Důvodová zpráva k V.n.z trestní zákoník - EU

i trestního zákona, která stále vyjadřuje hodnotový systém a kriminálně politickou koncepci komunistického totalitního státu založené na socialistické ideologii kolektivismu a potlačování subjektivních práv občanů,

- v materiálním pojetí trestného činu jako základu trestní odpovědnosti, kdy na prvním místě je zdůrazňována společenská nebezpečnost trestného činu vymezená formálními kritérii (§ 3 odst. 4 platného trestního zákona), která v dostatečné míře neumožňují poznat smysl pojmu, přičemž stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl zároveň vždy chápán jako „politický a ideologický pojem”, který v liberálním trestním právu a v právním státě nemá místo; k vytřídění činů, které mají znaky trestného činu jen zdánlivě, je třeba použít podstatně konkrétnějších a jednoznačnějších kriterií,

- v systému sankcí, kde trest odnětí svobody je stále základním trestem, který je možno uložit za všechny trestné činy, a kdy není dostatečně zajištěno ukládání alternativních trestů a alternativních opatření, zejména u prvotrestaných pachatelů a mladistvých, jakož i osob, které se sice dopustily trestných činů opakovaně, ale šlo o drobné, méně závažné trestné činy vyvolané situací, do níž se dostaly,

- v nedostatečné určitosti, jasnosti a přesnosti zákonných definic trestných činů ve zvláštní části trestního zákona, kde u některých skutkových podstat jsou užity vágní pojmy (např. „pravidla hospodářského styku“ v § 127 platného trestního zákona),

- v nezachování proporcionality mezi sankcemi stanovenými za jednotlivé trestné činy, jak z hlediska druhu sankcí, tak i z hlediska jejich trestních sazeb (což bylo také ovlivněno četnými, často nekoncepčními novelizacemi trestního zákona).

4. Mimo to ve stávajícím trestním zákoně přetrvávají, ať již pod původním či pod nově zvoleným označením, právní instituty koncepčně poznamenané pojetím, jež stálo u zrodu původní podoby trestního zákona (např. pojem „organizace“ v § 128 odst. 2 platného trestního zákona s výkladovým ustanovením § 89 odst. 16 platného trestního zákona, „urážka nebo pomluva státního orgánu“ v § 154 odst. 2 platného trestního zákona apod.).

5. Trestní zákon č. 140/1961 Sb. byl v průběhu své platnosti mnohokrát změněn (zákony č. 120/1962 Sb., č. 53/1963 Sb., č. 56/1965 Sb., č. 81/1966 Sb., č. 148/1969 Sb., č. 45/1973 Sb., č. 43/1980 Sb., č. 159/1989 Sb., č. 47/1990 Sb., č. 84/1990 Sb., č. 175/1990 Sb., č. 457/1990 Sb., č. 545/1990 Sb., č. 490/1991 Sb., č. 557/1991 Sb., nálezem Ústavního soudu ČSFR v č. 93/1992 Sb., zákony č. 290/1993 Sb., č. 38/1994 Sb., nálezem Ústavního soudu ČR č. 91/1994 Sb., zákony č. 152/1995 Sb., č. 19/ /1997 Sb., nálezem Ústavního soudu ČR č. 103/1997 Sb., zákony č. 253/1997 Sb., č. 92/1998 Sb., č. 112/1998 Sb., č. 148/1998 Sb., č. 167/1998 Sb., č. 96/1999 Sb., č. 191/1999 Sb., č. 210/1999 Sb., č. 223/1999 Sb., č. 238/1999 Sb., č. 305/1999 Sb., č. 327/1999 Sb., č. 360/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 101/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 121/2000 Sb., č. 405/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 139/2001 Sb., č. 144/2001 Sb., č. 256/2001 Sb., č. 265/2001 Sb., č. 3/2002 Sb., č. 134/2002 Sb., č. 285/2002 Sb., č. 482/2002 Sb., č. 218/2003 Sb., č. 276/2003 Sb. a č. 362/2003 Sb.). Při této četnosti novel bylo navíc obsahové zaměření novelizací provedených po roce 1989 vedeno často i s jasným záměrem měnit jeho koncepci - což však nemohlo vést k úspěchu, popř. měnit konkrétní dílčí projevy a důsledky těchto novelizací.

V důsledku toho byla narušena celková jednota pojetí trestního zákona jako základní normy trestního práva hmotného, byly narušeny a do značné míry i změněny jednotné či jednotící principy, z nichž by platná právní úprava měla vycházet a které by i důsledně respektovala. V našem stávajícím trestním zákoně se tak prolínají různá pojetí poznamenaná dobou vzniku určitých normativních konstrukcí.

Trestní zákon i přes poslední změny časově (dobou svého vzniku) a v mnohém ohledu i věcně navazuje na dřívější právní řád, když na jedné straně obsahuje skutkové podstaty trestných činů, z kterých je zcela zřejmé, jak se zákonodárce obával potřebné přesnosti a určitosti při formulaci skutkových podstat trestných činů, neboť takové formulace by mohly být při zákazu analogie na překážku účinné ochraně společnosti (srov. i trestný čin porušování pravidel hospodářského styku podle § 127 platného trestního zákona nebo časté používání „jiného zvlášť závažného následku“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby např. v § 92, § 95, § 97 platného trestního zákona atd.), a na druhé straně obsahuje skutkové podstaty trestných činů, které až detailně reglementují určité chování jako trestný čin (např. nedovolená výroba lihu podle § 194a platného trestního zákona či porušování povinnosti dozorčí služby podle § 286 platného trestního zákona).

6. Hluboké ekonomické, politické a sociální změny, ke kterým došlo po pádu totalitního režimu koncem roku 1989, postupně významně ovlivnily všechny oblasti života společnosti. Bylo proto jasné, že původní podoba trestního zákona nemůže v nových podmínkách demokratického právního státu a tržního hospodářství obstát a že nastaly podmínky pro odstranění deformací a nedostatků v trestněprávní úpravě. Zároveň bylo zřejmé, že při momentální naléhavé potřebě mnohé zákony nezbytně novelizovat a zároveň vypracovat nové zákony ohledně některých důležitých právních institutů ve všech právních odvětvích není, se zřetelem na kapacitní možnosti a personální obsazení příslušných legislativních pracovišť, možné vydat se cestou rekodifikací základních právních předpisů, včetně trestního zákona. Proto se pod tlakem okamžitých požadavků praxe anebo pod vlivem subjektivních představ o takových potřebách přistupovalo k větším či menším novelám trestního zákona, zpravidla bez konkrétního koncepčního zadání, hlubšího teoretického základu a také bez dostatečné koordinace zákonodárných iniciativ, které vznikaly na různých místech a často byly i co do svých konkrétních legislativních výsledků protichůdné. Proto lze tyto legislativní počiny z let 1989 až 2002 charakterizovat jako snahu rychle reagovat na nastalé změny ve společnosti a „dohánět“ to, co bylo zanedbáno zpravidla při právní úpravě jiných právních odvětví, na něž trestněprávní úprava nezbytně navazuje. Snaha zajistit trestněprávní ochranu novým institutům zakotveným ve zvláštních zákonech vedla někdy i k tomu, že trestní zákon byl opakovaně doplňován o kasuistické skutkové podstaty s velmi úzce vymezenými znaky. Od roku 1998 doplňuje tyto tendence stále výrazněji i potřeba zajistit kompatibilitu našeho trestního práva s mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, včetně práva uplatňovaného v Evropské unii.

7. Celkově je tedy možno uzavřít, že platná právní úprava obsažená v trestním zákoně je nejednotná a postrádá celkovou právní soudržnost založenou na základních zásadách trestního práva hmotného, které se uplatňují v demokratickém právním státě.

8. Vedle trestního zákona jsou trestní ustanovení hmotněprávní povahy v těchto zákonech:

- zákon č. 165/1950 Sb., na ochranu míru, ve znění zák. č. 140/1961 Sb., který se navrhuje zrušit a do nového trestního zákona zařadit nový trestný čin podněcování války, doplněný trestným činem neoprávněného zastupování státu a mezinárodní organizace;

- zákon č. 184/1964 Sb., kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů, jenž bude ponechán beze změny;

- zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zák. č. 359/1999 Sb., který bude novelizován v nezbytném rozsahu v návaznosti na úpravu trestu odnětí svobody v novém trestním zákoně;

- zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., zák. č. 633/1992 Sb. a zák. č. 198/1993 Sb., který bude ponechán beze změny;

- zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který bude ponechán také beze změny;

- zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, který bude v nezbytném rozsahu též novelizován.

Hmotněprávní trestní ustanovení jsou obsažena v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Po nabytí účinnosti nového trestního zákoníku bude i nadále upravovat trestní odpovědnost mladistvých včetně souvisejících hmotněprávních i procesních otázek.

Dále si rekodifikace trestního zákona vyžádá v nezbytném rozsahu novelizaci navazujících ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákonů č. 57/1965 Sb., č. 58/1969 Sb., č. 149/1969 Sb., č. 48/1973 Sb., č. 29/1978 Sb., č. 43/1980 Sb., č. 159/1989 Sb., č. 178/1990 Sb., č. 303/1990 Sb., č. 558/1991 Sb., č. 25/1993 Sb., č. 115/1993 Sb., č. 292/1993 Sb., č. 154/1994 Sb., nálezů Ústavního soudu ČR č. 214/1994 Sb. a č. 8/1995 Sb., zákonů č. 152/1995 Sb., č. 150/1997 Sb., č. 209/1997 Sb., č. 148/1998 Sb., č. 166/1998 Sb., č. 191/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 77/2001 Sb., č. 144/2001 Sb., č. 265/2001 Sb., č. 424/2001 Sb., č. 200/2002 Sb., č. 226/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb, č. 218/2003 Sb. a č. 279/2003 Sb.

9. Rekodifikace trestního práva procesního (trestního řádu) proběhne až v návaznosti na rekodifikaci trestního práva hmotného (trestního zákona) a po vyhodnocení účinnosti tzv. velké novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb.

10. Návrh nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky (trestního zákoníku) vychází ze zhodnocení účinnosti dosavadních základních předpisů v trestněprávní oblasti, přihlíží k vývoji právní teorie a praxe zejména v evropských zemích s rozvinutým demokratickým systémem, reflektuje změny v ostatních právních oblastech, a je zaměřena na vytvoření co nejvhodnějšího systému ochrany společnosti a jednotlivců před kriminalitou a jejími novými formami. Současně zajišťuje i plnění všech závazků v trestněprávní oblasti, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv a dalších dokumentů, vyjadřuje soulad vnitrostátní právní úpravy s normami práva Evropské unie/Evropských společenství a přihlíží k relevantním doporučením a stanoviskům Rady Evropy. Z mezinárodních dokumentů jsou v této souvislosti významné zejména:

Úmluvy (a protokoly) Evropské unie:

- Úmluva EU o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 26.7.1995 (41995A1127(03)),

- Protokol uzavřený na základě čl. K.3 Smlouvy k Úmluvě o Evropské unii o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 27.9.1996 (41996A1023)

- Druhý protokol k Úmluvě EU o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 19.6.1997 (41997Y0719(02)),

- Úmluva uzavřená na základě čl. K.3 Smlouvy o Evropské unii o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo úředníků členských států Evropské unie ze dne 26.5.1997 (41997A0625).

Společné akce Evropské unie:

- Společná akce z 24. února 1997 přijatá Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o boji proti nezákonnému obchodování s lidskými bytostmi a boje proti sexuálnímu zneužívání dětí (97/154/JVV) (31997E0154),

- Společná akce ze dne 15. července 1996 přijatá Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o boji proti rasismu a xenofobii (96/443/JVV) (31996E0443),

- Společná akce ze dne 21. prosince 1998 přijatá Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o kriminalizaci účasti v zločineckých organizacích v členských státech Evropské unie (98/733/JVV) (31998E0733).

- Společná akce ze dne 22. prosince 1998 přijatá Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o korupci v soukromém sektoru (98/742/JI No L 358; celexové číslo 498X0742),

Rozhodnutí a rámcová rozhodnutí Rady Evropské unie:

- Rozhodnutí Rady č. 375/2000 ze dne 29. května 2000 o potírání dětské pornografie na internetu (32000F0375),

- Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 29. května 2000 o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním eura (2000/383/JVV) (32000F0383),

- Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 6. prosince 2001, kterým se mění Rámcové rozhodnutí Rady 2000/383/JVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním eura (32001F0888),

- Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/JVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (32001F0220),

- Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 26. června 2001 o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zadržení a zabavení prostředků a výnosů z trestné činnosti (2001/500/JVV) (32001F0500),

- Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 28. května 2001 o potírání podvodů a padělání bezhotovostních platebních prostředků (2001/413/JVV) (32001F0413),

- Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu (2002/475/JVV) (32002F0475),

-   Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/JVV) (32002F0584),

- Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 19. července 2002 o potírání obchodování s lidmi (2002/629/JVV) (32002F0629),

- Rámcové rozhodnutí Rady 2002/946/JVV ze dne 28. listopadu 2002 o posílení trestního rámce prevence umožnění nezákonného vstupu, průvozu a pobytu (32002F0946),

- Rámcové rozhodnutí Rady 2003/80/JVV ze dne 27. ledna 2003 o ochraně životního prostředí trestním právem (32003F0080),

- Rámcové rozhodnutí Rady 2003/568/JVV ze dne 22. července 2003 o boji s korupcí v soukromém sektoru (32003F0568).

Směrnice Evropských společenství:

- Směrnice 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu); (330L0031),

- Směrnice o harmonizaci některých aspektů autorského práva a příbuzných práv v informační společnosti (393L0098),

- Směrnice 2000/46/ES o přístupu, výkonu a bankovním dozoru nad činností elektronických peněžních ústavů (300L0046),

- Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se provádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (32000L0043),

- Směrnice Rady 2002/90/ES z 28. listopadu 2002, kterou se definuje umožnění nezákonného vstupu, tranzitu a pobytu (32002L0090).

 

Další mezinárodní dokumenty:

- Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (Štrasburk, 8. listopadu 1990),

- Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích ze 17. prosince 1997,

- Úmluva o trestněprávní ochraně životního prostředí (Štrasburk, 4. listopadu 1998, ETS no. 172),

- Trestněprávní úmluva o korupci (Štrasburk, 27. ledna 1999, ETS no. 173),

- Úmluva o potlačování a financování terorismu (přijatá rezolucí Valného shromáždění OSN č. 54/109 dne 9. prosince 1999),

- Doporučení Rady Evropy (77)28 o úloze trestního práva při ochraně životního prostředí, - Doporučení Rady Evropy (81)12 o hospodářské kriminalitě,

- Doporučení Rady Evropy (82)15 o úloze práva při ochraně spotřebitelů,

- Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (88)17 o odpovědnosti podniků a jiných právnických osob za delikty spáchané při výkonu jejich aktivit,

- Celosvětový akční plán proti organizovanému transnacionálnímu zločinu (A/49/748),

- Úmluva Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovaném zločinu,

- Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s osobami, zejména ženami a dětmi z r. 2000 doplňující Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (ČR podepsala 10.12.2002, nyní probíhá ratifikační proces),

- Minimální standardní pravidla soudnictví nad mládeží (rezoluce OSN 40/33 ze dne 29. 11. 1985),

- Směrnice OSN pro prevenci kriminality mládeže (rezoluce OSN 45/112 ze dne 14. 12. 1990),

- Doporučení Rady Evropy č. R (87) 20 ke společenské reakci na kriminalitu mládeže,

- Pravidla OSN k ochraně mladistvých zbavených osobní svobody (Rezoluce OSN 45/113 ze dne 14. 12. 1990),

- Úmluva o právech dítěte podepsaná dne 30. 9. 1990 v New Yorku (vyhlášená pod č. 104/1991 Sb.),

- Doporučení RE č. R(92) 16 z roku 1992 - Evropská pravidla týkající se sankcí a opatření států Rady Evropy,

- Doporučení RE č. R(87) 3 z roku 1987 - Evropská vězeňská pravidla,

- Minimální pravidla pro zacházení s osobami v detenci a Minimální pravidla týkající se opatření nespojených s odnětím svobody (Tokijská pravidla),

- Deklarace OSN o odstraňování násilí páchaného na ženách (1993),

- Doporučení Rady Evropy z roku 1985 o násilí v rodině,

- Doporučení Rady Evropy z roku 1985 o postavení oběti v trestním právu a řízení,

- Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen,

- Nařízení o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (1999/1073/ES, 399R1073),

11. Cílem nové kodifikace trestního zákoníku České republiky je zejména:

- plně zajistit ochranu občanských práv a svobod a dalších hodnot garantovaných Ústavou a Listinou základních práv a svobod, jakož i vynutitelnost důležitých příkazů a zákazů prostředky trestního práva, byť jde o nejzazší řešení („ultima ratio“), nicméně však řešení v některých směrech nepominutelné;

- zajišťovat realizaci trestní politiky demokratické společnosti založené na principu humanismu, směřující k sociální reintegraci pachatelů a zajišťující přiměřenou satisfakci obětem trestných činů;

- prohloubení diferenciace a individualizace trestní odpovědnosti fyzických osob a právních následků této odpovědnosti; umožnit za striktně vymezených podmínek vyvození trestní odpovědnosti právnických osob, která bude uplatňována vedle odpovědnosti osob fyzických;

- dosažení komplexní právní úpravy ochrany mládeže tím, že trestní právo mládeže bude provázáno s právní úpravou z dalších relevantních oblastí našeho právního řádu na základě vědeckých poznatků nejen z oblasti trestního práva a kriminologie, ale i pedagogiky, sociologie, pedopsychologie a pedopsychiatrie;

- změna celkové filosofie ukládání sankcí, kdy je třeba především změnit hierarchii sankcí, v rámci níž by byl trest odnětí svobody chápán jako „ultima ratio“ a byl by kladen důraz na individuální přístup k řešení trestních věcí předpokládající širokou možnost využití alternativních sankcí k zajištění pozitivní motivace pachatele;

- důsledné oproštění od všech reliktů nedemokratického pojímání funkcí a účelu trestního zákona a přihlášení se k ideové diskontinuitě s právním řádem z totalitního období; - dosažení srovnatelné úrovně s trestním právem moderního evropského standardu, při respektování mezinárodních závazků České republiky a požadavků vyplývajících z evropských integračních procesů.

12. Návrh kodifikace trestního zákoníku vychází z přirozeného požadavku garantování základních lidských práv a svobod a respektování mezí zásahů do těchto práv stanovených Listinou základních práv a svobod, a zajištění plného souladu s Ústavou České republiky a ústavní úlohou jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. Na rozdíl od trestního práva procesního, které zpravidla reguluje přípustnou míru zásahů státu do práv a svobod zejména obviněného a případně i dalších osob zúčastněných na trestním řízení, je trestní právo hmotné orientováno pozitivně v tom směru, že především stanoví sankce za neoprávněný zásah do práv a svobod jedince nebo i většího okruhu osob, tedy (s výjimkou ustanovení o trestech) se nesnaží o vymezení hranice přípustnosti omezování práv a svobod, ale naopak se zaměřuje na jejich ochranu.

Návrh kodifikace trestního zákoníku je založen na těchto základních zásadách:

- subsidiární úloha trestního práva (princip „ultima ratio“) jako krajní prostředek ochrany jednotlivců a společnosti;

- pachatele lze uznat vinným trestným činem a uložit mu za něj trestněprávní sankci jedině na základě zákona („nullum crimen nulla poena sine lege“);

- zákaz retroaktivity přísnějšího zákona v souladu s Listinou základních práv a svobod;

- nepřípustnost analogie k rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti a při stanovení trestů a ochranných opatření, včetně podmínek jejich uložení (zákaz analogie in malam partem);

- individuální trestní odpovědnost fyzických osob, vyjadřující odpovědnost jen za vlastní jednání, čímž je vyloučena kolektivní odpovědnost, což není v rozporu se zavedením trestní odpovědnosti právnických osob, jejichž trestní odpovědnost je připuštěna za podmínek uvedených ve zvláštním zákoně;

- trestní odpovědnost je založena na zavinění;

- ukládání a výkon sankcí vyjadřuje přiměřenost trestání ve vztahu k závažnosti trestného činu a osobě pachatele.

Uvedené zásady, které jsou v teorii i praxi obecně uznávány, nejsou přímo definovány v nově kodifikovaném trestním zákoníku, ale pouze vyjádřeny v celkové koncepci trestního zákoníku a ve vymezení šíře trestněprávní ochrany, kterou trestní zákoník ve svých jednotlivých ustanoveních bude poskytovat. Je třeba je promítnout do jednotlivých ustanovení trestního zákoníku z hlediska jejich věcného obsahu a konkrétní úpravy jednotlivých institutů v obecné části i konstrukce skutkových podstat ve

i trestního zákoníku.

Úprava základních zásad spočívající v jejich definici přímo v trestním zákoníku není provedena zpravidla ani v zahraničních právních úpravách a nemohla by na rozdíl od zásad trestního řízení splnit svůj účel, neboť by byla příliš komplikovaná a obtížně v praxi aplikovatelná, přičemž četné základní zásady by musely být vyjádřeny i v dalších ustanoveních obecné části trestního zákoníku, kdy by musel být řešen i vzájemný poměr takových ustanovení.

K zásadě subsidiarity trestního práva je třeba uvést, že jde o zásadu trestní politiky, která má ovládat „především tvorbu trestního práva“, zároveň se však týká i nepodmíněných trestů („ultima ratio“ princip) a vztahuje se též na trestní právo jako celek. Proto se uvádí v obecných zásadách trestního práva.

Zásady vyjádřené v návrhu kodifikace nového trestního zákoníku respektují i návaznost na historický vývoj, tradice a zkušenosti československé a středoevropské právní kultury a odstraňují z trestního práva České republiky všechny prvky, které byly poplatné ideologickým a politickým postulátům z totalitního období vývoje našeho státu. Vyjadřují tedy ideovou a obsahovou diskontinuitu s deformacemi právního řádu odporujícími principům demokratického společenského a státního uspořádání.

13. Nově navržená systematika obecné části trestního zákoníku reflektuje požadavek věcně logického uspořádání základů trestní odpovědnosti a jejích právních následků. Upouští se od deklaratorního formulování účelu (poslání) trestního zákoníku. Účel trestního zákoníku, kterým je na základě Ústavy ČR a mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách chránit trestněprávními prostředky práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, zájmy společnosti a ústavní zřízení republiky, bude vyjádřen vymezením předmětu úpravy a základními zásadami, ze kterých se při formulaci jednotlivých ustanovení vychází.

Společná ustanovení (vysvětlení některých pojmů), která dosud byla součástí obecné části trestního zákona, jsou v návrhu kodifikace zařazena za

trestního zákoníku.

14. Nově kodifikované trestněprávní předpisy budou také reflektovat očekávanou realitu společenského vývoje na počátku příštího století, být funkčními po dostatečně dlouhou dobu a vyjadřovat tak stabilitu právního řádu České republiky.

15. Návrh nového trestního zákoníku nepředstavuje koncepci, která by prosazovala širokou kriminalizaci jednání, jež podle stávajícího právního stavu nejsou trestnými činy. I když ojediněle samozřejmě nový trestní zákoník bude formulovat některé nové skutkové podstaty, nebude to charakteristický jev, který by v rámci aplikace navrhovaného zákoníku vyvolával podstatný nárůst trestní agendy. Naopak v některých směrech nový trestní zákoník přinese i dekriminalizaci.

K určitému zvýšení objemu trestní agendy naopak dojde zavedením trestní odpovědnosti právnických osob. Zahraniční zkušenosti ovšem dokazují, že se nebude jednat o tak výrazný nárůst, aby bylo nutné významnějším způsobem rozšiřovat kapacitu orgánů trestního řízení z těchto důvodů.

K dalšímu zvýšení objemu trestní agendy však dojde v souvislosti se zavedením recidivy některých přestupků, což si vyžádá personální posílení soudů, státních zastupitelství a Vězeňské služby ČR, což si vyžádá nárůst výdajové stránky rozpočtových kapitol resortu spravedlnosti, jak je podrobněji níže uvedeno.

Personální posílení a odpovídající materiálové vybavení bude do budoucna vyžadovat rozvíjející spolupráce orgánů trestního řízení při potlačování organizovaného zločinu (včetně mezinárodní spolupráce). V tomto směru se ovšem nejedná o přímý důsledek změny zákona, tj. rekodifikace, neboť tyto výdaje je třeba již v současné době průběžně navyšovat v rámci rozpočtových kapitol jednotlivých resortů.

Určitý nárůst pracnosti a s tím spojenou potřebu finančních prostředků ze státního rozpočtu naopak vyvolá zavedení některých nových trestů, které jsou alternativou trestu odnětí svobody. Nejde jen o nutnost provést „technická opatření“ k tomu, aby výkon takových trestů mohl být prováděn, ale též o posílení personálního stavu těch institucí, které se na výkonu takových trestů budou přímo podílet - na prvním místě zaměstnanců Probační a mediační služby. Zvýšené náklady na tyto účely by neměly přesahovat 50 mil. Kč ročně. Dočasně vyšší výdaje budou po určité době kompenzovány nižšími nároky na výkon trestu odnětí svobody, který - jak dokazují i mezinárodní zkušenosti, ze všech druhů trestů zatěžuje státní rozpočet nejvíce.

Zvýšené finanční náklady si vyžádá i zavedení institutu zabezpečovací detence. Předpokládá se, že toto opatření by současně vykonávaly řádově jen desítky osob (tedy méně než 100). Náklady na vybudování ústavu pro výkon tohoto opatření budou činit cca 100 mil. Kč a roční provozní náklady budou představovat částku cca 19 mil. Kč.

Zavedení recidivy opakovaných přestupků proti majetku a proti občanskému soužití by, při předpokládaném nárůstu o 7000 trestních věcí ročně (tj. odhad nárůstu podle statistických údajů MV), vyžadovalo navýšení finančních nákladů ve výši 1 226,7 mil. Kč, z toho 411,7 mil. Kč neinvestičních výdajů a 815 mil. Kč investičních výdajů.

Uvedený nárůst trestní agendy při zavedení recidivy opakovaných přestupků proti majetku a proti občanskému soužití si vyžádá navýšení početních stavů v justici a ve Vězeňské službě

• o 32 soudců (24 soudců okresních soudů a 8 soudců odvolacích soudů),

• o 27 protokolujících úředníků (24 u okresních soudů a 3 u odvolacích soudů),

• o 15 zapisovatelek (12 u okresních soudů a 3 v odvolací agendě),

• o 9 vedoucích kanceláří (8 u okresních soudů a 1 u odvolacího soudu),

• o 8 vyšších soudních úředníků

a dále

• o 42 státních zástupců,

• o 23 pracovnice odborného a administrativního aparátu

a dále

• o 438 zaměstnanců Vězeňské služby (z toho 276 příslušníků)

Roční mzdové náklady včetně pojistného a přídělu do FKSP by se tak zvýšily o 283,5 mil. Kč a věcné provozní výdaje o 128,2 mil. Kč.

Celkové investiční výdaje by si vyžádaly částku 815 mil. Kč, z toho 95 mil. Kč by pokrylo akce investičního charakteru v justiční části resortu a zbývající částka 720 mil. Kč je nezbytná na vybudování nových vězeňských zařízení. K tomuto navýšení nákladů na rozšíření věznic nutno zdůraznit, že se nejedná o nadbytečný požadavek; stávající věznice jsou již nyní bez výjimky přeplněné a řešení by bylo možné jen výstavbou nových objektů a rozšířením počtu vězeňského personálu.

Nutno mít na zřeteli též skutečnost, že do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupilo dosud několik tisíc odsouzených. Nápravu má zjednat novela trestního řádu provedená zákonem č. 283/2004 Sb., která nabude účinnosti 1.7.2004. Poté lze očekávat zvýšený nástup odsouzených do věznic.

i trestního zákona (např. činů vážně poškozujících životní prostředí, jednání spojených s organizovaným zločinem apod.). Nepředpokládá se tedy trestní odpovědnost právnických osob za všechny trestné činy, ale pouze za trestné činy výslovně uvedené ve

i nového trestního zákona, jestliže takový trestný čin byl spáchán při její činnosti.

Shoda existuje v tom, že nikoli všechny druhy právnických osob by mohly nebo měly podléhat trestní odpovědnosti. V úvahu přicházejí pouze právnické osoby mající povahu korporací (sdružení fyzických nebo právnických osob), tedy ty, které mají personální substrát, ať už jde o právnické osoby soukromého nebo veřejného práva. Trestní odpovědnost a s tím spojený postih lze uplatňovat i vůči právnickým osobám v likvidaci. Nepředpokládá se však trestní odpovědnost kolektivních subjektů, které nemají právní subjektivitu - tzv. faktických sdružení osob nebo společenství ve fázi formování (existuje např. v Nizozemí), neboť by to vytvářelo interpretační potíže a nebylo by to účinné. Výslovně by však měly být vyňaty stát a jednotky územní samosprávy (obce, vyšší samosprávné územní celky - kraje). Naproti tomu by měla být uplatňována trestní odpovědnost i proti cizozemským právnickým osobám podobně jako proti cizím státním příslušníkům, i když vykonatelnost některých sankcí vůči nim může být problematická.

Z hlediska základních forem jednání - konání a opomenutí - se v případě právnických osob nebude činit rozdílu mezi omisí pravou a nepravou, jako je tomu u osob fyzických, neboť u právnických osob lze důvodně vycházet z předpokladu, že na právnické osoby lze oprávněně klást vyšší nároky ohledně povahy porušených (nesplněných) právních povinností. Jinak vyjádřeno, v případě právnických osob není nutné rozlišovat porušení či nesplnění obecných a speciálních právních povinností, neboť pro právnickou osobu v podstatě vždy půjde o povinnost speciální, jejíž nesplnění při naplnění všech dalších znaků konkrétního ve

i trestního zákona uvedeného trestného činu zatíží právnickou osobu jako pachatele trestného činu.

Právnická osoba bude odpovídat za trestný čin jen tehdy, jestliže zaviněně neučinila nezbytná opatření k odvrácení nebo odstranění následků uvedených u jednotlivých trestných činů ve

i trestního zákona anebo takové následky zaviněně způsobila. V rámci navrhované úpravy bude řešena tedy i subjektivní stránka z hlediska jejího rozsahu tak, že by měla zahrnovat možnost právnické osoby při zachování řádné péče následek odvrátit nebo odstranit, anebo pokrývat skutečnost, že právnická osoba následek zaviněně způsobila.

Nově bude třeba řešit poměr úpravy trestní odpovědnosti právnických osob a jejich správního trestání, které by na sebe měly navazovat. Trestní stíhání fyzické osoby a trestní stíhání právnické osoby pro týž skutkový základ se nevylučuje.

Úprava trestní odpovědnosti právnických osob vychází i z doporučení obsažených v druhém protokolu ze dne 19. června 1997 k Úmluvě o ochraně finančních zájmů ES (celexové č. 497Y0719(02)), který upravuje i trestní odpovědnost právnických osob, a ze Společné akce ze dne 22. prosince 1998 přijaté Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o korupci v soukromém sektoru (celexové č. 498X0742), který ukládá přijetí opatření, aby právnické osoby bylo možno činit odpovědnými za aktivní korupci a aby sankce jim ukládané zahrnovaly mimo jiné i trestněprávní pokuty. Tyto dokumenty Evropské unie se v důsledku pozičních dokumentů ke kapitole 24 v návaznosti na čl. 69 a násl. Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, podepsané dne 4. října 1993 s platností od 1. února 1995 (č. 7/1995 Sb.), staly se pro Českou republiku závaznými s tím, že odpovídající úprava bude provedena v souvislosti s přijetím nové kodifikace trestního zákona, když bylo v pozičních dokumentech sdělováno, že se předpokládá úprava trestní odpovědnosti právnických osob.

Pojetí trestného činu a kategorizace trestných činů (§ 13 a 14)

K dosažení maximální legality podmínek trestní odpovědnosti je návrh nové kodifikace založen na formálním pojetí trestného činu, což mj. povede ke zvýšení jednotnosti při výkladu a aplikaci zákona a k posílení rovnosti všech před zákonem. Toto řešení znamená opuštění dosavadního materiálního či formálně materiálního pojetí a je výraznou změnou určující charakter nové kodifikace trestního práva. Formálně právní pojetí trestného činu bude důsledně promítnuto do definic jednotlivých skutkových podstat trestných činů.

Formální pojetí trestného činu odpovídá více logice trestního práva spočívající v tom, že se řízení např. pro méně závažnou krádež zastaví, než aby se taková méně závažná krádež již předem nepovažovala za trestný čin, což by mohlo mít především u mladistvých pachatelů za následek destrukci právního vědomí sociálně etického významu krádeže. Proto je v posledních letech v demokratických státech stále více preferováno procesní řešení depenalizace, a to hlavně proto, že intervenční oprávnění státního zástupce při uplatnění principu oportunity poskytují různé varianty odklonů (alternativních řízení) ještě v předsoudním stadiu trestního řízení, což vede k možnému narovnání mezi pachatelem (obviněným) a obětí (poškozeným) kontrolovanému státním zástupcem (srov. např. § 153 a § 153a německého trestního řádu, § 90a až § 90m rakouského trestního řádu a čl. 41-1 čís. 4, resp. 5c a čl. 42-2 francouzského trestního řádu; v České republice srov. § 307 až § 314 platného trestního řádu). V souladu s tím se v České republice v posledních letech při zachování zásady legality v rámci legislativního vývoje stále více uplatňují prvky oportunity, a to i pokud jde o možnost zastavení trestního stíhání [srov. § 172 odst. 2 písm. c) platného trestního řádu a nové znění tohoto ustanovení navržené v připojené novelizaci trestního řádu].

Formální pojetí trestného činu vede k přesnějšímu vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů (aniž by tyto skutkové podstaty byly kasuistické), neboť neumožňuje ponechat řešení vágních nebo širokých zákonných pojmů na judikatuře soudů. Navíc důsledně naplňuje zásadu žádný trestný čin bez zákona (srov. čl. 39 Listiny základních práv a svobod a § 1 návrhu trestního zákoníku). Formální pojetí trestného činu také lépe reflektuje oddělení moci zákonodárné od soudní, neboť vymezení trestných činů důsledně ponechává na Parlamentu České republiky a soudům ponechává jen posuzování, zda jsou jednáním konkrétního pachatele naplněny znaky trestného činu, aniž by soud byl oprávněn dospět k závěru, že při naplnění zákonných znaků nejde o trestný čin s ohledem na nesplnění jeho materiální podmínky. V této souvislosti je pak nutno připomenout, že takový závěr za platnosti a účinnosti trestního zákona založeného na materiálním pojetí mohl učinit nejen soud, ale i státní zástupce a dokonce i policejní orgán.

Formální pojetí trestného činu obsažené v osnově trestního zákoníku přitom neznamená, že by povaha a závažnost činu (která nahradila vágní pojem společenské nebezpečnosti, který nebyl ani definován a jako kritéria používal čistě formální typové okolnosti – srov. § 3 odst. 4 platného trestního zákona) neměla po jeho přijetí již žádný význam, když opak je pravdou, neboť tato materiální kritéria se v typové podobě uplatňují v legislativním procesu, a to při stanovení, jaká typová jednání – skutkové podstaty (základní, privilegované i kvalifikované) – jsou trestnými činy a s jakou trestní sazbou, a dále samozřejmě i při ukládání trestů za formálně vymezené trestné činy (přečiny a zločiny), kde se kritéria povahy a závažnosti činu vymezená v § 39 odst. 2 osnovy trestního zákoníku uplatní jako základní kritéria pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Zásadní rozdíl je však v přístupu k trestnému činu, kde formální pojetí neumožňuje orgánům činným v trestním řízení jít nad rámec vymezený zákonodárcem, který jako jediný subjekt je oprávněn určit, co je a co není trestným činem, včetně kvalifikovaných i privilegovaných skutkových podstat trestných činů, čímž jednoznačně stanoví hranice trestní odpovědnosti.

V souvislosti s vymezením pojmu trestného činu je třeba posoudit problém zvláštní trestní odpovědnosti mladistvých pachatelů, který bude řešen v rámci zvláštní úpravy trestání mladistvých (viz níže), a zvláštní trestní odpovědnosti za vybrané vojenské trestné činy (dnešní ustanovení § 294 platného trestního zákona), kde se navrhuje vzhledem k úpravě pojmu trestného činu tuto zvláštní úpravu vypustit s tím, že v případech, kdy postačí jiný postih, bude možno využít rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání [srov. § 172 odst. 2 písm. b) platného trestního řádu].

Kategorizace soudně trestných jednání bude založena na bipartici - zločin a přečin. Bude tedy opuštěno dosavadní pojetí jednotného deliktu. Pojem trestného činu bude zachován jako nadřazený termín. Bipartice bude vycházet z odstupňované typové závažnosti soudně trestných jednání (trestných činů) vyjádřené trestní sazbou. Přečinem bude čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody do 3 let. Kulpózní trestné činy budou přečinem vždy. Ostatní činy uvedené ve

i trestního zákona budou označeny za zločiny (jako zvlášť závažné zločiny budou posuzovány trestné činy s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody nejméně 8 let a trestné činy uvedené v nyní platném § 62 trestního zákona).

Tato kategorizace trestných činů rozšíří prostor pro uplatnění alternativ a odklonů a pro diferenciaci trestních sankcí.

Navržená kategorizace se odrazí i v trestním procesu a bude základem pro vytvoření různých typů řízení, příslušnosti soudů, vymezení řízení před samosoudcem, používání odklonů a dalších institutů trestního řízení. V podstatě standardní trestní řízení bude konáno o zločinech, u přečinů budou převažovat zjednodušené formy řízení, odklony a alternativní řešení, včetně širokého uplatnění prostředků probace a mediace.

Kategorizace soudně trestných jednání úzce souvisí s problematikou správního trestání. Koncepci správního trestání zpracovává ministerstvo vnitra. Dosud zpracovaný návrh obsahuje varianty, z nichž první předpokládá, že postih přestupků, jako kategorie méně závažných deliktů navazující na činy soudně trestné, bude řešen samostatně mimo působnost trestního zákona. Druhá varianta předpokládá, že stávající přestupky a jiné správní delikty mající návaznost na trestní zákon budou při formálním pojetí trestného činu zahrnuty do trestního zákona. Pokud by byla zvolena druhá varianta, připadá v úvahu tripartice, tedy rozšíření kategorizace soudně trestných jednání o „provinění“ zahrnující soudně trestné přestupky.

V současné době se však jeví jako vhodnější první varianta řešení postihu přestupků v rámci správního trestání, mimo působnost trestního zákona, což by vedlo k předpokládané bipartici v trestním zákoně - zločiny a přečiny.

Zavinění (§ 15 až 17)

Dosavadní pojetí zavinění jako předpokladu pro vyvození subjektivní odpovědnosti za spáchaný trestný čin bude zachováno. V rámci dosavadních forem zavinění byly na základě zahraničních úprav (srov. rakouskou a německou úpravu) zváženy jejich definiční modifikace, zejména úmysl předem uvážený (obmysl), který ač není obecnou formou úmyslu, je zejména u zvlášť závažných zločinů a u všech úmyslných trestných činech proti životu a zdraví stanoven jako zvlášť přitěžující kvalifikační okolnost. Současně byl doplněn do výčtu obecných přitěžujících okolností [srov. § 42 písm. a)]. S ohledem na teoreticky propracovanou a praxí všeobecně přijímanou definici úmyslu ve dvou formách – úmyslu přímého a eventuálního, však nebylo shledáno vhodným zakotvení obmyslu (tj. úmyslu předem uváženého) jako zvláštní formy zavinění (úmyslu). Podstatou obmyslu je skutečnost, kdy pachateli záleží na tom, aby realizoval určitý výsledek, pro nějž zákon předpokládá obmyslné jednání, a proto zpravidla spadá pod úmysl přímý („dolus directus“), který je u nás tradičně dobře formulován.

Zavinění proto bude mít i nadále dvě formy - úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16).

Podle vztahu pachatelovi vůle k porušení nebo hrožení zájmu chráněného trestním zákonem rozeznává osnova úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a)] a úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b)]. V obou případech je si pachatel vědom toho, že svým činem může způsobit protiprávní následek.

Pojem úmyslu eventuálního je v návrhu trestního zákoníku doplněn o definici srozumění (§ 15 odst. 2). Definici srozumění u eventuálního úmyslu nyní § 15 odst. 1 písm. b) si vynutily potřeby praxe, kdy pojem srozumění v současném pojetí selhává při posuzování lhostejnosti. Proto se navrhuje nově upravit v § 15 odst. 2 výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty (srov. např. § 5 odst. 1 věta za středníkem rakouského trestního zákona). Tato definice dobře vyjadřuje rozdíl od přímého úmyslu, kdy pachatel způsobil poruchu či ohrožení zájmů chráněného trestním zákonem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli (např. řidič neposkytne pomoc podle dosavadního § 207 odst. 1 platného trestního zákona, aby si nepotřísnil krví potahy sedadel v autě). Při eventuálním úmyslu pachatel mířil zásadně na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž, pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě - in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen (srozuměn) s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší, neboť zákonodárce se nemůže omezit jen na úmysl přímý, poněvadž do budoucna lze těžko odhadovat průběh děje a nikdo si nemůže být jist, zda události se budou vyvíjet úplně podle jeho přání. Pachatel musí v podstatě vždy počítat a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky, že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele.

V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzívní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (např. při loupeži pachatel zneškodní poškozeného tím, že ho sváže a do úst mu dá roubík, aby nemohl přivolat pomoc, v důsledku čehož poškozený chroptí a je zřejmé, že je velmi omezena jeho možnost dýchání a zřejmě hrozí jeho udušení, přičemž pachatel neudělá nic, aby mu dýchání usnadnil a zanechá ho po dokončení loupeže uzamčeného v bytě - nepřímý úmysl, na rozdíl od případu, kdy pachatel ze stejného důvodu a za jinak stejných okolností mu okolo krku zatáhne škrtidlo, přičemž vidí, že poškozený nedýchá a modrá v obličeji, a přesto škrtidlo neuvolní - přímý úmysl, neboť trestněprávně relevantní následek je nutný, a konečně též na rozdíl od případu kdy mu při odchodu z bytu ještě včas roubík uvolní tak, že může dýchat, přičemž předpokládá, že do bytu přijde manželka, která ho osvobodí z pout, tu však nezávisle na jednání obviněného porazí auto a usmrtí ji, a proto poškozený zemře hladem a žízní - vědomá nedbalost k následku smrti).

Složitější je to u tzv. pravé lhostejnosti, kdy podle dosud zaujímaných názorů zde není ani nejslabší volní vztah pachatele k takovému následku, tedy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde, a proto tzv. pravá lhostejnost je zařazována do vědomé nedbalosti podle § 16 písm. a) trestního zákona, i když ne zcela odpovídá zápornému znaménku vůle pachatele, tj. nechtění při této formě nedbalosti. Podle tohoto převažujícího pojetí v nauce však také v podstatě o lhostejný vztah nejde, neboť se pachatel spoléhal, že k trestněprávně relevantnímu následku nedojde. Tento přístup je sice velmi pragmatický, ale je pochopitelný, a v justiční praxi se osvědčuje. Pojetí srozumění ve smyslu smíření tak na jedné straně dovoluje zachovat toto dosavadní pojetí, ale na druhé straně dokonce umožňuje postoupit ještě dál, neboť tzv. pravá lhostejnost v důsledku nulitní vůle nemá ani znaménko pozitivní, a proto, pokud by byl tento typ vůle ve vztahu k možnému následku chápán a vykládán jako smíření se s ním mlčky (ani srozumění výslovné či ve formě lhostejnosti nepravé, ani nechtění ve smyslu nedbalosti), byla by dokonce přiměřená jeho subsumpce pod úmysl eventuální (dolus eventualis). To by však ve srovnání s dosavadní praxí znamenalo zpřísnění trestní represe. Doposud akceptovaná právní kvalifikace nulitní vůle však není adekvátní (pachatele spíše zvýhodňuje), proto je logické ji změnit v právní kvalifikaci přiměřenou, a sice právě cestou “smíření se” s možným následkem.

Na rozdíl od zavinění ve formě úmyslu pachatel při zavinění z nedbalosti nechce způsobit následek nebezpečný pro společnost ani s jeho způsobením nesouhlasí (není s ním smířen). Předpokladem zavinění z nedbalosti však je buď vědomost pachatele o možnosti, že trestněprávně relevantní následek způsobí [§ 16 odst. 1 písm. a)], nebo u něho sice taková vědomost není, ale při zachování potřebné míry opatrnosti pachatel takovou vědomost mít měl a mohl [§ 16 odst. 1 písm. b)].

Nedbalost se proto bude členit na nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou, a navrhovaný trestní zákoník bude i nadále postihovat tzv. nevědomou nedbalost § 16 odst. 1 písm. b), což je aktuální zejména u trestných činů v dopravě. Některé trestné činy (např. hospodářské či proti životnímu prostředí) budou nadále stíhatelné jen v případě tzv. hrubé nedbalosti (§ 16 odst. 2), kterou náš zákon dosud nezná a která není podle navrhované úpravy zvláštním druhem nedbalosti vedle vědomé a nevědomé nedbalosti, ale jen vyjádřením míry nedbalosti požadované trestním zákonem, a to ať už jde o nedbalost vědomou či nevědomou. Hrubá nedbalost není buď vůbec v zahraničních právních řádech definována, což by v našich podmínkách působilo zřejmě potíže, anebo je vymezena tak, že si při ní je pachatel vědom možnosti, že tu jsou skutečnosti zakládající trestnost jeho činu nebo že způsobí výsledek v zákoně uvedený. Podrobíme-li tuto definici bližšímu rozboru, je zřejmé, že s určitou výhradou odpovídá naší definici vědomé nedbalosti § 16 odst. 1 písm. a). V důsledku toho návrh trestního zákoníku vymezuje definici hrubé nedbalosti, jíž se rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, který svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

Z platné právní úpravy je přebírána v podstatě beze změny úprava zavinění ve vztahu k zvlášť přitěžující okolnosti (§ 17), zatímco úprava zavinění ve vztahu k okolnosti přitěžující je zařazena v souladu s logikou členění obecné části nového trestního zákoníku do ustanovení o výměře trestu (§ 39).

Skutkový a právní omyl (§ 18 a 19)

Zákon nově upravuje v souladu s požadavky praxe skutkový omyl (§ 18), který se dosud vyvozoval z ustanovení upravujících subjektivní stránku trestného činu. Nová úprava obsahuje vymezení jak pozitivního, tak i negativního skutkového omylu. Skutkový omyl negativní bude podle navrhované úpravy vylučovat trestnost za dolózní čin, což nevylučuje odpovědnost pachatele za trestný čin z nedbalosti. Z hlediska podmínek vylučujících trestní odpovědnost je navrhována úprava pozitivního skutkového omylu. Jinými slovy řečeno, byla tu využita úprava dnes známá jako putativní nutná obrana či putativní krajní nouze.

Návrh trestního zákoníku naproti tomu neupravuje negativní skutkový omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost (trestnost), ani nevymezuje tradiční zvláštní případy skutkového omylu, když takové úpravy nejsou obvyklé ani v zahraničních úpravách. Tyto případy nečiní v praxi potíže, neboť jsou užívána řešení vypracovaná trestněprávní naukou.

Navrhuje se, aby byl v novém trestním zákoníku upraven i právní omyl (v závislosti, zda se ho mohl nebo nemohl pachatel vyvarovat) jako okolnost snižující nebo vylučující trestnost (§ 19). Právní omyl má význam zejména ve vztahu k blanketním skutkovým podstatám, kdy požadavek konkrétní znalosti zákonné úpravy (např. u deliktů hospodářských, celních atd.) může být např. pro cizince neúměrně přísný, a ne vždy je možné vycházet z míry zavinění činu. V zásadě by neměl být trestný ten, kdo jednal v omluvitelném právním omylu, přičemž podstatou by mělo být zkoumání, zda se pachatel mohl právního omylu vyvarovat.

Navrhovaná konstrukce těchto ustanovení požaduje jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele jeho právní omyl negativní, a to omyl neomluvitelný (tj. omyl, jehož se pachatel mohl vyvarovat). Naopak omyl omluvitelný (tj. omyl, jehož se nemohl pachatel vyvarovat) vylučuje pachatelovo zavinění, tudíž i jeho trestní odpovědnost. Na rozdíl od negativního omylu skutkového, který nevylučuje nevědomou nedbalost, má negativní právní omyl omluvitelný v tomto směru dopady absolutní, tzn. že vylučuje obě formy zavinění (srov. slova „... nejedná zaviněně ...“). Naopak půjde-li o omyl neomluvitelný, bude pachatel trestně odpovědný za příslušný úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti, nikoli jen za nedbalost, jako je tomu u omylu skutkového negativního. Tento rozdílný právní dopad plyne z různé povahy obou omylů jako skutkového a jako právního. Pro takové případy bude třeba uvažovat o možnosti zmírnit trestnost cestou polehčující okolnosti uvedené v § 41 písm. h) návrhu trestního zákoníku, a to podle konkrétní povahy důvodů, jež vylučovaly možnost považovat takový právní omyl za omluvitelný (např. v případě, kdy pachatel spáchal trestný čin krátce poté, co nastoupil nové zaměstnání a nestačil se ještě důkladně seznámit s příslušnými právními předpisy, jak bylo jeho povinností). Navrhovaná úprava omylu se dotýká trestněprávních norem obsažených v trestním zákoně, jakož i norem, jichž se tento zákon dovolává coby norem mimotrestních. Ohledně mimotrestních právních předpisů a právních norem v nich obsažených, jejichž aplikace by se trestní zákon nedovolával, bude třeba zvažovat jejich relevantnost se zřetelem ke spáchanému činu. Zde návrh trestního zákoníku i nadále zachovává dosavadní koncepci, tj. posuzování těchto případů jako skutkových negativních omylů.

Navrhovaná úprava nepředpokládá legislativní řešení právního omylu pozitivního, neboť zde bez potíží vystačíme s nesporným pojmem „putativního deliktu“. Zmíněný druh právního omylu není zpravidla upravován ani v zahraničních úpravách.

Vývojová stadia trestného činu (§ 20 a 21)

Ochrana společnosti před pácháním trestných činů vyžaduje, aby trestem byl postižen nejen ten, kdo již dokoná trestný čin, který si předsevzal, ale v určitých nebezpečnějších případech i ten, kdo podnikne jednání, které zatím jen směřuje, byť i vzdáleně, k spáchání trestného činu (příprava trestného činu podle § 20), anebo kdo již bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, a tedy se pokusí spáchat trestný čin, který si předsevzal (§ 21). Dosavadní úprava přípravy i pokusu trestného činu se v zásadě osvědčila, neboť umožňuje přesně rozlišovat přípravu k trestnému činu od jeho pokusu, kdy za pokus je v praxi považováno jen takové jednání, které již na rozdíl od přípravy bezprostředně směřuje k jeho dokonání, a proto se s úpravou vyplývající ze zavedení formálního pojetí trestného činu přebírá do návrhu nového trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že příprava k trestnému činu i jeho pokus bývají i menší závažnosti než dokonaný trestný čin, osnova umožňuje v § 58 odst. 5 použití v širší míře než v jiných případech mimořádného snížení trestu odnětí svobody.

Podle návrhu nového trestního zákoníku trestnost pokusu (§ 21) bude zachována u všech kategorií trestných činů (tím nebude dotčena trestnost činů předčasně dokonaných ve formě pokusu). Alternativně bylo uvažováno u přečinů s tím, že pokus by byl trestný jen v případech uvedených ve

i trestního zákona (příprava by pak u přečinů nebyla trestná vůbec), ale tato možnost byla v průběhu prací na koncepci rekodifikace trestního zákona odmítnuta.

Při úpravě pokusu trestného činu je i nadále zachována trestnost nezpůsobilého pokusu, aniž by byl rozlišován absolutně a relativně nezpůsobilý pokus, neboť pro toto rozlišení by se v zákoně zřejmě nenašla uspokojivá forma. Případy, u nichž nezpůsobilost pokusu sám pachatel pro značně nerozumný přístup a pošetilost nerozpozná, by měly zůstat nepotrestány (viz obdobně § 23 odst. 3 německého trestního zákoníku - StGB), jak to vyplývá z navrhovaného ustanovení § 46 odst. 2 o upuštění od potrestání, nebo by měly být potrestány výrazně mírněji podle navrhovaného § 58 odst. 4 o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

Obecná trestnost přípravy u zvlášť závažných trestných činů bude nahrazena úpravou, která připouští trestnost tohoto stadia trestné činnosti pouze v případech uvedených ve

i trestního zákoníku nebo v jiných zákonech vymezujících trestné činy (§ 20). Vychází se ze zásady, čím společensky závažnější je trestný čin, tím širší škála vývojových stadií by měla podléhat trestnosti. Toto zúžení trestnosti přípravy, týkající se posuzování viny i ukládaní navazujících sankcí, odpovídá úpravám v jiných zemích. Také u nezpůsobilé přípravy se uplatní stejný způsob řešení jako u nezpůsobilého pokusu (srov. § 46 odst. 2 a § 58 odst. 4).

Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu (§ 22 až 24)

Nově navrhovaná úprava účastenství v širším smyslu vychází z rozlišování pachatelství, včetně nepřímého pachatelství (navrhovaný § 22 odst. 2), spolupachatelství (§ 23) a jednotlivých forem účastenství v užším slova smyslu (§ 24) a také z principu akcesority v dosavadním pojetí (v případě zúžení trestnosti přípravy jen na případy uvedené ve

i trestního zákona fakticky dochází i k zúžení akcesority na skutečně „čistou” akcesoritu).

V návrhu nového trestního zákoníku je věnována zvýšená pozornost zákonné definici pachatele, která ve znění dosavadního platného ustanovení § 9 odst. 1 trestního zákona zdůrazňuje, že pachatelem trestného činu je ten, kdo spáchal trestný čin sám, z čehož je pak třeba dovodit, že pachatel musí vykonat sám činnost, která je popsána v příslušném ustanovení

i (pachatel na dokonaném trestném činu), nebo ji alespoň připravovat nebo se o ni pokusit (pachatel přípravy nebo pokusu). Pokud dosavadní trestní zákon uvádí, že pachatel „trestný čin spáchal sám“, má nepochybně na mysli toho, kdo bezprostředně spáchal trestný čin, poněvadž pachatel může mít účastníky (organizátora, návodce a pomocníka). Z toho vyplývá, že pachatelem je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy za podmínky, že je trestná.

Pokud jde o pojem spolupachatelství, byla v rámci prací na rekodifikaci trestního práva hmotného věnována náležitá pozornost i pojmu „spáchání činu společným jednáním“, kdy je možno souhlasit s názory nauky, že tento pojem je v praxi vykládán neúměrně široce, kdy je pod něj zahrnováno i dělání tzv. „zdi“ (pachatel dává opodál pozor, aby společníci nebyli při činu vyrušeni) nebo tzv. „volavky“ (osoba po dohodě s ostatními společníky vyláká oběť pod smyšlenou záminkou na opuštěné místo, kde vlastní loupežný útok provedou jiní společníci), např. u trestného činu loupeže podle platného § 234 trestního zákona, který pak praxe posuzuje jako spáchaný ve spolupachatelství (srov. č. 1/1980, str. 18 a č. 23/1994 Sb. rozh. tr.). Za spolupachatelství u trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 dosavadního trestního zákona se v praxi považuje i jednání, v rámci něhož se konkrétní osoba osobně neúčastní na vniknutí do domu nebo bytu jiného, ale v rámci rozdělení úkolů směřujících k úspěšnému provedení bytové krádeže hlídá před domem nebo bytem jiného, do něhož vniknou ostatní pachatelé (srov. č. 6/1993 Sb. rozh. tr.). V tomto směru je třeba souhlasit s teorií, že uvedený výklad pojmu „společné jednání“ je problematický, neboť uvedená jednání nelze zahrnout do objektivní stránky trestných činů loupeže podle § 234 platného trestního zákona či porušování domovní svobody podle § 238 platného trestního zákona. Jsou to v obou případech jednání, která činnost pachatele, resp. spolupachatelů pouze usnadňují, a proto správnější by bylo posuzovat taková jednání za pomoc ve vztahu k některému z uvedených trestných činů a nikoli za spolupachatelství.³⁾ Z těchto hledisek se navrhuje upřesnění pojmu pomoci v § 24 odst. 1 písm. c) tak, že v demonstrativním výčtu je doplněn o popis jednání při tzv.„dělání zdi či volavky“ („… odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, ...“). Při tomto upřesnění forem pomoci nebude již třeba definovat pojem „spáchání činu společným jednáním“.

Organizátora, návodce nebo pomocníka jako účastníky bude i nadále možno trestně postihovat pouze tehdy, došlo-li alespoň k pokusu trestného činu. Jinak budou odpovídat při splnění zákonných předpokladů jen za přípravu k trestnému činu podle § 20. O trestní odpovědnosti a trestnosti účastníka platí totéž, co podle obecné i

i platí o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele (§ 24 odst. 2). Nově osnova upravuje zánik trestnosti účastníka, a to obdobně jako u pokusu trestného činu, neboť dosavadní analogické použití této úpravy činilo v praxi potíže.

Věk, příčetnost a zmenšená příčetnost (§ 25 až 27)

V souvislosti s pachatelem jsou také upraveny věk (§ 25), aniž by byla snižována hranice trestní odpovědnosti, a to s přihlédnutím k zvláštní úpravě obsažené v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), a nepříčetnost (§ 26), kde osnova upravuje vymezení pojmu duševní poruchy (srov. nové ustanovení ve společných ustanoveních - § 408) a nově i zmenšená příčetnost (§ 27). Osnova stíhá jen taková společensky škodlivá jednání, jejichž protiprávnost musí být pachateli zjevná, a proto se zásadně nemůže omlouvat tím, že zákon nezná nebo že si jej nesprávně vykládal (výjimky stanoví jen § 19 o právním omylu). Představu o protiprávnosti činu nemají však zpravidla lidé v době činu stižení, třeba jen dočasně, duševní poruchou, ať již je původ této poruchy jakýkoliv, a již z tohoto důvodu je nelze trestat, pokud nebyli schopni rozpoznat protiprávnost svého činu nebo ovládat své jednání. U dětí ve věku nedosažených patnácti let pak nelze předpokládat takovou způsobilost s ohledem na jejich duševní rozvoj.

Duševní poruchou se rozumí nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, která je z hlediska ustanovení § 26 a 27 významná, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností.

K hlavě III - Okolnosti vylučující protiprávnost - § 28 až 32

V ustanoveních § 28 až 32 vymezuje osnova případy, kdy se již ze zákona vylučuje protiprávnost skutku. Kromě případů nutné obrany, krajní nouze a oprávněného použití zbraně uvádí též případy svolení poškozeného a přípustného rizika ve výrobě a výzkumu.

Dosavadní praxe orgánů činných v trestním řízení ukázala, že je v rámci rekodifikace trestního práva hmotného třeba věnovat zvýšenou pozornost i okolnostem vylučujícím protiprávnost.

Okolnosti vylučující protiprávnost jsou v návrhu nového trestního zákoníku zpřesněny především doplněnou definicí krajní nouze (§ 28), u níž je třeba vyloučit její použití i u osob, které jsou povinny nebezpečí snášet (např. z titulu svého zaměstnání - ošetřovatel v nemocnici, nebo postavení - voják ve válce). Tuto povinnost snášet nebezpečí ukládají určitým kategoriím osob zvláštní předpisy, a tyto osoby se jí nemohou vyhýbat poukazem na své vlastní ohrožení. Bez tohoto doplnění by krajní nouze vylučovala protiprávnost činů, které by jinak byly např. zneužitím pravomoci úřední osoby. Navrhované řešení takové jednání z dosahu krajní nouze vylučuje.

Zpřesněna byla také definice nutné obrany (§ 29), kde je třeba více akcentovat situaci obránce (překvapivost či brutalita útoku, strach, zmatek či leknutí obránce) ve vztahu k jednání útočníka, při pozitivním řešení problematiky omylu. Nebylo naproti tomu vyhověno návrhům na přeformulování nutné obrany po vzoru rakouské nebo německé úpravy tak, aby základem byla nutnost či potřebnost obrany k odvrácení útoku vedle pojmu zcela zjevná nepřiměřenost způsobu útoku. Tato změna nebyla shledána potřebnou, když nutnost obrany dostatečně vyplývá z názvu této okolnosti vylučující protiprávnost a také z použití tohoto pojmu v odstavci 2 § 29 osnovy, přičemž s pojmem nutnosti (potřebnosti) obrany k odvrácení útoku běžně pracuje teorie i praxe (srov. č. 36/1965 Sb. rozh. tr.) a výklad právní úpravy z tohoto hlediska nečiní v praxi potíží. Navíc tento požadavek, pokud by byl vykládán tak, že základním znakem nutné obrany je schopnost odrazit útok, a proto by v podstatě nedovolovala málo intenzivní obranu s odůvodněním, že tato by mohla ještě povzbudit útočníka, kladla by taková úprava na obránce nepřiměřené nároky z hlediska volby jeho způsobu a intenzity obrany, kterou by pak z tohoto hlediska musely posuzovat i orgány činné v trestním řízení.

Nové formulace podmínek pro nutnou obranu a krajní nouzi mají umožnit, aby nebyly stíhány osoby, které vystupují na ochranu zájmů chráněných kterýmkoli trestním zákonem.

V návrhu trestního zákona je vymezeno jako okolnost vylučující protiprávnost i svolení poškozeného (§ 30), kde se zatím vycházelo jen z teorie trestního práva. V souvislosti s úpravou tohoto institutu byl upraven i případ beztrestnosti pachatele (trestný čin byl spáchán, ale v důsledku dodatečného udělení souhlasu není trestný) v případě udělení dodatečného souhlasu poškozeným, ovšem jen za podmínky, že pachatel mohl předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1, která nebyla při činu přítomna (arg. slovo „jinak“), by tento souhlas udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. V té souvislosti je třeba uvést, že problém euthanasie je řešen novou privilegovanou skutkovou podstatou ve

i trestního zákona. Podobně tomu je i u dalších podobných případů.

V navrhovaném trestním zákoníku je také obecně definováno přípustné riziko (§ 31), v jehož zákonném vymezení jsou uvedeny nezbytné podmínky tohoto institutu. Pozornost je třeba věnovat vylučovací podmínce formulované tak, že o přípustné riziko nejde, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu se zvláštními právními předpisy souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům právních předpisů, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Při zvažování míry rizika je třeba v rámci přiměřenosti posuzovat optimální relaci mezi rozhodujícími faktory, mezi něž patří zejména velikost zamýšleného pozitivního výsledku, velikost možného nechtěného negativního následku, i stupně pravděpodobnosti, že tyto nastanou. Nejde tedy jen o maximalizaci možných výhod na jedné straně a minimalizaci možných ztrát na druhé straně, ale také o relaci k veřejnému zájmu, zásadám humanity (lidskosti) i morálním pravidlům, o kterých se osnova v další části ustanovení také zmiňuje. Nelze proto zásadně podniknout rizikové jednání, které by sice na jedné straně mohlo mít významné kladné výsledky, ale také katastrofální následky, i když jejich pravděpodobnost není příliš velká, a proto je třeba velmi opatrně nakládat s atomovou energií, ale také zvláště opatrně přistupovat ke genetickým výzkumům a dalším mimořádně rizikovým aktivitám.

Definice přípustného rizika nepokrývá všechny případy tohoto rizika, neboť stranou zůstávají např. rizika v souvislosti se sportovními aktivitami (boxeři, hokejisté, automobiloví závodníci apod.) či výkonem povolání (zejména lékařů, ale i horských vůdců, lyžařských instruktorů apod.) atd. Přípustné riziko nemůže totiž představovat samostatnou okolnost vylučující protiprávnost (trestnost), když v těchto případech jde zjevně o několik takových okolností, jejichž podmínky se výrazně liší. U těchto okolností bude možno použít analogie jiné zákonem definované okolnosti vylučující protiprávnost (např. přípustné riziko, krajní nouze či svolení poškozeného apod.) ve prospěch jednajícího, neboť tyto okolnosti trestní odpovědnost zužují, nikoli rozšiřují.

Beze změny zůstává ustanovení o oprávněném použití zbraně (§ 32), které odkazuje na použití zbraně v mezích příslušných zákonů, čímž jsou náležitě upraveny meze použití zbraně vojáky (srov. § 399 odst. 4) i dalšími oprávněnými osobami.

V návrhu trestního zákoníku nebylo třeba upravovat jako novou okolnost vylučující protiprávnost výkon práva nebo plnění povinnosti (povinnost může vyplývat přímo ze zákona, jindy však musí být konkretizována, přičemž takovým případem je i rozkaz), s ohledem na to, že v definici trestného činu je nyní výslovně uvedeno, že se musí jednat o protiprávní čin (skutek). Výkonu práva se blíží i případ vykonávání dovolené činnosti, s níž je zpravidla spojeno určité nebezpečí (obyčejně pro život nebo zdraví nebo pro majetek). Tím, že právní řád takovou činnost připouští, projevuje souhlas s nutnou mírou nebezpečí, která je spojena s takovou činností. Podobně je tomu i při provozování sportu, s nímž je někdy spojeno nebezpečí pro zdraví lidí. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že výčet okolností vylučujících protiprávnost (trestnost) není uzavřený a ani uzavřený být nemůže, a proto v novém trestním zákoně budou upraveny jen nejdůležitější a nejfrekventovanější typy těchto okolností.

Beztrestnost agenta není v návrhu nového trestního zákoníku řešena obecným ustanovením v rámci okolností vylučujících protiprávnost, ale navrhuje se ji omezit na jednotlivé specifické případy, kde přichází v úvahu (např. obchod s narkotiky a úplatkářství). Toto řešení lépe odpovídá principu zákonnosti a hovoří pro něj též srovnávací právo. V této souvislosti by měla být řešena i otázka provokace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Texeira de Castro c. Portugalsko ze dne 9. 6. 1998).

K hlavě IV – Zánik trestní odpovědnosti - § 33 až 35

V podstatě beze změny oproti současné úpravě nová kodifikace upravuje zánik trestní odpovědnosti ve formě účinné lítosti (§ 33), kde byly jen doplněny některé nové trestné činy a trestné činy, které z hlediska jejich povahy by měly být také pokryty ustanovením o účinné lítosti. Ochrana některých nejdůležitějších zájmů chráněných trestním zákonem totiž vyžaduje, aby v tomto ustanovení uvedené některé těžké zločiny, jakož i další trestné činy zpravidla ohrožující zvýšenou měrou chráněné zájmy anebo kde z hlediska jejich povahy je větší zájem na zabránění následkům než na potrestání pachatele, byly včas odhaleny nebo, aby se jejich následkům jinak včas zabránilo, a to i za cenu, že pachatel nebo některý z pachatelů nebude potrestán. Osnova zachovává účinnou lítost podle § 33 také u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 214), a to i s přihlédnutím k zvláštnímu ustanovení o účinné lítosti (§ 216) u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění (§ 215). Rozdílná úprava účinné lítosti zde vyplývá z odlišné povahy postihovaného jednání, kdy trestný čin podle § 214 postihuje zkrácení daně nebo podobné povinné platby, které je svou povahou zpravidla podvodným jednáním, zatímco trestný čin podle § 215 postihuje pouhé neodvedení takové povinné platby, a proto je možno v tomto případě dosáhnout účinné lítosti pouhým dodatečným splněním povinnosti.

V souvislosti se zavedením formálního pojetí trestného činu byl logicky z trestního zákona vypuštěn zánik nebezpečnosti činu pro společnost (dosavadní § 65 platného trestního zákona). Případy, na které toto ustanovení dopadalo, budou řešeny na základě zásady oportunity v trestním řádu (srov. zejména § 172 odst. 2 trestního řádu).

Uplynula-li delší doba od spáchání trestného činu a nebylo-li zahájeno trestní stíhání či v něm nebylo řádně pokračováno, ztrácí se vzhledem k uplynulé době zájem na trestním stíhání a potrestání pachatele. Okolnost, že se pachatel nedopustil stejně závažného nebo závažnějšího trestného činu pak nasvědčuje tomu, že nebezpečí, které od něho hrozí již neexistuje nebo výrazně pokleslo, a proto osnova i nadále stanoví zánik trestní odpovědnosti v důsledku promlčení trestnosti činu (§ 34).

Nově byly u promlčení v souladu s požadavky teorie i praxe prodlouženy promlčecí lhůty a stanoven počátek promlčecí doby, kdy s ohledem na rozdílné stanovení okamžiku spáchání trestného činu u časové působnosti bylo třeba jednoznačně vymezit okamžik, od kterého počíná běžet promlčecí doba. Nauka i praxe zde vycházejí zásadně z toho, že rozhodující je doba ukončení jednání, avšak tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek, nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, začíná promlčecí doba plynout až od účinku nebo těžšího účinku (např. u vraždy počíná promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy nastala smrt člověka). Nepřihlížet k účinku by u těchto trestných činů znamenalo, že by promlčení mohlo nastat dříve, než byl trestný čin dokonán nebo ukončen. U účastenství počíná promlčecí doba od jednání hlavního pachatele, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím. U pokusu nebo u přípravy běží promlčecí doba od okamžiku ukončení jednání. Při pokračování v trestném činu a u hromadného trestného činu počíná promlčecí doba od ukončení jednání, tedy od ukončení trestné činnosti, kterým je poslední dílčí útok takového trestného činu. Při trvajícím trestném činu počíná promlčecí doba běžet od okamžiku ukončení protiprávního stavu, jehož udržování je znakem tohoto trestného činu.

Dále byla do ustanovení upravující tzv. stavení promlčecí lhůty (§ 34 odst. 3) doplněna další doba, která se do promlčecí doby nezapočítává, a to doba, po níž byla oběť některého trestného činu uvedeného v hlavě druhé

i tohoto zákona o trestných činech proti svobodě a proti lidské důstojnosti mladší osmnácti let. V důsledku toho začne promlčecí doba fakticky běžet až od okamžiku nabytí zletilosti takové oběti. Naproti tomu byla u tzv. stavení promlčecí lhůty vypuštěna doba pobytu v cizině.

K hlavě V - Trestní sankce - § 36 až 105

K dílu 1 – Druhy trestních sankcí a obecné zásady pro jejich ukládání - § 36 až 38

Nová filozofie ukládání trestních sankcí zakotvená v novém trestním zákoníku vychází ze zásady depenalizace, kdy na jedné straně jsou mimo stávajících trestních sankcí (trestů a ochranných opatření), které jsou v potřebné míře upraveny, koncipovány nové efektivnější alternativní sankce, které jsou formulovány i se zřetelem na přiměřenou satisfakci obětí trestných činů (srov. § 38 odst. 3), přičemž v rámci revize trestních sazeb ve

i trestního zákona bude docházet i k snižování některých trestních sazeb, ale na druhé straně bude třeba zajistit v potřebné míře adekvátní trestněprávní reakci na závažné trestné činy (brutální vraždy, ozbrojené loupeže a únosy atd.) a nové specifické druhy kriminality (organizovaný zločin, terorismus apod.), kdy se uplatní náležitá a povaze těchto trestných činů odpovídající represe.

Při nové úpravě se vychází především:

- z doporučení RE č. R(92) 16 z roku 1992 - Evropská pravidla týkající se sankcí a opatření států Rady Evropy,

- z doporučení RE č. R(87) 3 z roku 1987 - Evropská vězeňská pravidla,

- ze Zprávy o trestání mladistvých - R 10 (sv. 30/1991).

Kromě těchto doporučení Rady Evropy bylo přihlédnuto také k materiálům OSN, zejména Minimálním pravidlům pro zacházení s osobami v detenci a Minimálním pravidlům týkajícím se opatření nespojených s odnětím svobody (Tokijských pravidel).

Změnit je třeba celkovou filozofii ukládání sankcí, neboť je nutno zajistit naplnění principu, podle něhož by byl trest odnětí svobody chápán jako ultima ratio. S tím souvisí i nové uspořádání hierarchie trestů ve prospěch alternativ, kdy soud by měl u méně závažných trestných činů nejdříve zvažovat možnost uložení jiných sankcí než trestu odnětí svobody (srov. § 54 odst. 2). Proto navrhovaný trestní zákoník stanoví v obecných zásadách pro ukládání trestních sankcí, že tam, kde postačí k dosažení účelu trestní sankce (trest nebo ochranné opatření) méně intenzivní, nesmí být uložena trestní sankce intezivnější (§ 38 odst. 2), přičemž zároveň zakazuje uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce, neboť trestní sankce je třeba ukládat nejen s přihlédnutím ke spáchanému trestnému činu, ale i ve vztahu k osobě pachatele a k jeho osobním, rodinným a majetkovým poměrům (§ 38 odst. 1). V zásadě není důvod pro to, aby byl trest odnětí svobody zvažován u každého trestného činu, byť je stanoven pro každý trestný čin, neboť slouží jako poměrné kriterium pro typovou závažnost jednotlivých trestných činů.

Účel trestních sankcí - trestů a ochranných opatření (dosavadní § 23 trestního zákona) není již v novém navrhovaném trestním zákoně vyjádřen (jeho vymezení je ponecháváno trestní nauce) a je nahrazen promítnutím obecných zásad trestání do jednotlivých ustanovení o trestních sankcích. Tyto zásady formulované jak obecně pro všechny trestní sankce (§ 36 až 38), tak i speciálně pro tresty (§ 39 až 46) a ochranná opatření (§ 98 a 99) budou na rozdíl od proklamativního účelu sankcí přímo aplikovatelné na konkrétní případ. Účel trestání pak vyplývá nejen z těchto obecných zásad, ale i z celkového pojetí trestního zákoníku a zejména pak z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí. Obecné zásady trestněprávních sankcí je třeba lišit od předpokladů a podmínek pro ukládání sankcí. Zatímco obecné zásady je třeba chápat jako vůdčí ideje trestání, které vytváří právní prostředí pro ukládání sankcí, předpoklady a podmínky pak vymezují konkrétní kritéria pro jejich ukládání. Ani obecné zásady pro ukládání sankcí nejsou definovány v zákoně, ale jsou přímo promítnuty do formulací jednotlivých ustanovení upravujících obecné přístupy k ukládání trestních sankcí, ale i konkrétní tresty a ochranná opatření a jejich ukládání.

Jde především o tyto základní zásady trestání i ukládání ochranných opatření:

- zásada zákonnosti, neboť sankce (tresty, ale i ochranná opatření) je možno ukládat jen na základě zákona (jde o společné východisko týkající se jak trestů, tak i ochranných opatření),

- zásada přiměřenosti (adekvátnosti, úměrnosti) sankce spáchanému trestnému činu, podle níž je rozhodujícím kritériem spáchaný trestný čin; tato zásada se uplatní zásadně u trestů, zatímco u ochranných opatření je možno její uplatnění jen v podobě negativního vymezení, kdy stanoví podmínky, za kterých nelze ochranné opatření uložit (srov. § 98 odst. 3),

- zásada individualizace použitých sankcí, na základě níž musí být druh a příp. i výměra sankce soudem ukládány s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vztahujícím se jak k závažnosti trestného činu, včetně přitěžujících a polehčujících okolností (téměř výlučně u trestů), tak k možnostem sociální reintegrace pachatele a jeho poměrům (zvláště u ochranných opatření) a v neposlední řadě i s přihlédnutím k přiměřené satisfakci osob poškozených trestným činem,

- zásada personality sankce, podle níž by sankce (trest i ochranné opatření) zásadně měla postihovat jen pachatele trestného činu a vliv na jeho okolí (zejména rodinné zázemí) by měl být minimalizován,

- zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí u téhož pachatele, která bude vyjádřena zákazem ukládat sankce shodné věcné povahy u jednoho pachatele,

- zásada humanity sankcí, z které vyplývá zákaz kruté a nepřiměřené sankce ve vztahu ke konkrétnímu pachateli a v konečném důsledku i požadavek, aby tam, kde postačí k dosažení společensky prospěšného účelu sankce (trest nebo ochranné opatření) méně intenzivní, nebyla ukládána sankce intenzivnější, která nepostihuje vždy jen pachatele trestného činu, ale často i osoby jiné; tato zásada doplňuje svým negativním vymezením zásady předchozí a navazuje na obecné zásady ekonomie trestní hrozby a podpůrnou úlohu trestní represe.

Nové pojetí účelu sankcí, které zajišťuje jejich přiměřenost, účinnost a odstrašující působení, je pak vyjádřeno v zákonných kritériích jejich ukládání, jež jsou obsaženy v konkrétních navrhovaných ustanoveních trestního zákona upravujících jak obecné předpoklady a principy pro ukládání sankcí, tak týkajících se podmínek ukládání jednotlivých sankcí.

V navrhovaném trestním zákoníku je u dospělých pachatelů zachován dualismus sankcí ve formě trestů a ochranných opatření (§ 36). Naproti tomu u mladistvých, kde zákonná úprava trestního soudnictví ve věcech mládeže je ve speciálním zákoně, se uplatní monismus sankcí, neboť taková úprava odpovídá koncepci komplexní ochrany mládeže a je s ní v souladu i systém samostatných soudů pro mládež (srov. též čl. 3 cit Minimálních pravidel soudnictví nad mládeží, která by se měla uplatňovat i u opatření sociální povahy).Pokud jde o ostatní pachatele, pak bude-li vycházeno z dosud zastávaných principů trestního práva, nelze trest a ochranné (zabezpečovací) opatření sjednotit v neutrální trestní sankci zbavenou morálního odsouzení. Problém je spíše v tom, aby se trest a ochranné opatření neukládaly kumulativně, ale alternativně a vůbec hlavní problém není v reformě zákona, ale v reformě infrastruktury (vhodná ústavní zařízení, odpovídající režim, kvalifikovaný personál atd.). Při vytvoření zabezpečovací detence v zařízení, kde bude současně vyřešena bezpečnost, ostraha a kázeň na jedné straně a léčení léčitelných stavů na druhé straně, nebude důležité, zda pobyt v nich bude nazván trestem nebo ochranným opatřením ukládaným na místo trestu. Také v případě ochranných opatření musí platit princip proporcionality (přihlédnutí k závažnosti trestného činu a k závažnosti nebezpečí, které hrozí ze strany osoby, kdyby byla ponechána na svobodě).

Při tomto pojetí je však třeba trestní sankce ukládat s přihlédnutím ke spáchanému trestnému činu, osobě pachatele a jeho poměrům, přičemž tam, kde postačí trestní sankce méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce citelnější (§ 38 odst. 2). Ochranná opatření bude možno i nadále ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu, ale vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo jen, jestliže by jeho samostatné uložení nevedlo ke splnění účelu trestní sankce (srov. § 100), což je určitým projevem monistického pojetí trestních sankcí. Např. zmenšeně příčetnému pachateli by měl být zásadně podle okolností uložen buď jen trest nebo jen ochranné opatření při upuštění od potrestání podle § 46 (srov. § 100 odst. 3), anebo by měl být alespoň trest odnětí svobody snížen pod dolní hranici trestní sazby podle § 40 odst. 2, zvláště když by i ochranná opatření měla být konstruována tak, aby u nich měla svůj význam i určitá adekvátnost spáchanému činu.

Problém recidivy je vhodné nově řešit specifickým systémem práce a zacházení s recidivisty pomocí specializovaných pracovníků (sociálních kurátorů a probačních úředníků). Posouzen bude i zvláštní způsob zpřísnění sankcí spočívající v tom, že v rámci revize

i trestního zákona bude stanovena recidiva u více skutkových podstat trestných činů jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (tzv. zvlášť přitěžující okolnost).

Sankce pro právnické osoby jsou vymezeny v návrhu zvláštního zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. V tomto zákoně se navrhují zejména majetkové sankce ve formě peněžité pokuty, propadnutí či zabrání věci, dále dočasného zákazu právnické osobě ucházet se o veřejné dotace a subvence a přijímat je, jakož i propadnutí majetku, a to i ve vymezené části.

Dalšími sankcemi jsou:

- uveřejnění rozsudku,

- zákaz podílet se na veřejných soutěžích a veřejných zakázkách,

- zákaz výkonu konkrétních podnikatelských nebo jiných činností právnické osoby, který bude možno použít v zákonem stanoveném rozsahu a za přesně zákonem stanovených podmínek,

- zrušení právnické osoby, která nebyla zřízena zákonem.

Katalog trestů a veškerá pravidla jejich ukládání budou v obecné části trestního zákona, přičemž se předpokládá přijetí jednotných sazeb trestů pro všechny trestné činy stíhatelné u právnických osob, neboť se nejeví vhodným stanovovat přepočítávací pravidla mezi tresty ukládanými fyzickým a právnickým osobám (která obsahuje např. francouzský trestní zákon). Uložení některých druhů trestů (např. propadnutí majetku a zrušení právnické osoby) bude vázáno na kvalifikované obecně vymezené podmínky. Konkrétní výběr druhu trestu a jeho výměra v rámci jednotné sazby budou pak záležitostí aplikační praxe.

Nově jsou v zákoně stanovena i konkrétní kritéria, s kterými se musí soud při ukládání trestní sankce v rozsudku vypořádat (bude provedeno v novele trestního řádu).

K dílu 2 – Tresty - § 39 až 96

K oddílu 1 - Obecné zásady pro ukládání trestů (§ 39 až 46)

Výměra trestu (§ 39)

V oddílu 1 dílu druhého jsou obsaženy obecné zásady pro ukládání trestů. Okolnosti, k nimž je třeba přihlížet při stanovení druhu trestu a jeho výměry, osnova uvádí v § 39. Na prvním místě jmenuje povahu a závažnost trestného činu, čímž na jedné straně stanovuje základní kriterium pro ukládání trestu a na druhé straně je projevem zásad přiměřenosti trestu a jeho individualizace ve vztahu ke konkrétním okolnostem spáchaného trestného činu. Povaha a závažnost trestného činu je pak určována zejména významem konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (§ 39 odst. 2). Zásada individualizace použitého trestu, na základě níž musí být druh a příp. i výměra trestu určena, se pak podle osnovy vztahuje i k poměrům pachatele a v neposlední řadě i s přihlédnutím k přiměřené satisfakci osob poškozených trestným činem (srov. § 38 odst. 3). Poměry pachatele osnova upřesňuje oproti platné úpravě tak, že se přihlíží nejen k dosavadnímu způsobu života, osobním, rodinným a majetkovým poměrům, ale i k chování pachatele po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škody či jiné škodlivé následky činu. Dále je třeba přihlédnout i k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Nově (v návaznosti na příslušná ustanovení trestního řádu) také zákon zohledňuje případy spolupracujících obviněných, u nichž se přihlíží též k tomu, jak významným způsobem přispěli k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny nebo ve prospěch skupiny organizovaného zločinu nebo pomohli zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu. Navrhovaná právní úprava tak vychází ze sociální integrace pachatele a jako zákonné kritérium už nestanoví možnosti nápravy pachatele, neboť jde spíše o kriminologické pojetí stanovení individuální predikce (prognózy) jeho budoucího chování, než o zákonné kritérium pro ukládání trestu. U individuální predikce je pak třeba se vyvarovat jejího rigidního či mechanického uplatňování, které nebere ohled na to, že správnost prognózy (předpovědi) závisí na znalosti úplných a přesných poznatků o zkoumané osobě pachatele, které jsou zpravidla obtížně zjistitelné či přístupné a jejichž úplnost je téměř nedosažitelná.

Nově je v tomto ustanovení upraveno zavinění ve vztahu k okolnosti přitěžující v návaznosti na úpravu § 17.

V případě že se pachatel snažil získat nebo získal trestným činem majetkový prospěch, ukládá osnova soudu, aby k tomu přihlédl při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a to jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, tím způsobem, aby pachateli uložil s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu, některý z trestů, který ho postihne na majetku, a to jako trest samostatný nebo vedle jiného druhu trestu (§ 65 až 72).

Ukládání trestu zmenšeně příčetnému pachateli (§ 40)

V návaznosti na definici zmenšené příčetnosti (§ 27) osnova upravuje i trestání osob, které se dopustily trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti. Neupustí-li soud od jejich potrestání podle § 46, může za současného uložení ochranného léčení snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, aniž by byl vázán omezeními uvedenými v § 58 odst. 4. V případě, kdy není ukládáno ochranné léčení, je možno použít také mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, ale v takovém případě již platí omezení uvedené v § 58 odst. 4.

Polehčující a přitěžující okolnosti (§ 41 a § 42)

Osnova ukládá soudu přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry též i k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 39 odst. 3). Přestože osnova doplnila výčet polehčujících i přitěžujících okolností, setrvává na jejich příkladmém výčtu, neboť je třeba vždy reagovat a konkrétní okolnosti případu, které přináší mnohotvárnost života.

Výčet polehčujících okolností (§ 41) byl doplněn o okolnosti spočívající v tom, že pachatel se dopustil trestného činu poprvé a v důsledku sběhu okolností na něm nezávislých, dále že spáchal trestný čin nejen v silném rozrušení, ale také ze soucitu nebo z nedostatku životních zkušeností, pachatel překročil meze přípustného rizika nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost, čímž byla doplněna polehčující okolnost obsahující překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze, anebo spáchal trestný čin v právním omylu, kterého se bylo možno vyvarovat (navazuje na ustanovení § 19), popř. trestným činem způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek, což je protiklad stávající přitěžující okolnosti, obsahující způsobení vyšší škody nebo jiného většího škodlivého následku, či přispěl zejména jako spolupracující obviněný k objasňování trestné činnosti spáchané ve prospěch skupiny organizovaného zločinu nebo organizované skupiny [§ 41 písm. a), b), g), h) a m)].

Výčet přitěžujících okolností (§ 42) byl pak doplněn o tyto okolnosti: spáchání trestného činu s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, dále z pohnutky ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, spáchání trestného činu trýznivým způsobem, dále ke škodě osoby blízké, mladší osmnácti let, těhotné, nemocné, vysokého věku nebo nemohoucí. Přitěžující okolnost spočívající ve spáchání trestného činu za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek byla doplněna o okolnost spáchání trestného činu na území, na němž je nebo byla provedena evakuace ve smyslu zákonů o krizovém řízení a integrovaném záchranném systému. Dalšími novými přitěžujícími okolnostmi jsou porušení zvláštní povinnosti, spáchání trestného činu při zneužití svého zaměstnání, postavení nebo funkce, anebo způsobení nejen vyšší škody, ale i většího jiného škodlivého následku a získání většího prospěchu následek [§ 42 písm. a), b), c), f), g), h) a i)]. Dále byla v návaznosti na zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravena přitěžující okolnost uvedená v § 42 písm. h) tak, aby přitěžující okolností bylo nejen, že pachatel svedl k provinění mladistvého, ale i svedení k činu jinak trestnému dítě mladší patnácti let nebo k trestnému činu osobu ve věku blízkém věku mladistvých. V neposlední řadě byla upřesněna a zobecněna přitěžující okolnost recidivy tak, aby se dovětek § 42 písm. o) netýkal pouze trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, ale všech případů, kdy jde o pachatele trestného činu, který byl spáchán ve stavu vyvolaném duševní poruchou, anebo o pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky, za podmínky, že takový pachatel započal léčení nebo učinil jiná potřebná opatření k jeho zahájení.

Pokud jde o povahu rozmyslu na rozdíl od předchozího uvážení, pak spáchání trestného činu s rozmyslem je odlišením od afektu a podobných stavů, ale může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. U předchozího uvážení jde naopak o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu a čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje.

Úhrnný a souhrnný trest (§ 43 a 44)

Dopustí-li se pachatel více trestných činů, uloží mu soud úhrnný trest podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný (§ 43). Při řešení systému ukládání trestů za sbíhající se trestné činy se jeví nejvhodnější s ohledem na tradice trestání v České republice vycházet ze zásady absorpční, za současného použití zásady asperační (zostření). Lépe je však třeba zajistit zostření ukládaného trestu za sbíhající se trestné činy, a to pro případ, že pachatel spáchá větší počet trestných činů ve vícečinném souběhu, na které trestní zákon stanoví stejné nebo podobné trestní sazby. Tento souběh vyjadřuje skutečnost, že pachatel se dopustil více skutků (činů), které opakoval zpravidla v obdobné oblasti trestné činnosti, což vyjadřuje, byť nejde o recidivu, jeho zvýšenou narušenost a také závažnost spáchané trestné činnosti. Naproti tomu u jednočinného souběhu jde jen o jeden skutek (čin), kterým pachatel naplňuje skutkovou podstatu více trestných činů, a proto postačí uložení trestu v rámci trestní sazby nejpřísněji trestného činu. Z těchto důvodů osnova rozlišuje z hlediska trestání jednočinný a vícečinný souběh a na rozdíl od platné úpravy zvyšuje u podstatně závažnějšího vícečinného souběhu horní hranici trestní sazby u nejpřísněji trestného činu o jednu třetinu s omezením, že horní hranice nesmí ani po tomto zvýšení přesahovat dvacet let odnětí svobody (u mírnější formy výjimečného trestu třicet let). Toto zvýšení umožní náležitě vyjádřit postih takových pachatelů, zejména z řad recidivistů, kteří se dopustí celé série takto se sbíhajících trestných činů, u nichž by uložení trestu v rámci sazby nejpřísněji trestného činu nevyjadřovalo náležitě tuto přitěžující okolnost. Na druhé straně toto zvýšení automaticky neznamená, že soud je musí v každém případě využít, neboť úprava na rozdíl od trestání zvlášť nebezpečných recidivistů nevyžaduje ukládání trestu v horní polovině takto zvýšené trestní sazby (srov. § 111 odst. 1).

Souhrnný trest (§ 43 odst. 2) se ukládá v případě vícečinného souběhu (proto zde na rozdíl od úhrnného trestu vždy přichází v úvahu shora uvedené zvýšení horní hranice trestní sazby), jestliže byl pachatel za část sbíhající se trestné činnosti již pravomocně odsouzen, a to podle stejných zásad jako trest úhrnný, neboť v podstatě nastupuje na místo úhrnného trestu. Stávající platná úprava zde nedošla žádné další změny, stejně tak jako úprava upuštění od uložení souhrnného trestu (§ 44).

Osnova vypouští ustanovení o dalším trestu (§ 36 platného trestního zákona), čímž odstraňuje nerovnost ve vztahu k pachatelům, kteří často i v důsledku své snahy vyhnout se výkonu trestu nevykonali předchozí pravomocně uložené tresty (v praxi především nepodmíněné tresty odnětí svobody a tresty obecně prospěšných prací), oproti pachatelům, kteří v mezidobí do dalšího odsouzení takové tresty již vykonali nebo vykonali alespoň jejich převážnou část. V návaznosti na to vypouští návrh trestního zákoníku také upuštění od dalšího trestu z ustanovení § 44 osnovy.

Ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 45)

Vzhledem k tomu, že se v praxi zatím v podstatě osvědčuje novelizované pojetí nepřípustnosti trestního stíhání ve vztahu k pokračování v trestném činu (srov. § 11 odst. 2 trestního řádu) včetně navazujícího ustanovení § 37a platného trestního zákona o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, přebírá se toto ustanovení upravující postup soudu v případech, kdy se rozhoduje o dílčím útoku takového trestného činu v době, kdy pro jiný dílčí útok byl již obviněný předtím odsouzen. S ohledem na povahu trestů ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci se toto ustanovení doplňuje obdobně tak jako je tomu u souhrnného trestu, a proto bude soud povinen v rámci společného trestu za pokračování v trestném činu vyslovit některý z těchto trestů, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším (§ 46 odst. 1 poslední věta).

Oproti ukládání trestu za více trestných činů (§ 43) se u trestání pokračujících trestných činů trest ukládá v rámci nezvýšené trestní sazby, neboť jde z hlediska hmotněprávního o jeden trestný čin, kdy zostření je zde dáno použitím okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Osnova dále na základě požadavků z praxe výslovně stanoví, že ustanovení o společném trestu za pokračování v trestném činu se užije i v tehdy, je-li dřívější odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 45 odst. 3).

K oddílu 2 a 3 – Upuštění od potrestání a dohledu (§ 46 až 51)

Upuštění od potrestání (§ 46 a 47)

Jestliže podle dosavadních výsledků trestního řízení není třeba k nápravě pachatele uložení trestu a postačí projednání věci před soudem, pak je uložení trestu zbytečné a lze od něho upustit (§ 46 odst. 1). Dosavadní ustanovení o upuštění od potrestání (§ 24 platného trestního zákona) je doplněno o úpravu navazující na ustanovení o přípravě a pokusu trestného činu (§ 20 a 21), kdy lze upustit od potrestání také v případě tzv. nezpůsobilé přípravy nebo nezpůsobilého pokusu (§ 46 odst. 2). Pokud by pak v případě takové nezpůsobilé přípravy nebo nezpůsobilého pokusu nebyly splněny podmínky pro upuštění od potrestání, lze v těchto případech také použít ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 4.

Osnova také upravuje možnost upuštění od potrestání v případě, kdy pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti za současného uložení ochranného léčení, které může v některých případech zajistit působení na pachatele, aby vedl řádný život, i ochranu společnosti lépe než trest. I nadále je možnost upuštění od potrestání vyloučena v případě zaviněného způsobení zmenšené příčetnosti požitím návykové látky.

Nově osnova zavádí v souvislosti se zabezpečovací detencí (§ 101) i upuštění od potrestání při současném uložení zabezpečovací detence, která má do značné míry stejný charakter jako trest odnětí svobody (výkon v uzavřeném detenčním ústavu střeženém vězeňskou službou), přičemž délka výkonu zabezpečovací detence není zákonem omezena, neboť potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti (§ 101 odst. 5).

Podmíněné upuštění od potrestání s dohledem (§ 48 až 51)

V podstatě beze změny zůstává dosavadní úprava podmíněného upuštění od potrestání s dohledem, kde se pouze doplňuje demonstrativní výčet přiměřených omezení a povinností ukládaných pachateli v souvislosti s podmíněným upuštěním od potrestání s dohledem, a to o omezení a povinnosti spočívající ve zdržení se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, ve zdržení se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek, dále v povinnosti uhradit dlužné výživné nebo jinou dlužnou částku a veřejně nebo osobně se omluvit poškozenému, anebo poskytnout mu přiměřené zadostiučinění. Pokud jde o vymezení dohledu oddělují se v zájmu přehlednosti povinnosti pachatele, jež se upřesňují o povinnost informovat probačního úředníka také o zdrojích obživy, a povinnosti probačního úředníka, které se doplňují o možnost, aby při méně závažném porušení stanovených podmínek, omezení či povinností probační úředník mohl jen upozornit obviněného na zjištěné nedostatky a dát mu poučení, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení stanovených podmínek, omezení či povinností bude o tom informovat předsedu senátu. Stejným způsobem jako ve stávající právní úpravě jsou vymezeny povinnosti pachatele, kde probační úředník je oprávněn v návaznosti na zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, upřesňovat i důležité okolnosti spojené s bezprostředním výkonem dohledu, zejména lhůty pro dostavení se k probačnímu úředníkovi, některé důležité okolnosti nebo informace pro výkon dohledu (např. plnění vyživovací povinnosti u pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 172).

K oddílu 4 – Druhy trestů a výjimečný trest (§ 52 až 54)

Druhy trestů (§ 52 a 53)

K náležitému uplatnění obecných zásad pro ukládání trestů osnova upravuje systém trestů tak, aby bylo umožněno na základě zásad přiměřenosti trestu, individualizace a personality ukládaného trestu vyměřit takový trest, který nejlépe dosáhne sledovaných cílů při plném zřeteli k povaze a závažnosti trestného činu, k osobě pachatele i možnostem jeho resocializace. Systém trestů vychází z možnosti kumulace jednotlivých trestů stanovených na spáchaný trestný čin trestním zákonem ovšem při uplatnění principu stanovícího, že tam, kde postačí sankce méně intenzivní, nesmí být uložena sankce intenzivnější. Jeho důsledkem je i stanovení neslučitelnosti některých druhů trestů (§ 53 odst. 2; srov. i § 101).

Trest odnětí svobody osnova pojímá jako jeden druh trestu, který je možno uložit nejen nepodmíněně, ale i s podmíněným odkladem na stanovenou zkušební dobu (§ 82 až 84), příp. i s vyslovením dohledu probačního úředníka (tzv. probace – srov. § 85 až 87), tedy ve třech formách, kdy za zvláštní typ trestu odnětí svobody je považován i výjimečný trest (§ 54).

Systém trestů je doplněn o trest domácího vězení, jenž je další alternativou k trestu odnětí svobody (§ 59 a 60), který navazuje na úpravu tohoto trestu obsaženou v trestním zákoně o zločinech, přečinech a přestupcích č. 117/1852 ř.z. (srov. § 246), který platil na našem území až do roku 1950. Toto ustanovení bude v budoucnu umožňovat i tzv. elektronické sledování.

S ohledem na potíže se zajištěním výkonu tzv. komunitních sankcí osnova zatím nenavrhuje další alternativní sankce s různým režimem jejich výkonu a intenzitou represe a izolace, např. víkendové tresty odnětí svobody, kde sice vzniká určitý problém zásahů do rodinného života, avšak tyto zásahy jsou vždy menší než u trestu odnětí svobody. Výhledově při zajištění možností jejich výkonu (vytvoření speciálních věznic ve spádových obcích zajišťujících tyto sankce) však bude třeba i o těchto alternativních sankcích uvažovat.

Výjimečný trest (§ 54)

Osnova předpokládá zpřísnění maximální hranice trestu odnětí svobody na 20 let, čímž se vytváří možnost rozšířit některá velmi úzká rozpětí trestní sazby u nejzávažnějších trestných činů (srovnej např. § 92 odst. 2, § 93, § 179 odst. 3, § 219 odst. 2 platného trestního zákona). Zpřesnit je třeba úpravu ukládání obou druhů výjimečného trestu odnětí svobody, kdy pro uložení trestu nad dvacet až do dvaceti pěti (příp. třiceti) let by postačilo, že uložení takového trestného činu vyžaduje povaha spáchaného trestného činu nebo ztížená možnost sociální integrace pachatele. Zvláštní podmínky by pak byly stanoveny v podstatě jen pro ukládání trestu odnětí svobody na doživotí, které by mohly být formulovány obdobně jako v nynějším ustanovení § 29 odst. 3 trestního zákona.

K oddílu 5 – Ukládání a výkon jednotlivých trestů (§ 55 až 81)

Trest odnětí svobody (§ 55 až 58)

Úprava trestu odnětí svobody vychází z platné právní úpravy včetně diferencovaného výkonu trestu odnětí svobody ve čtyřech základních typech věznic s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Osnova zařadila pachatele, kterému byl uložen trest za spáchání trestného činu ve prospěch skupiny organizovaného zločinu, do ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) (podobně je třeba zařadit ho do trestního řádu - srov. znění § 122 odst. 1 poslední věta trestního řádu). V souvislosti s tím byla také upravena ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) a odst. 3 tak, aby logicky gradovalo zařazování pachatele do věznice se zvýšenou ostrahou, kam by měl být sice zásadně zařazen každý pachatel, kterému byl uložen výjimečný trest, ale vyloučeno zařazení takového pachatele do jiného typu věznice podle § 56 odst. 3 by mělo být jen u pachatele odsouzeného k trestu na doživotí.

U mimořádného snížení trestu odnětí svobody (§ 58) byly doplněny možnosti snížit ukládaný trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby u tzv. nezpůsobilé přípravy a nezpůsobilého pokusu (srov. i možnost upuštění od potrestání podle § 46 odst. 2) a v případě, jestliže pachatel jednal v omylu, ale mohl se tohoto omylu vyvarovat (§ 19 odst. 2), spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany (§ 29) nebo krajní nouze (§ 28), anebo překročil meze přípustného rizika (§ 31) nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. Ve všech těchto nově upravených případech není soud vázán omezením stanoveným v § 58 odst. 4.

Kromě těchto důvodů nově zákon konstruuje důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby u spolupracujícího obviněného, což navazuje na úpravu, která se zavádí do trestního řádu.

Domácí vězení (§ 59 a 60)

V novém trestním zákoně budou do systému sankcí začleněny i další dosud u nás nepoužívané tresty, a to především trest domácí vězení (včetně možnosti elektronického sledování), který je veden požadavkem zachování pozitivních rodinných a pracovních vazeb i ekonomickými hledisky vztahujícími se k výkonu takového trestu (značné ušetření prostředků jinak vynakládaných na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody). Tento trest, který bude alternativou především k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, by měl být ukládán osobám, které je třeba s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestného činu, osobě pachatele i možnostem jeho resocializace sice bezprostředně postihnout omezením osobní svobody (nestačí jen podmíněné odsouzení), ale postačuje vzhledem k jejich osobním vlastnostem a rodinným poměrům podstatně menší intenzita zásahu vůči nim. Kontrolu budou zajišťovat probační úředníci nebo bude zavedeno elektronické sledování za použití tzv. náramků (viz novela trestního řádu).

Obecně prospěšné práce (§ 61 až 64)

Osnova počítá i s trestem obecně prospěšných prací, a to v podstatě ve stejném rozsahu jako podle platné právní úpravy, která byla zásadně novelizována již zákonem č. 265/2001 Sb.

Výkon obecně prospěšných prací bude založen na užší spolupráci obecních úřadů a Probační a mediační služby (srov. zákon č. 257/2000 Sb.) a vymezení širší působnosti Probační a mediační služby v této oblasti, která bude zajišťovat jejich výkon ve spolupráci s dalšími organizacemi - s obecními úřady, popř. i s charitativními, církevními a dalšími subjekty, ale na jiném základě než dosud (viz novela trestního řádu). Podmínkou pro jejich uložení bude vyjádření obviněného.

Možnost výkonu obecně prospěšných prací osnova dále rozšiřuje tím, že bylo vypuštěno slovo „obdobných“ v ustanovení § 61 odst. 2, čímž byla otevřena možnost výkonu i kvalifikovaných prací a nejen pouze prací obdobných pracím úklidovým a údržbářským, což má význam zejména u činností ve prospěch jiných institucí než obcí, např. institucí zabývajících se vzděláním, kulturou, školstvím, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností.

Osnova upravuje i výměru trestu obecně prospěšných prací v rozsahu od 50 do 300 hodin, čímž se přibližuje délce ukládaných trestů obecně prospěšných prací ve vyspělých evropských zemích. V případě přeměny tohoto trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody se vychází z toho, že jedna i jen započatá neodpracovaná hodina obecně prospěšných prací se přemění na jeden den odnětí svobody. Takovou úpravou se zpřísňuje postih těch odsouzených, kteří obecně prospěšné práce nevykonávají řádně nebo nevedou řádný život.

Propadnutí majetku (§ 65 a 66)

Vzhledem k tomu, podmínky a ukládání trestu propadnutí majetku se v praxi osvědčily a není důvod k jejich zásadní změně, přebírá osnova tento trest do navrhovaného trestního zákoníku v podstatě beze změny, pouze s drobnými upřesněními, která navazují na změny týkající se základů trestní odpovědnosti a obecných zásad pro ukládání trestů.

Peněžitý trest (§ 67 až 69)

Nově by měl být systém majetkových sankcí doplněn o ukládání peněžitého trestu ve formě tzv. denních pokut, jejichž podstatou je vyjádření povahy a závažnosti činu počtem denních sazeb, přičemž za každý den musí být uhrazena určitá peněžní částka stanovená na základě pečlivého hodnocení majetkových poměrů pachatele, kdy se při stanovení výše denní sazby přihlíží k majetkovým poměrům pachatele, a vychází se především z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít při náležitém využití svých schopností průměrně za jeden den. Tyto částky mohou být stanoveny i odhadem soudu, zejména v případě, kdy pachatel v době ukládání trestu nepracuje, anebo kdy v důsledku jeho postoje k trestnímu řízení není možné jeho skutečný denní příjem náležitě zjistit. Systém denních pokut je třeba chápat jako způsob výpočtu celkové částky tvořící peněžitý trest a není s ním nutně spojeno jeho placení ve formě řady jednotlivých termínovaných splátek. V našich podmínkách se jeví však potřebným spojit obě tato hlediska - způsob výpočtu i způsob zaplacení ve splátkách, neboť je to nejúčinnější z hlediska účelu trestu i výkonu tohoto trestu.

Propadnutí věci (§ 70 až 72)

Také u trestu propadnutí věci osnova vychází z platné právní úpravy, kterou doplňuje v souladu se zahraničními úpravami o zákaz zcizení propadlé věci před právní mocí rozsudku, což má pak význam pro případ zmaření výkonu trestu propadnutí věci, kdy soud může uložit zabrání náhradní hodnoty podle § 103. Ve společných ustanoveních v části třetí je pak navrhována i definice věci náležející pachateli (§ 417), kterou není jen věc ve vlastnictví pachatele, která mu patří, ale i věc mu příslušející, kdy jde především o věci vytvořené na základě trestného činu, nebo věci získané pachatelem, ke kterým však zpravidla pro zákonné překážky nenabyl vlastnictví.

Osnova zavádí v návaznosti na Rámcové rozhodnutím Rady 2001/500/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti (§ 71), a to pro případ, že pachatel věc, kterou by jinak soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 odst. 1, 2, ještě před rozhodnutím o propadnutí věci zničí, poškodí, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak propadnutí takové věci zmaří. V takovém případě mu může soud uložit propadnutí peněžité částky až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Vzhledem k tomu, že pachatel se zpravidla v takovém případě snaží znemožnit i zjištění hodnoty takové věci, jejíž propadnutí zmařil, předpokládá se, že soud stanoví její hodnotu na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

Vzhledem k tomu, že věc sice může být do značné míry znehodnocena, ale přitom si může zachovat i svou nebezpečnost, např. radioaktivní materiál, součásti zbraní nebo výbušnin apod. poskytuje zákon soudu možnost, aby při zničení nebo poškození věci, anebo při učinění věci neupotřebitelnou uložil propadnutí náhradní hodnoty vedle propadnutí takové zničené, poškozené nebo znehodnocené věci podle § 70 odst. 1.

Při jednání přes zákaz stanovený v § 70 odst. 4 jak před právní mocí, tak i po právní moci rozhodnutí o propadnutí věci postupuje soud podle ustanovení o zabrání náhradní hodnoty (§ 103).

V souladu s rámcovým rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2000/383/JVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání, v souvislosti se zavedením eura (32000F0383) bylo zakotveno i obligatorní ukládání trestu propadnutí věci v případě, jestliže pachatel drží neoprávněně nebo v rozporu s právním předpisem věc podle odstavce 1 a 2 (např. padělané peníze, padělatelské náčiní, střelná zbraň atd.), ve vztahu k níž je možno uložit propadnutí věci (§ 70 odst. 3). Obdobné ustanovení obsahuje i úprava ochranného opatření zabrání věci (§ 102 odst. 2).

Zákaz činnosti (§ 73 až 75), zákaz pobytu (§ 76), ztráta čestných titulů a vyznamenání (§ 77 a 78) a ztráta vojenské hodnosti (§ 79 a 80)

Vzhledem k tomu, že podmínky a ukládání trestů zákazu činnosti, zákazu pobytu, ztráty čestných titulů a vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti se v praxi osvědčily a není důvod k jejich zásadní změně, přebírá osnova tyto tresty do navrhovaného trestního zákoníku v podstatě beze změny, pouze s drobnými upřesněními, která navazují na změny týkající se základů trestní odpovědnosti a obecných zásad pro ukládání trestů. Pouze u trestu ztráty vojenské hodnosti se omezuje tento trest jen na ozbrojené síly (dříve vojsko), neboť v ozbrojených sborech má hodnost zcela jiný charakter a hodnostní označení je odlišné od hodností vojenských v ozbrojených silách (srov. i zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů).

Vyhoštění (§ 81)

Také u trestu vyhoštění osnova vychází z platné právní úpravy, neboť podmínky a ukládání trestu vyhoštění, které je možno po novelizacích provedených v průběhu devadesátých let ukládat ve výměře od jednoho roku do deseti let nebo na dobu neurčitou, se v praxi osvědčily a není důvod k jejich zásadní změně.

Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, sice nezná pojem dlouhodobý pobyt, ale v praxi tento pojem nečiní potíží, neboť takovým dlouhodobým pobytem se ve smyslu § 17b písm. a) cit. zák. rozumí vízum k pobytu nad 90 dní, které je dlouhodobým vízem.

Problémy s výkonem trestu vyhoštění v době, kdy odsouzený požádal o azyl, jsou řešeny rozhodnutím o odkladu výkonu tohoto trestu na základě současně předkládané novelizace trestního řádu .

K oddílu 6 – Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody (§ 82 až 88)

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody (§ 82 až 86)

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody bylo významně novelizováno zákonem č. 265/2001 Sb., kterým byla zejména rozšířena možnost ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a proto osnova přebírá tuto úpravu v podstatě beze změny (§ 84 odst. 1).

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§ 85 až 88)

Další rozvoj probace bude záviset především na rozšíření Probační a mediační služby na základě zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, který od 1. ledna 2001 zavedl ucelenou koncepci probační a mediační činnosti. Osnova uvádí přímo v návrhu trestního zákoníku obsah probačního dohledu, kterým se míní dlouhodobá práce s podmíněně odsouzeným, v rámci níž je mu stanovena povinnost být v průběhu zkušební doby v kontaktu s probačním pracovníkem. Obsah probačního dohledu je třeba pojímat nejen jako pomoc odsouzenému, aby odsouzený snáze překonal různé obtíže rodinného, sociálního i pracovního charakteru, a proto metody práce a přístup k němu obsahují prvky sociální, psychologické a pedagogické pomoci a poradenství, ale i jako účinnou kontrolu nad jeho chováním, včetně plnění stanovených přiměřených omezení a povinností směřujících k tomu, aby vedl řádný život. V tomto směru bude probační úředník sledovat, zda odsouzený nepokračuje v páchání trestné činnosti, zda dodržuje uložená omezení a povinnosti, zda naplňuje probační program, v rámci něhož absolvuje např. léčení závislostí na návykových látkách, sociální výcvik, psychologické působení a poradenství, rekvalifikační kursy apod.

Také u podmíněného odsouzení s dohledem osnova obdobně jako u prostého podmíněného odsouzení umožňuje ponechat za zákonem stanovených podmínek toto odsouzení výjimečně v platnosti (§ 87 odst. 1).

K oddílu 7 - Podmíněné propuštění (§ 89, 90 a 92) a podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu (§ 91 a 92)

Úprava podmíněného propuštění včetně podmíněného propuštění s dohledem je obdobná jako v platné právní úpravě, stejně tak jako podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu. Pro přehlednost však podmíněné propuštění se upravuje v nově navrhovaných ustanoveních § 89 a 90, zatímco podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu v § 91. Pro všechny tyto instituty pak platí společné ustanovení § 92.

K oddílu 8 – Započítání vazby a trestu (§ 93 a 94)

Institut započítání vazby a trestu (§ 93) pro týž skutek je důsledkem zásady, že nikdo nemá být potrestán dvakrát pro tentýž čin (zásada „ne bis in idem“ – srov. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). I když vazba není trestem, dochází jejím uvalením ke zbavení osobní svobody a k výraznému omezení dalších základních práv obviněného ještě před vynesením pravomocného rozsudku. Navíc i vazba může ve svém konečném důsledku plnit některé úkoly podobně jako trest odnětí svobody (např. může zabraňovat obviněnému v páchání další trestné činnosti a tím chránit i ostatní občany a společnost před důsledky vyplývajícími z trestné činnosti atd.), je vykonávána ve věznici, stejně jako trest odnětí svobody a je také pociťována jako stejně citelná újma na svobodě jako nepodmíněný trest odnětí svobody. Proto osnova přebírá dosavadní úpravu započítání vazby a trestu z platného trestního zákona a doplňuje ji o úpravu započítání vazby a trestu vykonaných v cizině (§ 94).

K oddílu 9 – Zánik výkonu trestu (§ 95 a 96)

V oddílu 9 hlavy páté osnova upravuje promlčení výkonu trestu. Uplynula-li delší doba od pravomocného odsouzení a uložení trestu a uložený trest nebyl vykonán, ztrácí postupně společnost zájem na výkonu tohoto trestu. Okolnost, že se pachatel nedopustil stejně závažného nebo závažnějšího trestného činu pak nasvědčuje tomu, že nebezpečí, které od něho hrozí, již neexistuje nebo výrazně pokleslo, a proto osnova i nadále stanoví zánik výkonu trestu v důsledku promlčení (§ 95).

Osnova u promlčení výkonu nejdelších trestů v návaznosti na posun obecné hranice délky trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 1) a zpřísnění výjimečného trestu nad dvacet až do třiceti let (§ 54 odst. 2), v souladu s požadavky teorie i praxe prodlužuje u těchto nejdelších trestů odnětí svobody promlčecí lhůty na třicet, resp. dvacet let [§ 95 odst. 1 písm. a), b)].

K dílu 3 – Ochranná opatření (§ 97 až 107)

K oddílu 1 – Obecné zásady pro ukládání ochranných opatření (§ 97 a 98)

Také u ochranných opatření je v souladu s obecným přístupem k trestním sankcím (§ 37) v určitém rozsahu uplatňována zásada přiměřenosti, byť vymezená právě vzhledem k odlišnému pojetí ochranných opatření na rozdíl od trestů tak, že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a jeho činům, které lze od něho v budoucnu očekávat, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům, přičemž újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Takto vymezená přiměřenost, resp. přesněji nepřiměřenost ochranného opatření respektuje specifiku ochranných opatření, kdy se jimi sleduje především preventivní působení na pachatele, neboť u nich vystupuje do popředí jejich složka terapeutická, výchovná a zabezpečovací. I když v sobě ochranné opatření zásadně neobsahuje morálně politický odsudek činu, jímž je podmíněno, jsou vždy určitou újmou a omezením osobní svobody a práv toho, komu jsou ukládána. Újma tu sice není jejich funkční složkou, ale jen nevyhnutelným důsledkem, ale přesto právě vzhledem k ní je třeba vztáhnout na ně alespoň negativně vymezenou zásadu přiměřenosti.

Právě vzhledem k těmto skutečnostem jsou ochranná opatření, která byla dosud ukládána na časově neurčitou dobu (srov. ochranné léčení a nově i zabezpečovací detenci), v osnově koncipována tak, aby i u nich měla svůj význam určitá adekvátnost spáchanému činu, čímž jsou vedle zajištění ochrany společnosti naplňovány i principy humanismu a právního státu. Zároveň tím dochází u některých ochranných opatření (např. u ochranného léčení) k lepšímu zajištění spolupráce pachatele na léčebných či výchovných opatřeních v rámci jejich výkonu.Stejné pojetí přichází v úvahu i při koncipování detence jako zvláštního ochranného opatření.

K oddílu 2 – Ochranná opatření a jejich ukládání (§ 99 až 105)

Ochranná opatření jsou jedním z druhů trestních sankcí, přičemž jde o samostatnou kategorii trestních sankcí, které je možno uložit nejen trestně odpovědným osobám, ale také osobám, které nejsou trestně odpovědné (buď pro nepříčetnost, nebo pro nedostatek věku).

Ochranná opatření jsou ukládána trestním, popř. výjimečně civilním soudem (např. ochranná výchova ukládaná podle zvláštního zákona osobě mladší patnácti let), a jsou vynutitelná státní mocí. Platí pro ně obdobně jako pro tresty zásada „nullum crimen, nulla poena sine lege“ (čl. 39 LPS).

Druhy ochranných opatření (§ 99)

Stávající výčet ochranných opatření v platném trestním zákoně (ochranné léčení, ochranná výchova a zabrání věci) osnova doplňuje o zabezpečovací detenci (§ 100), kterou nelze uložit vedle ochranného léčení.

Ochrannou výchovu upravuje zvláštní zákon, kterým je zákon o soudnictví ve věcech mládeže (218/2003 Sb.).

Ochranné léčení (§ 100)

Ochranné léčení se ukládá především těm osobám, které pro nepříčetnost nejsou trestně odpovědné a jejichž pobyt na svobodě je nebezpečný. Dále je lze uložit zmenšeně příčetným osobám místo trestu při upuštění od potrestání podle § 47 nebo vedle trestu odnětí svobody při jeho snížení pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2, anebo vedle jakéhokoli trestu také osobám, které se trestného činu dopustily ve stavu zmenšené příčetnosti, jako např. oligofrenikům, psychopatům apod., za podmínky, že je jejich pobyt na svobodě nebezpečný. Konečně je lze uložit i pachatelům, kteří se oddávají zneužívání návykové látky, spáchali trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním a nejsou-li bez odborné léčby schopni se tohoto návyku zbavit (§ 100 odst. 1, 2).

Ochranné léčení se ukládá ve dvou formách, ústavní a ambulantní, přičemž zásadně má být vykonáno, je-li ukládáno vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, po jeho nástupu ve věznici. Není-li to možné vykonává se ústavní ochranné léčení před nástupem trestu odnětí svobody a délka takového vykonaného ochranného léčení se vzhledem k tomu, že jde o omezení osobní svobody započítává nejvýše do jedné poloviny uloženého trestu odnětí svobody. Tento nový výkon ochranného léčení má zajistit jeho větší účinnost, neboť k léčení dochází v zápětí po jeho uložení a navíc je tím i odsouzený motivován, aby na léčení spolupracoval, poněvadž uvedený zápočet se neprovede, pokud odsouzený mařil výkon ochranného léčení nebo při jeho výkonu dostatečně nespolupracoval.

Ústavní léčení může soud změnit dodatečně na léčení ambulantní nebo naopak. Podobně je také možné ústavní ochranné léčení změnit na zabezpečovací detenci a naopak (srov. § 101 odst. 6).

Osnova také omezuje oproti platné úpravě trvání ochranného léčení, které může trvat nejdéle dva roky, přičemž je možno, a to i opakovaně, rozhodnout o prodloužení ochranného léčení (na návrh státního zástupce nebo zdravotnického zařízení – viz novela tr. řádu) však nejvíce o další dva roky.

Trvání ochranného léčení uloženého podle § 100 odst. 2 písm. b) však může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. V případě, kdy by trvalo nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin, soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu pěti let; na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení § 49 až 51 [maření dohledu nahrazujícího ochranné léčení bude trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí – § 313 odst. 1 písm. g)].

Zabezpečovací detence (§ 101)

Podle osnovy nového trestního zákoníku bude vytvořeno po vzoru zahraničních úprav (srovnej např. § 66 a násl. německého trestního zákona) nové ochranné opatření – zabezpečovací detence (§ 101), neboť vzhledem k obtížím vznikajícím při výkonu ochranného léčení u určitého druhu nepřizpůsobivých odsouzených (např. sexuálních sadistů, agresorů apod.), je nezbytné zavedení tohoto nového ochranného opatření, které má odlišný výkon (léčebné a jiné programy), včetně střežení, od ochranného léčení i výkonu trestu odnětí svobody.

Osnova předpokládá, že soud uloží obligatorně zabezpečovací detenci především v případě, kdy pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a účelu ochranného léčení vedlo k dostatečné ochraně společnosti.

Fakultativně tak soud může učinit vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem léčení osoby, které je zabezpečovací detence ukládána, vedlo k dostatečné ochraně společnosti, anebo pachatel byl pro zvlášť závažné zločiny spáchané pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním již dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok a nelze očekávat, že by bylo možné u něj dosáhnout účinného ochranného léčení a dostatečné ochrany společnosti. Zákon ve všech uvedených případech tedy stanoví jako základní podmínku uložení zabezpečovací detence subsidiaritu k ochrannému léčení. Ochrannou detenci lze také změnit v ústavní ochranné léčení a naopak (srov. § 101 odst. 5). Tím jsou vytvářeny též podmínky, aby výkon ochranného léčení, včetně ochranného léčení protialkoholního a proti závislosti na jiných návykových látkách, byl v praxi do budoucna účinnější.

Zabezpečovací detenci může soud uložit vedle trestu anebo při upuštění od potrestání (§ 47 odst. 2).

U zabezpečovací detence na rozdíl od ochranného léčení není její trvání omezeno, což je dáno nebezpečností pachatelů, kterým je toto ochranné opatření ukládáno. Zákon však soudu ukládá, aby nejméně jednou za dva roky přezkoumal, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají (§ 101 odst. 5). Bližší úpravu tohoto postupu soudu obsahuje novela trestního řádu.

Zabrání věci (§ 102 až 105)

Základní podmínky rozhodnutí soudu o zabrání věci se v podstatě nemění s výjimkou písmene c) § 102 odst. 1, které je doplněno o ohrožení společnosti, jakož i o případ, kdy existuje nebezpečí, že zabírané věci budou sloužit ke spáchání zvlášť závažných zločinů. Toto rozšíření bylo nutné s ohledem teroristické, drogové a jiné trestné činy (např. dětská pornografie), kdy je třeba uvedeným způsobem postupovat i ohledně věcí, které sice bezprostředně neohrožují bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, ale jsou určeny nebo mohou být určeny k páchání zvlášť závažných zločinů (§ 14 odst. 3 věta za středníkem). Dále je toto ustanovení doplněno tak, aby bylo možné zabrat i věci, které pachatel platně převedl na jiné „třetí“ osoby, ač pocházely z trestné činnosti nebo byly opatřeny za výnosy z takové trestné činnosti.

V souladu s rámcovým rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2000/383/JVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání, v souvislosti se zavedením eura (32000F0383) bylo zakotveno i obligatorní ukládání zabrání věci v případě, jestliže pachatel nebo jiná osoba drží neoprávněně nebo v rozporu s právním předpisem věc podle odstavce 1 (např. padělané peníze, padělatelské náčiní, střelná zbraň atd.), ve vztahu k níž je možno uložit zabrání věci (§ 102 odst. 2). Obdobné ustanovení obsahuje i úprava trestu propadnutí věci (§ 70 odst. 3).

Na druhé straně osnova předpokládá omezení zabírání věcí možností, že soud namísto zabrání věci nařídí pozměnění věci tak, aby byla nepoužitelná k jejímu společensky nebezpečnému účelu, odstranění na věci určitého zařízení, značky nebo provedení její jiné změny nebo omezení dispozice s věcí. Pokud dotčená osoba tato omezení splní ve stanovené lhůtě, nebude uloženo zabrání věci, zatímco nebude-li takto postupovat, soud zabrání věci dodatečně nařídí.

Osnova také nově umožňuje zabrání náhradní hodnoty (§ 103) a upravuje zabrání spisů a zařízení (§ 104). Tyto nové instituty odpovídají moderním přístupům k zabrání věci a jsou obvyklé i v dalších v demokratických státech (srovnej např. § 74c až § 74f německého trestního zákona). Sporné nároky třetích osob k majetku, který stát nabyl, tedy i k majetku, který nabyl při uplatňování institutu zabrání věci v trestním řízení budou i nadále řešeny podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 16 tohoto zákona). Rozhodování o těchto právech v trestním řízení by se vymykalo smyslu a účelu trestního řízení.

K hlavě VI – Zahlazení odsouzení - § 106 a 107

Účelem zahlazení odsouzení je umožnit pachateli, aby při splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které přetrvávají i po výkonu trestu a které by mu mohly ztěžovat uplatnění v dalším životě. Protože stanovené podmínky odsouzeného pobízejí k tomu, aby vedl řádný život, má zahlazení odsouzení též výchovný charakter.

Podmínka tzv. soudní bezúhonnosti je důležitým předpokladem k výkonu některých funkcí ve státním aparátu, ale i výkonu mnoha svobodných povolání nebo živností.

Samotným odpykáním některých trestů ještě nezanikají pro odsouzeného všechny důsledky spáchaného trestného činu. Na odsouzeného se totiž ještě nehledí, jako by nebyl odsouzen; výrazem toho je skutečnost, že evidence trestů uvádí takové odsouzení v každém výpisu z rejstříku trestů, který se týká odsouzeného. Předchozí odsouzení mu tak může působit obtíže v dalším životě a může i podstatně ovlivnit proces jeho sociální integrace.

Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by odsouzen nebyl. Stejné účinky nastávají někdy přímo ze zákona (vznik fikce zahlazení ze zákona – srovnej např. § 64 odst. 3, § 75 odst. 2, § 84 odst. 3, § 87 odst. 3 atd.).

Podmínky zahlazení odsouzení stanoví osnova obdobně jako stávající platná právní úprava, avšak v návaznosti na posun obecné hranice délky trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 1) a zpřísnění výjimečného trestu nad dvacet až do třiceti let (§ 54 odst. 2) se prodlužuje u těchto nejdelších trestů odnětí svobody doba trvání nepřetržitého výkonu řádného života na třicet let, jde-li o odsouzení k výjimečnému trestu, a na dvacet let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu deset let [§ 106 odst. 1 písm. a), b)]. Dále osnova doplňuje do ustanovení o zahlazení i trest domácího vězení a trest propadnutí věci.

Nově osnova též stanoví, že odsouzení nelze zahladit v případě, nebylo-li dosud vykonáno uložené ochranné opatření, a to přesto, že jinak uplynula doba uvedená v § 106 odst. 1 (§ 106 odst. 7). Přiměřeně se toto ustanovení uplatní u tzv. zákonné fikce zahlazení.

K hlavě VII – Zvláštní ustanovení o speciálních kategoriích pachatelů - § 108 až 111

Zvlášť nebezpečný recidivista (§ 108 a 109)

Osnova upravuje také pojem zvlášť nebezpečného recidivisty (§ 108) a ukládání trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi (§ 109).

U zvlášť nebezpečného recidivisty osnova vypouští v souladu s formálním pojetím trestného činu tzv. materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy, který nahrazuje formálním znakem, že dosud neuplynula doba delší deseti let po výkonu nebo prominutí trestu odnětí svobody uloženého za takový nebo jiný zvlášť závažný zločin nebo po promlčení jeho výkonu.

Vzhledem k tomu, že se v praxi i v teorii vyskytují různé názory na otázku trestního postihu kombinace zvlášť nebezpečné recidivy a pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch skupiny organizovaného zločinu, je třeba vyřešit vztah těchto okolností, které jsou považovány zpravidla za obecné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to zvýšené trestní sazby trestu odnětí svobody zvlášť stanovené v § 109 a v § 111. Osnova výslovně připouští možnost kumulace těchto dvou obecných okolností, neboť jde o dvě různé okolnosti stojící vedle sebe, které podmiňují použití vyšší trestní sazby. Proto jejich současné použití není v rozporu se zákazem dvojího přičítání jedné a téže okolnosti ve smyslu § 39 odst. 4. Navíc může nastat i případ, že teprve tím, že trestný čin byl spáchán pachatelem ve prospěch skupiny organizovaného zločinu se stane s ohledem na sazbu zvlášť závažným trestným činem, ohledně něhož by měla být uplatněna ustanovení § 108 a 109.

Pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch skupiny organizovaného zločinu (§ 110 a 111)

Osnova upravuje pojem pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch skupiny organizovaného zločinu (§ 110) i ukládání trestu odnětí svobody pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch skupiny organizovaného zločinu (§ 111). Přitom navazuje na vymezení pojmu skupiny organizovaného zločinu v ustanovení § 413 zařazeného v části třetí, která pojednává o společných ustanoveních.

Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava se v praxi osvědčila, vychází osnova ze stejných zásad jako platný trestní zákon. K možnosti kumulace trestního postihu kombinace zvlášť nebezpečné recidivy a skupiny organizovaného zločinu srov. § 108 odst. 2.

Mladiství (§ 112)

V souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních dokumentů byl již vytvořen ucelený systém hmotněprávních a procesních institutů zajišťujících uplatnění adekvátních právních následků pro pachatele trestné činnosti z řad mládeže. Hmotněprávní i procesní úprava společenské reakce na kriminalitu mládeže je provedena v samostatném kodexu tvořícím trestní právo mládeže, který byl již schválen Parlamentem České republiky – zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), proto trestní zákoník v § 112 na tento zvláštní zákon odkazuje.

ČÁST DRUHÁ -

Obecně k zvláštní části:

Změna v přístupu k trestněprávní ochraně významných společenských zájmů navrhovaným trestním zákoníkem a nadřazení základních lidských práv a svobod nad ostatní zájmy chráněné tímto zákoníkem vyjadřuje i nové pořadí jednotlivých hlav části druhé (

i trestního zákoníku). Do středu pozornosti a v důsledku toho i do popředí trestněprávní ochrany se dostává člověk, jeho život, zdraví, tělesná integrita, osobní svoboda, nedotknutelnost, důstojnost, vážnost, čest, ochrana jeho soukromí, obydlí, majetku a jiných jeho základních lidských práv, svobod a zájmů.

Z těchto důvodů byly do první hlavy zařazeny trestné činy proti životu a zdraví, do druhé hlavy trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství a do hlavy třetí trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.

Rodina je základní buňkou společnosti. Její hodnoty a tradice jsou nedotknutelné a její význam pro společnost je zcela zásadní a neocenitelný. Proto trestné činy proti rodině a mládeži, která reprezentuje novou generaci společnosti, kontinuitu a perspektivu jejího vývoje, byly z hlediska významu těchto chráněných zájmů zařazeny do čtvrté hlavy

i trestního zákoníku.

Ochranu majetku, vlastnických, užívacích i dalších práv k němu vyjadřují skutkové podstaty trestných činů proti majetku zařazených do páté hlavy. V hlavě šesté jsou pak zařazeny trestné činy hospodářské. Život, zdraví nebo majetek chrání i skutkové podstaty trestných činů obecně nebezpečných, které jsou zařazeny do sedmé hlavy, a trestných činů proti životnímu prostředí, které mají samozřejmě širší společenský dopad, neboť životní prostředí vytváří přirozené podmínky existence člověka, zvířat, rostlin i dalších organizmů a je předpokladem jejich dalšího vývoje, a proto jsou zařazeny do samostatné hlavy osmé.

V dalších hlavách následují trestné činy proti kolektivním zájmům a právům, tedy proti státu, jako nejvyšší formě politické organizace společnosti, v té souvislosti i proti mezinárodním organizacím vytvářeným státy, dále proti státním i samosprávným orgánům, úředním osobám, některým vybraným právnickým osobám a jiným organizacím. Pořadí jednotlivých hlav poskytujících ochranu zájmům těchto subjektů v navrhovaném trestním zákoníku bylo stanoveno především podle šíře a závažnosti chráněných zájmů. V hlavě deváté jsou proto zařazeny trestné činy proti republice nebo mezinárodní organizaci a v hlavě desáté trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. Trestné činy proti brannosti jsou zařazeny v hlavě jedenácté. Na tuto hlavu navazuje hlava dvanáctá obsahující trestné činy vojenské.

V poslední hlavě třinácté jsou zařazeny trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy. Pro zařazení této hlavy na konec nově navrhovaného trestního zákoníku nesvědčí význam druhového objektu a hledisko závažnosti těchto trestných činů, neboť např. vyvraždění etnické skupiny (genocidium podle § 377) je nepochybně závažnější než jednotlivá vražda, ale jejich zvláštní charakter, který přesahuje rámec vnitrostátní úpravy, když se jejich vymezení opírá o mezinárodní smlouvy a ostatní dokumenty mezinárodního práva veřejného. Toto zařazení je tedy odůvodněno především mezinárodním charakterem těchto trestných činů nebo jejich návazností na úpravu obsaženou v normách mezinárodního práva veřejného (tzv. zločiny podle mezinárodního práva).

K hlavě I – Trestné činy proti životu a zdraví (§ 113 až 142)

Obecně k hlavě I:

Život a zdraví jednotlivce chrání osnova jako nejdůležitější společenskou hodnotu. Ochranu života obsahuje i ustanovení článku 6 Listiny základních práv a svobod, které zdůrazňuje, že každý má právo na život, a proto nikdo nesmí být zbaven života. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Trestní právo poskytuje ochranu proti úmyslným útokům proti životu a zdraví, ale i proti nedbalostním jednáním ohrožujícím nebo porušujícím život nebo zdraví. Osnova i systematicky odděluje ochranu života od ochrany zdraví a zařazuje příslušné trestné činy do samostatných dílů 1 a 2. Nově byly do této hlavy zařazeny i trestné činy, které chrání ohrožení života a zdraví osob individuálně neurčených (díl 3), některé další takové trestné činy jsou z hlediska jejich druhového objektu (velký rozsah nebezpečí ohrožující široký okruh zájmů přesahující ochranu života a zdraví) zařazeny do hlavy sedmé o trestných činech obecně nebezpečných. Dále jsou z hlediska chráněných zájmů zařazeny do této hlavy trestné činy proti těhotenství ženy (díl 4), neboť je třeba chránit nejen život člověka, ale i vznikající život, což Listina základních práv a svobod vyjadřuje v čl. 6 odst. 1 tím, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. V návaznosti na mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) a Dodatkový protokol k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně o zákazu klonování lidských bytostí (č. 97/2001 Sb. m. s.) a navazující zákony, byly do trestního zákoníku zařazeny trestné činy související s neoprávněným odběrem a nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány a s nedovolenými zákroky do genetické výbavy člověka (díl 5).

Trestných činů, jejichž objektem je život nebo zdraví, anebo které způsobují takové následky na životě nebo na zdraví, je daleko více. Do první hlavy

i však byly zařazeny jen ty, u kterých je život nebo zdraví jediným nebo hlavním objektem trestného činu.

K dílu 1 – Trestné činy proti životu (§ 113 až 117)

K § 113:

Jako nejtěžší trestný čin proti životu osnova postihuje vraždu (§ 113). Pojem vraždy je tradičním pojmem trestního práva hmotného a rozumí se jím jednání (konání nebo opomenutí), kde úmysl pachatele (přímý nebo eventuální) se vztahuje jak k jednání, tak i k jeho následku. Míra úmyslného způsobení následku však nemusí být u všech vražd stejná, a proto osnova sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (dvanáct až dvacet let odnětí svobody), na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli, zpravidla v afektu. Pokud jde o povahu rozmyslu na rozdíl od předchozího uvážení, pak spáchání trestného činu s rozmyslem je odlišením od afektu a podobných stavů, ale může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. U předchozího uvážení jde naopak o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu a čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. V obou těchto případech však musí pachatel alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného a s takovým následkem musí být přinejmenším srozuměn (eventuální úmysl), byť rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, kdy pachatel smrtelný následek chce (srov. § 15).

Ustanovení § 113 odst. 3 přejímá úpravu dosavadního § 219 odst. 2 platného trestního zákona s tím, že do jednotlivých okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby doplňuje vraždu na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání, na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou sexuální orientaci a vraždu spáchanou na objednávku, kam patří zejména tzv. podnikatelské vraždy.

Vysoká závažnost trestného činu vraždy podle § 113 odst. 3 vyžaduje možnost uložení výjimečného trestu v obou jeho formách nad 20 až do 30 let i na doživotí (§ 54).

K § 114 a 115:

Vedle tradiční privilegované skutkové podstaty vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 114) se po vzoru zahraničních úprav (např. německé nebo rakouské, ) navrhuje zařazení nové privilegované skutkové podstaty usmrcení na žádost (§ 115), a to v podstatně užší podobě, než je v zahraničí obvyklé, když je vázáno nejen na omluvitelné pohnutky, zejména soucit, ale i na somatickou nevyléčitelnou nemoc. Řeší se zde tedy jen velmi úzká výseč z euthanasie (obsahem odvozeným z etymologie názvu je „smrt z milosti či z útrpnosti“), tzv. euthanázie voluntární, vyžádaná dotčenou osobou, a to bez ohledu na to, zda jde o euthanázii pasívní nebo aktivní. Rozhodujícím motivem zde pak je omluvitelná pohnutka, především soucit s trpícím. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že nejde o řešení vedoucí k beztrestnosti, ale jen k nižší trestnosti takového jednání. Tato úprava neřeší případy postupu lékaře, kdy informovaný pacient nedá souhlas k provedení lékařského zákroku, kdy není z tohoto důvodu zahájena životně důležitá léčba nebo je tato léčba přerušena vzhledem k tomu, že informovaný pacient nedá souhlas k jejímu pokračování. Zde totiž dostačuje naše právní úprava, podle níž informovaný souhlas pacienta, je jednou ze základních podmínek lékařského zákroku. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, stanoví: „Vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný i přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers).“ Podle této úpravy, nejedná-li se o výjimky stanovené v § 23 odst. 4 cit. zák., má tedy pacient právo jakýkoli lékařský zákrok odmítnout a toto jeho rozhodnutí musí být lékařem respektováno. Stejně tak tato úprava neřeší případy zkrácení života pacienta v důsledku podávání stále se zvyšujících dávek léků nutných pro účinné tlumení bolesti, kdy není vlastním cílem jednání zkrátit život, ale tlumit bolest. V tomto směru je třeba zdůraznit, že tyto postupy jsou lékaři považovány nejen za přípustné, ale za přikázané, a nespadají pod pojem euthanázie, neboť jestliže lékař, v souladu s uznávanými medicínskými a etickými zásadami, usnadňuje nemocnému konec života, jedná lege artis.⁴

K § 116:

Zabití z nedbalosti (§ 119) zvyšuje ochranu života tím, že na rozdíl od platného trestného činu ublížení na zdraví a jiné opakované poškození zdraví, který upravuje jak nedbalostní způsobení smrti, tak i těžké újmy na zdraví, upravuje samostatnou skutkovou podstatu pouze způsobení smrti a stanoví přísnější trest než za nedbalostní těžké ublížení na zdraví (§ 120). V souvislosti s tím osnova upřesňuje okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Pojem „zabití“ (oproti „usmrcení“) lépe z hlediska chápání veřejnosti vyjadřuje skutečnost, že smrt nastala v důsledku nedbalosti pachatele, čímž je lépe takové jednání odlišeno od vraždy na jedné straně a od úmyslného těžkého či běžného ublížení na zdraví s následkem smrti na druhé straně (§ 118 odst. 3 a § 119 odst. 4).

K § 117:

Základní skutková podstata trestného činu účasti na sebevraždě (§ 117) je ponechána beze změny. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou však rozlišeny tak, aby lépe vyjadřovaly typovou závažnost spáchaného činu, kdy je přísněji trestáno pohnutí nebo pomoc k sebevraždě osoby mladší než patnáct let nebo osoby stižené duševní poruchou, která vzhledem k definici v § 408 zahrnuje i osobu nedostatečně vyvinutou.

K dílu 2 – Trestné činy proti zdraví (§ 118 až 121)

K § 118 a 119:

Nejzávažnějším trestným činem proti zdraví je těžké ublížení na zdraví (§ 118), který se na jedné straně od vraždy liší tím, že úmysl pachatele zde směřuje k způsobení těžké újmy na zdraví (§ 407 odst. 2), zatímco u vraždy směřuje k usmrcení jiného, a na druhé straně od trestného činu ublížení na zdraví a jiné opakované poškození zdraví (§ 119), kde úmysl směřuje jen k ublížení na zdraví (§ 407 odst. 1), byť následkem u těžkého ublížení na zdraví i u ublížení na zdraví a jiného opakovaného poškození zdraví může být také i smrt z nedbalosti (§ 118 odst. 3 a § 119 odst. 4). Ostatní okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou zde stanoveny obdobně jako u vraždy, byť s přihlédnutím k menší závažnosti těchto trestných činů. Úmysl získat majetkový prospěch nebo úmysl zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin zde není vyjádřen jako zvlášť přitěžující okolnost, neboť v případě, že by pachatel ubližoval na zdraví v tomto úmyslu, byl by postižen pro trestný čin loupeže nebo jiný v úvahu přicházející trestný čin proti svobodě nebo majetkový trestný čin v jednočinném souběhu.

Také u trestného činu ublížení na zdraví a jiného opakovaného poškození zdraví návrh upravuje podobně jako u některých majetkových trestných činů (např. krádeže, zpronevěry nebo podvodu) tzv. přestupkovou recidivu, ale i případy předchozího odsouzení nebo potrestání pro ublížení na zdraví, kdy pak postačí způsobení drobného poškození zdraví, které nedosahuje intenzity ublížení na zdraví (srov. § 407 odst. 1).

K 120 a 121:

Také u trestných činů těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 120) a ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 121) osnova lépe než dosud odstupňovává trestnost pachatele jednak podle následku (návaznost na zabití z nedbalosti podle § 116) a jednak podle míry zavinění. Proto je důvodem vyšší trestnosti u obou skutkových podstat, podobně jako u zabití z nedbalosti, jednak porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona a jednak hrubé porušení předpisů o ochraně životního prostředí nebo předpisů o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienických předpisů. Těmito ustanoveními budou postiženi jak bezohlední řidiči dopravních prostředků, tak i pachatelé jednající na jiných úsecích, pokud poruší uvedené povinnosti a příp. i předpisy.

K dílu 3 – Trestné činy ohrožující život nebo zdraví (§ 122 až 131)

K § 122:

Mezi tyto trestné činy byl především zařazen trestný čin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 122), který byl dosud zařazen mezi trestné činy proti lidskosti (jeho forma, která patří mezi trestné činy proti lidskosti, byla zachována v ustanovení o trestném činu útoku proti lidskosti podle § 378), neboť sem ve své obecné podobě, kdy nejde o trestný čin proti lidskosti, patří vzhledem k tomu, že mučení vždy ohrožuje lidské zdraví. Znění základní skutkové podstaty, až na zvýšení trestních sazeb, které je odůvodněno vzhledem k povaze a typové závažnosti tohoto trestného činu, nedoznalo oproti platné úpravě podstatných změn.

Pojem státního orgánu byl nahrazen přesnějším pojmem orgánu veřejné moci. Pojem orgánů veřejné moci používá např. Ústava České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) atd.] a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [srov. § 72 odst. 1 písm. a), § 76 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a) atd.] je v našem právním řádu jednoznačně vymezen. Srovnej k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 229/1998, podle kterého jsou za orgány veřejné moci považovány orgány autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kriteriem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti. (Srov. i Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů č. 1, Brno 1992, str. 11.)

V návaznosti na nové vymezení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u trestných činů proti životu a zdraví zde byly také doplněny tyto okolnosti zejména z hlediska předmětu útoku, motivace, pohnutky nebo způsobu provedení, které v praxi poměrně často přichází v úvahu a je třeba ho vzhledem k jeho závažnosti přísněji postihnout (spáchání činu na těhotné ženě, osobě mladší patnácti let, zvlášť surový nebo trýznivý způsob, spáchání činu opětovně apod.).

K 123 a 124:

Vzhledem k tomu, že poskytnout pomoc člověku, který je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, vyplývá ze zásady humanizmu a vztahu člověka k člověku, kdy nikdo nemůže nečinně přihlížet tomu, že jiný lidský život je v nebezpečí, osnova pouze s terminologickými úpravami (nahrazení choroby nemocí) přebírá osvědčené trestné činy neposkytnutí pomoci ve všech jejich dosavadních formách (§ 123 a 124). V souvislosti s tím je však třeba upravit poměr trestních sazeb odnětí svobody s důrazem na ochranu lidského života a zdraví a odlišení jejich ochrany od ostatních chráněných zájmů, zejména majetkové povahy. Proto je jednání postihované § 123 přísněji postihováno tak, aby se také přiblížilo postihu za neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, který měl účast na dopravní nehodě, kde dokonce k trestní odpovědnosti postačí u účastníka dopravní nehody utrpění jakékoli újmy na zdraví.

K § 125 až 131:

Také skutkové podstaty trestných činů šíření nakažlivé lidské nemoci (§ 125), šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti (§ 126), ohrožování pohlavní nemocí (§ 128), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 129), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti (§ 130) a rvačky (§ 131) jsou přejímána pouze s drobnými úpravami týkajícími se zejména vymezení trestních sazeb a trestů v návaznosti na obecnou část trestního zákoníku a ostatní trestné činy zařazené v hlavě první.

Vymezení základních skutkových podstat trestných činů ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 129) a ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti (§ 130) je upřesněno tím, že zde bylo zdůrazněno, že se tak musí stát v rozporu s právními předpisy, aby nedocházelo ke kriminalizaci legálně prodávaného zboží.

U trestných činů šíření nakažlivé lidské nemoci (§ 125), šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti (§ 126), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 129) a ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti (§ 130) jsou doplněny nové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby vyjadřovaly obvyklé závažnější jednání s ohledem na okolnosti spáchání činu i na způsobený následek na zdraví lidí, které je třeba v návaznosti na základní skutkové podstaty přísněji postihnout.

K dílu 4 – Trestné činy proti těhotenství ženy (§ 132 až 136)

K § 132:

Potrat je nepochybně jev sociálně patologický, neboť znamená smrt klíčícího života a ohrožení zdraví těhotné ženy. Podle převládajícího názoru však nelze potraty vymýtit ani nejpřísnějšími tresty, neboť taková trestní politika uplatňovaná v minulosti způsobila větší zlo, než je to, jemuž měla zabránit. Čím přísnější jsou trestní sazby, kterými zákon za provedení potratu hrozí, tím jsou zpravidla dražší nelegálně odborně provedené potraty, a proto se ženy uchylují k pokoutním andělíčkářům nebo se snaží „pomoci si samy“, a mnohdy na to doplácejí svým životem nebo těžkým poškozením zdraví. Osnova navazuje na platný zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhlášku k tomuto zákonu pod č. 75/1986 Sb., které stanoví přípustný způsob umělého přerušení těhotenství na žádost těhotné ženy nebo ze zdravotních důvodů. Připuštění legálního přerušení těhotenství není v rozporu s mezinárodními dokumenty o ochraně lidských práv ani s Úmluvou o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). Také z čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze dovozovat nepřípustnost legálních potratů.

Osnova v podstatě ve stejném rozsahu jako dosud chrání i vznikající život, a to prostřednictvím ochrany těhotenství ženy proti jakýmkoli zásahům vůči ní směřujícím k nelegálnímu přerušení těhotenství. Skutkové podstaty jsou pak formulovány tak, aby logicky vyjadřovaly odstupňování ochrany z hlediska chráněného zájmu na počínajícím lidském životě a současně i zdraví matky. Proto na prvním místě postihuje nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§ 132), včetně příslušných zvlášť přitěžujících okolností (na ženě mladší než osmnáct let, spáchání činu za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, při zneužití tísně nebo závislosti, opětovně atd.), přičemž nejpřísněji pak osnova trestá způsobení těžké újmy zejména dvou osob nebo smrti (odst. 3), resp. smrti dvou osob (odst. 4). Takový následek je možno způsobit při pokračování v trestném činu (§ 401) nebo při naplnění přitěžující okolnosti, kdy se pachatel dopustí takového činu opětovně [odst. 2 písm. d)].

K § 133:

Dalším trestným činem je nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy (§ 133), který také obsahuje obdobně vymezené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (na ženě mladší než osmnáct let, získání značného prospěchu, soustavné páchání činu, zejména u tzv. andělíčkářů, či způsobení těžké újmy na zdraví). Také zde je nejpřísněji trestné způsobení těžké újmy zejména dvou osob nebo smrti (odst. 3), resp. smrti dvou osob (odst. 4).

K § 134 až 136:

Ještě mírněji než nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy osnova postihuje pomoc těhotné ženě k umělému přerušení těhotenství (§ 134) a svádění těhotné ženy k umělému přerušení těhotenství (§ 135). Tyto formy součinnosti jsou zde povýšeny na pachatelství, neboť těhotná žena se sama trestného činu nedopouští, a proto by nebylo možné tyto aktivity postihnout jako účastenství (§ 136).

K dílu 5 – Trestné činy související s neoprávněným odběrem a nakládáním s lidskými tkáněmi a orgány, lidským embryem a lidským genomem a s nedovolenými zákroky do genetické výbavy lidské bytosti (§ 137 až 142)

K § 137 a 138:

Tyto trestné činy byly do osnovy zařazeny v návaznosti na mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb.m.s.) a Dodatkový protokol k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně o zákazu klonování lidských bytostí (č. 97/2001 Sb.m.s.) a navazující zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). V současné době je v rámci Evropské unie připravováno Rámcové rozhodnutí Rady o aproximaci legislativy týkající se obchodování s lidskými orgány a tkáněmi. Z těchto dokumentů vyplývá nutnost náležitě trestněprávně postihovat neoprávněné odebírání tkání a orgánů z těla živého člověka (§ 137), kdy se jeví dosavadní přístup postihu v rámci obecných skutkových podstat proti životu a zdraví jako nevhodný a nedostatečně účinný, zvláště pokud by byl páchán v rámci organizované skupiny. Pokud jde o neoprávněné odebírání tkání a orgánů z těla mrtvého člověka (§ 138) přebírá osnova v podstatě beze změny dosavadní úpravu (§ 209a platného trestního zákona).

K § 139:

Nově se pak upravuje trestný čin odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu (§ 139), a to s ohledem na jeho povahu mimo klasické úplatkářství. Tato skutková podstata navazuje na čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb.m.s.), podle kterého lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.

K § 140:

Trestný čin klonování lidské bytosti (§ 140) navazuje na Dodatkový protokol k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně o zákazu klonování lidských bytostí (č. 97/2001 Sb.m.s.). Podle jeho článku 1. je „nepřípustný každý zákrok, jehož účelem je vytvořit lidskou bytost, která je geneticky shodná s jinou lidskou bytostí, živou či mrtvou“. Za „geneticky shodnou“ lidskou bytost s jinou lidskou bytostí se v souladu s tímto dodatkovým protokolem považuje lidská bytost, která má s jinou lidskou bytostí společný jaderný soubor genů.

K § 141:

Ustanovení § 141 osnovy je provedením zejména čl. 13 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb.m.s.), podle něhož lze zásah směřující ke změně lidského genomu provádět pouze pro preventivní, diagnostické nebo léčebné účely, a to pouze tehdy, pokud není jeho cílem jakákoliv změna genomu některého z potomků.

K § 142:

Také tento trestný čin je do osnovy zařazen v návaznosti na mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb.m.s.), a to čl. 18, který výslovně stanoví, že pokud je zákonem umožněno provádět výzkum na embryích in vitro, musí být také zákonem zajištěna odpovídající ochrana embrya. Dále tento článek výslovně zakazuje vytváření embryí pro výzkumné účely.

K hlavě II – Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (§ 143 až 159)

Obecně k hlavě II:

Hlava druhá, která zahrnuje trestné činy proti svobodě (díl 1) a trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (díl 2), poskytuje trestněprávní ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí zaručené v článku 7 Listiny základních práv a svobod, osobní svobodě chráněné v článku 8 Listiny základních práv a svobod, zajišťuje také ochranu proti nuceným pracím a službám ve smyslu článku 9 Listiny základních práv a svobod, ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, ochranu nedotknutelnosti obydlí podle článku 12 Listiny základních práv a svobod, ochranu listovního tajemství podle článku 13 Listiny základních práv a svobod, jakož i svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod, a v neposlední řadě zajišťuje svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání a bezvěrectví ve smyslu článků 15 a 16 Listiny základních práv a svobod i ochranu práva shromažďovacího a práva sdružovacího vymezených v článcích 19 a 20 Listiny základních práv a svobod.

Zařazením trestných činů obchodování s lidmi (§ 143) a zbavení osobní svobody (§ 145) do oddílu prvního této hlavy plní Česká republika i mezinárodní závazek vyplývající z Mezinárodní úmluvy o otroctví (č. 165/1930 Sb.) i některých dalších úmluv jako např. o širém moři (č. 92/1964 Sb.), o odstranění otroctví, obchodu s otroky a institucí a praktik podobných otroctví (nebyla publikována ve Sbírce zákonů), Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 19. července 2002 o potírání obchodování s lidmi (2002/629/JVV), jakož i z mezinárodních dokumentů o lidských právech (srov. čl. 4 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 8 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech – č. 120/1976 Sb. a čl. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – č. 209/1992 Sb.). Těmito trestnými činy, pokud jde o děti, a trestným činem svěření dítěte do moci jiného (§ 144), je naplňována Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). Trestným činem braní rukojmí podle § 149 je provedena Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí (č. 36/1988 Sb.).

Trestný čin pomluvy byl v rámci připomínkového řízení vypuštěn, neboť převládl názor, že by případy, na které tento trestný čin dopadal měly být řešeny na základě ochrany osobnosti v rámci občanského práva (§ 11 a násl. občanského zákoníku). Trestněprávní ochrana osobnosti byla navíc používána v praxi selektivně, neboť nebyla dodržována zásada legality. To se pak projevovalo pasivitou v případě pomluv „obyčejných“ lidí a aktivitou v případě pomluv ze strany mediálně známých osobností nebo naopak pomluv, jejichž předmětem byly takové známé osobnosti.

K dílu 1 – Trestné činy proti svobodě (§ 143 až 154)

K § 143:

Zcela novým trestným činem je obchodování s lidmi (§ 143), který vznikl úpravou a rozšířením dosavadního trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku s přihlédnutím k Rámcovému rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 19. července 2002 o potírání obchodování s lidmi (2002/629/JVV) a rámcovému rozhodnutí Rady EU o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii (2004/68/JHA) – srov. zejména čl. 2 písm. a), b) a čl. 5 odst. 2 písm. a), b), c). Toto rámcové rozhodnutí navazuje na Společnou akci Rady č. 97/154/JVV ze dne 24. února 1997, o opatřeních v boji proti obchodování s lidmi a pohlavnímu zneužívání dětí. Obchodování s lidmi je spojeno se závažným porušováním základních lidských práv a lidské důstojnosti a zahrnuje takové kruté praktiky, jako jsou zneužívání a podvádění bezbranných osob, používání násilí, pohrůžek, nátlaku a otroctví spojeného se zadlužením. Rozhodující krok k mezinárodní spolupráci v této oblasti představuje protokol OSN o prevenci, potírání a trestání obchodu s lidmi, zvláště se ženami a dětmi, kterým se doplňuje Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, dále též doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 11 z roku 2000, o postupu proti obchodování s lidmi – R(2000) 11 – nezávazné doporučení, týkající se též ČR, č. 16 z roku 2001, o prevenci sexuálního vykořisťování dětí – R(2001) 16 – nezávazné doporučení, týkající se též ČR.

Nově zaváděná skutková podstata obchodování s lidmi implementuje všechny požadavky těchto mezinárodních dokumentů, přičemž rozlišuje obchodování s dětmi (osobami mladšími osmnácti let (odstavec 1), které je postihováno v každém případě, i když nebylo použito násilí, pohrůžky násilí nebo lsti, ani zneužití omylu, tísně nebo závislosti, neboť děti jsou bezbrannější než dospělí, a proto hrozí u nich větší nebezpečí, že se stanou obětí obchodu s lidmi, a obchodování s osobami staršími osmnácti let, u nichž se trestní postih váže právě na použití násilí, pohrůžky násilí nebo lsti, anebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti. V obou případech není ve smyslu této úpravy a v návaznosti na uvedené mezinárodní dokumenty relevantní souhlas osoby, která je předmětem takového obchodování, a proto i v případě, že poškozená osoba dala k jednání pachatele souhlas, je pachatel trestný ve smyslu tohoto ustanovení.

Nové znění, již s ohledem na shora uvedené mezinárodní dokumenty, není formulováno jen pokud jde o přeshraniční obchodování (z ciziny nebo do ciziny), ale zcela obecně, a proto se vztahuje i na vnitrostátní obchodování s lidmi. Tím toto ustanovení reaguje na situaci, že i Česká republika se v rámci organizovaného zločinu stává zemí určenou pro obchodování s lidmi. Nová skutková podstata postihuje pouze obchod s lidmi, za účelem jejich vykořisťování v ní uvedenými formami, nikoli samotné vykořisťování, které je postižitelné podle obecných ustanovení.

Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u obchodování s lidmi jsou stanoveny tak, aby byly přísněji postiženy především případy užití lidí, s nimiž je obchodováno pro prostituci, což je klasický případ obchodování především se ženami a dětmi, také případy organizování obchodu s lidmi ze strany organizovaného zločinu, dále způsobení nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti, příp. způsobení takového následku, snaha získat značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu.

K § 144:

Vzhledem k obecnému vymezení skutkové podstaty obchodování s lidmi tak, že se vztahuje i na obchodování s dětmi za některým účelem vymezeným v § 143 odst. 1, byla skutková podstata obchodování s dětmi zúžena jen na svěření dítěte do moci jiného (§ 144) za účelem adopce nebo za jiným obdobným účelem (např. k pěstounské péči), neboť tato skutková podstata je privilegovanou skutkovou podstatou k ustanovení § 143, které zajišťuje podstatně přísnější postih obchodování s dětmi pro některý z účelů uvedených v odstavci 1 písm. a) až d). Tomu pak odpovídá i podstatně nižší sazba trestu odnětí svobody, včetně příslušných zvlášť přitěžujících okolností, v kterých je postihováno především spáchání členem organizované skupiny, popř. působící ve více státech, způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti a také úmysl získat značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu.

K § 145 a 146:

Na trestný čin obchodování s lidmi navazuje trestný čin zbavení osobní svobody (§ 145), který osnova, pokud jde o základní skutkovou podstatu, přejímá beze změny. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v souladu s obdobnými trestnými činy doplňuje o spáchání takového trestného činu úřední osobou, členem organizované skupiny, spácháním činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, sexuální orientaci, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, snahou získat značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu atd. Také u trestného činu omezování osobní svobody (§ 146) osnova jen doplnila obdobné zvlášť přitěžující okolnosti, jako u trestného činu zbavení osobní svobody tak, aby tyto trestné činy v tomto směru na sebe navazovaly.

K § 147:

Zavlečení (§ 147) se oproti stávajícímu znění upravuje tak, aby postihovalo nejen zavlečení do ciziny, ale i zavlečení z ciziny do České republiky, přičemž se rozšiřují obě samostatné základní skutkové podstaty (odst. 1 a 2) také o odvracení osoby od toho, aby místo svého pobytu opustila a odjela do jiného státu. Takového jednání se dopouštěli jak nacisté, tak i komunisté zejména vůči nepřátelům těchto režimů. Toto ustanovení svým novým zněním důsledně provádí článek 14 Listiny základních práv a svobod, z kterého vyplývá, že svoboda pohybu a pobytu je zaručena, a proto každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České republiky, má právo svobodně je opustit, a stejně tak i každý občan České republiky má právo na svobodný vstup na její území, přičemž občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti, a dále i článek 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), podle něhož každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do vlastní země. Rovněž dítě má taková práva, a proto podle článku 11 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) jsou smluvní strany povinny činit opatření k boji proti nezákonnému přemísťování dětí do zahraničí a proti jejich nenavracení zpět. Rovněž i u této skutkové podstaty byly doplněny obdobné zvlášť přitěžující okolnosti jako u trestných činů zbavení nebo omezování osobní svobody, neboť zavlečení je speciálním těžkým případem omezování osobní svobody.

K § 148:

Přísný postih vyžaduje též loupež (§ 148), která znamená násilný zásah do svobody rozhodování člověka spojený s úmyslem zmocnit se cizí věci. Také u této skutkové podstaty se rozšiřují okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a to především v návaznosti na spáchání trestných činů vlastizrady, teroristického útoku nebo teroru, kdy si pachatelé plánující takový trestný čin velmi často opatřují loupeží zbraně, výbušniny, ale i peníze nebo jiné předměty, které pak mají sloužit nebo slouží k spáchání takového zvlášť závažného zločinu. Přísněji je třeba také postihovat loupeže spáchané se zbraní, za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, anebo je-li jimi způsoben jinému stav těžké nouze. Zvýšenou ochranu si podle osnovy zaslouží i předměty kulturní hodnoty, archiválie nebo věci patřící do sbírek muzejní povahy, a zvláště věci, které jsou kulturní památkou, u kterých jejich kulturní a historická hodnota zpravidla značně přesahuje jejich finanční vyjádření.

K § 149 až 151:

Trestný čin braní rukojmí (§ 149) provádí Mezinárodní úmluvu proti braní rukojmí (č. 36/1988 Sb.). Osnova s ohledem na jeho povahu a s přihlédnutím k dalším trestným činům proti svobodě zpřísňuje jeho postih v základní i kvalifikované skutkové podstatě (odst. 1 a 2) tak, aby odpovídal postihu za trestný čin loupeže a doplňuje i obdobným způsobem okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Obdobným způsobem upravuje i trestné činy vydírání (§ 150) a útisku (§ 152), které subsidiárně také chrání především volnost rozhodování.

U trestného činu omezování svobody vyznání (§ 151) je podle osnovy trestné takové jednání i bylo-li činěno jen pohrůžkou jiné újmy (nikoli „těžké“), neboť omezování svobody vyznání, jako jednoho ze základních lidských práv se v praxi děje i „subtilnějšími“ metodami než fyzickým násilím či jeho hrozbou. Různé formy psychologického nátlaku jsou typické např. pro činnost patologických sekt, přičemž si lze rovněž představit takový nátlak omezující právo na vyznání v zařízeních, v nichž je omezena osobní svoboda (věznice, detenční nebo diagnostické ústavy apod.). Dále jsou v tomto ustanovení doplňovány některé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby – spáchání tohoto činu nejméně na třech osobách nebo se zbraní.

K § 153 a 154:

U trestného činu porušování domovní svobody (§ 153) osnova přebírá platné znění pouze s nahrazením pojmu „dům nebo byt“ nově v zákoně definovaným pojmem „obydlí“ (§ 415), který je pojmem, jenž osnova používá ve stejném smyslu i v jiných ustanoveních (srov. § 59 nebo § 172). Toto upřesnění nebude znamenat změnu v rozsahu trestní odpovědnosti za tento trestný čin, neboť pojem „dům nebo byt“ byl v praxi extenzivně vykládán ve smyslu nově definovaného obydlí (viz č. 32/1974, 1/1980 a 36/1988 Sb. rozh. tr.).

Zcela beze změny oproti platné právní úpravě osnova upravuje trestný čin porušování svobody sdružování a shromažďování (§ 154), jehož znění se v praxi osvědčuje a není proto důvod přistupovat k jeho změně.

K dílu 2 – Trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (§ 155 až 159)

K § 155:

Dosavadní trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji je zcela nově formulován tak, aby jeho znění pokrylo všechny údaje, které zahrnují i důležité údaje o osobních a věcných poměrech jiného, které o něm byly shromážděny nejen v souvislosti s výkonem veřejné správy, ale celé veřejné moci (např. soudnictví apod.). Odstavec druhý trestného činu neoprávněného nakládání s údaji (§ 155) pak chrání takové údaje, které pachatel získal v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, před jejich neoprávněným zveřejněním, sdělením nebo zpřístupněním třetí osobě při porušení státem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti. Zásadním způsobem u tohoto trestného činu osnova doplňuje i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby byly přísněji postiženy závažnější formy takového jednání.

K § 156:

U trestného činu poškozování cizích práv (§ 156) jsou pouze doplňovány zvlášť přitěžující okolnosti do příslušných kvalifikovaných skutkových podstat (odst. 2 a 3) postihující získání značného prospěchu nebo prospěchu velkého rozsahu, anebo způsobení jinému značně závažné újmy na právech nebo újmy na právech velkého rozsahu.

K § 157:

Trestný čin porušování tajemství dopravovaných zpráv (§ 157) je v osnově doplněn v souvislosti se zapracováním Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 12. července 2002 č. 2002/58/ES a dále v souvislosti s rozvojem počítačových sítí především o postih porušení tajemství při neveřejném přenosu počítačových dat, která jako širší pojem zahrnují i počítačové informace, a dále o nové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k způsobené škodě a úmyslu získat prospěch. Namísto pojmu pracovník, který byl zrušen zákonem č. 74/1994 Sb., byl použit pojem zaměstnanec. Úprava odstavce 5 byla pak doplněna i o „osobu vykonávající komunikační činnost“, která nemusí být vždy zaměstnancem.

K § 158:

Porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 158) doplňuje ochranu, kterou zajišťuje porušování tajemství dopravovaných zpráv i na ostatní listiny a dokumenty uchovávané v soukromí, neboť článek 13 Listiny základních práv a svobod se výslovně vztahuje i na tyto písemnosti a záznamy. Toto ustanovení se týká jak písemností osobní povahy, tak i písemností profesní povahy, což je i v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který nikdy nepřipustil možnost, že by článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.) byl neaplikovatelný z toho důvodu, že by korespondence měla profesní povahu (rozsudky A-137, A-233).

K § 159:

Obdobně je tomu i u trestného činu porušení důvěrnosti ústního projevu a jiného projevu osobní povahy (§ 159), který navazuje na článek 7 a zejména článek 10 Listiny základních práv a svobod z hlediska ochrany soukromí, které pak provádějí i ustanovení § 12 a 13 občanského zákoníku. Toto ustanovení nesměřuje proti podávání informací ze strany novinářů, neboť jde jen o neoprávněné zachycení a zpřístupnění či jiné použití neveřejně pronesených slov nebo jiného projevu osobní povahy, navíc v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový nebo jiný prospěch, způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu, anebo ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů.

K hlavě III – Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti

Obecně k hlavě III:

Tato hlava nyní upravuje všechny sexuální trestné činy, kterým společnost i s důrazem na ochranu zejména žen a dětí věnuje zvýšenou pozornost. Dosavadní trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku (§ 246 platného trestního zákona) byl začleněn do skutkové podstaty obchodování s lidmi (§ 143) v hlavě II, a proto již v hlavě III není uveden.

V hlavě III jsou obsaženy trestné činy proti lidské důstojnosti, a to jen ve sféře pohlavní. Jako trestné činy tohoto druhu se postihují jednání, která jsou v rozporu s mravními názory společnosti na sexuální vztahy. Pod společným názvem tu jsou uvedeny trestné činy, které mimo lidské důstojnosti chrání:

– svobodu rozhodování v pohlavních vztazích (§ 160 až 162, a také 163),

– nerušený mravní a tělesný vývoj dětí, který by mohl být narušen předčasnými pohlavními styky nebo jiným nevhodným jednáním (§ 163 až 165),

– morální zásadu nedovolující soulož mezi nejbližšími příbuznými (§ 166).

Předmětem útoku zde vždy mohou být jak osoby mužského, tak i osoby ženského pohlaví.

Po subjektivní stránce je třeba u všech trestných činů úmyslného zavinění.

K § 160:

Skutková podstata trestného činu znásilnění (§ 160) je doplněna v odstavci 1 o jednání, které bylo dosud postihováno jako vydírání, přičemž zcela zjevně takové jednání patří mezi sexuální trestné činy a ani přísnost postihu takového jednání neodpovídala typové závažnosti donucení k pohlavnímu styku (pouhé nucení, aniž by k pohlavnímu styku došlo bude postihováno jako pokus podle § 21). Navíc v rámci vydírání nebylo postihováno zneužívání bezbrannosti, které je právě typické pro takové jednání. Při tomto pojetí skutkové podstaty lze také lépe navázat na základní skutkovou podstatu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby vyjadřovaly typovou závažnost jednotlivých kvalifikovaných skutkových podstat. Kvalifikovanou skutkovou podstatou podle § 160 odst. 2 písm. a) je i vymezení dosavadního znásilnění, kde jsou přísněji trestné určité nebezpečnější formy pohlavního styku, a to s vyšší trestní sazbou než dosud. V této souvislosti osnova upřesnila i pojem obdobného pohlavního styku jako styku provedeného srovnatelným způsobem, neboť nejde o „obdobný pohlavní styk jako soulož“, ale o provedení pohlavního styku obdobným způsobem (např. orální pohlavní styk nebo anální pohlavní styk).

K § 161:

Skutková podstata sexuálního nátlaku (§ 161) pak doplňuje ochranu proti dalším formám sexuálního zneužívání tak, aby byla zajištěna ochrana i před takovým v praxi se též vyskytujícím jednáním. Toto ustanovení je i provedením rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/JHA o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii srov. čl. 2 písm. c) i) a iii) a čl. 5 odst. 1, 2 písm. a), c).

K § 162:

Vzhledem k tomu, že formulace skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání (§ 162) se v praxi osvědčuje, přebírá ho osnova v zásadě beze změny, pouze vzhledem k nutnosti implementace rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/JHA o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii se do odstavce 2 doplňuje i zneužívání svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu srov. čl. 2 písm. c) iii) a čl. 5 odst. 1, 2 písm. c).

K § 163:

Obdobně je tomu u trestného činu kuplířství (§ 163), jehož znění bylo upraveno jen s ohledem na skutkovou podstatu obchodování s lidmi (§ 143), která není již formulována jen pokud jde o přeshraniční obchodování, ale zcela obecně, a proto se vztahuje i na vnitrostátní obchodování s lidmi. Další změny si vyžádalo i provedení rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/JHA o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii srov. čl. 2 písm. a) a čl. 5 odst. 1, 2 písm. b).

K § 164:

Provozování prostituce v blízkosti školy nebo jiného místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro návštěvu osob mladších než osmnáct let, nebo v domě, kde bydlí osoby mladší než osmnáct let, zpravidla mravně ohrožuje mládež, a proto osnova po vzoru některých zahraničních úprav (např. § 184b německého trestního zákoníku) zavádí trestní sankce i za taková jednání úpravou trestného činu prostituce ohrožující mládež (§ 164).

K § 165:

Znění skutkové podstaty trestného činu šíření a přechovávání pornografie (§ 165) bylo upraveno v návaznosti na Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte proti prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografie ze dne 25. května 2000 a na Úmluvu o počítačové kriminalitě, Budapešť, ze dne 23. listopadu 2001 (článek 9). V návaznosti na tyto mezinárodní dokumenty byly také upraveny sazby trestu odnětí svobody tak, aby zajišťovaly účinný postih výroby a šíření, ale i opatřování a držení zejména dětské pornografie a pornografie zobrazující jiné uvedené patologické praktiky, a v souvislosti s tím i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby byl umožněn přísnější postih šíření a přechovávání pornografie v rámci organizovaných skupin, dále její šíření prostřednictvím veřejně přístupnou počítačovou sítí (zejména Internet) nebo jiným podobně účinným způsobem. Toto ustanovení je i provedením rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/JHA o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii srov. čl. 3 odst. 1 a čl. 5 odst. 1, 2 písm. c), a proto bylo do této skutkové podstaty doplněno i kořistění z pornografického díla zobrazujícího dítě nebo osoby, jež se jeví být dítětem nebo z účasti dítěte na takovém pornografickém díle nebo jinak v té souvislosti dítě vykořisťuje nebo zneužívá.

K § 166:

Skutková podstata trestného činu soulože mezi příbuznými byla upravena tak, aby se vztahovala jen na vykonání soulože s pokrevním příbuzným, neboť objektem tohoto trestného činu je morální zásada nedovolující soulož mezi nejbližšími příbuznými, která je založena na zkušenosti, že potomstvo z blízkého příbuzenství bývá ohroženo degenerací, což nehrozí u příbuzenství vzniklého adopcí. V tomto směru nelze přehlédnout ani právní úpravu osvojení, která připouští i osvojení zrušitelné, které může soud zrušit na návrh osvojence nebo osvojitele, byť jen z důležitých důvodů (§ 73 odst. 1 zákona o rodině).

K hlavě IV – Trestné činy proti rodině a dětem (§ 167 až 179)

Obecně k hlavě IV:

Ochrana rodiny, dětí a mládeže vůbec je zakotvena v základních mezinárodních dokumentech a úmluvách, zejména v článku 16 Všeobecné deklarace lidských práv, článku 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) a v článku 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení č. 41/1996 Sb.). Ochranu rodiny zakotvuje Listina základních práv a svobod, která je podle článku 3 Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky. Podle článku 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Dne 20. listopadu 1989 byla v New Yorku přijata Úmluva o právech dítěte, která vstoupila v platnost dnem 2. září 1990 na základě svého článku 49 odst. 1. Pro Českou republiku jako nástupnický stát ČSFR platí tato úmluva v souladu s jejím článkem 49 odst. 2 od 6. února 1991 (srov. sdělení č. 104/1991 Sb.). Další důležitou mezinárodní smlouvou, která se dotýká rodiny a mládeže, je také Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (srov. vyhlášku č. 62/1987 Sb.).

Ustanovení této hlavy poskytují trestněprávní ochranu rodině a mládeži v podstatě ve stejném rozsahu jako v platné úpravě, která se v zásadě osvědčila. Katalog trestných činů proti rodině a mládeži byl doplněn jen o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 172).

K § 167 a 168:

Osnova přejímá zcela beze změny skutkovou podstatu trestného činu dvojího manželství (§ 167). Skutkovou podstatu opuštění dítěte rozšiřuje na opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 168), kde vedle opuštění dítěte je také postihováno opuštění svěřené osoby, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže opatřit pomoc. Tím je zajišťována trestněprávní ochrana proti opuštění u dospělé osoby, která pro stáří, nemoc, těžkou invaliditu nebo opožděný vývoj není schopna se o sebe postarat a v dané situaci si sama pomoci. Zásadním způsobem jsou upraveny také okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to nejenom z hlediska těžších následků (těžké újmy na zdraví nebo smrti), ale i v případech opuštění dítěte mladšího tří let, které vyžaduje vždy zvláštní péči, anebo dopustí-li se takového činu pachatel opětovně nebo nejméně na dvou osobách.

K § 169 a 170:

Zanedbání povinné výživy, včetně ustanovení o účinné lítosti (§ 169 a § 170) osnova upravuje zcela ve shodě s platným zněním, neboť judikatura v této oblasti je velmi stabilizovaná a v praxi tato ustanovení nečiní žádných podstatných potíží.

K § 171:

U trestného činu týrání svěřené osoby (§ 171) osnova doplňuje jen některé zvlášť přitěžující okolnosti, které vedle přísnějšího postihu těžších následků na životě nebo zdraví charakterizují způsob spáchání tohoto trestného činu, a to je-li páchán nejméně na dvou osobách.

K § 172:

V souladu s již v minulosti předloženými a projednávanými návrhy na úpravu tzv. domácího násilí (senátní návrh senátorky Seitlové a dalších) osnova upravuje také týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 172), neboť je třeba vyjádřit specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit. Týrání se bude podle osnovy týkat jak osob blízkých (§ 410), tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Pod pojmem „týrání“ soudní praxe rozumí zlé nakládání s osobou žijící s pachatelem ve společné domácnosti, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (může jít o bití, pálení či jiné tělesné poškozování, ale i psychické a sexuální násilí, vydírání nebo zneužívání, vyhrožování, nucení k ponižujícím úsluhám, k žebrotě nebo činnostem, které týranou osobu neúměrně fyzicky nebo psychicky zatěžují apod.). K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. odstavec 2 písm. d)]. Může jít, jak již bylo naznačeno, o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Pokud jde o vymezení obytného prostoru používá návrh pojmu „společné obydlí“ a nikoli „společná domácnost“. Pojem „společné obydlí“ navazuje na pojem „obydlí“, který je vymezen v § 415, jako „dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející“. Toto vymezení pokrývá tedy mimo obytných domů a bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje apod., tedy veškeré prostory sloužící k bydlení lidí. Tento pojem neklade důraz na vedení společné domácnosti, ale jen na faktický stav společného bydlení, ať už jeho důvodem je jakýkoli titul, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah i faktické společné bydlení na základě rodinných i jiných vztahů. Naproti tomu pojem „společná domácnost“ je pojmem, který používá platný občanský zákoník (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) např. v ustanovení § 706 a který nečiní při výkladu potíže, neboť podle § 115 občanského zákoníku „domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby“, což je stav, kdy určité osoby společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy, přičemž není třeba, aby všichni příslušníci domácnosti přispívali na společné potřeby pouze finančně (např. u nezletilých dětí bude určovat společnou domácnost s některým z rodičů dohoda těchto rodičů, popř. soudní rozhodnutí). Naproti tomu o společné uhrazování nákladů nejde tam, kde osoby sice bydlí ve společném bytě, ale hospodaří se svými příjmy odděleně (např. rozvedení manželé nebo vztah nájemce a podnájemce atd.). Jde tedy o užší vymezení než pojem „společné obydlí“, které by nepokrývalo např. týrání rozvedené manželky, která může jen obtížně sehnat vlastní byt, např. pro nedostatek finančních prostředků. Podobně by tomu bylo u chudého podnájemníka apod. Z těchto důvodu je navrhován jako lépe vystihující situaci pojem „společné obydlí“. V okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby jsou použity okolnosti stejné jako v ustanovení § 172 o týrání svěřené osoby, včetně způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti z nedbalosti. Pokud by však jednání pachatele vedlo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví nebo ke smrti týrané osoby či osob, bude to možno vyjádřit i souběhem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí s těžkým ublížením na zdraví (§ 118), zejména při naplnění některé ze zvlášť přitěžujících okolností, anebo s trestným činem vraždy (§ 113). Přitom je třeba vycházet z úvahy, že při způsobení takové závažnější poruchy zdraví by kvalifikace jednání bez použití souběhu trestných činů nevystihovala plně povahu činu (srov. R 11/1984, s. 84 až 85).

Vzhledem k tomu, že osoby uvedené v § 171, zejména děti jsou bezbrannější, je třeba jim poskytnout vyšší ochranu než osobám uvedeným v ustanovení § 172, je trestní sazba v základní skutkové podstatě podle § 172 odst. 1 mírnější. Tento rozdíl se však již stírá u jednotlivých zvlášť přitěžujících okolností, a to vzhledem k jejich povaze a totožnému vymezení, a proto jsou trestní sazby v ustanoveních § 171 odst. 2 a 3 a § 172 odst. 2 a 3 stejné.

K § 173 až 176:

U trestných činů únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 173), ohrožování výchovy dětí (§ 174), svádění k pohlavnímu styku (§ 175), včetně beztrestnosti osoby mladší osmnácti let (§ 176), které byly nově upraveny v souvislosti s přijetím zákona o soudnictví ve věcech mládeže, vychází osnova v podstatě z platného znění těchto skutkových podstat. U trestného činu svádění k pohlavnímu styku pouze upřesňuje skutkovou podstatu tak, aby v souladu s formálním pojetím trestného činu směřovala k postihu takového jednání za účelem pohlavního uspokojení (nikoli např. k postihu malířů nebo sochařů při vytváření uměleckých děl) a u trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 173) pak zpřísňuje trestní postih kvalifikovaných skutkových podstat při zavedení dalších okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, které se vážou na těžší následky zejména na zdraví a životě (těžká újma na zdraví a smrt), a na získání značného prospěchu nebo prospěchu velkého rozsahu. Vzhledem k nutnosti implementace rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/JHA o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii se do odstavce 2 doplňuje nová okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to spáchání tohoto činu na dítěti mladším 15 let srov. čl. 2 písm. c) ii) a čl. 5 odst. 2 písm. c).

U trestného činu ohrožování výchovy dětí (§ 174) osnova upravuje znění odstavce 2 v tom směru, aby se vztahoval na umožnění hry opakovaně nebo ve větší míře a nikoli na větší počet hracích přístrojů, které poskytují možnost peněžité výhry, jak tomu je podle platného znění, neboť nezáleží na tom, zda osoba mladší patnácti let uskutečnila hru na více přístrojích (viz množné číslo v platné úpravě), ale na tom, zda jí bylo umožněno hrát opakovaně nebo ve větší míře, tj. po delší dobu.

K § 177 až 179:

Trestný čin podávání alkoholických nápojů dětem (§ 177) osnova upřesňuje v tom směru, aby postihla již opakované jednání (nikoli jen soustavné) spočívající v prodání, podání, ale i poskytnutí alkoholu k požívání, kdy pachatel dítěti jen úmyslně umožňuje požívat alkohol, aniž by mu ho přímo prodával nebo podával - a to i jen jedinému dítěti. Současně osnova také odstraňuje formulační nepřesnosti, které praxe musela překlenovat výkladem (např. záměna alkoholických nápojů za alkohol – viz § 414). Současně tím bylo znění dáno do souladu s vymezením § 177.

Obdobným způsobem upřesnila osnova i osvědčenou skutkovou podstatu trestného činu podávání anabolických látek dětem (§ 178). Zmocňující ustanovení obsažené v § 179 pak bylo ponecháno beze změny.

K hlavě V – Trestné činy proti majetku (§ 180 až 207)

Obecně k hlavě V:

Hlava pátá upravuje trestné činy proti majetku, které tvoří základ trestněprávního postihu, neboť jde o nejčastěji páchané, a z tohoto důvodu také trestané činy. Tyto trestné činy byly v období od roku 1990 poměrně často novelizované a tyto novelizace prošly z hlediska jejich účinnosti i náležitým ověřením v praxi, a proto bylo možné je v převážné většině, pokud jde o základní skutkové podstaty, zařadit bez podstatnějších změn do osnovy nového trestního zákoníku. Určitá upřesnění některých skutkových podstat (např. trestného činu zpronevěry, úvěrového podvodu, pojistného podvodu, subvenčního podvodu, poškozování věřitele, zvýhodňování věřitele, způsobení úpadku – dřívějšího předlužení apod.) navazují na praktické zkušenosti z jejich aplikace. Zásadním způsobem byly pak upřesněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby navazující na základní skutkové podstaty jednotlivých majetkových trestných činů tak, aby postihly zásadně všechna typově závažnější jednání, která se v praxi obvykle vyskytují, ať už jde o způsob jednání, těžší následky či některé zvláštní okolnosti typických, v praxi se vyskytujících případů.

K § 180:

U trestného činu krádeže (§ 180) je oproti platnému znění v rámci základní skutkové podstaty postihováno, bez ohledu na výši způsobené škody, zmocnění se cizí věci, došlo-li k němu na území, na němž byla provedena evakuace, tedy v místě, kde je z tohoto důvodu velmi ztížena ochrana majetku, přičemž pachatel zde využívá této situace a projevuje zvláštní bezohlednost, která si zaslouží přísnější postih. Zásadní zpřísnění pak v tomto směru zavádí odstavec 4 písm. a), jestliže pachatel spáchal trestný čin krádeže za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, čímž se reaguje na takové trestné činy páchané v minulosti zejména při povodních. Ve společnosti se také rozšířilo opakované páchání majetkových přestupků formou krádeží v supermarketech a dalších obchodech se samoobslužným prodejem, proto osnova v odst. 1 písm. f) zavádí trestnost pro trestný čin krádeže, jestliže pachatel byl v posledních dvou letech za obdobný čin postižen (nikoli odsouzen nebo potrestán). Recidiva ve formě odsouzení nebo potrestání v posledních třech letech je pak znakem přísněji trestné samostatné skutkové podstaty krádeže podle § 180 odst. 2. V souvislosti s tím se v odstavci 3 písm. b) používá pojem větší škody (50 000 Kč), kterou zákon sice v platné úpravě definuje, ale pro vymezení výše škody u majetkových trestných činů ji vůbec nepoužívá (tomu odpovídá i přísnější sazba - dosud škoda nikoli malá se sazbou šest měsíců až tři léta a nyní větší škoda se sazbou jeden rok až pět let). Tím bude zajištěno i náležité odstupňování postihu krádeží vzhledem k výši škody, kdy rozhodující hranice budou 5 000, 50 000, (doposud 25 000), 500 000 a 5 000 000 Kč. Zvýšenou ochranu si podle osnovy zaslouží i předměty kulturní hodnoty a archiválie a zvláště věci patřící do sbírek muzejní povahy nebo kulturní památky, u kterých jejich kulturní a historická hodnota zpravidla značně přesahuje jejich finanční vyjádření. Osnova zavádí i novou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to způsobení stavu těžké nouze jinému, čímž se přísněji postihuje jednání, kterým pachatel jinému způsobí zvlášť závažný zásah do osobních a majetkových poměrů poškozeného vedoucí k reálnému ohrožení jeho existenčních jistot, kdy je vystaven nutnosti žít pod hranicí životního minima, nebo ohrožující uspokojování jeho základních životních potřeb (např. odcizení invalidního vozíku tělesně postiženému).

K § 181:

U trestného činu zpronevěry (§ 181) je rozšíření této skutkové podstaty i na zpronevěření svěřené jiné majetkové hodnoty (např. pohledávky nebo některého z nehmotných statků). Stejná úprava nebyla však provedena u trestného činu krádeže s přihlédnutím k tomu, že zmocnění se jiné majetkové hodnoty je jen obtížně představitelné a zpravidla takové jednání bude naplňovat znaky trestného činu podvodu (§ 185) popř. s použitím ustanovení § 405. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zde byly doplněny obdobným způsobem jako u trestného činu krádeže.

Vzhledem k tomu, že ve společnosti se také rozšířilo opakované páchání majetkových přestupků formou zpronevěry, návrh v odstavci 1 písm. b) zavádí trestnost pro trestný čin zpronevěry, jestliže pachatel byl v posledních dvou letech za obdobný čin postižen (nikoli odsouzen nebo potrestán). Recidiva ve formě odsouzení nebo potrestání v posledních třech letech je pak znakem přísněji trestné samostatné skutkové podstaty.

K § 182 a 183:⁠​​​‌​​​​​‌‌‌​​​‌⁠

Trestné činy neoprávněného užívání cizí věci (§ 182) a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (§ 183) osnova přebírá, pokud jde o základní skutkové podstaty, bez zásadnějších změn. U těchto trestných činů osnova zavádí i další zvlášť přitěžující okolnosti, a to u všech skutkových podstat spáchání činu členem organizované skupiny a u neoprávněného užívání věci i spáchání činu osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, způsobení stavu těžké nouze jinému nebo škody velkého rozsahu. U trestného činu neoprávněného užívání cizí věci (§ 182) poskytuje osnova zvýšenou ochranu i předmětům kulturní hodnoty a archiváliím a zvláště věcem patřícím do sbírek muzejní povahy nebo kulturním památkám, u kterých jejich kulturní a historická hodnota zpravidla značně přesahuje jejich finanční vyjádření. U trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (§ 183) byly pak doplněny i další zvlášť přitěžující okolnosti, a to způsobení škody velkého rozsahu a způsobení stavu těžké nouze jinému.

K § 184:

U trestného činu neoprávněného nakládání s platebním prostředkem (§ 184) osnova rozšiřuje trestněprávní ochranu z platební karty i na další platební prostředky a cenné papíry jiného, přičemž současně provádí plnou transpozici Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2000/413/JHA, a proto mimo neoprávněného opatření sobě nebo jinému zavádí i trestněprávní postih dalších jednání, a to přijetí, dopravení, vyvezení, dovezení, provezení a přechovávání platebního prostředku, směnky, šeku, cestovního šeku nebo záruční šekové karty jiného. Použití těchto platebních prostředků bude vyjádřeno souběhem trestného činu neoprávněného nakládání s platebním prostředkem podle § 184 a příslušného majetkového trestného činu, zpravidla trestného činu podvodu podle § 185.

K § 185:

Také u trestného činu podvodu (§ 185), který je jinak v základní skutkové podstatě přebírán osnovou beze změny, jsou stanoveny obdobné přitěžující okolnosti jako u trestných činů krádeže, zpronevěry nebo i neoprávněného užívání cizí věci, tak aby tím byly vyjádřeny typově závažnější případy.

Vzhledem k tomu, že ve společnosti se také rozšířilo opakované páchání majetkových přestupků formou podvodu, návrh v odstavci 1 písm. b) zavádí trestnost pro trestný čin podvodu, jestliže pachatel byl v posledních dvou letech za obdobný čin postižen (nikoli odsouzen nebo potrestán). Recidiva ve formě odsouzení nebo potrestání v posledních třech letech je pak znakem přísněji trestné samostatné skutkové podstaty.

K § 186 až 188:

Osnova zachovává zvláštní typy podvodů, které dále vzhledem k zkušenostem praxe doplňuje a propracovává. Tato zvláštní úprava pojistného a úvěrového podvodu je odůvodněna tím, že takové jednání, které tyto skutkové podstaty trestají je jen obtížně postižitelné podle obecné skutkové podstaty podvodu, přičemž jak ukázaly zejména devadesátá léta minulého století má jednání jimi postihované, které se dotýká činnosti pojišťoven a bank, dalekosáhlé důsledky pro ekonomiku republiky jako celku.

U těchto speciálních trestných činů pojistného podvodu (§ 186), úvěrového podvodu (§ 187) a dotačního podvodu (§ 188), který byl pro svou zvláštní a rozdílnou povahu od úvěrového trestného činu upraven samostatně, byly provedeny zásadnější změny než jen obdobně vymezené zvlášť přitěžující okolnosti. Trestný čin dotačního podvodu byl mimo dotací a subvencí výslovně rozšířen i na návratné finanční výpomoci a příspěvky. U trestných činů pojistného podvodu a úvěrového podvodu byly v základních skutkových podstatách s ohledem na formální pojetí trestného činu zavedeny spodní hranice škody nikoli nepatrné obdobně jako u trestného činu podvodu i ostatních majetkových trestných činů, když pro odlišný režim zde není důvod. Naproti tomu u dotačního podvodu podle § 188 odst. 1 se žádné kvantifikační hledisko v této základní skutkové podstatě, s přihlédnutím k specifičnosti žádané subvence nebo dotace, nevyžaduje. U úvěrového podvodu byla pak do odstavce 1 doplněna i slova „při čerpání úvěru“, neboť některé úvěrové smlouvy vážou čerpání úvěru na splnění určitých podmínek. Z hlediska typové závažnosti byla odlišena i skutková podstata úvěrového podvodu podle § 187 odst. 2, kde není rozhodující způsobení škody, ale naopak použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel v nikoli malém rozsahu. Obdobně je tomu pak u dotačního podvodu podle § 188 odst. 2.

K § 189:

U trestného činu provozování nepoctivých her a sázek podle § 189 zavádí osnova jen příslušné nové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby byly náležitě postiženy typově závažnější v praxi se vyskytující případy.

K § 190 až 192:

Obdobně je tomu i u trestných činů podílnictví (§ 190), podílnictví z nedbalosti (§ 191) a legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 192), kde v souladu s požadavky vyplývajícími z mezinárodních dokumentů, zejména z Evropské úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (č. 33/1997 Sb.), Společné akce Rady 1998/699/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti (31998E0699), Rámcového rozhodnutí Rady 2001/500/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti (32001F0500) a doporučení Výboru expertů Rady Evropy k hodnocení opatření proti praní špinavých peněz (PC-R-EV) byla znění těchto skutkových podstat doplněna tak, aby se tyto trestné činy vztahovaly nejen na věci nebo jiný majetkový prospěch získaný trestným činem spáchaným v České republice, ale i na věci nebo jiný majetkový prospěch získaný trestným činem v cizině.

Sazba u základních skutkových podstat trestných činů podílnictví (§ 190) a legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 192) byla upravena v základní skutkové podstatě v souladu s článkem 2 Rámcového rozhodnutím Rady ze dne 26. června 2001 o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti (32001F0500), který stanoví, aby za závažné trestné činy vymezené v Úmluvě Rady Evropy z roku 1990 o praní špinavých peněz, vysledování, zajištění a propadnutí výnosů z trestné činnosti bylo možné uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně čtyři roky. Vzhledem k tomu, že však taková věc nebo výnos může pocházet z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bylo obdobně jako v § 337 odst. 1 stanoveno, že bude-li takový čin spáchán „ve vztahu k věci, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším“.

Také u úmyslné formy trestného činu podílnictví podle § 190 návrh upravuje podobně jako u trestného činu krádeže, zpronevěry nebo podvodu tzv. přestupkovou recidivu, aniž by však na ni vázal okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

U trestných činů podílnictví (§ 190) a podílnictví z nedbalosti (§ 191) byly doplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby obdobným způsobem jako u trestného činu krádeže tak, aby zvýšená ochrana byla poskytnuta i předmětům kulturní hodnoty a archiváliím a zvláště věcem patřícím do sbírek muzejní povahy nebo kulturním památkám, u kterých jejich kulturní a historická hodnota zpravidla značně přesahuje jejich finanční vyjádření.

K § 193 až 196:

V podstatě beze změny v základních skutkových podstatách oproti platnému znění trestního zákona upravuje osnova trestné činy lichvy (§ 193), kde je pouze doplněno zneužití i lehkomyslnosti, zatajení věci (§ 194), porušování povinnosti při správě cizího majetku (§ 195), porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (§ 196), kde nedbalost vědomá je nahrazena nedbalostí hrubou ve smyslu § 16 odst. 2. U trestných činů lichvy a zatajení věci jsou pak doplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby obdobně jako je tomu u ostatních majetkových trestných činů.

K § 197 až 202:

U tzv. úpadkových deliktů – poškozování věřitele (§ 197), zvýhodňování věřitele (§ 198), způsobení úpadku (§ 199 – dřívější předlužení), porušení povinnosti v řízení o konkursu (§ 200), pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím (§ 201) a porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 202 – dříve zařazené do poškozování věřitele) byly provedeny jen dílčí změny upřesňující a doplňující dikci těchto ustanovení.

Nejpodstatněji bylo změněno a doplněno poškozování věřitele (§ 197), kde mimo již zmíněného osamostatnění skutkové podstaty, nyní nazvané porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 202), byly doplněny další, v praxi se vyskytující formy jednání, které je třeba také postihnout jako poškozování věřitele (postoupení své pohledávky, anebo převzetí dluhu jiného, zatížení věci, která je předmětem závazku, nebo její pronajmutí, a předstírání nebo uznání práva nebo závazku ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti).

Vzhledem k formálnímu pojetí trestného činu a s přihlédnutím k formulaci ostatních majetkových trestných činů byly do skutkových podstat trestných činů poškozování věřitele a zvýhodňování věřitele doplněny spodní hranice škody nikoli malé (25 000 Kč), která s ohledem na tento druh trestné činnosti tvoří spodní hranici trestní odpovědnosti za tyto trestné činy, jež je podobně jako u daňových deliktů vyšší než u klasických majetkových trestných činů, např. krádeže, zpronevěry, podvodu apod. (škoda nikoli nepatrná – 5 000 Kč). Trestné činy zvýhodňování věřitele a způsobení úpadku byly rozšířeny na oba úpadkové stavy, tedy jak na předlužení, tak i na neschopnost plnit své splatné závazky, když pro dosavadní zúžení pouze na jeden tento stav (navíc u každé této skutkové podstaty jiný) není logický důvod.

U trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu (§ 200), který byl mezi majetkové trestné činy přesunut z trestných činů hospodářských, byly doplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vázané na obvyklé těžší následky.

Nový trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 202), který byl dříve nesystémově zařazen do poškozování věřitele, byl při nové úpravě rozšířen na všechna prohlášení o majetku před státními orgány činěná na základě zákonné povinnosti a navíc, pokud jde o formy jednání popsané ve skutkové podstatě, i na vyhýbání se takové zákonné povinnosti, které se v praxi také poměrně často vyskytuje.

K § 203:

Do poškozování cizí věci podle § 203 bylo jako samostatná skutková podstata (odstavec 2) zařazeno poškození cizí věci postříkáním, pomalováním či popsáním barvou nebo jinou látkou (tzv. sprejerství), které na rozdíl od základní skutkové podstaty podle odstavce 1 není vázáno na dosažení škody nikoli nepatrné, ale je svou povahou poškozováním cizí věci, a které bylo dosud upraveno v samostatném ustanovení. Upraveny byly také okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to v souladu s ostatními majetkovými trestnými činy.

Také u trestného činu poškozování cizí věci návrh upravuje podobně jako u trestného činu krádeže, zpronevěry nebo podvodu tzv. přestupkovou recidivu, ale i případy, kdy došlo k předchozímu odsouzení nebo potrestání pro trestný čin, kdy pak nezáleží na způsobené škodě.

K § 204 až 206:

Skutkové podstaty trestných činů neoprávněného přístupu k počítačovému systému a poškození a zneužití záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací (§ 204) a opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat (§ 205) jsou v osnově upraveny na základě Úmluvy o počítačové kriminalitě, Budapešť, ze dne 23. listopadu 2001, kdy bylo třeba zapracovat zejména články 2 až 11, které stanoví kriminalizaci nezákonného získání přístupu k počítačovému systému, nezákonného odposlechu počítačového systému technickými prostředky, neoprávněného poškození, vymazání, snížení kvality, pozměnění nebo potlačení počítačových dat, která jako širší pojem zahrnují i počítačové informace, omezování funkčnosti počítačového systému pomocí manipulace s počítačovými daty, počítačového padělání, dále výrobu, prodej, opatření za účelem použití, držení, dovoz, distribuci a zpřístupňování zařízení, která jsou vytvořena nebo uzpůsobena k páchání uvedených trestných činů podle článků 2 až 5 uvedené Úmluvy, nebo přístupových hesel, kódů a podobných počítačových dat, pokud má pachatel v úmyslu tato zařízení nebo kódy použít ke spáchání uvedených trestných činů podle článků 2 až 5 uvedené Úmluvy atd. V souvislosti s tím osnova na základě požadavků z praxe upravuje i trestný čin poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti podle § 206.

K § 207:

Trestný čin zneužívání vlastnictví (§ 207) osnova přebírá z platné právní úpravy obsažené v trestním zákoně, přičemž blíže z hlediska přesnosti skutkové podstaty popisuje „jiný důležitý zájem“, a to i s využitím tzv. blanketní skutkové podstaty.

K hlavě VI – Trestné činy hospodářské (§ 208 až 252)

Obecně k hlavě VI:

Trestné činy hospodářské tvoří významnou součást trestního zákoníku i v demokratické společnosti založené, pokud jde o ekonomiku, na tržním hospodářství, neboť je třeba zajistit adekvátní trestněprávní ochranu ekonomiky před trestnou činností, a tím i ochranu nového hospodářského mechanismu a systému ekonomických vztahů. Hospodářské zájmy jsou chráněny i v dalších hlavách

i trestního zákona, zejména v hlavě páté, jestliže tu je výrazný prvek majetkové škody, a v hlavě deváté, pokud je tu úmysl poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost republiky.

V oblasti hospodářských trestných činů je však třeba zvláště uplatňovat zásadu pomocné úlohy (subsidiarity) trestní represe, a proto se zásahy státu pomocí trestněprávních prostředků omezují v podstatě na:

a) postih pro nesplnění povinností vůči státu, zejména finančních (daňových, celních, devizových atd.),

b) postih pro nedodržení důležitých předpisů vymezujících rámec podnikání a závazná pravidla podnikání, včetně zajištění rovnosti na trhu (neoprávněné podnikání, porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi, porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, porušování závazných pravidel hospodářského styku apod.),

c) postih různých jednání podvodného charakteru (poškozování spotřebitele, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě apod.),

d) ochranu tajemství obchodních informací a účetní evidence (zneužívání informací v obchodním styku, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění atd.),

e) ochranu měny a závazků vyplývajících z mezinárodních smluv a úmluv (padělání a pozměňování peněz, průmyslová práva, autorské právo, poškozování finančních zájmů Evropských společenství apod.).

Hlava šestá

i se člení na čtyři díly:

–Díl první – Trestné činy proti měně,

–Díl druhý – Trestné činy daňové, poplatkové a devizové,

–Díl třetí – Trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou,

–Díl čtvrtý – Trestné činy proti průmyslovým právům a proti autorskému právu.

K dílu 1 – Trestné činy proti měně (§ 208 až 213)

K § 208 až 211:

Osnova přejímá základní skutkové podstaty padělání a pozměňování peněz (§ 208), udávání padělaných a pozměněných peněz (§ 209) a výroby a držení padělatelského náčiní (§ 210) v podstatě beze změny z platného trestního zákona, neboť jde o osvědčené skutkové podstaty, jejichž aplikace je v praxi již zažitá a podpořená bohatou judikaturou. U trestného činu padělání a pozměňování peněz jsou doplněny další zvlášť přitěžující okolnosti, a to spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a spáchání takového činu ve velkém rozsahu.

Skutková podstata trestného činu výroby a držení padělatelského náčiní (§ 210) je v návaznosti na Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 28. května 2001 o potírání podvodů a padělání bezhotovostních platebních prostředků (2001/413/JVV), pokud jde o formy páchání doplněna o „dopravování“ a pokud jde o jednotlivé prostředky používané k padělání nebo pozměňování peněz a při použití § 217 i bezhotovostních platebních prostředků je vedle nástroje nebo jiného předmětu určeného k padělání nebo pozměňování peněz doplněn i počítačový program a pomůcka určená k takovému padělání nebo pozměňování.

Obligatorní ukládání trestu propadnutí věci nebo ochranného opatření zabrání věci, které vyžaduje uvedené Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie upravují obecná ustanovení § 70 odst. 3 a § 102 odst. 2.

K § 211:

Osnova zavádí, v souladu s Rámcovým rozhodnutím Rady ze dne 29. května 2000 o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním eura (2000/383/JVV), ve znění Rámcového rozhodnutí Rady ze dne 6. prosince 2001, kterým se mění Rámcové rozhodnutí Rady 2000/383/JVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním eura (2001/888/JVV), novou skutkovou podstatu opatření, přechovávání a udávání neoprávněně vyrobených peněz a peněz dosud do oběhu nevydaných (§ 211), neboť v souvislosti s měnovými opatřeními a stále důležitější rolí měny ve vztazích mezi státy a zejména ve vazbě na univerzální platidlo zavedené v Evropské unii v podobě eura, je nezbytně nutné zajistit odpovídající trestněprávní postih i takových forem jednání, která narušují měnovou stabilitu uváděním do oběhu sice pravých, avšak neoprávněně použitých peněz. Jejich zdrojem bude zpravidla kriminální jednání, jímž se pachatelé zmocní pravých peněz ještě před tím, než jsou uvedeny do oběhu standardními způsoby, a jež – takto nelegálně fakticky „staženy“ z oběhu – musí být nahrazeny jinými penězi, čímž se objem peněz v oběhu zvyšuje, avšak není podložen reálnou hodnotou potud, že množství peněz je uměle navyšováno právě o tu část měny, která byla předtím odcizena a je posléze uváděna protiprávně (a vlastně duplicitně) do oběhu vedle té části měny, která je standardním způsobem udržována v oběhu.

K § 212:

V souladu s Rámcovým rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2001/413/JVV o boji proti podvodům a padělání v oblasti bezhotovostních platebních prostředků osnova ponechává v podstatě bez zásadních změn společné ustanovení (§ 212), které bude poskytovat ochranu proti padělání penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským platebním prostředkům, které jsou vždy bezhotovostními, a proto se tento pojem vypouští, dále nově záručním šekovým kartám, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům.

K § 213:

Ustanovení o ohrožování oběhu tuzemských peněz bylo k návrhu České národní banky převzato do trestního zákoníku s úpravou spočívající ve vypuštění dosavadního odstavce 2 písm. b), který sankcionoval „shromažďování drobných tuzemských peněz bez hospodářské potřeby“.

K dílu 2 – Trestné činy daňové, poplatkové a devizové (§ 214 až 221)

K § 214:

Ustanovení o trestných činech daňových, poplatkových a devizových chrání zájem státu na řádném vyměření a odvedení daní a poplatků a v oblasti devizové zájem státu na vývoji platební bilance, pokud bezprostředně ohrožuje platební schopnost vůči zahraničí nebo vnitřní měnovou rovnováhu České republiky. Osnova v podstatě přejímá osvědčenou právní úpravu těchto trestných činů z platného trestního zákona s určitými upřesněními těch skutkových podstat, jejichž používání činí v praxi aplikační problémy.

U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 214) je dosud legislativně oddělená samostatná skutková podstata sankcionující vylákání povinné výhody na některé z povinných plateb (§ 148 odst. 2 platného trestního zákona, ve znění zák. č. 253/1997 Sb.) převedena do základní skutkové podstaty obsahující klasické zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (odstavec 1), čímž je odstraněna dosavadní nemožnost sčítat vylákanou výhodu na povinné platbě se zkrácením daně, poplatku nebo podobné povinné platby. To má význam jak z hlediska naplnění základní skutkové podstaty (viz větší rozsah), tak i z hlediska naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ( viz značný rozsah a velkého rozsahu), kde je možno při navrhované úpravě bez problémů sčítat rozsah vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb a rozsah zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby. Je tak odstraněno např. u daně z přidané hodnoty zvýhodnění těch pachatelů (často v důsledku jen náhodných okolností), u kterých v důsledku jejich jednání týkajícího se uplatňování odpočtů, převýšil nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu daňovou povinnost na výstupu, a v důsledku toho vznikl tzv. nadměrný odpočet, který je potřeba považovat za daňovou výhodu a nikoli za zkrácení daně. Dále je do této skutkové podstaty doplněno i krácení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které sem logicky patří (srov. i § 215 – dosavadní § 147 platného trestního zákona).

K § 215 a 216:

Ve vymezení skutkové podstaty neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění (§ 215) jsou upřesněny základní pojmy vymezující dosavadní pojmy „plátce“ a „poplatníka“ tak, aby byly v souladu nejen s daňovými předpisy, ale i s předpisy upravujícími pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění [srov. zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (zejména § 3 a § 8 odst. 1), a zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zejména § 4 a § 8 odst. 4)]. Zvláštní ustanovení o účinné lítosti (§ 216) osnova přejímá z platné právní úpravy beze změny.

K § 217:

U trestného činu nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (§ 217) osnova rozšiřuje pouze možnost ukládat alternativní tresty (trest zákazu činnosti a peněžitý trest) k trestu odnětí svobody.

K § 218 a 219:

Skutkovou podstatu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží (§ 218) osnova rozšiřuje v souladu s požadavky praxe i na kontrolní pásky nebo jiné předměty k označení zboží pro daňové účely tak, aby i ohledně těchto důležitých předmětů pro daňové účely byla zajištěna trestněprávní ochrana při jejich nezákonném užití nebo jiném nakládání. Podle platného § 148a odst. 1 alinei druhé trestního zákona je trestným činem uvádění do oběhu zboží bez nálepek k jeho označení pro daňové účely v rozporu s právním předpisem, tj. v rozporu se zákonem č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění dalších předpisů, zejména zákona č. 303/1993 Sb., o zrušení státního tabákového monopolu. Tento zákon jako správní delikt postihuje vedle prodeje neoznačených cigaret i skladování takových cigaret, jímž se rozumí i skladování v dopravních prostředcích, a to při přepravě (viz § 8 odst. 10 cit zák.). Zjištění skladování a přeprava neoznačených cigaret je v praxi frekventovanější než zjištění jejich prodeje či jiného způsobu uvádění do oběhu. Samotné skladování či přepravování však dosud nebylo trestné podle § 148a, přestože představuje pro společnost stejné ohrožení, jako je uvádění do oběhu. Proto osnova tento nedostatek odstraňuje. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou upřesněny tak, aby odpovídaly těmto okolnostem v jiných obdobných případech. Obdobným způsobem je rozšířena a upravena i navazující skutkové podstata padělání a pozměňování předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti (§ 219).

K § 220 a 221:

U trestného činu padělání a pozměňování známek (§ 220) osnova rozšiřuje pouze možnost ukládat alternativní tresty (trest zákazu činnosti a peněžitý trest) k trestu odnětí svobody a upřesňuje okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby odpovídaly těmto okolnostem v jiných obdobných případech.

Podobně i u trestného činu porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství (§ 221) osnova rozšiřuje pouze možnost ukládat alternativní tresty (trest zákazu činnosti a peněžitý trest) k trestu odnětí svobody.

K dílu 3 – Trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou (§ 222 až 245)

K § 222:

Osnova nahrazuje nekonkrétní a vágní ustanovení o trestném činu porušování závazných pravidel hospodářského styku (§ 127 platného trestního zákona) a o trestném činu nekalé soutěže (§ 149 platného trestního zákona) skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 222), které v odstavci 1 upravuje porušení jednotlivých skutkových podstat nekalé soutěže upravených v § 45 až 47, dále § 49 a 52 obchodním zákoníku, klamavé reklamy, klamavého označování zboží a služeb, vyvolávání nebezpečí záměny, podplácení, ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí (nikoli pouze podle tzv. generální klauzule podle § 44 odst.1 obchodního zákoníku nebo parazitování na pověsti, zlehčování, srovnávací reklama či porušení obchodního tajemství). Kritériem pro rozlišení trestního postihu jednotlivých forem nekalé soutěže je zásada, že ochranu podle tohoto ustanovení je třeba poskytovat jen v těch případech, kdy jde o ochranu spotřebitele. V ostatních případech postačí ochrana jen podle obchodního zákoníku. V odstavci 2 se pak jednak upravuje porušení závazných pravidel zadávacího řízení v rozporu s předpisy o veřejných zakázkách, které se musí stát závažným způsobem, dále i porušení předpisů upravujících činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, kolektivního investování, penzijního připojištění a pojišťovnictví, pokud tím jsou porušeny závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, kapitálové přiměřenosti, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, avšak jen za podmínky, že pachatel jednáním v odstavci 1 nebo 2 způsobí ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Zároveň se odstraňuje vágní pojem zvyklosti soutěže, poněvadž vázání trestnosti na takto vymezený pojem je v rozporu s určitostí trestního zákona. V návaznosti na tyto základní skutkové podstaty jsou pak stanoveny i příslušné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

K § 223 až 225:

Osnova zavádí, v souladu s požadavky praxe, trestní postih porušení povinnosti obchodní společnosti a družstva (§ 223), nesvolání valné hromady, členské a jiné obdobné schůze (§ 224), včetně zvláštního ustanovení o účinné lítosti (§ 225), které sankcionují jednání fyzických osob, působících jako statutární či jiné orgány obchodních společností nebo družstev, které neplní své zákonné nebo smluvně převzaté povinnosti, a to v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody nebo způsobit na cizím majetku větší škodu, čímž je zajištěno, aby trestní represe byla uplatňována jen v závažnějších případech. Jestliže pachatel dobrovolně splní svou povinnost dříve než byl naplněn jeho úmysl nebo dobrovolně zamezil nebo napravil následek těchto trestných činů, uplatní se zvláštní ustanovení o účinné lítosti (§ 225).

Tyto skutkové podstaty byly do osnovy zařazeny vzhledem k vývoji na kapitálovém trhu a dalších trzích v České republice a z nutnosti zajištění ochrany akcionářů, ale i společníků v obchodních společnostech a družstvech, neboť sankcemi obsaženými ve speciálních obchodních předpisech se nedaří je dostatečně ochránit před nezákonným jednáním. Ustanovení o účinné lítosti má působit na pachatele, aby alespoň dodatečně své povinnosti splnili.

K § 226:

V souvislosti s rozvojem kapitálového trhu vzrůstá význam cenných papírů. V praxi se vyskytují např. případy, kdy jsou vydány akcie nebo zatímní listy před zápisem akciové společnosti do obchodního rejstříku, nebo kdy jsou vydány zatímní listy před splacením zákonem stanovené části emisního kursu upsaných akcií, anebo jsou vydány akcie před úplným splacením jejich emisního kursu atd. S přihlédnutím k trestuhodnosti takových jednání a jejich závažnosti z hlediska kapitálového trhu, osnova navrhuje trestněprávní postih neoprávněného vydání cenného papíru (§ 226).

K § 227:

V praxi také poměrně často dochází k ovlivňování kurzu cenných papírů obchodovatelných na organizovaném trhu tím, že pachatel rozšíří nepravdivé nebo hrubě zkreslené informace významně ovlivňující kurz takových cenných papírů, nebo uskuteční nabídky nebo poptávky na organizovaném trhu cenných papírů nebo provede převody takových cenných papírů na účtu téže osoby nebo účtech osob jednajících ve shodě, a proto osnova po vzoru některých zahraničních úprav (např. čl. 161 bis o manipulaci s kurzem švýcarského trestního zákona) upravuje trestný čin manipulace s kurzem cenných papírů (§ 227), včetně okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby vázaných na získání značného majetkového prospěchu nebo prospěchu velkého rozsahu.

K § 228 a 229:

Trestný čin neoprávněného podnikání (§ 228) je do osnovy přebírán jen s drobným upřesněním základní skutkové podstaty, kde je výslovně doplněno i „obchodní“ podnikání a se zavedením přísněji postižitelnými okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby, a to vzhledem k tomu, že v posledních letech dochází ve větším rozsahu k neoprávněnému podnikání spočívajícím v průmyslové výrobě lihu a výrobě alkoholických nápojů, z které pachatelé získávají značné zisky, aniž by z takové neoprávněné výroby platily daně. Tyto pachatele nelze postihnout pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 214, neboť tito pachatelé by se tím nepřímo nutili k oznámení své vlastní trestné činnosti spočívající v neoprávněném podnikání, což je v rozporu se zásadou, že k doznání nesmí být obviněný donucován žádným způsobem (srov. § 92 odst. 1 trestního řádu). S přihlédnutím k tomu se upravují trestní sazby odnětí svobody stanovené u trestných činů podle § 228 odst. 1, 2 a dále se doplňuje nová okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v získání prospěchu velkého rozsahu jako samostatný odstavec 3 se sazbou tři léta až deset let odnětí svobody. Tím bude zajištěno, aby zmíněné, ale i další, v budoucnu se vyskytující trestné činy spočívající v různých formách neoprávněného podnikání, mohly být adekvátně postiženy s přihlédnutím k jejich stupni konkrétní závažnosti. Obdobně, a v návaznosti na trestný čin neoprávněného podnikání, jsou upraveny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby i u speciální skutkové podstaty trestného činu neoprávněného provozování loterie a jiné sázkové hry (§ 229), která se navíc rozšiřuje v základní skutkové podstatě i o organizování, propagaci nebo zprostředkování loterie nebo podobné sázkové hry, které se v těchto formách také v praxi objevují a které je také třeba trestně postihovat.

K 230 a 231:

Trestný čin poškozování spotřebitele (§ 230) je, pokud jde o jeho vymezení v základní skutkové podstatě, v osnově upraven v souladu s platným zněním v trestním zákoně (§ 121 platného trestního zákona) s tím, že jsou upraveny trestní sazby tak, aby byly zejména v méně závažných případech využívány více alternativní tresty (propadnutí věci a zákaz činnosti). V návaznosti na to jsou upraveny zvlášť přitěžující okolnosti a trestní sazby k nim se vztahující tak, aby lépe než dosud vyjadřovaly typovou závažnost tohoto trestného činu, jak v základní, tak i v kvalifikovaných skutkových podstatách.

Z hlediska náležité ochrany spotřebitele proti uvádění na trh výrobků, prací nebo služeb s podstatnými vadami, které nejsou zřetelně označeny, kdy mohou hrozit i významné škody, se zavádí i skutková podstata poškozování spotřebitele z nedbalosti (§ 231), která mimo neověření jakosti takových výrobků, prací nebo služeb postihuje i neověření shody vlastností výrobku s požadavky stanovenými zvláštním předpisem, např. podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Na základě zkušeností z praxe může jít např. o radiové zařízení, která svými vlastnostmi a parametry neodpovídají požadavkům právních předpisů, kdy se jedná o velmi závažné porušení chráněného zájmu. Radiové spektrum je omezený přírodní zdroj s velmi přísnou regulací a její nerespektování vede k nežádoucím interferencím a rušení veřejných radiových sítí a služeb (příjem rozhlasu, TV atd.).

K § 232:

Pouze s úpravou vymezení odstavce druhého i na rejstříky nadací, obecně prospěšných společností a společenství vlastníků bytových jednotek, včetně úpravy trestních sazeb s ohledem na typovou závažnost a doplněním okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby osnova přejímá osvědčený trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§ 232).

K § 233:

U trestného činu zneužívání informací a postavení v obchodním styku (§ 233) osnova upravuje jednak název tak, aby vyjadřoval i samostatnou skutkovou podstatu uvedenou v odstavci 2 a jednak terminologii tohoto odstavce tak, aby odpovídala současným ekonomickým podmínkám a pojmům obvyklým v tržním hospodářství, které používá obchodní zákoník a další civilní předpisy.

K § 234 až 236:

Dosavadní trestné činy zjednání výhody při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 234), pletichy při veřejné soutěži (§ 235) osnova rozšiřuje i na zadávání veřejných zakázek.

U trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 234), pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 235) a pletichy při veřejné dražbě (§ 236) osnova umožňuje širší použití alternativních trestů (zákaz činnosti) a doplňuje zvlášť přitěžující okolnosti, tak aby kvalifikované skutkové podstaty navazovaly na ostatní hospodářské trestné činy.

K § 237:

U trestného činu vystavení nepravdivého potvrzení a zprávy (§ 237) osnova upravuje terminologii tak, aby u auditora odpovídala zákonu č. 254/2000 Sb., o auditorech a o změně zákona č. 165/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K § 238:

V návaznosti na Úmluvu o ochraně finančních zájmů Evropských společenství je v osnově upraven nový trestný čin poškozování finančních zájmů Evropských společenství (§ 238), jejíž články 1 a 2 jsou tímto implementovány do našeho právního řádu. Přestože v uvedené úmluvě se mluví o podvodu poškozujícím finanční zájmy Evropských společenství, povahou popsaného jednání v čl. 1 uvedené Úmluvy jde spíše o porušení hospodářské disciplíny než podvod v našem pojetí, neboť, byť jde o úmyslné trestné činy, nevyžaduje uvedený čl. 1 ani podvodný úmysl. Proto je tento trestný čin zařazen do dílu 3. hlavy VI. o trestných činech hospodářských.

Trestný čin poškozování finančních zájmů Evropských společenství (§ 238) postihuje různé machinace, přičemž podle odstavce 1 se vyžaduje i škodlivý následek spočívající v oblasti výdajů v nesprávném použití finančních prostředků nebo zadržování finančních prostředků buď ze základního rozpočtu Evropských společenství nebo z některého rozpočtu spravovaného Evropskými společenstvími nebo jejich jménem, anebo v oblasti zdrojů zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu.

K § 238:

Skutková podstata trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou (§ 238) byla doplněna tak, aby mimo porušení zákazu nebo omezení zahrnovala i porušení jiné důležité povinnosti stanovené pro dovoz, vývoz nebo průvoz zboží. Tím se základní skutková podstata rozšiřuje i na jednání, které podle převažujících názorů v praxi se nepovažují za jednání porušující zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, např. nepřihlášení zboží při přestupu státní hranice, pokud současně nedochází k porušení zákazu či omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží upraveného zvláštním předpisem (např. zákonem č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, zákona č. 87/1987 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů atd.). Nové znění skutkové podstaty zajišťuje trestní postih takových jednání, která porušují některou důležitou povinnost stanovenou v předpisech upravujících dovoz, vývoz a průvoz zboží. Dále osnova upravila i u tohoto trestného činu zvlášť přitěžující okolnosti, tak aby kvalifikované skutkové podstaty navazovaly na ostatní hospodářské trestné činy a postihovaly taková jednání, která jsou typově velmi závažná, a to způsobení nebo zvýšení nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci domácích nebo jiných hospodářsky důležitých zvířat nebo nakažlivé nemoci nebo škůdce užitkových rostlin, anebo spáchání takový činu ohledně věci, která je předmětem kulturní hodnoty nebo archiválií, anebo na věci patřící do sbírky muzejní povahy, event. ohledně věci, která je kulturní památkou.

K § 240 až 245:

V podstatě beze změny přebírá osnova dosavadní trestné činy týkající se porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi a o zahraničním obchodu s vojenským materiálem (§ 240, § 241, § 243, § 244, § 245). Doplněny jsou jen některé další okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, u trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (§ 243) se upřesňuje název ustanovení.

K dílu 4 – Trestné činy proti průmyslovým právům a proti autorskému právu (§ 246 až 249)

K § 246 až 249:

V souvislosti s asociační dohodou s Evropskými společenstvími je třeba přiblížit trestněprávní ochranu proti zásahům do práv tzv. duševního vlastnictví ochraně, jaká je poskytována jiným především majetkovým vztahům. Z tohoto důvodu se zavádějí do jednotlivých skutkových podstat trestných činů porušování práv k ochranné známce, obchodní firmě, označení původu a zeměpisnému označení (§ 246), porušování průmyslových práv (§ 247) a porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 248) nové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to v obdobném rozsahu jako u majetkových trestných činů.

Skutková podstata trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu, označení původu a zeměpisnému označení podle § 246 je nově formulována s přihlédnutím k zákonu č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, tak, aby lépe vyjadřovala znaky tohoto trestného činu z hlediska zájmu na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže, tedy ochranu subjektů vstupujících na trh, konkrétně zájem na ochraně užívání ochranné známky, obchodní firmy a označení původu a zeměpisného označení výrobků a služeb. U trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu v platném znění podle § 150 trestního zákona lze podle stávající právní úpravy uplatnit trestní odpovědnost jen vůči osobám, které uvádějí do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou jiného nebo známkou s ní snadno zaměnitelnou (pojem „snadno zaměnitelná“ však zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, nezná, a proto se vypouští). Obdobně je tomu u výrobků neoprávněně opatřených označením původu nebo zeměpisného označení. Osoby, jež se podílejí na trestné činnosti jednáním předcházejícím uvádění do oběhu (např. výrobou, dovozem, vývozem, skladováním atd. takových výrobků nebo služeb), lze postihnout jen v některých případech jako účastníky nebo trestnímu postihu unikají. Proto se upravují i základní skutkové podstaty § 246 odst. 1, 2 tak, aby trestní postih těchto osob páchajících tuto výrazně společensky závažnou trestnou činnost byl náležitým způsobem zajištěn.

Osnova zavádí novou skutkovou podstatu padělání a napodobení děl výtvarného umění (§ 249), která přísněji postihuje případy, kdy se vytvářejí buď padělky významných děl, které mohou být později využity na místě díla původního a vydávány za originál, zatímco v této souvislosti nezákonně získaný originál je prodán soukromému sběrateli, a dále i případy, kdy dílo není kopií jednoho určitého díla, ale napodobením stylu dobře známého umělce, se zhotoví dílo, které může být pomocí napodobení i podpisu za jeho méně známé dílo vydáváno. Majetková práva tohoto známého umělce by v tomto případě zpravidla již nebyla chráněna autorským právem. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby navazují na novou úpravu takových zvlášť přitěžujících okolností v § 248.

K hlavě VII – Trestné činy obecně nebezpečné (§ 250 až 269)

Obecně k hlavě VII:

V této hlavě jsou zařazeny trestné činy obecně nebezpečné, kterými jsou takové činy, s nimiž je nebo bývá spojeno nebezpečí ohrožující život a zdraví více lidí nebo cizí majetek ve velkém rozsahu. Pro tyto činy je zpravidla charakteristický velký rozsah nebezpečí, jaký je spojen např. s výbuchem plynu, požárem, povodní, ale i s dopravní nehodou na železnici, leteckým neštěstím, důlní katastrofou nebo epidemií apod.

Jde o trestné činy ohrožovací, což znamená, že k jejich dokonání postačuje pouhé ohrožení chráněného zájmu. Jejich následek spočívá ve vyvolání takového reálného nebezpečí, že chybí jen jeden nebo několik málo aktů k tomu, aby nastala porucha. Pokud přeroste ohrožení v poruchu, což se však nemusí stát, půjde zpravidla o větší počet obětí, ať již zraněných či usmrcených, anebo o milionové škody na majetku. Porucha na chráněných zájmech tu je zpravidla okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Může však také jít o souběh s jiným poruchovým trestným činem. Při poruše menšího rozsahu, která je zpravidla obsažena v právní kvalifikaci ohrožovacího deliktu, půjde zpravidla o okolnost přitěžující (§ 42).

K dílu 1 – Trestné činy obecně ohrožující (§ 250 až 266)

K § 250:

Základní skutkovou trestného činu obecného ohrožení (§ 250) přebírá osnova beze změny. Rozšiřují se však okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby o takové obvyklé těžší následky, které vyžadují přísnější postih. U nejtěžších zvlášť přitěžujících okolností (úmyslné způsobení smrti a spáchání činu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu) se v souladu s postihem vraždy zvyšuje trestní sazba odnětí svobody.

K § 251:

U obecného ohrožení z nedbalosti (§ 251) se oproti platné úpravě pouze zvyšují trestní sazby, a to v základní i v kvalifikovaných skutkových podstatách, tak aby odpovídaly typové závažnosti zde uvedených případů a navazovaly na odpovídající nedbalostní trestné činy zejména proti životu a zdraví.

K § 252 až 253:

Novým způsobem je formulována základní skutková podstata trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 252), která se vzhledem k narůstajícím nehodám pod vlivem alkoholu vrací k úpravě, která platila do roku 1990, a podle níž bylo trestné pouhé vykonávání činnosti, při které by mohlo dojít k ohrožení života nebo zdraví lidí nebo způsobení značné škody na majetku, pod vlivem alkoholu, a to byť i z nedbalosti (např. v některých případech působení tzv. zbytkového alkoholu), aniž by muselo jít o výkon zaměstnání či jiné činnosti, při kterých je vliv návykové látky zvlášť nebezpečný, dojít k nehodě či havárii, anebo jít o recidivu v oblasti trestných činů či přestupků. Touto úpravou se sleduje preventivní působení na osoby vykonávající takovou ohrožující činnost. Shora uvedené okolnosti jsou pak okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby, čímž tato navržená úprava zajišťuje i dostatečné represivní působení v těchto v praxi nejčastějších případech.

Zcela beze změny osnova přejímá z platného trestního zákona osvědčenou skutkovou podstatu porušování povinnosti při hrozivé tísni (§ 253).

K § 254 až 256:

Osnova novým způsobem definuje obecně prospěšné zařízení (§ 256) tak, aby pod tento pojem spadalo zařízení pro hromadnou veřejnou dopravu, včetně zabezpečovacího zařízení na železničních přejezdech a svislých zákazových nebo příkazových dopravních značek, které nebyly dosud tímto ustanovením chráněny, ač tato ochrana je vzhledem k nebezpečí, které vzniká jejich odstraněním nebo poškozením či jiným podobným jednáním, nezbytná. V návaznosti na to návrh trestního zákoníku upřesňuje znění skutkových podstat poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení (§ 254) a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti (§ 255).

K § 257:

Poškozování značek státní triangulace (§ 257) nedoznalo, mimo zpřísnění trestní sazby odnětí svobody s ohledem na závažnost takového jednání, zejména škody, které v souvislosti s takovým jednáním vznikají (hodnota zde uvedených bodů se pohybuje od 50 000 do 1 000 000 Kč), a v návaznosti na zpřísnění trestní sazby poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti, v osnově žádných změn.

K § 258:

Skutková podstata nedovoleného ozbrojování (§ 258) byla v základní skutkové podstatě upřesněna tak, aby se trestněprávní ochrana vztahovala i na výrobu, opatření sobě nebo jinému nebo přechovávání i hlavních části nebo dílů střelné zbraně nebo střeliva za podmínky, že jde o větší množství. Tato úprava navazuje na protokol o nezákonné výrobě střelných (palných) zbraní, jejich částí a dílů a střeliva a proti obchodování s nimi, který navazuje na Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu ze dne 15. listopadu 2000 a který byl přijat Valným shromážděním OSN dne 31. května 2001, stejně jako doplnění stávající úpravy o odstavec 2, který trestně sankcionuje padělání, pozměnění, zahlazování nebo odstraňování jedinečného označení střelné zbraně, které umožňuje identifikaci střelné zbraně. Tuto úpravu vyžaduje článek 5 odst. 1 písm. c) uvedeného Protokolu. Dále byla, v souladu se zněním odstavce 1, do dikce odstavce 3 písm. a) doplněna vedle opatření i „výroba“ a kvalifikované množství vztahující se k výbušnině i střelivu, tak aby tato úprava logicky navazovala na nižší odstavce, přičemž byly také zpřísněny sankce u kvalifikovaných skutkových podstat tak, aby vyjadřovaly typovou závažnost takového jednání.

K § 259 a 260:

U trestného činu vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků (§ 259) byly zásadním způsobem zpřísněny trestní sazby, jak u základní, tak i u kvalifikované skutkové podstaty, kde byly doplněny i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby náležitým způsobem vyjadřovaly typově závažnější jednání.

Také u trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky (§ 260) byly upraveny a upřesněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

K § 261:

Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy (§ 261) osnova upravuje tak, aby zahrnoval i dále odůvodněné rozšíření znění. Doplňuje základní skutkovou podstatu v souladu s Úmluvou OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami ze dne 20. prosince 1988 (č. 62/1989 Sb.), která v čl. 3 smluvním stranám ukládá přijmout taková opatření, která mohou být nezbytná k tomu, aby jako trestné činy podle jejich trestního práva byly stanoveny, budou-li spáchány úmyslně, též zhotovení, převážení nebo šíření zařízení a materiálů nebo látek uvedených v tabulce I a v tabulce II, pokud je známo, že jsou určeny pro použití s cílem nedovoleného pěstování, výroby nebo zhotovení omamných nebo psychotropních látek [čl. 3 odst. 1 písm. a) bod iv], držba zařízení nebo materiálů, nebo látek uvedených v tabulce II, pokud je známo, že se používají nebo jsou určeny k nedovolenému pěstování, výrobě nebo zhotovování jakýchkoli omamných nebo psychotropních látek [čl. 3 odst. 1 písm. a) bod ii]. Důvodem pro rozšíření trestního postihu na nedovolené užívání pomocných látek, uvedených v přílohách 10 a 11 zákona č. 167/1998 Sb., je skutečnost, že např. anhydrid kyseliny octové, pomocná látka uvedená v příloze 10 je zneužívána při nezákonné výrobě heroinu, manganistan draselný, pomocná látka uvedená v příloze 10 je zneužívána při výrobě kokainu atd. V rámci mezinárodních projektů, označených Operation Topaz pro sledování anhydridu kyseliny octové a Operation Purple pro sledování manganistanu draselného, je monitorován pohyb těchto pomocných látek od výrobce až po konečného uživatele a kompetentní orgány zasílají informaci před uskutečněným vývozem, který je odsouhlasen kompetentním orgánem země dovozu. Zacházení se všemi pomocnými látkami uvedenými v přílohách 10 a 11 podléhá registraci (výroba, dovoz a vývoz).

U tohoto trestného činu osnova dále odstraňuje přepínání trestní represe u některých okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby zavedením spodních hranic množství takových látek poskytovaných osobám mladším patnácti a osmnácti let [§ 261 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. d)]. Zvlášť přitěžující okolnosti vztahující se k prospěchu byly na základě požadavků praxe upraveny tak, aby se vztahovaly nikoli k získání takového značného prospěchu nebo prospěchu velkého rozsahu, ale již jen k úmyslu takový prospěch získat, který bude možno dovozovat z množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu.

K § 262:

U trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu (§ 262) bylo realizováno praxí požadované rozdělení omamných a psychotropních látek na „měkké“ a „tvrdé“. Na základě usnesení vlády České republiky ze dne 14. listopadu 2001 č. 1177 a ze dne 22. ledna 2003 č. 88 byly drogy rozděleny do dvou kategorií podle míry jejich zdravotní a společenské nebezpečnosti, tj. podle negativních zdravotních a společenských dopadů v důsledku jejich zneužívání. Podle návrhu Ministerstva zdravotnictví ze dne 13. března 2003 č.j. 6898/03; OZP/4-179/2 byly do první nejlehčí skupiny zařazeny konopné látky – kanabinoidy (rostlinné produkty obsahující THC). V návaznosti na seznamy omamných a psychotropních látek připojené jako přílohy 1 až 7 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byly vymezeny tyto látky podle přílohy 3 – konopí a pryskyřice z konopí a podle přílohy 4 tetrahydrokanabinoly, všechny isomery a jejich stereochemické varianty. Tyto látky byly zařazeny do odstavce 1, zatímco ostatní látky byly zařazeny do odstavce 2. „Přechovávání ve větším rozsahu“ zůstává okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k oběma samostatným skutkovým podstatám podle odstavce 1 a 2. Dále byla u tohoto trestného činu doplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to spáchání činu ve značném rozsahu.

K § 263:

Osnova zavádí v návaznosti na diferenciaci držení drog pro vlastní potřebu podle typu drogy také novou skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku, neboť by měly existovat rozdílné sankce také pro pěstování těchto drog za účelem samozásobitelství (tzn. že navazujícím krokem není distribuce a s tím související ohrožení zdraví třetích osob) oproti sankcím pro „komerční“ pěstování, které díky privilegovanosti navrhovaného § 263 bude nadále postihováno jako výroba drogy.

Navrhovaná zákonná úprava je analogická k současnému návrhu úpravy skutkové podstaty držení drog pro vlastní potřebu a stejně jako ona řeší odkazem na vládní nařízení v § 266 stanovení pojmu větší množství a množství větší než malé a v daném případě i druhu rostliny resp. houby – to mj. zajišťuje dostatečnou rychlost reakce na aktuální vývoj v epidemiologických trendech.

Zároveň takováto úprava naplňuje záměr vlády, vyjádřený v usneseních vlády České republiky č. 1177/01 a 753/03, totiž legislativní rozdělení drog do dvou nebo tří skupin (bod 1 Přílohy 1177/01) a jeho zohlednění při rekodifikaci trestního práva hmotného (bod 4 Přílohy 1177/01). Vlastním smyslem je zachovat trestnost (držení a) pěstování psychotropních rostlin – a z nich zejména nejčastěji pěstovaného konopí – pro vlastní potřebu, zároveň však aktivně vyřadit (vesměs experimentální a rekreační, tedy „neproblémové“) konzumenty konopných drog (a dalších rostlinných drog a hub) z účasti na trhu, na němž se vyskytují s komparativně významně nebezpečnějšími drogami typu heroinu, metamfetaminu, kokainu apod.

Privilegovaná skutková podstata § 263 umožňuje změkčit trestní postih proti samozásobitelům psychotropních rostlin a hub přesně tak, jak jej měla na mysli vláda ve shora citovaném usnesení č. 1177/01.

Formulace privilegované skutkové podstaty nedovoleného pěstování rostlin obsahující omamnou nebo psychotropní látku (srov. i § 266 odst. 3) umožňuje pak přísněji postihovat pěstování rostlin nebo hub, které obsahují psychotropní nebo omamné látky, které jsou pěstovány pro výrobu (např. kokový keř atd.), a nikoli pro vlastní potřebu. Na druhé straně ustanovení § 263 nekriminalizuje pěstování rostlin s psychotropním účinkem, které dosud žádnému zákonnému omezení nepodléhají (jako je puškvorec, muškátový oříšek, petúnie atd.).

K § 264:

U trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu (§ 264) osnova upřesňuje základní skutkovou podstatu v souladu s Úmluvou OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami ze dne 20. prosince 1988 (č. 62/1989 Sb.), a to ze stejných důvodů, které jsou uvedeny v důvodové zprávě u § 261. Dále zde byla rozšířena sazba trestu odnětí svobody směrem dolů a upřesněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

K § 265:

U šíření toxikomanie (§ 265) byly doplněny pouze okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, spáchá-li pachatel tento trestný čin jako člen organizované skupiny a dopustí-li se tohoto trestného činu vůči osobě mladší patnácti let tak, aby tyto zvlášť ohrožené osoby byly proti takovému jednání zvýšeně chráněny.

Vymezení šíření toxikomanie navazuje na definici návykové látky v § 414, podle níž se za návykovou látku považuje i alkohol; naproti tomu se za návykové látky nepovažují jiné společensky akceptovatelné látky, např. tabák, káva, čaj, čokoláda apod., na které také může u člověka vzniknout návyk, ale na rozdíl od ostatních návykových látek nepříznivě neovlivňují psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.

Smyslem tohoto ustanovení není postihnout jednání, které je vykonáváno se záměrem zmírnit negativní psychické, zdravotní a sociální dopady zneužívání návykových látek na jejich uživatele. To odpovídá Národní strategii protidrogové politiky na období 2001 až 2004, neboť ta v kapitole 5. 3. 2. věnované cílům v oblasti léčby a harm reduction stanoví jako jeden z dlouhodobých cílů: „Snížením negativních sociálních a zdravotních dopadů a poškození způsobovaných užíváním drog snížit s tím spojené společenské náklady.“ To souvisí i s terciální prevencí v oblasti sociální práce s uživateli drog, kde mezi moderní techniky práce s uživateli patří např. výměna injekčních stříkaček a jehel nebo toxikologické testování některých drog (např. extáze). Terciální prevence není totiž orientována na omezování poptávky po drogách, nýbrž na minimalizaci škod a úmrtí způsobených drogami.

K § 266:

Vzhledem k potřebám praxe, když jen velmi obtížně se sjednocuje postup orgánů činných v přípravném řízení trestním (viz rozdílné tabulky v závazném pokynu policejního prezidenta č. 39/1998 a v pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 6/2000) a judikatura ohledně jednotlivých v zákoně stanovených množství omamných a psychotropních látek a jedů, což má za následek nejednotnost v postupu orgánů činných v trestním řízení, osnova v § 266 zmocňuje vládu, aby vládním nařízením stanovila, jaké je množství větší než malé, větší rozsah, značný rozsah a velký rozsah u omamných látek, psychotropních látek a jedů, určení rostlin nebo hub, obsahujících omamnou nebo psychotropní látku a jaké je množství větší než malé, větší rozsah a značný rozsah ve smyslu § 263.

Jinak přebírá osnova toto zmocňující společné ustanovení beze změny.

K dílu 2 – Trestné činy ohrožující vzdušný dopravní prostředek a civilní plavidlo (§ 267 až 269)

K § 267:

Česká republika je vázána mezinárodními závazky vyplývajícími z Úmluvy o potlačení protiprávního zmocnění se letadel přijaté v roce 1970 v Haagu (vyhláška č. 96/1974 Sb.) a z Úmluvy o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví, přijaté v roce 1971 v Montrealu (vyhláška č. 16/1974 Sb.). – srov. i Tokijskou úmluvu o trestných a některých jiných činech na palubě letadla (vyhláška č. 102/1984 Sb.).

Útoky proti civilní letecké dopravě, kdy se pachatelé zmocňují letadel s cestujícími na palubě jako prostředku k útěku za hranice nebo používají cestujících jako rukojmí k nátlaku na vlády, vynucení si volného odletu, příp. k získání výkupného apod., je vážně narušován provoz leteckých služeb a oslabována důvěra v bezpečnost letecké dopravy. Ve stejném rozsahu je osnovou poskytována ochrana civilním plavidlům proti obdobným útokům, která byla do platné úpravy doplněna novelou z roku 1990. Vzhledem k připravovanému přístupu k Úmluvě o potlačování protiprávních činů proti bezpečnosti námořní plavby a k Protokolu o potlačování protiprávních činů proti bezpečnosti pevných plošin na pevninské mělčině (ze dne 10. 3. 1988, Řím) se jeví vhodným rozšířit trestný čin získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem a civilním plavidlem i na pevné plošiny na pevninské mělčině. Takové rozšíření však vzhledem k povaze těchto plošin nepřichází v úvahu u § 268 a 269.

Jinak osnova přebírá v podstatě beze změny dikci ustanovení o trestném činu získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a nově i pevnou plošinou (§ 267), u které mimo doplnění o pevnou plošinu na pevninské mělčině dále jen upřesňuje následek v odstavci 2 písm. a) a zpřísňuje trestní sazbu odnětí svobody u odstavce 2 tak, aby odpovídala nejzávažnějším trestným činům proti životu a zdraví.

K § 268:

Ustanovení § 268 o trestném činu ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla, které poskytuje širší ochranu civilnímu letectví, než požaduje mezinárodní Úmluva o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví přijatá v roce 1971 v Montrealu (vyhláška č. 16/1974 Sb.), neboť chrání nejen bezpečnost, ale i provoz vzdušného dopravního prostředku, osnova přejímá zcela v souladu s platnou úpravou.

K § 269:

U trestného činu zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny (§ 269) osnova přebírá z platné právní úpravy obsažené v trestním zákoně s obdobnými úpravami okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby jako u trestného činu získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem a civilním plavidlem včetně zpřísnění nejzávažnější kvalifikované skutkové podstaty (odstavec 3).

K hlavě VIII – Trestné činy proti životnímu prostředí (§ 270 až 284)

Obecně k hlavě VIII:

Druhovým objektem trestných činů proti životnímu prostředí obsažených v této hlavě je zájem na ochraně životního prostředí jako základního životního prostoru člověka, živočichů i jiných organismů. Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje (§ 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí). Za základní složky životního prostředí se považují zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie. Výčet složek životního prostředí je jen demonstrativní.

Ochrana životního prostředí se zajišťuje jednak právní úpravou režimu jednotlivých jeho složek (ovzduší, vody, půdy, lesa atd.), a to včetně ochrany způsobu uspořádání těchto složek (ochrana přírody a krajiny). Dále je tato ochrana zajišťována právní úpravou režimu činností, které mohou mít na jednotlivé složky životního prostředí a na jejich uspořádání negativní vliv, tj. právní regulací využívání přírodních zdrojů, stavební činností, nakládání s odpady atd.

K § 270 až 277:

Úvodní ustanovení skutkových podstat trestných činů namířených proti životnímu prostředí, byla osnovou převzata v podstatě beze změny z jedné z posledních novelizací platného trestního zákona provedené zákonem č. 134/2002 Sb. Tato novelizace upřesnila a konkretizovala některé zákonné znaky trestných činů proti životnímu prostředí, jak v obecných skutkových podstatách poškození a ohrožení životního prostředí (§ 270) a poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti (§ 271) a zavedla možnost trestního postihu za poškozování nebo ohrožování životního prostředí nejen jako celku, ale též některých jeho složek, tj. lesa (§ 272), zvláště chráněných nebo ohrožených živočichů a rostlin nebo volně žijících živočichů a rostlin (§ 275 až § 277), resp. umožnila postih za zvláště škodlivé specifické zásahy do životního prostředí, zejména v podobě těžby dřeva v lese (§ 272), nakládání s nebezpečnými odpady (§ 274) a odnímání většího množství živočichů nebo rostlin z přírody (§ 277).

Tím byly odstraněny některé výkladové a aplikační potíže vyplývající z mnohdy obecných a neurčitých formulací v právní úpravě účinné do 30. 6. 2002, jež ve svých důsledcích limitovaly možnosti využívání trestního postihu některých rozšířených zásahů do životního prostředí. Stávající formulace ustanovení § 270 až § 277 tedy již umožňují efektivnější trestněprávní ochranu životního prostředí jako celku i jeho jednotlivých složek při respektování požadavků na přesnost a předvídatelnost podmínek trestní odpovědnosti a zároveň jimi Česká republika plní některé mezinárodní závazky vyplývající zejména z Basilejské úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování (viz sdělení pod č. 100/1994 Sb.) a Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (viz sdělení pod č. 572/1992 Sb.).

Druhovým objektem trestných činů podle § 270 až § 277 je zájem na ochraně životního prostředí a jeho jednotlivých složek. K naplnění jejich skutkových podstat je třeba, aby byly dány dva základní předpoklady:

a) protiprávnost jednání pachatele, která je v jednotlivých skutkových podstatách výslovně vyjádřena odkazem na příslušné právní předpisy (jde o skutkové podstaty s blanketní dispozicí),

b) nežádoucí stav – ohrožení či poškození životního prostředí jako celku nebo jeho jednotlivých složek určitým jednáním.

V citovaných ustanoveních je obsažena trestní sankce za některé případy porušování ústavně zakotvené zásady, podle níž má každý právo na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 LPS) a při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem (čl. 35 odst. 3 LPS).

V některých případech jde v základních skutkových podstatách o trestné činy ohrožovací (např. v § 277), jinde zákon vyžaduje poškození (§ 272) nebo poškození a ohrožení životního prostředí stanoví alternativně (§ 274).

Osnova upravuje v ustanoveních § 270 až 277 oproti stávající úpravě jen některé alternativní tresty k trestu odnětí svobody u trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí (§ 270) a ve společném ustanovení (§ 273) doplňuje na základě požadavků z praxe sčítání, jak zasažených území, tak i jednotlivých zasažených ploch lesa, v důsledku čehož bylo pak upraveno odpovídajícím způsobem i znění § 272, a také v tomto ustanovení doplňuje do základní skutkové podstaty značné poškození lesa jinou činností, např. navrtávání či jiné ničení stromů, které je pak nutno porazit.

V ustanoveních § 270 a § 271 k provedení příslušných směrnic Evropského společenství byla zařazena i „evropsky významná lokalita“, kdy tato nová terminologie odpovídá i navržené novele zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.

K § 278:

Trestný čin týrání zvířat (§ 278), který je do této hlavy s ohledem na obecný chráněný zájem přeřazen, osnova zásadním způsobem přepracovává, neboť dosavadní postih je předmětem kritiky nejen ze strany fyzických a právnických osob, které se zabývají ochranou zvířat, ale i některých státních orgánů. U odstavce 1 se proto výrazně posunují doby stanovené pro recidivu, tak aby byl umožněn náležitým způsobem opakovaný postih pachatelů této trestné činnosti.

Vzhledem k tomu, že jsou kritizovány zejména velmi nízké tresty, které zákon na tento trestný čin stanoví, zvyšuje se na dvojnásobek trestní sazba za utýrání zvířete a doplňují se některé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby byly vyjádřeny okolnosti podstatně zvyšující závažnost takových spáchaných trestných činů, zejména spáchání činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a s rozmyslem a po předchozím uvážení, kdy je snahou postihnout např. jednání pachatele, který nastraží čelisťovou past nebo který utýrá zvíře, které ho obtěžuje. Další zvlášť přitěžující okolností je spáchání činu na větším počtu zvířat. Přitom se však zachovávají i relace k trestným činům proti životu a zdraví lidí (srov. hlavu I

i).

K § 279:

Na základě zkušeností z praxe je poukazováno na případy, kdy na základě jednání z nedbalosti při zanedbání potřebné péče byla způsobena zvířatům smrt nebo trvalé následky na zdraví, které jsou dosud postihovány jen jako přestupky podle zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, což neodpovídá jejich závažnosti. Z praxe jsou známé případy, kdy osoba, která má o zvíře pečovat, je ponechá z různých důvodů (odjezd na dovolenou, opuštění bydliště atd.) bez potřebné péče a zvířata strádají žízní, hladem, působením klimatických vlivů a následným poškozením fyziologických funkcí. V důsledku zanedbání potřebné péče jsou v některých případech v podobných podmínkách i celé skupiny zvířat chovaných k hospodářským účelům, což vyvolává oprávněně pozornost celé veřejnosti. Jako příklad lze uvést i situace, k nimž dochází při nesprávných podmínkách transportu zvířat, kdy je přepravováno příliš velké množství zvířat v malých prostorách, kdy dochází velmi často k úhynu těchto zvířat. Z těchto důvodů osnova upravuje novou skutkovou podstatu trestného činu zanedbání péče o zvíře z nedbalosti, která bude postihovat pachatele, který z nedbalosti, zanedbá potřebnou péči o zvíře, které vlastní nebo o něž je povinen se z jiného důvodu starat, a způsobí mu tím smrt nebo trvalé následky na zdraví. Přísněji trestný bude pak takový pachatel, který se tohoto činu dopustí ve vztahu k většímu počtu zvířat. Případy, kdy dojde sice k zanedbání péče o zvíře, ale nedojde u něj ke smrti nebo k trvalým následkům na zdraví budou nadále postihovány na základě zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů.

K § 280:

U trestného činu pytláctví (§ 280) osnova umožňuje v odstavci 2 uložení dalšího peněžitého trestu jako alternativy k trestu odnětí svobody a upravuje okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby způsobem legislativně technicky obvyklým.

K § 281:

Jednou z oblastí, která je v zemích Evropské unie stabilně pod velmi silným dohledem, je oblast nesprávného používání nebo zneužívání léčiv nebo dalších látek u hospodářských zvířat. Ve většině případů jde o látky antimikrobní, protizánětlivé, hormonální, antihormonální, látky s beta adrenergním účinkem, které jsou zneužívány s cílem zvýšení užitkovosti u zvířat, jímž jsou podávány, a tím k zajištění následného vyššího finančního profitu u chovatele. Takovým jednáním však může být v důsledku přítomnosti reziduí těchto látek v potravinách živočišného původu významně postiženo zdraví u spotřebitele takových potravin. Z tohoto důvodu byla ze strany Evropské unie přijata řada předpisů regulujících podávání těchto látek zvířatům a následný dohled nad přítomností těchto látek jak v tělech zvířat, tak v potravinách živočišného původu. Na tyto předpisy navazují zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změněně souvisejících zákonů (veterinární zákon). Cílem obou těchto předpisů je ochrana zdraví zvířat, ochrana životního prostředí a zejména ochrana člověka (spotřebitele) před nepříznivými vlivy léčiv, a v případě veterinárního zákona před nepříznivými vlivy pocházejícími od zvířat nebo potravin živočišného původu. Praktické zkušenosti, které navazují na výkon dozoru v této oblasti, ukazují, že možnost pouze správních postihů není nedostatečná, když se objevily i v této oblasti případy jednání organizovaných skupin pachatelů. Z těchto důvodů osnova upravuje nový trestný čin neoprávněné výroby, držení a jiné nakládání s léčivy a jinými látkami ovlivňujícími užitkovost hospodářských zvířat (§ 281), který zajišťuje náležitý trestněprávní postih takového jednání, včetně příslušných okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.

K § 282 až 284:

Osnova přebírá z platné právní úpravy jen s určitými terminologickými úpravami (pojem „choroby“ je nahrazen pojmem „nemoci“) trestné činy šíření nakažlivé nemoci zvířat (§ 282), šíření nakažlivé nemoci a škůdce užitkových rostlin (§ 283) a příslušné společné zmocňující ustanovení (§ 284). Ve skutkové podstatě trestného činu šíření nakažlivé nemoci zvířat (§ 282) jsou pojmy „domácí zvíře a jiné hospodářsky důležité zvíře“ nahrazeny pojmy „zvířat v zájmových chovech, hospodářských zvířat a volně žijících zvířat“, které obsahují platné právní předpisy [§ 3 písm. d), e), k) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů; srov. i zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a změně souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů].

U trestných činů šíření nakažlivé nemoci zvířat a šíření nakažlivé nemoci a škůdce užitkových rostlin osnova také rozšiřuje možnosti ukládat alternativní tresty vůči odnětí svobody (propadnutí věci a zákaz činnosti).

K hlavě IX – Trestné činy proti republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci (§ 285 až 297)

Obecně k hlavě IX:

Ustanovení hlavy IX chrání především základy suverénního demokratického právního státu, tj. jeho ústavní zřízení, bezpečnost a obranyschopnost. Osnova, na rozdíl od dosavadní úpravy, poskytuje ochranu nejen České republice, ale v určitém rozsahu i cizímu státu (§ 290) a mezinárodní organizaci (§ 287, § 289 a § 291). Druhovému objektu odpovídá i systematika první hlavy, jež se člení do tří dílů.

Ochranou těchto základních zájmů demokratického státu se zabezpečuje též ochrana základních práv a svobod občanů. Pouze demokratické ústavní zřízení garantuje pluralitní demokracii, tedy politický systém založený na svobodném a dobrovolném vzniku a soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy, a tím zabezpečuje občanovi reálnou možnost ovlivňovat politické a ekonomické uspořádání státu. Současně zaručuje, že vůle většiny se nezmění na diktát tím, že většinu zavazuje, aby ve svém rozhodování dbala ochrany menšin (srov. čl. 5 a 6 Ústavy ČR).

Právě proto, že demokratické ústavní zřízení je zárukou práv a svobod občanů, musí být i prostředky trestního práva chráněno před jednáním, kterým má být násilnou, nedemokratickou cestou dosaženo jeho změny.

Jen suverénní stát může poskytnout účinnou ochranu svým občanům, jejich základním právům a svobodám. K obraně suverenity státu směřují i ustanovení této hlavy trestního zákona poskytující trestně právní ochranu bezpečnosti republiky a její obranyschopnosti před vnější agresí.

K dílu 1 – Trestné činy proti základům republiky, cizího státu a mezinárodní organizace (§ 285 až 291)

K § 285:

Osnova přebírá skutkovou podstatu trestného činu vlastizrady v podstatě ve stejném rozsahu jako je vymezena v platné právní úpravě, přičemž výčet trestných činů, kterých se dopustí občan české republiky ve spojení s cizí mocí je přizpůsoben s ohledem na změny provedené v jejich úpravě v tomto oddílu (doplnění teroristického útoku a vypuštění záškodnictví). Vzhledem k závažnosti tohoto trestného činu a s přihlédnutím k nejvyšší výměře trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 1) je upravena i výše sazby trestu odnětí svobody.

K § 286:

Také trestný čin rozvracení republiky je v osnově uveden v podstatě ve shodě s platnou právní úpravou (je pouze upřesněn pojem „více osob“ jako nejméně dvou osob). Upravena je též sazba trestu odnětí svobody u kvalifikované skutkové podstaty (odstavec 2), a to vzhledem k závažnosti tohoto trestného činu a s přihlédnutím k nejvyšší výměře trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 1).

K § 287:

Porušování práva pácháním trestných činů v mezinárodním rozsahu dosáhlo v poslední době značných rozměrů. Jsou zaznamenávány čím dál tím častější a stále nebezpečnější projevy terorismu, mířícího k samé podstatě demokracie a demokratických zřízení jednotlivých států i mezinárodních souručenství, ať už v podobě mezinárodních organizací či organizací států samotných. Projevy mezinárodního organizovaného zločinu dosahují stále větších rozměrů, stávají se univerzálnějšími a přitom z hlediska organizovanosti zločineckých struktur současně i specializovanějšími. Specializovanost těchto struktur přitom dosahuje dnes již takové mezinárodní úrovně, že dochází ke kooperaci jednotlivých entit specializovaných nejen podle dělby činnosti, ale současně i podle jejich národní příslušnosti. Internacionalizace zločinu, spolu s tímto jevem specializace až na „národní“ úroveň, vede k novým závažným negativním jevům, urychluje pronikání těchto zločineckých struktur do národních ekonomických i správních struktur a dochází tak k plošnému ohrožení demokratického fungování samotné společnosti. V souladu s tím musí být vytvořeny i efektivní prostředky v podobě institutů trestního práva hmotného, které by dovolovaly – a to rovněž i z pohledu mezinárodních potřeb – postihovat tvrdě a přísně, při zachování pravidla spravedlivého procesu, ty nejzávažnější kriminální jevy, a přispívat tak k odstraňování všech kriminogenních faktorů včetně identifikace, zmrazování, odčerpávání a konfiskace hmotných, zejména finančních, zdrojů, jež jsou pro uvedené zločinecké struktury jak cílem tak i současně prostředkem k jeho dosažení.

Proto musí Česká republika vynaložit maximální úsilí na boj proti těmto formám projevu mezinárodního zločinu, chce-li zůstat nadále demokratickou společností a chce-li být jako taková také ze zahraničí vnímána. Neboť cílem této úpravy je především a zejména (a právě proto je realizována povinně v členských státech Evropské unie v mezích tam stanovených pravidel) zefektivnit boj proti mezinárodnímu organizovanému zločinu v jeho nejhorší teroristické podobě uskutečňovaný orgány ochrany práva v oblasti mezinárodní trestní spolupráce na základě Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/475/JVV o boji proti terorismu.

Požadavek na zpřísnění trestní represe a upřesnění skutkové podstaty postihující jednání, které směřuje k destabilizaci základních demokratických hodnot společnosti, zajišťovaných činností státu, která vede fakticky k ohrožení základních hodnot života člověka a napadá funkce státu jako představitele společnosti, organizované na demokratických principech, vyplývá z rozvoje lidské civilizace, jejíž technická vyspělost vede k možnostem jejího zneužití proti ní samé izolovanými skupinami lidí (nebo i organizacemi s mezinárodní působností či celých států). Proto osnova nově formuluje skutkovou podstatu trestného činu teroristického útoku, která nebude tak, jako dosud zaměřena úzce jen na ochranu státního zřízení republiky, ale bude chránit obecné demokratické principy, jsou-li napadány kýmkoli. Stejná ochrana jako orgánům veřejné moci (srov. důvodovou zprávu k § 122) bude poskytnuta i mezinárodním organizacím ve smyslu mezinárodního práva veřejného, jejichž význam roste s rozvojem mezinárodní interakce, specializace, dělby práce i potřebami zajišťovat určité výseky lidské činnosti v mezinárodním měřítku jednotně, pomocí těchto organizací, a také cizím státům (§ 290). Nová skutková podstata chrání v nejširší míře uvedené principy proti jakékoli formě jednání, mající povahu teroristických činů. Toto jednání vypočítává nová skutková podstata taxativně, jeho výčet odpovídá též požadavkům Rámcového rozhodnutí Rady o boji proti terorismu.

Nově formulovaná samostatná skutková podstata podle odstavce 2 postihuje stejným způsobem i jednání osob, které takovým jednáním vyhrožují nebo takové jednání úmyslně finančně podporují [jde o činnost, která je podřazena pod jednání, popsané ve všech alternativách písmen a) až g) odstavce 1]. Jde fakticky o další formu trestné součinnosti, která má jinak svoji obdobu v pomoci k trestnému činu podle zásad uvedených v § 24, zejména v podobě poskytování prostředků ke spáchání trestného činu. Protože však jde o jednání natolik specifické a může mít řadu různých zvláštních podob, přičemž dostatečná finanční podpora teroristických aktivit je základní podmínkou pro činnost těchto zločineckých struktur, je plně namístě vyjádřit zavrženíhodnost takového jednání formulací zvláštní skutkové podstaty, z níž jednoznačně vyplývá, že finanční podpora terorismu zasluhuje stejně přísný trest jako vlastní terorismus.

Odstavec třetí umožňuje postihnout jednání uvedená v odstavci 1 přísnější sankcí, pokud došlo k některé, ze zde uvedených okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.

K § 288:

Osnova zachovává vedle teroristického útoku i trestný čin teroru (§ 288), který postihuje úmyslné usmrcení jiného v úmyslu poškodit ústavní zřízení republiky, aniž by šlo o teroristický útok podle § 287. Na rozdíl od platné úpravy, již nepovyšuje pokus na úroveň dokonaného trestného činu, neboť pro to není s ohledem na ustanovení § 21 odst. 1, 2 žádný důvod.

K § 289:

U trestného činu sabotáže (§ 289) osnova rozšiřuje ochranu podobně jako u teroristického útoku i na mezinárodní organizaci a rozšiřuje možnosti ukládat trest propadnutí majetku vedle trestu odnětí svobody. Jinak ponechává dikci tohoto trestného činu beze změny.

K § 290:

Po teroristických událostech 11. září roku 2001, které ukázaly, kam až mohou podobné struktury zajít při prosazování svých vysoce nebezpečných zájmů, příkře odporujících demokratickým principům, na nichž stojí moderní lidská společnost, se zřetelně ukázala nedostatečnost izolovaného přístupu k trestněprávnímu postihu podobných teroristických činů, pokud je tento přístup založen jen na dnes již naprosto nevyhovujících úzkých zásadách ochrany jednotlivých států samotných, chránících takovou úpravou jen sama sebe. Každý moderní stát, chce-li se počítat mezi skutečně demokratické, je povinen s těmito jevy bojovat a je také povinen zásadně změnit přístup k posuzování nebezpečností těchto aktů, byť nebyly namířeny proti němu samotnému, ale proti jinému státu vyznávajícímu stejné principy, nebo proti jakékoli mezinárodní organizaci tyto principy ve své činnosti prosazující. Z tohoto pohledu již shora zmiňované Rámcové rozhodnutí společenství států Evropské unie o boji proti terorizmu nutno chápat jako základ trestněprávní úpravy příslušných ustanovení o terorizmu, který je i Česká republika povinna transformovat do své vlastní vnitřní právní úpravy v oblasti hmotného práva trestního (v podobě úprav příslušných ustanovení trestního zákona), za účelem zefektivnění boje proti mezinárodnímu (zvláště pak organizovanému) zločinu obecně, a proti terorismu jako jedné z nejhorších forem jejího projevu zvláště.

Z těchto důvodů osnova poskytuje ochranu podle § 286 až 289 nejen České republice nebo mezinárodní organizaci, ale i cizímu státu.

K § 291:

Osnova formuluje novou skutkovou podstatu trestného činu zneužívání zastupování státu a mezinárodní organizace (§ 291), který postihuje dvě formy jednání, a to jednak jednání pachatele pověřeného zastupovat Českou republiku nebo mezinárodní organizaci, v níž je Česká republika členem, vyjednávat s cizí mocností nebo jinak chránit zájmy České republiky nebo takové mezinárodní organizace, a jednak jednání pachatele, který předstírá, že je takovou pověřenou osobou a vstoupí v jednání o důležité záležitosti České republiky nebo mezinárodní organizace, v níž je Česká republika členem, s osobou, která zastupuje zájmy cizí mocnosti. Obě tato jednání jsou postižitelná podle této skutkové podstaty jen jedná-li pachatel přitom v úmyslu poškodit ústavní zřízení, územní celistvost nebo obranyschopnost republiky anebo zničit její samostatnost, anebo poškodit mezinárodní organizaci.

K dílu 2 – Trestné činy proti bezpečnosti republiky (§ 292 až 294)

K § 292 až 294:

Úprava trestných činů proti bezpečnosti republiky navazuje na zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů.

Tento zákon již nediferencuje mezi státním, hospodářským a služebním tajemstvím jako zákon č. 102/1971 Sb., ale zná pouze kategorii „utajovaná skutečnost“. Vymezuje ji (§ 3 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb.) jako skutečnost, se kterou by neoprávněné nakládání mohlo způsobit újmu zájmům České republiky nebo zájmům, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala, nebo by mohlo být pro tyto zájmy nevýhodné (materiální podmínka), a která je uvedena v seznamu utajovaných skutečností (formální podmínka). Zákon dále klasifikuje utajované skutečnosti podle závažnosti hrozící újmy do čtyř stupňů utajení:

a) přísně tajné,

b) tajné,

c) důvěrné,

d) vyhrazené.

Co se má na mysli pod pojmem zájem České republiky, definuje § 2 odst. 1 cit. zákona. Podle něj se jedná o zachování ústavnosti, svrchovanosti, územní celistvosti, zajištění obrany státu, veřejné bezpečnosti, o ochranu důležitých ekonomických a politických zájmů, práv a svobod fyzických a právnických osob a ochranu života nebo zdraví fyzických osob.

V důsledku zákonné změny ochrany utajovaných skutečností dochází i k jistému posunu v objektu skutkové podstaty trestných činů proti bezpečnosti republiky. Skupinovým objektem je i nadále zájem na ochraně vnější bezpečnosti republiky ve formě ochrany utajovaných skutečností před jejich vyzrazením a též ochrana některých mezinárodních závazků republiky k jiným státům nebo mezinárodním organizacím.

Osnova přebírá trestné činy vyzvědačství (§ 292), ohrožení utajované skutečnosti (§ 293) a ohrožení utajované skutečnosti z nedbalosti (§ 294) z platné právní úpravy jen s drobnými upřesněními týkajícími se okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby spočívající v získání prospěchu „pro sebe nebo pro jiného“.

U trestného činu vyzvědačství (§ 292) bude i nadále důležitý pojem „cizí moci“, který používá i trestný čin vlastizrady, a jíž se rozumí každý stát mimo Českou republiku bez ohledu na postoje, jaké k České republice zaujímá, ale i nadstátní organizace sdružující několik států, např. vojenská nebo jiná seskupení, v nichž není Česká republika členem. Představují ji orgány a instituce cizího státu nebo uvedené nadstátní organizace reprezentované jejich pracovníky (vládní úředníci, diplomaté, vojenští funkcionáři, pracovníci rozvědek apod.). Dále se zde vzhledem k závažnosti tohoto trestného činu a s přihlédnutím k nejvyšší výměře trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 1), upravuje v kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce 4 sazba trestu odnětí svobody.

Ve skutkové podstatě ohrožení utajované skutečnosti z nedbalosti (§ 294) se vypouští stupeň utajení „Důvěrné“, čímž se zužuje rozsah trestní odpovědnosti za tento trestný čin, neboť ve stávající úpravě jde v tomto směru o nadbytečné uplatňování trestní represe u nedbalostního jednání, které lze postihnout dostatečně jiným způsobem.

K dílu 3 – Trestné činy proti obraně vlasti (§ 295 až 297)

K § 295:

Osnova upravuje trestný čin spolupráce s nepřítelem (§ 295) ve stejném rozsahu a se stejnou trestní sankcí jako v platném trestním zákoně.

K § 296:

U trestného činu válečné zrady (§ 296), kde jsou mimo vojska a ozbrojeného sboru doplněny i „nepřátelské ozbrojené síly“, pak je, vzhledem k závažnosti tohoto trestného činu a s přihlédnutím k nejvyšší výměře trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 1), upravena sazba trestu odnětí svobody.

K § 297:

Trestný čin služby v cizím vojsku (v platné právní úpravě § 115 trestního zákona) je v odstavci 1 upraven v osnově v podstatě stejným způsobem jako v platném trestním zákoně (doplněny jsou obdobně jako v § 296 jen „ozbrojené síly“), ale sazba trestu odnětí svobody je zásadně snížena (až na pět let). Problematika dvojího občanství je řešena v § 54 odst. 4 zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, tak že občan, který má více státních občanství, může vykonávat vojenskou službu v ozbrojených silách jiného státu, jehož je také státním občanem, bez povolení prezidenta republiky, a proto se nemůže dopustit tohoto trestného činu (arg. „bez povolení“). Zvlášť přitěžující okolnost podle odstavce 2 osnova přebírá z platné právní úpravy s upravenou sazbou na tři léta až deset let odnětí svobody, tedy tak, aby navazovala na sazbu uvedenou v § 296 o válečné zradě.

K hlavě X – Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (§ 298 až 345)

Obecně k hlavě X:

Hlava desátá

i trestního zákoníku chrání široké spektrum společenských vztahů, zájmů a hodnot, které jsou nezbytné k tomu, aby stát budovaný na principech demokracie a zákonnosti mohl bezchybně vykonávat svoje funkce v zájmu veřejnosti. Jde o trestné činy, které přímo nebo nepřímo ohrožují řádnou činnost orgánů státu a územní samosprávy nebo jinak ohrožují pořádek ve věcech veřejných, zejména nerušené fungování státních orgánů a orgánů územní samosprávy, důsledné uplatňování zákonnosti, výkon pravomoci veřejných činitelů, čistotu veřejného života a ochranu obecných zájmů i práv a svobod jednotlivců v rámci veřejného pořádku.

Jednotlivé skutkové podstaty v této hlavě jsou rozděleny podle druhových objektů trestných činů do osmi dílů:

- díl první (§ 298 až 303) chrání řádný chod činnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy a výkon pravomoci úředních osob před násilnými útoky a výhrůžkami pachatelů; v případě, že by útok na státní orgán, orgán uzemní samosprávy nebo veřejného činitele byl veden v úmyslu rozvrátit nebo poškodit ústavní zřízení, územní celistvost, obranyschopnost nebo samostatnost republiky, bylo by takové jednání postihováno podle některého z ustanovení hlavy deváté

i trestního zákona,

- díl druhý (§ 304 a 305) chrání společnost i občany před úmyslným i nedbalostním porušováním povinností úředních osob,

- díl třetí (§ 306 až 310) chrání čistotu veřejného života, nestranné a objektivní obstarávání věcí obecného zájmu osobami, které věci obecného zájmu obstarávají, před různými formami korupce (úplatkářstvím),

- díl čtvrtý (§ 311 až 328) chrání další důležité zájmy spjaté s činností státu a jeho orgánů před různými formami jednání, která narušují řádnou činnost orgánů veřejné moci, ztěžují výkon správy státu nebo realizaci některých práv občanů,

- díl pátý (§ 329 až 333) chrání veřejný pořádek proti jednání, které z důvodu národnostního, rasového, etnického, náboženského, třídního, příslušnosti k určité skupině osob, anebo z důvodu omezování práv a svobod jejich příslušníků nebo jednotlivců narušuje občanské soužití občanů vykonáním násilí, vyhrožováním, podněcováním k nenávisti, hanobícími projevy nebo jinými podobnými projevy,

- díl šestý (§ 334 až 337) chrání veřejný pořádek proti jednáním šířícím poplašné zprávy, výtržnickým, vandalským a jiným podobným narušováním,

- díl sedmý (§ 341 až 340) chrání společnost před jednou z nejzávažnějších forem trestné součinnosti, před zločinným spolčením; v zájmu této ochrany, obdobně jako v jiných státech, se postihuje jako samostatný trestný čin již pouhé členství nebo jakákoli jiná forma podpory zločinného spolčení,

- díl osmý (§ 341 až 345) poskytuje ochranu před některými formami trestné součinnosti, které vážně narušují zákonnost, veřejný pořádek a ohrožují úsilí státu v boji se zločinností.

K dílu 1 – Trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby (§ 298 až 303)

K § 298 a 299:

Trestné činy násilí proti orgánu veřejné moci (§ 298) a vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci (§ 299) přebírá osnova z platné právní úpravy s tím, že pojem škody velkého rozsahu (5 000 000 Kč) byl nahrazen pojmem značné škody (500 000 Kč), který více odpovídá majetkovým poměrům úředních osob, a dále pojem „orgánu … samosprávy“ byl nahrazen pojmem „orgánu … územní samosprávy“ a pojem „státního orgánu“ byl nahrazen přesnějším pojmem „orgánu veřejné moci“. Pojem orgánů veřejné moci používá např. Ústava České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) atd.] a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [srov. § 72 odst. 1 písm. a), § 76 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a) atd.] a je v našem právním řádu jednoznačně vymezen. Srovnej k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 229/1998, podle kterého jsou za orgány veřejné moci považovány orgány autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kriteriem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti. Srov. i Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů č. 1, Brno 1992, str. 11.

Do kvalifikované skutkové podstaty byla pak doplněna zvlášť přitěžující okolnost způsobení poruchy v činnosti některého orgánu uvedeného v odstavci 1. Obdobně bylo upraveno i v ustanovení § 299 postihující vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci. Osnova nepoužívá pojem veřejné správy, neboť tam patří mimo státní správy a územní samosprávy i ostatní vykonavatelé veřejné správy, kterými jsou i orgány jiných, zejména zájmových, samosprávných korporací, mezi které patří různé komory (např. advokátní, lékařská) a částečně v rozsahu zákona i vysoké školy, a dále mohou ostatní veřejnou správu vykonávat i orgány institucí, které nelze označovat jako samosprávné, neboť nemají žádnou členskou základnu, kdy jde zejména o instituce typu veřejného ústavu (podniku) s právní subjektivitou, např. Všeobecná zdravotní pojišťovna, Česká národní banka - s výjimkou případu, kdy působí jako správní úřad apod.

K § 300 a 301:

U trestných činů násilí proti úřední osobě (§ 300) a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu (§ 301) byl pojem veřejného činitele, který byl charakteristický pro totalitní stát, nahrazen pojmem úřední osoby, který je definován v části třetí v § 412. Jinak nedošlo v dikci těchto ustanovení oproti platnému trestnímu zákonu k žádným změnám. Upraveny byly trestní sazby u jednotlivých ustanovení, a to jak v relaci k trestným činům směřujícím proti orgánu veřejné moci (§ 298 a 299), tak k trestným činům proti životu a zdraví (§ 113 až 121) či k nebezpečnému vyhrožování (§ 330).

K § 302:

Ve společném ustanovení týkajícím se trestných činů podle § 298 až 301 byla rozšířena ochrana osoby, která vystoupila na podporu nebo na ochranu některého z orgánů veřejné správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu, anebo úřední osoby, neboť ta je osnovou poskytována nejen, když tato osoba vystoupila na ochranu veřejného činitele, jak tomu bylo podle dosavadní úpravy, ale i na ochranu některého z uvedených orgánů (odstavec 1). Dále byla novým odstavcem 2 společného ustanovení ochrana podle § 298 až 301 rozšířena i na mezinárodně chráněné osoby.

K § 303:

V praxi se poměrně často, v souvislosti s pácháním trestných činů zejména organizovanými skupinami, vyskytují případy, kdy se pachatelé vydávají za úřední osobu, nebo vykonávají úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy a územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, nebo jsou vykonávány jen z moci úřední takového orgánu, a proto osnova navrhuje, po vzoru některých zahraničních úprav (např. § 132 německého trestního zákoníku), i takové jednání pro příště trestně sankcionovat.

K dílu 2 – Trestné činy úředních osob (§ 304 a 305)

K § 304 a 305:

Dosavadní trestné činy veřejných činitelů označuje osnova jako trestné činy úředních osob (§ 412). U trestného činu zneužívání pravomoci úřední osoby (§ 304) jsou doplněny a upřesněny některé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, zejména způsobení poruchy u dotčeného subjektu a spáchání takového činu při zneužití bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného, při snížení dolní hranice sazby trestu odnětí svobody na dva roky (odstavec 2) a dále kvalifikovaná skutková podstata podle odstavce 3 při naplnění zvlášť přitěžujících okolností způsobení škody velkého rozsahu nebo získání pro sebe nebo pro jiného prospěchu velkého rozsahu, a to se sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let nebo propadnutím majetku. Obdobně osnova postupuje i při formulaci základní a kvalifikovaných skutkových podstat u trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti (§ 305).

K dílu 3 – Úplatkářství (§ 306 až 310)

K § 306 a 307:

Trestné činy přijímání úplatku (§ 306) a podplácení (§ 307) osnova upravuje a upřesňuje tak, aby pokrývaly jak přímé přijímání úplatku a podplácení, tak i nepřímé takové úplatkářství prostřednictvím jiné osoby. Trestní odpovědnost příp. prostředníka pak bude posuzována podle formy a míry jeho účasti buď jako spolupachatelství (§ 23) nebo jako účastenství (§ 24).

V rámci úplatkářství, a to jak u příjímání úplatku, tak i u podplácení osnova upravuje i korupci v soukromém sektoru na základě Rámcového rozhodnutí Rady 2003/568/JVV ze dne 22. července 2003 o boji s korupcí v soukromém sektoru (32003F0568) a Společné akce ze dne 22. prosince 1998 přijaté Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o korupci v soukromém sektoru.

Pojem veřejného činitele v rámci okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby je nahrazen pojmem úřední osoby (§ 412).

U trestného činu přijímání úplatku (§ 306) jsou vzhledem k společenské závažnosti takového jednání v návaznosti na Vládní program boje proti korupci v České republice zvýšeny trestní sazby, čímž zároveň dojde i k většímu odlišení typové závažnosti tohoto trestného činu od podplácení (§ 307), kde zůstávají zachovány dosavadní trestní sazby.

K § 308:

Osnova přebírá i skutkovou podstatu trestného činu nepřímého úplatkářství (§ 308), které bude možno napříště také spáchat přijetím úplatku za to, že bude osoba přijímající úplatek nejen sama osobně, ale i prostřednictvím jiného působit na úřední osobu (§ 412 odstavec 1), přičemž obdobně se to bude týkat i podplácení (odstavec 2). Trestní sazba v odstavci 1 je zvýšena obdobným způsobem a ze stejných důvodů jako v § 306.

K § 309

Osnova upravuje ustanovení o účinné lítosti podle Zprávy o korupci v České republice v roce 2002 a o plnění harmonogramu opatření Vládního programu boje proti korupci, jež byla schválena usnesením vlády ČR č. 473 ze dne 19. 5. 2003, kde se uvádí, že v rámci rekodifikace trestního práva je zapotřebí upravit ustanovení § 163 trestního zákona o účinné lítosti tak, aby z jeho znění byl vypuštěn předpoklad „bez odkladu“, neboť je nezbytné rozšířit možnosti zániku trestnosti podplácení (§ 307) a nepřímého úplatkářství (§ 308) tak, aby osoby, které úplatek poskytly nebo slíbily jen proto, že byly o to požádány, měly možnost státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu poskytnout informace a pomoc bez obav z případné vlastní trestní odpovědnosti. Toto usnesení vlády navazuje na usnesení vlády ČR č. 125/1999 k Vládnímu programu boje proti korupci.

Pro úplnost je třeba uvést, že toto ustanovení bude zřejmě předmětem kritiky orgánů mezinárodních organizací pověřených kontrolou plnění závazků smluvních stran vyplývajících z Úmluvy o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích (č. 25/2000 Sb.) a Trestněprávní úmluvy o korupci Rady Evropy (č. 70/2002 Sb.m.s.). Mezinárodní orgány v rámci OECD a Rady Evropy vyjádřily své výhrady již k dosavadnímu ustanovení § 163 platného trestního zákona. Ani výše uvedené mezinárodní smlouvy, ani Úmluva o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo úředníků členských států Evropské unie vypracovaná na základě článku K 3 Smlouvy o Evropské unii nebo Protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, neobsahují oprávnění členských států stanovit takový zvláštní způsob zániku trestnosti podplácení a nepřímého úplatkářství. Dále je třeba uvážit, že toto ustanovení by se vztahovalo i na korupční jednání v cizině. Z těchto důvodů lze proto očekávat, že příslušné mezinárodní organizace mohou v rámci dalšího postupu vyzvat Českou republiku ke zrušení tohoto ustanovení.

K § 310:

V rámci společného ustanovení (§ 310) osnova ponechává v souladu s platnou úpravou zcela beze změny osvědčenou definici úplatku (odstavec 1).

Naproti tomu doplňuje pojem úřední osoby (§ 412) pokud jde o všechny formy úplatkářství (§ 306 až 308) tak, aby zahrnoval i jakoukoli osobu zastávající funkci v mezinárodním soudním orgánu, v nadnárodní nebo mezivládní organizaci, anebo v podniku, v němž má rozhodující vliv nejen cizí stát, ale i České republika. Tím je implementována Úmluva o boji proti korupci úředních osob ES nebo členských států EU ze dne 26. května 1997 a Protokol k úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 27. září 1996, které ve svých článcích 4 odst. 1 ukládají smluvním stranám stanovit, že členové Komise ES, Evropského parlamentu, Soudní dvora a Účetního dvora, jsou podle trestního práva dané smluvní strany trestně odpovědni za přijímání úplatku a podplácení obdobně (podle interpretace důvodové zprávy „stejně“) jako členové vlády, parlamentu, nejvyšších soudů a nejvyššího kontrolního orgánu daného státu [srov. úpravy § 310 odst. 2 písm. a), b), c) osnovy]. Navrhovaná úprava také zajišťuje trestní odpovědnost úředníků nebo jiných zaměstnanců ES podle článků 1 písm. b) výše uvedené Úmluvy a Protokolu. Proto se upravuje zejména písm. c) § 310 odst. 2 osnovy. Jak vyplývá z dovětku je plnění úkolů úředníků a jiných zaměstnanců ES obstaráváním věcí obecného zájmu.

Odstavec 3 promítá plnění protikorupčních opatření stanovených Společnou akcí o korupci v soukromém sektoru (98/742/JVV) ze dne 22. prosince 1998 přijatou Radou Evropské unie na základě článku K3 Smlouvy o Evropské unii.

K dílu 4 – Jiná rušení činnosti orgánu veřejné moci (§ 311 až 328)

K § 311:

U trestného činu zasahování do nezávislosti soudu (§ 311) osnova doplnila do odstavce 2, při snížení dolní hranice sazby trestu odnětí svobody na dva roky (obdobné rozšíření sazby jako u § 304), zvlášť přitěžující okolnost spáchání činu v úmyslu způsobit jinému značně závažnou újmu, a dále kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 3 při naplnění zvlášť přitěžujících okolností spáchání činu v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu nebo újmu velkého rozsahu, anebo získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, a to se sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let.

K § 312:

Skutková podstata pohrdání soudem (§ 312) je oproti platné právní úpravě doplněna o další formu jednání spočívající v neuposlechnutí příkazu nebo výzvy soudu bez dostatečné omluvy, jež směruje proti osobám, které opakovaně často i přes uložení pořádkové pokuty nerespektují takové úkony soudu, přičemž nemusí dojít přímo k zmaření jednání soudu (např. se dostaví z deseti svědků jen šest, a proto soud jedná, tedy nedošlo k zmaření jednání, ale jednání musí být odročeno, a to často i opakovaně; navíc při nedostavení se svědků nebo nepředložení listin apod. více osobami může být sporné, kdo z nich vlastně jednání zmařil atd.). K vyvození trestní odpovědnosti v takových případech může být využito i zkrácené přípravné řízení a navazující zjednodušené řízení před samosoudcem (§ 314b a násl. trestního řádu).

K § 313:

Také u trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí (§ 313) osnova upřesňuje znění skutkové podstaty v souladu s požadavky praxe tak, aby tímto trestným činem bylo nejen zmaření účelu trestu, vazby, ochranného léčení včetně maření dohledu uloženého při ukončení ochranného léčení (srov. § 100 odst. 6), ochranné výchovy a nově i zabezpečovací detence, ale i zmaření jejich výkonu, dále aby znaky tohoto trestného činu podle § 313 odst. 1 písm. d) naplnil i ten, kdo bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu, což by mělo po nabytí účinnosti trestního zákona podstatně zlepšit respektování pravomocných rozsudků soudu, kterými byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, odsouzenými osobami. S přihlédnutím k typové závažnosti všech jednání zahrnutých pod ustanovení odstavce 1 se pak zvyšuje i trestní sazba u této základní skutkové podstaty, čímž se odstraňuje i disproporce v sazbách podle odstavce 1 a podle odstavce 2.

K § 314:

Po vzoru některých zahraničních úprav (např. § 120 německého trestního zákoníku) zavádí osnova i skutkovou podstatu osvobození vězně (§ 314), neboť toto jednání nelze vždy postihnout jako spolupachatelství nebo účastenství na trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 313 odst. 2 písm. b, neboť sám vězeň nemusí v tomto směru vyvíjet žádnou iniciativu.

K § 315:

U trestného činu násilného překročení státní hranice (§ 315) osnova přejímá základní skutkovou podstatu z platného trestního zákona beze změny, a doplňuje jak do odstavce 2 (při zvýšení spodní hranice sazby odnětí svobody na tři roky), tak i do odstavce 3 další okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vázané na způsobení těžších následků (těžké újmy na zdraví u nejméně dvou osob, značné škody a škody velkého rozsahu).

K § 316:

Skutková podstata trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice (§ 316) byla nově formulována jak v základní skutkové podstatě, tak i v kvalifikovaných skutkových podstatách v souladu s Rámcovým rozhodnutím Rady ze dne 28. listopadu 2002 o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a pobytu (2002/946/JVV). Dosavadní výše trestních sazeb uvedená v základní skutkové podstatě i v kvalifikovaných skutkových podstatách, kde byly doplněny a nově formulovány další okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, které buď navazují na uvedené Rámcové rozhodnutí, anebo jsou formulovány tak, aby vyjádřily v návaznosti na další skutkové podstaty obvyklé závažnější případy spáchání tohoto trestného činu, byla v evidentním nepoměru k závažnosti jednání, zejména z pohledu úzké provázanosti těchto aktivit s mezinárodním organizovaným zločinem. Zkušenosti ukazují, že dosud velmi chyběla možnost přísně postihovat taková jednání, kde se projevuje vazba na mezinárodní organizovaný zločin právě v podobě existence organizovaných skupin, zabývajících se nelegálním převaděčstvím, a dále také v případech, kdy v důsledku hazardování s lidskými životy osob, které jsou takto nelegálně transponovány přes hranice jednotlivých států, dojde k ohrožení jejich života v podobě vzniku těžké újmy na zdraví těchto osob nebo dokonce k jejich smrti.

K § 317 a 318:

Také skutkové podstaty trestných činů napomáhání k nedovolenému pobytu na území republiky (§ 317) a neoprávněného zaměstnávání cizinců (§ 318) navazují na Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 28. listopadu 2002 o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a pobytu (2002/946/JVV). Obě tyto skutkové podstaty doplňují stávající trestněprávní úpravu o institut, který dovoluje relativně přísně postihovat jednání osob, bez nichž by nelegální migrace osob byla velmi obtížná, neboť jim zajišťují možnost ilegálního pobytu na území státu, na které nelegálně migrovaly. Vedle obecného zájmu na minimalizaci nelegální migrace osob, která s sebou přináší ekonomické a sociální problémy na územích, kde se nelegální migranti koncentrují, popřípadě kudy jsou transferováni, je tu sledován i další zájem – minimalizovat i příležitost a podmínky pro to, aby na území státu nelegálně pobývaly struktury, které se stávají (nebo do země s tímto cílem již přicházejí) personálním základem mezinárodních zločineckých organizací. Mimo neoprávněného zaměstnávání nelegálních přistěhovalců tato skutková podstat také postihuje zaměstnání nebo zprostředkování zaměstnání cizinců, aniž jim bylo uděleno povolení k zaměstnání ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

Vyšší odstavce obou skutkových podstat (§ 317 a 318) umožňují přísnější postih zejména organizovaných struktur, které se zabývají touto činností za úplatu a ve větším rozsahu, zpravidla se snahou dosáhnout i vysokých zisků.

K § 319:

Trestný čin porušení předpisů o mezinárodních letech (§ 319) přebírá osnova z platné právní úpravy (§ 171c platného trestního zákona) zcela beze změny.

K § 320:

Ve věznicích se v posledních letech opakovaně vyskytly různé formy vzpour i odporů vězňů, které významně destabilizují vězeňství, a proto trestný čin vzpoury vězňů (§ 320) osnova upravuje tak, aby mimo „vzepření“ trestně postihoval i další formu, a to „odpor“ vězňů vůči dozorčímu orgánu, jeho rozkazu nebo vězeňskému řádu. Na tuto úpravu pak navazují i doplněné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u kvalifikovaných skutkových podstat podle odstavců 2 a 3, tak aby postihovaly obvyklé závažnější formy jednání (např. se zbraní), úmysl zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, tak i těžší následky (smrt, těžkou újmu na zdraví, značnou škodu a škodu velkého rozsahu).

K § 321:

Také u trestného činu křivého obvinění (§ 321) osnova v návaznosti na základní skutkovou podstatu, kterou ponechává beze změny, upravuje okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby vystihly závažnější formy tohoto trestného činu vázané na úmysl zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin, obvyklé těžší následky (např. značně závažnou újmu, újmu velkého rozsahu, škodu velkého rozsahu) apod. Značně závažnou újmou se v praxi rozumí citelný zásah do základních práv lživě obviněného, jako např. jeho vzetí do vazby, odsouzení, ztráta zaměstnání, rozpad rodiny nebo též těžší psychické trauma apod.

K § 322 a 323:

Trestné činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (§ 322) a křivého tlumočení (§ 323), které postihují úmyslné jednání svědků, znalců a tlumočníků (srov. § 13 odst. 2) a které byly nedávno novelizovány (zákonem č. 134/2002 Sb.) přebírá osnova, pokud jde o základní skutkové podstaty, v podstatě beze změny, pouze pojem „státní orgán“ je podobně jako u jiných ustanovení trestního zákoníku nahrazen pojmem „orgán veřejné moci“ a dále je zde doplněn postih nepravdivé svědecké výpovědi nebo nepravdivého znaleckého posudku před notářem jako soudním komisařem. Pokud se zejména ze strany tlumočníků objevuje tvrzení, že žádné obdobné úpravy ve světě neexistují, neodpovídá to skutečnosti, neboť „falešný překlad či falešné tlumočení“ zná např. čl. 307 švýcarského trestního zákona. V některých zahraničních právních řádech jsou pak tlumočníci zahrnováni pod znalce, a proto odpovídají za trestný čin křivého znaleckého posudku, anebo tam, kde jsou bráni do přísahy, odpovídají za trestný čin křivé přísahy.

V kvalifikovaných skutkových podstatách se pouze doplňuje možnost uložit trest zákazu činnosti a neurčitě formulovaná zvlášť přitěžující okolnost „jiný zvlášť závažný následek“ se nahrazuje, podobně jako u trestného činu křivého obvinění (§ 321), „jinou značně závažnou újmou“, kterou bude třeba vykládat přiměřeně případům, které jsou uvedeny u tohoto trestného činu.

K § 324 a 325:

Trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny (§ 324) osnova upravuje tak, aby se mimo již stávajících dvou jednání, vztahoval i na opatření a přechovávání padělané nebo pozměněné veřejné listiny, pokud se tak stalo v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé. Zároveň zpřísňuje postih zvýšením horních hranic sazeb u základní (odstavec 1) i kvalifikované skutkové podstaty (odstavec 2) a doplněním další kvalifikované skutkové podstaty s novými okolnostmi podmiňující použití vyšší trestní sazby, které navazují především na organizovaný zločin, páchání teroristických nebo podobných útoků a způsobení škody velkého rozsahu nebo získání prospěchu velkého rozsahu.

V souvislosti s tím osnova také definuje veřejnou listinu (§ 325), včetně rozšíření ochrany § 324 na určité cizozemské veřejné listiny (odstavec 2).

K § 326:

U trestného činu nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka (§ 326) osnova nahrazuje nevhodný pojem státní pečeti správným pojmem pečetidla státní pečeti (srov. § 6 odst. 1, 3 zákona č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky). Jinak ponechává stávající znění beze změny.

K § 327:

Trestný čin padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů (§ 327) je v obou základních skutkových podstatách (odstavce 1 a 2) rozšířen tak, aby se vztahoval i na jiná soudní řízení než jen trestní a občanské, neboť pachatel se může obdobného jednání dopustit např. i v řízení před Nejvyšším správním soudem nebo před Ústavním soudem. Kvalifikovaná skutková podstata v odstavci 4 doplňuje obvyklé zvlášť přitěžující okolnosti způsobení škody velkého rozsahu a opatření prospěchu velkého rozsahu.

K § 328:

Trestný čin maření přípravy a průběhu voleb a referenda (§ 328) je z hlediska dikce skutkové podstaty osnovou přebírán beze změny z platného trestního zákona.

K dílu 5 – Trestné činy narušující soužití lidí (§ 329 až 333)

K § 329:

V praxi se poměrně často vyskytují útoky motivované rasovou, etnickou, národnostní nebo jinou podobnou příslušností ke skupině lidí, přičemž pachatelé často na takovou příslušnost usuzují z barvy pleti či jiných vzhledových znaků napadené osoby, aniž by jim skutečná rasová, etnická, národnostní nebo jiná příslušnost ke skupině lidí byla známa. Z tohoto důvodu v dikci skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 329) osnova zdůrazňuje, že tento čin může být motivován jak skutečnou, tak i domnělou rasovou, etnickou, národnostní nebo jinou příslušností ke skupině lidí. Nad rámec dosavadních znaků osnova ještě doplňuje do výčtu skupin lidí i skupinu vymezenou sexuální orientací (např. homosexuální či heterosexuální).

K § 330:

Také u trestného činu nebezpečné vyhrožování (§ 330) návrh upravuje podobně jako u některých majetkových trestných činů (např. krádeže, zpronevěry nebo podvodu) v základní skutkové podstatě tzv. přestupkovou recidivu za podmínky, že vyhrožováním ublížením na zdraví či drobným poškozením zdraví došlo k narušení občanského soužití jde o obdobnou podmínku, která je obsažena také ve skutkové podstatě přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, což brání postihu zcela bagatelních případů. Z hlediska adekvátnosti trestní represe s přihlédnutím k písm. a) bylo třeba v té souvislosti upravit i případy předchozího odsouzení nebo potrestání za obdobný čin, u nichž pak postačí na rozdíl od písm. a) vyhrožování ublížením na zdraví nebo drobným poškození zdraví, které nedosahuje intenzity ublížení na zdraví (srov. § 407 odst. 1).

U trestného činu (§ 330) osnova doplňuje do základní skutkové podstaty alternativní trest zákazu činnosti k odnětí svobody a dále do kvalifikované skutkové podstaty (odstavec 2) další okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, které se obvykle u tohoto trestného činu vyskytují, ale nebyly zde dosud uvedeny (např. jako člen organizované skupiny, se zbraní nebo na jiném, který vůči pachateli plnil svou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona).

K § 331:

Také trestný čin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny lidí (§ 331) bude možno napříště spáchat vůči skupině lidí vymezené jejich sexuální orientací. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby zde bude i spáchání tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

K § 332:

Trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§ 332) osnova přebírá z platného trestního zákona beze změny.

K § 333:

V praxi se opakovaně vyskytují případy, kdy při prodeji výrobků, poskytování služeb nebo jiné podnikatelské činnosti jsou osoby diskriminovány z důvodů skutečné nebo domnělé příslušnosti k rasové, etnické, národnostní nebo jiné skupině lidí, což je třeba považovat za zásadní omezování jejich práv. Proto osnova i toto jednání trestně postihuje bez ohledu na to, zda tím pachatel vyjadřuje nějaký svůj obecný názor, příslušnost k rasistické nebo jiné organizaci nebo hnutí, anebo zda jde o ojedinělé jednání.

K dílu 6 – Jiná rušení veřejného pořádku (§ 334 až 337)

K § 334:

Trestný čin šíření poplašné zprávy (§ 334) je osnovou doplněn v odstavci 2 tak, aby odpovídal současnému chápání podnikatelů a organizací, kterým může být poplašná zpráva pachatelem sdělována. Do kvalifikovaných skutkových podstat jsou pak doplněny obvyklé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby tak, aby vyjadřovaly těžší následky (např. značná škoda, škoda velkého rozsahu, vážná porucha v činnosti) nebo závažnější okolnosti, za kterých byl takový čin spáchán (např. spáchání členem organizované skupiny) atd.

K § 335 a 336:

Trestný čin výtržnictví (§ 335) osnova přebírá z platné právní úpravy zcela beze změny. U trestného činu hanobení lidských ostatků (§ 336) doplňuje jen obvyklé okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spáchání činu v úmyslu získat majetkový prospěch nebo zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin.

K § 337:

U trestného činu opilství (§ 337) osnova nahrazuje dikci „jednání, které má jinak znaky trestného činu“ přesnějším pojmem „činu jinak trestného“, který je používán i v jiných ustanoveních trestního zákoníku (např. § 29), čímž se rovněž sjednocuje terminologie používaná v trestním zákoníku.

K dílu 7 – Skupina organizovaného zločinu (§ 338 až 340)

K § 338 až 340:

Osnova nahrazuje pojem „zločinné spolčení“ pojmem „skupina organizovaného zločinu“, která je definována v § 413. Tento pojem lépe odpovídá pojetí organizovaného zločinu jak je chápán v mezinárodních smlouvách, zejména Úmluvě OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, přijaté Valným shromážděním OSN dne 15. listopadu 2000 (dokument A/55/383), i v ostatních mezinárodních dokumentech.

Základní skutková podstata trestného činu účasti na skupině organizovaného zločinu (§ 338) je v osnově uvedena, až na zmíněnou terminologickou změnu, beze změny. Doplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby vázaných na teroristické jednání navazuje na Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/475/JVV o boji proti terorismu. S přihlédnutím k tomuto Rámcovému rozhodnutí jsou upraveny i sazby trestu odnětí svobody.

Ustanovení o účinné lítosti (§ 339) je ponecháno beze změny, neboť zájem na včasném odhalení takových velmi společensky nebezpečných činů zde převažuje nad potrestáním pachatelů trestného činu účasti na skupině organizovaného zločinu.

Beztrestnost agenta osnova neřeší obecným ustanovením v rámci okolností vylučujících protiprávnost, ale navrhuje ji omezit na jednotlivé specifické případy, kde přichází v úvahu (např. obchod s narkotiky, úplatkářství atd.). Toto řešení lépe odpovídá principu zákonnosti a hovoří pro něj též srovnávací právo. Proto ustanovení § 340 o beztrestnosti agenta ve znění osnovy stanoví beztrestnost agenta nejen pro trestný čin účasti na skupině organizovaného zločinu (odstavec 1), ale i pro vyjmenované trestné činy v odstavci 2. V této souvislosti je řešena i otázka provokace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Texeira de Castro c. Portugalsko ze dne 9. 6. 1998), a to tak, že jak ohledně trestného činu účasti na skupině organizovaného zločinu (odstavec 1) tak, že ohledně vyjmenovaných trestných činů v odstavci 2 se agent nestává beztrestným, pokud skupinu organizovaného zločinu nebo organizovanou skupinu založil nebo zosnoval (odstavec 3).

K dílu 8 – Některé další formy trestné součinnosti (§ 341 až 345)

K § 341 a 342:

Skutkové podstaty trestných činů podněcování (§ 341) a schvalování trestného činu (§ 342) přebírá osnova z platného trestního zákona v podstatě beze změny, neboť jsou osvědčené a jejich aplikace v praxi nečiní žádných obtíží. U trestného činu podle § 341 se trestnost v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe omezuje jen na podněcování k trestnému činu.

K § 343 až § 345:

Také trestný čin nadržování (§ 343) nedoznal v základní skutkové podstatě žádných změn. S ohledem na nové vymezení skutkových podstat v trestním zákoníku byl však upřesněn výčet trestných činů, u kterých neplatí beztrestnost spáchání nadržování ve prospěch osoby blízké.

U skutkových podstat nepřekažení trestného činu (§ 344) a neoznámení trestného činu (§ 345) osnova novým způsobem vymezuje trestné činy, na které trestnost nepřekažení nebo neoznámení vztahuje. V tomto směru bylo vycházeno nejenom ze závažnosti vyjmenovaných trestných činů, ale bylo přihlíženo k jejich povaze a zájmu společnosti na tom, aby určité trestné činy byly překaženy nebo oznámeny. S ohledem na nové vymezení skutkových podstat v trestním zákoníku byl také upřesněn výčet trestných činů, u kterých neplatí beztrestnost spáchání nepřekažení trestného činu nebo neoznámení trestného z důvodů uvedených v odstavci 2.

Beze změny osnova přebrala i ustanovení, podle kterého oznamovací povinnost nemá advokát nebo jeho zaměstnanec (rozšířeno i na další zaměstnance – nejen advokátního koncipienta) nebo duchovní registrované církve nebo náboženské společnosti za podmínek stanovených v odstavci 3 § 348.

K hlavě XI – Trestné činy proti brannosti (§ 346 až 353)

Obecně k hlavě XI:

Branná povinnost je povinnost občana připravovat se k obraně státu a osobně se účastnit plnění úkolů ozbrojených sil. Nástrojem zabezpečujícím obranu státu je především armáda, kterou tvoří jak vojáci z povolání, tak občané konající v ní službu na základě branné povinnosti jako vojáci základní služby. Bez účasti těchto občanů by armáda nebyla schopna plnit úkoly, které od ní stát vyžaduje. Zájem na ochraně personálního a částečně i věcného zabezpečení obrany státu proti maření způsobilosti ke službě, obcházení, porušování nebo odmítnutí plnit povinnosti související s obranou republiky je druhovým objektem trestných činů proti brannosti, které tvoří první díl jedenácté hlavy

i trestního zákoníku.

V současné době je připravována profesionalizace armády, přitom se však podle schválené Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky nepočítá se zrušením branné povinnosti, a proto osnova trestné činy proti brannosti s dílčími úpravami zachovává.

K § 346 až 348:

Branná povinnost je upravena branným zákonem. Podle § 1 zákona č. 218/1999 Sb. je branná povinnost povinností občana připravovat se k obraně státu a osobně se účastnit plnění úkolů ozbrojených sil. Zahrnuje povinnost odvodní, služební a další povinnosti stanovené branným zákonem. Branná povinnost vzniká dnem, v němž občan dovrší 18 let. Může být převzata i dobrovolně. Trvá do dovršení 60 let. Občané starší mají brannou povinnost, jen když konají mimořádnou službu po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu anebo na vlastní žádost. Vojáci z povolání mají brannou povinnost do dosažení věku 62 let. Brannou povinnost mají i ženy, ale může jím být uložena jen odvodní povinnost a povinnost k mimořádné službě po dobu válečného stavu, pokud ji nepřevzaly dobrovolně (§ 2 odst. 4 cit. zákona č. 218/1999 Sb.). K trestnímu sankcionování branné povinnosti slouží jednak trestný čin maření způsobilosti k službě (§ 346) a trestný čin obcházení branné povinnosti (§ 348), které osnova převzala beze změny z platného trestního zákona.

Odvodní povinnost (§ 8 cit. zákona č. 218/1999 Sb.) spočívá v povinnosti podrobit se úřednímu řízení, ve kterém se rozhoduje o povinnosti k vojenské činné službě podle zjištěné tělesné a duševní způsobilosti brance. Pravidelná odvodní povinnost vzniká dnem v němž občan dovrší 18 let. Zaniká dosažením věku 60 let. Odvodní povinnost obsahuje povinnost dostavit se k odvodu (§ 8 cit. zákona č. 218/1999 Sb.) a podrobit se předepsanému řízení (srov. § 15 cit. zákona č. 218/1999 Sb.). Nedostavení se k odvodu v úmyslu svou odvodní povinnost nesplnit nebo její splnění oddálit, osnova sankcionuje v rámci trestného činu neplnění odvodní povinnosti (§ 347). Toto koresponduje i návrhu nového branného zákona, podle kterého má odvodní povinnost vznikat pouze za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu.

K § 349 až § 351:

Trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách (§ 349), nenastoupení služby v ozbrojených silách z nedbalosti (§ 350) a společné ustanovení k těmto trestným činům, byly novým způsobem upraveny jednou z posledních novel provedenou zákonem č. 134/2002 Sb., a proto byly do osnovy přebrány beze změny. Z mnoha nálezů Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 18. 9. 1995 sp. zn. IV. ÚS 81/1995, publikovaný pod č. 50/1995 Sb. nál. a usn. ÚS, C. H. Beck, sv. 4, s. 41; nález ze dne 20. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 184/96, publikovaný pod č. 32/1997 Sb. nál. a usn. ÚS, C. H. Beck, sv. 7, s. 209) vyplývá, že je třeba zajistit při jediném odsouzení náležitý postih takové intenzity, aby nedošlo k nežádoucímu zvýhodnění těch, kdo právo porušují, oproti těm, kdo svoje povinnosti splní. Přitom Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že zákonodárná moc zváží uzákonění i jiných sankcí, než je odnětí svobody. Těmto hlediskům, které Ústavní soud z pozic ústavních v uvedených nálezech vyjádřil, navrhovaná úprava plně vyhovuje, neboť umožňuje náležitou diferenciaci trestního postihu pachatelů v konkrétních trestních věcech.

Navrhovaná úprava také odstraňuje pochybnosti, které v judikatuře vznikaly o možnosti opakovaného postihu tak, že jednoznačně uvádí, že opakovaný postih za trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách a nenastoupení služby v ozbrojených silách z nedbalosti není možný. Přitom současně náležitě diferencuje sazby odnětí svobody u obou trestných činů (§ 349 a 350) z hlediska vymezených okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.

K 352 a 353:

Trestné činy nenastoupení vojenské služby za mobilizace (§ 352) a porušování osobních a věcných povinností (§ 353) osnova upravuje ve shodě s platným zněním těchto skutkových podstat v trestním zákoně.

K hlavě XII – Trestné činy vojenské (§ 354 až 376)

Obecně k hlavě XII:

Jednou z nejvýznamnějších funkcí demokratického státu je zajištění obrany celistvosti jeho teritoria, obyvatel a demokratického politického systému. Současně je obrana vlasti ústavní povinností každého občana. K obraně své suverenity a ochraně ústavního zřízení buduje stát ozbrojené síly. Jejich základ tvoří armáda.

Aby ozbrojené síly mohly plnit své poslání, musí být vysoce organizované a neustále připravené k okamžitému nasazení. Z této potřeby vyplývá i nutnost poměrně široké a podrobné právní regulace vztahů vznikajících uvnitř ozbrojených sil. A to tím spíše, že služba v ozbrojených silách s sebou nese oproti běžnému občanskému životu celou řadu omezení (přísná subordinace, formalismus vztahů, nutné omezení některých ústavních práv a svobod), jimž se v zájmu funkčnosti celku musí voják podrobit.

Nejzávažnější narušení těchto vztahů zákonodárce vtělil do skutkových podstat hlavy dvanácté

i trestního zákona. Jejich společným znakem je speciální subjekt. Pachatelem nebo spolupachatelem vojenského trestného činu může být pouze voják. Pojem voják definuje trestní zákon v § 399 odst. 4, a to odlišně od branného zákona. Účastníkem (§ 24) na vojenském trestném činu může být kdokoli.

Osnova v podstatě zachovává rozsah trestnosti vyjádřený v jednotlivých skutkových podstatách a přebírá členění hlavy XII z platného trestního zákona na pět dílů:

- díl 1 – Trestné činy proti vojenské podřízenosti a vojenské cti (§ 354 až 362),

- díl 2 – Trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu (§ 363 až 366),

- díl 3 – Trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby (§ 367 až 369),

- díl 4 – Trestné činy ohrožující bojeschopnost (§ 370 až 376).

Trestný čin ublížení parlamentáři, který byl v platném znění trestního zákona zařazen do tohoto dílu 4 hlavy XII je vzhledem k zájmu, který je jím chráněn zařazen do hlavy XIII dílu 2 mezi trestné činy proti míru a válečné trestné činy (§ 393).

Trestní sazby u některých trestných činů – podle § 354, 358, 361, 363, 366, 367 a 369 byly upraveny z hlediska vztahu těchto skutkových podstat k ostatním trestným činům, zejména trestným činům proti životu a zdraví (§ 113 a násl.), jakož i vzhledem k tomu, že se zvyšuje horní hranice trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 1), na kterou pak navazuje výjimečný trest (§ 54). Sazby základních skutkových podstat i sazby u jednotlivých odstavců obsahující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (kvalifikovaných skutkových podstat) byly také upraveny tak, aby na sebe lépe vzájemně navazovaly.

K dílu 1 – Trestné činy proti vojenské podřízenosti a vojenské cti (§ 354 až 362)

K § 354 až 356:

Rozkaz je formou velení. Právo nadřízeného vydávat rozkazy vyplývá ze zmocnění daného mu zákony, vojenskými řády a předpisy. Jde o projev vůle nadřízeného, který svým obsahem musí směřovat k plnění úkolů ozbrojených sil, tj. k bojové a výcvikové činnosti, k bojové připravenosti, k vnitřní organizovanosti i k činnosti v oblasti vojenské správy. Rozkaz se tedy musí týkat pouze takové konkrétní činnosti, která vyplývá z úkolů a souvisí s úkoly ozbrojených sil nebo je v určitém vztahu k povinnostem, které pro příslušníky ozbrojených sil vyplývají z ustanovení základních řádů a předpisů. Rozkazem nadřízený ukládá podřízenému konkrétní povinnost něco vykonat nebo se určitého jednání zdržet. Vztahuje se na konkrétního podřízeného nebo na určitý okruh podřízených. Podřízený je povinen rozkaz splnit přesně a včas, tj. v termínu rozkazem určeném nebo z něho plynoucím. Nesplnění rozkazu osnova v souladu s platnou úpravou sankcionuje jak v úmyslné podobě trestným činem neuposlechnutí rozkazu (§ 354), tak neuposlechnutí rozkazu z nedbalosti (§ 355).

Podstata trestného činu zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti podle § 356 spočívá buď v kladení odporu, tj. v projevení úmyslu pachatele nepodrobit se zásahům vojáka, který plní vojenské povinnosti, anebo v úmyslu donutit takového vojáka k porušení vojenské povinnosti. Také tuto skutkovou podobu osnova přebrala z platného trestního zákona.

U nejzávažnějších kvalifikovaných skutkových podstat trestných podle § 354 odst. 3 a § 356 odst. 3 byly v návaznosti na § 55 odst. 1 zvýšeny horní hranice trestu odnětí svobody na dvacet let.

K § 357 až 359:

Osnova postihuje i urážku mezi vojáky (§ 357). Urážkou se tu rozumí útok na lidskou či vojenskou důstojnost jiného vojáka, jímž je snižována čest a vážnost jeho funkce anebo jeho hodnosti. Urážlivý projev nemusí být spáchán veřejně ani před další osobou, dokonce ani v přítomnosti uraženého. Urážka může být spáchána nejen verbálně, ale i písemně, hrozbou nebo gestem. Urážkou ve smyslu tohoto ustanovení bude i tzv. urážka skutkem, tj. fyzickým útokem, který sice zasahuje do tělesné integrity uraženého, ale vzhledem k malé intenzitě ji vážněji neohrožuje. Jako typické příklady lze uvést cloumání za oděv, ojedinělý políček a podobně. Novou okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je urážka jiného, spočívající ve spáchání činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, sexuální orientaci, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání. V souladu s tím jak je tato okolnost upravena v jiných ustanoveních trestního zákoníku (např. § 329) může být tento čin motivován jak skutečnou, tak i domnělou rasovou, etnickou, národnostní nebo jinou příslušností ke skupině lidí. V praxi se totiž poměrně často vyskytují útoky motivované rasovou, etnickou, národnostní nebo jinou podobnou příslušností ke skupině lidí, přičemž pachatelé často na takovou příslušnost usuzují z barvy pleti či jiných vzhledových znaků napadené osoby, aniž by jim skutečná rasová, etnická, národnostní nebo jiná příslušnost ke skupině lidí byla známa.

Dále osnova přebírá z platné právní úpravy trestné činy urážky mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí (§ 358) a urážky vojáka stejné hodnosti násilím nebo pohrůžkou násilí (§ 359). Také v těchto ustanoveních je obdobným způsobem a ze stejných důvodů upravena nová zvlášť přitěžující okolnost spočívající ve spáchání činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, sexuální orientaci, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání.

K § 360:

Skutkovou podstatu trestného činu násilí vůči nadřízenému osnova upravuje zcela ve shodě s platnou právní úpravou (srov. § 279 platného trestního zákona).

K 361 a 362:

Také trestné činy porušování práv a chráněných zájmů vojáků stejné hodnosti (§ 361) a porušování práv a chráněných zájmů vojáků podřízených nebo nižších (§ 362) osnova přebírá, pokud jde o základní skutkové podstaty, z platné právní úpravy. U obou těchto trestných činů je také obdobným způsobem a ze stejných důvodů upravena nová zvlášť přitěžující okolnost spočívající ve spáchání činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, sexuální orientaci, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání.

K dílu 2 – Trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu (§ 363 až 366)

K § 363:

Ve skutkové podstatě trestného činu vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby (§ 363) osnova trestá úmysl vyhnout se služebnímu úkonu, kterým je konkrétní služební úkol, který má voják plnit, např. dozorčí služba, služební cesta, cvičné střelby apod. pomocí úskoku, jehož některé nejčastější formy úskoku zákon příkladmo vypočítává (sebepoškození, předstírání nemoci, padělání listiny, zneužití návykové látky). U tohoto trestného činu osnova z hlediska jeho závažnosti v poměru k ostatním skutkovým podstatám a s přihlédnutím k § 55 odst. 1 zvyšuje hranice sazby trestu odnětí svobody jak u základní, tak u kvalifikovaných skutkových podstat.

K § 364:

Skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby z nedbalosti (§ 364) osnova přebírá z platné úpravy zcela beze změny.

K § 365 a 366:

Také znění trestného činu zběhnutí (§ 365) osnova upravuje ve shodě s platným trestním zákonem, pouze upravuje hranice sazeb tak, aby vyjadřovaly závažnost okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a to s přihlédnutím k navazujícím trestným činům a u trestného činu zběhnutí i vzhledem k § 55 odst. 1 (odstavec 3).

Zásadně bylo naproti tomu přepracováno znění trestného činu svémocného odloučení (§ 366), neboť po změně systému služby (viz i § 400) je trestní postih při svémocném vzdálení vojáka základní služby v jednom dni neúměrný ve srovnání s vojákem z povolání, který když nenastoupí do služby v jednom dni je za takové jednání postižen pouze na úrovni služebně-právní (kázeňsky, srážkou z platu, krácením dovolené). Nové znění odstavce 1 proto postihuje jednání vojáka v zahraničí, které může mít pro ozbrojené síly velmi závažné následky. Voják, který na území cizího státu pobývá ve zcela zvláštním právním postavení na základě rozhodnutí vrcholných státních orgánů, by zmeškáním vojenského transportu způsobil závažné problémy jak ozbrojeným silám, tak i státu. Zakotvení této skutkové podstaty by tak mělo významně přispět k prevenci před takovým jednáním a předejít tak možným závažným následkům s dopady i do mezinárodních závazků České republiky.

Úprava odstavce 2 § 366 odlišuje opakované svémocné vzdálení nad 24 hodin od svémocného vzdálení trvajícího déle než tři dny. Na základě zkušeností z praxe i srovnáním s některými zahraničními úpravami (Francie 6 dnů, Německo 3 dny) se navrhuje trestně postihnout nepřítomnost až od délky tří dnů. Ve spojení s novým počítáním doby svémocného vzdálení v ustanovení § 400 tak bude trestně postihován voják za neúčast v zaměstnání ve faktické délce devíti dnů (při pravidelném zaměstnání v délce 8,5 hodiny denně) nebo za neúčast v jeho osobně určeném důležitějším nepřetržitém zaměstnání v délce tří dnů.

Doplnění třetího odstavce § 366 pak postihuje jednání, které má závažné následky popisované u úpravy prvního odstavce. Na rozdíl od jednání postihovaného prvním odstavcem jde však v tomto případě o nedovolené opuštění jednotky nebo místa služby v zahraničí v průběhu její činnosti nebo vyslání vojáka ke službě v zahraničí.

Definici „svémocného vzdálení“ obsahuje § 400.

K dílu 3 – Trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby (§ 367 až 369)

K § 367 až 369:

Porušování předpisů nebo pravidel strážní služby nebo zvláštních nařízení podle nich vydaných osnova trestá skutkovou podstatou porušování povinností strážní služby (§ 367), který z hlediska jeho znění osnova přebírá beze změny. Upravuje pouze hranice sazeb tak, aby vyjadřovaly závažnost okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a to s přihlédnutím k navazujícím trestným činům a k § 55 odst. 1 (odstavec 3). Obdobně je tomu u trestného činu porušování povinnosti služby při obraně vzdušného prostoru (§ 369).

U trestného činu porušování povinností dozorčí služby (§ 368) je provedena na základě požadavků z praxe úprava, kterou dochází k zúžení trestnosti pouze na případy misí v zahraničí.

K dílu 4 – Trestné činy ohrožující bojeschopnost (§ 370 až 376)

K § 370:

Osnova odstraňuje ze znění trestného činu ohrožování morálního stavu jednotky (§ 370) vágní pojem „šíření malomyslnosti“ a upřesňuje rozvracení kázně tak, aby jednak pokrylo to, co bylo podřazováno pod šíření malomyslnosti a jednak šlo i o závažný způsob rozvracení kázně, nejen o soustavné takové jednání. U tohoto trestného činu osnova z hlediska jeho závažnosti v poměru k ostatním skutkovým podstatám a s přihlédnutím k § 55 odst. 1 zvyšuje hranice sazby trestu odnětí svobody jak u základní, tak u kvalifikovaných skutkových podstat.

K § 371 až 375:

Dikce skutkových podstat trestných činů porušování služebních povinností (§ 371), zbabělost před nepřítelem (§ 372), nesplnění bojového úkolu (§ 373), opuštění bojových prostředků (§ 374) a vydání bojových prostředků nepříteli (§ 375) osnova přebírá zcela beze změny. Jinak u těchto trestných činů s výjimkou trestného činu zbabělost před nepřítelem (§ 372) osnova z hlediska jeho závažnosti v poměru k ostatním skutkovým podstatám a s přihlédnutím k § 55 odst. 1 zvyšuje hranice sazby trestu odnětí svobody jak u základních, tak u kvalifikovaných skutkových podstat. Naopak u trestného činu zbabělost před nepřítelem byla sazba trestu odnětí svobody na základě požadavků z praxe zásadním způsobem snížena, neboť jeho typová závažnost je mnohem menší než u nesplnění bojového úkolu, opuštění bojového prostředku nebo vydání bojového prostředku nepříteli či narušování morálního stavu jednotky. Velmi problematický je také preventivní účinek ukládaného testu, když je možno trest zásadně ukládat až po návratu ze zajetí, tedy s minimálním dopadem na morálku ostatních vojáků.

K § 376 - Společné ustanovení :

Cílem tohoto nového ustanovení je zabránit kriminalizaci jednání, které může být důsledkem neznalosti vojenských předpisů a postupné adaptace na novou životní situaci. V případě úmyslného a závažného porušení zájmů chráněných trestním zákonem se naskýtá možnost nepřijetí do služby v ozbrojených silách.

K hlavě XIII – Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy (§ 377 až 394)

Obecně k hlavě XIII:

Osnova v hlavě XIII stíhá zločiny proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy v důsledku plnění mezinárodněprávních závazků. Jde zejména o závazky stíhat jednání, která mezinárodní právo označuje jako zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny a závazky vyplývající z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Výjimku tvoří ustanovení § 380 až 382, jejichž trestnost nevyplývá přímo z mezinárodního práva. Zařazení těchto skutkových podstat do hlavy XIII je odůvodněno historickou zkušeností, že každé hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásající národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť může po uchopení moci vyústit v režim, ve kterém dochází ke zločinům proti lidskosti.

Mezinárodní právo trestní definuje válečné zločiny jako porušení zákonů války nebo válečných zvyklostí zahrnující, aniž by se však na ně omezovala, v sobě vraždu, zlé nakládání nebo deportaci civilního obyvatelstva z obsazeného území nebo v něm k otrocké práci, nebo pro jakýkoli jiný účel, vraždu válečných zajatců nebo osob na moři nebo zlé nakládání s nimi, zabíjení rukojmí, plenění veřejného nebo soukromého majetku, svévolné ničení měst a vesnic nebo pustošení neodůvodněné vojenskou nutností.

Za zločiny proti lidskosti považuje vraždu, vyhlazování, zotročování, deportace a jiné nelidské činy spáchané na civilním obyvatelstvu nebo perzekuce z politických, rasových nebo náboženských důvodů, páchají-li se tyto činy nebo děje-li se tato perzekuce při provádění kteréhokoli zločinu proti míru nebo kteréhokoli válečného zločinu nebo v souvislosti s ním, dále vyhnání obyvatelstva z půdy, kterou má v držbě, způsobené ozbrojeným útlakem nebo okupací, nelidské činy v důsledku apartheidu a zločin genocidia, jak je definován v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia, a to i v případě, že tyto činy nejsou porušením vnitřního práva země, v níž byly spáchány.

K dílu 1 – Trestné činy proti lidskosti (§ 377 až 382)

K § 377:

Valné shromáždění Organizace spojených národů prohlásilo rezolucí č. 96/I ze dne 11. prosince 1946 genocidium (lat. vyvraždění národa nebo rasy) za zločin podle mezinárodního práva. Dne 9. prosince 1948 byla přijata Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. Článek II. Úmluvy definuje genocidium jako:

a) usmrcení příslušníků některé národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny,

b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny,

c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení,

d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí,

e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné,

jestliže tyto činy byly spáchány v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu.

Článek III. označuje za trestné nejen samotné spáchání činu uvedeného v čl. II., ale též spolčení k jeho spáchání, přímé a veřejné podněcování k jeho spáchání, pokus jeho spáchání a účastenství na genocidiu.

Článek I. prohlašuje, že genocidium je zločinem podle mezinárodního práva, ať je spáchané v míru, nebo za války. Československo k úmluvě přistoupilo v roce 1950.

Osnova přebírá skutkovou podstatu trestného činu genocidia (§ 377) z platného trestního zákona, přičemž ji doplňuje o páchání tohoto zločinu na „třídní nebo jiné podobné skupině lidí“ a z hlediska jeho závažnosti v poměru k ostatním skutkovým podstatám a s přihlédnutím k § 55 odst. 1 zvyšuje hranice sazby trestu odnětí svobody. Dále na místo účastenství, na které se vztahuje obecná úprava § 24 návrhu a je proto ji nadbytečné znovu zdůrazňovat (podobně spolčení k spáchání trestného činu genocidia je postihováno v rámci přípravy podle § 20 návrhu, přičemž je trestné podle sazby stanovené za zvlášť závažný zločin genocidia), se výslovně postihuje veřejné podněcování ke genocidiu.

K § 378:

V souladu s mezinárodními úmluvami týkajícími se zločinů proti lidskosti definuje osnova novou skutkovou podstatu útoku proti lidskosti (§ 378). Skutková podstata je navržena tak, aby vyhovovala požadavkům článku 6 alinea 2 písm. c) Statutu Mezinárodního vojenského soudního dvora (č. 164/1947 Sb.), článku 7 odst. 1 Statutu Mezinárodního trestního soudu, čl. 5 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a článku 3 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, neboť dosavadní úprava trestnost jednání považovaných mezinárodním právem za zločiny proti lidskosti upravuje nejednotně. Některá jednání lze v současnosti postihovat jako trestný čin mučení a jiného krutého a nelidského zacházení, jiná jako trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, vraždy, omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody, znásilnění a některá pouze za války jako trestný čin persekuce obyvatelstva. Pro odlišení jednání, která budou kvalifikována podle těchto uvedených skutkových podstat, a v souladu s požadavky statutů zmíněných mezinárodních soudů a tribunálů, zdůrazňuje dikce útoku proti lidskosti znak „spáchání předmětného jednání v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu“. Útok proti lidskosti zahrnuje obvyklé zločiny proti lidskosti podle mezinárodního práva, a to především vraždy, mučení, vyhlazování lidí, zotročování, deportace nebo násilný přesun skupiny obyvatelstva, znásilnění, sexuální otroctví, vynucenou prostituci, vynucené těhotenství, vynucenou sterilizaci nebo jiné obdobné formy sexuálního násilí, persekuci skupiny obyvatelstva, apartheid nebo jinou podobnou segregaci nebo diskriminaci nebo jiný nelidský čin obdobné povahy, včetně nově kodifikovaného nedobrovolného zmizením osob (enforced disappearance of person), kterým se rozumí zatýkání, vazba nebo únosy osob prováděné státem nebo politickou organizací, nebo prováděné z pověření, s podporou či tichým souhlasem státu nebo politické organizace, a následné odmítnutí potvrdit, že došlo ke zbavení osobní svobody, či podat informace o osudu nebo místě pobytu těchto osob, s úmyslem dlouhodobě držet tyto osoby mimo dosah zákonem zaručené ochrany. Srovnej k tomu též Statut Mezinárodního trestního soudu (čl. 7 o vymezení zločinů proti lidskosti).

Jednotně je též stanovena trestní sazba za trestný čin útoku proti lidskosti, která byla stanovena s ohledem na vysokou závažnost tohoto trestného činu a která musí být zároveň dostatečně široká, aby umožnila soudům zohlednit konkrétní okolnosti spáchaného případu i osobu pachatele.Vzhledem k povaze a závažnosti tohoto trestného činu je možno uložit i výjimečný trest.

K § 379:

V souladu s Mezinárodní úmluvou o potlačení a trestání zločinu apartheidu ze dne 30. listopadu 1973 (č. 116/1976 Sb.) osnova také upravuje novou skutkovou podstatu apartheidu a diskriminace skupiny lidí. Jednotně je též stanovena trestní sazba za tento trestný čin, která byla stanovena s ohledem na vysokou závažnost tohoto trestného činu proti lidskosti, která je zároveň dostatečně široká, aby umožnila soudům zohlednit konkrétní okolnosti spáchaného případu i osobu pachatele. Úprava tohoto zločinu je nutná vzhledem k tomu, že uvedená úmluva nespojuje možnost trestání tohoto zločinu proti lidskosti s požadavkem, aby k němu došlo v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu, ač tomu tak zpravidla i u tohoto zločinu bude. V případě, že se tak stane, pak bude trestán jako přísněji trestný čin útoku proti lidskosti (§ 378).

K § 380 až 382:

Skutkové podstaty trestných činů podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 380), projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 381) a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 382) osnova přebírá z platné právní úpravy jen s dílčími upřesněními dikce těchto ustanovení. U trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 380) je doplněna jen okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 písm. a) o spáchání činu veřejně přístupnou počítačovou sítí (např. Internetem) tak, aby to odpovídalo vymezení této zvlášť přitěžující okolnosti u jiných trestných činů [např. § 165 odst. 4 písm. c), § 265 odst. 2 písm. b), § 331 odst. 2 písm. b) atd.]. U trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 382) byla ochrana rozšířena i na popírání, schvalování nebo ospravedlňování jiného genocidia než jen nacistického nebo komunistického.

K dílu 2 – Trestné činy proti mírů a válečné trestné činy (§ 383 až 393)

K § 383 až 385:

Navrhovaná ustanovení o trestných činech příprava útočné války (§ 383) a podněcování útočné války (§ 389) včetně společného ustanovení (§ 385) o negativním vymezení, kdy nejde o takovou přípravu nebo podněcování útočné války, nahrazují dosavadní skutkovou podstatu trestného činu proti míru obsaženou v § 1 zákona č. 165/1950 Sb., na ochranu míru. Věcná pravomoc ad hoc tribunálů Rady bezpečnosti OSN zločin agrese nezahrnuje a statut Mezinárodního trestního soudu jej nedefinuje, a pravomoc Mezinárodního trestního soudu nad tímto zločinem podmiňuje uzavřením zvláštní dohody mezi smluvními stranami o zločinu agrese (čl. 5 odst. 2 Statutu Mezinárodního trestního soudu), kterou však s ohledem na ustanovení čl. 121 Statutu Mezinárodního trestního soudu nebude možné uzavřít dříve než za sedm let od vstupu Statutu v platnost. Povinnost zločin agrese trestat však vyplývá z mezinárodního práva obyčejového (viz např. rezoluce Valného shromáždění OSN č. 95/I ze dne 11. prosince 1946). Oproti dosavadní úpravě se navrhuje po vzoru některých zahraničních úprav (např. § 80 a § 80a německého trestního zákoníku) jednoznačnější formulace s tím, že již příprava útočné války je povýšena na dokonaný trestný čin. Závažnosti tohoto trestného činu odpovídá i navrhovaná sazba trestu odnětí svobody včetně výjimečného trestu. Poněkud mírněji má být postihováno podněcování k útočné válce.

K § 386:

Osnova po vzoru některých zahraničních úprav (např. § 100 německého trestního zákoníku) zavádí i novou skutkovou podstatu styků ohrožujících mír (§ 386), která sankcionuje jednání občana České republiky nebo osoby bez státní příslušnosti, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt, v úmyslu přivodit válku nebo ozbrojenou akci proti České republice nebo jinému státu tím, že naváže nebo udržuje styky s cizí mocí. Trestem v základní skutkové podstatě je odnětí svobody až na deset let a v kvalifikované skutkové podstatě odnětí svobody na deset až dvacet let nebo výjimečný trest.

K § 387 až 392:

Válečné trestné činy jsou provedením zejména Petrohradské deklarace o zákazu používání výbušných nábojů ve válce z roku 1868, Úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války a Řádu pozemní války z roku 1907, Protokolu o zákazu použít ve válce dusivých, otravných nebo podobných plynů a bakteriologických prostředků z roku 1925 (č. 173/1938 Sb.), Ženevských úmluv z roku 1949 (č. 65/1954) a Dodatkových protokolů k Ženevským úmluvám z roku 1977 (č. 168/1991 Sb.) a Úmluvy o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxických zbraní (č. 96/1975 Sb.) a Úmluvy o zákazu vojenského nebo jakéhokoli jiného nepřátelského použití prostředků měnících životní prostředí (č. 77/1980 Sb.). Velmi důležitý je z tohoto hlediska i článek 8 Statutu Mezinárodního trestního soudu.

Osnova přebírá skutkové podstaty trestných činů používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 387), válečné krutosti (§ 388), perzekuce obyvatelstva (§ 389), plenění v prostoru válečných operací (§ 390), zneužívání mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 391) z platné právní úpravy jen s dílčími upřesněními dikce těchto ustanovení a zejména s rozšířením jejich užití i na činy spáchané v rámci ozbrojeného konfliktu. U trestného činu používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle § 387 odst. 2 osnova odstraňuje omezení pouze na velitele takové jednání nařizující. V rámci trestného činu perzekuce obyvatelstva nově osnova trestá i národnostní, náboženskou, třídní i jinou diskriminaci postihuje i odvádění osob mladších osmnácti let ke službě ve zbrani, a to v souladu s čl. 8 Statutu Mezinárodního trestního soudu. U trestného činu plenění v prostoru válečných operací osnova odstraňuje omezující znaky: využití něčí tísně nebo záminky válečné potřeby.

Jinak u těchto trestných činů osnova z hlediska jejich závažnosti v poměru k ostatním skutkovým podstatám a s přihlédnutím k § 55 odst. 1 zvyšuje hranice sazby trestu odnětí svobody jak u základních, tak u kvalifikovaných skutkových podstat

Osnova zavádí v souladu s článkem 8 Statutu Mezinárodního trestního soudu novou skutkovou podstatu zneužití vlajky a příměří (§ 392), kterého se na rozdíl od trestného činu zneužívání mezinárodně uznávaných a státních znaku (§ 391), který je vázán na zneužití označení zdravotnických institucí nebo vlajky, znaku, insignie nebo stejnokroje neutrálního státu za války, vztahuje na zneužití vlajky nebo státního nebo vojenského znaku, insignie nebo stejnokroje jiného státu, který je stranou v konfliktu, se sazbou jeden rok až pět let odnětí svobody. Dále přísnější sazbou trestu odnětí svobody (dvě léta až osm let) postihuje i zneužití vyhlášeného příměří.

K § 393:

Z hlavy XII o trestných činech vojenských je do hlavy XIII z hlediska zájmu chráněného tímto trestným činem přesunuta skutková podstata trestného činu ublížení parlamentáři (§ 393), která je jinak ponechána beze změny. Tato skutková podstata není ani vázána na speciální subjekt vojáka (§ 399 odst. 4).

K dílu 5 – Společné ustanovení – odpovědnost nadřízeného (§ 394):

V návaznosti na čl. 28 Statutu Mezinárodního trestního soudu (ICC) kodifikuje návrh i trestní odpovědnost vojenského nebo jiného nadřízeného za vyjmenované zločiny, které odpovídají zločinům podle mezinárodního práva. U těchto zločinů, jež kodifikoval Statut v čl. 5 až 8, ale které byly v zásadě uznávány již v předchozích pramenech týkajících se zločinů podle mezinárodního práva, vyžaduje Statut, ale i praxe Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) trestní odpovědnost nejen přímých pachatelů, ale i odpovědnost vojenského nebo jiného hierarchického nadřízeného, jenž vykonával svou pravomoc nad podřízeným, který podléhal jeho faktickému velení a kontrole, resp. vedení a kontrole (effective command and control or effective authority and control). Z těchto důvodů se navrhuje zavedení trestní odpovědnosti nadřízeného, která spočívá v zaviněném nezabránění, nepřekažení nebo nepostižení jednání podřízeného, který spáchal trestný čin genocidia (§ 377), útoku proti lidskosti (§ 378), přípravy útočné války (§ 383), podněcování útočné války (§ 384), používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedené boje (§ 387), válečné krutosti (§ 388), perzekuce obyvatelstva (§ 389), plenění v prostoru válečných operací (§ 390), zneužívání mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 391), zneužití vlajky a příměří (§ 392) nebo ublížení parlamentáři (§ 393). V té souvislosti je však třeba zdůraznit, že samo formální postavení vojenského velitele či jiného nadřízeného nestačí k trestní odpovědnosti, neboť zákon vyžaduje i faktický vztah mezi nadřízeným a podřízeným, který je vyjádřen slovy „nad kterým vykonával svou pravomoc a kontrolu“, neboť jen v těchto případech je možno dovodit odpovědnost nadřízeného za zločiny, kterých se dopustí ozbrojené síly spadající pod jeho velitelskou nebo jinou pravomoc a kontrolu. Na trestní odpovědnost a trestnost vojenského nebo jiného nadřízeného se pak užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti podřízeného pachatele.

ČÁST TŘETÍ - SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

K hlavě I – Společná ustanovení (§ 395 až 421)

Obecně k hlavě I:

Společná ustanovení obsahují vysvětlení základních pojmů, které osnova používá jak v obecné, tak i ve

i, a které mají obecnější platnost.

Osnova vypouští ustanovení o materiálním pojetí posuzování zvlášť přitěžující okolnosti, neboť vychází z formálního pojetí trestného činu, a proto při menší závažnosti naplnění zvlášť přitěžující okolnosti by se použilo ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58, popř. některé z ustanovení o upuštění od potrestání (§ 46 až 48).

K § 395:

V tomto ustanovení je vyjádřeno, že „trestním zákonem“ se rozumí nejen vlastní trestní zákoník, ale i všechny další speciální zákony upravující trestné činy a odpovědnost za ně. V ustanoveních o působnosti trestních zákonů se však zpravidla používá jen pojmu zákon (nikoli trestní zákon), neboť v těchto případech jde nejen o trestní zákony ve smyslu uvedené legislativní zkratky, ale i o další zákony, na které některý z trestních zákonů odkazuje. Z tohoto hlediska je tedy třeba v jednotlivých ustanoveních rozlišovat, kdy jde o trestní zákon, kdy o zákon a kdy o zvláštní právní předpis.

K § 396:

Pojem trestného činu je doplněn o ustanovení, z kterého vyplývá, že trestným činem ve smyslu tohoto ustanovení není jen dokonaný trestný čin, tj. jednání naplňující všechny znaky příslušného ustanovení uvedeného ve

i trestního zákona, ale také příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc. I tyto činy, o něž je dosah ustanovení trestních zákonů rozšířen, jsou obecnými formami spáchání trestného činu (u přípravy k trestnému činu však jen v omezeném rozsahu) a platí o nich totéž co o dokonaném trestném činu. Pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc jsou zásadně trestné u každého úmyslného trestného činu uvedeného ve

i trestního zákona, pokud z jednotlivého ustanovení neplyne výjimka. Příprava k trestnému činu je podle osnovy trestního zákoníku trestná jen jestliže to příslušný trestní zákon stanoví.

Úmyslným trestným činem ve smyslu osnovy jsou nejen ty zločiny a přečiny, k jejichž zvlášť přitěžujícím okolnostem se vztahuje úmyslné zavinění, ale i ty trestné činy, u nichž se úmysl vztahuje jen k základní skutkové podstatě, zatímco ve vztahu k příslušné zvlášť přitěžující okolnosti se vztahuje jen nedbalost.

K § 397:

Vzhledem k nedostatečné definici opomenutí ve stávajícím ustanovení § 89 odst. 2 platného trestního zákona se navrhuje zpřesnění této definice tak, že jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle zvláštního právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání, anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Toto zpřesnění dosavadní definice jednání ve vztahu k nepravým omisivním trestným činům především uvádí jako zdroj právní povinnosti, kterou pachatel neplní, zvláštní právní předpis odlišný od trestního zákona, popř. individuální právní akt nebo smlouvu, dále tzv. garanci (ručení za integritu chráněného statku) nebo tzv. ingerenci (povinnost konat v návaznosti na předchozí nebezpečné jednání pachatele). Zvláštní povinnost konat, jejíž opomenutí zakládá podle tohoto znění, ale i podle dosavadního znění, odpovědnost za následek (účinek), je třeba odlišovat od obecné povinnosti konat, kterou stanoví trestní zákon (např. ve stávajícím § 167 platného trestního zákona je stanovena obecná povinnost překazit trestný čin, ustanovení § 207 platného trestního zákona stanoví obecnou povinnost poskytnout pomoc). Porušení obecné povinnosti nezakládá trestní odpovědnost za následek tím způsobený, i kdyby jej povinný zamýšlel svým opomenutím způsobit, ale povinný odpovídá pouze za porušení příslušné obecné povinnosti.

K § 398:

Ustanovení § 398 stanoví, že pachatelem se rozumí i spolupachatel nebo účastník (např. 34 odst. 3, 4, § 36 odst. 2, § 37 odst. 1, § 39 odst. 1 atd.), nevyplývá-li z konkrétního ustanovení trestního zákona něco jiného (např. § 22 odst. 1, § 24 odst. 2 atd.).

K § 399:

Pojem „konkrétního a speciálního subjektu“ je ve společných ustanoveních vykládán stejným způsobem, jak jej vykládá platný trestní zákon a přistupuje k němu judikatura. U konkrétního nebo speciálního subjektu, který jedná za právnickou osobu byl doplněn odstavec 2 tak, aby výslovně upravoval užití tohoto ustanovení i v případech, jestliže k jednání pachatele došlo před vznikem právnické osoby nebo sice právnická osoba vznikla, ale její vznik je neplatný, anebo je-li právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, oprávnění k zastupování nebo příkazní poměr, neplatný nebo neúčinný.

Osnova také upravuje pojem vojáka, kam v návaznosti na novou zákonnou úpravu provedenou zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů zařazuje i příslušníka bezpečnostního sboru. Vzhledem k tomu, že po změně branného zákonodárství [zákon č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 225/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o vojácích z povolání] již příslušné zákony neznají „zvláštní službu“ jako kategorii vojenské služby bylo stávající písmeno b) § 90 odst. 3 platného trestního zákona vypuštěno. Místo toho však bylo do ustanovení § 399 odst. 4 osnovy zařazeno nové písmeno b) o vojácích v záloze, kteří byli povoláni k plnění osobních úkonů pro potřeby ozbrojených sil, neboť tyto mají podle § 41 odst. 2 citovaného branného zákona trestní odpovědnost za trestné činy vojenské. Z platné úpravy bylo převzato vymezení vojáka mimo činnou službu a trestní odpovědnosti příslušníka bezpečnostních sborů za vyjmenované trestné činy § 399 odst. 4 písm. c), d) - srov. zákon č. 362/2003 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo novelizováno s účinností od 1. ledna 2005 ustanovení § 90 odst. 4 a 6 platného trestního zákona.

K § 400:

Vymezení svémocného vzdálení navazuje na zásadní změnu právní úpravy služby vojáků. Zatímco dříve voják vykonával službu v určeném místě a toto místo mohl opustit pouze se svolením nadřízeného, současná právní úprava po něm požaduje pouze jeho osobní účast na určených „zaměstnáních“ (u vojáka z povolání to je služba, u ostatních vojáků v činné službě vojenské zaměstnání). Opustit útvar nebo místo výkonu služby je tak protiprávní pouze v době „zaměstnání“. Současná platná úprava svémocného vzdálení (§ 295 trestního zákona) je problematická i z hlediska počítání zameškané doby. Časový údaj zahájení svémocného vzdálení je jasně určen okamžikem nenastoupení do „zaměstnání“ nebo nedovoleným opuštěním „zaměstnání“, ale jeho konec je problematické určit, neboť je sporné, zda končí faktickým návratem k útvaru nebo koncem „zameškaného zaměstnání“. Uvedenou nejasnost odstraňuje navržený odstavec 2 tohoto ustanovení.

K § 401 až § 407:

Pojmy pokračování v trestném činu, veřejné spáchání trestného činu, spáchání trestného činu se zbraní, spáchání trestného činu násilím, uvedení někoho v omyl a využití něčího omylu, vloupání, ublížení na zdraví, které je nově vymezeno, a těžká újma na zdraví jsou ve společných ustanoveních vykládány v podstatě stejným způsobem, jak je vykládá platný trestní zákon a přistupuje k nim judikatura.

K § 408:

Osnova obsahuje také nové ustanovení vykládající pojem duševní poruchy, kterou se rozumí nejen chorobná duševní porucha, ale i hluboká porucha vědomí, slabomyslnost nebo jiná těžká duševní odchylka. Toto vymezení bylo nutné zejména vzhledem k tomu, že podle vyvíjejících se lékařských názorů nelze všechny tyto stavy (např. slabomyslnost) zahrnovat pod duševní poruchy v obecném slova smyslu.

K § 409 až 411:

Pojmy státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti, osoba blízká a dítě jsou v osnově vykládány stejným způsobem, jak je vykládá platný trestní zákon a přistupuje k nim judikatura.

K § 412:

Pojem veřejného činitele, jenž pochází ještě z období komunistického státu, je nahrazen pojmem úřední osoba, který používají mezinárodní dokumenty a je obvyklý v zahraničních právních úpravách. Jinak z hlediska vymezení trestní odpovědnosti úřední osoby a její ochrany se v podstatě zachovávají znaky obsažené v platné úpravě, pouze s dílčími úpravami vyplývajícími z návaznosti na ostatní ustanovení osnovy. Osnova pouze doplňuje na základě Nařízení R(ES) č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže podle čl. 81 a 82 Smlouvy, výčet úředních osob o „osoby provádějící šetření ve věcech hospodářské soutěže“ tak, aby byla zajištěna efektivnost průběhu šetření prováděného těmito osobami, a také notáře při sepisování notářských zápisů, které jsou ze zákona veřejnými listinami, a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.

K § 413 až 417:

Pojmy skupina organizovaného zločinu (dříve zločinné spolčení), návyková látka a věc jsou pak ve společných ustanoveních vykládány stejným způsobem, jak je vykládá platný trestní zákon a přistupuje k nim judikatura. Pouze u pojmu věci bylo vzhledem k § 348 a § 349 návrhu osnovy občanského zákoníku nově stanoveno, že ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata, zpracované oddělené části lidského těla (např. paruka z pravých vlasů) a na cenné papíry, nevyplývá-li z konkrétního ustanovení něco jiného.

Osnova vymezuje i pojem věci náležející pachateli tak, aby se nevztahovala jen na vlastníka věci, což má význam zejména u trestu propadnutí věci (§ 70 odst. 2) a ochranného opatření zabrání věci (§ 102 odst. 1).

Osnova v § 415 nově vymezuje pojem „obydlí“, a to jako „dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející“. Toto vymezení pokrývá tedy mimo obytných domů a bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje apod., tedy veškeré prostory sloužící k bydlení lidí. Tento pojem klade důraz na faktický stav bydlení, ať už jeho důvodem je jakýkoli titul, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah, anebo i faktické bydlení na základě rodinných i jiných vztahů.

K § 418:

Osnova nově vymezuje také pojem „spisy“, který vztahuje nejen k písemnostem, ale i k zvukovým a obrazovým záznamům, vyobrazením a jiným znázorněním, nevyplývá-li z jednotlivého ustanovení trestního zákona něco jiného, což má význam zejména u zabrání věci (srov. např. § 104).

K § 419 až 421:

Stanovení výše škody, hranice výše škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci a dále počítání času jsou pak ve společných ustanoveních vykládány stejným způsobem, jak je vykládá platný trestní zákon a přistupuje k nim judikatura.

K hlavě II – Přechodná závěrečná a ustanovení (§ 422 až 425)

K § 422:

Přechodné ustanovení upravuje postup v případě, kdy některý trestný čin, za který byl uložen trest před účinností tohoto zákona, již není trestným činem, kdy se uložený trest, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. O tom je třeba rozhodnout podle § 389 odst. 1 trestního řádu.

Ustanovení o souhrnném trestu, který je upraven v § 43 odst. 2, se v takovém případě neužije.

Byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud je povinen podle § 389 odst. 2 trestního řádu trest poměrně zkrátit. Přitom přihlédne ke vzájemnému poměru závažnosti činů, které od účinnosti tohoto zákona nejsou trestnými činy, a sbíhajících se trestných činů.

K § 423:

Jde o ustanovení upravující zřízení Ústavů pro výkon zabezpečovací detence, v návaznosti na úpravu nového institutu zabezpečovací detence v § 101, které bude Ministerstvo spravedlnosti zřizovat na podkladě zmocnění uvedeného v ustanovení § 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.

Nově zřizované ústavy pro výkon zabezpečovací detence budou organizačními složkami státu podle § 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, příslušnými hospodařit s majetkem státu svěřeným jim zřizovatelem při jejich zřízení a dále pak s majetkem státu, s nímž se stanou příslušnými hospodařit po svém vzniku.

K § 424:

Toto ustanovení zrušuje příslušné trestní zákony, které osnova nahrazuje.

K § 425:

Účinnost je stanovena s přihlédnutím předpokládané délce legislativního procesu a potřebné legisvakanci.

V Praze dne 7. července 2004

předseda vlády

ministr spravedlnosti