obecnÁ
ČÁST
Novela
zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) přijata jako zákon č. 286/2009, kterým se mění zákon č.
120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů
1)
Nástin vývoje právní úpravy po roce 1989
Je
zřejmé, že exekuce jako taková není novodobou záležitostí,
neboť naše lidstvo provází již po staletí. Z historického
hlediska počátky sahají až do Starověkého Říma, kde dlužník
byl vydán svému věřiteli v případě nezaplacení svého dluhu a
mohl být prodán do otroctví nebo být zabit. V počátcích
tedy dlužník neručil za své dluhy svým majetkem, ale svým
životem. Tyto doby jsou již dávno minulostí.
Poohlédneme-li
se k razantnějším změnám přizpůsobených novým poměrů a
potřebám právního státu a zásadám demokratické společnosti,
k nimž došlo po roce 1989, byla jednou z novel uskutečněných
v této době novela zákona č. 30/2000 Sb., jež do
vykonávacího řízení zavedla možnost využít nového institutu
prohlášením o majetku povinného před nařízením exekuce. Tento
institut je významným pro právní sféru povinného ohledně jeho
možnosti nakládání s majetkem. Dále umožnila využít
exekuci prodejem podniku a prodejem zástavy jako dalším ze způsobů
provedení exekuce. Další novelou vytvářející dvojkolejnost
státního donucení je novela zákona č. 120/2001 Sb. Tento zákon
ponechal v platnosti úpravu stanovenou občanským soudním
řádem prováděnou výhradně soudy, současně zavedl nový
institut soukromého exekutora, jako samostatného podnikatele
podléhajícího dozoru soudů, Ministerstva spravedlnosti a
Exekutorské komory České republiky jako orgánu samosprávy
soudních exekutorů. Tyto změny byly odůvodněny v důsledku
stávajících změn ve společenském systému, které se nežádoucím
způsobem projevily na neefektivnosti soudů.
V neposlední
řadě je třeba zmínit novelu exekučního řádu provedenou
zákonem č. 347/2007 Sb. označovanou jako „malá novela“. Touto
novelou byl vytvořen nový institut vykonavatele exekutora obdobný
institutu soudního vykonavatele. Novela zejména směřovala
k optimalizování a posílení dohledových oprávnění a
povinností Ministerstva spravedlnosti a Exekutorské komory nad
činností exekutorů prostřednictvím státní správy. Úkolem
této tzv. „malé novely“ v zásadě bylo vytvořit
požadované právní prostředí pro postupné posílení pravomocí
soudních exekutorů, k jehož vyvrcholení došlo novelou
exekučního řádu č. 286/2009 Sb., odbornou literaturou
označovanou jako „novela střednědobá“, která podstatným
způsobem změnila exekuční řád v mnoha oblastech. Tato
novela zajistila přenesení značné části pravomocí soudu prvého
stupně na soudní exekutory, současně upravila postavení soudního
exekutora jako podnikatele a nikoliv jako státního orgánu.
1.1.2013
vstoupila v účinnost tzv. velká novela exekučního řádu, která
přinesla podstatné změny a to zejména v oblasti snížení
adminstrativní zátěže soudů při vyřizování exekučních
agend. Dále bylo cílem této novely zvýšit právní jistotu
účastníků exekučního procesu například úpravou konkrétních
způsobů výkonu rozhodnutí a doplnění nových institutů, které
zefektivnily výkon exekucí. Oblast práv povinného měla být
touto novelou taktéž lépe zajištěna. Stanovené cíle, však v
mnohých aspektech nedostaly svého naplnění a ani další
problémy, na které bylo poukazováno jak odbornou tak laickou
veřejností v průběhu procesu projednávání “velké novely”
se nepodařilo vyřešit. Zejména , co se týče zásady
přiměřenosti exekučních nákladů, posílení spravedlnsoti při
vymáhání dluhu a dodržování základních lidských práv a
svobod atd.
Exekuční
řád byl novelizován celkem 29krát, přesto se nepodařilo dostát
takových změn, které by v praxi zajišťovaly přesný a
cílený záměr zákonodárců, proto předkládáme další návrh,
který si klade za cíl maximum těchto nedostatky odstranit.
2)
Zhodnocení platného právního stavu
Současná
právní úprava, jak je již výše uvedeno, nejen že učinila
soudní exekutory více na soudu nezávislými posílením jejich
pravomocí v rozhodovací činnosti zejména v rozhodování
o odkladu exekuce, jejím zastavení nebo o rozhodování o rozvrhu
při dražbě, ale soudní exekutor také získal postavení
organizační složky státu pro účely získávání dálkového
přístupu k počítačovým souborům.
V zásadě
se dá říci, že exekuční řízení vedené soudním exekutorem
získává značnou podobu samostatného postavení stejně jako u
výkonu rozhodnutí soudem, s cílem zefektivnění a zrychlení
vymáhaní pohledávek. Otázkou zůstává, zda takto cílené
zvyšování pravomocí exekutorů je pro zefektivnění a zrychlení
vymáhání pohledávek dostatečné.
Zadluženost
českého národa je v současné době více než alarmující.
Podle statistik uvedených Exekutorskou komorou České republiky
vyplývá, že jen za rok 2009 bylo nařízeno 760 923 exekucí,
v roce 2010 701 900 exekucí. Vezmeme-li v úvahu, že
ke dni 1.1.2011, resp. 31.12.2010 měla Česká republika celkem
10 532 770 obyvatel, z nichž přibližně 4% populace
ČR tvoří cizinci s trvalým povolením k pobytu, což
představuje asi 425 301 cizinců, je zřejmé, že exekuce se
stává jednou z nejbolestivějších míst naší republiky a
obyvatel vůbec.
Současné
právní úpravě lze vytknout, že schvaluje, ne-li umožňuje, aby
dluh povinného narůstal až nepřiměřeně k výši dluhu a
tím se dluh stával de facto nevymahatelným. Dále právní úprava
umožňuje, aby soudní exekutor měl s pouhou domněnkou možnost
docílit zabavování movitých věcí, či aby bez soudního
povolení vstupoval do jakýchkoli nemovitých prostor, a to i bez
asistence Policie České republiky nebo jiného státního orgánu
(obce atd.), přičemž sami za takovéto úkony nenesou žádnou
odpovědnost. Stejně tak možnost zabavovat majetek všude tam, kde
se dlužník objeví, bez ohledu na to, zda tyto movité věci jsou
skutečně v jeho vlastnictví či nikoli. Neexistuje právo,
které by umožňovalo zabavovat majetek kohokoli jiného než
dlužníka samotného, resp. vlastníka. A přesto k tomu velice
často dochází. Nařídit zabavení majetku, o němž nebylo
prokázáno, že je ve vlastnictví dlužníka, není ani v pravomoci
soudu, jak je tedy možné přehlížet takové jednání u soudních
exekutorů? V souvislosti se zabavováním movitých věcí by
bylo vhodné stanovit v případě pochybnosti o určení
vlastnictví majetku dlužníka povinnost prokázat vlastnictví věci
tomu, kdo tuto věc označí za věc postižitelnou exekucí
(oprávněný, popřípadě exekutor). A až po prokázání
vlastnictví bude možné věc postihnout exekucí. Podle současné
právní úpravy je to postižený, kdo je povinen prokazovat
vlastnictví majetku. To však není vždy možné, zvláště
jedná-li se o věci movité.
Je
potřeba, aby v české legislativě byla zajištěna určitá
přiměřenost, zamezit tomu, aby exekutorské úřady v rámci
exekuční činnosti svými vysokými náklady dosahovaly
mnohonásobných zisků, zatímco dlužník po jejich vymáhajícím
aktu je častokrát vystaven několikanásobnému dluhu, než
skutečný dluh činí a splacením veškerých poplatků, smluvních
pokut, úroků se mnohdy dostává do složité životní situace,
která zpravidla sebou nese pouze negativní důsledky.
Závěrem
lze uvést, že exekuční řízení je v současné době v
zásadě formováno do procesu odlišného od výkonu rozhodnutí
podle občanského soudního řádu tím způsobem, že exekutoři
nejsou za jejich úkony a postupy jim přiznávané soudy v rámci
exekučního řízení individuálně odpovědnými. Toto
formální posvěcení při provádění jejich činnosti zbytečně
zatěžuje stát, co do odpovědnosti za škodu jimi způsobenou.
3)
Hlavní zásady
Z výše
uvedeného vyplývá a je zcela nepochybné, že v posledních
letech je především snahou zákonodárců modernizovat exekuční
řízení podle potřeb současné společnosti, ale také se
neustále posilují pravomoci exekutorů a tím se komplikuje i
jejich zainteresovanost ve výsledku řízení. Není se třeba dále
rozepisovat o tom, že předcházející novely směřovaly k určitým
konkrétním cílům, jako je např. odbřemenění soudů od
nadměrné zátěže nápadů či zajištění efektivity a
zprůhlednění činnosti soudních exekutorů za stanovení nových
pravidel pro řízení ve věcech kárné odpovědnosti soudních
exekutorů a jejich zaměstnanců. V praxi to má však výsledek
zcela odlišný od původní koncepce, na níž byla právní úprava
postavena.
Důvody,
pro které je nutné provést novelu zákona, lze shrnout tak, že
současná právní úprava namísto toho, aby posilovala šance na
spravedlivé vymožení dluhu a s tím spojené zachování
lidské důstojnosti dlužníka, naopak posiluje právní postavení
exekutorů při výkonu exekutorské činnosti a tím současně
zcela snižuje právní jistoty subjektů práva.
Náplní
tohoto návrhu není vytrhnout exekutora z jeho nezávislosti,
neboť především ta je základním předpokladem jeho nestrannosti
při výkonu exekuční činnosti. Ani exekutora omezit v nárocích
na jeho odměny i náhrady dalších nákladů jemu vzniklých,
jelikož i takový postup by se vymykal principu, na němž byl
exekuční řád postaven. Náplní tohoto návrhu je především
zvýšit efektivitu exekučního řízení tak, aby případná
hmotná zainteresovanost soudního exekutora nezpůsobovala tendenci
překračovat zákonná oprávnění a zasahovat i do ústavně
zakotvených práv nebo dokonce svobod zejména povinného subjektu,
avšak také třetích osob. Není možné, aby v právním
státě bylo jakékoli řízení v rozporu se základními
zásadami a pravidly současného evropského práva. Vezmeme-li
v úvahu, že soudní exekuce je v současných společenských
poměrech nejmladším a nejvíce „poplatným“ typem exekučního
řízení použitelných na všechny druhy exekučních titulů, a to
jak na peněžitá, tak nepeněžitá plnění, tak jako takové má
i své specifické vlastnosti, jenž toto řízení charakterizují a
odlišují od jiných. Jednou z těchto zásad je zásada obrany
a ochrany povinného subjektu zaručená exekučním řádem
v možnosti nařízení pouze takového způsobu exekucí
upravených zákonem a pouze v takovém rozsahu, který
postačuje k vymožení předmětné pohledávky. Přičemž
předmětem exekuce není osoba dlužníka, ale jeho majetek. Další
specifikum tohoto řízení nalezneme v zásadě ochrany práv
třetích osob a to formou excidační (vylučovací) žaloby,
v případě byl-li jim zabrán majetek nepatřící do majetku
povinného. Do exekučního řízení se prolínají mimo jiné i
další zásady, jako je zásada dispoziční, zásada oficiality,
zásada proporcionality či zásada priority, ale také zásady přímo
zakotvené v Listině základních práv a svobod, jako např.
nedotknutelnost obydlí, in dubio pro reo a z něho vycházející
zásada presumpce neviny, apod. Kromě zásad prolínajících se
exekučním řízením je soudní exekuce v průběhu exekuční
činnosti dále regulována právními předpisy podléhajícími
dozoru soudu, Ministerstva spravedlnosti a komory. Soudní exekutoři
disponují v rámci své činnosti veřejnoprávními
oprávněními, stojí v čele veřejnoprávního orgánu, resp.
exekučního úřadu a ze zákona jsou vybavení mocenskou autoritou
a některými pravomocemi soudu. Přesto dochází k neustálému
a neutěšujícímu se stavu při vymáhání práva, vedoucí nejen
ke ztrátě důvěry v soudy, ale i základu právního státu
vůbec a ve svém důsledku k hledání praktických možností,
jak vymoci oprávněnou pohledávku jinak než zákonnou cestou.
Exekuční řízení stále ve svém výsledku postrádá ingerenci
soudu, v případě, že by ji stát pozbyl úplně, ztratil by
tím nejen kontrolu nad činností exekutorů, ale mohlo by to mít i
negativní dopad pro věřitele.
Hlavním
cílem návrhu zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekučního řádu) je tedy definitivní a spravedlivé vyřešení
těchto otázek tak, aby ulehčovala životní situace nejen
věřitelům a dlužníkům, ale také osobám jim blízkým, které
dosavadní úpravou jsou v nemalé míře stejně tak
postižitelní jako samotní dlužníci. Definitivnost je spatřována
v přesně stanovených pravidlech postupu exekutora při výkonu
rozhodnutí a uložení sankcí za porušování těchto rozhodnutí
a pravidel postupu při jejich výkonu. Spravedlnost je navrhovateli
zakotvena v základních principech, mezi nimiž je primárním
cílem uspokojit věřitele, nikoli na úkor dlužníka, ale
především v tom, co nejpřesněji stanovit kontrolovatelné
právní mantinely pro vymáhání dlužné částky tak, aby byla
poskytnuta dlužníkovi možnost uspokojit věřitele co
nejefektivněji a současně jim byl umožněn návrat do legální
ekonomiky státu.
V této
souvislosti je namístě uložit exekutorům povinnost spolupracovat
s dlužníkem na variantě splácení dluhu, v případě
nepoškodí-li věřitele a bude pro dlužníka ekonomicky
nejvýhodnější. Jedná se například o situaci, kdy si dlužník
na svůj dům postižený exekucí najde kupce a výnosem z prodeje
postoupí peněžní částky na účet věřitele až do výše
dluhu. Důležité je také umožnit uzavřít dohodu o splátkách,
resp. dohodu o plnění ve splátkách a to v reálné výši
tak, aby jednotlivé splátky odpovídaly výši dluhu, ale také
možnostem a schopnostem dlužníka. S tím, že sjednání
splátek s exekutorem bude mít účinky odkladu exekuce.
Efektivita exekučního řízení bude zajištěna právě vytvořením
takových podmínek, které umožní dlužníkovi řádné splácení
pohledávky. Cílem je zamezit tomu, aby byly nastavovány takové
výše splátek, kdy není v schopnostech dlužníka takovýchto
závazků dostát. Stejně tak je třeba zajistit součinnost
exekutora a třetích osob, zvláště účast příslušníků
Policie České republiky při výkonu exekuční činnosti, aby
nedocházelo k samovolnému či násilnému vstupu exekutora do
nemovitosti, která je ve vlastnictví dlužníka.
Dalším
cílem tohoto návrhu je dát určitou naději pro sociálně
nejslabší formou oddlužení. Tím vzniká zejména nutnost
systémově vyřešit situaci desetitisíců lidí žijících ve
skutečné sociální pasti. V rámci realizace tohoto cíle je
potřeba pro nejchudší vytvořit možnost legálně vypořádat své
závazky a začít nový život, a to formou osobního bankrotu,
v dnešní době pro ně nedosažitelného pro nesplnění
podmínek stálého zaměstnání a dostatečným příjmem k
zajištění uhrazení alespoň poloviny dluhu.
Jedním
z problémů současné situace je, že doposud nejsou
sjednoceny poplatky, úroky z prodlení, smluvní pokuty,
poplatky právního zastoupení a poplatky za exekutory. Tím se i
relativně malá dlužná částka stává dlužnou částkou v řádu
deseti, ba i statisíců. V zákoně by proto měla být
stanovena povinnost redukovat dluhy a nejchudším umožnit oddlužení
po zaplacení původního dluhu včetně přiměřeného procenta
z pokut a úroků. S tím že původní dluh a poplatky by
se neměly navýšit více než o několik desítek procent. Pro
žádost takového oddlužení by neměla být podmínka trvalého
zaměstnání. S tímto souvisí i stanovení povinnosti
sjednocení dluhů stejného charakteru. V případech, kdy
dlužník má více platebních povinností vůči jednomu věřiteli,
aby se tyto povinnosti sečetly a platily se jen jedny poplatky
exekutorovi, resp. právnímu zástupci. Není možné, byť i
morální požadovat po dlužníkovi, aby v takovýchto
případech hradil poplatky buďto témuž exekutorovi nebo právnímu
zástupci či vícekrát. Takovéto případy často vedou dlužníka
k dalším zcela nevhodným a nešťastným řešením
dostávající dlužníka do dalších nekontrolovatelných situací,
které mohou vyústit v další platební povinnost, kterou on
pro předchozí platební povinnost není schopen dostát.
Zásadní
chybou by bylo schválení novely zákona, která ještě rozšíří
možnost exekucí na sociální dávky, neboť právě ten, jenž je
pobírá, je nejsnadnějším terčem pro nebankovní instituce,
zvláště proto, že sociální dávky jsou v zásadě
celoživotním příjmem a tím se příjemce těchto dávek může
dostat do pozice doživotního dlužníka. Sociální dávky naopak
jako celek nesmí být exekuovatelné, i když zákon by však mohl
stanovit výjimku a to v umožnění poměrných srážek, ale
jen pro dluh obci nebo státu, ale nikomu dalšímu. Tímto zásahem
by bylo možné postihnout ty, jež pobírají např. příspěvek na
živobytí ze systému dávek pomoci v hmotné nouzi. Schválená
novela by tedy nebyla cestou právě nejschůdnější, naopak by ti,
jejichž dávky budou sníženy, hledaly zdroj příjmu jinými
způsoby, jakožto dalšími půjčkami a v budoucnosti lze
očekávat i navýšení kriminality. Cestu těm, kteří pobírají
sociální dávky, jsou dlouhodobě nezaměstnaní, práci ztratili
nebo nemají pracovní návyky, je třeba hledat i jinak, než
neustálými sankcemi, odebíráním či snižováním jejich
jediných jistot, ke skutečné změně je také potřeba změna
myšlení, změna hodnot a následně vnitřní motivace z tohoto
plynoucí.
Chceme-li,
aby dlužníci řádně plnili své závazky, aby věřitelé vůči
svým dlužníkům uplatňovali návrhy na nařízení exekuce pouze
v případě, je-li jejich právo skutečně existující, je
především také potřeba, aby i exekutor dbal pravidel a účelu
exekučního řízení, jímž je vymožení pohledávky oprávněného,
avšak za přísného respektování principu ochrany povinného a
ochrany třetích osob. Tím je třeba zajistit možnost domáhat se
ochrany těm, do jejichž práva bylo neoprávněně zasaženo. Na
straně druhé je nutnost zajistit efektivní a účelnou kárnou
odpovědnost soudních exekutorů, neboť i do budoucna lze očekávat
snahu o navýšení pravomocí. Postavení exekutora může být
v zásadě ovlivňováno i tím, že jejich počet je v České
republice omezen, principem numerus clasus. V současné době
je celkem 147 exekutorů, což je k počtu nařízených exekucí
nesrovnatelné.
4)
Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním
pořádkem České republiky
Navrhovaná
právní úprava není v rozporu s Ústavou a s ústavním pořádkem
České republiky.
5)
Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními
smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, její slučitelnosti
s akty práva Evropské unie
Navrhovaná
právní úprava není v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž
je Česká republika vázána, a neodporuje relevantním aktům práva
Evropské unie, tzn. že je s nimi slučitelná.
6)
Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní
úpravy
Předkládaný
návrh zákona nebude mít měřitelný hospodářský ani finanční
dosah na státní rozpočet ani na ostatní veřejné rozpočty.
Dosah na podnikatelské prostředí České republiky bude mít pouze
v rámci transparentnosti vztahů oprávněného a exekutora.
Návrh právní úpravy nebude mít žádné sociální dopady ani
dopady na životní prostředí.
ZVLÁŠTNÍ
ČÁST
ČÁST
PRVNÍ
Změna
zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního
řádu)
§
29 odst. 1
Doplňuje
se text o vyloučení exekutora z provedení exekuce, jestliže
nesplní příkaz v exekučním příkazu zvolit takový způsob
exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem
k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu,
z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo, tak
aby bylo dosaženo spravedlivé sankce za porušení této
povinnosti.
§
29 odst. 5
V
návrhu ustanovení se prodlužuje lhůta z 5 dnů na 15 dnů a to za
účelem sjednocení lhůt v exekučním řádu.
§
29 odst. 6
Vedle
uplatnění námitky podjatosti byly do návrhu vloženy nové důvody
pro uplatnění námitky a to pro nesplnění příkazu exekutorem
stanovit v exekučním příkazu nejvhodnější způsob
provedení exekuce, kterou v případě porušení uplatňuje
povinný, jako účastník řízení a pro nesplnění příkazu
umožnit povinnému prodat svou nemovitost na trhu a z výtěžku
prodeje uspokojit své pohledávky.
§
29 odst. 7
V
tomto ustanovení jsou vypsány náležitosti, které musí obsahovat
podaná námitka v případě pochybnosti postupu exekutora v
souvislosti s provedením exekuce tak, jak mu ukládá tento zákon.
§
29 odst. 9
Do
textu původního ustanovení se vkládá text odkazující se k
podané námitce podle odstavce 6 tohoto paragrafu.
Původní
text se zachovává, ale po vložení nového odstavce 6 a 7 se
přečíslují odstavce 6,7,9, 9, 10, 11, 12 na odstavce 8, 9, 10,
11, 12, 13, 14
Vkládá
se nový §34a
§
34a odst. 1 a § 34a odst. 2
Návrh
tohoto ustanovení je navrhovateli směřován k zajištění a
dodržování jedné ze základních svobod ústavně zakotvené
v čl. 12 Listiny základních práv a svobod, neboť
domovní svoboda, resp. nedotknutelnost obydlí je v současné
době soudními exekutory nejporušovanějším ústavně zaručeným
právem. Nálezem Ústavního soudu bylo stanoveno, že komezení
osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení respektu k
nim) tak může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně
a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti
nezbytné, a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout
jinak (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3038/07). V
případě výkonu domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor
se jedná zejména o omezení základního práva osoby na
nedotknutelnost jejího obydlí, kterou garantuje čl. 12 odst. 1
Listiny, podle něhož „Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno
do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.“. Rovněž
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) v čl. 8 odst. 1 garantuje toto základní právo,
když stanoví že: „Každý má právo na respektování svého
soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“, a
stejně tak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
(dále jen „Pakt“) v čl. 17 garantuje jednotlivci toto základní
právo chránící jej proti „svévolnému zasahování do
soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“.
Zatímco
čl. 8 odst. 1 Úmluvy garantuje respekt (ze strany veřejné moci)
mimo jiné k soukromému a rodinnému životu a obydlí, tj.
formuluje základní právo, resp. svobodu v jejich klasické, tj.
negativní funkci, deklaruje čl. 12 odst. 1 Listiny nedotknutelnost
obydlí, přičemž tato formulace je zcela zjevně otevřena jak k
interpretaci negativního, tak pozitivního práva na ochranu
nedotknutelnosti obydlí před jeho narušováním ze strany třetích
osob.
8
Z nálezu Ústavního soudu je zřejmé, že neustálé porušování
základní svobody nedotknutelnosti obydlí, kterého se soudními
exekutory dostává, se co do souladnosti s ústavním právem
zcela rozcházejí. Navrhovatel tímto zasahuje do neustálého
porušování tohoto práva s cílem jeho definitivního
vyřešení. Proto je navrhovateli předkládaná tato povinnost
exekutora,
aby
do budoucna nedocházelo ke vstupu soudních exekutorů do
nemovitostí dlužníka bez jakékoli asistence, resp. asistence
Policie České republiky, která má zajistit soulad nařízené
exekuce s jejím řádným provedením. V odstavci 1 tohoto
ustanovení je v případě porušení exekutor odpovědný
za škodu, jak oprávněnému, tak i povinnému, která jim tímto
jeho pochybením byla způsobena, dále v odst. 4 je stanovena
sankce v podobě kárné odpovědnosti exekutora.
§
38 odst. 1
V návrhu
na nařízení exekuce je pro dostatečnou a přesnou identifikaci
povinného uvést bezpodmínečně i jeho rodné číslo, aby nedošlo
k záměně této osoby. Na tuto skutečnost musí reagovat i
ustanovení § 44 odst. 2 a § 48 písm. e) exekučního řádu.
§
38 odst. 3
V tomto
ustanovení zákona vzniká nový odstavec, jenž upravuje povinnost
oprávněného současně s podaným návrhem na nařízení
exekuce prokázat, že povinný byl oprávněným vyzván
k dobrovolnému plnění povinnosti. Tato úprava ještě znalá
v devadesátých letech minulého století zcela vymizela
z legislativního prostředí, ačkoli jejím užíváním by
bylo možné dosáhnout ke snížení počtu nařízených exekucí.
§
39 odst. 2
Toto
ustanovení upravuje následek v případech, kdy v určené lhůtě
není návrh řádně opraven nebo doplněn, není-li přiložený
exekuční titul a zejména nově upravuje i případ, kdy není
přiložený doklad prokazující, že povinný byl oprávněným
vyzván k dobrovolnému plnění.
§
43a odst. 2
Pro
zajištění dostatečné a přesné identifikace povinného je
důležité uvést i jeho rodné číslo, aby nedošlo k záměně
osoby povinného s jinou osobou. Tento návrh se dále promítá v
ustanovení § 38 odst. 1 a § 48 písm. e).
§
44 odst. 3 písm. h)
Povinného
je potřeba poučit podle § 29 odst. 5 dotýkající se možnosti
uplatnění námitky podjatosti exekutora, ale také uplatnění
námitky (podle odst. 6) v případě, kdy exekutor jedná
v rozporu s ustanovení § 47 odst. 1 a § 66 odst. 5 a
jejím uplatnění. Dále je nutné poučení uvedeného v § 44a
odst. 1, podle něhož po doručení vyrozumění o zahájení
exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně
nemovitosti a majetku patřícího do společného jmění manželů.
Tímto ustanovením je povinný poučen o zaslání vyrozumění o
zahájení exekuce ke splnění vymáhané povinnosti exekutorem,
v níž vyčíslí vymáhaný nárok a zálohu na snížené
náklady exekuce podle § 46 odst. 5. Povinný musí být dále
poučen o možnostech odkladu a zastavení exekuce podle § 54 a §
55. Poučením podle § 34 se rozumí seznámit povinného o způsobu
provedení exekuce v součinnosti s třetími osobami a
následcích nesplnění této povinnosti.
§
44a odst. 2 a odst. 3
V
tomto ustanovení dochází k úpravě v textu uvedených paragrafů.
V obou odstavcích je § 47 odst. 4 přepsán na § 47 odst. 6.
Samostatně je v odst. 2 upravena lhůta pro vydání rozhodnutí
exekutorem. Lhůta se prodlužuje ze 7 dnů na 8 dnů za účelem
sjednocení lhůt v exekučním řádu. Současně s prodloužením
lhůty se posiluje postavení exekutora.
§
44a odst. 6
Toto
ustanovení poskytuje možnost pro sociálně slabé občany, aby se
oddlužili formou osobního bankrotu za předpokladu splacení
původní dlužné částky. V případě oddlužení se
postupuje podle zákona o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolventního zákona). Oddlužení dlužníkovi umožní legálně
vypořádat své závazky a začít nový život, aniž by došlo
k jeho zruinování.
§
44a odst. 7
V případě
povolení osobního bankrotu dlužníka soudem je potřeba stanovit i
odpovědnost, která mu tímto vznikla.
§
45, odst. 3
Mění
pořadí stanovení místní příslušnosti soudu v případě,
více četnosti. Vychází z praxe a snazší orientace napříč
právními řády.
§
46 odst. 1
Do
ustanovení se za slova „rychle a účelně“ vkládá slovo
„efektivně“, neboť v tomto kontextu slov je navrhovateli
spatřována vyšší důslednost postupu soudního exekutora při
provádění exekuce. Neboť právě v efektivnosti se shledává
snaha „co nejmenšími zásahy dosáhnout nejlepších výsledků“.
§
47 odst. 1
Současnou
platnou právní úpravou dosud stanovená „povinnost“ exekutora
zvolit nejvhodnější způsob exekuce se nahrazuje „příkazem“,
neboť tato zákonem stanovená povinnost nebyla pro exekutory
dostatečně závazná a bez úpravy jakékoli sankce v případě
jejího porušení.
§
47 odst. 2, odst. 3
Vzhledem
k tomu, že výběr nejvhodnějšího způsobu exekuce, která
zajistí uspokojení oprávněného vymožením jeho pohledávky za
co nejlepších podmínek pro povinného, může nejen zajistit
efektivnost a rychlost exekučního řízení, ale současně tím
zajistit životní úroveň povinného, je nezbytné stanovit sankce
za porušení tohoto ustanovení, ale i stanovit odpovídající
sankce za opakované porušování, a to odvoláním z výkonu
exekutorské činnosti, jež se jeví takovému chování ze strany
exekutora jako odpovídající.
§
50 odst. 2, odst. 3, odst. 4, odst. 5
V tomto
ustanovení platná právní úprava poskytuje exekutorovi „možnost“,
považuje-li to za účelné předvolat povinného a vyzvat ho
k dobrovolnému splnění povinnosti. Pokud ale nastane situace,
kdy dlužník je skutečně schopen plnit dobrovolně, ačkoli
z jakéhokoli důvodu tak doposud neučinil, neboť důvody, pro
které neplnil, mohou být různé, je s ohledem na nadcházející
a zdlouhavé úkony vedoucí k uspokojení věřitele v exekučním
řízení nevhodné v exekuci nepokračovat. Návrhem je toto
ustanovení upraveno tak, shledá-li to exekutor za účelné, pak
„musí“ vyzvat povinného k dobrovolnému splnění, které
mu ukládá exekuční titul, aby tím bylo zaručeno včasné
splnění pohledávky věřitele. Současně je s výzvou
uvedenou v odstavci 3 stanovena povinnost, aby tak exekutor
učinil písemně ve lhůtě, která nesmí být kratší než 15 dnů
(odstavec 4) pro přiměřené zajištění formálnosti úkonu. Na
toto ustanovení musí reagovat odstavec 5 tohoto ustanovení, v němž
je nově stanovena povinnost exekutora, je-li to účelné a možné
umožnit plnění ve splátkách. Nastane-li tato situace a dlužník
plnit chce, ale pro nedostatek finančních prostředků toho není
schopen dostát jednorázovým poskytnutím finančních prostředků.
Návrh se v tomto případě opírá o možnost poskytnout povinnému
splnit svou pohledávku formou pravidelných splátek. Ačkoli tato
forma plnění se zdá být dlouhodobějšího charakteru, efektivně
dochází ke splnění pohledávky, k postupnému uspokojování
věřitele a dlužník je vedle této platební povinnosti schopen
dále hodnotně a důstojně žít.
§
54 odst. 5
V
tomto ustanovení dochází k úpravě v textu uvedeného paragrafu.
V odstavcích je § 47 odst. 4 přepsán na § 47 odst. 6
§
54 odst. 7
Lhůta
uvedená v tomto ustanovení se prodlužuje ze 7 dnů na 8 dnů za
účelem sjednocení lhůt v exekučním řádu.
§
55 odst. 2
Současná
právní úprava stanoví: „Jestliže všichni účastníci se
zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení
exekuce ....“. Ustanovení tedy vyžaduje „souhlas všech“
účastníků, současně ale tento souhlas „všech účastníků“
spojuje s „marným uplynutím lhůty“. Marné uplynutí lhůty
ale nelze stavět na roveň souhlasného vyjádření, z tohoto
důvodu bylo z tohoto ustanovení vypuštěno spojení „...marného
uplynutí lhůty k vyjádření nebo...“.
„Podmínění
možnosti soudního exekutora zastavit exekuci souhlasem účastníků
mělo být vyjádřením záměru zákonodárce neposilovat pozice
soudního exekutora zvyšováním jeho samostatných rozhodovacích
pravomocí“9.
„V rozhodovací praxi soudů se však nezřídka objevuje
situace, kdy soudní exekutor rozhodl o zastavení exekuce, přičemž
souhlas účastníka se zastavením exekuce spojil s marným
uplynutím lhůty k vyjádření, zda účastník se zastavením
exekuce souhlasí (tedy na základě aplikace výzvy podle § 101
odst. 4 o.s.ř.)“10.
Na základě takového postupu by bylo třeba posoudit, zda skutečně
soudní exekutor přesně aplikuje ustanovení zákona stanovujícímu
„nutnost souhlasu oprávněného“.
Záměr,
který tento návrh sleduje, je proto jednoznačně vymezit, že k
zastavení exekuce je nutnost souhlasu všech účastníků, tedy od
doručení souhlasného vyjádření, jinak nelze.
§
55 odst. 4
V situaci,
kdy lze očekávat vzhledem k předcházejícím neúspěchům v
pokusu o zahájení exekuce a uplynutím alespoň 1 roku od jejího
nařízení, že pohledávka nebude vymožena, exekuci zastavit.
Smyslem tohoto návrhu je, aby nedocházelo k neustálému
navyšování nákladů na exekuci, nákladů exekutora, případně
právního zástupce, k navyšování poplatků, úroků
z prodlení, smluvních úroků apod., kterých povinný
neuhradí, neboť se mu nepodařilo vyrozumění o zahájení exekuce
exekuce doručit, či je neznámého pobytu, dlužník tedy ani neví,
že je proti němu nějaká exekuce nařízena. Druhým smyslem
tohoto návrhu je, aby se snížil počet živých spisů na spisovně
a exekutor se mohl efektivně věnovat novým nebo stávajícím
návrhům, kde sice dosud pohledávka na dlužníkovi vymožena
nebyla, ale pobyt dlužníka je znám a bylo mu řádně doručeno
vyrozumění o zahájení exekuce. Exekutor je povinen o zastavení
exekuce bez zbytečného odkladu vyrozumět oprávněného.
Vyrozumění není rozhodnutím a proti němu není možné podat
odvolání podle § 55c. V návaznosti na toto ustanovení je
oprávněnému dána možnost (§ 55 odst. 5), dohledá-li místo
pobytu dlužníka, či jinak zajistí jeho totožnost tak, aby mu
bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce, a to před
uplynutím promlčecí lhůty, podat k témuž exekutorovi proti
povinnému opětovně návrh na nařízení exekuce. V případě
návrhu na nařízení exekuce je povinností oprávněného, aby co
nejpřesněji označil osobu dlužníka a dosáhl tak vymožení
pohledávky na povinném.
§
55 odst. 5
Toto
ustanovení umožňuje oprávněnému, jestliže dohledá povinného,
či jinak zajistí místo jeho pobytu tak, aby povinnému byl doručen
návrh na doručení exekuce a exekuční řízení mohlo být
zahájeno, tak učinil před uplynutím lhůty, s tím, že opětovně
podá návrh na nařízení exekuce témuž exekutorovi.
§
55b odst. 1
V tomto
paragrafu byla upravena pravomoc soudních exekutorů vystupujících
jako soukromí podnikatelé. Oprávnění soudního exekutora
vykonávat všechny úkony, které občanský soudní řád a další
předpisy jinak svěřují při výkonu rozhodnutí soudu, zůstává
zachována, ale pouze v případech, kde tak výslovně stanoví
zákon. Na tento paragraf musí reagovat i ustanovení § 52 odst. 2.
§
58 odst. 1
V návrhu
bylo doplněno toto ustanovení za účelem zvýšení ochrany
vlastnického práva, nikoli jen povinného, ale zejména ochrany
vlastnického práva třetích osob. V čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod je zakotveno: „ Každý
má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má
stejný zákonný obsah a ochranu…“.
Dále v odst. 3 stanoví: „Vlastnictví
zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo
v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon
nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí
nad míru stanovenou zákonem“. Nálezem
Ústavního
soudu11
bylo stanoveno, že
„garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se sice
bezprostředně týká toliko vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou
mocí, avšak kromě toho, že tato ustanovení zajišťují
povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva
jednotlivce sama nezasahovala, zavazují veřejnou moc ve smyslu
povinnosti poskytovat vlastníkovi ochranu v případě, kdy je jeho
vlastnické právo rušeno či omezováno ze strany třetích
subjektů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 456/05 ze dne 23.
9. 2005).“
Je tedy úkolem zajistit ochranu vlastnického práva již v samém
počátku, aby nedocházelo k jeho porušováním a tím ke
zvyšujícímu se počtu návrhů na vyškrtnutí věci ze soupisu
podle § 68, případně podáváním excidačních žalob podle §
267 občanského soudního řádu.
§
66 odst. 2
Účelem
tohoto návrhu je zajistit stejnou ochranu pro exekuci prodejem věcí
movitých jako v případě nařízené exekuce prodejem
nemovitostí, prostřednictvím zcela nepochybně prokázaného
vlastnického práva povinného k movité věci. Toto ustanovení
v zásadě reaguje s návrhem ustanovení § 58 odst. 1.
Tento návrh stanovuje tomu, kdo označil movitou věc jako věc
exekučně vymahatelnou, povinnost prokázat vlastnické právo
povinného k movité věci v případě, je-li zde o
vlastnictví této věci důvodná pochybnost. Návrh reaguje na
současnou praxi soudních exekutorů, kterým stačí pouhá fyzická
přítomnost movité věci u povinného, bez ohledu na to, zda je
skutečně v jeho vlastnictví. Cílem návrhu je co nejrazantněji
snížit nesmyslnost exekucí, zvláště mobiliárních, při
kterých zabavované věci často nemají ani hodnotu dosahující
uspokojení nejen věřitele, ale ani hodnotu ke zhojení
nákladů exekutora, přesto jsou často uplatňována a bývají
používány jako určitá forma psychického nátlaku na lidi.
§
66 odst. 3
Toto
ustanovení zakazuje exekutorovi nařídit exekuci prodejem movité
věci, jejíž vlastnictví k osobě dlužníka nebylo
prokázáno.
§
66 odst. 4
Toto
ustanovení je reakcí na porušování navrhovaných změn v odst.
2 a 3 tohoto paragrafu.
§
66 odst. 5
Toto
ustanovení reaguje na ustanovení § 47 odst. 1, v němž je
exekutorovi přikázáno zvolit nejvhodnější způsob exekuce.
Spojením těchto dvou ustanovení jsou mimo jiné posíleny šance
na co nejefektivnější a spravedlivé vymožení dluhu uspokojením
věřitele a zároveň zachování lidské důstojnosti dlužníka.
Prodej
nemovitosti za tržní cenu dává povinnému „ druhou šanci“
pro důstojné žití, neboť porovnáme-li hodnotu nemovitosti při
jejím prodeji v cenách tržních a hodnotu nemovitosti
prodanou v dražbě za několikanásobně nižší cenu, tato
hodnota je nesrovnatelná. Zajistí-li si prodej nemovitosti sám
povinný, lze spravedlivě předpokládat, že jejím prodejem a
následným uspokojení všech pohledávek bude dále disponovat
určitými finančními prostředky, za které si může pořídit
nové bydlení, či jinak finančně zajistit svou současnou a
budoucí situaci. Takto nastalou situaci nelze předpokládat
prodejem nemovitosti v dražbě, kde zpravidla dochází k tomu, že
výtěžek z prodeje nepostačuje ani výši pohledávky
věřitele, natož na náklady exekuce a povinný zůstává i po
prodeji stále zadlužen a tak dochází k dalšímu vymáhání,
dalším možným způsobem, dokud pohledávka není zcela vymožena.
§
66 odst. 6
Do
tohoto ustanovení byl proto vložen odstavec reagující na úpravu
odst. předchozího, v němž je stanovena minimální lhůta,
kterou musí exekutor povinnému poskytnout k prodeji
nemovitosti.
§
66 odst. 7
Vzhledem
k tomu, že dochází k závažnému zásahu do ústavně
zakotveného práva, je nutné stanovit sankci pro případ jeho
porušení. Tato sankce odpovídá sankci za porušení nesplnění
příkazu zvolit nejvhodnější způsob provedení exekuce uvedených
v tomto zákoně, neboť spolu co do efektivity a spravedlivého
vymožení dluhu souvisejí.
§
66 odst.
8
Toto
ustanovení reaguje na skutečnost, kdy bylo povinnému exekutorem
umožněn prodej nemovitosti za tržní cenu, s tím, že z výtěžku
prodeje by povinný uhradil veškeré pohledávky včetně nákladů
exekuce apod. K prodeji nemovitosti je stanovena lhůta, která
nesmí být kratší než 3 měsíce a delší než 6 měsíců,
jestliže v této lhůtě se povinnému nezdaří prodej nemovitosti,
je exekutor oprávněn provést exekuci prodejem nemovitosti.
§
68 odst. 5
Cílem
návrhu tohoto ustanovení je chránit osud těch movitých věcí,
které s nařízenou exekucí nesouvisejí. Nutnost úpravy,
kterou toto ustanovení doposud neupravovalo, vychází
z nedodržování patnáctidenní lhůty o rozhodnutí návrhu
na vyškrtnutí věci ze soupisu exekutorem a podle současné právní
úpravy také bez vytyčení jekéhokoli postihu.
§
68 odst. 6, odst. 7
Nově
je do ustanovení vložen postih za nedodržení této lhůty, k
jehož realizaci je nutná součinnost toho, jemuž svědčí právo
k věci, které nepřipouští exekuci. Ten je oprávněn podat
stížnost orgánu Komory ve lhůtě 15 dnů, orgán Komory je pak
povinen o stížnosti rozhodnout ve lhůtě 30 dnů. Jestliže Komora
dojde k závěru, že exekutor nevydal rozhodnutí v zákonem
stanovené lhůtě, orgán Komory uloží exekutorovi pořádkovou
pokutu.
§
87 odst. 1
Cílem
tohoto ustanovení je vymezení nákladů exekuce exekutorovi.
§
87 odst. 5
Tímto
návrhem je sledováno dosažení sjednocení více platebních
povinností povinného vůči témuž věřiteli, s tím, že o
sloučení exekučních řízení, a o tom, kdo bude pověřen
exekucí, rozhodne obecný soud povinného, jakožto i o nákladech
řízením v něm vzniklých.
ČÁST
DRUHÁ
Změna
občanského soudního řádu
§
85 odst. 1
Toto
ustanovení navazuje na ustanovení § 45 exekučního řádu za
účelem sjednocení místně příslušného soudu fyzických osob.
ČÁST
TŘETÍ
Změna
zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
§
391 odst. 1, písm. c)
Záměrem
tohoto ustanovení je umožnit i těm, jež nemají stálé příjmy
ze zaměstnání dosáhnout oddlužení, formou osobního bankrotu.
Neboť dosavadní právní úprava požaduje jako jednu z podmínek
pro možnost oddlužení, aby povinný měl stálé zaměstnání a
aby dosahoval takových příjmů, z nichž lze očekávat
splacení alespoň poloviny dluhu. Cílem je umožnit oddlužení
těm, jež práci nemají, ale mají příjem např. formou
vyplacených dávek státní sociální podpory.
§
393 odst. 4
Do
tohoto ustanovení bylo vloženo, aby insolvenční soud doručil
odmítnutí návrhu na povolení oddlužení i exekutorovi, který
vede exekuci proti dlužníkovi, jestliže přes výzvu soudu, nebyl
návrh řádně doplněn a nelze pro tento nedostatek v řízení
pokračovat.
§
394 odst. 2
Do
tohoto ustanovení bylo vloženo, aby insolvenční soud doručil
zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení i exekutorovi, který
vede exekuci proti dlužníkovi.
§
395 odst. 3
Do
tohoto ustanovení bylo vloženo, aby insolvenční soud doručil
rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení i
exekutorovi, který vede exekuci proti dlužníkovi.
§
397 odst. 1
Do
tohoto ustanovení bylo vloženo, aby insolvenční soud doručil
rozhodnutí o povolení návrhu na povolení oddlužení i
exekutorovi, který vede exekuci proti dlužníkovi.