Důvodová zpráva k Novela z. o pohřebnictví - RJ

V novém občanském zákoníku bylo zásadním způsobem posíleno právo na tělesnou integritu člověka, což se odrazilo zejména v ustanoveních § 91 a násl. Nově formulovaná práva a povinnosti v této oblasti vyplývají především z pietní ochrany lidského těla, jež se odvozuje od přirozené potřeby zachování respektu a úcty k lidskému tělu i po smrti člověka, kdy práva náležejí osobám blízkým a povinnosti dědicům nebo obci, na jejímž území k úmrtí došlo nebo byly lidské pozůstatky nalezeny, případně vyloženy z dopravního prostředku. Z této oblasti vztahů nelze vyjmout ochranu lidského těla ještě nenarozeného tj. nascitura, ve vztahu k němuž právo rovněž zakládá právní vztahy. Pozůstalým přitom nemohou být tato jejich práva krácena jen z toho důvodu, že dojde k potratu či se narodí mrtvé dítě. Těmto lidským pozůstatkům musí být zajištěna stejná pieta a důstojnost jako živě narozeným dětem zemřelým bezprostředně po porodu. Důstojným způsobem naložení i s těmito lidskými pozůstatky v duchu zásad vyjádřených v novém občanském zákoníku by mělo být jejich pohřbení a právní úprava v této oblasti, představovaná zejména zákonem o pohřebnictví a zákonem o zdravotních službách pro takové naprosto přirozené řešení vůbec neposkytuje prostor, když podle ní mrtvě narozené děti nebo plody po potratu musí být likvidovány ve spalovnách, aniž vůbec mají pozůstalí právo zajistit jim důstojný pohřeb. Taková právní úprava není v souladu s přirozenými právy člověka, uznáním hodnoty prenatálního života a požadavkem na pietní naložení s lidskými pozůstatky a lidskými ostatky.

V zákoně o pohřebnictví není mrtvě narozené dítě zahrnuto mezi lidské pozůstatky. Jedná se o odpad, jehož původcem je poskytovatel zdravotní služby, který je z důvodu ochrany veřejného zdraví a hygieny povinen postupovat s anatomicko-patologickými odpady striktně podle zákona o zdravotních službách. Zahrnutí mrtvě narozených dětí do odpadu je v České republice běžná praxe. Pokud jde o dítě živě narozené, jeho likvidace ve spalovně může být kvalifikována jako přestupek [srov. § 26 odst. 1 písm. j) zákona o pohřebnictví nebo správní delikt podle zákona o zdravotních službách]. ⁠‌‌​​​‌​‌‌‌​‌‌​​​⁠

Zákon o pohřebnictví stanoví, že pohřbení všeho, co není lidský pozůstatek, je správní delikt pod sankcí 50 tisíc korun. Závozem potraceného nebo mrtvě narozeného dítěte do žároviště spalovny poskytovatele zdravotní služby ztrácí pozůstalí definitivně možnost pohřbít své dítě důstojně a pietně na hřbitově nebo v kremačním zařízení, které je výlučně určeno pro zpopelňování lidských pozůstatků (nikoli odpadů). Popel vyjmutý z pece nemocniční spalovny není s mrtvým tělem dítěte identifikovatelný. Spalování mrtvě narozených dětí a plodů po potratu není zpopelněním lidských pozůstatků. Podrobněji viz tabulka č. 1 Povinnost pohřbít v zákoně o pohřebnictví a v zákoně o zdravotních službách.

Ustanovení § 91 zákona o zdravotních službách týkající se likvidace plodů po potratu ve spalovnách, které je obsahově shodné s dlouhodobě platným § 26 odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, by se od 1. 1. 2014 mělo interpretovat s ohledem na nový občanský zákoník (NOZ), který v § 92 stanoví, že lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. I kdyby jediná rodina v České republice chtěla mrtvorozené dítě k pohřbení vydat, tak pouze na základě individuálního rozhodnutí poskytovatele zdravotní služby. Přitom platí, že živě narozené dítě zemřelé při porodu tatáž prosektura k pohřbení vydat musí.

Do roku 2002 pohřbení mrtvě narozeného dítěte nic nebránilo, protože žádný zákon neupravoval definici mrtvého lidského těla. Pohřebnictví ve 20. stol. upravovaly pouze vyhlášky, které pohřbívání mrtvě narozených dětí předpokládaly. Ustanovení § 24 odst. 1 nařízení ministra zdravotnictví č. 8/1955 Sb., o pohřebnictví, pojem mrtvě narozené dítě vyložilo jednoduše takto: „Mrtvolou se rozumí i mrtvola dítěte, které bylo porozeno mrtvé“. Toto právo mrtvorozených na pohřbení zrušil zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který nakládání s mrtvorozenými nijak neupravil. Po novele tohoto zákona, provedené zákonem č. 285/2002 Sb., v § 26 odst. 12 tento zákon s účinností ode dne 1. září 2002 stanovil, že části lidského těla odebrané v souvislosti s léčebně preventivní péčí, části těla zemřelého, plod po potratu, plodové vejce, lůžko nebo těhotenská sliznice, které se nepoužijí pro lékařské potřeby, a to jen není-li podezření na trestný čin nebo sebevraždu, se zpopelňují ve spalovně zdravotnického zařízení nebo v krematoriu na základě dohody mezi zdravotnickým zařízením a provozovatelem krematoria. V § 26 odst. 11 tohoto zákona po zmíněné novele bylo přitom vymezeno, co se rozumí plodem po potratu - plod, který po úplném vypuzení nebo vynětí z těla matčina neprojevuje ani jednu ze známek života a jeho porodní hmotnost je nižší než 1 000 g, a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 28 týdnů, nebo projevuje alespoň jednu ze známek života, má porodní hmotnost nižší než 500 g, ale nepřežije 24 hodiny po porodu.

Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, přiznává od 1. ledna 2012 fyzickým osobám vypravujícím pohřeb mrtvě narozenému dítěti právo na pohřebné (pokud o pohřebné požádají). Pozůstalí rodiče tedy mají nárok na pohřebné něčeho, co nelze podle platného práva řádně pohřbít. Soudobá praxe na obecních úřadech ukazuje, že požádat o pohřebné na mrtvé novorozeně je efektivní, částka 5000 Kč zpravidla pokrývá všechny náklady účtované pohřební službou. Pokud je vypravitelem pohřbu mrtvě narozeného dítěte obec nebo poskytovatel zdravotní služby, nemůže jako právnická osoba požádat o pohřebné. Není ale zakázáno, aby sociální pracovník vypravil pohřeb a o pohřebné požádal svým jménem. Rodiče potřebují pohřebné, aby pohřeb svému potomku sjednali, obec zase takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity pohřbívací povinnost k mrtvorozeným řádně vykonávat.

Světová zdravotnická organizace doporučuje stanovení hranice hmotnosti pro potrat 500 g, která odpovídá přibližně 22. týdnu těhotenství. Toto doporučení bylo převzato v zákoně o zdravotních službách a je účinné od 1. dubna 2012. Mrtvorozenost v citovaném zákoně zakotvena není, pro účely vyplnění „Listu o prohlídce zemřelého“ se v nečíslované poznámce pod čarou charakterizuje narození mrtvého dítěte jako plod narozený bez známek života, jehož hmotnost je 500g a více, nelze-li porodní hmotnost určit, narozený po dvacátém druhém dokončeném týdnu těhotenství, a nelze-li délku těhotenství určit, nejméně 25 cm dlouhý, a to od temene hlavy k patě.

Statistické údaje viz následující tabulka č. 2 Potraty s hmotností 500 g a více, počty mrtvě narozených.

Zdroj: Úzis, http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=849 a vlastní šetření

Např. občanské sdružení Tobit upozorňuje na absenci jakéhokoli orgánu dohledu v ČR a na základě uzavřené smlouvy s některými městy, nemocnicemi, krematorii a hřbitovními správami eviduje a pohřbívá opuštěné děti zemřelé před narozením na vlastní náklad.

Judikatura

Česká judikatura, na rozdíl od evropské, je ohledně zásady pietní ochrany osobnosti, podle které je tělo zemřelého integrální součástí osobnosti do doby, dokud jsou lidské pozůstatky člověka individualizovatelné, v tuto chvíli na počátku. Nejzásadnějším judikátem v této oblasti je prozatím rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007. Přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají, podle citovaného rozsudku, vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí. Je-li pak takovým zásahem současně znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 občanského zákoníku. „Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný pociťován obecně," uzavírá své tvrzení Nejvyšší soud ve smyslu tehdy platného občanského zákoníku.

Pozůstalá matka po potraceném dítěti Jana Hynková, předsedkyně občanského sdružení Tobit, které mrtvě narozené děti a plody po potratu v ČR pohřbívá na vlastní náklady, navrhla ve svém dopise na jaře 2013 ombudsmanovi, aby mrtvě narozené dítě nesmělo být spáleno v nemocniční spalovně, tj. aby se na něj nevztahovalo ustanovení § 91 zákona o zdravotních službách a aby měla matka nebo otec u plodu po potratu právo volby. Dále ve svém dopise uvádí, že mrtvě narozené dítě má být vydáno k pohřbení vypraviteli pohřbu, a rovněž potracený plod nesmí být spálen v nemocniční spalovně, pokud rodiče požádají o vydání plodu k pohřbení.

Odpověď ombudsmana paní Hynkové ze dne 7. června 2013 mimo jiné zněla takto: „Osobně nevidím žádný rozumný důvod pro to, aby rodiče dětí, které zemřely ještě před porodem, nemohli požádat o vydání svého mrtvě narozeného dítěte za účelem jeho pietního pohřbení dle svého přání. Právní úprava s právem rodičů na vydání mrtvě narozených dětí, včetně plodů po potratu, za účelem jejich pohřbení musí počítat. Pokud zákon o pohřebnictví vychází z principu zajištění pietního a důstojného zacházení s lidskými pozůstatky a ostatky, není žádný důvod takovou pietní ochranu odepřít mrtvě narozeným dětem.“ Podrobněji viz stanovisko Veřejného ochránce práv JUDr. Pavla Varvařovského, Pohřbení mrtvě narozených dětí - spis 2645/2013/VOP/MH [online] 7. 6. 2013. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/STANOVISKA/Pohrebnictvi/2645-013-MH-O. pdf.

Jsou tu oprávněné požadavky některých národnostních menšin, pravoslavných církví a semitských náboženství, které odmítají spalování lidských pozůstatků ve spalovnách nemocnic. Je nutné si v této souvislosti uvědomit, že kvůli zvyšující se imigraci cizinců do České republiky roste počet dětí, které se rodí mrtvé, často z důvodu nedostatečné lékařské péče vyhledávané budoucími matkami. Zatímco na východě republiky se mrtvorozenost týkala hlavně žen z východní Evropy, ve zbytku republiky to byly hlavně matky z asijských zemí.

Zákony v evropských zemích regulující pohřebnictví zpravidla upravují způsoby, jak nakládat s mrtvě narozenými dětmi a zpravidla i plody po potratu, zmocňují orgány dohledu ke kontrole, zda jsou jako lidské pozůstatky ukládány do rakve, převáženy ve speciálním vozidle, zpopelněny v krematoriu nebo pohřbeny do hrobu, v jaké formě jsou přechodně uloženy jejich ostatky a na jakém konečném místě se tyto ostatky nacházejí. Problematika právní úpravy pohřbívání a evidence mrtvě narozených dětí se v evropských státech liší. V České republice je citelně postrádána zákonná povinnost jakékoli úmrtní evidence a stanovení práva na pohřbení. Rodiče nemají nárok na pohřbení a registraci svého potraceného dítěte. Právní řády jiných evropských zemí jsou v tomto ohledu podstatně přístupnější.

Ve Slovenské republice platí § 3 odst. 8 zákona č. 131/2010 Z. z., o pohrebníctve, ve kterém se stanoví, že i rodič potraceného plodu nebo předčasně odňatého plodu může písemně požádat poskytovatele zdravotních služeb o jeho vydání k pohřbení. Plod musí poskytovatel zdravotních služeb předat takové pohřební službě, kterou rodiče pověřili.

Problematika práva na pohřbívání mrtvě narozených dětí je v Německu v kompetenci jednotlivých spolkových zemí. Právní úprava obsažená v jednotlivých zemských zákonech o pohřebnictví je nicméně zpravidla velmi podobná. Spolková země Berlín zakotvuje povinnost pohřbení těla novorozence, pokud mu po úplném opuštění dělohy:

(1) buď tlouklo srdce, nebo pulzovala pupeční šňůra, nebo se dostavilo přirozené dýchání plícemi a zemřelo po této době, nebo (2) žádná z výše uvedených známek života v bodě 1 nebyla určena, porodní hmotnost nicméně byla nejméně 500 gramů (mrtvě narozené). Tělo novorozence vážící méně než 500 gramů, u kterého po opuštění dělohy nebyly určeny žádné známky života uvedené v odstavci 1 (potraceno), se nepovažuje za mrtvého pro účely tohoto zákona. (Zákon č. 2129– 1, 1973: § 1).

Všechny mrtvě narozené nebo potracené děti by měly mít podle názoru Německé nemocniční společnosti (Deutsche Krankenhausgesellschaft e. V., dále jen DKG) důstojný pohřeb. „Měl by se konat nezávisle od vývojového stádia a i bez výslovného přání rodičů,“ stojí ve vyhlášení DKG uveřejněném v roce 2001 v Berlíně. Nemocnice by se měly postarat nejen o kremaci plodů, ale i o rozptyl jejich popele v anonymním společném hrobě.

V Německu se otec a matka plodu po potratu stávají úředně rodiči dítěte zemřelého před narozením díky novele nařízení "Verordnung zur Ausführung des Personenstandsgesetzes - Personenstandverordnung (PStV)" přijaté jednohlasně sněmovnou začátkem ledna 2013. S účinností od 15. května téhož roku může být na dobrovolnou žádost rodičů každý plod po potratu do 499 gramů prostřednictvím zvláštní přílohy č. 13 zapsán matrikou příslušnou dle místa potratu (včetně zamýšleného jména a příjmení dítěte) do knihy narození ve zvláštním režimu. Není-li rozlišeno pohlaví, údaj se nevyplňuje. K registraci postačí pouze identifikační průkaz matky (občanský průkaz) a důkaz o potratu (těhotenský průkaz s údajem o potratu nebo osvědčení o potratu vystavené gynekologem). Žadatel sice dostane od matričního úřadu potvrzení zajišťující identitu dítěti, ale do celospolkových registrů se toto potvrzení nezapisuje. Do přijetí výše uvedené novely upravovaly tuto oblast zákony jednotlivých spolkových zemí individuálně, přičemž ne každý z nich umožňoval např. pohřbít plod bez identity do samostatného hrobu.

Zcela odlišná je právní úprava registrace mrtvě narozených dětí na území Velké Británie. Jejím pramenem je v Anglii a Walesu zákon The Births and Deaths Registration Act z roku 1953 (ve znění Stillbirth Definition Act 1992), nařízení pro Anglii: The Registration of Births and Deaths Regulations z roku 1987 (ve znění Stillbirth Definition Act 1992) a obdobné nařízení pro velšsky hovořící občany. Dítě se musí narodit v Anglii nebo Walesu po 24. týdnu těhotenství a nesmí dýchat nebo projevit jakékoli jiné znaky života (signs of live). V opačném případě je dítětem živě narozeným bez ohledu na počet týdnů trvání těhotenství. Pohřeb žehem mrtvě narozeného dítěte je v Anglii a Walesu možný až po třech měsících od porodu, respektive po 42 dnech, kdy bývá registrace mrtvě narozeného dítěte na matrice zpravidla ukončena.

V Irsku platí od roku 1995 zákon o registraci porodů mrtvě narozených dětí (The Stillbirth Registration Act) vyžadující registraci dětí od porodní váhy 500 gramů nebo starší 24. týdne gestace rodiči nebo jinou legitimní osobou. Fakultativně platí tento předpis i retrospektivně a mrtvě narozené dítě získá mimo jiné i rodné číslo. Mezi důkazy patří čestné prohlášení lékaře nebo jiné porodní asistentky nebo důkazy dle uvážení matričního úředníka.

Ve Skotsku musí být podle zákona (Section 56/1 of the Registration of Births, Deaths and Marriages Act 1965, ve znění Stillbirth Definition Act 1992) dítě zemřelé před narozením nejen zaregistrováno, ale také pohřbeno. Dítě mrtvě narozené před 24. týdnem těhotenství smí být pohřbeno také, ale ze zákona tato povinnost neplyne. Většina skotských matrik zapíše mrtvě narozené dítě i mimo pracovní dobu. Přesto se pro eliminaci byrokracie komplikující truchlení v době těsně po ztrátě dítěte připravuje novela zákona, která umožní pohřbít dítě bez registrace na matrice. Nemohou-li se rodiče rozhodnout, zda pohřeb dítěti vypraví, je jeho tělo do sjednání pohřbu na náklady porodnice přechodně uloženo v márnici. Pokud pohřbít nechtějí, mají pohřbívací povinnost zdravotnická zařízení, která následně požadují po rodičích finanční příspěvek za pohřební útraty.

Polsko sice nezavedlo po skotském vzoru pohřbívací povinnost k dětem zemřelým před narozením, od roku 2011 je však legální pohřbívání těchto dětí bez ohledu na délku těhotenství a jejich registraci na matrice. Není-li známo pohlaví dítěte, není registrace na matrice možná. Polské matriky tedy vydávají rodné listy i pro „plody po potratu“, List pro účely pohřbení vydávají přímo porodnice jen na žádost vypravitele pohřbu, nikoli z moci úřední. Pohřby mrtvě narozeným dětem zajišťují také obce.

Dítě rodičům narozené mrtvě je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva součástí partnerského vztahu od okamžiku svého narození a již jen touto skutečností (srov. Gül proti Švýcarsku 1996; Keegan proti Irsku 1994; Kroon a další proti Nizozemí 1994). Matka si může vytvořit silnou vazbu i k plodu, který téměř donosila, a má právo vyjádřit přání dát mu jméno a pohřbít jej, což se dotýká nepochybně „soukromého života“, jehož respektování zaručuje čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zákonné neuznání hodnoty prenatálního života a práva na ochranu piety považuje Evropský soud pro lidská práva za neplatné, protilidské a hrubě necitlivé vůči osobám zasažených tragédií, jakou narození mrtvého dítěte jednoznačně představuje. Zákony o pohřebnictví proto obsahují speciální právní úpravu pietního zacházení s mrtvorozenými ve většině demokratických státech.

Tělo mrtvorozeného dítěte, před pohřbením i po pohřbení, je v souladu s ustanovením § 493 nového občanského zákoníku res extra commercium, věcí mimo dědictví a mimo obchod, a pro své zvláštní určení je vyňato ze soukromého vlastnictví. Proto také zákon o zdravotních službách v § 82 ve spojení s § 81 zakazuje mrtvé plody použít při léčbě příjemce lidských tkání a buněk, pro potřeby transplantací nebo pro výrobu léčiv. Šestý pododdíl oddílu 6 hlavy II části první nového občanského zákoníku je přímo nazván „Ochrana lidského těla po smrti člověka“ a v § 92 odst. 1 nového občanského zákoníku se shodně se zákonem o pohřebnictví jasně stanoví: „Naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se zakazuje.“

Pohřeb jako obřad sice není v České republice předmětem právního řádu, nelze jej však důstojně provést, pokud lidské pozůstatky budou likvidovány jako odpad. Problematika pohřbívání mrtvorozených dětí se stále přehlíží a jejich těla jsou považována za jakýsi vedlejší efekt odpadového hospodářství (jde o oddělenou část těla dosud živé matky, se kterou se nakládá v rámci zákonů zaměřených právě na tuto problematiku). Není však možné téma narození mrtvých dětí takto zjednodušovat. Mrtvý novorozenec má právo na respektování piety oddělené od práv rodičky.

Obecnou pohřbívací povinnost k jiným lidským pozůstatkům nebude mít nikdo. Možnost sjednat pohřbení na své náklady dobrovolně, bude dána jakékoliv fyzické nebo právnické osobě ve lhůtě 7 dnů od oznámení úmrtí. Pokud k takovému sjednání nedojde, jiný lidský pozůstatek se na náklady poskytovatele zdravotní služby spálí ve spalovně.

Zápory ⁠‌‌​​​‌​‌‌‌​‌‌​​​⁠

Rozhodne-li se obec ve své samostatné působnosti mrtvě narozené děti pohřbívat, stát ji nebude povinen náklady na takové pohřby refundovat.

Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Návrh je zejména v souladu čl. 10 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Vypravitel pohřbu mrtvě narozeného dítěte v České republice má sice od 1. ledna 2012 právní nárok na pohřebné, ale nemá v zákoně zakotvené právo na jeho vydání. Je nutné zaručit právo matky, která porodila mrtvé dítě, nebo otce mrtvého dítěte na vydání pozůstatků dítěte na základě jejich žádosti k pohřbení, a to včetně plodů po potratu, placenty a dalších biologických zbytků.

Letitá praxe převažuje nad současnou biologickou a společenskou realitou bez přihlédnutí ke skutečnostem a přáním dotyčných rodičů a jejich prospěchu. Tyto přežívající přístupy nejsou přijatelné i s přihlédnutím k míře uvážení, kterou má stát při plnění povinnosti zajistit účinné respektování soukromého a rodinného života.

Právní úprava pohřebnictví nespadá do působnosti Evropské unie, jedná se o čistě národní právní úpravu. Není rovněž upravena žádnými mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Náklady na likvidaci anatomicko-patologického odpadu musí podle platné právní úpravy vždy hradit poskytovatel zdravotní služby, jedná se tedy o službu zdravotní, nezávisle na druhu žároviště. Nejvyšším nákladem na spálení mrtvě narozeného dítěte s dalším klinickým odpadem bude činit plastový kontejner a spotřeba energie. Kvalifikovaný odhad na rozpočty zdravotních pojišťoven budou činit tedy každoročně 250 Kč x 600 mrtvě narozených dětí, tj. 150 000 Kč.

Co se týká plodů po potratu jako jiných lidských pozůstatků, náklady zdravotních pojišťoven na jejich spalování ve spalovnách se sníží o ty plody, které si rodiče pohřbí sami na vlastní náklad (což současná právní úprava nedovoluje).

Považujeme za nutné upozornit na ekonomické riziko týkající se pohřebného u mrtvě narozených dětí. Sociální dávka pohřebného ve výši 5000 Kč může v případě plného zájmu rodičů o pohřeb svého potomka zatížit státní rozpočet. Kvalifikovaný odhad na rozpočet MPSV může činit každoročně 5000 Kč x 600 mrtvě narozených dětí, tj. 3 000 000 Kč, a to i v případě, že účelně vynaložené náklady na pohřbení mrtvě narozených dětí byly ve skutečnosti nižší.

Náklady spojené s přechodným uložením jiných lidských pozůstatků hradí poskytovatel zdravotní služby, a to v souladu s § 4 odst. 5 zákona o pohřebnictví po dobu 48 hodin od úmrtí nebo od provedení pitvy. Po uplynutí této doby hradí náklady ten, kdo sjedná pohřbení podle § 5 odst. 6 zákona o pohřebnictví. Zjednodušeně řečeno, první dva dny po pitvě se s mrtvě narozeným dítětem, včetně převozů těla na pitvu a z pitvy, nakládá stále ještě v souvislosti s poskytováním zdravotní, nikoli pohřební služby. Sjednají-li rodiče během 7 dnů od chvíle, kdy jim bylo oznámeno, že dítě se narodilo mrtvé, pohřbení, hradí náklady za přechodné uložení svého mrtvého novorozeněte od třetího dne po pitvě.

Návrh zákona nemá dopad na ochranu soukromí a ochranu osobních údajů.

Návrh zákona nepřináší žádná korupční rizika.

Pro dosažení cíle tohoto návrhu zákona je žádoucí, aby nabyl účinnosti co nejdříve. V případě řádného legislativního procesu lze očekávat, že tento termín nebude splněn, proto se navrhuje, aby Poslanecká sněmovna v souladu s § 90 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, vyslovila s návrhem zákona souhlas již v prvém čtení.