Výrok
Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje.
Odůvodnění
1. Usnesením soud I. stupně rozhodl takto:
K uspokojení pohledávky zástavního věřitele z notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti sp. zn. [anonymizována dvě slova] [rok], [anonymizována dvě slova] [rok] ze dne 14. 5. 2018 sepsaný [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářkou, uzavřené mezi zástavním věřitelem a [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], se sídlem [adresa] [PSČ] [obec], dne 14 5. 2018, která činí 500.000 Kč na jistině a 29.925,87 Kč na kapitalizovaném úroku za poskytnutí jistiny ve výši 18% ročně od 28. 3. 2019 do 25. 6. 2020 se nařizuje soudní prodej zástavy – motorového vozidla tovární značky [anonymizováno], [registrační značka], [příjmení]: [anonymizováno].
2. Proti tomuto usnesení podal odvolání zástavní dlužník a navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně změnil, a to tak, že návrh na nařízení soudního prodeje zástavy se zamítá, předběžné opatření soudu se ruší a vozidlo se uvolňuje ze soudní úschovy. Namítal skutečnosti, které učinil již předmětem své procesní obrany v průběhu řízení před soudem I. stupně, a to konkrétně, že je vlastníkem vozidla, toto vozidlo provozuje, a to již rok před sepisem notářského zápisu, když kupní smlouva [číslo] kterou se smluvní strany, [právnická osoba], [anonymizováno], jakožto prodávající a on, jakožto kupující, dohodly na prodeji, resp. koupi vozidla, byla uzavřena již 13.4.2017 s tím, že vlastnictví k vozidlu přešlo na kupujícího v den připsání kupní ceny na účet prodávajícího, což nastalo prostřednictví tří plateb, dle ve spise přiložených daňových dokladů (4. 5. 2017 a 2 x 21.7.2017), přičemž notářský zápis byl sepsán až dne 14.5.2018. Namítal, že v daném případě došlo k jednoznačnému porušení elementárních zásad občanského práva, když si [právnická osoba] počínal nepoctivě a protiprávně, když uvedl v omyl jak notáře, který v uvedené věci vykonával činnost orgánu veřejné moci, tak i zástavního věřitele, a to tím, že se nepravdivě vydával za vlastníka vozidla, které využil k zajištění svých vlastních závazků, a to i přesto, že zcela nepochybně věděl o skutečnosti, že vlastníkem vozidla již není. V této souvislosti zdůraznil zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má. Argumentoval, že v řízení zcela bezpochyby vyvrátil vlastnické právo [právnická osoba], [anonymizováno] k zastavenému vozidlu, a to již v době sepsání notářského zápisu, a v návaznosti na toto bylo taktéž jednoznačně vyvráceno, že zástavní smlouva platně a účinně vznikla. [právnická osoba] využila institutu zajištění dluhu zástavou způsobem, ke kterému nebyla oprávněna. Ve světle argumentů procesní ekonomie soudního řízení tvrdil dále, že není možné přistoupit k výkonu rozhodnutí, tj. prodej zástavy. Nakonec uvedl, že v uvedeném sporu se jedná o motorové vozidlo, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného, když vlastnické právo k uvedenému vozidlu není dáno zápisem do registru vozidel, které představuje pouze veřejnoprávní institut pro účely výkonu veřejné správy. Poukázal současně na nedbalé chování zástavního věřitele, který v rámci zajištění pohledávky přijal do zástavy vozidlo přesto, že ho fyzicky neviděl a nemohl tedy být přesvědčen, zdali je [právnická osoba] vlastníkem, resp. držitelem vozidla, ba dokonce, zda uvedené vozidlo je v deklarovaném stavu či vůbec existuje.
3. Zástavní věřitel v písemném vyjádření k podanému odvolání navrhl potvrzení usnesení soudu I. stupně jako věcně správného. V celém rozsahu se ztotožnil s argumentací soudu I. stupně v odůvodnění napadeného usnesení, když zdůraznil zejména fakt, že veškeré výhrady zástavního dlužníka v daném případě mají svůj prostor až v rámci řízení o výkon rozhodnutí, resp. exekučního řízení. Z procesní opatrnosti se však ke všem namítaným argumentům zástavního dlužníka, jenž je přesvědčen o opaku, vyjádřil, a to zejména tak, že zástavní dlužník pomíjí ust. § 1343 odst. 2 OZ, které na danou situaci zcela dopadá, neboť aplikační kritéria uvedeného ustanovení na řešený případ jsou splněny, když zástavní právo bylo sjednáno mezi ním (zástavním věřitelem) a [právnická osoba], [anonymizováno] písemnou smlouvou ve formě notářského zápisu a bylo rovněž zapsáno do rejstříku zástav, vedeného [anonymizována dvě slova] České republiky. [příjmení] totiž v řízení doložil, že byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění [právnická osoba], [anonymizováno] zřídit platně zástavní právo k předmětnému vozidlu, neboť měl k dispozici originál velkého technického průkazu předmětného vozidla, ve kterém byla ke dni 14.5.2018 uvedena jako vlastník [právnická osoba] [anonymizováno] (tato byla v registru vozidel jako vlastník zapsána v období od 25.7.2017 do 9.11.2018). Dále upozornil na fakt, že vozidlo den po uzavření předmětné zástavní smlouvy jistě zhlédla leasingová společnost, v jejíž prospěch byl zřízen zajišťovací převod práva. Konečně upozornil na obsah ust. § 8 OZ, jakožto zásadu, která se s ohledem na neodůvodněnou liknavost zástavního dlužníka se zápisem do registru vozidel obrací proti zástavnímu dlužníkovi.
4. Odvolací soud za souhlasu obou účastnických stran bez nařízení jednání přezkoumal usnesení soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání zástavního dlužníka není důvodné.
5. Soud I. stupně se s nastolenou materií vyrovnal naprosto správným způsobem, v odůvodnění přezkoumávaného usnesení provedl důsledný rozbor všech svých úvah, které jej vedly k přijetí přezkoumávaného usnesení. Odůvodnění usnesení soudu I. stupně je naprosto vyčerpávající, konzistentní, přehledné a nejen pro odvolací soud ale i pro účastníky řízení zcela přezkoumatelné, když soud I. stupně vyložil pravidla mající svůj původ v označených ustanoveních zákona o zvláštních řízeních soudních. Přestože prezentované závěry soudu I. stupně v odůvodnění usnesení jsou zcela přesvědčivé, postavil zástavní dlužník své odvolání na opačném názoru stran možnosti uplatnění svých námitek v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, nerespektujíc procesní úpravu, která jasně odsouvá uplatněné námitky zástavního dlužníka do vykonávacího, resp. exekučního, řízení. Odvolací soud zcela sdílí jednotlivé argumenty soudem I. stupně prezentované, k vyčerpávajícímu odůvodnění přezkoumávaného usnesení nemá skutečně nic, co by chtěl doplnit, příp. naformulovat jinak.
6. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud usnesení soudu I. stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.
7. O náhradě nákladů odvolacího řízení ani odvolací soud nerozhodoval, neboť jak již správně uvedl soud I. stupně, o nákladech řízení se rozhoduje až v rámci řízení vykonávacího, resp. exekučního.