21 Co 268/2024

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že dědičkou po zůstavitelce [jméno FO], zemřelé dne [datum], je žalobkyně (výrok I), žalované 1) a 2) zavázal nahradit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení 32 492 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II) a žalované 1), 2) zavázal společně a nerozdílně nahradit České republice – Okresnímu soudu ve [adresa] na náhradě nákladů řízení 5 967 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Rozhodl tak o žalobě z odkazu učiněného v pozůstalostním řízení, podané soudu I. stupně dne [datum]. O věci rozhodoval opětovně, když jeho předchozí rozhodnutí (rozsudek ze dne 16. 6. 2022, č. j. 8 C 170/2020-117) i rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 18 Co 226/2022) byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3806/2023) a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Důvodem byla nesprávně řešená otázka pasivní věcné legitimace ve sporu o dědické právo, kdy je nutné, aby se sporného řízení účastnili všichni účastníci pozůstalostního řízení, tedy i ti, jež jsou pasivní, sami žalobu z odkazu nepodali a jejich účastenství v pozůstalostním řízení dosud nebylo ukončeno. Ve sporném řízení pak mají postavení nerozlučných společníků (srov. § 91 odst. 2 o. s. ř.). Aplikováno na tuto věc tak žaloba měla směřovat i proti synovi zůstavitelky [Jméno žalované A], narozenému [datum]. Veden tímto závazným právním názorem a s ohledem na úmrtí syna zůstavitelky dne [datum], soud I. stupně pak dále v řízení jednal s jeho nástupci – žalovanými 1) a 2) a [jméno FO] (viz usnesení soudu I. stupně ze dne 14. 6. 2024, č. j. 8 C 170/2020-201). Podané žalobě vyhověl ze stejných důvodů jako ve svém dřívějším rozhodnutí.

2. Proti rozsudku podali odvolání žalovaní 1) a 2) a domáhali se jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Rekapitulovali skutkový průběh sporu, měli za to, že soud I. stupně se omezil pouze na jednu rovinu sporu, a to spor o platnost závěti s akcentem na zdravotní stav zůstavitelky a úroveň jejích rozumových a volních schopností v době sepisu závěti dne [datum], druhou rovinu – výklad právního jednání zůstavitelky pominul a s argumentací žalovaných 1) a 2) se vůbec nevypořádal. Měli za to, že listinou ze dne [datum] nebyl povolán dědic zůstavitelky [jméno FO], nejedná se o závěť. Poukazovali na judikaturu Nejvyššího soudu a názor, že výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, vyjasňovat projevené, nikoli nahrazovat či doplňovat vůli, kterou zůstavitel sice měl, ale projevena nebyla. Absenci povolání dědice nelze nahradit výkladem, šlo by o nahrazení vůle zůstavitelky, která nebyla v závěti projevena. Zmíněnou listinu zůstavitelka vyslovila své přání o tom, jak má být s předmětným bytem naloženo, nejedná se o příkaz a není pro dědice právně závazné. Uvedenou listinou není povolán dědic zůstavitelky, nejedná se o závěť. Nenaplňuje obligatorní náležitosti vyžadované § 1494 o. z. Užívá termín „můj byt“ a vyslovuje pouhé přání, aby byl prodán a výtěžek rozdělen. S jejich argumentací se soud I. stupně nevypořádal, jeho rozsudek soudu I. stupně je v tomto směru nepřezkoumatelný. Je otázkou, jak dospěl k závěru o povolání čtyř dědiců a určení jejich podílů.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku jako správného. Uvedla, že žalovaní v odvolání vznášejí stejné argumenty, které již dříve uplatňovali, pouze je šířeji odůvodňují. Její argumentace se nemění. Námitku žalovaných označila za nedůvodnou, zmíněná listina je vlastnoruční závětí zůstavitelky [jméno FO], naplňuje náležitosti předpokládané § 1494 o. z., zůstavitelka v ní povolala čtyři dědice a určila v nich dědické podíly. Současně určila vykonavatele závěti – žalobkyni. Soud uvedenou věc posoudil správně, v souladu s judikaturou, jeho rozhodnutí je srozumitelně a přezkoumatelně odůvodněno.

4. Žalovaný 3) se k odvolání nevyjádřil.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), subjekty k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek, řízení jeho vydání předcházející, k projednání odvolání svolal jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), u kterého zopakoval dokazování, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných 1) a 2) není důvodné, soud I. stupně o věci samé rozhodl správně a jako takové jeho rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Proti žalovanému 3) žalobu zamítl, v tomto směru rozsudek soudu I. stupně změnil (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

6. V tomto odvolacím řízení nebyly uplatněny žádné nové skutečnosti ani důkazy. Odvolací soud zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) listinou, kterou měl soud I. stupně za závěť, nadepsanou jako „Poslední vůle“, sepsanou vlastní rukou zůstavitelky [jméno FO], datovanou [datum], o obsahu, který je popsán v napadeném rozsudku v jeho odstavci 7, [jméno FO] v něm „vyjadřuje svou poslední vůli“ takto: „Můj byt ve [adresa] bude po mé smrti prodán a po odečtení všech nákladů spojených s vyklizením a prodejem bytu bude finanční obnos rozdělen následovně. Polovina z této sumy připadne mé dceři [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně], z nichž 1 číst připadne mému synovi [Jméno žalované A], nar. [datum] a další 2 třetiny budou rozděleny mezi jeho děti [Jméno žalované B] nar. [Datum narození žalované B] a [Jméno žalované A] ml. nar. [Datum narození žalované A]. Prodejem bytu pověřuje svou dceru [Jméno žalobkyně].“ Následuje uvedení místa sepsání „[adresa] “, data „[datum] “ a podpis zůstavitelky.

7. Nejprve ve vztahu k účastenství žalovaného 3) v tomto řízení. Odvolací soud ve výroku IV tohoto rozsudku žalobu na určení žalobkyně dědičkou [jméno FO] proti žalovanému 3) zamítl, neboť má-li žaloba z odkazu směřovat vůči všem dědicům zůstavitelky (příp. jejich nástupcům), žalovaného 3) za něj považovat nelze. Nástupci pozůstalého syna zůstavitelky [Jméno žalované A] staršího, zemřelého [datum], jsou pouze žalovaní 1) a 2), nikoli žalovaný 3), který dědictví po svém otci [Jméno žalované A] starším po vyrozumění o dědickém právu odmítl a sám žádné potomky nemá (viz usnesení Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]. Podle 1486 o. z. odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl. Jeho dědické právo v důsledku dispozitivního jednání dědice tedy zaniklo, a to se zpětnou účinností ke dni smrti zůstavitele. Jednou učiněné odmítnutí univerzálně platí pro dědění z jakéhokoli titulu, v tomto směru nelze souhlasit s argumentací uvedenou v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně v odstavci 6. Následkem odmítnutí dědictví je, že tato osoba přestává být účastníkem řízení o pozůstalosti, jeho účast není třeba formálně ukončovat. Přestává být osobou, o níž lze mít za to, že je zůstavitelovým dědicem. Tohoto řízení se tedy účastní nadbytečně, vzhledem k tomu, že není dědicem zůstavitelky (jejího pozůstalého syna), není ani pasivně věcně legitimován, a proto nezbylo než proti němu žalobu zamítnout.

8. Soud I. stupně učinil správná skutková zjištění o tom, že [jméno FO] zemřela dne [datum], zanechala přitom dvě závěti. První ze dne [datum], sepsanou formou notářského zápisu, ve které nemovitosti v [adresa] odkázala své dceři – v tomto řízení žalobkyni, ostatní majetek stejným dílem svým vnukům – žalovaným 1) a 2), svému synovi [Jméno žalované A] staršímu neodkázala nic. Vzhledem k tomu, že výše zmíněné nemovitosti byly převedeny ještě za života zůstavitelky, v případě, že by tato závěť byla jediným platným pořízením pro případ smrti, nebyla by žalobkyně dědičkou své matky. O další listině ze dne [datum], nadepsané jako „Poslední vůle“, je pojednáno shora. Žádný z dědiců (žalobkyně ani žalovaní 1) a 2) dědictví neodmítl. Platnost ani pravost závěti ze dne [datum] nebyla popřena. U listiny ze dne [datum] žalovaní 1) a 2) namítli její neplatnost, jednak pro nezpůsobilost zůstavitelky takto jednat a dále i pro absenci obsahových náležitostí, jež platná závět vyžaduje, Anonymizováno9. Jak již odvolací soud uvedl ve svém dřívějším rozhodnutí sp. zn. 18 Co 226/2022, usnesením [název soudu] vydaným pozůstalostním řízení dne [datum], č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci [datum], bylo uloženo pozůstalé dceři a závětní dědičce – žalobkyni, aby ve stejné lhůtě proti závětním dědicům, tj. vnukovi a vnučce zůstavitelky v tomto řízení – podala žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitelky. Žaloba v této věci byla podána [datum]. Z hlediska lhůty uvedené v § 170 odst. 1 z. ř. s. se tak stalo včas. Ve vztahu k okruhu účastníků učinila žalobkyně procesní úkon (podání ze dne [datum], č. l. 199 spisu), soud I stupně následně usnesením ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], připustil vstup žalovaných do řízení jako nástupců zemřelého syna zůstavitelky [Jméno žalované A] staršího. O účastenství žalovaného 3) bylo pojednáno výše, v odstavci 7. odůvodnění tohoto rozsudku.10. Ve vztahu k námitce neplatnosti listiny ze dne [datum] z důvodu nezpůsobilosti zůstavitelky učinit pořízení pro případ smrti odvolací soud pro stručnost odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku jeho odstavce 9 až 12 a 18 a také na své předchozí rozhodnutí, jeho odstavec 10, na jehož závěrech nemá ani nyní co měnit, a z nichž vyplývá, že zůstavitelka byla v březnu 2015 z hlediska úrovně svých ovládacích a rozpoznávacích schopností způsobilá učinit pořízení pro případ smrti.11. Podle § 1494 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.12. Podle odst. 2 téhož ustanovení závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.13. Mezi formální náležitosti závěti, která ji odlišuje od jiných jednostranných právních jednání pro případ smrti, patří i to, že je jí ustanoven dědic. Pokud jde o povolání dědice, musí být z obsahu závěti zjistitelné, které určité osobě má zůstavený majetek připadnout. Podíl na pozůstalosti lze vymezit i ve vztahu k určité části věci či poměrem více dědicům. Obligatorní náležitosti každé závěti tedy je ustanovení dědice, a to buď k pozůstalosti jako celku, nebo k podílu na pozůstalosti, jímž se zakládá dědická posloupnost. Podíl na pozůstalosti může zůstavitel stanovit zlomkem nebo procentem z celé pozůstalosti.14. Listinu ze dne [datum] odvolací soud hodnotí podle jejího obsahu jako závěť, a to psanou vlastní rukou zůstavitelky, která k takovému jednání, jak vyplynulo z výše uvedeného (zejména znalecký posudek a výslech znalce), že zůstavitelka zůstavuje, byť formulačně ne zcela obratně, v této listině uvedeným osobám podíl na pozůstalosti, a to v poměrech ½ žalobkyni a pak dále 1/3 žalovanému 1), žalované 2), zemřelému synovi [Jméno žalované A], tedy dědice povolává a určuje, v jakých poměrech si mají rozdělit výtěžek z prodeje bytu, tedy lze mít za to, že stanoví i podíl na pozůstalosti těchto osob. To, že se jedná o závěť lze dovodit jednak z nadpisu listiny jako „Poslední vůle“, tak i z užití následných slov „vyjadřuji svoji poslední vůli“, jež se jako ustálené spojení obvykle užívají, když člověk činí pořízení pro případ smrti v podobě závěti o tom, jak má být naloženo, resp. komu má po jeho smrti připadnout jeho majetek, či jemu odpovídající majetková hodnota. Z obsahu listiny je i zřejmé, koho zůstavitelka ze svých rodinných příslušníků povolává k dědění. Není tak důvodná odvolací námitka o absenci povolání dědiců. nejedná se ani o nahrazování či doplňování vůle, která v listině projevena nebyla. Uvádí-li, jak má být naloženo s bytem a v jakých poměrech se plnění má dědicům dostat, je třeba uvedené vyložit jako stanovení poměru či podílu jednotlivých jí zmíněných osob na pozůstalosti. Záměrem zůstavitelky tedy i podle názoru odvolacího soudu bylo povolat tyto subjekty dědění, nikoli učinit odkaz či vyslovit (nezávazné) přání. V takovém případě by pak k dědění došlo podle závěti z roku [Anonymizováno], podle které s ohledem na to, že nemovitost v ní zmíněnou již zůstavitelka nevlastnila, by žalobkyně nenabyla ničeho, což ani neodpovídá tomu, že se právě žalobkyně měla postarat o rozdělení výtěžku, ani jejímu dalšímu jednání souvisejícímu s darováním a zejména zpětným převodem bytové jednotky mezi zůstavitelkou a jejím vnukem v průběhu roku [Anonymizováno]. Z ničeho nelze dovodit, že by úmyslem zůstavitelky bylo žalobkyni z dědění zcela vynechat (jak by tomu bylo při výkladu nabízeném žalovanými), nejsou zde ani žádné jiné skutečnosti, jež by k tomu dávaly důvod. Odvolací soud tak nemá důvod k odlišnému hodnocení obsahu a významu listiny, než který učinil ve svém dřívějším rozhodnutí (viz odstavec 11) a jež učinil i soud I. stupně v odstavci 21 odůvodnění napadeného rozsudku. Neztotožňuje se ani s námitkou jeho nepřezkoumatelnosti za situace, kdy byť stručné odůvodnění žalovaným umožnilo vystavět proti němu svoji odvolací argumentaci (uplatnit odvolací důvody a vymezit, v čem rozhodnutí považují za nesprávné). Ze všech těchto důvodů považuje odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaný 1) a 2) za správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.15. K potvrzení rozsudku jako správného došlo i ve výroku III o náhradě nákladů řízení státu, na jeho odůvodnění v odstavci 24 lze proto pro stručnost odkázat.16. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) soud I. stupně rozhodl správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. podle poměru úspěchu, kdy úspěšné žalobkyni náleží náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Pokud jde o jejich skladbu a výši, lze rovněž odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku (odstavec 22) s tím, že soud I. stupně opomenul do těchto zahrnout ztrátu času za cestu k jednání za 6 půlhodin po 100 Kč a cestovné ve výši 1 144 Kč a k němu odpovídající náhradu daně z přidané hodnoty. Z těchto důvodů pak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II změnil tak, že na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně žalované 1) a 2) zavázal zaplatit žalobkyni 34 603 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně – advokáta.17. Soud I. stupně všechny náklady řízení úspěšné žalobkyně zavázal zaplatit žalované 1) a 2) (viz výrok II napadeného rozsudku); žalovaného 3) pro jeho procesní postoj, kdy žalobě neodporoval (viz odstavec 23 odůvodnění napadeného rozsudku), pominul. Formálně chybějící nákladový výrok tak ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) napravuje až nyní odvolací soud, který s ohledem na zamítavé rozhodnutí a skutečnost, že žalovanému 3) podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, vyslovil, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.18. Ve výroku III pak podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. zavázal žalované 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit i v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 10 013,79 Kč. Ta představuje náklady vzniklé žalobkyni v tomto odvolacím řízení za zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci – 1. písemné vyjádření k odvolání ze dne [datum] – v sazbě mimosmluvní odměny 2 500 Kč a jeden režijní paušál 300 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k), § 13 odst. 1, 4 a. t., ve znění účinném do 31. 12. 2024), a 2. účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] v sazbě mimosmluvní odměny 3 700 Kč a 450 Kč režijní paušál (§ 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g), § 13 odst. 1, 4 a. t., ve znění vyhl. č. 258/2024 Sb.), cestovné ze sídle advokáta ve [adresa] a zpět ve výši 1 325,86 Kč (osobním automobilem tovární značky [Anonymizováno], RZ [SPZ], palivo motorová nafta, ujetá vzdálenost 172 km – základní náhrada 997,60 Kč /177 km x 5,80 Kč/ a náhrada za spotřebované pohonné hmoty 328,26 Kč /172 km x 5,5l/100km x 34,70 Kč/l MN); vše podle vyhl. č. 475/2024 Sb. To vše navýšené o 21% náhradu daně z přidané hodnoty, které je zástupce žalobkyně plátcem, představující částku 1 737,93 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 10 013,79 Kč byli žalovaní zavázáni zaplatit žalobkyni s ohledem na jejich hmotněprávní postavení nerozlučných společníků společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobkyně – advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).