17 Co 88/2024

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že právní úkon původního žalovaného [právnická osoba] v likvidaci, IČO: [IČO žalovaného B], spořitelního družstva v likvidaci (dále jen žalovaný) zejména soudní prodej zástavy, prodej a) pozemku st. p. č. [č.pozemku] výměře [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba čp. [číslo popisné] – rodinný dům, b) st. p. č. [č.pozemku] o výměře [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba čp. [číslo popisné] rodinný dům, c) pozemku p. č. [č.pozemku] o výměře [číslo] o výměře [číslo] [Anonymizováno] ovocný sad, e) pozemku p. č. [číslo parcely] o výměře [číslo] – ovocný sad, f) pozemku č. [č.pozemku] o výměře [číslo] – ostatní plocha, vše zapsané na LV č. [číslo LV] u [právnická osoba] pro [adresa] k uspokojení pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem [jméno FO], smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne [datum], nařízený usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne [datum], č.j. 12 C 53/2020-163, změněné usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 20 Co 188/2021-308, kterým žalovaný, jako zástavní věřitel uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy proti zástavnímu dlužníku společnosti [právnická osoba] vůči žalobci je právně neúčinný, a to pro zkrácení možnosti žalobce jako věřitele uspokojit svou vymahatelnou pohledávku ve výši [částka] s příslušenstvím na základě Notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne [datum], [číslo jednací] ze zastaveného majetku dlužníka [právnická osoba]., zahraniční osoba, registrovaná pod č. [číslo] se sídlem [adresa]. Pro případ, že uspokojení společnosti žalobce jako věřitele ze zastaveného majetku [Anonymizováno] [právnická osoba] získaný výtěžek ze [Anonymizováno] prodeje zástavy, prodej: shora uvedených nemovitostí zapsaných na LV č. [číslo LV] pro katastrální území a obec [adresa] k uspokojení pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem [jméno FO] vzniklé ze shora uvedené smlouvy o úvěru ze dne [datum] nařízený shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Kolíně změněným výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze, žalobci ve shora uvedené výši [částka] s příslušenstvím.

2. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu výroky I. a II. zamítl v celém rozsahu, tj. v primárním i v eventuálním petitu, a žalobci uložil povinnost zaplatit původnímu žalovanému náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem ve výši 27 274,61 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

3. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu nedůvodná. Vyšel ze zjištění, že mezi žalovaným a dlužníkem žalobce společností [právnická osoba]. není a nebyl žádný právní vztah, nebylo učiněno jakékoliv právní jednání dlužníka [právnická osoba] ve spolupráci se žalovaným, které by zkracovalo uspokojení žalobce jako věřitele, když uvedená společnost se stala účastníkem řízení o soudním prodeji právě a toliko v důsledku kupní smlouvy uzavřené s [jméno FO], kdy byly prodány nemovité věci zajištěné zástavním právem, pro něž byl nařízen soudní prodej zástavy. Podle soudu prvního stupně nebyly v řízení naplněny žádné předpoklady pro uplatnění odpůrčího práva vůči žalovanému uvedené v § 589 a § 590 o. z. Žalobce neprokázal, že by došlo k právnímu jednání zkracujícímu žalobce jako věřitele, vědomost žalovaného o zkracujícím úmyslu dlužníka, tj. že dlužník učinil jakýkoliv úkon v úmyslu zkrátit věřitele (žalobce) a že tento úmysl byl žalovanému znám či musel být znám. Jelikož soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou v primárním petitu, a proto ji zamítl, z těchže důvodů shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji v eventuálnímu petitu, kdy nelze shledat jediného zákonného důvodu, proč by žalovaný, jenž s využitím prostředků, které mu k ochraně jeho zájmů dává právní řád a jenž podal návrh na nařízení soudního prodeje zástavy v rámci uspokojení své splatné a vykonatelné pohledávky, měl být povinen vyplatit žalobci výtěžek ze zpeněžené zástavy.

4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním v celém rozsahu z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Podle žalobce je odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vnitřně rozporné a obtížně přezkoumatelné s absencí vyjádření k některým tvrzením žalobce. Hodnocení důkazů bylo podle žalobce prováděno selektivně ve prospěch žalovaného. Podle žalobce ze všech jeho písemných podání vyplývá, že odporuje právnímu úkonu žalovaného (zástavního věřitele), a to soudnímu prodeji zástavy, kterým žalovaný zkracuje majetek dlužníka a přikročil k tomu, aby svou pohledávku ve výši 35 719 18,20 Kč uspokojil ze zástavy a již uplatnil i uhrazovací funkce zástavního práva a realizoval zástavní právo vyplývající ze smlouvy. Žalobce neodporuje usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy. Zástavní věřitel se může domoci realizace zástavního práva pouze soudním prodejem zástavy, nikoliv podáním návrhu na prodej zástavy. Odkazuje na jím dříve označený judikát Nejvyššího soudu sp. z. 21 C 9 2041/2012, z něhož dovozuje, že odporovatelný právní úkon v předmětné žalobě je soudní prodej zástavy, nikoliv usnesení Okresního soudu v Kolíně ve spojením s usnesením Krajského soudu v Praze ohledně nařízení soudního prodeje zástavy. Tentýž závěr, tj. že odporovatelným právním úkonem je soudní prodej zástavy podle žalobce vyplývá i z judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Co 4369/2010. Uplatnění práva zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy na základě smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené mezi ním a dlužníkem, zkracuje možnost věřitele uspokojit jeho vymahatelnou pohledávku ze zastaveného majetku dlužníka, a proto může věřitel takovému právnímu úkonu odporovat. K právnímu vztahu mezi žalovaným a žalobcem v případě předmětné odpůrčí žaloby žalobce uvádí, že věřitel odporuje právnímu jednání dlužníka odpůrčí žalobou, na jejímž základě mu může podle § 595 odst. 1 o. z. vzniknout právo na uspokojení vůči jiné osobě než dlužníku, jelikož věřiteli vzniká právo domáhat se uspokojení pohledávky z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Pokud by toto nebylo možné, věřiteli náleží náhrada. S odkazem na žalobce označenou judikaturu Nejvyššího soudu je odpůrčí žaloba právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku. Z dřívější judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit vymezení pojmu dlužník z pohledu odpůrčí žaloby tak, že pojem dlužník podle obsahu ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) zahrnuje vyjma tzv. hlavního dlužníka i další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zavázány uspokojit věřitele. Samotný vznik zástavního práva na základě zástavní smlouvy nemá sám o sobě za následek zmenšení majetku dlužníka, neboť ten nadále zůstává nositelem vlastnického práva k zástavě, která proto z jeho majetku neuchází. Na podporu důvodnosti navrženého eventuálního petitu žaloby, který byl také soudem prvního stupně zamítnut, žalobce namítá (opět s odkazem na jím označenou judikaturu), že pokud si věřitel při podání žaloby není jistý, zda je možné uspokojení jeho pohledávky z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo, pak může věc řešit eventuálním petitem. Na základě uvedeného tedy žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno v celém rozsahu a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím, které považuje za zcela správné. K odvolacím námitkám žalobce rekapituluje skutkový stav věci tak, že smlouva o úvěru mezi žalovaným a [jméno FO] byla uzavřena dne [datum], načež k zajištění pohledávek žalovaného byla ve stejný den uzavřena zástavní smlouva. Dne [datum] byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] kupní smlouva, kdy došlo k převodu zajištěných nemovitostí. Teprve [datum] byla mezi žalobcem a společností [právnická osoba]. uzavřena úvěrová smlouva. Z výše uvedených skutkových okolností je tedy podle žalovaného zřejmé, že v době uzavření smlouvy mezi žalobcem a společností [právnická osoba]. bylo z veřejně dostupných zdrojů oběma stranám zcela jistě známo, že zajištěné nemovitosti jsou zastaveny ve prospěch žalovaného. Žalovaný se plně ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, že nebyly naplněny žádné předpoklady uváděné v ust. § 589 a § 590 o. z., tj. že žalobce neprokázal, že by došlo k právnímu jednání zkracujícího žalobce jako věřitele, vědomosti strany žalovaného o zkracujícím úmyslu dlužníka a že tento úmysl byl žalovanému znám či musel být znám. Odpůrčí žalobou může být napadeno pouze právní jednání, a nikoliv rozhodnutí soudu. Žalobce v rámci odvolání sice uvádí, že napadeným právním jednáním je právní jednání žalovaného spočívající v podání návrhu na soudní prodej zástavy, nicméně v řízení před soudem prvního stupně v rámci ústního jednání [datum] bylo ze strany žalobce na výzvu soudu upřesněno, že žalobce odporuje právnímu úkonu, kterým je soudní prodej zástavy, tedy rozhodnutí soudů, která ovšem nemohou být odpůrčí žalobou napadena, tj. rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně a rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Praze. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.Jelikož odvolací soud v průběhu odvolacího řízení zjistil z insolvenčního rejstříku, že na majetek žalovaného spotřebního družstva v likvidaci byl v mezidobí od vydání napadeného rozsudku soudu prvního stupně prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], a že právní mocí tohoto usnesení došlo ze zákona k přerušení odvolacího řízení ve smyslu § 263 IZ, odvolací soud nejprve zabýval návrhem insolvenční správkyně žalovaného na pokračování řízení ze dne 24.3.2025, který byl odvolacímu soudu doručen v rámci odvolacího jednání dne [datum]. Po přezkoumání návrhu a konstatování, že jmenovaná insolvenční správkyně se dojitím návrhu soudu stala ze zákona účastnicí řízení namísto žalovaného dlužníka, dospěl odvolací soud k závěru, že tomuto návrhu insolvenční správkyně lze vyhovět ve smyslu § 265 odst. 1 IZ, a proto usnesením vyhlášeným v rámci téhož odvolacího jednání rozhodl o pokračování v odvolacím řízení.

6. Odvolací soud poté přikročil k meritornímu přezkumu podaného odvolání, přičemž zjistil, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a že je přípustné. Po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně z pohledu uplatněných odvolacích námitek žalobce pak odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě objasnil skutkový stav a učinil zcela správné skutkové i právní závěry. Podané odvolání tudíž shledal nedůvodným.

7. V řízení bylo podstatným vyjasnění si otázky, zda se žalobce podanou žalobou vůči žalovanému domáhal z pohledu jím uplatněného nároku z titulu odporovatelnosti právního jednání ve smyslu § 589 o. z. a n. určení neúčinnosti řízení o soudním prodeji zástavy nebo právního jednání spočívajícího v podání návrhu na soudní prodej zástavy. Žalobce v řízení opakovaně, a to i po příslušném poučení ze strany soudu prvního stupně, uvedl, že se domáhá, aby soud určil, že právní úkon žalovaného, zejména soudní prodej zástavy, prodej nemovitostí zapsaných na LV [číslo LV] v k. ú. [adresa] k uspokojení pohledávky žalovaného jako zástavního věřitele dlužníka [jméno FO] je právně neúčinný pro zkrácení možnosti žalobce jako věřitele, uspokojit svou vymahatelnou pohledávku ve výši [částka] s příslušenstvím ze zastaveného majetku dlužníka [právnická osoba]. Na podporu své argumentace žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 2041/2012.

8. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže z uvedeného žalobcem označeného rozhodnutí dovolacího soudu dovodil (srov. bod 31 odůvodnění rozsudku), že odporovaným úkonem může být pouze a jedině úkon zástavního věřitele, v posuzovaném případě návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, a nikoliv rozhodnutí soudu, který byl soudní prodej zástavy nařízen, tj. usnesení ze dne [datum], č.j. 12 C 53/2020-163. Žalobce si patrně nesprávně vyložil kontext právní věty shora označeného judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2041/2012 ve vztahu k jeho žalovanému nároku vedenému zjevně snahou zabránit soudnímu prodeji zástavy realizovanému k návrhu žalovaného, z níž se doslova podává, že odporovatelným právním úkonem nemůže být smlouva o zřízení zástavního práva, která sama o sobě nevede ke zmenšení majetku dlužníka, nýbrž právní úkon, kterým zástavní věřitel na základě smlouvy o uspokojení své pohledávky ze zástavy (např. návrh na zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy, návrh na výkon rozhodnutí prodejem zastavené movité věci, nemovitosti nebo podniku, přihláška pohledávky do zahájeného řízení o výkon rozhodnutí prodejem zastavené movité věci, nemovitosti nebo podniku). Jinými slovy řečeno, v kontextu uvedené právní věty – zvýrazněné tučným písmem - odporovaným právním úkonem (dle současné terminologie občanského zákoníku č. 89/2013 Sb.): právním jednáním) může být v posuzovaném případě, týkajícím se uspokojení pohledávky ze zástavy, toliko návrh zástavního věřitele na nařízení soudního prodeje zástavy, nikoliv rozhodnutí soudu o návrhu s nařízením soudního prodeje zástavy či samotný soudní prodej zástavy.

9. Z uvedených důvodů je tedy třeba mít za zcela správný právní závěr soudu prvního stupně, že podanou žalobou nebylo možné úspěšně napadnout rozhodnutí soudu, kterým byl soudní prodej zástavy nařízen, tj. usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne [datum], č.j. 12 C 53/2020-163, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. 20 Co 188/2021-308. Namítl-li žalobce v odvolání, že žalobou ve skutečnosti napadl toliko samotný (již nařízený) soudní prodej zástavy, ani tato námitka není v kontextu výše uvedeného důvodná, neboť odpůrčí žalobou nelze kromě rozhodnutí soudů napadat ani soudní řízení, kdy se nejedná o právní jednání (právní úkon) žalovaného navrhovatele. I v případě, že by žalobce podanou odpůrčí žalobou (správně) napadl návrh žalovaného na nařízení soudního prodeje zástavy, je třeba pro úplnost doplnit, že žalobcem označený judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2041/2012 řeší skutkově zcela odlišný případ, kdy zástavní právo na nemovitosti pro žalovanou třetí osobu bylo dlužníkem zřízeno až po vzniku dluhu vůči žalujícímu věřiteli. Naproti tomu v souzené věci [Anonymizováno] právo na předmětné nemovitosti vzniklo již několik let předtím, než došlo k převodu nemovitosti z [jméno FO] na společnost [právnická osoba].. Lze v této souvislosti přisvědčit námitce žalovaného, že v době uzavření úvěrové smlouvy mezi žalobcem a společností [právnická osoba]., která je podkladem nyní podané odpůrčí žaloby, muselo být z veřejně dostupných zdrojů oběma stranám této úvěrové dohody známo, že zajištěné nemovitosti jsou zastaveny ve prospěch žalovaného a že toto zajištění bude mít prioritu. Tuto okolnost by musel soud vzít v případě správného vymezení zkracovacího právního jednání žalovaného v žalobě, způsobem naznačeným výše, při úvahách o důvodnosti podané odpůrčí žaloby rovněž v potaz, avšak zjevně se závěrem že nelze prokázat, s ohledem na popsanou historii vzniku zástavního práva žalovaného ve vztahu k době vzniku pohledávky žalobce, zkracující povahu úkonu na straně žalovaného spočívajícího v podaném návrhu na soudní prodej zástavy.

10. Na základě uvedeného lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně dospěl ke zcela správnému právnímu závěru o nedůvodnosti podané žaloby v jejím primárním petitu, když v řízení nebylo žalobcem prokázáno naplnění žádného ze zákonných předpokladů pro uplatnění odpůrčího práva vůči žalovanému uvedených v § 589 a § 590 o. z. Nebylo prokázáno, že mezi žalovaným a dlužníkem žalobce společností [právnická osoba]. existuje či existoval jakýkoliv právní vztah. Stejně tak nebylo prokázání učinění jakékoliv právního jednání dlužníka [právnická osoba] ve spolupráci se žalovaným, které by zkracovalo uspokojení žalobce jako věřitele, když uvedená společnost se stala účastníkem řízení o soudním prodeji právě a toliko v důsledku kupní smlouvy uzavřené s [jméno FO], kdy byly prodány nemovité věci zajištěné zástavním právem, pro něž byl nařízen soudní prodej zástavy. Konečně odvolací soud přisvědčil i navazujícímu právnímu závěru soudu prvního stupně, na základě něhož shledal žalobu nedůvodnou i v eventuálním petitu týkajícím se vydání výtěžku soudního prodeje zástavy, kdy nelze shledat jediného zákonného důvodu, proč by žalovaný měl být povinen za zjištěného skutkového a právního stavu vyplatit žalobci výtěžek ze zpeněžené zástavy. Odvolací soud přitom v podrobnostech odkazuje na zcela přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

11. Na základě uvedených úvah proto odvolací soud výrokem I. rozsudku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve smyslu § 219 o. s. ř., tj. v obou výrocích I. a II. ve věci samé, jakož i v závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jejíž výše odpovídá počtu a charakteru učiněných úkonů na straně zástupce žalovaného.

12. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, odvolací soud přiznal v odvolacím řízení zcela úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem v plné výši, a to ve smyslu § 224 ve spojení s § 142 o. s. ř., a to náhradu odměny ve výši 3 080 Kč za dva úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT) ve znění účinném ke dni učinění úkonu, z toho za vyjádření k odvolání ze dne [datum] v částce 1 500 Kč (úkon učiněný v době do [datum]) a za účast zástupce žalovaného u odvolacího jednání dne [datum] v částce 2 300 Kč (úkon učiněn po [datum]), ke každému úkonu pak přísluší režijní paušál hotových výdajů á 300 Kč či á 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT podle toho, zda byl úkon učiněn před anebo po [datum], cestovné ve výši 3 451 Kč za cestu zástupce osobním vozidlem tov. [značka] ze sídla zástupce v Praze do místa sídla odvolacího soudu v Brně a zpět v celkové délce 426 km při průměrné spotřebě benzinu 6,2 l/100 km, ceně paliva za 1 litr 25,80 Kč dle § 4 bod a) vyhlášky MPSV č. 467/2022 Sb. a sazbě základní náhrady za 1 km 5,80 Kč dle § 13 odst. 5 AT, náhradu za ztrátu času za 10 zameškaných půlhodin při cestě k soudu a zpět á 150 Kč dle § 15 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT, tj. 1 500 Kč, náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % 1 995,21 Kč, tj. celkem částku ve výši 11 496,21 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení jeho zástupcem účtované parkovné ve výši 107,44 Kč, když úhradu této částky zástupce žalovaného v rámci vyúčtování nákladů odvolacímu soudu nijak nedoložil.