Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se
a) ve výroku I o věci samé potvrzuje,
b) ve výroku II o nákladech řízení mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 57 596 Kč k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně má ve svém výlučném vlastnictví část pozemku označenou jako pozemek parc. [číslo] oddělenou z pozemku parc. [číslo] v katastrálním území [k.ú.] geometrickým plánem Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] (výrok I) a zavázal žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 47 432 Kč (výrok II) a České republice ve výši 5 483 Kč (výrok III).
2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně a navrhla jeho změnu tak, aby její žalobě na určení vlastnického práva bylo vyhověno.
3. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.
4. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě na určení vlastnického práva žalobkyně k oddělené části pozemku označené ve výroku I v rozsudku soudu I. stupně a zde v prvním odstavci odůvodnění (dále jen„ sporná pozemková částice“), která byla odůvodněna tím, že pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví žalobkyně má správnou zaužívanou hranici se sousedním pozemkem parc. [číslo] vedenou tak, že součástí pozemku žalobkyně je i sporná pozemková částice. Podle žalobkyně je z vlastnické historie původního pozemku PK 1953, z něhož pochází dnešní pozemek žalobkyně parc. [číslo] původního pozemku PK 1950, z něhož pochází dnešní pozemek žalované parc. [číslo] vše v katastrálním území [k.ú.], zřejmé, že výměra pozemku žalobkyně se oproti předchozímu stavu snížila způsobem přesahujícím povolenou odchylku zjištění výměr pozemků naopak výměra pozemku žalované se oproti předchozímu stavu zvýšila, a to proto, že hranice mezi sousedními pozemky byla posunuta oproti předchozímu stavu původních„ zaužívaných“ hranic, v nichž žalobkyně (tehdy se svým manželem) svůj pozemek údajně nabyla a užívala. Až v průběhu řízení před soudem I. stupně uplatnila žalobkyně pro případ, že vy sporná pozemková částice nebyla součástí jejího pozemku parc. [číslo] námitku vydržení, neboť údajně spornou pozemkovou částici užívala v dobré víře jako součást svého pozemku.
5. Soud I. stupně již rozsudkem z 30. 11. 2017, č. j. 5 C 127/2013-208, žalobu žalobkyně zamítl, neboť (poté, co správně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení), po provedení dokazování dospěl k závěru, že hranice mezi pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] vede tak, jak ji vymezuje žalovaná a jak je nyní v terénu označena železnými trubkami v souladu ze znaleckým posudkem znalkyně [jméno] [příjmení] [číslo] z [datum], vytyčovacím náčrtem geodeta [jméno] [příjmení] č. 2063 2010 z [datum] a protokolem o vytýčení hranic pozemků č. 2063 2010 z [datum], jakož i sděleními Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Břeclav (ze [datum] a z [datum]) o vedení hranic mezi těmito pozemky v souladu s údaji v katastru nemovitostí. S námitkou žalobkyně o případném vydržení sporné pozemkové částice se soud I. stupně vypořádal ve svém prvním rozsudku nedostatečně, a to jen tak, že žalobkyně nikdy nemohla být v dobré víře, že spornou pozemkovou částici užívá jako její vlastník s ohledem na obnovu operátu novým mapováním. Tehdejší tvrzení žalobkyně o skutečnostech významných pro možné vydržení vlastnického práva byla neurčitá, byť k nim žalobkyně navrhovala svědky, to však bez uvedení toho, k jakým konkrétním skutečnostem mají být vyslechnuti. Odvolací soud usnesením z 21. 10. 2019, č. j. 14 Co 104/2018-239, proto první rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby v něm po doplnění tvrzení žalobkyně o skutečnostech významných pro možné vydržení vlastnického práva provedl k nim navržené důkazy a posoudil je v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními.
6. Soud I. stupně po vyžádaném doplnění skutkových tvrzení žalobkyně, že užívala pozemek i se svým manželem„ v zaužívaných hranicích tak, jak toto odpovídalo tereziánskému katastru a ve výměře, který si dle kupní smlouvy koupili, když hranice mezi pozemky byla 20 cm od posledního řádku vinice na pozemku žalované“, doplnil dokazování výslechy svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Po zhodnocení jejich výpovědí dospěl jednak k témuž závěru jako v prvním rozsudku, že vlastnická hranice mezi pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] v katastrálním území [k.ú.] vede tak, jak je uvedeno výše a jak ji tvrdí žalovaná, neboť pro tento závěr svědčí všechny dosud provedené důkazy zcela shodně, a jednak také k závěru, že žalobkyně neprokázala tvrzení o skutečnostech vedoucích k vydržení jejího vlastnického práva ke sporné pozemkové části.
7. Žalobkyně proti těmto závěrům namítá, že soud se nevypořádal se„ zásadní problematikou celého soudního řízení“, že výměra pozemku žalobkyně, jehož se spor týká, byla zmenšena o 460 m2 (podle srovnávacího sestavení parcel [parcela] m2), což přesahuje mezní povolenou odchylku a což žalobkyně namítala již při podání svého prvního odvolání, avšak dosud se tím soud nezabýval. Dále žalobkyně namítla, že až poté, co bylo provedeno„ vyšetření hranic v roce 1985“ na místě samém, došlo k tomu, že si svědek [příjmení] [příjmení] (tehdejší vlastník sousedního pozemku) dosadil ke svému vinohradu další řádek, takže je zřejmé,„ že v roce 1985 byla hranice pozemku jinde“. Dále žalobkyně namítla, že znalkyně [jméno] [příjmení] ve znaleckém posudku z [datum] sama nic neměřila a nezkoumala, neboť pouze zkonstatovala to, co bylo dříve (nesprávně) v katastru nemovitostí uvedeno, neboť pouze provedla zaměření skutečného obvodu zahradní chatky a zkonstatovala, že skutečná hranice je tak, jak si tuto objednal pan [příjmení] v roce 2010.
8. Odvolací soud hodnotí uvedené závěry soudu I. stupně jako správné a odkazuje pro stručnost s odůvodněním jejich správnosti na dostatečné odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se zcela ztotožňuje. Důkazy provedené v první části řízení před soudem I. stupně před vydáním prvního rozsudku, svědčí zcela jednoznačně a shodně pro závěr, že nedošlo k žádnému„ posunu“ hranic mezi pozemky účastnic (resp. mezi pozemky, z nichž nynější pozemky účastnic pocházejí). Ani tato tvrzení žalobkyně o údajně jiných„ původně zaužívaných“ hranicích pozemků nebyla dostatečně určitá, neboť žalobkyně ani po poučení soudu netvrdí, kdo a kdy žalobkyni (případně jejímu tehdejšímu manželovi) vymezil hranici mezi předmětnými sousedícími pozemky tak, jak ji tvrdí, či zda její přesvědčení o pocházelo z nějakých pevných a trvalých bodů či prvků v terénu či z čehokoli jiného. Nad rámec odkazu na správné závěry soudu I. stupně odvolací soud doplňuje, že svědkyně [jméno] [příjmení] neuvedla žádné skutečnosti, které by seznala osobně a znala je pouze z doslechu od žalobkyně (či od jejího tehdejšího manžela), navíc svá tvrzení o užívání sporné pozemkové částice znevěrohodňovala následnými tvrzeními vzájemně si logicky odporujícími. Svědek [příjmení] [příjmení], jehož výslech byl pro zjištění právně významných skutečností o možném vydržení vlastnického práva nejvýznamnější, zcela popřel tvrzení žalobkyně o tom, že by měl od ní souhlas k tomu, aby svou vinici obdělával ze strany sousedící s pozemkem žalobkyně (což jediné by mohlo být hodnoceno jako její„ užívání“ sporné pozemkové částice), a naopak uvedl, že mezi žalobkyní a svědkem nebyla nikdy žádná jednání ani spory o tom, jak má být užívána„ cestička“ na hranicích mezi sousedícími pozemky. Věrohodnost tvrzení svědka [jméno] [příjmení] podporuje i jím vlastnoručně vyhotovený náčrt z roku 1980, kdy zřizoval na svém pozemku vinici o 320 hlavách na ploše 7,9 arů (dva roky předtím, než začala sousední pozemek užívat žalobkyně a její tehdejší manžel), situovanou ve středu pozemku tak, aby vedle dodržení vzdáleností mezi řadami vinných hlav byla dodržena i vzdálenost 0,95 metru od okrajových řad k hranicím jeho pozemku z obou stran, tedy i k sousedícímu pozemku žalobkyně. To zcela koresponduje s jeho tvrzením, že při zřízení vinice vycházel ze střední osy pozemku vymezené tehdy řadou ovocných stromů a zřídil svou vinici tak, aby„ okrajové pásy“ na každou stranu byly ještě na jeho pozemku.
9. Všechny provedené důkazy svědčí pro závěr, že vlastnická hranice mezi sousedícími pozemky účastnic je taková, jak je nyní vymezena a jak vyplývá ze všech provedených důkazů, na což nemá vliv ani to, že uvedená výměra pozemku žalobkyně se oproti předcházejícímu pozemku, z něhož pochází, výrazně zmenšila, a výměra pozemku žalované se oproti původnímu pozemku, z něhož pochází, naopak výrazně zvětšila. Ať už je výpočet plošné výměry pozemku dotčen jakýmikoli nepřesnostmi spadajícími pod povolené limity či je přesahujícími, nesvědčí o tom, že došlo nebo muselo dojít k „ posunu“ hranic, neboť při vlastnické historii obou pozemků vzniklých vydělením z původních větších pozemků mohlo dojít k jakýmkoli nepřesnostem, chybám či změnám výpočtů, z nichž má výměra vycházet. Pro zdejší rozhodnutí je významné jen to, zda hranice mezi pozemky účastnic vede tak, jak tvrdí žalovaná, či tak, jak to vyplývá ze všech listinných důkazů, včetně geometrických plánů, znaleckého posudku a sdělení příslušného katastrálního úřadu.
10. Ze všech těchto důvodů je správný závěr soudu I. stupně, že žalobkyně nenabyla vlastnictví ke sporné pozemkové částici, která je součástí pozemku žalované parc. [číslo] v katastrálním území [k.ú.], a to ani vydržením vlastnického práva, proto je zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I o věci samé je správné a odvolací soud je jako takové potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
11. Pokud se týká rozhodnutí o nákladech řízení účastníků ve výroku II napadeného rozsudku, které je závislé na rozhodnutí o věci samé, odůvodnil je soud I. stupně § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěchem žalované. Tento závěr je správný, avšak soud I. stupně nesprávně stanovil výši nákladů žalované za zastoupení advokátem. Správně zohlednil celkem 14 úkonů právní služby advokáta žalované, s čímž odvolací soud také pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale sazba odměny 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/ a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), je příslušná ve věcech určení práva, nejde-li o nemovitost. Zde je předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitosti, tudíž je nutné aplikovat i § 9 odst. 4 písm. b/ vyhlášky a vyjít z tarifní hodnoty 50 000 Kč, jíž odpovídá sazba odměny 3 100 Kč za každý úkon právní služby. Ke každému z nich pak přísluší paušální částka náhrad hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), což činí odměnu a náhrady 47 600 Kč (14 x 3 400). K tomu přísluší advokátu žalované náhrada daně z přidané hodnoty, jíž je plátcem (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v zákonné sazbě 21 %, tedy v částce 9 996 Kč, což vše celkem činí 57 596 Kč. Proto odvolací soud změnil (§ 220 o. s. ř.) rozsudek soudu I. stupně ve výroku II o nákladech řízení tak, že zavázal žalobkyni nahradit žalované náklady řízení v této správné výši, a to k rukám advokáta žalované (§ 149 odst. 3 o. s. ř.).
12. Výrok II tohoto rozsudku o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn také § 142 odst. 1 o. s. ř. (pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) a úspěchem žalované i v odvolacím řízení. V něm jí vznikly náklady také se zastoupením advokátem, který pro ni učinil dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), každý se sazbou odměny 3 100 Kč, k níž přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů 300 Kč (stejně jako v prvostupňovém řízení), což činí 6 800 Kč. K tomu přísluší advokátu žalované i v odvolacím řízení náhrada daně z přidané hodnoty, jíž je plátcem, v zákonné sazbě 21 %, tedy v částce 1 428 Kč, což vše celkem činí 8 228 Kč. Jiné náklady zástupce žalované neuplatnil, odvolací soud proto zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení tuto částku, a to k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).