Návrh ústavního zákona o referendu o vstupu České republiky do Evropské unie (dále jen "návrh zákona") je dalším z návrhů právní úpravy referenda v právním řádu České republiky. Ústavodárce předjímá možnost uplatnění přímé demokracie jako formy výkonu státní moci doplňující demokracii zastupitelskou v čl. 2 odst. 2 Ústavy, který zní: "Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo." Přes řadu pokusů takový ústavní zákon dosud přijat nebyl. Existující právní úprava místního referenda se netýká výkonu státní moci; je projevem práva na samosprávu.
Dlouholeté diskuse se u nás vedou zejména o rozsah přímé demokracie: má jít o institut používaný ad hoc na základě úvahy Parlamentu, který v konkrétním případě přenechává rozhodnutí lidu jako moci ustavující, nebo má jít o trvalou součást výkonu státní moci? Pokud by úprava měla být obecnou, pro jaké případy je relevantní? Tyto otázky dosud nejsou předmětem širšího konsensu, čehož dokladem je neúspěch jak mnoha návrhů obecné úpravy referenda, tak např. ankety, pomocí níž se před několika měsíci k tomuto tématu pokusila vyvolat hlubší a soustředěnější debatu ústavní komise Senátu. Ostatně třeba v Nizozemí se o podobě závazného referenda politická reprezentace sváří od roku 1903 a nedobrala se dále než k zakotvení referenda poradního, k němuž u nás není třeba ústavního zákona - nejde o výkon státní moci -, ale dostačuje zákon prostý. Také proto neusiluje předkladatel tohoto návrhu zákona o řešení v tuto chvíli neřešitelného, ale zaměřuje se na to, co záhy vyřešeno být musí. Časový faktor hraje přitom stále výraznější roli (viz dále na str. 2).
Nejstručnější charakteristikou návrhu zákona je to, že upravuje referendum obligatorní, decisní a monotematické; týká se "jen" vstupu do Evropské unie (dále jen "EU"), není proto stricto sensu provedením čl. 2 odst. 2 Ústavy (arg. vykonává), nýbrž jiným ústavním zákonem. Vůli k budoucímu členství v EU dává Česká republika najevo od svého vzniku, v tomto bodě se též shodují všechny relevantní politické subjekty. Povaha evropské integrace se přitom od 50. let 20. století výrazně proměnila: z "klasické" mezinárodní mezivládní organizace se vyvinula do podoby supranacionální instituce s některými federativními prvky. Jestliže ještě před několika desetiletími byl vstup do Evropského hospodářského společenství či dalších integračních struktur věcí vlád, kontrolovaných tak jako v jiných věcech národními parlamenty, dnes klade vstup do EU mimořádné nároky na legitimitu takového rozhodnutí. Totéž platí o rozhodování o prohlubování evropské integrace. Význam těchto aktů je vzhledem k jejich problematické reversibilitě, bezprostřednímu významu pro život občanů a dopadům na pojetí státní suverenity, limitované nadále komunitární a unijní sférou, takový, že přesahuje běžný mandát parlamentů. Z těchto důvodů, t.j. kvůli potřebě vyšší legitimity, volily členské státy, resp. státy kandidátské, začasté rozhodnutí formou referenda buď již při vstupu do tří původních evropských společenství (uhlí a oceli, hospodářské, pro atomovou energii), nebo při jejich kvalitativní proměně Maastrichtskou či Amsterodamskou smlouvou (na tyto skutečnosti upozorňuje zahraniční i tuzemská literatura). Z poslední doby můžeme jmenovat referenda v Rakousku (ještě před podepsáním smlouvy o přistoupení), Norsku, Finsku, Švédsku či Dánsku, v předchozím období v Irsku, Velké Británii, Francii nebo Itálii. "Evropských referend" proběhlo do začátku roku 2000 21, z toho 16 ve stávajících členských státech EU. Z nedávné minulosti můžeme doplnit i neúspěšné referendum švýcarské nebo neúspěšné referendum o zapojení do Evropské měnové unie v Dánsku.
Z toho vycházejí decisní subjekty i v současných kandidátských zemích, mezi jinými také u nás. Vládní návrh novely Ústavy z jara 1999 (sněmovní tisk 208) předpokládal schválení smlouvy o přistoupení České republiky k EU buď třípětinovou většinou všech poslanců a přítomných senátorů, nebo právě referendem. Záměr vlády zůstává nezměněn. Alespoň o tom svědčí vládní návrh tzv. euronovely Ústavy (sněmovní tisk 884), který v čl. 10a předpokládá, že k ratifikaci mezinárodní smlouvy, jíž jsou přenášeny některé pravomoci ústavních orgánů na mezinárodní instituci, je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, nestanoví-li ústavní zákon, že je k ratifikaci třeba souhlasu v referendu.
Rovněž Poslanecká sněmovna se v minulosti k myšlence referenda o vstupu do EU přihlásila. Svědčí o tom jí na sklonku roku 1999 schválený návrh ústavního zákona o referendu (sněmovní tisk 171). Ten původně upravoval fakultativní a decisní referendum o vstupu do EU. V průběhu projednávání v Poslanecké sněmovně byl návrh ústavního zákona přepracován tak, že se nadále týkal jednak referenda o "návrzích věcných záměrů ústavních zákonů", jednak fakultativního a konzultativního referenda o vstupu do EU. Referendum mohlo být vyhlášeno prezidentem republiky na návrh vlády či nejméně dvou pětin poslanců nebo senátorů a to nejpozději 90 dnů před jeho konáním.
Předmětný návrh byl posléze Senátem pozměněn do podoby závazného a monotematického, tj. evropského referenda a vrácen Poslanecké sněmovně k dalšímu projednání. Ta jej však nepřijala.
Návrh zákona je v zásadě identický s textem již jednou Senátem usneseným a Poslaneckou sněmovnou projednávaným. Podstatně se ale změnily okolnosti. Na podzim roku 2000 nebyl ještě jasný osud později zamítnutého vládního návrhu ústavního zákona o (obecném) referendu (sněmovní tisk 695). Nejasná byla i procedura jednání o vráceném návrhu ústavního zákona.
Mnohem důležitější než tyto skutečnosti ale je podání vládního návrhu tzv. euronovely Ústavy, který v alternativní formulaci referendum o vstupu do EU předvídá (viz též důvodovou zprávu k tisku 884 - str. 10 a 15). Návrh novely Ústavy má nabýt účinnosti dnem 1. června 2002, tj. před volbami do Poslanecké sněmovny; Česká republika by podle průběžných závěrů negociačního procesu mohla být členem EU k 1. lednu 2004. Obvyklá délka ratifikačního procesu naznačuje, že při respektování referenčního data 1. leden 2004 by ratifikační proces měl začít v prvních měsících roku 2003. Prvním státem, který by tak měl učinit je jistě Česká republika sama. Vzhledem k délce legislativního procesu a lhůtám předepsaným pro vyhlášení referenda se předkladatel návrhu zákona obává, aby odložení přijetí ústavního zákona o referendu o vstupu do EU až na příští volební období Poslanecké sněmovny nezmařilo dodržení referenčního data. Mělo-li by se referendum konat nejpozději v únoru či březnu 2003 (k tomu je třeba připočíst lhůtu pro přezkum ústavnosti smlouvy), musel by příslušný ústavní zákon nabýt účinnosti k 1. prosinci 2002, což znamená, že by mezi prvním čtením v Poslanecké sněmovně a definitivním přijetím návrhu ústavního zákona Parlamentem nesměly uplynout více než dva nebo tři měsíce.
Návrh zákona vychází z toho, že výkonem státní moci se míní "autoritativní rozhodování o právech a povinnostech subjektů", pokud takové rozhodování náleží státu, resp. z toho, že má jít o "přímé a závazné rozhodování lidu o veřejných záležitostech ve věcech vyhrazených státu". Proto také zakotvuje referendum decisní a nikoliv konzultativní (viz výše). Předpokládané referendum je referendem obligatorním: o vstupu České republiky do EU je možné rozhodnout výlučně referendem. Zvažovány byly také varianty přistoupení k EU schválením smlouvy o přistoupení ústavní většinou v obou komorách, t.j. pouze rozhodnutím Parlamentu, a společného rozhodnutí Parlamentu a lidu, kdy by Parlament ústavní většinou v obou komorách schválil smlouvu o přistoupení a následně by ještě proběhlo ratifikační referendum. Posledně zmíněná, "superkvalifikovaná" procedura se ale jevila být příliš náročnou (nepočítá s ní ani vládní návrh "euronovely" Ústavy) , samo rozhodnutí Parlamentu se naopak zdá nedostatečné.
Obtížné bylo a je určení předmětu referenda. Bylo možné volit mezi hlasováním o "vstupu do EU", nebo "o smlouvě o přistoupení", nebo o modifikaci předchozích dvou variant. Zvolená otázka zní: "Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členem Evropské unie?". Předmětem referenda bude "vstup do EU", nikoliv "smlouva" či "dohoda o přístupu", která svým rozsahem a povahou zřejmě není pro lidové hlasování vhodná. Nemá však jít pouze o prostý vstup do EU, nýbrž o vstup za určitých podmínek, podmínek dojednaných ve zmíněné smlouvě. Ta se tak, chtě nechtě, stává jakýmsi nepřímým předmětem referenda. Zájmem vlády musí být dojednat co nejvýhodnější smlouvu a obhájit ji před veřejností, neboť právě podle ní se staneme členem EU.
Referendum vyhlásí prezident republiky do 10 dnů od podpisu smlouvy o přistoupení tak, aby se konalo do 75 dnů od podpisu této smlouvy.
Občany oprávněnými hlasovat jsou ti, kteří jsou oprávněni volit do Senátu. Nebylo-li by toto obligatorní referendum úspěšné (nezúčastnila by se alespoň polovina oprávněných voličů, pro vstup by se nevyslovila alespoň nadpoloviční většina zúčastněných), začíná plynout dvouletá ochranná lhůta, během níž referendum "v téže věci" nemůže být znovu vyhlášeno. V této době může probíhat přesvědčovací kampaň; stejně tak je možné se pokusit o sjednání nové smlouvy, případně o její modifikace. Pokud by nebyla podepsána nová dohoda, mohou po uplynutí ochranné lhůty vláda, dvě pětiny poslanců nebo dvě pětiny senátorů navrhnout vyhlášení opakovaného referenda. Prezident republiky přezkoumá, zda uplynula ochranná lhůta, návrh je podán oprávněným subjektem a otázka je identická s tou, kterou stanoví ústavní zákon. Jestliže jsou podmínky pro vyhlášení referenda splněny, prezident republiky je vyhlásí tak, aby se konalo do 90 dnů ode dne podání návrhu.
Nebyly-li by podmínky pro vyhlášení referenda splněny, rozhodne prezident republiky, že referendum nevyhlásí. Opravný prostředek k Ústavnímu soudu je přípustný jen proti tomuto negativnímu rozhodnutí. Dospěl-li by Ústavní soud k závěru, že prezident republiky rozhodl o nevyhlášení referenda v rozporu s ústavním zákonem, jeho rozhodnutí zruší.
Vstup do EU je schválen při účasti nadpoloviční většiny občanů oprávněných v referendu hlasovat a kladné odpovědi nadpoloviční většiny hlasujících. Návrhy požadující souhlas nadpoloviční většiny oprávněných voličů, či naopak jen třetinovou účast, nebyly přijaty. Rovněž tak nebyl přijat námět spočívající v oprávnění Parlamentu rozhodnout o vstupu do EU po neúspěchu prvního referenda. Měnila by se tak celá koncepce ústavního zákona - lid by směl říci pouze "ano"; jinak by "ano" řekl v jeho zastoupení Parlament.
Souhlas lidu, resp. vyhlášený kladný výsledek referenda, nahrazuje souhlas Parlamentu se smlouvou o přistoupení k EU. Nyní je na prezidentu republiky, aby smlouvu ratifikoval. Jde sice o prezidentovu prerogativu, při jejímž výkonu nemůže být nucen k určitému jednání, odmítnutí smlouvu ratifikovat se však nejeví příliš pravděpodobným.
Ze zahraničních zkušeností vyplývá, že zakládací i je revidující smlouvy, jakož i smlouvy akcesní nejsou vždy konformní s vnitrostátním ústavním řádem. Užitečným se proto jeví preventivní přezkum ústavnosti takové smlouvy.
Otázkou je, zda by měla být smlouva předložena Ústavnímu soudu ještě před vyhlášením referenda. Jelikož však stricto sensu není smlouva předmětem referenda, není to nezbytné. Eliminuje se navíc riziko změny Ústavy před vyjádřením lidu, který by mohl nakonec vstup do EU odmítnout. Vhodnější proto je přezkum smlouvy před její ratifikací prezidentem republiky. Byl-li by shledán soulad smlouvy s ústavním pořádkem, mohla by být ratifikována; v opačném případě by Parlament, řídě se odůvodněním nálezu Ústavního soudu, změnil v souladu s přáním lidu Ústavu.
Již vícekrát citovaný vládní návrh "euronovely" Ústavy počítá se zavedením preventivní kontroly ústavnosti "prezidentských" mezinárodních smluv a to před jejich ratifikací (viz nově navržené články 87 odst. 2 a 89 odst. 3). Novela zákona o Ústavním soudu vymezuje okruh subjektů oprávněných iniciovat řízení tak, že jde o komory Parlamentu, skupinu poslanců, skupinu senátorů a prezidenta republiky. Každý z oprávněných subjektů bude moci iniciovat zahájení řízení, jehož výsledkem bude rozhodnutí, zda je možné smlouvu ratifikovat, nebo zda je třeba nejdříve změnit ústavní pořádek. Pro případ smlouvy o přistoupení by bylo vhodné upravit zákon o Ústavním soudu odchylně a případně zavést obligatorní přezkum ústavnosti, na rozdíl od ostatních mezinárodních smluv, kde bude fakultativní. Naskýtá se jak možnost povinného návrhu prezidenta republiky po vyhlášení kladného výsledku referenda, avšak ještě před ratifikací smlouvy, tak zachování fakultativnosti přezkumu s iniciací řízení i ze strany parlamentních komor, v tomto případě z projednávání smlouvy vyloučených. To je však třeba vyřešit právě v návrhu "euronovely" Ústavy, resp. v současně projednávané novele zákona o Ústavním soudu; v tomto návrhu zákona by to zakládalo riziko duplicitní úpravy.
Kompetence Ústavního soudu jsou v souvislosti s referendem o vstupu do EU dotčeny ještě jedním způsobem. Je mu totiž svěřeno oprávnění přezkoumat, zda postup při provádění referenda o vstupu do EU je v souladu s ústavním zákonem o referendu a s prováděcím zákonem. Také v tomto případě stanoví podrobnosti zákon o Ústavním soudu.
Ústavní zákon o referendu o vstupu do EU by měl nabýt účinnosti 1. června 2002, tedy ve stejný den jako "euronovela" Ústavy.
Slučitelnost navrhované úpravy s mezinárodními závazky a ústavním pořádkem
Navrhovaná právní úprava se nedotýká mezinárodních závazků České republiky; slouží k zajištění vstupu České republiky do EU. Jedná se o návrh ústavního zákona, který není v rozporu s literou ani principy ústavního pořádku. Je logickým pendantem vládního návrhu "euronovely" Ústavy; koncipován je však samozřejmě tak, aby odpovídal platnému znění Ústavy. Případné změny provedené ve vládním návrhu "euronovely" Ústavy by se proto mohly promítnout i do znění návrhu zákona.
Finanční a hospodářský dopad navrhované úpravy
Odhad výdajů na provedení referenda lze dát do souvislosti s náklady provádění voleb. Vláda ve svém posledním návrhu ústavního zákona o referendu (sněmovní tisk 695 - viz výše) avizovala předpokládané výdaje ve výši 500 mil. Kč. Předkladatel nemá možnost tento odhad verifikovat, pouze jej tedy přebírá.
K čl. 1
K odstavci 1: Formulace čl. 10a vládního návrhu "euronovely" Ústavy předpokládá alternativně jako podmínku ratifikace mezinárodní smlouvy, kterou jsou přenášeny některé pravomoci ústavních orgánů na mezinárodní instituci, buď souhlas třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů nebo souhlas v referendu. Návrh zákona tuto obecnou formulaci konkretizuje tak, že pro případ ratifikace smlouvy o přistoupení České republiky k EU je třeba předchozího souhlasu v referendu, neboť pouze jím lze rozhodnout o vstupu do EU; určuje tedy jednu z variant uvedených v citovaném čl. 10a. Procesem ratifikace jiných typově vymezených mezinárodních smluv se návrh zákona nezabývá, bude předmětem budoucích rozhodnutí Parlamentu.
Používání pojmu "Evropská unie" se zdá být prosté problémů, neboť další mezivládní konference, z níž by eventuálně mohlo vzejít rozhodnutí o změně názvu této mezinárodní instituce, se bude konat až v roce 2004, tedy v době, kdy návrh zákona bude konzumován, protože Česká republika bude dle přesvědčení předkladatele jedním z členských států EU.
K odstavci 2: Otázka pro referendum je poměrně obecná, vtahuje ale současně do rozhodování smlouvu o přistoupení k EU. Občan oprávněný k hlasování v referendu se rozhoduje o vstupu do EU na základě konkrétních podmínek sjednaných v podepsané smlouvě o přistoupení k EU, což mj. motivuje vládu k vyjednání podmínek co nejlepších a před občany obhajitelných. Stabilizované výsledky negociačního procesu budou veřejnosti jistě prezentovány v rozsáhlých informačních kampaních. Ve formulaci otázky tak nejde pouze o blíže nespecifikovaný vstup do EU; nejde ale také o hlasování o rozsáhlé a komplikované mezinárodní smlouvě, s níž by se občané jen těžko seznamovali. Hlasování o smlouvě by nastolovalo poněkud nekorektní fikci s textem obeznámeného občana.
K odstavci 3: Hlasovací právo v referendu je přiznáno každému občanu oprávněnému volit do Senátu. Respektuje se tak konstrukce zvolená zákonem o volbách do Parlamentu České republiky (novelou č. 204/2000 Sb.), který při volbách do Poslanecké sněmovny umožňuje volit i v zahraničí, zatímco do Senátu je možné volit pouze na území České republiky. Při absenci exaktních poznatků o počtu občanů České republiky žijících trvale v zahraničí je však okruh občanů oprávněných hlasovat v obou případech poněkud neurčitý. To by mohlo vyvolat problémy při posuzování výsledku referenda (viz čl. 5). Proto čl. 6 návrhu zákona zmocňuje prováděcí zákon mj. k úpravě "dalších podmínek hlasovacího práva v referendu". Takovou podmínkou by mohl být, kromě "běžných" překážek výkonu hlasovacího práva typu karantény, zejména trvalý pobyt na území České republiky. Tím by byl v dostatečné míře okruh oprávněných občanů zapsaných v seznamech voličů specifikován.
K odstavci 4: Po vzoru pravomoci vyhlašovat volby do Parlamentu České republiky se i pravomoc vyhlašovat referendum a jeho výsledek svěřuje prezidentu republiky.
K odstavci 5: V tomto ustanovení návrh zákona zakotvuje časovou pojistku pro případ konání opakovaného referenda o vstupu do EU. Nejen z finančních důvodů není vhodné příliš časté opakování referenda, pročež je upravena překážka v délce trvání dvou let. Ta však de facto bude uplatněna pouze tehdy, nebude-li po případném neúspěchu prvního referenda sjednána smlouva nová. Pak by totiž již nešlo o "touž věc" (viz čl. 3).
K odstavci 6: Z důvodů racionalizačních (častá mobilizace občanů, finanční náklady aj.) se spojuje referendum s volbami do Poslanecké sněmovny, pokud by se mělo konat v posledních šesti měsících jejího volebního období. Jde pochopitelně o předem odhadnutelné volební období řádné, a nikoliv volební období zkrácené jejím rozpuštěním.
Zvolená konstrukce by mohla být problematickou pouze za předpokladu zbrždění ratifikačního procesu smlouvy o přistoupení České republiky k EU, a to nejen u nás, ale i v členských státech EU, jež budou zřejmě vyčkávat rozhodnutí samotné České republiky. Ratifikační proces by však měl být podle stávajících očekávání zahájen počátkem roku 2003, zatímco řádné volby do Poslanecké sněmovny proběhnou až v roce 2006. Riziko tedy nevzniká ani pro referendum první, ani pro případné referendum opakované.
K čl. 2
Obligatorní referendum podle čl. 2 vyhlásí ex constitutione prezident republiky do 10 dnů od podpisu smlouvy o přistoupení České republiky k EU tak, aby se konalo do 75 dnů od podpisu této smlouvy. Podepsáním se text smlouvy stává stabilizovaným a je možné jej zveřejnit. Doba více než dvou měsíců je určena jak k technické přípravě referenda upravené prováděcím zákonem, tak ke kampani pro či proti vstupu do EU. Prováděcí zákon omezí uvážení prezidenta republiky, pokud jde o lhůty (např. stanovením dne v týdnu určeného pro konání referenda, lhůtami pro vytvoření referendových komisí atd.).
K čl. 3
K odstavci 1: Opakované referendum je referendem fakultativním, nemusí se konat, nebude-li iniciováno. Avšak bez něho, za předpokladu neúspěchu referenda podle čl. 2, není možné do EU vstoupit (viz čl. 1 odst. 1). Je tedy na úvaze oprávněných subjektů, zda referendum vyvolají. Takovými subjekty jsou vláda, společně nejméně dvě pětiny poslanců nebo společně nejméně dvě pětiny senátorů. Jde o výčet, obsažený v několika předchozích návrzích ústavních zákonů o referendu a zdůvodněný zastoupením rozhodujících politických orgánů států. Iniciativu má v rukou vláda, která smlouvu sjednala, ale i kvalifikované menšiny v obou komorách Parlamentu. Ctěn je tak požadavek ochrany menšin vyjádřený v čl. 6 Ústavy.
Podstatné je, že se jedná o referendum "v téže věci", tj. referendum vyhlášené za podmínek identických s podmínkami relevantními v době konání referenda podle čl. 2. Byla-li by totiž sjednána nová smlouva, postupuje se způsobem uvedeným výše. Prezident republiky tak do 10 dnů od podpisu smlouvy vyhlásí referendum... Takové referendum se může konat i před uplynutím dvou let, nejde totiž o hlasování "v téže věci". Referendum konané po podepsání jedné smlouvy o přistoupení není týmž referendem, pokud byla mezitím sjednána smlouva jiná, byť položená otázka se nemění.
Opakované referendum je tak zakotveno pro případ zachování původního smluvního textu a vyčkávání změn politického smýšlení veřejnosti, ať již v důsledku voleb, nových informací nebo jinak změněných okolností (např. geopolitických). Právě v tomto případě se uplatní dvouletá ochranná lhůta.
K odstavci 2: Jako logické promítnutí pravomoci prezidenta republiky referendum vyhlásit se zakotvuje podávání návrhu na vyhlášení referenda k jeho rukám.
K čl. 4
Prezident republiky přezkoumá, zda návrh splňuje podmínky pro vyhlášení referenda. Neshledá-li závady referendum vyhlásí tak, aby se konalo nejpozději do 90 dnů ode dne podání návrhu. V případě, že podmínky splněny nejsou, rozhodne, že referendum nevyhlásí.
Předmětné "přezkumné" oprávnění je svěřeno prezidentu republiku, protože podmínky pro vyhlášení referenda jsou zcela jednoznačné (oprávněný navrhovatel, ochranná lhůta, otázka) a posoudit jejich splnění tak může prezident republiky sám, bez případné předchozí ingerence Ústavního soudu nebo jiného orgánu. Prováděcí zákon upraví příslušné lhůty a to jak pro rozhodnutí prezidenta republiky, tak pro přípravu provedení referenda: prezident republiky musí totiž rozhodnout o vyhlášení referenda v takové lhůtě, která umožní provedení referenda do 90 dnů od podání návrhu. V obdobné lhůtě by měl rozhodnout i o tom, že referendum nevyhlásí. Povaha přezkoumání návrhu umožňuje stanovit lhůtu dosti krátkou, pouze několikadenní.
Proti rozhodnutí o nevyhlášení referenda, nikoliv tedy proti rozhodnutí o vyhlášení referenda, bude mít jeho iniciátor opravný prostředek k Ústavnímu soudu (viz čl. 7). Tuto novou pravomoc Ústavního soudu, jakkoliv je nepravděpodobná její realizace, bude třeba provést v zákoně o Ústavním soudu, kde bude zakotveno samostatné řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o vstupu do EU nevyhlásí. Tam také budou specifikovány subjekty oprávněné iniciovat řízení, lhůty pro rozhodnutí (mělo by jít o přednostní řízení), právní následky nálezu (potvrzení negativního rozhodnutí prezidenta republiky nebo jeho zrušení, přičemž rozhodnutí Ústavního soudu bude vykonatelné dnem vyhlášení) atd.
Prováděcí zákon o referendu musí mj. podrobně stanovit postup pro případ zrušení rozhodnutí prezidenta republiky, zejména vzhledem k plynutí času. Přitom platí, že referendum by se mělo konat do 90 dnů ode dne podání návrhu. Z toho se podává, že na případné negativní rozhodnutí prezidenta republiky i řízení před Ústavním soudem bude vyhrazena lhůta cca 30 dnů.
K čl. 5
K odstavci 1: Význam rozhodnutí o vstupu České republiky do EU a již vícekráte zmiňovaná potřeba legitimity odůvodňuje stanovení předpokladů podmiňujících kladný výsledek referenda. Schválení vstupu do EU tak vyžaduje účast nejméně poloviny oprávněných občanů, přičemž kladně se musí vyslovit nadpoloviční většina hlasujících. Zvažovány byly i další alternativy: souhlas nadpoloviční většiny všech oprávněných voličů se však jeví problematickým vzhledem k eventuální voličské apatii; naproti tomu by souhlas nadpoloviční většiny hlasujících, bez určení minimálně nutného počtu zúčastněných oprávněných voličů, umožnil rozhodnout třeba i jen stovkám osob.
K odstavci 2: Výsledek referenda vyhlášený prezidentem republiky a schvalující vstup České republiky do EU nahrazuje vyslovení souhlasu Parlamentu s ratifikací (resp. souhlas Parlamentu k ratifikaci podle vládního návrhu "euronovely" Ústavy) předepsaný čl. 49 Ústavy. Jde o konstrukci provázanou s čl. 10a odst. 2 vládního návrhu "euronovely" Ústavy, který podmiňuje ratifikaci smlouvy o přistoupení souhlasem Parlamentu nebo souhlasem v referendu. Návrh zákona zvolil souhlas v referendu, po jehož vyslovení může prezident republiky smlouvu ratifikovat.
Předkladatel nepovažoval za vhodné smlouvu projednávat v Parlamentu, neboť Parlament by byl vázán rozhodnutím lidu - suveréna a souhlas se smlouvou by již odepřít nemohl, neboť tato je nástrojem realizace přijatého rozhodnutí o vstupu do EU. Takto se moc ustavující v konkrétním případě ujímá pravomoci jinak svěřené moci ustavené. Parlamentu, který měl a má možnost celý negociační proces ovlivňovat, krom toho nic nebrání, aby si např. tzv. stykovým zákonem, resp. i jen usneseními komor, vyžádal předložení návrhu smlouvy ještě před podpisem. Jeho stanovisko jistě vláda zohlední.
Prezident republiky sice může teoreticky ratifikaci odepřít, jde ale o riziko téměř nulové. Vhodnost obligatorního přezkumu souladu předmětné smlouvy s ústavním pořádkem byla zmíněna již v obecné části důvodové zprávy.
K čl. 6
Prováděcí zákon upraví řadu dalších a vesměs již zmíněných otázek: např. další podmínky hlasovacího práva (např. trvalý pobyt), náležitosti návrhu na vyhlášení referenda a způsob jeho doručení prezidentu republiky, vyhlášení referenda ve Sbírce zákonů, organizaci a termíny provádění referenda a vyhlašování jeho výsledku ve Sbírce zákonů. Řadu souvisejících problémů upraví zákon o Ústavním soudu (viz čl. 7).
Povinnost podat návrh zákona k provedení přijatého ústavního zákona svědčí vládě a vztahuje se jak na prováděcí zákon o referendu, tak na novelizaci zákona o Ústavním soudu.
K čl. 7
Čl. 7 upravuje bezprostředně související přímou novelu Ústavy. Mezi nekontrasignované pravomoci prezidenta republiky se doplňuje oprávnění vyhlašovat referendum o vstupu do EU a jeho výsledek (odůvodnění viz výše).
Rozšiřují se i kompetence Ústavního soudu a to ve dvojím ohledu. Upraveno bude jednak řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o vstupu České republiky do EU nevyhlásí. Kontury provedení tohoto ustanovení zákonem o Ústavním soudu již byly naznačeny výše (viz čl. 4). Ústavnímu soudu se však svěřuje rovněž kompetence přezkoumávat soulad postupu při provádění referenda s ústavním zákonem o referendu o vstupu do EU a prováděcím zákonem. Význam celostátního lidového hlasování, jakož i politické konotace odůvodňují založení kompetence Ústavního soudu namísto soudů obecných. Zákon o Ústavním soudu stanoví, kdo a v jaké lhůtě bude oprávněn iniciovat toto řízení, lhůtu pro rozhodnutí Ústavního soudu, právní následky nálezu atd.
K čl. 8
Den nabytí účinnosti byl zvolen s ohledem na nabytí účinnosti vládního návrhu "euronovely" Ústavy a vzhledem k časovým zřetelům uváděným výše.
V Praze dne 28. června 2001
Petr Pithart, v.r.
předseda Senátu
Úplné znění části ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, s vyznačením navrhovaných změn
tučně vytištěný text = zcela nový text, který se doplňuje
Čl.62
Prezident republiky
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá
jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny,
c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu,
d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal,
vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové
vlády,
e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy,
f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,
g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se
trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm
nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení,
h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona
ústavního,
i) podepisuje zákony,
j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního
úřadu,
k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky,
l) vyhlašuje referendum o vstupu České republiky do Evropské unie a jeho výsledek.
Čl.87
(1) Ústavní soud rozhoduje
a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li
v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10,
b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých
ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10,
c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti
nezákonnému zásahu státu,
d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému
zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních
práv a svobod,
e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby
poslance nebo senátora,
f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti
výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25,
g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle
čl. 65 odst. 2,
h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké
sněmovny a Senátu podle čl. 66,
i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního
soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze
provést jinak,
j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné
rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě
s ústavními nebo jinými zákony,
k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní
samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,
l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum
o vstupu České republiky do Evropské unie nevyhlásí,
m) o tom, zda postup při provádění referenda o vstupu České republiky do Evropské unie je v souladu s ústavním zákonem o referendu o vstupu České republiky do Evropské unie a se zákonem vydaným k jeho provedení.
(2) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje
Nejvyšší správní soud
a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých
ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem,
b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní
samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.