Řízení před Soudem probíhá podle jednacího řádu Soudu a je řízením sporným. V prvé fázi Soud zkoumá především formální podmínky přijatelnosti stížnosti, avšak může stížnost odmítnout i tehdy, shledá-li ji jako zjevně neopodstatněnou. Není-li stížnost prohlášena za nepřijatelnou, zabývá se Soud podstatou věci. Během řízení Soud vyžaduje od stran písemná a ústní vyjádření ke skutkové a právní stránce případu a klade konkrétní otázky týkající se aplikace a interpretace Úmluvy. Strany tudíž v průběhu celého řízení, které trvá zpravidla několik let, předkládají svá stanoviska, účastní se jednání a navrhují důkazy. Je-li stížnost prohlášena za nepřijatelnou, případ definitivně končí. Zkoumá-li Soud podstatu věci a zjistí-li, že došlo k porušení Úmluvy, může uložit žalovanému státu, aby stěžovateli poskytl spravedlivé zadostiučinění formou zaplacení určité finanční částky. Rozsudek Soudu, který rozhodoval v senátu, lze za zcela výjimečných okolností znovu posoudit Velkým senátem. Není vyloučeno ani smírné urovnání záležitosti, pokud nebude v rozporu s obsahem a účelem Úmluvy.
Zastoupení státu v tomto řízení stojí před úkolem vysvětlit Soudu v každém jednotlivém případě jeho skutkové okolnosti a odpovědět na právní otázky spojené nejen s aplikací a interpretací příslušných odvětví vnitrostátního práva, nýbrž zejména s aplikací a interpretací Úmluvy a protokolů, které k ní již byly přijaty. Rozhodující úlohu zde hraje dostatek kvalitních informací zejména od těch vnitrostátních orgánů, které jsou stížností přímo dotčeny. Běžná je i potřeba další součinnosti, na základě které je zastoupení státu s to získat další nezbytné informace a podklady pro účinnou obhajobu, popřípadě pro rozhodnutí o smírném urovnání záležitosti, event. pro další nezbytné kroky v řízení.
Současná praxe v České republice ukazuje, že zatímco právním zástupcům individuálních stěžovatelů je potřebná součinnost ze strany jejich klientů poskytována většinou automaticky, zástupci státu jako strany žalované jsou v tomto ohledu v poněkud nerovném postavení, neboť o poskytnutí informací a dalších podkladů musejí nejprve formálně žádat a posléze očekávat, zda jim budou skutečně relevantní informace a podklady dobrovolně poskytnuty. Určitou výjimku tvoří pouze ministerstva, která jsou při poskytování podkladů vázána příslušným usnesením vlády, popř. další orgány podřízené jim subordinačně. Povinnost poskytovat potřebné informace, případně další součinnost však nemají např. právě ty orgány, jejichž činnost je stížnostmi nejvíce dotčena, tj. soudy České republiky. Praxe navíc ukazuje, že v některých případech jsou zcela nezbytné informace a stanoviska i od fyzických osob, které na základě zákona vykonávají důležité úkoly např. na úseku bankovního dohledu, konkursního řízení, apod.
Účelem navrhované právní úpravy je odstranit tuto mezeru a zajistit, aby všechny orgány, které ve věci na vnitrostátní úrovni konaly (popř. nekonaly) a jsou tudíž konkrétní stížností přímo dotčené, měly zákonem stanovenou povinnost poskytnout podle potřeb právě probíhajícího řízení takové informace o případu, které umožní nejen objektivně popsat sporné události, nýbrž i obhájit postup vnitrostátních úřadů ve světle Úmluvy, popřípadě uzavřít záležitost kvalifikovaným smírem. Soud přitom od Vysoké smluvní strany Úmluvy očekává, že proti zpravidla subjektivní verzi případu předložené stěžovatelem mu bude ve stanovené lhůtě podán objektivní rozbor případu spolu s kvalifikovaným objasněním právní situace, ve které k událostem došlo, a s odborným stanoviskem k aplikaci a interpretaci Úmluvy.
Navrhovaná úprava není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Opírá se o uznání pravomoci Soudu přijímat a projednávat stížnosti na Českou republiku, dále o závazek nikterak nebránit účinnému výkonu práva na individuální stížnost podanou k tomuto orgánu, a konečně o závazek respektovat definitivní rozsudky Soudu ve všech případech, kdy je Česká republika stranou ve sporu. Je tedy zároveň v souladu s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána, a k jejíž realizaci má napomoci. Konkrétní uspořádání vnitrostátního mechanismu k zabezpečení stanovisek pro účely řízení před Soudem je současně nutno považovat za vnitřní záležitost každého signatářského státu Úmluvy.
Právní akty Evropských společenství neupravují problematiku řešenou tímto zákonem.
Navrhovaná úprava nebude mít dopad na státní rozpočet.