Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se v části napadeného zamítavého výroku II. ohledně částky 34 590 Kč s příslušenstvím z této částky a ve výroku III. o nákladech řízení potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. V řízení zahájeném dne 17. 8. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 60 281,07 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o dva samostatné nároky na zaplacení částek 40 668,61 Kč s příslušenstvím a 19 612,46 Kč s příslušenstvím. K prvnímu nároku tvrdila, že dne 16. 3. 2018 její právní předchůdce ([právnická osoba]) uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytl žalovanému v den podpisu smlouvy v hotovosti částku 50 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit (právnímu předchůdci žalobkyně) poskytnutou částku a dále zaplatit úroky a další poplatky v celkové částce 39 898 Kč. Tvrdila, že žalovaný nesplácel zápůjčku dohodnutým způsobem, když zaplatil jen 19 992 Kč a dluží 40 668,61 Kč. K druhému nároku tvrdila, že její právní předchůdce (opětovně [právnická osoba]) uzavřel dne 20. 1. 2018 se žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalovanému v den podpisu smlouvy poskytl v hotovosti částku 31 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku a zaplatit úroky a poplatky za poskytnutí zápůjčky v celkové výši 24 927 Kč. I v tomto případě žalovaný nesplácel zápůjčku dohodnutým způsobem, když zaplatil jen 24 072 Kč a dluží 19 612,46 Kč. Tvrdila dále, že obě předmětné pohledávky za žalovaným na ni její právní předchůdce postoupil smlouvou z 18. 12. 2020. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v průběhu řízení zůstal pasivní.
2. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem z 18. 11. 2021, č. j. 49 C 153/2021-28, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 2 346 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně od 2. 2. 2021 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení částky 57 935,07 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o tom, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). Z odůvodnění vyplývá, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nijak neprověřoval schopnost žalovaného splácet obě zápůjčky a že z tohoto důvodu jsou obě smlouvy neplatné (z důvodu porušení povinnosti uložené poskytovatelům úvěru zákonem o spotřebitelském úvěru). Vzhledem k neplatnosti obou smluv dovodil, že žalobkyni nelze přiznat žádné úroky ani sjednané poplatky za poskytnutí zápůjček, ale že žalobkyně (postoupení předmětných pohledávek na základě postupní smlouvy z 18. 12. 2020 vzal za prokázané) má nárok vůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. K výši bezdůvodného obohacení uvedl, že představuje jen skutečně vyplacené částky a že v řízení bylo prokázané, že právní předchůdce žalobkyně podle smlouvy ze 16. 3. 2018 vyplatil žalovanému v hotovosti částku 29 700 Kč (nikoli 50 000 Kč) a podle smlouvy z 20. 1. 2018 částku 16 170 Kč (nikoli 31 000 Kč). Bezdůvodné obohacení tedy představuje součet takto vyplacených částek, ponížený o to, co žalovaný podle (neplatných) smluv zaplatil, tj. o částky 19 992 Kč a 24 072 Kč. Tímto způsobem dospěl ke konečné výši bezdůvodného obohacení v částce 2 346 Kč. Z této částky pak žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení od 2. 2. 2021, a to s ohledem na odeslání předžalobní výzvy z 25. 1. 2021. Ostatní žalobou uplatněné nároky zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že žalobkyně byla neúspěšná ohledně převažující části svých nároků, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.
3. Proti rozsudku soudu I. stupně žalobkyně podala odvolání, a to jen do části zamítavého výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba ohledně částky 34 590 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 2. 2021 do zaplacení. Nenapadala právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti obou smluv z důvodu neprověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, ale nesouhlasila s výší bezdůvodného obohacení, které jí soud přiznal. V tomto směru poukazovala na to, že bezdůvodné obohacení představují i částky 20 300 Kč a 14 290 Kč, které nebyly žalovanému vyplaceny v hotovosti, ale byly použity na refinancování jeho předchozích zápůjček. Měla tedy za to, že bezdůvodné obohacení představuje celkovou částku poskytnutou žalovanému, nikoli pouze částku vyplacenou tzv.„ na ruku“. Proto bezdůvodné obohacení tvoří součet částek 50 000 Kč a 31 000 Kč, ponížený o žalovaným zaplacené částky 19 992 Kč a 24 072 Kč, tedy částka 36 936 Kč. Jelikož soud I. stupně přiznal žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 2 346 Kč, požadovala změnu napadeného zamítavého výroku tak, aby jí byla přiznána i zbývající část bezdůvodného obohacení ve výši 34 590 Kč (36 936 – 2 346) a příslušenství z této částky.
4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.
5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
6. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (občanský zákoník, dále jen o.z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
8. Odvolací soud v obecné rovině souhlasí s právním názorem žalobkyně v tom směru, že bezdůvodné obohacení představuje celkovou částku poskytnutou žalovanému, nikoli pouze částku vyplacenou tzv.„ na ruku“. Pokud by tedy část poskytnutých prostředků podle některé ze smlouvy o zápůjčce byla použita na splacení předchozích dluhů žalovaného vůči právnímu předchůdci žalobkyně (případně i vůči jiné osobě), jednalo by se o bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 2 o.z. vzniklé tím, že za žalovaného byl plněn dluh, který měl po právu plnit sám. Nicméně, aby žalobkyně měla právo i na tuto část bezdůvodné obohacení, musela by k tomuto v žalobě uvést potřebná skutková tvrzení a tato také prokázat. Takto však žaloba postavena nebyla, když žalobkyně zcela jasně tvrdila, že v případě první zápůjčky ze dne 16. 3. 2018 její právní předchůdce předal žalovanému v hotovosti částku 50 000 Kč a v případě druhé zápůjčky ze dne 20. 1. 2018 částku 31 000 Kč. Teprve na základě dokazování provedeného soudem I. stupně vyšlo najevo, že žalovaný při uzavření první smlouvy nedostal v hotovosti celou tvrzenou částku 50 000 Kč, ale jen částku 29 700 Kč, že při uzavření druhé smlouvy nedostal v hotovosti celou tvrzenou částku 31 000 Kč, ale jen částku 16 710 Kč a že na základě uzavřených smluv měly být refinancovány jeho dřívější dluhy. Tyto skutečnosti však žalobkyně nejenže netvrdila, ale ani nijak neprokazovala. Za situace, kdy se žalobkyně nedostavila k jednání soudu, připravila se o možnost poučení o břemenu tvrzení a o důkazním břemenu ve smyslu § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř., neboť takovéto procesní poučení se poskytuje jen účastníku (případně jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků, je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném roku. Při jiném úkonu soud toto poučení neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002). Za dané situace tak byl správný skutkový závěr soudu I. stupně o tom, že výše bezdůvodného obohacení představuje součet skutečně vyplacených částek (29 700 Kč + 16 710 Kč) ponížený o částky, které žalovaný podle neplatných smluv zaplatil (tedy o částky 19 992 Kč a 24 072 Kč). Vzniklé bezdůvodné obohacení tedy představuje částku 2 346 Kč. Pokud soud I. stupně za dané skutkové situace ostatní uplatněné nároky, včetně části bezdůvodného obohacení ve výši 34 590 Kč s příslušenstvím (což bylo předmětem tohoto odvolacího řízení), zamítl, je jeho rozhodnutí věcně správné. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadenou část zamítavého výroku II. potvrdil, a to včetně správného výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok I. tohoto rozsudku).
9. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně se svým odvoláním nebyla úspěšná, proto by žalobkyni obecně vznikla povinnost nahradit žalovanému náklady tohoto odvolacího řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady v souvislosti s odvoláním nevznikly, odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.