Na základě zmocnění uvedeného v § 19 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.42/1992 Sb., zákona č.93/1992 Sb., zákona č.39/1993 Sb., zákona č.183/1993 Sb., nálezu Ústavního soudu č.131/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu č.166/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č.29/1996 Sb. a zákona č.30/1996 Sb., byl přijat zákon č.284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (dále jen „zákon“), jímž byly pozemkové úřady zřízeny, stanovena jejich náplň činnosti a upraveno řízení a organizování pozemkových úprav.
Tento zákon byl novelizován zákonem č.38/1993 Sb. Novelou se stanovily podmínky pro urychlené vytváření ucelených hospodářských jednotek jak pro okamžité zájemce o provozování soukromého hospodaření na půdě, tak i pro vlastníky, kteří půdu pronajali transformovaným zemědělským družstvům nebo nově vzniklým zemědělským podnikům. Pro tyto účely bylo převážně využito institutů „zatímního bezúplatného užívání a v menším počtu „časově omezeného nájmu“, na jejichž základě bylo vlastníkům půdy založeno přechodné užívací právo k pozemkům jiných vlastníků a to až do doby ukončení pozemkových úprav.
Další novelizace zákona byla provedena zákonem č.217/1997 Sb., kdy byly do zákona promítnuty potřeby specifického postupu v procesu správního řízení. To bylo nutné v důsledku nemožnosti aplikace obecných ustanovení správního řádu č.71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů s ohledem na odchylné poměry řízení v pozemkových úpravách, vyznačující se zejména nadměrným množstvím účastníků a z nich pak značným počtem účastníků neznámých a těch, jejichž pobyt není znám, apod. Rovněž byla precizována ustanovení navazující na předpisy v oblasti katastru a zeměměřictví. Výsledky pozemkových úprav dnes již slouží potřebám obnovy katastrálního operátu. Dále byla do zákona zahrnuta pasáž týkající se udělování osvědčení k výkonu projektování pozemkových úprav. Významným přínosem této novely byla úprava postupu řízení v pozemkových úpravách pro ta katastrální území, která se vyznačují v různých stadiích přerušeným a nedokončeným scelovacím řízením podle scelovacího zákona č.47/1948 Sb. a předcházejícího vládního nařízení č.171/1940 Sb., o scelování hospodářských pozemků a o jiných úpravách pozemkové držby, a rovněž důsledky nedokončeného přídělového řízení z pozemkových reforem.
Současně platný zákon, přestože byl již dvakrát novelizován, nese v sobě prvky z období svého zrodu, to je období těsně po roce 1989. Podobně jako jiné předpisy vzniklé poměrně rychlým způsobem v tomto období, vychází z prostředí, ve kterém nebylo možno dostatečně přesně předvídat, jak bude sama koncepce tohoto předpisu, ale i jeho jednotlivá ustanovení, působit při praktické aplikaci. Poslední novelizace, provedená v r.1997, přinesla sice podstatné zlepšení stavu, protože již mohla reagovat na potřeby praxe, avšak přesto se ukazuje, že ještě existuje okruh otázek, které je nutno po věcné stránce nově upravit. Konečně podstatným důvodem pro novou úpravu je reforma veřejné správy, v rámci které se nadále neuvažuje s existencí okresních úřadů, jejichž jsou dnes pozemkové úřady součástí.
Ze zjištění o působení zákona v praxi vyplývá, že jeho koncepce byla v základních principech správná a odpovídá i současným společenským požadavkům. Jako správná se jeví i specifická úprava postupu v řízení o pozemkových úpravách, přičemž je potřebné upravit tento specifický postup v řízení ještě v několika dalších ohledech (např. v doručování rozhodnutí). Zákon obsahuje některé pasáže, které je možno prakticky převzít po malé úpravě i pro další období. Jde především o pasáž pojednávající pozemkové úpravy v územích s nedokončeným scelovacím řízením, neboť tato úprava se v praxi osvědčuje. Na druhé straně jsou v zákoně obsažena taková ustanovení, která již neodpovídají potřebnému perspektivnímu pojetí. Jde například o institut zatímního bezúplatného užívání, jehož současná podoba je překonána a navíc působí v praxi značné problémy, dále o otázku stanovení obvodu pozemkových úprav, kde by ze zákona neměly být jako dosud určité pozemky vylučovány, a v neposlední řadě o přesnější úpravu zpracování návrhu pozemkových úprav. Návrh dále přináší přesnější stanovení možnosti použití půdy na společná zařízení, nově zakládá možnost použití peněžních prostředků v rámci řízení, např. na nezbytný nákup pozemků výhodný pro dosažení cílů pozemkových úprav. Návrh zákona rovněž stanovuje kriteria pro posuzování přiměřenosti původních a nově přidělovaných pozemků, když zatím tato kriteria byla součástí jenom podzákonné normy (vládního nařízení). Protože se však jedná o určitý zásah do vlastnických práv, je potřebné, aby tato kriteria byla nejen obsahem samotného zákona, ale aby byla také přesněji stanovena. S tím souvisí především otázka oceňování pozemků vstupujících do pozemkových úprav. Je nutné stanovit nejen pravidla pro oceňování, ale také kdo je oprávněn toto oceňování provádět. Nově se upravuje jedna z podstatných etap pozemkových úprav, ve které jsou rozvržena technická opatření týkající se zpřístupnění pozemků, omezení eroze, vodního hospodářství, zeleně v krajině a pod., označená jako „plán společných zařízení“,
Praktické zkušenosti pozemkových úřadů ukazují, že je nutno upravit i možnosti určité manipulace s bývalou půdou církví, náboženských řádů a kongregací, která podléhá blokačnímu ustanovení § 29 zákona č.229/1991 Sb. v platném znění. Nadále je účelné rozlišovat dvě formy pozemkových úprav, tzn. jednoduché a komplexní pozemkové úpravy. V návrhu se však vyjasňuje, jak se obě formy odlišují a kdy lze kterou formu využít. Pro formu jednoduchých pozemkových úprav je dále potřebné umožnit jednodušší přípravu příslušných náležitostí. Značný problém v řízení působí neprovázanost některých předpisů. Zejména jde o vztah zákona k zákonu č.334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů a k zákonu č.289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Pro bezkolizní průběh správního řízení je totiž nutné, aby ze zákona jednoznačně vyplývalo jeho specifické postavení ve vztahu k oběma uvedeným předpisům. Rovněž je žádoucí upřesnit proces pozemkových úprav ve vztahu k zákonu č.50/1976 Sb., o územním plánování a stavením řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zásadní je ovšem vztah zákona k předpisům platným v resortu zeměměřictví a katastru, zejména jasné vymezení návazností jednotlivých etap pozemkových úprav ke katastru nemovitostí. Není např. možno nadále připustit stav, kdy pozemky, které jsou zahrnuty do pozemkových úprav, jsou bez vědomí pozemkového úřadu zcizovány, neboť to značně komplikuje i prodražuje zpracování výsledného návrhu uspořádání pozemkové držby.
V návrhu se upřesňuje také postup v závěrečných fázích pozemkových úprav včetně konečného projednání návrhu s vlastníky a dotčenými orgány a organizacemi. Ukazuje se, že dosavadní princip, kdy pozemkový úřad rozhoduje o výsledcích pozemkových úprav ve dvou stupních, se osvědčil a po drobných upřesněních bude použit i nadále. Je tedy žádoucí, aby pozemkový úřad na základě splnění určitých podmínek nejdřív vydal rozhodnutí, kterým schválí návrh pozemkových úprav, proti kterému se mohou účastníci řízení odvolat a v odvolacím řízení se posoudí v celém rozsahu vydané rozhodnutí z hlediska správnosti zjištěného skutkového stavu a dodržení zákona. Navazující další rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně vlastnických práv vychází z pravomocného rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav a je pak již listinou, na základě které se provedou příslušné změny v katastru nemovitostí.
Podstatným cílem nového zákona je rovněž vyjasnění financování pozemkových úprav státem. Rozsah povinností státu v tomto ohledu je přesněji věcně vymezen.
Důležitou kapitolou zákona je úprava podmínek, na základě kterých lze získat odbornou způsobilost k projektování pozemkových úprav. Tyto podmínky jsou oproti současnému stav upraveny, resp. mírně zpřísněny, což si vynucuje praxe
Pozemkové úřady byly v roce 1991 zřízeny jako samostatné referáty okresních úřadů. Takové řešení bylo ve své době velmi racionální, neboť umožnilo, aby tyto úřady vznikly velmi rychle (s využitím již fungujícího správního aparátu a jeho zázemí) a mohly takřka okamžitě plnit úkoly, které jim byly svěřeny v oblasti restitucí. Tlak veřejnosti totiž vyžadoval, aby proces restitucí byl neprodleně zahájen, tudíž ani nebyl čas na budování pozemkových úřadů na jiném nežli zvoleném základě. Lze konstatovat, že stávající systém se v zásadě osvědčil, po počátečních nejasnostech se v rámci okresních úřadů pozemkové úřady pevně zakotvily a staly se jedním z nejdůležitějších referátů těchto úřadů. To vše i přes to, že takové uspořádání pozemkových úřadů bylo zpočátku vnímáno, jako přechodný stav, vynucený okolnostmi v daném čase, zejména potřebou provedení restitucí zemědělského a lesního majetku.
Zprvu byly tyto úřady nuceny věnovat zcela převažující část své pracovní náplně činnostem souvisejícím s restitucemi a nezbytnému vyměřování pozemků. Pozemkové úpravy, které nyní představují hlavní a perspektivní činnost pozemkových úřadů, mohou být v našich podmínkách realizovány teprve po návratu vlastnických práv k půdě. Pozemkové úpravy ovšem nejsou jednoznačně jenom činností, která by odpovídala úkolům a poslání správního úřadu v okresním měřítku. Tyto úřady se musí též alespoň v omezené míře zabývat projektovou činností, vyměřováním pozemků, zajišťováním aktualizací bonitovaných půdně-ekologických jednotek, apod.
Situace v postavení pozemkových úřadů se ovšem v poslední době zásadně mění tím, že je realizována reforma veřejné správy. Byly již ustaveny kraje, které jsou nyní postupně naplňovány, pokud se týká personálního obsazení a přebírání příslušných kompetencí. S tím souvisí i rušení okresních okresů a převod jejich působností na kraje nebo na pověřené obecní úřady. Dle stávající právní úpravy nemají být činnosti pozemkových úřadů v úrovni krajů zastoupeny, přičemž se ani převedení kompetencí na pověřené obce nejeví právě z důvodů výjimečnosti jejich náplně, nutného odborného zázemí a mnoha dalších souvislostí jako efektivní. Protože dosavadní fungování pozemkových úřadů končí nejpozději ukončením činnosti okresních úřadů, je nutno uspořádat novou soustavu pozemkových úřadů. Jako předloha pro toto nové uspořádání nejvíce vyhovuje oblast finančních úřadů. S ohledem na co nejmenší narušení chodu pozemkových úřadů a státní správy v daném oboru navrhuje se instalovat novou soustavu k 1.lednu 2002 a to bez ohledu na to, kdy přesně zaniknou okresní úřady. Toto řešení, kdy se pozemkové úřady nově ustaví ještě před skutečným zánikem okresních úřadů, umožní klidnější řešení všech souvislostí nového uspořádání včetně delimitace majetku a osob a navíc napomůže i v existenční jistotě pracovníků pozemkových úřadů.
Nově navrhovaný zákon nepřináší další nároky na finanční prostředky ze státního rozpočtu. Bude nutné pouze pamatovat v detailech státního rozpočtu na skutečnost, že část pracovníků nynějších okresních úřadů přejde do resortu zemědělství.
předpisech Evropské unie není oblast pozemkových úprav konkrétně upravována. Nově navrhovaný zákon je však srovnatelný s obdobnými úpravami dané problematiky v zemích Evropské unie. Jsou zde ovšem některé výjimky, pokud jde o řešení specifických problémů vyplývajících z historického vývoje na území České republiky (např. nedokončené přídělové a scelovací řízení, měnící se evidence nemovitostí). Naše podmínky pro pozemkové úpravy totiž zatím nejsou plně srovnatelné s podmínkami v zemích Evropské unie, které vycházejí z právních tradic a poměrů jednotlivých zemí, přičemž v zemích unie na rozdíl od naší republiky jsou vlastnické vztahy stabilní a jejich kontinuita nebyla přerušována.
K § 1
Účel zákona vyplývá z potřeb daných vývojem situace v oblasti pozemkových úprav v uplynulém období, ale i výhledově, včetně nové soustavy pozemkových úřadů.
K § 2
Jde o definici pozemkových úprav, která je ve srovnání se stávajícím zákonem doplněná a upřesněná.
K § 3
V ustanoveních tohoto paragrafu je specifikováno, které pozemky mohou být zařazeny do obvodu pozemkových úprav, jak je tento obvod tvořen a které pozemky mohou být řešeny v řízení o pozemkových úpravách. Smyslem nové úpravy je nevylučovat z pozemkových úprav některé pozemky přímo již zákonem, jak tomu je dosud a což působí v praxi značné komplikace, ale ponechat na vlastnících a správcích specifických pozemků (viz zejména odstavec 3), aby posoudili účelnost řešení takových pozemků v řízení o pozemkových úpravách a za stanovených podmínek. Již novely stávajícího zákona částečně upravovaly původní pojetí, podle kterého byly jednoznačně ze zákona některé pozemky z řešení v pozemkových úpravách vyloučeny. Ukazuje se však, že tyto úpravy nevyřešily dostatečně všechny potřebné otázky. Specificky jde např. o tzv. církevní půdu (odstavec 5), na kterou se vztahuje § 29 zákona č.229/1991 Sb, podle kterého tento majetek nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. V řízení o pozemkových úpravách nejde o převod, ale o přechod vlastnictví, což je podstatné jak v pozemkových úpravách s tímto majetkem nakládat. Není totiž možné vůbec tuto půdu v pozemkových úpravách neřešit, což by činilo značné komplikace, jak se také v praxi ukazuje a odporovalo smyslu pozemkových úprav. Uvedené ustanovení tedy upravuje řešení při současném zachování požadavku vyplývajícího z cit. § 29 zákona č.229/1991 Sb.
K § 4
Je účelné rozlišovat nadále dvě formy pozemkových úprav. Ve srovnání se stávajícím zákonem nynější návrh zákona obě formy blíže konkretizuje a dává možnost, aby pozemkový úřad aktuálně a podle daných podmínek upravil (tzn. zpravidla zjednodušil) pro jednoduché pozemkové úpravy náležitosti návrhu a provádění pozemkových úprav. Nadále je rovněž žádoucí, aby v rámci jednoduchých pozemkových úprav byla ponechána možnost dořešení problémů s půdou, přidělenou ve smyslu dekretů prezidenta republiky č.12/1945 Sb. a č.28/1945 Sb. a zákonů č.142/1947 Sb. a č.46/1948 Sb. S ohledem na nastupující jiné politické poměry po r.1948 stát již nenaplnil úkoly vyplývající ze zákona č.90/1947 Sb., o zavedení knihovního pořádku ohledně konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Proto je v některých případech jediným východiskem k odstranění všech nejasností vydání rozhodnutí v řízení o pozemkových úpravách (viz též text k §13).
K § 5
Okruh účastníků řízení v odstavci 1 vychází ze stávajícího zákona a je pouze upřesněn. Praxe ukázala, že je nutno jasně určit údaje, podle kterých budou vlastníci identifikováni v pozemkových úpravách. Jde o to, aby nevznikaly pochybnosti ve vztahu k zákonu č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. S ohledem na přímou vazbu pozemkových úprav na katastr nemovitostí se jako nejvhodnější jeví používat stejné principy, ze kterých vychází katastr nemovitostí
V řízení o pozemkových úpravách je značné množství účastníků a nemalý počet těch, kteří nejsou známi nebo jejichž pobyt není znám. Tato okolnost souvisí s tím, že v předchozím období nebyl kladen důraz na přesnou evidenci vlastnictví k pozemkům a ani nebylo postupováno způsobem určeným občanským zákoníkem v případě opuštění majetku. V současné době se většinou nedá došetřit a rozlišit, kdy jde o vlastníka neznámého nebo o vlastníka, jehož pobyt není znám. V těchto případech se s ohledem na správní řád vychází z toho, že těmto osobám je ustaven opatrovník, kterým může být i obec.
V praxi se osvědčila úprava ve stávajících předpisech, podle které byl upraven postup řízení o pozemkových úpravách v případech, kdy v průběhu pozemkových úprav vlastník zemře a dědictví není projednáno. Navrhuje se proto nadále s ohledem na nutnost zachování kontinuity řízení, aby účastníky řízení byli dědicové podle sdělení soudu či soudního komisaře. Jde ovšem o to, že nelze na taková sdělení neomezeně dlouho vyčkávat a blokovat tak náročné řízení. Proto se navrhuje rovněž, aby po proběhnutí určité lhůty pozemkový úřad i v tomto případě stanovil opatrovníka.
Podle stávající zákonné úpravy je podstatným partnerem při řešení pozemkových úprav sbor zástupců vlastníků pozemků. Tento princip se v praxi plně osvědčil a proto je s malým upřesněním převzat do nové právní úpravy.
K § 6 a 7
Úprava zahájení řízení včetně jeho oznámení účastníkům a svolání úvodního jednání opět vychází z principu použitého již ve stávajícím předpisu, je ovšem precizována a odpovídá plně požadavkům praxe. To platí i o důležitém ustanovení, podle kterého se na řízení o pozemkových úpravách a rozhodování v něm nevztahují lhůty podle správního řádu, o ustanoveních upravujících oprávnění vstupovat nebo vjíždět na pozemky a o řešení náhrad majetkové újmy, kterou mohou osoby při výkonu činnosti způsobit vlastníkům nebo jiným osobám. Nepředpokládá se, že by peněžní náhrady za majetkovou újmu vzniklou ve spojitosti s výkonem činnosti pro pozemkové úpravy vedlo ve svém důsledku ke zvýšení nároků na poskytnutí finančních prostředků ze státního rozpočtu, neboť pozemkový úřad bude uplatňovat náhradu těchto nákladů vůči odpovědnému subjektu.
K § 8
Pozemkový úřad a zpracovatel na základě dostupných a věrohodných dokladů a podkladů sestaví nárok jednotlivých vlastníků pozemků. Veřejné vyložení soupisu nároků je obsaženo i ve stávajícím zákoně a osvědčilo se. Rozpory nebo nedostatky v dokladech projedná pozemkový úřad s jednotlivými vlastníky (na jeden pozemek může uplatňovat nárok více vlastníků). Vzhledem k tomu, že vlastnické právo bylo v uplynulých desetiletích potlačeno, má zavedení pořádku do majetkoprávních vztahů mimořádný význam.
S ohledem na to, že během pozemkových úprav může dojít i ke změně cenových předpisů, je v novelizovaném znění jednoznačně stanoveno, že cena pozemků se řídí podle cenového předpisu platného ke dni vyložení nároků.
Základním prvkem pro určení ceny pozemku je stanovení plošného zastoupení bonitovaných půdně ekologických jednotek (dále jen „BPEJ“) na oceňovaném pozemku ve smyslu cenového předpisu. Pojmové vymezení bonitované půdně ekologické jednotky se přejímá z dosavadního zákona.
Praxe ukázala, že při výpočtu ceny je nutno vycházet z údajů o BPEJ evidovaných v celostátní databázi (ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půd Praha), a to upravených podle zjištění a zaměření skutečného stavu v terénu. Současná právní úprava, která vychází při výpočtu ceny z BPEJ, evidovaných v katastru nemovitostí, působí při aplikaci problémy. Údaje v katastru jsou totiž generalizovány (což je výhodné pro daňové účely), přičemž v pozemkových úpravách je nutno vycházet z co nejpřesněji zjištěného aktuálního stavu. Další změnou, kterou zavádí návrh zákona, je ocenění pozemků pouze podle základních cen přiřazených k jednotlivým kódům BPEJ cenovým předpisem. Jde o racionalizaci procesu, protože při použití přirážky na počet obyvatel se základní cena upravuje jak při oceňování původních, tak i nových pozemků pro celé katastrální území stejným koeficientem, takže pro porovnání původních a nových pozemků nemá koeficient žádný význam. Vzdálenost nad dva kilometry se vyskytuje spíše ojediněle a při pozemkových úpravách je zahrnuta v kritériu pro posuzování přiměřenosti vzdálenosti.
Navržená úprava odstavců 5 a 6, týkající se oceňování trvalých porostů, je převzata ze stávajícího nařízení vlády č.4/2000 Sb. a již se v praxi osvědčila.
K § 9
S ohledem na závažnost a široký okruh problémů, které řeší pozemkové úpravy (majetkoprávní vztahy, zeměměřické činnosti, územní systémy ekologické stability, ochrana zemědělského půdního fondu, krajiny a životního prostředí, dopravní a vodohospodářský systém, tvorba digitální katastrální mapy aj.) mohou být zpracovatelem návrhu pouze fyzické osoby, které mají k této činnosti úřední oprávnění podle § 18 zákona.
Mají-li být výsledky pozemkových úprav způsobilé k převzetí do katastru nemovitostí a využitelné pro následnou obnovu katastrálního operátu, musí splňovat ustanovení obecně závazných předpisů, zejména v oblasti zeměměřictví a katastru. Podkladem pro návrh je proto podrobné zaměření obvodu pozemkových úprav (tzn. polohopis, případně výškopis) pokud předměty měření, které jsou obsahem geodetických informací, již v katastru nemovitostí nejsou určeny v předepsané kvalitě.
V současném znění zákona nebyla řešena otázka zjišťování hranic, i když je to velmi důležitá etapa celkového návrhu pozemkových úprav. Při zjišťování hranic lze na základě pokojné držby a souhlasu sousedních vlastníků aktualizovat hranice pozemků podle skutečného stavu v terénu. Zjišťování hranic musí provádět komise, ve složení určeném v odstavci 5. Komise projednává s vlastníky rozpory, když se nemohou na průběhu hranic shodnout. Úkolem komise je potvrdit výsledky zjišťění hranic. Předseda komise řídí její práci a je povinen při zjišťování hranic upozornit všechny přítomné na nesoulad skutečného průběhu hranic s jejím vyznačením v platném katastrálním operátě. O zjišťování hranic sepisuje protokol.
Stanovení obvodu pozemkových úprav patří k prvním činnostem pozemkového úřadu po zahájení řízení o pozemkových úpravách. K jeho změně během zpracování návrhu by až na výjimky mělo docházet jen v souvislosti se zaměřením skutečného stavu, tzn. v případě, když zjišťování hranic a podrobné zaměření polohopisu prokáže, že taková změna je nutná.
Po vyznačení zahájení pozemkových úprav v katastru nemovitostí podléhá případné zatížení nebo zcizení pozemku souhlasu pozemkového úřadu. Dosud bylo souhlasem pozemkového úřadu podmíněno zcizování či zatížení pozemku až od doby schválení návrhu pozemkových úprav. Z praxe však vyplývá, že je nutno takové opatření posunout již na období zpracování návrhu. Bude tak mj. zaručeno, že pozemkový úřad (zpracovatel) bude včas informován o tom, jak se v průběhu zpracování pozemkových úprav mění vlastnictví pozemků. Na druhé straně je také při prodeji pozemku v zájmu kupujícího, který má zájem o konkrétní pozemek, aby se včas dozvěděl, zda tento pozemek např. není předmětem směny v pozemkových úpravách. Návrh totiž může již být rozpracován do takové míry, že jej nelze vrátit zpět nebo za vynaložení dalších finančních prostředků státu a časového zdržení.
Nová úprava v odstavci 8 jasněji než tomu je dosud vymezuje okruh opatření, která jsou společným zařízením. V případě společných zařízení technického charakteru může jít o nové stavby nebo rekonstrukce, popř. o modernizace stávajících staveb.
Návrh zákona stanovuje způsob projednávání plánu společných zařízení, který je podstatnou etapou návrhu pozemkových úprav a zásadní měrou rozhoduje o naplnění té části § 2 tohoto zákona, která ukládá, že pozemkovými úpravami se musí vytvořit podmínky k racionálnímu hospodaření, k ochraně a zúrodnění půdního fondu, zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické stability. Je proto logické, aby plán společných zařízení byl řádně projednán s obcí a všemi dotčenými orgány státní správy ještě dříve, než se přistoupí k vyčleňování nových pozemků. Prvky (objekty) společných zařízení slouží výhradně zemědělské a lesní výrobě, k ochraně půdy, životního prostředí a zvelebení krajiny a náklady na jejich vybudování nese stát. Proto se upouští od předepisování poplatků za odnětí.
Jedním z povinných podkladů pro zpracování plánu společných zařízení je platná územně plánovací dokumentace. Pokud plán společných zařízení mění v odůvodněných případech jakýmkoliv způsobem platný územní plán obce nebo regulační plán obce, musí být už v průběhu zpracování změna jak projednávána s orgány, které územně plánovací dokumentaci schválily, ale nakonec i jimi odsouhlasena. Je tedy logické, když schválený návrh společných zařízení je i změnou příslušné územně plánovací dokumentace.
Je v zájmu státu, aby při pozemkových úpravách bylo umožněno řešit spoluvlastnictví k pozemkům, zejména když se nacházejí pod liniovými stavbami ve vlastnictví státu. V rámci pozemkových úprav lze tyto pozemky směňovat (i za cenu, že stát pozemek v potřebné výměře zakoupí, není-li v příslušném katastrálním území půda ve vlastnictví státu k dispozici), zatímco při každém jiném pozdějším majetkoprávním vypořádání, tzn. mimo pozemkové úpravy, by bylo nutno kromě výkupu pozemků hradit i desítky až stovky kupních smluv, popřípadě geometrických plánů, což představuje značné náklady. Je proto potřeba zakotvit do zákona možnost pozemkového úřadu pozemky nebo jejich spoluvlastnické podíly vykupovat ve prospěch státu, je-li to s ohledem na dosažení cíle pozemkových úprav účelné, a to v ceně v místě obvyklé (tržní), nejvýše však podle platného cenového předpisu.
Výměru půdního fondu, kterou je třeba vyčlenit na výstavbu společných zařízení (§ 9 odst. 8) stanoví návrh pozemkových úprav. K tomu účelu budou využity především pozemky ve vlastnictví státu, pak obce. V případě, že tato možnost bude vyčerpána, přistoupí zpracovatel k využití pozemků ve vlastnictví občanů, kteří by se měli na vyčlenění potřebné výměry přiměřeně podílet.
V odstavci 16 je upřesněn postup praktikovaný již v současnosti, kdy je žádoucí v rámci pozemkových úprav zajistit podklady pro obnovu katastrálního území v co nejširším území, tedy i pro pozemky sice v obvodu pozemkových úprav, ale neřešené ve smyslu § 2. Úprava sleduje hospodárnější využití státem vynakládaných prostředků, jak pro pozemkové úpravy, tak pro obnovu katastrálního operátu.
Pozemkové úpravy musí zabezpečit přístupnost všech pozemků. V konkrétním případě může být účelnější zřídit věcné břemeno jízdy pro určitý pozemek (parcelu), než navrhovat novou cestu. V takovém případě má vlastník zatíženého pozemku nárok na náhradu nebo kompenzaci v rámci daných kriterií. Náklady nemůže nést oprávněný vlastník, který má ze zákona právo na přístup k pozemku.
Postup v řízení o pozemkových úpravách podle správního řádu je vzhledem ke značnému počtu účastníků řízení časově náročný a ve většině případů neumožňuje rychlý a hospodárný průběh pozemkových úprav a někdy znemožňuje jejich dokončení. Proto bylo stanoveno, že souhlasy účastníků uvedené v průběhu řízení jsou závazné až do jejich skončení, a to i pro jejich případné právní nástupce. Rovněž bylo nezbytné převzít úpravu o tom, jak postupovat v případech, kdy účastník řízení nemá zájem na součinnosti s pozemkovým úřadem, ale podle zákona bez jeho souhlasu k určitým úkonům nelze v řízení dále pokračovat.
K § 10
Vychází se z obecného principu pozemkových úprav, podle něhož nemusí vlastník při vyčleňování pozemků obdržet svoje původní pozemky, ale je možno mu vyčlenit pozemky jiné, nově vytvořené, při zachování přiměřeně stejné výměry, ceny a vzdálenosti podle pravidel stanovených tímto zákonem.
Do nové úpravy zákona jsou zařazena kritéria pro posouzení původních a nových pozemků podle výměry ceny a vzdálenosti, která jsou doposud obsažena v nařízení vlády č.4/2000 Sb. Byla převzata prakticky bez úpravy, některé požadavky praxe týkající se zvýšení kritéria u ceny na 5 % až 7 % nebyly akceptovány.
Snížení nebo zvýšení ceny, výměry a vzdálenosti nově navrhovaných pozemků oproti původním pozemkům nad rámec stanovených kritérií přiměřenosti lze provést jen se souhlasem vlastníka. Překročení kritéria ve prospěch vlastníka se předpokládá spíše jen ve výjimečných a odůvodněných případech za předpokladu, že vlastník souhlasí s uhrazením rozdílu ceny přesahující toto kritérium. V případě, že do pozemkových úprav vstupuje vlastník pouze s jedním pozemkem malé výměry, který nelze z technických důvodů umístit tak, aby nebylo překročeno kritérium ceny ve prospěch vlastníka,může pozemkový úřad od požadavku na uhrazení rozdílu ceny ustoupit.
K § 11
Ustanovení tohoto paragrafu stanovují postup pozemkových úřadů při schvalování návrhu pozemkových úprav a rozhodování o přechodu vlastnických práv k pozemkům s cílem tento postup zracionalizovat a specificky upravují i otázku doručování rozhodnutí pozemkového úřadu.
Vzhledem ke značnému množství účastníků řízení v pozemkových úpravách by bylo technicky značně obtížné a finančně velmi náročné každému jednotlivému z nich doručit rozhodnutí s kompletně vypracovaným a schváleným návrhem pozemkových úprav. Proto se umožňuje připojit k příslušnému rozhodnutí jen ta část schváleného návrhu, která se týká konkrétního účastníka řízení.
Schválený návrh pozemkových úprav je závazným podkladem pro rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv a jeho obsahem je vázán nejen správní orgán, ale i účastníci řízení, popř. jejich právní nástupci. K dosažení tohoto záměru je třeba, aby tento dokument byl zaznamenán v údajích katastru nemovitostí, který je veřejný. Potom každý, kdo o údaje z katastru požádá, bude informován o tom, že u předmětného pozemku nastanou změny podle schváleného návrhu.
Dosavadní praxe rovněž dostatečně prověřila princip, kdy k dosažení ochrany výsledků schválených pozemkových úprav slouží i opatření o vyloučení možnosti odvolání proti rozhodnutí o výměně, popřípadě přechodu vlastnických práv k pozemkům. Příslušný správní úřad má totiž povinnost všechna navržená opatření projednávat s vlastníky pozemků v průběhu řízení a k přijetí těchto opatření musí vlastníci pozemků vyslovit souhlas. Navíc mají možnost se proti rozhodnutí o schválení pozemkových úprav odvolat, popřípadě požádat o jeho přezkum v rámci mimořádných opravných prostředků, či cestou soudní. Vydané rozhodnutí o přechodu vlastnických práv má tedy sloužit již jen jako doklad o vlastnických vztazích a pro převzetí výsledků pozemkových úprav do katastru nemovitostí. Proto vyloučení možnosti podat odvolání proti rozhodnutí o přechodu vlastnických práv k pozemkům podle schváleného návrhu není omezením práv účastníků, neboť tito je již mohli uplatnit v první fázi správního rozhodování. Připuštěním odvolacího prostředku proti zmíněnému rozhodnutí by se zásadně narušila pravomocně ukončená, časově a finančně náročná první etapa řízení o pozemkových úpravách. Vznikl by další složitý proces, ve kterém by s ohledem na časový odstup a již uskutečněné změny podle schváleného návrhu, zejména v držbě pozemku a provedených vlastnických změnách, které na sebe navzájem navazují, nebylo možno obnovit výchozí stav platný před zahájením pozemkových úprav.
Promítnutí nového právního stavu do katastru nemovitostí ve smyslu schváleného návrhu vyžaduje specifickou úpravu doručování rozhodnutí o přechodu vlastnických práv k pozemkům vlastníkům. S tím souvisí rovněž úprava, podle které v případě neprojednaných dědictví do doby vydání rozhodnutí o přechodu vlastnických práv, budou předmětem dědictví již pozemky nově evidované v katastru nemovitostí v souladu se schváleným návrhem, namísto původních pozemků zůstavitele.
S ohledem ke značné časové a finanční náročnosti řízení o pozemkových úpravách je snahou zabezpečit, aby do doby realizace uspořádání změn vlastnických práv podle schváleného návrhu, se případnými následnými právními úkony nezmařil výsledek pozemkových úprav. Proto se již v novelách stávajícího zákona stanovila povinnost uvádět v listinách o nabytí vlastnictví nebo jiného oprávnění i údaje podle schváleného návrhu. Tyto údaje poskytne pozemkový úřad. Zástavy váznoucí na pozemcích nemohou být překážkou pro provedení pozemkových úprav. Proto zákon obsahuje ustanovení o tom, že zástavní právo, které vázne na pozemku zahrnutém do pozemkových úprav, přechází na pozemek získaný zástavcem podle schváleného návrhu. Zástavní věřitel má možnost se k přechodu zástavy na nový pozemek vyjádřit v průběhu řízení jako jeho účastník ve smyslu § 5.
K § 12
Ve srovnání se stávající úpravou jde pouze o drobná upřesnění uvedených ustanovení. Např. v odstavci 2 se konkretizuje, že není možné, aby stát hradil další (opakované) vytyčení pozemků, které byly již jednou řádně vytyčeny a kde je povinností vlastníka dbát o uchování výsledků tohoto vytyčení, včetně stabilizace lomových bodů hranic pozemků.
Nadále je také zařazeno důležité ustanovení, podle kterého je umožněno již v průběhu pozemkových úprav (tzn. ještě před schválením návrhu pozemkových úprav) realizovat některá opatření pro zabezpečení hospodářské činnosti nebo k ochraně jiných veřejných zájmů v daném území, která budou společnými zařízeními pozemkových úprav. Takto však lze postupovat jen se souhlasem všech dotčených vlastníků.
K § 13
V souvislosti s tím, že v rámci jednoduchých pozemkových úprav se mohou rovněž dořešit otázky týkající se přídělů (viz text k § 4), upřesňuje se v tomto ustanovení, o které činnosti se vlastně jedná (odstavec 1 a 2) a jak bude postupováno. Postup pozemkových úřadů v řízení o pozemkových úpravách uvedený v odstavci 3 jmenovaných ustanovení nelze striktně dodržet v území, kde nebylo dokončeno přídělové řízení, neboť přidělené pozemky není možno identifikovat podle čísla parcel, polohy a výměry, takže by byly některé úkony nadbytečné a neracionální. Proto se umožňuje užít zmíněná zákonná ustanovení jen přiměřeně podle daných okolností. Pokud by v důsledku upřesnění nebo rekonstrukce přídělu vznikl v celkové bilanci přebytek zemědělské půdy, je třeba upravit vlastnický vztah k této půdě obdobným způsobem jako je tomu v případech upravených v § 14 týkajícího se území s nedokončeným scelovacím řízením.
K § 14
Navržené znění plně vychází z úpravy provedené poslední novelou stávajícího zákona (novela č.217/1997 Sb), ke které se kladně postavil také Ústavní soud ve svém nálezu č.152/1998 Sb., když se zabýval návrhem skupiny poslanců na zrušení této úpravy. Je zcela nutné řešit nepřehlednost ve vlastnických a užívacích vztazích k půdě, způsobenou nedokončeným procesem scelování pozemků zahájeného podle vládního nařízení č. 171/1940 Sb., o scelování hospodářských pozemků a o jiných úpravách pozemkové držby, doplněné vládním nařízením č. 208/1943 Sb. nebo později podle zákona .47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon), který zmíněná vládní nařízení zrušil a nahradil. Úprava zákona a vládního nařízení byla v základních rysech shodná.
Vlastní scelovací řízení prováděla soustava úřadů k tomu účelu vytvořených (např. oblastní a zemské komise). Základními úseky řízení byla fáze předběžná, hlavní a závěrečná. Předběžné řízení zahrnovalo zejména obchůzku a označení hranic scelovacího obvodu, zjištění dosavadního držebního stavu a sestavení a vyložení rejstříku držebností, ocenění jednotlivých nemovitostí, rozhodnutí o námitkách odhadů pozemků a proti rejstříku držebností. Hlavní řízení zahrnovalo vypracování, projednání a provedení projektu společných zařízení a stanovisko účastníků k tomu, kde a jaké pozemky mají být přiděleny, stanovení náhradních pozemků, peněžitých vyrovnávacích částek a vypracování scelovacího plánu, odevzdání náhradních pozemků do prozatímního užívání přímým účastníkům, a to bez jejich souhlasu, vyložení scelovacího plánu a rozhodnutí o námitkách proti plánu a potvrzení a provedení scelovacího plánu. Rozhodnutí, kterým byl potvrzen scelovací plán, byla oprávněna vydat oblastní komise a nebylo proti němu odvolání (§ 63 odst. 3 scelovacího zákona).
Po potvrzení scelovacího plánu nebylo možno žádat "za navrácení v předešlý stav" dokonce ani "za obnovu řízení". Pokud oblastní komise scelovací plán nepotvrdila, nebylo možno s ohledem na citované ustanovení § 63 odst. 2 a 3 scelovacího zákona považovat scelovací řízení za ukončené.Vyhláška, kterou se oznamovalo zakončení scelovacího řízení, spolu s potvrzeným scelovacím plánem, měla být pak publikována v Úředním listě II. Na základě potvrzeného scelovacího plánu měly být provedeny zápisy nových právních vztahů do pozemkových knih.
Přibližně ve 450 katastrálních územích, zejména na Moravě, započaté scelování nebylo zcela dokončeno a kolem r. 1950 došlo k celkovému útlumu prací. Příčiny nedokončeného scelovacího řízení spočívaly hlavně ve změně poměrů ve společnosti a postupné socializaci na vesnici, mající výraz ve sdružování pozemků, což souviselo s potlačováním vlastnického práva k půdě.
Převážná část scelovacích prací skončila v etapě hlavního řízení předáním pozemků do zatímního užívání, bez provedení závěrečných prací. Vznikla tak situace, že skutečná držba v přírodě nesouhlasila se stavem pozemkové knihy a pozemkového katastru. Protože nové vztahy v držbě po provedeném scelování nebyly právně konstituovány v pozemkové knize, nebyly ani později k dispozici žádné podklady, podle nichž by bylo možno právní vztah po scelení zapsat do evidence nemovitostí zakládané od r. 1964. Pozemkové knihy byly využitelné jen u pozemků nepojatých do scelení.
Nedokončeným řízením podle uvedených zákonů byl v mnoha katastrálních území u pozemkové držby vytvořen stav, kdy s vlastnickým právem k určitému pozemku bylo spojeno užívací právo k pozemku jinému. Vzniklé problémy se dále prohlubovaly, neboť státní orgány např. v dědickém řízení, popř. při převodu nemovitostí, nepostupovaly shodně, a to ani v jednotlivých katastrálních územích. Uznávaly podle místních a dobových názorů za vlastníka někdy vlastníka původního pozemku, jindy uživatele pozemku nově přiděleného při scelování.
Ve spojitosti se zakládáním evidence nemovitostí od r. 1964 podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, byla snaha o řešení zmíněných problémů prověřováním a potvrzováním scelovacích operátů tehdejšími ONV a jejich zapsání do evidence nemovitostí. Z právního hlediska sice šlo o nouzový postup, ale ani ten nebyl ve všech případech uskutečněn. Naopak většina nedokončeného scelování zůstala nadále nedořešena. V období socialistického užívání pozemků se důsledky tohoto stavu neprojevovaly tak výrazně, neboť pro plánované hospodářství byl podstatný stav uživatelský a nikoliv stav vlastnický.
Do katastru nemovitostí byl k 1. 1. 1993 převzat úplný stav evidence nemovitostí, aniž došlo k vyřešení zmíněných problémů. Jejich důsledky byly a ještě jsou překážkou uspořádání vlastnických vztahů k půdě ve smyslu zákona o půdě a zákona o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí č. 172/1991 Sb.
Právní stav lze charakterizovat tak, že v některých případech
a) je v katastru nemovitostí zapsán stav po scelení, i když toto nebylo právoplatně dokončeno způsobem požadovaným předpisy o scelování,
b) je v katastru nemovitostí zapsáno vlastníkům nebo jejich právním nástupcům vlastnictví k pozemkům, s nimiž původně vstupovali do scelování a jejichž vlastnictví bylo nesporné. Z takto zapsaných vlastníků někteří dosud užívají náhradní pozemky převzaté ze scelování (jde zejména o zastavěné pozemky, zahrady). Tam, kde v minulosti státní orgány považovaly nesprávně uživatele za vlastníka a stanovily, že na právního nástupce takového uživatele přechází vlastnické právo, nebo, že uživatel nabyl vlastnictví vydržením, svědčí nabývací titul též ve prospěch vlastnictví těchto osob. Tak vznikl stav, že v řadě případů uplatňuje vlastnické právo k témuž pozemku nebo jeho části současně více osob. Podle platného právního řádu by mohl rozhodnout o tom, kdo z osob zapsaných v katastru je skutečným vlastníkem pozemku, pouze soud.
Zmíněný stav byl zcela neřešitelný, zejména při uplatňování vlastnických práv k pozemkům, protože v dotčených katastrálních územích již nelze obnovit vlastnický stav platný před scelováním, ani dokončit scelovací řízení, neboť již neplatí předpisy, podle kterých bylo prováděno, ale převážně nejsou dochovány ani úplné listinné doklady - scelovací operáty. V důsledku všech provedených změn v daných územích (dědění, převody, investiční výstavba apod.) by obnova jakéhokoliv stavu vedla ještě k většímu právnímu chaosu ve sledované oblasti než je nyní.
Protože obecné řešení, které by uspokojilo nároky všech dotčených osob, nebylo nalezeno, bylo jako nejracionálnější řešení, kterým by se předešlo dalším průtahům a nekonečným soudním sporům ve věci, přijato to, které vycházelo z doplnění zákona o pozemkových úpravách a které by realizovaly pozemkové úřady.
Podstatným východiskem bylo, že se zákonem uznávalo vlastnictví k pozemkům podle stavu nedokončeného scelování, je-li zapsáno v katastru nemovitostí.
Stanovení nároku v je jednou z nejspornějších otázek, neboť se týká změn pozemků zemědělských na pozemky stavební, popřípadě zahrady či jiné pozemky s trvalými porosty. Proto otázka, zda má být upřednostněno oceňování pozemků s ohledem na jeho druh (kulturu) podle současného stavu nebo podle stavu před scelováním se ponechalo v souladu s požadavkem Ministerstva financí na posouzení pozemkovým úřadem podle konkrétních podmínek.
Úprava v odstavci 5 umožňuje poskytnutí náhrady těm osobám, které do scelování vložily pozemky, aniž obdržely pozemky náhradní,je-li potřebná výměra pozemků v obvodu pozemkových úprav k dispozici.
Pro případ, že v katastru nemovitostí je k témuž pozemku nebo jeho části vyznačeno vlastnictví několika osobám, vychází úprava v odstavci 6 ze zásady, že vlastníkem pozemku je osoba (právní nástupce), která pozemek nepřetržitě užívá od doby jeho převzetí ve scelování. Neužívá-li pozemek žádná z osob vyznačených v katastru, předpokládá se, že vlastníkem pozemku je ta osoba, které svědčilo vlastnické právo před scelováním. Osobám, jimž nebude uznáno vlastnictví podle uvedených kriterií, se poskytuje náhrada v peněžité formě nebo v jiném pozemku podle jeho druhu před zahájením scelování.
Dalším problémovým okruhem je řešení případu, kdy osoba užívá náhradní pozemek ze scelování za svůj pozemek vložený do scelování, který je dosud v jeho vlastnictví a na užívaném pozemku má umístěnou vlastní stavbu, nebo jde o pozemek s trvalým porostem, ale v katastru nemovitostí je stále vlastnicky evidována osoba, jíž svědčilo vlastnické právo před scelováním. V odstavci 9 se upřednostňuje ochrana zájmu osob, které nepřetržitě užívají náhradní pozemek ze scelení.
Se zřetelem na již popsaný chaotický stav ve vlastnických a užívacích vztazích, upravují se v odstavci 10 nároky i v případech, kdy došlo k vykoupení nebo vyvlastnění předmětných pozemků podle stavebního řádu.
S ohledem na popsanou složitost řešených případů jsou v odstavci 11 stanoveny i podmínky pro schválení návrhu odchylně, než je obecně vyžadováno v řízení o pozemkových úpravách.
Návrh pamatuje i na řešení otázky, kdy osoba odmítne převzít peněžitou náhradu, jakož i na případy, kdy při řešení vztahů v celkové bilanci půdy za obvod pozemkových úprav vznikne přebytek zemědělské půdy. Vychází se z toho, že vlastníkem takovéto půdy má být primárně stát. Tuto půdu lze potom využít v následném řešení pozemkových úprav.
Způsob řešení zmíněného problému je značným zásahem do vlastnických práv občanů chráněných ústavním pořádkem České republiky a Listinou práv a svobod. Protože při řešení jednotlivých případů nelze vyloučit námitky a nesouhlas toho kdo by se cítil být poškozen, vychází úprava z předpokladu, že objektivním odvolacím orgánem proti rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav bude soud.
K § 15
Po roce 1989 bylo nutné co nejrychleji umožnit hospodaření vlastníkům, kteří o to projevili zájem. Jednalo se tedy o řešení zejména těch případů, kdy pozemky vlastníků jsou nepřístupné uvnitř velkých bloků pozemků. Nebylo ovšem prakticky zvládnutelné řešit vzniklou situaci pozemkovými úpravami se vším, co je jejich obsahem, tzn. včetně nové vlastnické držby či realizace společných zařízení (cesty, vodohospodářská, protierozní, ekologická a další opatření). Bylo nutné přistoupit na přechodné a kompromisní řešení, které představovalo zahajování převážně jednoduchých pozemkových úprav a v jejich rámci využívání institutu zatímního bezúplatného užívání, který byl zřízen novelou č.38/1993 Sb. stávajícího zákona a časově omezeného nájmu podle § 19 zákona č.221/1991 Sb., které se ale nevžilo. V tom případě vlastník za své nepřístupné pozemky dostává do užívání (tedy nikoliv do vlastnictví) jiné stejně hodnotné pozemky jiného vlastníka, který sám hospodařit nehodlá. V uplynulém období bylo zahájeno na 20 tis. těchto jednoduchých pozemkových úprav a prakticky se tak podařilo základní nápor zvládnout.
V současné době se již ukazuje, že zatímní užívání sice okamžitou situaci řeší, ale přibývají problémy v případech, kdy zatímní uživatelé přestávají z různých důvodů hospodařit nebo vlastníci pozemků, kteří dosud nehospodařili a museli strpět na svých pozemcích zatímního uživatele, sami hodlají se svými pozemky nakládat. Nepochybně jde také o značné omezení práva vlastníka, když ze zákona je povinen strpět, aby jeho pozemky užíval někdo jiný, s čímž nesouhlasí. Nadešel tedy čas, aby toto přechodné období s používáním institutu zatímního užívání bylo ukončeno.
Je tedy žádoucí, aby pozemkové úpravy zahájené pouze z důvodů použití zatímního bezúplatného užívání, byly ze zákona ukončeny. Návrh pamatuje na situace, kdy je nutné, aby v následujícím období pozemkový úřad jako správní úřad rozhodnul o zrušení tohoto užívání, přičemž je zřejmé, že takové užívání zanikne nejpozději zavedením nové vlastnické držby, tzn. rozhodnutím o výměně vlastnických práv podle § 11 odst.8. Konečně je žádoucí, aby i nadále mohl pozemkový úřad vlastníkům pomoci v těch případech, kdy hodlají sami hospodařit či jinak zajišťovat zemědělskou výrobu. Takových případů je již samozřejmě nepoměrně méně než tomu bylo po r.1989. Nepůjde však již o účelové zahajování řízení o pozemkových úpravách, ale o zajištění nezbytných projektových činností a vyměření pozemků pro užívání. Činnost pozemkových úřadů bude v těchto ohledech v zásadě vycházet z představ a vzájemných dohod zúčastněných vlastníků.
K § 16
Institut práva náhradního užívání zavedlo do našeho právního řádu nařízení vlády č.47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářskotechnických úprav pozemků a k němu vydaná vyhláška č.27/1958 Ú.l. Vznik práva náhradního užívání byl na základě tehdejší právní úpravy spojen s právní mocí rozhodnutí zemědělského odboru rady okresního národního výboru o schválení projektu pozemkových úprav. Vlastníkům, kteří pozbyli užívání svých pozemků, byl bezúplatně přidělen do užívání jiný pozemek. Toto náhradní užívání opravňovalo uživatele k užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by náleželo vlastníku tohoto náhradního pozemku s výjimkou možnosti pozemek zcizit a zatížit a bylo trvale spojeno s vlastnictvím, za nějž byl přidělen pozemek do náhradního užívání.
Stávající zákon o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech ani zákon č.229/1991 Sb. neupravuje vztah mezi vlastníkem pozemku a náhradním uživatelem. Zákon č.229/1991 Sb. v ustanovení § 22 odst.2 umožňuje uspořádání takto vzniklých vztahů v rámci pozemkových úprav s tím, že právo náhradního užívání zaniká dnem schválení návrhu pozemkových úprav.
Skutečností ovšem je, že v období po r.1948 byl založen značný počet těchto užívacích vztahů, přičemž počet pozemkových úprav, které by dnes mohly situaci řešit, je velmi nízký, navíc objem finančních prostředků do budoucna neumožňuje pozemkové úpravy zahajovat ve větším rozsahu. Rovněž možnost nalézt přijatelné řešení takto dříve založených problémů a vyhovět všem zúčastněným stranám je minimální, protože je komplikováno skutečnostmi, že na náhradních pozemcích byly v souladu s tehdy platnými předpisy postaveny stavby, pozemky byly rekultivovány, popř. zhodnocovány výsadbami trvalých porostů, atd.
Jako racionální se tak jeví návrh, podle kterého se ze zákona dosavadní náhradní užívání mění na nájemní vztah mezi náhradním uživatelem a vlastníkem pozemku, k němuž bylo právo náhradního užívání zřízeno, a to za podmínek podle odstavců 2 a 3. Období 10 let je nutno považovat za období přechodné, ve kterém dojde k postupnému vypořádání mezi vlastníky s tím, že v určitých případech, kde nedojde k dohodě (např. v případě staveb na cizí pozemku či zajištění přístupu apod.) je nutno předpokládat řešení takových otázek soudem a to do doby než nový občanský zákoník upraví tzv. dvojí vlastnictví (odlišný vlastník půdy od vlastníka stavby na něm umístěné).
K § 17
Nadále se předpokládá, že pozemkové úprav hradí stát. V podstatě tak jde o obdobu nepřímé dotace. Je ovšem umožněno, na rozdíl od stávající úpravy, aby se na nákladech mohly podílet i jiné osoby, mají-li pro to jakýkoliv důvod. Logicky se na nákladech musí podílet i investor, pokud jeho činnost vyvolá potřebu nového uspořádání pozemků či obecné řešení vzniklé situace v pozemkových úpravách.
K § 18
Stávající zákon o pozemkových úpravách sice upravuje podmínky k udělování úředního oprávnění k projektování pozemkových úprav, avšak tato úprava je poplatná době svého vzniku, kdy převládal obecný názor, že podmínkou pro udělení takových oprávnění nemají být zkoušky. Výsledkem je skutečnost, že dle tohoto zákona je oprávnění vydáváno i osobám, které svou způsobilost dostatečně neprokazují a na druhé straně není možné, aby správní úřad mohl v potřebné míře zjistit, zda žadatel svými vědomostmi, zkušenostmi a celkovou erudicí skutečně vyhovuje potřebám oboru. Ukazuje se, že zpřísnění podmínek pro udělení oprávnění je na místě, mj. i z důvodu zvýšení prestiže oboru pozemkových úprav. Navrhuje se proto, aby novou podmínkou pro udělení úředního oprávnění byla rovněž zkouška. Činnost v pozemkových úpravách je multidisciplinární kdy zpracovatel musí mít znalosti zejména v oborech zeměměřictví a katastru, vodního hospodářství, dopravy a cestních sítí, řešení půdní eroze a řešení ekologie krajiny a také potřebnou praxi. Zařazením této podmínky do nové úpravy zákona se také sjednotí udělování úředního oprávnění s udělováním zvláštní způsobilosti i v jiných oborech (např. zeměměřictví). Zavedení zkoušky je tedy v zájmu zvýšení fundovanosti zpracovatelů návrhů pozemkových úprav i zvýšení prestiže oboru. Nadále se však v zájmu obecných principů a požadavků Evropské unie nepožaduje, aby žadatel byl výhradně občanem České republiky, jako je tomu doposud.
Při posuzování odborné způsobilosti je důraz kladen zejména na dosažené vzdělání příslušného studijního oboru, praxi a složení zkoušky, v níž se prověří znalost odborných znalostí a příslušných právních předpisů. Obecné podmínky udělení oprávnění pro projektování pozemkových úprav jsou stanoveny v souladu s právní úpravou této problematiky pro jiné obory činností. Kromě povinností a práv osob, kterým bude osvědčení udělováno, se stanoví i pravidla pro jeho odnětí. Závažné nedostatky v činnosti osoby, jíž by bylo osvědčení uděleno, je třeba spatřovat zejména v postupu, který by byl v rozporu se zákonem, jestliže by zpracovaný návrh opakovaně vykazoval závažné odborné nedostatky mající vliv na jeho kvalitu nebo pokud by se při řešení návrhu neposuzovaly skutečnosti objektivně a nedbalo se práv účastníka řízení. V zájmu zvýšení odborné úrovně projektantů pozemkových úprav se navrhuje, aby do 4 let od účinnosti tohoto zákona se i dosavadní držitelé oprávnění podle dnes platného zákona podrobili procesu jeho udělení podle nového zákona.
K § 19, 20 a 21
V reakci na reformu veřejné správy je nutno nově a také perspektivně vyřešit systém pozemkových úřadů a jejich působnost. Podstatné skutečnosti k tomuto problému jsou uvedeny již v obecné části této důvodové zprávy. Ustanovení uvedených paragrafů představuje do značné míry aplikaci uspořádání, které se osvědčuje v současné době v případě finančních úřadů. Reflektuje ovšem okolnosti specifické pro oblast pozemkových úprav.
Pokud jde o náplň činností pozemkových úřadů, je nutno oproti stávajícímu stavu upozornit na rozšíření vyplývající z písmene k). Zákon č.95/1999 Sb., umožnil zahájení prodeje státní zemědělské půdy, přičemž předpokladem prodeje je nezpochybnitelné určení (lustrace) pozemků státu ve správě Pozemkového fondu ČR, a to jak z hlediska vlastníka (státu), tak i z hlediska geometrického určení, aby převody pozemků na nabyvatele bylo možno bezproblémově realizovat vkladem do katastru nemovitostí. Z tohoto pohledu Pozemkový fond ČR není na zahájení prodeje připraven, protože na svém listu vlastnictví (č.10002) má zatím evidovánu jen část pozemků, které má ve své správě a u mnohých takto evidovaných pozemků není v katastru doložen způsob nabytí státem, což je překážkou nezpochybnitelného převodu pozemků na jiné subjekty. Lze však předpokládat, že v rámci lustrací budou zjištěny i nedostatky, které se bezprostředně netýkají pouze půdy ve vlastnictví státu.
Podstatou návrhu je zapojení zkušených pracovníků pozemkových úřadů do lustrace státní půdy a tím přispět nejen k výraznému urychlení a zkvalitnění procesu prodeje státní půdy, ale i zprůhlednění vlastnických vztahů obecně. Jde o pracovníky, kteří dosud pracovali na úseku restitucí zemědělského a lesního majetku, kde pečlivá lustrace pozemků byla předpokladem pro rozhodování. Pozemkový fond ČR nemá dostatek takových svých odborníků, proto předpokládá zajišťovat převážnou část lustrací prostřednictvím privátních firem. To je spojeno s vysokými náklady, navíc je otázkou, zda vybrané firmy by byly ve své činnosti nestranné.
V rámci lustrace by byla provedena důsledná kontrola vlastnických vztahů všech pozemků ve všech katastrálních územích a to i těch, které jsou vedeny v katastru nemovitostí na jiné osoby než stát. V katastru nemovitostí jsou z hlediska vedení vlastnických vztahů časté chyby převzaté z dřívější evidence nemovitostí, která vlastnictví neosvědčovala, ale jen evidovala. Nejvíce chyb je v přídělových územích, kde je často půda ve vlastnictví státu vedena na fyzické osoby, které ji však přídělem právoplatně nenabyly.
Pořádek a jistota ve vlastnických vztazích je i předpokladem našeho vstupu do Evropské unie. Ve Slovenské republice tento proces lustrace započali právě prostřednictvím pozemkových úřadů před 5 lety a zákonem jej stanovili jako první etapu pozemkových úprav. Ukazuje se, že odkládání obdobného procesu v České republice vede pouze ke komplikacím. Zapojení pozemkových úřadů do procesu lustrací půdy lze však dosáhnout jen zákonem.
K § 22
Navrhovaná úprava otázek zatímního užívání a časově omezeného nájmu, jakož i náhradního užívání vyžaduje provést nepřímou novelu rovněž zákona č.229/1991 Sb. Jde o zásah v zásadě pouze technického charakteru nutný proto, aby byl zajištěn soulad mezi oběma předpisy¨.
K § 23 a 24
V návrhu jsou ustanovení, která některé oblasti správního řízení odlišují od obecně platného správního řádu, a je proto nutné stanovit, že pokud to není v navrhovaném zákoně upraveno specificky, správní řád platí i pro řízení o pozemkových úpravách.
Ustanovení zákona řeší podstatnou oblast provádění pozemkových úprav, ovšem je třeba počítat s tím, že některé podrobnosti je nutno, podobně jako tomu bylo dosud, upravit předpisem nižší právní síly (dosavadní zákon i dosud platné nařízení vlády k provedení zákona, se novým zákonem zrušuje).
Ustanovení, týkající se práv a povinností z pracovně právních vztahů, hospodaření s majetkem České republiky a pohledávek a závazků souvisejících s činností okresních pozemkových úřadů, představují nutnou úpravu související s novou soustavou pozemkových úřadů. Úprava je obdobná jako v případě zákona č.531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů.
K § 25
Bude účelné, aby s ohledem na zajištění nové soustavy pozemkových úřadů a na jejich potřebné finanční zajištění byla stanovena účinnost zákona od začátku kalendářního roku.
Zdeňka Stránská v.r. Petr Hort v.r.
Pavel Kováčik v.r. Olga Sehnalová v.r.
Josef Vejvoda v.r. Jaroslav Palas v.r.
1 ) Např. § 9 a § 19 odst.2 a 3 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů a nálezů Ústavního soudu.
3 ) zákon ČNR č.344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.
4 ) Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.
5 ) Zákon č.44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů.
6 ) Zákon č.20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.
7? ) § 29 zákona č.229/1991 Sb.
8 ) § 16 odst.2 zákona č.71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.
9 ) § 175a odst.3 a § 175q zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
10 )Zákon č.71/1967 Sb.
11 ) Např. zákon č.13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, zákon č.138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) ve znění pozdějších předpisů, zákon č.309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší), ve znění pozdějších předpisů.
13 ) § 16 zákona č.344/1992 Sb.
14 ) § 24 vyhlášky č.279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č.151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů.
15 ) Vyhláška č.327/1998 Sb., kterou se stanoví charakteristika bonitovaných půdně-ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci.
17 ) § 4 zákona č.344/1992 Sb.
18 ) Vyhláška č.190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č.265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č.210/1993 Sb. a zákona č.90/1996 Sb., a zákon č.344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č.89/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
19 ) Zákon č.200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů.
20 ) Např. zákon č.334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, č.289/1995 Sb.
21 ) § 11 zákona č.334/1992 Sb.
22 ) § 15 zákona č.289/1995 Sb.
23 ) Zákon č.229/1991 Sb.
24 ) § 18 zákona č.151/1997 Sb.
25 ) § 9 vyhlášky č.190/1996 Sb.
26 ) § 62 a 65 zákona č.71/1967 Sb.
27 ) § 19 odst.2 zákona č.229/1991 Sb.
28 ) § 4 zákona č.344/1992 Sb.
29 ) § 247 a násl. zákona č.99/1963 Sb.
30 ) Zákon č.344/1992 Sb.
31 ) § 7 a § 8 zákona č.265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.
32 ) § 19 odst.2 zákona č.229/1991 Sb.
33 ) Zákon č.47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků. Vládní nařízení č.171/1940 Sb., o scelování hospodářských pozemků a jiných úpravách pozemkové držby.
34 ) § 136 a násl. zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
35 ) § 250l a násl. zákona č.99/1963 Sb.
36 ) § 185f zákona č.99/1963 Sb.
37 ) Vládní nařízení č.47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků. Vyhláška ministerstva zemědělství a lesního hospodářství č.27/1958 Ú.l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k vládnímu nařízení o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků.
38 ) § 8a zákona č.284/1991 Sb.
39 ) § 7 a § 8 zákona č.265/1992 Sb.
40 ) § 21a zákona č.229/1991 Sb.
41 ) Nařízení vlády č.72/1999 Sb., o stanovení způsobu úhrady nákladů souvisejících s vedením a aktualizací bonitovaných půdně-ekologických jednotek a nákladů spojených s oceněním věcí, identifikací parcel a vyměřením pozemků.
42 ) Zákon č.95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č.569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č.357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
? ) § 11 písm.a) zákona č.284/1991 Sb.
44 ) Čl.3 odst.1 ústavního zákona č.347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona ČNR č.1/1993 Sb., Ústava České republiky
45 ) Čl.3 odst.2 ústavního zákona č.347/1997 Sb.