Důvodová zpráva k Vládní návrh zákona o výkonu ústavní výchovy

K § 1

Návrh upravuje základní cíle, související s péčí o děti, vychovávané mimo jejich vlastní rodinu ve školském zařízení, a to v souladu s Úmluvou o právech dítěte, a umožňuje poskytování preventivně výchovné péče.

K § 2

Ustanovení vymezuje věk dětí, jimž je poskytována péče s tím, že dětem, které nemají vlastní rodinné zázemí a pokračují v přípravě na povolání, např. studiem střední nebo vysoké školy i po dosažení zletilosti, je umožněno setrvat v zařízení.

Plné přímé zaopatření, poskytované dětem v zařízeních, je pokračováním současné praxe, která probíhá bez významnějších problémů i v rámci dosavadních právních norem.

Nově jsou formulovány typy rámcových výchovných programů podle jejich ekonomické náročnosti ve vztahu k individuálním specifickým potřebám dětí, a to nikoliv pouze podle mentálního nebo jiného zdravotního postižení či stupně obtížnosti výchovy, jak tomu bylo doposud, nýbrž s ohledem na skutečnost, zda stav dítěte vyžaduje náročnější výchovnou péči. Toto ustanovení je podkladem ke stanovení tzv. finančního normativu.

Návrh ustanovení umožňuje plnou integraci dětí se zdravotním postižením, u nichž soud rozhodl o odejmutí z rodiny. Tyto děti byly doposud převážně v trvalé péči internátních speciálních škol, kde však tvořily pouze nepatrnou menšinu, pro niž bylo obtížné a finančně náročné zajišťovat péči o sobotách a nedělích, o svátcích, prázdninách apod.

V souladu s Úmluvou o právech dítěte je umožněna i výchova v oblasti náboženské, u níž se předpokládá kontinuita s rodinnou výchovou.

Vnitřní řád zařízení nesmí překračovat rámec zákona, který stanoví práva i povinnosti všech zainteresovaných subjektů, je pouze konkretizací zákonných ustanovení ve specifických podmínkách jednotlivých zařízení. V důsledku výrazně rozdílné profilace zařízení nelze zpracovat jednotnou podrobnou verzi např. formou vyhlášky.

K § 3

V souladu s Úmluvou o právech dítěte vytváří zákon podmínky pro dosažení co nejvyššího vzdělání dětí, a to formou integrace do běžných základních i středních škol; pouze pro děti mimořádně nepřizpůsobivé, které by výrazně nepříznivě ovlivňovaly výuku v běžném typu školy, se vytvářejí podmínky pro vzdělávání přímo v rámci školského zařízení. Vzdělávací handicap v těchto školách je vyrovnáván nižším počtem dětí ve třídách, speciálně pedagogickou erudicí pedagogických pracovníků, specifickými výchovně vzdělávacími postupy, popřípadě  intenzivnějším využitím psychologických poznatků apod.

K § 4

Z  ustanovení vyplývá, že rodinná skupina je ustavována v dětských domovech a dětských domovech se základní školou, výchovná skupina v diagnostických a výchovných ústavech.

Nově je upraven maximální a minimální počet dětí v rodinné skupině a ve výchovné skupině s možným rozpětím s ohledem na jejich individuální specifické potřeby a maximální a minimální počty skupin v jednotlivých zařízeních.

Zákon musí také upravit i možnost odděleného umístění sourozenců s tím, že výjimečně mohou existovat důvody pro toto umístění, např. pohlavní zneužívání mezi sourozenci, nenávistná agrese apod.

K § 5

Diagnostický ústav je zařízení, s nímž dítě odňaté z rodiny přichází do styku jako s prvním. Specifičnost jeho postavení v systému školských zařízení vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o koordinační pracoviště, vybavené vyšším počtem specialistů v oboru speciální pedagogiky, psychologie, sociálních služeb. Dítě, jeho situace a výchovné perspektivy jsou posuzovány týmem odborníků, kteří stanoví výchovnou prognózu formou rámcových výchovných programů, závazných též z hlediska přidělování finančních prostředků. Dítě je umístěno do následných zařízení na základě výsledků provedené diagnostiky a také s ohledem na naplněnost zařízení příslušného podle specifických potřeb dítěte.

Předpokládá se, že dítě s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou přivedou do diagnostického ústavu rodiče po předchozím projednání záležitosti s příslušným orgánem sociálně-právní ochrany a diagnostickým ústavem. Nejsou-li rodiče k dispozici nebo nejsou-li ochotni nebo schopni dítě k přijetí přivést, nebo v případech předběžného opatření, zabezpečuje doprovod dítěte pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany, popřípadě v součinnosti se soudním vykonavatelem. Soupis dokumentace, předávané při přijetí dítěte, je v současné době upraven pouze formou společné instrukce zainteresovaných resortů.

Umístění dítěte do dětského domova nebo do dětského domova se základní školou bez jeho předchozího pobytu v diagnostickém ústavu je možné pouze za předpokladu, že se jedná o dítě, které je umísťováno bez závažných výchovných problémů. Zejména se jedná o děti umísťované na základě předběžného opatření soudu, kterým je nezbytné bezodkladně zajistit péči např. v důsledku jejich náhlého osiření apod. V tomto případě okresní úřad po dohodě s diagnostickým ústavem navrhne soudu, aby označil ve svém rozhodnutí konkrétní dětský domov. Diagnostický ústav je však povinen zaevidovat toto dítě, zabezpečit povinnou dokumentaci a následně zabezpečit i potřebná odborná vyšetření.

Ustanovení odst. 9 sleduje zájem dítěte s tím, aby nebylo často měněno výchovné prostředí.

Odstavec 13 umožňuje konkretizovat přímou odpovědnost jednotlivých pracovníků diagnostického ústavu za dílčí činnosti a stanovit závazný organizační postup v zařízení v zájmu kvalitního přístupu k dětem, jejich rodičům a dalším zainteresovaným osobám.

K § 6

Dítě zadržené orgány policie na útěku ze zařízení je předáno do diagnostického ústavu bez předchozího projednání s orgánem sociálně-právní ochrany s tím, že diagnostický ústav bez prodlení uvědomí příslušné zařízení o přijetí dítěte. Předpokládá se, že zařízení, z něhož dítě uprchlo, si pro dítě přijede v termínu daném zákonem, jehož nesplnění lze pokutovat podle § 31 tohoto zákona. Děti uprchlé od rodiny může diagnostický ústav přijmout výhradně na základě rozhodnutí soudu o předběžném opatření. Tento postup odpovídá požadavku ministra spravedlnosti s odvoláním na Úmluvu o právech dítěte a není třeba k němu přijímat zvláštní úpravu.

K § 7

Z dosavadní praxe návrh přejímá i možnost dobrovolného pobytu dítěte v zájmu odstraňování jeho vážných výchovných poruch s tím, že tento pobyt bude probíhat pouze v diagnostickém ústavu za předpokladu, že rodiče uhradí náklady vzniklé v souvislosti s touto péčí. Zákon limituje počet dětí přijímaných na dobrovolný pobyt proto, aby při přijímání byla dávána jednoznačně přednost realizaci soudních rozhodnutí.

K § 8

Toto ustanovení specifikuje úkoly diagnostického ústavu, vyplývající z jeho koordinační působnosti, které jsou nezbytné pro řídící činnosti ministerstva v zájmu plynulého uspokojování požadavků na umísťování dětí.

K § 9

S ohledem na skutečnost, že diagnostický ústav je prvním kontaktním místem pro umísťované děti s rozdílnou intenzitou výchovných problémů, vychází se při určení finančních nákladů z předpokladu, že všechny děti vyžadují soustavnou intenzivní individuální péči podle § 2 odst. 8 písm. e). Počet dětí ve výchovné skupině souvisí s aktuálními požadavky na umísťování dětí s tím, že je současně zohledněna ekonomická únosnost stanovením dolního limitu počtu dětí a bezpečnostní hlediska stanovením horního limitu. Ekonomická hlediska sleduje i ustanovení odst. 2.

Tento paragraf nově umožňuje, aby vybraný okruh dětí setrval v diagnostickém ústavu podle potřeby, např. v případě, kdy v období několika měsíců dítě dosáhne zletilosti nebo kdy vyžaduje zvýšenou odbornou péči apod., a změna výchovného prostředí by v těchto případech nebyla žádoucí.

K § 10

Z odborného hlediska je žádoucí, aby i skupiny diagnostického ústavu byly sestaveny z dětí různého věku a pohlaví, avšak s ohledem na předpokládané výchovné problém u těchto dětí, popřípadě vyhrocené výchovné situace se umožňuje i nezbytná diferenciace.

V koedukovaných diagnostických ústavech může být skupina dlouhodobě umístěných rovněž výhradně koedukovaně, což vytváří přirozenější prostředí pro již tak dosti stresované dítě.

Jedná-li se o dítě, blížící se věku např. 15 let, které má být umístěno do výchovného ústavu, lze jeho zařazení uskutečnit nejdříve 3 měsíce před dosažením 15 let. Bez tohoto ustanovení by bylo nutné v průběhu čtvrtroku změnit výchovné prostředí.

K § 11

Toto ustanovení je totožné s dosavadním právním vymezením, jehož účelnost je ověřena praxí.

K § 12

Návrh ustanovení charakterizuje dětský domov shodně s dosavadní právní úpravou s tím, že již nebudou zřizovány internátní dětské domovy a postupně budou všechny dětské domovy zřízeny jako rodinné bez specifikace v názvu. Ve všech dětských domovech (i ve všech dětských domovech se školou) budou vytvářeny rodinné skupiny.

K § 13

Návrh ustanovení mění dosavadní název dětský výchovný ústav na dětský domov se základní školou. Jedná se o humánní opatření, které nepředurčuje nepříznivé zařazení dětí do kategorie společensky nepřizpůsobivých. I v tomto typu dětského domova budou zřizovány výhradně rodinné skupiny.

Ustanovení odst. 2 (a rovněž § 14 odst. 2) zajišťuje oddělení dětí s ochrannou výchovou od ostatních. Nezbytným předpokladem však je, aby jejich počet odpovídal ustanovení § 4, tzn. nejméně 5 dětí v jednom zařízení.

Dětský domov se základní školou je koncipován v zájmu co nejširšího zohlednění výchovných problémů nebo specifických výchovných potřeb dětí, čímž se výrazně odlišuje od dětského domova, při němž se škola nezřizuje, ale i od dosavadního dětského výchovného ústavu, který přijímal pouze obtížně vychovatelné děti. Novou pozitivní skutečností je, že i dítě z  dětského domova se školou může být kdykoliv podle potřeb integrováno v běžné základní škole, aniž by muselo opustit stabilizované výchovné prostředí.

K § 14

Žádné ze školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, tedy ani výchovný ústav, nejsou koncipována jako trestající zařízení, nýbrž jako vysoce odborně specializovaná zařízení poskytující ochranu a pomoc v nepříznivé životní situaci dítěte. Platí jednoznačná zásada, že čím více výchovných problémů je u dítěte diagnostikováno, tím více odborných a plně individualizovaných služeb je třeba zabezpečit.

K § 15

I v případech dětí, umístěných ve výchovných ústavech, je žádoucí integrace do běžných škol. Přesto se však předpokládá, že výchovné ústavy budou poskytovat jak základní vzdělání, tak i vybrané obory středního vzdělání, které s využitím speciálně pedagogických a psychologických metod umožní dětem kompenzaci předchozích vzdělávacích a výchovných neúspěchů.

K § 16

Ustanovení umožňuje existenci preventivně výchovné péče v rámci předcházení nebo napravování již vzniklých poruch chování. Upřesňuje nutnost posloupnosti forem péče od ambulantní po internátní péči s tím, že také nově alespoň rámcově vymezuje délku pobytu. Stanovení této orientační lhůty je důležité pro kontrolní orgány, které jsou tak motivovány k žádosti o zdůvodnění odchylek v zájmu zamezení např. dlouhodobého „odkládání“ dětí z péče rodiny.

K § 17 a § 18

Formulace práv a povinností dětí je v souladu s právním řádem ČR. Ve formulaci § 17 odst. 1 písm. f) je uplatněna Úmluva o právech dítěte. § 17 odst. 1 písm. p) umožňuje, aby se dítě (a to i s ochrannou výchovou) mohlo pohybovat v určitém vymezeném prostoru obce obdobně, jako je tomu u dětí z rodin, např. si může hrát se svým spolužákem v jeho rodině apod. Jedná se o nezbytnou podmínku v zájmu žádoucí integrace do společnosti a není důvod jí upírat dítěti s uloženou ochrannou výchovou. Povinnost dítěte odevzdat pracovníkovi zařízení nebezpečné předměty je formulována s ohledem na skutečnost, že si děti přinášejí do zařízení například drogy, alkohol i zbraně (např. vystřelovací nože, boxery, apod.).

K § 19

Navrhovaný zákon již neumožňuje umístění dítěte za trest do tzv. „samotky“, vytváří však možnost pro zklidnění dítěte ve psychicky vypjatých stavech, kdy vyžaduje zvýšenou individuální a odbornou péči. Zákon uvádí nezbytné podmínky, jejichž bezpodmínečné splnění je nutným předpokladem umístění dítěte do oddělené místnosti. Toto ustanovení je zakotveno v zájmu ochrany dítěte před případným zneužitím pravomocí ze strany zařízení.

K § 20 a § 21

Ustanovení konkrétně definuje jednotlivá práva a povinnosti ředitele vzhledem k tomu, že se jedná o závažná opatření s dopadem do oblasti práv a povinností dětí i jejich rodičů.

Ustanovení § 20 odst. 1 písm. a) umožňuje krátkodobou návštěvu dítěte u širokého okruhu osob. Písmeno b) umožňuje výhradně pobyt u rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu, jedná-li se o záměrné rozvíjení kontaktů rodičů s dětmi např. v situaci, kdy je předložen návrh na zrušení ústavní výchovy, o kterém zatím ještě nebylo soudem rozhodnuto. Realizace výše uvedených ustanovení je možná pouze na základě písemného souhlasu okresního úřadu příslušného podle trvalého pobytu dítěte a uvedená ustanovení tedy nejsou v rozporu s § 30 zákona o sociálně-právní ochraně dětí.

Pojmy obsažené v ustanovení d) téhož odstavce „dítě se řádně nechová, péče není dostatečně zabezpečena“ jsou uplatňovány již v dosavadní právní úpravě. Jedná se např. o situaci, kdy u dítěte se projeví poruchy chování, drobné krádeže, záškoláctví, trestná činnost, nebo kdy rodiče neuplatňují nad dítětem dostatečný vliv a dohled, nezajistí mu dostatečnou stravu a hygienické podmínky, ohrožují jeho mravní výchovu atd.

K § 22

Z tohoto ustanovení je zřejmá míra omezení a povinností rodičů v důsledku nařízení ústavní výchovy nebo uložení ochranné výchovy. Doposud zákonná úprava v nebyla v tomto smyslu formulována.

K § 23 - § 26

Toto zákonné ustanovení nahradí dosavadní úpravu nařízením vlády, kterou přebírá. Výše příspěvku je stanovena s přihlédnutím k aktuálním ekonomickým podmínkám.

K § 27 - § 29

Ustanovení o kapesném, osobních darech a věcné pomoci nahrazující dosavadní úpravu formou vyhlášky, přebírá její ustanovení  rovněž s aktuální úpravou výše uváděných částek.

K § 30

Obsah vychází z doposud používaných dokumentů a navazuje na soupis dokumentace uvedené ve školském zákoně.

K § 31

Vzhledem k tomu, že se při realizaci ústavní výchovy a ochranné výchovy jedná o závažný zásah do práv a povinností občanů, je nezbytné operativně kontrolovat dodržování zákonných ustanovení v této oblasti s možností dosáhnout plnění zákona i pomocí sankčních opatření.

K § 32

Správní řád se v rámci tohoto zákona vztahuje pouze na rozhodování o výši příspěvku na úhradu péče a na úhradu nákladů zdravotní péče přesahující rámec zdravotního pojištění. Rozmísťování dětí diagnostickým ústavem není správním rozhodováním s ohledem na tu skutečnost, že se nejedná o právo dítěte být umístěno v konkrétním zařízení.

K § 33

V důsledku skutečnosti, že nelze učinit žádné hromadné rozhodnutí ve věci pobytu jednotlivých dětí mimo zařízení je nezbytné, aby každé zařízení, v němž nachází dítě náhradu rodinného zázemí, bylo trvale v provozu. Výjimečně lze provoz omezit nebo přerušit na nezbytně nutnou dobu např. při rekonstrukci budovy apod. za předpokladu, že je postaráno o prozatímní umístění všech dětí v obdobném zařízení, a to při respektování jejich specifických potřeb (např. sourozenecké skupiny, kontinuita vytvořených citových a vztahových vazeb mezi dětmi, mezi dětmi a vychovateli apod.).

K § 34

Jedná se o výčet případů dětí, které z bezpečnostních, zdravotních a hygienických nelze umístit do kolektivního zařízení.

K § 35

V souladu s § 4a zákona č. 293/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je upraven dozor nad dodržováním právních předpisů v zařízeních.

K § 37

Vzhledem k tomu, že se jedná o opatř ení, která vyžadují investiční prostředky, personální změny a organizační zabezpečení dlouhodobého charakteru, je nezbytné stanovit zákonem délku přechodného období pro přípravu plné realizace navrženého zákona.

V Praze dne 22. ledna 2001

předseda vlády

ministr školství, mládeže a tělovýchovy