č. 1). K Úmluvě však nikdy nepřistoupila řada
členských států Evropské unie (např. Rakousko, Německo,
Nizozemí, Velká Británie, Švédsko, Irsko) ani USA, Kanada,
Švýcarsko nebo Austrálie. Mnohé z těchto států mají
v současné době přijatu legislativu, která umožňuje
prostituci regulovat.
Přestože i nadále je prostituci třeba považovat za jev ze
společenského, mravního, lidského i zdravotního hlediska
nežádoucí, který je nezbytné potlačovat, lze konstatovat, že
pokusy o její absolutní vymýcení jsou dosud neúspěšné. Vláda
České republiky se proto za účelem minimalizování doprovodných
rizik (např. organizovaný zločin, nedobrovolná prostituce a
zdravotní ohrožení) rozhodla přistoupit k regulaci
prostituce a svým usnesením č. 387 ze dne 28. dubna 2004 schválila
návrh věcného záměru zákona o regulaci prostituce. Regulací je
míněno vymezení určitého rámce, v němž bude prostituce
dovolena, přičemž postihováno bude jednak jakékoliv vybočení
z tohoto rámce a jednak bude důsledně potírána závažná
trestná činnost, jež se na prostituci váže, zejména obchod s
lidmi. Stanovení pravidel by mělo rovněž přispět k tomu,
aby prostituce nebyla veřejností pociťována jako výrazný
problém veřejného pořádku.
Připravovaná
právní úprava si klade za cíl zamezit případům nedobrovolné
prostituce, a posílit ochranu ohrožených osob před zneužíváním
a obchodováním za účelem sexuálního vykořisťování. Úprava
nepřipouští vykonávání prostituce osobami mladšími 18 let.
Zdravotní rizika mají omezit pravidelné zdravotní prohlídky osob
vykonávajících prostituci. V neposlední řadě by
připravovaný zákon měl přispět k obnovení normálního
života občanů některých měst, která jsou dnes ochromena
veřejně nabízenou prostitucí mající nepříznivý vliv na
veřejný pořádek a mravní výchovu dětí a mládeže.
Přijetím navrhovaného zákona o regulaci
prostituce by však Česká republika porušila některé závazky
vyplývající z Úmluvy (viz zejména výše zmíněný článek
6, který neumožňuje registraci osob vykonávajících prostituci).
Okamžikem vstupu zákona v účinnost by tak vznikla
mezinárodněprávní odpovědnost České republiky za protiprávní
chování. Z hlediska dodržování zásady pacta sunt servanda
a článku 1 odst. 2 Ústavy České republiky ("Česká
republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z
mezinárodního práva"), je
tedy nezbytná výpověď Úmluvy. Nabytí účinnosti vypovězení
Úmluvy musí předcházet účinnosti zákona a jeho aplikaci.
Vzhledem
k výše uvedenému vláda v bodu II.b) výše citovaného usnesení
uložila 1. místopředsedovi vlády a ministru vnitra, aby
zpracoval a vládě předložil návrh na vypovězení Úmluvy, s níž
je s připravovaný zákon o regulaci prostituce v rozporu.
Úmluva samotná možnost vypovězení
předvídá ve svém článku 25, a to za splnění následujících
podmínek: „Po uplynutí pěti let od doby, kdy tato Úmluva
nabyla účinnosti, každá smluvní strana této Úmluvy ji může
vypovědět písemným sdělením, zaslaným generálnímu
tajemníkovi Organizace spojených národů. Výpověď nabude pro
vypovídající stranu účinnosti za jeden rok po dni, kdy generální
tajemník Organizace spojených národů obdržel toto sdělení.“
Z hlediska Ústavy je Úmluva svým obsahem mezinárodní
smlouvou o věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu (čl. 49
písm. e) Ústavy) a ke svému přijetí by vyžadovala vyslovení
souhlasu Parlamentem České republiky a ratifikaci prezidentem
republiky. Přestože Ústava konkrétní postup pro výpověď
mezinárodních smluv neupravuje, lze dovodit, že je třeba
postupovat analogicky jako při jejich přijímání. Z tohoto
důvodu je návrh na výpověď Úmluvy předkládán ke schválení
Parlamentu České republiky.
Výpověď Úmluvy není v rozporu
s vnitrostátním právním řádem. Je nezbytné
zdůraznit, že závazky vyplývající z Úmluvy a zavazující
k trestání negativních jevů, jež prostituci doprovázejí,
jsou v našem právním řádu zakotveny dostatečně pevně a
výpověď Úmluvy v žádném případě neznamená, že tato
jednání budou legalizována. Nebude ohrožen ani právní režim
vydávání a právní pomoci, na jejichž uplatňování bude mít
Česká republika zájem i po výpovědi Úmluvy. Jak v případě
extradice, tak v případě právní pomoci, má Česká
republika k dispozici celou řadu mezinárodních smluv
(bilaterálních i mnohostranných), které Úmluvu po její výpovědi
plnohodnotně zastoupí. Jako příklad lze uvést Evropskou úmluvu
o vydávání (Paříž 1957) s jejími dvěma dodatkovými
protokoly, Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních
(Štrasburk 1959), Úmluvu OSN proti nadnárodnímu organizovanému
zločinu, jejíž ratifikace za Českou republiku se připravuje
apod. Mimoto vydává Česká republika, pokud neexistuje mezinárodní
smlouva, pachatele na základě zásady vzájemnosti.
Vypovězení Úmluvy není rovněž v rozporu s obecně
uznávanými zásadami mezinárodního práva, jakož i se závazky,
které pro Českou republiku vyplývají z jiných mezinárodních
smluv, jimiž je vázána. Výpověď se nedotýká závazků z
členství České republiky v Evropské unii. (Řada členských
států EU není smluvní stranou Úmluvy.) Výpověď si nevyžádá
žádné výdaje ze státního rozpočtu.
Zároveň s Úmluvou je třeba vypovědět její Závěrečný
protokol. Obsahem Závěrečného protokolu je prohlášení, že
Úmluva nemůže být vykládána tak, aby to smluvním státům
zabránilo přijmout přísnější zákonodárná opatření, než
jsou podmínky stanovené v Úmluvě. Závěrečný protokol má
ve vztahu k Úmluvě formálně samostatné postavení (jeho
smluvní stranou je menší počet států než v případě
Úmluvy – viz