V posledních letech stát zvýšil úsilí o nápravu křivd, kterých se na českých občanech dopustil komunistický a nacistický režim. Z tohoto úsilí však zůstala vyčleněna skupina čs. občanů, která je sice v porovnání s ostatními nevelká, ale na níž se komunistický režim dopustil křivdy srovnatelné, ne-li větší. Jedná se o čs. občany, kteří byli v letech 1944-55 odvlečeni sovětskými orgány do táborů nucených prací v SSSR, kde strávili část svého života a mnozí z nich i nalezli smrt. Vyrovnání s minulostí nebude završeno, dokud se nenapraví křivdy spáchané na této skupině čs. občanů.
Je dějinným paradoxem, že k odvlečení docházelo zejména v letech 1944-48, tedy zejména v době, kdy u nás ještě vládl demokratický režim. Velkou část odvlečených tvořili bývalí ruští emigranti, kteří získali čs. občanství. Mnozí z nich tu vystudovali, úspěšně se integrovali do života společnosti a založili tu smíšené rodiny. Mezi odvlečenými byli ale také lidé, kteří neměli žádný osobní vztah k Rusku - čs. občané české národnosti. Byli to představitelé různých konzervativně liberálních proudů československého meziválečného politického života, zejména na venkově (agrárníci), českoslovenští legionáři, kteří se po 1.sv. válce vraceli přes Rusko a zasáhli tam do vývoje událostí, bývalí vězni nacistických koncentračních táborů.
Orgány sovětské kontrarozvědky takto postupovali navzdory Dohodě o poměru mezi čs. správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na čs. území, uzavřenou mezi ČSR a SSSR 8.5.1944, která stanoví, že jakmile některá část osvobozeného území přestane být pásmem válečných operací, převezme nad ním čs. vláda výkon veřejné moci a všechny osoby na tomto území podléhají čs. jurisdikci. Tragickou skutečností však bylo, že nejen že orgány ČSR působnosti sovětské kontrarozvědky nebránily a neposkytovaly svým občanům žádnou ochranu před sovětskou zvůlí, ale dokonce jí na některých místech poskytovaly i součinnost.
Žádný ze zadržených a deportovaných čs. občanů nebyl sovětskými orgány obviněn ze zločinů spáchaných za 2.sv. války, ale byli souzeni za činnost namířenou proti zájmům SSSR. Vláda ČSR proti těmto skutečnostem přes četné petice u orgánů SSSR nikdy neprotestovala a omezila se pouze na žádosti o zpětné vydání zadržených a deportovaných. Po únoru 1948 shledala vláda ČSR intervence ve prospěch deportovaných za politicky nevhodné a upustila od jakékoliv aktivity v tomto směru. Zároveň až do poloviny 50. let, již za otevřené spolupráce, pokrčovaly deportace dalších čs. občanů.
Úhrnem bylo z Čech a Moravy sovětskou kontrarozvědkou do táborů nucených prací v SSSR deportováno okolo 1000 čs. občanů. Z tohoto počtu bylo sovětskými úřady vráceno do ČSR kolem 150 osob. Sovětské úřady přitom nepředaly žádné doklady o důvodech jejich internace v SSSR. Po návratu s mini bylo zacházeno jako s nedůvěryhodnými osobami, nesměli být zaměstnáváni v určitých oblastech a měli nařízeno místo bydliště. Výnosem prezídia Nejvyššího sovětu SSSR z 16.1.1989 byly všechny rozsudky nad těmito osobami zrušeny, pokud nebyly zrušeny již dříve.
Česká republika má morální povinnost poskytnout těmto osobám či jejich nejbližším hmotnou i nehmotnou satisfakci, neboť to byla z našeho pohledu ČSR, kdo selhal v plnění hlavní role státu - ochrany svých občanů proti zvůli jiného státu, při níž navíc mnohdy aktivně asistoval.
K § 1
Zákon se vztahuje jen na občany ČR, neboť občané SR už byli odškodněni zákonem Slovenské národní rady č.319/1991 Sb. Vztahuje se pouze na ty, kteří byli v rozhodné době československými občany.
K § 2
Stanoví podmínky pro přiznání nároku. V případě, že dotyčná osoba zemřela, přiznává se nárok pouze nejbližším příbuzným.
K § 3
Pro výplatu odškodnění byla zvolena forma jednorázové výplaty vzhledem k pokročilému věku osob, které mají na něj nárok. jiná forma by neměla smysl.
Odst. 2 stanoví písemnou formu žádosti.
K § 4
Obsahuje započtení doby protiprávního odvlečení do doby trvání pracovního poměru pro účel vzniku a výše nároků z pracovního poměru a nemocenského pojištění.
K § 5
Stanoví výši částky, která se bude vyplácet jako odškodnění.
K § 6
Pro přiznání nároku se požaduje připojit ověřený doklad o délce pobytu v táboře nucených prací. Vzhledem k tomu, že mnoho žadatelů takovým dokladem nedisponuje, vzhledem k tomu, že sovětské orgány takový doklad mnohdy nevystavovali a tyto případy často ani nebyly úředně zaznamenány, připouští se nahradit chybějící doklad písemnou svědeckou výpovědí dvou svědků.
K § 7
Upravuje subsidiární použití správního řádu, což má význam především z hlediska procesních lhůt a procesních práv a povinností.
Stanoví možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, rozhodující v prvním stupni, k vrchnímu soudu.
K § 8
Řízení o nároku podle tohoto zákona nepodléhá poplatkům ani zdanění. náklady na odškodnění hradí stát.
K § 9
Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 i s právem ES. Předpokládaná výše nároků na státní rozpočet
je 362 mil. Kč.
Josef Janeček v.r. Jiří Karas v.r.
Vilém Holáň v.r. Václav Krása v.r.