Důvodová zpráva k Změny z roku 2014 k Úmluvě o práci na moři

Mezinárodní organizace práce (dále jen “MOP”) je mezinárodní vládní organizace založená v roce 1919. Československo bylo jedním z jejích zakládajících členů a členským státem je i Česká republika. Nejvyšším orgánem MOP je Generální konference zástupců členských států – nazývaná také Mezinárodní konferencí práce (dále jen “MKP”), která se schází pravidelně jednou ročně zpravidla v Ženevě, sídle MOP.

Mezi hlavní činnosti MOP patří tvorba mezinárodních pracovních a sociálních norem, které jsou přijímány buď ve formě úmluvy (Convention), jež se po ratifikaci členským státem stává pro tento stát mezinárodněprávním závazkem, nebo/a ve formě doporučení (Recommendation), které se neratifikuje a obsahuje nezávazné standardy zpravidla doplňující úmluvu. V případech, kdy je zapotřebí doplnit úmluvu bez toho, aby byla zcela revidována, bývá potřebná úprava přijímána ve formě protokolu, který se řídí obdobným režimem jako úmluvy. Úmluvy a protokoly MOP se vzhledem ke svému přijímání formou hlasování v rámci MKP nepodepisují, podléhají přímo ratifikaci; hlasování samotné nepřináší vládě žádný specifický závazek pro budoucí vnitrostátní rozhodnutí ohledně jejich ratifikace či neratifikace.⁠​‌‌​‌‌​​​‌​‌​​‌​⁠

Specifickou normou mezi 191 dosud přijatými úmluvami MOP je Úmluva o práci na moři z roku 2006, která komplexně upravuje pracovní podmínky námořníků. Na rozdíl od ostatních úmluv totiž obsahuje samostatnou část („Kodex“) specifikující jednotlivá věcná ustanovení, jakož i specifický mechanismus pro změny Kodexu, které jsou připravovány Zvláštním tripartitním výborem.

Návrh na ratifikaci Úmluvy o práci na moři byl již schválen usnesením vlády ze dne 10. května 2017 č. 358 a odsouhlasen Parlamentem (usnesení Poslanecké sněmovny č. 1804 ze dne 7. září 2017 a usnesení Senátu č. 278 ze dne 11. října 2017).

Ještě v průběhu projednávání tohoto návrhu však vstoupily v platnost Změny Úmluvy o práci na moři, které byly přijaty na 103. zasedání Mezinárodní konference práce v roce 2014 (dále jen „Změny“).¹ Podle čl. XV odst. 12 Úmluvy o práci na moři lze po vstupu těchto Změn v platnost ratifikovat Úmluvu jen v takto pozměněné podobě. Uvedený vývoj proto nyní znemožňuje formální dokončení ratifikačního procesu Úmluvy o práci na moři v původním znění, jež bylo předmětem schválení vládou a odsouhlasení Parlamentem.

Po nutných změnách ve vnitrostátní legislativě (zákon č. 81/2015 Sb., a zákon č. 339/2020 Sb.) se proto Parlamentu tímto předkládá ke schválení návrh na ratifikaci uvedených Změn z roku 2014. Schválení tohoto návrhu zároveň umožní dokončení ratifikačního procesu k celé Úmluvě o práci na moři.²

Předkládaný dokument obsahuje dva soubory změn Kodexu týkající se Nařízení 2.5 o repatriaci a Nařízení 4.2 o odpovědnosti majitelů lodí.

Změny týkající se repatriace se zabývají opuštěním námořníků, k němuž dochází, když vlastník lodi neuhradí náklady na repatriaci námořníka nebo jej ponechá bez nezbytného zajištění a podpory nebo jinak jednostranně přeruší své vazby s ním, včetně nevyplacení smluvní mzdy po dobu alespoň dvou měsíců. Přijaté změny stanoví požadavky pro rychlý a účinný systém finanční záruky, který má pomáhat námořníkům zaměstnaným, najatým nebo pracujícím v jakékoli funkci na lodi plující pod vlajkou člena v případě opuštění. Tento systém zahrnuje dlužné mzdy a jiné nároky až do čtyř měsíců, náklady repatriace, nezbytné zajištění včetně adekvátních potravin, ošacení, ubytování, nezbytné lékařské péče a dalších přiměřených nákladů nebo poplatků způsobených opuštěním. Každý členský stát vázaný úmluvou má dále vyžadovat, aby všechny lodi, které plují pod jeho vlajkou, poskytly písemný doklad finanční záruky vystavený poskytovatelem finanční záruky. Doprovodné nezávazné pokyny pojednávají o okamžité pomoci v případě, že je zapotřebí zkontrolovat platnost některých aspektů žádosti námořníka, a o podrobnostech dokladu finanční záruky.

Podle § 24 odst. 1 písm. l) bod 3. zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, v platném znění, (dále jen „ZNP“) je provozovatel námořního plavidla povinen mít po celou dobu provozování lodě uzavřeno pojištění a zaplaceno pojistné pro pokrytí nákladů spojených s repatriací. Základní ustanovení o repatriaci – § 65 ZNP – stanoví právo na repatriaci i v případě, že provozovatel lodě není schopen dostát svým finančním závazkům vůči členům posádky lodě. Náklady na repatriaci jsou zejména náklady na přepravu člena posádky a jeho osobních zavazadel a dále náklady na jeho stravu a ubytování po dobu repatriace, náhrada mzdy a další nároky však nejsou výslovně zmíněny. Pro účely poskytování cestovních náhrad a zdravotních služeb se za dobu repatriace považuje doba od vylodění do příjezdu do místa sídla provozovatele lodě nebo do jiného sjednaného místa mimo doby, po kterou člen lodní posádky repatriaci bez vážného důvodu přerušil. Pro případ, že provozovatel lodě nesplní svou repatriační povinnost, zajistí provedení repatriace Úřad a po provedení repatriace uloží provozovateli povinnost uhradit náklady, které na ni vynaložil. Jak neuzavření pojištění (nezaplacení pojistného), tak nezajištění repatriace ze strany provozovatele námořního plavidla, je přestupkem podle § 78, resp. § 79 ZNP.

Změny v oblasti odpovědnosti vlastníků lodí se zabývají odškodněním v případě úmrtí nebo dlouhodobé pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu, nemoci z povolání nebo pracovního rizika. Stanoví minimální požadavky pro systém finanční záruky poskytující odškodnění, pokud jde o smluvní nároky, které jsou definovány jako nároky týkající se onemocnění, úrazu nebo úmrtí, které vznikly v době, kdy námořník vykonával službu na základě pracovní dohody námořníka, nebo které ze zaměstnání na základě takové dohody vyplývají. Mají být zavedena účinná opatření, aby bylo možné prostřednictvím rychlých a spravedlivých postupů přijímat, řešit a nestranně vypořádávat smluvní nároky týkající se odškodnění. Nemá docházet k žádné prodlevě, žádnému nátlaku na přijetí platby nedosahující dohodnuté výše a v případech, kdy je obtížné posoudit konečné odškodnění, se předpokládají průběžné platby. Dále nemají být dotčena žádná jiná práva vyplývající z právních předpisů, avšak vyplácené částky budou započítány proti náhradě škody. Každý členský stát vázaný úmluvou má dále vyžadovat, aby všechny lodi plující pod jeho vlajkou poskytly písemný doklad finanční záruky, nebo aby vlastník lodi stát vlajky a námořníky informoval, pokud byla záruka zrušena. Doprovodné nezávazné pokyny pojednávají o podrobnostech dokladu finanční záruky a obsahují vzor potvrzení a formuláře pro zproštění pro platbu smluvních nároků.⁠​‌‌​‌‌​​​‌​‌​​‌​⁠

Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání je upravena v § 269 a násl. zákoníku práce. Obecný požadavek zajištění podmínek pro práci členů posádky lodě s požadavky úmluvy je obsažen v § 12n ZNP. Podle § 24 odst. 1 písm. l) bod 2 ZNP je provozovatel námořního plavidla povinen mít po celou dobu provozování lodě uzavřeno pojištění a zaplaceno pojistné za škody vzniklé v důsledku smrti člena posádky, jeho pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Neuzavření pojištění (nezaplacení pojistného) je přestupkem podle § 78, resp. § 79 ZNP. Tento systém ochrany námořníků se vztahuje i na situace, kdy byli námořníci opuštěni bez nezbytného zajištění a podpory, a kdy majitel lodi jednostranně přerušil své vazby s námořníkem, včetně nevyplacení smluvní mzdy po dobu alespoň 2 měsíců.

Platná vnitrostátní legislativa tak plně implementuje nové požadavky přinášené předkládanými Změnami.

Výše zmíněná Úmluva o práci na moři z roku 2006 byla přijata s cílem konsolidovat do jediného mezinárodněprávního dokumentu rozsáhlou materii obsaženou do té doby ve 36 samostatných úmluvách a 1 protokolu přijatých v rámci MOP v letech 1920-1996 a dle potřeby ji také aktualizovat. Řada těchto úmluv tak byla do značné míry překonána, a to včetně úmluvy č. 163 o sociální péči o námořníky na moři a v přístavech z roku 1987 (dále jen „Úmluva č. 163“), která byla Československem ratifikována a zveřejněna pod č. 432/1991 Sb.

S cílem udržovat systém mezinárodních pracovních norem přistoupila MOP následně k postupnému formálnímu rušení zastaralých úmluv (i mimo odvětví námořnictví), které byly z věcného hlediska plně nahrazeny modernější úpravou. Na základě rozhodnutí 111. Mezinárodní konference práce byla takto k 12. červnu 2023 prohlášena za zrušenou i Úmluva č. 163.³ K dosažení souladu vnitrostátní situace s tímto mezinárodněprávním rozhodnutím je zapotřebí formálního schválení tohoto kroku – formou ratifikace příslušného rozhodnutí – a to vč. souhlasu Parlamentu s tímto krokem (návrh na ratifikaci Úmluvy č. 163 byl schválen usnesením Federálního shromáždění ČSFR č. 13 z 19. července 1990).

Úmluva č. 163 stručně stanoví, že jak v přístavech, tak na lodích ratifikujícího státu mají být k disposici „přiměřená sociální zařízení a služby“ jež mají být přístupná všem námořníkům na lodi bez jakéhokoli rozlišování. Tato sociální zařízení a služby mají být často kontrolovány, aby se zajistilo, že odpovídají měnícím se potřebám námořníků s přihlédnutím k technickému, provoznímu a jinému vývoji v námořní plavbě. Uvedené otázky jsou plně pokryty Kodexem Úmluvy o práci na moři v částech 3.1 (ubytovací a rekreační zařízení na lodi) a 4.4 (zařízení sociální vybavenosti na pevnině) spolu s obecnými požadavky na provádění kontrol (část 5.1.4).