PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY
Poslanecká sněmovna
2004
IV. volební období
___________________________________________________________
761
Vládní návrh
kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s přístupem Úmluva o určení státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství.
Návrh
Usnesení
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dává souhlas s přístupem k Úmluvě o určení státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství.
Předkládací zpráva
pro Parlament České republiky
Úmluva o určení státu příslušného pro posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství ze dne 15. června 1990 – Dublinská úmluva (dále jen „Úmluva“) byla uzavřena mezi členskými státy ES v rámci harmonizace azylových politik v roce 1990 v Dublinu a vstoupila v platnost v roce 1997. Smyslem Úmluvy je zajistit, aby každá žádost o azyl podaná v jednom z členských států ES byla posouzena, a zároveň předejít situacím, kdy žadatelé o azyl účelově podávají žádosti ve více než jednom členském státě (tzv. asylum shopping). V neposlední řadě je cílem Úmluvy spravedlivé rozložení finančního břemene spojeného s řízením o udělení azylu mezi členskými státy ES.
V návaznosti na skutečnost, že Amsterdamskou smlouvou ze dne 2. října 1997, která vstoupila v platnost dne 1. května 1999, došlo k přesunu problematiky azylu z tzv. třetího pilíře EU (oblast justice a vnitra) do tzv. prvního pilíře EU, tedy do oblasti působnosti komunitárního práva, byla Úmluva nahrazena nařízením Rady ES č. 343/2003 z 18.února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států, tzv. Dublin II. Toto nařízení z Úmluvy vychází a v podstatě jen podrobněji rozvádí její ustanovení. Česká republika jako člen Evropské unie je zmíněným nařízením přímo vázána.
Vzhledem ke specifikům dánského národního práva zůstává však Úmluva i po vstupu nařízení v platnost ve vztahu mezi Dánským královstvím a ostatními členskými státy ES i nadále platná, a to až do doby, než bude uzavřena individuální dohoda ES s Dánskem o jeho účasti na Dublinu II. Generální ředitelství Evropské komise pro rozšíření EU proto s poukazem na povinnost České republiky přistoupit ke smlouvám z oblasti justice a vnitra dle článku 3 odst. 4 Aktu o podmínkách přistoupení1 doporučilo ČR přistoupit k Úmluvě, která by poté platila ve vztahu mezi ČR a Dánskem.
Ministerstvo vnitra proto připravilo návrh na přístup k Úmluvě, ačkoliv se tato práce může ukázat jako nadbytečná, a to i z toho důvodu, že text Úmluvy stanoví, že pro každý přistupující stát vstupuje Úmluva v platnost prvním dnem třetího měsíce po podání listiny o přistoupení, a do této doby bude pravděpodobně uzavřena výše zmíněná zvláštní dohoda ES s Dánskem. Pro aplikaci Úmluvy nehovoří ani vzájemná geografická poloha Dánska a ČR, ani statistické údaje vztahující se k dané problematice. Je tudíž pravděpodobné, že po přístupu České republiky k Úmluvě bude tato - pokud vůbec - uplatňována minimálně.
K obsahu Úmluvy:
V článku 1 jsou pro účely Úmluvy definované základní pojmy (cizinec, žadatel o azyl, žádost o azyl, posouzení žádosti o azyl, povolení k pobytu, různé druhy víz).
- 1 -
V článku 2 potvrzují členské státy své závazky vyplývající z Úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951, pozměněné Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků ze dne 31. ledna 19672.
Článek 3 určuje obecná pravidla pro posouzení žádosti o azyl. Především je stanoveno, že každá žádost bude posouzena pouze jedním členským státem podle jeho vnitrostátních předpisů a v souladu s mezinárodními závazky v této oblasti.
V dalších článcích jsou upravena kritéria a mechanismy pro určení členského státu odpovědného za přezkoumání žádosti o azyl podané občanem třetího státu v jednom z členských států. Členské státy se zavazují přenechat prozkoumání žádosti o azyl tomu členskému státu, na jehož území má žadatel rodinného příslušníka s oprávněním k pobytu, jemuž byl přiznán status uprchlíka, nebo kde má žadatel platné povolení k pobytu, případně kde před podáním žádosti legálně pobýval déle než šest měsíců. Nejedná-li se o takovýto případ, přísluší vyřízení žádosti tomu státu, na jehož území vstoupil žadatel ilegálně, nebo státu, v němž podal žádost o azyl (články 4 až 7). Tato kritéria se uplatní v pořadí, v jakém jsou v Úmluvě uvedena. Není-li možné na základě hledisek vyjmenovaných v Úmluvě určit členský stát příslušný k posouzení žádosti, je příslušným státem první členský stát, u něhož byla žádost o azyl podána (článek 8).
Úmluva počítá také s tím, že v záležitostech vyžadujících zvláštní zřetel, např. z hlediska humanitárního, může kterýkoli členský stát převzít přezkoumání žádosti o azyl, pokud o to se souhlasem žadatele požádá ten členský stát, kterému Úmluva ukládá povinnost zabývat se žádostí (článek 9).
Následující články pak stanoví konkrétní povinnosti členského státu, který je podle Úmluvy příslušný k posouzení žádosti, a upravují specifické náležitosti žádosti jednoho členského státu o převzetí žadatele o azyl druhým členským státem.
Články 14 a 15 vymezují informace, mezi nimiž jsou zahrnuty i osobní údaje týkající se žadatele o azyl, případně členů jeho rodiny, které mohou být vyměňovány mezi členskými státy za splnění stanovených podmínek. Za „ostatní náležitosti nezbytné pro zjištění totožnosti žadatele“ podle článku 15 odst. 2 bodu 3 lze považovat např. daktyloskopickou kartu s otisky prstů žadatele o udělení azylu či fotografii žadatele. Orgánem provádějícím výměnu informací bude na straně České republiky Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky.
Úmluva stanoví ve svém článku 15 odst. 11 povinnost členských států učinit příslušná opatření, aby bylo kontrolními prostředky zajištěno dodržování článku 15 v případě, že zpracovávání sdělovaných informací probíhá neautomatizovaně. Toto ustanovení umožňuje pověřit zajištěním těchto úkolů zvláštní službu podle článku 15 odst. 12, pokud takovou službou disponuje. V České republice tyto funkce plní Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) zřízený zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Úřad provádí nezávislou kontrolu nad zpracováváním osobních údajů, a to i státními orgány, ať k němu dochází automatizovaně nebo jinými prostředky. Úprava ochrany osobních údajů obsažená zejména v citovaném zákoně č. 101/2000 Sb. plně vyhovuje požadavkům Úmluvy.
- 2 -
Na základě článku 18 byl zřízen výbor složený ze zástupců smluvních stran na ministerské úrovni3 s pravomocí vydávat rozhodnutí týkající se provádění a pozměňování Úmluvy. Doposud byla vydána čtyři rozhodnutí:
Rozhodnutí č. 1/97 ze dne 9. září 1997 výboru zřízeného podle článku 18 Dublinské úmluvy ze dne 15. června 1990 o některých opatřeních k provedení úmluvy;
Rozhodnutí č. 2/97 ze dne 9. září 1997 výboru zřízeného podle článku 18 Dublinské úmluvy ze dne 15. června 1990, kterým se zavádí jednací řád výboru;
Rozhodnutí č. 1/98 ze dne 30. června 1998 výboru zřízeného podle článku 18 Dublinské úmluvy ze dne 15. června 1990 o některých opatřeních k provedení této úmluvy;
Rozhodnutí č. 1/2000 ze dne 31. října 2000 výboru zřízeného článkem 18 Dublinské úmluvy o postoupení příslušnosti pro rodinné příslušníky v souladu s čl. 3 odst. 4 a článkem 9 uvedené úmluvy.
Tato rozhodnutí výboru podle čl. 18 Úmluvy jsou pro Českou republiku závazná. Kromě rozhodnutí č. 2/1997, které upravuje složení výboru a zakotvuje jeho jednací řád, směřují ostatní rozhodnutí k provedení ustanovení Úmluvy.
Vzhledem k tomu, že problematiku obsaženou ve výše uvedených rozhodnutích (kromě rozhodnutí č. 2/1997) obdobně upravuje nařízení Rady č. 343/2003, tzv. Dublin II a další právní předpisy ES vydané k provedení tohoto nařízení (zejména nařízení Komise č. 1560/20034), jež jsou prováděny Českou republikou od 1. května 2004 v rámci systému Dublin II, aplikace rozhodnutí výboru by neměla působit obtíže.
K Úmluvě nelze podle článku 20 činit žádné výhrady.
K obsahu rozhodnutí vydaných výborem zřízeným podle čl. 18 Úmluvy:
Rozhodnutí č. 1/1997
Rozhodnutí bylo přijato dne 9. září 1997 za účelem zajištění efektivní implementace Úmluvy po jejím vstupu v platnost. Rozhodnutí obsahuje řadu interpretačních a definičních ustanovení – mimo jiné upřesňuje okamžik, od kterého se považuje žádost o udělení azylu za podanou (čl. 1). Rozhodnutí rovněž upravuje lhůty stanovené pro úkony smluvních států (např. pro podání žádosti o převzetí či zpětvzetí). Články 16 a 17 následně stanovují pravidla pro počítání těchto lhůt.
-3-
Dále rozhodnutí mimo jiné zakotvuje pravidla pro dokazování skutečnosti, že žadatel opustil území členských států na více než tři měsíce, s níž Úmluva spojuje zánik povinnosti vzít žadatele o azyl zpět (čl. 8).
Článek 9 rozhodnutí obsahuje podrobnější výklad ustanovení čl. 5 odst. 2 Úmluvy stanovující výjimky z příslušnosti členského státu k posouzení žádosti o azyl, a to i přesto, že žadateli o azyl udělil vízum, které je dosud platné. Rozhodnutí zahrnuje rovněž výklad zejména ustanovení čl. 5 odst. 3 písm. c) Úmluvy, které řeší otázku určení odpovědného členského státu při souběhu víz či povolení k pobytu vydaných různými členskými státy (čl. 10). Rozhodnutí následně stanoví důkazní prostředky, jakož i postup při zjišťování a dokazování okolností vstupu a pobytu na území členských států (nelegální přechod hranice členského státu, určení doby, která uplynula od tohoto vstupu – čl. 11, 12). Vzor formuláře pro určení státu příslušného pro posouzení žádosti o azyl obsahuje