17 CO 126/2022

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 7 C 289/2021-73, Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 1 098 888,75 Kč Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení (I. výrok) a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2 005 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí zejména uvedl, že žalobkyně se žalobou, podanou u soudu prvního stupně dne [datum], ve znění pozdějších podání, domáhala na žalovaném zaplacení částky 1 098 888,75 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jenž měla být způsobena průtahy v řízení o určení neplatnosti výpovědi Ing. [jméno] [příjmení] vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 11/2011 a v navazujících řízeních, jenž byly vedeny u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Co 328/2012, Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 21 Cdo 518/2014 a Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3350/15. Předmětná řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem trvala 5 let a 6 měsíců, přičemž soudy svým nesprávným postupem zatíženým průtahy a nesprávním právním hodnocením založily navýšení částky (v jejím příslušenství), které se následně Ing. [jméno] [příjmení] domáhala z titulu náhrady ušlého výdělku a kterou žalobkyně uhradila z titulu ušlého výdělku Ing. [jméno] [příjmení] dle pravomocného rozsudku soudu prvního stupně vydaném v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 223/2017. Žalobkyně upřesnila, že vůči žalovanému v tomto řízení uplatňuje nárok na náhradu škody, která měla být způsobena průtahy v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 11/2011 s tím, že výše této škody je dána pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 5 C 223/2017. Žalovaný nárok uplatněný žalobou neuznal. Učinil pouze nesporným, že dne [datum] uplatnila žalobkyně nárok na odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaný namítal promlčení uplatněného nároku a dále uvedl, že k žádným průtahům v řízení u soudu prvního stupně vedeném pod sp. zn. 9 C 11/2011 nedošlo. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a podřazení skutku pod ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (§§ 1, 5 písm. a), 13 odst. 1, 14 odst. 3, 15 odst. 2, 32 odst. 1, 2, 35 odst. 1) se pak zabýval uplatněnou námitkou promlčení vznesenou žalovaným, k níž s odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu České republiky uvedl, že nárok žalobkyně není promlčen, neboť vznikla-li žalobkyni škoda úhradou uvedených částek dne [datum] a dne [datum] a byla-li žaloba podána u soudu prvního stupně dne [datum], nárok byl uplatněn žalobkyní před uplynutím promlčecí doby; v souvislosti s uvedeným upozornil soud prvního stupně také na to, že došlo k stavění promlčecí doby pod dobu 6 měsíců. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda došlo k porušení povinnosti soudů vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vyšel přitom ze zjištění, že délka posuzovaného řízení činila 5 let, 9 měsíců a 5 dní. S odkazem na judikatorní závěry Evropského soudu pro lidská práva pak uzavřel, že postup soudů byl plynulý, úkony byly soudy činěny účelně a v přiměřených lhůtách. Dále soud prvního stupně uvedl, že sice žalobkyni vznikla jí v řízení uplatněná škoda, když dne [datum] uhradila dle pravomocného rozsudku soudu prvního stupně (sp. zn. 5 C 223/2017) Ing. [jméno] [příjmení] částku 1 007 029,75 Kč a dne [datum] částku 91 859 Kč, tato škoda však nemá příčinu v postupu soudů, ale v tom, že od počátku byla výpověď, kterou žalobkyně dala Ing. [jméno] [příjmení], neplatná. Z uvedených důvodů pak soud prvního stupně žalobu zamítl v celém rozsahu. O právu účastníků na náhradu nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle zásady úspěchu ve věci, když dle § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil neúspěšné žalobkyni nahradit úspěšnému žalovanému mu v řízení vzniklé náklady, když důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v projednávaném případě neshledal.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Namítala, že při rozvázání pracovního poměru (výpovědi) Ing. [jméno] [příjmení] žalobkyně postupovala v souladu s tehdy ustálenou judikaturou, tj. zákonně. Ústavní soud však v rozporu se svým názorem (vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 2234/10), v němž vyjádřil, že„ soudy mají povinnost přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě“, založil v řízení o neplatnost výpovědi Ing. [jméno] [příjmení] vydáním nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3350/15, diskontinuitu v rozhodovací praxi. Při existenci takto založené diskontinuity v rozhodovací praxi žalobkyně namítala (zejména s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1274/16 per analogiam), že by žalobkyni měla být poskytnuta ochrana do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3350/15. Jinými slovy žalobkyně má za to, že by jí měla být poskytnuta právní ochrana do dne [datum] s tím, že předmětnému nálezu Ústavního soudu by neměly být přiznány temporální účinky před tímto datem. Přiznal-li pak soud prvního stupně na základě předmětného nálezu Ústavního soudu výpovědi dřívější účinky, tj. došlo-li k přiznání neplatnosti výpovědi Ing. [jméno] [příjmení] před [datum], je tato skutečnost v příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Žalobkyně dodala, že by měla být chráněna (v dobré víře) vůči právnímu jednání před založením diskontinuity nálezem Ústavního soudu výkladem nezměněného zákona (a naopak by neměla být chráněna po jeho vydání). Žalobkyně pak poukázala zejména na vrcholnými soudy judikované principy incidentní retrospektivy i právní jistoty, předvídatelnosti právních aktů. Žalobkyně uvedla, že z uvedených důvodů má tedy žalobou uplatněnou škodu za přičitatelnou nesprávnému úřednímu postupu. Žalobkyně dodala, že z procesní opatrnosti ničeho nenamítá proti právnímu posouzení promlčení nároku soudem prvního stupně. Při jednání před odvolacím soudem žalobkyně dodala, že nárok žalobkyně, jak byl uplatněn, lze posoudit také jako nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z uplatněných důvodů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná při jednání před odvolacím soudem uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Dále uvedla, že změnu judikatury nelze chápat jako nesprávný úřední postup a základ odpovědnosti státu. Současně pokud soud v řízení o náhradu ušlé mzdy aplikoval závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí, nejde o nezákonné rozhodnutí, pakliže toto rozhodnutí soudu nebylo změněno nebo zrušeno. Byla-li zde pak rozhodnutí, která byla citovaným nálezem Ústavního soudu zrušena, tato žádnou škodu žalobkyni nepřinesla, neboť byla vydána v její prospěch; jako škodu lze chápat zrušení těchto rozhodnutí, což ale není výrazem nezákonného rozhodnutí, tím spíše ne Ústavního soudu. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), napadený rozsudek z uplatněných důvodů (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.), jako i řízení jeho vydání předcházející, při jednání přezkoumal.

6. Žalobkyně se svou žalobou domáhala nahrazení škody způsobené jí nesprávným úředním postupem.

7. Z uvedeného důvodu je třeba na daný případ aplikovat ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“).

8. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Dle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

10. Dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

11. Jak vyplývá z citovaných ustanovení, škoda může vzniknout jak v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na přiměřenou délku soudního (správního) řízení, tak v důsledku jiného nesprávného úředního postupu nebo i v důsledku nezákonného rozhodnutí (vždy bez ohledu na to, zda došlo též ke vzniku nemajetkové újmy).

12. Platí, že aby mohla být dovozena (objektivní) odpovědnost státu za vznik škody, musí být kumulativně splněny tři podmínky: existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu (1), vznik škody (2), příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy (3).

13. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, citovaných v odůvodnění rozsudku, dospěl odvolací soud po zhodnocení všech důkazů, s přihlédnutím ke všemu co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správné zjištění, tato zjištění správně zhodnotil jednotlivě a v jejich souvislostech, vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci a zjištěný skutkový stav, proti němuž žádný z účastníků v odvolacím řízení nebrojil, pak posoudil dle příslušných ustanovení zákona a dospěl také ke správným právním závěrům (absenci tvrzeného nesprávného úředního postupu i absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem uplatněné škody). Na jeho správné závěry, jež vedly k zamítnutí žaloby, odvolací soud odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku.

14. K odvolací námitce, že rozhodnutím Ústavního soudu (nálezem ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3350/15) byla založena diskontinuita v dosavadní rozhodovací praxi, když tímto nálezem byly popřeny (či změny) dosavadní judikatorní závěry (resp. účinky dosavadní právní úpravy) lze uvést, že rozhodnutí obecných soudů v řízení ve věci o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí Ing. [jméno] [příjmení] (řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 11/2011 a řízení na ně navazující u Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky) bylo založeno na výkladu zákonných či podzákonných ustanovení, nikoliv na ustálených judikatorních závěrech. Rovněž tak rozhodnutí Ústavního soudu (žalobkyní vytýkaný nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3350/15), je založen na výkladu ústavních a v souvislosti s tím zákonných či podzákonných ustanoveních, a to s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu (srov. zejména bod 20. a 30. citovaného nálezu), přičemž Ústavní soud v tomto nálezu zohlednil zásadu respektu k autonomii vůle smluvních stran tak, jak kontinuálně je tento princip zdůrazňován v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 190/15 nebo ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 392/20). Nelze proto uzavřít, že by citovaný nález popřel (či změnil) dosavadní judikatorní závěry.

15. Pokud Ústavní soud přihlédl ke specifickým okolnostem případu, uvedené je nutností v každém sporném (či nesporném) řízení, přičemž základní chráněnou hodnotou v každém soudním řízení je princip spravedlnosti soudního rozhodování (právě s ohledem na specifické okolnosti případu) i ochrana oprávněné důvěry v právo. Ústavní soud sice rovněž respektuje žalobkyní v odvolání zdůrazňovaný princip incidentní retrospektivy, avšak právě s výjimkou situací, kdy s ohledem na specifické okolnosti případu převáží nad tímto principem výše zmíněné ústavně chráněné hodnoty jako spravedlnost soudního rozhodování, legitimní očekávání či ochrana oprávněné důvěry v právo. Z výše uvedených důvodů pak neshledává odvolací soud přiléhavými ani žalobkyní v odvolání zmíněné odkazy na judikaturní závěry Nejvyššího soudu České republiky či Ústavního soudu, neboť na souzený případ nedopadají.

16. V obecné rovině je pak třeba uvést, že změna judikatury nezakládá nesprávný úřední postup; všeobecně je vrcholnými soudy konstantně přijímáno, že judikatura nemůže zůstat bez vývoje.

17. Odvolací soud rovněž podotýká, že z logiky uvedené odvolací námitky žalobkyně by měl plynout závěr, že změna právního názoru v souzené věci, vyslovená vyššími soudy, by měla působit ex nunc (do budoucna). Pokud by odvolací soud přistoupil na logiku žalobkyní tvrzeného, nemohlo by dojít k nápravě pochybení v rozhodnutích nižších soudů, neboť názor vyšších (vrcholných) soudů ve věci by měl působit toliko do budoucna. Uvedené však zcela popírá víceinstančnost soudní soustavy a ve svém důsledku i základní právo na soudní ochranu vyjádřené v Listině základních práv a svobod.

18. Platí, že soudní nalézání práva nelze (zpravidla) považovat za tvorbu právních předpisů, ale (jen) za jejich výklad a zpřesňování, s účinky inter partes, především pak toto z povahy věci působí "retroaktivně", neboť soud posuzuje (zpravidla) jednání, k němuž došlo v minulosti. [příjmení] jakožto "nalézací" instituce tedy provádí výklad zákona (v jeho mezích), který platí "od začátku" a své uplatnění (coby právo v materiálním smyslu) zpravidla nalezne i u dalších případů, jejichž skutkový základ leží rovněž v minulosti. Jestliže tedy soudní rozhodnutí z podstaty věci působí zpětně (retrospektivně), nemůže se na ně uplatit ani obecný zákaz retroaktivity. [obec] právní jistoty, resp. důvěry v právo zde své uplatnění principiálně nenalezne, což plyne z existence zpravidla přítomné nejistoty účastníků řízení ohledně výsledku soudního nalézání práva, dané tím, že soudce není "subsumpční automat", který na skutkový stav aplikuje "dokonalé", tj. jednoznačně znějící (a všechny situace výslovně řešící) zákonné ustanovení, nehledě na to, že se v řadě případů jedná o záměr zákonodárce, jako je tomu u norem s relativně neurčitou hypotézou, kde je dotváření práva ze strany justice nezbytné (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3221/11, zejména bod 24. a 25. jeho odůvodnění).

19. I s ohledem na uvedené proto odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně v dané věci, že vznik škody na straně žalobkyně nemá příčinu v postupu soudů, ale ve skutečnosti, že výpověď daná žalobkyní [příjmení] [jméno] [příjmení] dne [datum] byla od jejího počátku neplatným právním jednáním.

20. Zdůraznit je také třeba, že prakticky všechna soudní řízení nesou riziko prohry a s tím (v příčinné souvislosti) spojené důsledky včetně rizika nutnosti hrazení nákladů řízení ve věci úspěšné straně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1734/2016).

21. Tvrdila-li pak žalobkyně v odvolacím řízení, že jí uplatněná škoda jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím (rozuměno nižších soudů, jež byly nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3350/15, zrušeny a v nichž obecné soudy neměly tedy postupovat v souladu se zákonem), jde v odvolacím řízení o nepřípustné novum, k němuž odvolací soud v souladu s § 205a o. s. ř. nemohl přihlédnout.

22. K výše uvedenému odvolací soud dodává, že náhrada škody se poskytuje nikoliv již v důsledku existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, aby mohla být poskytnuta náhrada škody, je třeba, aby poškozený tvrdil a v případě procesní potřeby prokazoval, že mu v důsledku nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí vznikla škoda (újma). Musí tedy nabídnout tvrzení o tom, v čem tato škoda (újma) spočívá, a popř. nabídnout příslušné důkazy tato tvrzení podporující. Z uvedeného dále plyne, že je nutno vždy na poškozeném žalobci požadovat tvrzení, v důsledku čeho mu byla poškozeným tvrzená a identifikovaná škoda (újma) způsobena. Vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny ostatně žalobce určuje skutkově předmět řízení, jde o jeho nezastupitelnou povinnost v kontradiktorním řízení jak pro jeho zahájení (viz skutková náležitost žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.), tak i pro žalobcův úspěch. Žalobce, coby poškozený, tak naplňuje i svoji povinnost tvrdit příčinnou souvislost mezi dosud uvedenými odpovědnostními předpoklady. Soud je vázán tím, kterak poškozený vzniklou nemajetkovou újmu a její příčinu skutkově vylíčil. Soud zde na základě skutkových tvrzení poškozeného rozpoznává posouzením zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), skutečnou příčinu či skutečné příčiny této škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).

23. Odvolací soud pak pouze dodává (obiter dictum), že vydání rozhodnutí obecnými soudy, k jejichž zrušení Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3350/15, přistoupil, samy o sobě žádnou škodu žalobkyni nezpůsobily (§ 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), neboť těmito rozhodnutími bylo judikováno ve prospěch žalobkyně. Nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3350/15, pouze z důvodu že se s ním žalobkyně neztotožňuje (neboť vedl k závěru o neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalobkyně s Ing. [jméno] [příjmení]), nelze označit za nezákonné rozhodnutí; toto rozhodnutí jakož i pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci o náhradu ušlé mzdy Ing. [jméno] [příjmení] (rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 10. 2018, č. j. 5 C 223/2017-120) nebyly ani pro nezákonnost zrušeny nebo změněny příslušným orgánem (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).

24. V odvolání pak nebyly ze strany žalobkyně uvedeny žádné další skutečnosti, které by nehodnotil již soud prvního stupně.

25. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně správného výroku o nákladech řízení účastníků (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

26. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení neúspěšná žalobkyně je povinna zaplatit úspěšnému žalovanému jeho účelně vynaložené náklady řízení.

27. Žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady odvolacího řízení spočívající v přípravě k jednání odvolacího soudu a účasti žalovaného na jednání odvolacího soudu po 300 Kč dle § 1 odst. 1, 2, 3 písm. b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalobkyně je proto povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolací řízení ve výši 600 Kč, a to v obecné pariční lhůtě dle § 160 odst. 1, věta před středníkem, o. s. ř., když důvody pro stanovení jiné lhůty k plnění (§ 160 odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.) stejně jako důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodnily aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., se z řízení nepodávají.