27 CO 168/2021

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 014,69 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do požadovaných 8,05% úroků z prodlení ročně z částky 13 014 Kč od 26. 4. 2016 do 29. 3. 2019 žalobu zamítl (II. výrok), a dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 252 Kč (III. výrok), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobce se svého nároku domáhal na základě smlouvy o zápůjčce, kterou právní předchůdce žalobce [právnická osoba], ID: C [číslo], poskytl žalované finanční prostředky ve výši 16 000 Kč, kdy se žalovaná zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit nejpozději do 25. 4. 2016. V úhrnu žalovaná na pohledávku žalobce uhradila 2 985,31 Kč. Poskytnutá zápůjčka měla s ohledem na postavení poskytovatele a žalované povahu spotřebitelského úvěru (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále také„ ZSÚ-II“). Soud prvního stupně, s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu a tvrzení žalobce, že nedisponuje žádnými informacemi o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce ověřil úvěruschopnost žalované, uzavřel, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba], ID: C [číslo], své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí nedostál, a smlouva je proto neplatná (§ 9 odst. 1 ZSÚ-II).

2. Proti části rozsudku, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, podala včas odvolání žalovaná. Zdůraznila, že s žalobcem v roce 2019 uzavřela dohodu o narovnání, jejíž součástí byl splátkový kalendář, dle kterého měla měsíčně splácet 300 Kč. V souladu s touto dohodou o narovnání zaplatila první dvě splátky. Poté byla kontaktována žalobcem, aby dále nic neposílala, protože platba nebyla připsána. Na pokyn žalobce proto přestala splátky hradit. Žalovaná v odvolání opakovaně poukazovala na svoji špatnou finanční situaci matky samoživitelky na mateřské dovolené. Její příjmy sestávají jen z příspěvků, dluh proto není schopna zaplatit jednorázově. Proto žádá o stanovení splátkového kalendáře.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že si není vědom tvrzené dohody o narovnání uzavřené s žalovanou. Nicméně souhlasil se stanovením splátkového kalendáře ve výši 1 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do lhůty k plnění, bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v řízení zahájeném dne 25. 4. 2019 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 13 014,69 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 13 014 Kč od 26. 4. 2016 do zaplacení. Z prohlášení žalované o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, předloženého v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud zjistil, že žalovaná je svobodná a sdílí domácnost se svojí nezletilou dcerou, vůči které má vyživovací povinnost. Momentálně je na mateřské dovolené, nemá příjmy z podnikání ani ze závislé činnosti. Jejími jedinými příjmy jsou: rodičovský příspěvek 6 977 Kč, přídavky na dítě 1 130 Kč, doplatek na bydlení 2 921 Kč a příspěvek na bydlení 8 215 Kč; celkem 19 243 Kč. Uvedla, že nemá žádný hodnotný movitý či nemovitý majetek, na bydlení měsíčně vynakládá částku 15 770 Kč a dále splácí [právnická osoba] dluh ve výši 30 000 Kč částkou 200 Kč měsíčně. Dle vlastního vyjádření je ve své současné finanční situaci schopná žalobci měsíčně splácet částku 200 Kč.

6. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

7. V daném případě odvolací soud neshledal za vhodné dle citovaného ustanovení určit žalované delší lhůtu k plnění nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách. V prvé řadě odvolací soud uvádí, že obecně zastává názor, že výše splátek stanovená dle § 160 odst. 1 o. s. ř. soudem by neměla být nižší, než výše splátek sjednaných mezi účastníky sporu ve smlouvě. V daném případě bylo mezi účastníky sjednáno splácení měsíční splátkou ve výši 12,5 % celkového dluhu, minimálně však 1 000 Kč. Dle výkazů (čl. 28-33), které doložil žalobce, se výše měsíční splátky pohybovala okolo částky 2 000 Kč. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované souhlasil se splátkovým kalendářem s měsíčními splátkami ve výši 1 500 Kč. Žalovaná navrhovala splátky ve výši 200 Kč měsíčně. Soudní praxí je pro zaplacení dluhu ve splátkách obecně považována za přiměřenou lhůta dvou let. Žalovanou navrhovanou měsíční splátkou by ke splacení dluhu však došlo až po bezmála sedmi letech. Celková výše dluhu ke dni rozhodování odvolacího soudu (včetně nákladů řízení) činí cca 18 800 Kč, a na jeho splacení v průběhu dvou let by bylo nutno žalované stanovit měsíční splátku minimálně ve výši 800 Kč. Je nasnadě, že s ohledem na osobní, majetkové a výdělkové poměry nelze žalovanou k tak vysoké měsíční splátce (800 Kč a už vůbec ne žalobcem navrhovaným 1 500 Kč) zavázat. Dle názoru odvolacího soudu proto bude nejúčelnější, když se o způsobu úhrady přisouzených částek rozhodne až v rámci případného výkonu rozhodnutí, když v rámci exekuce musí být brán zřetel na ekonomickou situaci a možnosti povinné (žalované). Současně však má žalovaná i nadále možnost pokusit se dohodnout s žalobcem na splátkovém kalendáři mimosoudně.

8. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených částech I. a III. výroku, kterými bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, jako věcně správný.

9. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v odvolacím řízení úspěšná, a proto by byla povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení za jeden úkon právní služby – vyjádření k odvolání. I když má účastník v řízení z procesního hlediska plný úspěch, je soud povinen zabývat se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení účelností jednotlivých úkonů účastníka (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). Jinak řečeno, přiznat lze pouze náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Ústavní soud také vyložil, že na posuzování účelnosti nákladů právního zastoupení nelze rezignovat a rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastníka zastupuje advokát (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11). V posuzovaném případě se proto odvolací soud účelností nákladů řízení vynaložených žalobcem zabýval a účelnými je neshledal. Žalovaná v rámci svého odvolání poukazovala na oběma účastníky podepsanou dohodu o narovnání, dle které byla oprávněna žalobci dluh splácet po 300 Kč měsíčně (dohodu s odvoláním také předložila). Obsahem žalobcova vyjádření k odvolání žalované bylo pouhé konstatování, že takový dokument nemá ve své databázi, a proto si ho není vědom. Dle názoru odvolacího soudu nelze takové vyjádření co do obsahu hodnotit jako účelné bránění práva v odvolacím řízení a úkon, za který by bylo možno přiznat náhradu nákladů řízení. S přihlédnutím k výše uvedenému proto odvolací soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.