Novela z. o ozbrojených silách ČR

K čl. I K bodům 1, 2, 6, 7, 8,12, 14, 15, 16, 20 Dochází k zrušení vojenských záchranných útvarů, je proto nezbytné v textu zákona pojem „vojenský záchranný útvar“ nepoužívat.

Statut vojenského záchranného útvaru mají v současné době pouze dvě jednotky Armády České republiky (dále jen „AČR“). Jedná se o samostatné záchranné roty dislokované v posádkách Rakovník a Olomouc. Tabulkové počty každé z rot jsou 110 vojáků. Roty jsou záměrně dislokovány ve společných kasárnách s ženijními prapory 15. ženijní brigády, protože nejsou plně logisticky soběstačné a vyžadují podporu těchto praporů. Jako celek nelze tyto roty k plnění jiných úkolů, protože jsou určeny výhradně k plnění humanitárních úkolů civilní obrany.

Systém vyžadování a nasazování sil a prostředků vojenských záchranných útvarů ve prospěch integrovaného záchranného systému doznal před několika lety významných změn a dnes je obdobný jako u jiných vyčleněných jednotek a útvarů AČR. Standardně probíhá vše centrálně cestou Operačního a informačního střediska Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky a Společného operačního centra Ministerstva obrany. Samostatné záchranné roty, stejně jako ostatní útvary AČR, vyčleňují ve prospěch Ústředního poplachového plánu Integrovaného záchranného systému (dále jen „IZS“) účelově složené odřady k řešení mimořádných událostí dle jejich charakteru. Zkušenosti z posledních tří let ukazují, že samostatné záchranné roty byly nasazovány zřídka, zpravidla jen při větších pohromách, které ale stejně vyžadují nasazení daleko větších sil, než jen dvou záchranných rot. Jejich specifické postavení v rámci AČR je tak v mírových podmínkách prakticky neopodstatněné.

Dne 26. září 2012 schválila vláda České republiky svým usnesením č. 707 strukturu a počty ozbrojených sil České republiky v letech 2013 až 2015. Schválená struktura vychází z rozpočtových možností rezortu Ministerstva obrany a obsahuje i záměr transformovat současné samostatné záchranné roty do struktury ženijních útvarů AČR. Toto opatření sleduje cíl zefektivnit využitelnost sil a prostředků těchto rot a rozšířit ji i ve prospěch AČR bez vlivu na jejich schopnosti.

Transformace samostatných záchranných rot a jejich integrace do struktury ženijních praporů sice znamená jejich zánik jako specifické kategorie vojenských útvarů, neznamená však ztrátu jejich odborných schopností. Jejich schopnosti působit ve prospěch zůstanou v rámci ženijních praporů zachovány jak co do rozsahu, tak i do kapacit, navíc budou moci přímo využívat logistickou podporu těchto praporů. Jejich specifickou úlohu při plnění humanitárních úkolů civilní obrany v době válečného stavu by pak mohly, v případě nutnosti, převzít ostatní vojenské útvary a vojenská zařízení. Tak to předpokládá i § 14 navrhované novely zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách.

Záměr se nijak nedotkne celkové schopnosti AČR působit ve prospěch IZS a nenaruší současný systém připravenosti státu čelit rozsáhlým živelním a humanitárním katastrofám. Naopak zrušením dnes již prakticky jen symbolického institutu dojde k úspoře prostředků, přičemž kapacity AČR použitelné pro IZS zůstávají nezměněny. AČR si je velmi dobře vědoma důležitosti vyčleňování svých sil a prostředků ve prospěch IZS a i vysoce pozitivnímu vnímání plnění takových úkolů veřejností. AČR proto v žádném případě neplánuje svou účast v IZS snižovat.

Vzhledem k návrhu zrušit § 2 odst. 4 upravující existenci vojenských záchranných útvarů jako samostatné součásti armády se navrhuje umožnit určení některých jednotek k plnění humanitárních úkolů civilní obrany jako možnost dle aktuálních úkolů ozbrojených sil. Zřízeny by tak mohly být například záchranné roty v rámci některého z ženijních praporů.

Tento postup je i v souladu s mezinárodním právem (Ženevské úmluvy), které zřizování jednotek civilní obrany v rámci ozbrojených sil upravuje jako možnost, nikoliv jako povinnost.

K bodu 3 Změna právní úpravy týkající se zejména problematiky zahraničních operací a plnění úkolů OS ČR v prostředí intenzivního ozbrojeného násilí je žádoucí z důvodů systematických a terminologických.

Na základě dosavadních zkušeností ze zahraničních operací se ukázalo, že institut operační nasazení je jednoznačně potřebný. Nově navrhovaný institut operačního nasazení pokrývá plnění úkolů bojového charakteru mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav. Příslušníci AČR jsou běžně nasazováni do zahraničních operací v oblastech probíhajících ozbrojených konfliktů. Vzhledem k vývoji mezinárodního bezpečnostního prostředí se dnes jedná o jejich zapojení zejména do tzv. vnitrostátních (vnitřních) ozbrojených konfliktů (např. Kosovo, Afghánistán). Zapojení příslušníků AČR do tzv. mezinárodních ozbrojených konfliktů je výjimkou (např. 1. válka v Zálivu), neboť naprostá většina ozbrojených konfliktů, které v současnosti probíhají, má charakter nikoliv mezinárodního, ale právě vnitřního ozbrojeného konfliktu. Součástí změny bezpečnostního prostředí je i rostoucí role nestátních aktérů, včetně intenzivního nárůstu bezpečnostních rizik způsobených entitami kriminálního charakteru, jejichž schopnost ovlivňovat bezpečnostní prostředí je v některých případech srovnatelná s menšími státy.

V obou typech ozbrojených konfliktů (mezinárodní/vnitřní) může existovat vysoká míra organizovaného ozbrojeného násilí používaného jednotlivými stranami v konfliktu. To platí i v případech některých humanitárních misí nebo stabilizačních operacích proti nestátním aktérům.

Z uvedeného vyplývá, že nasazené jednotky AČR se tak již dnes často ocitají a v případě obdobných operací v budoucnu budou nevyhnutelně ocitat v prostředí ohroženém intenzivní činností protivníka. Například vzhledem ke značné aktivitě a vynalézavosti protivníka v Afghánistánu se v případě Úkolového uskupení speciálních sil a jednotek Operation Mentoring and Liaison Team Wardak – Výcvikový a poradní tým - a Provinční rekonstrukční tým Logar fakticky jedná o permanentní bojovou činnost. V případě některých operací se intenzita užívaného násilí a ozbrojených střetů prakticky neliší od vysoké intenzity bojů v některých mezinárodních ozbrojených konfliktech.

Z právního hlediska tak vzniká na první pohled paradoxní situace, kdy se např. v případě současného nasazení AČR v Afghánistánu z hlediska mezinárodního práva se ČR účastní vnitřního ozbrojeného konfliktu, avšak z hlediska vnitrostátního práva ČR nejsou důvody deklarovat stav ohrožení státu nebo válečný stav, přičemž jiný stav pro obdobné účely právní řád ČR nezná. Příslušníci AČR tak plní bojové úkoly, mnohdy se nacházejí prakticky v permanentní bojové situaci a jsou neustále přímo ohrožováni bojovou činností nepřítele, avšak právní a zejména vnitřní předpisy MO jsou nastaveny takřka výhradně na činnost v „ideálních“ mírových podmínkách při přípravě k obraně ČR, navíc na teritoriu a v prostředí ČR.

Oblast jednotlivých specifických stavů, kterými může být reagováno na různé typy ohrožení je upravena ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb., (dále jen „zákon o bezpečnosti České republiky“). V čl. 2 odst. tohoto zákona je stanoveno: „Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy České republiky nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav.“ Tzv. „plnění společných závazků o obraně…“ se vztahuje na čl. 5 Washingtonské smlouvy, přičemž ale např. operace NATO KFOR a ISAF jsou operacemi mimo čl. 5 této úmluvy, i když samozřejmě probíhají na základě mandátu RB OSN. Z ustanovení čl. 2 odst. 1 zákona o bezpečnosti České republiky je zřejmé, že jím není pokryta situace nasazení ozbrojených sil České republiky v prostředí vnitřního ozbrojeného konfliktu, pokud nenastává žádná ze situací uvedených v čl. 2 zákona o bezpečnosti České republiky. Ta zpravidla v případě vyslání relativně malých jednotek na geograficky vzdálené území nenastává.

Z Bezpečnostní strategie ČR, vyplývá, že konflikt vysoké intenzity na území ČR ani v příštích 20-ti letech nehrozí, avšak jsou pravděpodobné geograficky vzdálené hrozby. Působení v zahraničních misích ani v budoucnu zřejmě nebude probíhat v podmínkách stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu ve smyslu zákona o bezpečnosti České republiky. Je pravděpodobné, že i budoucí operace OS ČR budou zpravidla probíhat v prostředí vnitřních ozbrojených konfliktů.

Z uvedených důvodů je žádoucí vytvoření nového právního institutu výslovně upravujícího působení ozbrojených sil v prostředí mezinárodních nebo vnitřních ozbrojených konfliktů nebo oblastí s vysokou úrovní probíhajícího nebo hrozícího užívání násilí. Institut operačního nasazení není doplněním stavu ohrožení státu nebo válečnému stavu upraveným zákona o bezpečnosti České republiky a nijak nezasahuje do problematiky upravené v zákoně o bezpečnosti České republiky. Na základě vytvoření institutu operačního nasazení by bylo možné jednoznačně pojmenovat situaci, v jaké AČR plní úkoly v zahraničních operacích a právně ošetřit věcný stav věci.

Úkolové uskupení je specifickým uskupením v rámci ozbrojených sil. Standardně se i v prostředí NATO používá v případě, kdy účelově sestavené uskupení umožní splnit úkol efektivněji než je v možnostech organických jednotek. Prostředí moderních ozbrojených konfliktů, ale i mírových operací zejména v prostředí asymetrických konfliktů často nevyžaduje nasazování velkých svazků standardizovaných jednotek, avšak je zároveň velmi variabilní. Z toho důvodu že je daleko efektivnější přizpůsobovat strukturu jednotky aktuálnímu plněnému úkolu a prostředí. Za tímto účelem jsou vojáci k úkolovému uskupení „odvelování“ dle aktuálních potřeb. Zároveň však trvá potřeba velitele úkolového uskupení vystupovat vůči příslušníkům úkolového uskupení jako služební orgán, nebo jako příkazce operace při pořizování majetku atd. Vzhledem k tomu, že by bylo zcela neefektivní vytvářet za tímto účelem paralelní strukturu standardizovaného vojenského útvaru, je institut úkolového uskupení zcela adekvátním nástrojem, který se již v zahraničních operacích plně osvědčil.

K bodu 4 Po zrušení základní (náhradní) služby došlo k významnému posunu okolností skládání vojenské přísahy. Její text je v současnosti zařazen v zákoně, který upravoval průběh právě základní (náhradní) službu, která byla u všech vojáků prvním typem výkonu vojenské činné služby. V souvislosti s přípravou nového zákona, který nahradí zákon č. 220/1999 Sb. je však na místě přesunout její zákonnou úpravu do zákona, který se vztahuje na ozbrojené síly jako takové, protože ji musí složit všichni vojáci při jejich povolání do ozbrojených sil, a to bez ohledu na konkrétní druh jejich vojenské činné služby.

K bodu 5 V současné době je zákaz politické činnosti v ozbrojených silách řešen třemi právními předpisy. V zákoně č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, je v § 5 odst. 3 stanoveno: „Strany a hnutí mohou být organizovány zásadně na územním principu. Zakládat a organizovat činnost stran a hnutí na pracovištích nebo v případech stanovených zvláštními zákony je nepřípustné.“ Přičemž odkaz se váže k § 2b již neplatného zákona č. 76/1959 Sb. V zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání je v § 44 stanoveno: Voják nesmí ve vojenských objektech pořádat politická shromáždění ani provádět politickou agitaci. V § 45 odst. 1 je pak stanoveno: „Voják nesmí být členem politické strany, politického hnutí a odborové organizace.“ V zákoně č. 219/1999 Sb. je pak omezena činnost politických stran a hnutí. Mimo politické strany a hnutí však zvláště v souvislosti s volbami vznikají nebo působí subjekty, které nejsou registrovány podle zákona č. 424/1991 Sb., ale zjevně vykonávají volební kampaň za účelem účasti ve volbách, tedy podílu na politické moci ve státě. Současná úprava však tuto činnost v ozbrojených silách neomezuje (je předmětem diskuze, zda je omezena podílem vojáka z povolání, např. velitel útvaru povolí vstupu aktivistů do vojenského objektu). Pro zabezpečení rovného přístupu a jasného omezení této činnosti se navrhuje doplnit ustanovení, které omezí činnost bez ohledu, kdo se na ní podílí.

K bodu 9 Vychází z § 4 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů a zdůrazňuje příslušníky ozbrojených sil.

K bodu 10 Z hlediska velitelské nadřízenosti a podřízenosti je potřeba hierarchicky rozdělit působnosti a pravomoci jednotlivých stupňů velení v rámci řízení ozbrojených sil. Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil, ministr k zabezpečení úkolů armády vydává rozkazy, které jsou závazné pro vojáky v činné službě a je přímým nadřízeným náčelníka Generálního štábu AČR, náčelník Generálního štábu AČR je přímým nadřízeným velitelům operačního stupně velení, ale podle stávajícího znění zákona je v čele Generálního štábu AČR, který „pouze“ zabezpečuje velení armádě. Změna odráží realitu a zprůhledňuje systém velení a řízení, jeho pravomoc a odpovědnost i s odkazem na skutečnost, že vrchní velitel ozbrojených sil má pravomoc jmenovat náčelník Generálního štábu AČR.

K bodu 11 Změna právní úpravy vyvolána snahou o umožnění vysílání vojáků v aktivní záloze do zahraničních operací (vazba na úpravy prováděné novým zákonem o službě vojáků v záloze, resp. reformou branné legislativy obecně).

K bodům 13 a 21 Změna v terminologii je vyvolána potřebou sjednotit terminologii vnitrostátní úpravy s termíny užívanými mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a které mají přednost před zákonem. Pojem „civilní obrana“ je přesným překladem mezinárodně užívaného pojmu „civil defense“ (užívaného zejm. v ženevských dohodách a v protokolech k nim), a proto i dle vyjádření Ministerstva vnitra jako gestora dané problematiky, musí tomuto pojmu být dána přednost před pojmem „civilní ochrana“.

K bodu 17 Znění paragrafu bylo upraveno na základě praxe a požadavku ministerstva zdravotnictví, v souvislosti se zpracování návrhu nového zákona o vojenském letectví a v souvislosti se zabezpečením návaznosti ustanovení § 21 zákona č. 219/1999 Sb., na § 15 zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě ve znění pozdějších předpisů.

Novelizací tohoto ustanovení dochází k vyřešení omezujících podmínek, za kterých se AČR podílí na zabezpečení letecké zdravotnické služby.

K bodu 18 Znění navrhovaného paragrafu bylo inspirováno ustanovením § 135 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Účelem tohoto ustanovení je vyřešit otázku přepravy hlavních funkcionářů rezortu Ministerstva obrany a to na základě zákonného zmocnění

Odstavec první upravuje užívání vozidla ozbrojených sil náčelníkem Generálního štábu a jeho zástupci. Důvodem pro poskytnutí vozidla ozbrojených sil k osobní potřebě je snaha zabezpečit co nejvyšší a nejrychlejší dosažitelnost těchto funkcionářů v případech řešení složitých bezpečnostních a krizových situací.

Služební orgán je specifikován §2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů a je jím prezident republiky a ministr obrany.

Služební orgán může dále za splnění podmínek odstavce 2 rozhodnout, že vozidlo ozbrojených sil může použít voják v činné službě obecně. Účelem je opět snaha plnit služební úkoly a pracovní úkoly co možná nejefektivnějším a nejflexibilnějším způsobem na základě zákonného zmocnění. Nejedná se o paušální povolení k používání vozidel ozbrojených sil k jiným účelům, ale služební orgán bude hodnotit každý případ ad hoc.

K bodu 19 Formulační úprava zpřesní výklad. Změnou právní úpravy doje k rozšíření okruhu osob kterým může AČR na základě rozhodnutí ministra zabezpečit leteckou přepravu nebo leteckou dopravu z „příslušníků Policie České republiky“ na „příslušníky bezpečnostních sborů České republiky“.

K bodu 22 Text po úpravě lépe vystihuje podstatu věci, kdy v předchozích novelizacích zákona došlo k nahrazení pojmu voják mimo činnou službu pojmem voják v záloze, a pouze v § 31 byl ponechán. Původní text vede v praxi k názoru, že při slavnostních příležitostech mohou nosit vojenský stejnokroj v prvém pořadí vojáci v záloze (povinné i aktivní) a ve druhém pořadí osoby, kterým bylo nošení vojenského stejnokroje povoleno. Nová úprava toto opatření dává na stejnou úroveň, má také služebnímu orgánu umožnit lépe specifikovat podmínky, za kterých budou mít osoby po zániku branné povinnosti (např. bývalí vojáci z povolání starší 60 let) povoleno vojenský stejnokroj nosit. Oprávnění nosit vojenský stejnokroj pro vojáky v aktivní záloze vyplývá i z ustanovení návrhu zákona o službě vojáků záloze a současně znamená posílení role aktivní zálohy v systému zajišťování bezpečnosti ČR jako základního úkolu z BKO.

K bodu 23 Vzhledem k tomu, že se jeví potřebné novelizovat vyhlášku č. 274/1999 Sb., kterou se stanoví druhy a kategorie vojenských vozidel, schvalování jejich technické způsobilosti, provádění technických prohlídek vojenských vozidel a zkoušek technických zařízení vojenských vozidel, je k tomu nutné v zákoně č. 219/1999 Sb. změnit příslušné zmocňovací ustanovení uvedené v § 32 odst. 2.

K bodu 24 Vozidla jsou v operaci pravidelně ošetřována a udržována v provozuschopném stavu.

V případě, že doba jejich nasazení je delší, než termín platnosti technické kontroly a měření emisí, jsou vozidla, po přepravě do ČR, z tohoto důvodu nezpůsobilá provozu na pozemních komunikacích. Uvedená úprava umožní jejich přesun z místa vykládky k uživateli po vlastní ose a standardní provedení technické kontroly a měření emisí.

K bodu 25 Jedná se o změnu pojmosloví.

K bodu 26 Jedná se o technickou úpravu textu z hlediska jeho srozumitelnosti

K bodům 27 až 31 Z dosavadních zkušeností s užívání zvláštních prostředků vyplývá, že omezení na vojáky z povolání není třeba a vzhledem k záměru nasazovat do zahraničních operací i vojáky v aktivní záloze je nezbytné rozšířit oprávnění používat zvláštní prostředky na všechny vojáky činné službě.

Současně z dosavadních zkušeností s užíváním zvláštních prostředků vyplývá, že možnost používat zvláštní prostředky umožňuje efektivnější plnění úkolů s menšími následky než při použití vojenské výzbroje.

K bodu 32 Bez spolehlivé evidence nelze ověřit legálnost vydaných strojnických oprávnění, z tohoto důvodu je provedena úprava textu v §44 odst. 3. Zmocnění k vedení osobních údajů zákonem podstatně sníží potřebu agendy podle zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů.

K bodu 33 Jedná se o změnu (doplnění) pojmosloví.

K bodu 34 Smyslem návrhu je založit nárok občanského zaměstnance Ministerstva obrany na rizikový příspěvek poskytovaný po dobu vyslání na pracovní cestu k výkonu práce do zahraničí do prostoru zahraniční operace, a to v rozpětí 700 až 3 500 Kč denně za předpokladu, že plní pracovní povinnosti v silně rizikových oblastech s nestabilní bezpečnostní situací a s vysokým rizikem ohrožení života nebo zdraví.

Ministerstvo obrany samozřejmě zabezpečuje úkoly ozbrojených sil v drtivé většině prostřednictvím vojáků z povolání. V ozbrojených silách se také zaměstnávají občanští zaměstnanci, kteří tvoří civilní personál ozbrojených sil (viz § 3 odst. 7 zákona). Jsou tedy nedílnou součástí ozbrojených sil a podílejí se na plnění jejich úkolů. V některých specifických případech, resp. odbornostech, je proto neekonomické, neúčelné, či časově nemožné povolávat občana do služebního poměru vojáka z povolání (pokud je toho schopen) na relativně krátkou dobu plnění úkolů v zahraničí. Především pokud se jedná o krátkodobé úkoly, které může splnit občanský zaměstnanec v rámci již uzavřeného pracovního poměru.

Stává se také, že vysoce specializovaně erudovaný občan má zájem o takovou práci, ale nemá zájem o vstup do služebního poměru nebo není účelné jej do služebního poměru vojáka z povolání povolávat. Za tímto účelem jsou uzavírány pracovní poměry s některými odborníky jen na dobu plnění úkolů v zahraničí, nebo jsou se stávajícími zaměstnanci sjednávány změny pracovní smlouvy, co se týče místa výkonu práce. Těmito odbornostmi jsou myšleny především tlumočníci do ne zcela běžných jazyků, političtí poradci (se znalostmi lokálních poměrů, náboženství apod.), či pracovníci provádějící několikadenní údržbu nebo revizi vojenské techniky, výzbroje nebo zařízení (terénní vozidla, spojovací prostředky, zbraňové systémy, revize munice, tlakových nádob, elektrické instalace apod.)

Výše příspěvku je navržena s ohledem na výši příplatku poskytovaného vojákům z povolání, kteří konají službu za stejných rizikových podmínek s výjimkou vedení bojové činnosti. Vzhledem k tomu, že občanští zaměstnanci nemohou být zaměstnavatelem, který je organizační složkou státu, pojištěni, je výše příspěvku stanovena i s ohledem na jejich náklady na uzavření pojistné smlouvy ke krytí rizik spojených s úrazem, trvalými následky nebo úmrtím po dobu vyslání do vysoce rizikových oblastí v zahraničí.

Ministerstvo obrany vysílá do uvedených oblastí v průměru do 5 občanských zaměstnanců ročně. Průměrná výše příplatku je kalkulována ve výši 3 000 Kč denně, roční náklady pak nepřesáhnou 7,4 mil. Kč včetně souvisejícího pojistného. Uvedené finanční prostředky budou vyčleněny z rozpočtu Kapitoly Ministerstva obrany bez požadavku na jeho navýšení.

K čl. 2 Jedná se o promítnutí kontinuity a potvrzení právní jistoty vojáků v činné službě při jejich složení přísahy podle dříve platných právních předpisů.

V Praze dne 6. listopadu 2013

předseda vlády Ing. Jiří Rusnok, v. r.

ministr obrany Ing. Vlastimil Picek, v. r.