uložena pořádková pokuta, vyzve policejní orgán, vyšetřovatel, státní zástupce nebo předseda senátu, který pokutu uložil, osobu, jíž byla uložena, aby pokutu zaplatila do patnácti dnů, a upozorní ji, že jinak bude zaplacení vymáháno. Zaplacená pořádková pokuta připadá státu.

(2) Náklady trestního řízení stanovené paušální částkou vymáhají orgány státní správy soudů.

§ 362

Opatření v řízení o schválení narovnání

(1) Jakmile se stane vykonatelným usnesení, jímž soud schválil narovnání, předseda senátu zajistí, aby peněžní částka složená obviněným k obecně prospěšným účelům byla poukázána adresátovi uvedenému v rozhodnutí.

(2) Nelze-li peněžní částku podle odstavce 1 předat nebo odmítne-li ten, komu je určena, ji přijmout, předseda senátu rozhodne o jejím předání jiné obci nebo jiné právnické osobě na některou z činností uvedených v § 312.

( (3) Jestliže soud v přípravném řízení pravomocně zamítne návrh na schválení narovnání nebo státní zástupce vezme takový návrh zpět, anebo soud po podání obžaloby nerozhodne o podání obviněného proto, že takový způsob vyřízení věci nepovažuje za dostačující, předseda senátu zajistí, aby peněžní částka složená k obecně prospěšným účelům byla vrácena obviněnému. )

(3) Jestliže soud nerozhodne o schválení narovnání, předseda senátu zajistí, aby peněžní částka složená k obecně prospěšným účelům byla vrácena obviněnému.

(4) Proti usnesení podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(5) V přípravném řízení činí úkony uvedené v odstavci 1 až 3 místo předsedy senátu státní zástupce.

HLAVA DVACÁTÁ DRUHÁ

ZAHLAZENÍ ODSOUZENÍ

§ 363

O zahlazení odsouzení rozhoduje soud na žádost odsouzeného nebo na návrh zájmového sdružení uvedeného v § 4 odst. 1, a nejde-li o případ upravený v § 69 odst. 3 tr. zák., též na žádost osob, které by mohly ve prospěch odsouzeného podat odvolání. O zahlazení odsouzení mladistvého rozhodne soud i bez návrhu nebo žádosti.

§ 364

(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje předseda senátu okresního soudu, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu má nebo naposledy měl bydliště.

(2) O zahlazení odsouzení mladistvého rozhodne soud, který rozhodoval ve věci v prvním stupni.

(3) Proti rozhodnutí o zahlazení odsouzení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 365

(1) Jakmile rozhodnutí o zahlazení odsouzení nabylo právní moci, vyrozumí předseda senátu odsouzeného, navrhovatele a orgán, který vede rejstřík trestů; zahlazené odsouzení nesmí být vykazováno ve výpisu z rejstříku trestů.

(2) Byla-li žádost o zahlazení odsouzení zamítnuta, může být znovu podána teprve po uplynutí jednoho roku, ledaže by byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula doba zákonem stanovená pro zahlazení. Žádost přesto podanou zamítne soud bez šetření.

ČÁST ČTVRTÁ

NĚKTERÉ ÚKONY SOUVISÍCÍ S TRESTNÍM ŘÍZENÍM

HLAVA DVACÁTÁ TŘETÍ

UDĚLENÍ MILOSTI A POUŽITÍ AMNESTIE

§ 366

Udělení milosti

(1) Prezident republiky na základě práva daného mu ústavou uděluje milost.

(2) Prezident republiky stanoví, v kterých případech může ministr spravedlnosti řízení o žádosti o milost provést a bezdůvodnou žádost zamítnout.

(3) Nařídí-li to v řízení o udělení milosti prezident republiky, trestní řízení se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním řízení nepokračuje a obviněný se propustí z vazby, anebo se výkon trestu odloží nebo přeruší.

§ 367

Řízení o udělení milosti

V případech uvedených v § 366 odst. 2 koná řízení a bezdůvodnou žádost zamítá ministr spravedlnosti. Může též nařídit, aby

a) se trestní stíhání nezahajovalo, v zahájeném trestním stíhání se nepokračovalo a obviněný byl propuštěn z vazby, nebo

výkon trestu byl odložen nebo přerušen,

a to až do doby, kdy bude žádost o milost vyřízena.

§ 368

Rozhodnutí o použití amnestie

Rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní soud, který rozhodl v prvním stupni. Odpykává-li si taková osoba v době rozhodování trest odnětí svobody, učiní rozhodnutí soud, v jehož obvodu se trest vykonává. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 369

Podmíněné udělení milosti

Byl-li trest nebo jeho zbytek při udělení milosti prominut jen pod stanovenými podmínkami, plnění podmínek a převýchovu odsouzeného sleduje soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Ustanovení § 329 o spolupráci se zájmovými sdruženími občanů se tu užije přiměřeně.

§ 370

Změna výměry trestu

(1) Byl-li amnestií zcela nebo zčásti prominut trest jen za některý z trestných činů, za něž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, který nebyl dosud zcela vykonán, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy amnestií nedotčené. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 činí ve veřejném zasedání soud, který trest uložil v prvním stupni.

§ 370a

zrušen

HLAVA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

§ 371 až 374

zrušeny

HLAVA DVACÁTÁ PÁTÁ

PRÁVNÍ STYK S CIZINOU

§ 375

Obecné ustanovení

(1) Ustanovení této hlavy se užije jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva postup jiný.

(2) Pokud se v této hlavě hovoří o cizím státu nebo o soudu cizího státu, rozumí se tím podle povahy věci též mezinárodní tribunál ustanovený na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.

Oddíl první

Vyžádání z ciziny

§ 376

(1) Zdržuje-li se obviněný v cizině a je-li třeba ho vyžádat, vydá proti němu předseda senátu zatýkací rozkaz a na jeho podkladě požádá Ministerstvo spravedlnosti o další opatření. V přípravném řízení učiní tak na návrh státního zástupce.

(2) Nesnese-li věc odkladu, požádá předseda senátu Ministerstvo spravedlnosti o zařízení předběžného zatčení obviněného; zatýkací rozkaz zašle Ministerstvu spravedlnosti dodatečně.

(3) Zatýkací rozkaz musí obsahovat

a) jméno a příjmení obviněného, jeho osobní data a údaje o státním občanství, popřípadě i jeho popis a fotografii,

b) zákonné pojmenování trestného činu s uvedením příslušných zákonných ustanovení a vylíčení skutkového děje s přesným vyznačením doby, místa a způsobu spáchání,

c) doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž je trestný čin posuzován, s uvedením zákonné sazby, jež je naň v zákoně stanovena, a

d) jde-li o vyžádání odsouzeného k výkonu trestu, též údaj, kterým soudem a k jakému trestu byl odsouzen, s připojením opisu rozsudku opatřeného doložkou právní moci.

§ 377

(1) Obviněného, jehož cizí stát vydal, převezmou policejní orgány. Převzatou osobu bez odkladu (odevzdají předsedovi senátu, který) dodají soudu, jehož předseda senátu vydal zatýkací rozkaz.

(2) Nejde-li o vydání k výkonu trestu, předseda senátu je povinen obviněného do 24 hodin od odevzdání vyslechnout a rozhodnout o vazbě.

(3) Na řízení podle odstavce 2 se přiměřeně užije § 67 až 74.

§ 378

(1) Byl-li obviněný vydán cizím státem s výhradou, je nutno výhradě vyhovět.

(2) Obviněný může být stíhán jen pro trestné činy, pro které byl vydán, ledaže byl dán dodatečný souhlas k trestnímu stíhání pro trestné činy další.

(3) Byl-li obviněný z ciziny vyžádán nebo vydán k výkonu trestu jen pro některý z trestných činů, za které mu byl dříve uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud ve veřejném zasedání přiměřený trest za trestné činy, na které se vydání vztahuje.

(4) Vydá-li cizí stát k výkonu trestu nebo ochranného opatření osobu, které byl pravomocným rozsudkem uložen trest nebo ochranné opatření, a učiní-li přitom výhradu vztahující se na rozsudek nebo řízení mu předcházející, krajský soud po převzetí odsouzeného policejními orgány v neveřejném zasedání rozsudek v potřebném rozsahu zruší a rozhodne o dalším postupu tak, aby bylo vyhověno výhradě. Zruší-li celý rozsudek nebo jen jeho výrok o trestu, rozhodne zároveň o vazbě. Je-li třeba doplnit skutková zjištění, může věc vrátit státnímu zástupci k došetření.

(5) Proti rozhodnutí podle odstavců 3 a 4 je přípustná stížnost, jež má, nejde-li o rozhodnutí o vazbě, odkladný účinek.

Oddíl druhý

Vydání do ciziny

§ 379

Předběžné šetření

(1) Státní zástupce, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zástupce zaslali žádost cizího státu o vydání, nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zjistit, zda jsou tu podmínky pro vydání, zejména že jde o čin trestný podle práva obou států, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a že nejde o občana České republiky.

(2) V řízení o vydání musí osoba, o jejíž vydání jde, mít obhájce.

(3) Státní zástupce takovou osobu vyslechne a seznámí ji přitom s obsahem žádosti o vydání. Jestliže ona osoba uvádí okolnosti vyvracející podezření a nabízí o nich důkazy, které mohou být bez značných průtahů provedeny, vztahuje se předběžné šetření i na ně.

(4) Je-li dán důvod vazby, může státní zástupce nebo na jeho příkaz policejní orgán zadržet osobu, o jejíž vydání jde. Nenařídí-li státní zástupce na podkladě dalšího šetření propuštění takové osoby ze zadržení, je povinen ji nejpozději do 48 hodin od zadržení odevzdat krajskému soudu s návrhem na vzetí do vazby. Při zadržení se jinak postupuje podle § 76 odst. 3 a 6 obdobně.

( § 380

Rozhodnutí soudu

(1) Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla postižena, zda je vydání přípustné, a po právní moci rozhodnutí věc předloží Ministerstvu spravedlnosti.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání tohoto rozhodnutí. )

”§ 380

Rozhodnutí soudu

(1) Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla přistižena, zda je vydání přípustné. Vysloví-li, že vydání přípustné není, a osoba, o jejíž vydání jde, je ve vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Jde-li o rozhodnutí o propuštění osoby, o jejíž vydání jde, z vazby, má stížnost státního zástupce odkladný účinek pouze tehdy, byla-li stížnost podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.

(3) Po právní moci rozhodnutí uvedeného v odstavci 1 předseda senátu krajského soudu předloží věc Ministerstvu spravedlnosti. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k jeho přezkoumání.

( § 381

Vydávací vazba

(1) Je-li to nutné k zamezení útěku osoby, o jejíž vydání jde, může ji předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření vzít do vazby.

(2) Bylo-li rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, vezme krajský soud osobu, o jejíž vydání jde, do vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle odstavce 1. Vazebními důvody podle § 67 není přitom vázán.

(3) Bylo-li rozhodnuto, že vydání přípustné není, nebo nařídí-li to ministr spravedlnosti, je třeba zařídit ihned propuštění z vazby.

§ 381

Vydávací vazba

(1) Jestliže zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu krajského soudu na návrh státního zástupce provádějícího předběžné šetření, rozhodnout o jejím vzetí do vazby.

(2) Bylo-li rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, vezme krajský soud osobu, o jejíž vydání jde, do vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle odstavce 1. Vazebními důvody podle § 67 není přitom vázán.

(3) Před rozhodnutím o vazbě musí předseda senátu krajského soudu osobu, o jejíž vydání jde, vyslechnout. Tato osoba má právo požadovat, aby při výslechu byl přítomen její obhájce, pokud je dosažitelný ve lhůtě, v níž je třeba rozhodnout. Lhůty uvedené v hlavě čtvrté, v nichž je třeba rozhodnout o vazbě zadržené nebo zatčené osoby, a této osobě rozhodnutí o vazbě oznámit, se obdobně vztahují i na řízení o vydávací vazbě.

(4) Předseda senátu krajského soudu rozhodne na návrh osoby, o jejíž vydání jde, nebo i bez návrhu, o jejím propuštění z vazby, pominou-li důvody, pro které tato osoba byla podle odstavce 1 vzata do vazby, pokud dosud nebylo rozhodnuto o přípustnosti vydání do ciziny podle odstavce 2. O propuštění takové osoby z vazby rozhodne předseda senátu krajského soudu též tehdy, jestliže předběžné šetření podle § 379 odst. 1 bylo zahájeno bez žádosti cizího státu o vydání a tato žádost nebyla České republice doručena do 40 dnů ode dne vzetí do vazby. Propuštění z vazby v takovém případě nevylučuje nové vzetí do vazby, pokud žádost o vydání dojde dodatečně.

(5) Proti usnesení, jímž bylo podle odstavce 1 rozhodnuto o vzetí do vazby a proti usnesení, jímž podle odstavce 4 byla osoba, o jejíž vydání jde, propuštěna z vazby, nebo jímž byla její žádost o propuštění z vazby byla zamítnuta, lze podat stížnost, jež má s výjimkou rozhodnutí o vzetí do vazby odkladný účinek.

(6) Ministr spravedlnosti může nařídit propuštění osoby, o jejíž vydání jde, z vazby poté, co mu je věc předložena podle § 380 odst. 3. Propuštění zajistí předseda senátu krajského soudu, který ve věci rozhodoval.

§ 382

Povolení a provedení vydání

(1) Vydání do ciziny povoluje ministr spravedlnosti, a to jen tehdy, jestliže krajský soud nebo Nejvyšší soud podle § 380 rozhodly, že vydání je přípustné.

(2) Vydání po jeho povolení a s tím související propuštění osoby, o jejíž vydání jde, z vazby, zařídí předseda senátu krajského soudu.

§ 382a

Zkrácené vydávací řízení

(1) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, před soudem prohlásí, že souhlasí se svým vydáním do cizího státu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu za čin, který je uveden v žádosti o vydání, státní zástupce může předložit věc Ministerstvu spravedlnosti s návrhem, aby ministr spravedlnosti povolil vydání, aniž by předtím soud rozhodl o přípustnosti vydání.

(2) Jestliže osoba, o jejíž vydání jde, souhlas se svým vydáním vyjádří až v průběhu veřejného zasedání konaného o přípustnosti vydání, může státní zástupce svůj návrh podle § 380 odst. 1 vzít zpět a postupovat podle odstavce 1. Návrh může vzít zpět nejpozději do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě.

(3) Osoba, o jejíž vydání jde, musí být předem poučena o významu souhlasu s vydáním a o následcích, které jsou s takovým prohlášením spojeny. Souhlas s vydáním nelze vzít zpět.

(4) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o přípustnosti vydání, ačkoliv s ním osoba, o jejíž vydání jde, vyslovila souhlas, může věc vrátit státnímu zástupci s tím, že je třeba, aby o přípustnosti vydání nejprve rozhodl podle § 380 odst. 1 soud.

(5) Hrozí-li nebezpečí z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může státní zástupce a poté, co je věc předložena Ministerstvu spravedlnosti, ministr spravedlnosti v průběhu zkráceného vydávacího řízení navrhnout vzetí této osoby do vazby. Na řízení o takovém návrhu se přiměřeně užije § 381 odst. 3.

§ 383

Rozšíření vydání na jiný trestný čin

Žádá-li stát, jemuž určitá osoba byla vydána, aby ji mohl stíhat pro jiný trestný čin nebo aby mohl být na ní vykonán trest uložený za jiný trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno, užije se přiměřeně ustanovení o vydání.

Oddíl třetí

Převzetí a odevzdání trestní věci

§ 383a

Převzetí trestní věci z ciziny

O návrhu příslušného orgánu cizího státu, aby trestní stíhání občana České republiky, který na území tohoto státu spáchal soudně trestný čin, převzaly příslušné orgány České republiky, rozhoduje Nejvyšší státní zastupitelství, které v případě kladného rozhodnutí o návrhu dá bezodkladně podnět věcně a místně příslušnému orgánu k trestnímu stíhání podle ustanovení tohoto zákona. Pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, umožňuje přímý styk justičních orgánů, rozhoduje o převzetí trestního stíhání státní zastupitelství, které by ve věci bylo příslušné k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení.

§ 383b

Odevzdání trestní věci do ciziny

(1) Je-li proti státnímu občanu cizího státu vedeno trestní stíhání pro trestný čin spáchaný na území České republiky, může Nejvyšší státní zastupitelství a po podání obžaloby Ministerstvo spravedlnosti předat trestní stíhání příslušnému orgánu cizího státu, jehož je obviněný státním občanem.

(2) Nachází-li se obviněný ve státě, kterému se předává trestní stíhání, rozhodne o předání soud a v přípravném řízení státní zástupce.

§ 383c

Průvoz pro účely řízení v cizině

Jestliže má být na žádost cizího státu proveden průvoz osoby pro účely trestního řízení v cizině, rozhodne o přípustnosti průvozu na základě žádosti cizího státu Nejvyšší soud. Na rozhodování o přípustnosti průvozu a zajišťovacích opatření se užije ustanovení oddílu druhého přiměřeně.

Oddíl čtvrtý

Dožádání

384

(1) Při dožádání cizozemských soudů a úřadů o poskytnutí právní pomoci, jakož i při poskytování právní pomoci cizozemským soudům a úřadům se postupuje, není-li mezinárodní smlouvou stanoveno něco jiného, i v trestních věcech s přiměřeným užitím předpisů platných pro styk s cizinou ve věcech občanskoprávních.

(2) Na základě žádosti cizího státu může soud na návrh státního zástupce rozhodnout o předběžném zajištění majetku nebo jeho části nebo o jeho zabrání za podmínek stanovených v mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána. O návrhu je příslušný rozhodnout okresní soud, v jehož obvodu se nachází majetek, který je předmětem návrhu.

(3) Nestanoví-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak, na řízení a výkon rozhodnutí podle odstavce 2 se užijí přiměřeně ustanovení týkající se řízení o zabrání věci.

(4) Jestliže na základě dožádání byla České republice předána k provedení úkonu trestního řízení osoba, která má být na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy nebo výhrady cizího státu držena ve vazbě, rozhodne o jejím vzetí do vazby na návrh státního zástupce předseda senátu krajského soudu, v jehož obvodu má být proveden úkon, který je předmětem dožádání. Na řízení se přiměřeně užije § 379 odst. 4 a § 381 odst. 3 a 5.

(5) Na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, může na území České republiky vyvíjet činnost příslušník bezpečnostního sboru cizího státu plnící úkoly agenta, nebo být na území cizího státu vyslán jako agent policista Policie České republiky; stejně tak lze na dožádání cizího státu a učiněného na základě takové mezinárodní smlouvy rozhodnout o nasazení policisty Policie České republiky plnícího úkoly agenta na území České republiky.

(6) Na řízení podle odstavce 5 se přiměřeně užije § 158e.

Oddíl pátý

Výkon rozsudků cizozemských soudů

§ 384a

(1) Má-li být podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, vykonán rozsudek cizozemského soudu v trestní věci, předloží Ministerstvo spravedlnosti věc Nejvyššímu soudu s návrhem, aby rozhodl o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky. Nejvyšší soud rozhodne o návrhu po slyšení (nejvyššího státního zástupce) státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelstvírozsudkem.

(2) Jestliže podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, spočívá výkon rozsudku cizozemského soudu v převzetí dohledu a kontroly nad odsouzeným, který je na svobodě, aniž by Česká republika současně přebírala závazek zajistit výkon uloženého trestu nebo jeho zbytku, rozhodne o uznání rozhodnutí cizozemského soudu v tomto rozsahu namísto Nejvyššího soudu okresní soud, v jehož obvodu se odsouzený zdržuje a který bude zajišťovat výkon dohledu a kontroly.

(3) Proti usnesení podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 384b

Byl-li rozsudek cizozemského soudu podle § 384a uznán, může Ministerstvo spravedlnosti vyslovit souhlas s převzetím odsouzeného k výkonu trestu nebo požádat stát, jehož soud vynesl rozsudek, aby odsouzeného předal.

§ 384c

Odsouzeného, jehož cizí stát předal k výkonu trestu odnětí svobody, převezmou orgány Vězeňské služby. Do 24 hodin od předání rozhodne soudce soudu naznačeného v § 384d o jeho vzetí do vazby, přičemž vazebními důvody podle § 67 není vázán.

§ 384d

(1) O výkonu rozsudku cizozemského soudu (§ 384a) rozhodne soud příslušný podle § 14 až 18 ve veřejném zasedání rozsudkem. Odsouzený musí mít v tomto řízení vždy obhájce.

(2) V České republice lze vykonávat trest ve vyšší výměře, než jakou připouští její zákon, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

§ 384e

(1) Ustanovení § 384a a 384d se užije obdobně na řízení o návrhu, aby na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, bylo uznáno a vykonáno rozhodnutí cizozemského soudu o předběžném zajištění majetku nebo o jeho propadnutí či zabrání v trestním řízení.

(2) Nestanoví-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak, majetek, který je předmětem propadnutí nebo zabrání podle odstavce 1, připadá České republice.

ČÁST PÁTÁ

PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

§ 385

Od 1. července 1990 lze předpisů o trestním řízení platných před tímto dnem užít jen v mezích ustanovení této části.

§ 386

(1) Na řízení o přečinu ve věcech, v nichž byl soudu doručen návrh na potrestání před 1. červencem 1990, se užije předpisů platných před tímto dnem.

(2) Na výkon trestu nápravného opatření uloženého před 1. červencem 1990 se užije předpisů platných před tímto dnem.

(3) Trestní příkazy vydané před 1. červencem 1990 se řídí dosavadními předpisy.

§ 387

(1) Na řízení o obnově trestního řízení, které bylo pravomocně skončeno před počátkem účinnosti tohoto zákona, užije se ustanovení tohoto zákona. Podmínky pro povolení obnovy se však v takovém případě posuzují podle zákona, který je pro obviněného příznivější.

(2) Jestliže rozhodnutí, proti němuž směřuje návrh na obnovu, vydal v prvním stupni soud již neexistující, rozhoduje o návrhu na obnovu ten soud, který by byl podle tohoto zákona věcně a místně příslušný; jestliže rozhodoval v prvním stupni bývalý Státní soud, rozhoduje o návrhu na obnovu krajský (vyšší vojenský) soud, který by byl podle tohoto zákona ve věci místně příslušný.

§ 388

(1) Krajský soud je příslušný konat v prvním stupni řízení též o činech trestných podle předpisů dříve účinných, které svou povahou a závažností odpovídají trestným činům uvedeným v § 17 (odst. 1).

(2) Rozhodnutí a opatření týkající se výkonu rozsudků vyhlášených Nejvyšším soudem jako soudem prvního stupně činí krajský soud v Praze a v oboru vojenského soudnictví ten vyšší vojenský soud, jejž určí ministr spravedlnosti.

§ 389

(1) Rozhodnutí o tom, že se nevykoná trest uložený za čin, který v důsledku změny trestního zákona již není trestným činem, učiní soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(2) Rozhodnutí o tom, že se poměrně zkrátí úhrnný nebo souhrnný trest uložený za čin, který v důsledku změny trestního zákona již není trestným činem, a jiný sbíhající se trestný čin, učiní ve veřejném zasedání soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(3) Byl-li trest smrti uložený před 1. červencem 1990 změněn v trest odnětí svobody, rozhodne o způsobu jeho výkonu ve veřejném zasedání soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

§ 389a

Státní zastupitelství prošetřuje podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, které mu jsou adresovány nebo které mu postoupí ministr spravedlnosti. K prošetření je příslušné státní zastupitelství bezprostředně nadřízené státnímu zastupitelství, které bylo v původním řízení ve věci činné v posledním stupni. Po prošetření státní zastupitelství předloží ministru spravedlnosti stanovisko, v němž navrhne buď podnět odložit, nebo podat stížnost pro porušení zákona.

§ 390

Zákon č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se zrušuje.

§ 391

Ministr spravedlnosti může stanovit, které jednoduché úkony svěřené podle tohoto zákona předsedovi senátu může vykonávat jiný pracovník soudu.

§ 391a

(1) Ministerstvo spravedlnosti se zmocňuje, aby vyhláškou vydalo jednací řád pro okresní a krajské soudy.

§ 391b

Ministerstvo financí se zmocňuje, aby v dohodě s Ministerstvem spravedlnosti vyhláškou upravilo postup příslušných orgánů při zabezpečování a správě zajištěného majetku.

§ 392

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1962.

/Data účinnosti později přijatých novelizací se zde neuvádějí./

___________________________________________________________________

II. Znění obecné části zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, s vyznačením navrhovaných změn

ČÁST PRVNÍ

HLAVA PRVNÍ

ÚČEL ZÁKONA

§ 1

Účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob.

§ 2

Prostředky k dosažení účelu trestního zákona jsou pohrůžka tresty, ukládání a výkon trestů a ochranná opatření.

HLAVA DRUHÁ

ZÁKLADY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI

§ 3

Trestný čin

(1) Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.

(2) Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

(3) K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

(4) Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Zavinění

§ 4

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

§ 5

Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

§ 6

K okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne,

a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné,

b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.

§ 7

Příprava k trestnému činu

(1) Jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§ 41 odst. 2) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu nebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.

(2) Příprava k trestnému činu je trestná podle trestní sazby stanovené na trestný čin, k němuž směřovala, jestliže tento zákon ve

i nestanoví něco jiného.

(3) Trestnost přípravy k trestnému činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně

a) upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknuté přípravy, nebo

b) učinil o přípravě k trestnému činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.

(4) Ustanovením odstavce 3 však není dotčena trestnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již tímto svým jednáním spáchal.

§ 8

Pokus trestného činu

(1) Jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

(2) Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.

(3) Trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně

a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo

b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.

(4) Ustanovením odstavce 3 však není dotčena trestnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již tímto svým jednáním spáchal.

Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu

§ 9

(1) Pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám.

(2) Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

§ 10

(1) Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně

a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),

b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce),

c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

(2) Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.

§ 11

Věk

Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný.

§ 12

Nepříčetnost

Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

§ 13

Nutná obrana

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

§ 14

Krajní nouze

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

§ 15

Oprávněné použití zbraně

Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů.

HLAVA TŘETÍ

PŮSOBNOST TRESTNÍCH ZÁKONŮ

§ 16

(1) Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

(2) Pachateli lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje.

(3) O ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje.

§ 17

(1) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území republiky.

(2) Trestný čin se považuje za spáchaný na území republiky,

a) dopustil-li se tu pachatel jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tímto zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo

b) porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný tímto zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině.

(3) Podle zákona České republiky se posuzuje též trestnost činu, který byl spáchán mimo území republiky na palubě lodi nebo letadla, které jsou registrovány v České republice. Místo spáchání takového činu se posuzuje obdobně podle odstavce 2.

§ 18

Podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt.

§ 19

Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost rozvracení republiky (§ 92), teroru (§ 93 a 93a), záškodnictví (§ 95 a 96), sabotáže (§ 97), vyzvědačství (§ 105), padělání a pozměňování peněz (§ 140), udávání padělaných a pozměněných peněz (§ 141), výroby a držení padělatelského náčiní (§ 142), útoku na státní orgán podle § 153, útoku na veřejného činitele podle § 155, genocidia (§ 259), používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 262), válečné krutosti (§ 263), perzekuce obyvatelstva (§ 263a), plenění v prostoru válečných operací (§ 264), zneužívání mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 265) a trestného činu proti míru podle § 1 zákona č.165/1950 Sb. , na ochranu míru, i tehdy, spáchal-li takový trestný čin v cizině cizí státní příslušník nebo osoba bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky trvalý pobyt.

§ 20

(1) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky, povolen trvalý pobyt, též tehdy

a) je-li čin trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán, a

b) jestliže pachatel byl dopaden na území republiky a nebyl vydán k trestnímu stíhání cizímu státu.

(2) Pachateli však nelze uložit trest přísnější, než jaký stanoví zákon státu, na jehož území byl trestný čin spáchán.

§ 20a

(1) Trestnost činu se posuzuje podle zákona České republiky také tehdy, jestliže to stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

(2) Ustanovení § 17 až 20  se nepoužije, jestliže to nepřipouští vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

§ 21

((1) Občan České republiky nemůže být vydán cizímu státu k trestnímu stíhání ani k výkonu trestu. )

(1) Občan České republiky nemůže být vydán cizímu státu k trestnímu stíhání ani k výkonu trestu, nestanoví-li zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, něco jiného.

(2) Trestní rozsudek cizího státu nemůže být vykonán na území republiky ani tu mít jiné účinky, nestanoví-li zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, něco jiného.

§ 22

(1) Jestliže pro týž skutek byl pachatel v cizině ve vazbě anebo potrestán orgánem cizího státu, započítá se mu doba strávená ve vazbě nebo vykonaný trest do trestu uloženého soudem České republiky, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 35).

(2) Není-li započítání vazby nebo trestu v cizině uloženého (odstavec 1) možné, a to zejména proto, že v cizině byl vykonán zcela nebo zčásti trest takového druhu, jaký tento zákon nezná, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry.

HLAVA ČTVRTÁ

TRESTY

Oddíl první

Společná ustanovení o trestech

§ 23

Účel trestu

(1) Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.

(2) Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost.

Upuštění od potrestání

§ 24

((1) Od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit,

a) jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě, nebo

b) jestliže soud přijme záruku za nápravu pachatele a má za to, že vzhledem k výchovnému vlivu toho, kdo záruku nabídl, povaze spáchaného činu a osobě pachatele se uložení trestu nejeví nutným. )

(1) Od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.

(2) Upustil-li soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

§ 25

Soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a soud má za to, že ochranné léčení (§ 72), které zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Tohoto ustanovení se však nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky.

§ 26

Podmíněné upuštění od potrestání s dohledem

(1) Za podmínek uvedených v § 24 odst. 1 může soud podmíněně upustit od potrestání, považuje-li za potřebné po stanovenou dobu sledovat chování pachatele.

(2) Při podmíněném upuštění od potrestání stanoví soud zkušební dobu až na jeden rok a zároveň vysloví nad pachatelem dohled.

(3) Pachateli, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

(4) Soud může jako přiměřená omezení nebo povinnosti uvedené v odstavci 3 uložit zejména

a) podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace,

b) podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy,

c) podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle tohoto zákona,

d) podrobit se vhodným programům psychologického poradenství,

e) zdržet se návštěv nevhodného prostředí a styku s určitými osobami,

f) zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek.

(5) Jestliže pachatel, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne o uložení trestu, a to popřípadě již během zkušební doby.

(6) Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 5, aniž na tom měl pachatel, od jehož potrestání bylo upuštěno, vinu, má se za to, že se osvědčil.

(7) Bylo-li vysloveno, že se pachatel, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen.

Dohled

§ 26a

(1) Dohledem se rozumí pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem probační a mediační služby (dále jen ”probační úředník”), spolupráce při vytváření a realizaci probačního programu ve zkušební době a kontrola dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona. Dohled nad pachatelem provádí probační úředník.

(2) Účelem dohledu je:

a) sledování a kontrola chování pachatele, čímž je zajišťována ochrana společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti,

b) odborné vedení a pomoc pachateli s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život.

§ 26b

(1) Pachatel, kterému byl uložen dohled, je povinen

a) spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví na základě jeho probačního programu,

b) dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které mu budou stanoveny probačním úředníkem,

c) informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání, dodržování soudem uložených přiměřených omezení nebo povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených probačním úředníkem,

d) umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje.

(2) Poruší-li pachatel, kterému byl uložen dohled, podmínky dohledu nebo přiměřená omezení či povinnosti, informuje o tom probační úředník bez zbytečného odkladu předsedu senátu soudu, který dohled uložil.

(3) Nestanoví-li předseda senátu jinak, zpracuje probační úředník nejméně jednou za šest měsíců zprávu, v které informuje předsedu senátu soudu, který dohled uložil, o průběhu výkonu dohledu nad pachatelem, o plnění přiměřených omezení a povinností a o jeho poměrech.

Druhy trestů

§ 27

Za spáchané trestné činy může soud uložit pouze tyto tresty

a) odnětí svobody,

b) obecně prospěšné práce,

c) ztrátu čestných titulů a vyznamenání,

d) ztrátu vojenské hodnosti,

e) zákaz činnosti,

f) propadnutí majetku,

g) peněžitý trest,

h) propadnutí věci,

ch) vyhoštění,

i) zákaz pobytu.

§ 28

(1) Stanoví-li tento zákon ve

i na některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více jich vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví tento zákon ve zvláštní části na některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v § 27. Vyhoštění a zákaz pobytu lze uložit samostatně, i když tento zákon ve

i takový trest nestanoví.

(2) Nelze však uložit peněžitý trest vedle propadnutí majetku.

§ 29

Výjimečný trest

(1) Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za trestný čin, u něhož to tento zákon ve

i dovoluje. Uloží-li soud takový trest, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.

(2) Trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký (a) nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.

(3) Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle § 219  odst. 2, nebo který při trestném činu vlastizrady (§ 91), teroru podle § 93 nebo § 93a odst. 3, obecného ohrožení podle § 179 odst. 3 nebo genocidia (§ 259) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že

a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku,

b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a

c) není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.

§ 30

zrušen

Oddíl druhý

Obecné zásady pro ukládání trestů

Výměra trestu

§ 31

(1) Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. (Přijme-li soud záruku za nápravu pachatele, vezme v úvahu také výchovný vliv toho, kdo záruku nabídl, a uloží trest se zřetelem k této okolnosti.)

(2) Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud

a) u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo k spáchání trestného činu,

b) u organizátora, návodce a pomocníka též k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu,

c) u přípravy k trestnému činu a u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo.

(3) K okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.

§ 32

(1) Jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry.

(2) Má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu takového pachatele bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§ 72) dosáhnout účelu trestu i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, nejsa vázán omezením uvedeným v § 40 odst. 3, a uloží zároveň ochranné léčení.

§ 33

Při výměře trestu se jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel

a) spáchal trestný čin v silném rozrušení,

b) spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých,

c) spáchal trestný čin pod tlakem závislosti nebo podřízenosti,

d) spáchal trestný čin pod vlivem hrozby nebo nátlaku,

e) spáchal trestný čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil,

f) spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze,

g) vedl před spácháním trestného činu řádný život,

h) přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu,

ch) trestného činu upřímně litoval,

i) svůj trestný čin sám oznámil úřadům,

j) při objasňování své trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům,

k) přispěl k objasňování trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení.

§ 34

Při výměře trestu se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel

a) spáchal trestný čin ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky,

b) spáchal trestný čin surovým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem,

c) spáchal trestný čin využívaje něčí bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti,

d) spáchal trestný čin za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek,

e) trestným činem porušil zvláštní povinnost,

f) trestným činem způsobil vyšší škodu,

g) spáchal trestný čin jako organizátor, jako člen organizované skupiny nebo člen spolčení,

h) svedl k trestnému činu jiného, zejména mladistvého,

ch) trestný čin páchal nebo v něm pokračoval po delší dobu,

i) spáchal více trestných činů, nebo

j) byl již pro trestný čin odsouzen; soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující, zejména s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění, jeho pohnutku a dobu, která uplynula od posledního odsouzení a jde-li o pachatele trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1, také tím, že se tohoto činu znovu dopustil proto, že se oddává zneužívání omamných nebo psychotropních látek a jedů.

Ukládání trestu za více trestných činů

§ 35

(1) Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za nějaký z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v § 27 jako trest samostatný.

(2) Soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

(3) Ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

(4) Odsuzujícím rozsudkem podle odstavce 2 se rozumí i rozsudek, kterým bylo za podmínek § 26 odst. 1 podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

§ 36

Jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Je-li jedním z těchto trestů výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, rozumí se takovou nejvyšší výměrou doba dvaceti pěti let.

§ 37

Soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 nebo od uložení dalšího trestu podle § 36, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný.

§ 38

Započítání vazby a trestu

(1) Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.

(2) Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný.

(3) Není-li započítání vazby nebo trestu (odstavec 1 a 2) možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry.

Oddíl třetí

Ukládání a výkon jednotlivých trestů

Odnětí svobody

§ 39

(1) Trest odnětí svobody se ukládá nejvýše na patnáct let.

(2) Za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje jeden rok, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu.

(3) Trest odnětí svobody se vykonává podle zvláštního zákona ve věznicích.

§ 39a

(1) Trest odnětí svobody se vykonává diferencovaně ve čtyřech základních typech věznic:

a) s dohledem,

b) s dozorem,

c) s ostrahou,

d) se zvýšenou ostrahou.

Způsob výkonu trestu v jednotlivých typech věznic upravuje zvláštní zákon.

(2) Soud zpravidla zařadí do věznice

a) s dohledem pachatele, kterému byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti, a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin,

b) s dozorem pachatele, kterému byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti a který již byl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dva roky a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin,

c) s ostrahou pachatele, kterému byl trest uložen za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, a pachatele, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a nebyl zařazen do výkonu trestu, odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem,

d) se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, kterému byl uložen trest odnětí svobody jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi (§ 41  odst. 1), kterému byl za zvlášť závažný trestný čin (§ 41 odst. 2) uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu.

(3) Soud může zařadit pachatele do jiného typu věznice, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude jeho náprava v jiném typu věznice lépe zaručena; do věznice se zvýšenou ostrahou zařadí však vždy pachatele, jemuž byl uložen výjimečný trest.

§ 39b

(1) Během výkonu trestu odnětí svobody může soud rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu, který se od věznice, v níž dosud odsouzený trest vykonává, může lišit o jeden stupeň.

(2) O přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem rozhodne soud tehdy, jestliže chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu.

(3) O přeřazení odsouzeného do věznice s přísnějším režimem může soud rozhodnout, jestliže

a) odsouzený závažným způsobem nebo opakovaně porušil stanovený pořádek nebo kázeň,

b) odsouzený byl pravomocně uznán vinným trestným činem, který spáchal během výkonu trestu.

(4) Z věznice se zvýšenou ostrahou nelze přeřadit

a) odsouzeného, kterému byl uložen výjimečný trest a který dosud nevykonal alespoň 10 let tohoto trestu,

b) jiného odsouzeného, který trest vykonává ve věznici se zvýšenou ostrahou, před výkonem alespoň jedné třetiny uloženého trestu.

(5) Do věznice s dozorem a věznice s dohledem nelze přeřadit odsouzeného, který se má na základě rozhodnutí soudu podrobit ochrannému léčení v ústavní formě.

(6) Na návrh odsouzeného, který ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu třetinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců, může soud rozhodnout o jeho přeřazení do věznice s mírnějším režimem; to neplatí pro odsouzeného, kterému byl uložen trest na doživotí a vykonává jej ve věznici se zvýšenou ostrahou.

(7) Není-li návrhu podle odstavce 6 vyhověno, může jej odsouzený opakovat až po uplynutí šesti měsíců od skončení řízení o jeho předchozím návrhu.

§ 40

Mimořádné snížení trestu odnětí svobody

(1) Má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

(2) Soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.

(3) Soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele, který významně přispěl k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení nebo napomohl zabránit trestné činnosti, kterou ve prospěch zločinného spolčení jiný připravoval nebo se o ni pokusil, jestliže vzhledem k možnostem nápravy pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti má za to, že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.

(4) Při snížení trestu odnětí svobody podle odstavce 1 až 3 nelze uložit trest

a) pod pět let, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň dvanáct let,

b) pod tři léta, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň osm let,

c) pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň pět let.

Ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi

§ 41

(1) Pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

(2) Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

§ 42

(1) Horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.

(2) Horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.

Ukládání trestu odnětí svobody pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení

§ 43

Pachatel, který spáchal úmyslný trestný čin jako člen zločinného spolčení, nebo

pachatel, který takový čin spáchal vědomě se členem zločinného spolčení anebo v úmyslu zločinnému spolčení napomáhat,

se považuje za pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení, jestliže okolnosti činu nebo osoba pachatele podstatně zvyšují stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost.

§ 44

(1) Horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení zvyšuje o jednu třetinu. Takovému pachateli soud uloží trest odnětí svobody v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.

(2) Horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.

Obecně prospěšné práce

§ 45

(1) Soud může uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele lze mít důvodně za to, že výkonem tohoto trestu bude dosaženo účelu trestu stejně, jako kdyby na pachateli byl vykonán trest odnětí svobody.

(2) Za podmínek uvedených v odstavci 1 lze trest obecně prospěšných prací uložit, i když ve

i tohoto zákona není stanoven. Může být uložen jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu. Nelze však uložit trest obecně prospěšných prací vedle trestu odnětí svobody.

(3) Trest obecně prospěšných prací záleží v povinnosti odsouzeného provést ve stanoveném rozsahu práce ve prospěch obce při údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací, nebo jiné obdobné práce sledující obecný prospěch.

§ 45a

(1) Trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 400 hodin. Soud může uložit pachateli na dobu trestu i přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

(2) Při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud též ke zdravotní způsobilosti pachatele. Trest obecně prospěšných prací neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce.

(3) Obecně prospěšné práce je odsouzený povinen vykonat osobně a bezplatně ve svém volném čase nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu.

(4) Jestliže pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevedl řádný život, nebo zaviněně nevykonal ve stanovené době uložený trest, přemění soud trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každé i jen započaté dvě hodiny nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody.

(5) Na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

§ 46

Ztráta čestných titulů a vyznamenání

(1) Soud může uložit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta.

(2) Ztráta čestných titulů a vyznamenání záleží v tom, že odsouzený ztrácí vyznamenání, čestná uznání, vědecké a umělecké hodnosti a jiné čestné tituly, udělené podle vnitrostátních právních předpisů, jakož i právo nosit cizozemská vyznamenání a užívat cizozemských čestných titulů.

Ztráta vojenské hodnosti

§ 47

(1) Soud může uložit trest ztráty vojenské hodnosti, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta.

(2) Soud může uložit tento trest též vedle jiného trestu, jestliže to vzhledem k povaze spáchaného trestného činu vyžaduje kázeň a pořádek v ozbrojených silách nebo v ozbrojeném sboru.

§ 48

Ztráta vojenské hodnosti záleží v tom, že se odsouzenému snižuje hodnost ve vojsku na hodnost vojína a odnímá se mu jeho hodnost v ozbrojeném sboru.

Zákaz činnosti

§ 49

(1) Soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

(2) Trest zákazu činnosti jako trest samostatný může soud uložit pouze v případě, že tento zákon ve

i uložení tohoto trestu dovoluje a jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba.

(3) Do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle zvláštních předpisů nebo na základě opatření státního orgánu nesměl již tuto činnost vykonávat.

§ 50

(1) Trest zákazu činnosti záleží v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis.

(2) Byl-li trest zákazu činnosti vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

Propadnutí majetku

§ 51

(1) Soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.

(2) Bez podmínek odstavce 1 může soud uložit trest propadnutí majetku pouze v případě, že tento zákon ve

i uložení tohoto trestu dovoluje; jako samostatný trest může být trest propadnutí majetku uložen, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a k osobě pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba.

§ 52

(1) Propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

(2) Výrokem o propadnutí majetku zaniká zákonné společenství majetkové.

(3) Vlastníkem propadlého majetku se stává stát.

Peněžitý trest

§ 53

(1) Peněžitý trest ve výměře od 2000 Kč do 5 000 000 Kč může soud uložit, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.

(2) Bez podmínek odstavce 1 může soud uložit peněžitý trest pouze v případě, že

a) tento zákon ve

i uložení tohoto trestu dovoluje, nebo

b) ukládá je za trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři léta, a vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele trest odnětí svobody současně neukládá.

(3) Jako samostatný trest může být peněžitý trest uložen, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba.

(4) Soud může stanovit, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách.

§ 54

(1) Při výměře peněžitého trestu přihlédne soud k osobním a majetkovým poměrům pachatele; peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.

(2) Vydobytá částka peněžitého trestu připadá státu.

(3) Ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na dvě léta. Náhradní trest nesmí však ani spolu s uložením trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby.

(4) Na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti, se hledí jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

Propadnutí věci

§ 55

(1) Soud může uložit trest propadnutí věci,

a) které bylo užito k spáchání trestného činu,

b) která byla k spáchání trestného činu určena,

c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo

d) kterou pachatel byť jen zčásti nabyl za věc uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná.

(2) Trest propadnutí věci může soud uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli.

(3) Vlastníkem propadlé věci se stává stát.

(4) Na pachatele, kterému byl uložen trest propadnutí věci, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile nabyl právní moci rozsudek, jímž byl tento trest uložen.

§ 56

Trest propadnutí věci může soud uložit jako trest samostatný pouze v případě, že tento zákon ve

i uložení tohoto trestu dovoluje a jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba.

§ 57

Vyhoštění

(1) Soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.

(2) S přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

(3) Soud trest vyhoštění neuloží, jestliže

a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,

b) pachateli byl poskytnut azyl,

c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo

d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.

§ 57a

Zákaz pobytu

(1) Soud může uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až pět let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nemůže vztahovat na místo nebo odvod, v němž má pachatel trvalý pobyt.

(2) Trest zákazu pobytu může být uložen jako samostatný trest za trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři léta, jestliže vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba.

(3) Soud může uložit pachateli na dobu výkonu tohoto trestu přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život.

(4) Do doby výkonu trestu zákazu pobytu se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává; rozhodnutí podle odstavce 3 činí soud až po výkonu trestu odnětí svobody nebo po podmíněném propuštění.

(5) Trest zákazu pobytu záleží v tom, že se odsouzený nesmí po dobu výkonu tohoto trestu zdržovat na určitém místě nebo v určitém obvodu; k přechodnému pobytu na takovém místě nebo v takovém obvodu v nutné osobní záležitosti je třeba povolení.

Oddíl čtvrtý

Podmíněné odsouzení, podmíněné propuštění a upuštění od výkonu zbytku některých trestů

Podmíněné odsouzení

§ 58

( (1) Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta,

a) jestliže vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, v kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu, nebo

b) jestliže přijme záruku za nápravu pachatele a jestliže vzhledem k výchovnému vlivu toho, kdo záruku nabídl, má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. )

(1) Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, jestliže vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu.

(2) Povolení podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody se netýká výkonu ostatních trestů uložených vedle tohoto trestu.

§ 59

(1) Při podmíněném odsouzení stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.

(2) Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 směřující k tomu aby vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

(3) Doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, započítává se do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek nebo do zkušební doby stanovené při uložení úhrnného nebo souhrnného trestu.

§ 60

(1) Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a

a) stanovit nad odsouzeným dohled,

b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 59 odstavec 1, nebo

c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.

Pro výkon dohledu platí ustanovení § 26a a § 26b obdobně

( (2) Jestliže byla záruka za nápravu podmíněně odsouzeného odvolána tím, kdo ji poskytl, přezkoumá soud jeho chování během zkušební doby, a shledá-li, že podmíněné odsouzení neplní své poslání, rozhodne, že se trest vykoná; jinak podmíněné odsouzení ponechá v platnosti. )

(2) Neučinil-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.

(3) Bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil (odstavec (3) 2), hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

(4) Rozhodne-li soud podle odstavce 1 (nebo 2), že se trest vykoná, rozhodne zároveň o způsobu výkonu trestu.

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem

§ 60a

(1) Za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, vysloví-li zároveň nad pachatelem dohled. Pro výkon dohledu platí ustanovení § 26a a 26b obdobně.

(2) Při podmíněném odsouzení s dohledem stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.

(3) Podmíněně odsouzenému, kterému byl vysloven dohled, může soud uložit přiměřená omezení nebo i přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

(4) Jestliže podmíněně odsouzený, ohledně něhož byl vysloven dohled, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.

(5) Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 4, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.

(6) Bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Rozhodne-li soud podle odstavce 4, že se trest vykoná, rozhodne zároveň o způsobu výkonu trestu.

§ 60b

Ohledně vztahu podmíněného odkladu výkonu trestu k dalším trestům uloženým vedle tohoto trestu, možnosti ponechat podmíněné odsouzení v platnosti (odvolání záruky za nápravu pachatele) a zápočtu doby, po kterou podmíněně odsouzený s dohledem vedl ve zkušební době řádný život, do nové zkušební doby se užije obdobně ustanovení o podmíněném odsouzení.

Podmíněné propuštění a podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu

§ 61

(1) Po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a

a) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo

b) soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.

(2) Po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu může soud podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku, jestliže odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo jestliže soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.

§ 62

(1) Osoba odsouzená za trestný čin vlastizrady (§ 91), rozvracení republiky (§ 92), teroru (§ 93 a 93a), záškodnictví (§ 95  a 96), sabotáže (§ 97), vyzvědačství (§ 105), válečné zrady (§ 114), nedovoleného překročení státní hranice podle § 171b odst. 3, obecného ohrožení podle § 179 odst. 2, 3, ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 180a , zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny podle § 180c  odst. 2, nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187  odst. 4, vraždy (§ 219, loupeže podle § 234 odst. 2, 3, braní rukojmí podle § 234a odst. 3, znásilnění podle § 241  odst. 2, 3, pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 3, 4, krádeže podle § 247 odst. 4, zpronevěry podle § 248 odst. 4, podvodu podle § 250 odst. 4,

genocidia (§ 259), nebo persekuce obyvatelstva podle § 263a odst. 3, trestný čin proti míru podle § 1 zákona č.165/1950 Sb. , na ochranu míru, jakož i zvlášť nebezpečný recidivista nebo osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody (§ 29 odst. 2) mohou být podmíněně propuštěni až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody.

(2) Osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí může být podmíněně propuštěna až po nejméně dvaceti letech výkonu tohoto trestu.

§ 63

(1) Při podmíněném propuštění stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až sedm let; zkušební doba počíná podmíněným propuštěním odsouzeného.Soud může zároveň vyslovit nad pachatelem dohled. Pro výkon dohledu platí ustanovení § 26a a 26b obdobně.

(2) Při podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu soud stanoví zkušební dobu až na pět let, nikoliv však na dobu kratší než zbytek trestu; zkušební doba počíná právní mocí rozhodnutí o tomto upuštění.

( (3) Podmíněně propuštěnému může soud uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život; může mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. )

(3) Podmíněně propuštěnému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; může mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

§ 64

(1) Jestliže podmíněně propuštěný nebo odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná.

(2) Vyslovil-li soud, že se podmíněně propuštěný nebo odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, osvědčil, má se za to, že trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu.

(3) U podmíněně propuštěného nebo u odsouzeného, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, se má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, také tehdy, neučinil-li soud bez jeho viny do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1.

(4) Opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu je možné po výkonu poloviny zbytku trestu a v případech uvedených v § 62 odst. 1 po výkonu dvou třetin zbytku trestu.

(5) Jestliže byla záruka za dovršení nápravy odsouzeného odvolána tím, kdo ji poskytl, přezkoumá soud jeho chování během zkušební doby, a shledá-li, že podmíněné propuštění nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu neplní své poslání, rozhodne, že se zbytek trestu vykoná; jinak podmíněné propuštění nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu ponechá v platnosti.

HLAVA PÁTÁ

ZÁNIK TRESTNOSTI A TRESTU

§ 65

Zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost

Trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.

§ 66

Účinná lítost

Trestnost vlastizrady (§ 91), rozvracení republiky (§ 92), teroru (§ 93 a 93a), záškodnictví (§ 95 a 96), sabotáže (§ 97), vyzvědačství (§ 105), ohrožení utajované skutečnosti (§ 106 a 107), porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou (§ 124), porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi (§ 124a, 124b, 124c), porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem (§ 124d, 124e, 124f), porušení povinnosti v řízení o konkursu (§ 126), ohrožení devizového hospodářství (§ 146), zkrácení daně, poplatku a podobné dávky (§ 148), vzpoury vězňů (§ 172), obecného ohrožení (§ 179 a 180), ohrožení životního prostředí (§ 181a a 181b), poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení (§ 182 až 184), šíření nakažlivé choroby (§ 189 až 192), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami (§ 193 a 194), šíření poplašné zprávy (§ 199), braní rukojmí (§ 234a), genocidia (§ 259) a používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 262) zaniká, jestliže pachatel dobrovolně

a) škodlivý následek trestného činu zamezil nebo napravil, nebo

b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.

Promlčení trestního stíhání

§ 67

(1) Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí

a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve

i dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů,

b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let,

c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta,

d) tři léta u ostatních trestných činů.

(2) Do promlčecí doby se nezapočítává

a) doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku,

b) doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině,

c) zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání.

(3) Promlčení trestního stíhání se přerušuje

a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, vyšetřovatele, státního zástupce nebo soudu směřujícímu k trestnímu stíhání pachatele, nebo

b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.

(4) Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.

§ 67a

Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost

a) trestných činů uvedených v hlavě desáté, s výjimkou trestného činu podle § 261,

b) trestného činu teroru (§ 93 a 93a), obecného ohrožení (§ 179 odst. 2, 3), vraždy (§ 219), ublížení na zdraví (§ 221 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4, § 222), omezování osobní svobody (§ 231 odst. 4), zbavení osobní svobody (§ 232), zavlečení do ciziny (§ 233) a porušování domovní svobody (§ 238 odst. 2, 3), pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva,

c) trestného činu podle § 1 zákona ze dne 20. prosince 1950 č. 165 Sb., na ochranu míru,

d) jiných trestných činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.

Promlčení výkonu trestu

§ 68

(1) Uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí

a) dvacet let, jde-li o odsouzení k výjimečnému trestu,

b) patnáct let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu deset let,

c) deset let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nejméně na pět let,

d) pět let při odsouzení k jinému trestu.

(2) Promlčecí doba počíná právní mocí rozsudku a při podmíněném odsouzení nebo podmíněném propuštění právní mocí rozhodnutí, že se trest vykoná. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině, nebo byl na něm vykonáván jiný trest odnětí svobody. Pokud jde o zákaz činnosti, peněžitý trest, trest zákazu pobytu a vyhoštění, do promlčecí doby se nezapočítává též doba, po kterou byl na odsouzeném vykonáván trest odnětí svobody.

(3) Promlčení výkonu trestu se přerušuje,

a) učinil-li soud opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, nebo

b) spáchal-li odsouzený v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.

(4) Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.

§ 68a

Výkon trestu uloženého pro trestné činy uvedené v § 67a se nepromlčuje.

Zahlazení odsouzení

§ 69

(1) Soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně

a) deseti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu pět let,

b) pěti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu jeden rok,

c) tří let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu jeden rok, k trestu propadnutí majetku nebo k trestu zákazu pobytu, nebo k peněžitému trestu za úmyslný trestný čin.

(2) Jde-li o odsouzení k ztrátě čestných titulů a vyznamenání nebo k ztrátě vojenské hodnosti, řídí se doba uvedená v odstavci 1 podle délky trestu odnětí svobody, vedle něhož byl uvedený trest uložen.

(3) Jestliže odsouzený prokázal po výkonu nebo prominutí trestu anebo promlčení jeho výkonu svým vzorným chováním a poctivým poměrem k práci, že se napravil, může soud zahladit odsouzení na žádost odsouzeného nebo toho, kdo je oprávněn nabídnout záruku za dovršení nápravy odsouzeného, i před uplynutím doby uvedené v odstavci 1.

(4) Doba uvedená v odstavci 1 se v případě, že se u podmíněně propuštěného má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy odsouzený byl podmíněně propuštěn, řídí délkou skutečného výkonu trestu; v případě, že trest byl zmírněn rozhodnutím prezidenta republiky, řídí se délkou trestu takto zmírněného.

§ 70

(1) Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele jako by nebyl odsouzen.

(2) Bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, pokud neuplyne doba pro zahlazení toho trestu, k jehož zahlazení tento zákon stanoví dobu nejdelší.

(3) Ustanovení odstavce 2 se užije přiměřeně též na případ, že pachateli bylo uloženo vedle sebe více trestů, stran kterých může podle tohoto zákona nastat účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

HLAVA ŠESTÁ

OCHRANNÁ OPATŘENÍ

§ 71

Druhy ochranných opatření

(1) Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, ochranná výchova a zabrání věci.

(2) Ochrannou výchovu lze uložit jen mladistvému.

§ 72

Ochranné léčení

(1) Soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 25 a § 32 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.

(2) Soud tak může učinit též tehdy, jestliže

a) pachatel trestný čin spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo

b) pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.

(3) Ochranné léčení může soud uložit i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání.

(4) Jestliže je ukládán trest odnětí svobody, ochranné léčení se zpravidla začíná po nástupu výkonu trestu ve věznici. V ostatních případech se ochranné léčení vykonává zpravidla v léčebném zařízení. Lze-li však vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem očekávat, že účel splní i léčení ambulantní, může soud nařídit i tento způsob léčby, popřípadě ústavní léčení změnit dodatečně na léčení ambulantní nebo naopak. Nepostačí-li délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu léčení, soud může rozhodnout o jeho pokračování v léčebném nebo ambulantním zařízení.

(5) Ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Trvání ochranného léčení uloženého podle odstavce 2 písm. b) však může být ukončeno, jestliže se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. O propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud.

(6) Od výkonu ochranného léčení soud upustí, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něž bylo uloženo.

§ 73

Zabrání věci

(1) Nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v § 55 odst. 1, může soud uložit, že se taková věc zabírá,

a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit,

b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo

c) vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem.

(2) Vlastníkem zabrané věci se stává stát.

HLAVA SEDMÁ

ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ O STÍHÁNÍ MLADISTVÝCH

§ 74

Obecné ustanovení

(1) Při trestání osoby, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku (mladistvý), přihlédne soud k zvláštní péči, kterou společnost věnuje mládeži.

(2) Pokud tato hlava neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se na mladistvého ostatních ustanovení tohoto zákona.

§ 75

Trestní odpovědnost

Čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, není trestným činem, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý.

§ 76

Účel trestu

Účelem trestu u mladistvého je především vychovat ho v řádného občana, a to se zřetelem k jeho osobním vlastnostem, k jeho rodinné výchově a k prostředí, z něhož pochází.

§ 77

Upuštění od potrestání

((1) Upustil-li soud od potrestání mladistvého, může požádat toho, kdo je oprávněn nabídnout záruku za jeho nápravu, třebaže takovou záruku nenabídl, aby pomáhal vytvářet podmínky pro to, aby mladistvý žil řádným životem.)

((2)) Soud může upustit od potrestání mladistvého (také) tehdy, má-li za to, že ochranná výchova (§ 84), kterou zároveň ukládá, zajistí nápravu mladistvého lépe než trest.

Ukládání trestu

§ 78

Mladistvému může soud uložit pouze tresty odnětí svobody, obecně prospěšné práce, propadnutí věci, vyhoštění, a je-li výdělečně činný, peněžitý trest; trest zákazu činnosti může soud mladistvému uložit jen tehdy, není-li to na překážku přípravě na jeho povolání, přičemž horní hranice sazby tohoto trestu nesmí převyšovat pět let.

§ 79

(1) Trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok.

(2) V případě, že mladistvý spáchal trestný čin, za který tento zákon ve

i dovoluje uložení výjimečného trestu, a že stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku je mimořádně vysoký, může mu soud uložit trest odnětí svobody na pět až deset let, má-li za to, že by trest v rozmezí naznačeném v odstavci 1 k dosažení účelu trestu nepostačoval.

(3) Soud může uložit trest odnětí svobody na pět až deset let mladistvému též tehdy, jestliže spáchal jako voják za branné pohotovosti státu nebo za bojové situace trestný čin, za který tento zákon ve

i dovoluje uložení výjimečného trestu, a takovým trestným činem byly zmařeny nebo podstatně ohroženy bojové akce nebo zvýšenou měrou ohrožena kázeň nebo pořádek v ozbrojených silách nebo v ozbrojeném sboru, a jestliže soud má za to, že by trest v rozmezí naznačeném v odstavci 1 k dosažení účelu trestu nepostačoval.

§ 80

Úhrnný a souhrnný trest

Ukládá-li soud úhrnný nebo souhrnný trest pachateli, který spáchal trestné činy jednak před tím, než překročil osmnáctý rok svého věku, jednak po tom, co tento rok dovršil, postupuje podle ustanovení § 35, popřípadě § 37, přičemž se hranice trestních sazeb u trestných činů spáchaných před tím, než překročil osmnáctý rok, posuzují podle ustanovení § 79.

§ 81

Výkon trestu odnětí svobody

(1) Trest odnětí svobody se u osob, které nepřekročily osmnáctý rok svého věku, vykonává odděleně od ostatních odsouzených ve zvláštních věznicích nebo odděleních.

(2) Soud může rozhodnout, že v takových ústavech se vykoná trest i u mladistvého, který již překročil osmnáctý rok svého věku; přitom přihlédne zejména k délce trestu a ke stupni a povaze narušení mladistvého.

§ 81a

(1) Dovrší-li mladistvý ve výkonu trestu 18. rok věku, může soud rozhodnout, že odsouzený se přeřadí do věznice pro ostatní odsouzené. Při rozhodování přihlédne zejména k dosaženému stupni jeho převýchovy a k délce zbytku trestu. Přeřadí-li soud odsouzeného do věznice pro ostatní odsouzené, může zároveň rozhodnout, že odsouzený bude nadále trest vykonávat v jiném typu věznice, který se od věznice, v níž dosud trest vykonával, může lišit o jeden stupeň.

(2) Rozhodnutí o přeřazení odsouzeného do věznice pro ostatní odsouzené se vždy považuje za rozhodnutí o přeřazení do věznice s přísnějším režimem.

§ 82

Podmíněné odsouzení

(1) Při podmíněném odsouzení mladistvého stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až tři léta.

(2) Nedovršil-li mladistvý, který byl podmíněně odsouzen, v době, kdy zavdal příčinu k výkonu trestu, dvacátý rok svého věku, může soud vzhledem k výjimečným okolnostem případu podmíněné odsouzení ponechat v platnosti. Přitom může zkušební dobu přiměřeně prodloužit, ne však o více než dvě léta.

§ 83

zrušen

Ochranná výchova

§ 84

(1) Odsuzuje-li soud mladistvého, může mu uložit ochrannou výchovu, pokud

a) o výchovu mladistvého není náležitě postaráno,

b) dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána, nebo

c) vyžaduje to prostředí, v němž mladistvý žije.

(2) Ochrannou výchovu nelze uložit, jde-li o vojáka.

§ 85

(1) Ochranná výchova se vykonává ve zvláštních výchovných zařízeních; vyžaduje-li to však zdravotní stav chovance, vykonává se v léčebném ústavu.

(2) Ve výkonu ochranné výchovy je nutno řádným pedagogickým vedením zabezpečit přípravu chovance na jeho budoucí povolání.

(3) Ochranná výchova potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku věku chovance; vyžaduje-li to zájem chovance, může ji soud prodloužit do dovršení jeho devatenáctého roku.

(4) Od výkonu ochranné výchovy soud upustí, pominou-li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena.

(5) Jestliže převýchova mladistvého pokročila do té míry, že lze očekávat, že i bez omezení, jimž je podroben ve výchovném zařízení, se bude řádně chovat a pracovat, avšak dosud nepominuly všechny okolnosti, pro něž byla ochranná výchova uložena, může soud mladistvého podmíněně umístit mimo výchovné zařízení.

(6) Nesplní-li mladistvý očekávání, že i mimo výchovné zařízení se bude řádně chovat a pracovat, soud podmíněné umístění mimo výchovné zařízení zruší a rozhodne, že se ve výkonu ochranné výchovy pokračuje ve výchovném zařízení.

§ 86

Spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který tento zákon ve

i dovoluje uložení výjimečného trestu, uloží soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez návrhu její ochrannou výchovu; soud tak může učinit též tehdy, jestliže je to nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.

§ 87

Zahlazení odsouzení

(1) O tom, zda se odsouzení mladistvého zahlazuje, rozhodne soud, přihlížeje k chování mladistvého ve výkonu trestu odnětí svobody, po výkonu tohoto trestu. Byl-li trest podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněn, soud takto postupuje poté, co mladistvý byl po výkonu zmírněného trestu propuštěn na svobodu.

(2) Vyslovil-li soud, že se mladistvý, podmíněně propuštěný z výkonu trestu odnětí svobody, osvědčil, hledí se na něho, jako by nebyl odsouzen.

(3) Na mladistvého, kterému byl uložen peněžitý trest, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

(4) Na mladistvého, kterému byl uložen trest propadnutí věci, se hledí, jako vy nebyl odsouzen, jakmile nabyl právní moci rozsudek, jímž byl tento trest uložen.

HLAVA OSMÁ

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

§ 88

(1) K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

(2) Skutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny, nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení.

§ 89

(1) Trestným činem se rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc.

(2) Jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen.

(3) Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

(4) Trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán

a) obsahem tiskovin nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo

b) před více než dvěma osobami současně přítomnými.

(5) Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

(6) Trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí.

(7) Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví

a) zmrzačení,

b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,

c) ochromení údu,

d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,

e) poškození důležitého orgánu,

f) zohyzdění,

g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,

h) mučivé útrapy, nebo

ch) delší dobu trvající porucha zdraví.

(8) Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní.

(9) Veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí podle zvláštních právních předpisů1) je veřejným činitelem také fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.

(10) Návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.

(11) Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující nejméně nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, škodou nikoli malou se rozumí částka dosahující nejméně šestinásobku takové mzdy, větší škodou se rozumí částka dosahující nejméně dvacetinásobku takové mzdy, značnou škodou částka dosahující nejméně stonásobku takové mzdy a škodou velkého rozsahu částka dosahující nejméně pětisetnásobku takové mzdy. Těchto hledisek se užije obdobně pro určení výše prospěchu a hodnoty věci.

(12) Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.

(13) Věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahují i na cenné papíry.

(14) Vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.

(15) Kde tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek.

(16) Za organizaci se pro účely trestního zákona považuje též fyzická osoba, která provozuje podnikatelskou činnost podle zvláštního zákona.

(17) Zločinné spolčení je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti.

________________

zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon).

zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.

zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.

zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů.

zákon č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů.

§ 90

(1) Jestliže k spáchání trestného činu tento zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu vojenského podle hlavy dvanácté

i tohoto zákona může být jen voják.

(2) Jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.

(3) Organizátorem, návodcem nebo pomocníkem trestného činu uvedeného v odstavcích 1 a 2 může být i osoba, která nemá vlastnost, způsobilost nebo postavení tam vyžadované.

(4) Kde se v tomto zákoně mluví o vojáku, rozumí se jím

a) voják v činné službě,

b) osoba, která se povoláním k zvláštní službě stala příslušníkem ozbrojených sil,

c) příslušník vojensky organizovaného nebo jiného sboru, jehož příslušníci podléhají podle zvláštních zákonů ustanovením o trestných činech vojenských, je-li v činné službě,

d) voják nebo příslušník sboru uvedeného pod písmenem c) mimo činnou službu, je-li ve služebním stejnokroji, nebo

e) válečný zajatec.

(5) Kde se v tomto zákoně mluví o vojenské službě nebo o vojenské povinnosti, rozumí se tím služba nebo povinnost osob uvedených v odstavci 4.

___________________________________________________________________

Části zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,

ve znění pozdějších předpisů, s vyznačením navrhovaných změn

§ 1

Úvodní ustanovení

(1) Zřizuje se ozbrojený bezpečnostní sbor České republiky s názvem Policie České republiky (dále jen ”policie”).

(2) Policie je ozbrojeným bezpečnostním sborem, který plní úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti v rozsahu vymezeném ústavními zákony, zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy.

(3) Policie při plnění svých úkolů spolupracuje s mezinárodními organizacemi a policejními institucemi a s bezpečnostními sbory jiných států.

(4) Úkoly uvedené v odstavci 2 plní příslušníci policie (dále jen ”policisté).

Hlava první

Úkoly, organizace a řízení policie

§ 2

Úkoly policie

(1) Policie plní tyto úkoly:

a) chrání bezpečnost osob a majetku;

b) spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku, a byl-li porušen, činí opatření k jeho obnovení;

c) vede boj proti terorismu;

d) odhaluje trestné činy a zjišťuje jejich pachatele;

e) koná vyšetřování o trestných činech;

f) zajišťuje ochranu státních hranic ve vymezeném rozsahu;

g) zajišťuje ochranu ústavních činitelů České republiky a bezpečnost chráněných osob, kterým je při jejich pobytu na území České republiky poskytována osobní ochrana podle mezinárodních dohod;

h) zajišťuje ochranu zastupitelských úřadů, ochranu sídelních objektů Parlamentu, pokud zákon nestanoví jinak, prezidenta republiky, Ústavního soudu, Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra a dalších objektů zvláštního významu pro vnitřní pořádek a bezpečnost, které určí vláda na návrh ministra vnitra; rovněž zajišťuje ochranu objektů, pro které taková ochrana vyplývá z mezinárodní dohody, kterou je Česká republika vázána;

i) dohlíží na bezpečnost a plynulost silničního provozu a spolupůsobí při jeho řízení;

j) odhaluje přestupky;

k) projednává přestupky, pokud tak stanoví zvláštní zákon;

l) vede evidence a statistiky potřebné pro plnění svých úkolů;

m) vyhlašuje celostátní pátrání; přitom je oprávněna zveřejňovat údaje nezbytné k identifikaci hledaných osob;

n) na základě vyrozumění orgány Vězeňské služby České republiky provádí úkony související s bezprostředním pronásledováním osob, které uprchly z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody;

o) zadržuje svěřence s nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovou, kteří jsou na útěku, a spolupůsobí při jejich vyhledávání;

p) zajišťuje pohotovostní ochranu jaderných zařízení, která určí vláda České republiky, a podílí se na fyzické ochraně jaderného materiálu při jeho přepravě podle zvláštního zákona;

q) kontroluje doklady o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zvláštního právního předpisu.

(2) Policie plní též úkoly státní správy, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ”ministerstvo”) může pověřit policii plněním úkolů státní správy ve věcech cestovních dokladů, uložených obecně závazným právním předpisem ministerstvu.

(3) Policie plní rovněž úkoly při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku, které jí ukládají příslušné orgány obcí za podmínek stanovených zvláštními předpisy.

( (4) Úkol odhalovat trestné činy páchané policisty a zjišťovat jejich pachatele plní útvar ministerstva pro inspekční činnost (dále jen ”útvar inspekce”), přímo řízený ministrem vnitra (dále jen ”ministr”). )

(4) Úkol objasňovat a prověřovat skutečnosti, nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je policista a zjišťovat pachatele plní v rozsahu stanoveném zvláštním zákonem útvar ministerstva pro inspekční činnost (dále jen "útvar inspekce"), přímo řízený ministrem vnitra (dále jen "ministr").”.

§ 3

Organizace a řízení policie

(1) Policie je podřízena ministerstvu.

(2) Policii tvoří Policejní prezidium České republiky, útvary s působností na celém území České republiky a útvary s územně vymezenou působností. Útvary policie zřizuje ministr na návrh policejního prezidenta.

(3) V policii působí služba pořádkové policie, služba kriminální policie a vyšetřování, služba dopravní policie, služba správních činností, ochranná služba, služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, služba cizinecké a pohraniční policie, služba rychlého nasazení, služba železniční policie a letecká služba.

(4) Činnost policie při plnění úkolů podle tohoto zákona řídí Policejní prezidium České republiky, pokud tento zákon nestanoví jinak.

(5) V čele Policejního prezidia České republiky stojí prezident; policejní prezident je představeným všech policistů, s výjimkou policistů povolaných k plnění úkolů v ministerstvu nebo v útvarech vyšetřování.

(6) Policejního prezidenta jmenuje a odvolává ministr se souhlasem vlády České republiky. Policejní prezident odpovídá za činnost policie ministrovi.

(7) V čele služeb uvedených v odstavci 3 a v čele útvaru ochranné služby, který zajišťuje ochranu prezidenta České republiky a ochranu objektů, v nichž pobývá prezident České republiky, stojí ředitelé.

(8) Ředitele služeb jmenuje a odvolává policejní prezident; ředitele útvaru ochranné služby uvedeného v odstavci 7 jmenuje a odvolává ministr se souhlasem prezidenta České republiky.

(9) Bližší úpravu organizace policie, zejména řízení útvarů a služeb policie, součinnost mezi nimi a způsob jejich hospodářského zabezpečení stanoví na návrh policejního prezidenta ministr.

§ 3a

(1) Útvary policie uvedené v § 3 odstavci 2 plní úkoly policejních orgánů podle zvláštního zákona⁵⁾. Vyšetřování se koná v útvarech služby kriminální policie a vyšetřování; účast jiných útvarů policie na vyšetřování stanoví trestní řád. Věcná a místní příslušnost útvarů policie úkonům podle trestního řádu se řídí příslušností státního zástupce v přípravném řízení trestním. Příslušný státní zástupce může a to i na žádost policejního orgánu stanovit pokynem příslušnost odchylně. Stanovit příslušnost útvaru s vyšším stupněm působnosti může jen státní zástupce příslušného vyššího státního zastupitelství. Pokyn státního zástupce je pro policejní orgán závazný.

(2) Policejní orgány jsou při provádění úkonů trestního řízení vázány právními předpisy a v rozsahu stanoveném trestním řádem též pokyny státního zástupce. Účastní-li se státní zástupce úkonu, dává pokyny přímo policistovi, který úkon provádí, jinak policejnímu orgánu, který je povinen zajistit jeho splnění. V ostatních věcech týkajících se výkonu služby v policii jsou policejní orgány vázány pokyny nadřízených.

___________

⁵⁾ Trestní řád.

Hlava druhá

Vyšetřovatelé policie a útvary vyšetřování

§ 4

(1) Vyšetřovatele útvarů kriminální policie a vyšetřování (dále jen ”vyšetřovatelé”) jmenuje ministr; podmínky jmenování stanoví zvláštní zákon.

(2) Vyšetřovatelé jsou ve věcech, které vyšetřují, vázáni pouze ústavou, zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy, a v rozsahu stanoveném trestním řádem, též pokyny státního zástupce. V ostatních věcech týkajících se výkonu služby v policii jsou vyšetřovatelé podřízeni vedoucím útvarů služby kriminální policie a vyšetřování.

(3) Vyšetřovatelé jsou ve věcech, které vyšetřují, oprávněni požadovat od služeb policie, v souladu se zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy, provedení úkonů nezbytných pro vyšetřování, které s ohledem na jejich povahu nemohou zabezpečit sami. Služby policie jsou povinny těmto požadavkům vyhovět.

§ 5

(1) Útvary vyšetřování zřizuje a řídí ministerstvo. Územní působnost těchto útvarů se zpravidla shoduje s územní působností příslušných orgánů státního zastupitelství a soudů.

(2) Ministr povolává vyšetřovatele k plnění úkolů v útvarech vyšetřování. )

Oddíl čtvrtý

Oprávnění k používání operativně pátracích prostředků a operativní techniky

§ 33

(1) Při odhalování úmyslných trestných činů a při zjišťování jejich pachatelů jsou služba kriminální policie a vyšetřování, služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti a útvar inspekce oprávněny používat operativně pátrací prostředky, pokud tento zákon nestanoví jinak.

(2) Při odhalování zvlášť závažných úmyslných trestných činů anebo jiných úmyslných trestných činů, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, a při zjišťování jejich pachatelů jsou služba kriminální policie a vyšetřování, služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti a útvar inspekce oprávněny používat operativní techniku.

Operativně pátrací prostředky

§ 34

Operativně pátracími prostředky se pro účely tohoto zákona rozumí sledování osob a věcí, využívání osob jednajících ve prospěch služby kriminální policie a vyšetřování, služby policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti a útvaru inspekce, používání krycích dokladů a používání nástrahové a zabezpečovací techniky, předstíraný převod věci a použití agenta.

§ 34a

Krycí doklady

(1) Krycími doklady se pro účely tohoto zákona rozumějí listiny a předměty sloužící k utajení skutečné totožnosti osoby. Krycím dokladem nesmí být průkaz prezidenta republiky, poslance nebo senátora Parlamentu, člena vlády, člena Nejvyššího kontrolního úřadu anebo guvernéra České národní banky a služební průkaz státního zástupce nebo soudce, diplomatický pas anebo doklad žijící nebo zemřelé osoby.

(2) Krycí doklad vydává ministerstvo na základě rozhodnutí ministra.

§ 34b

Použití agenta

(1) Služba kriminální policie a vyšetřování a služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti jsou oprávněny při odhalování trestných činů uvedených v § 33 odst. 2 a při zjišťování jejich pachatelů a pachatelů trestných činů spáchaných ve prospěch zločinného spolčení použít agenta, a to za podmínky, že odhalování těchto trestných činů a zjišťování jejich pachatelů by jiným způsobem bylo podstatně ztížené.

(2) Agentem je policista plnící úkoly uložené mu službami uvedenými v odstavci 1, který vystupuje zpravidla s krycími doklady a se zastíráním skutečného účelu své činnosti.

(3) Je-li to k použití agenta nebo k jeho ochraně nutné, je k zastírání jeho totožnosti možné

a) vytvořit legendu o jiné osobní existenci agenta a osobní údaje vyplývající z této legendy zavést do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů,

b) používat zvláštní způsoby vykazování údajů při hospodaření s prostředky státního rozpočtu včetně devizového hospodaření, přiznávání daně z příjmů, vykazování pojistného všeobecného zdravotního pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti; způsob vykazování údajů stanoví vláda.

(4) Agenta lze použít jen na základě povolení soudce krajského soudu, v jehož obvodu má žadatel o povolení k použití agenta své sídlo. V povolení musí být uveden účel nasazení a doba, po kterou bude agent použit, a pokud je vytvořena, též údaje o legendě o jiné osobní existenci agenta. Na základě nového návrhu lze dobu povolení prodloužit.

(5) Policista, který plní služební úkoly jako agent, je povinen plnit pokyny nadřízeného služebního orgánu; jiné povinnosti podle tohoto zákona nemá. Při své činnosti je povinen volit takové prostředky, které jsou způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu a jimiž není jiným osobám způsobována bezdůvodná újma na jejich právech.

(6) Státní zástupce, který by byl příslušný k výkonu dozoru v přípravném řízení ohledně trestného činu uvedeného v odstavci 1, má povinnost pravidelně od příslušné služby policie vyžadovat a hodnotit údaje potřebné k posouzení, zda důvody pro použití agenta trvají a zda jeho činnost je v souladu se zákonem. Toto hodnocení předkládá bez odkladu soudci, který vydal povolení podle odstavce 4. O výsledku použití agenta příslušná služba policie vyhotoví záznam, který státnímu zástupci předloží.

(7) Pominou-li důvody pro nasazení agenta, soudce uvedený v odstavci 4 toto povolení zruší.

§ 34c

Předstíraný převod věci

Předstíraným převodem věci se pro účely tohoto zákona rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu věci, k jejímuž držení je obvykle třeba zvláštního povolení nebo jejíž držení je nepřípustné.

§ 35

Operativní technika

Operativní technikou se pro účely tohoto zákona rozumí zejména elektrotechnické, radiotechnické, fototechnické, optické, mechanické a jiné technické prostředky a zařízení anebo jejich soubory používané utajovaným způsobem při

a) vyhledávání, otevírání a zkoumání dopravovaných zásilek a provádění jejich vyhodnocení za využití kriminalistických metod,

b) odposlouchávání a zaznamenávání telekomunikačního provozu,

c) pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů

v případech, že jsou užívány způsobem, kterým je zasahováno do ústavních práv občana.

§ 36

Zvláštní podmínky pro používání operativní techniky

(1) Operativní techniku lze používat jen v případech, kdy odhalování trestných činů uvedených v § 33  je jiným způsobem neúčinné anebo podstatně ztížené, a to pouze na dobu nezbytně nutnou.

(2) Operativní techniku lze používat jen na základě povolení. Žádost o povolení musí obsahovat

a) druh operativní techniky, která má být použita, místo jejího použití, navrhovanou dobu trvání jejího použití, údaje o osobě, ke které má být pátrání pomocí této techniky použito; pokud má být použit odposlech či zvukový záznam z telefonní stanice, pak také její číslo,

b) informaci o předchozím neúčinném nebo podstatně ztíženém odhalování a dokumentování činnosti, pro niž je použití operativní techniky vyžadováno,

c) informaci o jakémkoliv předchozím požadavku na použití operativní techniky ve vztahu k osobě uvedené pod písmenem a), včetně data, kdy bylo a kým o takovém použití rozhodnuto,

d) důvody k použití operativní techniky.

(3) Povolení vydává soudce krajského soudu, v jehož obvodu má žadatel o povolení k použití operativní techniky sídlo.

(4) V povolení musí být výslovně uvedeno odůvodnění, druh operativní techniky, která může být použita, místo použití, doba trvání jejího použití, údaje o osobě, ke které může být operativní techniky použito, pokud je její totožnost známa, a číslo telefonní stanice, pokud z ní může být pořizován zvukový záznam.

(5) Soudce stanoví dobu trvání použití operativní techniky nejdéle na dobu šesti měsíců; tuto dobu může na základě nové žádosti prodloužit, pokaždé však nejvýše o dalších šest měsíců. O žádosti o prodloužení doby trvání použití operativní techniky platí obdobně ustanovení odstavce 2.

(6) Soudce, který vydal povolení, sleduje, zda důvody použití operativní techniky trvají. Zjistí-li, že důvody pro její použití pominuly, povolení odejme.

(7) V průběhu používání operativní techniky jsou služba kriminální policie a vyšetřování, služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti a útvar inspekce povinny soustavně zkoumat, zda trvají důvody jejího použití; jestliže tyto důvody pominou, jsou povinny použití operativní techniky bezodkladně ukončit.

(8) O ukončení používání operativní techniky informují služby uvedené v odstavci 7 soudce, který povolení vydal.

(9) Ve zcela výjimečných případech, jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu soudce nelze předem dosáhnout, lze používat operativní techniku i bez tohoto předchozího souhlasu. Služba kriminální policie a vyšetřování, služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti a útvar inspekce jsou však povinny neprodleně si jej dodatečně vyžádat; pokud dodatečný souhlas neobdrží do 24 hodin od počátku používání operativní techniky, jsou povinny používání těchto prostředků bezodkladně ukončit a záznam zničit.

(10) Bez povolení podle odstavce 2 lze operativní techniku použít s výslovným souhlasem toho, do jehož práv a svobod se zasahuje. O ukončení použití operativní techniky se vyrozumí osoba, která k němu dala souhlas. Je-li tento souhlas dodatečně odvolán, používání operativní techniky se neprodleně zastaví.

(11) Služby uvedené v odstavci 7 bez odkladu informují krajského státního zástupce působícího u krajského soudu, jehož soudce vydal povolení k použití operativní techniky, o tom, že takové povolení bylo vydáno, o prodloužení doby jeho trvání, o odnětí povolení a o ukončení použití operativní techniky podle odstavců 3, 5 až 8. O použití operativní techniky a o odvolání souhlasu podle odstavce 10 informují krajského státního zástupce, v jehož obvodu k použití operativní techniky došlo.

(12) Záznamy pořízené použitím operativní techniky je nutno při neprokázání předpokládané činnosti předepsaným způsobem zničit.

§ 36a

(1) Kontrolu použití operativní techniky vykonává Poslanecká sněmovna, která k tomu účelu zřizuje kontrolní orgán. Kontrolní orgán se skládá z pěti poslanců příslušného výboru Poslanecké sněmovny.

(2) Ministr předkládá kontrolnímu orgánu nejméně dvakrát ročně a dále na jeho žádost veškeré požadované informace o použití operativní techniky.

(3) Členové kontrolního orgánu jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech tvořících předmět státního tajemství, o kterých se dověděli v souvislosti s výkonem této funkce. Tímto ustanovením nejsou dotčeny předpisy o ochraně státního tajemství.

§ 37

(1) Používání operativně pátracích prostředků a operativní techniky nesmí sledovat jiný zájem než získání informací důležitých k odhalení a objasnění trestných činů uvedených v § 33; práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné.

(2) Operativní techniku lze použít i v případě dožádání státních orgánů na základě povolení k použití zpravodajské techniky podle zvláštního předpisu.

(3) Služba kriminální policie a vyšetřování, služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti a útvar inspekce jsou povinny zabezpečit ochranu operativně pátracích prostředků a operativní techniky, jakož i výsledků získaných touto činností, před vyzrazením a zneužitím.

Máte otázku k tomuto zákonu?

Zeptejte se asistenta

Důvodová zpráva k Novela zákona o trestním řízení soudním (trestní řád)

Část druhá

Čl. II

Část třetí

Čl. III

Část čtvrtá

Čl. IV

Část pátá

Čl. V

Část šestá

Čl. VI

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

Účel zákona

Základní zásady trestního řízení

Spolupráce se zájmovými sdruženími občanů

(1) Zájmové sdružení občanů může nabídnout převzetí záruky

a) za chování obviněného, jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno,

Součinnost státních orgánů, fyzických a právnických osob

Poskytování informací o trestním řízení

Posuzování předběžných otázek

Vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení

Nepřípustnost trestního stíhání

i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo

j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Výklad některých pojmů

SOUD A OSOBY NA ŘÍZENÍ ZÚČASTNĚNÉ

Pravomoc a příslušnost soudů

Výkon trestního soudnictví

Věcná příslušnost

Krajský soud koná v prvním stupni řízení

o trestných činech spáchaných ve prospěch zločinného spolčení,

Místní příslušnost

Společné řízení

Příslušnost několika soudů

Vyloučení a spojení věci

Rozhodnutí o příslušnosti soudu

Odnětí a přikázání věci

Příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení

Pomocné osoby

Zapisovatel

§ 27a

Vyšší soudní úředník

§ 27b

Probační úředník

a) o propuštění obviněného z vazby za současného vyslovení dohledu,

b) o podmíněném zastavení trestního stíhání,

c) o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem,

d) o podmíněném odsouzení, včetně podmíněného odsouzení s dohledem nebo

(3) Bližší podmínky, za nichž probační úředník vykonává svoji působnost, stanoví zvláštní zákon.

Tlumočník

Vyloučení orgánů činných v trestním řízení

§ 31a

Obviněný

Obviněný

Práva obviněného

Zákonný zástupce obviněného

Obhájce

Obhájce

Nutná obhajoba

Zvolený obhájce

§ 37a

a) z důvodů uvedených v § 35 odst. 2 nebo 3, nebo

(4) Proti usnesení podle odstavce 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Ustanovený obhájce

§ 40a

(2) Proti usnesení podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Povinnosti a práva obhájce

Zúčastněná osoba

Poškozený

Oprávnění poškozeného a uplatnění nároku na náhradu škody

§ 45a

Zajištění nároku poškozeného

Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného

§ 51a

(5) Proti usnesení podle odstavce 1, 3 a 4 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

OBECNÁ USTANOVENÍ O ÚKONECH TRESTNÍHO ŘÍZENÍ

Způsob provádění úkonů trestního řízení

Dožádání

Protokol