Důvodová zpráva k Vládní návrh školského zákona - EU

K § 1

Paragraf stanoví předmět zákonné úpravy a vymezuje výchovu a vzdělávání jako základní složky činnosti uskutečňované ve školách a školských zařízeních, popřípadě v dalších institucích (např. pracoviště praktického vyučování). Legislativní zkratka „vzdělávání“ pak zahrnuje veškeré vzdělávací i výchovné působení jako projev nedělitelnosti tohoto procesu. Zároveň se stanoví, že zákonem jsou vymezena práva, povinnosti a vztahy fyzických a právnických osob ve školství a stanovena pravomoc a působnost orgánů státní správy a samosprávy ve školství.

Vymezením dvou rozdílných pojmů vzdělání/vzdělávání se zákon pokouší vyrovnat s nedokonalostí vymezení vzdělávání v čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V citovaném článku, odst. 1 Listiny je totiž uvedeno „Každý má právo na vzdělání“, tedy na výsledek vzdělávání, který ovšem nelze z různých důvodů každému zaručit.

Pro potřeby tohoto zákona je tedy pojem „vzdělání“ uvedený v Listině chápán jako „vzdělávání“ ve smyslu procesu i „vzdělání“ ve smyslu výsledku, tj. úspěšného ukončení tohoto procesu završeného obvykle dosažením stupně vzdělání. Za „vzdělávání“ se tedy v tomto zákoně považuje proces realizovaný převážně ve vzdělávacích institucích, jímž je ve společné činnosti učitele a žáka realizováno záměrné a soustavné působení na žáka a jehož cílem je v souladu s dosaženou úrovní poznání přiměřeně věku žáka a v souladu s jeho vzdělávacími předpoklady a zájmy rozvíjet jeho osobnost a připravovat jej na další vzdělávání, na život osobní, občanský i pro výkon povolání. Za „vzdělání“ se považuje výsledek vzdělávání, který je charakterizován dosažením cílů vzdělávání stanovených pro konkrétní oblast vzdělávání.

Ustanovení odstavce 2 vymezuje vztah zákona k mezinárodním smlouvám v souladu s článkem 49 Ústavy. Účelem navržené úpravy je umožnit činnost zahraničních škol zřízených na základě mezinárodních dohod, kdy školský zákon je příliš svazující. Jedná se např. o dvojjazyčná gymnázia zřizovaná na základě mezinárodních dohod, jejichž postavení a organizaci je vhodné upravit v některých jednotlivostech odchylně od školského zákona. Možnosti odchylek od úpravy podle školských právních předpisů může být významná i v budoucích mezinárodních smlouvách týkajících se vzdělávání.

K § 2

Stanovené zásady vzdělávání naplňují zejména ustanovení čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, Rámcové úmluvy o ochraně práv národnostních menšin a dalších přijatých strategických dokumentů. Důraz je kladen na rovnost vzdělávacích příležitostí pro všechny a odstranění překážek, které by tomu bránily, na možnost vzdělávat se a obnovovat, popř. získávat nové poznatky po celou dobu života, což vyplývá i z požadavků na pracovní sílu v různých obdobích, na předávání relevantních poznatků, které zabezpečí vysokou úroveň znalostí, vědomostí, dovedností, resp. kompetencí a kvalifikace každého jedince důležitou pro budoucnost státu, jeho ekonomiky i pro osobní rozvoj každého jednotlivce, a na odstranění překážek přístupu ke vzdělání pro osoby, jejichž vzdělávání vyžaduje specifické přístupy a metody. Rovněž je při vzdělávání kladen důraz na aplikaci zásady vzájemné úcty, respektu ke všem osobám, které se účastní vzdělávání, i dalším osobám, prosazování principů názorové snášenlivosti, solidarity a vytváření mechanismů a opatření proti projevům diskriminace a netolerance ve všech jejich projevech. Podporováno je rozvíjení znalostí kultury, historie, jazyka, tradic atd. národů a národnostních menšin žijících na území České republiky s cílem posílit identitu těchto skupin obyvatelstva a zároveň vytvářet předpoklady pro společné soužití různých kultur.

Při stanovení zásad vzdělávání je respektována Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 3. června 1985, která stanoví program opatření pro zajištění stejných příležitostí dívek i chlapců v oblasti vzdělávání a Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady dne 14. května 1987 týkající se programu evropské spolupráce při integraci postižených dětí do normálních škol.

Otázka úplaty za vzdělávání je řešena v § 40.

K § 3

Obecné cíle vzdělávání jsou stanoveny společně pro veškeré vzdělávací aktivity podle tohoto zákona a jsou v nich obsaženy i funkce, které by měl vzdělávací systém plnit. Uvedením obecných cílů vzdělávání zákonem stanovuje předkladatel základní priority státu v oblasti

vzdělávání, které jsou považovány za zásadní, neopominutelné a závazné pro školy všech zřizovatelů, popř. pro vzdělávání jiným způsobem. Zaměření cílů vychází i z požadavků na cíle vzdělávání v zemích Evropské unie. Při stanovování obecných (i konkrétních) cílů vzdělávání se respektují úkoly stanovené v Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání a které požaduje umožnit každému, aby si osvojil technické znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon daného povolání a dosáhl co nejvyšší možné úrovně vzdělání. Dále požaduje podnítit pokrok v rozvoji intelektuálních schopností, tělesných dispozic a občanského vědomí jedince, podpořit získání vědomostí ze všech základních oblastí lidské činnosti a lidského bytí. Cílem vzdělávání je rovněž podpořit vědomí národní identity, ale současně evropské a celosvětové sounáležitosti, vypěstovat úctu k ostatním národům, a jejich kultuře a hodnotám, které byly v průběhu vývoje lidstva vytvořeny, pochopit podstatu svobody, demokracie, lidských práv apod a naučit se uplatňovat je. Zohledňuje se Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin a další mezinárodní úmluvy, dále Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 24.května 1988 o výchově k ochraně životního prostředí a Závěry Rady a zasedání ministrů školství v rámci rady ze dne 1. června 1992 o rozvoji ekologického vzdělávání.

K § 4

Oproti dosavadní úpravě se zákonem taxativně stanovují stupně vzdělání, jichž lze dosáhnout vzděláváním poskytujícím stupeň vzdělání podle tohoto zákona.

Oproti současné právní úpravě se nově zavádí stupeň „střední vzdělání“ pro absolventy jednoletých nebo dvouletých oborů vzdělání bez výučního listu nebo pro žáky, kteří ukončili úspěšně alespoň druhý ročník v oboru vzdělání, které poskytuje úplné střední nebo úplné střední odborné vzdělání. Posledně uvedený případ je mimo jiné reakcí na současnou situaci, kdy například žák, který úspěšně ukončí 4 ročníky střední školy, ale nevykoná maturitní zkoušku, má podle současné právní úpravy pouze základní vzdělání. Zavedením tohoto stupně vzdělání se rovněž přibližujeme k mezinárodní klasifikaci stupňů vzdělání ISCED.

Dále se zavádí stupeň „vyšší odborné vzdělání v konzervatoři“ s cílem odlišení od dalšího uvedeného stupně „vyššího odborného vzdělání“ dosahovaného ve vyšší odborné škole. Vyšší odborné vzdělání v konzervatoři se dosahuje vzhledem ke specifičnosti obsahu a délce vzdělávání po úspěšném ukončení vzdělávání v příslušném oboru vzdělání konzervatoře, která je podle tohoto zákona střední školou.

Nově se vymezuje stupeň „úplné střední všeobecné vzdělání“ doplněním přívlastku „všeobecné“, neboť stupeň „úplné střední vzdělání“, který je dnes užíván, není přesný a je často vnímán jako pojem nadřazený dvěma pojmům, a to dnešnímu „úplnému střednímu vzdělání“ a „úplnému střednímu odbornému vzdělání“.

Na rozdíl od platného právního stavu je zákonem zavedeno vzdělávání ve stanoveném oboru vzdělání, které bylo dosud i nyní je společensky a právně uznáno jako ucelené, po jehož úspěšném absolvování se dosahuje stupně vzdělání a které dává jednotlivci možnost postoupit do vyššího navazujícího vzdělávání nebo se uplatnit v pracovní pozici, pro niž je dosažení takového stupně vzdělání předpokladem. Tímto vzděláním je míněno vzdělání dosažené v příslušném oboru vzdělání resp. vzdělávacím programu, v základní škole, střední škole nebo vyšší odborné škole.

Vzděláváním, které neposkytuje stupeň vzdělání, je míněno vzdělávání předškolní, základní umělecké, jazykové a jakékoli jiné vzdělávání, například zájmové nebo mimoškolní vzdělávání.

K § 5

„Obor vzdělání“ je vedle „stupně vzdělání“ základním pojmem navrhovaného školského zákona. Zatímco „stupeň vzdělání“ je označení pro dosaženou úroveň vzdělání ve smyslu celkové úrovně vzdělanosti vzdělávající se osoby, je „obor vzdělání“ v rámci stupňů vzdělání samostatnou kategorií označující ucelenou část vzdělávání charakterizovanou konkrétními cíli vzdělávání, obsahem, rozsahem, strukturou učiva a délkou vzdělávání. Absolvování této ucelené části vzdělávání umožňuje  získat znalosti, dovednosti a další základní kompetence, jež vytvoří předpoklady pro pokračování v dalším studiu nebo pro konkrétní pracovní uplatnění. Je zdůrazněna ucelenost přípravy, jež je charakteristická pro „obor vzdělání“, na rozdíl například od jazykového vzdělání, zájmového vzdělávání nebo výuky hry na hudební nástroj. „Obor vzdělání“ je kategorie do určité míry též evidenční, vlastní obsah učiva je pak popsán ve vzdělávacím programu, jak je dále uvedeno v paragrafech 6 až 9.

Pojem „obor vzdělání“ nahrazuje dosud používané pojmy „studijní obor“ a „učební obor“, neboť při důsledném popisu charakteristiky oboru je odlišeno, jakého stupně vzdělání je možno dosáhnout. V označení dříve uváděných oborů se promítaly oba rozdílné stupně vzdělání (u studijních oborů se jednalo o stupeň vzdělání „úplné střední odborné vzdělání“ a v případě učebního oboru o „střední odborné vzdělání“). Obory vzdělání budou zavedeny ve všech oblastech vzdělávání, v nichž lze dosáhnout stupeň vzdělání, tedy i ve vyšším odborném a základním vzdělávání. Zatímco ve vyšším odborném vzdělávání půjde o podobnou strukturu jako ve středním vzdělávání, v základním vzdělávání bude zaveden pouze jeden obor vzdělání. Jeho název bude určen dodatečně v souvislosti s přípravou rámcového vzdělávacího programu. Obory vzdělání budou stanoveny samostatnou vyhláškou ministerstva a Ministerstva zdravotnictví, pokud jde o obory vzdělání pro přípravu na výkon zdravotnického povolání, a v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí a po projednání s vyjmenovanými zástupci zaměstnanců, zaměstnavatelů a jejich sdruženími s celostátní působností, s dalšími příslušnými ministerstvy v rozsahu jejich působnosti a s národnostními sdruženími s celostátní působností v rozsahu jejich působnosti. To je rozdíl od dnešního stavu, kdy je soustava studijních a učebních oborů přílohou vyhlášky o středních školách. Dnešní studijní a učební obory a jejich zaměření budou do soustavy oborů vzdělání transformovány tak, aby navazovaly na připravovaný katalog povolání, který připravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, tedy dojde ke snížení jejich počtu. Z řady dnešních studijních nebo učebních oborů, které jsou charakterizovány obsahovou příbuzností, společným základem učiva, podobnými nároky na vybavení školy a potřebnou kvalifikaci pedagogických pracovníků, ale zejména obdobnou uplatnitelností na trhu práce, se v souladu s trendem vývoje požadavků trhu práce stanou šířeji profilované obory vzdělání. Při stanovování oborů bude dbáno na ustanovení Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2.dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání.

K § 6

Ministerstvo školství stanoví státní program vzdělávání jako konsensuální školský koncepční a strategický dokument vytvářející rámec pro směřování vzdělávání v jeho jednotlivých oblastech a ukazující cíle, obsahové jádro, cílové požadavky, postupy a způsoby organizace vzdělávání, jakož i žádoucí klíčové kompetence absolventů. Státní program vzdělávání bude ovlivňovat především základní cíle a obsahy vzdělávání, konkretizace bude provedena v rámcových vzdělávacích programech pro jednotlivé obory vzdělání. Státní program vzdělávání bude stanoven po projednání se zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců a jejich profesními sdruženími.

Vzdělávací program je dokumentem, podle kterého se uskutečňuje vzdělávání. S ohledem na význam vzdělávání, které poskytuje stupeň vzdělání (tedy vzdělávání v jednotlivých oborech vzdělání), klade zákon náročnější požadavky na vzdělávací programy v této oblasti. Pro vzdělávání poskytující stupeň vzdělání jsou zákonem stanoveny dva typy vzdělávacích programů – rámcový vzdělávací program dále upravený v § 7 a § 8 a školní vzdělávací program podle § 9. Pro vzdělávání, které neposkytuje stupeň vzdělání, se zákonem stanovuje pouze jeden vzdělávací program dále upravený v § 10. Státní program vzdělávání zveřejní ministerstvo ve Věstníku MŠMT.

K § 7

Rámcový vzdělávací program pro vzdělávání poskytující stupeň vzdělání vydaný ministerstvem je závazný a plní úlohu standardizovaného nástroje pro zaručení kompatibility obsahového jádra vzdělání pro absolventy odpovídajících vzdělávacích programů škol všech zřizovatelů. Rámcový vzdělávací program je závazným dokumentem pro vypracování školního vzdělávacího programu v příslušném oboru vzdělání. Rámcové vzdělávací programy budou vytvářeny i s ohledem na podmínky stanovené v Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání. Cílem bude mimo jiné dosáhnout harmonizace standardů a vzájemného uznávání certifikátů. Ze stanovených nezbytných atributů v rámcovém vzdělávacím programu se bude vycházet při stanovení výše výdajů na vzdělávání v daném oboru vzdělání a ministerstvo z něj bude vycházet rovněž při udělování schvalovacích doložek učebnicím.

Rámcové vzdělávací programy zdravotnických oborů budou vydávány v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví. Rámcové vzdělávací programy pro všeobecné vzdělávání budou projednány s národnostními sdruženími s celostátní působností, rámcové vzdělávací programy pro odborné vzdělávání bude ministerstvo před jejich vydáním konzultovat a projednávat se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů, jejich sdruženími a příslušnými ministerstvy v rozsahu jejich působnosti. Samostatně vydají rámcové vzdělávací programy Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti. Každý rámcový vzdělávací program pro příslušný obor vzdělání bude zveřejněn v elektronické podobě.

K § 8

Paragraf upravuje jednotlivé závazné náležitosti, které rámcový vzdělávací program musí obsahovat. Toto vymezení je nutné nejen pro sjednocení přístupů k tvorbě programů obecně, ale i pro tvorbu školních vzdělávacích programů a následnou kontrolu realizace vzdělávacího procesu. Popisem základních podmínek je míněn přehled nutných náležitostí, které je třeba splnit, aby vzdělávání v daném oboru vzdělání probíhalo na náležité úrovni. Zdravotní předpoklady, které žáci nebo studenti mají splňovat, aby se mohli úspěšně vzdělávat ve zvoleném oboru vzdělání, budou stanoveny v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví. Rovněž hygienické podmínky pro vzdělávání budou stanoveny v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví.

K § 9

Školní vzdělávací program je pedagogický dokument, který stanovuje škola podle svých záměrů a potřeb, požadavků regionu, žáků nebo studentů nebo jejich zákonných zástupců apod., a nese za něj odpovědnost. Školní vzdělávací program musí však splnit základní požadavky na vzdělávání stanovené rámcovým vzdělávacím programem. Očekává se, že řada škol nemusí využít svého zákonem daného práva na přípravu školního vzdělávacího programu a může využít vzorového vzdělávacího programu, který vydá ministerstvo a zveřejní jej v elektronické podobě. Pokud jde o vztah rámcového a školního vzdělávacího programu, je zřejmé, že například v oborech vzdělání zdravotnického zaměření bude rámcový vzdělávací program více určující a zdravotnickým školám bude ponechána podstatně menší možnost vlastního dopracování obsahu učiva a jeho realizace, což vyplývá z nutnosti zajistit a garantovat takové vzdělání, které umožní absolventům zdravotnických škol kvalitně zajistit péči o zdraví lidí.

Soulad školního vzdělávacího programu s rámcovým vzdělávacím programem bude při svých kontrolních zjištěních sledovat Česká školní inspekce, školní vzdělávací program tedy není předem samostatně schvalován ani ministerstvem (je pouze posuzován jeho soulad s rámcovým vzdělávacím programem v rámci řízení o zápisu do školského rejstříku podle § 50 a následujících), ani Českou školní inspekcí.

K § 10

Vzdělávací program pro vzdělávání neposkytující stupeň vzdělání zpracovávají samy školy nebo školská zařízení a nesou za něj odpovědnost. Pro vzdělávání uskutečňované v mateřských školách, základních uměleckých, jazykových školách s právem státní jazykové zkoušky a pro pomaturitní odborné studium ministerstvo stanoví konkrétní cílea povinné obsahové jádro a základní podmínky, za nichž lze toto vzdělávání uskutečňovat. Zákonem není určena struktura dokumentu, který vydá ministerstvo a kterým bude určen povinný obsah a vyjádřeny základní podmínky pro tyto oblasti vzdělávání. Předpokládá se, že tento dokument například pro předškolní vzdělávání se bude s ohledem na jeho význam strukturou a zpracováním obsahu blížit rámcovému vzdělávacímu programu v oborech vzdělání. Zákonem jsou naopak dána přesnější pravidla pro zpracování obsahu a podmínek vzdělávání v samotných vzdělávacích institucích, protože v mateřských školách, základních uměleckých školách a jazykových školách, respektive v zařízeních pro volný čas dětí a mládeže není třeba sjednocovat požadavky na obsah a bližší organizaci vzdělávání. Kontrolu souladu vzdělávacího programu školy, předškolního nebo školského zařízení s obecnými požadavky stanovenými státem bude vykonávat opět Česká školní inspekce.

Rekvalifikační kursy se rozumí kursy pořádané na základě zákona č.1/1991 Sb., o zaměstnanosti (ve znění pozdějších předpisů), a vyhlášky č. 21/1991 Sb., o bližších podmínkách zabezpečování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání (ve znění pozdějších předpisů). Podmínky pro vzdělávání v kursech zdravotnického zaměření bude nadále určovat Ministerstvo zdravotnictví.

K § 11

V odstavci 1 je použito pro účastníky vzdělávání trojí označení „děti, žáci a studenti“, které je v dalším znění zákona důsledně uplatňováno tak, že „děti“ jsou účastníky vzdělávání v mateřských školách, resp. děti před zahájením povinné školní docházky, pojmu „žáci“ se užívá v oblasti základního a středního vzdělávání, jakož i zájmového, uměleckého a jazykového vzdělávání, a „studenti“ jsou účastníky vzdělávání ve vyšších odborných školách.

V textu ustanovení odstavce 2 je uvedeno, že práva a povinnosti zákonného zástupce, který je definován jinými zákony, plní pro účely tohoto zákona rovněž ústav, kde nezletilá osoba vykonává ústavní nebo ochrannou výchovu, a to v rozsahu stanoveném soudem v rámci rozhodování o výchově nezletilé osoby.

V dalším odstavci jsou obecně vymezeny dálková, distanční a kombinovaná forma vzdělávání, u nichž dochází oproti současné právní úpravě k novému rozlišení. Byla opuštěna kategorie „studia při zaměstnání“ jako překonaná s tím, že se umožňuje přístup ke vzdělání bez ohledu na to, zda jsou uchazeči zaměstnáni.

K § 12

V tomto ustanovení jsou vymezeny kategorie žáků se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním a sociálním znevýhodněním, souhrnně se označují jako děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami. Vychází se z předpokladu, že jde o děti, žáky a studenty, které je třeba vzdělávat při použití zvláštních forem a metod, jež odpovídají jejich potřebám, a kteří mají právo na vytvoření zvláštních podmínek při vzdělávání, tj. takových nezbytných podmínek, které zejména žákům s některým druhem postižení nebo znevýhodnění umožní překonat tento handicap.

K § 13

Paragraf zakotvuje práva dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním a sociálním znevýhodněním vzdělávat se způsobem, který odpovídá jejich potřebám, a s využitím takových speciálních pomůcek, které toto vzdělávání umožní. Dětem, žákům a studentům se zdravotním postižením by speciální učebnice, speciální didaktické a kompenzační pomůcky měly být poskytovány bezplatně. Tímto se naplňuje i čl. 23 Úmluvy o právech dítěte, pokud jde o právo jedince se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním na zvláštní péči, výchovu a profesní přípravu, aby mohl žít plným a důstojným životem a dosáhnout nejvýše možného stupně samostatnosti, nejvyššího možného vzdělání a sociálního začlenění. Oproti platné právní úpravě nejsou již speciální školy, s výjimkou školy pomocné, samostatnou kategorií; děti, žáci a studenti se zdravotním postižením a sociálním znevýhodněním budou integrováni v případech, kdy to bude možné a žádoucí, do běžných škol, v jednotlivých školách však mohou být zřizovány i jednotlivé třídy, v nichž se bude uskutečňovat vzdělávání těchto osob s využitím zejména forem a metod vzdělávání přizpůsobených jejich potřebám, nebo mohou být zřizovány celé školy, které budou specializovány na jejich vzdělávání.

V tomto ohledu je zohledněna i Rezoluce rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 22. května 1989 o zajištění školní docházky romských dětí a dětí rodičů, kteří žijí v migrujících komunitách, Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady dne 14. května 1987 týkající se programu evropské spolupráce při integraci postižených dětí do normálních škol a Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 31. května 1990 týkající se integrace dětí a mládeže s postižením do běžných systémů vzdělávání. Vytvoření zvláštních podmínek při vzdělávání, které odpovídá a vyhovuje těmto dětem, žákům a studentům ve vzdělávání se objevuje i v dalších částech zákona např. při úpravě podmínek přijímání do středních a vyšších odborných škol, při ukončování vzdělávání maturitní zkouškou atd.

K § 14

Mimořádně nadaným a mimořádně talentovaným žáků a studentům, kteří dosahují prokazatelně vynikajících výsledků ve vzdělávání, umění nebo sportu, se umožňuje k rozvinutí jejich talentu vytvářet specificky zaměřené třídy nebo školy – jde například o třídy sportovních gymnázií, které mají odlišný a na příslušné sportovní odvětví zaměřený režim vhodně kombinovaný se studiem, třídy nebo školy s rozšířeným vyučováním jazyků nebo školy či třídy s rozšířeným vyučováním např. hudební nebo výtvarné výchovy či jiných předmětů. Zvláště talentovaným žákům se umožňuje dosáhnout požadovaného vzdělání v kratší než standardní době např. přeskočením ročníku, pokud prokáží požadované vědomosti za ročník, který nebudou absolvovat, před zkušební komisí.

Pokud je žákovi umožněno přeskočit některý ročník základní školy, ukončí sice dříve základní vzdělávání, avšak příslušnou část povinné školní docházky plní dále ve střední škole.

K § 15

Ustanovení umožňuje žákům nebo studentům se speciálními vzdělávacími potřebami, tj. žákům zdravotně postiženým nebo znevýhodněným, např. dlouhodobě nemocným apod., a také žákům nadaným a talentovaným, vzdělávat se podle individuálního studijního plánu. Individuální studijní plán stanoví takovou organizaci vzdělávání žáka nebo studenta, aby se mohl s ohledem na svůj handicap nebo s ohledem na jeho sportovní či uměleckou činnost vzdělávat za podmínek odpovídajících jeho fyzickým nebo časovým možnostem. Podmínkou pro stanovení individuálního studijního plánu je, aby i při případném zkrácení doby vzdělávání žák nebo student splnil požadavky stanovené rámcovým vzdělávacím programem příslušného oboru vzdělání, ve kterém se vzdělává, tj. byl hodnocen z obsahu učiva. Lze rovněž upravit organizaci vzdělávání ve třídách se sportovním zaměřením nebo stanovit zvláštní režim v jednotlivých individuálních případech žáků nebo studentů vykonávajících sportovní přípravu, rovněž však je požadováno, aby byly splněny podmínky stanovené rámcovým vzdělávacím programem.

K § 16

Ustanovení charakterizuje vzdělávací instituci – školu.

Je stanoveno, že se školy člení na druhy. Proti současnému stavu jde o změnu, která má vnést do třídění určitý řád. Členění na druhy škol podle zákona č. 29/1984 Sb., bylo dosud jen u středních škol (gymnázia, střední odborná učiliště a střední odborné školy). Střední odborné školy se dále členily na typy škol, ale v dalších oblastech vzdělávání se druhy ani typy škol neuváděly. Typy škol a zásady pro stanovení jejich názvů stanoví ministerstvo vyhláškou. Ustanovení § 16 zahrnuje pod pojem „školy“ i některé školské instituce dosud nazývané předškolními nebo školskými zařízeními – mateřskou školu a jazykovou školu s právem státní jazykové zkoušky (základní umělecká škola byla školou již podle současného školského zákona) z důvodu posílení jejich významu. Jazykovou školou s právem státní jazykové zkoušky se rozumí dosavadní státní jazykové školy, které však nadále bude zřizovat kraj. V případě základní umělecké školy a jazykové školy mohou tyto stejně jako ostatní školy poskytující stupeň vzdělání vydávat vysvědčení (v ostatních školských zařízeních, která provozují vzdělávací činnost neposkytující stupeň vzdělání se vydává osvědčení).

Je stanoveno, že je hlavním předmětem činnosti školy činnost vzdělávací podle vzdělávacího programu pro vzdělávání, které vede k získání stupně vzdělání. Výjimku tvoří mateřské školy, základní umělecké a jazykové školy.

V odstavci 3 je stanoveno organizační členění škol mateřských, základních, středních a základních uměleckých, a to na třídy. S ohledem na svůj odlišný charakter stanoveny pro vyšší odborné školy místo tříd studijní skupiny, které lépe vyhovují podmínkám studia v těchto školách terciálního sektoru vzdělávání, čímž se i terminologicky označování základní organizační jednotky vyšší odborné školy blíží tomuto sektoru. Odlišně organizační členění mají rovněž konzervatoře a jazykové školy.

Podmínka umístění všech tříd, které jsou součástí jedné právnické osoby, na území kraje, v němž má právnická osoba své sídlo, uváděná v odstavci 4 navazuje na dnešní stav, kdy zákonem č. 564/1990 Sb., bylo stanoveno, že všechny třídy školy musí být umístěny v rámci jednoho okresu. Důvodem pro pokračující platnost tohoto ustanovení v měřítku kraje je kromě lepší organizace vzdělávání samotné školy (školské právnické osoby) okolnost, že školským právnickým osobám budou i nadále poskytovány finanční prostředky prostřednictvím krajů v přenesené působnosti školské právnické osobě v příslušném kraji a jen zcela výjimečně i na třídy umístěné mimo tento kraj. Do roku 1995 byly tzv. „chobotnicové“ školy jedním z problémů financování škol na okresní úrovni, nemluvě o rozdílné účinnosti pedagogické a řídící práce vedení školy vůči izolovaným (odloučeným) třídám.

Aby se však tento princip nestal případnou brzdou rozvoje některých například vyšších odborných škol, může ministerstvo povolit výjimku z uvedeného ustanovení, avšak jen v odůvodněných případech a pokud nebudou výše uvedená rizika převažující.

Vyhláškou ministerstva bude stanoven nejnižší a nejvyšší počet žáků ve třídě a studentů ve studijní skupině, z něhož bude moci zřizovatel povolit výjimku do 20 procent za předpokladu splnění stanovených podmínek. Výjimka se nevztahuje na vzdělávání příslušníků národnostních menšin, úprava pro tuto oblast vzdělávání se stanoví v § 65.

K § 17

Ustanovení § 17 věnované školským zařízením je koncipováno obdobně jako v případě škol v § 16. Vymezuje se jejich hlavní předmět činnosti školských zařízení a podle jejich převažující činnosti jsou tato utříděna do druhů. V současné době výčet školských zařízení (a předškolních zařízení) obsahuje samostatný zákon č.76/1978 Sb., o školských zařízeních. Navrhovaný zákon obsahuje výčet a hlavní charakteristiku druhů školských zařízení, avšak nadále bude jejich typový přehled uveden ve vyhlášce ministerstva. Součástí dosud platného zákona č.76/1978 Sb. jsou také školská zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy a výchovně preventivní péče. S ohledem na poměrně značnou odlišnost těchto zařízení a zejména na potřebu podrobněji upravit některé činnosti a postupy zákonem, byla problematika uvedených školských zařízení zpracována v samostatném zákonu, který však v některých oblastech úzce prolíná s navrhovaným školským zákonem.

K § 18

Právní formu školy a/nebo školského zařízení stanoví zákon s ohledem na potřebu míry jejich správní a pedagogické autonomie, s přihlédnutím k různému právnímu postavení zřizovatelů a k tomu aby podmínky pro činnost škol a školských zařízení různých zřizovatelů byly srovnatelné, pokud zajišťují obdobné vzdělávání a související služby. Přesto je nutné rozlišit mezi školskou právnickou osobou zřizovanou ministerstvem, krajem nebo obcí jako veřejnoprávní institucí, a školskou právnickou osobou zřizovanou soukromou či církevní osobou jako institucí soukromoprávní. Rozdíly se projevují především v právním postavení zřizovatele vůči zřizované osobě. Ustanovení řeší vztah škol, školských zařízení, školského rejstříku a vzdělávací soustavy.

Hlavním předmětem činnosti právnické osoby působící ve školství je poskytovat vzdělávání nebo školské služby. Základním rysem školské právnické osoby je zejména její neziskový charakter. Zavedení takto definované právnické osoby do vzdělávací oblasti je potřebné z několika důvodů. V současnosti mají školy různých zřizovatelů rozmanitou právní podobu, přičemž všechny mají stejný hlavní předmět činnosti, poskytují v podstatě rovnocenné služby a požadují stejnou podporu státu. Řada soukromých školských institucí dnes zařazených sítě předškolních zařízení, škol a školských zařízení však využívá právní formy, která je určena pro vytváření zisku svému zřizovateli. Vzdělávání však spadá do veřejnoprávní oblasti a povinností státu je vzdělávání podporovat. Za současného stavu nelze vyloučit, že státní příspěvek ve školských institucích soukromoprávního charakteru může být přímo či nepřímo využit i pro jiné než vzdělávací aktivity, popřípadě ve prospěch zřizovatele, a je účelné, aby bylo naopak zaručeno, že výdaje, které hradí stát a případně účastníci vzdělávání, byly využity právě jen na rozvoj vzdělávání v každé vzdělávací instituci, která je státem uznána (a dnes zařazena do sítě). Z nabídky právnických osob, které hospodaří neziskovým způsobem by bylo pro školství možno uvažovat o obecně prospěšné společnosti nebo nadaci či nadačním fondu. Uvedené právní formy však mají pro školství řadu nedostatků. V případě obecně prospěšné společnosti po jejím zřízení zřizovatel ztrácí možnost rozhodovat o záležitostech, ale zejména o další existenci o.p.s, což by prakticky vylučovalo regulaci soustavy škol. Dále se předpokládá, že se o.p.s. bude samofinancovat a požadavkům na právnické osoby poskytující vzdělávání podle tohoto zákona nevyhovuje ani skladba orgánů o.p.s. (ředitel není statutárním orgánem, naopak chybí školská rada a je předepsána správní rada jako statutární orgán a dále dozorčí rada). Vzdělávání naopak je třeba stále finančně podporovat, a to, jak ze zdrojů státu, tak ze zdrojů zřizovatele. Je nepochybné, že zřizovatel musí s ohledem na vkládané finanční prostředky do vzdělávací instituce mít vliv na její činnost. O problematickém využití právní formy nadace pro školství kromě pochybností, zda jde vůbec o právní formu vhodnou pro poskytování vzdělávacích služeb, svědčí mj. půlmilionové základní jmění nadace, které by bylo pro mnoho školských institucí nepřekonatelnou překážkou.

Dalším vážným důvodem je požadovaný rovnocenný přístup státu ke školám a školským zařízením všech zřizovatelů. Dosud se výdaje na vzdělávání poměřovaly vzhledem k výdajům, které stát vynakládal na činnost škol, které sám zřizoval. Do těchto výdajů byly zahrnuty nejen výdaje na vlastní vzdělávací činnost, ale také výdaje na provoz těchto institucí, které jako vlastník musel hradit. Od ledna roku 2001 stát nebude zřizovatelem drtivé většiny škol a školských zařízení. Vzhledem ke stabilitě školského systému budou ze státních prostředků hrazeny pouze tzv. přímé výdaje na vzdělávání (viz § 37 a dále) a to jen těm školským institucím, které budou zařazeny do školského rejstříku. Vytvořením právnické osoby neziskového charakteru s definováním podmínek činnosti umožňují provozovat vzdělávání a uplatnitelnou ve školství je zaručen stejný přístup státu ke všem zřizovatelům. Současně se tím odstraňují rozdíly vyplývající z ustanovení například obchodního zákoníku, které dosud činily obtíže například při stanovování statutárních orgánů právnické osoby ve vztahu k zákonu č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, nebo rozdílný způsob vzniku právnické osoby a jejího zápisu do obchodního rejstříku a také do sítě škol.

Ustanovení odstavce 3 umožňuje, aby ve školské právnické osobě bylo obsaženo více škol nebo školských zařízení anebo obě uváděné kategorie školských institucí, škola i školské zařízení. Stejně tak je možné, aby školskou právnickou osobu tvořila jen sama škola nebo jen školské zařízení.

K § 19 až 20

Ustanovení umožňuje, aby školská právnická osoba mohla vedle své hlavní činnosti, kterou je podle tohoto zákona poskytování vzdělávání a školských služeb, vykonávat i jiné činnosti. V případech, kdy je zřizovatelem školské právnické osoby stát, plní funkci zřizovatele výhradně Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Předpokládá se, že školy a školská zařízení zřízená Ministerstvem vnitra, Ministerstvem obrany nebo Ministerstvem spravedlnosti nebudou školskými právnickými osobami, stejně jako školy při diplomatických a konzulárních misích České republiky v působnosti Ministerstva zahraničních věcí. Ustanovení připouští i možnost zřízení školské právnické osoby jiným subjektem v rozsahu podle tohoto zákona.

K § 20

Ustanovení stanoví, jakým úkonem a dokumentem se zřizuje školská právnická osoba. Princip, který byl zde uplatněn, je znám například ze zákona o obecně prospěšných společnostech.

K § 21

Ustanovení § 21 uvádí obligatorní náležitosti zřizovací listiny. Zřizovací listina musí obsahovat nezbytné údaje o zřizovateli, popřípadě zřizovatelích, název a označení sídla školské právnické osoby, druhu vzdělávací nebo výchovné činnosti, o době, na kterou se zřizuje, a údaje o osobě, která je zmocněna jednat za více zřizovatelů, kteří zřizují jednu právnickou osobu.

K § 22

V ustanovení § 22 jsou uvedeny zásady tvorby názvu školské právnické osoby. Na rozdíl od současného stavu, kdy se v názvu školy uvádí i sídlo školy, dochází k oddělení názvu a uvedení sídla školské právnické osoby. Navrhuje se, aby název obsahoval jako dosud označení druhu nebo typu školy, kterou školská právnická osoba obsahuje (typy středních škol budou uvedeny ve vyhlášce), je však možné, aby byl tento název doplněn dalším upřesňujícím přívlastkem charakterizujícím zaměření školské právnické osoby (například střední odborná škola strojírenská, gymnázium s rozšířeným vyučováním jazyků, střední odborné učiliště zemědělské). Přívlastky, které může škola nebo zřizovatel použít, nejsou normovány. Podobně se postupuje při stanovení názvu školského zařízení.

Ustanovením se také uvádí možnost, aby ministerstvo udělilo školské právnické osobě čestný název.

K § 23

Ustanovení zaručuje zřizovateli kontinuitu v rozhodování orgánů školské právnické osoby a zavazuje orgány školské právnické osoby k respektování rozhodnutí zřizovatele učiněných po zřízení a před vznikem školské právnické osoby, i po vzniku školské právnické osoby.

K § 24

Školská právnická osoba nabývá práv a povinností podle školského zákona dnem zápisu do školského rejstříku. Ustanovení podává výčet možností zrušení školské právnické osoby, charakterizuje možnosti úpravy jejího právního postavení s ohledem na žádoucí kontinuitu právních vztahů. Jsou charakterizovány procesy rozdělení školské právnické osoby, splynutí školské právnické osoby s jinou školskou právnickou osobou a sloučení školských právnických osob.

Při praktickém uplatnění dosavadní právní úpravy nastávaly někdy obtížně řešitelné problémy v případech zániku některých soukromých škol, např. v případě úmrtí jediného zřizovatele při vypořádání zákonem stanovených práv a povinností škol a školských zařízení.

V předloženém návrhu je podrobněji upraven převod práv a s využitím obdobné úpravy uvedené v jiných předpisech zaveden institut likvidace školské právnické osoby.

Zákon stanoví odlišné postupy při přechodu práv a povinností zanikajících školských právnických osob zřizovaných státem, krajem, obcí nebo jiným zřizovatelem (soukromým nebo církevním). Zřizovateli se ukládá, aby v písemném rozhodnutí určil, jak přecházejí práva a povinnosti na nové právnické osoby. Práva a povinnosti, které ze zanikající školské právnické osoby zřízené státem, krajem nebo obcí, nepřecházejí na jiné školské právnické osoby, ale na zřizovatele. V případě školské právnické osoby zřízené soukromým nebo církevním zřizovatelem, dochází (pokud není stanoven právní nástupce) ke zrušení školské právnické osoby s následnou likvidací. Při likvidaci školské právnické osoby se přiměřeně použijí ustanovení obchodního zákoníku o likvidaci.

K § 25

Vymezení orgánů školské právnické osoby a stanovení způsobu jejich ustavení, jakož i jejich působnosti,  je nutno stanovit zákonem.

Na tomto místě je proto stanoveno, že orgány školské právnické osoby jsou ředitel a školská rada.

Specifický charakter školské právnické osoby umožňující sdružovat více škol a/nebo školských zařízení vyžaduje stanovit, aby ředitel školské právnické osoby byl zároveň ředitelem všech škol a školských zařízení sdružených ve školské právnické osobě.

Řediteli, který je zároveň statutárním orgánem školské právnické osoby, je stanovena i pravomoc jmenovat a odvolávat zástupce ředitele.

V případech škol a školských zařízení, které nejsou školskými právnickými osobami a jsou např. společností s ručením omezeným anebo organizačními složkou státu, je stanoveno, že za ředitele se považuje pro účely tohoto zákona statutární orgán a v případě kolektivního statutárního orgánu se vyžaduje, aby funkci zřizovatele vykonávala pouze jedna z fyzických osob.

K § 26

Ustanovením jsou definovány možné zdroje příjmů školské právnické osoby.

K § 27

Podmínkou pro zařazení do školského rejstříku je kromě řady jiných podmínek naplnění podmínky neziskového hospodaření příslušné právnické osoby. Vytvořením právnické osoby neziskového charakteru s definováním podmínek činnosti umožňují provozovat vzdělávání pro oblast školství se vytvářejí předpoklady pro rovný přístup státu ke všem zřizovatelům. Školská právnická osoba může vedle své hlavní činnosti, pro niž byla zřízena, provozovat i doplňkovou (podnikatelskou činnost) za podmínek stanovených předpisy upravujícími podnikání a za podmínky neomezení vlastní hlavní činnosti, k jejímuž zkvalitnění svými výnosy přispívá. Ustanovení vymezuje zásady, za nichž je možno doplňkovou činnost provádět. Pravidla pro financování a hospodaření školských právnických osob jsou stanovena tak, aby minimalizovala rizika nevhodného použití veřejných prostředků, které jsou vynakládány na školství z veřejných zdrojů. Sjednocení těchto pravidel pro všechny školy a školská zřízení bez ohledu na zřizovatele je předpokladem pro fungování systému, jeho správu, řídící, kontrolní, inspekční i pedagogicko-organizační činnosti.

K § 28

Ustanovení konkretizuje způsob a zásady hospodaření školské právnické osoby. Návrh vychází z právní úpravy hospodaření právnických osob podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, a zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech.

Školské právnické osoby mají vymezeny zdroje financování, zřizování a používání fondů, stanoven způsob vedení účetnictví, způsob odpisování, zásady rozborů hospodaření i principy vytváření hospodářského výsledku.

Z činností školské právnické osoby jsou zákonem vyloučeny ty činnosti, které jsou z hlediska efektivního využití veřejných prostředků vynakládaných na školství výrazně a nepřiměřeně rizikové. Toto omezení je upraveno ve dvou úrovních, v souvislosti s rozdílným postavením školských právnických osob zřizovaných soukromými nebo církevními zřizovateli, kde je rozsah omezení menší.

K § 29 až 33

Školská právnická osoba vytváří fondy ze zákonem uvedených zdrojů a může je použít výhradně pro zákonem stanovené účely. Struktura těchto fondů je obdobná fondům příspěvkových organizací podle § 29 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Fond kulturních a sociálních potřeb budou zřizovat pouze školské právnické osoby zřizované státem, krajem nebo obcí. V případě fondu kulturních a sociálních potřeb zákon stanoví, že vyhláška, kterou vydá Ministerstvo financí k úpravě fondu kulturních a sociálních potřeb příspěvkových organizací zřízených podle zákona č. 250/2000 Sb. bude přiměřeně platit i pro fond kulturních a sociálních potřeb školských právnických osob zřízených státem.

K § 34

Prostředky školské právnické osoby jsou určeny výhradně na zajišťování činnosti, k níž byly tyto instituce zřízeny. Až na obvyklé případy, které upraví vyhláška vydaná k provedení zákona č. 218/2000 Sb., se zákonem vylučuje použití finančních prostředků na dary pro jiné subjekty.

K § 35

Zákon stanoví, jaký majetek smí školská právnická osoba používat pro svou činnost, reguluje způsob získávání a pozbývání majetku a uzavírání nájemních smluv; v obou uvedených případech je nezbytný souhlas zřizovatele, je-li jím ministerstvo, kraj nebo obec. Uvádí se, že školská právnická osoba může užívat majetek různých vlastníků - státní, obecní, krajský, soukromý. Vzhledem k této skutečnosti je úprava hospodaření s majetkem v tomto zákoně pojata tak, že se na hospodaření budou vztahovat příslušné obecné předpisy, které upravují hospodaření státu, krajů, obcí, popřípadě soukromých osob.

K § 36 až 38

Financování škol a školských zařízení je upraveno nově. Rozlišují se přímé výdaje na vzdělávání nebo školské služby, provozní výdaje a výdaje na reprodukci majetku. Do přímých výdajů na vzdělávání nebo školské služby, které hradí stát prostřednictvím ministerstva, se zahrnují zejména platy všech zaměstnanců škol, související odvody zaměstnavatele, popřípadě výdaje na učební pomůcky a školní potřeby poskytované bezplatně, výdaje na další vzdělávání pedagogických pracovníků a další výdaje podle § 37. Výdaje provozní a výdaje na reprodukci majetku hradí u školských právnických osob zřizovaných státem, krajem nebo obcí jejich zřizovatel a u ostatních školská právnická osoba z vlastních příjmů. Zlepšuje se tak orientace v rozdělení odpovědnosti za financování v souvislosti s úpravou právních forem vzdělávacích institucí podle tohoto návrhu zákona. Výdaje na reprodukci majetku mohou být také hrazeny prostřednictvím státního rozpočtu, například v rámci dotačních programů, pokud tak stanoví zákon o státním rozpočtu.

K § 39

Ministerstvo přiděluje finanční prostředky na vzdělávání v základních školách nebo na vzdělávání, jímž se plní povinná školní docházka, nebo ve středních a vyšších odborných školách prostřednictvím kraje v přenesené působnosti. Vychází se skutečného počtu žáků a studentů (včetně cizinců) v souladu se statistickými výkonovými výkazy pro příslušný školní rok, nejvýše však do počtu žáků a studentů uvedeného v rozhodnutí o zápisu školy do školského rejstříku. Hrazení výdajů na vzdělávání a distribuce finačních prostředků v této oblasti se nijak výrazně nemění a je založeno na principech, podle nichž byly doposud financovány školy a školská zařízení zřizované obcemi. Výdaje na pomůcky ve středních školách a vyšších odborných školách hradí ministerstvo, kraj nebo obec, je-li zřizovatelem (na rozdíl od základních škol, kde pomůcky již dnes hradí stát), výdaje na učebnice a školní potřeby si hradí sami studenti (jak je upraveno v dosud platném vládním nařízení č. 15/1994 Sb., o bezplatném poskytování učebnic, učebních textů a základních školních potřeb).

K § 40

V základních a středních školách nelze ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod poskytovat vzdělávání za úplatu. Na rozdíl od současné právní úpravy se nově navrhuje nevybírat školné i ve vyšších odborných školách. Ustanovení ve vztahu k zásadě obsažené v § 2 písm. d) tohoto zákona umožňuje v souladu s čl. 33 odst. 2 a 3 Listiny možnost úplaty za vzdělání na tzv. soukromých a církevních školách, tedy školách zřízených zřizovateli z oblasti soukromého práva. Tato výjimka se nemůže vztahovat na školy zřízené státem, krajem nebo obcí. Zajištění výdajů na vzdělávání u programů, které neposkytují stupeň vzdělání, se diferencuje s ohledem na zřizovatele. U škol zřízených ministerstvem, krajem nebo obcí zajišťuje finanční prostředky zřizovatel, v ostatních případech příslušná školská právnická osoba.

Pokud jde o soulad navrhovaného zákona s Ústavou České republiky ve věci poskytování bezplatného vzdělávání v základních a středních školách ve spojení se zřizovatelskými kompetencemi obcí a krajů, lze konstatovat toto: Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 33 odst. 2 mj. stanoví základní právo občanů na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. K tomu platí též zásada vyjádřená v čl. 41 odst. 1 Listiny, podle níž se mj. práv uvedených v čl. 33 lze domáhat jen v mezích zákonů příslušné ustanovení Listiny provádějících. Pravidlo bezplatnosti vzdělání je nepochybné v případě škol státních, tedy zřizovaných státem, resp. jeho organizačními složkami, zejména správními úřady, a to i ve vztahu k čl. 33 odst. 3 Listiny, kde se o vzdělání poskytovaném za úplatu jako o výjimce z pravidla bezplatnosti hovoří jen ve spojení s jinými školami než státními, a z něhož lze též dovodit, že na školách zřízených osobami z oblasti soukromého práva, tedy na tzv. školách soukromých, popřípadě církevních lze úplatu za vzdělání, tzv. školné, požadovat.

Složitější je otázka úplaty za vzdělávání v základních školách, středních školách a vyšších odborných školách zřizovaných obcemi, resp. kraji, tedy ve smyslu hlavy sedmé Ústavy územními samosprávnými celky - veřejnoprávními korporacemi. I zde však platí závěr o bezplatnosti vzdělávání, neboť působnost tyto školy zřizovat již stát zásadně nemá (přešla právě na kraje a obce) a pokud bychom přijali výklad připouštějící možnost úplaty na obecních a krajských školách, nebylo by právo občanů na bezplatné vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 2 Listiny možno vůbec realizovat. To by bylo též v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny obsahujícím interpretační pravidlo pro užívání ustanovení o mezích základních práv a svobod tak, aby bylo "…šetřeno jejich podstaty a smyslu.". Ke stejnému závěru o bezplatnosti vzdělávání na obecních a krajských školách vede i skutečnost, že ve sféře veřejného práva se nepostupuje podle zásady "co není zakázáno, je dovoleno", přičemž obce a kraje nepochybně spadají do této sféry a není zákonná norma, která by jim, resp. školám jimi zřízeným, obecně povolovala vybírání školného. V neposlední řadě platí řada mezinárodněprávních závazků ČR vyplývajících např. z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech č. 120/1976 Sb. ( "…zabezpečit svobodně přístupné základní vzdělání..";"…středoškolské vzdělání…všeobecně umožněno a zpřístupněno pro všechny… zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání"; vyšší vzdělání ..rovněž zpřístupněno pro všechny… zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání"), popřípadě z Úmluvy o právech dítěte č. 104/91 Sb. ("…bezplatné základní vzdělání.."; "…střední vzdělání … přijatelné a dostupné pro každé dítě.."; "státy…přijímají jiná opatření jako je zavádění bezplatného vzdělání…"). Rovněž Ústavní soud ČR v nálezu publikovaném pod č. 49/1994 Sb., dospěl k názoru, že právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání má nepodmíněnou povahu, což dovodil zejména z Listinou zakotveného pravidla bezplatnosti vzdělání s použitím interpretačního pravidla o šetření mezí základních práv a svobod dle čl 4 odst. 4 Listiny, a to mj. i s ohledem na mezinárodněprávní závazky ČR.

K § 41

Ustanovení se týká financování základních uměleckých škol, mateřských škol a jazykových škol. Poměry v podpoře státu jednotlivým oblastem vzdělávání se nemění - zatímco pro předškolní vzdělávání a vzdělávání v základních uměleckých je podpora státu v oblasti přímých výdajů nezbytná již v současnosti a na vzdělávání v uvedených školách je umožněno vybírat jen příspěvek nepokrývající podstatnou část jejich výdajů, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky mohou výdaje na vzdělávací činnost pokrýt z příspěvků studujících. Oproti současné právní úpravě se v odstavci 3 nově stanoví, že vzdělávání v posledním ročníku mateřské školy zřizované státem, krajem nebo obcí se poskytuje bezúplatně.

K § 42

Stát na školské služby provozované ve školských zařízeních přispívá tam, kde tyto služby bezprostředně souvisejí s provozem škol a jsou poskytovány přímo dětem, žákům nebo studentům. Možnost poskytování školských služeb za úplatu je v souladu se zásadou práva občana na bezplatné vzdělání ve školách ve smyslu čl. 33 odst. 2 Listiny, neboť vzdělávání je od školských služeb odlišeno jak svým obsahem, tak i subjektem - vzdělávání probíhá ve školách, zatímco školské služby jsou poskytovány školskými zařízeními. Stanovení výše úplaty za poskytované školské služby je upraveno diferencovaně. Je-li zřizovatelem ministerstvo, kraj nebo obec, stanoví jako zřizovatel výši úplaty za poskytování školských služeb; v ostatních případech stanoví výši úplaty ředitel.

K § 43

Na rozdíl od současného stavu jsou pro případy, kdy je umožněno vybírat za vzdělávání nebo poskytování školských služeb, stanoveny podmínky pro výši úplaty dvojím způsobem. Ministerstvo stanoví vyhláškou horní limit pro výši úplaty. Obce nebo kraje v rozsahu své působnosti stanoví další podmínky týkající způsobů úhrady, včetně podmínek pro případné snížení nebo prominutí úhrady.

K § 44

Ustanovení v podstatě zachovává současný stav uvedený v § 3 odst. 3 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství. K úhradě nadstandardních nákladů zákon předpokládá využití dalších finančních zdrojů, včetně zvláštních příjmů.

K § 45

Ustanovení umožňuje hradit výdaje na reprodukci majetku, který jinak hradí zřizovatel (kraj nebo obec), ze zdrojů státního rozpočtu. V takovém případě jsou výdaje na tyto účely hrazeny prostřednictvím ministerstva.

K § 46

Uvedené ustanovení popisuje postup, jakým jsou přidělovány finanční prostředky na úhradu přímých výdajů na vzdělávání a školské služby školským právnickým osobám soukromých nebo církevních zřizovatelů. Podmínky přidělování finančních prostředků vycházejí z dosud platného zákona o poskytování dotací soukromým školám, předškolním zařízením a školským zařízením.

K § 47

Návrh předpokládá financování výdajů na provoz a na reprodukci majetku církevních škol Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Ustanovení odráží dosavadní stav před řešením problému odluky církví od státu.

K § 48

Ustanovení umožňuje posílit rozpočty krajů nebo obcí v oblasti školství dotací ze státního rozpočtu zejména v těch případech, kdy by byl provoz škol a školských zařízení ohrožen nebo jde o akce mimořádně náročné. Současně je umožněno, uhradit ze státního rozpočtu částečně i přímé náklady školským právnickým osobám zřízeným krajem nebo obcí nad rozsah přímých výdajů zajišťovaných ministerstvem.

K § 49

V případě financování škol a školských zařízení, které jsou obecně prospěšnými společnostmi podle zákona č. 248/1995 Sb., umožňuje toto ustanovení poskytovat dotace ze státního rozpočtu, a to až do výše přímých nákladů podle tohoto zákona.

K § 50

Ustanovení charakterizuje školský rejstřík jako veřejný seznam obdobně jako v případě například obchodního rejstříku. Bylo dosaženo dohody příslušných ministerstev, na jejímž základě se budou nově do školského rejstříku zapisovat i školy a školská zařízení zřizovaná Ministerstvem vnitra, Ministerstvem obrany a Ministerstvem spravedlnosti. Tím se stane školský rejstřík úplným seznamem škol a školských zařízení v ČR s výjimkou škol při zastupitelských úřadech ČR v zahraničí. Předpokládá se, že tento rejstřík bude veřejně přístupný a to i na síti Internet.

Zákon zaručuje účinnost údajů zapsaných v rejstříku vůči každému ode dne provedení zápisu a vydávání úředních výpisů obdobně jako je tomu u obchodního rejstříku.

K § 51

Školský rejstřík vede ministerstvo, pokud jde o většinu škol (z toho všechny základní, střední a vyšší odborné školy, kde lze vzděláváním získat stupeň vzdělání) a školských zařízení. Pouze pro mateřské školy a školská zařízení, zřizovaná obcí jsou vedením školského rejstříku pověřeny orgány krajů v přenesené působnosti.

Ministerstvo v rozsahu své působnosti rozhoduje o zápisu do školského rejstříku na základě údajů, které obdrží (spolu s vyjádřením k žádosti) od krajského orgánu, který vykonává státní správu ve školství. V případech, kdy rozhoduje kraj, zákon stanoví, že odvolacím orgánem je ministerstvo.

K § 52

Údaje ve školském rejstříku zahrnují nejpodstatnější atributy školské právnické osoby popřípadě jiné právnické osoby, jiné školy a/nebo školská zařízení tvořící vzdělávací soustavu. Proti současnému stavu obsahuje školský rejstřík podrobnější informace např. o kapacitách určených pro obory vzdělání v dané škole, o formách vzdělávání, o oborech nástavbového studia a zkráceného studia pro získání středního odborného vzdělání s výučním listem. Školy a školská zařízení, které nejsou školskými právnickými osobami, jsou vedeny ve školském rejstříku s údaji ve stejném rozsahu jako ty, které mají formu školské právnické osoby. Zjednodušený rozsah údajů zákon stanoví u škol Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany a Ministerstva spravedlnosti s ohledem na z jejich specifický charakter.

K § 53

Účastníkem řízení ve věcech rejstříku je podle tohoto ustanovení obecně zřizovatel a sama škola nebo školské zařízení (v kterékoliv zákonem uváděné právní formě a pokud existuje).

K § 54

Ustanovení upravuje postup podávání žádosti o zápis do školského rejstříku. Zřizovatel podává žádost krajskému orgánu vykonávajícímu státní správu ve školství. V případě, že jde o zápis mateřské školy nebo školského zařízení zřizovaných obcí nebo o pracoviště praktického vyučování, kraj v přenesené působnosti o žádosti sám rozhoduje. V ostatních případech postupuje orgán kraje se svým vyjádřením podle § 55 žádost ministerstvu.

K § 55

Termín podání žádosti je stanoven na základě dosavadních zkušeností s podáváním žádostí o zařazení škol nebo školských zařízení do sítě. Po zřízení krajů (a zrušení školských úřadů, které se dosud k žádosti vyjadřovaly) bude žádost posouzena na úrovni kraje a s vyjádřením krajského orgánu, který vykonává státní právu ve školství, zaslána ministerstvu. Aby byl dodržen dnešní postup, měl by mít příslušný krajský orgán určitý čas na posouzení žádosti. V případě tří ministerstev uvedených v odstavci 2 je termín podání žádosti přizpůsoben okolnosti, že žádosti těchto ústředních správních úřadů kraj v přenesené působnosti neposuzuje.

K § 56

Výčet údajů nezbytných pro zápis do školského rejstříku je v podstatě obdobný jako v současném zákoně č. 564/1990 Sb. a je přizpůsoben terminologii navrhovaného zákona. Oproti současnému stavu je požadováno například čestné prohlášení zřizovatele, že na majetek zřizovatele nebyl prohlášen konkurz, že nemá daňové nedoplatky, že nebyl proveden v posledních třech letech výmaz ze školského rejstříku. Umožňuje se, aby do školského rejstříku byla zapsána i jiná právnická osoba za stejných podmínek uvedených v tomto zákoně. Kromě náležitostí uvedených v § 56, žadatel předkládá podklady pro posouzení žádosti vyplývající z § 57.

K § 57

Ustanovení umožňuje na rozdíl od současného stavu, aby ministerstvo (popř. kraj v rozsahu své působnosti) posoudilo předloženou žádost (ve spolupráci s orgánem kraje v přenesené působnosti) podle předložených náležitostí a rozhodlo o splnění dostatečnosti podmínek pro vzdělávací činnost nebo školskou službu uvedenou v žádosti. Kromě dnes již částečně uvedených náležitostí se nově posuzuje žádost se zřetelem na stanovisko obce, v níž hodlá zapisovaná školská právnická osoba působit, pokud se jedná o základní školu nebo mateřskou školu (nebo odpovídající školská zařízení), a kraje v ostatních případech. Posuzován bude rovněž navrhovaný způsob hospodaření, návrhy na personální zabezpečení i materiální vybavení navrhované školské instituce, apod. Novinkou je posouzení předcházejících aktivit žadatele z hlediska ekonomické i společenské důvěryhodnosti.

K § 58

Významným charakteristickým rysem školské právnické osoby a dalších právních forem škol a školských zařízení zapsaných do školského rejstříku a poskytujících stupeň vzdělání podle tohoto zákona, je právo vydávat doklad o vzdělání. Toto právo se přiznává také základním uměleckým školám a jazykovým školám. Analogicky je zakotveno, že v případě vzdělávacích programů, které stupeň vzdělávání neposkytují, je v jejich pravomoci vydat osvědčení.

K § 59

Důvody vedoucí k zamítnutí žádosti vyplývají již z předchozího paragrafu. Správní úřad, který o žádosti rozhoduje, při posouzení návrhu na zápis do školského rejstříku zváží, zda údaje uváděné v žádosti osvědčují, že jsou splněny předpoklady pro řádnou činnost školy nebo školského zařízení. Při svém rozhodování bude postupovat podle ustanovení § 57 písmen a) až j).

K § 60

Změny zápisu ve školském rejstříku jsou v těch případech, kdy jde o formální změny (například o změnu sídla zřizovatele, změnu názvu apod.), navrhovány zřizovatelem do 14 dnů. Ostatní případy, s výjimkou údajů o zřizovací či zakládací listině právnické osoby poskytující vzdělávání, se podávají v termínech uvedených v § 55. I bez návrhu může ministerstvo opravit zjevné nesprávnosti, např. údaje s písařskými chybami.

K § 61

Zánik školské právnické osoby (obdobně jako její vznik) je tak závažnou skutečností, že musí být vymezen zákonem. Ustanovením se stanoví výčet skutečností, na jejichž základě ministerstvo nebo kraj rozhodují v rámci své působnosti o výmazu školské právnické osoby ze školského rejstříku. Specifické postavení má Česká školní inspekce, která může na základě inspekčních zjištění navrhnout výmaz školské právnické osoby nebo její části ze školského rejstříku.

K § 62

Pro zánik nároku na přidělení finančních prostředků na přímé náklady je rozhodujícím dnem den právní moci rozhodnutí o výmazu ze školského rejstříku, neboť tímto dnem zaniká rovněž právo příslušné školy popřípadě školského zařízení nebo jejich zřizovatele poskytovat vzdělávání nebo školské služby, k nimž se příslušné finanční prostředky vztahují.

K § 63

Ustanovení řeší odpovědnost za vypořádání vyplacených přidělených finančních prostředků a za další závazky školské právnické osoby závazky zejména vůči žákům. Tuto odpovědnost má školská právnická osoba zejména v případě soukromých nebo církevních zřizovatelů, v případě školské právnické osoby zřízené státem, krajem nebo obcí má tuto odpovědnost také její zřizovatel.

K § 64

Ustanovení zakládá povinnost právnické osobě nebo jejímu zřizovateli zajistit předání výsledků hodnocení žáků nebo studentů, aby mohli doložit dosažené výsledky ve vzdělávaní nebo se předešlo jejich ztrátě nebo zneužití.

K § 65

V ustanovení § 65 je v souladu s článkem 25 Listiny základních práv a svobod a Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin (Sdělení MZV č. 96/1998 Sb.) příslušníkům národnostních menšin garantováno vzdělávání v mateřském jazyce stanovením povinnosti státní správě toto právo naplnit. V případě samostatných tříd nebo škol stanoví zákon v odstavcích 3 a 4, za jakých podmínek se toto právo naplňuje. Stanovení počtu dětí, žáků a studentů ve třídách, popř. studijních skupinách nebo školách národnostních menšin je výrazně sníženo proti poměrům stanoveným pro majoritní populaci; ministerstvo dále může povolit výjimku z uvedeného počtu dětí, žáků a studentů. Ustanovení odstavce 5 o možnosti zrušit třídu nebo školu je doplněním podmínky obdobné pro zřízení takové třídy nebo školy a při splnění příslušných podmínek umožňuje (tzn. s možností výjimek) takové zrušení. Nově se zavádí možnost, aby pro podporu zájmů příslušníků národnostních menšin mohl ředitel školy se souhlasem zřizovatele stanovit v rámci školního vzdělávacího programu předměty nebo jejich části, v nichž bude možno výuku organizovat dvojjazyčně. Dále se stanoví, že vysvědčení, protokoly a diplomy o absolutoriu se ve školách, kde se vyučuje v jazyce národnostní menšiny, vydávají dvojjazyčně, tj. v jazyce českém i v jazyce národnostní menšiny.

K § 66

Výuku náboženství ve školách je podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod třeba upravit zákonem. Článek 14 Listiny však uvádí požadavek stanovit poměry výuky náboženství ve státních školách, těchto školy však budou po převodu kompetencí ke zřizování škol a školských zařízení z ministerstva na kraje (a již v roce 1990 ze státu na obce v případě základních škol) bude velmi málo. Lze se domnívat, že ústavodárce v době vzniku Listiny měl na mysli školy, které nejsou soukromé nebo církevní. Ustanovení o vyučování náboženství ve školách vychází ze současné úpravy dané vnitřním předpisem s tím, že náboženství lze vyučovat jako nepovinný předmět, což znamená, že pokud o výuku náboženství projeví zájem nejméně 7 žáků školy stejného náboženství, respektive jejich zákonných zástupců, stejného náboženství, je ředitel školy povinen tuto výuku zajistit. Účast ve výuce náboženství je pro žáky, pokud si tento předmět zvolí, povinná.

V případě zájemců o výuku náboženství s různým vyznáním se předpokládá dohoda se zástupci příslušných církví o obsahu a způsobu výuky a zastoupení vyučujících z jednotlivých církví s vedením školy. Stanoví se rovněž, že výuku náboženství mohou organizovat církve nebo náboženské společnosti, které jsou státem registrovány podle zvláštního právního předpisu. Předpokládá se, že v budoucnu (po přijetí příslušného zákona) půjde o církve ve druhém stupni registrace. Ustanovení umožňuje rovněž spojovat k výuce náboženství žáky z několika ročníků jedné školy, popřípadě více škol do jedné skupiny, nejvýše však do počtu 30.

Ve druhém odstavci je deklarováno, že výuku náboženství provádějí podle příslušných ustanovení zákoníku práce bezúhonní a zdravotně způsobilí pověření zástupci církví a náboženských společností v pracovněprávních vztazích; přihlíží se rovněž k jejich odborné a pedagogické způsobilosti. V § 210 tohoto zákona je zároveň uvedeno zrušení příslušného ustanovení zákona č. 218/1949 Sb., které stanovilo povinnost duchovních vyučovat náboženství ve školách bezplatně.

K § 67

Ustanovení § 67 vychází z dnešního stavu, kdy je vyhláškou MŠMT stanoven rozsah a další podrobnosti o školním roce v základních, středních a dnes také ve speciálních školách. Tímto zákonem se stanovuje v uvedených školách školní rok pro všechny zřizovatele. Předpokládá se, že školní rok v mateřských, základních uměleckých a jazykových školách, i když zřejmě bude téměř shodný se školním rokem v základních a středních školách, bude moci být v souladu s potřebami těchto škol organizován (i když pravděpodobně jen v detailech) odlišně. Stanovit parametry školního roku pro tyto školy s ohledem na potřebné úpravy je možno stanovit v příslušných vyhláškách. Není vyloučeno stanovit stejnou organizaci školního roku, jaká je určena pro základní a střední školy.

K § 68

Hodnocení vzdělávání ve školách je rozděleno do dvou kategorií – dosud obvyklé hodnocení žáků nebo studentů a nově hodnocení škol.

Nově se proti současnému stavu ukládá školám vydat vlastní pravidla pro hodnocení žáků nebo studentů. Dřívější centrální pravidla klasifikace žáků nebudou obnovována, ministerstvo však stanoví v příslušných vyhláškách základní kritéria pro zpracování školních hodnotících pravidel, která budou obsahovat klasifikační stupně a některé základní zásady pro hodnocení žáků.

V ustanovení odstavce 5 se zavádí možnost poskytnout žákům středních škol a studentům vyšších odborných škol prospěchové stipendium na základě kritérií stanovených ve stipendijním řádu příslušné školy.

V hodnocení školy dochází k úpravě. Kromě již známého hodnocení školy ze strany České školní inspekce se nově zavádí hodnocení vnitřní pomocí výroční zprávy školy. Údaje, které musí ve výroční zprávě o sobě škola uvést, jsou požadovány v příslušném paragrafu zákona a výroční zprávu školy musí schválit příslušná školská rada. Školské rady budou zřizovány podle tohoto zákona v každé škole, která vzdělává žáky nebo studenty v alespoň jednom vzdělávacím programu pro vzdělávání, které poskytuje stupeň vzdělání.

Z ustanovení tohoto paragrafu, resp. dalšího paragrafu, také vyplývá, že Česká školní inspekce provádí hodnocení vzdělávání ve školách a školských služeb ve školských zařízeních spadajících do působnosti tohoto zákona, nikoli tedy například v institucích dalšího vzdělávání, tj. těch, které nejsou školou nebo školským zařízením podle školského zákona.

K § 69

Hodnocení školských služeb ve školských zařízeních je prováděno Českou školní inspekcí. Vnitřní hodnocení obdobné výroční zprávě škol nebude zaváděno, protože u samostatných školských zařízení nemusí vznikat povinně školská rada a nepředpokládá se zpracování a následné schvalování výroční zprávy. Pokud však bude součástí školské právnické osoby kromě školy také školské zařízení poskytující školské služby, měla by být činnost tohoto školského zařízení do výroční zprávy školy zahrnuta a schválena školskou radou.

K § 70

Každoročně bude hodnocen stav vzdělávací soustavy v České republice ministerstvem. I když je v současnosti vydávána každoročně zpráva o školství, tento zákon stanoví ministerstvu další povinnost – zpracovávat dlouhodobý záměr v oblasti vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy a nově zpracovávaná zpráva bude muset kromě jiných údajů na přijaté záměry v dlouhodobém záměru reagovat. Strukturu ani další náležitosti zprávy ministerstva zákon neuvádí, předpokládá se však, že bude vycházet z aktuálního stavu a z požadavků orgánu, kterému je předkládána - Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V jednotlivých krajích bude hodnotit stav a rozvoj vzdělávací soustavy v daném regionu rovněž kraj v přenesené působnosti. Souhrnné poznatky o stavu vzdělávací soustavy vycházející z inspekční činnosti budou obsaženy rovněž ve výroční zprávě České školní inspekce.

K § 71

V ustanovení § 71 se uvádějí povinnosti školy a školského zařízení, které nejsou popsány v dalších ustanoveních tohoto zákona. Kromě vedení nezbytné dokumentace o činnosti školské instituce a vedení evidence základních dokladů o vzdělání (např. závěrečných vysvědčení osvědčujících dosažení stupně vzdělání žáků a studentů) se považuje za potřebné uvádět další dva základní okruhy povinností škol a školských zařízení. Prvním okruhem je dbát na bezpečnost a ochranu zdraví účastníků vzdělávání. O konkrétních opatřeních bude informovat školní nebo vnitřní řád, některá jsou obsažena již v tomto zákoně nebo vyplývají z jiných zákonů, přičemž kontrola dodržování přijímaných opatření je povinností vedení školy nebo školského zařízení.

Druhou povinností škol a školských zařízení je respektovat základní fyziologické a psychické potřeby dětí, žáků a studentů a bránit je před riziky ohrožujícími jejich zdravý vývoj. Ve větší míře než dosud by měli mít pedagogové na zřeteli potřeby vzdělávaných (pitný režim, nevytváření stresujícího prostředí, apod.) a ochranu před šikanou, pronikáním drog a jiných zakázaných či nevhodných prostředků do školských institucí. Školy také budou mít povinnost zajistit poskytování služeb výchovného poradenství a umožnit využívání těchto služeb dětmi, žáky a studenty.

Zřejmá je povinnost školy dbát na ochranu dalších práv vzdělávaných vyplývajících např. z Úmluvy o právech dítěte a dalších mezinárodních úmluv o lidských právech a základních svobodách, které jako takové jsou normou vyšší právní síly než zákon. Z těchto důvodů nejsou ustanovení těchto dokumentů v zákoně znovu uváděna.

V ustanovení písm. g) se zavádí povinnost školy poskytovat informace žákům, studentům, popř. jejich zákonným zástupcům, ale i dalším osobám, které osvědčí právní zájem, což se týká např. rodičů zletilých žáků nebo studentů, kteří mají podle jiných zákonů vůči svým dětem v době jejich studia vyživovací povinnost, apod.

K § 72

V ustanovení § 72 jsou uvedena práva dětí, žáků nebo studentů, která nejsou zmíněna v jiných ustanoveních zákona. Jde zejména o právo na informace o výsledcích a průběhu vzdělávání, které je sice v mnoha školách respektováno i bez zákonné úpravy, ale podle zkušeností řady zákonných zástupců nebo samotných žáků či studentů, není toto nepsané právo naplňováno vždy. Rozsah a četnost poskytování informací o vzdělávání by měly být upraveny ve školním řádu. Právo účastnit se práce ve volených orgánech školy a tím mít možnost podílet se na chodu školy, je podle názoru předkladatelů důležitou pravomocí těch, kterým je služba – tedy vzdělávání poskytováno. Zákon upravuje v jiných ustanoveních činnost nejdůležitějšího participačního orgánu na řízení školy – školské rady, to je však pouze jedna z možných forem účasti rodičů nebo žáků na chodu školy. Dobrovolně mohou být ve školách zřizovány tzv. žákovské samosprávy, které v některých školách mají dobré postavení, v řadě škol pokračuje práce v různých formách rodičovských sdružení. Důležitou součástí práce vybraných pracovníků škol – školních výchovných poradců (a nejen těchto pracovníků) je poradenská činnost vůči vzdělávaným. Právo na včasnou a účelnou radu v různých otázkách týkajících se vzdělávání je považováno za důležitou součást činnosti školy a školských zařízení. Nejde jen o pomoc při profesní orientaci žáků, byť je na tuto složku poradenské činnosti kladen značný důraz, nýbrž také o optimalizaci současného vzdělávání žáka, zejména žáků handicapovaných nebo žáků s psychickými problémy. V některých školách jsou zaváděny služby školních psychologů. Zaváděné služby tohoto typu by měly také přispět k odstraňování některých jevů spojených s šikanou ve školách, pronikáním drog a jiných toxických látek do škol a školských zařízení, apod.

K § 73

Kromě práv jsou žákům a studentům stanoveny také povinnosti, které jsou v současné době obsaženy v příslušných vyhláškách a je třeba je stanovit zákonem. Z uvedené současné úpravy vychází povinnosti stanovené v odstavci 1 písm. a), b) a d). Ustanovení obsažené v písmeni c) vyplývá z § 75 a ustanovení obsažené v písm. e) vyplývá z § 71 písm. a) a b).

Povinnosti zákonného zástupce dítěte nebo nezletilého žáka jsou obdobného rázu jako v ustanoveních v odstavci 1 s tím, že v právních vztazích zastupuje nezletilého žáka jeho zákonný zástupce.

K § 74

Povinná dokumentace poskytuje základní informace o vzdělávací instituci a je významná pro posouzení činnosti školy nebo školského zařízení a jeho kontrolu. Rozhodnutí o zařazení do školského rejstříku je nezbytné pro ověření způsobilosti vzdělávacího zařízení pro vzdělávání v daném rozsahu, evidence vzdělávaných je důležitá pro financování vzdělávacího zařízení, další dokumentace slouží k ověřování činnosti a kvality pedagogické práce. Hospodářská dokumentace a účetní evidence je nezbytná pro vykazování správného použití finančních prostředků.

V odstavci 1 je uveden výčet dokumentace, podle odstavce 7 budou informace o konkrétních tiskopisech, na kterých je dokumentace vedena, včetně jejich formy a obsahu, zveřejňovány každoročně ministerstvem ve Věstníku ministerstva. Formu a obsah platných tiskopisů vysvědčení a diplomů o absolutoriu bude ministerstvo zveřejňovat v elektronické podobě.

Nově se v odstavci 2 zavádí školní matrika, která bude obsahovat základní údaje o dítěti, žákovi a studentovi jako součást statistického systému sledování ve školství. Školní matrika bude plnit úlohu nejen směrem k škole nebo ministerstvu, ale bude možno z ní čerpat dlouhodobě údaje o průběhu vzdělávací dráhy každého jednotlivce, a to v případě osvědčeného právního zájmu a v souladu se zvláštním předpisem.

Údaje o zdravotní způsobilosti, zdravotním postižení, popřípadě zdravotních obtížích, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání, jsou evidovány především s ohledem na zájem žáka a snahu poskytnout mu co nejlepší podmínky pro vzdělávání, dále vzhledem k odlišnostem ve financování škol vzdělávajících zdravotně postižené žáky nebo studenty a k zajištění potřebných opatření a vytvoření podmínek při přijímání, průběhu i ukončování vzdělávání žáků a studentů, jejichž zdravotní stav to vyžaduje (např. organizace maturitní zkoušky apod.).

V tomto ustanovení jsou rovněž uvedeny některé požadavky týkající se vedení vysvědčení.

K § 75

Ustanovením § 75 je uloženo ředitelům škol vydávat školní řád a ředitelům školských zařízení vnitřní řád, ve kterém bude podrobněji upraven provoz těchto zařízení a pravidla vnitřního režimu těchto institucí. Nezbytné oblasti, které musí být upraveny školním nebo vnitřním řádem, jsou uvedeny v odstavci 1, předpokládá se však, že obsah školních nebo vnitřních řádů bude podrobnější. Školní nebo vnitřní řád nemůže být v rozporu s právními předpisy a nemůže ukládat další povinnosti neobsažené v zákonných právních normách.

Zveřejnění školního nebo vnitřního řádu znamená umístit jej na místě přístupném pro žáky i pro všechny pracovníky školy, například v hale školy, do níž mají všichni uvedení přístup. O vydání školního řádu musí být informováni rovněž zákonní zástupci nezletilých žáků.

K § 76

Ustanovení § 76 je obdobou již platného ustanovení § 58a zákona č. 29/1984 Sb. Je snahou navrhovatele, aby vzdělávání ve školách a školských zařízení nebylo ovlivňováno činností politických stran a hnutí. Za politickou činnost se nepovažuje výuka nebo např. beseda s představitelem politické strany nebo hnutí na téma obsažené v rámcovém či školním vzdělávacím programu nebo v učebních osnovách vyučovacího předmětu, např.občanské výchovy, za účelem seznámení žáků s politickým systémem, Ústavou ČR, Evropskou unií a dalšími obecnými tématy.

K § 77

Za reklamu, která není ve školách a školských zařízeních povolena, se považuje taková reklamní činnost, která je v rozporu s cíli a obsahem vzdělávání, která nabádá ke kouření, konzumaci alkoholických nápojů, odporuje zdravému životnímu stylu, apod. Taková reklama, která může vést k ohrožení zdraví, psychický nebo morální vývoj vzdělávaných, včetně případného prodeje výrobků, je zakázána.

K § 78

Bezpečnost a ochrana zdraví účastníků vzdělávání je jednou z prvořadých povinností vedení škol a školských zařízení. Opatření k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo studentů a pracovníků musí být uvedena ve školních řádech. Další podrobnosti upravující tuto problematiku a týkající se například stanovení odpovídajícího počtu pracovníků školy při doprovodu na akcích, kterých se účastní děti a žáci, nebo organizaci pedagogických dozorů, budou stanoveny vyhláškami. Podmínky prevence a bezpečnosti a ochrany zdraví ve školách a školských zařízeních budou stanoveny vyhláškou v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví a s Ministerstvem práce a sociálních věcí.

K § 79

Výchovná opatření jsou částečně přejata z dosud uplatňovaných opatření pro posílení kázně obsažených ve vyhláškách č. 291/1991 Sb. a č. 354/1991 Sb., proti současnému stavu se rozsah nijak výrazně nemění a jejich výčet bude stanoven opět vyhláškami. Zákonem je stanoveno pouze podmíněné vyloučení ze školy a vyloučení ze školy s ohledem na výrazný zásah do práv žáka nebo studenta. Současně je stanoveno jednoznačněji než dosud, že ze vzdělávání ve škole nelze vyloučit žáka, který plní povinnou školní docházku, což platí i v případě soukromých nebo církevních škol.

Rozhodnutí ředitele školy nemůže být učiněno dříve než po dvou týdnech od doby, kdy se žák provinění dopustil z důvodu potřeby řádného posouzení případu. Projednání každého vyloučení nebo podmíněného vyloučení žáka nebo studenta v pedagogické radě školy je třeba uskutečnit do doby, než dojde k rozhodnutí ze strany ředitele školy.

K § 80

Povolování pokusného ověřování je proti dnešnímu stavu upřesněno o náležitosti rozhodnutí ministerstva, které se vztahují k uvedené tematice. Režim pokusného ověřování metod, obsahu, organizace vzdělávání je nutný v případech, kdy zákon nepamatoval (a ani v mnohých případech nemohl pamatovat) na okolnosti, které se vyskytnou s postupujícím vývojem společnosti a vzdělávacích trendů. Současně se umožňuje, aby byly ověřeny nové postupy a přístupy v pedagogice nebo při ověřování metod a postupů ze zahraničních programů přímo ve vyučování (například experimenty vyplývající z programu PHARE, apod.), samozřejmě za patřičného sledování a vyhodnocení vývoje experimentu ze strany zadavatele.

K § 81

O povinnosti školní docházky se zmiňuje článek 33 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že její délka bude stanovena zákonem. Tento zákon se současně také vyrovnává s dosud neupravenou skutečností, do kolika let věku vzdělávané osoby lze, resp. je nutno plnit povinnou školní docházku, neboť teoreticky by mohl nastat případ, kdy žák z různých příčin (zdravotních nebo zanedbání povinnosti ze strany zákonných zástupců) nenastoupí v obvyklém věku (resp. ani do dosažení 17 let věku) k plnění povinné školní docházky. Přesný okamžik ukončení povinné školní docházky je stanoven v § 87.

I nadále zásadou zůstává v odstavci 3 a 4 zakotvená povinnost obce zajistit, aby každý žák měl možnost plnit povinnou školní docházku v blízkosti svého bydliště. Je také pamatováno na situaci, kdy by základní škola, která po převedení dnešních speciálních škol do jedné instituce se základní školou, uskutečňovala vzdělávání pouze pro žáky se zdravotním či jiným znevýhodněním. Pro školy, které budou uskutečňovat pouze vzdělávání pro žáky se zdravotním či jiným znevýhodněním, se spádový obvod nestanoví.

Možnost zákonného zástupce vybrat si školu podle svého uvážení zůstává zachována. Žáci, kteří byli přijati do víceletých vzdělávacích programů středních škol, budou plnit povinnou školní docházku v odpovídajících ročnících těchto škol.

Odstavec 8 obsahuje ustanovení o možnosti převedení žáka z víceletého vzdělávacího programu střední školy do odpovídajícího ročníku školy základní, a to se souhlasem zákonného zástupce a po do dohodě s ředitelem základní školy, kam se žák převádí. Výjimkou jsou pouze případy, kdy je důvodem převedení neprospěch žáka, tj. neplnění požadavků vzdělávacího programu, v němž se žák vzdělává. V těchto případech může ředitel střední školy žáka převést i bez souhlasu zákonného zástupce žáka.

K § 82

Ustanovení o odkladu povinné školní docházky se neodchylují od dosavadní právní úpravy.

K § 83

V zákoně zůstává ustanovení o možnosti dočasně prominout povinnou školní docházku těžce mentálně postiženému dítěti. Pojem „dočasné prominutí povinné školní docházky“ nahrazuje dosud zavedený pojem „osvobození od povinné školní docházky“. Ustanovení se týká dětí, u nichž došlo k tak vážnému mentálnímu postižení, že podle vyjádření lékařů nejsou schopny absolvovat povinnou školní docházku ani v pomocné škole. Osvobození není možné uskutečnit na trvalo, nově je do ustanovení doplněna povinnost revidovat rozhodnutí krajského orgánu vykonávajícího státní správu ve školství nejdéle po pěti letech. Zároveň je nadále stanovena povinnost kraji v přenesené působnosti zajistit takovému dítěti náhradní formu vzdělávání odpovídající možnostem dítěte.

K § 84

Ustanovení tohoto paragrafu umožňuje, aby za zákonem vymezených podmínek absolvoval žák část nebo celou povinnou školní docházku jinak než každodenní docházkou do školy zapsané do školského rejstříku. Kromě dosud vymezených podmínek pro jiný způsob povinné školní docházky (vyhláškou č. 291/1991 Sb., o základní škole), které se výrazně nezměnily pro první tři v zákoně uvedené možnosti, se nově upravuje tzv. individuální vzdělávání, a to v písm. d). Toto vzdělávání dosud probíhalo jako experiment vyhlášený ministerstvem podle § 58 písm. a) zákona č. 29/1984 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V písmenu e) jsou uvedeny školy, ve kterých bylo možno již v minulosti plnit povinnou školní docházku a jsou tradiční součástí buď zastupitelských úřadů států či kulturních institucí cizích států nebo vznikly na základě resortních dohod.

K § 85

V ustanovení § 85 je stanoveno, že žák, který plní v uvedených případech povinnou školní docházku jiným způsobem, nadále zůstává žákem buď spádové školy, nebo té školy, kam byl přijat na základě výběru zákonného zástupce. V zájmu další potřebné komunikace s žákem a jeho zákonnými zástupci je stanovena povinnost zákonného zástupce oznamovat škole adresu bydliště uvedeného žáka.

Poskytování učebnic a základních školních potřeb je omezeno pouze na případy uvedené v § 84 pod písmeny a) nebo d) z toho důvodu, že ve školách při zastupitelských úřadech- pokud jde o učebnice a základní školní potřeby - žáci pracují v obdobném režimu jako ve školách v České republice a školy zřízené na základě mezinárodních dohod poskytují učebnice podle příslušné dohody. Dále je stanovena povinnost žákovi, který plní povinnou školní docházku ve škole mimo území České republiky nebo se individuálně vzdělává, konat zkoušky ze stanovených předmětů ve škole, jíž je žákem v České republice, či škole při českém zastupitelském úřadě.

K § 86

Pro zahájení individuálního vzdělávání je třeba splnit zákonem stanovené podmínky. Zahájit individuální vzdělávání je možno i v průběhu školního roku, zejména v těch případech, kdy pro to existují mimořádné důvody, například zdravotního charakteru. Obvyklé však bude zahajovat individuální vzdělávání s počátkem školního roku.

Písemnou žádost o individuální vzdělávání žáka je zákonný zástupce povinen doručit příslušnému kraji v přenesené působnosti v tříměsíčním předstihu před plánovaným začátkem individuálního vzdělávání, aby žádost mohla být řádně posouzena ve lhůtách obvyklých pro správní řízení. Žádost má objasnit důvody, které vedou zákonného zástupce žáka k tomu, aby převzal úlohu, kterou za jiných okolností zastává stát, a zejména uvést a doložit, zda podmínky pro vzdělávání budou pro žáka a jeho vývoj dostačující. Důraz se klade zejména na body d), e), f) a h) uvedené v odstavci 2, protože na jejich základě bude žádost zejména posuzována. Z popisu podmínek k bodu d) odstavce 2 by mělo být zřejmé, že cíle, které jsou uvedeny v rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání, mohou být dosaženy a stejně tak může být za uvedených podmínek probrán obsah učiva stanovený týmž rámcovým programem. Na vzdělávající osobu jsou po osobnostní stránce vznášeny obdobné požadavky jako na pedagogické pracovníky podle tohoto zákona.

Posouzení žádosti podle odstavce 3 bude prováděno zejména se zřetelem na to, zda podmínky prostředí, ve kterém má být vzdělávání prováděno, jsou dostačující pro zdravý vývoj žáka, zdravotní stav vzdělávající osoby není zatížen zejména duševními poruchami, kromě běžně používaných učebnic nebudou při výuce používány nevyhovující učební texty.

Bezúhonností (doložené výpisem z trestního rejstříku) se míní, že dotčená osoba nebyla trestána za úmyslný trestný čin v souladu s podmínkami pro pedagogické pracovníky podle tohoto zákona. Zrušení souhlasu s individuálním vzděláváním je možné za předpokladu, že je naplněn alespoň jeden z důvodů uvedených v odstavci 9.

Na individuální vzdělávání žáka poskytuje škola, kterou by žák navštěvoval, pokud by neměl povoleno individuální vzdělávání, zákonnému zástupci pouze učebnice a základní školní potřeby v rozsahu stanoveném nařízením vlády. Jiné výdaje na individuální vzdělávání, dopravu do školy k přezkoušení, případně další učební pomůcky hradí zákonný zástupce individuálně vzdělávaného žáka. V případě, že jde o zdravotně postiženého žáka, může krajský úřad hradit část nezbytných výdajů na výuku a kompenzační pomůcky nutné ke vzdělávání.

K § 87

Ustanovení ve vazbě na § 81 jednoznačně charakterizuje okamžik, kdy je ukončena povinná školní docházka, což je důležité z hlediska sociálního zabezpečení vzdělávané osoby.

K § 88

V § 88 se stanovuje, za jakých okolností jsou začleňováni děti pracovníků ze zemí EU do škol, v nichž plní povinnou školní docházku v České republice. Ustanovení vychází ze směrnice EU č. 77/486/EEC z 25. 7. 1977 týkající se vzdělávání dětí migrujících pracovníků a konkretizuje ji do našich podmínek. Zároveň se v souladu s touto směrnicí stanoví, že pro tyto děti zajistí kraj v přenesené působnosti bezplatnou přípravu českého jazyka, která jim umožní začlenit se do vzdělávání v základní škole; rovněž bude tento orgán podle svých možností podporovat výuku mateřského jazyka těchto dětí a kultury země původu. Pokud jde o vzdělávání pedagogických pracovníků, kteří budou vzdělávat děti pracovníků EU, zajistí kraj v přenesené působnosti jejich přípravu pro tuto činnost.

K § 89

Cíle předškolního vzdělávání jsou vyjádřeny obecně pro celou oblast předškolního vzdělávání a jsou zároveň vodítkem pro stanovení povinného obsahu předškolního vzdělávání ministerstvem a posléze vzdělávacího programu samotné mateřské školy. Naplňování cílů předškolního vzdělávání (jak při samotném vzdělávání, tak při koncipování příslušných vzdělávacích programů) musí být zároveň v souladu s obecnými cíli vzdělávání podle § 3 tohoto zákona.

K § 90

Zásadním novým prvkem uvedeným v § 90 je oproti současnému stavu uložení povinnosti řediteli mateřské školy přijmout dítě v posledním roce před zahájením povinné školní docházky. Tato povinnost ředitele mateřské školy (a současně právo rodiče, aby dítě bylo přijato) byla stanovena na základě snahy státu o vyrovnání případných nerovností, resp. handicapů nebo rozdílů v úrovni sociokulturního vývoje dětí v předcházejícím období. Pokud by kapacita mateřské školy byla naplněna, může ředitel omezit přijímání mladších dětí do mateřské školy ve prospěch dětí pětiletých; pokud by byla v takovém případě kapacita nedostačující a rodiče budou chtít své pětileté dítě umístit do mateřské školy, je povinna obec zajistit umístění pětiletého dítěte v jiné mateřské škole. V mateřské škole mohou být děti umístěny zpravidla od tří let věku, ale i po dovršení šesti let věku, pokud jim byl například povolen odklad povinné školní docházky.

K § 91

V ustanovení § 91 jsou uvedena ustanovení organizační povahy, která stanoví kompetence ředitele školy, pokud jde o určení počtu tříd v mateřské škole, podmínek provozu mateřské školy, jmenování zástupců ředitele. První dvě uvedené kompetence jsou podmíněny souhlasem zřizovatele.

K § 92

Vyloučení dítěte ze vzdělávání v mateřské škole je vážným zásahem do práv dítěte i jeho zákonného zástupce, a je proto upraveno zákonem. Posouzení, zda byly naplněny podmínky pro ukončení vzdělávání v mateřské škole, náleží řediteli; vlastnímu rozhodnutí musí předcházet písemné upozornění alespoň jednoho zákonného zástupce dítěte, že tento krok ředitel hodlá učinit. Stanovení lhůty na splátku příspěvku na částečnou úhradu neinvestičních výdajůje dáno ředitelem mateřské školy po dohodě se zřizovatelem, uvedený dovětek v ustanovení v § 92 odst. 1 písm. d) má odstranit přílišnou tvrdost zákona v případech, kdy dojde pro zákonné zástupce dítěte k neočekávané situaci, například po ztrátě zaměstnání rodiče. Příspěvek je možné také prominout, pokud tak stanoví obecně závaznou vyhláškou obec, popřípadě kraj.

K § 93

Cíle základního vzdělávání jsou vyjádřeny obecně pro celou oblast základního vzdělávání a jsou vodítkem pro vypracování rámcového vzdělávacího programu ministerstvem a posléze pro stanovení školního vzdělávacího programu jednotlivé školy. Naplňování cílů základního vzdělávání (jak při samotném vzdělávání, tak při koncipování příslušných vzdělávacích programů) musí být v souladu s obecnými cíli vzdělávání podle § 3 tohoto zákona.

K § 94

Ustanovení stanoví, jakým způsobem, resp. v jakých školách se uskutečňuje základní vzdělávání a za jakých podmínek lze dosáhnout základního vzdělání. Na rozdíl od dnešního stavu se neuvádějí ve výčtu škol, v nichž lze dosáhnout základního vzdělání, víceletá gymnázia (s výjimkou zřízených podle mezinárodních smluv), protože podle návrhu přechodných ustanovení budou jejich první dva, popřípadě čtyři ročníky do konce roku 2005 převedeny na druhé stupně základních škol.

V odstavci 3 je pamatováno na žáky pomocných škol, kteří sice budou plnit povinnou školní docházku, ale nebudou pravděpodobně moci naplnit podmínky rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Z tohoto důvodu mají pomocné školy možnost využít vlastních vzdělávacích programů, které budou respektovat míru postižení vzdělávaných žáků. Absolvováním takového vzdělávacího programu žák pomocné školy získá na rozdíl od žáka základní školy základy vzdělání.

K § 95

Ustanovení § 95 upřesňuje proceduru zápisu do základní školy. Jde o záležitosti, které sice souvisí s povinnou školní docházkou (viz § 81 a násl.), avšak jsou zaměřeny především na ředitele základní školy.

K § 96

V ustanovení § 96 je upraveno členění základního vzdělávání v základní škole na dva stupně v rozsahu dnešního stavu. Podle ustanovení odstavce 2 se také ponechává v platnosti již uplatňovaná možnost prodloužit základní vzdělávání pro handicapované žáky. Dosud byla tato možnost dána pouze speciálním školám v dikci zákona č. 29/1984 Sb., po začlenění značné části vzdělávacích programů speciálních škol do základních škol, je však nutné tuto možnost upravit v duchu navrhované změny.

K § 97

V odstavci 1 § 97 jsou uvedeny některé z kompetencí ředitele základní školy a zavedena možnost zřízení pedagogické rady jako poradního orgánu ředitele. Pedagogické radě jsou v některých případech uvedených například v § 79 svěřeny určité pravomoci, které mohou ovlivňovat rozhodování ředitele školy.

Ve druhém odstavci se stanoví délka vyučovací hodiny a nejvyšší počet vyučovacích hodin týdně pro jednotlivé ročníky základní školy. Tato situace se neodlišuje od současného stavu. Pro větší variabilitu je možné vyučovací hodiny dělit nebo spojovat do jiných časových celků.

Podrobnější organizační podmínky pro činnost základní školy je vhodné upravit vyhláškou.

K § 98

Přípravné třídy základní školy jsou osvědčenou praxí posledních let, i když doposud poskytovaly vzdělávání na základě experimentu, neboť jejich činnost není standardně obsažena v současných školských zákonech. Přípravné třídy mohou být zřizovány tam, kde vzniká potřeba před nástupem do základní školy vyrovnat rozdílnost dosavadní výchovy dětí z rozmanitého sociokulturního prostředí a z různých příčin nelze využít nabídky a možností, které poskytují mateřské školy. Posláním přípravných tříd není výuka obdobná vzdělávání v základní škole nebo případné učení v předstihu, podstatou činnosti v přípravných třídách je v mnohých případech naučit děti komunikaci v českém jazyce a vzájemné komunikaci, základům sebeobsluhy, apod.

Funkce asistenta je důležitá zejména v případech etnických minorit, kdy by vzájemné dorozumění s učitelem bylo bez jeho činnosti obtížné.

K § 99

Ustanovení o pomocné škole odpovídá dosaženému stavu v oblasti péče o těžce mentálně postižené žáky. Potřeba věnovat těmto žákům speciální péči je vyjádřena návrhem na ponechání samostatného typu základní školy ve školském systému a prodloužením jejich vzdělávání proti obvyklé délce základního vzdělávání o jeden školní rok. Kromě odlišné délky vzdělávání v pomocné škole, je možno využít před nástupem žáka do pomocné školy ještě další specifické přípravy v celkové délce jednoho až tří let. Pokud byla žákovi dočasně prominuta povinná školní docházka, může mu pomocná škola poskytnout (v duchu ustanovení o zabezpečení odpovídajících forem vzdělání vzhledem k závažnosti postižení žáka) patřičnou pomoc při vzdělávání. I v pomocné škole lze zřídit funkci asistenta učitele.

K § 100

V ustanovení § 100 jsou upraveny podmínky, za nichž je umožněno žákovi základní školy přestoupit do jiné základní školy. V uvedeném paragrafu není zmíněn přestup ze základní školy do osmileté konzervatoře, protože v takovém případě nejde o přestup, nýbrž o přijetí do oboru vzdělání osmileté konzervatoře.

Ustanovení odstavce 2 upravuje např. postup v případě, kdy je žákovi a jeho zákonnému zástupci doporučeno vzdělávat se ve třídě nebo škole uskutečňující vzdělávací program dnešní zvláštní školy, která je v navrhovaném zákoně pojímána jako specifický vzdělávací program základní školy.

K § 101

V ustanovení § 101 jsou uvedeny povinnosti zákonného zástupce a školy v případech, kdy se žák nemůže účastnit vzdělávání. Ustanovení odstavce 2 upravuje případy, kdy žák nemůže například ze zdravotních nebo jiných závažných důvodů účastnit výuky např. tělesné výchovy. Nově se v odstavci 3 upravuje povinnost škol stanovit odpovídající způsob vzdělávání žáka plnícího povinnou školní docházku v případech, kdy žák je dlouhodobě nemocen. Aby bylo možno v případech, kdy je vzdělávání možné, naplnit povinnost školy zajistit vzdělávání žáka odpovídajícím způsobem, je současně uloženo zákonným zástupcům žáka spolupracovat se školou, resp. vytvořit vhodné podmínky pro vzdělávání tohoto žáka.

K § 102

V ustanovení § 102, který je věnován hodnocení žáka, jsou uvedeny některé významné změny oproti současnému stavu. Jde zejména o rovnocenné postavení slovního hodnocení, resp. kombinovaného hodnocení, s hodnocením prováděným klasifikačním stupněm. Slovní hodnocení již nebude povolováno jen jako pokusné ověřování ministerstvem, nýbrž volba způsobu hodnocení je na řediteli po předchozím schválení školskou radou. Předměty výchovného zaměření (například výtvarná, hudební, pracovní nebo tělesná výchova) nebudou známkovány, bude v nich prováděno jen slovní hodnocení. Výjimkou z uvedeného principu bude občanská výchova, což bude také v duchu ustanovení odstavce 2 uvedeno v rámcovém vzdělávacím programu; v tomto předmětu (pokud bude jako samostatný předmět) bude klasifikace prováděna. Druhou výjimkou mohou být předměty výchovného charakteru, které jsou však pro základní školu důležité vzhledem k jejímu zaměření.

Ve smyslu ustanovení odstavce 6 žák postupuje do vyššího ročníku, jehož hodnocení bude ve všech povinných předmětech stanovených rámcovým vzdělávacím programem lepší než nedostatečné (vyjádřeno klasifikačními stupni), s výjimkou předmětů výchovného zaměření. Předkladatelé jsou toho názoru, že hodnocení výchovných předmětů je značně subjektivní a závisí často na vrozených předpokladech žáka, navíc v mnohých případech zhoršená známka z výchovně zaměřeného předmětu spíše supluje známku z chování.

Nadále je v odstavci 7 zachováno právo zákonného zástupce žáka odvolat se proti hodnocení žáka, pokud má rodič pochybnosti o správnosti hodnocení a chce využít práva na komisionální přezkoušení žáka.

Současně je v odstavci 9 a 10 upraveno, jak má škola postupovat v případech, kdy nelze žáka hodnotit. To se týká zejména případů dlouhodobé nemoci žáka nebo absence z jiných příčin, nebylo-li využito ustanovení o jiném způsobu plnění povinné školní docházky podle paragrafu 84 a následujících.

K § 103

Ustanovení § 103 upravuje postup v případech, kdy je žákovi, který neprospěl v jednom nebo ve dvou předmětech (netýká se předmětů výchovného zaměření – viz § 102), předepsána opravná zkouška. Z dikce ustanovení odstavce 1 vyplývá, že žák může konat opravnou zkoušku nejvýše ze dvou povinných předmětů. Pokud je počet předmětů vyšší než dva, opakuje žák příslušný ročník. Konání komisionální zkoušky se řídí stejnými pravidly jako v případech stanovených v § 102. V zájmu ochrany práva žáka a zajištění objektivity při opravné nebo komisionální zkoušce se zavádí v odstavci 4 možnost konat tyto zkoušky na jiné škole a za účasti školního inspektora, pokud o to zákonný zástupce žáka požádá. Kompetence jsou v daných případech svěřeny kraji v přenesené působnosti.

K § 104

V ustanovení § 104 je upřesněno, jakým dokladem je stvrzováno žákem dosažené základní vzdělání. Nově se zákonem zavádí doložka na vysvědčení z devátého ročníku základní školy jako doklad o ukončeném základním vzdělávání. Obdobně je zavedena doložka o získání základního vzdělání na vysvědčení ze čtvrtého ročníku osmileté konzervatoře, popř. odpovídajícího ročníku jiné školy podle tohoto zákona. Na závěr kursu pro získání základního vzdělání, který může být organizován pro uchazeče, kteří splnili povinnou školní docházku, ale nezískali základní vzdělání, bude vydáváno vysvědčení z tohoto kursu s doložkou stejnou, jako v případě vysvědčení ze základní školy.

Dále je v odstavci 2 upřesněno, kdy přestává být žák žákem základní školy; toto jednoznačné stanovení termínu nebylo dosud v zákoně obsaženo.

K § 105

Je žádoucí, aby žák, který opakoval v průběhu povinné školní docházky některý ročník základní školy, měl možnost získat základní vzdělání bez přerušení vzdělávání na téže škole, kterou navštěvuje. Z ustanovení odstavce 1 je patrné, že možnost dále pokračovat ve vzdělávání v základní škole je omezena nejvýše na tři další školní roky a je vázána na rozhodnutí ředitele školy ve spolupráci s pedagogickou radou školy.

Ustanovení odstavce 2 stanoví kompetenci pro základní školu nebo střední školu organizovat kurs pro získání základního vzdělání.

K § 106

V ustanovení § 106 je stanovena, tak jako dosud, kompetence ministerstva udělovat schvalovací doložku jednotlivým učebnicím a učebním textům užívaným v základních a středních školách, popř. tuto doložku odnímat. Na rozdíl od učebnic a učebních textů určených pro vzdělávání ve středních školách je schvalovací doložka učebnic a učebních textů podstatná v případě učebnic a učebních textů určených pro vzdělávání v základních školách, resp. přípravných třídách, neboť vyjadřuje, že tyto jsou žákům poskytovány bezplatně ve smyslu ustanovení odstavce 3 uvedeného paragrafu. Pro udělování schvalovací doložky budou i nadále stanovena ministerstvem základní kritéria, a to jak formální, tak obsahová. I nadále bude sledováno respektování Ústavy a zákonů platných v ČR, soulad s cíli a obsahem vzdělávání vycházejícím z rámcového vzdělávacího programu, respektování rozsahu a vymezení příslušného předmětu, dostatečná odborná úroveň, vhodný postup odpovídající věku žáků, jazyková správnost a grafická stránka učebnice apod. V případě učebnic s texty dotýkajícími se duchovních a kulturních hodnot a tradic různých národností a kultur, bude správnosti interpretace věnována zvláštní pozornost. V případě, že budou kritéria hrubě porušena ministerstvo schvalovací doložku neudělí nebo ji odejme.

V odstavci 4 se stanoví kategorie účastníků vzdělávání, jimž se bezplatně poskytují základní školní potřeby. Rozsah bezplatného poskytování bude stanoven vyhláškou ministerstva.

K § 107

V ustanovení § 107 je charakterizováno vzdělávání, které je poskytováno ve středních školách tak, aby se odlišovalo od jiných stupňů vzdělání a současně zahrnovalo různorodé výstupy vzdělávání z těchto škol. Cíle vzdělávání budou opět důležité pro tvorbu rámcových i školních vzdělávacích programů i kontrolní činnost České školní inspekce.

K § 108

Paragraf 108 obsahuje výčet stupňů vzdělání, kterých je možno dosáhnout v oblasti středního vzdělávání. Nově se zavádí stupeň „střední vzdělání“, kterého mohou dosáhnout absolventi oborů vzdělání s jednoletou nebo dvouletou přípravou, která nekončí výučním listem. Pro žáky, kteří ukončují ve dvouletých oborech vzdělání stanovených ve vyhlášce o oborech vzdělání (daleko méně početně zastoupených) a tříletých oborech vzdělání ukončovaných závěrečnou zkouškou a výučním listem, se „osamostatnil“ stupeň střední odborné vzdělání. Z důvodů kontinuity systému se ponechává rozdělení na úplné střední všeobecné vzdělání a úplné střední odborné vzdělání, dosavadní pojem úplné střední vzdělání se však doplňuje přívlastkem „všeobecné“. Toto rozlišení by mělo umožnit zaměstnavatelům lépe odlišit přípravu, která je ukončována maturitní zkouškou všeobecného zaměření od přípravy obsahující odbornou profilaci žáka.

Určitou výjimečností je stupeň vyšší odborné vzdělání v konzervatoři. Konzervatoř je typem střední školy, která svým výjimečným obsahem a délkou studia umožňuje získat vyšší odborné vzdělání, které je ovšem odlišné od vzdělání dosahovaného ve vyšší odborné škole. Ukončování studia v konzervatoři se také liší od navrhovaného způsobu ukončování studia ve vyšší odborné škole. Žáci konzervatoře mohou tak jako doposud získat rovněž úplné střední odborné vzdělání, a to po vykonání maturitní zkoušky po ukončení příslušného ročníku ve vzdělávacím programu konzervatoře.

Délka vzdělávání středního vzdělávání stanovená tímto zákonem může být prodloužena až o dva roky v případě žáků se zdravotním postižením.

Detailnější členění oborů vzdělání do skupin podle dosahovaných stupňů vzdělání bude uvedeno ve vyhlášce o oborech vzdělání podle § 5.

K § 109

V § 109 je respektován stav dosažený zákonem č. 19/2000 Sb., kterým byl novelizován školský zákon, a který umožňuje, aby se ke studiu v jakékoliv střední škole mohl přihlásit každý, kdo splnil povinnou školní docházku, pokud splní podmínky pro přijetí. Vzhledem k tomu, že je záměrem zvláštní školy začlenit do základních škol, byla tato úprava očekávána. Rozlišuje se (jako dosud) přijímací řízení od přijímací zkoušky. Přijímací řízení je procesem začínajícím od podání přihlášky uchazečem a končícím vydáním rozhodnutí o přijetí či nepřijetí uchazeče. Součástí přijímacího řízení může být přijímací zkouška, resp. talentová zkouška. V současné době nemusí být přijímací zkouška vypsána, pokud tak rozhodne ředitel školy zejména v případech, kdy počet uchazečů nepřevyšuje kapacitu volných míst. Kritéria pro přijímání uchazečů však musí být pro všechny uchazeče přijímané ve stejném kole přijímacího řízení jednotná.

K § 110

V organizaci přijímacího řízení nedochází k výrazným změnám oproti současnému stavu. Pro označení žáka základní školy i pro jiného uchazeče, který se hlásí k přijetí ke vzdělávání ve střední škole, byl zvolen jednotný termín „uchazeč“. Odlišností proti současnému stavu je způsob zveřejňování výsledků přijímacího řízení, při jehož úpravě je respektován zákon č. 101/2000 Sb.

Postup je upraven pro první dvě kola přijímacího řízení, termíny jsou stanoveny s ohledem na vyřizování odvolání proti rozhodnutí. Pokud škola nenaplní plánovanou kapacitu po prvních dvou kolech přijímacího řízení, mohou se uskutečnit další kola, přijímací řízení však musí být uzavřeno do zahájení školního roku.

K § 111

V přijímacím řízení do některých oborů vzdělání středních škol je nezbytné ověřit míru talentu pro zvolené studium. Jedná se zejména o obory vzdělání uměleckých škol. Podle navrhované úpravy ověření talentu předchází termínu konání přijímací zkoušky, a pokud uchazeč talentovou zkoušku úspěšně vykoná, účastní se dále přijímacího řízení do zvoleného oboru vzdělání. Pokud uchazeč nevykoná talentovou zkoušku úspěšně, může podat ve stanoveném termínu přihlášku do oborů vzdělání střední školy, kde talentová zkouška není podmínkou pro přijetí.

§ 112

Odvolací řízení se proti současné právní úpravě nemění. V odvolání proti rozhodnutí o nepřijetí uchazeče se postupuje podle správního řádu, pouze lhůta k odvolání je zkrácena na osm dní. Důvodem je snaha, aby se druhého kola přijímacího řízení nemuseli účastnit uchazeči, kterým bylo na základě odvolání vyhověno. Odvolání se podává řediteli školy, který svoje rozhodnutí může v rámci autoremedury změnit. Odvolacím orgánem v případě škol MV, MO a MS zůstávají tato ministerstva. V odstavci 2 se stanoví povinnost kraji v přenesené působnosti, aby informoval ředitele školy uvedené v přihlášce žáka na druhém místě, pokud odvolání proti rozhodnutí ředitele školy uvedené v přihlášce na prvním místě vyhoví.

K § 113

Tak jako dosud je umožněno přijímat žáky přímo do vyšších ročníků, pokud úroveň jejich znalostí je na takové úrovni, která jim umožňuje přístup do vyšších ročníků střední školy. Kompetenci pro rozhodnutí o přijetí do vyššího ročníku a stanovení podmínek pro přijetí má ředitel školy. Ustanovení neobsahuje povolení orgánu státní správy pro toto přijetí, protože i dosud platné obdobné ustanovení § 19 školského zákona bylo původně navrhováno jako obrana před hromadnými přestupy žáků vyšších ročníků základní školy do víceletých (než čtyřletých) středních škol.

K § 114

Ustanovení obsahuje zmocnění pro ministerstvo upravit podrobnosti o přijímacím řízení ke vzdělávání ve středních školách vyhláškou.

K § 115

V ustanovení § 115 jsou uvedeny základní rysy organizace středního vzdělávání. Ponechávají se v platnosti dosavadní formy vzdělávání s výjimkou večerní formy vzdělávání, kterou lze realizovat formou kombinovaného vzdělávání a nově je přiřazováno distanční vzdělávání, neboť se v souvislosti s rozvojem Internetu a dalších mediálních a informačních technologií, lze očekávat, že poroste význam této formy vzdělávání, která je založena na kontaktu a zadávání úloh prostřednictvím uvedených forem komunikace. Předkladatelé jsou názoru, že potřeby externích studentů může pokrýt možnost udělení individuálního studijního plánu podle §15.

Ve třetím odstavci se stanoví délka vyučovací hodiny a nejvyšší počet vyučovacích hodin týdně ve střední škole s ohledem na maximální nároky některých vybraných oborů (např. uměleckého zaměření). Předpokládá se, že v rámcových vzdělávacích programech většiny oborů vzdělání ve středním vzdělávání bude celkový počet povinných vyučovacích hodin nižší. Pro větší variabilitu je možné vyučovací hodiny dělit nebo spojovat do jiných časových celků.

Členění vzdělávání na jednotlivé složky v odstavci 2 vychází ze současného členění výuky. Bližší podrobnosti budou uvedeny ve vyhlášce, v zákoně jsou zavedeny pouze základní pojmy, které se dále v textu používají.

K § 116

Nově se v § 116 explicitně uvádí, kdy se uchazeč stává žákem školy. V odstavci 2 jsou uvedena základní práva žáka při vzdělávání, která jsou dále vysvětlena v následujících paragrafech.

V ustanovení dalších odstavců jsou uvedeny skutečnosti odpovídající současnému stavu; jde zejména o možnost žáka přestoupit do jiné střední školy, změnit obor vzdělání, přerušit vzdělávání a opakovat ročník. Dále jsou upraveny práva a povinnosti žáka, popř. zákonného zástupce nezletilého žáka v případech, kdy se žák nemůže účastnit vyučování, je stanovena kompetence řediteli školy uvolnit žáka z vyučování některému předmětu, popř. rozhodovat ve věcech hodnocení žáků se zdravotním postižením a znevýhodněním.

K § 117

Proti současnému stavu se jednoznačně odlišuje přestup do jiné školy, přičemž se nemění obor vzdělání a ročník vzdělávání. Přestup žáka z jedné školy do druhé (například v případech, kdy se žák přestěhuje) je v podstatě formální záležitostí a jedinou povinností vyplývající ze zákona je předání dokumentace žáka z původní školy do školy, kam žák přestupuje.

K § 118

Při změně oboru vzdělání jde o proces, při němž je ředitel přijímající školy s ohledem na možné významné rozdíly v obsahu vzdělávání obou oborů vzdělání oprávněn uložit žákovi rozdílovou zkoušku k ověření jeho dosažených znalostí a dalších schopností pro nově zvolený obor.

K § 119

O přerušení vzdělávání může ředitel rozhodnout na základě žádosti žáka, pouze v případech uvedených v odstavci 2 tak musí ředitel učinit i bez žádosti. Výslovně se uvádí, že žák po dobu přerušení vzdělávání není žákem střední školy, což dosud nebylo jednoznačně upraveno. Nejvýše je možné přerušit vzdělávání na dobu dvou let. Pokud žák nemůže v uvedené lhůtě do školy nastoupit, postupuje se podle § 121. Další možností žáka po stanovené dvouleté lhůtě je přihlásit se znovu ke střednímu vzdělávání, např. k přijetí do vyššího ročníku, kdy se postupuje podle § 113. Přerušit vzdělávání lze pouze tomu žákovi střední školy, který splnil povinnou školní docházku.

K § 120

Po splnění povinné školní docházky není opakování ročníku povinností žáka, ani není povinností ředitele školy povolit opakování ročníku žákovi, který vykazuje takové nedostatky ve vzdělávání, které nedávají předpoklady pro další setrvání ve vzdělávání v daném oboru vzdělání.

K § 121

Ustanovení jednoznačně upravuje postup při zanechání studia ve střední škole. Sdělení o zanechání vzdělávání žáka se souhlasem jeho zákonného zástupce, pokud není žák zletilý, musí být prokazatelně doručeno řediteli školy. Rozhodující je datum uvedené ve sdělení nebo termín, kdy bylo sdělení doručeno škole.

V případech, kdy se žák dlouhodobě neúčastní vzdělávání a jeho nepřítomnost není omluvena, je možné jednání takového žáka za podmínek uvedených v odstavci 3 kvalifikovat, jako by vzdělávání zanechal.

K § 122

Hodnocení vzdělávání ve středních školách obsahuje obdobné prvky jako v případě základního vzdělávání, tj. rozlišuje se hodnocení klasifikací a slovním hodnocením, nebo jejich kombinací. Oproti základnímu vzdělávání je k postupu do vyššího ročníku nutné prospět ze všech povinných předmětů v daném vzdělávacím programu příslušného oboru vzdělání, ve kterém se žák vzdělává. V odborných předmětech stanovených rámcovým vzdělávacím programem uměleckých oborů vzdělání se žák hodnotí na základě vykonání komisionální zkoušky.

Pokud žák na konci druhého pololetí neprospěl nejvýše ze dvou povinných předmětů, může konat z těchto předmětů opravnou zkoušku. Pokud je hodnocen jako nedostatečný (jednotlivé stupně hodnocení budou uvedeny ve vyhlášce) z více než dvou předmětů, opakuje ročník, pokud je mu opakování povoleno podle § 120. Rovněž žák, který neprospěl nejvýše ze dvou vyučovacích předmětů, které byly vyučovány pouze v prvním pololetí, koná rovněž opravnou zkoušku v termínu stanoveném ředitelem školy, a to nejpozději do 31. srpna příslušného školního roku, aby byly splněny požadavky stanovené rámcovým a školním vzdělávacím programem pro daný ročník vzdělávání a mohlo být uzavřeno hodnocení za příslušný školní rok.

Žákovi nebo jeho zákonnému zástupci je umožněno v případech pochybnosti o správnosti klasifikace nebo slovního hodnocení požádat o komisionální přezkoušení. Počet stížností na nesprávnost hodnocení (klasifikace) vzrůstá. Nově se proto zavádí možnost, aby se komisionálního přezkoušení mohly účastnit i další osoby než jen zkoušený a členové komise a případně se tím předešlo neobjektivnímu posuzování vědomostí a dalších dosažených studijních výsledků žáka. Na druhou stranu se umožňuje řediteli školy žádost o komisionální přezkoušení posoudit a o žádosti rozhodnout. Komisionální zkouška je veřejná.

Stejně jako u základního vzdělávání se i v případě žáků středních škol zavádí možnost povolení opravné zkoušky nebo komisionální zkoušky při napadení klasifikace na jiné střední škole a za účasti školního inspektora na povolení kraje v přenesené působnosti.

K § 123

V ustanovení § 123 je výslovně upraveno uznávání dosaženého vzdělání žáka, který například opustil školu a chce si dokončit vzdělání. Lhůta deseti let je stanovena s ohledem na předpokládaný technologický pokrok a pravděpodobnost uchování nabytých vědomostí, dovedností a jiných studijních výsledků využitelných pro další studium. Požadavek na uznání dosaženého vzdělání vychází i z Rozhodnutí Rady ze dne 21. prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů . 

K § 124

Ustanovení obsahuje zmocnění k vydání vyhlášky o středním vzdělávání v potřebném rozsahu.

K § 125

V ustanovení § 125 jsou upraveny platné způsoby ukončování studia v oblasti středního vzdělávání a doklady osvědčující úspěšné zakončení studia.

Pro obory vzdělání, v nichž se dosahuje středního vzdělání, je stanovena závěrečná zkouška (její obsah je uveden v § 127). Nově se stupeň střední vzdělání zavádí i pro úspěšné absolventy prvních dvou ročníků oborů vzdělání, v nichž se dosahuje stupňů středního odborného, úplného středního všeobecného nebo úplného středního odborného vzdělání; tito absolventi nemusejí vykonat k získání stupně středního vzdělání zkoušku. Způsob ukončování vzdělávání se v případě stupně středního odborného vzdělání v podstatě nemění. Výrazně se mění způsob ukončování v oborech vzdělání končících maturitní zkouškou (§ 129 a následující) zavedením státní části maturitní zkoušky a dílčí reformou školní části maturitní zkoušky. Zavedení reformované maturitní zkoušky do praxe je oddáleno na rok 2004, do té doby bude postupováno podle dosavadní právní úpravy. Doklady vydávané pro stupeň střední odborné vzdělání se v podstatě nemění, doklady pro stupeň úplné střední všeobecné a úplné střední odborné vzdělání budou respektovat nově zaváděnou státní - společnou část maturitní zkoušky.

Ukončování absolutoriem v konzervatoři je až na malé výjimky stejné jako dosud a je upraveno v § 142.

K § 126

Ustanovení § 126 definuje účel zkoušek, kterými se ukončuje studium v oborech vzdělání středního vzdělávání. Výslovně se uvádí, že smyslem těchto zkoušek na závěr studia je ověřit, zda žáci dosáhli cílů vzdělávání stanovených v rámcových a školních vzdělávacích programech.

K § 127

Závěrečná zkouška je odlišena pro obory vzdělání stupně středního vzdělání a stupně středního odborného vzdělání. Odlišnost spočívá nejen v předpokládané vyšší úrovni teoretické zkoušky (písemné i ústní části) v oborech vzdělání stupně středního odborného vzdělání, ale také v požadavku, aby žáci v těchto oborech vzdělání absolvovali zkoušku z odborného výcviku. Vybranými obory vzdělání stanovenými ministerstvem jsou míněny obory vzdělání v dnešních středních odborných učilištích, v nichž se nezískává výuční list.

Pro jednoleté obory vzdělání (např. v praktické škole nebo odborném učilišti) není závěrečná zkouška předepsána. Posiluje se možnost vlivu zaměstnavatelů jako odběratelů absolventů příslušných škol a oborů vzdělání zákonem zavedenou možností jmenovat členem zkušení komise odborníka z praxe, a to jak krajem v přenesené působnosti, tak ředitelem školy.

K § 128

V organizaci opravných zkoušek dochází k významné změně. Na rozdíl od současného stavu opakuje žák jen ty zkoušky, které byly součástí závěrečné zkoušky, ze kterých neuspěl. V termínech uvedených v odstavci 1 může konat zkoušku dvakrát; pokud nehodlá k opravě využít nejbližšího termínu, může se pokusit o opravu do dvou let od doby, kdy měl vykonat první zkoušku.

K § 129

Maturitní zkouška prochází významnou reformou. Nově se zavádí společná část maturitní zkoušky (státem připravovaná a organizovaná) a mění se i část školní. Je stanoveno, že k úspěšnému vykonání maturitní zkoušky a tím i dosažení úplného středního všeobecného nebo úplného středního odborného vzdělání musí žák úspěšně absolvovat její obě části.

K § 130

Společná část maturitní zkoušky bude vykonávána formou jednotných testů. Bude se skládat ze tří povinných zkoušek: 1) z českého jazyka a literatury, 2) z cizího jazyka a 3) z volitelného předmětu. V návaznosti na právo zakotvené v čl. 25 odst. 2 Listiny, mají žáci školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny právo konat také zkoušku z vyučovacího jazyka a literatury národnostní menšiny. Dále může maturant konat další nepovinné zkoušky. Jejich počet je omezen pouze nabídkou nepovinných předmětů a nemožností konat nepovinnou zkoušku z téhož předmětu, z něhož žák konal povinnou zkoušku.

V rámci zkoušky z cizího jazyka bude mít žák možnost volit ze šesti jazyků s tím, že podmínkou jeho volby je, že cizí jazyk je na škole vyučován. Důvodem je skutečnost, že žák koná druhou, tj. školní část maturitní zkoušky, z téhož cizího jazyka z něhož skládá test v rámci společné části. Pokud by nebyla volba žáka nijak omezena, byla by zkouška z cizího jazyka ve školní části maturity prakticky nerealizovatelná. Nabídka šesti jazyků vychází na jedné straně ze snahy neomezovat příliš jazykovou „pluralitu“ výuky cizích jazyků a přiměřeně vycházet ze zvyklostí, na druhé straně omezit technicky nezvladatelný potenciální nárůst požadavků na zařazování dalších jazyků do nabídky pro povinnou zkoušku.

V rámci zkoušky z volitelného předmětu může maturant volit z nabídky předmětů stanovených vyhláškou ministerstva. Předměty, z nichž žáci budou konat povinné zkoušky společné části maturit, odrážejí základní okruhy všeobecných požadavků státu na dovednosti maturantů.

V rámci nepovinných zkoušek může maturant volit z nabídky předmětů vyhlášené ministerstvem. Funkce nepovinných zkoušek spočívá v možnosti maturanta profilovat se vůči přijímacímu řízení na vysoké a vyšší odborné školy. Předpokládá se, že skladba nabídky předmětů pro nepovinné zkoušky bude odvozena od předmětové skladby přijímacích zkoušek na vysoké školy.

Ministerstvo zveřejní každoročně 2 roky před konáním maturity soubor požadavků, a to formou tzv. katalogů požadavků. Jedná se o maximálně transparentní přístup státní správy, deklarující své požadavky vůči žákům, školám a širší, zejména rodičovské veřejnosti. Katalogy budou vydávány každoročně zejména proto, že se požadavky na obsah společné části maturitní zkoušky budou v souvislosti s reformou obsahu vzdělávání rovněž měnit.

Testy pro povinné zkoušky společné části maturity budou nabídnuty žákům ve dvou úrovních obtížnosti. Žák má právo volby úrovně obtížnosti. Testy pro nepovinné zkoušky budou nabídnuty pouze v náročnější úrovni obtížnosti. Základní úroveň obtížnosti testu vychází ze základních obecných požadavků státu na úroveň znalostí a dovedností maturanta. Vyšší úroveň obtížnosti nabízí možnost zejména maturantům, ucházejícím se o další studium na vysoké a vyšší odborné škole, možnost prokázat vyšší než standardní znalosti a dovednosti. Dvouúrovňové testy rovněž vycházejí vstříc značné diverzitě a pestrosti rozsahu a obsahu vzdělávání v povinných předmětech od gymnázií po „maturitní“ obory středních odborných učilišť. Vzhledem k funkci nepovinných maturitních předmětů (výše uvedená „profilace maturanta vůči přijímacímu řízení na vysoké a vyšší odborné školy) plně stačí připravit nabídku testů ve vyšší úrovni obtížnosti.

Zkoušky společné části jsou na rozdíl od zkoušek školní části maturity neveřejné. Důvodem je zajištění maximálně objektivního průběhu testování.Přístup bude umožněn pouze zadavateli testů, maturitnímu komisaři a inspektorům Česká školní inspekce, která bude na vybraných školách plnit funkci státního dozoru nad průběhem zkoušek společné části.

K § 131

Zajištění objektivnosti průběhu zkoušek společné části a vyhodnocení výsledků maturantů budou zkoušky společné části maturity centrálně připravovány, zadávány a jejich výsledky centrálně zpracovávány. Tomu odpovídá i struktura orgánů a rozdělení kompetencí. Jedná se o řešení obvyklá v zahraničí.

Centrálním rozhodovacím orgánem je ministerstvo, přičemž se předpokládá, že výkonem koordinačních a přípravných činností, jakož i zpracováním výsledků pověří specializované, jím přímo řízené pracoviště. Zodpovědnost za organizaci a průběh společné části maturit na škole ponese maturitní komisař, testy bude zadávat a nad průběhem testování ve třídě dohlížet zadavatel. Komisaři i zadavatelé budou pověřeni k výkonu své funkce ministerstvem a vybíráni budou z řad pečlivě proškolených středoškolských pedagogů. V zájmu zajištění objektivity průběhu zkoušek nesmí testy zadávat pedagog žákům školy, na níž učí. Rovněž maturitní komisař nesmí být učitelem na škole, na níž svoji funkci vykonává.

Ředitel střední školy je odpovědný za zajištění podmínek pro řádný průběh zkoušek na škole.

Odstavec 1 taxativně vyjmenovává rozhodovací pravomoci ministerstva ve věci společné části maturit. Jde zejména o vydání katalogů maturitních požadavků, schválení maturitních testů k použití, stanovení tzv. hranice úspěšnosti u každého testu, jakož i možnost tuto po vyhodnocení výsledků snížit, schválení zprávy o průběhu a výsledcích společné části maturitní zkoušky a prohlášení výsledků za platné, vystavování maturitních protokolů a řešení případných námitek maturantů proti výsledku.

Proces přípravy a realizace společné části maturitní zkoušky a vyhodnocení výsledků žáků lze rozložit zhruba do následujících kroků:

1. příprava a vydání katalogů požadavků na zkoušky společné části maturitní zkoušky

2. tvorba a ověřování použitelnosti testových úloh;

3. průběžné ukládání prověřených a validních testových úloh do banky testových úloh

4. na základě schválené koncepce testů jejich příprava a sestavení z úloh uložených v bance testových úloh;

5. výběr, proškolení a pověření komisařů a zadavatelů ministerstvem;

6. vytvoření databáze maturantů na základě přihlášek ke společné části maturitní zkoušky;

7. stanovení mezní hranice úspěšnosti každého testu, tj. bodové hodnoty výsledku z testu, jejíž nedosažení znamená, že žák zkoušku vykonal neúspěšně; stanovení způsobu klasifikace;

8. tisk a distribuce testů (tzv. testových sešitů) a tzv. záznamových archů, do nichž budou žáci v průběhu testování zaznamenávat svá řešení;

9. realizace zkoušek na všech školách;

10. sběr záznamových archů ze škol, centrální automatizovaná digitalizace výsledků, provedení kontrol a uložení do databáze výsledků; databáze výsledků bude propojena na databázi maturantů;

11. provedení ověřovacích analytických prací s cílem ověřit validnost výsledků;

12. zpracování a předložení závěrečné zprávy o průběhu a výsledcích společné části maturitní zkoušky; zpráva bude zpracována na základě protokolů o průběhu zkoušek na jednotlivých školách, předložených komisaři, a na základě analýzy výsledků;

13. posouzení a schválení zprávy ministerstvem; ministerstvo na základě vyhodnocení a analýzy výsledků může původně stanovenou mezní hranici úspěšnosti snížit;

14. vyhlášení ministerstva o platnosti výsledků společné maturitní zkoušky;

15. tisk protokolů o výsledku společné části maturitní zkoušky a jejich distribuce maturantům a školám.

Odstavec 2 definuje pojem banky testových úloh. Odstavec 3 a 4 ukládá zajištění ochrany údajů, uložených v bance testových úloh a obsahu testů, před jejich změnou, únikem, zničením a zneužitím. Ochranná bezpečnostní opatření zejména před jejich únikem a zneužitím jsou jednou z klíčových podmínek realizace společné části maturitní zkoušky. Komplexní ochranný systém bude postaven na kombinaci opatření technického, organizačního, personálního a právního charakteru.

Stejným systémem budou rovněž chráněna data, uložená v databázi maturantů a pedagogů, pověřených výkonem funkce komisaře a zadavatele. Vzhledem k tomu, že ochrana těchto dat je upravena jiným právním předpisem, není předmětem právní úpravy v rámci tohoto zákona.

Odstavec 6 stanovuje, že v případě vážného či opakovaného porušení pravidel pro průběh zkoušek ze strany maturanta, může zadavatel, odpovídající za průběh testování ve třídě, dotyčného žáka vyloučit ze zkoušky. Jde o nezbytné opatření, jehož cílem je eliminovat možnost, že díky chování jednoho žáka bude průběh zkoušky ve třídě prohlášen za neobjektivní. Nedělitelná pravomoc k vyloučení žáka je dána zadavateli, u něhož lze vzhledem k jeho nepodjatosti vyloučit subjektivní faktor při jeho rozhodnutí. Vyloučený žák bude mít možnost konat opravnou zkoušku v zářijovém termínu.

K § 132

Zkoušky společné části maturity lze konat pouze dvakrát ročně (duben a září). V těchto termínech může maturant konat řádnou, náhradní či opravnou zkoušku.

Opravnou zkoušku žák koná tehdy, pokud u zkoušky „propadl“. Opravou zkoušku může žák konat z každého předmětu pouze dvakrát. Žák koná opravnou zkoušku pouze z toho předmětu, z něhož neuspěl. Opravnou zkoušku může žák vykonat v základní úrovni obtížnosti, a to i tehdy, pokud zkoušku původně konal ve vyšší úrovni obtížnosti. V případě, že žák „přecenil“ svoje schopnosti a zvolil původně vyšší úroveň obtížnosti, je mu dána možnost „snížit úroveň obtížnosti“ při opravě zkoušky.

Náhradní zkoušku žák koná tehdy, pokud se nemohl testování zúčastnit v termínu, na který se přihlásil. Zákon v tomto případě neukládá povinnost žáka omluvit svoji nepřítomnost, neboť je zájmem žáka zkoušku konat. Povinnost omluvy a jejího případného uznání je proto nadbytečným administrativní subjektivním prvkem. Zákon však dále ukládá žákovi přihlásit se ke konání náhradní, resp. opravné zkoušky formou přihlášky.

Opravné či náhradní zkoušky může žák konat pět let po ukončení studia. Po uplynutí této lhůty se má zato, že školu ukončil, ale nedosáhl ÚSVV nebo ÚSOV.

Zákon zavádí možnost revidovat do 5 let od dosažení ÚSVV nebo ÚSOV jednu nebo více zkoušek. Revize maturitní zkoušky spočívá v tom, že žák, který zkoušku úspěšně složil v základní úrovni obtížnost, vykoná tuto zkoušku ve vyšší úrovni obtížnosti. Pokud žák revizní zkoušku vykoná úspěšně, její výsledek nahrazuje původní výsledek revidované zkoušky. Jde o jeden z řady možných „oprav“ původního rozhodnutí žáka. Typickým příkladem je situace, kdy žák se na konci střední školy rozhodne vykonat zkoušku v základní úrovni obtížnosti (nemá zájem pokračovat v dalším studiu, není ochoten podstoupit riziko neúspěchu apod.). V následujícím roce ho však původní rozhodnutí omezuje či znevýhodňuje (např. se rozhodne jít studovat na vysokou školu, která k výsledkům maturitní zkoušky při přijímacích zkouškách přihlíží). Má tedy možnost vykonat tuto zkoušku ještě jednou ve vyšší úrovni obtížnosti. Pokud uspěje, bude mu (jak je uvedeno dále v textu) vystaveno vysvědčení o revizi zkoušky, které se stane přílohou původního maturitního vysvědčení. Na tomto „revizním vysvědčení“ bude uvedeno, že původní výsledek z revidované zkoušky je plně nahrazen výsledkem revizní zkoušky.

Neúspěšnost u revizní zkoušky nemá za důsledek zpochybnění platnosti původního výsledku, na jehož základě dosáhl maturant úplného středního či úplného středního odborného vzdělání. Toto opatření vychází z toho, že neúspěšnému uchazeči nelze „odebrat“ dosažené vzdělání. Omezení možnosti konat revizní zkoušku do 5 let vychází z toho, že lze očekávat postupné změny v obsahu zkoušek a doba dvou let je považována za období, v němž by požadavky ke zkoušce měly být vzájemně srovnatelné (viz komentář výše k problematice katalogů).

Konání revizní zkoušky je omezeno pouze na ty, kteří již dosáhli úplného středního či úplného středního odborného vzdělání. Možnost revize tedy nemají ti, kteří dosud úspěšně nevykonali obě části maturitní zkoušky.

Odstavec 2 říká, že den a hodinu zahájení každé ze zkoušek společné části maturity stanovuje ministerstvo jednotně pro všechny školy a žáky. Jde o klíčový předpoklad zajištění objektivního průběhu testování. Testy jsou do okamžiku zahájení každé ze zkoušek neveřejné a podléhají opatření k ochraně proti úniku a zneužití jejich obsahu.

Žáci budou zkoušky v řádném, tj. dubnovém termínu vykonávat na škole, na níž studují. To však neplatí pro náhradní, opravné a revizní zkoušky. Zkoušky v zářijovém termínu se budou konat pouze na omezeném počtu vybraných středních škol a žáci, využívající tento testovací termín, budou na školy „přiděleni“ s ohledem na dopravní dostupnost a předměty, z nichž budou tyto zkoušky skládat.

K § 133

Zákon stanovuje možnost vykonat jednotlivou zkoušku společné části maturitní zkoušky každému, kdo získal alespoň střední vzdělání. Úspěšné vykonání jednotlivé zkoušky nemá za následek získání úplného středního všeobecného či úplného středního odborného vzdělání, ale pouze získání osvědčení o vykonání jednotlivé zkoušky (nemá charakter ani právní důsledky maturitního vysvědčení). Jde o prvek, využívající institutu společné části maturitní zkoušky pro celoživotní vzdělávání. Vykonání jednotlivé zkoušky je vázáno na dosažení středního vzdělání (nikoli úplného středního vzdělání). Lze předpokládat, že motivem konat jednotlivou zkoušku může být zejména:

1. snaha uchazeče prokázat vůči zaměstnavateli či budoucímu zaměstnavateli znalosti a dovednosti v rozsahu zkoušky a v „maturitní“ úrovni (např. znalost cizího jazyka apod.);

2. snaha uchazeče o studium na vysoké či vyšší odborné škole, který maturoval podle stávajícího modelu maturit, tj. bez společné části maturitní zkoušky, prokázat svoje znalosti a dovednosti formou reálně srovnatelnou s „čerstvými“ maturanty (např. za předpokladu, že vysoká škola deklaruje využití výsledků maturitních testů např. z matematiky jako kritéria pro přijetí by mohli být uchazeči, kteří neměli např. v roce 2003 možnost konat maturitu formou testů společné části, v roce 2005 znevýhodněni proti uchazečům z řad „čerstvých“ maturantů; v takovém případě mají tito uchazeči možnost se prokázat osvědčením o složení jednotlivé zkoušky; to sice nemá formálně srovnatelný význam, ale fakticky vypovídá o dosažení srovnatelné úrovně znalostí a dovedností z příslušného předmětu.

Možnost konat jednotlivou zkoušku je upřena žákům středních škol z důvodu, aby se jednotlivá zkouška nestala předmětem spekulací žáků, např. ověřování si znalostí před konáním maturity. Takové spekulativní chování by mohlo nesmírně zatížit a prodražit celý systém společné části maturitní zkoušky.

K § 134

Výsledek  testu je vyjádřen počtem dosažených bodů a klasifikován tradičně známkou 1- 4, a to s ohledem na počet dosažených bodů. Souběh klasifikace vychází vstříc klasifikační tradici na straně jedné a potřebou „jemnějšího“ rozlišení výsledku žáka. Pravidla „přepočtu“ dosažených bodů na známky stanoví ministerstvo vyhláškou.

Podmínkou úspěšného vykonání testu je dosažení či překročení mezní hranice úspěšnosti testu, stanovené a zveřejněné ministerstvem před konáním zkoušky.

Podmínkou úspěšného vykonání společné části maturity je úspěšné složení třech povinných zkoušek. Výsledek případných nepovinných zkoušek je na maturitním vysvědčení zaznamenán, avšak do celkového hodnocení společné části maturity se nezapočítává. Důvodem je skutečnost, že maturitní zkouška je „ukončením studia na střední škole“. Nepovinné předměty však maturant může volit bez ohledu na to, zda předmět na škole studoval či dokonce bez ohledu nato, zda je na škole vyučován. Započítáním výsledku nepovinného předmětu do celkového hodnocení společné části by byl porušen výše uvedený základní princip. Funkcí nepovinných předmětů, jak je uvedeno výše je pouze profilace žáka vůči přijímacímu řízení na vysoké či vyšší odborné školy.

Odstavec 3 ukládá ministerstvu povinnost sdělit prokazatelným způsobem každému, kdo konal společnou část maturity, náhradní, opravnou, revizní či jednotlivou zkoušku, jeho výsledek formou protokolu. Protokol ministerstvo vystaví vždy, tj. i tehdy, kdy žák zkoušku nevykonal úspěšně. Kromě transparentnosti představuje protokol základní doklad o výsledku, proti němuž může žák podat ministerstvu námitku.Pro školu znamená protokol podklad k vystavení maturitního vysvědčení. Protokol může rovněž sloužit uchazečům o vysokoškolské studium k prokázání splnění části požadavků, které vysoká škola může „započítat“ do výsledku přijímacího řízení (např. „odpustit“ uchazeči přijímací zkoušky) ještě před vykonání školní části maturity. Na základě protokolu však uchazeč o studium na VŠ či VOŠ nemůže být přijat, neboť protokol není dokladem o dosažení úplného středního či úplného středního odborného vzdělání.

Lhůta 35 dnů, určená k vystavení protokolu, je dána na jedné straně technologickými možnostmi zpracování a vyhodnocení výsledků.

Každému, kdo úspěšně vykoná revizní, resp. jednotlivou zkoušku, vystaví ministerstvo rovněž vysvědčení o revizní zkoušce, resp. osvědčení. Osvědčení o jednotlivé zkoušce, jakož i vysvědčení o revizní zkoušce není maturitním vysvědčením. Maturitní vysvědčení vystavuje výhradně škola, na níž se žák vzdělával. Není proto účelné, aby se střední škola zabývala vystavováním dokladů, které už buď maturantovi vystavila (v případě revize), nebo vystavováním dokladu někomu, kdo nebyl jejím žákem (v případě jednotlivé zkoušky).

Odstavec 4 dává každému, kdo konal společnou část maturitní zkoušky, žádost o kontrolu výsledku zkoušek, které jsou zaznamenány protokolu. Tato možnost je limitována lhůtou 8 dnů ode dne, kdy dotyčný převzal protokol. Námitka se podává ministerstvu. Jde o opravný prostředek zejména pro případ, kdy dojde při zpracování výsledků žáka k chybě. V takovém případě ministerstvo zajistí porovnání „protokolárního“ výsledku s výsledky žáka v záznamovém archu a námitku bezodkladně vyřeší.

Formální náležitosti vydání protokolu a vysvědčení o revizi, resp. osvědčení, formuláře protokolu, vysvědčení a osvědčení stanoví ministerstvo vyhláškou. Vzhledem k tomu, že jde o oficiální doklad výsledku zkoušky, je nutné stanovit jednotnou formou jeho podoby a způsobu vystavení.

K § 135

Každý, kdo hodlá konat společnou část maturity, náhradní, opravou, revizní či jednotlivou zkoušku, musí podat přihlášku ke zkoušce v předepsaném termínu, předepsanému orgánu a předepsaným způsobem. Jedná se o základní průkazný dokument, na jehož základě lze zkoušku konat. Součástí přihlášky je závazné vyjádření volby:

1. z kterého jazyka hodlá maturant konat povinnou zkoušku z cizího jazyka;

2. z jakého předmětu hodlá maturant konat volitelnou zkoušku;

3. jakou úroveň obtížnost maturant zvolil pro jednotlivé povinné zkoušky;

4. zda a případně z jakých předmětů hodlá maturant konat nepovinné zkoušky;

5. zda maturant není zdravotně postižen způsobem, který ho znevýhodňuje při vykonání zkoušek standardním způsobem;

6. z jakého předmětu hodlá maturant konat náhradní či opravou zkoušku a v případě opravné zkoušky rovněž úroveň obtížnosti opravné zkoušky;

7. z jakého předmětu hodlá uchazeč o revizi konat revizní zkoušku;

8. z jakého předmětu hodlá uchazeč o vykonání jednotlivé zkoušky vykonat tuto zkoušku.

Přihlášky se podávají řediteli školy, který přihlášky shromáždí a údaje z nich předá ministerstvu. Termíny a způsob předání bude stanoven vyhláškou. Výjimku tvoří pouze přihlášky k revizní zkoušce a k jednotlivé zkoušce, které uchazeč podívá přímo ministerstvu.

K § 136

Školní část maturitní zkoušky se bude skládat ze čtyř povinných zkoušek, a to zkoušky z českého jazyka a literatury, cizího jazyka a dvou profilových zkoušek. Žák koná zkoušku z téhož cizího jazyka, z něhož konal povinnou zkoušku v rámci společné části maturity. Žák má možnost vykonat jednu nepovinnou zkoušku. Konání zkoušky v českého jazyka a z cizího jazyka jak v rámci společné tak školní části maturitní zkoušky není nadbytečnou duplicitou. Forma testů (v rámci společné části) neumožňuje ověřit podstatnou část dovedností a samotná školní část neumožňuje maturitě plnit řadu jejích funkcí, které jsou od maturitní zkoušky požadovány. Proto je nezbytné konat zkoušku z těchto předmětů v obou částech. Jedná se o vzájemně komplementární formu ověřování.

Odstavce 4 a 5 stanovují možné formy konání jednotlivých zkoušek školní části maturity.

Pro zkoušky z mateřského a cizího jazyka se připouští pouze jedna forma, a to písemná zkouška a ústní zkouška před maturitní komisí. Profilové zkoušky a nepovinná zkouška, pokud nejsou konány z cizího jazyka, je možné skládat třemi formami.

Forma konání, vymezená písmenem a), tj. vykonání zkoušky formou zpracování maturitní práce a její obhajoby před maturitní komisí, je novým výrazným prvkem podporujícím žádané změny v obsahu a formě vzdělávání na středních školách. Podporuje totiž rozvoj a prokázání těch klíčových dovedností maturanta, které jsou dosud slabší stránkou našeho vzdělávacího systému a které zároveň patří a stále více budou patřit mezi důležité faktory životního úspěchu (např. schopnost aktivní práce s informacemi, samostatnost a tvořivost, kritické myšlení, schopnost prezentovat myšlenky, argumentovat a diskutovat své názory apod.)

Formy, vymezené písmeny b) a c) téhož odstavce jsou tradičními formami vykonání maturitní zkoušky.

Nemožnost volit formu vykonání zkoušky v případě cizích jazyků je dán záměrem ministerstva, aby zkouška z cizího jazyka v její komplexnosti byla obsahem i náročností srovnatelná s mezinárodně uznávanými zkouškami (a certifikáty) jazykových znalostí příslušné úrovně. Tyto úrovně vymezuje tzv. evropský referenční rámec.

Formu, jakou budou profilové a nepovinné zkoušky školní části maturity (s výjimkou zkoušek z cizích jazyků) na škole vykonány, stanovuje ředitel školy. V případě, že rozhodne o tom, že zkoušku je možné konat více formami, má žák právo volby jedné z těchto forem.

Důvodem, proč zákon „povoluje“ obě formy a proč je rozhodnutí o formě vykonání jednotlivých zkoušek na škole v rukou ředitele školy, je zdůraznění pedagogické autonomie školy v oblasti školní části maturit. Ředitel školy na straně jedné může rozhodnout o „směřování“ školy, na druhé straně se znalostí konkrétních podmínek a limitů může svým rozhodnutím zamezit nežádoucím důsledkům „revoluční“ plošné změny. Přechod na novu formu konání zkoušek školní části klade zvýšené nároky na pedagogický sbor školy jak v oblasti pracnosti, tak změny přístupu k výuce. Je proto žádoucí, aby se tato změna děla postupně a v návaznosti na změny obsahu a forem výuky.

Maturitní práce může mít písemnou, praktickou či kombinovanou podobu. Specifickým případem je umělecká práce či umělecký výkon.

Spolu s rozhodnutím o formě konání jednotlivých zkoušek ředitel stanoví témata maturitních prací a předměty, z nichž mohou žáci konat profilové zkoušky. Součástí nabídky témat maturitních prací je i vymezení podoby jejich zpracování. Žáci svoji volbu oznámí řediteli školy písemně.

Na rozdíl od zkoušek společné části jsou zkoušky školní části maturity veřejné. Neveřejné je jednání zkušební maturitní komise, týkající se hodnocení žáka.

Podmínkou vykonání školní části maturitní zkoušky je ukončení posledního ročníku studia. To znamená, že školní část maturitní zkoušku mohou konat pouze ti, kteří obdrží výroční vysvědčení závěrečného ročníku studia. Žáci, kteří v posledním ročníku „propadnou“, mohou školní část maturity konat až poté, co obdrží toto vysvědčení.

K § 137

Zkoušky školní části maturity se konají před zkušební maturitní komisí. Předsedu komise jmenuje kraj v přenesené působnosti do konce ledna, místopředsedu a členy komise ředitel školy do 15. března. Na rozdíl od současné praxe jmenovaný předseda vykonává svoji funkci i případě náhradních a opravných zkoušek. Snahou je zamezit potenciálně spekulativnímu chování žáků a škol, které může nastat v případě, že funkci předsedy komise při opravných a náhradních zkouškách vykonává ředitel školy.

Komise je obvykle zřízena pro každou třídu. Může však být zřízena i pro více tříd současně za podmínky, že žáci těchto tříd studují stejný obor vzdělání. Snahou je umožnit efektivní činnost komise zejména v případech, kdy na škole existuje několik „malých“ tříd ve stejném oboru vzdělání.

Podmínkou výkonu funkce předsedy komise je pedagogická a odborná způsobilost. Upouští se od stávajícího omezení, kdy předsedu komise může vykonávat pouze pedagogický pracovník. Druhou podmínkou, vymezující nepodjatost předsedy, je to, že předseda komise na příslušné škole neučil ve školním roce, kdy se konají maturitní zkoušky.

Vymezení činnosti, resp.práv a povinností předsedy a členů komise odstavce 3 a 4 odpovídají současné právní úpravě. Nad rámec současné úpravy je právo předsedy komise rozhodnout o vyloučení žáka ze zkoušky. Stejně jako u závěrečných zkoušek se umožňuje řediteli školy nebo kraji v přenesené působnosti jmenovat členem zkušební maturitní komise odborníka z praxe, popř. vysoké školy.

Komise rozhoduje o klasifikaci žáka z jednotlivých zkoušek zpravidla na návrh zkoušejícího a to hlasováním nadpoloviční většinou hlasů.

K § 138

Odstavec 1 vymezuje období, kdy je možné konat školní část maturity, náhradní a opravné zkoušky. Podle odstavce 2 ředitel může stanovit žákovi v případech hodných zvláštního zřetele individuální termín náhradní zkoušky.

Odstavec 3 ukládá řediteli školy stanovit termíny konání zkoušek. Zároveň ředitel určí termíny pro předložení maturitních prací (v případě, že rozhodne o vykonání zkoušky formou zpracování a obhajoby maturitní práce) s tím, že minimální doba, určené ke pracování maturitní práce je 5 měsíců. Pokud žák u zkoušky neuspěje, určí mu ředitel školy termín pro úpravu či doplnění maturitní práce s tím, že termín nesmí být kratší než 6 týdnů. Minimální termíny pro zpracování, popř. doplnění maturitní práce jsou kompromisem mezi nutnou délkou, potřebnou ke zpracování a harmonogramem zahrnujícím čas potřebný na vyhodnocení práce.

Odstavec 4 vymezuje podmínky, za jakých má žák právo konat náhradní zkoušku. Na rozdíl od zkoušek společné části je třeba absenci u zkoušky školní části třeba omluvit s tím, že ředitel školy rozhodne, zda omluvu uzná či ne. Náhradní zkoušku žák koná rovněž v případě, že nebyl ke školní části připuštěn z důvodu neukončení závěrečného ročníku studia do termínu konání zkoušek.

V případě, že žák svoji neúčast u zkoušky neomluví do 30 dnů, má se zato, že studium ukončil. V případech hodných zvláštního zřetele může ředitel učinit výjimku.

Žák může konat opravnou zkoušku z jednoho předmětu nejvýše dvakrát. Žák však koná opravnou zkoušku pouze z toho předmětu, v jehož případě naplnil podmínky ke konání opravné zkoušky. Upouští se tedy od stávající praxe, kdy v případě neúspěchu ze dvou a více předmětů, musel žák „opakovat“ celou maturitu. Odstavec 6 vymezuje případy, kdy žák koná opravnou zkoušku.

Odstavec 8 potvrzuje stávající praxi „svatého týdne“ před zahájením zkoušek.

Opravné či náhradní zkoušky může žák konat pět let po ukončení studia. Po uplynutí této lhůty se má zato, že školu ukončil, ale nedosáhl úplného středního všeobecného nebo úplného středního odborného vzdělání.

K § 139

Odstavec 1 a odstavec 2 vymezují způsoby klasifikace žáka u zkoušek školní části způsobem odpovídajícím současné praxi.

Novým prvkem je povinnost školy vystavit do 7 dnů od vykonání zkoušky protokol o vykonání (zkoušky) školní části maturitní. Jde o stejný princip jako v případě společné části maturitní zkoušky. Zatímco v současné době neúspěšný maturant nemá do doby úspěšného vykonání zkoušek jediný písemný doklad o výsledku, navrhovaná právní úprava stanovuje povinnost školy tento doklad vystavit.

K § 140

Žákovi, který úspěšně vykonal obě části maturitní zkoušky, škola vystaví maturitní vysvědčení. Vysvědčení je dokladem o dosažení úplného středního všeobecného, popř. úplného středního odborného vzdělání.

Odstavec 2 stanovuje, že výsledek jedné části maturitní zkoušky je platný i v případě, že žák nevykonal druhou část zkoušky. Vzhledem k omezení možnosti konat náhradní a opravné zkoušky do pěti let od končení studia na střední škole je však reálná platnost výsledku omezena touto lhůtou.

Žák, jehož zdravotní postižení neumožňuje vykonání testů společné části maturitní zkoušky běžným způsobem, má možnost vykonat tyto zkoušky náhradní způsobem, který toto postižení zohlední. Ředitel školy, popř. žák, má možnost podat ministerstvu žádost o vykonání společné části maturity náhradním způsobem a ministerstvo o této žádosti rozhodne. Součástí žádosti je i stanovisko příslušného školského poradenského zařízení.

Cizinci, kteří nastoupili do střední školy během posledních dvou ročníků svého středoškolského studia, nemusí skládat zkoušky z českého jazyka a literatury, pokud ministerstvo o žádosti ředitele školy v této věci rozhodne kladně. V obou těchto případech (zdravotně postižení a cizinci) jde o zamezení nadměrné tvrdosti při ukončování středoškolského studia v případech objektivních překážek resp. znevýhodnění na straně žáka.

Výkon funkcí komisaře, zadavatele, předsedy a členů maturitní zkušební komise je považován za překážku v práci na straně zaměstnance podle ustanovení zákoníku práce z důvodů obecného zájmu.

Ustanovení odstavce 7 se vztahuje na ukončování vzdělávání v několika tzv. dvojjazyčných gymnáziích, které v České republice experimentálně působí na základě dvoustranných dohod mezi Českou republikou a příslušným smluvním státem (např. Německo, Rakousko, Francie, Velká Británie, Itálie). Ustanovení umožňuje vykonávat dvojí maturitní zkoušku, příslušný smluvní stát umožňuje žákům těchto škol vstup na zahraniční univerzity. Toto ustanovení se navrhuje pro úplnost ponechat, i když § 200 obecně stanoví přednost znění zahraničních smluv před ustanoveními zákona.

K § 141

Žák přestává být žákem školy dnem následujícím po dni, kdy úspěšně vykonal maturitní zkoušku. V případě, že žák maturitní zkoušku, resp. jednu z jejích částí v termínu, kdy měl vzdělávání řádně ukončit, zachovávají se mu práva a povinnosti nejdéle do 30. června, tj. do konce období školního vyučování příslušného školního roku. Tím není nijak dotčena možnost po tomto datu zkoušky společné či školní části maturity konat. Ustanovení je důležité z hlediska postavení žáka ve vztahu k předpisům o sociálním zabezpečení.

K § 142

Vzdělávání v konzervatoři se ukončuje absolutoriem v konzervatoři. Žáci konzervatoří takto ukončují studium již desetiletí. Nově se od roku 1995 umožňuje, aby před ukončením absolutoriem mohli vykonat také maturitní zkoušku. Ta se v případě konzervatoře s osmiletým vzdělávacím programem koná v osmém ročníku, v případě konzervatoře se šestiletým vzdělávacím programem nejdříve ve čtvrtém ročníku vzdělávání. Ukončí-li žák studium pouze maturitní zkouškou může pokračovat ve studiu na vysoké škole, popř. je kvalifikován pro výkon povolání, ve kterém je požadováno úplné střední všeobecné nebo odborné vzdělání. Organizace a podmínky absolutoria v konzervatoři zůstávají obdobné jako dosud. Umožňuje se, aby absolventský výkon mohl být proveden společně několika žáky. V osmileté konzervatoři (v oboru vzdělání tanec) je podmínkou vykonání absolutoria v konzervatoři, v případě, že není předem vykonána maturitní zkouška, také komisionální zkouška z českého jazyka.

K § 143

Ustanovení § 143 zaručuje právo žáka podat kraji v přenesené působnosti do osmi dnů od dne kdy konal závěrečnou zkoušku, nebo absolutorium v konzervatoři, nebo převzal protokol o vykonání školní části maturitní zkoušky žádost o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušky, kterou konal. Důvodem může být např. stížnost na neobjektivitu zkušební komise nebo porušení právních předpisů v průběhu zkoušky.

K § 144

Ve středních školách je zachováván současný stav, upravený nařízením vlády č. 15/1994 Sb., podle něhož si žáci středních škol hradí učebnice, učební texty a školní potřeby (tj. potřeby využívané ve škole, které jsou v osobním vlastnictví žáka). Nově se zákonem stanoví, že žákům středních škol, kteří plní povinnou školní docházku, a žákům se zdravotním postižením ve středních školách se bezplatně poskytují učebnice a učební texty, které jsou uvedeny v seznamu učebnic vedeném MŠMT. Ukládá se rovněž ředitelům středních škol vytvořit fond učebnic a učebních textů v rozsahu nejméně 10% počtu žáků střední školy, z něhož mohou být bezplatně zapůjčovány učebnice a učební texty žákům se sociálním znevýhodněním.

K § 145

Nástavbové studium pro žáky, kteří dosáhli stupně středního odborného vzdělání, je v posledních letech hodně využíváno. Po zavedení státní části maturity do ukončování studia v tomto druhu vzdělávání se očekává, že se počet uchazečů o tento druh vzdělávání sníží. K tomu, aby byla zaručena účelná návaznost na předchozí vzdělání a také z důvodů ekonomické efektivity nástavbového studia, stanoví ministerstvo návaznost oborů vzdělání, v nichž je toto vzdělávání prováděno. Délka vzdělávání v nástavbovém studiu zůstává stanovena jako je tomu doposud. Vzhledem k tomu, že při přijímání do nástavbového studia jde o přijímání do střední školy, resp. středního vzdělávání, je umožněno řediteli školy rozhodnout o konání přijímací zkoušky do uvedených oborů vzdělání, a to návazně na příslušné obory vzdělání, v nichž žáci dosáhli středního odborného vzdělání. O povolení nástavbového studia ve školách rozhodne ministerstvo, v případě kladného rozhodnutí zapsáním nástavbového studia do školského rejstříku.

K § 146

Nově zaváděným typem studia je zkrácené studium pro získání středního odborného vzdělání s výučním listem. Tento typ vzdělávání zatím nebyl v našem vzdělávacím systému zaveden. Zatímco pro absolventy dnešních učebních oborů bylo možné navázat na předchozí vzdělání, absolventi studijních oborů měli možnost postupovat ve studiu jen k vyšším stupňům vzdělání. V současné době řada uchazečů o zaměstnání pochází z řad žáků studijních oborů a jako nezaměstnaní mohou využít rekvalifikačních kursů. Je však účelné, aby i školský systém umožnil vyučit se v některých perspektivních oborech, byť žák dosáhl vyšší úrovně předcházejícího vzdělání. Umožňuje se tedy, aby např. uchazeč s úplným středním odborným vzděláním, popř. vzděláním vysokoškolským mohl ve zkráceném studiu získat výuční list. Délka zkráceného studia se stanovuje na jeden rok v denní formě, v jiné formě, pokud je tato umožněna, se stanovuje na dva roky s možností prodloužení o půl roku. Předpokládá se, že bude absolvován v plném rozsahu odborný výcvik a předměty rozhodující pro odborné zaměření absolventa, které budou stanoveny v rámcovém vzdělávacím programu.

I ve zkráceném studiu se umožňuje řediteli školy stanovit konání přijímací zkoušky.

O povolení zkráceného studia pro získání středního odborného vzdělání s výučním listem bude rozhodovat ministerstvo, v případě kladného rozhodnutí zapíše toto studium příslušné škole do školského rejstříku.

I v uvedeném případě bude využíváno ustanovení § 123 o uznávání předchozího vzdělání, které je i v souladu s Rozhodnutím Rady ze dne 21. prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů.

K § 147

V § 147 jsou uvedeny základní znaky vyššího odborného vzdělávání a stanoveny cíle tohoto vzdělávání. Proti dnešnímu stavu, kdy je možné do vyššího odborného vzdělávání zahrnovat programy v délce 2 až 3,5 roku včetně půlroční praxe, je určena délka vzdělávání jednotně na tři roky, přičemž se do této doby počítá i praktická složka studia. Ve srovnání s bakalářskými programy vysokých škol jde o vzdělávání více prakticky zaměřené. Vyšší odborné vzdělávání je řazeno do terciárního vzdělávání podle mezinárodních porovnávacích tabulek ISCED (International Standard Classification of Education – UNESCO 1978).

K § 148

V § 148 jsou popsány orgány vyšší odborné školy, jejich ustavování a pravomoci. Na rozdíl od základních a středních škol jsou orgány vyšší odborné školy přizpůsobeny více pojetí vzdělávání podle zákona o vysokých školách, čímž je do určité míry zdůrazněno postavení vyššího odborného vzdělávání – mezi středními a vysokými školami. Navíc je ve vyšší odborné škole ustavováno kolegium, které je vnitřním orgánem školy s pravomocemi, které lze vzdáleně přirovnat k pedagogické radě jiných škol. V kolegiu vyšší odborné školy jsou však zastoupeni i studenti a kolegium je orgánem pomáhajícím vedení školy s vnitřním provozem školy. Očekává se, že kolegium bude spíše hájit zájmy učitelů a studentů vyšší odborné školy. Rada vyšší odborné školy se liší od školské rady ustavované na základních a středních školách nejen způsobem svého vzniku (rada je jmenována zřizovatelem, polovina členů rady je jmenována na návrh kolegia), nýbrž i svými kompetencemi (například projednáváním návrhů na ředitele vyšší odborné školy, schvalováním stipendijního řádu, apod.).

K § 149

Přijímání ke vzdělávání ve vyšších odborných školách se liší od přijímání ke studiu ve středních školách, zejména jinými termíny. Neupravují se také podrobnosti zákonem a ponechává se větší volnost řediteli školy stanovit v rámci uvedených ustanovení organizační postupy individuálně. S ohledem na možnost přijmout i neúspěšné uchazeče o studium na vysokých školách je možné uchazeče přijímat ještě ve třetím týdnu září. Vyhláškou budou upraveny podrobnosti k přijímacímu řízení – například určení dokladů, které musí uchazeč předložit, apod.

K § 150

Organizace vzdělávání ve vyšších odborných školách vychází ze současného stavu, podmínky jsou však vymezeny přesněji než dosud (podobně jako je tomu u vysokoškolského vzdělávání) a upravují se některé organizační záležitosti, například zápis ke vzdělávání, doklady o vzdělávání studenta nebo délka a počet vyučovacích hodin týdně.

K § 151

V § 151 jsou uvedena některá práva studenta vyšší odborné školy, která souvisejí se studiem. Možnosti, které jsou v ustanovení odstavce 1 uvedeny – změna oboru vzdělání, přerušení vzdělávání a opakování ročníku, jsou již dnes součástí organizace vzdělávání ve vyšších odborných školách.

K § 152

Ustanovení § 152 nahrazuje dnes již nevyhovující právní úpravu uvedenou v prováděcím předpise (vyhláška č. 265/1996 Sb., kterou se stanovují podrobnosti o organizaci studia a jeho ukončování ve vyšších odborných školách). Na rozdíl od současně platné právní úpravy je navrhováno, aby ředitel před rozhodnutím o ukončení studia studenta vyšší odborné školy písmeně vyzval k omluvě neúčasti studenta ve výuce.

K § 153

Ustanovení § 153 obsahuje zmocnění k vydání vyhlášky, která upraví některé podrobnosti vzdělávání ve vyšších odborných školách. Jde zejména o podrobnější rozvržení organizace školního roku, uznávání předchozího vzdělání, apod.

K § 154

Ustanovením je nově upravena kompetence ředitele vyšší odborné školy, aby zhodnotil dosažené předcházející vzdělání uchazeče o studium nebo studenta vyšší odborné školy a uznal předchozí vzdělání, pokud předcházející vzdělání má vztah k obsahu vzdělávání ve vyšší odborné škole, ve které se student vzdělává. Omezuje se doba platnosti předchozího vzdělání obdobně jako je tomu v případě studia ve středních školách.

K § 155

Způsobem hodnocení se také liší studium ve vyšší odborné škole od vzdělávání ve středních školách a svým pojetím se více blíží vysokoškolskému vzdělávání. Na rozdíl od žáka střední školy student vyšší odborné školy skládá zkoušky z předmětů, které stanoví školní vzdělávací program, popřípadě je studentovi předepsáno hodnocení jinou formou – předpokládá se, že vyšší odborné školy budou požadovat splnění některých požadavků formou obdobnou zápočtům uplatňovaných ve vysokých školách.

K § 156

Odlišně oproti ukončování vzdělávání ve středních školách bude prováděno ukončování studia ve vyšších odborných školách. Nebude požadována státní část v závěrečných zkouškách, absolutorium se bude sestávat ze tří zkoušek, ze zkoušky z odborných předmětů, z cizího jazyka a obhajoby absolventské práce, která může obsahovat též část ověřující praktické dovednosti. Ustanovení upravuje minimální počet vyhlašovaných termínů absolutoria.

K § 157

Úprava složení zkušební komise a způsob práce zkušební komise navazuje na poznatky současné praxe. Je stanoveno, že jádro zkušební komise ve vyšší odborné škole tvoří několik stálých členů včetně předsedy zkušební komise pro všechny obory vzdělání, v nichž v daném školním roce ukončují studenti svoje studium, a podle potřeby k nim mohou být přiřazováni další členové zkušební komise s ohledem na zaměření příslušného oboru vzdělání. Také organizace opravných zkoušek byla v nové úpravě změněna. Neúspěšný student nemusí skládat opravnou zkoušku z celého absolutoria jako dosud a opakuje jen zkoušku z těch předmětů (popřípadě z obhajoby absolventské práce), z nichž na první pokus neuspěl.

Ustanovení odstavců 8 až 10 zaručuje právo studenta podat kraji v přenesené působnosti do osmi dnů od dne kdy konal absolutorium žádost o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušek absolutoria nebo obhajoby absolventské práce. Důvodem může být např. stížnost na neobjektivitu zkušební komise nebo porušení právních předpisů v průběhu zkoušky.

K § 158

Vysvědčení o absolutoriu a diplom absolventa vyšší odborné školy byly jako certifikáty osvědčují úspěšné završení studia zavedeny již novelou školského zákona v roce 1995. Zákon standardně zavádí označení pro úspěšné absolventy vyšších odborných škol „diplomovaný specialista“ (DiS.), které bylo dosud stanoveno jen rozhodnutím ministra školství, mládeže a tělovýchovy na základě zmocnění v dosavadním zákoně.

K § 159

Hodnocení kvality vyšší odborné školy bude prováděno dvojím způsobem. V dosavadní praxi se neosvědčilo posuzovat pedagogickou činnost vyšší odborné školy Českou školní inspekcí podle měřítek stanovených pro střední školy. Po odborné stránce je obtížné měřit a hodnotit výsledky vzdělávání ve vyšší odborné škole prostou inspekční činností, tak, jako by to bylo obtížné například ve vysokých školách. Určité klady vykazuje cesta vlastního hodnocení samotnou školou, která musí o sobě zpracovat například ve výroční zprávě podle stanovené osnovy řadu informací a údajů o činnosti, ze kterých lze odvodit kvalitu pedagogické činnosti školy. Kromě toho se navrhuje, aby hodnocení podle dalších ukazatelů zpracovávala instituce vybraná k tomuto účelu ministerstvem. Úloha České školní inspekce bude ve vyšších odborných školách spočívat v kontrole dodržování právních předpisů a kontroly využívání finančních prostředků ze státního, popřípadě veřejných rozpočtů.

K § 160

Vzdělávání v základních uměleckých školách je důležitou součástí celého systému vzdělávání. Návrh ustanovení § 160 vychází ze současného stavu, základním uměleckým školám zůstává status školy, absolventi po dokončení základního uměleckého vzdělávání dosáhnou základů vzdělání v uměleckých oborech. I když to není stupeň vzdělání, je dosažení základů vzdělání v uměleckých oborech důležitou přípravou pro další studium například v konzervatořích.

K § 161

V § 161 jsou upraveny základní zásady jazykového vzdělávání v jazykových školách s právem státní jazykové zkoušky. Školy jsou takto označovány z důvodu jejich odlišení od těch jazykových škol, které podnikají na základě živnostenského zákona. Jazykové školy mají důležité postavení s ohledem na to, že je jim svěřena úloha garanta za státní jazykové zkoušky.

K § 162

Zájmové vzdělávání začíná být stále důležitější složkou systému vzdělávání v České republice. Péče o talentované děti, žáky a studenty se neuzavírá pouze do školních budov. Obdobně mají střediska volného času nabízet všem mladým lidem alternativní nabídku aktivního a společensky užitečného vyplnění volného času. Významnou složkou práce středisek volného času je organizace žákovských soutěží, zejména těch, které mají mezinárodní pokračování a mohou se tak stát příležitostí pro zajímavé porovnání účinnosti školského systému ve výběru talentů.

K § 163

Ustanovení § 163 umožňuje, aby kromě výše uvedených školských institucí, mohly zájmové, umělecké a jazykové vzdělávání poskytovat i školy, které v rámci své hlavní činnosti uskutečňují vzdělávání, které poskytuje stupeň vzdělání.

K § 164

Další vzdělávání navazuje na počáteční přípravu ve školách a školských zařízeních. Není jednoduché, ani možné, aby v tomto zákoně byly zachyceny všechny možnosti dalšího vzdělávání, které se uskutečňuje v mnohých vzdělávacích zařízení, z nichž některá jsou k této činnosti akreditována podle jiných předpisů (vyhláška č. 21/1991 Sb., o bližších podmínkách zabezpečování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání a zaměstnanců) nebo jsou v kompetenci jiných resortních ministerstev - například pokud jde o vzdělávání soudců, lékařů či architektů. V § 164 jsou uvedeny takové formy dalšího vzdělávání, které mají přímý vztah ke školách a školským zařízením zřizovaným podle tohoto zákona. Do dalšího vzdělávání bylo pro účely tohoto zákona zařazeno, kromě provádění rekvalifikací ve školách a školských zařízeních podle výše zmíněné vyhlášky, také pomaturitní odborné studium, které je podrobněji upraveno v § 165 a dále vzdělávání v jednotlivých předmětech a další specializační kursy, které uskutečňují školy a školská zařízení. Vzdělávání v jednotlivých předmětech umožňuje získat odpovídající certifikát za vzdělání pouze v jednom předmětu. Nejde o novinku, maturitní zkoušku z jednotlivého předmětu je možno získat i podle současné vyhlášky č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách. Z praktického hlediska má tato forma přípravy uplatnění například u těch zaměstnavatelů, kteří k maturitnímu vysvědčení z gymnázia požadují ověření znalostí účetnictví například z obchodní akademie nebo jsou ochotni k takovému vysvědčení přihlédnout. Specializační kursy mohou mít nejrůznější charakter, jejich absolvování může být například nezbytnou podmínkou pro založení určitého druhu živnosti. Návrh na zřízení Akademie řemesel zaštiťované Hospodářskou komorou je jedním z příkladů spolupráce škol s dalšími institucemi.

K § 165

Pomaturitní odborné studium (v jiné podobě než je nyní navrhováno) bylo zrušeno v roce 1995 zákonem č. 138/1995 Sb., kterým byl novelizován školský zákon. S odstupem několika let je zřejmé, že podobnou formu vzdělávání je třeba obnovit, neboť rozvoj vyššího odborného školství nahradil pouze jednu z forem pomaturitního vzdělávání. Pomaturitní odborné studium je nyní koncipováno také jako terciární vzdělávání a může být poskytováno za úplatu. Jeho výhodou je kratší doba studia a pravděpodobně bude poskytováno vyššími odbornými školami jako doplňující nebo částečné vzdělávání s obdobným zázemím jako v případě vyššího odborného vzdělávání. Pomaturitní odborné studium má specializační charakter a může se stát součástí podmínek pro výkon některých povolání. Výstupním dokladem z pomaturitního odborného studia je osvědčení, vzhledem k tomu, že v tomto studiu není poskytován stupeň vzdělání.

K § 166

V § 166 jsou uvedena školská výchovná a ubytovací zařízení. Do jedné skupiny jsou spojena proto, že spolu s poskytovanou službou (ubytování nebo péče v době po vyučování) je dětem, žákům nebo studentům poskytována v mnohých případech i výchovná péče (s ohledem na výrazně převládající výchovný aspekt není v těchto ustanoveních použita legislativní zkratka „vzdělávání“). Jako typy školských výchovných a ubytovacích zařízení budou ve vyhlášce blíže uvedeny školní družina, školní klub, školní sportovní klub, domov mládeže, internát a škola v přírodě.

K § 167

Školská poradenská zařízení tvoří významnou část školských zařízení s diagnostickou a výchovně preventivní funkcí. Jako typy školských zařízení budou ve vyhlášce dále uvedeny pedagogicko - psychologická poradna, speciálně pedagogická centra, školní poradenské pracoviště a střediska výchovné péče. Po provedení reformy veřejné správy budou zřizovat uvedená poradenská zařízení většinou kraje, speciálně pedagogická centra jsou zřizována při jednotlivých speciálních školách. Navrhuje se (v § 198 odst. 1 písm. i)), aby nadále zřizovatelem školských poradenských zařízení byl kraj a s výjimkou školního poradenského pracoviště soustředil do jím zřízené instituce činnosti, které vykonává pedagogicko-psychologická poradna, speciálně pedagogické centrum a středisko výchovné péče.

K § 168

Školská zařízení pro zájmové a mimoškolní vzdělávání naplňují volný čas dětí, žáků nebo studentů, případně dalších zájemců o efektivní využití volného času. Jako typy školských zařízení pro zájmové a mimoškolní vzdělávání budou ve vyhlášce uvedeny střediska volného času, zahrnující například dnešní domy dětí a mládeže, nebo školní knihovna, popřípadě provozující některé činnosti, které dosud vykonával státní těsnopisný ústav nebo školský ústav umělecké výroby a které již v současné době jsou převedeny do jiných institucí.

K § 169

Zařízení školního stravování tvoří s mnohými školami jeden právní subjekt, mohou však být zřizována samostatně buď obcemi (podle § 196), pokud slouží mateřským nebo základním školám, nebo krajem, pokud slouží školám zřizovaným krajem (podle § 198). Jejich účelem je zajistit dětem, žákům nebo studentům stravování dostupné při běžné vzdělávací činnosti. Jako typy zařízení školního stravování jsou uváděny zejména školní jídelny, ve vyhlášce se počítá i s dalším typem zařízení školního stravování doplňujícím školní jídelnu. Vyhláškou bude také upravena organizace školního stravování v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví s ohledem na nutnost stanovit hygienické a organizační podmínky provozu.

K § 170

Školská účelová zařízení jsou rozsáhlou skupinou školských zařízení zahrnující rozmanitou náplň školských služeb. Jako typy školských účelových zařízení lze uvést středisko služeb školám, středisko informačních technologií, plaveckou školu a další typy zařízení pro zajištění praktického vyučování - školní hospodářství, střediska praktického vyučování. Část uvedených školských zařízení podporuje technicky školy a část doplňuje vzdělávací činnost školy v důležité složce výuky – ve zdokonalování praktických dovedností žáků (pro děti nebo studenty nejsou tato školská zařízení samostatně zřizována). Vzhledem k tomu, že činnost uvedených školských zařízení úzce souvisí s činností škol, které zřizují kraje (nebo jsou určena na pomoc školám v celém regionu), je jejich zřizovatelem kraj.

K § 171

Zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků zajišťují další přípravu učitelů, vychovatelů a dalších kategorií pedagogických pracovníků po dobu jejich aktivní pedagogické činnosti. Zřizovatelem těchto školských zařízení je ministerstvo podle § 188 odst. 2 (ve vyhlášce budou uváděna jako typ uvedeného zařízení - pedagogická centra) a kraje podle § 198 odst. 1 písm. m).

K § 172

Ustanovení § 172 obsahuje zmocnění k vydání vyhlášek, které budou podrobněji upravovat uvedená školská zařízení a organizaci jejich činnosti.

K § 173

Podle § 173 se umožňuje poskytovat žákům středních škol a studentům vyšších odborných škol odměnu za produktivní činnost podle rozsahu a kvality, ve které je žáky nebo studenty vykonávána. Je též upraveno (ustanovení odstavce 3), kdo toto zabezpečení poskytuje, pokud není poskytovatelem hmotného a finanční zabezpečení škola. V současné době je tato oblast upravena již nevyhovující vyhláškou č. 84/1984 Sb., o poskytování hmotného zabezpečení žákům středních škol. Novelou školského zákona zákonem č. 132/2000 Sb. bylo toto zabezpečení přiznáno i studentům vyšších odborných škol, o nich se však vyhláška č. 84/1984 Sb. samozřejmě nezmiňuje. V této souvislosti se v rámci zákonného zmocnění předpokládá vydání nové vyhlášky, která se bude zabývat zejména podmínkami poskytování hmotného zabezpečení.

K § 174

V § 174 je upraveno vzdělávání cizinců ve školách zejména s ohledem na úplatu za poskytování vzdělávání. Tato oblast nebyla dosud ve školských zákonech zohledněna a v souvislosti s očekávaným začleněním České republiky do Evropské unie nabývá na významu. Nově navrhovaná úprava je však zaměřena mnohem obecněji a snaží se vyrovnat s dosud neřešeným vztahem jakéhokoliv cizince ke vzdělávání v ČR.

V odstavci 1 se zaručuje právo na bezplatné vzdělávání v základních školách po dobu povinné školní docházky všem cizincům, kteří pobývají z jakýkoliv důvodů na území České republiky.

V odstavci 2 je stanoveno, že bezplatného vzdělávání ve středních a vyšších odborných školách se dostane všem cizincům, kteří pobývají na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a podle zákona o azylu.

Pro případy, na které se nevztahuje ustanovení odstavce 2, je třeba upřesnit, jakým způsobem a za jakých okolností může být úhrada za studium vybírána a stanovit kompetence těch, kteří o výši a případně o prominutí úhrady za studium budou rozhodovat. Navrhuje se, aby limit pro stanovení roční úhrady výdajů byl stanoven do výše průměrných výdajů na vzdělávání jednoho žáka v daném oboru vzdělání za rok, tj. do výše , která je dána součtem přímých a provozních výdajů na jednoho žáka. Tato maximální výše nemusí být skutečnou výší úhrady za studium, tu stanoví zřizovatel podle místních podmínek a s přihlédnutím k provozním výdajům konkrétní školy. Toto ustanovení se uplatní například v případě vzdělávání žáků v rámci příhraničního styku.

K § 175

Uznání rovnocennosti zahraničních vysvědčení se provádí v případech, kdy má Česká republika dohodu s příslušným státem o vzájemném uznávání platnosti vydaných dokladů o dosaženém vzdělání. Osvědčení o rovnocennosti zahraničních vysvědčení se vydává v případech, kdy příslušný správní úřad uzná za rovnocenné předložené vysvědčení ze zahraniční školy na základě posouzení základních atributů zahraničního studia ve srovnání s porovnatelným oborem vzdělání v České republice. Pokud takové porovnání není možné, provede příslušný krajský úřad nostrifikaci zahraničního vysvědčení, popř. má možnost ověřit vzdělání žadatele na základě nostrifikační zkoušky a v případě jejího úspěšného vykonání vydá nostrifikační doložku k předloženému vysvědčení. Od 1. ledna 2001 přechází tato agenda na orgán kraje v přenesené působnosti, nový návrh tuto situaci nemění.

K § 176

V úvodním ustanovení je uvedena základní charakteristika pedagogického pracovníka. Na rozdíl od současného stavu se upouští od stanovení výčtem, kdo je pedagogickým pracovníkem, a přechází se na vymezení podle základních atributů práce pedagogického pracovníka. Za pedagogického pracovníka se považuje každý, kdo vykonává přímou vyučovací nebo pedagogicko-psychologickou činnost s dětmi, žáky nebo studenty ve školách nebo výchovnou činnost ve školských zařízeních, popřípadě v zařízeních sociální péče a má stanovenu míru této přímé činnosti příslušným předpisem. Současně musí podle § 129 splňovat příslušné podmínky odborné a pedagogické způsobilosti pro danou kategorii pedagogických pracovníků. Doplněním pedagogicko-psychologické činnosti do výčtu činností se umožňuje, aby ve školách, kde pro to budou podmínky, mohli pracovat tzv. školní psychologové.

K § 177

V § 177 se taxativně stanoví podmínky, které musí pedagogický pracovník splňovat, aby mohl vykonávat svoji profesi. Podmínky odborné a pedagogické způsobilosti budou (jako dosud) stanoveny ve vyhláškách ministerstva a Ministerstva práce a sociálních věcí, která navíc bude uvádět přehled kategorií pedagogických pracovníků. Další podmínkou je zdravotní způsobilost k výkonu povolání, kterou potvrzuje praktický lékař, a trestní bezúhonnost vymezená ve vazbě na úmyslné trestné činy.

Pedagogickým pracovníkům, kteří získali vzdělání v zahraničí, je uloženo prokázat znalost češtiny zkouškou v určených zařízeních. Vzhledem k tomu, že mohou vzdělání v zahraničí nutné pro výkon pedagogické činnosti získat i čeští občané, nemusí se podrobit uvedené zkoušky z českého jazyka ti čeští občané, kteří se prokáží úspěšně složenou maturitní zkouškou.

Nově se zavádí jako podmínka pro výkon funkce ředitele složení tzv. první funkční zkoušky před nástupem do funkce, kterou budou vykonat noví ředitelé. Cílem zavedení první funkční zkoušky je ověřit znalosti ředitele ze základní tematiky nutné pro řízení školy nebo školského zařízení. Absence systematičtější přípravy vedoucích činitelů ve školách a školských zařízeních byla v poslední letech stále citelnější. První funkční zkouška se nebude týkat ředitelů, kteří jsou ve funkci k 31.8.2003, z důvodů přípravy systému vzdělávání ředitelů.

K § 178

Pro pedagogické pracovníky z členských zemí EU jsou obecně upraveny podmínky uznávání jejich způsobilosti ve směrnicích č. 89/48/EEC a 92/51/EEC. Konkrétní postup podle ustanovení odstavců 1 až 4 je svěřen orgánu kraje v přenesené působnosti.

K § 179

Na nepedagogické pracovníky škol a školských zařízení jsou také kladeny jisté požadavky pro výkon povolání. Vzhledem tomu, že i tito pracovníci jsou z hlediska výkonu své práce v určitém kontaktu s dětmi, žáky a studenty, je požadována kromě běžných kvalifikačních předpokladů nově také bezúhonnost v rozsahu obdobném jako pro pedagogické pracovníky, tj. pokud jde o pravomocné odsouzení za úmyslné trestné činy.

K § 180

Jako dosud bude v zájmu jednotných pracovních podmínek vydán ministerstvem pro zaměstnance škol a školských zařízení zřizovaných krajem nebo obcí vzorový pracovní řád. Nově zákon stanoví, že tak učiní s předchozím souhlasem příslušných odborových orgánů. Pro školy a školská zařízení zřizované státem vydá ministerstvo pracovní řád podle zákoníku práce obdobně jako zřizovatelé soukromých a církevních škol.

K § 181

Pedagogickým pracovníkům se ukládá po dobu výkonu svého povolání se dále vzdělávat. Systém dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků se dosud nestabilizoval po svém praktickém zrušení na počátku devadesátých let. Před pěti lety byl uplatněn nový systém dalšího vzdělávání založený na výběru vhodných kursů pedagogickými pracovníky ve školách z nabídky, kterou kromě zařízení pro vzdělávání pedagogů zřizovaných ministerstvem a školskými úřady mohly organizovat také soukromé instituce, které dostaly oprávnění k této činnosti od ministerstva. K úhradě za tyto kursy dostávají školy účelově vázané finanční prostředky. Dosavadní praxe se osvědčila a je možné v ní dále pokračovat za předpokladu, že bude systém doplněn o výraznější požadavky státu na osobnostní růst pedagogů. Základem systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků se stávají pedagogická centra zřizovaná státem – ministerstvem, doplněná institucemi kraje, který přebírá řadu institucí tohoto charakteru od zrušených školských úřadů.

K § 182 a 183

Nově je navrhováno, aby pedagogičtí pracovníci měli možnost v průběhu své profesní dráhy určitého kariérního postupu. Předpokladem pro výkon složitějších a náročnějších pedagogických činností bude absolvování odpovídajícího dalšího vzdělávání v oblasti pedagogiky, psychologie, metodiky výuky a dalších nezbytných oblastí. V případě ředitelů bude další vzdělávání rozšířeno i na vzdělávání v ekonomických disciplínách, způsobech řízení školy apod. Podmínky výkonu složitější, odpovědnější a obtížnější pedagogické činnosti budou stanoveny vyhláškou. Vyhláškou bude také stanoven rozsah vzdělávání pedagogů s ohledem na předpokládaný budoucí výkon náročnějších pedagogických činností.

§ 184

Výčet orgánů pověřených výkonem státní správy ve školství je nezbytné stanovit zákonem. V případě ředitele školské právnické osoby bylo použito spojení s navrhovanou školskou právnickou osobou, protože uvedená právní forma zahrnuje obecně ředitele jako statutárního představitele právnické osoby. Výkon státní správy jako správního úřadu je svěřen pouze řediteli školské právnické osoby zřizované státem, krajem, svazkem obcí nebo obcí, neboť soukromé či církevní školy by postavení orgánu státní správy nepříslušelo. Proti dřívější zákonné úpravě, která doznala změn přijetím zákonů k reformě veřejné správy, chybí z orgánů státní správy školské úřady. Jejich působnosti byly rozděleny mezi orgány kraje v samostatné i přenesené působnosti a na dobu přechodnou zčásti též na okresní úřady. Výčet dalších orgánů vykonávajících státní správu ve školství se neliší od současného stavu.

K § 185

V ustanovení jsou uvedena rozhodování ředitele, která ředitel školské právnické osoby provádí jako výkon státní správy a která se obecně uskutečňují podle správního řádu. Další obecnější povinnosti ředitele školy, které se týkají ředitelů škol i jiných zřizovatelů, jsou uvedeny v § 200.

K § 186

Okresní úřad bude pro oblast školství plnit po přechodnou dobu roli orgánu, jehož hlavní úlohou je distribuce finančních prostředků přidělovaných ze státního rozpočtu školským právnickým osobám a kontrola správnosti a efektivity jejich využívání. Současně jeho úlohou je sběr a zpracování statistických výkazů ze škol. Z dosavadních úkolů nejsou uváděny ty úkoly, které se týkají zaměstnavatelské funkce okresního úřadu vůči školám a školským zařízením bez tzv. právní subjektivity, protože je navrženo, aby všechny školské instituce zavedením právní formy školské právní subjektivitu získaly.

K § 187

Orgán kraje v přenesené působnosti do značné míry přebírá úkoly, které v této oblasti plnil do doby svého zániku školský úřad. Jde zejména o úkoly týkající se odvolání proti rozhodnutí ředitele (školské právnické osoby) – tedy i škol, které jsou zřizovány obcemi, dále proti rozhodnutí obce v případech, kdy počet přihlášených dětí nebo žáků do mateřské školy nebo školských zařízení zřizovaných obcí přesahuje kapacitu těchto institucí, dále o úkoly související s nostrifikacemi zahraničních vysvědčení, týkající se dočasného prominutí povinné školní docházky. Orgán kraje v přenesené působnosti se také jako v minulosti školský úřad vyjadřuje k udělování výjimek při zřizování základních škol a jmenuje předsedy komisí pro maturitní zkoušky. Také povinnost vyjadřovat se ke značné části žádostí škol a školských zařízení před jejich zařazením do školského rejstříku byla dříve (v poněkud pozměněné podobě) v kompetenci školských úřadů. Na orgán kraje v přenesené působnosti také přechází pravomoc jmenovat (a odvolávat) ředitele školských právnických osob zřizovaných obcí.

Kraje přebírají od ministerstva povinnosti související se zřizovatelskou kompetencí přijímat opatření k výsledkům činnosti (zjištěním) České školní inspekce a se jmenováním a odvoláváním předsedů komisí pro vykonání absolutoria.

Nově (od doby účinnosti zákona č. 132/2000 Sb.) je orgánu kraje v přenesené působnosti uloženo zpracovávat dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy. Jak je uvedeno v ustanovení, je možné (a žádoucí) zpracovávat dlouhodobý záměr na delší časové období podle dlouhodobého záměru ministerstva, každé dva roky je však třeba tento záměr upřesnit a zaslat ministerstvu.

Orgán kraje v přenesené působnosti plní řadu úkolů v ekonomické oblasti, například může stanovit konkrétní výši přímých výdajů pro školské právnické osoby na žáka podle oborů vzdělávání nebo na “jednotku výkonů” poskytovaných školských služeb, kterými se rozumí stravovaný ve školní jídelně, ubytovaný v domově mládeže, apod. Orgán kraje v přenesené působnosti je důležitým článkem v hodnocení ekonomické bilance financování školských právnických osob a zpracovatelem statistických výkazů. Při jmenování a odvolávání vedoucího odboru krajského úřadu odpovědného za výkon státní správy ve školství je omezen souhlasným stanoviskem ministerstva.

Zřizovatelské kompetence kraje jsou uvedeny v § 198, spadají do přímé (samosprávné) působnosti krajů.

K § 188

Ministerstvo plní úlohu ústředního orgánu státní správy pro oblast školství, dále také pro oblasti týkající se mládeže a sportu. K posledně uvedeným oblastem se v současné době připravují samostatné zákony. V oblasti školství (péče o školy a školská zařízení) oproti dnešnímu stavu je ministerstvo podle nové úpravy odpovědné za vydávání rámcových vzdělávacích programů, určité změny jsou i v kompetencích souvisejících s vedením a novým postavením školského rejstříku. Ministerstvu ubyla v souvislosti s reformou veřejné správy podstatná část zřizovatelských kompetencí, přestává být zřizovatelem středních a vyšších odborných škol, které může zřídit jen ve výjimečných případech. Za výjimečné případy lze považovat například situace, kdy je zánikem střední školy ohroženo právo na vzdělávání žáků v daném oboru vzdělání v republikovém měřítku, kdy jde o školy se specializovaným či unikátním vzdělávacím obsahem, na jejichž vybavení a provoz nestačí kraji finanční prostředky, nebo v případech vzdělávání dětí, žáků nebo studentů se specifickými vzdělávacími potřebami.

Ministerstvo naopak by mělo zřizovat školské instituce na základě mezinárodních dohod, popřípadě ty, které slouží pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy anebo posilují vzdělanost pedagogických pracovníků.

Detailněji než dosud jsou zpracovány úkoly ministerstva v ekonomické oblasti. V odstavci 4 je podrobně uveden postup pro stanovení přímých výdajů na výkonovou jednotku ve školství s ohledem na různá kritéria, která vycházejí z praktických zkušeností financování školského systému prostřednictvím normativů v posledních letech.

Novou povinností ministerstva je zpracovávat každé dva roky dlouhodobý záměr v oblasti vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy. Novinkou je také možnost vyhlašovat rozvojové programy, které by měly ve vybraných oblastech podpořit rozvoj škol, jejich vybavení a účinnost pedagogické činnosti škol a školských zařízení.

Ministerstvo bude jmenovat a odvolávat ředitele škol a školských zařízení (školských právnických osob), které zřizuje, ústředního školního inspektora a vydávat souhlas se jmenováním a odvoláním vedoucích představitelů orgánů odpovědných za školství na úrovni kraje a okresu. Tato kompetence je důležitá s ohledem na stabilizaci systému státní správy a omezení politizujících vlivů.

K § 189

Ustanovení § 189 umožňuje určeným ministerstvům vykonávat státní správu v jimi zřizovaných školách v podobném rozsahu jako vykonává ministerstvo vůči školám a školským zařízením v resortu školství. V pravomoci ministerstva se ponechávají až na výjimky záležitosti související se školským rejstříkem. Při vydávání rámcových vzdělávacích programů jsou uvedená ministerstva v záležitostech všeobecného vzdělání povinna postupovat v dohodě s ministerstvem, stejně tak v případech týkajících se ukončování studia, zvláště pokud jde o společnou (státní) část maturitní zkoušky. Nejvíce specifické postavení vyplývají z podstaty věci mají školy při diplomatických misích zřizované Ministerstvem zahraničních věcí, které se ani nezapisují do školského rejstříku.

K § 190

Česká školní inspekce je definována jako správní úřad, který je již ze zákona členěn na ústředí a školní inspektoráty, a nově též jako účetní jednotka. Sídlo české školní inspekce se stanovuje s ohledem na nezbytnou součinnost s ministerstvem. Zákonem se vymezuje i hlavní organizační struktura České školní inspekce. Změnou proti současnému stavu je, že jmenování i odvolávání školních inspektorů provádí ústřední školní inspektor.

K § 191

Výkon inspekční činnosti je popsán v ustanovení odstavce 1 a zahrnuje základní kompetence České školní inspekce zejména s ohledem na potřebu důkladnější inspekční činnosti ve školách a školských zařízeních po převedení rozhodující většiny těchto subjektů do kompetence samospráv.

Přesněji se definují pracovníci, kteří mohou vykonávat inspekční činnost, dále také odpovědní činitelé, kteří mohou pověření k inspekční činnosti vydávat a náležitosti pověření k inspekční činnosti. Nově jsou také definovány podmínky způsobilosti pro výkon práce školního inspektora.

Podrobněji a přesněji jsou také uvedeny výstupy z inspekční činnosti, včetně podrobnějšího popisu nezbytných náležitostí uvedených výstupů.

K významným působnostem České školní inspekce bude náležet (obdobně jako ve stávající právní úpravě) možnost navrhnout výmaz školské právnické osoby, resp. jiné právnické osoby nebo jednotlivé školy a/nebo školského zařízení ze školského rejstříku, k němuž by mělo docházet v případech, kdy jiná mírnější opatření nejsou účinná.

Zvláštní postavení má Česká školní inspekce vůči vyšším odborným školám, kde nezasahuje do pedagogického procesu, ale omezuje se na kontrolu dodržování právních předpisů a kontrolu v oblasti ekonomiky.

K § 192

Při výkonu inspekční činnosti se školní inspektoři a další osoby oprávněné k inspekční činnosti setkávají s některými problémy, které vyplývají z nejasného nebo nedokonalého vymezení jejich pravomocí. Stanoví se proto výslovně, že školní inspektoři jsou oprávněni vstupovat i na pozemky škol a školských zařízení, nejen do samotných budov uvedených školských institucí, že mohou při své inspekční činnosti zjišťovat skutečnosti vyplývající z § 191 odst. 1 s výjimkou údajů, které podléhají jinému režimu, například podle zákona o utajovaných skutečnostech, že mohou pořizovat kopie z povinné dokumentace škol a školských zařízení, apod.

Současně se také upravuje úřední postup školních inspektorů při inspekční činnosti podle § 191 odst. 1 tohoto zákona, s ohledem na ochranu práv osoby, na kterou inspekce zaměřena.

Oproti současnému stavu se zvyšuje nejvyšší hranice pořádkové pokuty a umožňuje její opakované udělení.

K § 193

Do ustanovení se proti současnému stavu promítly změny související zejména s reformou veřejné správy. V oblasti státní správy a samosprávy ve školství je respektována působnost kraje, včetně zákonného zakotvení jeho působnosti přenesené dílem z ministerstva a z části ze zaniklých školských úřadů.

Předpokládá se, že funkce někdejších okresních školských rad, vyvažující a kontrolující činnost školských úřadů podle úpravy platné do konce roku 2000 byly v jistém smyslu vystřídány kompetencemi zastupitelstva kraje. O dalším orgánu, který by v regionech vykonával úlohu samosprávy pro oblast školství, se proto neuvažuje.

Obci nebyly pravomoci nějak výrazněji měněny. Nově byl nazván orgán školy, který se podílí na správě školy (resp. školské právnické osoby). Z dřívějšího označení rada školy (které bylo do značné míry vynuceno, aby se předešlo záměně s okresní školskou radou) se přechází na označení školská rada, čímž se také odstraňuje v českém jazyce ne vždy vítaný neshodný přívlastek v předešlém označení. Mezi novými samosprávnými orgány jsou též rada vyšší odborné školy a kolegium.

K § 194

Nejvážnější změnou v dosavadní právní úpravě, která se týká samosprávného orgánu školy – nyní školské rady, je stanovení povinnosti zřídit školskou vždy, pokud je součástí školské právnické osoby alespoň jedna škola poskytující vzdělávání v oboru vzdělání. K povinnému zřizování samosprávného orgánu na úrovni školy vede předkladatele doporučení expertů OECD a dosavadní zkušenosti s nepovinným zřizováním rady školy. Očekává se posílení odpovědnosti vzdělávaných, resp. jejich zákonných zástupců za práci školy, a zvýšení vlivu veřejnosti ve srovnání se stavem, kdy je v řadě škol veřejnost zastoupena bez významnějších kompetencí a odpovědnosti např. v poradních orgánech ředitele. V ustanovování školské rady se navrhuje několik zjednodušení, které se týkají jmenování a voleb do školské rady. Funkční období členů školské rady se stanovuje jako dosud na dva roky, do školské rady je možno zvolit nebo jmenovat člena opakovaně.

K § 195

Větší část z uvedených pravomocí se přejímá z těch, které měla již rada školy podle zákona č. 139/1995 Sb. Nově přibyla kompetence schvalovat dlouhodobý záměr školy (školské právnické osoby), školní řád a způsob hodnocení žáků a byly upřesněn další pravomoci týkající se například kontrolní činnosti školské rady. Upravena byla také osnova výroční zprávy školské právnické osoby tak, aby postihla zásadní činnosti školské právnické osoby a dávala větší přehled o jejím stavu. Byla vypuštěna výroční zpráva o hospodaření v té osnově, jak byla v zákoně č. 139/1990 Sb., a byla nahrazena rozborem hospodaření. Další postup v případě, kdy se školská rada a ředitel nedohodnou a uvedené dokumenty neschválí školská rada, zůstává obdobně jako dosud na zřizovateli.

K § 196

K povinnostem obce dosud stanoveným zákonem č. 564/1990 Sb. přibývá několik, které jsou důsledkem reformy veřejné správy. Po zrušení školských úřadů se jejich pravomoc zřizovat základní umělecké školy, školní družiny, školní kluby, školní knihovny, které slouží základním školám, školní jídelny pro základní školy a střediska volného času (dětí a mládeže) přesunula na obce. Pravomoc školského úřadu, který musel vyslovit souhlas se zrušením základní školy, převzal orgán kraje v přenesené působnosti. Navržené kompetence obce se výrazně neliší od současného stavu, jsou však přesněji popsány a upřesněny výdaje obcí, které si při vyúčtovávání výdajů na vzdělávání žáků z jiné obci, mohou vyúčtovávat, a též upřesněn postup při přijímání žáka do školy mimo spádový obvod.

Obec může přispívat na přímé výdaje školám a školským zařízením (školským právnickým osobám), které zřizuje, nad rozsah dotací, které poskytuje stát, a je upraveno, za jakých okolností. Zachovává se možnost, aby obec mohla zřídit školu nebo školské zařízení, které jinak zřizuje stát nebo kraj za předpokladu, že je bude stejně financovat jako školy, které zřizuje v normálním režimu.

K § 197

Obcím jsou obdobně jako ve stávající zákonné úpravě stanoveny v rozsahu nezbytně nutném kompetence, které umožňují účelnou součinnost obce s jejími přirozenými partnery, kteří ve vztahu k předškolnímu vzdělávání a povinné školní docházce plní významné funkce. Jde např. o zřizování škol a školských zařízení, jejich správu, financování provozu, investic apod. Prostředky a zdroje vkládané do vzdělávání tak mohou být využívány efektivněji v důsledku koncepčních a koordinačních činností obce, které jsou uloženy zákonem. Do uceleného systému se doplňují obdobné funkce krajů v oblasti středního a vyššího odborného vzdělávání a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, pokud jde o celou vzdělávací soustavu.

K § 198

V ustanovení jsou uvedeny základní kompetence kraje ve zřizovatelské oblasti. Kraj převzal tyto pravomoci převážně od ministerstva (střední, vyšší odborné školy, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky, školní hospodářství, dětské domovy, ubytovací zařízení pro žáky středních škol) a částečně od zrušených školských úřadů (základní umělecké školy, školy při zdravotnických zařízeních, pomocné školy, školská poradenská zařízení, zařízení školního stravování, účelová zařízení, zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků – dříve střediska služeb školám).

Kraj přebírá kompetenci (dosud vykonávanou ministerstvem) jmenovat a odvolávat ředitele těchto škol a školských zařízení. Ministerstvo si z důvodů stabilizace vedoucích pracovníků školských právnických osob ponechalo právo souhlasu se jmenováním a s odvoláním ředitelů uvedených školských institucí.

Kraj je také povinen školy a školská zařízení, které zřizuje, finančně zabezpečit v oblasti provozních výdajů a výdajů na reprodukci majetku, a to zejména z vlastních zdrojů, a přidělit jim také prostředky na přímé výdaje, které poskytuje stát.

K § 199

Rada pro vzdělávání je orgánem, který má pomoci ministerstvu, vládě a Parlamentu ČR v řešení nejzávažnějších školsko-politických otázek. Navrhuje se, aby Rada pro vzdělávání byla ustavena jako poradní orgán vlády se širokou spoluúčastí rozhodujících sociálních partnerů s celostátní působností. Usnesení rady pro vzdělávání má pomoci školským orgánům řešit koncepční, strategické a záměry a dlouhodobé úkoly.

K § 200

Ustanovení vymezuje postavení ředitele školské právnické osoby a uvádí výčet jeho základních povinností. Navíc oproti současnému výčtu jsou podrobněji uvedeny povinnosti týkající se rozborů hospodaření, finančního vypořádání přidělených prostředků se státním rozpočtem a povinnost zpracovávat dlouhodobý záměr školy, apod. Povinnost zpracovávat výroční zprávu, kterou mají ředitelé již dnes, by tak měla být zaměřena jednoznačněji i na zhodnocení činnosti školy vzhledem ke vzdálenějším vzdělávacím cílům.

Na ředitele školských právnických osob soukromých nebo církevních zřizovatelů, škol zřízených v právní formě podle jiných předpisů, popřípadě ředitele škol v působnosti Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany nebo Ministerstva spravedlnosti, se nemohou z hlediska výkonu státní správy vztahovat všechny kompetence ředitelů školských právnických osob zřizovaných ministerstvem, krajem nebo obcemi. V uvedených případech nerozhoduje ředitel soukromé nebo církevní školy ve správním řízení, ale je uplatňován smluvní princip. Některá rozhodování (např. o odkladu povinné školní docházky) těmto ředitelům ani nepřísluší.

K § 201 a § 202

Ustanovení řeší vztah tohoto zákona ke správnímu řádu, neboť stanoví na která ustanovení zákona se správní řád nevztahuje vůbec a na které se správní řád vztahuje s určitými odchylkami (vyloučení mimořádných opravných prostředků).

K 203

V zájmu zachování právní jistoty vzdělávaných osob se stanoví, že stupně vzdělávání dosažené podle dřívějších předpisů zůstávají nedotčeny. Výslovně se stanoví vztah dosavadního pojmu „úplné střední vzdělání“ k nově zavedenému pojmu „úplné střední všeobecné vzdělání“.

K § 204 a 205

Účelem úpravy je usnadnit změnu právní formy a přechod současných škol tj. příspěvkových organizací nebo jiných právnických osob do školského rejstříku.

Dosavadní státní, soukromé a církevní školy mají různé právní formy. Mají-li se sjednotit v jedné právní formě školské právnické osoby upravené v § 19 a následujícím, jsou možné dvě formy řešení, a to buď zrušení dosavadních právnických osob a zřízení či založení nových, nebo pouze změna jejich právní formy podobně jako je tomu podle § 69d obchodního zákoníku, která spočívá na myšlence právní kontinuity právnické osoby. Tento druhý přístup je vhodnější a více šetří základní práva a svobody. Vzhledem k tomu, že právnická osoba trvá, je i stejnou účetní jednotkou a daňovým subjektem, který může uplatňovat případnou daňovou ztrátu, která vznikla před změnou právní formy. Myšlenku právní kontinuity pak podtrhuje zachování identifikačního čísla. Vyloučení užití § 23 je odůvodněno tím, že při změně právní formy zde již existuje právnická osoba, která je oprávněna sama jednat, a proto není třeba, aby za ni jednali její zřizovatelé.

K § 206

Při změně právní formy bude nutné vymazat právnickou osobu z dosavadního rejstříku a zapsat do rejstříku školského. K přijetí takového rozhodnutí může být oprávněn pouze ten, kdo je oprávněn právnickou osobu zrušit. U obchodních společností a družstev se využívá odkazu na právní úpravu změny právní formy v obchodním zákoníku, neboť tam je tento proces podrobně upraven. Jde jednak o úpravu postupu před přijetím rozhodnutí o změně právní formy z hlediska ochrany zájmů společníků, členů a zakladatelů, povinnost sestavit konečnou účetní závěrku a zahajovací rozvahu, zákaz poskytování výhod, ochranu věřitelů a vyloučení možnosti napadat žalobou na neplatnost rozhodnutí o změně právní formy po provedení zápisu v příslušném rejstříku.

K § 207

Vzhledem k tomu, že zřizovací listina podle § 21 musí obsahovat i identifikaci zřizovatelů, je nutno stanovit fikci právního postavení zřizovatele, aby zřizovací listina při změně právní formy mohla vůbec tyto údaje obsahovat. Navíc je toto určení nutné i proto, že zřizovatelé rozhodují podle § 21 i o věcech vzniku, změny a zániku školské právnické osoby. Při změně právní formy je však právní postavení zřizovatelů důležité jen pro změnu a zánik školské právnické osoby, neboť při změně právní formy nová právnická osoba nevzniká.

K § 208

Návrh na zápis školské právnické osoby na rozdíl od ustanovení § 54 nepodává zřizovatel, ale přímo statutární orgán právnické osoby, jež mění svou právní formu, neboť podle obecné úpravy obchodního zákoníku mohou zakladatelé jednat za právnickou osobu jen do jejího vzniku. Od svého vzniku jedná právnická osoba svým statutárním orgánem. Tomu odpovídá koncepce odstavce 1. Na rozdíl od obecné koncepce zápisu do školského rejstříku je při změně právní formy nutno sladit zápis v dosavadní evidenci právnických osob se zápisem do školského rejstříku. Není možné, aby došlo k zápisu školské právnické osoby do školského rejstříku dříve, než bude proveden příslušný zápis v dosavadní evidenci o právnické osobě, jež mění právní formu. Z tohoto důvodu se musí nejdříve provést zápis změny právní formy v dosavadní evidenci právnické osoby a zápis do školského rejstříku musí být proveden se zpětnými účinky ke dni zápisu změny právní formy v dosavadním rejstříku, v němž byla tato právnická osoba zapsána. Z důvodu ochrany věřitelů je v tomto rejstříku nutno i uvést, do jakého školského rejstříku bude školská právnická osoba zapsána, neboť jinak by nemohli účinně chránit svá práva. Ze stejného důvodu zůstává zachováno i ručení za závazky právnické osoby po změně její právní formy.

K § 209

V odstavci 1 je vymezen vztah mezi nově navrhovaným systémem druhů škol a školských zařízení k dnes užívaným kategoriím škol a školských zařízení.

Přechodná ustanovení uvedená v § 209 odst. 2 a 4 umožňují v zájmu zachování práv žáků a studentů, dokončit jejich vzdělávání v těch oborech vzdělání, s nimiž zákon nadále nepočítá.

V ustanovení odstavce 5 se předpokládá, že ti ředitelé, kteří jsou již ve funkcích, by nemuseli skládat první funkční zkoušku podle návrhu zákona, protože se ve valné většině museli v zájmu odpovědného vykonávání své funkce již vyškolit jiným způsobem. Navíc by pro všechny současné ředitele nebylo možno v krátkém časovém období po nabytí účinnosti zákona proškolit v odpovídající kvalitě. Svoje schopnosti a předpoklady pro výkon funkce budou muset současní ředitelé obhájit v průběhu druhé funkční zkoušky.

V ustanovení odstavce 6 je navrhuje, aby s ohledem na předpokládané množství několika set rámcových vzdělávacích programů, které bude muset ministerstvo vydat, byla upravena platnost dosavadních učebních programů.

Nepředpokládá se, že by se novým zákonem měla ukončit dosavadní pokusná ověřování, která byla zahájena v době před zpracováním tohoto zákona. Protože však dosud povolená pokusná ověřování byla povolena podle současného školského zákona a mohly by vzniknout pochybnosti o legitimitě těchto ověřování, navrhuje se, aby dosavadní odlišnosti v uspořádání a organizaci vzdělávání byly tímto ustanovením ponechány v platnosti.

K § 210

Zrušovací ustanovení, které zrušuje předpisy, které budou nahrazeny tímto zákonem.

K § 211

Zrušovací ustanovení ponechává v platnosti § 25 školského zákona (a dále bude také do roku 2003 ponechána v platnosti příslušná ustanovení vyhlášky č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích) s ohledem na odloženou účinnost § 129 až 141 návrhu zákona, podle nichž bude postupováno při ukončování studia maturitní zkouškou podle nové zákonné úpravy od roku 2003.

K § 212

Vzhledem k tomu, že se v návrhu zákona zakotvuje, že vyučování náboženství vykonávají pověření zástupci církví nebo náboženských společností v pracovněprávních vztazích, tedy za

mzdu (odměnu), je třeba zrušit ustanovení § 5 zákona č. 218/1949 Sb., v němž je stanovena povinnost vyučovat náboženství bezplatně. S ohledem na úpravu vyučování náboženství v tomto zákoně by byla úprava povinnosti církví bezplatně zabezpečovat výuku náboženství podle § 5 zákona č. 218/1949 Sb. rozporná.

K § 213

Pro účely pracovně právních předpisů je při zachování práv vzdělávaných osob třeba vycházet ze změn v právním postavení i terminologii škol a školských zařízení.

K § 214

Pro účely důchodového zabezpečení je třeba provést úpravy ustanovení tak, aby v souladu s nově zavedenou terminologií škol a školských zařízení byla zachována práva související se započítáváním vzdělání pro účely důchodového pojištění včetně studia ve vyšších odborných školách a pomaturitního odborného studia.

K § 215

Zaměstnanci škol a školských zařízení jsou dosud odměňováni podle zákona č. 143/1992 Sb. Pro zachování tohoto způsobu odměňování se navrhuje zahrnout do rozsahu působnosti nově vzniklé školské právnické osoby, zřizované obcí, svazkem obcí, krajem nebo státem.

K § 216

V § 4 odst. 1 písm. f) a § 9 odst. 1 písm. f) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, se navrhuje mezi osoby osvobozené od daně z pozemků a daně ze staveb zahrnout i školské právnické osoby jako subjekty poskytující výchovu a vzdělávání. Ustanovení je obdobou právní úpravy pro obecně prospěšné společnosti.

K § 217

V § 20 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, se navrhuje mezi osoby, které jsou osvobozeny od daně dědické a daně darovací, zařadit i školské právnické osoby jako právní subjekty zajišťující výchovu a vzdělávání. Ustanovení je obdobou právní úpravy pro obecně prospěšné společnosti.

K § 218

Vzhledem k tomu, že školské právnické osoby nebudou zřizovány za účelem podnikání a vztahuje se na ně tedy ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, je účelné školské právnické osoby doplnit do ustanovení § 18 odst. 8 tohoto zákona, které příkladmo vyjmenovává subjekty, na které se odstavec 3 vztahuje.

K § 219

Ustanovení § 203 zrušuje v zákoně č.331/1993 Sb. část šestou, která novelizovala § 14 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních, středních a vyšších odborných škol (školský zákon). Zmíněný § 14 školského zákona je věnován finančnímu a materiálnímu zabezpečení středních odborných učilišť a středisek praktického vyučování a budoucí způsob jejich financování je uveden v návrhu zákona v § 39.

K § 220

Navržené ustanovení má zajistit zjišťování a poskytování potřebných statistických dat pro ministerstvo a další orgány státní správy v obdobném rozsahu jako doposud.

K § 221

Vzhledem k obnovení pomaturitního studia (byť v pozměněné formě) se navrhuje, aby denní forma tohoto studia byla považována za soustavnou přípravu na budoucí povolání

K § 222

Vzhledem k tomu, že nový školský zákon zrušuje dosavadní zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 564/1990 Sb.,o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 306/1999, o poskytování dotací soukromým školám a školských zařízení, je třeba zrušit i zákony, které citované zákony novelizovaly.

K § 223 a § 224

Navrhuje se novelizovat zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) a zákon č.147/2000 Sb., o okresních úřadech tak, aby byl i nadále zachován současný právní stav vyvolaný zákonem č. 132/2000 Sb. Vzhledem ke specifice školství a značné decentralizaci působnosti v oblasti školství, mládeže a tělovýchovy na základě reformy veřejné správy je nezbytné, aby Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydávalo souhlas se jmenováním a odvoláním vedoucích představitelů orgánů odpovědných za školství na úrovni kraje a okresu.

K § 225

Ustanovením se řeší, aby se školy a školská zařízení podle nového školského zákona nedostaly při zřizování a financování do rozporu s nově vydanými rozpočtovými pravidly, které se vztahují na kraje a obce (zákon č. 250/2000 Sb.).

K § 226

Vzhledem k tomu, že nový školský zákon zrušuje dosavadní zákon ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, je nezbytné novelizovat příslušná ustanovení, na která odkazuje občanský soudní řád.

K § 227

Účinnost zákona je stanovena od 1. září 2001, s výjimkou těch ustanovení, podle nichž bude prováděna reformovaná maturitní zkouška a zařazování pedagogických pracovníků v systému kariérního postupu do platových tříd podle novelizovaného zákona č. 143/1991 Sb. a stanovena povinnost skládání první funkční zkoušky, jako podmínky pro zastávání funkce ředitele.

V Praze dne 14.3.2001

předseda vlády České republiky

ministr školství, mládeže a tělovýchovy

§ 88 odst. 1 a odst. 2 § 174 odst. 1	(1) Pro děti, které jsou rodinnými příslušníky zaměstnance se státní příslušností členského státu Evropské unie a které mají bydliště na území České republiky, kde takový pracovník vykonává nebo vykonával pracovní činnost v pracovně právním vztahu, a pro něž je školní docházka povinná, zajistí kraj v přenesené působnosti a) bezplatnou přípravu k jejich začlenění do základní školy, zahrnující výuku českého jazyka přizpůsobenou potřebám těchto dětí, b) bezplatné vzdělávání v základní škole, c) podle možností ve spolupráci se zeměmi původu dítěte podporu výuky mateřského jazyka a kultury země jeho původu, která bude koordinována s běžnou výukou v základní škole. (2) Kraj v přenesené působnosti zajistí přípravu pedagogických pracovníků, kteří budou uskutečňovat vzdělávání podle odstavce 1. (1) Žákům, kteří nejsou občany České republiky a pobývají oprávněně na území České republiky, je poskytováno základní vzdělávání za stejných podmínek jako občanům České republiky po dobu plnění jejich povinné školní docházky včetně vzdělávání při výkonu ústavní a ochranné výchovy.	Směrnice Rady ze dne 25. července 1977 týkající se vzdělání dětí migrujících pracovníků 77/486/EHS 377L0486	Článek 1 Článek 2	Směrnice se vztahuje na děti, pro něž je školní docházka povinná podle zákonů hostitelského státu, a které jsou rodinnými příslušníky pracovníka, který je státním příslušníkem jiného členského státu, přičemž takové děti mají trvalé bydliště na území členského státu, v němž takový pracovník vykonává nebo vykonával pracovní činnost jako zaměstnanec. Členské státy musí v souladu se svými domácími podmínkami a národními právními systémy učinit příslušná opatření pro zajištění nabídky bezplatné výuky na svém území pro tyto děti, jež má usnadnit jejich počáteční přijetí a která bude zejména zahrnovat výuku úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků hostitelské země přizpůsobenou specifickým potřebám takových dětí. Členské státy musí učinit opatření nezbytná pro zajištění vzdělání a dalšího vzdělávání učitelů, kteří mají tuto výuku zajišťovat.	PL
§ 174 odst. 1, odst. 2 a odst. 3	(1) Žákům, kteří nejsou občany České republiky a pobývají oprávněně na území České republiky, je poskytováno základní vzdělávání za stejných podmínek jako občanům České republiky po dobu plnění jejich povinné školní docházky včetně vzdělávání při výkonu ústavní a ochranné výchovy. (2) Žákům a studentům, kteří nejsou občany České republiky a kteří pobývají oprávněně na území České republiky, je poskytováno vzdělávání ve středních školách a vyšších odborných školách za stejných podmínek jako občanům České republiky. (3) Žáci nebo studenti, kteří nejsou občany České republiky a nesplňují podmínky podle odst. 2, hradí výdaje na vzdělávání ve středních školách a vyšších odborných školách do výše průměrných výdajů na jednoho žáka stanovených v daném oboru vzdělání podle § 188 odst. 4 písm. a). Výši průměrných výdajů na jednoho žáka v daném oboru vzdělání stanoví zřizovatel v dohodě s místně příslušným krajem v přenesené působnosti, je-li zřizovatelem ministerstvo, stanoví výši průměrných výdajů ministerstvo.	Nařízení o volném pohybu pracovníků uvnitř společenství 1612/68/ES 368R1612	Článek 7 odst. 3 Článek 12	Pracovník, státní příslušník členského státu, může využívat odborných škol a rekvalifikačních zařízení stejně a se stejnými právy a za stejných podmínek jako tuzemští pracovníci. Děti státního příslušníka jednoho členského státu, který je zaměstnán na území jiného členského státu nebo zde byl zaměstnán, mohou, jestliže na území tohoto členského státu bydlí, se účastnit všeobecného vzdělání nebo učňovského nebo odborného vzdělání za stejných podmínek, jako státní příslušníci tohoto členského státu. Členské státy podporují úsilí, prostřednictvím kterých má být těmto dětem umožněno zúčastnit se vzdělání za nejlepších podmínek.	PL	Čl. 10 Směrnice stanoví, že s uvedenými pracovníky mohou pobývat manželka a potomci, kteří nedosáhli 21 let nebo které vyži- vuje a jeho předci a předci jeho manželky, které vyživuje. Členské státy zvýhodní přístup všech rodinných příslušníků neuvedených výše, jimž dotčený pracovník poskytuje výživu nebo s ním žijí ve společné domácnosti v zemi původu.
§ 123 § 154	Ředitel uzná ucelené dosažené vzdělání, pokud je prokazatelným způsobem doloženo. Částečné vzdělání žáka může ředitel uznat, pokud je prokazatelným způsobem doloženo a od doby jeho dosažení neuplynulo více než 10 let. Je-li uznáno dosažené vzdělání žáka, může ředitel žáka na základě písemné žádosti žáka nebo jeho zákonného zástupce uvolnit zčásti z  účasti ve vyučování. Ředitel uzná ucelené dosažené vzdělání studenta, pokud je prokazatelným způsobem doloženo. Částečné vzdělání studenta může ředitel uznat, pokud je prokazatelným způsobem doloženo a od doby jeho dosažení neuplynulo více než 10 let. Je-li uznáno dosažené vzdělání studenta, může ředitel studenta na základě jeho písemné žádosti uvolnit zčásti z účasti v teoretickém vyučování, popř. v praktické přípravě.	Rozhodnutí Rady ze dne 21.prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů 99/51/ES 398D0051		Požadavek, aby evropské stáže , tj. vzdělání spojené s nabytím pracovní zkušenosti včetně vyučení byly uznány v členských zemích.	PL

§ 177 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 § 178 odst. 1 a odst. 2

(1) Pedagogickým pracovníkem může být ten, kdo má odbornou a pedagogickou způsobilost, je zdravotně způsobilý a nebyl odsouzen za úmyslný trestný čin, což prokáže před vznikem pracovního poměru předložením výpisu z evidence Rejstříku trestů. Výpis nesmí být starší než 6 měsíců. (2) Ministerstvo stanoví vyhláškou podmínky odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků s výjimkou pracovníků vyšších odborných škol. Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou podmínky odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků v zařízeních sociálních péče. (3) U pedagogických pracovníků, kteří získali vzdělání podle odstavce 1 ve škole s jiným vyučovacím jazykem než českým, je součástí jejich odborné a pedagogické způsobilosti též znalost českého jazyka. Tito pracovníci mohou působit ve škole nebo školském zařízení s českým vyučovacím jazykem, pokud prokáží znalost českého jazyka vykonáním zkoušky na pracovištích vysokých škol zaměřených na výuku českého jazyka nebo v zařízeních pro další vzdělávání pedagogických pracovníků nebo v jazykové škole. Touto zkouškou se nezíská způsobilost k výuce předmětu český jazyk a literatura v základních a středních školách. Ustanovení se nevztahuje na osoby, kteří vykonali alespoň maturitní zkoušku z českého jazyka a literatury. (1) Cizinec, který je státním příslušníkem členského státu Evropské unie nebo dalšího státu, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva (dále jen „žadatel“), může být pedagogickým pracovníkem ve školách a školských zařízeních podle tohoto zákona pouze po splnění podmínky kvalifikačních předpokladů, vykonání zkoušky z českého jazyka, zdravotní způsobilosti a podmínky, že nebyl odsouzen za úmyslný trestný čin. Ministerstvo stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou bližší podrobnosti uznávání vzdělání a odborné praxe žadatelů pro účely výkonu pedagogického pracovníka. (2) O uznání vzdělání a odborné praxe žadatelů podle odstavce 1 rozhoduje kraj v přenesené působnosti na základě žádosti žadatele. Kraj v přenesené působnosti o žádosti rozhodne nejpozději do 120 dnů po předání všech dokumentů vztahujících se k žadateli.

Směrnice rady z 21. prosince 1988 o všeobecném systému uznávání diplomů vyššího vzdělání udělovaných po ukončení odborného vzdělávání a výcviku v trvání nejméně 3 let 89/48/EHS 389L0048 a Směrnice Rady z 18. června 1992 o druhém všeobecném systému uznávání profesního vzdělávání a výcviku jako doplněk Směrnice 89/48/EHS 92/51/EHS 392L0051

Všechny články

Obě směrnice upravují všeobecný systém uznávání profesních kvalifikací, který zaručuje, že jestliže zájemce z jakéhokoli členského státu EU chce vykonávat regulovanou profesi v jiném členském státě, může tak činit, pokud prokáže, že dosáhl určité kvalifikace v domovském členském státě, kde ho tato kvalifikace opravňuje v výkonu určité profese. Jestliže jsou podstatné rozdíly v kvalifikaci skutečné a požadované v hostitelské zemi, může hostitelská země po uchazeči požadovat, aby poskytl důkaz o odborné zkušenosti nebo aby absolvoval adaptační dobu nebo složil test schopností apod.

PL

Nelze upravit jednotlivé případy, které mohou nastat zákonem. Zákon proto zavádí pouze institut uznávání vzdělání a odborné praxe žadatelů o výkon pedagogického povolání, ostatní podrobnosti budou stanoveny vyhláškou. Orgánem, který bude rozhodovat jsou orgány kraje v přenesené působnosti, odvolacím orgánem je minister-stvo. Bude probíhat ve správním řízení, lhůta 4 měsíců stanovena podle předpisů EU.

§ 7 odst. 1 a odst. 2

Ministerstvo vydává a zveřejňuje v elektronické formě pro každý obor vzdělání rámcový vzdělávací program, v případě rámcových vzdělávacích programů zdravotnických oborů v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví. Rámcové vzdělávací programy pro všeobecné vzdělávání projedná ministerstvo před jejich vydáním s národnostními sdruženími s celostátní působností. Rámcové vzdělávací programy pro odborné vzdělávání projedná ministerstvo před jejich vydáním se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů a jejich sdruženími s celostátní působností a s příslušnými ministerstvy v rozsahu jejich působnosti. Rámcové vzdělávací programy pro obory vzdělání ve školách v působnosti Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti vydají tato ministerstva v dohodě s ministerstvem. Pro daný obor vzdělání je rámcový vzdělávací program závazným základem pro vypracování školních vzdělávacích programů a tvorbu a posuzování učebnic a je závazným základem pro stanovení výše výdajů na vzdělávání, pro hodnocení škol a pro hodnocení výsledků dosažených žáky nebo studenty.

Rozhodnutí Rady ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání 63/266/ES 363D0266

Zásada II

Zásada stanoví úkoly zejména pokud jde o vytvoření podmínek, které zaručí všem možnost získání odpovídajícího odborného vzdělání, dosáhnout harmonizace standardů a vzájemného uznávání certifikátů osvědčujících dosažení odborného vzdělání apod.

PL

Rámcové vzdělávací programy bude stanovovat minister-stvo, a při jejich tvorbě bude dbát na požadavky EU.

§ 5 odst. 2

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministerstvo“) a Ministerstvo zdravotnictví v případě oborů vzdělání pro přípravu na výkon zdravotnického povolání stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí a po projednání s Ministerstvem zemědělství, Ministerstvem pro místní rozvoj, se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů a jejich sdruženími s celostátní působností a s národnostními sdruženími s celostátní působností vyhláškou soustavu oborů vzdělání.

Rozhodnutí Rady ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání 63/266/ES 363D0266

PL

Minister- stvo bude rovněž stanovovat v dohodě s MPSV a dalšími resorty a dalšími partnery soustavu oborů vzdělání.

§ 167

Školská poradenská zařízení zajišťují pro děti, žáky a studenty a jejich zákonné zástupce, pro jiná školská zařízení a škol informační, diagnostickou, poradenskou a metodickou činnost, poskytují odborné speciálněpedagogické a pedagogicko-psychologické služby, preventivně- výchovnou péči a napomáhají při volbě vhodného vzdělávání dětí, žáků nebo studentů a přípravě na budoucí povolání. Školská poradenská zařízení spolupracují s orgány sociálněprávní ochrany dětí a péče o mládež a rodinu, zdravotnickými zařízeními, popřípadě s dalšími orgány a institucemi, které jsou v působnosti ústředních správních úřadů.

Zásada III

Zásada požaduje, aby byl vytvářen trvale dostupný informační systém a systém poradenství v oblasti volby na povolání či odborného vzdělávání a zajištění toho, aby každý člověk tento informační systém mohl využít kdykoli před výběrem povolání, v průběhu odborného vzdělávání a kdykoli v průběhu produktivního věku.

PL

Plná slučitel- nost je, pokud jde o účastníky vzdělávání dle tohoto zákona, pokud jde o další osoby v produktiv-ním věku, spadá splně- ní uvedené- ho požadav-ku do působ-nosti MPSV.

§ 42 odst. 2

(2) Přímé výdaje školských právnických osob v rozsahu stanoveném v  § 188 odst. 4 zajišťuje ministerstvo prostřednictvím kraje v přenesené působnosti ve školských poradenských zařízeních poskytujících poradenské činnosti dětem v mateřských školách a žákům základních a středních škol,

Rozhodnutí Rady ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné

Požadavek trvale dostupného informačního i poradenského systému

PL

Naplnění požadavku i financová- ním přímých nákladů ze státního rozpočtu

§ 3

Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména rozvoj osobnosti jedince přiměřeně jeho věku, individuálním předpokladům a možnostem, příprava pro osobní a občanský život, celoživotní vzdělávání a pro výkon pracovní činnosti a zaměstnatelnost, podpora vědomí národní identity a současně evropské a celosvětové sounáležitosti a úcty k ostatním národům, kultuře a hodnotám, kterých bylo ve vývoji lidské společnosti dosaženo, získání respektu k evropským kulturním tradicím a hodnotám, k etnické, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, ať náleží k národnostní menšině nebo většině, uznávání zásad demokracie a rozvíjení schopnosti člověka uplatňovat základní lidská práva a principy demokracie a osvojení hodnot jako je svoboda, odpovědnost a tolerance, získání znalostí z oblasti společenských a přírodních věd, o technice, o estetických, kulturních a morálních hodnotách, získání znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad udržitelného rozvoje a o pracovním prostředí.

politiky odborného vzdělávání 63/266/ES 363D0266

Zásada II Písm. C a D

Požadavek rozšířit odborné vzdělání na základě všeobecného vzdělání v míře dostatečné na základě požadavků daných technickým pokrokem, novými výrobními metodami a společenským a ekonomickým vývojem, dále umožnit každému, aby si osvojil technické znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon daného povolání a dosáhl co nejvyšší možné úrovně vzdělání a podnítit pokrok v rozvoji intelektuálních schopností, tělesných dispozic a rozvoj občanského vědomí.

PL

Obecné cíle vzdělávání uvedené v § 2 se vztahují na veškeré vzdělávání dle tohoto zákona a na všechny věkové kategorie účastníků vzdělávání ve všech oborech vzdělání i vzdělávání mimoškolní

§ 7 odst. 1 a 2

…... Rámcové vzdělávací programy pro odborné vzdělávání projedná ministerstvo před jejich vydáním se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů a jejich sdruženími s celostátní působností a s příslušnými ministerstvy v rozsahu jejich působnosti. Rámcové vzdělávací programy pro obory vzdělání ve školách v působnosti Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti vydají tato ministerstva v dohodě s ministerstvem.

Zásada II/H

Zásada požaduje provázat různé formy odborného vzdělávání s jednotlivými sektory ekonomiky – podnikatelské a odborné kruhy by měly problematice odborného vzdělávání věnovat pozornost

PL

S odborní- ky z praxe budou konzultová-ny rámcové vzdělávací programy a tito mohou tak ovlivňovat obsah vzdělávání.

§ 127 odst. 6

…V oborech vzdělání, v nichž se dosahuje středního odborného vzdělání, může ředitel a kraj v přenesené působnosti jmenovat jako člena zkušební komise k ústní nebo praktické zkoušce odborníka z praxe.

PL

Odborníci z praxe mohou být jmenováni členy zkušebních komisí při

§ 137 odst. 1 § 157 odst. 1

…Ředitel a kraj v přenesené působnosti mohou dále jmenovat členem zkušební komise odborníka z praxe nebo z vysoké školy. …Členem zkušební komise pro absolutorium může být jako odborník z praxe jmenován zástupce profesní organizace podle zaměření vyšší odborné školy.

závěrečných nebo matu- ritních zkouškách nebo absolu- toriu, být tak přítomni u zkoušek na výstupu ze vzdělávání a posoudit připravenost absolventů.

Předpisy právně nezávazné – politické povahy, doporučujícího charakteru

§ 2 písm.a)

Vzdělávání v České republice je založeno na zásadách : a) rovnoprávného přístupu každého občana ke vzdělávání,

Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v Rámci Rady z 3. 6. 1985 485Y0507 (01)

Požadavek na princip rovnosti ve vzdělávání bez ohledu na pohlaví

PL

Požadavek plně uplatněn, zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by bylo diskri- minující

§ 2 písm.g)

Vzdělávání v České republice je založeno na principech : respektování vzdělávacích potřeb dětí, žáků a studentů.

Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady z 14.5. 1987 487Y0808 (01)

Požadavek na nejvyšší možnou míru integrace postižených dětí do normálních škol a požadavek na zajištění jejich vzdělávání s ohledem na jejich individuální potřeby

PL

Ze zákona jsou oproti platné právní úpravě vypuštěny speciální školy, postižené děti budou integrová-ny v maximální možné míře do běžných škol, mohou však být zřizovány celé třídy i školy se vzdělávacími programy pro postižené žáky.

§ 12 odst. 2 § 13 odst. 1 a odst. 2

Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání s využitím forem a metod, které odpovídají jejich potřebám, a na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní. (1) Děti, žáci a studenti se zdravotním postižením mají právo užívat při vzdělávání speciální učebnice a speciální didaktické a kompenzační pomůcky. Dětem, žákům a studentům, kteří nemohou vnímat řeč sluchem, se zajišťuje právo na vzdělání s použitím znakové řeči. Dětem, žákům a studentům, kteří nemohou číst běžné písmo zrakem, se zajišťuje právo na vzdělávání s použitím Braillova hmatového písma. Dětem, žákům a studentům, kteří se nemohou dorozumívat mluvenou řečí, se zajišťuje právo na bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím náhradních způsobů dorozumívání. (2) Pro děti, žáky a studenty se zdravotním postižením nebo pro děti, žáky a studenty se sociálním znevýhodněním může zřizovatel zřídit školy, popřípadě v rámci školy jednotlivé třídy.

Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady z 31. 5. 1990 490Y0703 (02)

Požadavek na integraci dětí a mládeže s postižením do běžných systémů vzdělávání.

PL

Viz předchozí poznámku. Další úpravy ve prospěch dětí, žáků a studentů s postižením jsou obsaženy i v jiných ustanoveních zákona. Ministerstvo stanoví rovněž vyhláškou pravidla a náležitosti diagnostiky vzdělávacích potřeb těchto účastníků vzdělávání, úpravu organizace vzdělávání apod.

§ 3 písm. f)

Obecnými cíli vzdělávání je zejména f) získání znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad udržitelného rozvoje a o pracovním prostředí.

Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady z 24. 5.1988 488Y0706 (03) a Závěry Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady z 1.6. 1992 492Y0616 (02)

Požadavek na zajištění výchovy k ochraně životního prostředí ve všech oblastech vzdělávání - od předškolního až po vysokoškolské vzdělávání a další vzdělávání, vytváření vztahu k životnímu prostředí a vytváření obecné odpovědnosti směřující k ochraně lidského zdraví a udržení ekologické rovnováhy.

PL

Požadavek bude zohledněn při tvorbě rámcových vzdělávacích programů, které jsou pro školy závazné.

§ 12 odst. 2 § 98 odst. 1 a odst. 4

(2) Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání s využitím forem a metod, které odpovídají jejich potřebám, a na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní. (1) Obec nebo svazek obcí, popřípadě kraj ve školách, které zřizuje podle § 198 odst. 1 písm. b), mohou se souhlasem ministerstva zřizovat přípravné třídy pro děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky, které jsou sociálně znevýhodněné a u kterých je předpoklad, že zařazení do přípravné třídy vyrovná jejich vývoj. O zařazování žáků do těchto tříd rozhoduje ředitel na žádost zákonného zástupce dítěte a doporučení pedagogicko psychologické poradny. (4) Ministerstvo stanoví základní obsah vzdělávání a podmínky, za nichž lze vzdělávání v přípravných třídách základní školy uskutečňovat, podrobnosti o organizaci vzdělávání v přípravných třídách, o podmínkách, za nichž lze zřizovat funkce asistenta učitele a o jeho náplni práce.

Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 22.května 1989 489Y0621 (02)

Požadavek na zajištění opatření školní docházky romských dětí zaměřené na vytvoření globálního strukturního přístupu, který napomůže při překonávání hlavních překážek bránících těmto dětem v přístupu ke vzdělání. Jde zejména o zajištění školní docházky romských dětí a dětí rodičů, kteří žijí v migrujících komunitách.

PL

Předpoklady pro vzdělávání romských dětí, zejména zajištění jejich povinné školní docházky jsou vytvořeny, odstranění překážek napomáhají i přípravné třídy základní školy a třídní asistenti romského původu působící v základním vzdělávání.

§ 109 odst. 1

(1) Ke vzdělávání v oborech vzdělání středních škol se přijímají uchazeči, kteří splnili povinnou školní docházku, a kteří při přijímacím řízení splnili podmínky pro přijetí

Odstraněn systém zvláštních škol, přístup ke střednímu vzdělávání je rovný pro všechny.

§ 175 odst. 1

(1) Na žádost absolventa zahraniční školy kraj v přenesené působnosti příslušný podle místa pobytu rozhoduje o uznání platnosti dokladu o dosaženém základním, středním nebo vyšším odborném vzdělání získaného v zahraničí (dále jen “nostrifikace”) nebo vydává osvědčení o uznání rovnocennosti takového dokladu v České republice.

Rezoluce Rady ze dne 3.prosince 1992 493Y0801 (04)

Rezoluce obsahuje požadavek na transparentnost systémů kvalifikací, zejména požadavek na odstranění všech překážek bránících volnému pohybu pracovních sil v rámci Společenství a na srovnatelnost kvalifikačních požadavků, včetně zajištění potřebné ochrany osobních údajů v souladu s národními postupy a legislativou Společenství.

PL

Zákon zavádí potřebné instituty pro zajištění požadavků Společenství. Podrobnější detaily budou rozpracovány ve vyhlášce. Možnost odvolání se proti rozhodnutí orgánu kraje v přenesené působnosti.

§ 3 odst. 1 písm. b), c), a d)

Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména podpora vědomí národní identity a současně evropské a celosvětové sounáležitosti a úcty k ostatním národům, kultuře a hodnotám, kterých bylo ve vývoji lidské společnosti dosaženo, získání respektu k evropským kulturním tradicím a hodnotám, k etnické, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, ať náleží k národnostní menšině nebo většině, uznávání zásad demokracie a rozvíjení schopnosti člověka uplatňovat základní lidská práva a principy demokracie a osvojení hodnot jako je svoboda, odpovědnost a tolerance.

Rezoluce Rady a zasedání představitelů vlád členských států v radě ze dne 23. října 1995 495Y1123 a Deklarace ze dne 24.11.1997 497Y1205 (01)

Dokumenty požadují, aby vzdělávací systémy odpovídaly na problémy rasismu a xenofobie, přijímaly opatření v boji proti rasismu, xenofobii a antisemitismu v oblasti mládeže. Požadavek na budování respektu ke všem lidem bez ohledu na jejich kulturní původ či náboženské přesvědčení a na vytváření kulturní různosti. Podpora sociální integraci jednotlivců i skupin, vzájemné solidaritě, respektování demokracie a lidských práv.

PL

Uvedené požadavky jsou reflektovány zejména v obecných cílech vzdělávání podle tohoto zákona, které budou konkrétně rozpracovány v rámcových vzdělávacích programech vydaných ministerstvem a dále ve školních vzdělávacích programech.

Při přípravě návrhu zákona byly vzaty v úvahu následující předpisy a dokumenty EU:

Číslo předpisu ES kód CELEX	Název předpisu ES
	N a ř í z e n í :
1612/68/EHS 368R1612	Nařízení Rady o volném pohybu pracovníků uvnitř společenství
	S m ě r n i c e :
77/486/EHS 377L0486	Směrnice Rady ze dne 25. července 1977 týkající se vzdělání dětí migrujících pracovníků
89/48/EHS 389L0048	Směrnice rady z 21. prosince 1988 o všeobecném systému uznávání diplomů vyššího vzdělání udělovaných po ukončení odborného vzdělávání a výcviku v trvání nejméně 3 let
92/51/EHS 392L0051	Směrnice Rady z 18. června 1992 o druhém všeobecném systému uznávání profesního vzdělávání a výcviku jako doplněk Směrnice 89/48/EEC
	R o z h o d n u t í :
63/266/ES 363D0266	Rozhodnutí Rady 63/266/EEC ze dne 2. dubna 1963, kterým se stanoví obecné zásady zavádění společné politiky odborného vzdělávání
99/51/ES 399D0051	Rozhodnutí Rady ze dne 21.prosince 1998 o podpoře zavedení evropského rozměru do systému stáží v oblasti vzdělávání spojeného se získáním pracovní zkušenosti včetně učňovských oborů

kód CELEX	Předpisy právně nezávazné – politické povahy, doporučujícího charakteru – výběr:
485Y0507(01)	Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v Rámci Rady ze dne 3. června 1985, která stanoví program opatření pro zajištění stejných příležitostí dívek i chlapců v oblasti vzdělávání
487Y0808(01)	Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady dne 14.května 1987 týkající se programu evropské spolupráce při integraci postižených dětí do normálních škol.
490Y0703(02)	Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 31. května 1990 týkající se integrace dětí a mládeže s postižením do běžných systémů vzdělávání
488Y0706(03)	Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 24. května 1988 o výchově k ochraně životního prostředí.
492Y0616(02)	Závěry Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 1.června 1992 o rozvoji ekologické-ho vzdělávání
489Y0621(02)	Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 22.května 1989 o zajištění školní docházky romských dětí a dětí rodičů, kteří žijí v migrujících komunitách
493Y0801(04)	Rezoluce Rady ze dne 3.prosince 1992 o transparentnosti systémů kvalifikací
495Y1123(01)	Rezoluce Rady a zasedání představitelů vlád členských států v Radě ze dne 23.října o odpovědi vzdělávacích systémů na problémy rasismu a xenofobie
V úvahu byly vztahy i další právně nezávazné předpisy ES, např. Závěry ze zasedání Rady a zasedání ministrů školství v Rámci Rady dne 14. května 1987, které se týkají evropského programu zintenzivnění boje proti negramotnosti, Doporučení komise ze dne 24.listopadu 1987 týkající se odborného vzdělání žen, Rezoluce Rady a zasedání ministrů školství v rámci Rady ze dne 14. prosince 1989 o opatřeních v boji proti neúspěchu ve škole atd.