Výrok
I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. mění tak, že se určuje, že žalobkyně [jméno] [příjmení], narozená dne [datum], je výlučným vlastníkem čtyřpokojového bytu bytové jednotky [číslo] v domě [adresa] na parcele [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 512 m² a parcele č. [rok] o výměře 12 m², zastavěná plocha a nádvoří, společný dvůr a podílu na společných částech domu a pozemků [číslo], [katastrální uzemí], [územní celek] na adrese [ulice a číslo].
II. Ve výroku III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 8 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 2 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2020, č.j. 15 C 46/2019-303, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2020, č.j. 15 C 46/2019-312, bylo rozhodnuto takto:
I. Určuje se, že žalobkyně [jméno] [příjmení], narozená dne [datum], je výlučným vlastníkem čtyřpokojového bytu bytové jednotky [číslo] v domě [adresa] na parcele [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 512 m², parcela č. [rok] o výměře 12 m² společný dvůr, zastavěná plocha a nádvoří, podílů na společných částech domu a pozemků [číslo], [katastrální uzemí], [územní celek] na adrese [ulice a číslo], a to co do podílu ideální ½ předmětné nemovitosti.
II. Žaloba na určení vlastnictví žalobkyně k nemovitosti čtyřpokojovému bytu [číslo] v bytovém domě [adresa] na parcele [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 512 m², dále parcely č. [rok] o výměře 12 m² společný dvůr, zastavěná plocha a nádvoří, podílu na společných částech domu a pozemku [číslo] [katastrální uzemí], [územní celek] na adrese [ulice a číslo], co do podílu ideální ½ nemovitosti, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání s tím, že se neztotožňuje se závěrem soudu o tom, že je vlastníkem pouze ideální ½ nemovitostí, na judikaturu soud sice odkazoval, ale nijak ji nekonkretizoval, a pokud by mělo jít o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 140/2007, šlo o věc zcela odlišnou od této věci, neboť v judikátu se hovořilo o žijících bývalých manželech, zatímco zde je jeden z manželů, dárců, mrtev, takže vlastnictví a dispozice majetkem žalobkyně není ničím omezeno a není nutný souhlas druhého dárce, tj. jejího zesnulého manžela. Uvedla, že v této věci se bezpochyby jedná o stav, kdy žalovaná porušila dobré mravy a byla za domácí násilí pravomocně odsouzena, počátek promlčecí doby začal běžet až v lednu 2019, takže k promlčení nedošlo a i po lednu 2019 pokračovala žalovaná v psychickém násilí vůči žalobkyni a ve snaze ji z bytu vypudit. Navrhla, aby žalobě bylo vyhověno a bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí celého předmětného bytu.
3. Žalovaná v odvolání tvrdila a rozebírala, že pokud k chování žalované, v němž bylo spatřováno ublížení žalobci jako dárci, došlo po 1.1.2014, pak na věc již dopadá nový občanský zákoník, v němž je roční promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, což by dle ní zde bylo od roku 2014 a právo by se promlčelo v roce 2015, a to i kdyby šlo o opakované dlouhotrvající jednání. Tvrdila, že přípis, jímž mělo dojít k odvolání daru, její zástupkyně neobdržela a výzva k vrácení daru nebyla obsažena ani v žalobě a soud se dále nevypořádal s tím, že předmětný byt byl darován oběma rodiči žalované a žalobkyně by měla prokázat, jak by se k odvolání daru stavěl druhý oprávněný, tj. otec žalované, a zda lze vůbec předpokládat, že by dar za svého života odvolal. Sdělila, že není pravdou, že by žalobkyně neměla možnost uspokojit své bytové potřeby jinde a navrhla, aby žaloba byla zcela zamítnuta.
4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, zatímco odvolání žalované důvodné není. Pokud jde o rozsudek soudu I. stupně, jenž mohl být lépe a přehledněji strukturován, lze se ztotožnit s tím, že jestliže k darování došlo v roce 2005, řídí se nárok na vrácení daru občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. (dále též jen obč. zák.). Žalobkyně a její manžel [jméno] [příjmení] (jenž poté zemřel [datum]) měli předmětný byt (specifikovaný ve výroku rozsudku) ve společném jmění manželů a darovací smlouvou z 15.7.2005, s právními účinky k datu 15.7.2005, jej darovali své dceři, tj. žalované. Judikatura již jednoznačně dovodila, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1.1.2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31.12.2013, i když k „ nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1.1.2014 (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2339/2019). Nárok na vrácení daru tak vychází z § 630 obč. zák., dle něhož dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. K tomu platí též ustálená judikatura k § 630 obč. zák., dle níž dárce se může domáhat vrácení daru v kterémkoliv časovém odstupu od uzavření darovací smlouvy. Délka doby mezi darováním a závadným chováním obdarovaného není nijak omezena. Tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák. na uplatnění práva pro vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v § 630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé. Promlčecí doba běží odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (například fyzickým napadením), a jinak tomu bude v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů. Promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu, což v případě jediného intenzivně dobré mravy narušujícího jednání obdarovaného znamená, že začne běžet ode dne následujícího po dni, v němž k tomuto závadnému chování došlo. Dochází-li k jednání obdarovaného dosahujícího intenzity hrubého porušení dobrých mravů v delším časovém období, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho jednání prohlásit za hrubě porušující dobré mravy (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2435/2010).
5. V této věci vyplývá důvodnost požadavku žalobkyně na vrácení daru z trestních rozsudků, když původní rozhodnutí, uvedené v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně byly sice zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], ale v trestním řízení bylo Městským soudem v Brně nově rozhodnuto rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], a poté i rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] (datum právní moci [datum]). Oba nově vydané trestní rozsudky vymezily, že žalovaná jednak týrala svého syna, vůči němuž se dopustila zločinu týrání svěřené osoby a dále pak týrala i žalobkyni (svoji matku) a sice tak (viz bod 2 výroku rozsudku Krajského soudu v Brně), že od blíže nezjištěné doby, nejméně však od počátku roku 2018 do 12.1.2019, ve společném obydlí v [obec] na ul. [ulice a číslo], psychicky a fyzicky týrala svoji matku [jméno] [příjmení], [datum narození], tak, že ji nepravidelně několikrát do týdne, vždy pod vlivem alkoholu, slovně napadala vulgárními výrazy:„ krávo, pičo, špíno, kurvo, chcípni“, plivala po ní, kopala ji, tahala za vlasy, strkala ji koště do obličeje, stříkala na ni čistící prostředky, čímž jí způsobovala hematomy a podlitiny, lékařské ošetření vyhledala pouze dne 29.6.2018 po napadení dosud nezjištěným způsobem, čímž jí způsobila rozsáhlý hematom na pravé paži; její jednání vyvrcholilo dne 12.1.2019, kdy ji bez příčina kopla do oblasti hýždí, křičela na ni, požadovala po ní, aby zrušila věcné břemeno, které vázne na bytě z hypotéky její sestry, zamezovala přístup do společných prostor, vyhazovala ji z bytu, opakovaně ji udeřila otevřenou dlaní do obličeje, tahala za vlasy, dupala po nártech a plivala na ni, v důsledku čehož poškozená [jméno] [příjmení] vykazuje příznaky syndromu týrané ženy, čímž spáchala vůči ní zločin týrání osoby, žijící ve společném obydlí.
6. Uvedené jednání žalované nezpochybnitelně je hrubým porušováním dobrých mravů dle § 630 obč. zák. vůči žalobkyni (dle názoru odvolacího soudu není v tomto směru vůbec o čem debatovat) a protože k tomu docházelo od počátku roku 2018 do 12.1.2019 (kdy jednání žalované vyvrcholilo), nemohla ani do data podání žaloby 5.3.2019 (i od 1.1.2018 do 5.3.2019 jde jen o cca jeden a čtvrt roku) ani do 26.9.2019, kdy obdržela žalovaná žalobu (šlo jen o cca jeden a tři čtvrtě roku od 1.1.2018), tříletá promlčecí doba v žádném případě uplynout. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně i v tom, že za výzvu k vrácení daru lze považovat již k soudu 5.3.2019 podanou žalobu (jiný výklad by byl nepřiměřeně formální), doručenou žalované 26.9.2019 (u další výzvy k vrácení daru z 28.1.2019 zástupce žalobkyně sdělil, že ji posílal do datové schránky zástupkyně žalované a ta dodatečně popřela, že ji dostala, přičemž ještě když byla u jednání 3. 2. 2020 tato listina č.l. 13 spisu čtena k důkazu, tak k tomu nic neměla), v níž je chování žalované, jenž je v hrubém rozporu s dobrými mravy (absence elementárních projevů služnosti k matce, jakož i dárci bytu, naprostá ztráta empatie, odcizenost, nenávist, dehonestace a agresivita ve formě kombinovaného domácího násilí vůči žalobkyni jako dárci a též vůči vnukům žalobkyně, agresivita žalované vůči žalobkyni v různé intenzitě delší dobu, zakazování vánočních rituálů, napadání, urážení, zakazování přístupu do kuchyně a společných prostor bytu, vybízení ať byt opustí a vyvrcholení velmi agresivních projevů domácího násilí žalované vůči žalobkyni počátkem roku 2019, jak to vše odpovídá vymezení v trestních rozsudcích), konkrétně popsáno, s tím, že žalobkyně požaduje vrátit dar, jímž je předmětný byt. S názorem soudu I. stupně, že když společné jmění manželů žalobkyně a [jméno] [příjmení] zaniklo úmrtím [jméno] [příjmení] k [datum], přičemž výzvy k vrácení daru jsou až z roku 2019, tj. po uplynutí 3 let od zániku společného jmění manželů [příjmení], může se žalobkyně domáhat pouze vrácení ideální ½ předmětného bytu, se odvolací soud neztotožňuje. Dle názoru odvolacího soudu, jestliže v době darování v roce 2005 měla žalobkyně v rámci společného jmění manželů právo k celému bytu, není žádný rozumný důvod, aby se nyní nemohla domáhat vrácení celého daru za situace, kdy její manžel [jméno] [příjmení] zemřel [datum], a on sám neměl důvod cokoliv za svého života chtít po žalované vracet, protože hrubého porušování dobrých mravů vůči žalobkyni se žalovaná začala dopouštět až od roku 2018, tj. dlouho po jeho smrti. [jméno] [příjmení] neměl žádný důvod se na vrácení daru nějak připravovat a něco kolem vrácení daru řešit, protože do jeho smrti [datum] se k žalobkyni ani k němu žalovaná v hrubém rozporu s dobrými mravy nechovala, to přišlo až více jak o 10 let později. Žalovanou zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 140/2007 je od této věci zcela odlišné již v tom, že v daném judikátu šlo o situaci, kdy oba manželé, původní dárci nemovitostí v jejich SJM (jenž se posléze rozvedli a uplynuly tři roky od rozvodu, aniž by si společné jmění vypořádali) žili a jeden žaloval druhého na nahrazení projevu vůle, protože chtěl vrátit celý dům, zatímco druhý z manželů nic vrátit nechtěl. V této věci žije z dárců, manželů [příjmení], jen žalobkyně a o tom, co by chtěl nebo nechtěl její dávno zemřelý manžel, nemá smysl spekulovat, žalobkyně byla vlastníkem celé věci ve společném jmění manželů a po datu [datum] již stejným vlastnickým právem [jméno] [příjmení] omezena není. S ohledem na vše uvedené byl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. ve věci samé změněn dle § 220 o. s. ř., žalobě bylo zcela vyhověno a bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem celého bytu.
7. Vzhledem ke změně rozsudku ve věci samé byl dle § 224 o. s. ř. a § 142 odst.1 o. s. ř. změněn i výrok o nákladech řízení, které byly přiznány ve věci plně úspěšné žalobkyni. Náklady řízení sestávají ze soudního poplatku z návrhu ve výši 2 500 Kč a nákladů právního zastoupení za převzetí zastoupení 25.1.2019 JUDr. [příjmení] a sepis návrhu ve věci, tj. 2 úkony po 2 500 Kč dle § 7, § 9 odst.3 písm. a/ a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, k čemuž náleží i 2 režijní paušály za tyto úkony po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu (další úkony již současný zástupce žalobkyně činil jako obecný zmocněnec). O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 odst.1 o. s. ř. a § 142 odst.1 o. s. ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů, které ji v odvolacím řízení vznikly na soudním poplatku z odvolání.