Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO].
Odůvodnění
1. Soud I. stupně rozsudkem zavázal žalované vyklidit byt č. [Anonymizováno] o velikosti [Anonymizováno] ve druhém nadzemním podlaží nájemního domu na [adresa] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zavázal je zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 6 500 Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.).
2. Proti rozsudku podali odvolání žalovaní a navrhli jeho změnu tak, že žaloba na vyklizení bytu bude proti nim zamítnuta.
3. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, ve vztahu k nákladům řízení navrhli jeho změnu tak, že žalobci bude k paušálním částkám náhrad hotových výdajů přiznána i náhrada daně z přidané hodnoty.
4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobami k němu oprávněnými (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných důvodné není.
5. Soud I. stupně rozhodl napadeným rozsudkem o žalobě na vyklizení žalovaných z výše uvedeného bytu, který je ve vlastnictví žalobce a k němuž svědčilo žalovaným právo nájmu na dobu neurčitou na základě nájemní smlouvy ze dne [datum]. To bylo žalovaným jako nájemcům vypovězeno podle § 2291 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) výpovědí z [datum] pro porušení povinností nájemců zvlášť hrubým způsobem spočívající v neplacení nájemného a záloh za plnění poskytovaná s nájmem bytu za dobu delší než 3 měsíce (§ 2291 odst. 2 o. z.), přesto žalovaní i poté byt nadále užívají bez právního důvodu. Žalovaní namítají, že právo nájmu předmětného bytu jim uvedenou výpovědí nezaniklo, neboť jim nebyly účinně doručeny „předvýpovědní“ výzvy žalobce, aby v přiměřené době odstranili své závadné chování, popřípadě odstranili protiprávní stav, které se nedostaly do dispozice žalovaných, tudíž se k následné výpovědi nepřihlíží (§ 2291 odst. 3 o. z.) a nemůže v jejím důsledku zaniknout právní vztah nájmu.
6. Soud I. stupně napadený rozsudek odůvodnil především závěrem o skutečnostech mezi účastníky nesporných i vyplývajících z provedeného dokazování, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že žalovaným k němu byl smlouvou o nájmu bytu z [datum] zřízen nájem na dobu neurčitou, že žalobce dal oběma žalovaným výpověď z nájmu listinami z [datum] odůvodněnou tím, že neplatili nájemné a zálohy za plnění poskytovaná v souvislosti s nájmem bytu za období duben, listopad a prosinec roku 2021 a únor, březen, duben a červenec roku 2022, že nájem měl skončit bez výpovědní doby ke dni doručení výpovědi, že v ní žalobce poučil žalované i o možnosti podat proti ní námitky a návrh na přezkum oprávněnosti výpovědi ve lhůtě dvou měsíců od doručení výpovědi. Závěr o účinném doručení obou výpovědí žalovaným učinil soud I. stupně na základě vrácených obálek od poštovních zásilek č. [číslo] [číslo], která při nezastižení žádného z žalovaných na této adrese, jim oběma uložila zásilky na dodací poště a vložila do jejich poštovní schránky výzvy k jejich vyzvednutí. Nesporná je pak mezi účastníky skutečnost, žalovaní předmětný byt i nadále užívají, ač byli vyzváni k jeho vyklizení předžalobní výzvou žalobce ze dne [datum].
7. Ve vztahu k základní námitce žalovaných o „nicotnosti“ předmětných výpovědi, respektive o tom, že jde o zdánlivé právní jednání, učinil soud I. stupně závěr, že otázka doručení předvýpovědní výzvy k úhradě dlužného nájemného je otázkou oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu (zda byla splněna jedna z podmínek pro podání výpovědi), nikoli otázkou případné „zdánlivosti/nicotnosti“ výpovědi, jak tvrdí žalovaní, proto se takovou otázkou bylo možné zabývat jen v řízení dle § 2290 o. z., k jehož zahájení žalovaní žalobu nepodali, ač byli o této možnosti v souladu s § 2286 odst. 2 o. z. ve výpovědi poučeni. S tímto názorem odkázal soud I. stupně na publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3328/2017 (ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 75/2018), z něhož vyplývá možnost uplatnění námitek proti „oprávněnosti“ výpovědi (její důvodnosti, tedy naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu) jen v řízení dle § 2290 o. z. a námitka směřujících k absolutní či relativní neplatnosti výpovědi či její zdánlivosti, které lze uplatnit i v dalších řízeních. Proto se soud I. stupně nezabýval účinností doručení výzev žalovaným, jimiž byli vyzvání žalobcem k neprodlené úhradě dlužné částky na nájemném a upozorněni na možnost výpovědi z tohoto důvodu bez výpovědní lhůty8. Žalovaní proti těmto závěrům v odvolání namítají, že soudem I. stupně odkazované výkladové rozhodnutí se nezabývalo „nicotností“ výpovědi z nájmu ale její oprávněností a žalobci opakují své jednoznačné právní stanovisko, že výpověď, které nepředcházelo řádné doručení výzvy dle § 2991 odst. 3 o. z., je „nicotná“, nevyvolává žádné právní účinky a otázku „nicotnosti“ je možné hodnotit i mimo řízení dle § 2290 o. z.9. Shora uvedený závěr soudu I. stupně je však správný a odvolací námitky žalovaných proti němu důvodné nejsou. S hodnocením právních účinků výpovědi z nájmu, jíž byl ukončen nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu, a důvodnosti požadavku na vyklizení žalovaných z něj, neboť jej užívají bez právního důvodu, se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na dostatečné a přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž k otázce žalovanými namítané „nicotnosti“ předmětné výpovědi odvolací soud nad rámec tohoto odkazu dodává dále uvedenou argumentaci.10. Soudem I. stupně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3328/2017 (ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 75/2018) skutečně neřeší přímo otázku, zda absence předvýpovědní výzvy k odstranění závadného chování, které je důvodem výpovědi nájmu podle § 2291 odst. 1 a 2 o. z., lze zařadit do důvodů „oprávněnosti“ výpovědi (její správnosti, důvodnosti, naplněnosti výpovědního důvodu), který lze zkoumat jen v řízeních dle § 2290 o. z., či pod důvod neplatnosti či zdánlivosti výpovědi, jejíž neuplatnění v takovém řízení nebrání jejímu případnému uplatnění v dalších řízeních. Správnost výše uvedeného závěru soudu I. stupně však přesto z odůvodnění tohoto rozhodnutí dle odvolacího vyplývá, neboť oprávněnost (důvodnost) výpovědi je dána nejen tím, že nájemce porušuje zvlášť závažným způsobem svou povinnost tak, že neplatí nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců (§ 2291 odst. 1 a 2 o. z.), ale i tím, že byl k odstranění tohoto závadného stavu vyzván, a přesto od tohoto jednání neupustil a nezpůsobil, aby výpovědní důvod pominul. To podle odvolacího soudu vyplývá také z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, dle něhož je okolnost takové výzvy nutné zkoumat v řízení podle § 2990 o. z., neboť i její absence svědčí pro závěr, že taková výpověď není dána „po právu“. Byť se v tomto rozhodnutí objevuje argumentace o zdánlivosti výpovědi, nevyplývá z něj, že by se otázkou absence předvýpovědní výzvy bylo možné zabývat v jiném řízení, a odvolací soud činí o této otázce závěr shodný se závěrem soudu I. stupně.11. Formulace v ustanovení § 2291 odst. 3 o. z., na niž žalovaní odkazují, že v případě absence výzvy k odstranění závadného chování nebo závadného stavu se „k výpovědi nepřihlíží“, nevede podle odvolacího soudu k závěru, že tato zákonná náležitost výpovědi je vyjmuta z její „oprávněnosti“ ve smyslu § 2290 o. z. a že může být řešena i v jiných řízeních. Výpovědním důvodem výpovědi dle § 2291 o. z. je skutečnost, že výpovědní důvod byl dán k datu podání výpovědi, neboť nájemce přes výzvu od svého jednání neupustil a závadný protiprávní stav neodstranil, a tuto oprávněnost výpovědního důvodu k datu podání výpovědi zkoumá soud právě jen v řízení podle § 2290 o. z.12. Pro tento závěr svědčí podle odvolacího soudu skutečnost, že právní pojem „nepřihlížení“ použitý v ustanovení § 2291 odst. 3 o. z. odpovídá podle ustanovení § 554 o. z. účinku zdánlivého právního jednání, které je však v ustanoveních § 551 - § 553 o. z. vymezeno pouze pro tam uvedené skutkové podstaty: chybějící vůle, absence zjevného projevu vážné vůle a neurčitost nebo nesrozumitelnost, pro něž nelze zjistit obsah jednání ani výkladem, pokud nebyl projev vůle mezi stranami dostatečně vyjasněn. To brání závěru, že výpověď nájmu dle § 2291 o. z. může být při absenci předvýpovědní výzvy zdánlivým právním jednáním. Ostatně pojem „nicotnost“ uplatňovaný žalovanými v jejich argumentaci byl v právním prostředí v době před [datum] užíván soudní judikaturou a odbornou literaturou pro případy, kdy vůbec nedošlo k právnímu úkonu ve smyslu tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který však zákonnou úpravu „nicotných právních úkonů“ neobsahoval, a s účinností od [datum] byl tento nekodifikovaný právní institut nahrazen úpravou zdánlivého právního jednání výše uvedenými ustanoveními nyní účinného o. z., k nimž však nepatří výpověď nájmu dle § 2291 o. z. daná bez předchozí výzvy nájemci k odstranění závadného chování, v němž důvod výpovědi spočívá.13. Z těchto důvodů je nevýznamné, zda byly výzvy žalobcům z [datum] účinně doručeny, neboť jimi založenou oprávněnost výpovědi lze zkoumat pouze v řízení podle § 2290 o. z., které žalovaní v zákonné lhůtě nezahájili. I všechny ostatní závěry soudu I. stupně o platnosti a účinnosti výpovědi shora uvedené jsou správné, stejně jako z nich vyplývající závěr, že žalovaní po zániku nájemního vztahu k předmětnému bytu jej užívají bez právního důvodu a žalobce se důvodně domáhá jejich vyklizení z bytu, který je v jeho vlastnictví.14. Pokud tedy soud I. stupně napadeným rozsudkem důvodné žalobě žalobce vyhověl, odvolací soud jeho rozsudek potvrdil (§ 219 o. s. ř.) jako věcně správný.15. To se týká i výroku II. rozsudku o nákladech řízení, které soud I. stupně správně přiznal úspěšnému žalobci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) ve správné výši tvořené zaplaceným soudním poplatkem 5 000 Kč a 5 paušálními částkami náhrad hotových výdajů po 300 Kč, s čímž také odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části. Námitka žalobce, že mu má být přiznána k těmto paušálním částkám náhrad hotových výdajů i náhrada daně z přidané hodnoty, důvodná není, neboť takový nárok nevyplývá z ust. § 137 či § 151 odst. 3 o. s. ř. ani z vyhlášky č. 254/2015 Sb. o těchto paušálních náhradách.16. Výrok II. tohoto rozsudku o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn také úspěchem žalobce proti žalovaným (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.), přičemž žalobci v odvolacím řízení vzniklo právo na náhradu dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem tedy 600 Kč. Proto odvolací soud zavázal žalované zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení tuto částku, a to k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).