27 CO 189/2021

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 451 859,96 Kč (z toho jistina 410 155,47 Kč, úroky kapitalizované za období od [datum] do [datum] částkou 28 716,27 Kč a úroky z prodlení kapitalizované za období od [datum] do [datum] částkou 12 988,22 Kč) s příslušenstvím (15,9% úroky a 10% úroky z prodlení z dlužné jistiny 410 155,47 Kč od [datum] do zaplacení) s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru, kterou se žalovaným uzavřel dne [datum] (úvěrový účet č. [bankovní účet]). Jednalo se o účelový úvěr, určený na konsolidaci předchozího úvěru, nezajištěný, s pravidelnými měsíčními splátkami. Před uzavřením smlouvy prověřoval žalobce úvěruschopnost žalovaného, byl vyhodnocen jako úvěruschopný. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s 15,9% úroky (pevná, neměnná sazba) splácet měsíčními splátkami ve výši 7 323 Kč počínaje [datum] (poslední splátka ve výši 3 402 Kč měla být splatná [datum]). Dále se žalovaný zavázal k placení poplatků, a to za přijetí, posouzení a vyhodnocení žádosti o úvěr (ve výši 4 151 Kč), za vedení účtu a případně za doplňkové služby, budou-li sjednány. Úvěr byl žalovaným vyčerpán v plné výši dne [datum], a to částkou 199 628,19 Kč určenou ke splacení konsolidovaného úvěru (účet č. [bankovní účet]) a částkou 215 538,81 Kč převodem na účet č. [bankovní účet]. Upomínkou ze dne [datum] byl žalovaný upozorněn na dluh po splatnosti ve výši 7 908 Kč, rovněž tak upomínkou ze dne [datum]. Upomínkou ze dne [datum] byl žalovaný upozorněn na dluh po splatnosti ve výši 25 824 Kč a vyzván k jeho zaplacení do [datum] s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Jelikož žalovaný dluh ve stanovené lhůtě nezaplatil, přistoupil žalobce k zesplatnění, což žalovaném oznámil dopisem ze dne [datum]. Dne [datum] žalobce zaúčtoval na dluh poslední splátku žalovaného ve výši 8 000 Kč.

2. Na výzvu soudu doplnil žalobce svá skutková tvrzení týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy. Uvedl, že vycházel z prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, které přezkoumal. Využil přitom jak veřejně dostupné informace (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb. a údaje Českého statistického úřadu o průměrných výdajích obyvatelstva), tak i údaje evidované v databázích CCB (NRKI a BRKI), a tyto porovnal s údaji jemu známými (např. z výpisu z účtu žalovaného). Porovnal příjmy i výdaje žalovaného, výši existujících úvěrových splátek, zhodnotil jeho dosavadní platební morálku a přihlédl k celkovému úvěrovému zatížení žalovaného. Žalobce dále dodal, že úvěr byl žalovanému poskytnut přes pobočkovou síť v rámci tzv. kreditní linky na základě příjmu doloženému k předchozí úvěrové žádosti (ze dne [datum]), potvrzení o příjmu ze dne [datum] a na základě předchozích transakcí na účtu žalovaného. V úvěrové žádosti žalovaný deklaroval příjem 14 383 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti pak žalobce vycházel z průměrné měsíční mzdy, která mu došla na účet (14 761 Kč). Své životní náklady žalovaný uvedl ve výši 2 500 Kč, což žalobce pro posouzení úvěruschopnosti korigoval a na základě interního ekonomického modelu, který zohledňuje konkrétní situaci žalovaného (typ bydlení – byt; rodinný stav – svobodný; počet osob v domácnosti – sám), a dále vychází z dat Českého statistického úřadu a je pravidelně revidován. Výši životních nákladů žalovaného tak žalobce stanovil na 6 386 Kč měsíčně. Žalovaný v prohlášení neuváděl, že by měl nějakou splátkovou povinnost. Žalobce tuto skutečnost ověřoval a zjistil, že v době poskytnutí projednávaného úvěru měl žalovaný aktivní jeden závazek s měsíční splátkou 3 758 Kč, který však měl být novým úvěrem konsolidován. Po porovnání příjmů žalovaného (14 761 Kč) a výše splátky sjednávaného úvěru (7 323 Kč) dospěl žalobce k závěru, že volné prostředky žalovaného jsou představovány částkou 7 438 Kč, což je vzhledem k jeho životním nákladům částka dostatečná. V době sjednávání úvěrové smlouvy tedy neměl žádný důvod pochybovat o schopnosti žalovaného úvěr splatit.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 255 116,65 Kč s 9% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok), co do částky 196 743,31 Kč s 10% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, 1% úroků z prodlení z částky 451 859,96 Kč od [datum] do zaplacení a 15,9% úroků z částky 451 859,96 Kč od [datum] do zaplacení, žalobu zamítl (II. výrok) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 169 Kč (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru o žalobcem tvrzeném obsahu, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 415 167 Kč. Žalovaný nehradil sjednané měsíční splátky řádně, poslední zaplatil dne [datum], celkem však žalobci zaplatil 160 050,35 Kč. Dopisem ze dne [datum] žalobce z důvodu prodlení se zaplacením splátek dluh zesplatnil (výše dluhu činila 420 832 Kč). Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobcem v době před uzavřením smlouvy a zjistil, že žalobce při něm vycházel ze žalovaným vyplněné žádosti o poskytnutí úvěru ze dne [datum], kterou žalovaný žádal žalobce o poskytnutí úvěru ve výši 70 000 Kč. V této žádosti žalovaný uvedl, že je svobodný, žije sám v obecním bytě a dosáhl základního vzdělání. Je zaměstnán od [datum] na dobu neurčitou u [nemocnice], p. o., jeho průměrný měsíční příjem činí 14 383 Kč a měsíční výdaje 2 500 Kč, žalobce při posuzování úvěruschopnosti přitom vycházel z výdajů (výše životních nákladů žalovaného) ve výši 6 386 Kč. Soud prvního stupně v této souvislosti žalobci vytkl, že při posuzování úvěruschopnosti měl zohlednit skutečnou výši výdajů žalovaného představovaných přinejmenším nájemným (vzhledem k uvedenému druhu bydlení) a výše splátek jiného existujícího úvěru poskytnutého žalovanému žalobcem (úvěr ve výši 200 000 Kč, který žalobce žalovanému poskytl v březnu 2018 a na který žalovaný splácel měsíčně 3 513 Kč). Dle soudu prvního stupně měl žalobce současně vzít v úvahu způsob, jakým žalovaný hospodařil (zřejmý z výpisů z běžného účtu žalovaného) – žalovaný každý měsíc vybral z účtu v hotovosti téměř celou mzdu a jeho účet poté vykazoval záporný zůstatek nebo zůstatek nepostačující na zaplacení měsíčních splátek. Z výpisů z účtu žalovaného pak nejsou zřejmé ani žádné úspory, které by bylo možno na případné splácení nového úvěru použít. Dodal, že pokud by žalobce při posuzování úvěruschopnosti skutečně vycházel z výdajů stanovených na základě statistických dat ve výši 6 386 Kč, pak při zaplacení sjednané měsíční splátky úvěru 7 323 Kč by žalovanému měsíčně zůstávala rezerva 1 000 Kč, což je částka pro běžný život naprosto nedostačující. Za takové situace by žalovaný v případě vzniku nenadálých výdajů nebo neočekávaných situací (např. snížení příjmu v důsledku pracovní neschopnosti) úvěr nebyl schopen splácet. Rovněž zjištění, že žalovaný dosáhl pouze základního vzdělání by pro žalobce mělo být signálem pro pečlivější postup. Soud prvního stupně rovněž poukázal na to, že žalobce posuzoval otázku úvěruschopnosti na podkladě výše uvedených částek v souvislosti se žádostí o úvěr ve výši 70 000 Kč, nyní posuzovaný úvěr však byl poskytnut ve výši 415 167 Kč a posuzované poměry žalovaného jsou pro poskytnutí takového úvěru naprosto nedostačující. Soud prvního stupně se také pozastavil nad tím, že nyní posuzovaný úvěr měl být žalovanému poskytnut za účelem refinancování již dříve poskytnutého úvěru ve výši 200 000 Kč, posuzovaný úvěr však o více než 200 000 Kč tento účel, pro který měl být poskytnut, přesahuje. Uzavřel, že vzhledem k poměrům žalovaného nemohl žalobce jako obezřetný poskytovatel úvěru hodnotit žalovaného jako způsobilého přijmout úvěr ve výši 415 167 Kč. Posuzovaný vztah mezi žalobcem a žalovaným po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a dále pod režim zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), kdy poukázal zejména na povinnost žalobce (jako poskytovatele úvěru) zakotvenou v § 86 ZSÚ-III, tj. poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a na důsledky při nesplnění této povinnosti uvedené v § 87 odst. 1 ZSÚ-III (neplatnost smlouvy). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce by v daném případě při pečlivém hodnocení jemu známých okolností musel mít pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a pokud mu úvěr za takové situace přesto poskytl, jednal v rozporu se zákonem a uzavřená smlouva je proto absolutně neplatná (§ 588 občanského zákoníku). Neplatnost smlouvu stíhá od samého počátku, proto není možné učinit žádný závěr o tom, že by mezi stranami došlo k platnému sjednání jakýchkoli souvisejících plateb (úroky či poplatky). Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 415 167 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku), které je povinen vrátit. Žalovaný žalobci v rámci splátek zaplatil celkem 160 050,35 Kč, zbývá mu tedy povinnost vrátit 255 116,65 Kč, a to společně s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] (datum poslední splátky) do zaplacení (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 196 743,31 Kč, úroků a úroků z prodlení žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. Proti II. a III. výroku rozsudku podal žalobce odvolání. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, který spatřován v tom, že žalobce údajně neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně a dostatečně pečlivě. Vyslovil přesvědčení, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného postupoval striktně podle požadavků zákona a vyvinul maximální úsilí o zjištění příjmů, skutečných potřeb a nutných výdajů žalovaného. Zopakoval veškerá svá skutková tvrzení týkající se zjišťování a ověřování výše příjmu žalovaného, stejně jako svá skutková tvrzení týkající se stanovení výše výdajů žalovaného. Dodal, že výši měsíční splátky 3 513 Kč úvěru (č. ú. [bankovní účet]) do výpočtu úvěruschopnosti žalovaného nezahrnoval, neboť tento úvěr měl být (a byl) zcela konsolidován nově poskytnutým úvěrem. Splátkové zatížení žalovaného proto do budoucna bylo tvořeno pouze splátkou nově poskytnutého úvěru ve výši 7 323 Kč. Za tohoto stavu měl žalovaný nad rámec nutných životních nákladů (6 386 Kč) a splátek (7 323 Kč) měsíčně z příjmu 14 761 Kč k dispozici volné prostředky ve výši 1 052 Kč, a tudíž žalobce neměl důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr řádně splatit. Žalovaný tak ve smyslu § 82 ZSÚ-III (pozn. odvolacího soudu: žalobce měl zřejmě na mysli § 86 ZSÚ-III) splňoval zákonem stanovené podmínky úvěruschopnosti. Žalobce rovněž zpochybňoval názor soudu týkající se vztahu zjištěné úrovně nejvyššího dosaženého vzdělání žalovaného (základní) a míry jeho finanční gramotnosti. Nesouhlasil ani s názorem soudu prvního stupně, kdy hodnotil způsob hospodaření žalovaného na základě vývoje zůstatků na jeho účtu, a to zejména za situace, kdy běžný účet je ze své podstaty určen k platebnímu styku a nikoli ke spoření, není tedy výjimečné, že klient udržuje zůstatek na účtu co nejnižší. Navrhl proto, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a žalovanému dále uloží povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 075 Kč a řízení odvolacího ve výši 9 838 Kč, popř. aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k jednání odvolacího soudu se nedostavil.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není ve své podstatě důvodné.

8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě nebyla úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy řádně prověřena (zejména pokud jde o výdajovou stránku), a dodává, že z dokladů předložených žalobcem ani nevyplývá, že by v rámci hodnocení žalovaného jako budoucího klienta mohl vycházet z předpokladu, že z jeho finanční situace vyplývalo, že by měl být schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 ZSÚ-III). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně v tomto směru i s jeho posouzením se tak odvolací soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Odvolací soud se zcela ztotožňuje zejména se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem zjištěné volné prostředky ve výši cca 1 000 Kč nad rámec žalobcem stanovených životních nákladů žalovaného 6 386 Kč (přitom navýšení těchto nákladů žalobcem bylo, dle názoru odvolacího soudu, zcela namístě) a výše sjednané splátky 7 323 Kč, jsou vzhledem ke zjištěnému průměrnému příjmu žalovaného 14 761 Kč naprosto nedostatečné pro to, aby bylo možno bez obav uzavřít, že žalovaný bude schopen úvěr splácet i v případě vzniku nenadálých výdajů nebo neočekávaných situací. Soud prvního stupně naprosto správně poukazoval na to, že v posuzovaném případě byl žalovanému úvěr poskytnut na základě stejných dokladů, jaké předložil k žádosti o dřívější úvěr na 70 000 Kč z března 2018 (přitom mu žalobce fakticky poskytl úvěr ve výši 200 000 Kč), kdy o čtyři měsíce později poskytl žalovanému úvěr více než dvakrát tak vysoký.

9. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl řádný a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Úvěr žalovanému tedy neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Pro úplnost odvolací soud znovu opakuje, že z dokladů předložených žalobcem ani nevyplývá, že by v rámci hodnocení žalovaného jako budoucího klienta mohl vycházet z předpokladu, že z jeho finanční situace vyplývalo, že by měl být schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 ZSÚ-III).

10. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, pokud žalobci přiznal nárok odpovídající částce, kterou žalobce žalovanému vyplatil ponížené o to, co žalovaný žalobci v rámci splácení zaplatil. Pochybil však, nepřiznal-li žalobci z této částky i žalobou požadované úroky z prodlení v sazbě 10 % ročně.

11. Dle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném ke dni [datum], výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Z databáze ČNB ohledně vývoje dvoutýdenní repo sazby [webová adresa]) vyplývá, že k datu [datum] (první den kalendářního pololetí) činila tato sazba 2 % ročně. Žalobcem v žalobě požadované 10% úroky z prodlení od data [datum] jsou tedy zcela v souladu se zákonnou sazbou (2 % + 8) a nebyl žádný důvod pro jejich snížení na soudem prvního stupně přiznanou sazbu 9 % ročně (konkrétní důvod, proč k takovému snížení soud prvního stupně přistoupil z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmý není).

14. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 o. s. ř. částečně změnil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně a I. výrokem rozsudku soudu prvního stupně přiznané příslušenství o jeden procentní bod navýšil (I. výrok tohoto rozsudku).

15. Podle § 219 o. s. ř. potvrdil odvolací soud zamítnutí žaloby ve zbylé části (II. výrok tohoto rozsudku) s tím, že formulací potvrzujícího výroku (tzv. v tomto znění) napravil pochybení soudu prvního stupně, který svojí formulací II. zamítavého výroku rozsudku fakticky zamítl více, než bylo požadováno žalobou. Žalobce se žalobou totiž domáhal zaplacení:
i) částky 451 859,96 Kč
-) jistina 410 155,47 Kč,
-) úroky 28 716,27 Kč (kapitalizované za období od [datum] do [datum]),
-) úroky z prodlení 12 988,22 Kč (kapitalizované za období od [datum] do [datum]);
ii) 15,9% úroků z částky 410 155,47 Kč (jistina) od [datum] do zaplacení;
iii) 10% úroků z prodlení z částky 410 155,47 Kč (jistina) od [datum] do zaplacení.
Rozsudkem soudu prvního stupně (I. výrok) bylo žalobě vyhověno co do
i) částky 255 116,65 Kč (z jistiny) a
ii) 9% úroků z prodlení z částky 255 116,65 Kč od [datum] do zaplacení (v této části výroku je tedy zahrnuta i část úroků z prodlení v žalobě kapitalizovaných částkou 12 988,22 Kč).
Odvolací soud částečně změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobci přiznal právo i na další 1% úroků z prodlení z částky 255 116,65 Kč od [datum] do zaplacení (tím je tedy vypořádána celá v žalobě kapitalizovaná částka (12 988,22 Kč) úroků z prodlení za dobu od [datum] do [datum]).
S ohledem na žalobou uplatněné nároky tak k zamítnutí zbývá už jen (a proto odvolací soud zamítnutí v tomto rozsahu potvrdil, když vše ostatní, o čem soud prvního stupně ve II. výroku svého rozsudku rozhodoval již je nad rámec žaloby):
i) částka 155 038,82 Kč (jistina 410 155,47 Kč – přiznaných 255 116,65 Kč = 155 038,82 Kč);
ii) kapitalizované úroky 28 716,27 Kč;
iii) 15,9% úroky z částky 410 155,47 Kč od [datum] do zaplacení;
iv) 10% úroky z prodlení z částky 155 038,82 Kč od [datum] do zaplacení.

16. Dle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodoval odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce nebyl v řízení zcela úspěšný, soud proto v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. posuzoval míru úspěchu účastníků ve věci. Vycházel přitom z hodnoty předmětu řízení stanoveného jako součet žalobou uplatněné částky 451 859,96 Kč s příslušenstvím (15,9% úroky z částky 410 155,47 Kč kapitalizované za období od [datum] do [datum] (vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) částkou 42 523,57 Kč a 10% úroky z prodlení z částky 410 155,47 Kč kapitalizované za období od [datum] do [datum] (vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) částkou 26 744,38 Kč); tj. z celkové částky předmětu řízení ve výši 521 127,91 Kč. Žalobce byl v řízení úspěšný co do částky 255 116,65 Kč a 10% úroků z prodlení z částky 255 116,65 Kč od [datum] do zaplacení (kapitalizováno do [datum] částkou 24 713,67 Kč); tj. celkem 279 830,32 Kč, což odpovídá 53,7 % celkového předmětu řízení. V části žalobou uplatněného nároku, která byla zamítnuta (v rozsahu 46,3 % celkového předmětu řízení) náleží procesní úspěch straně žalované. V řízení úspěšnějšímu žalobci proto odvolací soud přiznal právo na náhradu poměrné části všech účelně vynaložených nákladů v rozsahu 7,4 %. Celkové žalobcem účelně vynaložené náklady jsou přitom představovány:
a) zaplaceným soudním poplatkem ve výši 18 075 Kč;
b) náhradou nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (podaná žaloba);
celkem tedy 18 375 Kč. Z toho 7,4 % činí 1 359,75 Kč (III. výrok rozsudku). Všechny tyto náklady odvolací soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudem prvního stupně úspěšnějším žalobcem a dodává, že neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce byl z procesního hlediska se svým odvoláním úspěšný jen ve velmi nepatrné části, z procesního hlediska tedy úspěch v odvolacím řízení náleží straně žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady odvolacího řízení vznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (IV. výrok tohoto rozsudku).