Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.
II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku mění tak, že žalované se přiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka]. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalované se přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení v plné výši, odpovídající výši odměny a náhrady hotových výdajů přiznaných opatrovnici žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátce, samostatným rozhodnutím soudu prvního stupně. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně, do tří dnů od právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovnice žalované.
Odůvodnění
1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky [částka] s kapitalizovanými (smluvními) úroky z prodlení od [datum] do [datum] ve výši [částka], s 9% (zákonnými) úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a 5,94% (smluvními) úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení. K tomu uvedl, že jeho právní předchůdce uzavřel [datum] se žalovanou smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru reg. [číslo], jejíž nedílnou součástí byly i obchodní podmínky. Úvěr ve sjednané výši [částka] poskytnutý za účelem nákupu nemovitosti žalovaná v plném rozsahu vyčerpala a v souladu s oznámením právního předchůdce žalobce ze dne [datum] byla povinna hradit měsíční anuitní splátky vždy k 25. dni v měsíci. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 5,94 % platná do [datum], která„ byla změněna oznámením banky ze dne [datum], tudíž její výše ke dni sepsání žaloby činí 5,94 %“. Ke dni zesplatnění [datum] dluh ze smlouvy činil na jistině [částka] a na smluvních úrocích [částka]; žalobce však uplatnil žalobou nárok pouze na část dlužné částky s tím, že by byl ochoten jednat se žalovanou o úhradě dluhu ve splátkách.
2. Vzhledem k tomu, že žalovaná má ukončený pobyt na území České republiky a soudu se nepodařilo zjistit její současné bydliště, usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 22 C 220/2019-24, v souladu s § 29 odst. 3 o. s. ř. žalované ustanovil opatrovnici [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátku se sídlem v [obec]. Ustanovená opatrovnice vznesla námitku místní nepříslušnosti (kterou soud prvního stupně jako nedůvodnou zamítl) a námitku promlčení.
3. V reakci na opakované výzvy k doplnění žaloby žalobce uvedl, že předmětná smlouva byla uzavřena mezi jeho právním předchůdcem – společností [právnická osoba], [IČO], jako věřitelem a žalovanou a [jméno] [příjmení] jako dlužníky. Doplnil, že na základě oznámení jeho právního předchůdce ze dne [datum] byla žalovaná povinna hradit měsíční anuitní splátky ve výši [částka]; již splátka splatná [datum] však nebyla uhrazena řádně a včas, stejně jako mnohé další splátky. Poslední platba byla provedena [datum]. V průběhu insolvenčního řízení vedeného na [jméno] [příjmení] u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] byla na úhradu dluhu vyplacena částka [částka], která pokryla nejstarší dlužné splátky jistiny. K zesplatnění úvěru došlo na základě výzvy žalobce ze dne [datum] (čl. IV odst. 4 písm. a) smlouvy o úvěru ve spojení s obchodními podmínkami). Žalobce sdělil, že nemá k dispozici žádný splátkový kalendář, rozpis budoucích splátek ani dokument obdobného obsahu. Uvedl, že úvěr měl být splácen počínaje [datum] po dobu 30 let, tj. do [datum], a žalovaná měla uhradit celkem 360 splátek. Za předpokladu, že by žalovaná dodržela měsíční anuitní splátky ve výši [částka], mělo být na úvěr uhrazeno celkem [částka]. Dlužnou jistinu ve výši [částka] žalobce vyčíslil za dobu od [datum] do [datum]; žalobou uplatnil jen částku [částka] za období od [datum] do [datum]. Na základě poučení soudu při prvním jednání ve věci (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) žalobce pouze znovu zopakoval, že částka [částka] představuje část neuhrazené jistiny úvěru.
4. Soud prvního stupně při prvním jednání ve věci účastníky rovněž poučil, že i v případě smlouvy o úvěru uzavřené za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, bylo povinností žalobce zkoumat úvěruschopnost žalované. Žalobce uvedl, že původní věřitel schopnost daný úvěr splácet důkladně zkoumal a před samotným uzavřením smlouvy musela žalovaná předložit výpis z katastru nemovitostí, ocenění nemovitosti, potvrzení o výši pracovního příjmu, případně výpisy z účtu, přiznání k dani z příjmu (v případě podnikatele) a další podklady. Současně předložil zástavní smlouvu a výpis z katastru nemovitostí.
5. Opatrovnice žalované setrvala na vznesené námitce promlčení a dále namítla, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť jím požadovaná částka [částka] je v zásadě nepřezkoumatelná.
6. Po provedeném dokazování soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náhradu nákladů státu, jejíž výše bude specifikována v samostatném usnesení (II. výrok). Doplňujícím usnesením rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění zrekapituloval skutková tvrzení žalobce a uvedl zjištění z jednotlivých provedených důkazů. S odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc posuzoval podle právní úpravy platné do [datum]. Vzal za prokázanou aktivní legitimaci žalobce, když původní věřitel pohledávku z úvěrové smlouvy postoupil nejprve společnosti [právnická osoba], [IČO], která ji následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobci; o postoupení pohledávky byla žalovaná informována. Soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla [datum] uzavřena smlouva o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.), na kterou je nutno dále aplikovat ustanovení zákona [číslo] Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a bylo tak povinností právního předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost žalované (dlužníka – spotřebitele). K tomu dále uvedl, že právní úprava platná v době uzavření smlouvy uvedenou povinnost sice výslovně nezakotvovala, jedná se však o jeden ze stěžejních principů zodpovědného úvěrování. Ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, je zřejmé, že zásada posouzení schopnosti dlužníka (spotřebitele) splatit úvěr je z hlediska celospolečenského natolik významná, že její nedodržení v procesu uzavírání smlouvy lze hodnotit jako právní jednání (dříve právní úkon), které se příčí dobrým mravům, a je proto absolutně neplatné. Soud uzavřel, že žalobce pouze tvrdil, že jeho právní předchůdce si před uzavřením smlouvy vyžádal potřebné informace k posouzení úvěruschopnosti žalované, žádné důkazy k prokázání těchto tvrzení, vyjma zástavní smlouvy, však nepředložil. V tomto směru tedy žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní a soud proto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou. Žalované tak vznikla povinnost vrátit jen poskytnutou jistinu ve výši [částka] z titulu bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že podle tvrzení žalobce již žalovaná celkem zaplatila [částka] a žalobou byl uplatněn nárok na zaplacení částky [částka], dospěl soud k závěru, že žalovaná již požadovanou jistinu přeplatila a žalobu v celém rozsahu zamítl. Podotkl, že s ohledem na přijaté závěry se nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce, ač byl opakovaně vyzván k doplnění tvrzení, svůj nárok nijak blíže nezdůvodnil a z tohoto důvodu nelze posoudit ani námitku promlčení ani oprávněnost žalovaného nároku jako takového. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a měla by tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Protože však žalované žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. žalobci uložil povinnost nahradit státu náklady spojené s ustanovením opatrovnice žalované.
7. Usnesením ze dne 7. 12. 2020, č. j. 22 C 220/2019-112, soud prvního stupně přiznal ustanovené opatrovnici žalované odměnu v celkové výši [částka].
8. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce a navrhl, aby byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V prvé řadě se ohradil proti závěru soudu prvního stupně, že daný smluvní vztah je nutno posuzovat i podle ustanovení zákona č. 321/2021 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť dle § 1 odst. 2 písm. a) se tento zákon nevztahuje na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi nemovitosti. V čl. II odst. 2 smlouvy o úvěru přitom bylo jasně uvedeno, že úvěr bude použit za účelem nákupu nemovitosti. Nicméně i za situace, že by tento zákon na smluvní vztah dopadal, nelze z jeho znění dovodit existenci povinnosti žalobce, resp. jeho právního předchůdce, kvalifikovaně posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitelky. Svoji argumentaci k této otázce žalobce v odvolání podrobně rozvedl a důrazně odmítl závěr soudu o absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, spočívající dle názoru soudu v absenci řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Z opatrnosti se vyjádřil i k otázce bezdůvodného obohacení. Uvedl, že jistina úvěru činila [částka] a i za situace, že by soud odečetl všechny doložené platby žalované, nelze dospět k závěru, že nárok na vrácení částky [částka] je nedůvodný. V této souvislosti žalobce vyzdvihl, že řádně prokázal uzavření smlouvy i poskytnutí plnění a naproti tomu žalovaná zůstala po celou dobu řízení pasivní a neprokázala, a dokonce ani netvrdila, že by na svůj dluh cokoliv plnila. Žalobce označil rozsudek soudu prvního stupně za zcela chybný.
9. Opatrovnice žalované ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Uvedla, že byť žalobce tvrdí, že povinnost zkoumat dostatečnou úvěruschopnost žalované mu neukládala žádná platná právní norma, jedná se o jeho povinnost, která je obecným principem při poskytování úvěrů, což ostatně vyplývá i ze soudem citovaného nálezu Ústavního soudu. Žalobce v průběhu řízení nepředložil žádné důkazy prokazující prověřování úvěruschopnosti žalované. Dále zdůraznila, že žalobce dosud neprokázal ani základ žalované částky, nevyjádřil se, co dlužná částka představuje a jak k její výši dospěl. Žalovaná proto nadále považuje žalobou uplatněnou částku za zcela nepřezkoumatelnou. Jestliže žalobce tvrdil, že se jedná o jistinu, není zřejmé, jestli se má jednat o určitý počet splátek a pokud ano, bylo povinností žalobce specifikovat, o jaké splátky, v jaké výši a za jaké období se jedná.
10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
11. V souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzoval odvolací soud daný závazkový vztah podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obch. zák.“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), obojí ve znění do [datum], neboť se jedná o právní poměr vzniklý před [datum].
12. Podle § 497 obch. zák., smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Podle § 392 odst. 2 věta první obch. zák., u práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně.
14. Podle § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
15. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen„ ZSÚ - I“), se tento zákon nevztahuje na:
a) smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti,
e) smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na částky nižší než [částka] nebo vyšší než [částka].
16. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne [datum], která byla uzavřena mezi [právnická osoba], sídlem [adresa] („ banka“) a žalovanou a [jméno] [příjmení] („ dlužníci“). Úvěr byl sjednán za účelem nákupu ve smlouvě specifikované nemovitosti a dlužníci se zavázali poskytnutý úvěr použít výhradně k dohodnutému účelu (čl. II odst. 1, 2 a 3 smlouvy). Poskytnuté peněžní prostředky v celkové výši [částka] spolu s úroky a dalším příslušenstvím se dlužníci zavázali splatit za podmínek dále ve smlouvě uvedených (čl. II odst. 1 smlouvy).
17. Na základě zopakovaného dokazování odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla [datum] uzavřena smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru reg. [číslo] (§ 497 a násl. obch. zák.). Soud prvního stupně však nesprávně na daný vztah dále aplikoval zvláštní právní úpravu dopadající na vztahy uzavírané mezi podnikateli a spotřebiteli, tj. ZSÚ-I a na jeho základě dovodil povinnost právního předchůdce žalobce (původního věřitele) zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Shora citovaný § 1 odst. 2 písm. a) a e) ZSÚ-I výslovně uvádí, že se tento zákon nevztahuje na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi nemovitosti, jakož i na smlouvu, ve které poskytován spotřebitelský úvěr vyšší než [částka]. Nadto ZSÚ-I povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) ani nestanovil. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy z důvodu, že právní předchůdce žalobce porušil povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované a smlouva je z tohoto důvodu neplatná, je tedy nesprávný.
18. Odvolací soud se dále zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Žalobce v řízení tvrdil a dokládal, že k zesplatnění úvěru došlo až na základě výzvy ze dne [datum]. Do doby zesplatnění tak u každé jednotlivé splátky začala běžet promlčecí doba den následující po dni její splatnosti (§ 392 odst. 2 obch.). Vzhledem k tvrzení žalobce, že žalobou uplatnil nárok na jistinu za dobu od [datum] do [datum] a žaloba byla podána [datum], je zřejmé, že dluh splatný před datem [datum] je promlčený, když promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obch. zák.) Ani ve zbývajícím rozsahu však není žaloba důvodná, neboť žalobce ani přes opakovaná poučení soudu prvního stupně nedoplnil potřebná skutková tvrzení. Žalobce se žalobou nedomáhal zaplacení sjednaných anuitních splátek, ale pouze jistiny; v případě anuitních splátek se však poměr splátek jistiny a úroků v průběhu splácení mění - zpočátku jsou více spláceny úroky oproti jistině a postupem času se úroky snižují a jistina tvoří vyšší část splátky. Z důvodu absence skutkových tvrzení však není zřejmé, jaká část jistiny byla obsažena ve splátkách splatných v době od [datum] do [datum].
19. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci žalobce neunesl břemeno tvrzení (a související břemeno důkazní) ohledně žalobou uplatněné částky [částka], a proto I. výrok rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. (byť z jiných důvodů) jako věcně správný potvrdil.
20. V řízení před soudem prvního stupně byl žalobce zcela neúspěšný a žalované tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil II. a III. výrok rozsudku soudu prvního stupně, žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka] a žalobci uložil povinnost nahradit tyto náklady České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně (§ 149 odst. 2 o. s. ř.), když oprávněným z pohledávky je stát, nikoliv účastník řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn.
21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byl žalobce zcela neúspěšný a žalované tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů, která bude přiznána soudem ustanovené opatrovnici samostatným rozhodnutím soudu prvního stupně (§ 149 odst. 2 o. s. ř.). I tyto náklady je žalobce povinen uhradit České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně.