27 CO 24/2021

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 3 051 663,20 Kč s příslušenstvím (I. výrok), žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (II. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení (III. výrok). Výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou odůvodnil odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že důvody hodné zvláštního zřetele shledal ve zjištění, že na vzniku sporu měli výrazný podíl oba účastníci řízení. Žalobcův podíl viny na vzniku sporu spatřoval v tom, že se ani v obecné rovině nevěnoval prověření úvěruschopnosti žalované. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy o meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] (tj. ke dni 25. 7. 2013), sice žalobci povinnost prověřovat schopnost žalované splácet úvěr neukládal, přesto dle názoru soudu bylo takové prověření namístě z hlediska obecné zákonné povinnosti předcházet škodám (jednalo se o úvěr ve výši 3 000 000 Kč, který si brala v té době 22letá dívka, která nikdy dřív nepracovala). Na straně žalované poukazoval na to, že při jednání o uzavření smlouvy nezachovala ani elementární úroveň opatrnosti a smlouvu, kterou jí daly cizí osoby podepsat, si ani nepřečetla. Tím by totiž velmi jednoduše zjistila, že se nejedná o tvrzenou půjčku na 10 000 Kč, ale o úvěr na 3 000 000 Kč, který je poskytován na její jméno. Do této situace se žalovaná dostala sama vlastní vinou a ničeho na tom nemůže změnit ani drogová závislost žalované či případný vliv drog v době podpisu smlouvy, jelikož ze znaleckého posudku vyplynulo, že její rozpoznávací schopnost zůstala zachována. Soud prvního stupně proto uzavřel, že vzhledem ke všem v soudním řízení zjištěným okolnostem případu by bylo vůči žalobci velmi nespravedlivé, aby byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení, neboť v době podání žaloby skutečnosti, pro jejichž existenci byla žaloba zamítnuta, nemohl předvídat, a jiná možnost než domáhat se svého nároku soudní cestou, mu nezbývala.

2. Proti II. výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalovaná. Vytkla soudu prvního stupně, že dostatečně řádně neposoudil všechny okolnosti projednávané věci, včetně možného dopadu přiznání či nepřiznání náhrady nákladů na každého z účastníků řízení. Poukazovala na to, že v řízení byla úspěšná ze 100 % a vyslovila nesouhlas s paušalizací postavení obou stran z hlediska jejich zavinění na celé skutkové situaci. Je přesvědčena, že na žalobce je třeba hledět jako na stavební spořitelnu s více než milionem klientů a na ni jako na„ bílého koně, jejíž vůli jako osoby drogově závislé ovlivňovaly osoby, které jako organizovaná skupina spáchaly na úkor žalobkyně úvěrový podvod“. Závěr soudu, že žalovaná má na vzniku sporu se žalobcem stejně výrazný podíl, proto není správný. Žalobce by vzhledem ke svému postavení na trhu neměl ke klientům přistupovat čistě formalisticky, ale naopak by měl prověřovat fyzickou identitu a především, alespoň v elementární míře, schopnost poskytnuté finanční prostředky splácet. Je přesvědčena, že její zavinění není natolik výrazné, aby odůvodňovalo nepřiznání náhrady nákladů řízení, neboť to nebyla ona, kdo falšoval potvrzení o příjmech jako předpoklad pro poskytnutí úvěru. Nesouhlasila ani s tím, že žalobce nemohl předvídat výsledek sporu, neboť se jedná o finanční ústav s licencí ČNB a rozsáhlým odborným aparátem, který musel vědět o tom, že tato žaloba je riskantní. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že náhradu nákladů řízení jí ve výši vyúčtované podáním z 25. 11. 2020 přizná.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolaní souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná na vzniku předmětného sporu nese výrazný podíl. Vyslovil přesvědčení, že postupoval v souladu s právem, když na podkladě platně uzavřené smlouvy o úvěru podal žalobu na plnění. V době podání žaloby přitom nemohl nikterak předpokládat, že by se mohlo jednat o jakoukoli formu podvodu, a proto nemohl predikovat zamítnutí žaloby z důvodu, k jakému dospěl soud. Je toho názoru, že zavinění za vznik sporu nelze přenášet pouze na jeho stranu, když se žalovaná do soudem hodnocené situace dostala sama vlastní vinou. Nad rámec tehdy platné právní úpravy požadoval od žalované potvrzení o příjmu. Nemůže proto souhlasit s názorem, že nedostál své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované. Navrhl, aby odvolací soud II. výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a 202 o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není ve své podstatě důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v řízení zahájeném dne 12. 7. 2016 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 3 051 663,20 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazených splátek dle smlouvy o stavebním spoření ze dne 10. 6. 2013 a smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] ze dne 25. 7. 2013 (poskytnut za účelem koupě rodinného domu, splacení úvěru a rekonstrukce rodinného domu, zajištěn měl být mj. zástavním právem k pořizované nemovitosti). Jelikož úvěr nebyl řádně splácen, žalobce dopisem ze dne 15. 4. 2015 od úvěrové smlouvy odstoupil a požadoval úhradu celé pohledávky. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena. Svůj podpis na úvěrové smlouvě nebo příkazech, na jejichž základě došlo k čerpání úvěru, sice nerozporovala, bránila se ale tím, že tyto dokumenty podepsala v omylu. V době podpisu úvěrové smlouvy byla mnoho let drogově závislá, nepracovala a nevlastnila žádný účet. Domnívala se, že si bere půjčku 10 000 Kč, což v dané době dělávala. Namítala dále, že se stala obětí organizovaného úvěrového podvodu v rámci zločineckého spiknutí třetích osob, které využily její dlouhodobé drogové závislosti. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že domnělá trestná činnost popisovaná žalovanou byla předmětem trestního šetření Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor hospodářské kriminality v [obec], sp. zn. KRPB [číslo], které bylo zahájeno na základě podání matky žalované. Policie věc odložila, když dospěla k závěru, že k naplnění skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu, na kterém se muselo podílet více osob, sice došlo, ale s odstupem času již není možné objektivně určit, která osoba a jakým jednáním se na tomto trestném činu podílela. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně rovněž vyplývá, že žalovaná dne 29. 7. 2013, 1. 8. 2013, 31. 8. 2013, 16. 10. 2013 a 18. 10. 2013 podepsala příkazy, na jejichž základě došlo k čerpání meziúvěru, a to zasláním peněžních prostředků na bankovní účty v příkazech uvedené. V řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že osoby jednající jménem žalobce se žalovanou při uzavírání smlouvy ověřovaly předkládaná potvrzení o příjmech žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzovaná úvěrová smlouva byla mezi účastníky platně uzavřena a že úvěr byl vyčerpán na základě pokynů žalované v žalobě popsaným způsobem. Přitom bylo prokázáno, že tímto úvěrem byly řešeny pohledávky různých třetích osob, které se žalovanou nijak nesouvisely a že žalovaná z těchto peněžních prostředků nezískala nic. Soud prvního stupně žalobě nevyhověl, když při zohlednění, že:
1) žalovaná smlouvu uzavírala jako tzv. bílý kůň – byla využita jinými osobami, které cíleně a organizovaně spáchaly úvěrový podvod;
2) žalovaná z čerpaných částek nezískala ničeho;
3) se jednalo o organizovanou trestnou činnost pod vedením [jméno] [příjmení], případně i [jméno] [příjmení] – na tomto závěru dle soudu prvního stupně nic nemění ani skutečnost, že dvě trestní řízení byla orgány činnými v trestním řízení odložena s tím, že se nepodařilo zjistit, které osoby přesně se na úvěrovém podvodu podílely;
4) žalobce byl z titulu obecné prevenční povinnosti předcházet škodám (§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) povinen před uzavřením smlouvy prověřit úvěruschopnost žalované, zejména když jí (tehdy 22leté osobě, která nikdy nepracovala, od dětských let byla drogově závislá a nikdy nebyla majitelkou žádného bankovního účtu) měl být poskytnut úvěr ve výši 3 000 000 Kč;
uzavřel, že výkon práva žalobcem, byť činěný na základě formálně platné smlouvy, je v hrubém rozporu s dobrými mravy. Současně však soud prvního stupně dodal, že byť se ani policii doposud nepodařilo vyšetřit, kdo přesně úvěrový podvod spáchal, z důkazů provedených v řízení jednoznačně vyplývá, že to samotná žalovaná nebyla. Svůj velký podíl ale na jeho spáchání měla, neboť se chovala minimálně nedbale. Dle názoru soudu prvního stupně lze proto stoprocentně spravedlivé řešení tohoto sporu nalézt jen stěží. Nicméně za situace, kdy vše ukazuje na jednoznačný závěr, že v důsledku trestného činu (úvěrového podvodu) jiných osob (žalovaná byla k podvodu využita nevědomě) došlo k vyvedení majetku žalobce, se soud prvního stupně přiklonil k závěru, že výkon práv žalobce (podání žaloby, byť na základě formálně platně uzavřené smlouvy) je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), a proto žalobu zamítl.

6. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

7. Dle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

8. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, slouží § 150 o. s. ř.„ k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů řízení“.

9. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že obě strany v řízení hájily svá práva a právem chráněné zájmy. Přitom však nesouhlasí s námitkou žalované, že žalobce mohl výsledek řízení předvídat a žaloba tak pro něj byla od počátku riskantním řešením pohledávky. V době zahájení řízení žalobce neměl povědomí o tom, že smlouva o meziúvěru a jednotlivé příkazy k čerpání finančních prostředků byly od žalované získány podvodným jednáním neznámé skupiny osob, kterého se žalovaná mohla a musela sama účastnit, ač si podvodného jednání nejspíš ani nebyla pořádně vědoma. Sama žalovaná tuto věc začala řešit s Policií ČR až v souvislosti s tímto soudním řízením zahájeným žalobcem.

10. Odvolací soud dále nesouhlasí s námitkou žalované, že její poměr zavinění na vzniku sporu je nepochybně výrazně menší v porovnání s podílem zavinění žalobce, který má dle jejího názoru výrazný podíl na vzniku celé situace. Z usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, oddělení hospodářské kriminality ze dne 14. 12. 2018, čj. KRPB [číslo], kterým byla odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu, se podává, že na prošetřovaném jednání se muselo podílet více osob a nebyla vyloučena ani spoluúčast žalované. Policejní orgán řízení ukončil s tím, že není možné učinit jednoznačný závěr, že by se tohoto jednání žalovaná dopustila sama a v plném rozsahu, současně ovšem nebyla vyloučena její spoluúčast. Pro posouzení dané věci je totiž dle odvolacího soudu podstatné, že nebyla zpochybněna pravost podpisů žalované na listinách rozhodných pro vlastní čerpání úvěru (smlouva a příkazy/žádosti o čerpání úvěru). Ve vztahu k těmto důkazům nemůže mít argumentace žalované, že ona není tou osobou, která zfalšovala potvrzení o příjmech, pro posouzení míry zavinění na vzniku sporu (ale i celé situace) dostatečnou relevanci. Dle názoru odvolacího soudu, který je založen na skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně (viz odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku), to totiž byla právě žalovaná, kdo svým jednáním postrádajícím běžnou péči a opatrnost, kterou lze od průměrně rozumného člověka v právním styku důvodně očekávat (§ 4 ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zapříčinil vznik nastalé situace, poskytla-li na blíže nespecifikovanou dobu svůj občanský průkaz neznámé třetí osobě a následně podepsala veškeré dokumenty týkající se poskytnutí úvěru, které jí tato třetí osoba předložila, aniž by si zkontrolovala alespoň výši prostředků, které si„ půjčuje“.

11. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního procesu, je zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3070/14, je ovšem nutné při rozhodování o náhradě nákladů řízení rovněž vycházet z principů spravedlnosti tak, aby rozhodnutí o nákladech řízení nebylo s ohledem na okolnosti konkrétní věci zjevně nespravedlivé. Přičemž podle již zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, rozhodnutí o tom, že v řízení úspěšná strana si ponese sama své náklady, je spravedlivé především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků a okolnostmi uplatněného nároku.

12. V posuzovaném případě tedy, ačkoli byla žalovaná v řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, soud prvního stupně nepochybil, pokud o náhradě nákladů řízení nerozhodoval pouze s ohledem na zásadu úspěchu ve věci. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08, zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Úspěch či neúspěch ve věci nelze poměřovat jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat i v širších souvislostech.

13. Dle ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06) má soud při zvažování aplikace § 150 o. s. ř. přihlížet k majetkovým a sociálním poměrům účastníků řízení. Na druhou stranu se však Ústavní soud několikrát (např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07) vyjádřil i v tom smyslu, že moderační právo soudu zakotvené v § 150 o. s. ř. neslouží k zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená práva nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů řízení, které při této činnosti účelně vynaložil.

14. Odvolací soud si vyžádal od žalované sdělení a doložení jejích aktuálních majetkových a sociálních poměrů. Z podání žalované bylo zjištěno, že ta je nyní nezaměstnanou z důvodu péče o svoji dvouletou dceru [jméno] [příjmení], přičemž je zcela nemajetná a nemá žádné další příjmy, pohledávky nebo dluhy. Měsíční příjmy sestávají z přídavku na dítě ve výši 630 Kč, rodičovského příspěvku ve výši 4 800 Kč, pro svoji dceru dále pobírá měsíční výživné od otce nezletilé ve výši 1 800 Kč. Se svojí dcerou bydlí u babičky bývalého přítele, na společnou domácnost ničeho nepřispívá. Výdaje žalovaná nikterak netvrdila ani nedoložila, ale z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 2. 2022, čj. Nc 8309/2021-84, 32 P a Nc 108/2021, 32 P a Nc 110/2021, který v této souvislosti předložila, vyplývá, že náklady na domácnost, včetně nákladů na nezletilou, odhaduje na částku 10 000 Kč.

15. Hlavní odvolací argument žalované spočívá v poukazu na rozdílné postavení účastníků z majetkového a sociálního hlediska, konkrétně že žalobce je zavedenou společností s velkou platformou klientů, zatímco žalovaná je obětí sofistikovaného úvěrového podvodu neznámého okruhu třetích osob. Majetkové poměry jsou v této věci však pouze jednou z okolností, k nimž je nutno přihlédnout. Ačkoli v této věci je nasnadě, že majetkové poměry žalované jsou špatné, nelze je brát za jediné a rozhodující hledisko při zvažování moderačního práva v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení a zcela přitom opomenout výše popisovanou jedinečnost tohoto případu a okolnosti, které jej doprovázejí. Navíc je nutno vzít v úvahu i skutečnost, že žalovaná vzhledem k závislosti na drogách (od útlého věku), vlastně nikdy řádně nepracovala, její nepříznivá majetková situace je tak i důsledkem jejího vlastního přístupu k životu. V souvislosti s majetkovou a sociální situací žalované odvolací soud ve svých úvahách o použití moderačního práva přitom přihlédl i k tomu, že v řízení je rozhodováno o přiznání náhrady nákladů řízení žalované a nikoli o uložení povinnosti žalované tyto náklady hradit.

16. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledává v této věci natolik výjimečný případ, kdy je aplikace § 150 o. s. ř. (jako nástroje k odstranění nepřiměřené tvrdosti vůči žalobci) zcela namístě. S ohledem na vše výše uvedené je proto toho názoru, že se lze ztotožnit s úvahou předloženou soudem prvního stupně, že si žalobce svoji míru zavinění na vzniku sporu již takříkajíc vybral v zamítavém I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a je proto spravedlivé, aby i žalovaná nesla důsledky svého podílu viny na vzniku sporu, alespoň v té míře, že jí nebude přiznána náhrada nákladů řízení. A ani vzhledem k majetkovým a sociálním poměrům žalované nelze dle názoru odvolacího soudu v daném řízení po žalobci spravedlivě požadovat, aby nesl neúspěch ve sporu a společně s tím i náklady celého řízení zcela sám, jestliže vina za vznik sporu leží i na straně žalované. Odvolací soud proto dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

17. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Z procesního hlediska byl tentokrát zcela úspěšný žalobce. Odvolací soud však i v této části řízení přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř. a náhradu jeho nákladů žalobci nepřiznal. Důvody zvláštního zřetele hodné přitom shodně jako v případě náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně v okolnostech případu, které svědčí o tom, že na vzniku sporu se podíleli oba účastníci svým výše popsaným jednáním. Je proto spravedlivé, aby si vzhledem k specifičnosti projednávané věci obě strany sporu nesly samostatně veškeré své náklady (II. výrok tohoto usnesení).