Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Rozsudkem soudu I. stupně ve výroku I. byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z nájmu bytu [číslo] 1kk s příslušenstvím, I. kategorie, v VI. nadzemním podlaží domu [adresa] na ulici [ulice] č.o. 5, který je součástí pozemku p. [číslo] [katastrální uzemí], zapsaného u [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví], ze dne [datum], daná k poštovní přepravě dne 31.7.2017 a daná žalovaným žalobkyni, je neplatná. Ve výroku II. pak bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a uvedla, že s rozhodnutím nalézacího soudu nemůže souhlasit. Poukázala na skutečnost, že došlo k výměně soudce, přičemž první soudkyně měla na danou problematiku jiný názor, neboť se nezabývala otázkou doručení, na rozdíl od druhé soudkyně. Dále pak poukázala na skutečnost, že výpověď z nájmu, která byla datovaná 28.7.2017, byla žalovaným dána k poštovní přepravě k 31.7.2017 na adresu žalobkyně. V této souvislosti poukázala žalobkyně na ust. § 24 odst.1 zák. č. 500/2004 Sb. správního řádu a na desetidenní lhůtu zde stanovenou. Žalobkyně podala předmětnou žalobu dle podacího razítka soudu dne 4.10.2017, konec lhůty pro převzetí zásilky o výpovědi z nájmu bytu byl stanoven na 14.8.2017, dle ust. § 2290 OZ má nájemce, v tomto případě nájemkyně, právo podat návrh k soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná do dvou měsíců ode dne, kdy jí výpověď došla, tzn. konec doručovací lhůty dle ust. § 24 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb. vychází na den 14.8.2017 a žaloba byla podána žalobkyní dne 4.10.2017. Není tedy možné, aby nalézací soud stanovil jako konec lhůty pro žalobkyni zcela stěžejní zásilky na den 3.8.2017. V tomto směru poukázala žalobkyně na správní řád, a to ust. § 24 odst.1 zák. č. 500/2004 Sb. Dále pak poukázala žalobkyně na to, že v daném případě, v rozporu se zásadou zákonného soudce, který má soudní řízení v rámci řádného přidělení vést až do vlastního rozhodnutí ve věci samé, došlo ke změně soudce. Z těchto důvodů tedy navrhla žalobkyně, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný a uvedl, že zcela nesprávně poukazuje žalobkyně a o to opírá svůj názor v rámci odvolání na ust. § 24 odst.1 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu. V daném případě nájem bytu však není správním řízením, tedy ani doručení výpovědi nájmu neprobíhá podle správního řádu. Nájem bytu se řídí zák. č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a z logiky věci tedy vyplývá, že i doručení výpovědi nájmu formou doporučené zásilky se řídí občanským zákoníkem, nikoliv správním řádem. Občanský zákoník pak v ust. § 573 upravuje vyvratitelnou domněnku doby dojití, kterou stanoví na třetí pracovní den po odeslání. Toto se vztahuje na zásilky odeslané s využitím provozovatele poštovních služeb, u kterých není zcela patrné, kdy adresátovi skutečně došly. V případě žalobkyně je však zcela patrné, kdy zásilka došla. Žalovaný zde uvádí, že dle judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2988/2011 ze dne 13.11.2012 se zásilka v případě, že si ji adresát v úložní době na poště nevyzvedne, považuje za doručenou v den, kdy došla do sféry adresáta, tedy v den uložení na poště. Dnem uložení na poště byl 3. 8. 2017. Žalobkyně tedy měla žalobu podat nejpozději v úterý 3. 10. 2017, ale podala ji až 4. 10. 2017. Soud I. stupně tedy správně rozhodl o zamítnutí žaloby a z těchto důvodů navrhl žalovaný, aby rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen.
4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není naprosto důvodné.
5. Soud I. stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav, vyvodil také zcela správný právní závěr. Skutečně, pokud jde o doručení výpovědi, pak z doručenky, která se nalézá ve spise, zcela jednoznačně vyplývá, že do sféry dispozice žalobkyně se dostala výpověď dne 3. 8. 2017. Poukaz na lhůty dle správního řádu je v tomto případě ze strany žalobkyně naprosto nepřípadný, neboť v daném případě jde o výpověď z nájmu bytu dle občanského zákoníku a rozhodně se lhůty neřídí správním řádem, tyto se řídí občanským zákoníkem, a pokud se týká lhůty tak, jak správně podotkl v rámci svého vyjádření k odvolání žalovaný, dle § 573 obč. zák., pak jde pouze v případě, pokud není zcela patrné, kdy adresátovi skutečně zásilka došla. V daném případě však jednoznačně bylo zjištěno, že do sféry dispozice se dostala zásilka dne 3. 8. 2017, tedy posledním dnem dvouměsíční lhůty byl den 3. 10. 2017, jak správně dovodil soud I. stupně. Tento se velmi podrobně a pečlivě vypořádal s otázkou doručení zásilky žalobkyni, správně dovodil, že žalobkyně měla možnost se s výpovědí z nájmu seznámit již dne 3.8.2017 a také dovodil, že konec lhůty je 3.10.2017. Pokud tedy žalobkyně podávala žalobu na určení neplatnosti výpovědi a neoprávněnosti výpovědi až dne 4.10.2017, pak podala tuto žalobu opožděně a soud I. stupně ji zcela správně a v souladu s občanským zákoníkem zamítl. Pokud ve svém odvolání nadále poukazuje žalobkyně na to, že nerozhodovala soudkyně, která měla vést řízení až do konce, pak i tato námitka je zcela neopodstatněná, neboť soudkyně, která věc projednávala, odešla do důchodu, tím skončil její mandát soudce a těžko mohla věc rozhodovat poté, co odešla do důchodu. V rámci rozvrhu práce byla řádně věc přidělena následující soudkyni, šlo o soudkyni Mgr. [jméno] [příjmení], a tato věc zcela správně a v souladu s rozvrhem práce dokončila. Rozhodoval tedy ve věci zákonný soudce, a to zcela v souladu s rozvrhem práce právě s ohledem na odchod předchozí soudkyně do důchodu. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, poukazuje na velmi podrobné a přiléhavé odůvodnění soudem I. stupně s tím, že soud I. stupně se také řádně vypořádal s veškerými námitkami ohledně doručení výpovědi, které vznesla žalobkyně v průběhu řízení jak před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím.
6. Na základě všech těchto skutečností proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
7. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a vychází ze skutečnosti, že žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.